Nadupaný rolník Podařilo se mi sehnat na test VW Touareg s třílitrovou „vé šestkou“, tento vůz patří k první generaci touarégů, která i přes pohonnou jednotku, která by spíše patřila do závodního automobilu, poháněla velké SUV (terénní auta). Motor se skrýval v mastodontně vyhlížející příšeře, která, když jsem ji nastartoval, již barytonem vycházejícím z výfuku budila opravdový respekt. Je neuvěřitelné, jak
takto těžké SUV dokáže zrychlit z nuly na stovku. Řídilo se dobře,
ale v zatáčkách a na nerovnostech bylo přece jen poznat „rozvlněností“, že jedeme těžkým
SUV a né obyčejným osobákem. A největším překvapením bylo, že Touareg si na SUV jen nehraje, ale je jím i ve skutečnosti. Po nastavení světlé výšky a pohonu 4X4 si auto obstojně poradilo i s polní cestou, která v té době částečně pokrytá sněhem a blátem. Jako další plus bych představil obstojný nákladový prostor a také již pneumaticky nastavitelnou světlou výšku, kterou byl model vybaven. Bylo to opravdu skvělé svezení. Zdroj fotky: www.volkswagen.cz Jiří Werner
Kdo je lepší řidič: holky nebo kluci? Asi každého už někdy napadla otázka, jak jsou na tom kluci a holky s řízením aut. Nedávno nám to i částečně pomohla poodhalit televizní soutěž „Autoškola národa“, kde jasně vyhráli muži. A já, jako kluk, bych tomuto průzkumu opravdu věřil. Na jednu stranu je asi pravdou, že ženy jsou méně nebezpečné tím, že jsou klidnější a né tak „akční“ jako kluci. Ale, jak i soutěž potvrdila“, ženy jsou méně schopné se soustředit a jsou většími zmatkářkami. Já sám znám pár holek (ale jsou to
opravdu výjimky), které jsou dobré řidičky. Abychom se nedrželi jen řízení, tak si řekneme něco i o vkusu holek. Asi bych to shrnul do jedné věty: DĚS! A kluci mi dají určitě za pravdu, jak se někomu můžou líbit auta, kterým obvykle říkáme „kabelky na kolečkách“? Za prvé, takováto auta jsou prostě otřesná a o schopnostech motorů se nedá už vůbec bavit a představte si, jak se v takovémto autě vybouráte! Podle mne je mnohem bezpečnější vlastnit pořádné auto s pořádným motorem a nárazníkem a hlavně chlapem za volantem. G.V.
Boj proti AIDS Nedávno na naší škole proběhla beseda na téma: AIDS. Jako redaktor jsem se jí také zúčastnil. Beseda trvala přibližně hodinu. Třídy
byly rozděleny do pěti skupin, jež se střídaly v pěti místnostech a v každé z těch místností bylo jiné osazenstvo, které vyprávělo o svém tématu, jež souviselo s touto prevencí. Pro většinu žáků, a hlavně prváků, však byla nejpřitažlivější poslední,
závěrečná místnost, ve které probíhalo rozdávání prezervativů. Studenti se na ně vrhli jak vosy na med a po prezervativech se jen zaprášilo. G.V.
Jak na počítač 3 Opět vás zdravím v našem dalším ,,dílečku“ o počítačích. Minule jsme si povídali, kde všude se paměť počítače zaznamenává. Dnes si povíme něco o určitém záznamu paměti. Tak začněme. Jak víme, paměť se ukládá v určité velikosti. Jak ale takovou velikost značíme? Pokud bychom to mohli s něčím srovnat ,bylo by to podobné, ale jen podobné, typu měřitelnosti v „mm, cm, m, km...“ To znamená, že paměť používá různé jednotky jako: kilo, mega, tera... Vra'tme se ale na začátek. Úplně první jednotkou paměti je „bit“. Tento bit nabývá hodnot 1 a 0. Tato jednotka reprezentuje informaci, kterou můžeme znát pod názvem ano/ne nebo jako pravda/lež. Pokud jste někdo z vás probírali matematickou logiku, aneb pravdivostní tabulku, je to to samé. Jeden bit má velikost (vložení) „dvě na entou“, kdy na entou je velikost bajtů v bitech. Vyšší jednotkou je tzv. „Byte“. Známý jako Bajt. Může nabývat hodnot 1-8. Ale kdysi tomu tak nebylo. Nebudeme si tu vyprávět o roce 1956, kdy bajt vlastně vznikl, ale řekneme si jen jeho hodnoty.
