Nadané dítě v běžné škole z pohledu sociální psychologie
Vypracovala:
Markéta Tichá 2.ročník M – Pg ZS 2004/2005
Úvod 1. Kdo je to nadané dítě? Nadání se definuje jako výjimečná všeobecná intelektová způsobilost, či výjimečná vývojová úroveň. Z této definice vyplývá, že nadání lze vyjádřit pomocí inteligenčního kvocientu (IQ). Dítě, které ve standardizovaném testu IQ dosáhne 130 a více bodů se označuje za nadané. Statisticky je to okolo 2,25% lidí (tj. více než jedno dítě z 50). Pro školní praxi to znamená, že se každý učitel během svého působení setká s nadaným dítětem. Také proto, že nadané děti stojí „na okraji“ (nenacházejí se v průměru) své populace, jsou nazývány dětmi se specifickými potřebami k učení. Je tedy nutné se nadanými dětmi více zabývat. Stejně jako se dá rozlišit stupeň nadání (jak moc je dítě nadané), rozlišuje se i několik druhů nadání. Je to nadání umělecké, praktické, sportovní a intelektové. Nadaný člověk může disponovat jedním, nebo i více druhy nadání. Možná to nemusí být na první pohled patrné, ale ne všechny druhy nadání „dělají ve škole problémy“. Snad každý si vybaví jako příklad úspěšného třídního sportovce, který byl u všech velmi oblíben a učitelé si na něj nikdy nestěžovali, protože nikdy „nevyčníval z řady“. Možná se mnou nemusíte souhlasit, ale myslím si, že žádné z uvedených nadaní nedělá ve škole takové problémy jako nadání intelektové. Dále tedy slovem nadání myslím nadání intelektové. 2. Proč se problémem nadaného dítěte ve škole zabývat? Může to být vůbec považováno za problém? Nadané dítě se ve škole projevuje specifickými způsoby: – svými znalostmi přesahuje stanovené požadavky – má vlastní pracovní tempo – je velmi všímavé a pozorné – má výbornou paměť – učí se rychle a dobře – v myšlení se projevuje originalitou – správně používá mnoho slov (i cizích) – klade mnoho otázek – rádo řeší náročné úlohy a chce je řešit samostatně aj. Lze nalézt i mnoho odlišností co se týče osobnosti a emocionálního charakteru: – vytrvalost motivů a důvěra ve své schopnosti – samostatnost, sebedisciplína, ctižádost – perfekcionalismus, důvěryhodnost, čestnost – nedůvěřivost, menší přizpůsobivost, uzavřenost aj. Nadané dítě je tedy dítě nějakým způsobem vyčnívající z průměru, a to z průměru nejen intelektového. V dnešní době škola není příliš přizpůsobena na rozdílnou výkonnost jednotlivých žáků a je koncipována tak, že vyhovuje většině, tedy průměru. Každý, kdo nějakým způsobem vyčnívá z průměru je brán jako rušivý element, díky němuž nemůže vyučování probíhat tak, jak si učitelé i instituce předem „nalajnovali“. Dále zkusím poukázat na některé konkrétnější problémy nadaných dětí ve škole a pokusím se je popsat či odůvodnit pomocí poznatků ze sociální psychologie.
Vývoj Z vývojového hlediska je nadaný jedinec na vyšší úrovni než jeho vrstevníci. Nebudu tu ale mluvit o vývoji tělesném, protože v této oblasti se neprokázaly žádné rozdíly mezi dětmi nadanými a dětmi bez nadání (tzv. kontrolní skupinou). Vyvrátila se tak domněnka, že „co bylo nadaným přidáno na intelektu, bylo jim odebráno na stránce fyzické“. Ve vývoji kognitivním jsou ale děti nadané výrazně před dětmi z kontrolní skupiny. Dříve se naučí chodit, mluvit, číst i psát. Je možné říci, že každé z vyčleněných období kognitivního vývoje u nich nastupuje dříve, než u ostatních dětí. To se může stát
překážkou v komunikaci s vrstevníky. Co se týče intelektu, nelze pochybovat o vysoké úrovni nadaných a jejich „vyčnívání“ nad ostatní. Protože je intelekt spojen s mnoha lidskými činnostmi, vznikl mýtus, že nadaným dětem se lépe než ostatním daří úplně všechno. Není tomu tak. Mnohdy jsou v jiných oblastech vývoje, jakými jsou například vývoj motorický, senzomotorický, verbální, emocionální i sociální, spíše pozadu za ostatními vrstevníky.
