Nakladatelství MH
Templarius Bohemicus
Marie Holečková Kameel Machart
TEMPLÁŘI V
Z E M Í C H
Č E S K Ý C H
K R Á L Ů
ČECHY
aneb co všelikého se templářům událo a co vlastnili v těch skvělých zemích, jež později sluly země Koruny české, na pozadí dějin řádu toho slavného
zí Vychá ti tos i ž u příle
t e l 0 70
řádu ského ř á l p tem králem vidace od lik couzským . 2 fran - 131 1307
Klášterové a hrady řádu templářského v Čechách dle Hájka a na Moravě dle Pešiny
Lemberk Svadov Bezděz Budyně nad Ohří Řepín
Toužetín
Praha – Staré Město
Křivoklát
Staré Hrady
Vamberk Kunětická hora Jezbořice
Nižbor
Tepenec
Žleby
Dobříš
Štramberk
Louka Helfštejn
Zvíkov Veveří
Ivanovice na Hané
Písek Štamberk
Lukov
Brno – Špilberk Orlov
Hluboká Nad Vltavou Templštejn
Současné hranice států
Lemberk
Kláštery a hrady templářů v Čechách dle Václava Hájka z Libočan (Kronika česká 1541)
Veveří
Kláštery a hrady templářů na Moravě dle Tomáše Pešiny z Čechorodu (Prodromus Moravographiae 1663)
Poblíž našeho nejstaršího kamenného mostu chránil důležitý říční brod systém opevnění spolu s píseckým hradem. Právě v souvislosti s ním spekuluje řada kronikářů a historiků o možné přítomnosti templářů.
1
Před komplexem budov bývalé biskupské rezidence v Červené Řečici, kde údajně sídlili templáři, nás vítá mohutný památný staletý dub.
2
Nakladatelství MH
Templarius Bohemicus Marie Holečková Kameel Machart
TEMPLÁŘI V
Z E M Í C H
Č E S K Ý C H
K R Á L Ů
ČECHY aneb co všelikého se templářům událo a co vlastnili v těch skvělých zemích, jež později sluly země Koruny české, na pozadí dějin řádu toho slavného
3
zí Vychá ti tos i ž u příle
t e l 700
řádu ského ř á l p tem králem vidace od lik couzským . n 2 a fr - 131 1307
Budova paláce Templ (jejímž předchůdcem údajně byla komenda templářů) v Mladé Boleslavi je dodnes součástí starého městského opevnění. Práva
4
Místo úvodu
Děkuji
MILITIA CHRISTI DE TEMPLO – můj první výpisek, ani už nevím odkud. Proč mě templáři tolik přitahují? Proč si vše o nich už jako student vypisuji a – ani nebudu historik, ani nebudu na vysoké škole studovat humanitní obor? Praha – sv. Vavřinec, Praha – Templ, Uhříněves, Čejkovice, Jamolice, Templštejn …, Veveří, Vamberk, Velešov – Tempelberg, … znamenám si na ústřižky papíru, vystřihuji a zakládám články z novin a časopisů, přitom mám ale úplně jiné zájmy a záliby. Proč mě však neustále cokoli na téma templářů znepokojuje? … Uběhla řada let … Jednou jsem náhodně (?) ony výpisky a výstřižky našel. Najednou to propuklo silněji. S templářským řádem jsem pozvolna ztotožněn. Cítím, jako bych už někdy byl účasten … Prostudoval a shromáždil jsem mnoho materiálů. Vidím, že často v honbě za senzacemi, často z neznalosti, píší o templářích mnozí nesmysly. Dokonce podle zásady „co je psáno, to je dáno“ přejímají nesmysly další a další. Naši historikové si templářského řádu raději prakticky „nevšímají“, učebnice československých a českých dějin (až na drobné výjimky) mlčí. Přitom ani v zemích Českého království nebyli templáři nevýznamní. Tento dluh je třeba napravit. Vím, proč to nemůže napravit odborník. Musí přijít laik. Jak ale laik může napsat knihu? A proč zrovna já? „Neptej se a piš!“ velí mi vnitřní hlas už dosti nazlobený, že roky běží a kde nic, tu nic. (Proč pořád škrtám jméno francouzského krále Filipa IV. ve všech svých výpiscích? …) Zde je namístě důležité upozornění. Vše, co je v této práci uvedeno, je Z HLEDISKA TEMPLÁŘE. Na mou obhajobu však vězte, že toto v hlubinách historie ponořené téma nelze zpracovat objektivně. Stejně jako nelze do češtiny (i do jiných nerománských jazyků) přesně (tj. citově objektivně) z latiny přeložit templářské heslo „Non nobis, Domine, non nobis, sed nomini tuo da gloriam!“ Kolik jen verzí překladu koluje v naší literatuře! Významově nejbližší český překlad je: Ne nám, Pane, ne nám, ale ku slávě Tvého jména! Už i vím, proč píši tuto knihu. A laskavý čtenář nechť to spravedlivě posoudí.
za nesmírnou trpělivost, pomoc a podporu především manželce; za odbornou pomoc a zpřístupnění řádové knihovny představenému české provincie (zemskému komturovi) Řádu rytířů Kristových ve Stránecké Zhoři Mgr. Thomasu Töpferovi, jakož i celé české provinční správě; za odbornou pomoc a zpřístupnění klubové knihovny magistrálnímu rytíři Suverénního rytířského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty a řídícímu Klubu pro českou heraldiku a genealogii v Praze, Dr. Františku Skřivánkovi; za pomoc ve výkladu biblické symboliky a templářských regulí salesiánskému knězi Mgr. Pavlu Tichému; za aktivní pomoc genealogovi Jiřímu Hásovi; za odbornou spolupráci zvláštní povahy příteli Josefu Gerhátovi; za obětavou pomoc při obtížných překladech profesorovi Emilu Tumovi a ze stejného důvodu i svým kolegům a kolegyním; za odbornou a technickou pomoc velkému množství ochotných pracovníků v našich muzeích, archivech, knihovnách, hradech a zámcích, obecních a městských úřadech, farních úřadech, též i mnoha nadšencům, kteří se o templářský řád aktivně zajímají a na základě jeho tradice vytvářejí často i nové hodnoty. Prostřednictvím této práce jsem poznal mnoho nových přátel a čestných lidí, za což děkuji řízení Osudu.
Templarius Bohemicus
Manželce, bratřím In servitute alteris liberi sumus! Ve službě druhým jsme svobodní!
Poznámka: Veškeré citace (kurzívou) z česky psaných zdrojů jsou vždy uvedeny doslovně, tj. i v tehdejším pravopise, který se od dnešního liší. Pokud jsou citace překládány od německy či latinsky píšících historiků z doby do 19. století, je české vyjadřování přizpůsobeno době.
5
Obsah „Učiním v této knize, zvané …, to, co dělávají tesáči dřeva a kamene; nejprve podávají hrubý materiál zkušeným kameníkům a stavitelům, ti pak dávají podle svého umění hrubé látce krásnou podobu. Tak se také já pokusím zhruba vypsati to, co jsem viděl, co jsem zcela jistě poznal. Přijde po mně někdo jiný, kdo tuto pevnou a pravdivou, ale hrubě sepsanou látku vypiluje pilníkem jemnosti. Neboť nyní usiluji hlavně o to, abych byl s to sepsati události podle pravdy. Aby se však snáze ukázala hledaná pravda čtenářům, pokládal jsem za potřebné vypsati zde po pořádku nadpisy kapitol.“ Cisterciácký opat Petr Žitavský, Chronicon Aulae Regiae
Místo úvodu Poděkování ... 3
Pohledy do historie templářského řádu Okolnosti založení ... 9 Templářů kat ... 13 Po zrušení řádu ... 19 Odkaz templářů je nesmírný ... 22 České knížectví – České království a Svatá země – Poutníci ... 22
Ze života templářů Názvy... Templáři nepoužívali pro svůj řád název ... 29 Symboly ... 30 Regule ... 43
Po stopách templářů v zemích slavného Království českého Václav Hájek z Libočan, Tomáš Pešina z Čechorodu a ti ostatní ... 41 Dobové listiny ... 50 Kroniky ... 65
Seznam všech míst v Čechách a na Chebsku, které kdy u nás byly v souvislosti s templáři zmíněny… Království české ... 73 Falckrabství Chebsko ... 144
Z historie svaté země a templářského řádu Literatura a prameny ... 155 © Jaroslav Melichar © Foto: Marie Holečková
Závěrem ... 160
© Ilustrace: Kameel Machart ISBN: 978-80-86720-47-0
6
„Mám za to, že templáři postavili kostel sv. Jana Křtitele, v němž jejich kněží konali první duchovní správu hradeckou...“ uvádí archivář František Teplý ve svých Dějinách města Jidřichova Hradce. Kostel sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci – Rajský dvůr se studnou je obklopen křížovou chodbou, kde nechybí rovněž bohatá fresková výzdoba dokonce v několika vrstvách.
7
V době velkorysé přestavby kostela sv. Jana Křtitele ve druhé polovině 13. století Oldřich z Hradce buduje nákladnou soukromou zámeckou kapli sv. Ducha a předává do užívání templářů několik objektů ve městě i okolí – např. Lodhéřově, Najdku a dalších. Kdo v této době měl více prostředků nežli templáři, kteří navíc v této oblasti několik desetiletí pobývali a také hospodařili? Pozdější založení samotného trojkřídlového kláštera souvisí s postavou Oldřicha II. z Hradce. V roce 1564 se klášter změnil na špitál, který se později rozšířil o další renesanční budovu, sloužící potřebám nemocným. V současnosti slouží objekty potřebám muzea a jeho výstavním projektům.
