60 let od likvidace Řeckokatolické církve Letos si připomínáme 60 let od likvidace Řeckokatolické církve při této příležitosti přetiskujeme kapitolu Prešovský lžisobor ze separátně vydané části Likvidace Řeckokatolické církve. Zájemci o více informací si tuto vysoce fundovanou stať mohou objednat za zvýhodněnou cenu 60,- Kč do vyčerpání zásob na e-mailové adrese
[email protected]. Prešovský lžisobor „Velký sobor“ se i navzdory neúspěchu „malého soboru“ konal, jak bylo dohodnuto, dne 28. dubna 1950. S církevním shromážděním řeckokatolické církve, za který byl vydáván, neměl však nic společného. Církev ho nesvolala, dva její biskupové byli blokováni Státní bezpečností, a ti, kdo na „soboru“ jménem církve vystupovali, k tomu neměli oprávnění. O skutečné povaze tohoto snad největšího podvodu padesátých let svědčí tajná zpráva pracovníka Státního úřadu pro věci církevní V. Ekarta. Mířila do Prahy a informovala o okolnostech, jež se seběhly kolem „soboru“.
Podle této zprávy se v předvečer „soboru“ konala v budově prešovského krajského výboru KSS celonoční porada jeho skutečných organizátorů, tedy zástupců KSS a státní správy košického a prešovského kraje, pracovníků SÚC z Prahy a SIÚC z Bratislavy. Přítomni byli také krajští soudruzi, velitelé StB a SNB, s nimiž byla probrána bezpečnostní opatření ve městě, v sále Černého orla, kde se soubor měl konat, bezpečnostní opatření v katedrále, konečně pak na biskupském úřadě, že Gojdič bude vyzván k jeho opuštění. Nato byl sestavován program soboru, učiněna rozhodnutí o jeho řízení a politickém zabezpečení a načrtnut plán postupu v katedrále. Ukázalo se, že soudruzi na východním Slovensku neměli akci řádně zabezpečenou, obzvláště, že neměli zajištěnou vedoucí skupinu duchovních, která by akci provedla. Dále bylo rozhodnuto, že do Prešova bude mobilizováno 3000 soudruhů ze širokého okolí, byla určena seřadiště a hodiny nástupu, také soudruh, který bude z okresního sekretariátu strany masy dirigovat. (…) Bylo rozhodnuto, kteří kněží vystoupí v diskusi, kteří přivítají biskupa Dechtereva v katedrále a kteří
kněží
budou
členy
předsednictva
a
návrhové
komise.
Shromáždění projednalo také dokumenty, které na „soboru“ měly být přijaty – usnesení, manifest a pozdravné telegramy. Rozhodlo také, kam bude „přesídlen“ biskup Gojdič. O samotném „soboru“ říká Ekartova zpráva toto: Zúčastnilo se ho 820 delegátů, mezi nimi 73 duchovních. Během jednání přicházeli do sálu jako věřící mobilizovaní soudruzi a soudružky, takže ke konci jednání bylo v sále více než 2000 lidí. (…) Diskusní projevy
kněží (Slováků i Ukrajinců) i laiků se vesměs shodovaly v tom, že je potřebí skončit s unií a vrátit se do pravoslavné církve. Zdůvodnění bylo jednak historické, jednak politické z dnešních poměrů. Ostře byl odsuzován Vatikán a církevní hierarchie. Všechny projevy vyzívaly pro budování socialismu a zajištění míru. Na církevní shromáždění byly projevy až příliš politického rázu. (Sic!) Zpráva pokračuje: Zrušení unie bylo odhlasováno jednomyslně ve 12.50 hod. Ve stejnou dobu bylo provedeno převzetí biskupského úřadu zástupci KNV a přesídlení biskupa Gojdiče. Ze soboru byla vyslána delegace pro biskupa Dechtereva a shromáždění v čele s duchoventstvem se průvodem odebralo do katedrály. Cesta byla vroubena přivolanými soudruhy, okolí katedrály bylo jimi hustě obsazeno. Celkem bylo v Prešově asi 4000 lidí kromě delegátů. U vchodu do chrámu řeckokatolické duchovenstvo přijalo biskupa Děchtěrjeva a katedrálu mu předalo. Následovala bohoslužba, kterou v doprovodu dvou řeckokatolických duchovních vykonal biskup. Poté se do katedrály dostavil exarcha Jelevferij, „náhodou“ už od předchozího dne pobýval v Prešově. Byli mu představeni uniatští duchovní, kteří přešli k pravoslaví. P. Marián Potaš, OSBM zaznamenal stejnou událost ve své knize vzpomínek na dnes již blahoslaveného biskupa Gojdiče takto: Ve velkém sálu hotelu, kam pouštěli zvané, čekalo nedobrovolné manifestanty-řeckokatolíky nepříjemné překvapení. Užaslí viděli nečekanou výzdobu: na čelné stěně za předsednictvem velký kříž v tvaru užitém u pravoslavných, portréty moskevského patriarchy Alexeje a