Ze začátku mohl nabývat pouze hodnoty 1-6 bitů. Postupem času vznikaly různé systémy, které tuto hodnotu navyšovaly. Takovýmto systémem byl například „PDP10“, byl to počítač, který měl délku v rozmezí 1-36 bitů. Systém, jehož hodnoty se dochovaly až dodnes, se nazývá „System/360“. Ještě jednou si řekneme jeho délku, která je 1-8 bitů. Takový zajímavý přídavek
,co mě ještě napadl u ,,byte „je, že se můžeme setkat ještě s hodnotou „oktet“. Ten je spíše známý pro posloupnost osmi bitů. Můžeme se s ním ale setkat často v počítačových sítí. Zůstaneme ještě u osmi bitů, kdy jeho hodnota je 256. Příkladem jsou třeba přirozená čísla od 0-255. Vidím, že jsme se zase trochu více rozepsali. Tak to musíme zkrátit. Dalším záznamem je „kiloByte“.
Jeho velikost je 1024 bajtů tedy 210. Kilo je vlastně předpona soustavy SI. Trochu narážíme na tu hodnotu 1024 bajtů. Tato hodnota je známá pro bajty a používá se. Mě ale napadlo, že bych tu mohl zmínit tzv. „KibiByte“ který má právě 1024 bajtů. Pro kilobyte bych spíše zmínil hodnotu 1000 bajtů. To byl ale jen další dodatek. Časem si můžeme říct více. Písmenka se nám množí množí a my nejsme u konce. Tak šup na další jednotku. Tou je „MegaByte“, jeho hodnota je 1024 kilobajtů. Zase tu můžeme zminit velikosti 1 000 000 bajtů a tzv „MebiByte“, který má ~1048,6 kilobajtů. Abychom si to pořád neopakovali (zbývá GebiByte, TebiByte), řekneme si jen ten konec a tento román bude celý. Další jednotkou je tedy „GigaByte“, který má hodnoty 1024 megabajtů. Na konec je tu jednotka zvaná „TeraByte“ ,která má 1024 gigabajtů. Chci se omluvit za to, jak jsem to zkrátil, ale jak znám dnešní čtenáře, přestalo by vás to v půlce bavit. Timto tkončím článek a těším se s vámi na další díl. OZiiK
JAK BÁSNÍKŮM CHUTNÁ ŽIVOT NA ISŠTE Máme tu další básně, opět téma láska – co jiného by také mělo studenty trápit?