8
Pohledy do historie templářského řádu
aké vlastně byly okolnosti založení řádu? Ve 2. polovině 11. století se ocitl křesťanský svět ve smrtelném nebezpečí. V letech 1076 – 1077 seldžúčtí Turci obsadili Sýrii, zmocnili se svatého města Jeruzalém a zhanobili Svatý hrob. Půlměsíc triumfoval v celém východním a jižním Středomoří. Roku 1085 padla Antiochie a Byzantská říše se ocitla ve velkém nebezpečí. V roce 1086 přispěchali afričtí Maurové na pomoc Maurům španělským a křesťanské armádě připravili u Zallacy krvavá jatka. Křesťanská Evropa se dostala do mohutných kleští. Proto papež Urban II. vyslyšel žádost byzantského císaře a na koncilu v jihofrancouzském Clermontu vyhlásil v roce 1095 křížové tažení pro dobytí Svaté země z rukou „nevěřících“. První křížová výprava se tak stala protiofenzívou proti islámu, který hrozil křesťanské civilizaci zkázou. Po neúspěšné předehře nedočkavých, vojensky nezkušených houfců chudých vedených kazatelem Petrem Poustevníkem a rytířem Gautierem Bezzemkem ještě téhož roku, vyrazily na výpravu v následujícím roce 1096 profesionální armády rytířů. Velitelem lotrinských a německých rytířů byl dolnolotrinský vévoda Godefroy z Bouillonu – pozdější první jeruzalémský „král“ (tento titul však nepřijal, označil se za ochránce Božího hrobu), velite-
lem normanských rytířů byl normanský kníže z jižní Itálie Bohemud z Tarentu, velitelem králových francouzských rytířů byl bratr krále Filipa I. Hugo z Vermandois (mimochodem – král Filip I. měl v té době úplně jiné starosti a na výše uvedeném koncilu byl pro cizoložný poměr vyobcován z církve), velitelem jihofrancouzských rytířů byl vládce jižní Francie hrabě Raimond z Toulouse. Tato druhá část první křížové výpravy dosáhla vůbec největších územních zisků ze všech křižáckých tažení. Dne 14. července 1099 dobyli křižáci svůj hlavní vytoužený cíl – svaté město Jeruza-
9
lém. Útok, který započal už v noci předešlého dne, řídil Godefroy z Bouillonu a jeho rytíři jako první překonali hradby. Právě z družiny Godefroye z Bouillonu pocházeli i rytíři, kteří později založí první, nejslavnější a nejmocnější rytířský řád – řád templářský. (Pozor! Řád špitálníků – johanitů byl sice založen dříve, nikoli však jako rytířský; pozn. autora). První jeruzalémský král založil ještě v roce 1099 na pahorku Sion u Jeruzaléma na troskách byzantské baziliky „Matka všech církví“ zvláštní opatství – tzv. opatství sionské, což byl ale ve skutečnosti řád, dnes
(od r. 1188) označovaný jako Prieuré de Sión (Převorství sionské), který měl při založení templářů důležitou (ale skrytou) roli. Všimněme si blíže osudů zakladatele a prvního velmistra řádu Huga z Payns a hraběte Huga I. z Champagne. Hugo z Payns se narodil v roce 1080. Už v šestnácti letech se zúčastnil již zmíněné první křižácké výpravy v družině Godefroye z Bouillonu, byl při dobytí Jeruzaléma. Pak se odebral do Francie do služeb svého bratrance hraběte Huga z Champagne a stal se jeho důstojníkem. S ním se opět vypravil v roce 1104 do Svaté země. Nezdrželi se tam ovšem dlouho, záhy se vrátili. Ihned po návratu kontaktoval Hugo z Champagne opata cisterciáckého kláštera Etienna (Štěpána) Hardinga (tehdy byl cisterciácký řád nový – založen teprve sedm let). Mladý řád začal podrobně studovat nejrůznější hebrejské texty – a dokonce do Horního Burgundska pozval učené rabíny, aby pomohli při obtížných překladech. To bylo na tehdejší dobu velmi odvážné. V Troyes (centrum Champagne) se totiž nacházela slavná kabalistická škola velkého rabína Rašiho. Ten sice v roce 1105 umírá, ale jeho zeťové pokračují v započaté práci. Podle židovské pověsti hrabě Hugo z Champagne učeného rabína často navštěvoval. V roce 1114 odcestoval hrabě Hugo z Champagne spolu s Hugem z Payns znovu do Svaté země, kde tentokrát Hugo z Payns už zůstal. Hrabě se po návratu opět okamžitě spojil s opatem Hardingem a cisterciáky. A nejen to. K všeobecnému údivu jim daroval pozemky v zalesněném údolí zvaném Pelyňkový les a dal podnět k tomu, aby tam bylo založeno opatství. Mniši pak změnili jméno údolí na Clairvaux (Údolí světla). Realizaci dostal na starost mladý Bernard z Fontaine (pozdější svatý Bernard,* opat z Clairvaux) spolu s dalšími dvanácti mnichy z Citeaux. V roce 1118 se opět stává něco pozoruhodného. Šest rytířů, vazalů hraběte Huga z Champagne, a dva mniši (z nichž někteří patří k opatství sionskému):
Hugo z Payns, bratranec hraběte Huga z Champagne a důstojník jeho družiny, budoucí první velmistr řádu; Godefrid ze Saint-Omer, vlámský rytíř, pobočník Huga z Payns; Payen (Nivard) z Montdidier, vlámský rytíř, člen sionského řádu; Archaumbaud (Arcimbold) ze SaintAmand (Aignan), vlámský rytíř, budoucí druhý velmistr řádu; Gondemare (Gundemar), rytíř, člen sionského řádu Roland (Rossal), rytíř, člen sionského řádu; Gaufrid z Bisol, mnich sionského řádu; André (Ondřej) z Montbard, cist. mnich (zřejmě i zároveň člen sionského řádu), strýc svatého Bernarda (bratr jeho matky), budoucí pátý velmistr řádu; odcházejí do Svaté země. Tam se těchto osm oddaných, zbožných a bohabojných rytířů představuje jeruzalémskému králi Balduinovi II. a oznamuje mu svůj záměr založit společenství na ochranu poutníků (mezi Jeruzalémem a Jaffou) před vrahy a lupiči na veřejných cestách, jakož i přání, aby byli považováni za Pokorné (chudé) vojáky Kristovy (první název). Do rukou jeruzalémského patriarchy Warmunda skládají v chrámu Božího hrobu (zřejmě na Hod boží vánoční 1118) slib čistoty, poslušnosti a chudoby a vytvářejí laické bratrstvo. Opět se stává něco zvláštního. Jeruzalémský král vyhradil pro tuto malou skupinku značnou část svého paláce, který stál na troskách někdejšího Šalamounova chrámu (Templum Salomonici), v bývalé mešitě al-Aksá. Brzy (r. 1120) jim palác vyhradil dokonce celý a přestěhoval se do nového paláce poblíž městské pevnosti. Bratrstvo si později začalo říkat Chudí rytíři Kristovi z Templu na troskách chrámu Šalamounova v Jeruzalémě, podle chrámu (= templ) též i zkráceně templáři (zřejmě nedopatřením označuje akkonský biskup a kronikář Jakub z Vitry templáře podle blízkého
10
Chrámu Páně – Templum domini, vybudovaného křižáky ze Skalního dómu). A aby jim zajistili dostatečný příjem, svěřili jim král a patriarcha několik obročí. Proč taková nesmírná péče o skupinku, kterou by nezúčastněný mohl dost dobře považovat za pouhý drobný „soukromý rytířský klub“ kolem hraběte Huga z Champagne? Cosi může napovědět, že templáři jsou vlastně jakousi vojenskou odnoží výše zmíněného tajemného řádu opatství sionského (s nejasným účelem) a budou s ním údajně až do roku 1188 sdílet velmistra. V mnohé literatuře se setkáváme s označením „rytíři Sionu“ i pro templáře (např. P. Chocholoušek v předmluvě k románu /109/ popisuje: „byl to tedy vlastně řád bojovný; jeho údové se zvali rytíři Sionu, poněvadž jejich dům stál na hoře siónské, anebo templáři, od templu čili chrámu Šalamounova, kde jim Balduin II. vykázal byt.“). Vraťme se ještě k paláci templářů, jehož hlavní částí byla i dřívější mešita al-Aksá. Bylo to velmi významné místo na troskách Šalamounova chrámu na Chrámové hoře nejen pro Židy, ale i pro muslimy. Právě odtud podle muslimské tradice kolem roku 620 vystoupal prorok Muhammad v doprovodu archanděla Gabriela (který sem Muhammada jedné noci přenesl na okřídleném koni ze svatyně v Mekce) po žebříku do nebeských sfér – až do Sedmého nebe a k Božímu trůnu. Muhammad se v každé nebeské sféře setkal s jejím čelným prorokem: v 1. s Adamem, ve 2. s Ježíšem, ve 3. s Janem Křtitelem, ve 4. s Josefem, v 5. s Enochem, v 6. s Áronem, v 7. s Mojžíšem, na samém prahu Boží říše s Abrahámem. U Božího trůnu se mu pak dostalo konečného zjevení, které jej přeneslo za hranice lidského vnímání. V roce 1120 přichází do Svaté země jako poutník ze střední Francie další mocný velmož Fulko z Anjou. Stává se mimořádným (dnes bychom řekli externím) členem templářského řádu a po návratu mu daruje pravidelný příjem (po smrti Balduina II. se stane jeruzalémským krá-
lem a Jeruzalémské království dozná za jeho vlády největšího rozmachu). Dále se dějí věci (jak se nakonec u templářského řádu stane zvykem) pro historiky nepochopitelné, kronikáři (např. Vilémem z Tyru) však doložené. Uzavřené bratrstvo nejen že devět let nepřijímá nové členy (až na jedinou výjimku – v roce 1125 se k nim připojil hrabě Hugo z Champagne, když se vzdal panství, manželky i dítěte a zavázal se poslušností ke svému někdejšímu vazalovi; jak důležité muselo být poslání, když jeden z nejmocnějších leníků Francie neváhá učinit takové kroky), ale dokonce se nezúčastňují ani žádných bojů. Přitom král Balduin II. určitě každého schopného rytíře potřeboval. V roce 1119 a 1120 podnikl tažení proti Antiochii, 1121 a 1122 proti severní Sýrii, v roce 1123 byl zajat, osvobozen Armény, opět zajat a propuštěn za královské výkupné, v roce 1124 dobyl po obléhání Aleppo …, ale osm (resp. devět) rytířů bylo po celých devět let viděno buď v Šalamounově chrámu, nebo se vůbec neukazovali. Až náhle – údajně „všichni vyrazili koňmo z města neznámo kam“ a tajně se činili v jiné části Svaté země. Už tehdy bylo naprosto viditelné, že osm, posléze devět rytířů tam nepřijelo (zatím) hlídat cesty a ochraňovat poutníky. Zcela evidentně tvrdě pracovali v troskách Šalamounova chrámu (např. lokalizovali někdejší nebývale rozsáhlé, tehdy však zavalené, konírny krále Šalamouna a celé je odkryli), cosi hledali a nakonec našli. V roce 1126 (1127) vysílá Hugo z Payns zpátky do Francie s dopisem pro Bernarda Andrého (Bernardova strýce), Gondemara a další čtyři rytíře Templu. V Clairvaux je Bernard už toužebně očekává. V dopise, ve kterém je především zpráva o splnění poslání, je mj. i prosba, aby jim Bernard pomohl získat „apoštolský souhlas“ papeže Honoria II., napsal pojednání o potřebě mnichů – vojáků. Bernard pak neprodleně napsal tři dopisy: papeži, francouzskému králi a čekajícím rytířům. Jakmile dopis do Sva-
té země dorazil, vydali se rytíři (až na tři, kteří v Templu setrvali) pod vedením Huga z Payns na cestu do hlavního města hrabství Champagne Troyes. Právě sem byl v lednu 1128 (který ovšem pravděpodobně odpovídá lednu 1129 podle moderního datování) svolán provinciální koncil, jenž měl za cíl projednat žádost templářů, jak ji podali Hugo z Payns, jeruzalémský král Balduin II. a svatý Bernard. (Jen považte, na založení – vlastně už jen oficiální potvrzení řádu se schází církevní koncil! V historii nenajdeme podobný případ.) Zúčastnili se jej četní arcibiskupové, biskupové a opati. Papeže Honoria II. zastupoval jeho legát. Na příkaz papeže Honoria II. a jeruzalémského patriarchy Štěpána měla být řádu sepsána řehole a papež určil templářům i zvláštní oděv – prosté bílé roucho. Řád zde byl oficiálně stvrzen a založen a Hugo z Payns (svatým
Bernardem oslovovaný „můj nade vše milovaný Hugo“), který sem též dorazil, potvrzen prvním velmistrem. Svatý Bernard sestavil novému řádu regule (neobyčejně přísné) a pro jeho podporu sepsal pojednání De laude novae militae (Ke chvále nového rytířstva). „Jděte šťastní, jděte poklidní,“ řekl jim svatý Bernard, „…zažeňte s neohroženým srdcem nepřátele kříže Kristova, naplněni jistotou, že ani život, ani smrt vás nebudou moci vyloučiti z lásky Boží, která jest v Ježíši. V každém nebezpečí si opakujte slova: Živí či mrtví, patříme Pánu… Slavní, kdo zvítězí, šťastní, kdo se stanou mučedníky!“ První pozemek, který templáři dostali darem, je v Troyes, kde zakládají svůj první evropský dům. „Zakládající“ rytíři byli evidentně do Svaté země vysláni svatým Bernardem za splněním výjimečného tajného úkolu. Z dnešního hlediska
„Šalamounovy konírny“ v podzemí Šalamounova chrámu. Templáři zde později měli až 1000 koní.
