© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 37 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2012/02
O vratislavické kobercárně N
ašel jsem před nedávnem úplně náhodou na zaprášené půdě domu, který měl být zbořen, zašlý kus vytržený z vazby nějaké neznámé knihy – na obálce stálo: Československo I. ročník říjen 1945 – srpen 1946, rediguje Marie Majerová. Tento časopis vycházel ve zvláštní době, kdy průmyslové podniky v pohraničí nesly ještě jména původních německých majitelů a hned pod nimi byly na reklamních sděleních už české nápisy popisující prvotřídní kvalitu výrobků továren v národní správě. Vzal jsem si ten zažloutlý časopis právě kvůli těm půvabným reklamám a zastrčil jej kamsi do zadních řad v knihovně. Odtud na mne vypadl náhodou v době, kdy jsem se začal zaobírat historií vratislavické kobercárny. Mezi řadou článků o průmyslu v pohraničí mně zde padla do oka i zajímavá zprávička, kterou napsal sám národní správce bývalé firmy Ginzkey ve Vratislavicích Ing. Ivan Jež. Pojďme se s jeho slovy vrátit do Vratislavic za veselých a nadějných časů po skončení války. Jedním z nejspeciálnějších odvětví známého vývozního průmyslu textilního Československa je průmyslová výroba koberců. Ve Vratislavicích nad Nisou, několik minut jízdy na východ od Liberce, soustředil se v těchto dnech celý československý průmysl kobercový v nově vytvořeném koncernu Továrny koberců a nábytkových látek, národní podnik Vratislavice nad Nisou. Jádro tohoto nového koncernu tvoří firma Ginzkey se všemi svými speciálními zařízeními, jejichž vznik sahá až do roku 1819. Prvé výrobky roznášel její majitel ještě v nůši na zádech a nabízel je od chalupy k chalupě, potomci zakladatele a společníci firmy I. Ginzkey z továrny však rychle bohatli. Nyní jsou pryč, ale kobercové závody pracují dále. Ve dnech národního převratu minulého roku obnovila hrstka českých zaměstnanců dílo, továrna dostala národní správu a ta využila prvních smluvních možností a jako jedna z prvních obnovila obchodní spojení se zahraničím a začala vyvážet jakostní koberce. Snahy o úplné zachycení plodů národní práce ve prospěch národa bylo využito ve sloučení této továrny s dalšími továrnami v českých zemích a ve vytvoření nového koncernu pod novou firmou Továrny koberců a nábytkových látek, národní podnik. Kobercové závody věnují se výrobě koberců ručně vázaných i strojových. Ve výrobě ručně vázaných koberců projevuje se vybrané umění a původní vkus, přizpůsoben požadavkům vkusu dovozních zemí. Umožňuje to rozsáhlé zahraniční zastoupení továren, neboť ve všech větších hospodářských střediscích i v zámoří má firma své zástupce, a vysoká úroveň odborného školení pracovníků a stálé studium a hledání nových vzorů, odpovídajících nejen praktickým požadavkům pomíjející módy, ale i požadavkům uměleckým. Pomůckou je tu zajisté i rozsáhlá „kobercová“ literatura ve vlastní knihovně, snad jedinečná na světě. Kromě ručně vázaných
289
koberců vyrábějí se i koberce strojově tkané, z nichž kvalita Astor zaslouží si opravdu tohoto královského jména, neboť vybarvením a péčí zpracování nezadá si s pravým perským kobercem a nevydrží o nic méně než on. Má 190 000 uzlů na jednom čtverečním metru, vybarvení a kombinace barev jsou prakticky nepředstižitelné, neboť tovární výroba může počítat až s 51 různými barvami. Před válkou jedna významná dovozní země koberců poslala zdejším závodům ve Vratislavicích k imitaci obzvláště krásný kus perského koberce. Zdejší firma pečlivě vyrobila několik napodobenin a vrátila je i s originálem. Imitace i originál byly vystaveny na veletrhu za výkladní skříní a ani znalci nemohli určit, který z koberců je „ten pravý perský“. Vedle rekordu co do jakosti mohou zdejší závody soutěžit i s rozměry, neboť vratislavický závod vyrobil jeden z největších koberců vůbec, a to pro Ameriku. Byl to ručně vázaný