Nalehko
Clara Bensen
NALEHKO
1
Nalehko
Clara Bensen
NALEHKO Minimalistický příběh o lásce a putování
Přeložil Viktor Faktor
3
clara bensen
Copyright © 2016 by Clara Bensen Translation © Viktor Faktor, 2016 Czech edition © Metafora, 2016
All rights reserved ISBN 978-80-7359-688-0 (pdf) 4
Nalehko
kapitola 1
STAV BEZTÍŽE
„Z
náš toho chlápka, se kterým vyrážíš?“ Jaime na mě pohlédl zpětným zrcátkem. Oči měl ukryté za tmavými slunečními brýlemi, ale poznala jsem, že si mě dobírá. „Chlápek“, se kterým jsem se chystala odjet, byl jeho starý spolubydlící z univerzity Jeff, který seděl přímo vedle něho ve volvu na místě spolujezdce. Projížděli jsme betonovým bludištěm ranní houstonské dopravní špičky na cestě k Mezinárodnímu letišti George Bushe, odkud jsme měli s Jeffem odletět. „Jaime, nech toho,“ ozval se Jeff. Prohlásil to s náznakem úsměvu jako napomínající matka, která se však pokouší skrýt pobavení z dětského přestupku. „Jen tak se ptám,“ pokračoval Jaime, kterého to nijak neodradilo, „protože jako jeden z mála lidí, kteří měli – nebo budou mít – to ,potěšení‘ s tebou vycestovat do ciziny, si podle mě zaslouží vědět, do čeho jde.“ Spustil jednu ruku z volantu, jemně dloubl Jeffa loktem do žeber a čekal na odpověď. Znáš toho chlápka, se kterým vyrážíš? Nevěděla jsem jak odpovědět, a proto jsem se vyjádřila vyhýbavě. „Měla bych snad o něm něco vědět?“ „Kolik hodin jste spolu strávili?“ pokračoval v dobírání Jaime. „Vsadím se, že se Jeff ,zapomněl‘ zmínit o tom, jak si jednou vytrhl z paže hadičku s fyziologickým roztokem 7
clara bensen
a utekl z jisté pařížské nemocnice, jako by prchal z vězení. Bylo to ráno po svátku dobytí Bastilly. Proběhl chodbou v té krátké papírové košilce. Však víš, té, ze které ti kouká zadek. Ani se nezastavil, aby se oblíkl – jen se vyřítil ze dveří, aby chytil první let z Francie.“ „Jaime, přestaň!“ vykřikl Jeff s hraným zděšením. „To bylo před dvaceti lety. Tenkrát jsme na tom byli jinak.“ „Tím si nejsem tak jistý,“ odvětil Jaime a pokrčil rameny. „Řekněme, že v následujících třech týdnech si pořádně proberu svůj růženec.“ Seděla jsem na zadním sedadle a prsty si pohrávala s vyšívaným lemem šatů. Na obzoru, za rozestavěnými pozemky a prázdnými betonovými plochami, jsem viděla řadu titěrných letadel zvedajících se do zamlženého východu slunce. Blížili jsme se k letišti. V několika hodinách mé letadlo, či spíš naše letadlo, bude rolovat po ranveji. Byla to správná otázka: Opravdu znám toho člověka, který bude sedět vedle mě, až se kola odlepí od země? Ano a ne. Věděla jsem, že Jeff je profesor přírodních věd a Texasan šesté generace s divokými záblesky v očích. Pamatovala jsem si, že jsem si pomyslela Aha, to jste vy, když jsem ho spatřila poprvé. Bylo to, jako kdybych narazila na starého kamaráda. Věděla jsem rovněž, že náš vztah eskaloval po pouhé jedné tequile a podobal se jízdě na nějaké pouťové atrakci. Věděla jsem, že má rád čokoládu s krystalky mořské soli. Věděla jsem, že byl šest let ženatý, a teď už dva roky s manželkou nežije. A že má pětiletou dceru se světlehnědýma očima. Věděla jsem, že žije nekonvenčně jako stěhovavý pták a místo na jih létá na zimu na sever. Věděla jsem o něm rovněž, že je výbušný provokatér, ale Tupacova „Dear Mama“ ho rozplakala, a že občas zastaví auto a jemně odnáší ze silnice mrtvé kočky. Pokud něco takového existuje, je to šprýmař s měkkým srdcem. 8
Nalehko
Ale znám ho opravdu? Tím jsem si nebyla jistá. Jak dobře můžete znát někoho, s kým komunikujete po internetu? Možná ale na době a okolnostech tolik nezáleželo. Za pár týdnů od našich prvních neuctivých e-mailů, jimiž jsme si domlouvali schůzky a které létaly tam a zpět jako napálené tenisové míčky, se Jeffovi podařilo proniknout mojí zdí tiché, v psaných slovech se odrážející rezervovanosti, což byl vzácný jev. Z laškování na internetu se snadno vyklubala naše první schůzka, z níž se stalo spíš opětovné shledání než začátek. Byla jsem samotářská spisovatelka z velké rodiny extrémních introvertů. S bratrem a třemi sestrami jsme v době střední školy měli domácí vyučování. Moji rodiče, přísní evangelíci, nás z náboženského přesvědčení drželi doma (představovala jsem si místní střední školu jako brloh plný kondomů a injekčních stříkaček), ale postarali se, aby se nám dostalo dobrého vzdělání a nestali se z nás společensky zaostalé děti v džínových kombinézách, jak se o nich tradičně hovořilo ve škole. V dospělosti jsem nebyla ostýchavá, ale pokud jsem měla na vybranou, pozorovala jsem raději svět z úkrytu za záclonou. Můj šatník byl plný tlumených odstínů vřesově šedé a béžové. Měla jsem víc pokojových rostlin než přátel. Jestliže jsem byla citlivý, introspektivní jin, byl Jeff vášnivý, neklidný jang. Nikdy v životě nepotkal nikoho, kdo by mu připadal cizí. Byl šílený vědec, který rád vytvářel podívanou pro dav. Na každý neutrální svetr v mém šatníku měl Jeff zářivě oranžové kalhoty a třpytivé ponožky (když pral, nemusel si dělat starosti s vybíráním bílého prádla, protože žádné neměl). Výraz „decentní“ nebyl v jeho slovníku, zatímco mému dominovala „střídmost“. Po několika týdnech našeho rodícího se milostného vztahu jsme si udělali test osobnosti, který potvrdil mé podezření, že jsme diametrálně odlišní: on je průbojný alfa typ, který do9
clara bensen