11
bychom mohli konstatovat (jak trefně vyjádřil L. Charpentier v /108/), že byli výborně vycvičeným, organizovaným, ukázněným (samozřejmě nepodplatitelným) profesionálním komandem, jež své utajené čestné svaté poslání splnilo beze zbytku. Jejich cesty zpět do Francie využil i jeruzalémský král Balduin II., který pověřil Huga z Payns diplomatickým posláním (poselstvím papeži s žádostí o pomoc a nabídkou Fulkovi z Anjou, aby se oženil s jeho dcerou Melisendou a stal se tak jeho nástupcem, zároveň aby sebral vojsko pro plánovaný útok na Damašek), čímž Hugovi projevil důvěru náležející nejvyšším šlechticům. Že povolal rytíře zpět a jejich poslání bylo splněno, dokládá svatý Bernard v prelimináři k řeholi, udělené templářskému řádu: „S pomocí Boží a našeho Spasitele Ježíše Krista bylo dokončeno dílo, které naše věrné přivedlo ze Svaté země zpět do pomezí francouzské marky a Burgundska. Jsou to přátelé, kteří pro naše blaho a rozšíření víry pravé neustále nabízejí svou duši Bohu, jaké to šlechetné sebeobětování…“ V první čtvrtině 12. století najednou do západní Evropy přichází gotika. Žádný postupný vývoj, jako tomu bylo např. u románského slohu, gotika tu byla zčista jasna: hotová, dokonalá a všude! Zároveň s gotikou je tu ve vitrážích i barevné sklo, jež se do vitráží začíná vsazovat v 11. století v Persii (především díky dílně alchymisty Omara Chajjáma). Gotika vyšla z kláštera v Citeaux, podíl cisterciáků (především vědění) a templářů (především financování) na vzniku gotiky je nepopiratelný. Např. sám svatý Bernard se stal (podle A. M. Armaudové aj.) „otcem gotické katedrály v nejhlubším smyslu“, velmistr templářů nosíval abakus – hůl magistrů stavitelů chrámů. Stavební bratrstva získala nebývalou prestiž a respekt. Např. ve Francii to byl právě galský převor Templu Amaury, na jehož přímluvu svatý Ludvík, jeho přítel, udělil bratrstvům stavitelů chrámů výjimečné výsady. „Gotika znamená víc než jenom technické řešení. Stavba chrámu, který je branou do království Božího, vyžadu-
je vyšší vědění než pouhou znalost výpočtu sil a protitlaků. Je třeba zákonitosti čísel, zákony hmoty i ducha a pokud má chrám působit na člověka, pak také zákonitosti lidského těla i duše.“ (Charpentier) Podle syrského kronikáře Michaela se už v samotném roce konání troyeského koncilu zvýšil počet templářů ve Svaté zemi na 30. Ihned po založení řádu vycestoval Hugo z Payns do Anglie a Skotska, aby tam získal členy do nového řádu, později do Anjou a do Španělska. Už pouhý rok po svém založení má řád kolem 300 členů z nejvznešenějších rodin a četné panoše, kteří se dělili na jezdce a pěšáky. Kolem roku 1130 se Hugo z Payns vrací se skvěle organizovanou armádou zpět do Svaté země (v téže době jako se svým vojskem Fulko z Anjou, jenž se v roce 1131 po smrti Balduina II. stává jeruzalémským králem), v Evropě vznikají první řádové provincie jako potřebné hospodářské a administrativní zázemí a zdroj nových členů. Templáři nejen že chrání poutnické stezky ve Svaté zemi, ale rytíři se aktivně zúčastňují všech tažení proti Saracénům. Brzy se stávají vůdčí a rozhodující složkou křižáckých tažení. Takto nám je popisuje svatý Bernard: „Vlasy mají ostříhané v souladu se slovy apoštolů, protože péče o vlnící se kadeře muže zženšťuje, nečešou se, zřídkakdy se koupou, viděti jsou zevnějšku zanedbaného, vousy zježené, černí od prachu cest, kůži jim sežehlo slunce, takže bronzově se leskne jako zbraně jejich… v nepříteli musí strach probouzeti…Jejich koně jsou rychlí a ohniví, nikoli nastrojení, pokrytí čabrakami…“ Obvykle mají vojáci slávu, mniši klid. Templáři se ale zřekli obojího. Nutno ovšem přiznat, že pro svoji okázalou hrdost a sebevědomou panovačnost ztratili templáři velmi brzy mnoho z původní popularity, jak to můžeme vyčíst z kritického podání dobového kronikáře Viléma z Tyru: „V témže roce 1118 jistí vznešení muži rytířského stavu, pobožní muži, Bohu zasvěcení a bohabojní, se zavázali službou v Kristu z rukou
12
patriarchy. Slíbili žíti navždycky jako řádní kanovníci, bez vlastnictví, v čistotě a poslušnosti. Jejich předáky byli ctihodný Hugo z Payns a Godefroy ze Saint-Omer. Jelikož neměli žádný kostel ani žádné sídlo, dal jim král dočasně obydlí jižně od paláce (mešita al-Aksá), blízko Chrámu Páně (Skalní dóm). Kanovníci Chrámu Páně dali jim pod jistými podmínkami náměstí blízko paláce, které vlastnili. Toho rytíři užívali jako cvičného pole. Král, jeho vznešení muži, také patriarcha a církevní preláti jim svěřili úděly ze svých domén, některé na vymezený čas a některé navěky. Museli se postarati rytířům o potravu a oblečení. Jejich plnou povinností, kterou jim patriarcha a ostatní biskupové uložili za odpuštění hříchů, bylo, že budou chránit cesty a silnice proti útokům lupičů a loupežníků. To se dělalo zvláště na ochranu poutníků. Když uplynulo devět let od jejich založení, obdrželi rytíři světský šat… V devátém roce jejich existence se konal ve Francii v Troyes koncil, kterého se zúčastnili arcibiskup remešský a ze Sens, jejich biskupové, jako byl biskup z Albana, který byl legátem apoštolské stolice, a opati z Citeaux, z Clairvaux, Pontigny a mnoho jiných. Tento koncil na rozkaz papeže Honoria a Štěpána, patriarchy jeruzalémského, zavedl řeholi pro rytíře a stanovil jim bílý oblek. Ačkoli byli rytíři potvrzeni na dobu desíti let, bylo jich dosud jen devět. Od této doby dále jejich počet začal narůstati a jejich majetky se zmnohonásobily. Později za času papeže Evžena se říkalo, že jak rytíři, tak jejich oddaní služebníci, nazývaní seržanti (zbrojní poddaní), začali upevňovat kříže zhotovené z červené látky na své pláště, tak aby je bylo možno odlišiti od ostatních. Nabyli velkého počtu, takže dnes (tj. v letech 1170 – 1174) má řád kolem 300 rytířů, kteří nosí bílé pláště, a k tomu ještě přistupují bratři, kterých je téměř bez počtu. Říkalo se, že mají nesmírné bohatství jak zde, tak za mořem, takže neexistuje země v křesťanském světě, kde by bratři neměli podíl svých statků. Říká se dnes, že se jejich
majetek vyrovná pokladům králů. Protože mají hlavní stany v královském paláci poblíže chrámu – templu (zde míněn Chrám Páně), jsou nazýváni bratry templáři. Ačkoli uchovávali svoje postavení čestně po dlouhou dobu, vykonávali svoje povolání s opatrností, později, protože nedbali pokory (což je známý ukazatel všech ctností) …, odvrátili se od jeruzalémského patriarchy, který jejich řád založil a od kterého obdrželi první beneficia a kterému odepřeli poslušnost, prokazovanou jeho předchůdci. Také odvezli desátky, první plody z božích chrámů, rozptýlili své majetky a stali se velmi protivnými.“ Již za prvních dvou velmistrů (do r. 1144) obdrželi templáři kromě papežských i na šest set různých zemských výsadních listin, které jim zajišťovaly v Evropě i v zámoří peněžní příjmy, půdu, nájmy, tržní a jiná práva. Kolem roku 1260 už řád čítal kolem 20 tisíc rytířů, vlastnil přibližně 9 tisíc komturií a komend po celé Evropě, stal se nejspolehlivějším bankovním domem…
Pozn.: Rozlišuj svatého Bernarda z Clairvaux (1090 – 1153), patrona templářského řádu a církevního učitele, od „staršího“ svatého Bernarda z Montjoux (?996 - ?1081), patrona horolezců a horalů, po němž jsou např. pojmenovány i známé alpské průsmyky (Velký a Malý svatobernardský).
Templářů kat Za smutnou likvidací templářského řádu, jejíž způsob nemá v historii křesťanských svatých řádů obdoby, stál francouzský král Filip IV. Sličný (spíše by se hodila přezdívka Ukrutný; králem 1285 – 1314), jeho nezřízená touha po moci a hamižnost. O templářský poklad měl mimořádný zájem a zkoušel jej získat různým způsobem. Nejprve se pokoušel navázat s templáři „obchodní vztahy“, ale jeho skutečné záměry templáři rychle prohlédli. Chtěl do řádu
i vstoupit, stát se velmistrem a užívat templářského bohatství pro vlastní potřeby. Nevyšlo to. Šel na to tedy chytřeji. Žádal sloučení rytířských řádů a představoval si, že bude dědičným velmistrem sloučeného řádu. Nic z toho se mu v honbě za získáním templářského bohatství nepodařilo. To ho nakonec donutilo použít tu nejodpornější taktiku a napsat tak jednu z nejtemnějších kapitol evropských dějin. Jeho kralování bylo vůbec celou řadou hanebných intrik a nehorázných podvodů. S trůnem zdědil po otci velký dluh z války proti Aragónu. K získání dalších financí se však neštítil využít jakýchkoli prostředků. Nejprve zavádí různé nové daně (ve městech za jeho vlády vybírané násilím). Ty stačit nemohly. Proto sáhl k dalšímu oblíbenému způsobu získání peněz – vypůjčování, které ovšem mělo velmi svérázný charakter. Dle zásady „moderní je neplatit“ vypůjčené peníze obvykle nevracel. Královská pokladna však dál zůstává bezedná. Pokusil se tedy ovládnout nebývale bohaté Flandry a – samozřejmě – uplatnit i zde svůj svérázný systém daní a vypůjčování. Dostal však zaslouženou lekci. Flanderští řemeslníci a sedláci (tedy neprofesionální vojáci) uštědřili francouzským rytířům v roce 1302 ostudnou porážku a Francouzi museli nejen Flandry opustit, ale Filip musel na plán jejich uchvácení úplně zapomenout. A tak na řadu přicházejí královy nejoblíbenější příjmy – konfiskace. Došlo na bohaté, ale neoblíbené bezbranné menšiny. V roce 1306 jsou pozatýkáni všichni Židé (během jediného dne 22. 7., žádný prý neunikl – precizní práce „šikovného“ rádce Viléma z Nogaretu), jejich majetky jsou zabaveny a Židé vyhnáni z Francie. Všelijakými pokutami a zabavováním majetku ožebračil i lombardské bankéře a obchodníky, kteří ještě na počátku jeho vlády zastávali úlohu králových bankéřů a půjčovali mu peníze na budoucí výnosy z daní („Jejich lichvaření sužuje naše poddané…“). Jsou obráni o vše, vyhnáni a znovu předvoláni, aby odevzdali čerstvě přijaté peníze. Dalším zdrojem se mu
13
staly devalvace a falšování peněz („Byli jsme donuceni razit peníze, jimž se možná nedostávalo váhy a kovu peněz našich předchůdců…“; když však totéž udělali jiní penězokazci, nechal je král zaživa uvařit). Do roku 1306 královská mincovna pronikavě snížila hodnotu mincí. Král se navzdory ekonomickým zákonitostem rozhodl „navrátit se k silné měně“ jeho slavného děda svatého Ludvíka. Obíhající peníze ztratily až dvě třetiny své hodnoty, což v Paříži vyvolalo povstání lidu (a to si ještě dovolil na své mince vpisovat salus populi – blaho lidu). Královi poskytli v této pro něho těžké době nezištnou pomoc pařížští templáři, v jejichž sídle se na poslední chvíli ukryl a přečkal nejhorší. (Nevěřím svým očím, že někteří francouzští historici vidí ve Filipovi IV. jednoho z prvních moderních vládců Francie, např. Michelet ve třetím svazku Dějin Francie z roku 1837.) Oblíbeným královým „zdrojem“ příjmů se stala i sama katolická církev. Až dosud musel veškeré zdanění církve schvalovat papež, ale Filip IV. se bez jeho souhlasu jednoduše dokázal obejít. Když papež Bonifác VIII. v bule Clerico laicos opakovaně zdůraznil zákaz zdaňování duchovenstva bez papežského souhlasu, Filip na to odpověděl zákazem vývozu hotových peněz do Říma. Papež byl na výnosech z Francie závislý a nezbývalo mu, než ustoupit. (Na důkaz usmíření svatořečil v roce 1297 Filipova děda Ludvíka IX.). Klid zbraní ale vydržel jen krátce. Vztahy se opět zhoršily v souvislosti s ostrým sporem papeže s rodem Colonnů (v Římě se střetaly zájmy dvou bohatých patricijských rodů, Orsiniů a Colonnů, které ovlivňovaly i průběh voleb papeže). Dva kardinálové z tohoto rodu nakonec uprchli do Francie k Filipovu dvoru. Vraťme se do roku 1301, kdy byl kvůli pohrdavým poznámkám na adresu Filipa IV. zatčen biskup Bernard Saisset. Promptně pak bylo v mučírně od jeho služebnictva „získáno“ svědectví o kardinálově rouhání, kacířství a dokonce i zradě a kardinál byl ze všeho obviněn. To ovšem bylo nebývalé
porušení církevních výsad králem a zároveň útok na papežovu autoritu. Ve své bule Ausculta fili ze stejného roku papež Bonifác toto hrubé porušení církevních výsad odsoudil a povolal francouzské biskupy na synod do Říma. Devětatřicet se jich odvážilo v roce 1302 zúčastnit. Papež vydává novou bulu Unam sanctam, v níž zopakoval všechny argumenty podporující papežské výsady na úkor moci světské, zatížené prvotním hříchem. Světští panovníci s tím sice nesouhlasili, ale otevřeně se proti papeži postavil především Filip IV. Bonifác začal připravovat bulu o Filipově exkomunikaci. Filip však kontroval rychleji. Nebyl pro něho žádný problém obvinit z kacířství (a nejen z něho), když na to přijde, třeba i samotného papeže. Než Bonifác stačil bulu vydat, vtrhla do papežského paláce v Anagni, kde papež právě přebýval, banda ozbrojenců vedená již zmíněným královým „šikovným“ rádcem Vilémem z Nogaretu (ten byl i autorem obvinění) a papeže zajali (Bonifácovou ochrankou byla
jen malá skupinka templářských a johanitských rytířů). Bonifác měl být dopraven do Francie, stanout před „církevním“ soudem a zpovídat se nejen z kacířství, ale i sodomie, okrádání církve ve prospěch vlastní rodiny, vyzrazení zpovědního tajemství, dokonce i vraždy předchozího papeže Celestýna. Kuriózním dojmem už tehdy působilo nařčení z tajných sexuálních styků s domácím raráškem, přebývajícím v papežském prstenu. Po tři dny byl papež vystaven psychickému i fyzickému týrání. Pak se ale vrátili místní lidé, kteří se nejprve před komandem raději „uklidili“, později ale papeže osvobodili a útočníky vyhnali. Prožitý šok a ponížení však papeže zlomily a za čtyři týdny v Římě umírá. Tento zločin vyvolal v Evropě skandál. Kardinálové shromáždění v konkláve ke zvolení nového papeže hrůzný svatokrádežný čin odsoudili a oba uprchlé kardinály i proradného Viléma z Nogaretu vyobcovali z církve. Papežem jednohlasně zvolili Niccolu Bocassina, který přijal jméno Benedikt XI. a útočníky z Anagni exko-
Papežský palác v Avignonu ještě dnes působí jako „vězení“.
