Archivy | Texty | Rozhovory | Edgar L. Doctorow: Je dobré věčně pochybovat
Edgar L. Doctorow: Je dobré věčně pochybovat publikovaly Hospodářské noviny, 15. června roku 2007 Naďa Klevisová: Proč jezdíte na festivaly spisovatelů, kde je to samý shon? Není nejlepším místem pro spisovatele nějaká věž ze slonoviny?
E.L.Doctorow: Je velice těžké zařídit si život tak, aby byl pro vás ve všem všudy pohodlný. Nemáme to vždycky pod kontrolou, lidé kolem nás na to mají vlastní názor. A tak člověk musí občas vypadnout, změnit scénu. Potřeboval jsem přestávku, vyjít z pracovny, nadýchat se jiného vzduchu. A pro lidi tady snad festival má nějaký smysl.
Určitě, přivedl sem dost zajímavých autorů. Vás už podruhé, vrátil jste se do Prahy po deseti letech. Čím vás přitahuje?
To město jsem měl vždycky rád. Češi mě zajímají, připadám si tu méně cizí než kdekoli jinde. Jako bych to tu poznával, jako bych mezi Čechy svým způsobem patřil. Připadají mi povědomí.
Jezdíte někdy do Ruska, do míst, odkud pocházel váš dědeček?
Nikdy jsem tam nebyl. Vlastně ani přesně nevím, odkud přišel. Byl jsem moc malý, dokud žil, nekladl jsem mu takové otázky. A lidi jeho generace navíc neradi mluvili o minulosti. Pocházel z malého města, v rodině se dochovaly dvě tři verze jeho jména, ale nikdo přesně neví, která je správná. Dědeček nám to místo sice popisoval, ale ne dost podrobně, takže nemám tušení, kam bych se měl vypravit.
Necítíte to jako ztrátu?
Ne, vážně ne.
Prožil jste prakticky celý život na jednom místě, v New Yorku. Dovedete si představit sám sebe jako emigranta, jako byl váš dědeček?
To tedy nedovedu. Můj děda byl statečný člověk. Přišel přes moře v roce 1885 jako teenager. Pocházel z despotické společnosti, jeho rodina zažila v Rusku pogromy a on sám musel počítat s tím, že bude povolán do carské armády na spoustu let. Byl Žid, ale nebyl věřící. Naopak, byl proti náboženství, tvrdil, že je to cesta, jak se umodlit k smrti. V Americe se rychle naučil anglicky. Byl to můj milovaný bělovlasý dědeček se skvělou knihovnou. Věčně jsem si od něj půjčoval knihy. Hráli jsme spolu šachy, v tom byl dobrý. Dal mi výtisk knihy Věk rozumu od Thomase Painea z roku 1795, což je útok na fundamentalistický výklad bible, a chtěl, abych si to přečetl. Měl na mě obrovský vliv.
Jaká byla vaše rodina?
Docela zajímavá. Ženy byly velmi zbožné a držely se tradic. A muži byli nezkrotní a skeptičtí. Odmalička jsem se od nich učil kritickému rozumu, učil jsem se nepodléhat dogmatům z jedné ani z druhé strany, vnímat svět vyváženě. Pro spisovatele je dobré vidět věci takové, jaké jsou. Neměl by se nechat jen unášet pocity, nikdy by neměl přestat pochybovat.
Když jste v dětství četl, snažil jste se od počátku pochopit, jak jsou ty knihy napsané? To je, myslím, to, co odlišuje budoucího spisovatele od ostatních.
Tak především, četl jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. To je podle mě nejdůležitější, číst všechno bez rozdílu, od veleděl ke škváru. Tak jsem nakonec dospěl k pomyšlení, že to musí být báječné, vyvolávat pocity pomocí slov. Že bych se o to chtěl pokusit a dělat to tak dobře, aby z toho vznikla kniha.
Teď učíte druhé, jak se dělá kniha. Přednášíte už sedmadvacet let na Newyorské univerzitě. Jak se za tu dobu změnili studenti a atmosféra na té škole?