koberec v rozměrech 15x21 m o váze 1 250 kg, na jehož dopravu po železnici a po lodi bylo zapotřebí zvláštních zařízení. Kromě speciálních koberců vyrábějí závody zvláště jakostní přikrývky a plaidy z nejjemnějších velbloudích srstí, odpovídající vkusu nejnáročnějších zahraničních zákazníků. Z dalších výrobků nových závodů uvádíme též nábytkové potahové látky a koberce, tak zvané wiltony, které byly specialitou dnes rovněž sloučených firem Klazar a Bratři Uebelové v Aši, dále mechanicky vázané koberce, které jsou přesnou technickou imitací ručně vázaných koberců – specialita firmy Klazar. Vývoz továren pokračuje, a přehlížejí-li závody svou dosavadní práci, zejména práci prvních měsíců, kdy hlavně brněnský závod byl velmi poškozen válečnými událostmi, kdy v některých závodech byla instalována válečná výroba, kdy zaopatření trochy uhlí pro výrobu bylo těžkým provozním problémem a kdy továrny byly bez trochy surovin a začínaly po převratu, tak říkajíc, s holýma rukama, mohou být dnes hrdé na současný stav. Neboť závody se rozjíždějí novým širokým tempem a pracují plnou parou pro nejnáročnější export do celého světa. eč pana národního správce Ivana Ježe zní nesmírně optimisticky; realita však byla ve Vratislavicích po skončení války podstatně složitější. Velokotovárnám, znárodněným již 28. října 1945, chyběly suroviny, palivo pro kotelny, ale i odborníci. Ještě dříve, než se pořádně někdo vzpamatoval a začal obnovovat předválečnou slávu zdejších koberců, bylo v zájmu maximální koncentrace výroby v roce 1946 sloučeno 42 českých a moravských továren vyrábějících podlahové krytiny, potahy a přikrývky. Tehdy vznikl koncern Továrny koberců a nábytkových látek, národní podnik. Společně s podnikem ve Vratislavicích se tak v jedné firmě ocitly například továrny Klazar v Brně a Hlinsku, bratři Uebelové v Hranicích či Pfeiferův podnik v Rumburku. Ředitelem závodu byl tehdy ustanoven Miroslav Hampl.
Ř
290
Vodárenská a zauhlovací věž továrny na koberce v době svého dokončení
Vratislavický závod disponoval jednou z největších výrobních kapacit z celého koncernu. Zahájení plnohodnotné výroby ale šlo pomalu, patrně je komplikoval i fakt, že továrna byla za války podle některých zpráv částečně přeměněna na zbrojní výrobu – říkalo se, že se zde dokonce
291
produkovaly součástky raket V1. První tak byl obnoven provoz přádelny, následně byly zprovozněny i další části továrny. V roce 1946, soudě podle tvrzení pana národního správce o produkci a exportu, se výroba rozjela ve všech provozech naplno a pracovalo se tu v řadě středisek – přádelně mykaných a kobercových přízí, přádelně papírových přízí, barevně, výrobnách koberců – oboustranných, axminsterských, prutových i ručně vázaných – a konečně i ve výrobě přikrývek. Spojení s dalšími průmyslovými podniky v pohraničí i českém vnitrozemí mělo řadu důvodů, jedním z nich bylo také snadnější získání slušných zaměstnanců, s nimiž mohla firma volněji disponovat. Do Vratislavic tak přišla řada mladých českých a slovenských pracovníků, kteří nastoupili do továrny. Ubytováni byli tehdy nejen v Ginzkeyově vile, ale i v domě Martha na Nové Rudě. Výrobu se tak podařilo poměrně rychle stabilizovat a v roce 1951 je již zaveden dvojsměnný provoz. Mezitím je podnik přejmenován na TOKO, n. p., – podle zkratky značící Továrny na koberce. Výroba je rozšířena do různých průvozů v Liberci a okolí – do Rochlice, Proseče nad Nisou, Kateřinek, Stráže nad Nisou, Mníšku a dokonce i Vsi u Frýdlantu. Koberce z Vratislavic se podle některých zpráv v té době exportují až do 18 zemí světa. A s velkými úspěchy – v roce 1958 získávají Vratislavice na světové výstavě v Bruselu dokonce prestižní cenu Grand Prix za přikrývky vlněné kárované a za dvojité krymrové přehozy a další stejnou cenu pak za ručně vázaný koberec s moderním vzorem. Za ředitele Hampla je v roce 