NÁRODNÍ SOUTĚŽ DĚTSKÉHO LITERÁRNÍHO PROJEVU - NÁŠ SVĚT

NÁRODNÍ SOUTĚŽ DĚTSKÉHO LITERÁRNÍHO PROJEVU - NÁŠ SVĚT 36. ROČNÍK – 2008/2009 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhlásilo ve školním roce 2008/09 v pořadí již 36. ročník Národní soutěže dětského literárního projevu Náš svět. Garantem soutěže je Národní institut dětí a mládeže MŠMT ve spolupráci se společností Svět knihy (kampaň Rosteme s knihou). Organizace soutěže: Soutěž dětského literárního projevu je jednokolová a není nijak tematicky omezena. Všechny práce jednotlivců a práce kolektivů se zasílají na adresu NIDM MŠMT (práce lze zaslat i elektronickou poštou). Zúčastnit se mohou všechny děti z České republiky od 6 do l5 let, jednotlivci svými literárními pracemi (doporučuje se zaslat raději několik příspěvků – zvláště u básniček), kolektivy výsledky slovesných a literárních her, almanachy, školními časopisy a dalšími kolekcemi prací zaznamenanými písemně, případně na CD. Soutěž je rozdělena na 3 kategorie jednotlivců a 1 kategorii kolektivů: I. kategorie - je určena žákům l. - 5. ročníku základních škol, II. kategorie - je určena žákům 6. - 7. ročníku základních škol a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií, III. kategorie - je určena žákům 8. - 9. ročníku základních škol a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií, IV. kategorie - kolektivní práce. Podmínkou je, aby každý příspěvek byl původní prací. Rukopisy se nevracejí! Vybrané práce mohou být v zájmu propagace soutěže publikovány, vystaveny apod. U prací je třeba uvést jméno a příjmení autora, věk (rok narození), školní ročník,), adresu bydliště a školy, emailovou adresu, u kolektivů jméno vedoucího (pedagoga) a adresu školy (či jiné organizace). Vybrané práce jsou spolu s výsledkovou listinou rovněž otištěny ve sborníku, který obdrží všichni ocenění soutěžící. Výsledková listina je zveřejňována též na internetových stránkách www.nidm.cz, kde lze najít i ukázky oceněných literárních prací, případně fotodokumentaci ze slavnostního vyhlášení a další informace . Sborník obsahuje několik vybraných prací, ne všechny oceněné práce. Kontaktní adresa: Mgr. Markéta Rausová Národní institut dětí a mládeže MŠMT Talentcentrum

Na Poříčí 1035/4 tel.: 221 850 809 e-mail: [email protected]

Můj praděda Natálie Heroldová, 3. třída ZŠ Vojnův Městec 95, Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina oceněná práce I. kategorie Můj praděda Karel Herold je hasič tělem i duší. Dokonce mu začali kamarádi hasiči říkat "Nestor všech hasičů" , protože se aktivně podílí na hasičských činnostech od roku 1933. Já znám vše z vyprávění svých rodičů a nebo z fotografií, kterých máme opravdu hodně. Praděda zažil hodně závažných požárů. Nejvíce jsem si pamatovala vyprávění o požáru v obci Hamry nad Sázavou. Hasiči hasili požár mlýna, ve kterém se mlel dřevěný prach. Došlo k velkému výbuchu a kromě požáru zachraňovali hasiči i zaměstnance mlýna. Smutné bylo, že se ten krásný mlýn stejně nepodařilo zachránit a vyhaslo v něm i několik lidských životů, mezi nimi i můj prastrýc. Práci hasičů obdivuji, protože oni nasazují své životy pro záchranu druhých lidí, kteří jsou neopatrní. Pokud bych měla klobouk, tak bych vám všem v modrých oblecích chtěla říci: "Skláním před vaší prací svůj klobouk a děkuji za vaši obětavost."

Čokoládové království Eliška Cetlová, 2. třída ZŠ Dolní Kounice Smetanova 2, Jihomoravský kraj oceněná práce I. kategorie Bylo jednou jedno Čokoládové království. V tom království vládl král Dort I. a královna Pralinka. Ti měli dceru Milku, která od rána do večera jedla samé čokolády a dorty. Proto byla tlustá a žádný princ. ji ne.chtěl za ženu. Ale jednoho dne přijel do Čokoládového království mladý princ z Hrachového království. Jmenoval se Kulihrach. Byl krásný a štíhlý. Princezně Milce se hodně líbil. V sousedním království žil princ Cvalda. Tomu se princezna Milka líbila. Ten by si ji vzal za ženu hned. Ale princezna Milka ho nechtěla. A tak jednou v noci Milku tajně unesl na svůj hrad. Když to princ Kulihrach ráno zjistil, jel princeznu Milku hledat. Cestou potkal stařenku, která nesla na zádech těžkou nůši. Princ ochotně seskočil z koně a pomohl stařence zanést nůši do její chaloupky. Babička mu poděkovala a za tu službu mu dala kouzelný prsten. Řekla mu, že když prstenem zatočí, tak jeho meč zesílí a porazí všechny nepřátele. Princ to udělal a vydal se na Cvaldův hrad. Tam osvobodil princeznu Milku a odvezl si ji do Hrachového království. Byla svatba. V Hrachovém království se princezna naučila jíst ovoce a zeleninu. byla už taky krásná a štíhlá a s princem Kulihrachem zde žili až do smrti.

Básničky Jan Tranžík, 5. třída ZŠ a MŠ Bzenec, Olšovská 1428, Jihomoravský kraj oceněná práce I. kategorie

Řetězový email Nepošlu-li šesti lidem, prý dostanu pěstí. Jestli pošlu lidem osmi, přijde velké štěstí !!! Zdravá strava Pijme zdravé podmáslí, Bychom brzy nezhasli Limonádovým bublinkám: Asi se z vás poblinkám.

Smolař Byl tu Pepíček, nechal tu malíček.

Výlet do Štatlu Když se blíží zimní čas, vyběhneme na Špilas. nakópíme v Brně dárky, na Vaňkovce sníme párky.

Vrátíme se šalinó, snad nám naši prominó. Co bylo dnes ve škole? Rodiče se pořád ptají, odpověď vždy správnou znají: nic, nic a nic!!! Hodina ve škole Měli jsme hodinu psaní, Ale ta zmutovala V hodinu… Spaní. Vánoční kapr Ve vaně máme kapříka, Kapřík pořád naříká. Bude zítra k večeři, Pořád tomu nevěří. Leták Přišel nám leták. Koupím si smeták

Básně Adelaide Štolbová, 5. třída Veverkova ulice 37, 170 00 Praha 7 oceněná práce I. kategorie

Světlo Růžové světlo svítí na modrý dům a dohromady tvoří fialový stín. Holub sletí dolů a tiše vrká. Zmodřel celý svět. Jaká je to noc ví asi jen ona sama – modrá a tichá. Domácí úkol

Sedím a píšu. Noc se blíží. Cítím se sama na celém světě, cítím se jako ospalá kočka. Schoulím se ve své posteli a spím tak tiše ... tiše ... tiše ... Jako malá myš.

Básně Vojtěch Kosek , 2. třída FZŠ Praha 7, Umělecká 850/8 oceněná práce I. kategorie Papoušek Zeptal jsem se papouška co mi šeptá do ouška. Víte,co mi odpověděl? To bych taky moc rád věděl.

Mravencova labutí píseň Šel jsem jednou z Bubenče, potkal jsem se s Otou. Řek' mi:"Bud' zdráv, mravenče", zašlápl mě botou.

