Národní soutěž dětského literárního projevu - Náš svět

Národní soutěž dětského literárního projevu - Náš svět 38. ročník – 2010/2011 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhlásilo ve školním roce 2010-2011 již 38. ročník soutěže dětského literárního projevu Náš svět. Garantem soutěže je Národní institut dětí a mládeže (www.nidm.cz), ve spolupráci s nakladatelstvím XYZ (www.xyz-knihy.cz). Organizace soutěže: Soutěž dětského literárního projevu je jednokolová a není nijak tematicky omezena. Všechny práce jednotlivců a práce kolektivů se zasílají na adresu NIDM MŠMT (práce lze zaslat i elektronickou poštou). Zúčastnit se mohou všechny děti z České republiky od 6 do l5 let, jednotlivci svými literárními pracemi (doporučuje se zaslat raději několik příspěvků – zvláště u básniček), kolektivy výsledky slovesných a literárních her, almanachy, školními časopisy a dalšími kolekcemi prací zaznamenanými písemně, případně i na MC, CD či videokazetách. Podmínkou je, aby každý příspěvek byl původní prací. Rukopisy se nevracejí! U prací je třeba uvádět jméno a příjmení autora, věk (rok narození), školní ročník, úplnou adresu školy (včetně PSČ), případně též bydliště, u kolektivů jméno vedoucího (pedagoga) a adresu školy (či jiné organizace). Zaslané dětské příspěvky vyhodnocuje zkušená odborná porota, která v letošním roce vybrala a ocenila nejlepší práce z každé kategorie, které jsou odměněny čestným uznáním a knižním dárkem. Slavnostní předání cen soutěžícím z kategorií jednotlivců pravidelně již několik let probíhá v květnu na knižním veletrhu Svět knihy (letos 13. 5. 2011). Vybrané oceněné práce jsou spolu s výsledkovou listinou rovněž otištěny ve sborníku, který je k dispozici všem oceněným soutěžícím. Jsou zde jen vybrané práci, neboť mnohé jsou příliš rozsáhlé a nemohou proto být publikovány. Výsledková listina je zveřejněna též na internetových stránkách www.nidm.cz, najít zde můžete i ukázky oceněných literárních prací, případně fotodokumentaci ze slavnostního vyhlášení a další informace a zajímavosti. Vybrané práce mohou být v zájmu propagace soutěže publikovány, vystaveny apod. Soutěž je rozdělena na 3 kategorie jednotlivců a 1 kategorii kolektivů: I. kategorie - je určena žákům l. - 5. ročníku základních škol, II. kategorie - je určena žákům 6. - 7. ročníku základních škol a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií, III. kategorie - je určena žákům 8. - 9. ročníku základních škol a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií, IV. kategorie - kolektivní práce. Kontaktní adresa: Mgr. Barbora Šteflová, PaedDr. Eva Schneiderová Národní institut dětí a mládeže MŠMT, Talentcentrum Na Poříčí 1035/4, 115 30 Praha 1 tel.: 221 850 807, 814; e-mail: [email protected]

Počet prací zaslaných do soutěže I. kategorie 139 II. kategorie 53 III. kategorie 79 IV. kategorie 26 Celkem 297

Oceněné 3 5 4 4 15

1

Čestná uznání 5 1 3 2 11

Básně Jan Tranžík Klvaňovo gymnázium, Komenského 549, 697 11 Kyjov 1. místo – II. kategorie Tatínek astronom Z konference astronomů vrací se až ráno domů, v hlavě víří hvězdný prach. (Maminka zas měla strach.) Písemka ze zeměpisu Zakreslím do slepé mapy: Antarktidu v městě Slapy, Černé moře v Kamerunu a v Bohnicích stádo slonů. Žurnalistická Kdo co komu ukradl, kdo jinému ublížil, komu kaktus uvadl, kdo koho zle ponížil čteme denně v novinách, nezní nám to hezky; kdo chceš slyšet dobré zprávy nekupuj si „Plesky“. Mikuláš Přišel svatý Mikuláš, na sobě měl krátký plášť. Dále boty jaksi známé. Kdepak tátu dneska máme? Mikuláši, ty jsi náš! Čertovská Čerti řinčí řetězy Nemůžu sníst večeři Moji bratři křičí strachy: „Nehrajte si na rarachy! Běžte pryč, vy čerti černí! Kdepak jste andělé věrní?“ A andělům v pozadí Řinčení moc nevadí... Koleda Zazpívati koledu jednoduše dovedu. Zpívám špatně, zato rád, všichni se hned mohou smát.

2

Ryba Pokojem mi kráčí ryba, nevím, kde se stala chyba. Z cyklu Šelmy: Polární liška Za polárním kruhem lišky oblékají si kožíšky. Sníh tu jejich barvu tají, zmizely již v celém kraji. Jenom bystrá očka svítí na tom sněhu, co se třpytí. Marnivá vydra Povídala paní Vydra: „Jaký kožich si mám vybrat? Rezavý či bílý?“ Pan Vydra se čílí: „No tak si kup hnědý, hustý, ten, co vodu nepropustí.“ *** Z cyklu Chvála slovenštiny: Chvála slovenštiny Mateřština mého děda není pro mě žádná věda Slnko svieti pri Trnave stejně jako u vás – v Prahe Líbí se mi libá slova poslouchám je rád a znova: čučoriedky - modré pery veverička hrdzavá Vyslov rychle: hmla je hustá krásná je tiž púpava

Pohádka před spaním Marek Zapletal ZŠ, Arménská, 625 00 Brno (1. třída) 3. místo – I. kategorie Dneska jako každý den, nezdál se mi žádný sen. Zoubkama zavrzám, maminku tím probouzím. Pak se k ní přitulím. Ta se na mě trošku zlobí, že jí krásné sny rozbíjím. Dám jí za to pusinku, mám rád svoji maminku. 3