1962 ve Vratislavicích, po velké reorganizaci československých textilek, po nichž měl vratislavický závod čtyři pobočky v Chrastavě, Frýdlantu a Rochlici, zaváděna nová technologie, později proslulá výroba všívaných koberců na strojích Tafting. Od té doby zde vznikaly proslulé všívané koberce označované jako „kovraly“ – podle zkratky Koberce – Vratislavice – Liberec. Továrna u řeky Nisy jich prý byla schopná vychrlit až deset tisíc čtverečních metrů denně. Obměňováno bylo postupně i další vybavení, mnohdy ještě pamatující ginzkeyovské časy. A protože vratislavické koberce se velice dobře prodávaly v zahraničí, byla i část nových strojů z dovozu, některé dokonce z Velké Británie, což ve své době vůbec nebylo obvyklé. Od poloviny šedesátých let 20. století zažívá vratislavické kobercářství opravdový boom, na něž byl navázán i mohutný rozvoj celé obce – staví se nejen v továrně, ale i v jejím okolí. Na slunečné jižní straně údolí tehdy vznikají například zdejší panelová sídliště, v nichž žije dodnes velká část vratislavických obyvatel. Sedmdesátá a osmdesátá léta jsou ve znamení intenzivní výroby v podniku, který je již označován známou značkou BYTEX, což znamená zkratku slov bytový textil. Z továren vychází vedle
292
dalších výrobků téměř sedm milionů čtverečních metrů koberců ročně, většina z toho ze strojní výroby. Jako třešnička na dortu se uchovává i tradice vázaných koberců. V době největší poválečné slávy podniku pracovalo v Bytexu dnes až neuvěřitelného půl druhého tisíce pracovníků a řízena odsud byla i značná část výroby bytového textilu v tehdejším Československu. Výroba to byla silně centralizovaná a plánovaná, orientovaná silně na vývoz do zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci. V roce 1990 proto přišel logicky velký zlom a mamutí podnik skončil a řada závodů začala žít samostatně. Vratislavický mateřský podnik byl přejmenován na INTEX a vyráběl ještě nějaký čas kvalitní podlahové krytiny. V roce 1994 měl jeho výrobek KESCHAN dokonce získat tehdy prestižní známku CZECH MADE. Konkurence kobercářů ze západní Evropy – stejných, k nimž se kdysi jezdili učit Ginzkeyové – byla ale levnější a neúprosná. Výroba v továrnách ve Vratislavicích se pár let pohybovala mezi nadějí a zmarem a v dubnu 2002 nakonec skončila docela. Bývalé výrobní areály postupně obsadila řada různých firem. Tak nenápadně a bez velkých fanfár skončil podnik, po staletí rozvíjený generacemi kobercářů. Bůh ví, kde nakonec skončily všechny ty muzeální koberce, unikátní stroje a jedinečná literatura, o které psal po válce pan národní správce? Zašlou slávu vratislavických koberců tak dnes připomíná jen část kdysi velice výstavných továrních budov, z nichž řada pochází z dílny významného rakouského architekta Leopolda. Bauera (1872–1938), rodáka z Krnova a autora staveb nejen na severní Moravě (například Priessnitzova sanatoria v Jeseníku, opavského obchodního domu Breda & Weinstein), ale i jinde. Jeho nejvýznamnější realizovanou stavbou byla Rakouská národní banka ve Vídni, industriální architekturu navrhoval vedle Vratislavic také pro šumavskou Sušici, polské Bielsko či maďarský Szeged. Za hospodářské krize měl dokonce některé výrobní závody projektovat i v tehdejším Sovětském svazu. První pokusy s návrhy průmyslových budov měl Leopold Bauer ale právě ve Vratislavicích. Zde se s tehdejšími majiteli Ginzkeyovými paradoxně seznámil nikoliv při povídání o stavbách, ale při navrhování koberců – v roce 1906 zde byly podle jeho vzorů vyrobeny koberce, které sklidily obrovský úspěch na výstavě v Miláně. Bauer se dokonce spřátelil s druhou ženou Wilhelma Ginzkeye – zpěvačkou Julií-Culp Ginzkey, což mělo vyústit v to, že pro manžele vyprojektoval i romantickou residenci Hammerteich (lokalita prozatím neurčena, ale s vysokou mírou pravděpodobnosti šlo o letovisko u Hamerského rybníka).