Jak by měl vypadat svět? Sabina Rybářová, 5. třída ZŠ, Rokycanova 258, Sokolov, Karlovarský kraj oceněná práce I. kategorie Jednou se Hanička zeptala maminky: „Mamí jak by měl vypadat svět ??“ Maminka dlouho přemýšlela a nakonec odpověděla „Víš, že Haničko vůbec nevím, ale neboj zkusím si to zjistit, uvidíme!“ Maminka hned po rozhovoru požádala tatínka, aby pohlídal Haničku, že půjde do knihovny, protože jí pořád hlavou vrtalo, jak by měl vlastně vypadat svět. Tatínek slíbil, že ji pohlídá. Když došla do knihovny zeptala se paní knihovnice: „Nevíte jak by měl vypadat svět?“ Paní knihovnice odpověděla: „A víte, že ani nevím, pojďte, jsou tři hodiny odpoledne, mám chvilku času, podíváme se do regálů, snad najdeme nějakou knihu, ve které by bylo napsáno, jak by měl vypadat svět.“ Maminka se podívala knihovnici do očí a vykročila k prvnímu regálu. Paní knihovnice jí pomáhala ta si naopak stoupla k druhému regálu, aby bylo hledání rychlejší. Obě se začali prohrabovat v regálech, ale nic nenašli. „Jak je to možný?“ hlásala knihovnice přes celou knihovnu. Přišel k nim starší muž a ptal se co tady hledají za knihu a maminkami řekla „My nehledáme žádnou knihu, no možná jednu, která by mi odpověděla na otázku, jak by měl vypadat svět.“ Pán se zvednul, pohladil si vousy a praví: „Tak svět… ten by měl vypadat tak, jak vypadá Představte si, jak by vypadal jinak, nebyl by to přece on, ne?“ „To ano, děkuji vám,“ poděkovala maminka. Tu najednou maminku něco napadlo, mohla by přece pozvat toho staršího chytrého pána k nim domů na večeři. Přesně to taky udělala a pán, který se jmenoval Matěj Wesln, souhlasil. Šli domů a doma je tatínek s malou Haničkou přivítali. Hanička se ptala, co je to za pána a maminka jí vysvětlila: „To je, Haničko, pan Wesln, který mi odpověděl chytře na tvojí otázku. Potom usedli k večeři. Po večeři se Hanička zeptala na odpověď na svou otázku. Maminka odpověděla: „Svět má vypadat tak, jak vypadá.“ Hanička se ptala na další otázky, tentokrát pana Weslna a pan Wesln na ně chytře odpovídal. Večer se rozloučili a poděkovali panu Weslnovi, že byl tak ochotný odpovídat na všechny otázky, co měla malá Hanička. Když šla Hanička spát, říkala si pořád dokola odpovědi na otázky pana Weslna. Když už ležela v postýlce, řekla mamince: „Až budu velká, budu stejně studovaná jako pan Wesln.“

Dobrodružství trpaslíka Adíka Kateřina Padrtová, 1. třída ZŠ Brno, Arménská 21, Jihomoravský kraj oceněná práce I. kategorie Byla jedna chaloupka u lesa a v ní bydlel trpaslík Adík. Měl hodně kamarádů, žabky Barču, Verču a Kristýnku, housenku Loudalku a taky měl rád kočičku Micinku.

Ale žádný z kamarádů nebyl trpaslík. A tak se Adík vydal do světa a šly s ním i žabky. Loudalka s nimi nešla, protože má krátké nožičky. Bylo jí to líto a plakala a plakala. Adík s žabkami prošel celý les. Celou cestu je sledovala zlá víla Evelína.

Cestovatelé už byli unavení. Sedli si ke studánce a odpočívali. Adík se chtěl napít, ale voda ve studánce zmizela. Víla Evelína studánku začarovala. Adík a žabky se vydali k potoku. Ale zlá víla začarovala potok a ten byl najednou větší než moře.

Žabky zavolaly na pomoc kapříka a ten je převezl na druhý břeh. Tam našel kamarády trpaslíky. Přiletěla za nimi housenka Loudalka na chmýří od pampelišky. A zlá Evelína se proměnila v kapku vody a ta uschla na sluníčku. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Já a můj svět Magdaléna Netolická, 4. třída ZŠ, Školní 1480/61 Chomutov, Ústecký kraj oceněná práce I. kategorie Jednoho jarního dne mi moje kamarádka řekla, že už se mnou nebude nikdy mluvit,a že mne do tý svý úžasný party nevezme. Nó, možná bych měla vysvětlit jak to bylo od začátku. Znali jsme se už od narození a já jsem ji vždycky ráda podala svou flašku,tu kojeneckou. Ale teď si uvědomuji, že to bylo jednostranné. I když mi to nevadilo, protože v té době ještě nepoužívala mozek. Když jsme začali chodit do první třídy, tak všichni chtěli kamarádit s mou kamarádkou a se mnou nikdo, takže jsem si připadala jako Saša z Comebacku. Taky neviditelná. Poprvé jsem se zvýraznila až když jsem propíchla spolu- žákovi ruku perem značky Tornádo. Podruhé jsem se zvýraznila recitací na školní soutěži. Přesto všechno jsme byly kamarádky. Až teď na jaře mi, když jsem ji zvala na oslavu mých desátých narozenin, řekla ty ošklivosti. Ve škole, kam jsem přinesla dětem bonbóny a šampáňo a paní učitelka mi dovolila, že mohu sama dětem nalít. Tak jen co se spolužáci seběhli i s tou mou nefunkční kamarádkou, jsem začala nalévat. Protože jsem zdvořilá, nalila jsem jí také. A byla jsem z toho moc smutná. Pak jsem si uvědomila, že mám spoustu kamarádů a taky dvě paní učitelky co mám moc ráda. A taky mám rodinu a zvířátka a trochu „prdlýho“ bráchu, co je o třináct roků starší než já. Bratr Ondra, který mě učil, když jsem byla ještě batole, nahlas krkat, nakopávat psa a taky mě učil, aby mi visel z koutku úst jazyk a já pak vypadala jako imbecil. Tak nějak jsem si uvědomila, že to přežiju. A s úsměvem na tváři!

O čarodějovi Brundribálovi Eliška Nováková, 6. třída ZŠ, Mládeže 3, Znojmo, … kraj oceněná práce II. kategorie Za tři sta kopců za tři sta řek byla vesnice, která se jmenovala Dobříšov. Nikdo neví, proč se ta vesnice tak jmenovala. Jen jeden člověk. Čaroděj který provozoval černou magii. Ten, který žil už tři miliardy dlouhých let. Je tedy známo, že je nesmrtelný. Ten čaroděj se jmenoval Brundribál. Asi proto, že pořád bručel a na všechno si stěžoval. Když jednou ležel na své oblíbené houpací síti a neměl co na práci, napadl ho zlomyslný nápad. "Co kdybych škodil lidem?" řekl si nahlas pro sebe. Za chvíli už byl v místní knihovně, kde hledal knihu JAK SPRÁVNĚ ŠKODIT LIDEM. Když ji konečně našel, hned si ji vzal a hrdě odkráčel pryč a ani ho nezajímalo, že si musí zaplatit kartičku. Přišel domů, lehl si na houpací sít a četl a četl. Četl až do večera, když dočetl, bylo přesně dvanáct hodin večer. Čaroděj Brundribál se oblékl do speciálního večerního obleku pro čaroděje a šel za svou kamarádkou Klekánicí. Ta mi poradí určitě lépe než tahle kniha. Při těch slovech vyhodil knihu z okna. Když Brundribál našel Klekánici, hned se jí zeptal, jak škodit lidem. No to musíš lidem dělat naschvály, třeba jim krást úrodu nebo všechno nechat zkamenět. Já jim zase beru děti. Rozloučili se a čaroděj hned druhý den ráno začal škodit lidem tak, že nakradl lidem úrodu, ovce a koně. Jenže nakradl toho tolik, že to neměl kam dávat. Tak tedy pronesl kouzelné slůvko a najednou vše kromě lidí bylo zkamenělé! Lidé se začali stěhovat do dalekých krajů. Dokonce i klekánice. Nakonec Brundribál zůstal sám. Když šel domů, měl divný pocit, který nikdy nezažil. Byl to smutek. Už neměl na co nadávat, ani na co bručet. Šel celý sklíčený domů, když uviděl knihu, kterou vyhodil z okna. Vzal si ji a chtěl ji roztrhat na malinkaté kousíčky, ale všiml si odstavce, ve kterém stálo: "Rozmysleli jste si to? Už nechcete škodit lidem? Jestli ano, tak vraťte čas!" Pod tím stálo "kouzlo na vrácení času je na straně 1199". Brundribál chvíli listoval knihou a pak vyslovil "IXPERNITUS!" Chvíli čekal, ale nic se nezměnilo. Asi je Brundribálovi souzeno, aby zůstal navždy sám. Šel si alespoň trochu zlepšit náladu pohledem na krajinu. Nenapadlo ho, že je zkamenělá. Když si to uvědomil, rozplakal se. Ale co to slyšel? Nějaká paní nadávala, že jí okradli a tamhle se pasou ovce! Takže Brundribálovi se podařilo vrátit čas! Byl tak šťastný, že si nechal změnit jméno na Štístko a založil si kartičku do knihovny. Lidé se nestačili divit, jak se čaroděj změnil. Mnoho lidí se ho dokonce ptalo, ale co by to by1 za čaroděje, kdyby prozradil, co napáchal škod. To by nebyl pravý hodný čaroděj Štístko.