káže okouzlit i vrata, aby vypadla z pantů, zatímco já jsem tichý snílek, který se za každou cenu vyhýbá konfliktům. Přesto jsme naši rozdílnost obdivovali. K mé náchylnosti k mlčení a klidu se Jeff choval stejně, jako by se při pečlivém pozorování choval k nějakému mimozemskému druhu. „Kolik slov jsi dnes pronesla nahlas?“ zeptal se týden poté, co jsme se seznámili. Seděli jsme v potemnělém baru u svých pint piva. „Před tímhle pivem? Myslím, že jsem si dnes ráno objednala od baristy kávu,“ odpověděla jsem a počítala na prstech. „Takže pět?“ Zavrtěl udiveně hlavou a zapsal si několik antropologických poznámek do notýsku, který neustále nosil v kapse. „A kolik slov ti prošlo tímhle?“ S uličnickým úsměvem mi zaťukal na hlavu. „Dost na to, aby sis přál, aby tam byl nějaký vypínač,“ odpověděla jsem tak, jak jsem to vždy po pravdě cítila. Byli jsme naprosté protiklady, ale to nám nezabránilo, abychom si nedohodli hodinu a minutu, kdy si dáme první schůzku: v 19.52, 5. dubna 2013. Byl to přesný okamžik západu slunce, což jsem si neuvědomila, když mi poslal textovou zprávu s dobou setkání, pár souřadnic a obrázek hliněné hvězdy, nahrubo vsazené do cementového bloku. Sejdeme se na hvězdě, napsal. Byla to obyčejná hvězda s pěti cípy z vypálené hlíny, otáčející se okolo jasně modrého čtverce s prasklinou uprostřed. Nicméně její jednoduchost byla klamná. Když jsem vyťukala souřadnice, ukázaly, že Jeffova hvězda z vypálené hlíny se nachází přímo před nejhonosnější budovou na celém panoramatu Austinu – před Texaským kapitolem. – – – 10
Nalehko
V 19.20 jsem si zkontrolovala nalíčené rty v naději, že vykouzlím svůdný úsměv, a vyšla jsem ze dveří svého jednopokojového bytu. K budově Texas State Capitol z růžové žuly mi to obvykle trvalo pěšky třicet minut, ale onoho večera jsem to zvládla za dvacet. Mé tělo se po chodníku pohybovalo dlouhými, ráznými kroky ve snaze zbavit se nervozity. Nebyla jsem ale rozčilená z obvyklých věcí, ze kterých by si člověk mohl dělat hlavu před schůzkou s nápadníkem z internetu – že se z Jeffa vyklube proplešatělý programátor v jazyce C++, nebo zapřený ženáč s tuctem dětí, nebo pán navlečený v latexu, případně pyšný vlastník modelů Beanie Baby od roku 1993. Byla jsem neklidná, protože jsem měla dojem, že se ke Kapitolu blíží nějaké obrovské meziplanetární těleso, které mě strhne na svou oběžnou dráhu. Ke hvězdě jsem dorazila dřív než Jeff. Objevil se až ve chvíli, kdy se lampy podél Congress Street probudily k životu. Pak jsem ho spatřila – kanárkově žluté kalhoty blížící se k přednímu schodišti monolitické kupole, kde jsem čekala. Kráčel přímo k hvězdě a směle mě políbil na tvář. Takhle to začalo – v malém světě, který v sobě zahrnoval vše: kanárkově žluté kalhoty, terakotovou hvězdu, dokonalý oblouk kupole, a především poslední pruhy dubnového slunce. * * * Po onom večeru jsme se stali nerozluční, přestože k žádné formální dohodě mezi námi nedošlo. Oba jsme souhlasili, že v této fázi hry je definice našeho milostného vztahu passé a zbytečná. Bylo to všechno velmi moderní. Učil ekologii na Texaské univerzitě v Brownsvillu, pět hodin jízdy na jih k mexické hranici, ale zažádal si o nové učitelské místo v Austinu, a kdykoli to bylo možné, jezdil autem nebo autobusem Greyhound na sever. 11
clara bensen
O víkendech jsme lehávali v mé posteli a vymýšleli za vlasy přitažené příběhy. Hovořili jsme o tom, jak se naše cesty zkřížily v jiných tělech a dobách. Možná byl kdysi kočkou calico, která předla v mém klíně. Nebo vyloupil můj dostavník na cestě do Flagstaffu. Nebo jsme si hřáli ruce nad stejným ohněm za jedné studené noci v mongolské stepi. Třeba jsme jednoho dne letěli kosmickou lodí přes vesmírný předěl, jako je v písni starého lupiče. Tak dobře, Amore, webové stránky, na kterých jsme se seznámili, měly algoritmus černé skříňky, která zjevně podporovala naši chemii v tomto životě. Našim online profilům bylo přiděleno štědrých 99 % kompatibility (přestože jsem věděla jen to, že metrika vznikla v kotli okvětních lístků růže a loken vlasů cherubína). Ať už to bylo jakkoli, to číslo mi dodalo větší sebedůvěru, když jsme po pouhých čtyřech týdnech zjistili, že sedíme u mého kuchyňského stolu v ranních nedbalkách, pozorně hledíme na monitor mého laptopu a jsme jen jedno kliknutí od rezervace dvou jednosměrných letenek do Istanbulu a dvou zpátečních letenek z Londýna. Ta cesta byla jeho nápad. Měl už v plánu zaletět při svém každoročním výletu z Istanbulu do Londýna, ale v průběhu minulého týdne se jeho „Poletím do Istanbulu“ změnilo v „Poletíme do Istanbulu“. Takhle to skončilo, když jsme se hrbili nad mým stolem, abychom nakonec klikli na rámeček „koupit“. „Mohla by to být obrovská chyba,“ prohlásila jsem. „Odletět s chlapem, se kterým ses nedávno seznámila přes internet? To je to nejhorší, co by se mohlo stát?“ otázal se a položil mi ruku kolem pasu, jako by to byl náš starý zvyk. Bezstarostně jsme se rozesmáli a on kliknul. V té době se mi nezdálo nerozumně bezhlavé odcestovat na opačný konec světa po tak krátkém vztahu. Možná riskantní, ale nikoli bezhlavé. Jeff byl jeden z těch vzácných mužů, kteří se jednoduše objevili a zaujali 12
Nalehko
své místo, jako kdyby to pouto vždy existovalo a on to jen potvrzoval ve své aktuální tělesné formě. Úvodní řeči jsme mohli vypustit a rovnou se vrhnout do dobrodružství. Na druhou stranu, i kdybychom spolu měli zahynout na nějakém škuneru z 18. století, byly zde praktické detaily, jimiž bylo třeba se zabývat. Potřebovali jsme zjistit, jaká jsou naše současná vtělení od chvíle, kdy jsme opustili dělohy našich matek. Byly zde historky, které bylo třeba si převyprávět, a bezčasí, které bylo nutné zaplnit: rodokmeny a příbuzenstvo, minulí milenci a milenky, stará zranění, dlouho tajené rozmary, zdroj rozeklané jizvy na spodku jeho zad, původ mého křivého úsměvu. Jedna věc byla zaručená: cesta z nás vypáčí příběhy. Cestování, se vší báječnou dezorientací, s veškerými změnami časových zón, cizími panoramaty a nesrozumitelnými jazyky, opotřebuje lidi až na jejich syrové, špinavé (někdy opilé, někdy nemocné) spodní vrstvy. Jestliže na Jeffa číhala v jeho minulosti eskapáda z pařížské nemocnice (a bůhví, co ještě), měla jsem svoji vlastní truhlu tajemství, která jen čekala, až se dostanou ven. Jaime by se měl zeptat Jeffa, jak dobře zná on mě. * * * „Mám za sebou jednu menší duševní krizi,“ přiznala jsem záhy v milostné korespondenci s Jeffem. Byla to jen opatrná zmínka, zasunutá do toku bezostyšného flirtování. Nevadí mi to, odepsal, přestože jsem nepřišla s jemnějšími detaily – o tom, jak jsem po promoci spadla do králičí nory a jak jsem z ní teprve poměrně nedávno zase vylezla. Když jsme si zarezervovali letenky, neprozradila jsem mu, že výlet do Istanbulu bude první větší cesta, na kterou se po letech cítím. Zamlčela jsem mu sladký zázrak, že po dlouhé době opustím nejen zemi, ale i omezený prostor svého pokoje. Neměl ani tušení, jak hladovím po životě poté, co jsem se dostala z dva a půl roku trvajícího duševního zhroucení. 13