293
Pohled do areálu závodu z vyhlídkové plošiny vodárenské a zauhlovací věže
294
Prvním objektem v továrně z Bauerovy dílny byla elektrárna, která vznikla roku 1916 společně s vstupní branou do továrny. Druhou stavbou byla zauhlovací a vodárenská věž, vytvořená roku 1917, a následně pak objekty přádelny přikrývek a skladů v roce 1918. Roku 1924 byla dokončena vstupní administrativní budova a pět let nato mohutná budova přádelny. Většina velkorysých návrhů Bauerovy architektury, zdánlivě strohé, ale přitom decentně dekorativní, ovšem kvůli válce a pozdější hospodářské krizi zůstala nerealizována – vyjma energetického hospodářství, přádelny a administrativní budovy. Věrným strážcem staré slávy kobercářství je tak dnes zejména mohutná vodárenská a zauhlovací věž ,stojící těsně vedle řeky. Hledáme-li symbol současných Vratislavic, můžeme směle zapomenout na koberce kovraly, přestavbami zraněný ginzkeyovský zámeček v krásném parku nebo snad barokní kostel Nejsvětější Trojice. Nejpřitažlivější stavbou, jejíž význam dokonce dalece přesahuje údolí Nisy a je jedním z nejvýznamnějších objektů architekta Bauera ve střední Evropě, je skutečně ona obrovská věž, která kdysi sloužila k zajištění pohonu velkotováren. Omlouvám se, ale opět zopakuji to, co jsem o ní napsal již před časem, nic lepšího mne ještě nenapadlo: „Musela to být obrovská rána do vratislavického panoramatu, když na počátku 20. století postavili zauhlovací a vodárenskou věž a blízký komín kotelny a rozřízli tak čarami jejich vertikál zdejší klasické horizonty, tvořené vlnkami lesů na Prosečském hřebeni a Císařském kameni. Změní-li se ale jednou řád dnešního světa a budou-li třeba někdy mít Vratislavičtí své známky a bankovky, nemůže na nich být nic jiného než ona. Krásná štíhlá věž!“ Zděná věž s malými obloukovými okénky, betonová, a přeci jaksi neorománská, vzdáleně tvarem připomínající slavnou šikmou věž v Pise, měří 60 metrů, byť podle některých údajů je ještě o pět metrů vyšší. Má tři nadzemní podlaží a na střeše vyhlídkovou terasu, přístupnou po točitém schodišti, v nižších patrech věže je uzoučké a připomíná litinová schodiště vedoucí na jizerskohorské rozhledny, v horní části se schůdky vinou ve velké šíři okolo mohutného nýtovaného vodojemu. Jako by se tu otevřelo ocelové město z románů Julese Verna, člověk se v útrobách věže cítí tak maličký. Spodní část je vybudována z bytelných žulových kamenů, výše je tělo věže vyzděno z cihel a odlito z betonu. Horní část pak tvoří obrovský vodojem z nýtovaného plechu. Ve Vratislavicích dodnes žijí pamětníci, kteří vzpomínají, jak celá věž ještě vcelku nedávno fungovala. Voda do vodojemu byla dopravována potrubím z rybníků v Pekle pod Prosečským hřebenem.
295
Uhlí bylo přiváženo vlaky vlečkou z blízkého nádraží Vesec u Liberce. Do zásobníků jej tak bylo podle kvality možné dopravovat unikátním způsobem – jakýmsi velkokapacitním vysavačem, který dokázal transportovat i méně kvalitní uhlí a mour přímo z vagónů. Traduje se, že do uhelné části věže se tak vešel i obsah celého vlaku. Do sousední kotelny se pak namíchané uhlí dopravovalo po pásu vedeném vodorovnou šachtou vedoucí v jakémsi dvouobloukovém mostě spojujícím přes silnici věž s vedlejší kotelnou, která je taktéž nádhernou ukázkou Bauerovy industriální architektury. Uhlí padalo na pás z obrovského betonového trychtýře, který dodnes ční jako bizarní nálevka v potemnělé věži, z níž byla dávno odvezena veškerá technologie a zůstaly jen chladné zdi a vůně starých olejů. Věž byla součástí energokomplexu ginzkeyovských továren, její sestrou byla kotlová hala s mohutným komínem, který byl vestavěn přímo do její střechy. Někdy se tvrdívá, že celou stavbu zadal Alfred Ginzkey. Není to ale pravda – energocentrum začalo vznikat až v době, kdy již továrně pevně vládl Willy Ginzkey. Základy věže začaly být v podmáčeném břehu řeky Nisy kopány v roce 1917 a část stavby prý prováděli italští váleční zajatci. Stavba věže byla nahrubo dokončena již na konci války – roku 1918. Celý Bauerův projekt byl dokončen až po jejím skončení. Původní poslání přestala věž plnit už po půl století, od sedmdesátých let 20. století začal vratislavický Bytex topit mazutem a z celé stavby byl již využíván nadále jen vodojem, který měl sloužit i jako součást hasicího systému pro případ požárů. I to pominulo a dnes je poněkud tajemná věž nepřístupná a opuštěná a čeká na své budoucí využití a zachránění před zkázou. Agresivní povětří minulého století vrchní část značně poškodilo, beton doslova ohlodalo. Ale doposud stojí, onen symbol Vratislavic i zdejší výroby koberců. Čeká na svůj den, který jistojistě ještě přijde.
Torzo uhelného násypníku ve vodárenské a zauhlovací věži
296