Myška Eva Opařilová, 6. třída Gymnázium, tř. Kpt. Jaroše 14, Brno, Jihomoravský kraj oceněná práce II. kategorie Žila byla v jednom domě malá myška. Jmenovala se Terezka. Dlouho o ni usiloval myšák Michal, ale Terezčino srdce patřilo jinému. Jmenoval se Genius. Každý den za ním chodila a chtěla si povídat, ale Genius ji vždy ignoroval. Ležel na podložce a ani se nepohnul. Nejvíce se jí na něm líbil dlouhý ocásek, který končil až v USB zdířce osobního počítače. To ale Terezka nevěděla. Michal za ní pořád chodil a říkal: "Co vidíš na tom Geniovi? Ani se na tebe nepodívá. Zato já bych tě měl rád." Terezka si ale nedala pokoj a pořád za ním chodila. Jenže Genius se nikdy nepohnul. A tak to šlo pořád. Jednou, když šla za ním Terezka znovu, místo Genia tam byl nový myšák. Měl na sobě napsáno Apple. A co bylo ještě horší, neměl žádný ocásek. Terezka z toho byla celá smutná, ale napadla ji skvělá věc. Když u Michalových dveří někdo zazvonil, div že Michal neomdlel. Stála tam totiž Terezka. Po měsíci se vzali a mají spolu tři děti.

O kozlovi a volovi na závodech Michal Reška, prima Gymnázium, tř. Kpt. Jaroše 14, Brno, Jihomoravský kraj oceněná práce II. kategorie Jednou, asi před týdnem, se ve zdejším lese konaly závody "LESNÍ RALLY". Účastnili se kozel a vůl. Oba dva si věřili, a byli přesvědčeni, že zvítězí. Avšak jakmile vůl uviděl kozlovu nadupanou káru, začal o sobě silně pochybovat. „Musím to vyhrát,“ řekl si. „Bylo by dobré ušít na kozla nějakou tu boudu, pak stoprocentně vyhraji já,“ uvědomil si vůl a kozlovi propíchnul náhradní pneumatiku a na cestu nastražil hřebíky. „Ten bude překvapenej,“ řekl si vůl. Už si oba najížděli na start. Zaburácel jak kozlův osmi litr, tak i volův šestilitr. Rozsvítil se semafor - červená... oranžová... a konečně. .. zelená! Protočila se obě dvě kola, zvedl se mrak prachu a už byli závodníci za zatáčkou. Uháněli si to lesem, přes řeky, přes mosty a přes výmoly. Vůl už od začátku na kozla trochu ztrácel, přece jen měl kozel o pár koní pod kapotou víc, a tak vůl nelitoval, že kozlovi nastražil tu past. Blížili se k poslední třetině závodu. Následoval jenom skok a rovinka. Vůl se smál: „Ten bude mít radost,“ říkal si. Kozel přijížděl k osudnému skoku a jak rychle si to uháněl, hřebíky přeskočil. Vola přešel smích, když si na hřebíky sám najel. Ale kozel si vola všiml. Bylo mu ho líto, a jelikož do cíle ještě asi 600 metrů zbývalo, zastavil a jako dobrý kamarád volovi nabídl svoji náhradní pneumatiku vůl totiž rozervu neměl. A volovi nic jiného nezbývalo, než si vzít kozlovu náhradní pneumatiku. Vůl tak měl dvě nepoužitelné píchnuté pneumatiky a byl všem jen pro smích. „To je ale vůl,“ říkali diváci. „Sotva píchne jednu, píchne i tu druhou,“ smáli se. Tak kozel dojel do cíle jako první a vůl, ten si musel svůj vůz do cíle dotlačit sám. Ponaučení: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Nestíhám Jan Hronek, 7. třída Masarykova ZŠ, Školní 197, Zruč - Senec, Plzeňský kraj oceněná práce II. kategorie Crrr, crrr, crrr !!! Blbej budík, už zase zvoní, mám pocit, že jsem se vůbec nestačil vyspat. Ještě alespoň minutu. Zase zavírám oči. „Vstávej, nestihneš se nasnídat.“ „No jo, už jdu,“ odpovídám tátovi, ale spíše se tak poslepu belhám do koupelny. No, nasnídat se tedy určitě nestihnu, protože si musím dopsat úkol z matiky. To jsem totiž zase nestihl včera. „Už sis vzal prášek na alergii?“ „Jo, jasně.“ Jo, jasně, že ne, to jsem přeci taky ještě nestihl. Ještě že mě táta hodí do školy autem. To si možná stačím ještě dvakrát kousnout do rohlíku. „Pospěš si,“ táta už je v garáži. Bezva, tak jsem si stačil kousnout jen jednou. „Dělej, kde vězíš nebo se mnou nejedeš?“ No, jedu, ale asi hledám druhou botu, ne? Bez té tedy fakt nikam nepojedu. „Tak kde jsi?“ volá na mě táta. Já jsem v předsíni, ale pořád nevím, kde je ta druha bota. To je asi výsledek mého včerejšího rychlozou- vání. To jsem totiž taky nestíhal. Už ji mám, byla pod skříní. Táta už sedí v nastartovaném autě, tak to si ty boty nebudu radši ani zavazovat, udělám to cestou. „Už jsi napsal ten sloh z češtiny?“ volá za mnou mamka. „Jo, už na tom pracuj,“ odpovím a radši rychle běžím do auta. Ve skutečnosti nepracuju na žádném slohu, ani nevím, jaké téma bych si měl vybrat, protože vůbec nestíhám. Napadlo mě, že by máma mohla jít za mě do školy, když si myslí, že mám tolik času. Stejně pořád naříká, jak v práci nic nestíhá. Když to nestíhá, tak by se asi nic nestalo, kdyby tam vůbec nebyla. Já bych zatím doma stihl spoustu věcí. Hlavně tu novou počítačovou hru. Do šatny dobíhám při prvním zvonění. Ještě že jsem si nezavázal v autě ty tkaničky od bot, teď by mě to zbytečně zdržovalo. Takže následuje rychlozouvání a mám ještě šanci doběhnout do třídy dřív než úča. Bohužel se mi to nepovedlo. Zrovna my musíme mít třídu až v posledním patře. Děsná nespravedlnost. Kdyby byla naše třída v přízemí, s přehledem bych to stihl. Tohle vysvětlení, proč jsem přišel pozdě, ale nestačilo. Při češtině jsem neustále musel odpovídat Tereze na dopis, jestli půjdu po škole do cukrárny, a když jsem jí napsal, že nestíhám, tak se samozřejmě hned naštvala. Při písemce z matiky jsem zase nestihl dopočítat jeden příklad, to se asi zase naštve máma. Konečně končí poslední hodina. Musím ale umýt tabuli, takže na oběd dobíhám poslední. Taky musím vystát tu šílenou frontu, takže je jasné, že zase nebudu stíhat. V šatně nemůžu najít druhou botu. Rychlozouvání asi není úplně nejlepší způsob, jak uložit boty. No co, čas ušetřím, když si boty nebudu zavazovat. Cestou domů musím ještě udělat pár zastávek pokecat s kamarády na hřišti, zajít do trafiky a koupit si časák, obhlédnout sousedovi nové auto a tak. Už před domem mi je jasný, že nestíhám včas doběhnout na tenisový trénink. Chci se rychle převléknout a vzít si raketu, ale bohužel jsem si ji nestihl uklidit a marně přemýšlím, kde by asi tak mohla být. Na trénink dobíhám s malým zpožděním, nevím, proč se trenér významně dívá na hodinky. Když se vrátím domů, je jasné, že tolik domácích úkolů na zítra nemohu stihnout. Asi si něco nechám na ráno. O nohy se mi otře Matěj, to je jeden z našich kocourů. Vyčítavě se na mě dívá. „No, co je?“ Do prčic, zapomněl jsem mu dat jídlo. Je asi jediný, který z nás všechno stíhá. Není toho moc. V podstatě jen dvě věci - najíst se a pak celý den spát v košíku.