Jak se z koček stali kocouři Jan Hronek Masarykova ZŠ, Školní 197, 330 08 Zruč-Senec 2. místo – III. kategorie Jednoho opravdu sychravého dne jsem si domů přinesl tři opuštěné chlupaté kočičky. Doma se to tedy nesetkalo s velkým ohlasem, ale protože venku bylo počasí, že by psa z domu nevyhnal, natož tři malá krásná koťátka, zůstala u nás nastálo. „No, hlavně aby to nebyly kočky,“ strachovala se máma, protože tři kočky se jí zdály až, až. Pohlaví našich kočičích miminek jsme si nechali určit u odborníka - u veterináře hned při první návštěvě. „Tak dvě kočičky a jeden kocourek,“ sdělil nám s úsměvem, ale byl jediný, kdo se usmíval. Cestou domů máma počítala, kdy se budeme muset odstěhovat, protože se nám kočky rozmnoží geometrickou řadou a my se tam už nevejdeme. Doma jsme koťata mohli konečně pojmenovat. Kočičí kluk dostal jméno Matěj a kočičí holky Amálka a Rozárka. Všechny tři se měly k světu, a proto jsme při další návštěvě veterináře, kam jsme chodili na pravidelná očkování, holkám domluvili antikoncepční injekci, aby se nám doma nerozmnožily geometrickou řadou. Obě kočičky se chovaly vzorně a injekci si nechaly píchnout. Při odchodu z ordinace se táta ještě otočil ve dveřích a zeptal se: „A pane doktore, jak moc je to vlastně účinné?“ Pan doktor se hluboce zamyslel a pravil: „No, na podzim jsem to píchl lišce v ZOO a na jaře jsme měli pět liščat.“ To ovšem asi nebyla ta odpověď, kterou maminka chtěla slyšet. „Tak jste to slyšeli,“ řekla nám doma mamka a začala počítat „Pět liščátek, takže u nás to máme krát dvě, to máme 10 koťátek plus 3 dospělé kočky, to je dohromady 13 hladových koček.“ Vtipům na téma, že si třeba můžeme založit kočičí farmu, se mamka moc nezasmála. Takže jsme naše kočičí holky objednali na operaci, abychom si tu farmu opravdu nemuseli založit. Jenže na operaci byly ještě moc malé, tak jsme museli vyčkávat a doufat, že si do té doby nepořídí potomstvo. S Rozárkou to celkem šlo, byla pořád na zahradě a ráda pomáhala se všemi zahradními pracemi. To s Amálkou to bylo horši. Nejraději byla u sousedů, kde měli souseda Micíka, s kterým se náramně skamarádila. Nebylo se čemu divit. Micík byl černý kocour s bílou náprsenkou, fakt fešák. „Už jsi viděla, jakého si Amálka našla ženicha?“ zeptal se mámy táta, když Amálka zase jednou přelézala plot k sousedům. „Viděla,“ odsekla máma, „jen jsem zvědavá, jestli tomu ženichovi dáme polovinu koťat, nebo budeme chtít alimenty.“ Jak nám holky rostly, blížil se den D, den kdy měly jít na operaci. Poslední dny před nimi táta stále vykřikoval: „Tak holky, ve středu jdete pod kudlu!“ A podobné výroky. „Proč o tom před nimi pořád mluvíš? Tobě by se taky nelíbilo, kdyby ti takovou věc pořad někdo připomínal,“ zlobila se máma. „Prosím tě, tomu kočky nemůžou vůbec rozumět.“ „No, to by ses divil, čemu taková kočka rozumí.“ A taky že se táta divil. Dva dny před operací nebylo po Amálce ani vidu, ani slechu. Něco takového předtím ještě nikdy neudělala. Těsně před odjezdem k veterináři byla Amálce vyslána poslední výzva pro cestující k veterináři. Samozřejmě bezvýsledně. „Tak kocoure, máš smůlu,“ prohlásil táta: „jsou objednány dva kusy na operaci, tak jedeš ty.“ A vytáhl nic netušícího Matěje z košíku. U veterináře jsme odevzdali oba dva kousky s upozorněním, že jeden kousek je kocour. Vrátili jsme se přesně na minutu dle pokynů veterináře. „Co jste mi to sem proboha přivezli?“ uvítal nás mezi dveřmi. „No, přeci kočku a kocoura, vždyť jsem vám to říkal.“ „No jo, ale to byli dva kocouři!“

4

Tak to bychom měli, kocouři nám už žádné potomky přivést nemůžou, to bylo jasné, zatímco Amálka dál bezstarostně flirtovala s kocourem od sousedů. Nezbývalo, než ji znovu objednat k veterináři. Tentokrát jí ale její „úhybný manévr“ nevyšel. Pro jistotu jsme ji už den předem nastěhovali do garáže a odtud Amálka druhý den putovala do kočičí přepravky a pak rovnou k veterináři. Na dveřích ordinace už na nás čekal nápis: „Nerušit, operujeme.“ O futra dveří byl opřený děda Kropáček. Děda Kropáček byl místní zpravodaj. Byl všude, kde se něco dělo dříve, než reportéři z TV Nova. Že by ale operace kočky byla tak významná událost? To asi ne. Jak jsme ale Amálku přenášeli z auta, opřela se tlapkami o přední mřížku přepravky, ta okamžitě povolila a cesta byla volná! Amálka na nic nečekala, vyskočila a běžela, co jí síly stačily. A že té síly na čtyřech tlapkách bylo víc než v našich dvou. Zpravodaj Kropáček hned hlásil doktorovi, „Tak doktore, operace nebude!“ Nakonec Amálka ale zjistila, že neví, kde je, zastavila se a zmateně se rozhlížela. To se jí stalo osudným. Byla polapena a odevzdána panu doktorovi. „Tak, za jak dlouho si můžeme přijít, pane doktore?“ ptal se táta udýchaně. „Tak za hoďku,“ odpověděl doktor. Pomalu jsme odcházeli k autu. Když jsme už otvírali dveře, ozvalo se z okna. „Tak ne hoďku, za čtvrt, on je to zase kocour.“ Problém s rozmnožováním našich koček jsme tedy měli definitivně vyřešený. Nastal ale problém nový. Amálka a Rozárka přeci nejsou jména pro chlapy, vlastně pro kocoury...