Křičel bych na měsíc Hlava se mi z toho točí, jak jsem se ztratil v kráse tvých očí. Mám v břiše motýlů na tisíc, to že tě miluju, křičel bych až na měsíc. Chci s tebou až do konce života žít a právě teď chci s tebou být. Polibek sladký jako med, hádky,co zabíjí, jak hadí jed. Ty už jsou dávno pryč, zbyl po nich jen nekonečný chtíč. Toužím po tvém objetí, jsem totiž sám, v zajetí. V zajetí tvé krásy, mé jediné spásy. Zmatený jako zvíře v paasti, chycený ve chvílích slasti. Cítit dotyky tvých rtů, cítím se jako v pavučině snů. Díky tobě jsem blízko hvězd, jsi ta jediná ze všech možných cest. Jsi důvod, proč ledovce začaly tát, jsi ta, o kterou se začalo mé srdce bát. Romeo
Vzpomínky Člověk zažil spoustu věcí, na ty dodnes vzpomíná, na lepší i horší časy, zaplaví tě zvláštní pocit, vzpomínka vždy dojímá. Možná že se začneš potit, když vzpomínka hrozivá vynoří se kdesi v hlavě, zaženeš ji ale hravě. Vzpomínáš a usmíváš se, trapné chvilky hodnotíš, na tu chvilku v plné kráse zapomenout neumíš. I ty chvilky romantiky v paměti jsou zapsané, staré i ty nové triky a vzpomínky ospalé. V této chvíli vzpomínek přemýšlím nad stářím věcí svých, kolikrát zatím padal sníh. Pár zajímavých vzpomínek pro tuto zvláštní atmosféru napadlo mě, já čekám změnu v té velké kopě vzpomínek. Znal jsem lidi, co už neznám, a blízko čistá krajina, mám pocit, že víc už nemám, jen vzpomínka hřejivá, která časem ubývá. Standa Vtípky aneb trošku kamenného humoru
Jedou dva chlapci vlakem okolo stáda krav. Jeden z nich najednou povídá tomu druhému: "V tom stádu bylo 254 krav." Druhý se ho ptá: "Prosím tě, jak si to mohl tak rychle spočítat?" "To je jednoduché," odpovídá první, "spočítáš nohy a vydělíš je čtyřma!" Karkulka: "Babičko, proč máš tak velké oči?" Vlk: "Abych tě lépe viděla." Karkulka: "Proč máš tak velké uši?" Vlk: "Abych tě lépe slyšela." Karkulka: "A proč máš tak velkou pusu?" Vlk: "Abych mohla jíst tatranky na šířku!" Zastaví kamion na červenou, ke dvířkům doběhne blondýna a zaťuká na okénko. Řidič ho stáhne a blondýna na něj: "Jmenuju se Marie, jedu za vámi a ztrácíte náklad." Řidič zakroutí hlavou, padne zelená. Na příští křižovatce se scéna opakuje. Na třetí červené to řidič už nevydrží, vyskočí z náklaďáku, zaťuká na okénko auta blondýnky, a když ho blondýna stáhne, tak řekne: "Já jsem nějakej Karel, je zima, jsme v Liberci a já sypu sůl na silnici." Víte, jak se beze zbraně chytají na dvorku zajíci? Do středu dvorku se dá kámen a posype se pepřem. Zajíc k němu přihopká, čichne si, kýchne a rozbije si hlavu o kámen. Stojí dědeček na trhu a vyvolává: "Kupte si pánové houby pro manželky!" Jde kolem mykolog a zděsí se: "Proboha, vždyť jsou všechny jedovaté." "No a? Vždyť říkám pro manželky!" Pepíček zazvoní u dveří sousedů. Otevře paní Lambergová a ptá se: "Co chceš Pepíčku!" "Našel jsem vašeho kanárka." "Ale Pepíčku, to je kočka,"diví se sousedka."Já vím, kanárek je uvnitř!" "Chtěl bych si koupit nějakého papouška." "Prosím, zrovna tady máme tenhle krásný exemplář, nádherně zpívá." "No dobrá, ale jak dlouho se vaří?" Volají si dvě kamarádky a jedna říká: "Koupila jsem si nový šampon." "A je dobrej?" "Je úplně úžasnej, mám spoustu lupů a žádný vlasy." Jde chlap po ulici a najednou vidí, jak na stromě sedí chlap. Zeptá se ho: "Co tam děláš, Redbull ti dal křídla?" A on na to: "Ne Redbull, ale pitbul!" Za doby Karla IV. jede rytíř na hrad Karlštejn. U vrat stojí stráž: "Co chceš?" Rytíř: "Jedu popřát našemu králi k svátku!" Stráž ale protestuje: "Člověče co blázníte! Dnes není Karla!" "Vždyt' já vím, že dnes není Karla... ale je čtvrtýho."