clara bensen
Nevěděl, že dosud sleduju realitu svého zotavování, které jsem neočekávala, a že výlet do Istanbulu bude součástí mnohem většího ryzího, ničím neomezeného hladu: Nemáš co ztratit, jeď, pusť se do světa, přijímej rizika, vrať na vyhublou kostru trochu masa. Pouze takto vyhládlá žena by souhlasila s oním typem letního výletu, který Jeff nenuceně popsal ve svém třetím milostném e-mailu (dlouho předtím, než znal moje příjmení nebo věděl, jestli skutečně vypadám jako vážná dívka s trochu křivou pusou na mé profilové fotce). Jeff nejezdí na normální letní dovolenou. Žádné balíčky do resortů nebo cabany se střechami z palmového listí. Létal z jedné země do druhé bez zamluvených hotelů, bez rezervací a itinerářů cest mezi letištěm A a letištěm B. V mých očích byl už noční let dost velké dobrodružství, ale pro Jeffa to byl jen začátek. Obvykle nastupoval do letadla bez zavazadel, jen s platební kartou, nabíječkou na iPhone a pasem, zastrčeným do zadní kapsy. To, co se dělo pak, si každý už může domýšlet. Potulovat se po světě nalehko, bez kufrů, byl jeden z radikálnějších nápadů, které přistály v OkCupid schránce (společně s nabídkami BDSM sexu a manželství), ale hned jsem ho nezavrhla. Řídila jsem se svojí mantrou po zotavení, kterou jsem převzala z Rilkeho sbírky Kniha hodin. „Ať se ti přihodí cokoli,“ napsal. „Krása a hrůza.“ V prvních čtyřech týdnech randění vymykajícího se jakékoli definici jsme s Jeffem podnikali víkendové jízdy za krásou koberců volně rostoucích květin v kopcovité krajině a dlouhé, nesystematické procházky odlehlými údolími Austinu. Na seznamu jsme si zaškrtli i hrůzu, když mě Jeff jednoho sluncem rozpáleného odpoledne požádal, abych se s ním vydala na výlet nalehko. Návrh přišel bez varování, když jsme přecházeli most přes Congress Street. Prohlížela jsem si právě kajaky rozházené po Lady Bird Lake jako cukroví, když náhle prohlásil: „S tou mapou jsem nežertoval. Měla bys jet se mnou.“ 14
Nalehko
Když pronesl tato slova, zastavil se mi dech. Jeff cestoval od roku 1996 a ze sedmdesáti zemí, jejichž razítka zdobila jeho pas, odjel do šedesáti úplně sám. Cenil si své svobody pohybu jako si republikán z Tea Party cení ústavního práva nosit zbraň. Nechat batohy a kufry doma bylo šokující, ale ještě víc mě šokoval fakt, že mě vůbec požádal, abych jela s ním. Síla jeho přání mi připomněla scénu z knihy Láska za časů cholery, kdy Florentino Ariza sdělí Fermině Daze, že ji bude celý život milovat, a Fermina, plná pochybností, jde za tetou Escolásticou, která jí vášnivě radí: „Řekni mu ano. I kdybys umírala strachy, i kdybys toho měla později litovat, protože ať už uděláš cokoli, budeš po zbytek života litovat, žes ho odmítla.“ Měla jsem spoustu důvodů říci ne – „Vždyť tě pořádně neznám, Jeffe, můj příjem se neustále pohybuje kolem hranice chudoby, ještě jsem se pořádně neuzdravila“ –, a přesto mi z úst vylétla slova, jako by měla vlastní křídla: „Ano, jdu do toho.“ Bylo to instinktivní, fyzické „ano“ – na úrovni kostní dřeně, vnitřnostmi řízený úsudek, který předháněl rychlost myšlení. I kdybych toho měla později litovat. * * * Jeff hmátl dozadu a položil mi ruku na koleno v okamžiku, kdy Jaime zastavoval před Terminálem D. „Jsi připravená?“ „Na změnu rozhodnutí není nikdy pozdě,“ ozval se Jaime. Přikryla jsem svou rukou Jeffovu: „Jaime, vždyť přece víš, že do toho letadla nastoupím.“ „To vím,“ poznamenal s úsměvem. „Ale jestli se Jeff pokusí vniknout do Bastilly, měla bys mi zavolat.“ „Neposlouchej ho,“ utahoval si z něho Jeff. „Zkouší jen dostat tvoje číslo.“ 15
clara bensen
Všichni tři jsme vystoupili a stoupli si před auto, kde rozdíly mezi dvěma starými kamarády byly zřejmější. Jeffova cestovní uniforma sestávala z kalhot rudých jako uvařený humr, lehkého pruhovaného trika a pradědečkova šedivého stetsonu Open Road, pro který se rozhodl až na poslední chvíli. Jaime v tmavomodré kravatě a na míru šitém obleku do kanceláře vypadal formálně. (Jeff povídal, že takhle chodil vždycky a že na střední škole nosil kufřík.) Když se vážně naklonil, aby nás na rozloučenou objal, ucítila jsem kolínskou. „Tak dobře. Dávejte na sebe pozor. Uvidíme se za tři týdny.“ A pak byl pryč a my prošli posuvnými dveřmi do zaplněné odletové haly. Kolem nás procházeli ranní pasažéři s papírovými pohárky s kávou v jedné ruce, zatímco druhou za sebou táhli cestovní tašku na kolečkách. Jediná věc, kterou jsme měli společnou, byl kolektivní pohyb někam jinam – do některého ze vzdálených měst zářících příslibem na odletové tabuli. Zamířili jsme k příslušné přepážce, od které na nás zvoucím gestem mávla obsluha s nacvičeným úsměvem. Byla to upravená žena s dokonalým drdolem a tmavomodrým šátkem úhledně uvázaným kolem krku. „Nějaká zavazadla ke kontrole k dnešnímu letu do Istanbulu?“ prohodila, když zkoumala naše pasy. „Nic takového,“ odpověděl věcně Jeff. „Jsme bez zavazadel.“ Přestala se dívat do počítače. „Vy cestujete bez kufrů?“ „Ano, bez kufrů,“ potvrdil nakloněný přes laminátovou přepážku, jako by jí sděloval nějaký pikantní drb. „Letíme nalehko.“ Jeff pyšně ukázal na mě, ukázku A: žádný kufr u nohou, žádná taška na zip, žádný batoh, žádná srolovaná karimatka připnutá k batohu. Jen malá kožená kabelka s pasem a několika toaletními potřebami. Žena za přepážkou pochybovačně zvedla obočí na mě, jakožto na osobu, která na sobě nemá kalhoty v barvě uvařeného humra, jako kdyby se chtěla otázat: 16
Nalehko