Život Tereza Třetinová Gymnázium, Smetanova 168, 672 01 Moravský Krumlov 2. místo – II. kategorie Anna seděla na něčem měkkém a nevěděla, co dělat. Něco ztratila, ale nemohla si vzpomenout co. Věděla jen, že to, co ztratila, bylo vzácné. Hodně vzácné. Dokonce vzácnější než všechno zlato na světě. Také věděla, že s tím jste mohli být všechno. Mohli jste být šťastní i nešťastní, veselí i smutní, krásní i šerední, mladí i staří, chytří i hloupí, hodní i zlí a dokonce i zdraví a nemocní. To, co ztratila, už měla na jazyku, ale vždy, když to chtěla vyslovit, jí to uniklo. Náhle se jí v mysli objevilo pár obrázků. V prvním byla nějaká malá holčička, která si hrála se svými rodiči a byla šťastná. Ve druhém byla ta stejná holčička a měla asi 3 roky. Šla poprvé do školky. Neplakala, ale bylo vidět, že je smutná. I na třetím obrázku hrála hlavní roli zase tato holčička a bylo jí 6 let. Šla poprvé do školy. Mávala vesele mamince a tatínkovi, když si ji a ostatní děti odváděla paní učitelka do jejich nové první třídy. Na čtvrtém obrázku už to nebyla holčička, ale dívka. Seděla s kamarádkami na školní lavici a něčemu se pobaveně smála. Na pátém obrázku už to byla žena. Seděla na zahradní houpačce a usmívala se. Bylo vidět, že je opět šťastná. Asi vím proč. Kolem ní totiž pobíhaly 2 děti a honily se s pejskem. Za ženou si pak přisedl její manžel a něžně ji políbil na tvář. Na šestém a posledním obrázku už to nebyla holčička, ani dívka, ani žena, ale babička. Byla se svým manželem v obývacím pokoji a prohlíželi si fotky, na kterých byly jejich děti, vnoučata a kamarádi. A opět byli šťastní. Když jí tyhle obrázky projely hlavou, vzpomněla si na to, co ztratila. Věděla, že to bylo to nejhezčí, co kdy mohla mít. To, co ztratila, byl totiž život. Ted‘ už Anna viděla na čem sedí — seděla na nejkrásnějším obláčku v celém nebi. Bylo to štěstí, že se jí dneska poštěstilo, sedět právě na tomto obláčku, protože ten bývá vždy obsazený. Nikdy nevěděla proč, ale teď už to pochopila. Tenhle obláček Vám totiž ukáže, ty nejkrásnější a nejpříjemnější chvíle Vašeho života. Anna se usmála, zavřela oči a nechala si opět zdát svůj život.

5

Prázdninové povídání Daniela Drahošová ZŠ, Skálova 600, 511 01 Turnov 3. místo – II. kategorie Drahá Marie, děkuji Ti za dopis. Tvůj zážitek z hor mě opravdu zaujal. Ráda bych Ti napsala svůj příběh. Sice jsem Ti o letních prázdninách psala již několikrát, ale dnes ráno se mi vrátila jedna vzpomínka. Potřebuji se o ni s někým podělit. Jak víš, byla jsem na skautském táboře. Jednou o poledním klidu jsem se šla do lesa podívat se, jestli náhodou už nerostou houby. Houby jsem sice žádné nenašla, ale nechtělo se mi jít zpátky do tábora. Usadila jsem se tedy pod stromem, daleko od hluku. Slyšela jsem jen bublání potůčku a šumění stromů. Bylo mi krásně. Tu jsem si vzpomněla na svou maminku. Už to byly tři roky, co mi umřela. Chodila jsem tenkrát do druhé třídy. Pamatuju se, jak jsme spolu dováděly, hrály si, cestovaly. Po tváři mi pomalu stékaly slzy. Moje hrdlo chtělo zvolat „mámo, maminko“, ale mlčela jsem. Obrátila jsem hlavu k nebi. Proč jsi mě opustila, proč? Neslyšela jsem žádný hlas, jenom potůček protékal. Na nebi se objevil obláček ve tvaru chlapce. A já si vzpomněla na bratra a na tátu. Možná, že právě teď prožívají to, co já. Tu bolest v srdci, ten zármutek. Náhle mé vzpomínání přetrhl něčí hlas: „Dajko, pojď zpátky, za chvíli skončí polední klid.“ „Hned, ještě chvilku,“ odpověděla jsem neznámému, ale přece přátelskému hlasu. Chtěla jsem se zvednout, ale nějaká síla mě zdržovala, a tak jsem si sedla. Víš, v lese je krásně. Je tady tak příjemně. Cítíš i slyšíš, jak si stromy povídají. Kolem mne skákala žába. Viděla jsem veverku dovádějící v korunách stromů. Z dáli se ozvalo pískání a hned na to něčí hlas: „Konec poledního klidu!“ Zvedla jsem se a připravovala se k odchodu. Ještě si tu udělám značku, abych tohle místo poznala. Vytáhla jsem nůž, který jsem si vzala na houby, otočila jsem se a prohlédla jsem si od kořenů až po korunu strom, pod kterým jsem seděla. Byl to mohutný smrk. Jeho kořeny byly silné, že by snad udržely slona. A jeho koruna byla tak hustá, že by zastínila asi sto lidí. Stromy se kolem něho seskupovaly jako sluhové kolem krále. Byl to strom mého vzpomínání. Byl to můj strom... Přistoupila jsem k němu blíž a vyryla jsem do něj nožem písmeno D. Pak jsem se vrátila zpět do tábora. Ale když mi bylo smutno a chtěla jsem si zavzpomínat, vypravila jsem se na své místečko. Jenže tábor skončil a já musela jet domů. Nevím, co se s mým stromem stalo. Možná ho pokáceli. Nebo tam stojí dodnes a dělá oporu zas jinému dítěti nebo dospělému. Těžko říct. Ale ať je, či není, má v sobě mé vzpomínky. A ty v něm zůstanou navždycky. Tak to byl můj prázdninový příběh. Měj se hezky, Marie, a brzy napiš. Ahoj Tvoje Daniela

6

Sportovní limericky Karolína Peřinová Gymnázium, Gymnazijni 257, Uničov 783 91 2. místo – II. kategorie Můj děda z Věžky, koupil mi běžky. Pak mi řek, Evo, ty jsi ale dřevo, chod‘ radši pěšky. Známý cyklista z Hradce, své nohy si holí hladce. Lépe se mu jede, díky tomu vede, vypadá tak sladce. Pro zlepšeni kondičky, dělám dlouhé rozcvičky. Cvičím rád a je to znát, už si vidím na špičky. Kvůli svojí ženě, cvičím dvakrát denně. Líbí se jí svaly, oči na ně valí, chce je vidět denně. Sousedovic Heleně, předvádím nadšeně, trojitý skok, prý jsem cvok, teď mám šrouby v koleně. Náš strejda z Prahy, chtěl kolo drahý. Nehleděl na terén, jel jako suverén, teď má dvě dlahy. Náš soused Standa, je hokejový fanda. Na ledovou plochu, bojí se však trochu, jinak je s ním sranda.