Myslím, že mu to jde docela dobře, nevypadá, že by byl ve stresu. Máma se vrátí domů. Už ode dveří na mě volá: "Už máš ten sloh?" Už se z toho asi zblázním, kdy jsem to měl jako napsat? "Jo, už to mám, ještě mi chybí poslední odstavec.“ „Mohl bys zalít kytky?“ „Jo, hnedka.“ Slovo „hnedka“ máma nesnáší, protože v překladu to znamená - asi tak za měsíc, nebo taky nikdy. Slyším, jak natáčí vodu, takže mám kytky z krku a máma pochopila, že když je zaleju „hnedka“, určitě to žádná nepřežije, Tak už konečně můžu vyzkoušet tu novou počítačovou hru. Hra je teda vážně bezva. Jen nevím, jestli ji dneska stihnu celou dohrát, asi ne. „Je už devět hodin, zhasnout a jdi spát.“ „Jak devět??“ No nazdar, nic jsem zase nestihl, úkoly, sloh, ani dohrát tu super hru. Je to děsný. Když o tom tak přemýšlím, dělal jsem dneska jen jednu věc a to od rána až do večera - nestíhal jsem. No, možná bych mohl zkusit dělat pro změnu něco jiného. Nestihat je totiž děsná dřina a já jsem z toho nestíhá ní za celý den hrozně unavený.

Zločin na polorovině Eliška Opálková, Anna Vicenencová, sekunda Cyrilometodějské gymnázium, Lechova 63, Brno, Jihomoravský kraj oceněná práce II. kategorie 1. dějství Nacházíme se u poklidné poloroviny pokryté vodou. Na pláži dpočívá jen jedna osoba - přímka Alfons Píchkružítko. Po chvíli vstává, bere absolutně rovnoramenný podběrák a jde se podívat, zda mu zabrala alespoň jedna odvěsna. Nahne se nad vodu a vtom uslyší něčí smích a pak... žbluňk. Ještě se rychle otočí a vidí, jak se na něj směje věta SSS. A: „Pomoc, já se topím!!!“ Ve stejnou chvíli po pláži prochází spanilá přímka Kosoúhlinka Vtom uvidí topícího se Alfonse. Statečná Kosoúhlinka ani chvíli nezaváhá, a do vln hází Alfonsovu kružnici. Po chvíli je už přímka na břehu a ztěžka dýchá. A: "S...S...S...!" K: "Cože?" A: "S...S...S...!" K: "Myslíš SOS?" A: "Ne, SSS!" K: "Co sss?" A: "Ta věta … hodila mne do vody!" K: "SSS? Ta se vždycky tvářila jako dobrák!" A: "No vidíš, i některé geometrické zásady jsou falešné a zlotřilé." K: "Pojď, vydáme se ji hledat." Odcházejí. 2. dějství Po celé polorovině bez vody jsou vyvěšeny obdélníky s nápisem: "KDO NAJDE VĚTU SSS, DOSTANE 500 BODŮ!" Policejní pátrání je v plném proudu. Dvě drbny - úsečka Albína a úsečka Cedinka - si na velkém čtverci povídají. Cedinka právě vykřikuje: "No to vám povídám, ta SSS bude sedět! To byl pokus o vraždu!" Když vtom větu zahlédnou! Okamžitě vytáčejí na svých malých oválech policii. A zanedlouho je věta sevřena v úhlech přísných různoběžek.

Před soudem: "Věto SSS, jste obviněna z trestného činu pokus o vraždu. Chcete říct něco na svou obhajobu?" S: "Ne, nechci, nic jsem neudělala." Soudce: "Věto SSS, jste odsouzena na deset let odnětí svobody za trestný čin pokusu o vraždu!" S: "Tolik? Odvolávám se!" Soudce: "Smůla!" A různoběžky odvádějí větu SSS do trojúhelníku ABC. 3. dějství Rovnoběžky Alfons a Kosoúhlinka se procházejí po pobřeží rozbouřené poloroviny. A: "Tam bych dneska nechtěl spadnout, z toho bych se nedostal!" K: „Alfonsi, máš mě rád?“ A: "Jasně!" K: "Já si to nemyslím. Kdybys mě měl rád, tak bys za mnou šel, a ty nejdeš!" A: "Ale prosím tě..." Je hluboká noc, na pobřeží je jen jedna osoba - Kosohúhlinka Těžničková. Hledí na rozbouřenou polorovinu a myslí si: "Nemá mě rád, nechce za mnou jít a třeba mě jen vzít za ruku. Nikomu za nic nestojím, nikomu nebudu chybět. Utopím se!" Nebohé Kosoúhlince nedošlo, že jsou s Alfonsem rovnoběžky a že se tím pádem nikdy nesejdou. Rozběhla se a ... za chvíli už bylo její tělo unášeno mořským proudem bez duše. Až ráno ji našel jeden rybář a zanesl ji Alfonsovi. Brzy měla pohřeb. Po krásných, ale dojemných slovech starosty Jana Lichoběžníka o ztraceném mládí a životě byla její rakev ve tvaru šestiúhelníku spuštěna jako kolmice do hlíny. A Alfons se bolestně rozplakal. Po pohřbu šel na pobřeží, kde to všechno začalo, a umiňoval si, že už s nikým nebude rovnoběžka… Pod lavicí byla myš Sabina Adamčíková, 7. třída ZŠ, Arménská 21, Brno, Jihomoravský kraj oceněná práce II. kategorie Chci vám vyprávět jeden příběh z naší školy. Vím o něm jenom já a moje malá kamarádka myška. Ráno jsem se vypravila do školy, počkala ve druhém patře našeho domu na kamarádku a společně jsme vyrazily do školy. Chvíli po začátku první hodiny jsem uslyšela podivný šramot pod lavicí. Podívala jsem se tam, ale nic jsem nenašla. Asi to byla jen parketa, pomyslela jsem si, protože máme starou třídu. Nevěnovala jsem tomu dál pozornost, než to vrzlo znovu. Podívala jsem se a na zemi kousek od nohy lavice na mě koukala myška. Živou myš jsem ještě volně běhat neviděla. Jen u kamaráda v teráriu, ale tahle byla taková větší a měla hnědošedý kožíšek. Setkaly jsme se spolu očima, měla je krásné černé a maličký růžový čumáček s dlouhými fousky. Dívala se na mě smutně, a tak jsem se opatrně sehnula do aktovky, nahmatala svoji svačinu a vytáhla z ní půlku jablíčka. Rozlomila jsem ho ještě na menší kousky a jeden z nich jsem hodila myšce. Chvíli si ho nedůvěřivě prohlížela a pak se opatrně zakousla. Vypadalo to, že jí jablíčko zachutnalo, protože ho měla v mžiku v sobě a už se koukala po mně, jestli jí dám ještě kousek. Ve vteřince byla u něj a hned se do něj pustila. Asi měla chudinka hlad. Tak jsem se myškou nechala unést, až jsem úplně zapomněla na paní učitelku. Najednou jsem