Socializace Socializace je komplexní proces, v rámci kterého se jedinec jako biologický tvor stává prostřednictvím interakcí a komunikace sociální bytostí, schopnou chovat se jako člen určité skupiny či společnosti. Je to proces celoživotní, při kterém jedinec do sebe přijímá kulturu prostředí, ve kterém bude žít. Nadané dítě je většinou uzavřené do sebe, omezuje své interakce s okolním prostředím. Někdy dokonce odmítá i fyzický kontakt, který je základem intimního vztahu s matkou. Odmítáním sociálních interakcí s jinými jedinci se ochuzuje o množství informací, které mu interakce může poskytnout. Jedná se zejména o informace se sociálním kontextem, které pro něj v této chvíli nejsou zajímavé. Sociální učení se tak odehrává víceméně pouze ve známém rodinném prostředí, kde není možné nalézt všechny vzory pro učení se sociálním rolím. Ani v rodině ale neprobíhá nic bez problémů, protože nadané dítě vyžaduje neustálou pozornost, vše se musí točit kolem něj, tím se opět zužuje prostor pro jiné interakce, při kterých by mohlo docházet k sociálnímu učení (pozorování vztahů rodinných příslušníků mezi sebou navzájem a okolím). Důsledky se projeví po vstupu dítěte do školky či školy. Najednou se jeho situace změnila k nepoznání. Vyučující má ve třídě více dětí, než jen to jedno, mnohdy dokonce více, než je pro jeho práci optimální. Nadané dítě již proto nestojí ve středu pozornosti, ale o pozornost vyučujícího se musí dělit. A nejen to! Musí se svými vrstevníky dokonce dobře vycházet, komunikovat a spolupracovat. Musí se naučit nové roli žáka a spolužáka. To mu ale jde velmi těžko, protože není schopno přijmout nové skutečnosti a dobře a rychle se přizpůsobit.
Příběh ze školní třídy Začínám pozorovat nadané dítě ve chvíli, kdy přijde poprvé do školní třídy. Okolo sebe vidí mnoho jiných dětí, které jsou ve stejném napětí jako ono samo. Všichni sedí v lavicích a čekají na příchod učitele. Učitel přijde do třídy a začíná s žáky komunikovat. Mnou sledované dítě je zmatené. Učitel se nevěnuje pouze jemu, ale svou pozornost se snaží dělit mezi všechny žáky stejným dílem. Dítě na sebe začíná upozorňovat. Nejdříve zkouší vykřikovat, ale toto chování je klasifikováno jako nežádoucí. Musí se hlásit. Tak se tedy hlásí. Neustále má ruku zvednutou vysoko ke stropu. Učitel jej několikrát vyvolá a zjistí, že všemu rozumí, že se ptá již na věci, ke kterým se dostanou později. Přestane jej tedy vyvolávat tak často. Zatím je u učitele zapsáno jako dítě, které mnoho ví. Někdy je mu dokonce odpuštěno, jestliže nezná odpověď na některou otázku a špatná známka je brána jako výjimka, kdy dítě něco rozrušilo, kdy nemělo optimální podmínky pro výkon. Žáček se ale nenechá odradit a neustále pokládá učiteli mnoho otázek, chce utišit a uspokojit svou touhu po vědění. Někdy se hlásí, jindy vykřikuje. A protože mu nestačí vyučovací hodina, „pronásleduje“ učitele i o přestávkách, neustále se snaží navázat kontakt, pořád chce komunikovat. Prvního dojem o dítěti, které je chytré a má bohaté vědomosti již ustupuje do pozadí. Žáček se stává přítěží, protože si s ním učitel neumí poradit, neví si rady, jak by jej zabavil a přitom nenarušil chod výuky. Pozornosti ze strany učitele se nedostává v takové míře, jak by si dítě přálo. Dospěje tedy k názoru, že když pomůže ostatním žákům, budou mít úkol splněn a učitel se bude moci věnovat jemu. Nejen, že se neustále otáčí, aby pomohlo okolním spolužákům, ale někdy i odpovídá na jejich vyřčené otázky. To už je na učitele ale moc. Bere to jako
