Nad Strategií mezinárodní konkurenceschopnosti ČR (poznámky a zamyšlení) Zpět na vrchol – Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky pro období 2012 – 2020 - pod tímto hrdým názvem připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu na základě podkladů zpracovaných NERV dokument, který „připraví Českou republiku pro budoucnost v globalizovaném světě. Součástí strategie je více než čtyřicet klíčových a několik stovek dílčích opatření, jejichž prostřednictvím vzniknou přívětivé podmínky pro kreativní podnikání, inovace a růst.“ Jak je patrné autoři si kladou velmi náročné cíle a proto je jistě vhodné se tomuto dokumentu podrobněji věnovat. Vždyť by měl ovlivnit celé nejbližší desetiletí rozvoje české ekonomiky a neskrývaným záměrem autorů je ovlivnit i vývoj společnosti. Není to první dokument, který se chce věnovat vymezení budoucnosti české ekonomiky. Autoři správně připomínají dokument s podobným názvem z roku 2005, který měl vytyčovat strategii do roku 2013. Žel, již se nezabývají tím, proč tento dokument zůstal nenaplněn. Možná by právě pro takové prognostické práce bylo dobré se zamyslet nad tím, proč podobné dokumenty zůstávají nenaplněny. Proč se při nejbližší vhodné příležitosti od nich odstupuje resp. proč se ztratí v úřednické mašinérii operativy. Jsou dobré jen k tomu, aby se „odškrtl další splněný úkol“? Nebo - řečeno s odstupem času – jsou jen hezkým řečnickým cvičením? Nebo je to proto, že svým zpracováním jsou chybné – nezachycují věrohodně budoucnost, nejsou schopny zachytit hybné síly budoucího rozvoje, nebo používají špatnou metodu práce? Právě taková úvaha resp. kritické hodnocení minulosti a odpověď na to, proč tyto strategické dokumenty končí v zapomnění - by byla dobrým mementem i pro současný dokument, který - velmi pravděpodobně – potká osud svého předchůdce. Kritická analýza minulosti, příčin, proč se nedaří závěry a doporučení strategických dokumentů realizovat, jistě neznamená popření smyslu takových prací. Byl by to spíše důvod k zamyšlení nad způsobem a metodami těchto prací. Zda skutečně jejich doporučení vycházejí z reálného života, anebo jsou to jen doporučení opisovaná z učebnic ekonomie či jiných věd. V prvé řadě se pokusme vymezit, z jakých základních východisek vychází zpracovatelé této strategie. Je to zcela bezpochyby dosud převládající neoliberální teorie spočívající na tom, že je nutno se zbavit státní regulace a zasahování a ponechat co nejvíce prostoru tržním silám. Tak autoři např. na str. 7 tvrdí, že je nutno posoudit, zda by některé veřejné výdaje nemohl lépe zajišťovat soukromý sektor. Následně je pak tato privatizace veřejného sektoru zřetelná např. na kapitole zdravotnictví, která zcela jednoznačně vyzývá k zavedení řízené zdravotní péče, vyšší spoluúčasti, nadstandardům. Autoři zřetelně nemohou nebo nechtějí vyjít za rámec převládajících ekonomických schémat neoliberalismu, ačkoliv právě současný hospodářský vývoj – nejen v ČR, ale i v Evropě a ve světové ekonomice – podle našeho názoru dokazuje neudržitelnost těchto schémat. Na druhé straně je také zřejmé, že současná vláda a její ministerstva nemohou předložit jiný obraz budoucnosti než právě neoliberální, neboť vláda ani jiná než neoliberální schémata ve své činnosti nepřipouští.