Propána, to už je to vážně tak dlouho? Dnes se vyučuje podle dokonalejších programů než dřív. Podstatně přibylo studentů, kteří to s psaním myslí vážně. Učím mladé spisovatele a můj kurs tvůrčího psaní se jmenuje Umění fikce. Moji studenti plánují, že se po škole budou psaním knih živit. Takových je rozhodně mnohem víc než před dvaceti lety.
Má to něco společného s tím, že noviny ztrácejí svoji roli média, kde se přemýšlí a kde se při hledání pravdy jde do hloubky, a tak se literatura stává jakýmsi posledním útočištěm?
Převaha médií nutí lidi hledat osobnější komunikaci. Když dnes básníci a prozaici čtou na veřejnosti ze svých děl, přichází za nimi mnohem víc lidí než před deseti patnácti lety. Je pro ně důležité, že mohou se spisovateli navázat osobní kontakt. Je to asi tím, že film, televize i internet jsou strašně uspěchaná média. Zatímco když přijde básník, aby vám četl, nutí vás to zpomalit, soustředit se. Možná, že se tak lidé podvědomě snaží neztratit lidskost.
Co se dá naučit v kursech tvůrčího psaní?
Talent vám škola nedá, ale učitel může studentům předat určité zásady řemesla. Může jim ukázat, jak je vystavěna vynikající kniha. Z čeho se skládá, jaký odstup má autor od svých postav. Jak je zkonstruována zápletka, jak jsou podány charaktery, jak v románu plyne čas. O tom všem se dá diskutovat a mladému spisovateli to může hodně dát. V zásadě pro ně funguji jako redaktor. Pro ně má význam už to, že se o ně
zajímám, že je beru jako opravdové spisovatele.
Potřebují vás k tomu, abyste jim dodával odvahy? Než jste přišel na to, jak začít psát Ragtime, zíral jste prý několik dní do prázdné stěny. A prvních sto padesát stran textu Knihy Danielovy jste vyhodil, protože jste cítil, že jste nezvolil pro příběh ten pravý hlas. A začal jste psát úplně znovu z pohledu dítěte. Udělali by vaši studenti totéž?
Neradím jim, aby zírali do zdi.
A neříkáte jim: I když týden zíráte do zdi, a pořád nic, nevzdávejte to?
Ukazuju jim, že psaní je těžké. Německý spisovatel Thomas Mann definuje spisovatele jako člověka, který považuje psaní za namáhavou činnost. Říkám jim, že musí najít vlastní hlas a vzít na vědomí, že to je nekonečný proces. Ukazuju jim, že bez disciplíny nikam nedojdou. A že nejsou sami, kdo tím vším musí projít.
Teď jsou na tom dobře. Vydat první román je dnes mnohem snazší než v mé době. Nakladatelé bez ustání vyhledávají mladé talenty. Jenže prvotina někdy nemívá dobré recenze nebo se nijak zvlášť neprodává. A pak se hodně těžko hledá vydavatel pro druhou knihu.
Nelíbilo se vám, že se vás tu všichni ptali na neshody s Milošem Formanem při filmování Ragtimu, že z vašich neshod dělali titulky. Přeskočme tedy tohle téma. Ale na něco kolem filmů bych se přece jen ráda zeptala. Vaši Knihu Danielovu, příběh o manželích Rosenbergových, kteří údajně vyzradili tajemství atomové bomby Sovětům, zfilmoval Sidney Lumet. Byl jste s výsledkem spokojenější než v případě Formanova Ragtimu?
Uděláte z toho titulek?
Určitě ne, ale zajímá mě to. Poznal jste v Lumetově filmu svou knihu?
S Lumetem jsme k sobě měli blíž než s Milošem Formanem. Napsal jsem scénář, zatímco v případě Ragtimu jsem to odmítl. S Lumetem jsme byli víceméně partneři. Pracovali jsme spolu i ve střižně, vybírali jsme spolu herce. Přesto jsme v tom filmu udělali pár chyb. Jsou tam některé spektakulární scény, které, myslím, mé knize přesně neodpovídají.
Překvapilo mě, že podle románu Ragtime vznikl dokonce muzikál. S ním jste byl spokojen?
Podílet se na něm bylo pro mě trošku riskantní. Ale když se na mě obrátil jeho producent, instinkt mi napověděl, že to za ten risk stojí. Uvědomil jsem si, že totéž potkalo Viktora Huga s jeho Bídníky a G. B. Shawa s jeho hrou Pygmalión. Pravda, oba už tehdy byli bezpečně po smrti.