Anketa Vztah žáků naší školy k cigaretám JAK JSOU NA TOM S KOUŘENÍM STUDENTI ISŠTE ? Anketu pro vás připravily a zpracovaly studentky 4PV
Zpracovaly: Klára Ilečková, Zuzana Kratochvílová, Monika Lörinczová, Karin Prochásková, Denisa Váchová, Eva Zimová prohlášení Cílem naší ankety bylo zjistit, jaký vztah mají studenti naší školy k cigaretám. Chtěly jsme zjistit, zda je na škole více kuřáků než nekuřáků, kolik studentů chodí kouřit o malých přestávkách a
jaký názor na kuřáky mají jejich nekuřáčtí spolužáci. Také nás zajímal názor studentů na učitele – kuřáky. Dotázaly jsme se celkem 179-ti žáků jak z maturitních, tak učňovských oborů. Z tohoto počtu
cigaretám holduje 100 žáků, 79 žákům však naopak kouření překáží. Bohužel ne všichni žáci zodpověděli všechny odpovědi, u mnoha otázek součty odpovědí nesouhlasí.
Závěr I když v naší skupině je nadpoloviční většina kuřaček, byly jsme některými odpověďmi překvapeny. Mnoho kuřáků začalo s cigaretami už před pěti a více lety. Také velká většina žáků-kuřáků si myslí, že jsou už na cigaretách závislí. Zaskočilo nás i vysoké číslo odpovědí, kde kuřáci tvrdí, že o malých přestávkách si na kouřovou pauzu nezajdou. Někdy to na parkovišti před školou tak
nevypadá. Jedenácti žákům se kouření v areálu školy nevyplatilo a byli potrestáni výchovným opatřením. Mnoho nekuřáků cigaretu vyzkoušelo, většinou však z obavy o své zdraví s tabákem dále nepokračovali. Většině nekuřáků nevadí, že jejich spolužáci si jdou o pauze zapálit, a že v hodinách smrdí kouřem, ale najdou se i tací, kterým cigaretový zápach vadí. Naprostá většina kouřících i nekouřících studentů je
pro vymezení prostoru pro kuřáky. Podobně velká skupina žáků odpověděla negativně na kouření učitelů o malých přestávkách. Kouření má neblahý vliv na zdraví kuřáka. Významně se podílí na vzniku mnoha nemocí, nebo je dokonce přímo zapříčiňuje. Na kouření zemře v České republice ročně přes 3 000 lidí. Toto číslo by si měli vzít všichni kuřáci k srdci.
Výsledky ankety Kuřák 1) Jak dlouho kouříš? Jak dlouho kouříš? méně než rok
rok až pět let
Nekuřák 1) Kouřil Jak dlouho kkk jsi někdy? jen jsem to zkusil
pět let a více
12 žáků
19 žáků
nikdy
29 žáků
48 žáků
37 žáků
33 žáků
2) Proč jsi začal kouřit?
2) Pokud jsi kouřil, proč jsi přestal?
kksksk
parta, začlenění do skupiny
kouřil, ale přestal jsem
hvhgvzgvfzgvft
ze zvědavosti
ze stresu, z problémů
kvůli zdraví
finanční zátěž
10 žáků
19 žáků
25 žáků
rodina, přítel/přítelkyně
26 žáků
37 žáků
3) Myslíš si, že jsi závislý?
3) Chodil by jsi s kuřákem/kuřačkou? kk
kdk
ano
ano
ne
ne
30 žáků 31 žáků
67 žáků
48 žáků
4) Chodíš kouřit o malých přestávkách?