1
Předložená strategie především postrádá souhrnný pohled na budoucí ekonomiku jako celek. Ukazuje jednotlivé dílčí segmenty, ale je patrné, že tyto segmenty – jak ještě bude dále ukázáno – nejsou vzájemně provázané. Jednotlivé segmenty stojí „vedle sebe“ a jsou jak, je patrné, na sobě relativně nezávislé. To nutně vyvolává pocit, že o vzájemnou provázanost resp. vzájemnou podmíněnost redakční skupina buď neusilovala nebo nebyla ochotna tuto provázanost akceptovat. To je patrné zejména tam, kde se autoři snaží nalézt vzory pro budoucí směrování vývoje některých segmentů. Tak např. se uvádí, že Irsko je inspirací pro nás v tom, jak jednoduchý má daňový systém a že se v tom vždy umísťuje na předních místech v mezinárodních srovnáních. Stejně tak se oceňuje pozice Irska v oblasti inovací. Argumentovat pozicí Irska je v současnosti velmi zvláštní – i když z pozice neoliberálních pouček zcela pochopitelné. Je však na pováženou, proč má být vzorem české ekonomice - s ohledem na vývoj jeho ekonomické situace a po té, co muselo přijmout rozsáhlou mezinárodní finanční pomoc (minimálně 85 mld €, což je na relativně malou ekonomiku a zemi velmi masivní pomoc) a tato pomoc patrně není poslední. Přitom při hodnocení situace Irska se uvádí (nikoli v tomto dokumentu), že jednou z příčin irských problémů je právě jeho nízký výběr daní a rozsáhlé spekulace na finančních trzích, v nemovitostech atd. Na druhé straně v jiných částech strategie se jako následování vhodné vzory uvádějí skandinávské země. To se týká např. vzdělávacího systému, rozvoje inovací, kde se uvádí např. Finsko apod. Stejně tak je tomu i pokud jde o trh práce, kde se uvádí, že nejpropracovanější systém začleňování lidí do práce spojený s vysokou mírou jejich sociálních jistot je ve Skandinávii. Autoři tak na jedné straně jako příklad používají ekonomiky s relativně velmi nízkým stupněm přerozdělování (nízkou daňovou kvótou) – jako je tomu v případě Irska – a na druhé straně země s vysokým stupněm přerozdělování (vysokou – nadprůměrnou v rámci EU – daňovou kvótou). Lze obě tyto země vůbec srovnávat a lze si vzít z každého z těchto příkladů jen to, co se momentálně hodí pro danou oblast porovnávání? Nebo je nutné ekonomické modely těchto zemí chápat jako celek a tudíž jako dva vzájemně se vylučující modely? Takové otázky si zjevně tato strategie nestaví a lze se jen dohadovat, proč tomu tak je? Nelze totiž skrývat, že jsou to právě skandinávské země, které zpravidla ve všech srovnáních konkurenceschopnosti, ale i adaptace na probíhající ekonomickou krizi vycházejí relativně nejlépe. Lépe než země s nízkou úrovní daňové kvóty. Jsou potom takové příklady a hledání analogie při návrhu budoucích strategií skutečně relevantní? Lze sestavovat strategii budoucnosti tak, že se z každého systému vybere jen něco? Takový postup je možná efektní, může být i mediálně zajímavý, ale je prakticky uskutečnitelný? Skutečně lze mít rozsáhlé systémy podpory v nezaměstnanosti, rozvinuté školství a rozvětvený sociální systém a současně k tomu mít nízkou souhrnnou daňovou kvótu tedy podprůměrný podíl daní vč. sociálního pojištění na HDP v rámci zemí EU? Jsem přesvědčen, že toho v praxi nelze dosáhnout a také konkrétní česká praxe, která dnes směřuje k potlačení a likvidaci všech prvků sociální podpory, to potvrzuje. Autoři to pravděpodobně také vědí. Je jen otázkou, proč potom svůj výběr resp. svoje doporučení nekonkretizují resp. neuvedou, zda tato jejich doporučení jsou v české ekonomice za stávajících podmínek vůbec realizovatelná? Nebo jsou přesvědčeni, že jejich teze o vývoji daní, které „musí být dostatečně vysoké pro český systém přerozdělování, ale v oblastech s