jeho exarchy Jelevferije, metropolity pražského a celého československa, v průčelí prvního předsednického stolu transparenty s údajnými slovy sv. Metoděje „Slované, bojte se Říma“ a s citátem z Písma svatého; naproti, na zadním balkonu visely podobizny Stalina Gottwalda a transparenty s hesly lemovaly i boční balkony. Za předsednickým stolem seděli představitelé světské moci a komunistické strany, mezi nimi i několik ruských nacionalistů, kteří donedávna toužili po obnově hegemonie carského Ruska, a nyní se museli spokojit aspoň vítězstvím pravoslaví v jeho bezbožném vydání. Potaš dále píše, že všechny projevy a diskusní příspěvky, které na „soboru“ zazněly, „odhalovaly“ Řím jako největšího nepřítele všeho pokroku, líčily unii jako jařmo navlečené Římem a glorifikovaly „vlastenecké pravoslaví“. Po projevech byla zvolena tříčlená návrhová komise, která měla sestavit usnesení a manifest. Její předsedou se stal dr. Rohaľ-Iľkiv, jenž, div se světe, už za nějakých deset minut přinesl návrh usnesení a mnohastránkový manifest, a slavnostně je přečetl. Jejich podstatou bylo: - Zrušit ustanovení užhorodské unie z roku 1646. - Zlikvidovat unii v ČSR, přerušit svazek s Římem a vrátit se k pravoslavné víře. - Požádat Alexeje, patriarchu Moskvy a celé Rusi, o přijetí do jeho církevní jurisdikce - Vzhledem k tomu, že unie s Římem je v ČSR zrušena a přestala zde existovat řeckokatolická církev, její členové, laici i duchovenstvo, spolu „s farními budovami a kostely patří ode dnešního dne“ pravoslavné církvi.
Dalo by se očekávat – pokračuje Potaš –, že o návrzích tak závažných dokumentů, jakými byly usnesení a manifest, se rozpřede rozsáhlá diskuse. Nekonala se však žádná a shromáždění schválilo dokumenty aklamací. Parodie na církevní sněm skončila zazpíváním československé státní hymny. Tedy takový to byl „sobor“! Kratší (trval jen dvě hodiny), podlejší a lživější si snad ani nelze představit. Také převzetí katedrály neproběhlo tak bezproblémově, jak to líčí Ekart. Podle Potaše se odehrálo takto: Delegáti odpadlíků se vypravili k biskupu Gojdičovi a dožadovali se, aby jim vydal klíče od katedrálního chrámu. Biskup se jim pokoušel vysvětlit, laskavě, jak bylo jeho zvykem, že podle kanonického práva to není možné. Současně je ale také upozornil: A vy, pánové, kteří jste z mého ovčince, dobře si uvědomte, že každé násilí spáchané na majetku a osobě biskupa anebo jiného duchovního přivolává na sebe vyloučení z církve, exkomunikaci. Dav shromážděný před katedrálou mezitím už krumpáči a sekerami vylomil chrámové dveře. Přibližně ve stejné chvíli už StB odvážela vladyku Gojdiče s jeho sestrou Ilonou, která mu vedla domácnost, do internace. Přes měsíc strávili pod „ochranou“ StB v poměrně volné izolaci v Slívikově vile v tatranské osadě Štrbské Pleso. V polovině června byl pan biskup (sestra mohla odejít domů) převezen do internačního tábora (bývalého františkánského kláštera) v Báči, kde už byli v rámci akce „K“ internováni řeholníci a nejnověji i mnozí řeckokatoličtí duchovní, včetně pomocného biskupa Vasiľa Hopka. Formálně byl biskup Gojdič zatčen 16. června 1950.
