Napsala Ivona Březinová Ilustrovala Lucie Dvořáková
Natálčin andulák
Kdyby se mobily najednou vybily, trošičku bychom se na ně snad zlobili.
47. svazek umělecké edice Modrý slon Veškerá práva vyhrazena © Meander – Ivana Pecháčková, 2012 © Ivona Březinová, 2012 Illustrations © Lucie Dvořáková, 2012 Prologue/Epilogue © Radek Malý, 2012 ISBN 978-80-86283-80-7 www.meander.cz
Ale už za chvíli bychom se ztišili a zase slyšeli, jak vítr ševelí...
N
atálka seděla v pokoji na koberci, chovala plyšovou ovečku a dívala se, jak si maminka povídá s mobilním telefonem. „Ano? Opravdu? Ale to je úúúžasné! Řeknu ti…“ „Mami…“ ozvala se Natálka nesměle. „Neruš, Naty, nevidíš, že telefonuju?“ Vlastně bylo docela legrační maminku při telefonování pozorovat. Jak zaujatě poslouchala. Přikyvovala hlavou. Vrtěla hlavou. Občas se na něco dychtivě zeptala. Každou chvíli se hlasitě rozesmála. 5
Ale hlavně si vůbec nevšimla, že Natálka mezitím přestěhovala celou čokoládu z barevného obalu do svého břicha. Konečně maminku povídání přešlo a telefon položila. Když si všimla Natálčiny čokoládové pusy a prázdného papíru, zamračila se. Už už chtěla něco říct, ale Natálka byla tentokrát rychlejší. Vyjádři jinak větu „Natálka mezitím přestěhovala celou čokoládu z barevného obalu do svého břicha“. Můžeš si vybrat z těchto možností: odnesla, snědla, dala do lednice.
„Mami, já bych taky chtěla mobil.“ „Nejlíp z čokolády, viď?“ zamračila se maminka ještě víc. „Ne z čokolády,“ ujišťovala Natálka horlivě maminku. „Opravdickej. Taky bych chtěla slyšet ty úúúžasný věci, co vypráví. Takhle bych se při tom smála. A takhle při tom pokyvovala hlavou. A...“ „Ale Natálko, vždyť jsi ještě malá. Mobil nepotřebuješ.“ To je zvláštní, jak si dospělí vždycky myslí, že vědí, co Natálka potřebuje. 7
Jednou řekla, že potřebuje psa. Dostala psa z plyše. Tiše seděl jak moula, ani nezaštěkal. Řekla, že potřebuje živé zvíře. Dostala rybičky v akváriu. Otvíraly na Natálku tlamičky, jako by jí chtěly dát pusu. Jenže přes sklo? Vždyť nešly ani pohladit. Natálce jich kvůli tomu bylo líto. Každý má rád, když ho někdo hladí. A každý má rád, když si s ním někdo povídá. Kdo má mobil, není nikdy sám. „Mobil dostaneš, až budeš větší,“ prohlásila maminka a zahnala Natálku do koupelny a pak do postele. „Řekneš mi pohádku?“ „Dneska ne, Natálko, mám práci.“ „A táta?“ 8
„Ten z práce ještě ani nepřišel. Spi.“ Najdi v textu místo, kde Natálka přesvědčuje maminku, že by chtěla mobil. Na něco ale přitom zapomněla. Víš na co? AKLÁTAN ALĚNMOPAZ TCÍŘ OKČÍVOLS MÍSORP
Natálka zavřela oči a umiňovala si, že dokud se táta nevrátí z práce, neusne. Ve vedlejším pokoji zazvonil mobil. Maminka řekla haló a rozesmála se. Natálka si představovala, jak máma pokyvuje hlavou a jak vrtí hlavou, a usnula. Pak mobil zazvonil znovu. Ale nebyla to maminčina vyzváněcí melodie. Ani tátova. Natálka se v posteli zavrtěla a zamumlala: „Volá mobil. Asi něco chce. Zvedni ho.“ Jenže mobil nikdo nezvedal.
9
Chvíli se sice zdálo, že vyzvánění utichlo, ale za maličkou chviličku se ozvalo znovu. Natálka se rozespale posadila na posteli. Dveře do vedlejšího pokoje byly zavřené a za nimi se líně válelo ticho. Jen v Natálčině pokoji znělo zvonění. „Počkej, malej, já tě zvednu. Budeme si povídat. Ale už nekřič,“ zamumlala. Zvuk mobilního telefonu přicházel od okna. Stálo tam s široce otevřenýma očima, jak ho maminka zapomněla zavřít a zatáhnout mu závěsy. Záclona mu lehce povívala na čele. A někde u okna se schovával mobil, který tence vyzváněl vánoční melodii o rolničkách. To Natálku nepřekvapilo. Na ulici a v tramvaji už slyšela spousty mobilů, které zpívaly o rolničkách uprostřed léta. Natálku překvapila jiná věc. Jak se mobil dostal na její okno? Tiše vstala a opatrně nakoukla za záclonu. „Páni!“ Na parapetu okna neležel mobilní telefon. 11
Na parapetu okna seděl maličký žlutý ptáček se zeleným bříškem a zpíval melodii o rolničkách úplně stejně, jak to dělají mobilní telefony, když si chtějí povídat. Natálka si nejdřív myslela, že spí. Dokonce se na sebe začala i zlobit, že usnula, ačkoliv si slíbila, že neusne, dokud se táta nevrátí z práce. Jenže pak se žlutý ptáček pohnul. Zatřepetal křídly a sedl si na Natálčino rameno. „Ahoj,“ zašeptala Natálka bez pohnutí. Už věděla, že nespí, a bála se, že by ptáček mohl uletět, kdyby ho poplašila. „Jsi kouzelnej?“ Asi nebyl. Kdyby byl kouzelný, určitě by teď na Natálku promluvil lidskou řečí. To kouzelní ptáci přece dělají.