2
vysokou konkurencí současně i mírně podbízivé“ jsou odpovědí právě na tyto požadavky? Nebo na to odpovídají blíže nespecifikované teze „moderního tax designu“, které autoři zmiňují? Mnohé lze vysvětlit tím, že tato strategie nemá souhrnnou část, která by souhrnně pojednávala o modelu dalšího rozvoje národního hospodářství na území ČR. Nebo ukazovala jakousi vizi budoucnosti (ale v komplexnosti) – jak se dnes moderně říká. Tato část by také nutně musela zdůvodnit, proč autoři nabízejí jimi zvolený model. Pokud taková syntetizující část chybí, lze celkem opodstatněně soudit, že autoři se tomuto požadavku záměrně vyhnuli, aby tak nemuseli konkretizovat svůj základní přístup k tomuto tématu. Potom ovšem jsou vypovídací schopnosti této strategie pro praktickou hospodářskou politiku velmi omezené. Nelze se tak ubránit pocitu, že smyslem vypracování této strategie je spíše „udělat si čárku“ za splněný úkol než vytvořit dokument, na jehož základě by bylo možné se pokusit změnit dosavadní trajektorii vývoje české ekonomiky. Autoři ve svém přístupu ke konkurenceschopnosti vycházejí z toho, že „konkurenceschopnost je vymezena schopností produkovat zboží a služby, které obstojí v testu mezinárodní konkurence, a zároveň schopností udržovat nebo zvyšovat reálný HDP“. K tomu pak dále dodávají, že potenciál konkurenceschopnosti „je zásadně dotvářen jak neovlivnitelnými podmínkami jejich fungování (přírodními, geografickými, podmínkami fungování v zahraničí, konkurenčními subjekty, globálním hospodářským a finančním cyklem) tak podmínkami ovlivnitelnými činností národní vlády a veřejné správy (ovlivňující případně i podmínky vnitřního trhu EU).“ Autoři za základní komponentu konkurenceschopnosti považují jednotkové náklady práce, kde v podstatě poměřují náklady na pracovní sílu k vývoji přidané hodnoty. Podle autorů strategie je důležité se soustředit především na analýzu nákladů na pracovní sílu, tedy jen na jednu část tohoto poměru. Je to nakonec i logické. V optice neoliberálních teorií je hlavním problémem růst mezd a tedy úkolem hospodářské politiky je využít všech možností k jejich relativnímu snížení či zpomalení jejich růstu. Přitom úroveň nákladů práce je v České republice daleko za úrovní, kterou dosahují vyspělé země EU. V relaci k SRN (SRN=100) se vývoj měsíčních nákladů práce v české ekonomice v letech 2003 - 2007 vyvíjel takto – zvýšil se z 21 % na 29 % v roce 2007 (podle propočtů VÚPSV z roku 2009). V roce 2007 pak byla relace nákladů práce na Slovensku – opět ve vztahu k SRN – bezmála 22 % (zvýšily se za stejné období o 8 bodů), v Polsku 26 %, v Portugalsku 46 %, ve Slovinsku 49 %, ve Finsku 96 %, ve Švédsku 113 % a v Dánsku 114 %. Logicky se potom nabízí úvaha, zda tato úroveň nákladů práce je skutečně tím, co české ekonomice brání v rychlejším hospodářském růstu a co zhoršuje její pozici při soutěži s ostatními ekonomikami. Nelze totiž nevidět, že doporučení zpracovatelů strategie směřují k tomu, aby se dále zhoršily postavení zaměstnanců na trhu práce. Např. v analýze trhu práce uvádějí, že je nutno „zvýšit nabídky částečných a jinak flexibilních úvazků, zvýšit rezidenční mobilitu a revidovat regulační rámec fungování trhu práce (zákoník práce), zejména pokud jde o vyšší flexibilitu zaměstnavatelů při propouštění, kde je současná legislativa v mezinárodním srovnání omezující“.