4)Vadí ti, že tvoji spolužáci chodí kouřit o malých přestávkách? k
K ano
ano
ne
ne
24 žáků 38 žáků
41 žáků
77 žáků
5) Dostal jsi někdy výchovné opatření za kouření před školou? kk ano
ne
11 žáků
67 žáků
6) Schválil
Společné otázky o malých přestávkách?
bysuukouření ano
ne
58 žáků
117 žáků
7) Jsi pro vymezení prostorů pro kuřáky ve škole? kk ano
ne
53 žáků
125 žáků
8) Zakázal bys kouření i pro učitele? f
ano
ne
87 žáků
90 žáků
kkk 9) Schvaluješ kouření učitelů o malých přestávkách, přestože žákům je to zakázané? ano
ne
36 žáků
133 žáků
Jak nedělat řidičák! Přípravy na zkoušky Vždycky jsem věděl, že nejsem technický typ. Proto byl pro mě řidičský průkaz záležitostí obtížnější než pro většinu mužů (ba dokonce žen a dětí). Oba instruktoři měli se mnou hodně práce, ještě dnes na mě prý s láskou vzpomínají. Testy a jízdy byly náročné pro všechny zúčastněné, hodně to bylo způsobeno tím, že jsem si usmyslel udělat i motorku pětistovku. Jezdit na motorce jsem do té doby uměl, ale spíš než motorka to byla babeta bez řazení, lehkostí a ovladatelností přirovnatelná k obyčejnému kolu. Když jsem usedl za dvěstěkilový stroj a za mne se usadil stokilový řidič, zjistil jsem, že neumím zatáčet. Pohnul jsem řídítky do strany a trochu se nahnul. Nic. Nahnul jsem se trochu víc. Pořád jsem jel rovně. Musel jsem opravdu zabrat za řídítka a naklonit se, abych vůbec začal zatáčet. Než jsem to zjistil, tak jsem vjížděl do protisměrů, až se instruktor naštval, pevně chytil řídítka a zarejdoval ze strany na stranu, ať vím, jak se to dělá. Řekl jsem si: „Juchů, zkusím to taky.“ Zkusil jsem to – nepodíval jsem se do zrcátka,něco nás předjíždělo a od kolize s předjíždějící dodávkou nás dělily centimetry. Podobných situací se seběhlo během učení ještě hodně, dnes pana instruktora Štístka tak trochu lituji. Nakonec jsem si vše odjezdil a přišli na řadu testy s komisařem… Pokus č. 1 Na prvních řidičských zkouškách jsem nesplnil vědomostní testy, neboť jsem se učil jen z knihy. Zájemců bylo hodně, takže na techniku mě dali k mladému úředníčkovi, který mi odsouhlasil techniku i přes mé polovičaté znalosti. První byla jízda autem: udělal jsem čtyři drobné chyby, což je podle komisaře jako jedna velká. Zda mi dá řidičák? Prý ještě uvidí podle motorky (když jsem to sdělil instruktorovi, dostal záchvat smíchu.). Jeli jsme z nějaké vesnice k Sokolovu. Při nácvicích jsem jezdil maximálně 40km/h a instruktor na mě často hulákal, ať přidám, že zdržuji provoz. Nyní jsem byl rozhodnut provoz nezdržovat a jet, jak jen to předpisy
dovolí. Na výzvy ke zpomalení jsem reagoval jen na chvíli. Nejhorší byly zatáčky. Nedokázal jsem odhadnout, v jaké rychlosti bych měl do zatáčky vjet. Obvykle to dopadlo tak, že jsem brzdil uprostřed zatáčky a skončil u krajnice či na středové čáře. Z pruhu jsem však nevyjel a rychlost udržoval. Po dojetí mi komisař sdělil, že si obojí ještě zopakuji. A mimo jiné se svěřil, že se prý se mnou bál (nechápu proč přece umím improvizovat a k vysekání bylo daleko, i když to tak možná nevypadalo). Pokus č.2 Testy jsem se tentokrát učil z internetového programu, takže jsem prošel. Horší to bylo opět s motorkou, která byla tentokrát na řadě jako první. Podle učitele jsem