Myslí to vážně? „Ujišťuji vás, že mluví pravdu,“ prohlásila jsem. „To je všechno, co na jedenadvacet dní máme.“ „Proboha!“ Byla stejně vyděšená, jako kdybych se jí svěřila, že o víkendech tančím u tyče nahoře bez. „Jste si tím jistá?“ Ne, vůbec si tím nejsem jistá. Pokud jde o tento výlet, mohla jsem věci, kterými jsem si byla jistá, spočítat na prstech jedné ruky: byla jsem si jistá sedadlem 32A v letadle do Turecka a jistotu jsem měla rovněž ohledně toho, že mám všeho až nad hlavu. Když stojíte na letišti bez zavazadel, je to jako sen, ve kterém jdete na nějaký večírek a zjistíte, že jste jediná, kdo je tam docela bez šatů. Cítila jsem se jako nahá. Nezakotvená. Ve stavu beztíže. Nemám nic. Nemáme nic. Má hlava byla lehká nicotou. Bez zavazadla, které by mě táhlo dolů, jsem cítila nebezpečné riziko, že vzlétnu nad Terminál D – jako veselá Mary Poppinsová (ovšem bez kouzelné brašny). A co je to vůbec zavazadlo? Jen předmět, schránka na jiné předměty, která drží pohromadě pomocí zipů, vláken a stehů. Je to jen prostředek k přenášení věcí, a přesto jsem se bez něj cítila dezorientovaná, postižená přízrakem úzkosti. Měla jsem nepřekonatelné nutkání natáhnout paže a naplnit prázdný prostor něčím – čímkoli, co má nějakou váhu a objem. Polštářem vycpaným husím peřím. Pytlem červených brambor. Za pětadvacet let své existence jsem nikdy nebyla alespoň bez několika věcí. Bez něčeho, co jsem mohla uchopit a prohlásit to za vlastní. Vyjít ze dveří s prázdnýma rukama mi bylo naprosto cizí. Ve dnech před naším odletem jsem se pokoušela kompenzovat nicotu shromažďováním dokonalé cestovní výbavy – jako by správná kombinace látek vstřebávajících vůni, kalhot s mnoha kapsami a sandálů Teva dokázala odvrátit nepříjemný fakt, že stejné šatstvo budu nosit nepřetržitě celých jedenadvacet dní. Ale jako všechno 17
clara bensen
ostatní v našich posledních čtyřech týdnech skončilo i toto něčím naprosto neočekávaným: nádhernými lahvově zelenými bavlněnými šaty s delikátně vyšívaným lemem, minimalizujícími zadek, které mi sahaly těsně nad kolena. Byly jasné, slušivé a dobře ušité – fakt, že byly naprosto nepraktické, pomíjím. Nicméně právě nedostatek praktičnosti je činil tak atraktivními. Mám-li chodit po zemi s prázdnýma rukama, proč nepřidat neočekávanou špetku elegance? Poslední večer ve Spojených státech jsme strávili v Jaimeho předměstském domě v Houstonu. Jeff trval na tom, že si máme nastavit budíka na nemožnou hodinu, abychom měli čas na zanesení všech položek, které si s sebou bereme, do cestovního deníku. Byl posedlý dokumentováním a neustále fotografoval scény ze svého každodenního života – všední rozhovory v autě, anglické vdolečky k snídani, polehávání v parku. Bez ohledu na obsah nábožně stahoval filmy na harddisk, aniž by si je pak pustil. Ještě nevyšlo slunce, a už jsem ho našla v kuchyni, kde pečlivě rozkládal obsah mé peněženky na dřevěnou desku Jaimeho kuchyňského ostrůvku, kterou proměnil ve vektorovou mřížku. Ne levé straně byla v dokonale pravoúhlých řadách vyrovnaná jeho cestovní výbava: třešňově červené kalhoty, kovbojský stetson, jedna souprava spodního prádla, jedny ponožky, pruhované bavlněné tričko, iPhone, špunty do uší, nabíječka, půlka zubního kartáčku, půlka mapy východní Evropy, zápisník, propiska, nějaká hotovost, jedna platební karta a pas. To všechno se mu vejde do kapes. Vpravo byly moje věci, také všechny složené a dokonale srovnané: jedny zelené šaty, troje kalhotky (extravagantní luxus), černá podprsenka, tyčinka levandulového deodorantu, celý kartáček na zuby, krabička s rovnátky, která nosím už od šestnácti let, pouzdro s kontaktními čoč18
Nalehko
kami, náhradní brýle, dva tampony, iPhone, iPad Mini, zápisník, pero, pas, maličká černá kabelka přes rameno (kvůli nedostatku kapes), stoh kovbojských magnetů na rozdávání jako suvenýrů z Texasu a červená pomáda na rty. „Dobré ráno. Je na čase svléknout se donaha,“ vyhlásil Jeff. „Přála bych si, aby to byla pobídka k nemravnému kuchyňskému sexu, ale takhle jsi to nemyslel, že ne?“ prohodila jsem a nalila si šálek kávy. Jasně že nemyslel. Jde o závěrečný krok dokumentačního procesu, informoval mě Jeff. Nácvik balení na čas – nazí a na kameru. „Co když sem přijde Jaime?“ namítla jsem. Jeff mě ujistil, že ještě spí. A navíc to uděláme rychle. Tak dobře. Celý výlet byl cvičením v nahaté zranitelnosti. Můj župan sklouzl na kuchyňské keramické dlaždice právě v okamžiku, kdy oknem nad dřezem začaly prosvítat ranní sluneční paprsky. Stála jsem úplně nahá v Jaimeho kuchyni, z klimatizace na mě šel chlad a naskočila mi husí kůže. Jeff uchopil jednou rukou kameru a druhou stopky. Mávl na mě, abych začala. Protáhla jsem paže rukávy šatů a ucítila vůni bavlny – vůni, kterou brzy překryje pach potu a piva. Trvalo mi osm minut, než jsem zapnula řadu devíti zelených knoflíků, pečlivě vložila do kabelky všechny předměty a vklouzla do lehkých kožených sandálů. Osm minut na výlet na opačný konec světa. „To nebylo špatné,“ kývl pochvalně Jeff, na kterého můj výkon zjevně učinil dojem. Jemu všechno trvalo jen dvě minuty a jedenatřicet vteřin, a to hlavně proto, že na sebe naházel šatstvo asi tak, jako kdyby se na příjezdové cestě právě objevilo auto otce jeho přítelkyně. Jakmile v kuchyni nezbylo vůbec nic, vyběhl z ní, prošel chodbou a před Jaimeho venkovními dveřmi výskal radostí jako jeden z renegátů Lost Boys. Jeho kalhoty měly tak živou barvu, že když si lehl na pěs19
clara bensen
těný trávník, zaregistrovaly satelity Google Earth severně od Mexického zálivu malé jasně červené V. Byla bych ráda věděla, zda ještě budu mít ráda muže v takových kalhotách, až se budeme na Heathrow hlásit ke zpátečnímu letu. Dva lidé pohybující se lehce a nezatížení řadou nepředvídatelných událostí byli jako z nějakého zenového haiku, ale kombinace pásmové nemoci, front u celního odbavení a špínou ztuhlého spodního prádla připomínala nemilosrdně rychlý sled schůzek – naše slučitelnost (nebo její nedostatek) se brzy ukáže. A v jistém smyslu na konci nezáleží: vracela jsem se do světa v lahvově zelených šatech, vyhládlá po kráse a strachu. Jeff se vrátil na verandu a s kávovým dechem mě políbil na tvář. „Neměli bychom už vzbudit Jaimeho?“ „Ano,“ přisvědčila jsem a nadechla se vlhkého ranního vzduchu. „Je čas vyrazit.“