3
Zvyšování počtu částečných úvazků lze jistě považovat za zajímavý námět. Proč by to vlastně nemělo být tak, že někdo si ještě přivydělá a nezvýší si tak své možnosti dále nakupovat nebo lépe splácet hypotéku? Má však i svoji odvrácenou stranu. Není zvyšování počtu částečných úvazků vyvoláno tím, že v „normálním“ pracovním poměru si lidé dostatečně nevydělávají a proto si musejí přibírat ještě další zaměstnání? Je to skutečně žádoucím dlouhodobým trendem, aby lidé měli více částečných úvazků, které nesporně vedou k jejich většímu vyčerpání (pracují-li lidé déle než 8 hodin denně) a podle všeho zhoršují regeneraci pracovní síly, což má zpětně další dopady do zdravotního stavu populace atd. Skutečně je ideálem, aby lidé pracovali vždy jen několik hodin u jednoho zaměstnavatele a pak zase přešli k jinému, u kterého odpracují také několik dní a tak stále dokola jen hledali práci na několik dní či týdnů? Český jazyk pro lidi, kteří v minulosti vykonávali takovou práci, vytvořil přiléhavý název – nádeníci, kteří byli najímání vždy jen na několik dní či týdnů. Dost možná, že ano. Uvádějí přece, že „zaměstnavatelé mají právo od vzdělávacího systému očekávat, že absolventi budou učenliví, ochotní se učit a budou mít dostatek široce použitelných dovedností a kompetencí, aby jejich pracovní zaučení nebylo dlouhé a nákladné“. Všimněme si, že zaučení má být krátké a to tedy znamená, že se očekává jen jednoduchá práce? Očekává se také, že náklady na zaučení nebudou vysoké a tedy znamená to, že náklady na vzdělání ponese někdo jiný, kdo bude vytvářet potřebnou širokou škálu dovedností. Ten, kdo ponese tyto náklady, není stanoven – bude to společnost nebo zaměstnanec? Navíc je zde ještě jeden fenomén. Delší dobu se hovoří o tom, lidé si mají zvyšovat kvalifikaci, aby byli dostatečně adaptabilní. Ovšem kvalifikovanější práce zpravidla vyžaduje i delší dobu k zapracování, k seznámení s problematikou apod. Jen jednoduchá práce např. na pokladně supermarketu nevyžaduje žádné další návyky a patrně ani delší zacvičování. Jsou potom částečné úvazky řešením pro vysoce kvalifikovanou pracovní sílu anebo je to především nabídka pro jednoduché práce nevyžadující vyšší kvalifikaci? Anebo je systém částečných úvazků způsobem, jak převést tyto práce do systému práce dodávané OSVČ – v českých podmínkách jen minimálně zatěžované odvody a tedy převést do systému, který znamená ztrátu příjmů pro veřejné rozpočty (vzhledem k rozdílnému zatížení pojistným mezi zaměstnanci a OSVČ)? Je tento úzce „ekonomický“ pohled na zaměstnanost ideálem společnosti v 21. století a v Evropě? Je tento „kočovný“ systém práce vůbec motivující pro zaměstnance a stimuluje jejich iniciativu a tvůrčí schopnosti? Jak by se tento systém projevil v rodinném životě? Není právě současný vývoj na trhu práce spojený s řadou nejistot jedním ze zásadních faktorů, který negativně poznamenává populační vývoj v ČR? Některé dílčí poznatky také ukazují, že i při práci na zkrácený úvazek je často požadován stejný rozsah práce jako v normálním pracovním úvazku (je tam tedy daleko větší tlak na vyšší intenzitu práce) – ale za méně peněz. Na řadu těchto otázek by zřejmě bylo účelné znát odpověď resp. alespoň naznačit, že tyto směry přeměny trhu práce mohou mít nejen úzce ekonomický efekt, ale i řadu dalších vedlejších efektů, které mohou mít možná pozitivní, ale možná také negativní dopady. Problém snazšího propouštění z práce je také známý evergreen, který trvale znepokojuje české analytiky trhu práce. Často jsou uváděna srovnání se skandinávskými zkušenostmi, kde skutečně lze celkem snadno propustit zaměstnance z práce. Tato srovnání však zamlčují podstatný fakt – totiž, že podpora v nezaměstnanosti je tam vyplácena 4