uslyšela: „Adamčíková k tabuli!“" Úplně mě to zaskočilo. Naštěstí jsem se na hodinu dobře připravila, a tak jsem navíc kromě setkání s myškou dostala ještě jedničku a pochvalu. Když jsem se vrátila zpět do lavice, myška už tam nebyla. Bylo mi to líto, protože den s ní ve škole by krásně utekl, ale co se dalo dělat, byla pryč. Nakonec jsem si uvědomila, že je to dobře, protože by mě hodně rozptylovala a ten den bych se asi moc nenaučila. Z přemýšlení mě vytrhl šílený křik paní učitelky. Myška jí šla asi poděkovat za moji pěknou známečku, ale paní učitelka z ní moc velkou radost neměla. Bohužel se myší bojí. Zbytek hodiny už jsme se neučili, protože už nebylo s kým. O přestávce donesl školník pastičku a v ní kousek sýra. Zbytek dne probíhal klidně. Jen jsem se modlila, aby se myška nechytla. Když jsem šla domů, tak mně náhodou spadla pastelka na pastičku a ta sklapla. Doufám, že si myška dobře pochutnala na sýru a pak šla o třídu dál, kde ji určitě někdo nakrmí.

Básně Radoslav Horák Gymnázium, nám. Osvobození 20, Zábřeh, kraj Olomoucký oceněná práce III. kategorie

Propadlá Propadlá Naděje Vyhaslá Nehřeje Dlážděné koleje Černého slunce Tma

Smět Smět tak pohladit slunce, smět tak bez jehly šít. Smět tak zastavit bolest, smět zas normálně žít. Smět tak tvářit se hezky, smět zas úlevu znát, zastavit vzdušné blesky, smět tak na svět se smát

Zmrzla hned A já též Stupňů pět Smutek, lež... Hvězda má Vyhaslá V ohnivém ledu Kra .

Jednou ráno Adéla Štěpánková, 8. ročník ZŠ Karla IV. 209, Nový Bydžov, kraj Královéhradecký oceněná práce III. kategorie Jednou ráno se probudíte se strašnou chutí napsat článek. Přemýšlíte tak usilovně o tématu, na které chcete psát, že se umažete od pěnící zubní pasty a polijete se čajem. Někteří borci se ještě upatlají od medu nebo si udělají marmeládový obtisk na tričko. Po těchto situacích už víte, o čem psát nebudete: o sobě a o lidech s nižším IQ. Potom jdete do školy a je vám jedno, že učitel opakuje vzorečky, které musíte za chvíli použít v písemce. Vy na to nemáte čas, vy přece vymýšlíte článek. A proto si místo vyučování kladete stejnou otázku jako ráno. Za chvíli ale zjistíte, že na vaší písemce jsou pouze dvě slova – vaše jméno a příjmení. Jste totiž totálně dutí a poslední šanci si to všechno zopakovat jste prošvihli... Známka z písemky bude nejspíš kulatá, ale vy jste přišli na další věci, o kterých psát nebudete. Učitelé, matika, průšvihy a pětky. Jste na obědě. Nesete si na tácu jídlo a upřeně koukáte na svůj idol, který je právě na druhém konci jídelny. Najednou vám nějaký dobrák, co ještě stále čeká na jídlo, podrazí nohy. Patrně ze závisti, že vy už jídlo máte... Ale ten největší průšvih vás teprve čeká. Po tom zakopnutí neletíte na zem, jak byste očekávali, ale skončíte v náručí staré protivné učitelky. Bohužel, bramborová kaše z vašeho oběda se nalepí na její halenku. I am sorry. K tomu všemu si toho všimne váš idol a začne se vám šíleným způsobem smát. Další věci, o kterých nebudu psát: oběd, idolové a bramborové kaše. Ve zbytku dne ještě několikrát zjistíte, o čem psát nechcete. Večer si uvědomíte, že na žádné vhodné téma, na které byste chtěli vytvořit článek, jste nepřišli a máte toho dost. Před spaním ještě spadnete z postele, ale pak se vám už naštěstí podaří usnout a spíte celou noc. Ráno se probudíte, a protože je sobota a jste doma, sednete k počítači a napíšete článek. Ač si ze srdce přejete, aby na včerejšek všichni, včetně vás, zapomněli, dal vám báječné téma pro napsání tohoto článku a člověk by se měl radovat i z maličkostí. Co na tom, že v pondělí dostanete pětku z písemky, poznámku za „úmyslné zamazání učitelky bramborovou kaší“ a svůj vytoužený idol už nikdy nejspíš nezískáte? PS: Nepíšu ze své zkušenosti a tady je pár důkazů: matematika mi jde na jedničku a učit se na ní vůbec nemusím, na obědy ve škole nechodím a večer nepadám z postele.

Příběh z naší rodiny Kateřina Michalová, 9. třída ZŠ Kamenice pod Lipou, Vackova 125, …kraj oceněná práce III. kategorie Někdy okolo roku 1980, kdy byla moje maminka ještě malá holčička, se společně se svou sestrou a rodiči vypravili strávit část letních prázdnin do malé chaloupky na Šumavě. Prvních pár dní bylo opravdu kouzelných, ale romantické procházky se brzy omrzely oběma děvčatům. Během jedné z cest se znuděné dcerky dokázaly několikrát pohádat a poslední rozpor skončil pláčem malé Marcelky, mé maminky. Rázný otec, můj dědeček, chtěl vše napravit výpraskem obou výtečnic, ale matka, moje babička, se jich zastala a vyprovokovala tím hádku mezi dospělými. Dusná atmosféra se přenesla i na zbytek dne. Moje babička, žena mírné povahy, se uklidila rozzuřenému manželovi z cesty a začala připravovat řízky na oběd. Děda ji však stále popichoval, načež babička zanechala práce, obrátila se na něj a klidným hlasem pronesla osudová slova: "Ty jsi ale mamlas!" Skokem se děda přemístil ke své manželce a zařval vztekle:" Tak já jsem mamlas?" Popadl jeden řízek a mrštil jím zpět na prkýnko. To však bylo silně nestabilní a oběd se rázem ocitl na podlaze. Babička sledovala histerické chování dědečka a pokračujíc v práci suše oznámila: "Ten řízek si sebereš." " Seberu, seberu, jistěže ho seberu," opět zbrunátněl děda.Shýbl se pro řízek a rychlým švihem ruky ho prohodil otevřeným oknem na neposekanou louku. "Výborně, právě jsi vyhodil svůj oběd! Těch řízků bylo totiž akorát!" okomentovala dědovo počínání babička. Pyšný dědeček dělal, že ho nějaké jídlo nezajímá a usadil se do křesla v rohu pokoje. Odtud častoval všechny členy rodiny pohrdavými pohledy a občas znuděným frknutím. Vztek a pýcha ho však opustily ve chvíli, kdy se prázdný žaludek začal hlásit o slovo. Bleskově zhodnotil své nynější postavení. A rázem mu v hlavě zablikala pověstná žárovka. Dlouho to netrvalo a vytratil se tiše ven. Nelenil a bez zbytečného otálení se začal činit s kosou. Z malého okénka ho sledovaly s chichotáním dvě uličnice, Marcelka a Pavlínka. Nekompromisně kosil vysokou trávu, ale řízek jako by se do země propadl. Jelikož byl muž v nejlepších letech, plný síly a odhodlání,polovinu louky za chvilku pěkně zvelebil. Předmět svého hledáni však nenašel. Smutný, navíc pokořen, loudal se zpět do světnice. Vyhnul se rozjařenému pohledu manželčiných očí a usadil se do trucovacího křesílka. Pokojem se rozlévala lahodná vůně a dědův žaludek se o slovo přihlásil pěkně hlasitě. Nyní již zkrotle hleděl na svoji ženu přinášející zrovna oběd. Ta se jen usmála, rozkrojila svůj řízek na dvě části a nabídla jej zhrzenému muži. Pokořeně se přisunul ke stolu a najedl se. Nutno ještě podotknout, že děda má horkou hlavu dodnes, ale hlady nikdy nezůstal.