20
Nalehko
kapitola 2
BLOUDÍME
M
ám mizerný orientační smysl. Tento nedostatek nesouvisí s nedostatkem pozornosti k okolí, ale je spíš záležitostí mého vnitřního kompasu, který je víc spojený s poezií než s praktickými záležitostmi. Řídím se přírodovědcem Johnem Muirem, který napsal: „Dokud budu žít, uslyším zpěv vodopádů, ptáků a větru. Dělám tlumočníka skalám, učím se jazyku záplav, bouří a lavin. Vím přesně, kde si včely staví úl v trávovníku, a jdu přímo k místu, kde roste ve voňavých polosuchých trsech divoký rozmarýn. Neumím však nikomu vysvětlit cestu k nejbližší benzinové pumpě, a to hlavně proto, že jsem se nikdy neunavoval učením se základním světovým stranám.“ Když jsme jednou jeli s Jeffem po I-35 z Austinu do San Antonia, ukázala jsem se zbožnou úctou na vzdálená zářící světla. „Nevypadá centrum San Antonia za tmy jako nějaká galaxie?“ „To je cementárna, lásko,“ odvětil s úsměvem. „Od San Antonia jsme padesát mil na sever.“ Přesto, i když odsunu stranou romantickou éru navigačních metod, dokážu obvykle poskytnout správnou odpověď na otázku, na kterém kontinentě stojím, což ale nebyl ten případ, když jsme si s Jeffem protahovali zdřevěnělé nohy v příletové hale Atatürkova letiště. Istanbul je jediné město na světě, které se rozkládá 21
clara bensen
na dvou kontinentech. Bosporský průplav, přes který se klenou gargantuovské mosty a je na něm k dispozici flotila převozních lodí, dělí přímo v srdci města východ od západu, Asii od Evropy. Na počátku letového sestupu odváděla moji pozornost středozemní poezie (široká, modrá pikniková deka vlnící se ve slunci) a flotily šedivých nákladních říčních člunů, které se prodíraly vodou (jako hejno kovových kachen). Jeff se mi opíral o rameno s pootevřenou pusou a brýlemi nakřivo. Ani sebou neškubl, když pilotův hlas zakrákal v palubních reproduktorech: „Dámy a pánové, máme slunečné a jasné odpoledne. V Istanbulu je krásný den. Na zemi dvacet sedm stupňů Celsia. Mírný větřík ze severovýchodu. Posaďte se a uvolněte se, brzy přistaneme.“ Když letadlo začalo nad Istanbulem klesat, vysunul se mu podvozek. Viděla jsem palmy a tyčící se minarety jako štíhlé jehly zapíchnuté v zemi. „Kdybych měl jen jediný pohled, který bych dal světu, byl by to pohled na Istanbul,“ prohlásil Alphonse de Lamartine, francouzský spisovatel z 19. století. Za jeho časů Istanbul jako hlavní město zmenšující se Osmanské říše právě vstupoval do moderního věku. Lamartine mohl být mezi prvními, kdo překonal vodu ve Zlatém rohu po mostě, nebo poslal domů telegram (ačkoli zemřel těsně před prvním zapískáním Orient Expresu, vlaku, který jezdil z Paříže do Istanbulu). Na rozdíl od Lamartina byl můj první pohled na Istanbul jednoznačně moderní: lidmi se hemžící příletový terminál – různé Visa karty s nápisy ve zdobné turecké abecedě, dveře do tiché muslimské modlitebny, kde klečeli věřící s obličeji obrácenými na východ, světelné tabule s lety do Bejrútu, Dubaje a Káhiry, a designové šátky ve frontě na odbavení. Zda je letiště na evropské nebo asijské straně Istanbulu, se mi nepodařilo zjistit. Že nemám ponětí, na kterém kontinentě se nacházím, jsem si uvědomila na WC, kde 22
Nalehko
jsem si upravovala z letu rozcuchané vlasy – v té chvíli mě víc zajímal můj neupravený vzhled v zrcadle než mé geografické souřadnice. Rané stadium upravenosti jsme už s Jeffem opustili a nyní, po pouhých čtyřiadvaceti hodinách, jsem začínala vzdáleně připomínat slavnou příšeru Žvahlavu z knihy Lewise Carrolla. Kořínky vlasů jsem měla ztmavlé mastnotou, z očí se staly potemnělé půlměsíce, šaty páchly jako staré otisky prstů na polštářcích pro pasažéry a mé podpaží se pomalu začalo měnit v Petriho misky plné bakterií. Napatlala jsem na sebe silnou vrstvu deodorantu a vrátila se do příletové haly. Jeff se opíral o sloup a pilně zapisoval své letové zážitky do bloku, již plného jiných poznámek a nahodilých přírůstků: vizitek, písku, peří, párátek a psích chlupů. Sbíral zaběhlé kousky života a ukládal je v zápisnících od roku 1999, což byl další jeho dokumentaristický tik. Zavřel notes, zazíval a zeptal se: „A co teď?“ Když jsem se vrátila z toalety, oči mu pod stetsonem zářily vzrušením, jako by si dal šálek espressa. „Jsem pro, abychom nastoupili do vlaku do města, a kde nás napadne, vystoupili.“ Prohlásil to tónem, jako by šlo o naprosto jasný a zřejmý další krok. „To myslíš vážně? Neměli bychom se nejdřív zorientovat?“ Vystoupit na náhodně vybrané zastávce se mi jevilo jako hrozný nápad. „Jsem si jistá, že něco vymyslíme.“ Původ anglického výrazu „cestovat“ – to travel – lze zpětně vysledovat ke slovu travail čili dřina (ale taky porod), což mi připomíná namáhavé cesty plné puchýřů na nohou, spálených lýtek a směs důvodů proč si přát, abyste nikdy neopustili domov. Skutečnost je taková, že každá dobrá a báječná věc je doprovázena nějakým stupněm travail. Na každý úchvatný pohled a ikonické celebrity stojí dlouhé fronty, platí se za to plačícími dětmi v letadlech nebo otřesně nízkou hladinou cukru v krvi. 23
clara bensen