14
munikoval. Záhy však během příprav na proces s Nogaretem a Sciarrou Colonnou (vůdčích osob přepadení v Anagni) umřel a „šeptalo se“, že byl na Filipův rozkaz otráven (podle oficiální zprávy se prý chudák přejedl čerstvými fíky). Filip už dávno pracoval na tom, aby v případě příštího papeže už nic nebylo ponecháno náhodě a nebránilo jeho sobeckým zájmům. Šikovně využil neshod kardinálů a jejich bezvýchodného jedenáctiměsíčního jednání, kdy rozhodli pouze o rozšíření okruhu kandidátů i na níže postavené duchovenstvo. Taktikou, o níž se nyní můžeme už pouze dohadovat, „nechal Filip zvolit“ francouzského arcibiskupa z Bordeaux Bertranda de Got (jistě chytře využil i skutečnosti, že Bertrand je z rodu, kterého si nesmírně vážil anglický král a jehož příslušníky často pověřoval důležitými diplomatickými úkoly; kardinálům se tak rýsovala možnost zvolit někoho, kdo má šance odvěké rivaly na evropské scéně usmířit, aby se spíše společně vydali válčit do Svaté země, než mařili síly a finance rozbroji mezi sebou). Bertrand přijal jméno Klement V. právě po tom svém předchůdci, jenž tak dobře vycházel s Filipovým dědem Ludvíkem. Hned od začátku nedůvěřovali novému papeži Italové, kteří v něm viděli pouhou Filipovu loutku. Toto podezření výmluvně dokazovala skutečnost, že nový papež nikdy nevstoupil do Říma, ani si za své místo nevybral alespoň území papežských států. V roce 1308 dokonce „rozhodl“, že se papežská kurie usídlí v Avignonu v Provence, v těsné blízkosti tehdejších hranic Francouzského království, a v roce 1309 zde nechal vybudovat opevněné sídlo (toto tzv. „avignonské zajetí“ papežů pak trvalo 70 let). Klement vůbec nápadně setrvával vždy v dosahu ozbrojené moci a pod kontrolou Filipa. Dva italští kronikáři vylíčili (ovšem bez důkazů), jak kardinál Nicollo di Prato sjednal tehdy ještě arcibiskupovi Bertrandovi konspirativní schůzku s Filipem. Král mu přislíbil podporu, pokud dodrží čtyři podmínky, podle jiných jich bylo šest: smíří krále s církví,
smíří se s Colonny a se všemi, kteří realizovali zločin v Anagni, oficiálně odsoudí papeže Bonifáce VIII., jmenuje nové kardinály dle Filipova seznamu, přenechá králi na pět let desátky kněžstva ve Francii jako příspěvek ve flanderské válce a o poslední podmínce mu prý pouze sdělil, že se ji dozví „v patřičném čase a na patřičném místě, neboť je to věc velmi významná a tajná“. Bertrand měl údajně nakonec pod tíhou Filipových „argumentů“ odpovědět: „Poroučejte a já poslechnu!“ (Navíc dal Filipovi jako rukojmí bratra a dva synovce.) Jakkoli to lze považovat za smyšlenku, pozdější Klementovy kroky dávají zmíněným kronikářům plně za pravdu. Už samotný začátek papežovy „vlády“ je příznačný. Papež všechny zaskočil tím, že chce být korunován v Lyonu za přítomnosti Filipa IV. a dalších francouzských knížat. Ve chvíli, kdy slavnostní průvod procházel, zřítila se jedna zeď plná diváků. Zranila krále a zabila vévodu bretaňského. Papež byl povalen a jeho tiára spadla, což si lidé vykládali jako zlé znamení. Týden nato se na jednom papežově banketu dostali lidé nového papeže s kardinály do hádky, jejímž výsledkem bylo zabití papežova bratra. Papežova korunovace v Lyonu se stává počátkem „zajetí církve“. Vraťme se ale k Filipovým záměrům s templáři – nejlepšími bankéři Evropy. Kdy ho napadlo (je možné, že to napadlo spíše rádce Nogareta) ďábelské řešení, vyřešit svůj nedostatek peněz bohatstvím templářů, těžko říci. Možná už v okamžiku, když si bral v roce 1301 od templářů vskutku královskou půjčku 500 000 livrů. V roce 1306, kdy byla půjčka splatná, už ale věděl zcela určitě, že to půjčka v žádném případě nebude a nejen to, bude to pouze nepatrná záloha! Pro muže, který se na cestě za svými cíli neštítil obvinit z kacířství třeba i samotného papeže, bylo hračkou obvinit z kacířství a dalších hrůzných zločinů i svatý rytířský řád. Prohnaně počítal s tím, že bude-li celý řád prohlášen za kacířský, pak jeho jmění přestane být církevním majetkem a připadne světským panovníkům
(převážná část templářského majetku byla v tu dobu samozřejmě ve Francii). Zde už ale musel postupovat jinak než v případě okradení Židů a Lombarďanů. Templáři nebyli „nevěřící“ jako Židé, ani cizinci jako Lombarďané. Byli příslušníky mocného svatého řádu a nebyli králi podřízeni. Konkrétní plán byl (stejně jako v předchozích lupech) běžnou rutinou pro Nogareta. Filipovi jako obvykle nijak nepřekážely platné zákony. Všechny rytíře řádu ve Francii dal v noci z 12. na 13. října 1307 pozatýkat bez vědomí papeže, což bylo neslýchané porušení zákonů (odtud se podnes traduje „nešťastný pátek 13.“). Do pařížského Templu vedl oddíl sám Nogaret. Netrpělivě sem přispěchal i nedočkavý hamižný Filip. Zamířil rovnou k velké kamenné hrobce, neboť právě zde očekával poklad… Našel pouze kosti bratra Huberta. A že bylo zakázáno mučit příslušníky svatých řádů? Žádný problém, templáři byli k doznání zločinů přinuceni dokonce těmi nejodpornějšími a nejkrutějšími druhy mučení, o kterých ani nechtějte slyšet. Kdo se k připraveným obviněním nepřiznal, byl při krutém mučení nakonec zavražděn, někteří zešíleli, jiní s utrhanými údy pomalu v kobkách umírali. (Beznaděj příznačně vyjádřil řádový pokladník, který se zcela zhroutil s tím, že při takovém mučení dozná třeba i to, že zabil samotného Boha.) Zde se ještě papež zmohl na ostrý písemný protest: „…Vy, náš drahý syn… jste v naší nepřítomnosti porušil všechny zásady a vztáhl jste ruce na osoby i majetek templářů. Navíc jste je dal uvěznit a – co nás bolí ještě víc – nechoval jste se k nim s patřičnou shovívavostí… a kromě uvěznění jste je vystavil i všemožnému strádání. Vztáhl jste ruku na osoby a majetek, jež se nacházejí pod přímou ochranou římské církve…Váš ukvapený skutek je obecně vnímán – docela po právu – jako výraz pohrdání námi a celou římskou církví…“ (Filip navíc v zatýkacím rozkaze lživě uvedl, že jej vydává po předchozí poradě „s naším nejsvětějším otcem v Kristu, papežem“), ale bylo to jen prázdné gesto, brzy začal Filipova přání
15
Poslední templářský velmistr, mučedník, Jakub z Molay (podle Michelet, J. – Rekové a rebelové sladké Francie)
Upálení velmistra Jakuba z Molay a velkopreceptora Geoffreye z Charney (podle rukopisné Kroniky Francie ze 14. stol.).
prakticky odevzdaně plnit. Filip pro jistotu našel jednoho templáře, který se „přiznal“, i z papežova rodu a papeže s menší armádou navštívil. Papež bulou Pastoralis praeeminentiae ještě téhož roku přikázal zatčení všech templářů na křesťanských územích, dokonce se už ani nikdy nesetkal s vězněným velmistrem řádu Jakubem z Molay (a to měl na to sedm let), který se podle práva vytrvale odmítal zodpovídat ze svých činů komukoli jinému a na papeže tolik spoléhal. Přitom vykonstruovaná obvinění byla tak absurdní, že by při jejich pravdivosti řád musel být spolkem duševně chorých a zvrhlých bezvěrců. Některá byla i „úsměvná“, např. obvinění templářů v Hirstu, že uctívají tele. Jiná byla pouze šikovným zneužitím dvojsmyslnosti, jako např. hlavní obvinění zřeknutí se Krista. Toto „zřeknutí“, jak mnozí prohlašovali, bylo symbolické. Bylo to jakési napodobení svatého Petra zapírajícího Krista. Že tento obřad byl někdy asi konán s hříšnou lehkomyslností, lze u vojáků pochopit a jistě to bylo podobné i v ostatních rytířských řádech. V každém případě to byl ale hřích některých osob, nikoli řádu, a jednalo se o záměrné nepochopení a překroucení smyslu tajných templářských rituálů. Kromě již zmíněného popření Krista měly údajně zahrnovat i trojí poplivání kříže a políbení zadku mistra. Zcela logicky měly tyto a podobné akty templáře připravit na případná ponížení a mučení v případě zajetí Saracény, případně naučit popřít víru jen myslí, nikoli srdcem. Výstižně to vyjádřil král Aragonie Jakub II. Když v říjnu 1307 obdržel dopis, ve kterém mu Filip vylíčil zločiny a hrůzy templářských přisluhovačů ďábla a žádal ho, aby se zmocnil osob i jejich majetku, Jakub nevěřil svým očím a Filipovi odepsal: „…Templáři u nás podle všeobecného mínění vedou chvályhodný život zbožných mužů a dosud proti nim nikdo nevznesl žádná obvinění ohledně nepravosti jejich víry. Ba naopak, za naší vlády vždy vyhověli všem našim požadavkům a věrně nám sloužili v boji proti nepřátelům víry…“ (A proč velmistr Opis papežské zrušovací buly templářů (SÚA Praha, č. 2698)
16
spolu s dalšími špičkami řádu doznali vinu do deseti dnů po zatčení papežem rychle vyslaným kardinálům? Kardinálové je totiž k doznání přemluvili s tím, že jedině tak může papež tento spor s králem urovnat. Byla to však past. Velmistrovo „přiznání“ nutně potřebovali, jak vůči ostatním panovníkům, tak proti templářům samotným. Navíc kardinálové asi doznání zapsali po svém, neboť když se později (v roce 1309) velmistr ocitl před papežskou komisí a soudci mu jeho doznání přečetli, starý rytíř to ani nedokázal vyposlechnout do konce. Dvakrát se pokřižoval, kardinály, kteří kdysi doznání zapsali, celkem v tu chvíli ještě diplomaticky nařkl ze lživého zápisu (vyzval je na boží soud soubojem, ale přítomnými kardinály byl pokárán) a výstup pak zakončil slovy: „…ale kéž by se zlíbilo Bohu, aby se v takovémto případě postupovalo proti hanebníkům podle zvyku Saracénů a Tatarů – takovým zlosynům uříznou hlavu nebo je roztrhnou vedví!“) Když se ocitl o samotě se třemi kardinály v roce 1308 (vyslanými papežem, aby velmistra ujistili, že nyní se ujímá vyšetřování on sám), svá přiznání odvolal. Podle vyprávění si roztrhl košili, aby ukázal stopy mučení na svém těle, načež „kardinálové hořce zaplakali a nebyli mocni slova“. Klement, i když už rozeslal dopisy všem králům a knížatům k zatčení templářů, si ještě jednou dovolil pod tíhou zjevné skutečnosti Filipovi vzdorovat. Odpověděl, že raději zemře, než by soudil nevinné, a v únoru 1308 inkvizici přikázal, aby proces proti templářům zastavila, přestože Filip papeži pohrozil, že i jej nechá obvinit ze stejných hříchů, pokud nebude proti zatvrzelým kacířům postupovat „podle práva“. Královská propaganda se rozjela na plné obrátky. Tiskly se anonymní pamflety, útočící na papeže, „upozorňující“ na jeho protekcionářství, zkorumpovanost,…že je od templářů podplacen. Králův tlak na papeže neustále sílil dalšími požadavky – má odsoudit formou procesu i jeho dalšího nepřítele na život a na smrt, již
léta mrtvého papeže Bonifáce VIII. Zákulisními jednáními se brzy podařilo „dosáhnout dohody“. Proces proti Bonifácovi VIII. se sice neuskutečnil, ale procesu s templáři papež definitivně přestal odporovat. Záměr tohoto procesu začal být zřejmý, když při některých mučeních vůbec nešlo o kacířství, ale o to, jak velký byl templářský poklad přivezený ze Svaté země… Papež svolal na rok 1310 do jihofrancouzského Vienne koncil (15. všeobecný), který měl řešit tři záležitosti: otázku templářského řádu, znovuzískání Svaté země, reformu mravů a svobodu církve. Kvůli procesu s templáři však začal až 16. 10. 1311. To už byli templáři mučeni čtyři roky a např. Bafomet byl podle jedněch vousatá hlava, podle druhých holá lidská lebka, podle dalších ohyzdná černá modla, podle jiných naopak bílá s vousatou bradou, podle dalších dokonce hlava s trojí tváří, podle jiných zase hlava kočky s jiskřivýma očima… (Co se týče uctívání „hlavy“, šlo nepochybně o uctívání vzácných ostatků, ať už konkrétního svatého, třeba i v relikvijní schráně ve tvaru hlavy, či otisku na tzv. Turínském plátně.) Hlavním bodem koncilu ve skutečnosti samozřejmě bylo zrušení řádu templářů. Koncil se však vlekl a mnozí nefrancouzští delegáti řád hájili a neshledávali důkazy o vině za přesvědčující a pravdivé. Papež sice formálně pozval i templáře, ale když se sedmi (podle jiných zdrojů devíti) z nich k jeho překvapení podařilo na koncil dostat, nechal je zajmout. Zabránit smělému vystoupení prokurátora a diplomata řádu Petra z Bologne se však nepodařilo. Když se koncil vlekl bez žádoucího výsledku už druhý rok a dokonce příslušná vyšetřující komise vydala (především díky vystoupení Petra z Bologne) verdikt o nevině templářů, Filip raději vojensky Vienne obsadil a svou přítomností na koncilu (seděl hned vedle papeže) donutil komisi své rozhodnutí odvolat. Petr z Bologne musel uprchnout. Za dva dny Klement V. raději sám v tajné konzistoři správním aktem dne 22. 3. řád rozpustil. Tato skutečnost
17
byla ovšem koncilu ohlášena až na 2. zasedání 3. 4. 1312 a vešla ve známost jako bula Vox in excelso (Hlas z vyvýšeného místa). Podle mínění jednoho z těch ušlechtilých, kdož se nebáli opravdové mínění otevřeně vyjádřit, valencijského biskupa, toto rozhodnutí „odporovalo spravedlnosti i zdravému rozumu“. (Všimněme si pozorněji oné administrativní stránky věci: výsledkem koncilu nebyl soudní výrok a historicky právnicky vzato – řád templářů jako takový tedy nebyl oficiálně zrušen!) Jistě nebude bez souvislostí i fakt, že právě v tomto roce předal papež své rodině z papežské pokladny 814 tisíc guldenů ve zlatě … Dante jej později nazval „nehodným papežem“ a umístil ho do svého Pekla, v Itálii se zapsal do dějin jako „pastore senza legge“ – pastýř bez zákona. Nakonec dne
Ilustrace narážející na obvinění templářů ze sodomie (rukopis kolem r. 1350)
2. 5. papež v bule Ad providam Christi vicarii (Z prozíravosti Kristova zástupce) rozhodl, že templářské statky připadnou johanitům. Konečně osudem „pozůstalých“ templářů se papež zabýval v bule Considerantes dudum (Dlouho rozvažujíce) 6. května. Ti, kdož byli uznáni za nevinné, mohli buď dožít s jakýmsi důchodem v některém určeném bývalém řádovém domě nebo v jiném klášteře (např. cisterciáckém) či vojenském řádu (např. u johanitů), neboť jejich řeholní sliby dále platily. Proti „zatvrzelým“ se však mělo postupovat s použitím nejpřísnějších trestů. O osudu hlavních představitelů však měl rozhodnout sám papež, osudy ostatních byly svěřeny provinčním radám. Opět se uplatnila i Filipova „obchodnická zdatnost“. Když musel ustoupit v požadavcích na templářský majetek a přenechat jej johanitům, prosadil, že mu johanité musejí zaplatit náklady za věznění, mučení a upalování templářů (sice to takto neformuloval), jakož i za „nezbytné náklady za opatrování a správu“ templářského majetku do doby verdiktu. Stejně ale už do té doby co mohl, vyraboval. A tak johanité mnohde ve Francii zjistili, že převedený majetek nejen že nestačí na výše uvedené úhrady, ale ještě Filipovi dluží. Francouzští johanité nakonec v tomto obchodu století zkrátka a dobře prodělali a vedle templářů se nakonec i oni podíleli na financování královy bezedné pokladny. Zlí jazykové dokonce johanity obvinili, že to byli právě oni, kteří si zrušení templářů koupili, neboť vzato celkově (za všechny země), samozřejmě vydělali. Tragický konec řádu – mučení, upalování, rabování, výhrůžky každému, kdo by se chtěl templářů zastat… vyjma snad jediného „potěšitelného“ faktu, že se Filipovi stejně hlavní templářský poklad nepodařilo získat (mnohde bylo „uklizeno“ tak dokonale, že např. i sudy s vínem byly prázdné), jsou všeobecně známy a v mnohé dostupné literatuře podrobně popsány. Připomeňme si v této souvislosti pouze poslední dny zbožných rytířů a jejich hanebných katů.