Tenhle jí jen tiše seděl na levém rameni a pak zase spustil rolničky. Jakoby nic. Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas? Kašpárek maličký... Natálka znala slova téhle písničky. Ohlédla se po Kašpárkovi, který visel na zdi nad její postelí. Že by on ptáčka očaroval? Ale Kašpárek jen visel na nitích a tvářil se jako hloupá loutka, která o ničem neví. Natálka proto raději opatrně natáhla pravou ruku a jemně strčila do okna, aby se zavřelo. Aby ptáček neuletěl. Polekaně zatřepotal křídly a zamířil ke stropu. Ale když se Natálka uvelebila v křesle, po chvíli si jí znovu sedl na rameno. 13
Tak spolu usnuli. „Buď tu, až se probudím. Budeme si pak povídat,“ zaprosila ještě Natálka šeptem, než se bez polštáře a deky propadla do hlubokého spánku. Ráno se v Natálčině pokoji ozval mobilní telefon. „No to snad ne, Natálko!“ vykřikla maminka, sotva se objevila na prahu. Natálka si nechápavě protírala oči z modrožlutého puntíkatého snu. Jen z velké dálky k ní doléhalo: „Čí je to mobil?“ „Kde se tu vzal?“ „Kdo ti ho dal?“ „Co za to chtěl?“ To je k nevíře, kolik otázek si dospělí někdy vymyslí. Natálka prstem cvrnkla do posledního modrého puntíku ze svého snu a rozhlédla se po pokoji. „Pst, mami. Je tu,“ rozzářila se šťastně. „Nepoplaš ho.“ „Koho?“ 15
„Ptáčka mobiláčka přece.“ Ptáček, zaražený tím křikem v pokoji, mlčky seděl na lustru a pak dolů shodil velký hnědobílý cákanec rovnou k maminčiným nohám. „Fúúúj,“ vykřikla maminka a spustila další řádku otázek, že by se pomalu daly navlékat na provázek jako korálky. Ptáček jí odpověděl rolničkami. Maminka se vyjeveně posadila na okraj postele. „Je to mobil, nebo to není mobil?“ mumlala si pro sebe. „Není to mobil,“ rozhodla se nakonec při pohledu na hnědobílé ucáknutí na koberci. „Kadí. To mobily nedělaj.“ „Necháme si ho, mami, viď?“ zaškemrala Natálka. „Kdepak, Natálko, to nejde,“ zavrtěla maminka hlavou. „Musíš ho vrátit.“ Vrátit? Ale komu? Oknu s lehounkou záclonou na čele? 16
Na Natálčině čele se zkrabatily první plačtivé vrásky. „Já ho nechci vrátit, mami. Vždyť ke mně sám přiletěl.“ „Kdopak k nám přiletěl?“ zívl na prahu dveří tatínek. „No ne, andulka! A jaká pěkná.“ „Musíme ji rychle pustit ven,“ rozhodla maminka a vrhla se k oknu. Zdálo se jí, že se ptáček chystá vyrobit na koberci další hnědobílý cákanec. „Nemůžeme ji pustit ven,“ namítl tatínek. „Uletěla někomu z klece a venku ve volné přírodě by nepřežila.“ Ptáček radostně spustil rolničkovou. „Navíc je vzdělaná,“ podivil se tatínek. „Zpívá jako mobilní telefon.“ Mamince to sice pod nos moc nešlo, ale tatínek přinesl z půdy starou ptačí klec. 17
To zas moc nešlo pod nos Natálce. „Proč musí do klece? Nic neprovedla,“ bránila andulku Natálka. „Buď bude v kleci, nebo tu nebude vůbec,“ prohlásila maminka a bylo rozhodnuto. Ptáček zvonil jako mobil, cinkal rolničkami na všechny strany, ale jako opravdová andulka nezazpíval. Tatínkovi to nakonec nedalo a odnesl ptáčka k zvěrolékaři. Ten řekl, že ptáček není holka andulka, ale kluk andulák. A že je úplně zdravý. „To nevadí, že zpívá jako mobilní telefon,“ ubezpečoval pan doktor tatínka. „Ptáci ve městech už dneska zapomínají zpívat jako ptáci a napodobují zvuky, které slyší kolem. 18
Nedávno jsem tu měl ptáčka, který cinkal a vrzal jako tramvaj.“ To tatínka uklidnilo a odnesl andulku, vlastně anduláka, zase domů. Natálka mu začala říkat Andy. Kdykoliv byla v pokoji s Andym sama, pokaždé ho vyndala z klece a nechala ho prolítat.Když už toho měl Andy dost, sedl si Natálce na rameno a zazvonil jako mobilní telefon. Natálka ho vždycky opatrně vzala do dlaně a přiložila si ho k uchu. „Haló, tady Natálka. Ano? Opravdu? Ale to je úúúžasné. Povídej...“ Pak zaujatě poslouchala, co ptáček vypráví. Přikyvovala hlavou. 19