Já jsem (například) strávila čtyřiadvacet hodin, aniž bych se dostala do stavu REM. Na rozdíl od Jeffa, který by si pravděpodobně zdříml i během ohlušujícího koncertu Rammsteinu, jsem strávila většinu letu přes Atlantik ve snaze složit tělo do tvaru origami, který nebrání přítoku krve do údů, čímž jsem si vysloužila jen mělký spánek a ztuhlý krk. Můj první pohled na Istanbul nebyl nijak uchvacující. Byla jsem vyčerpaná a v očích měla zaschlou krustu ze slz. Zdálo se, že travail je nevyhnutelný i při honbě za ubytováním. Budeme-li se držet našich experimentálně stanovených limitů (a tuláckého rozpočtu), hotely nepřicházejí v úvahu, v nejhorším případě hostel. Měli jsme v plánu pobývat u místních a zajistit si to přes Couchsurfing.com – v globální komunitě, v níž místní lidé zdarma hostí cestovatele u sebe doma v jakési formě kulturní výměny. Ale navzdory tuctům žádostí, které jsme potenciálním hostitelům v Istanbulu poslali, jsme nedostali jediné pozvání, a vypadalo to, že se budeme potulovat po istanbulských ulicích a sbírat kusy lepenky, abychom si nich zřídili provizorní lůžka v nějakém parku. Myšlenka na to, že ponechám svůj nocleh napospas rozmarům náhody, ve mně vyvolala překvapivou vnitřní paniku. Na zastávce, kde z okamžitého popudu vystoupíme z vlaku, určitě nebudou z nebe padat mýdla a polštáře. Místo bezstarostného courání po městě bylo třeba uspořádat strategickou poradu. Potřebujeme mapu. Potřebujeme internet, abychom poslali salvu naléhavých proseb na Couchsurfing. A potřebujeme zjistit, na kterém kontinentě se nacházíme. Sotva jsem začala ostře protestovat, postačil mi jediný pohled na Jeffa, abych s tím hned zase přestala. Stále ještě se opíral o sloup, lenivě se na mě usmíval a v pozadí stály ve frontě vozy taxislužby. Možnost kartonového lůžka ho ani v nejmenším nevzrušovala. Uvědomila jsem si, že si nevzpomínám, že by si za těch několik týdnů, co jsme 24
Nalehko
spolu, někdy s něčím dělal starosti, snad jen s výjimkou toho, zda mám, či nemám v mrazáku zmrzlinu z arašídového másla. Jinak plně věřil ve své schopnosti uvařit něco z těch ingrediencí, které právě byly po ruce. Praktikovali jsme to takhle často. Náhle jsem se rozhodla ustoupit a dovolit, abych byla dočasně ztracená, vyčerpaná a beze střechy nad hlavou, abych si vyzkoušela, co nejhoršího se může stát. Hřbetem ruky jsem ho pohladila po tváři, na které už mu vyrašilo ostré jednodenní strniště. „Tak dobře, kovboji. Kde je ten vlak?“ * * * O tom, jaké je to zabloudit, jsem už pár věcí věděla. Získala jsem prvotřídní vzdělání, když jsem zabloudila za hranice mapy a dva trýznivé roky se pohybovala v divokých, úzkostných územích vlastní mysli. Jeff to v té době nevěděl, ale když jsme se sešli na schodišti Kapitolu, uplynuly teprve čtyři měsíce od chvíle, kdy jsem našla zpáteční cestu do moderní civilizace. Dosud si nejsem jistá, jak se stalo, že jsem tak hrozně zabloudila. Možná za to může neuróza či moje přecitlivělost na nekonečné strasti lidského života – speciálně ekonomická krize v roce 2008, která krutě odhalila důsledky chamtivosti a chtivosti. Snad v tom hrály roli i neotřesitelné jistoty mého dětství v evangelickém prostředí, kdy každá biblická narážka byla šeptána samotným Bohem do žákova ucha. Nebo to byla hrůza z uvědomění, že Ježíš nebyl ten přátelský chlapík, který plnil Bohem stanovený úkol, a že povinnost vytvořit něco smysluplného ze svého dočasného života spočívá výhradně na mých bedrech. Nebo jsem snad jen potřebovala zabloudit stejně, jako je třeba bořit zchátralé budovy a zakládat požáry v lesích, aby starý podrost shořel. Vím jen, že na podzim 2010 jsem se v jedné univerzit25
clara bensen
ní práci vznešeně vyjadřovala o smyslu života, a v době, kdy v roce 2011 vykvetly žluté narcisy, jsem propadla panice. Toto mé bloudění se nazývalo různými jmény. Rodiče o něm hovořili jako o „obtížné fázi.“ Můj dědeček prohlásil, že mě krize středního věku postihla o několik desetiletí dřív (vždycky ve všem napřed!). Rodinný lékař se dal slyšet, že jsem vážný případ „duševní poruchy“, kterou způsobila chemická nerovnováha hluboko v mém mozku. Předepsal mi stříbrnou krabičku uklidňujících prášků. Můj terapeut pravil, že jsem se vydala do temné noci duše, a radil mi, abych se pevně držela, protože to je jediný způsob jak tím projít. Pak zde byli již dlouho mrtví francouzští filozofové, v jejichž tlustých knihách se tvrdilo, že trpím klasickou existenciální krizí, což je formální způsob jak vyjádřit, že mi došly přijatelné důvody proč ráno vůbec vstát z postele. Ať už ale byl název jakýkoli, doufala jsem, že paralyzující úzkost, která se mi usadila v nitru, je jen dočasná záležitost, jako kocovina po Jacku Danielovi, která po dobrém nočním spánku a mastném cheeseburgeru opadne. Zoufale jsem si přála vrátit se k normálu, k dokončení školních programů, koktejlkám a bujícím literárním ambicím. Ale s každým týdnem, který jsem strávila uvězněná v děsivém sevření úzkosti, se normál v mé paměti zase o kus vzdálil. Lovila jsem důvěrně známé vjemy stejným způsobem, jakým zbloudivší výletník pátrá po orientačních bodech nebo cedulích – po ohybu řeky, neobvyklém skalisku. Ale vše normální zmizelo, jako když vychladne stopa. Má vnitřní krajina se mi odcizila. Jediné postavy, které se, jak se zdálo, vztahovaly k mé tíživé situaci, byly zmučené, melodramatické duše z náboženského umění 14. a 15. století: popis Posledního soudu Hieronyma Bosche, znepokojivý deskový triptych černé, horké pekelné krajiny, v níž hříšníci pláčou a skřípou zuby, a sugestivní rytiny Gustava Dorého k Dantovu Peklu znázorňující úzkost 26
Nalehko
hříšníků trápených zmijemi, sírou a sprškami hořících golfových míčků. Spršky hořících míčků rozhodně nebyly normální. Mé zoufalé snahy o kontrolu, podobné hloubkovým bombardérům střemhlav se řítícím k zemi stejně jako mé duševní zdraví, se projevovaly bizarními stravovacími poruchami (a to navzdory faktu, že jsem ráda vařila a nikdy jsem neměla v koupelně váhu). Jednoho odpoledne jsem jednoduše přestala jíst. Chuť k jídlu zmizela. Sliny se odebraly na trvalou dovolenou. Jídlo se vracelo zpět, jakmile jsem něco spolkla. Předpokládala jsem, že s mojí myslí je něco hodně v nepořádku, že jsem zešílela. Nikdy mě nenapadlo, že člověk s neustálou úzkostí, která mu žene tep do obrátek, bude mít potíže s trávením, nebo že není nic neobvyklého na tom, když nervové zhroucení doprovází těžké nechutenství. („Obvykle jsem ji dokázal přimět, aby alespoň něco málo snědla,“ napsal Leonard o své manželce Virginii Woolfové v dobách jejího šílenství, „ale byla to hrozná procedura.“) V červnu 2011, kdy mi začala vystupovat žebra, bylo zřejmé, že už nedokážu navenek předstírat, že všechno je normální. Bloudila jsem a nastal čas to přiznat. Surově a rychle po sobě jsem učinila tohle: vzdala jsem se práce manažerky v ateliéru se šperky, zrušila jsem pronájem prvního bytu, který jsem si kdy pronajala, a vrátila se s kufrem do ložnice svého dospívání. Pak už to byl jen dům rodičů na předměstí Forth Worthu a po něm jednosměrná cesta do psychiatrické léčebny. „Vypadá to, že život skončil ve zralém věku třiadvaceti let,“ oznámila jsem tehdy mámě. Bylo to jednoho časného červencového rána. Obvykle jsem tou dobou už bývala opálená z plavání, ale tenkrát jsem místo toho ležela v posteli, vychrtlá a bledá, a nebylo mi do smíchu. Matka seděla vedle mě v houpací židli z IKEA. Vysoká a náruživá s jahodově blonďatými vlasy, které jí nikdy nepadaly pod ramena, a skrývající několik vlastních duševních bouří. 27
clara bensen
„Jsi snad věštkyně?“ zeptala se klidně. Bylo to záměrné odmítnutí mé prognózy. „Nepotřebuju být věštkyně,“ odsekla jsem. „Je to zřejmé. Každý, koho znám, se buď chystá dodělat školu, nebo jít na nějakou stáž, zatímco mým dnešním cílem je vstát z postele a sníst sendvič s arašídovým máslem a želatinou, aniž bych ho vyzvracela. To moc nenasvědčuje ,zářivé budoucnosti‘.“ Chvíli mlčela, vážila slova a pak promluvila: „Ráda bych věděla, co by se stalo, kdyby ses přestala snažit být normální a podvolila se tomu, jaká opravdu jsi.“ „To bych se dostala do žhoucí pekelné krajiny.“ „Možná bys byla překvapená,“ namítla a ignorovala mé pobouření. „Možná by se život, tak jak ho znáš, změnil. To, že bloudíš, ještě neznamená, že by ses měla vzdát průzkumu.“ * * * Jeff vystrčil z okna vlaku palec. „Pojďme zkusit tuhle zastávku.“ Vyklopýtali jsme na obrovskou istanbulskou hlavní třídu – prašnou a hlučnou z troubení taxíků, sirén, řinčení tramvají. Vypadalo to na důležitou třídu, ale nic jsem o ní nevěděla. Na druhé straně rámusící ulice s několika jízdními pruhy stály těsně vedle sebe v řadě budovy barvy cappuccina, jako malí zpěváci v dětském sboru. Z oken nad chodníkem plným lidí a lemovaným palmami vlály rudé vlajky, vyčnívaly klimatizace a stínily je malé markýzy. Zaclonila jsem si oči a prohlížela si ulici v druhém směru. „Takže teď už jsme zabloudili,“ prohlásila jsem. „Jo, už bloudíme,“ souhlasil Jeff. „Vpravo, nebo vlevo?“ nadhodila jsem, přestože na tom nezáleželo. Neměli jsme přece cíl. „Vlevo,“ rozhodl Jeff a vydal se po hlavní třídě. Stetson mu při průchodu davem prodavačů preclíků a turistů chránících se před sluncem nadskakoval na hlavě. Vy28
Nalehko
padalo to, jako by věděl, kam má namířeno. Pohyb byl pro něho uměním. Jednou mi vyprávěl, že když ještě studoval, otec mu zaplatil v Houstonu test, který měl zkoumat jeho kariérní schopnosti. Po několika dnech testování analytických dovedností, koordinace očí a rukou a rozpoznávání struktur byl podle výsledků slibným kandidátem – nikoli ovšem na obchodního poradce nebo podnikatele, jak všichni doufali, nýbrž na kapitána říční lodi. Cítím, že by se na to hodil. Dokážu si ho snadno představit jako kapitána parníku dole na Mississippi, intuitivně manévrujícího ve vrtkavých náladách řeky, s navlhlým, nezapáleným doutníkem v ústech, jako nějakého darebáka z pera Marka Twaina. Nahodilé potulování městem a ladění na jeho tep, jak jsme často měli ve zvyku v Austinu, nebylo žádnou novou módou. Francouzi mají (samozřejmě) vlastní slovo pro pěší turisty ve městech: flâneur. Flâneur z 19. století byl moderní, zvídavý chodec, kterých chodil po bulvárech a nábřežích jako „pohybující se fotograf městských prožitků“, jak to definoval francouzský novinář Victor Fournel. Básník Charles Baudelaire popsal totéž v poetickém duchu: „Pro dokonalého flâneura, vášnivého diváka, je nesmírnou radostí zřídit si domov v srdci zástupu, mezi odlivem a přílivem, uprostřed prchavého a bezmezného. Být z domova, a přitom se cítit doma všude. Vidět svět, být v jeho středu, a přitom před ním zůstávat vskrytu.“ Při pozorování ulic Istanbulu očima městského flâneura jsem si všimla, že nejsem jediná, kdo si není jistý, na kterém kontinentě to vlastně stojí. Město sedmi pahorků se nepřetržitě přesouvalo s rozmachem a úpadkem říší, a dokonce ještě nyní se vypořádává se svojí identitou v rámci komplexního překrývání Východu a Západu, náboženského a světského, moderního a tradičního. Po chodníku kráčely ženy v zářivých minisukních a s náušnicemi jako obruče i ženy dokonale zahalené. Na zdech visely 29
clara bensen
politické plakáty stoupenců sekularizace a do toho zněl zpěv muezzina, svolávajícího k modlitbě (jediná arabština, kterou bylo ve městě slyšet). Elegantní fasády malých kaváren a hotelů s butiky měly pod sebou staré kamenné zdi, které vypadaly, jako by zde stály ode dnů, kdy se město ještě nazývalo Konstantinopolí. Svědectví o Osmanské říši je všudypřítomné ve špičatých minaretech, které propichují oblohu, osmanských lázních plných páry a vzdálených kupolích, které jsou na sobě navršeny jako obrácené šálky (nebo ňadra, jak troufale poznamenal jeden kamarád). Ve městě jsou ale rovněž pozůstatky Istanbulu, který kdysi býval centrem Byzantské říše – městem, v němž se ortodoxní křesťané přes tisíc let modlili k Ježíši, Synu Božímu. Zbytky jsou dosud viditelné na obrysech koňského závodiště, kde císař Konstantin sledoval závody dvoukolých válečných vozů o vysoké sázky, a klenutých kupolích Hagie Sofie, která byla téměř tisíc let největší katedrálou na světě. Když jsme procházeli mezi hlučnými pouličními výjevy, ani jeden z nás nepromluvil. Bylo to pohodové mlčení. Pohybovali jsme se nazdařbůh, řízeni pouze jemnými náznaky dění v našem okolí: mužem v tmavé čepici, který krájel tenké plátky jehněčího vytaženého z kolmé pícky na kebab, nebo ženou v zástěře, která ve výkladní skříni rovnala hory tureckých sladkostí do dokonalých lepkavých čtverců, nebo smlouvajícím prodavačem cetek, jehož krevní tlak začínal stoupat. Ocitli jsme se na přehlídce smyslových zážitků – pásmovou nemocí rozmazaných hustých davů, pouličních prodavačů, vlajek s červeným půlměsícem, racků a odpoledního svolávání k modlitbě (když stíny začnou být stejně dlouhé, jako je výška toho, co je vrhá). Má ruka občas sklouzla dolů ke kabelce se zavíráním na magnet, abych se ujistila, že peníze v ní jsou stále netknuté. Po době, kterou lze těžko odhadnout, jsme zahnuli do 30