7

Před plaveckými závody, jsou obsazeny záchody. Strach můj i soupeřů, zahání nás do keřů, před tím skokem do vody. Na atletickém závodě, nejsou svaly ke škodě. Při vrhu koulí, mám spoustu boulí, jinak jsem v pohodě.

Verše Viktorie Nová Gymnázium Z. Wintra, Nám. Jana Žižky 186, 269 19 Rakovník 2. místo – III. kategorie Vzdálená etuda Ležím myšlenky se neustále mění oddávám se tichu a kráse jemná melodie doprovází mé snění vše mimo tuto chvíli jen zdá se *** Chladný pokoj, tiché kroky. Kde horko ze dne zbylo? V otevřeném okně noci Se po špetkách vytratilo Riders on the storm Kapky deště padají na rozpálenou zem Ze starého rádia za oknem zní písničky sedmdesátých let Neznám je nazpaměť a přesto broukám melodii to přece nezabíjí jen kreslí úsměv na mých rtech

8

Temnota Kateřina Žídková ZŠ Emila Zátopka, Pionýrská 791, 742 21 Kopřivnice Čestné uznání – III. kategorie Nikdy bych si nepředstavila, že dopadnu takto. Samotná, odstrčená od své rodiny a přátel. Zanechána v temnotě, kde není život, jen pouhopouhá tma. Všechno začalo v době, kdy jsem vše měla. Ocitla jsem se na vrcholu své kariéry. Stála při mě má rodina, přítel, hodně kamarádů. Hlavně celý život byl přede mnou. Pracovala jsem jako novinářka. Už mne unavovaly malé, nepodstatné články v novinách, chtěla jsem „ulovit“ něco velkého. A když se mi ten ubrousek dostal do rukou, nemohla jsem ho už pustit... Ubrousek pocházel od mého velmi důvěrného zdroje. Byly na něm napsány jen tři věty. „Dnes ve dvanáct dvacet pět v noci buď v přístavu. U lodě jménem Victoria. Budu tě tam čekat, mám pro tebe velkou věc.“ Nevěděla jsem, jestli tam mám jít. Ale nakonec jsem šla a neposlechla svůj rozum. „Ahoj, tak co pro mě máš tentokrát?“ prohlásila jsem. „Čau. Tohle. Dívej.“ A podal mi asi šest z obou stran popsaných listů papíru. „Co to je?“ ptala jsem se udiveně. „To je obchod s lidmi. Už musím jít. Nesmí nás tu nikdo vidět. Měj se.“ A zmizel ve stínu. Já tam jen stála a udiveně jsem se dívala do míst, kam můj zdroj utekl. Konečně jsem přišla domů. Přečetla jsem si to a začala uvažovat, kde začnu. O týden později jsem měla na svém psacím stole tolik zajímavých materiálů, že jsem se v nich ani nedokázala vyznat. Jen jsem věděla, že někdo obchoduje s lidmi. Přišla jsem na stopu jednomu obchodníkovi z Tokia. Dlouhou dobu jsem ho sledovala, ale nic nenaznačovalo tomu, že on obchoduje s lidmi. Když jsem zjistila, kde a kdy si s někým sjednává schůzky, nesměla jsem tam chybět. Jenže pokaždé mluvil jen a jen o práci. Chodívala jsem domů ve tři ráno. Mému příteli se to nelíbilo. Každý den mě varoval, že je to nebezpečné, ať ho poslechnu a ať toho nechám. Jenže pro mě se má práce stala něco jako droga. Musela jsem tomu přijít na kloub. Ani nevíte... Ocitla jsem se téměř na konci svých sil. Sice nejsem žádná policistka, ale lidé to přece museli vědět! Ve mně proudilo neskutečné napětí. V noci jsem nespala. Jen jsem přemýšlela, jak už případ ukončit. Na ten večer nikdy nezapomenu. Patnáctého prosince, v devět večer. Byla mi zima, ale já jsem musela vydržet, protože obchodní měl domluvenou schůzku v přístavu. Ležela jsem ve tmě a předstírala, že jsem bezdomovec. Pod kabátem jsem ukrývala fotoaparát. Už jsem si říkala: „Dnes to dokončíš! Napíšeš článek, upozorníš policii a máš klid!“ Celá jsem se klepala vzrušením. „Musíš vydržet! Nesmí ti být zima!“ opakovala jsem si. Pak přišel nějaký muž. Díval se kolem sebe, jako by nechtěl, aby ho někdo viděl. Vyfotila jsem ho, ale nešlo mu moc dobře vidět do tváře. Postavil se do stínu a čekal. Po chvilce přišel i obchodník. Podali si ruce a cizí muž ho vedl na loď. Moje podvědomí mi říkalo, ať jdu za nimi. Ale můj rozum mi rozkazoval, abych vzala nohy na ramena. Někde v sobě jsem měla divný pocit, jako bych tu neměla být. Ten pocit jsem neposlechla. Šla jsem tam. V lodích se nevyznám, někam jsem se vplížila a doufala, že jdu správným směrem. Vešla jsem do velké haly. Nikde nic. Na druhé straně haly se zavřely dveře. Utíkala jsem tam. Když jsem je otevřela, spatřila jsem obchodníka s mužem, jak stále odcházejí. Zpomalila jsem, aby neslyšeli mé kroky.