Jak nám zezelenala kočka Kristýna Lexová, kvarta Gymnázium Moravský Krumlov, Smetanova 168, Jihomoravský kraj oceněná práce III. kategorie Moje sestra si vybrala vysokou školu podle svých nejoblíbenějších koníčků. Kreslení, biologie a dějiny. Našla perfektní školu. Může tam kreslit celý den. A nejen to. Kreslí i doma, a to skoro nepřetržitě. Aby ne. Vždyť vysoká škola vyžaduje přípravu. Zezačátku kreslila tužkou, později však přešla na vodové barvičky, jedovaté anilinky, barevné křídy a podobně... Její výkresy jsou nejen vystavené po domě, ale jsou doslova všudypřítomné, to znamená, že se válí všude. Ale domy nejsou nafukovací a na zdi se všechny výtvory nevejdou. Odkládá je tedy na skříně, police, stoly a někdy, když už opravdu nikde není místo, je nechává na zemi. Je to přesně podle Murphyho zákona: "Každá vodorovná plocha záhy naroste do výše". A to je u nás nebezpečné. Ptáte se proč? Všechno vám povím. Asi už od mých šesti let máme doma kočku. A ne jednu. Máme dokonce dvě. Obě jsou rozmazlené, paličaté, vychytralé, jsou to lovci, ale přes to všechno velmi inteligentní. Občas se tváří trošku natvrdle nebo se snaží schovat se za stéblem trávy, ale pořád jsou inteligentní. Hrají (h)různé hry. Například zírání na ledničku je velmi populární. Nebo kočičí šachy. O těch byste se dozvěděli více v knize Nefalšovaná kočka od Terryho Pratcheta. Vřele doporučuji. Ale to odbíhám od tématu. Tedy zpět k našim kočkám. Ve dne spí, v noci se toulají po domě, nebo chodí na velké mrouskání do stromovky. To byste nevěřili, jak takové mrouskání dokáže uprostřed noci vyznít. Někdy to zní jako vražda. A to nepřeháním. Máma to ale vyřešila a naše kočky chrání před cizími nápadníky elegantním způsobem. Vzala prázdnou krabici, klacek a vytvořila buben. V mžiku se kocouři rozprchli směr domov. A tak si kočičky musí najít jinou zábavu. Už to nejsou koťata a hrát si s falešnou myší je zrovna dvakrát nebere. Takže si musí najít nějakou zábavu samy. Je zajímavé, jak dokáží usnout během vteřiny. Usnou kdekoli. Znáte ten comics o kocourovi Garfieldovi? To je dokonalý příklad. Klidně se dokáže zastavit uprostřed běhu a usnout. A má úžasný budík. Zvoní dva dny po nastavení buzení. Takový bych potřebovala. Takže kdekoli se to naší kočičce zdá vhodné, tam usne a není radno snažit se ji odtamtud vyhnat. To potom použije svoje nabroušené drápky. Brr... Jen co to slyším, už se klepu. Dokážete si představit, jak vám to milé stvoření najednou zatne drápek do ramene, přeleze vám na záda a tam se pohodlně uvelebí, jako by to byl jeho pelíšek? Hodně nepříjemné. U nás doma je kočka pánem, a proto ji z křesla nedokážeme vyhnat. Ale uznejte, že když se podíváte na ten rozkošný uzlíček chlupů, srdce vám prostě nedovolí je shodit. Mají nás zkrátka omotané kolem packy. Jednou, když jsme se vypravili na procházku, nechali jsme kočky doma samotné. A to byla chyba. Po našem návratu jsme volali klasickou větu: "Kočký, jsme doma!" Nikdo nepřicházel. "Asi někde spí," říkali jsme si. Měli jsme pravdu. Spaly. Zavolali jsme na ně ještě jednou. První se objevila Merry. Vypadala úplně normálně. Ospalá a nevrlá kočka. Zavolali jsme znovu a z podkroví se ozvalo dunivé "hup". Po schodech seběhla Klotilda. "Jsou tady obě. Je to dobrý," řekli jsme si. Ale jakmile kočka vešla na světlo, spatřili jsme něco neobvyklého. Jen tak mimochodem. V televizi byla nedávno reportáž o barvení kočičího kožíšku. Co všechno ti páníčci neudělají. Ale my jsme si nevzpomínali, že bychom si nechali obarvit kočku. A už vůbec ne na zeleno. "Kloty, cos dělala?" Snažili jsme se zeptat, ale nebylo nám to nic platné. Zelená kočka, no to nám ještě chybělo. Máma už

viděla, jak jedeme k veterináři. A tak jsme pátrali po zdroji zelené barvy. Nic zeleného jsme nikde nenechali. A od trávy to být nemohlo. Asi půl hodiny jsme hledali. Najednou se ozval hlas sestry s černým svědomím: "A nemůže to být od toho obrazu?" "Obrazu?" Vyptávali jsme se. "No, od toho pastelovýho.“ Vyběhli jsme do podkroví a spatřili zmíněný obrázek, který za všechno mohl. Alespoň jsme už věděli, proč je ta kočka zelená. Vykoupat jsme ji nemohli. Kočky to nemají rády. Ale přece jenom jsme měli strach, aby ty barvičky nebyly jedovaté, Okamžitě jsme hledali obal od pastelů. Naštěstí jedovaté nebyly. Oddechli jsme si. Kočka byla zelená ještě pár dní. Její původně bílé bříško vypadalo jako břicho chlupatého mimozemšťana. Ještě že to zmizelo. Od té doby nechává sestra v dosahu koček pouze černobílé obrázky. Byl to zážitek, na který hned tak nezapomeneme. Ale stejně … kočky, máme vás rádi.