Nalehko
boční uličky vydlážděné kočičími hlavami, mimo hluk hlavní ulice. Okamžitě se rozhostilo ticho, které rušilo jen několik prodavačů, kteří třídili krabice s botami, a stařík sedící na rohu a lisující nějakým kovovým nástrojem, který vypadal jako starožitnost ze 16. století, pomerančovou šťávu. Vyměnila jsem jednu liru a turecké poděkování za malý pohárek. Teşikkürederim. Poté jsme srkali šťávu na stinném schodišti poblíž. Schody čpěly močí, ale byl tam chládek a klid. Ráj. Zavřela jsem oči a složila hlavu na Jeffovo rameno. Bylo pozdní odpoledne a pořád ještě jsme neměli žádné ubytování. Byli jsme ztraceni na neznámém kontinentu. Naše bloudění stylu flâneur mě dosud zcela nevyléčilo z touhy po psychických madlech. Znepokojovala mě rozlehlá otevřenost okamžiku, i když zde byla ještě jiná část mého já, divoká a zvídavá, která se začínala ptát, zda na záměrném potulování bez cíle a bez ničeho není něco posvátného. Jakási zvláštní, bezcílná poutní cesta. „Zabloudit je zvláštní věc, že?“ nadhodila jsem. „Mám tím na mysli, že občas slyšíš ve zprávách o nějakém pěším turistovi, který se ztratí v lesích, nebo o pilotovi cessny, který skončí ve sněhových závějích, ale většinou víš přesně, kde na planetě se nacházíš – na přesně označené červené tečce na Google mapě. Putování bez GPS, která by ti poradila, že na rozcestí máš zahnout doprava, je staromódní, co? Stejně zastaralé jako nevědět, kde v prostoru zrovna jsi.“ „To je na tom právě to zajímavé,“ pustil se Jeff se zavřenýma očima do výkladu. „Když se ztratíš, nemůžeš jít z bodu A do bodu B, protože vůbec nevíš, kde dotyčné body leží. A když nemáš bod A, přestává existovat i bod B.“ Jeff neustále trousil podobné průpovídky. Bylo obtížné rozhodnout, zda to jsou perly hluboké moudrosti někoho, jako byl Yoda, nebo naprosté hlouposti sdělované s vážnou tváří – rozdíl pravděpodobně nebyl jasný ani jemu samotnému. 31
clara bensen
„Tak dobře.“ Zasmála jsem se. „Ale představa, že nemáš žádný bod B, je znepokojivá. I když vím, že nejsem v žádném smrtelném nebezpečí, cítím se vyplašená, protože nevím, kde budeme dneska spát, nebo kde si smyju mastnotu z vlasů. Jen se tak vznášíme, a musím předpokládat, že dokážu zvládnout to, co se vynoří z éteru.“ „Nevynořil jsem se OkCupid éteru i já?“ zareagoval Jeff. „Možná ani není třeba, abys něco ,zvládala‘. Stačí naskočit na vlak A, dát si pohov u láhve ginu v jídelním voze a jen se koukat, co se stane.“ * * * Jeff neustále vyzýval vesmír, aby mu ukázal něco nového. „Všechno je víceméně stejné,“ říkával. „Proč si tedy neužít trochu zábavy?“ K jeho verzi „zábavy“ obvykle patřilo osahávání hranic jedné či více společensky obecně uznávaných norem, což byl rys současně lákavý i děsivý. Na naší první schůzce se přiznal, že po rozvodu už osm měsíců neoprávněně bydlí ve své univerzitní kanceláři. Seděli jsme v přítmí podzemního baru naproti Kapitolu u voskem potřísněného stolu. Cloak Room bylo spíš doupě než bar. Stálo tam pouze pět stolků, přestože se místnost v odrazu velkého zrcadla podél zadní stěny zdála větší. Vládla tam téměř neproniknutelná tma. Když jsme po dlouhém schodišti sestoupili do suterénu, téměř jsem si neviděla na ruku, kterou jsem si dala před obličej. Jediné světlo přicházelo ze svítícího jukeboxu v rohu a ze šňůry vánočních žároviček okolo barového pultu. Z celého místa vyzařoval texaský noir. „Řekněme, že se do tohoto baru dostala jakási podělaná povšechnost,“ prohlásil Jeff, když jsme se posadili. „Kongresmani, šlapky, jednání pod stolem. Lidi tady dosud kouří, přestože bylo kouření zakázáno už před deseti lety. Platí pravidlo: pokud chceš, tak kuř, ale když tady bude šťára, zaplatíš 5000 dolarů.“ 32
Nalehko
Pronesl to takovým způsobem, že jsem téměř ucítila kouř z doutníku a závan laciné voňavky – či laku na vlasy, který blonďatá barmanka používala, aby jí držel natupírovaný účes ve stylu padesátých let. „Jmenuje se Bev,“ vysvětlil mi Jeff. „Pracuje tady od dob Nixona. Je příšerně náladová, ale milá, když jí projevíš trochu lásky a na jukeboxu pustíš nějakého Elvise.“ Jeff zamrkal a odebral se k baru, aby objednal dvě skleničky tequily. Dobrý večer, mladá paní. Tequilu Herradura Silver. Čistou. Přiťukli jsme si. „Nikdo tě nepřistihl, že přespáváš ve škole?“ zajímala jsem se. „Ne. Dával jsem si bacha. Spacák jsem schovával v kontejneru na odpadky a oblečení jsem měl ve dvou skříňkách v šatně tělocvičny. Nikdo se mě na nic neptal. Navíc jsem pověsil na stěnu ten obrovský obraz mého prapradědečka Abnera – je na něm jako malé dítě v krajkovém oblečku. Je naprosto děsivý. Abner si nakonec prořízl hrdlo kapesním nožem, takže jsem každému vykládal, jak v mé kanceláři straší. Nejspíš jsem měl pravdu.“ „Takže jsi měl na stěně sebevražedné dítě a spací pytel jsi ukrýval v popelnici…“ Na okamžik se zatvářil kajícně, „No, rozvedl jsem se. Chtěl jsem něco provést se životem. Klasická krize středního věku. Udělat něco bláznivého. Garáž jsem proměnil v krám a prodával všechno, co jsem vlastnil, po dolaru za kus. Pak jsem se nastěhoval do kanceláře. Potřeboval jsem se zmenšit, abych se vešel do kontejneru.“ Chytla jsem do ruky pramen vlasů za uchem a naklonila se nad stůl. „Promiň, jak to myslíš s tím kontejnerem?“ Vytáhl zápisník a rychle načrtl krabici. „Dala by sis schůzku s chlápkem, který žije v popelnici?“ A pak mi vysvětlil, že kontejner byl jeho posledním sociálním experimentem, vzdělávacím projektem, u kterého dokázal přesvědčit rektora Brownsvillské univerzity, aby ho posvětil. Během jednoho roku Jeff s týmem stu33