9

Vstoupili do ještě větší haly. Ta už ale byla plna velkých kontejnerů. Začala jsem fotit a stále jsem pokračovala nenápadně za nimi. Zastavili se. Muž otevřel dveře nejbližšího kontejneru. Když tam muž posvítil baterkou, zděsila jsem se. Bylo jich tam asi dvacet, ne-li víc! Jak se mohli do tak malého kontejneru dostat? Strnula jsem. A při mé smůle mi upadl fotoaparát z rukou. Obchodník se otočil. Spatřil mě! Něco zařval. Začala jsem utíkat k východu, ale tam už stáli dva velicí muži. Rozplakala jsem se. Utíkala jsem zpátky k obchodníkovi. V půli cesty mě náhle něco zezadu chytilo a prudce se mnou hodilo o zem. Poprvé. Podruhé. Potřetí. Ležela jsem na zemi a cítila ještě několik ran do obličeje, hrudi a nohou. Pak jsem jen zavřela oči a nechala jsem se unášet. Připadala jsem si jako hadrová panenka. Tak bezvýznamná a křehká. Přestala jsem se bránit. Cítila jsem, jak mě mlátí něčí pěsti. Už to ani nebolelo. Připadalo mi to jako lehký jarní větříček. A potom jsem upadla do bezvědomí. Probudila jsem se ve tmě. Nevěděla jsem, kde jsem. Doufala jsem, že se brzo rozední, nebo z té tmy zešílím. Ani netušíte, jaké to je, když nevíte, kde se nacházíte, jak jste se sem dostali, kolik je hodin a jestli vůbec nejste mrtví. „Vypadá snad takhle nebe? Nebo jsem v pekle? Jsem vůbec mrtvá?“ Tyto tři otázky jsem měla pořád před očima. Trápil mě hlad a byla jsem unavená. Bolelo mě celé tělo. Řvala jsem o pomoc, ale jako by se moje slova odrážela od stěn, které jsem neviděla. Strašně mi chyběla má rodina a přítel. Proč jsem ho neposlechla? Proč jsem chtěla být ta nejlepší? Kéž bych mohla vše vrátit. Uběhlo mnoho času a já si začínala myslet, že jsem doopravdy zemřela. Náhle se otevřelo malé okénko u podlahy, kterým někdo vložil cosi dovnitř. Po čtyřech jsem se tam doplazila. Bylo to jídlo a pití. Vím, že i ti nejkrutější lidé mají trochu toho soucitu v srdci. Rychle jsem vše snědla, vypila a zase poodešla pryč od okénka, jako by se z něj ke mně mohlo dostat něco hrozného. Neumíte si představit, co se mi promítalo v hlavě. Byly to škaredé myšlenky. Myslím, že ubíhaly týdny, možná měsíce. Každý den, myslím v tu samou dobu, mi podávali jídlo. A Po čase mi okýnkem poslali roušku na oči a přikázali, at‘ si ji nasadím. Musela jsem je poslechnout. Slyšela jsem otevřít poklop, ucítila jsem čerstvý vzduch a pocítila něčí ruce, které mě bolestivě držely za ramena. Přemístili mě jinam, zavřeli a zase jsem byla v temnotě. Pořád jsem se snažila řvát, ale jako by tma umlčila všechny mé výkřiky. Nic jsem neslyšela ani neviděla. Byla jsem pro ně jen zvěř. Pouhopouhá zvěř, se kterou si můžete dělat cokoliv, ovládat ji. Nevím, kolik uběhlo měsíců, ale nikdo mě nehledal. Jako by se na mě zapomnělo. Každý den jsem se modlila, jestli ještě někdy spatřím slunce, rodinu nebo přítele. Co bych za to teď dala. Náhle jsem postřehla divné praskání. Říkala jsem si, že teď se mnou bude konec. Uslyšela jsem křiky, nářky a někdo mluvil jakoby do mikrofonu. Zvuky se ke mně přibližovaly. Poodstoupila jsem od okýnka. Pořád dál a dál. Blížilo se to a já zrychlovala krok. Už to bylo tak blízko... Náhle jsem se zezadu do něčeho bouchla. Spadla jsem a ztratila vědomí. Probudila jsem se někde, kde to pípalo, sálalo tam teplo. Slyšela jsem dýchat někoho vedle sebe. Něco mi zakrývalo oči. Bylo to nepříjemné, chtěla jsem to strhnout. Vtom mě uchopily něčí paže a někdo na mě začal mluvit. Ten hlas jsem znala, ale nevěděla jsem, kdo to je. Říkal mi, ať se uklidním, ať odpočívám. Poslechla jsem ho. Pustil mě. Začal na mě znovu mluvit. Prý jsem byla dva roky pryč. Ale už jsem v bezpečí, jsem doma. Doma? Říkala jsem si. „Zlato,.. .“ Cože? Oslovil mě‚ zlato‘?

10

„Táto? Jsi to ty? Kde je mamka? A kde je...?“ Nenechal mě domluvit. „Ano, jsem to já, tvůj přítel teď spí v čekárně na sedačkách a mamka si šla koupit kafe. Zlato, neboj se, už je vše v pořádku. Už jsi doma, ale nesundávej si ty obvazy z oči, nejsi na slunce zvyklá.“ Konečně jsem pocítila úlevu. Konečně mohu žit jako dříve? Sotva jsem se dostala z nemocnice domů, poslala jsem do novin svůj poslední článek. Potom jsem skončila se žurnalistikou. Našla jsem si práci, kterou budu vykonávat z bezpečí svého domova. Začala jsem psát knihy. Knihy o tom, co jsem ve svém životě zažila. Nechci to už znovu prožít. Snažím se vyhýbat všemu nebezpečí okolo sebe a daří se mi díky tomu lépe žít. Už nejsem ta žurnalistka, která dychtí po slávě. Jsem obyčejná žena v domácnosti - a to mi vyhovuje. Jsem ráda, že mám okolo sebe lidi, kteří mě milují a které miluji já. Podporují mě v mých nápadech ohledně mé budoucnosti. Poučila jsem se ze svých chyb. A teď si žiji jako v bavlnce.

O mořských pannách Magdaléna Kocmanová ZŠ, Arménská 21, 625 00 Brno 2. místo – I. kategorie Žily byly v oceánu čtyři mořské panny. Jmenovaly se Natálka, Peťa, Terezka a Magda. Měly zvláštní schopnosti. První, Natálka, zpíváním ovládala lidi, které chtěla. Peťa měla kouzelný štětec, pomocí kterého se dokázala přemístit. Když něco namalovala, tak se na tom místě objevila. Terezka rozuměla řeči zvířat. Magda měla náhrdelník s duhovým motýlem. Dárek od babičky. Když jí ho dávala, bylo to krátce před její smrtí, tak Magdě říkala: „Bud‘ na něj opatrná!“ Magda odpověděla: „Ano, budu, ale co na něm je tak vzácného?“ „To zjistíš, až ti bude 16 roků, Magdi,“ řekla babička. Tehdy bylo Magdě teprve devět let a to bylo do šestnácti ještě hodně a hodně daleko. Proto o tom Magda více nepřemýšlela, jen náhrdelník pečlivě uschovala na bezpečné a zároveň tajné místo. Mořské panny žily bezstarostným dětstvím, podobně jak žijí i pozemské děti. Chodily do školy, pomáhaly doma, hrály si, rozdíl byl jen v tom, že vše se dělo pod mořskou hladinou. Mořské panny věděly o tom, jak žijí lidé na souši, ale opačně tomu tak nebylo. Lidé o životě mořských panen nic nevěděli, netušili, že existuji, protože mořské panny se dokázaly tak dokonale skrývat. A mělo tornu tak i zůstat, nebýt jedné nečekané náhody, která mohla vše změnit. Jak postupně mořské panny odrůstaly a stávaly se z nich slečny, zkoušely nejrůznější kouzla a podmořské čáry a kombinovaly je. Dařilo se jim to čím dál víc. Bavilo je to. Vše bylo velice zajímavé a zábavné. Až jednou v té své sebejisté rozvernosti neohlídaly jedno podstatné doporučení pana učitele. Ten jim kladl na srdce, že se nesmí stát, aby tři panny daly pokyn kouzlu ve stejnou chvíli. Nikdy jim nemohl vysvětlit předem, proč se tak nesmí stát, jeho úkolem bylo jen, aby si panny daly velký pozor, aby k tomuto nikdy nedošlo. Avšak i přes to všechno se tak stalo. Natálka svým krásným hlasem pozpěvovala ukolébavku rybáři, který pak jakoby únavou usínal na své lodi, když se kolébala na mořských vlnách. Pet‘a v tu chvíli chtěla zkusit, jaké to je plout na takové lodi, proto se pustila do malování. A Terezka byla zvědavá, co si říkají ptáci, kteří už tak dlouhou dobu létají nad rybářovou lodí. A začala jim naslouchat. Tím se stalo to, že všechny tři panny soustředily do jednoho místa příliš mnoho energie, která způsobila to, že loď se vznesla a vítr ji unášel rychleji a rychleji a hodně vysoko nad střed moře. Jakmile to zpozorovala Magda, hned si vzpomněla na dárek od babičky a plula rychle pro něj. Náhrdelník s motýlem si dala na krk. V tu chvíli se stalo, co vůbec nečekala. Motýl se 11

mnohonásobně zvětšil a ožil. Ani mořská voda nepřekážela jeho křídlům v pohybu, a tak motýl unášel Magdu vodou a pak se z hladiny vznesl nad moře, prudce zamával křídly a letěl směrem k lodi, která byla už tak daleko, že vypadala jen jako tečka na obloze. Magda motýla povzbuzovala a radila mu, kudy letět. Důležité bylo, aby žádný člověk nezpozoroval, že se děje taková nadpřirozená věc. Pokud by se tak stalo, všechna kouzla mořských panen by tak zanikla a zahynuly by i samotné mořské panny. A právě to nemoha Magda dopustit, proto se ze všech sil snažila loď s rybářem bez lidských svědků zachránit. Musela motýla řídit tak, aby nabyl na dohled jiných lodí, které pluly na moři, a také si dávat pozor na bouři, která se blížila. Bylo to velmi těžké. Vítr sílil, na obloze přibývalo tmavších a těžších mraků. Konečně, se přiblížili k lodi s rybářem, a zrovna začalo už pršet a sem tam prošlehl blesk. Motýl se v blízkosti lodi ještě zvětšil tak, aby mohl uchopit loď, a jak se tak stalo, musel zbrzdit rychlost letu, aby se mohl co nejobratněji obrátit a vrátit zpět. Bouře už byla silná, blesk za bleskem, jeden hrom za druhým. Na druhou stranu výhodou bouře bylo, že byla už tak černá bouřková tma, která zabránila dohledu ostatních lodí plujících po moři. Bylo více než dalším kouzlem to, že se podařilo loď polapit a odnést z tak hrůzostrašné bouře. Magda měla ze záchrany dobrý pocit, a jak se začalo vylepšovat počasí, tím jak unikali té strašné bouři, všímala si Magda rybáře, jak blaženě stále spí a netuší, co se děje, čím prošel. Motýl byl opravdu zázračný, dokázal zachránit jak rybáře na lodi, tak celý svět mořských panen. Po tom všem, co dokázal, se opět zmenšil do své původní velikosti a podoby. Magda mu však ještě předtím za vše s obrovskou úctou poděkovala. Než jej uložila na bezpečné a tajné msto, políbila jej na křidla. Byla vděčna své babičce, věděla, že ji měla vždycky obrovsky ráda, a teď jí ten pocit byl ještě bližší. Vrátila se ještě nad hladinu, aby zkontrolovala rybářovu loď. Rybář právě procital, Magda ho pozorovala tak, aby on ji nemohl vidět. Zalíbil se jí a v duchu si přála, aby mohla jednou s někým takovým žít. Ale o tom zase až příští povídání.

Zvířecí městečko Kateřina Soukupová ZŠ, Arménská 21, 625 00 Brno Čestné uznání – I. kategorie Jednou byl takový bláznivý les, ve kterém žila zviíata, která se chovala jako lidí. Ne v tom slova smyslu, že se lidi někdy chovají jako zvířata, ale protože měli v tom bláznivém lese zvířecí městečko. Měli tam radnici a jako starostu měli moudrého medvěda. Tajemnici dělala chytrá sova a ještě jako kadeřníka měli starého raka. Světlušky byly pouliční lampy, žáby byly uklízeči rybníků a jako poslední lišky a veverky jako popeláři, protože obě mají huňatý ohon, tak s nimi metají chodníčky. A nebojte, lišky ty veverky nesnědly, protože v tom městečku se všichni měli rádi. Jednou se tam vzal pytlák, a víte, co tam chtěl? Chtěl zabít všechna zvířata, aby měl maso a kůži. Ale protože v tom městě byla sojka Drbna, tak ten pytlák měl po ptákách. Protože Drbna šla na policii, kde byl šerifem vlk. Vlk běžel za sojkou, a když už byli kousek za pytlákem, tak vlk na něho skočil a kousl ho do pozadí. Tak bylo městečko a zvířátka zachráněna. Pan starosta medvěd dal vlkovi věnec buřtů. A tak to je konec mého příběhu.