vyrušování a drzé chování. Domluvy a vysvětlování nepomáhají. Nadané dítě je tak nekompromisně zařazeno do škatulky dětí nepozorných, zlobivých a nenapravitelných. Je tu ještě další problém a tím je neustálá pozornost upínající se k učiteli. Nadané dítě je velmi pozorné a citlivé na to, když někdo dělá něco špatně. Když tedy učitel udělá chybu, bez nejmenších zábran na ni dítě upozorní. Učitel je ovšem ne vždy připraven na „kritiku“ své práce. Může se tak stát, že místo aby napravil svoji chybu a poděkoval za upozornění, vezme si tuto „kritiku“ jako osobní urážku nebo drzé chování vůči své osobě ze strany žáka. Zprávy o chování onoho žáka se rychle nesou učitelským sborem. Každý učitel, který se s tímto dítětem setká již nepochybuje o tom, že je to dítě nepozorné, vyrušující. Dokonce i učitel, který neměl možnost si sám utvořit na žáka názor, přebírá informace kolegů jako správné a vytvoří si určité očekávání o chování tohoto žáka. Místo toho, aby si nezaujatě utvořil celkový obraz o žákovi sám, vkládá do něj očekávání na základě získaných informací. Žáček pak toto očekávání přijímá a místo aby měl možnost vyvrátit učitelovo mínění, pouze jej potvrdí. Některý učitel si, v lepším případě, povšimne hlubokých vědomostí tohoto žáka a doporučí rodičům návštěvu pedagogicko-psychologické poradny. Tam odborníci zjistí, že se jedná o dítě nadané. Vyvstává tak otázka, jak se změní přístup k nadanému žákovi. Podle nového školského zákona má učitel několik možností. Nadanému dítěti se může umožnit přeskočení ročníku, některé předměty může navštěvovat se staršími žáky nebo mu škola může poskytnout individuální vzdělávací plán aj. Pokud tedy dojde ke změně v nazírání na nadaného žáka, který byl až dosud považován za spíše problémového, můžeme hovořit o velkém štěstí. Ne vždy se totiž podaří nabourat vytvořené představy. V mnoha případech k identifikaci nadání vůbec nedojde. Nadané dítě, které jsem tu představila je řazeno ke skupině aktivních, až hyperaktivních, kteří se chtějí prosadit. Dalšími třemi typy jsou nadané děti bezproblémové, uzavřené (často v myšlenkách unikající z reálného světa, to je tzv. denní snění) a neprojevené. U těchto dětí je většinou těžší nadání identifikovat, protože se nijak výrazně neprojevují. Ani v mém modelovém případě to nemuselo dopadnout dobře. Nikdo z učitelů si kupříkladu nepovšimne rozporů v ohodnocení žáka učiteli a jeho znalostmi a vše se odvíjí jiným směrem. Ani rodiče nejsou vždy nakloněni návštěvám v poradnách. Pokud si budu hrát na pesimistku a nahlédnu ještě dále do situace, kdy dítě není považováno za nadané, ale jen za rušitele, budu se možná docela divit. Jestliže učitel a rodiče nezjistí, nebo nebudou schopni nadání akceptovat, zvolí tak nutně nevyhovující přístup k dítěti se specifickými potřebami k učení. Budou-li k němu přistupovat jako ke všem ostatním, průměrným, dětem, budou-li se třeba i snažit jej zatlačit do tohoto průměru, dítě postupně ztratí zájem o dění ve škole, začne úmyslně snižovat svůj výkon, aby se přiblížil svým spolužákům, nebo bude výkon úmyslně odmítat. Vzdor vůči školnímu dění může přerůst až v agresivitu či záškoláctví. Rodiči ani učiteli není obvykle tento vývoj nijak zastaven, protože je považován za další přirozený stupeň již pozorovaného chování. Nepomáhají ani tradiční „nápravné metody“, které jsou určeny pro jiný původ takového chování. Dítě se nakonec natolik identifikuje se svou novou rolí, že dojde až ke ztrátě jeho nadání.
Ze sociální psychologie Dále uvádím některé termíny ze sociální psychologie, jichž jsme si mohli podle popisu v textu všimnout. Kurzívou je uvedena příslušná situace z příběhu. 1. Efekt prvního dojmu (efekt pořadí) Říká, že první informace, kterou o osobě získáme je určující pro naše další vnímání této osoby. Máme také tendenci nevnímat informace stojící v protikladu k s prvním dojmem. Po několika otázkách a správných odpovědích učitel zjišťuje, že je žák vnímavý, má
mnoho zkušeností a znalostí, jeví zájem o nové informace. Jeho „vyrušování“ není bráno v potaz. 2. Efekt následného dojmu Tento efekt nastupuje v případě, že první dojem byl positivní a nastala situace, ve které na nás dotyčná osoba působí špatným dojmem. Tento špatný dojem může přebije již získaný positivní první dojem. Stalo se tak i v našem příběhu, kdy žákova snaha byla přehlížena, aby učitel mohl dát prostor jiným dětem, a přešla do stavu, kdy byla vnímána jako vyrušování, tedy něco špatného. 3. Schémata Jsou to zčásti kulturně podmíněné a zčásti získané informace spojené do systémů, schémat. Jsou to jakési „miniteorie“ fungování společenských jevů. Můžeme sem zařadit i teorii „nálepkování“ a Pygmalion efekt. Pygmalion efekt Tímto se rozumí, že žák se stává takovým, za jakého ho pokládá učitel. Tedy podle toho, jaké očekávání do něj vkládá. Učitel, který se s žákem sice ještě nesetkal, ale dostal již nějaké informace o jeho chování od svých kolegů, si vytvořil očekávání a podle toho se k němu také choval, nepřímo mu tak své očekávání nutil. 