podstatně déle než v české ekonomice (v Dánsku až 4 roky) a zejména se její výše nijak výrazně neliší od předchozí mzdy (je to 90 % poslední čisté mzdy, i když tato podpora je zdaněna a omezena horním limitem), pokud zaměstnanec se dále zúčastňuje všech rekvalifikačních či vzdělávacích kurzů. Na takovou aktivní politiku zaměstnanosti je ovšem potřeba mít také dostatek prostředků. Je však třeba k tomu mít i odpovídající kapacitu ve vzdělávacích zařízeních. I to je pak nutno srovnat se stavem v české realitě, kde se soustavně krátí výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti a není vytvořena odpovídající infrastruktura zařízení poskytujících takové služby. Problém nízkých nákladů práce má pak ještě jednu dimenzi - a tou je jejich budoucí vývoj. O tom, že náklady práce v dalším období budou narůstat není jistě žádných pochyb. Mzdy českých zaměstnanců budou nevyhnutelně tendovat k úrovni mezd jejich zahraničních sousedů. To je nakonec také základ pro to, aby mohlo dojít v nějaké vzdálenější budoucnosti k vyrovnání životní úrovně s vyspělými zeměmi EU. Není snad toto jedním z cílů našeho vstupu do EU? Nebo chceme trvale zůstávat někde v pozadí – daleko od těch vyspělejších? Je v této souvislosti také dobré připomenout, že již vzpomenutá strategie z roku 2005 předpokládala, že „je v silách země dosáhnout v roce 2013 průměru EU“ v ukazateli HDP na jednoho obyvatele. Nakolik to byla úspěšná předpověď dokazují nedávno zveřejněná data za rok 2010. Podle nich ČR v ukazateli HDP na 1 obyvatele (v paritě kupní síly) je na úrovni 80 % průměru EU. Je tedy o 4 body výše než tomu bylo v roce 2005 - nikoli o 15 – 18 bodů, jak zcela nereálně uvažovala tehdejší předpověď (i tento parametr je svého druhu výmluvným dokladem o její „kvalitě“, což se týká nejen tohoto dílčího údaje, ale i celku). Autoři se problematikou nevyhnutelného růstu jednotkových nákladů práce odvozených od růstu národohospodářské produktivity nezabývají. Přitom právě v této souvislosti je důležitá změna hospodářské strategie, která by se měla daleko více orientovat na růst přidané hodnoty než na tlak na snižování objemu mzdových nákladů resp. zpomalování růstu jednotkových mzdových nákladů. Právě v souvislosti s analýzou produktivity resp. jednotkových mzdových nákladů lze považovat za klíčovou otázku – nikoli samotný vývoj mezd, ale především vývoj přidané hodnoty jako druhé části relace mzdy – přidaná hodnota. Autoři tento problém v podstatě obcházejí. Přitom jeho vliv na celkový vývoj právě konkurenceschopnosti je zásadní. Již opakovaně bylo v minulosti uvedeno, že právě problém dosahovaných cen resp. ocenění hodnot vytvořených na území ČR na mezinárodních trzích je pro všechny podobná srovnání zásadní. Jde především o to, že čeští výrobci musejí překonávat bariery v přístupu na zahraniční trhy vyvolané v prvé řadě tím, že přicházejí jednak se značkami, které nejsou na trhu známé a také – a to hlavně - přicházejí „z Východu“, což vyvolává nedůvěru spotřebitelů (resp. odběratelů). To v souhrnu vede k tomu, že musejí přistoupit na cenové ústupky v rozsahu - jak odhadují různé studie – až o třetinu a případně více. Důvodem k cenovým ústupkům je – při stejné kvalitě jako srovnatelné zboží pocházející z již zavedených zemí EU – jen to, že přicházejí z ČR. Přitom je produktivita českého výrobce – měřeno naturálními ukazateli – tedy počty výrobků na jednoho zaměstnance – zhruba shodná s konkurenčními výrobci, ale cenové ústupky pak vedou k nízké souhrnné produktivitě. V českých podmínkách – jako malé ekonomiky otevřené zahraničnímu kapitálu – je však vývoj konkurenceschopnosti podstatně ovlivněn ještě dalším faktorem – vlivem
5
zahraničního kapitálu resp.zahraničního vlastníka. Podle oficiálních dat je podíl zahraničních firem v české ekonomice – měřeno pouze ve vztahu k počtu soukromých podniků a korporací – kolem 40% (v roce 2009). Oproti roku 2005 se podíl zvýšil o 4 body. Pokud však budeme měřit jejich podíl na některých segmentech trhu, pak v některých odvětvích je vliv zahraničních firem naprosto dominující – automobilový průmysl včetně výroby komponentů, výroba stavebních hmot, v oblasti služeb pak např. maloobchod s hlavními obchodními řetězci, ale i vodárenství apod. Tyto firmy mají dominantní váhu a v podstatě kontrolují situaci na trhu – tak je tomu např. v relativně okrajových segmentech jako je výroba a prodej minerálních vod Sám o sobě podíl zahraničních firem nemusí být nutně škodlivým resp. negativním jevem. Nelze však zapomínat na jiné souvislosti. Především je nutno vzít v úvahu, že jde-li o českou filiálku zahraničního výrobce, pak celá její činnost je podřízena rozhodování zahraniční centrály. Ta určuje, jaká bude její pozice na trhu, na které trhy bude vyvážet, jaké subdodávky bude nakupovat, určuje, co bude vyrábět a zejména určuje její cenovou politiku. Tedy je nutné vzít i úvahu i to, co je dnes obvyklým jevem, že i česká filiálka v pozici finálního výrobce dodává do např. celoevropské obchodní sítě prostřednictvím jiné obchodní firmy téhož koncernu a tedy centrála rozhoduje o tom, kde se realizuje zisk z prodeje produkce vyrobené v české filiálce. Prostřednictvím tzv. vnitrokoncernových cen může velmi snadno minimalizovat zisk a tedy i cenu výrobků pocházejících z českých filiálek a tedy i úroveň produktivity. Pochopitelně, že úroveň těchto cen se pak promítá do úrovně HDP. Jinak to ani není možné a proto pokud zahraniční centrála české filiálky rozhone, že většina zisku se realizuje mimo ČR, pak se to projeví na nižším HDP. Nejde rozhodně o nezvyklou obchodní politiku. Dokazuje to i prostá empirie, kdy se s výrobky českých filiálek zahraničních koncernů lze setkat na trzích sousedních zemí a realizační cena – pro konečného spotřebitele - je ve skutečnosti nižší než na trhu v ČR (přitom rozdíl nevzniká v důsledku jiné sazby DPH). Rozhodně nejde o výjimečné případy. Je proto otázkou, nakolik může tuzemská politika konkurenceschopnosti pozici takové firmy změnit, pokud to nebude v souladu s celosvětovou či celoevropskou politikou daného koncernu. Jinak řečeno – o konkurenceschopnosti takové tuzemské filiálky zahraniční firmy se nerozhoduje v ČR a žádná tuzemská politika konkurenceschopnosti ji v podstatě nemůže zásadně změnit. Je potom i zcela namístě otázka, zda vůbec má smysl zabývat se politikou konkurenceschopnosti, není-li v silách tuzemské politiky parametry konkurenceschopnosti změnit resp. rozhoduje-li se o ní jinde? Odpověď nesporně musí znít, že rozhodně má smysl zabývat se zvýšením konkurenceschopností. Patrně