Filipovi velmi záleželo na tom, aby nejvyšší představitelé řádu, samozřejmě včetně velmistra, po rozsudcích nad nimi (což byla „doživotní vězení a zazdění“, tedy pomalá smrt) svá „přiznání k ohavným zločinům“ veřejně zopakovali, protože lidé ve Francii i jinde v Evropě přestávali vymyšleným obžalobám věřit. Král se na tato slova doznání velmi těšil. Vynesením rozsudku nad špičkami templářského řádu pověřil papež komisi kardinálů. Vše už bylo rozhodnuto a chystalo se velké divadlo před zraky kardinálů, králových rádců (nechyběl samozřejmě Nogaret) a tísnících se davů. Na prostranství před chrámem Notre-Dame bylo postaveno vyvýšené pódium, na které byli k vynesení rozsudku přivedeni 18. 3. 1314 velmistr řádu Jakub z Molay, velkopreceptor Normandie Geoffrey z Charney, inspektor (vizitátor) Francie Hugo z Pairaud a akvitánský velkopreceptor Geoffrey z Gonneville. Hugo z Pairaud a Geoffrey z Gonneville přijali rozsudek beze slova a prý nepřítomně. Je dost dobře možné, že po sedmiletém žalářování a mučení už byli natolik zlomeni, že ani nevnímali. Stalo se však nevídané! Nejdříve velmistr, po něm i velkopreceptor Normandie povstali, odvolali svá přiznání a prohlásili, že oni ani jejich svatý řád se nedopustili žádných zločinů, jež jim jsou kladeny za vinu. Samozřejmě věděli, co je čeká. Pečlivě připravený scénář se náhle sesypal jako domeček z karet. Královský maršálek ihned vzdorné rytíře odvedl, aby už nemohli mluvit, zatímco posel utíkal ke králi žalovat, co se stalo. Filip zuřil. Okamžitě svolal světské členy královské rady a ti „rozhodli“, že se oba představení „ukázali být nenapravitelnými kacíři, a tedy musí nést osud určený takovým provinilcům“. Ještě téhož večera byli oba představení odvezeni na ostrůvek Ile-des-Javiaux na Seině (mezi královskými zahradami a augustiniánským klášterem, dnešní Place Dauphiné) a co nejpomaleji upáleni, aniž to král konzultoval s církevní komisí, natož s papežem, který si
18
nad nimi papežskou bulou vyhradil definitivní rozsudek. Tato poprava bez vědomí soudců byla zjevnou vraždou. Hranice byly postaveny tak, aby král mohl toto divadlo pozorovat z oken. Vyprávělo se, že odsouzení „kráčeli na hranici s klidnou myslí“, což „u přihlížejících vyvolalo obdiv a úžas nad neochvějností, s níž se tváří tvář hrozné smrti odmítli přiznat“. Jsou „zaznamenány“ mnohé velmistrovy i velkopreceptorovy výroky, často zřejmě okrášleny vypravěčem. Kronikář Geoffroy Pařížský, který byl přítomen, o tom napsal: „Velmistr, když uviděl, že hranice je připravena, sám se bez váhání svlékl. Říkám, jak jsem viděl. Nahý se vydal na cestu… a svým katům řekl: „Alespoň mi nechte ruce sepnuty, neboť je pro to vhodný okamžik. Brzy zemřu. Bůh ví, že je to neprávem. Brzy přijde pohroma na ty, kteří nás nespravedlivě odsoudili. Bůh pomstí naši smrt, umírám s tímto přesvědčením. A vás, pene, prosím, abyste obrátil svůj zrak na Naší Paní, aby nás ochraňovala.“ Zemřel hledíce přes věže Notre-Dame k Orientu, společně s velkopreceptorem u jedné hranice. Jakmile hranice dohořela, zahnaly stráže zvědavce, rozdrtily poslední zbytky nezuhelnatělého dřeva a ostatků a rozsypaly popel na pobřeží. Později, za tmy, přicházeli na břeh mniši z augustiniánského kláštera i jiní zbožní lidé a sbírali ohořelé kosti obou jako ostatky svatých mučedníků. Mniši podali králi protest pro narušení jejich vlastnictví (ostrov byl pozemkem kláštera) bez jejich souhlasu, ale to už byla pro Filipa naprosto bezvýznamná skutečnost. Jiní kronikáři dodávají, že velmistr, krátce předtím, než uhořel, obeslal papeže do čtyřiceti dnů a krále (do roka) před Boží soud a krále proklel. Ve skutečnosti to ale byl velkopreceptor z Charney, jehož poslední kletbu měli za takové obeslání. Ať tak či onak, dále se stalo následující. Osud papeže se naplnil 20. dubna téhož roku. Toho dne obdržel dopis od bývalého templářského prokurátora Petra z Bologne,
kterému se podařilo utéci před pronásledováním a skrýt se v Turínu. Papež prý ani nedočetl a zemřel při záchvatu ledvinových kamenů či na střevní infekci. Lékař, který k němu spěchal, se cestou utopil. Papežova mrtvola byla uložena v kapli královského hradu v Roquemaure, kde se Kliment několik dní před tím ubytoval. V noci ale v kapli za záhadných okolností vypukl požár a celá kaple vyhořela. Ohořelé papežovy ostatky byly uloženy v Usetu (Uzeste), kde mu členové jeho rodu zbudovali velkolepé mauzoleum (v roce 1577 je hugenotští potomci templářů zbořili a papežovy ostatky hodili do ohně). Strážce velké královské pečeti Nogaret vydechl naposledy o čtyři měsíce později. Podle některých na srdeční infarkt, podle jiných násilnou smrtí, kterou se ovšem nepodařilo objasnit. Téhož roku došlo i na sebevědomého Filipa. Ráno 4. listopadu 1314 se vydal na lov či pouze projížďku do Fontainebleau, kde ho stihl záchvat mrtvice. Prý když se střetl s raněným obrovským kancem, který se proti jeho očekávání nedal na útěk, ale zaútočil tak mocně, že ho i s koněm porazil. Ať tak či onak, zemřel 29. téhož měsíce ochrnutý, devět měsíců po vyslovení kletby. V dubnu 1315 skončil na šibenici královský komoří Enguerrand de Marigny, další ze zúčastněných vlivných králových pomahačů… Stejný osud potkal i najaté templářské zrádce – udavače, jejichž prostřednictvím bylo tažení proti Templu zahájeno, skončili dýkou nebo oběšením… Už v roce 1328 nevládl ve Francii žádný Filipův potomek, nastaly války, hladomory, mor… dynastie Kapetovců ve Francii vymřela. Skutečností je, že velmistrova předpověď a velkopreceptorova kletba se naplnily. V roce 2001 objevila Dr. Barbara Frale ve vatikánském archivu tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že ještě v roce 1308 papež Klement V. templáře tajně omilostnil. Vůbec žádný význam to ale nemělo. Nejen že největšímu justičnímu zločinu středověku nezabránil, ale svým předchozím i následným působením se na něm aktivně podílel.
Po zrušení řádu
Nelze se divit, že se po likvidaci řádu pronásledovaným templářům nechtělo dále sloužit katolické církvi a papeži, když je tak hanebně zradili. Po speciálním výcviku i mnoha zkušenostech ze samotné Svaté země byli neochvějní v poznání, že Bůh existuje, a že mu lze upřímně sloužit v různých náboženstvích. Poznali, že teze mnohých církví, že právě ona je ta pravá a všichni ostatní věřící (vždy vlastně většina) žijí v bludech a slouží ďáblu, je nesmyslná. Pozemskými zákony nelze řídit skutečné záměry Boží. Bůh se projevuje mnoha způsoby (stejně jako ďábel), je spravedlivý a tolerantní a všichni lidé jsou jeho děti. Nikdo se nemůže divit tomu, že uprchlí (pro francouzské bude asi lepší výraz zachránivší se) templáři dali vzniknout nábožensky tolerantním zednářským lóžím, jejichž členové byli vázáni přísným slibem vzájemné podpory, nejprve ve Skotsku, posléze i v dalších zemích, samozřejmě i v „našich provinciích“ Čechy (tehdy včetně Žitavska), Morava a Rakousy a Německo a slovanské země (včetně Lužice a Slezska). Jak už předpovídali četní „cynikové“ na koncilu ve Vienne, křížová výprava papeže Klementa V. a Filipa IV. se samozřejmě nikdy nekonala. A je to tak dobře pro křesťanský i muslimský či židovský svět. Svatá země, především Svaté město Jeruzalém, navždy zůstanou Svatým místem a jedním ze „středů světa“ všech upřímně věřících těchto tří blízkých monoteistických náboženství. A co templářský „poklad“? „Na vlastní oči jsem viděl večer, ve čtvrtek 12. října 1307, tři slámou naložené vozy, které krátce před nástupem noci opustily pařížský Templ. Velel jim Gérard de Villiers a taky Hugo de Chalons a měli k tomu 50 koní. Na vozech byly schované truhly obsahující celý poklad generálního visitátora Huga de Pairaud. Jely směrem k pobřeží, kde měly být na palubě osmnácti našich lodí dopraveny do ciziny,“ vypověděl při procesu s templáři rytíř Jean de
19
Chalons z Nemours v diecézi Troyes. Když tedy velkopreceptor Francie Gérard z Villiers těsně před zatýkáním v roce 1307 „uprchl“ s „komandem“ pro to určeným (uprchnout se ve Francii podařilo celkem asi dvěma tuctům rytířů) z pařížského Templu s hlavním pokladem i relikvií nejvzácnější … vyplula flotila osmnácti naložených templářských galér z La Rochelle a rozdělila se. Zde končí historie (fakta) a nastupují spekulace. Podle jedné z verzí polovina flotily zamířila do Portugalska, kde templáři později vytvořili Kristův řád krále Dinize, druhá do Skotska, kde templáři jednak vytvořili řád „Starší bratři řádu Růžového kříže“ krále Roberta I. Bruce, jednak položili základ vzniku první zednářské lóže. Skotský král Robert I. Bruce (1306 – 1329) samozřejmě papežskou bulu zatracující templáře i s instrukcemi obdržel, ale v této zemi nebyla nikdy vyhlášena nebo oficiálně přijata. Skotsko se tak stalo legálním útočištěm pro uprchlé templáře. Navíc skotský král byl v roce 1306 exkomunikován a Filip i anglický král byli jeho nepřátelé. Skotští králové pak byli dědičně velmistry zednářských lóží. Spekulace o zmizení templářské flotily dávají do souvislosti i jedno z tajemných dogmat svobodného zednářství, kdy se nově přijímaný člen dovídá, že přijetí z něho „učiní bratra pirátů a korzárů“. Tato domněnka je i blízko další verzi, podle které se část galér věnovala pirátskému řemeslu, část odplula do Nového světa (ještě před Kolumbem), kde je opět více hypotéz (na Ostrov dubů – Oak Island v Kanadě, do Mexika aj., zájemce odkazuji např. na /69/ aj.). Podle pověsti je poklad zajištěn (zaklet) tak, že jej může vyzvednout pouze templář. Ale vyzvedne jej, až přijde čas, ke slávě Boží. Ale pozor, nikde nebylo řečeno, že hlavní poklad „odplul“ na galérách z Evropy! Třeba zůstal „pod svícnem“, třeba je někde u nás (? v Čechách ? na Moravě) … či byl snad dopraven až do dalekého Tibetu? – Odpověď nehledejte. I panovníci v dalších státech jen velmi neochotně plnili výzvu k zatýkání templářů. V Aragonii, podobně jako v Portugalsku, zakládá
král Jakub II. v roce 1317 pro bývalé templáře montéský řád (Vojenský a rytířský řád Naší milé Paní z Montésy), když předtím „zabral“ templářský majetek až po nespočetných papežových upomínkách a unavujících výměnách poslů. Příznivě nakloněni templářům byli i další evropští panovníci, i na Východě král kyperský. Papežovu bulu Pastoralis praeeminentiae solio z listopadu 1307 však nakonec během roku 1308 neochotně respektovali všichni. A neochotní nebyli pouze panovníci světští! Papežově vůli se v tomto případě vzpírali často i arcibiskupové a biskupové. Jedním z takových čestných byl i náš tehdejší arcibiskup, arcibiskup mohučský, Petr z Aspeltu. Svědčí o tom nejen dopisy papeže arcibiskupovi z r. 1310, ale i zápisy dobových kronik (z našich např. Kronika Františka Pražského a zvláště
Insignie dnešního profesního rytíře řádu rytířů Kristových
Zbraslavská kronika v části cisterciáckého opata Petra Žitavského). Známá je i historka o protestujících německých templářích z doby těsně před koncilem ve Vienne. Tehdy předstoupilo v Mohuči před arcibiskupa Petra z Aspeltu dvacet templářských rytířů se všemi hodnostními atributy vedených zemským komturem (? velkopreceptorem) Porýní, říšským hrabětem Hugem. Soudobá kronika tehdy zaznamenala: „Arcibiskup Petr z Aspeltu si muže prohlédl a ačkoli bylo viděti, že jsou schopni i násilných činů, vyzval zdvořile komtura, aby se posadil a v klidu přednesl svoji žádost. „K těmto rytířům a ke mně se doneslo,“ prohlásil komtur silným hlasem, „že papežským nařízením byl svolán koncil, aby zničil náš řád. Jsme obviňováni, jak se tvrdí, z těžkých zločinů a hříchů, které by zahanbily i pohany. Bylo by pro nás velmi bolestné, ba nesnesitelné, kdybychom je měli všechny jen vysloviti. Vznášíme stížnost, že tito skvělí rytíři mají býti odsouzení, aniž by je kdo předtím vyslechl. Veřejně prohlašujeme, že naši řádoví bratři, kteří pod záminkou zmíněných zločinů byli odsouzeni k smrti upálením, všichni bez výjimky přes mučení a smrt lhali.““ Při druhém slyšení, k němuž se dostavilo už 38 rytířů a jedenáct vysoce postavených osob, zprostil arcibiskup Petr templáře všech obvinění. Podobně se k templářům přistupovalo i v zemích Českého království. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic o tom na poč. 17. století v /89/ píše: „V Německu a v Čechách nebyli templáři vražděni. Když dokázali svou nevinu, dostalo se jim svobody a mohli vstoupit do jiného řádu.“ Podobně píše např. Balbín ve 2. pol. 17. stol. v /7/: „Rok 1312 byl krvavý, … Německo (v ně zahrnuje i země Českého království), kde jeho (řádu) pronásledování začalo velmi časně, neprolilo žádnou krev, neboť rytíři byli z vlivných rodů té země. Král Jan (Lucemburský) stáhl několik hradů a tvrzí přes 20 počtem ke královské komoře; několik jiných majetků stáhli na sebe páni pocházející z rodů dárců v duchu darovacího práva a ještě další obdrželi ti, kteří z řádu vystoupili, zatajili se a majetky tyto
20
na své potomky odkázali. … Co se stalo s moravskými majetky řádu, o tom žádné konkrétní zprávy nemáme, ale zdá se, že se jich zmocnily soukromé osoby (porov. např. Čejkovice, Templštejn). Okolnost, že právě v té době r. 1312 zahájil král Jan polní tažení proti několika moravským pánům, kteří ze svých hradů ohrožovali okolní kraje loupežením (odkaz na Zbraslavskou kroniku), dává prostor domněnce, že to snad mohly býti bývalé majetky templářů.“ Podobná jako na Moravě byla situace i v sousedních Rakousích. „I v Rakousku místní vévodové všemožně projednávání templářských „zločinů a hříchů“ protahovali.“, píší např. Fiebagovi /69/. A Horký /100/ upřesňuje: „Majetky řádu v Rakousích… byly zabrány rakouskými vévody, syny císaře Albrechta a zčásti i svévolně rozdány (odkaz na II. díl Hormayrova Archivu pro jižní Německo /v Pojednání o právu na navrácení majetku původnímu majiteli nebo panovníkovi, když nejsou dědicové/ a Archiv pro geografii, historii, státnické a válečnické umění z r. 1814).“ Zřejmě nejdéle se v našich zemích udrželi templáři v Lužici. Horký o tom v /100/ píše: „V jiných německých zemích se templáři ještě nějaký čas udrželi. Tak např. v Marce braniborské (pod ochranou markraběte Waldemara) a ve Zhořelci v Horní Lužici se udrželi až do r. 1318, kdy teprve byly jejich statky předány řádu johanitů (odkazy na Buchholze /33/ a Dresdner gelehrte Anzeigen 1749).“ A co obyčejní templáři? Ti, které soud neshledal vinnými v zemích, kde byli perzekuováni, stejně jako ti, kteří žili momentálně v zemích, kde nijak postihováni nebyli, např. u nás, se směli připojit k johanitům, příp. se stát členy jiného církevního řádu, někde i směli zůstat dožít v určených bývalých templářských řádových domech a dokonce obdrželi penzi z části bývalého řádového majetku (podle pověstí, příp. dalších nedoložených zpráv či pouhých indicií by takovými místy v naší „provincii“ mohly být např. v Čechách Dobříš, na Moravě Starý Cimburk, v Rakousích takřka určitě Kronberg aj.).
Papežova zrušovací bula z r. 1312 se sice vztahovala na celý řád jako takový, ale templáři v Portugalsku, Kastilii, Aragonii a Mallorce, jejichž majetek si papež vyhradil k dalšímu rozhodnutí, žili dále svým „řádovým“ životem. V období let 1312 – 1317 to byli ve své podstatě „svobodní pánové“ spravující dále své řádové (nyní už často královské) statky, bojující dále v reconquistě a čekající dle papežského nařízení na další osud. Z důvodu potřeby jejich legalizace pro ně králové Pyrenejského poloostrova v r. 1317 vytvořili nástupnické řády, které si i symbolicky rozdělily hlavní templářské patrony: Ve Španělsku (Aragonii) vznikl zásluhou aragonského krále Jakuba II. Vojenský rytířský řád Naší milé Paní z Montésy (Orden Militar de Nuestra Seňora de Montesa), s hlavním sídlem na hradě Montésa u města Peniscola. Řád byl nejprve přiřazen k řádu z Calatravy, používal tedy i jeho znak – červený liliový kříž, ale ponechal si svoji nezávislost. V roce 1400 řád převzal od starého řádu rytířů sv. Jiří z Alfamy do znaku prostý červený kříž, který připomínal templářský.
Znak montéského řádu od r. 1400
V Portugalsku pak z podnětu krále Dinize I. Spravedlivého vznikl Řád rytířů Našeho pána Ježíše Krista (Ordem dos Cavaleiros de Nosso Senhor Jesus Cristo), později nazývaný stručněji Řád rytířů Kristových (Ordem de Cristo), s hlav-
ním sídlem na hradě Tomar. Zcela vypovídající je i řádová symbolika. Tito pokračovatelé a nástupci templářů se dále označovali červeným tlapatým křížem, od templářů je však na znamení neviny (templářů) odlišoval tenký bílý kříž uvnitř. Řádové heslo si dokonce ponechali beze změny – dodnes jím je „Non nobis, Domine, non nobis, sed nomini Tuo da gloriam!“ V potvrzovací bule papeže Jana XXII. Ad ea ex quibus z roku 1319 si Svatý stolec ponechal právo rozhodování a udílení řádového rytířství. Tento záslužný řád Ordine Supremo de Cristo, výjimečně udělovaný hlavám států (v souč. době nemá držitele), se stal nejvyšším vyznamenáním Církevního státu a pak i Vatikánu. V našich zemích byl zatím jediným držitelem tohoto vyznamenání pozdější majitel panství Červená Lhota Jan Schönburg z Hartenštejna (1864 – 1937), diplomat Jeho milosti císařské ve Vatikánu. Získal jej od papeže Benedikta XV. jako ocenění za mírové zásluhy v období 1. světové války. Oba uvedené řády, montéský a Kristův, dědicové řádu templářského, existují dodnes. Z potvrzovací buly papeže Jana XXII. ze 14. 3. 1319 k založení Řádu rytířů Kristových v Portugalsku „Věnujeme horlivou a usilovnou péči všem záležitostem, jež přispívají k rozkvětu úcty k Bohu, k míru pro křesťany v pokoji šířenému a k vybudování nepřekonatelného obranného valu proti útokům nevěřících nepřátel. 1. Náš předchůdce blahé paměti, papež Klement V., před časem z určitých vážných důvodů se souhlasem Viennského koncilu zrušil Řád rytířů jeruzalémského Templu i jeho ustanovení, oděv a jméno, a to navždy a neodvolatelně a přísně zakázal, aby se někdo odvážil do toho řádu vstupovati, nositi jeho oděv, přeložiti jeho sídlo na jiné místo nebo se za jeho člena vydávati. Jeho majetek vyhradil rozhodnutí Apoštolského stolce. Náš předchůdce vzal v úvahu, že naši milí synové, mistr a bratří Řádu hospice svatého Jana Jeruzalémského, vždy vyznávali pravou víru,
21
jsou statečnými obránci křesťanské víry zvláště v zámořských krajinách a podstupovali a nadále podstupují všemožná nebezpečenství pro obranu těchto držav a pro znovudobytí Svaté země. A po důkladné poradě se svými bratry kardinály Svaté římské církve, patriarchy, arcibiskupy, biskupy a dalšími preláty a s mnoha vladaři a významnými muži a zástupci nepřítomných prelátů, kapitul, konventů, diecézí a klášterů, kteří byli účastníky zmíněného koncilu, ze své plné apoštolské pravomoci navěky věnoval, postoupil, spojil, přivtělil a přidělil Řádu Jeruzalémského hospice a samotnému hospici všechen majetek, jenž byl v majetku, vlastnictví a držení mistra a mnoha bratří Řádu Templu, kteří byli společně zatčeni ve Francouzském království…, jakož i majetek ve správě jiných jimi pověřených osob. Z tohoto darování, odstoupení, spojení, přivtělení a přidělení však vyňal majetek, který Řád Templu vlastnil, držel či pod jakýmkoli titulem ovládal na území našich v Kristu milých synů krále Kastilie, Aragonie, Portugalska, Mallorky a Francie, a vyhradil ho apoštolskému rozhodnutí a nařízení. Nechtěl však, aby se konečné rozhodnutí o tomto majetku příliš dlouho pod různými záminkami odkládalo a písemně určil uvedeným králům konečný termín, do kterého se měli dostaviti k Apoštolskému stolci prostřednictvím svých zmocněnců či poslů s neomezeným a výhradním pověřením v této věci, předložiti mu své pohnutky a důvody v konkrétních případech, informovati Apoštolský stolec o jejich pravé a skutečné podstatě a vyslechnouti jeho rozhodnutí o nich. 2. Z toho důvodu náš milý syn, vznešený král Portugalska a Algarve Diniz, několikrát odeslal k našemu předchůdci, poté i k nám, když jsme byli z Boží milosti povzneseni k vrcholu Apoštolské důstojnosti, své vyslance a jejich prostřednictvím uvedl různé pohnutky a důvody dokládající, že sjednocení a přivtělení tohoto majetku k jmění Řádu jeruzalémského hospice by se v jeho království stalo k jeho zřejmé a nebezpečné škodě. Tyto pohnutky a důvody jsme peč-
livě posoudili s našimi bratry (kardinály) a našimi milými syny…, vyslanci a zmocněnci krále portugalského, jejichž pravomocné a výhradní zmocnění jsme nařídili vsunouti do této listiny. Mezi jiným nám uvedli těžká příkoří a nespočetné škody a opakující se útrapy, jež lze jen obtížně shrnouti v této listině a které úskoční Saracéni, nepřátelé křesťanské víry, odedávna a opakovaně působili a neustále způsobují krajům na jejich hranicích a obývaných věrnými křesťany. … 3. Tyto pohnutky a důvody jsme pečlivě posoudili a zvážili a společně se svými bratry jsme se rozhodli, že v zájmu bezpečí, ochrany a užitku křesťanů, jež se s Božím souhlasem dostaví, jest třeba chvályhodný úmysl portugalského krále uskutečniti. Proto jsme se rozhodli se souhlasem našich bratří a z plné apoštolské pravomoci přikročiti k dále uvedenému rozhodnutí, prosíce o pomoc Boží. Protože ohavný národ Saracénů, sídlící podél hranic království Algarve, jak výše uvedeno, toto království a jeho křesťanské obyvatelstvo k jeho hanbě, ach běda, úspěšně postihuje mnoha útrapami, podrobuje je mnoha nebezpečenstvím, často dával a dává průchod své krutosti a snaží se je zahubiti, chceme s Boží podporou pomoci portugalskému králi, jeho království a jeho křesťanským poddaným k odvrácení ničemných nepřátelských útoků a zakládáme v Astro Marim sídlo nového rytířského řádu Kristova. …“
Odkaz templářů je nesmírný Templářské duchovní špičky vynikaly na svou dobu značným vzděláním a díky mořeplavbě i utajovaným poznáním a využitím tehdy pro ostatní vlastně neznámých končin, a to nejen v Asii či v Africe, ale zřejmě prostřednictvím svých normanských velitelů („Vikingů“) i v Americe. Všeobecně byli znamenitými hospodáři, dnes bychom řekli podnikateli. Všude, kde působili, nebývale pozvedli prosperitu, rozvoj řemesel a obchodu. Dbali na obdělávání půdy, jejich
statky nikdy nepoznaly hladomory. Na svou dobu vzorně pečovali o choré (i malomocné) ve svých špitálech zřizovaných při klášterech. (Shodou okolností byli templáři vlastně první, kteří špitály označovali červeným křížem na bílém poli, což je i dnešní znak mezinárodní organizace Červený kříž.) V krajích příznivých pro pěstování vinné révy zakládali vinice a na jejich tradici dodnes navazují proslulá vinařství, podobně tomu bylo i s kvalitním pivovarnictvím. Každé komturství (pokud to šlo) mívalo i rybník, protože templáři jedli málo masa velkých zvířat. Málokdo ví, že na umění jejich skvěle promyšleného rybníkářství u nás nepřímo navázal i známý Jakub Krčín z Jelčan. Proslýchá se, že když ještě mladý vedl řeholní statky augustiniánů v Borovanech, předal mu probošt Matěj Kozka z Rýnárce darem jednak plány rybníků z okolí Paříže, které projektoval rytíř Condé, jednak plány rybníků Volntata z Carcassone, které se měly do kláštera dostat před dvěma sty lety prostřednictvím templáře Marvalda z Valdeku. Zemědělství vůbec bylo na nebývale vysoké úrovni, templářské statky zavedly věc dosud nebývalou – pěstování plodin pro trh. Mezi jednotlivými komturiemi budovali templáři vzorově zajištěnou síť dopravních spojnic (včetně jejich ostrahy před loupežníky). Templáři jsou právem považováni za zakladatele moderního bankovnictví (včetně poradenství), když ve své době předběhli i italské bankéře. Mj. zavedli papírová platidla – směnečné dopisy opatřené dokonalými ochrannými kódy (znaky), aby se předešlo podvodům. Vzhledem k jednoznačně nejspolehlivějším službám spravovali templáři celé majetky (často i králů), vypláceli renty, poskytovali půjčky (panovníkům bez úročení), účty klientů byly vedeny zcela moderně v podstatě jako dnes. Svým moderním bankovnictvím i dalšími ekonomickými aktivitami byli jedněmi z těch, kdož připravili podmínky pro vznik kapitalismu. Obchodním bankovnictvím a rejdařstvím se významně podíleli na roz-
22
voji mezinárodního obchodu a bezpečnosti obchodních cest. Na templářské lodě se neodvážili zaútočit žádní piráti. Přispěli k rozvoji kartografie a námořní navigace. Dále spolu s cisterciáky jsou považováni za zakladatele gotiky. V neposlední řadě jsou právem považováni za předchůdce moderní profesionální armády a hlavně elitních speciálních jednotek. V zemích Českého království mj. působili i u královského dvora jako rádci či finanční poradci, zprostředkovávali půjčky a vracení pohledávek, zúčastnili se mnohých diplomatických jednání, svědčili u důležitých jednání a obchodů, svým způsobem (především z důvodů ochrany svého majetku) se nakonec podíleli (diplomaticky i vojensky) na řešení bezvládí po vymření dynastie Přemyslovců, když nejdříve pomohli Jindřichu Korutanskému proti Habsburkovi Rudolfovi I. zvanému Kaše a později jednoznačně podpořili Jana Lucemburského.
České knížectví – České království a Svatá země Poutníci Touhou většiny křesťanů bylo navštívit Svatou zemi. Z našich kronik – Kosmovy, jeho pokračovatelů aj. víme, že prvním naším známým poutníkem byl kanovník Asinus, který ještě před rokem 1092 šel přes Uhry do Jeruzaléma. Další se už teoreticky mohli setkat a poznat i s templáři: župan Vznata a šlechtici Jindřich Zdík, Dlúhomil, Humprecht a Gilbert s průvodem r. 1121, kmet Heřman a Lutobor r. 1124, r. 1130 pražský biskup Menhart s Přibyslavou, chotí Hroznatovou, jež byla tedy i první naší známou poutnicí, v roce 1137 podruhé Zdík spolu se sázavským opatem Silvestrem a šlechticem Boleslavem, syn
knížete Bořivoje II. Spytihněv r. 1141, v roce 1152 šlechtic Hroznata, jenž nesl s sebou dar tamním vysokým duchovním hodnostářům – drahocenné oděvy, které jim odkázal Zdík, v letech 1163 – 1169 Jindřich, bratr krále Vladislava I. … atd. Styky se Svatou zemí byly hojné.
1. křížová výprava Roku 1095 vyhlásil papež Urban II. na koncilu v Clermontu první křížovou výpravu. Koncilu se zúčastnili i Češi, jak svědčí český erb v pravém rohu historického vyobrazení.
Papež Urban II. vyhlašuje na koncilu v Clermontu první křížovou výpravu (český erb vpravo nahoře)
První křížové výpravy (1096 – 1099) se sice česká vojska nezúčastnila, ale výprava se našich zemí určitým způsobem dotkla. Pravidelným vojskům křesťanských králů a knížat totiž předcházely neuspořádané houfce, většinou sebranka odhodlaná zneužít kříže k vlastním zištným
cílům. Jeden takový zástup, vedený knězem Folcherem, přecházel i země našeho knížectví a v roce 1096 přibyl do Prahy, kde hordy využily nepřítomnosti knížete Břetislava II. ke krvavým protižidovským akcím. I na své další cestě naši zemi plenily, nakonec byly v Nitře rozprášeni. První křížová výprava však skončila úspěšně a svaté město Jeruzalém bylo v roce 1099 „vyrváno z rukou nevěřících“.
2. křížová výprava Brzy však, roku 1144, za vlády knížete Vladislava II. (od r. 1158 král Vladislav I.) se křesťanstvo dozvědělo smutnou zprávu – padlo hrabství Edesské, záštita Jeruzaléma. V celé Evropě povstalo velké znepokojení, že Boží hrob je ohrožen. Nejpřednější muž té doby, svatý Bernard, cisterciácký opat clairvauxský, mj. i „otec“ templářů, byl papežem Evženem III. pověřen hlásáním nové křížové výpravy. Tehdejší Evropu vskutku svou ohnivou výmluvností uchvátil. A kam nedolehl jeho hlas, tam zasílal listy sálající svatou vroucností. Jedním z listů vyzval k účasti na druhé křížové výpravě též českého knížete Vladislava II. a českou šlechtu: „Knížeti Vladislavovi a ostatním urozeným a všemu lidu českému clairvauxský opat Bernard posílá pozdravení v Kristu! Chci k Vám promluviti o věci Kristově, v kteréž jediné jest spása Vaše pravá. Pravím to proto, aby nehodnost píšícího omluvila u Vás vážnost Pána, aby ji omluvilo rozjímání o Vašem prospěchu, aby ji omluvila snaha lásky, jež jest v nás. Jsem skromný, ale neskromně si žádám Vás všechny v lůně Kristově. Tato horlivost mě nutí, abych psal, ač bych se raději snažil živým hlasem vepsati do srdcí Vašich, kdyby byla možnost, jako nechybí vůle. Avšak „duch zajisté hotov jest, ale tělo nemocno“ (Mat. 26, 41; Mar. 14, 38). Vyhověti nemůže křehké tělo touze duše, ani zemitá hmota nepostačí držeti krok s rychlostí ducha.
Ale proč si tu stěžujeme? Jest vzdálena od Vás část, ale jen ta, která jest bezcennější. Srdce naše však jest Vám otevřeno, ó Čechové, srdce naše až k Vám dosáhlo, ačkoli obtížné tělo zdržují země mezi námi ležící. Slyšiž tedy Vaše veškerenstvo slovo dobré, slyšiž slovo spásy a obejmiž nabízenou hojnost odpustků zbožnými, smím-li tak říci, pažemi duchovními. Neboť ani to není doba podobná ostatním dobám, které až dosud minuly. Přišla s nebe nová hojnost slitování božího; šťastni, které zastihl na živu rok, v němž lze usmířiti Pána, rok odpuštění, rok obzvláště milostivý. Pravím Vám: neučinil tak Pán žádnému minulému pokolení a nevylil tak přehojně na otce naše dar milosti? Vizte, jakého umění užívá k Vašemu spasení, pozorujte hlubinu lásky a žasněte, hříšníci! Buď to koná, nebo předstírá, jako by to bylo pro něho nutností, když chce pomoci Vašim potřebám. S nebe přišla tato rada, a není od člověka, nýbrž vzešla ze srdce láska Boží. Pohnula se a zatřásla země, protože Pán nebes začal ztrácet svou zemi, ve které ho bylo přes třicet let viděti žíti jako člověka mezi lidmi. Svou zemi, kterou poctil svým narozením, osvítil zázraky, posvětil krví, obohatil pohřbem. Svou zemi, v níž bylo slyšeti hlas hrdličky, když byl synem panny odevzdáván na pěstování čistoty. Svou zemi, v níž se objevily první květy vzkříšení. Avšak pro hříchy naše nepřátelé hlav svých pozdvihli, tuto zemi zaslíbenou jali se napadati a nebude-li, kdo by se postavil na odpor, dychtivě sáhnou po samé svatyni našeho náboženství a pokusí se poskvrniti to místo, na němž pro nás Pán života zesnul v smrti, a znesvětiti přesvatá místa, totiž místa zrudlá krví neposkvrněného beránka. Proč meškáte, synové kříže, proč se přetvařujete Vy, kterým nechybí ani síla tělesná, ani statky pozemské? Chcete-liž svátost psům zůstaviti, perly sviním předhoditi? Chcete potomkům svým strasti bezútěšné, sobě samým hanbu a zmatek způsobiti? Vezměte na sebe znamení
24
kříže a papež, náměstek toho, jemuž bylo řečeno: Cožkoli bys rozvázal na zemi, budeť rozvázáno i na nebi (Mat. 16, 19), Vám udělí plné odpuštění všech hříchů, z nichž se se zkroušeným srdcem vyznáte. Přijměte nabízený dar a pospěšte předejíti jeden druhého k nenávratné možnosti odpuštění. Ne proto, že zmenšena jest moc Páně nebes, zve On vás, slabé červy, v boj k ochraně dědictví svého – jemu jeť slovo činem a andělů sbory by mohl seslati – však že Bůh, Váš Pán, chce Vás ve víře znáti, dává Vám příležitost, abyste hrdinskostí svou se osvědčili, zdání budí ve Vás, jako by sil postrádal, avšak jen potřebám Vašim vstříc přichází. Chce On dlužníkem Vám býti, jenž své věrné odpuštěním hříchů i oslavou věčnou přehojně obdaruje. Blažené ty lidstvo, jemuž taková milost zde i na věčnosti se otevírá! Opusťte vše, sváry, jež vám hrozí strašným bojem bratra proti bratru, z těch jen věčné zatracení pro vás vzejde, smrt však pro kříž životem věčným obdaří vás! A abyste znali, kdy, kudy a jak třeba táhnouti, poslyšte plán cesty: O nejbližších velikonocích (tj. 20. dubna) vytáhne vojsko Páně a nemalá jeho část se rozhodla jíti přes Uhry. I to bylo ustanoveno, aby nikdo neoblékl šaty pestré nebo šafránové, nebo dokonce hedvábné, ani aby nedával na kovové ozdoby koní žádné zlato či stříbro, pouze na štít a dřevo sedel, která budou míti, až vytáhnou do bojů, budou směti dáti zlato a stříbro ti, kdož budou chtíti, aby zazářilo na nich slunce a strachem aby byla rozehnána udatnost národů. Měl bych podrobněji a obšírněji vše to vylíčiti, ale přec máte u Vás moravského biskupa pana Jindřicha, muže svatého a učeného, který má býti podle našeho přání tak roznícen, aby podle své moudrosti, která jest mu dána od Pána, velmi horlivě snažil se k tomu povzbuditi Vaše veškerenstvo. Poslal jsem Vám také opis listu papeže a jeho výzvu musíte nejpozornějším uchem vyslechnouti a jeho ustanovení zachovávati. Buďtež zdrávi v Pánu!“ (CDB I., č. 150)
A víme, že olomoucký biskup Jindřich Zdík (přítel Bernarda z Clairvaux) se opravdu vynasnažil co nejvíce, aby Čechové nezůstali za ostatními národy. Naše země tehdy přímo zachvátila vlna křižáckého nadšení. Hned tři přední Přemyslovci přijali kříž: sám kníže Vladislav II., jeho bratr Jindřich a syn knížete Bořivoje II. Spytihněv. Velmistr johanitů Rajmund de Puy, když zvěděl, že český kníže přijal kříž, poslal mu klíče jednoho ze svých hradů ve Svaté zemi a nabídl mu jej za sídlo jeho pobytu v Palestině spolu s četou řádových rytířů a sloužícími. O osudech Vladislava a jeho vojska v této výpravě však panují dohady. Podle jedné verze (např. Kadlec – Přehled českých církev. dějin) se čeští křižáci připojili v r. 1147 u Dunaje k vojsku německému, jež vedl německý král Konrád III. Leč v Malé Asii u Dorylea (nyní Eskisehir v Tur.) stihla je pohroma. Byli obklíčeni tureckou jízdou, mnozí zde položili život, mnozí padli do zajetí, se zbylými hlad a žízeň dokonaly dílo zkázy: z 80 tisíc Konrádových a Vladislavových těžkooděnců zbylo jen pouhých 7 tisíc! Tento zbytek vojska pak prý Konrád s Vladislavem svěřili francouzskému králi Ludvíkovi VII., který právě přitáhl z Francie. Podle jiné verze Vladislav netáhl společně s Konrádem, i když je české vojsko bezpochyby považováno za součást Konrádovy výpravy. Až do osudné bitvy u Dorylea totiž prameny o české výpravě mlčí, nezmiňuje se o ní ani kronikář výpravy Otto z Freisingu, kte Nebeský Jeruzalém – město Boží, celostranná miniatura v pražském kapitulním rukopisu traktátu sv. Augustina De civitate Dei, kolem r. 1200, Kapitulní knihovna svatovítská, sg. A7, f. 1v. Myšlenkovým středem je Bůh Otec se symboly Krista a Ducha svatého, obklopený anděly a symboly evangelistů, doprovázený po stranách mandorly Moudrostí a sv. Jakubem. Po stránce ikonografické obsahuje naprostou zvláštnost: mezi vyvolenými ve městě Božím jsou v pravém dolním rohu bez svatozáře zástupci Čechů – biskup, kněz, muž a žena, jednoznačně určení nápisem „Boemienses“ a textem „Spes, amor atque fides iustos locat hic Boemenses.“ (Naděje, láska a víra zde daly místo spravedlivým Čechům.)
25
rý byl navíc Vladislavovým švagrem. Teprve od byzantského kronikáře Kinnama se dovídáme, že po návratu od Dorylea se v Nikai (nyní Iznik v Tur.) Konrád s českým vojskem setkal. Vypadá to tedy, jako by se Vladislav bitvy u Dorylea vůbec nezúčastnil a táhl samostatně s několikadenním odstupem, podle některých dokonce až s francouzskou výpravou. A co naši kronikáři? Pražský kanovník Vincencius říká, že Vladislavovo vojsko utrpělo ztráty v bojích s Turky a že někteří účastníci výpravy dokonce upadli do tureckého zajetí. Vincencius jmenuje pouze dva šlechtice, z nichž jeden přišel o život a druhý upadl do zajetí. Takové ztráty by ale spíše odpovídaly pouze nějaké malé potyčce s Turky a tedy druhé verzi. Ani další putování Vladislava a jeho vojska nejsou jasné. Nevíme ani, za jakých okolností padlo Vladislavovo rozhodnutí o návratu. Jisté je, že netáhl s Ludvíkem Malou Asií, ale vrátil se přes hlavní město Byzantské říše Konstantinopol (česky Cařihrad; dnes Istanbul v Turecku) a oklikou (?) přes Rusko (Kyjevskou Rus), kde navštívil Kyjev, dále už přes Krakov do Prahy, kam dorazil v červenci 1148. Podle jedné ze spekulativních verzí následovalo české vojsko Konráda ještě po jeho spojení s Ludvíkem a došlo s nimi až do Efezu. Teprve odsud se s Vladislavem vrátilo. Co říkají fakta? Král Konrád onemocněl, léčil se v Konstantinopoli. Uzdraven, objevuje se až na velké radě velitelů 2. křížové výpravy v Akkonu (nyní Akká v Izraeli) v červnu 1148. Vladislav byl za svého pobytu v Konstantinopoli přátelsky přijat byzantským císařem Manuelem I. a dobrovolně přijal lenní závazek pro případná dobytá území někdejší Byzantské říše. Z toho by ovšem vyplývalo, že Vladislav byl přijat císařem už cestou do Malé Asie, tedy nikoli jako člen Konrádova doprovodu. Kronikář věnuje tomuto setkání vůbec velkou pozornost a připomíná i dřívější styky Byzance s českými panovníky. Navíc tituluje Vladislava už jako krále (v době setkání s císa-
řem byl Vladislav knížetem, Kinnam však sepsal kroniku později, to už Vladislav králem byl). Návrat přes Kyjevskou Rus byl často našimi historiky přeceňován ve smyslu podpory slovanské sounáležitosti. Důvody byly jistě jiné, nejspíše politické, neboť např. v době, kdy se Vladislav podílel na 2. křížové výpravě, se jiné české vojsko účastnilo tažení proti Polabským Slovanům. Zbývá však otázka nejdůležitější. Proč se vůbec Vladislav předčasně, zdálo by se, že spěšně, vrátil, nespatřiv Božího hrobu? Snad proto, že se proti němu snažil za jeho nepřítomnosti Soběslav II. (syn jeho předchůdce – bratra Soběslava I.) podnítit další vzpouru. Tu také Vladislav potlačil a Soběslava nechal uvěznit na Přimdě (i Soběslav se však později českého trůnu – nikoli však královského – dočkal). A 2. křížová výprava? Ta nakonec skončila nezdarem.
3. křížová výprava V roce 1187 přišla ze Svaté země strašlivá zpráva – sultán Saladin dobyl Jeruzalém. Papež Alexandr III., který se právě usmířil s císařem Fridrichem I. Barbarossou (Rudovousem), vyzval k další křížové výpravě a císař se na sněmu v Řezně r. 1188 rozhodl, že tažení sám povede. Přítomen byl i český kníže Bedřich (Fridrich) a zřejmě i moravský Přemyslovec markrabě Konrád III. Ota (pozdější český kníže Konrád II. Ota); biskup poslal na sněm pouze zástupce. Obě česká knížata se vznícena dobovým zápalem na výpravu přihlásila. Konaly se horlivé přípravy, ale než k výpravě došlo, kníže Bedřich zemřel (1189). Nastalý boj o český trůn Konrádovi ve splnění slibu zabránil (v souvislosti s kruciátami pro náš trůn už typické), čímž si ovšem od kronikáře výpravy Ansberta vysloužil zařazení mezi ty, „které ďábel svedl, aby opustili v době zkoušek Kristovu cestu“. Konrád se snažil slovu dostát alespoň tak, že na výpravu ve svém zastoupení vyslal příbuzné-
26
ho Přemyslovce – Bedřichova bratrance, knížete (pouze zástupný titul) Děpolta. Zabil tím dvě mouchy jednou ranou. Kromě „účasti“ na kruciátě se zbavil i konkurence na trůnu. Na výpravu se ovšem přihlásila jen asi polovina císařem požadovaného počtu mužů. I tento problém byl rychle vyřešen. Kníže otevřel vězení a i odsouzenci na smrt mohli své hříchy odčinit v boji s nevěřícími. Bohužel i tato výprava, stejně jako předchozí, skončila nezdarem. Císař Fridrich (pod jehož vedením, ale pod vlastními praporci, táhlo i české vojsko) zahynul brzy po začátku výpravy (ještě v r. 1190), když utonul při přechodu řeky Salef (Kalykadmos, dnes Göksu v Turecku), rovněž zahynul i jeden z jeho synů Fridrich Švábský. Králové francouzský Filip II. August a anglický Richard I. Lví srdce se svářili (francouzský se později dokonce vrátil domů) a účelu výpravy nakonec nebylo dosaženo. Vraťme se ale k českým oddílům, které se svou statečností velmi proslavily (což ovšem z jiného hlediska lze hodnotit i tak, že se např. už v Byzanci předvedly jako aktivní nájezdníci a jejich útoku na město Filadelfie zabránil až císařův rozkaz). Nejprve byly spolu s uherskými oddíly pověřeny tvořit předvoj císařského vojska, a to až do příchodu na byzantské území. Po smrti císaře Fridricha se pak část císařova vojska vrátila, část (a v ní i české vojsko) pokračovala pod vedením císařova syna Jindřicha (pozdější císař Jindřich VI.) až k Akkonu. Brzy (21. 11. 1190) pak umírá i vůdce českých oddílů kníže Děpolt. Zde zprávy o české výpravě mizí. Zřejmě větší část jejích účastníků zahynula už v Malé Asii, nemnozí jistě na samotném Východě. Ztráty byly zřejmě obrovské. Víme však, že mnozí z těch, kdož se vrátili, si právě odsud vysloužili své ostruhy a erb, často i se symbolikou samotné Svaté země, např. šestihroté hvězdy, půlměsíce aj. v erbech české, moravské, slezské či lužické šlechty.
Kostel sv. Petra a Pavla v rekonstrukci, prováděné svépomocí místních občanů v obci Dolany (Plzeň sever), vlevo jeden ze zajímavých mezních a smírčích kamenů u Deštné na Vysočině.
27
Další místa, kde někteří historici spekulují o možném působení templářů v Čechách – nahoře Lodhéřov, který je zmiňován v listině z roku 1297, v níž Oldřich II. z Hradce věnuje dvůr u své vsi Lodhéřov s tím, že se napříště bude jmenovat Nový dvůr. Dole zámek Lemberk v severních Čechách a zámek Žirovnice, který je uváděný jako možný templářský majetek např. Balbínem: „Také toto místo v táborském kraji bývá považováno za sídlo templářské, neboť se na tamním hradě nacházejí mnohé kameny, které jsou označeny osmicípým křížem...“
28
Ze života templářů
empláři nepoužívali pro svůj řád název jediného znění, ale různé, od prvního „Pokorní rytíři (vojáci) Kristovi“, nejjednoduššího „Templáři“, až po nejdelší: „Chudí rytíři Kristovi z Templu na troskách chrámu Šalamounova v Jeruzalémě“. Templáři, lat. templarii, něm. Templer, Tempelherren, fr. Templiers atp. Uveďme si i ostatní používané možnosti v latinském jazyce a jejich český překlad: Milites Christi Vojáci Kristovi, Milites Templi Vojáci Templu (Chrámu), Vojáci chrámoví, Equites Templi Rytíři Templu (Chrámu), Templářští rytíři, Fratres Templi Bratři Templu (Chrámu), Bratři chrámoví, Fratres militiae Templi Bratři vojska Templu (Chrámu), Vojenští bratři chrámoví, Fratres militiae de Templo Bratři vojska (Vojenští bratři) z Templu (Chrámu), Milites Templarii Vojáci templáři,
Militia Christi de Templo Vojsko (rytíři) Krista z Templu (Chrámu) (oficiální název na velmistrovské pečeti z r. 1168), Pauperes commilitiones Templi Salomonis Chudí spolubojovníci chrámu Šalamounova, Pauperes commilitiones Christi templique Salomonici Chudí spolubojovníci Krista a chrámu Šalamounova, Nova militia, militia Christi templique Salomonici Nové vojsko, vojsko Krista a chrámu Šalamounova, Ordo Cruciferorum Templariorum Řád křižovníků Templu (Chrámu), Řád chrámových křižovníků,
29
Ordo militiae templi Jerusalimitani Řád vojska Chrámu (Templu) jeruzalémského, Ordo domus militiae Templi Ierosolimitani Řád domu vojska Templu (Chrámu) jeruzalémského Zakládající rytíři a vůbec většina templářů byli Francouzi, jejich název ve francouzštině je např. Chevalier de l`ordre militaire et religieux du Temple. A např. názvem Frieri del Tempio byli označováni v mnoha jazycích.
Heraldická pravidla tehdy ještě nebyla ustálena a černá s bílou se mohla na označení střídat různě, štít mohl být např. i čtvrcený, jak naznačuje např. jedna ze starších variant korouhve řádu Kristova.
Symboly Řehole Zakládala se na řeholi kanovníků svatého Augustina s prvky řehole svatého Benedikta a s cisterciáckými observancemi, upravená pro potřeby bojujících mnichů. Heslo „Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam.“ „Ne nám, Pane, ne nám, ale ku slávě Tvého jména!“ (Žalm Ps. 115,1; dle vyd. Kralického z r. 1613: „Ne nám, Hospodine, ne nám, ale jménu svému dej čest, pro milosrdenství své a pro pravdu svou.“)
Erb řádu templářů dle erbovní knihy ze 13. stol.
Erb templářů ve variantě se čtvercovým štítem
Erb Dle erbovní knihy ze 13. století to byl gotický štít v polovině dělený s šarlatovým (jasně červeným v barvě krve) tlapatým (templářským) křížem na bílém (Pozor! Tehdy opravdu bílá, nikoli heraldická stříbrná.) poli. Jelikož byl štít v polovině dělený, lze připustit i dvě různé řádové barvy: horní černá, dolní bílá. Na pozdějších vyobrazeních se však z neznalosti používaly často kříže osmihroté – maltézské, sv. Lazara. Právo nosit šarlatový kříž (zprvu ve tvaru kříže latinského či řeckého) na srdcích (na levém rameni pláště) dal templářům papež Evžen III. při své návštěvě Francie v roce 1147 při přípravě 2. křížové výpravy, kdy se mj. po Velikonocích zúčastnil (27. 4.) i zasedání kapituly francouzských templářů v jejich novém sídle vystavěném severně od Paříže: „…toto vítězné znamení jim poslouží jako štít a oni se nikdy neobrátí na útěk tváří v tvář nevěřícím“. Na bílém plášti, kde bílá představovala čistotu (cudnost), se objevila vítězná šarlatová barva mučednické krve. Zbývající řádová barva – černá – pak představovala temný svět hříchu, který templáři nechali za sebou.
Erb templářů s děleným štítem (podle V. Koubíka)
Jedna ze starších variant korouhve řádu Kristova
Nesprávně zobrazovaný erb templářů s křížem maltézským (podle V. Koubíka)
30
Dle Chronica Majora ze 13. století používali templáři i erb zdvojený, vycházející z pečetního motivu dvou jezdců na jednom koni. Byl složený ze dvou gotických štítů reprezentujících dva řádové rytíře. Hlavy obou štítů jsou černé. První štít je štípený (polcený). V pravé polovině bílé části je iniciála H (Hierosolymitanus – Jeruzalémský), v levé T (Templum). Na druhém štítě je na bílém poli šarlatový templářský (tlapatý) kříž.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