si měl vzít vlastní helmu, páč tu jejich bude mít někdo jinej někde jinde. Prohledal jsem celý byt, než jsem od rodičů zjistil, že mé oblíbené žluté kokosáky zůstaly na zahradě v Jindřichovicích. Musel jsem vzít za vděk neforemnou, oranžovou helmou s dvěma modrými proužky. Když jsem si ji nasadil a prohlédl jsem se v zrcadle, uvažoval jsem, že by se pod ní schovalo i velké Afroháro. I brýle zůstaly na zahradě. Naštěstí jsem opět dokázal improvizovat - brýle od sekačky jsou pevné, spolehlivé a nevlítne tam ani muška. Když jsem se s touto výstrojí ukázal instruktorovi, jen stěží zadržoval smích. Zato komisař mi přišel, jako by ztuhnul. Pak jsem čekal jeden a půl hodiny venku na mrazu (15°C - podzim), takže na motorku jsem přišel promrzlý a zkřehlý. By Šel jsem jako poslední motorkář. Tentokrát byl komisař chytřejší - vzal mě jen po městě, neboť věděl, že tam nepojedu rychle. To je fakt, sice okruhy byly menší problém, ale na hlavní silnici ve městě jezdím opravdu zkušeně. Horší už byly ty menší uličky - člověk je rád, když ten stroj vůbec uřídí, natož aby dával bacha na značky. Co na tom, nějaká stopka sem, nějaká jiná tam, hlavně že jsem dával bacha a nevjel pod ten náklaďák (a že to dalo zabrat, abychom tam neskončili). Po "přistání" mi už už chtěl komisař říci, že jsem to neudělal, když ho instruktor
ještě přerušil: "Ještě auto, ještě auto". To už mi šlo znatelně líp. Dokonce jsem těsně zastavil před zákazem vjezdu do protisměrné ulice a omluvil se, že dál nemůžu. Komisař se zamyslel, jak mne zhodnotit, a nakonec řekl: "Nóó. Abych se s vámi nemusel zase otravovat na té motorce, tak to prohodíme. Tím autem, to jste jezdil hrozně, příšerně - každopádně budete muset opakovat. No, a tu motorku jste jakž takž dal.". K radosti mé i radosti instruktora jsem opakoval již jen auto, které jsem uměl. Alespoň jsem si to myslel... Pokus č.3 Nevyšel. Moje jízda měla mouchy (prý závažné nedostatky), např. že jsem nedal přednost chodci na přechodu (jak myslet na důchodce v tak nervní chvíli?) a navíc jsem na úseku několika metrů místo 30 km/h jel 40 km/h. Instruktor však začíná zjišťovat, jak bychom to mohli udělat bez pana komisaře Filuty, kterého jsem doteď měl... Pokus č.4 Instruktor Štístko zabodoval. Vyhmátl si období, na kdy si Filuta bere dovolenou, a v té době tam se mnou schválně zašel s vědomím, že budu mít jiného komisaře. Pan Šeba ušel. Po jízdě, která byla podle mě bezvadná (prý měla mouchy), mi řekl, že jestli si u učitele předplatím ještě dvě hodiny jízd a odjedu je, tak mi to dá. Stačí, aby mu pak instruktor zavolal, a papír tam na mě bude čekat. Okamžitě jsme se s instruktorem ještě před ním domluvili na sobotu. Když však byl Šeba z doslechu, okamžitě mi vysvětlil, že ať si nemyslím, že se mnou bude někde jezdit. Prý mu zavolá že hotovo a zajdu si pro papír. A tak jsem udělal řidičák. Nedávno jsem viděl v Teorii velkého třesku, jak dělal řidičák Sheldon. Táta říkal, že i v způsobu získání řidičáku je mi trochu podobný... této podobnosti bych nevěřil, kdyby o mně kamarádi neříkali to samé. Kdoví, hlavně že mám papír v ruce a srdce na dlani. PS: jakákoliv podobnost s vašimi testy a pokusy je čistě náhodná. Jména i příběh – to vše je pozměněno..