12

Lojza detektivem Natálie Skokanová ZŠ, Chittussiho nám. 153, 538 43 Ronov nad Doubravou 3. místo – II. kategorie Lojza Novák byl kluk jako každý jiný. Chodil do 5. B a byl prostě úplně normální. Pokaždé, když se ho dospělí zeptali, čím bude, až vyroste, odpovídal: „Detektivem.“ Dospělí ho potom poplácali po hlavě a říkali, že si to určitě ještě tisíckrát rozmyslí. Tvářili se při tom, jako že ví všechno, a nezajímalo je, co si vlastně myslí Lojza. Ten si tím byl ale zcela jistý a pořád se zlobil, že mu nikdo nevěří. „Proč se mě vůbec ptají, když je to nezajímá a stejně je jim to jedno,“ říkal si Lojza zase jednou, když se přesně jako všichni ostatní před ní zeptala teta Sylvie a udělala to samé, co strýček Eduard, sousedka pani Datlová, prababička Erika, prastryček Robert a vlastně všichni, co se ho na tohle někdy zeptali. Navíc táta s mámou se vždycky tváří, že s tím úplně souhlasí, a ptají se, zdali si ten dotyčný provinilec dá kávu s jednou kostkou nebo kávu neslazenou. Tak to šlo pořád. Nenašel se jediný člen rodiny ani jediný známý rodičů, který by mu věřil. Lojza se snažil, jak jen mohl, dokázat, že z něho detektiv bude. Občas sice našel nějakou drobnost, například babiččiny brýle nebo tatínkův šroubovák, jenže to by přece dokázal každý. Lojza zkoušel jako detektiv vypadat. Sehnal si někde lupu, koupil si čepici, jakou měl Sherlock Holmes. Všechno nakonec zmařil dědeček, který mu nechtěl půjčit fajfku. Lojza ale všechno schoval do zásuvky, kdyby to náhodou potřeboval. Jednou v neděli měli zase přijet prastryček Gustav a pratetička Otýlie, která svému jménu dělala čest a vážila snad 150 kilo. Lojza se převlékl do svátečního oblečeni a čekal. Stříbrný mercedes zastavil před branou a prastryček Gustav se pokoušel pratetě Otýlii pomoct vylézt, což bylo očividně nad jeho síly. Když se konečně dostala „drahá“ pratetička ven a dobelhala se dovnitř, svalila se na pohovku. Jen tak tak, že se ta pohovka neprolomila. Ze zdvořilosti předstírala, že jí zajímá nová barva obývacího pokoje. „Kateřino, nechtěla bys mi ukázat snubní prsten? Tuhle jsme se s Gustavem dohadovali, jakou barvu,“ řekla po chvíli a potom se podívala na Lojzu podle ní možná milýma očima. „Lojzíku, už sis vymyslel nějaké nové povolání?“ zeptala se, jako by mluvila s pětiletým dítětem. Snad stokrát jí říkali, že Lojza nenávidí slovo Lojzík. Pratetička si to ale nedala vymluvit. „Já se pořád chci stát detektivem,“ mírně odpovídal Lojza. „Ty jsi ale tvrdohlavý! To si povíme za pár let,“ stála si Otýlie na svém.„Půjdu do svého pokoje a budu si dělat úkoly...“ couval Lojza z místnosti. „Jen běž. Musíš se dostat na vysokou školu!“ nechala se pratetička slyšet. Lojza vyběhl Po schodech, v pokoji si sedl na židli k psacímu stolu a kritizoval myšlenky svých příbuzných. Najednou se zezdola ozval maminčin výkřik: „Je pryč! Ještě včera tu byl!“ Pochopitelně myslela prstýnek. Lojza se rozhodl: Tak. Teď vám ukážu, čeho jsem schopný. Vystartoval tryskem do ložnice mámy a táty. Hledal ve skříňce, ale beze stopy. Unaven vyhlédl z otevřeného okna. A co tam nevidí! Na topole trůnila straka ve svém hnízdě. Honem utíkal dolů a vyšplhal nahoru k hnízdu. Vyplašená straka odletěla, a tak Lojza mohl nerušeně hledat. Pod drobnými mincemi se skvěl stříbrný prsten s modrým kamenem. Rychle sešplhal dolů a s prstenem utíkal do domu. Tam ho hrdě ukazoval všem v místnosti. Zdálo se, že všichni mají radost. Prateta Otýlie dokonce řekla, že z Lojzy bude dobrý detektiv. Vážně to rozhodně nemyslela, ale alespoň něco. Jenže když odjel prastrýc i s pratetičkou, vzal si mě táta stranou: „Příště ale vezmi něco méně cenného, Lojzo. Maminka měla o ten prstýnek strach.“ A tak všechno začalo nanovo…