Přátelství Michaela Vosinková, kvarta Cyrilometodějské gymnázium, Lechova 63, Brno, Jihomoravský kraj oceněná práce III. kategorie 27. června, začátky mého bytí Tady to všechno začalo. Mezi stovkami uřvaných miminek ležím i já. Vedle usíná nějaký kluk s velkýma modrýma očima a kouká se na mě. Asi se mu líbím. Naši rodiče společně o něčem diskutují a my nevíme, že se naše osudy ještě střetnou. 3. rok Doluji na pískovišti tunely a on mi začne házet písek do očí. Naštvu se a ubrečený utíkám za maminkou, která mým prvním slovíčkům vůbec nerozumí. Vyřeším to tedy po svém Utíkám zpět a pošlapu mu bábovičky. Nebavíme se spolu. 5. rok Ve školce se baví s mými kamarády a ještě ke všemu má moje autíčka! Beru si je tedy vítězoslavně zpět, ale začneme se o ně zase prát. A paní učitelka nás zase pošle pykat do kouta. 9. rok Sbíráme spolu jablka na zahradě. Šlapu mu po prstech a on padá dolů na zem. Zlomí si nohu a já si stále myslím, že je to super legrace. Až v nemocnici pochopím, že tohle si kamarádi asi nedělají. 15. rok Netrpělivě očekáváme výsledky z přijímaček na střední. Zjišťujeme, že jsem se nedostal. Hned na to mi řekne, abych nebyl smutný. Půjde se mnou na jinou školu. Zůstáváme tedy v rodném městě a náš sen o studiu v cizině a cestování je ten tam. 20. rok Po maturitě se tak často nevídáme. Potkám ho na ulici, jeho blond háro nelze přehlédnout. "Čau, jak žiješ?" ptám se. "Ale jo, dobrý. Jen přemýšlím, kam na vejšku," sklesle odpovídá. Přišel o rodiče. Autonehoda. Teď bydlí u mě a náš sen se znovu oprašuje. Vzala nás cestovní agentura jako "badatele". 21. rok Odjíždíme! Čtu si nabídku od agentury. Vyrazíme do Austrálie zkoumat místní

domorodce. Jedu tedy na sraz do Prahy, pro přesnější informace. Přichází však velké zklamání. Mě ještě stačí vybrat, jenže pro něj a dalších deset už je plno. "Tak hele," povídám, "bud' půjdeš místo mě, nebo to zruším." Vracíme se spolu veselí a šťastní zase domů. 22. rok Zradil, odjel si sám do ciziny. Prý za nějakou přítelkyní z internetu. Zdrcen sedím sám na okně, kouřím jednu cigaretu za druhou piju. Začínají se objevovat známky opilosti. Padám z okna na děravou pohovku a usínám. 28. rok Píšeme si dopisy. Brzy mě přijede navštívit. Jenže já odjíždím. Vzpomněli si na mě v té agentuře, a tak jedu natáčet. Stejně už ho nechci nikdy vidět. 31. rok Po návratu od protinožců jdu nakoupit a někdo mi klepe na rameno. Otáčím se, abych viděl, kdo to je. Strašně se změnil. Šedé sáčko na míru sedí ke krátkým vlasům a naleštěným polobotkám. Už to není ten starej rozcuchanej hipík. Teď je to elegantní manažer ve zralém věku. A navíc s překrásnou přítelkyní. Budou se brát. 27. červen, 36. rok Spěcháme spolu do porodnice. Do té, kde jsme se narodili a chodili kolem ní každý den do školy. Naše milované leží tam někde nahoře v bolestech a čerství potomci s nimi. Taky pláčou, jako kdysi my. Taky chtějí spát, ale my je nenecháme. Jsou krásní, a proto jim musíme věnovat pozornost, mazlit se s nimi, jako správní rodiče. Stejně jako ti naši. 62. rok Sedíme spolu na rybách a já si říkám, že je mi v důchodu krásně. Lovíme velké pstruhy. Slaví totiž kulaté výročí svatby. Také já a má choť jsme spolu už pěknou řádku let. Dnes je opravdu krásný den. 70. rok Žena vaří nedělní oběd. Koprovku, mou oblíbenou. Ležím v posteli a on sedí vedle mě. Pozoruji ho. Vráskami mu ztvrdly rysy v obličeji a ten orámovaly šedivé vlasy. Nestříhá si je. Vlastně se vůbec nezměnil, vrátil se do našich mladých let. Vzpomínám. Chci mu říct, jak jsem měl díky němu krásný život. Jak jsem se díky němu bavil, ale kvůli němu i trpěl. Jak jsem mu vděčný a mám ho opravdu moc rád. Jenže únava mě přemohla. Vidím jeho uslzené oči a poslední, co ještě slyším, je: "Měl jsem Tě rád…" Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj odejdou. Někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích. A pak už nikdy nebudeme stejní.

Mám tě… Kateřina Samsonová, 9. ročník ZŠ a MŠ Bzenec, Olšovská 1428, Bzenec, kraj Jihomoravský oceněná práce III. kategorie Padla na kolena a srdceryvně zakřičela. Z očí se jí řinuly slzy proudem. Byl to výkřik bolesti a utrpení. „Nenávidím, ... Nenávidím!!!“ řvala a dusila se vzlyky. Bušila zaťatými pěstmi do země. Možná doufala, že to konečně skončí. Že už jí dá pokoj. To se ale mýlila. Ani na vteřinu neměla klid a už se zase ozval Hlas.

„Myssslíííš sssi, že mi unikneššš???“ ozvalo se jí v hlavě. Jako smyslů zbavená zvrátila hlavu, nehty si zarývala do kůže a ječela, až nemohla dýchat. „Prosím! Prosím, ticho...“ šeptala a po tvářích jí stékaly slzy. „Prosím, už ne...“ Tahle zoufalá prosba jakoby nebyla vyslyšena. „Mě neunikneš, ty šílená malá holko!! Budeš trpět!!“ hlas už jí v hlavě doslova křičel. Bylo až k údivu, že jej nikdo neslyšel. Vlastně nebyl kdo by ho mohl slyšet. Utekla sem, kam lidská noha vkročí málokdy. Snad když je jen stejně zoufalá jako ona. Na pokraji šílenství, s kůží rozedranou od zoufalství. S posledními silami se zvedla na nohy a pohlédla na sebe v polorozpadlém, starém, zašlém zrcadle, které kdysi někdo mocným úderem rozbil. Uprostřed byla malá díra, ze které vedly praskliny jako žíly. Rozbíhaly se na mnoho částí a utvořily z jejího obličeje jen jakési pokřivené kusy. Snad by i přísahala, že v jednom kuse vidí ohyzdný obličej, který se zlomyslně šklebil. „Vlastně vím, jak se můžeš osvobodit,...“. Ošklivě, krákavě se zasmál. „... a ty moc dobře ... víš...“ přes smích ani nemohl mluvit. Byl to smích, při kterém jste si chtěli strachy zakrýt uši. Bolestně stáhla tvář. Něco takového přece nemohla udělat. Nesměla. Bylo to zbabělství. „Jak tohle skončí???“ zařvala do ticha. „Nech mě být!!!“ Vztekle bouchala do zrcadla, dokud se jeden střep neuvolnil a se zazvoněním nespadl na zem. Roztříštil se na spoustu dalších kousků. Šlapala po nich a cítila, jak se jí střípky zařezávají do kůže. Necítila bolest. Jen tupé mravenčení. Bolest v hlavě jí zcela zastínila city. Cítila jediné. Zoufalost. Pozorovala krev objevující se na podlaze. „Sssskonči to!!! Ty víš jak!! Neboj!! Bude to rychlé!! A bude po všem!!“ samolibý hlas se potměšile smál a neustále jí hučel v hlavě jako otravná moucha, která se však v hlavě usídlila na bůhví jak dlouho a hodně se jí tam líbilo. Roztřásla se jí ruka. Měl ji. Dokázal to. Vyhrál. Couvala ke zdi a sebrala jeden větší skleněný kus. Byl ostrý a leskl se. V odraženém světle zahlédla své oči. Prázdné a zarudlé pláčem. Ještě jednou světlo zablikalo a lidská tvář se proměnila v ďábelskou grimasu, plnou vítězné radosti a škodolibosti. Z plna hrdla se smála a vychutnávala si svůj triumf. „Tak dělej! Nechce se mi čekat!“ Zadržela v sobě vzteklé zachrčení a pevně stiskla sklo v ruce, až jí zbělely klouby. Pozorovala krev, řinoucí se z její dlaně. Nakonec zavřela oči a uchopila střep v prstech. Měl pravdu. Nebolelo to, ještě než naposledy zavřela oči, ozval se jí v uších ten hrozivý smích. Topila se v něm. Věděla, že prohrála. Byla slabá. Může jen doufat, že ten další nepodlehne. Naposledy se jí dmul hrudník. Pak ... jen tma.