je však podstatu problému konkurenceschopnosti nutno hledat jinde než jen v analýze trhu práce či v debatách o moderním tax designu. Rozbor a prognóza vývoje konkurenceschopnosti by patrně měla začínat analýzou struktury reálné ekonomiky a zejména pak zpracovatelského průmyslu. Aniž bychom předbíhali takové analýzy, domníváme se, že by patrně jejich výstupem mohl být poznatek, že za uplynulých dvacet let se charakter českého průmyslu výrazně změnil. Charakter výstupu zpracovatelského průmyslu se posunul od výrobce resp. dodavatele relativně pokročilých průmyslových technologií (především na bázi široce rozšířených strojírenských výrob) v dodavatele součástí, dílů. Došlo k jeho přerodu v montovnu, kde se z dodávaných dílů a případně podle dokumentace dodávané zvenčí skládají a také vyrábějí některé díly a některé
6
finální výrobky. Základní projekční kapacity pro takovou výrobu však existují vně tuzemské ekonomiky. Tento převládající charakter současného českého průmyslu pak zcela zákonitě odsuzuje české výrobce – filiálky zahraničních firem své místo mají určeno jinak – do pozice dodavatelů, kteří jsou v podřízeném postavení vůči svému odběrateli. Takový výrobce nemá možnost určovat si cenu produkce, protože má jednoho odběratele anebo jeho odběratelé mu neumožňují zaujmout výhodnější pozici při cenovém vyjednávání. Vycházíme v tomto závěru z toho, že pozici určovat cenu založenou na pokrokovém technickém řešení má totiž pouze dodavatel finálního výrobku a tím český výrobce není. Český výrobce se uchází o to, aby měl možnost mu dodat komponenty a tam je v pozici , kdy je jako dodavatel jedním z několika a tedy musí být ochoten akceptovat cenovou představu svého odběratele. Analýza konkurenceschopnosti českého průmyslu by tak také měla být analýzou trhu, na který český průmysl resp. česká ekonomika dodává. Výchozím poznatkem takové analýzy by pravděpodobně také mělo být přiznání toho, že odbytové trhy v současné evropské ekonomice jsou nikoli svobodnými trhy, ale především trhy, které mají svá omezení, své bariery, své monopolisty a vstoupit na ně znamená překonávat řadu barier. Přitom je nutno také podotknout, že tyto bariery a omezení nejsou zpravidla otevřeně deklarovány, naopak jsou tyto trhy označovány jako otevřené a přístupné pro všechny subjekty…. Součástí analýzy konkurenceschopnosti české ekonomiky by nutně měla být i analýza příčin kvalitativního posunu české ekonomiky za posledních dvacet let. Co vedlo k tomu, že se tato ekonomika posunula – z pozice dodavatele technologie do nižší etáže, a to dodavatele součástek a dílů. Proč se v rozporu s tradicí českého průmyslu budovanou v posledních sto letech – zhruba od druhé průmyslové revoluce ve druhé polovině devatenáctého století až do počátku devadesátých let minulého století – najednou ocitla v takovém postavení. A pak samozřejmě i hledání možností, jak resp. zda vůbec má smysl z tohoto postavení odejít. Součástí takové analýzy by pak mohlo být i hledání možností, zda je možno stimulovat návrat na vrchol – jak si to tato strategie vytyčuje. Pravděpodobně však návrat na vrchol vyžaduje jiné nástroje a jiné metody než - v optice dosavadních přístupů – tato strategie navrhuje. Možná, že by hledání způsobů, jak se dostat zpět na vrchol muselo minimálně analyzovat či hledat i příklady takové politiky. Současná Evropa přece zná úspěšné případy zcela cílevědomé hospodářské politiky, které