4. Regresivní chování Toto chování je popisováno především u různě starých sourozenců. Jedná se o situaci, ve které se nachází starší ze sourozenců. Ten cítí výhody mladšího sourozence pramenící z jeho bezmocnosti, ve které je ve středu pozornosti dospělých, začíná se tedy chovat jako on (vrací se vývoji zpět). Myslím, že tak můžeme popsat situaci, kdy nadané dítě, výkonnostně a podle znalostí na vyšší úrovni oproti svým spolužákům, upouští od své aktivity, záměrně snižuje výkon a snaží se tak zařadit do průměru. 5. Neverbální komunikace Neverbální komunikace je komunikace probíhající pomocí systému znaků, které provází verbální sdělení. Jsou to například gesta, mimika, fyzický postoj, pohyby, oční kontakt a paralingvistické jevy. Sem můžeme zařadit jakékoli signály, které nadaný žák vysílá směrem k učiteli a učitel k žákovi (otáčení se, udílení rad spolužákům, projevy denního snění, znuděné výrazy v obličeji, „proxemický tanec“ ze strany učitele aj.). 6. Laické psychologické chyby (kategorizace, selekce, inference) Kategorizace je zařazování do skupiny pomocí charakteristického znaku. Selekcí se rozumí vnímání jen některých informací přicházejících od komunikačního partnera, nebo jejich výběr či přehlížení. A inference znamená vnášení nerelevantních informací do vnímaného. V našem příkladu docházelo k přehlížení informací o žákově dobré inteligenci (správné odpovědi, zájem o výuku). 7. Postoje Postoj je hodnotící stanovisko vůči nějakému objektu, ze kterého se odvozuje naše jednání. Postoje fungují vždy v systému s jedním nebo více ústředními postoji. Učitel si na základě informací o chování žáka v hodinách vytvořil racionální obraz o žákovi jako celku. Vstoupily do toho ovšem i informace s emotivním nádechem. (Učitel si kupříkladu může myslet: „Žák sice ví, ale ruší tím ostatní žáky, ruší mou práci, pročež se nemohu tolik soustředit, svými neustálými otázkami je až dotěrný,...“) Postoj a jednání učitele vůči žákovi se odvíjel od těchto informací (snaží se ho přehlížet, nevyvolává ho, nesměřuje na něj své otázky aj.).
8. Vliv sociální skupiny na jedince Za sociální skupinu tu budeme považovat školní třídu, do které je žák zařazen. Každá skupina ovlivňuje chování a jednání jedince. Působení může být záměrné či nezáměrné, přímé nebo nepřímé. Náš nadaný žáček se mohl ocitnout pod vlivem skupiny, které vadilo jeho inteligenčně nadprůměrné postavení. V důsledku toho snížil svůj výkon, uchýlil se k záškoláctví nebo se začal chovat agresivně, aby nebyl ze skupiny vyčleněn. Závěr Možná můj příběh působí pesimisticky, ale, bohužel, je pravda, že mnohé nadané děti se jako nadané neidentifikují vůbec nebo se identifikují příliš pozdě. Učitelé nejsou dostatečně připraveni na výskyt těchto dětí ve svých třídách, natož na práci s nimi. Co je toho příčinou, o tom mohu jen polemizovat. Je to nedostatečná příprava učitelů při studiu? Nezájem o tuto problematiku? Netečnost k nadaným jedincům, kteří přece zvládnou vše sami a bez pomoci? Nakousla jsem tu některé problémy s nadanými dětmi a jejich příčiny podle sociální psychologie. Nešlo říci vše, protože jde o velmi komplexní problém. Aby bylo řečeno vše, vydalo by to na celou knihu. Podle mého názoru zde nejvíce záleží na efektu prvního a následného dojmu. Učitel by se měl umět oprostit od emocionálního prvního i následného dojmu a utvořit si o žákovi jasný a racionální obraz. K tomu by mu mohly posloužit záznamy o žácích, které si bude vést, dialog s kolegy i se samotným žákem, názory spolužáků aj. Bylo by krásné, kdyby každý talent, který do školy vejde, z ní vyšel jako talent více rozvinutý. Pro jistotu bude lepší, když bude jako nadaný identifikován i ten žáček, který nadaný není. Každý, který nám proklouzl mezi prsty, mohl učinit epochální objev, podepsat se pod světoznámé umělecké dílo. A proto říkám: „Ani jeden talent na zmar!“