Klukovi z vedlejší třídy Romana Vaculíková, 9. ročník ZŠ Teplice, Edisonova 1732, 415 01 Teplice, kraj Ústecký oceněná práce III. kategorie Kdo? On! ... a mé rozpálené srdce Bez koho? Ptám se sama sebe Komu? Doufám že jemu Koho? Jeho a myšlenky které mě svádí Volám – kolikrát? Nejmíň tisíckrát Ale proč mě stále neslyší O kom? Přece o nás dvou S kým? Jedině s ním

Schody do tmy Michaela Vosinková, Anita Vykydalová ZŠ a MŠ Cerhovice, Na Drážkách 217, …kraj oceněná práce III. kategorie Martina probudí první paprsky, které pronikají oknem do polo- prázdného bytu. Vlastně byl prázdný až moc. Stůl, židle, stará kuchyňská linka, koupelna a hromada starých hadrů. Na špinavé podlaze molitan a na něm pod dekou vyhublé zkřehlé tělo. Kdysi tu ležela i Lucie. Teď je daleko, moc daleko. Chtěla utéct z toho všeho. Odvykačka, terapie. Snad se ještě uvidíme. A David? Taky tu lehával. Už pár měsíců leží jinde, ale odtamtud už se nikdy nezvedne. Skončíme tak všichni? Zbylo nás už jen pár a začátek vypadal tak nevinně. Vstane a koukne se ven z okna. Slunce svítí a pálí. Vneslo svoje kouzlo letního rána mezi paneláky šedého a jednotvárného sídliště. Lidé zahájili svůj denní stereotyp. Spěchají do práce, do školy, na tramvaj. V ulicích je již rušno. I on zahájí svůj stereotyp. Oblékne staré potrhané džíny a triko. Když ho hledal v haldě oblečení, všiml si trička, světle zeleného trička. Bylo Lucky. Ta vůně, tolik se mu stýskalo. V předsíni obul plátěné tenisky, zamkl a zamířil k výtahu. Jak vyšel ven, slunce ho oslnilo a on zamžoural na parkoviště před domem. Vydal se mezi paneláky směrem k tramvajové zastávce. Seděl v tramvaji a v ruce žmoulal bankovky. Dá mu vždy takovou práci je sehnat. Pohledy plné opovržení a znechucení. Jen smutně koukal na lidi a četl z jejich pohledů, co si o něm myslí. Zůstal sám. Úplně sám! Lucii rodiče donutili k léčbě, co nejdál od něj. Davida už si to svinstvo vzalo. Linda, Marie, Filip, Petr už je vidí jen jednou za čas v nějakým doupěti, když se koná nějakej flám. A staří kamarádi? Zmizeli v propasti času. Roky tak rychle běží a život se stává stále větší a větší strastí. Kdo by stál o kluka, co všechno zahodil a chtěl se jen bavit, dokud se mu to nevymklo z rukou? Kdo by stál o feťáka? Už ani vlastní rodiče ne. Vystoupil a zamířil k Hlavnímu nádraží. V hale bylo rušno. Houfy lidí spěchající odnikud nikam. Rychle najít Michala. Michal nervózně postával u automatu na kávu. Ten jeho batoh světle modrý batoh. Vždycky přemýšlel nad tím, kolik tam toho asi tak má. Že ho ještě nechytili Koupil si dávku. Už ho ani nezajímalo, jestli je čistá, nebo jestli ho zabije. Bylo mu to fuk. Všechno mu bylo fuk. Život mu byl fuk. Postupně chátrající tělo i duše. Propadlé tváře, pohublé tělo, nemyté zacuchané vlasy, žíly na rukou nepoužitelné, zhnisané vpichy i na nohou, bledá zažloutlá kůže. Troska. Troska už od pohledu. Apatie a naprostá prázdnota. Po všech těch zmařených pokusech o odvykání motivace zkrachovala. Nezájem. Jen stereotyp závislosti. Sehnat prachy, sehnat fet, šlehnout si a to samé pořád dokola. Absťáky, zoufalství, bolesti, křeče, stíhy, toxická psychóza, deprese, všechno se to točilo pořád dokola a žádná síla vystoupit z toho kolotoče mu nezbyla. Lucie je silná, ta to zvládne. Věřil v ní. Co když už ji ale neuvidí? Odvykne a návrat do tohohle prostředí by pro ni znamenal vrátit se do toho kolotoče znova. Stáhl bych ji s sebou. Šla se léčit ze strachu. Rodiče na ni s léčbou naléhali pořád, ale až když jí doktor řekl, jak je to s ní zlé a co by ji mohlo čekat do budoucna, polekalo ji to a raději na léčbu přistoupila. Zašel na záchod. Zamkl se v kabince. Na toaletách nebyl nikdo jen on a jeho láska. Ne Lucie, ta druhá… HEROIN. Už zase ten pocit prázdnoty a teď bez Lucie byl na to všechno úplně sám. S ní by to

všechno mohlo dopadnout dobře, jenže teď už má jenom fet a ví, že s tím to dobře nedopadne. Nic. Už ho nečeká vůbec nic a on to ví. Láska? Už nebude milován, Kamarádi? Už jen ta banda křiváků, kteří ho podrazí kvůli jediné dávce. Rodina? Ta už to vzdala. Budoucnost? Úsilí o její budování už odzvonilo. A co ho tedy čeká? SMRT? Teď, nebo zítra nebo někdy jindy. Ještě nějaký čas na kolotoči a pak už bude konec jízdy. Rozhodl se, vystoupí už teď! Koupil si jen jednu dávku. To nestačí. Už vydrží hodně. No jasně! Nouzová dávka co u sebe nosíval v krabičce s "nádobíčkem". Sedl si na vlhkou lepkavou podlahu veřejných toalet a na záchod položil krabičku se svou výbavou. Koupená dávka, nouzová dávka, vyškrabané zbytky ze staniolů… snad to bude stačit. Najednou cítil radost. Osvobození se blíží. Ale co Lucie? Milovala ho. Stejně by ji asi už neviděl a bez něj jí bude líp. Svoji spásu vysypal na lžičku a přidal trochu vody. Vytáhl zapalovač a kmital jím pod lžičkou. Za chvíli se kabinkou linul štiplavý zápach převařeného heroinu. Propláchl stříkačku a nasál do ní svou poslední dávku. Kolik jich za těch pět let bylo? Myslel už jen na ni. Na její horké rty, hluboké oči, dlouhé rudé vlasy, jak byla krásná než jsme do toho spadli. A naše první setkání Lucie, ani netušíš, jak moc mi chybíš, jak moc tě miluju! Vytáhl si pravou nohavici, ne, z ruky to půjde k srdci rychleji. Zdevastované žíly. Stáhl si ruku gumovou páskou a vypumpoval žílu. Dva pokusy nic. Třetí pokus minul jen tak tak. Počtvrté ano, konečně se mu podařilo napíchnout žílu. Skoro jako napoprvé, jenže to se nemohl trefit, protože měl strach a žádné zkušenosti s nitrožilním aplikováním. Teď už byl skoro jako přeborník. 3… 2… 1… stlačil píst. Sbohem Lucko. Miluju tě! Cítil jak ho něco táhne a vzdaluje se pořád víc a víc. Bezvládné tělo padlo na stěnu kabinky a pomalu se sesunulo na zem. Tma. A najednou byl pryč…