dovedly určité firmy či odvětví skutečně na vrchol. Před pětadvaceti lety byla firma Nokia jen lokální firmou v oblasti elektroniky a dnes je firma z malého Finska lídrem světové mobilní komunikace. Před dvaceti a více lety západoevropský Airbus začínal s výrobou letadel. V době, kdy se zdálo, že pozicí dominantních amerických výrobců velkých dopravních letadel nemůže nic otřást. Kdy se zdálo, že takový záměr západoevropských výrobců letadel, kteří v té době byli bez konkurenceschopných výrobků a jejich produkce zřetelně byla na ústupu, bez trhů, je odsouzen k nezdaru a je naprosto iluzorní. V současnosti se Airbus stal nejen největším světovým výrobcem letadel, ale je v určitých oblastech i nesporným technologickým lídrem. Ani jeden z těchto případů by nemohl to být úspěšný bez zřetelné podpory státu či států. Rozhodně to nebylo tak, že by v těchto případech byl ponechán vývoj volné hře tržních sil, že by tam nebyla zřetelná státní podpora ať už výzkumu, vývoji a na nakonec i v prodejní politice….
7
Není právě takový postup jedním z podnětů, který by měl být českou ekonomikou resp. českou hospodářskou politikou následován? Nemá snad být – pokud bychom se omezili na obecnější postup – hlavní součástí české hospodářské politiky – v prvé řadě posilování či zvyšování finality tuzemských výrobců a návrat – alespoň v některých oborech - do pozice spolehlivých dodavatelů technologických celků? Právě při dodávce technologických celků lze uplatnit vlastní know-how, výsledky projekční činnost a vysokou – stále ještě – úroveň inženýrské práce. Hlavně však lze touto cestou být tím, kdo si vytváří své teritoria odbytu, svůj trh apod. To je cesta, kterou kráčejí úspěšné ekonomiky malých zemí – s reálně dosahovanou vysokou mírou konkurenceschopnosti. Norská ekonomika má zcela nepochybné technologické poznatky v oblasti těžebního průmyslu, dánská v oblasti osvojení obnovitelných zdrojů energie, švédská ekonomika v obranném průmyslu atd. Má podobně nezpochybnitelné postavení česká ekonomika? Co může nabídnout česká ekonomika? Můžeme jen přihlížet tomu, jak jiní uzavírají kontrakty za desítky miliard – tu na dodávky letadel, tu jiné moderní technologie… Pokud proto chceme vytvářet skutečně smysluplnou politiku konkurenceschopnosti, pak se zřejmě nemůžeme soustředit jen na obecná konstatování – byť nezřídka i opodstatněná. Pravděpodobně je nutno konkurenceschopnost chápat jako daleko komplexnější jev s přesahem i do obecné politiky a do toho, jaké bude postavení nejen dané ekonomiky, ale především státu ve vztazích s ostatními státy. Zjednodušíme-li to, pak je to odpověď na otázku, čím se bude daný stát živit, co bude jeho přínosem pro mezinárodní obchod atd. Je to pak i obecnější problém, zda lze dosáhnout silného a respektovaného postavení daného státu, nebude-li mít dostatečně silnou a samostatnou ekonomiku, která bude schopna obstát v mezinárodním obchodě resp. bude mít svoji vlastní silnou pozici v určitých oblastech hospodářství. Je v naší historii dostatek příkladů, kdy takové postavení Česká republika resp. její ekonomika měla. V meziválečném období – v letech „budování státu“ – tu bylo dostatek příkladů velmi silného postavení v mezinárodním obchodu, technologického pokroku atd.A nebylo právě toto postavení silné respektované ekonomiky i základem pro to, aby i tehdejší stát byl respektovaným státem? Pokračuje současná česká ekonomika v této tradici?
8