13

Štěstí v neštěstí Z pohádky do pohádky (školní projekt) Barbora Dědourková ZŠ E. Beneše, Mírové náměstí 1466, 397 01 Písek Čestné uznání – IV. Kategorie V jižních Čechách je vesnička jménem Putim a ta má rybníček s velmi hodným vodníkem Jonášem. V rybníčku měl čisto a všude pořádek. Netopil lidi, zato rád luštil křížovky. Jednoho dne Jonášovi přišel balíček s knížkou plnou křížovek. „Super, zrovna před týdnem jsem doluštil poslední. Jenom najít pero....“ Šel do spíže. Hledal na poličkách, dokonce i v hrnečcích. Najednou se zavřely dveře. A u dveří v tmavém koutě se objevila rybka. „To jsi byla ty?“ ptá se Jonáš. „Ano!“ odpověděla rybka. „Jak je možný, že jsem tě tu ještě neviděl?“ marně vzpomíná vodník. „Já jsem taková smutná už pár let,“ fňukala rybka „Aj ak se jmenuješ?“ ptá se Jonáš. „Nitranda.“ „Jak myslíš, Nitrando, že jsi smutná už pár let?“ „Od té doby, co se mi můj milý kapřík ztratil.“ „A pořád jsi nešťastná?“ ptá se Jonáš. „Ano,“ přitakala rybička. „Tak s tím něco provedeme!“ Uplynulo pár dní, ale Jonáš si nevěděl rady, přemýšlel a přemýšlel, div mu hlava neupadla. „Už to mám!“ povídá. „Dám si inzerát do vodních novin.“ Jak řekl, tak udělal. V inzerátu stálo: Hledám rybku, která by měla ráda Nitrandu. Rybník v Putimi. Vodník Jonáš. „Tak inzerát jsme poslali,“ pochvalovali si Jonáš. „Ted‘ aby někdo připlaval. Uplynulo asi 14 dní a pořád nic. Najednou se u Jonáše objevila nějaká ryba, kterou ještě nikdy neviděl a ptá se, kde by našla Nitrandu. „Je tamhle vzadu v tmavém koutě,“ ukázal Jonáš štěstím bez sebe. Ryba připlavala k Nitrandě a povídá: „Ahoj, já jsem Jára, ty budeš asi Nitranda. Dala sis inzerát do vodních novin?“ „Ne, nedala....“ „Jsem tu správně v Putimi a v tomto rybníce žije vodník Jonáš?“ vyzvídá Jára. „Ano, to jste, počkejte chvíli,“ váhá Nitranda. „Co to má znamenat?“ ptá se Jonáše dotčeně. „Já myslel....“ koktá Jonáš. „Houby myslel,“ odsekla Nitranda. „Já jsem nemyslela, že za tím.... něco s tií provedem..., by se mohlo skrývat něco takového!“ A odplouvá celá rozhněvaná pryč. „Co to děláš?“ ptá se rybky za chvíli Jonáš. „Balím kufry,“ odsekne. „Jaký kufry?“ diví se zase vodník. „Už tu nechci být, odejdu...“ slibuje rybka. „Jak chceš, držet tě tu nemůžu.“ Najednou se Nitranda zastaví a vidí rybu stejnou jako byl její milý. Připlavala k ní a ptá se: „Jak se jmenuješ?“ „Lumík,“ hlesne nesměle neznámý... Uběhlo pár dní a Lumík s Nitrandou byli nejlepší kamarádi. Uběhl další rok a byla svatba. Nitranda připlave k Jonášovi a povídá: „Děkuji ti za ten inzerát, bez toho by to se mnou bůhvíjak dopadlo. Teď mám štěstí,“ špitla s uzarděním. „No, abych tak pravdu řekl,“ odtuší Jonáš, „bylo to takové štěstí v neštěstí.“ „

14

Básně Zuzana Osobová ZŠ, Mozartova 24, 466 04 Jablonec nad Nisou Čestné uznání – I. kategorie CO JE TO SVĚT? Obrovská barevná koule jako bowlingová. Taky plná života. Místo tří děr má plno brouků, květin, motýlů. Prostě koule vesmíru. Patřím taky na ten krásný modrý svět. Je pořád se mnou i když spím. Zdá se mi o něm. Předpovídá, co se stane se mnou příští den. Probouzím se s úsměvem. TOULAVE KLUBÍČKO Koulí se klubíčko. Spadlo mámě z košíku. Koulí se pryč a nikdo neví kam. Asi na výlet. Píšu na plakát: Ztratilo se klubíčko, má zelenou barvu. Takovou mám ráda. Jestli jste ho viděli, řekněte mi. Máma bude mít radost a uplete mi čepici, aby mi nebyla zima. SVÍCEN Hoří. Hoří tak nádherně, tajuplně, strašidelně. Omámil mě leskem, vůni a přitom hoří. Červený, zelený, umělý a přitom žije. Žije, plápolá, hřeje. Mam ho ráda a přitom se ho bojím.

15

Co se děje ve světě Magdaléna Šídlová ZŠ, Korunovační 8, 170 00 Praha 7 Čestné uznání – II. kategorie Jednoho anglického pána, bila manželka zrána. Viděla ho totiž, jak v jednom klubu jménem Vrotiž, flirtuje s nějakou dívkou, dokonce pod přikrývkou. Tak se s ním rozvedly a ještě ho podvedla. Vzala si jeho prachy a on má v práci krachy.

Pohádky z kouzelné knížky Jana Pekařová ZŠ, Skálova 600, 511 01 Turnov Čestné uznání – I. kategorie Vlk Pérem a pes Punťa Byl jednou jeden vlk jménem Pérem. Byl sice šedý a napohled úplně normální, ale něco na něm bylo zvláštního. Byl velice hodný. Místo toho, aby osamělou ovci zabil, dovedl ji do stáda k ostatním ovcím a začal se s ní kamarádit. Ve škole nebyl neposedný, ale pozorný a chytrý. Otec Bert se ho snažil přeučit, ale nešlo to. Jednou se ztratil v lese pes Punťa. Hledal cestu, ale nenašel ji. Nikdo o něm nevěděl až na dva lesní tvory. Byl to hodný vlk Pérem a zlý lišák Back. Ten to hned řekl otci Péreho a nastal mazec. Otec Bert psa Punťu vyčmuchal na jahodové mýtině. Rozeběhl se na mýtinu, ale co to? Byla tam veliká díra a on do ní spadl. Začal nadávat. Uslyšel ho pes Punťa i vlk Pérem. Oba se rozběhli k díře a co nevidí. Otec se škrábe nahoru, ale nejde mu to. Rozhodli se, že mu oba pomůžou. Přinesli v zubech dlouhé klacky a otci Bertovi se nakonec podařilo vyškrábat ven z díry. Všichni se nakonec celé příhodě zasmáli . Chvíli si povídali a otec Bert se s Punťou taká skamarádil . Nakonec pomohli Punťovi nalézt cestu domů a nikdy na tuto příhodu nezapomněli. PONAUČENÍ: V nouzi poznáš přítele. Pohádka o koni a hloupém psu Jednou si jde po cestě hloupý pes a pyšní se. Myslí si, že je ze všech nejchytřejší. Vtom vidí koně, jak veze na voze vajíčka. Protože vajíček bylo hodně a bylo to moc těžké, jel kůň pomalu. Pes si řekl, že koně rozčílí, tak aby vejce rozbil a tak řekl. Ahoj šneku. Kde máš ulitu? Nebo jsi snad slimák? Ale kůň nic. Pes se proto koni začal posmívat ještě víc. Od kdy šneci, no pardon přímo slimáci, vozí vajíčka? Jak se pes tak posmíval, nevšiml si potoka a spadl do něj. Začal křičet a volat o pomoc. Pomoc, pomoc, já se topím! Kůň se rychle odpojil od vozu a skočil pro psa. Pes ale najednou povídá. Od kdy šneci plavou? To jsem snad ve středověku? Kůň se zamyslel. Odpověděl: „Jo!“ a hodil psa zpátky do potoka. Zapřáhl si opět vůz a jel a jen tak se pro sebe zasmál. Ponaučeni: Jeden křičí a druhý se směje.

16