Není Ragtime vaší nejpopulárnější knihou právě díky muzikálu a filmu?
Naopak, producenti se o tu knihu začali zajímat, protože byla hodně známá. Učilo se o ní na školách snad ode dne, kdy vyšla. Ale je fakt, že spousta lidí se jde podívat na muzikál a ani je nenapadne přečíst si knihu.
Teď čekáme, až na podzim vyjde český překlad vašeho románu Pochod k moři a lidé už o něm dopředu mluví. Ptají se například, jestli příběh z války Jihu proti Severu může zaujmout tady a teď.
Moje knihy nejsou historické romány. Když píšete o minulosti, píšete o své současnosti. Tomu se nedá vyhnout. Jiná historická doba je spíš způsobem, jak román někam umístit. Faulkner měl své maloměsto na Mississippi. Ale když pocházíte z globálního velkoměsta, jako já z New Yorku, kde se jako spisovatel nemůžete spolehnout na nic neměnného, máte to těžší. Několik mých knih se odehrává v New Yorku, ale já nemám pocit, že s New Yorkem mohu spojit svoji literární identitu stejným způsobem, jako kdybych žil třeba v Jižní Karolíně nebo v Indianě. A tak jsem přišel na to, že mohu své romány umístit do minulosti.
Několikrát jste psal své příběhy z pohledu dítěte. Dává to spisovateli nějaké širší možnosti, než když píše jako dospělý?
Můžete vyjádřit úžas, který se pro dospělého nehodí. Tomu moc dobře rozuměl Mark Twain. Můžete se vrátit ke všem věcem, na které dospělí zapomněli, a reagovat na svět mnohem vzrušeněji, vitálněji, než kdyby váš vypravěč byl někdo, kdo už vyrostl z dětských let. Dává vám to šanci projevovat se, jako byste byl živější, než možná doopravdy jste.
V jednom eseji jste psal o tom, jak mýty dopadají na společnost. Že mýtus je něco, co by se mělo pořád zpochybňovat, o čem by se mělo pořád mluvit. A když se o tom mlčí, může to být pro společnost dost nebezpečné. Proč vás tenhle problém zajímá?
Protože společnost má tendenci tuhnout, dějiny se mění v mýtus. Lidé masově věří v mytologické příběhy jako v něco, co se stalo. Když píšete o minulosti, narušujete to, a tím měníte mýtus v historii.
A co současné mýty? Nestává se dnes třeba boj proti terorismu tak trochu mýtem?
Vidím, že efektivní odpovědí na terorismus je odpověď policie, ne armád. V Londýně to byla policie, kdo dopadl lidi zodpovědné za bombové atentáty. Ve Spojených státech policie právě zatkla lidi, kteří měli v úmyslu zaútočit na letiště J. F. Kennedyho. To je policejní práce. Ale o válce proti terorismu mám pochybnosti, protože má katastrofální důsledky. Je ostudné, když naši politici zneužívají krizí k tomu, aby přijali omezující zákony, které by bývali chtěli z ideologických důvodů přijmout tak jako tak.
Celý život jste prožil prakticky na jednom místě, měl jste také to štěstí, že vám po celý život vydrželo jedno manželství. V tomto hektickém světě je podobná zkušenost čím dál vzácnější. Vnímáte ji jako mimořádnou? Obohacuje vás jako autora?
Co máte na mysli? Že jsem celý život s jednou ženou? Vy ale kladete osobní otázky! O tom jsem nikdy nepřemýšlel, považuji to za samozřejmost. Z příkladů kolem sebe nemám dojem, že by to bylo něco mimořádného. Ale uznávám, že v domáckých záležitostech nejsem moc zkušený, o tom vám asi nic moc nepovím.
A z Prahy se vrátíte zase do ticha své pracovny?
To ticho vnímám doslova. Uvědomil jsem si, že je oceňuji čím dál víc. Dříve jsem poslouchal hodně hudby, teď jsem ubral. Když píšu, rád se odstřihnu doslova ode všeho, dívám se jen do zdi, ani z okna ne. Jediná cesta ven pak vede prostřednictvím vět.
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha
