NÁ TÉMA: VČELY JSOU NOVÁ ČERNÁ TÉMA: VČELY JSOU NOVÁ ČERNÁ TÉMA: VČELY JSOU NOVÁ ČERN

POP

DAVID BOWIE SMARTBOX

PRŮMĚRNÉ PLATY VE STÁTECH EU PROJEKT ZSV

HAPPY JAR

celostátní školní časopis číslo 5, 2016 | ročník ViII | zdarma | www.redwaymag.cz

NÁ TÉMA: VČELY JSOU NOVÁ ČERNÁ TÉMA: VČELY JSOU NOVÁ ČERNÁ TÉMA: VČELY JSOU NOVÁ ČERN

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, včely jsou nová černá, nový trend těch, co takzvaně „vědí“. Jestli to půjde dál tímhle tempem, úlů na střechách domů světových metropolí bude za chvíli víc než televizních antén a satelitních talířů. Z balkónů letenských činžáků včely zatím nelétají, ale v kavárně Fra, generálním štábu pražského hipsterství, už se dělají přednášky o včelařství. Všechno má svůj řád, svůj čas. Cítíme, že to vzniká, že se něco děje. V českém včelařském svazu zvolili poprvé za stopadesát let existence do svého čela ženu. Flea z Red Hot Chili Peppers chová šedesát tisíc včel. Thom Yorke z Radiohead je do svých střešních úlů v centru Londýna zamilován natolik, že o tom (on, vzor všech introvertů) dokonce žertuje: „Moje příští album se bude jmenovat Box of Bees a bude to skutečná krabice s živými včelami.“ Série fotek free runnerů Alexe Sharplese a Franka Nellea oblečených v bílých včelařských oblecích je tak drahá, že na ni nemáme a nemůžeme vám ji ukázat. Včely chová Steve Vai, Samuel. L. Jackson, Morgan Freeman, Scarlett Johansson, manželky metalových hvězd a brzy bude muset vlastnit nějaký ten úl každý, kdo dbá na svou pověst hipstera. Proč ne, včela je dokonalé stvoření, superhrdinka se schopností udržet náš svět v obyvatelné formě. My tomu fandíme, ostatně med od českých včelařů je nejkvalitnější v Evropě.

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 5, ročník 8 zdarma toto číslo vyšlo v lednu 2016 titulní strana: Hong Vân adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce [email protected] zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC [email protected] šéfredaktorka Martina Overstreet [email protected] zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda [email protected] artdirector Pasta Oner [email protected] editorka, korektorka Petra Rabová

Martina Overstreet, šéfredaktorka

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov, Martin Kyjovský, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč marketing a inzerce Martin Neumahr [email protected] 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REE DWWAYY ČÍSS LO 5, 2011 6 | ROČČ NÍKK VIII

6 –19

10

POP

Proč by měl Leo dostat Oscara? Vysokoškolská pohádka: Jak se nestat sociálním motýlkem a dožít s dvanácti kočkami David Bowie: Muž, který spadl z Marsu Auto, nejlepší přítel člověka 20 –29

TÉMA

Dělali do včel ještě předtím, než to bylo cool

20

Med, včelí sláva i tragédie Urban cool Tajemné procesy v úlu A teď něco úplně jiného. Český čmelák 30–34

ROZHOVOR

30

Ben Bronfman: Kanye je jeden z nejpokornějších lidí, co znám 35 – 47 SMARTBOX Kreativní učebnice italštiny Studovala jsem ve Finsku Taháky k maturitě: Květy zla Soukromá vysoká, nebo státní? Jaký je v tom rozdíl? Vše, co potřebujete vědět, když jedete na hory

46

Láska, sex a starosti: Odpovídá doktorka Láskorádová 48–49

E S T E T I C K Á V Ý C H O VA

Národní galerie není hřbitov 50–53

PROJEKT ZSV

Happy jar: Nástroj duševní hygieny 54–55

TECHNOLOGIE

Watch Dogs 56

KOMIKS

Veverka a zajíc

56

pop /

Kdo vás přivedl k zájmu o včelařství?

Flea, baskytarista Red Hot Chili Peppers

Scarlett Johansson, herečka

Suggs, zpěvák Madness

Nikdo konkrétní, viděl jsem ale, že včely mají cool lidi jako třeba Steve Vai nebo manželka Nikkiho Sixxe z Mötley Crüe. Zalíbilo se mi to a teď jsem hrdý majitel tří úlů, vzdělávám se, šířím osvětu a z každého nového včelaře mám radost. Tímto zdravím pana Morgana Freemana: Jste frajer!

Samuel L. Jackson. Dal mi úl i s včelami jako svatební dar. Samuel byl včelařem ještě předtím, než to přišlo do módy. Je to oldskuler, haha.

Bez z Happy Mondays mi říkal, že se potřebuju zklidnit a tohle mě prý zklidní. Bez je velký včelař, naučil mě to milovat. Před dvěma roky mi včelstvo uhynulo, nové jsem si zatím nepořídil, ale vážně o tom uvažuji a včelaře podporuji.

foto: archiv

Proč by měl dostat Oscara?

Nemá ho Brad Pitt, Johnny Depp, Robert Downey Jr., dokonce ani Samuel L. Jackson. Na druhou stranu ho dali Sandře Bullock, a to už je důvod k zamyšlení. Chápeme, že za roli Vlka z Wall Streetu, čili úspěšného, bohatého, sexy a pohledného mladého bělocha, co randí s topmodelkami, ho dostat nemohl, protože co je na tom, hrát v podstatě sám sebe, že? Ale za Revenanta by mu ho Akademie měla dát už jen proto, že jako vegetarián snědl syrová bizoní játra. Želatinovou náhražku odmítl, aby jeho pocity byly pravé. Kvůli roli v Krvavých diamantech perfektně ovládl jihoafrický přízvuk, do Letce se zase vžil tak, že si vyvolal obsedantně-kompulzivní poruchu. „Zbavil jsem se toho až pomocí terapie, asi jsem k tomu měl skryté sklony,“ řekl novinářům. Za oba filmy byl nominován, nicméně Akademie našla lepší herce. Vzpomeňme na dojemného Arnieho v Co žere Gilberta Grapea, kterého

ČÍSLO 5, 2016 | ROČNÍK VIII

6

Leo zahrál v pouhých devatenácti letech. Tahle neproměněná nominace byla vyloženě smůla, Oscara tenkrát dostal Tommy Lee Jones za film Uprchlík a proti tomu nemůže nikdo nic říct, to uznáváme. Měli by mu ho dát, protože Hollywood přece nepotřebuje dalšího Petera O’Toola, který Oscara nezískal ani po osmi nominacích, což ho rozlítostnilo natolik, že strašně pil, společensky zahořkl a z trucu odmítl povýšení do rytířského stavu. Komu byste tím prospěli, co, akademici?! Měli by mu ho dát, protože se o tom už moc mluví. Měli by mu ho dát, protože jestli ne, tak povstaneme! Měli by mu ho dát, protože Hollywood přece věří na happy end.

Děti mezi reprákama

Moop Mama Stadt die immer schläft

Poslední performance Daniela Moora Folk (?). Je to dobrý na stísněné večery a bezúčelná rána. Pojďme se zavřít do galerií. (Dobře, možná je to trošku divný vzhledem k tomu, že Domingo píše do Redwaye, ale fakt se mi to líbí.) ZBYNĚK GREPL, 17 LET, JEDNOV

Z tohohle objevu mám obrovskou radost, protože to často hrajou v hipsterských kavárnách a mně asi půl roku trvalo zjistit, jak se to jmenuje. Popisy typu „takovej ten smutnej německej hiphop s trubkama a trochu rozsypaným rytmem“ moc nefungujou. Teď, když jsem poctivou detektivní prací zjistil identitu skladby, si to pouštim asi čtyřicetkrát denně

Cigarettes After Sex

DOMINIK

Dreaming of You Spíš pop to je. Ale neuvěřitelnej zvuk a zpěv, člověk se rozloží na atomy, ani nedejchá a má pocit, že je v šedesátých letech v newyorským baru. ZUZKA KISS, 26 LET, TURNOV

David Bowie Blackstar

Berlínský techno je prytššššš Jako vždy je naše orákulum o tolik napřed, že rozpoznat jeho pravdivost a význam bude možný až za dvě generace. A tak zatímco po Čechách dál vznikaj techno večírky, my víme, že tahle kultura černých županů a smutných nepřítomných lidiček pomalu zaniká. Buď napřed! Buď TECHNO FREE! Fokumé!

Protože takhle odcházejí mistři.

Grauzone Icebear Čtyřicetkrát denně ne, ale čtyřikrát třeba jo. Grauzone je stará německá kapela z tzv. Neue Deutsche Welle. Jako Kraftwerk, Die Krupps a tyhle party. Jestli je nějaká hudba jak stvořená pro němčinu, je to tahle. Strojová přesnost, chlad, disciplína, němectví. V Meet Factory na to lidi normálně tancujou. OVER

Carpenter Brut

TOMÁŠ B., ČESKÉ

Escape From Midwitch Valley

BUDĚJOVICE

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA [email protected].

Diskotéka pro satanisty. Jako kdyby se začínající Black Sabbath zamilovali do synťáků a drum machines. Nejdřív se budete bát, pak budete chtít tancovat. A nakonec si to pustíte celý ještě jednou. JIŘÍ

Hazno


7

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Jak se nestát sociálním motýlkem a dožít s dvanácti kočkami Kapitán Antoš se hlásí. Mám super novinky! Už nemusím používat stůl, počítač si teď můžu vybalancovat na špičce svýho novýho špíčku – vánoční svátky ze mě udělaly panenku Michelin a já se zlobím, protože ani přesto necinkám jako rolnička. Všechny cesty na vánoční prázdniny vedou domů k rodičům. Ale začínají jinde. Začínají na liberecké koleji, jo, scéna, soustřeď se, já, Vanessa a Chinese. (Chinese je bílý kluk árijského typu made in Europe, který o Číně ví zhruba tolik, že tam mají bytelné zdivo. Proč mu tak přezdíváme, jsem se Vanessy nikdy neptala, nepovažuji to za důležité. Chinese je náš kamarád.

Nesem vám noviny My tři se tedy povalujeme na posteli a hodnotíme naše společenské postavení a potenciál. Docházíme k závěru, že právě teď bychom neměli


8

ležet pod jedním kusem plédu s tartanovým vzorem, jedním kusem béžové plyšové deky a jedním kusem béžového plyšového županu s nekomimi ušima; držet tři hrnky různých, leč podobných tvarů a barev, všechny naplněné tekutinou 100 - x stupňů Celsia horkou; a bavit se o tom, že každá žena má svou Vnitřní bohyni, která je metafyzickou personifikací její vaginy, a ta jí nekompromisně říká, jak má žít, co má dělat a který odstín cappuccinové barvy se jí hodí do obýváku. (Chinese má prý také Vnitřní bohyni a já nesoudím, jenom přeji.) Místo toho bychom teď mohli být někde mezi

lidmi, seznamovat se s nimi, dělat, že nám chutná alkohol, dělat, že v nás neinkubuje astma z nikotinu, že nás nebolí nohy z podpatků delších než sukně, nezávazně si vyměňovat DNA s protějším pohlavím a geometrickou řadou rozšiřovat okruh známostí, vědomostí a ostudných historek pro generaci našich vnoučat. Možná jsem se nechala unést, ale viním z toho jen a jen svoji Vnitřní bohyni.

Půjdem spolu do Betléma A v tomto sladkém momentu večerního rozjímání se zrodil náš dobrodružný plán společensky se

jméno: Ivana Antošová věk: 20 let škola: Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury, obor Design Environmental ročník: První i druhý zároveň stav: Kolik pneumatik máš, tolikrát jsi já

angažovat a aktivně se účastnit všech večírků, které se v nadcházejícím měsíci mají udát. Abych shrnula výsledky naší vkladní knížky nadějí, stačí popsat jen ten poslední z nich.

Štědrý večer nastal Vánoční večírek fakulty. Já a Vanessa v outfitech „není všechno zlato, co se třpytí, jsme to my“, řasy dlouhé, rty rudé, make-up dlouhotrvající. Chinese s návykem gentlemana klepe klouby pravé ruky na dřevotřísku našich dveří a vyzývá nás, abychom vyrazily, už je čas. Naše Vnitřní bohyně nás však nutí posledními jemnými dotyky opravovat dokonalost, takže vycházíme po dvaceti minutách. Chinese je celý nesvůj, že jdeme pozdě (už před šesti minutami to začalo), my celé nesvé, že jdeme brzo (teprve před šesti minutami to začalo). Vcházíme do kavárny Varšava, šplháme schody do prvního patra, dostáváme na ruku mašli à la vánoční dáreček, a jsme oficiálně na večírku. Jako první. Kromě organizátorů, kteří s námi jeli autobusem a vstoupili zároveň. Já se směju, neodpustím si k Chinesovi „já ti to říkala“, protože jsem mrcha, ale jen tak jemně. A společně si sedáme do tmavého vyvýšeného výklenku místnosti, kde na nás není téměř vidět, zato my uvidíme všechny a můžeme se nerušeně bavit. Ne, ne, ne! Počkat, špatně! My jsme se přece přišli s někým bavit a navázat lidský kontakt! Po půlhodině (sál už zaplněný) nedobrovolně tykadlo po tykadlu opouštíme výklenek, Vanessa vede výpravu směrem k naplátkované sekané u rautového stolu a všichni se snažíme tvářit co nejmíň společensky nepoužitelně, abychom naznačili, že jsme otevřeni konverzaci, přátelství i jednodenním manželským svazkům v Las Vegas.

Koledy přichystal Jenže nikdo nereaguje. Všichni se baví v důvěrných hloučcích, je slyšet smích (respektive spíš vidět, protože DJova ruka drží na regulátoru hlasitosti pevné maximum) a nás si nikdo nevšímá. Až na architekta, co měl na starosti stát u sekané a rozlévat punč – s Vanessou si brzo potykali. (HP 89/100)

Tichá noc Na to, jak je sál malý, počítáme příliš do prostoru


trčících údů, rozhodneme se tedy na chvíli stáhnout do přízemí kavárny, kde sedí jen pár hovorem krmených prošedivělých intelektuálů. Objednáváme dvě domácí zázvorové limonády a horkou čokoládu pro Vietnámka, povídáme si, občas se usmějeme na nově příchozí, nově odchozí, nově kouřící, pomalu prázdníme zapůjčené nádobí a pak nás to uhodí – už zase to děláme špatně, zase se straníme, zase se ochuzujeme o bujarost mládí a horečku středeční noci. (HP 71/100) Rychle do sebe kopneme zbývajících pár kapek a jdeme zpátky nahoru. Záměrně si stoupneme přímo doprostřed sálu, aby do nás lidé byli nuceni vrážet, otáčet se na nás, omlouvat se nám, všimnout si, že existujeme, leč ani to neobrátí situaci v náš prospěch. Všichni do nás sice vrážejí, ale neomlouvají se, neotáčejí se, prostě nic. (HP 59/100)

Rolničky, rolničky! Jdeme s Vanessou na záchod vyhodnotit situaci. To my holky děláme. Chodíme na záchod ve dvou (plus). Naše Vnitřní bohyně nám našeptávají, že dnešní večírek bude dalším zklamáním. Smutně se trochu upravíme a zpátky do ringu. Jak vycházíme ze záchodových dveří, zastaví mě kluk, se kterým se už letmo známe z ateliéru. Jednou se mě tam zeptal, co jako speciálního umí můj počítač, když je tak drahej (Apple), na což jsem mu odpověděla, že má moc upnutý džíny. Teď začal něco o své teorii, proč holky choděj na záchod ve dvou (plus). Dozvím se něco o jeho kámoších, co jsou taky na večírku, dozvím se, že vedle architektury hraje hokej, že jednou hrál dokonce extraligu a byl v televizi, jak sedí dvě minuty na trestný lavici a diváci na něj házejí kelímky, a že má dneska narozeniny. Nějakým divným způsobem jsem docela zabavená a uvědomuju si, že je to tady – já se s někým bavím, rozlepuju od sebe rty dvěma opačnými směry působícími silami a používám jazyk český k dorozumívání se s živým jedincem, s nímž sdílím věkovou kategorii, fakultu i tenhle večírek! Heuréka! (HP 73/100)

výklenku. A pak slyším: „Tak si vem třeba sebe. Ty nemáš žádný prsa, žádnej zadek, ale stejně je na tobě něco zajímavýho.“ No, kluku, nic, co bych už nevěděla. Omluvím se, dojdu ke své partičce sociálních vyvrhelů, kteří navrhují jít domů, já říkám paráda, to je taky přesně v plánu, bereme si kabáty a opouštíme vánoční večírek navždy. (HP -3885/100)

Ježíšku, panáčku, ty mě budeš kolébati Víte co, já na to kašlu. Je čas si upřímně přiznat, že jsem babička zakletá v těle dvacítky a mám ráda svoji načechranou péřovou deku, pod kterou je moc vedro a musim z ní vystrkovat chodidla jako dvě antény; že jsem odmalička knihomolka, od puberty otaku, od adolescence tumblr výplodek a odjakživa hypersenzitivní intelektuál se sociální fobií, který bude mít svoji mámu vždycky víc rád než tebe. Z velkých hloučků lidí mám úzkost, nesnáším social talk a nejradši piju čaj nebo kafe za předpokladu, že je v nich patnáctkrát víc mlíka než kofeinu. O jídle v Jižní Koreji toho vím víc než o politice a pravděpodobně skončím jako stará panna bez panenství s dvanácti kočkama a jedním francouzským buldočkem. Ne, tak přeháním, kočku chci ve skutečnosti jen jednu. Plus toho buldočka. A vlastně je to v pohodě, znám i horší případy. (Respektive, o nějakých jsem četla na internetu.)

Štěstí, zdraví, pokoj svatý A to nás vede zpátky k tomu, že jsem doma na vánočních prázdninách u rodičů. Svátky mi poskytují naprosto neprůstřelnou kamufláž zajídání žalu, já kynu jako droždím nadívaná buchta a trucuju nad svým osudem. A to, že mám z knihovny vypůjčenou Bridget Jones, s tím nemá absolutně nic společného.

Kdopak vám dal hlas… Bavím se s ním ještě chvíli a pohledem při tom přeostřuju do pozadí na znuděné obličeje Vanessy a Chinese, kteří opět drží tábor v temném

9

pop /


10

TEXT: M. OVERSREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

David Bowie Muž, který spadl z Marsu

Za dávných a dávných časů, v sedmdesátých letech minulého století, kdy se ještě poslouchala celá alba a v hudebním průmyslu bylo tolik peněz, že nový mercedes si každé dva roky mohl pořídit i ten poslední vrátný z Warner Bros., neměl David Bowie žádné fanoušky. Jen fanaticky oddané otroky, žáky, posedlé stoupence, kteří ke zděšení svých rodičů zkoušeli před zrcadlem každé jeho gesto, každou jeho grimasu, každý


jeho nový účes, a jestli si něco tajně přáli, tak to bylo skočit s ním okamžitě do postele. Ano, sedmdesátá léta byla dobou, kdy nezletilé groupies (přítelkyně a milenky rockových hvězd) vystupovaly v televizních talkshows a diváci s vážnou tváří naslouchali jejich názorům. Dneska, kdy Tygovi málem zničil kariéru vztah se sedmnáctiletou Kylie Jenner, těžko uvěřitelná představa.

11

pop /

Čtrnáctileté školačky tenkrát utíkaly v noci oknem ze svých pokojíčků, aby se – spoře oděné, zato silně nalíčené – promenádovaly před vchody slavných hudebních klubů v naději, že se jim podaří proklouznout dovnitř a na vlastní oči spatřit rockové božstvo. Jednou z nich byla i modelka Lori Mattix. Ta vešla s božstvem (a rovnou tím nejvyšším) ve fyzický kontakt. Jak Lori přišla o panenství Jejími vlastními slovy: Bowieho jsem poprvé potkala v klubu E na Sunset Strip v Los Angeles. Měl vlasy barvy mrkve a jako mrkev mu taky trčely vzhůru. Holil si obočí a nikdy jsem neviděla nikoho tak bílého v obličeji. Zeptal se mě, jestli s ním nechci jít na hotel, ale já jsem se bála. Bylo mi čtrnáct, poslední panna ze třídy, haha, s kluky jsem se zatím jenom líbala. A tak jsem se rychle chytla DJe, kterého jsem trochu znala, a předstírala, že jsem jeho holka. Potom jsme se všichni jen tak bavili. Asi o pět měsíců později mi domů zavolal Stuey, Bowieho osobní strážce, obrovský černoch, který vzbuzoval respekt. Prý že je David zase v LA a zve mě na večeři. Samozřejmě jsem ten večer nic neměla, a domácí úkoly? Kdo by se o ně staral. Řekla jsem, že přijímám, ale beru s sebou svoji kamarádku Sable. Sable po Bowiem úplně šílela, bylo tedy pravděpodobné, že případný sex si vezme na starost ona a já se jen dobře pobavím a pak pojedu domů. Sable a její sestra Coral chodily v té době obě s Iggym Popem. Na Bowieho tedy byla, na rozdíl ode mě, připravená. Bowie pro nás poslal limuzínu, která nás odvezla do luxusní restaurace. Sedly jsme si k jeho stolu a Stuey ubalil obřího jointa. Já a Sable jsme si dvakrát potáhly, srkaly třešňovou kolu a hihňaly se. Zastavili se u nás John Lennon


12

a Yoko Ono, též zde večeřeli. Další věc, kterou si pamatuju, byl vyčouhlý kluk s nepříčetným pohledem. Najednou stál nad Davidovou židlí a vřískal: „Kill Bowie! Kill Bowie!“ Stuey ho bleskurychle složil na zem, a než jsem se nadála, byli jsme zase všichni v limuzíně a ujížděli pryč. V rádiu zrovna hráli jednu známou písničku a Sable začala zpívat její text Bowiemu přímo do očí: „We ain’t got honey, but I’m so in love with your money…“ Vyprskl smíchy. Strašně se tomu smál. Řekl jí: „Jsi vtipná, to je super, to je skvělý!“ (Poznámka redakce: Nedivíme se, že to Bowiemu přišlo vtipné. V té době měl totiž tak špatnou smlouvu, že 87 % příjmů z prodeje desek šlo na konto jeho manažera a nahrávací společnosti.) A v tu chvíli se mi začal líbit. V jeho hotelovém apartmá potaženém vysokým bílým kobercem od podlahy po strop jsem se s ním pak vyspala. Sable mezitím chodila po pokojích, dýchala na okna a psala na ně „I want to fuck David Bowie, too!“ Když jsem viděla, co dělá, šla jsem za Davidem do ložnice a řekla mu to. Podíval se na mě tím svým dvoubarevným pohledem: „Well, darling, bring her in.“ A tak se Sable konečně splnil sen. Druhý den ráno bušila na dveře Bowieho žena Angie. Šíleně jsem se jí bála, chtěla jsem se někam schovat, ale on, že je to v klidu. V té době už spolu prakticky nežili a manželství směřovalo k rozvodu. Určitě věděla, že má v apartmá holky… Nebo kluky. Byl v té době totálně bisexuální. Tolik tedy Lori, která se brzy na to stala milenkou kytaristy Jimmiho Page z Led Zeppelin. Měla někdy pocit, že ji on nebo ostatní zneužívají, využívají, nutil ji někdo z nich dělat něco, co nechtěla? „Ne, nikdy. Byla jsem do nich

zamilovaná. Byli pro mě jako bozi. Vedla jsem život, o kterém se mým vrstevníkům nesnilo. O AIDS tehdy ještě nikdo nevěděl, bezstarostná doba. Je mi jedno, co si o mně lidi myslí. Viděla jsem nejlepší koncerty na světě a jezdila na ně limuzínou s policejním doprovodem. Pařila jsem s nejslavnějšími, nejcharismatičtějšími rockery všech dob. Mám toho snad litovat? Nedělala jsem to pro peníze. Dostávala jsem šaty, květiny, šperky, auta, starožitnosti – peníze ale ne. To by mě urazilo, znamenalo by to naprosté nepochopení našich vztahů.“ A teď já Ne, nedal mi trsátko (vtip pro ty, kdo pravidelně sledují náš Facebook). Představila mi ho berlínská teenagerka Christiane F. v knize My děti ze stanice ZOO. Ona a její parta ho naprosto zbožňovali, což mě přimělo opatřit si jen tak ze zvědavosti nějakou jeho hudbu, kterou jsem do té doby neznala. Kniha je z konce sedmdesátek, očekávala jsem tedy punk. Něco jako Sex Pitols asi. Moje překvapení nad Ziggy Stardustem tedy nemohlo být větší, nicméně právě takhle jsem učinila jeden z nejdůležitějších hudebních objevů svého života. Díky Bowiemu jsem pochopila, že punk může mít různé podoby. Ne jen ty okaté, jako je číro a okovaný křivák, ale sofistikovanější, které se týkají přístupu k věcem. Jakýmkoliv věcem. Třeba jakým způsobem vnímáte autority, experiment, jistotu, přítomnost, nebo jak točíte svůj film, malujete obraz, píšete knížku, děláte časopis. Ujasnila jsem si, co se mi líbí a proč se mi to líbí. Bowieho hudba i jeho osoba mě nutily přemýšlet. Z názvu jeho desky Diamond Dogs nakonec vznikl i název knížky, kterou jsme napsali s Michalem Nanoru – Zde jsou psi. Za to Bowiemu

patří náš velký dík, protože název po nás už dost netrpělivě vyžadovalo nakladatelství a my pořád žádný neměli. Bílá dieta a hajlování Protidrogové okénko: Kokain. Když se vám to zalíbí a máte na to peníze, spadnete do toho, ani nevíte jak. Bowie peníze měl a šňupal intenzivně tři čtyři roky. Prý ne proto, aby se bavil, ale aby vydržel déle pracovat. Výsledek: hmotnost 38 kilo (na amfetaminech nemáte hlad, Bowie se živil pouze mlékem a zelenými chilli papričkami, říkal tomu „bílá dieta“), paranoidní stavy, strach z čarodějů a čarodějnic, strach vyjít z bytu, strach mluvit s lidmi, několikrát do měsíce kontakt s UFO, asi patnáct rozepsaných filmových scénářů, tři roztočené desky, deset rozmalovaných obrazů a neschopnost dokončit z toho byť jednu jedinou věc. Nakonec nervové zhroucení a pokus o sebevraždu. A pak to hajlování. Mno. V Londýně na nádraží vystoupil před zraky svých fanoušků z vlaku, a protože nebyl schopen slova (špatný psychický stav), namířil si to rovnou do limuzíny, ze které aspoň zamával. Fotka, na které v černé košili s krátkými na blond obarvenými vlasy a přísným, na kost vyhublým obličejem vypadá jako dokonalý Árijec zvedající ruku k nacistickému pozdravu, se bulváru výborně hodila hned o pár měsíců později, kdy byl na sovětské hranici zadržen s knihami o Goebbelsovi, Albertu Speerovi a celé téhle náckovské partě. Rusové mu knihy zabavili a do oběhu se dostala fáma, že Bowieho zájem o nacismus není tak nevinný, jak by se mohlo zdát. Později několikrát skutečně hajloval. Řekla bych, že z trucu, protože i když milionkrát vysvětlil, jak to bylo, novináři se ho ptali znova a znova


a nepřestávali spekulovat. Kdyby byl Bowie nácek, nekamáradil by asi s malým židovským feťákem Iggym Popem a určitě by si nevzal za ženu topmodelku původem ze Somálska.

Všechno, co jsem kdy potřebovala vědět o rokenrolu, jsem se dozvěděla z desky The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars Psát o hudbě je jako tančit architekturu, říká Michal Nanoru a má pravdu. Ale já to teď udělám, musím, protože vím, že někteří z vás neznají od Bowieho nic, ani jedinou písničku. A samozřejmě chci, abyste si je našli na YouTube a poslechli. Protože glamrockových kapel, které chodily zmalované, divně oblečené a používaly piano, saxofon a smyčcové syntezátory, byly mraky, ale tohle je jiné. Jedinečné, kouzelné, inspirativní. Five Years Televize vysílá mimořádnou zprávu: Za pět let bude konec světa. Moderátor se uprostřed čtení rozbrečí, z čehož hlavní hrdina Ziggy Stardust (mimozemšťan, který se u nás usadil) pochopí, že tentokrát televizní chlápek nelže a situace je vážná. Ziggy chodí městem a snaží se zapamatovat všechno, co vidí. Domy, auta, předměty ve výlohách, lidi, co potkává (zajímavé, jak se chovají)… Ale je toho všeho moc a jeho mysl se začíná podobat přecpanému skladu, do kterého se už nic nevejde. Poselství písničky je zřejmé – všichni nás denně štvou, na všechno nadáváme a jsme tak zahlceni neustálou lidskou

blízkostí, informacemi a dojmy, že bychom se nejradši odstěhovali na pustý ostrov. Ale kdybychom věděli, že Zemi zbývá už jen pět let, rázem bychom to milovali a nechtěli ztratit. Připadá vám to patetické? Je to patetické. Jenže na rozdíl od vás nebo ode mě si to Bowie může dovolit. Na jeho koncerty chodil i Ray Bradbury, slavný spisovatel humanisticky zaměřených sci-fi románů a povídek. Jediný, kdo nic neví, kdo zprávu ještě neslyšel, je dívka sedící v cukrárně. Pije velký shake, směje se, mává na někoho venku a vypadá šťastně. Teď se Ziggymu teprve sevře srdce a písnička graduje jeho vypjatým hlasem: „Tvoje tvář, tvoje rasa; to, jak mluvíš… Chci tě políbit, jsi tak krásná, chci s tebou chodit, ale máme už jenom pět let!“ Moonage Daydream Aligátor, mami-tati-můžu-jít-po-o? a narušitel hranic galaxie Ziggy sní o krásné mimozemšťance. Cítí se se osamělý, touží po ženě svého druhu. Prosí ji, aby neodcházela z jeho snu, aby z něj nespouštěla elektrické oči a přitiskla svou vesmírnou tvář k jeho. Ziggy chce být, jako každý z nás, doopravdy milován: Don’t fake it, baby, buď ke mně upřímná, Church of Man (= lidstvo, pozn. red.) je to nejsvětější místo, kde teď můžeme být; tak ukaž, že ti na mě záleží… Vždycky v textu čekám na to „Church of Man“, protože aby tam Bowiemu vyšlo frázování, musí udělat takové to „uh...“, a to je strašně punkový, hahaha. Starman Začátkem sedmdesátých let se studená válka nacházela ve svém a si nejstudenějším bodě – obavy z nukleární války byly všudypřítomné

13

pop /

a nervózní závody ve zbrojení a dobývání kosmu pro vojenské účely se promítly i do popkultury, zejména do žánru sci-fi. Zatímco v padesátých letech si spisovatelé a filmaři představovali mimozemšťany jako technologicky a morálně vyspělejší vesmírné přátele, kteří nám přiletí předat svou moudrost a pozvednout nás na vyšší úroveň, o dvacet třicet let později je podobný optimismus pryč a z emzáků jsou ohavní vetřelci, které musíme zničit, jinak oni zničí nás. V písničce Starman je noc, malý kluk poslouchá v posteli rádio a náhodou na něm zachytí Ziggyho signál. Navážou kontakt a Ziggy klukovi říká, že by nás rád navštívil, ale ví, že bychom se strašně vyděsili a vypukla by panika, takže zatím vyčkává poblíž a pozoruje situaci. Jako nejvhodnější partneři k prvnímu setkání se mu jeví děti. (Že děti chápou některé věci lépe než dospělí, si ostatně myslel i Ježíš, je to v Bibli: „Amen, říkám vám, pokud se neobrátíte a nebudete jako děti, vůbec do nebeského království nepřijdete.“) Kluk je z toho celý pryč, musí se někomu svěřit. Volá kámošovi, a ten už to z rádia slyšel taky, takže je to pravda, nezdá se jim to! Pak každý sám pozorují z okna noční oblohu a „vidí“ Ziggyho světlo. Slíbí si, že uchovají tajemství a dospělým nic neřeknou, protože ti by jim kamarádství s mimozemšťanem určitě zakázali. Trochu hippícké, ale hezké, ne? A počkejte, až uslyšíte, jak najede ten refrén; nádherný, klenutý, kosmický. It Ain’t Easy Důkaz, že i kdybyste Bowiemu poslali MP3 lidovky Vysoký jalovec, vrátil by vám zpátky nečekaně současnou hudbu plnou tajemných příslibů a jemného humoru. Jako to udělal s touhle v originále tuctovou americkou country odrhovačkou. Teď mě napadlo, jestli tím náhodou neparoduje Led Zeppelin, protože Roberta Planta nesnášel a Jimmiho Page se zase bál pro jeho údajné provozování černé magie. Ač Brit, Robert Plant rád napodoboval přízvuk amerických „rednecků“, všelijakých kovbojů a řidičů náklaďáků, protože mu to prý připadalo „bluesové“. Bowie oproti tomu zůstával za každých okolností velice britský, z čehož se americkým fanynkám (a fanouškům) právě nejvíc podlamovala kolena. Ve skladbě Diamond Dogs třeba vyje jako pes. Ale ne jako nějaký vzteklý šakal, špinavý a pološílený hlady, nýbrž jako ušlechtilý anglický chrt. Dobře vychovaný, pěstěný, se vznešeným původem, držením těla i nemocemi. A nějakým zvláštním způsobem je to zvrhlejší, zkaženější a víc sexy, než kdyby vyl jako pravý stepní kojot. Lady Stardust Někde jsem četla, že hrdinou textu Lady Stardust je sám Marc Bolan, zpěvák skupiny T. Rex a glamrockový bůh č. 2. Bowie přišel na jejich koncert, neznal je, nevěděl ani, jak se jmenujou, ale byl okamžitě uchvácen a do Bolana se na první pohled zamiloval. Od té doby vždycky čekám, až bude v textu to „I smiled sadly for a love I couldn’t obey…“, protože je to tááák romantické.


14

A z Bowieho zvonícího, jiskřícího hlasu mám i po všech těch letech husí kůži. Ziggy Stardust Nejdřív malý úvod do popkultury. Ta vznikla v Americe po druhé světové válce, v době ekonomického boomu v souvislosti se zrodem zcela nové sociální kategorie teenager. Do té doby jste byli buď dítě (bezmocné, závislé), nebo rovnou dospělý se všemi povinnostmi a starostmi. Teenager není ani jedno. Už není dítě – uvědomuje si svou identitu, a díky kapesnému, které dostává, i určitou nezávislost; a ještě není dospělý – nemusí chodit do práce, a má tím pádem hodně volného času na zkoumání sebe, života, vesmíru a vůbec. Trh rychle přispěchal s nabídkou všeho, co by takový teenager, ten zázračný výhonek blahobytu západní civilizace, mohl potřebovat. A tak se zrodil celý nový životní styl a v něm hudba, knihy, časopisy, filmy, divadlo, móda a všechno, čemu dnes souhrnně říkáme popkultura. Bowie se narodil v roce 1947, byl tedy příslušníkem úplně první teenagerovské generace, jejímiž hrdiny byli poctiví, upřímní chlápci v džínách a tričku, co s kytarou zpívali o těžkém životě, zklamání, lásce a nesplněných snech. Model „tři akordy a pravda“, to byl základ a nejvyšší hodnota. A není divu, vždyť pravzorem těchto dobře živených chlapců, příslušníků bílé střední třídy, byli chudí černí bluesmani. A je něco pravdivějšího, autentičtějšího než černé blues? David Bowie byl první, kdo to změnil a přišel na pódium jako někdo jiný. Jako jiná postava. To je – kromě pozoruhodného hudebního talentu – jeho vklad do popkultury, za který mu nikdy nepřestanou děkovat Kiss, Lady Gaga, Miley, Daft Punk, celá blackmetalová scéna, Marilyn Manson, náš Řezník a všichni ostatní, co na stagi předstírají, že jsou někým jiným než doma na gauči. Bowie přinesl do rokenrolu divadlo, film, pantomimu, kabaret, burlesku, intošství a zároveň operetní šmíru a kostýmy z travesti klubů, jejichž pravidelným návštěvníkem byl hlavně za svého pobytu v New Yorku. Tamní transky se na něj pak zlobily, že jim ukradl image a strašně na tom zbohatnul, ale kromě tohoto jediného… ehm, jak to nazvat… nedorozumění, si Bowie s undergroundem dobře rozuměl. Uměl spojit syrovou energii z garáží a sklepů s mainstreamovým pozlátkem do zcela nových souvislostí a udělat z nich trend. Vytáhnout spodní temný proud na světlo a představit ho masám. A vždy se za to poctivě odvděčil, všem zaplatil, s každým jednal jako rovný s rovným. Moment, nenapsala jsem tohle už jednou? Ano, napsala. O Madonně. Ti dva jsou si v tomhle, stejně jako v promyšlených změnách image, opravdu hodně podobní. Ziggy Stardust je písnička o dokonalé rockové hvězdě, oslavované, nedosažitelné, povznesené nad vše pozemské. Ziggy na sebe strhává všechnu slávu, což jednak kazí vztahy v jeho kapele (Spiders from Mars), jednak se kolem něj začíná tvořit nezdravě fanatický kult, kterému se však nebrání, naopak jej podporuje. A to se mu

nakonec stane osudným – láska a obdiv jeho šílených fans se jednoho dne změní v nenávist a oni ho zabijí. Paralela s antickým hrdinou Orfeem a Freudovou teorií o sexu a smrti (Éros a Thanatos) je nasnadě, vždyť říkám, že Bowie byl intoš. Rock’n’roll Suicide To nejlepší nakonec. Kromě již zmíněných přínosů k popkultuře byl Bowie taky první, kdo se (a to už ve svých dvaadvaceti letech) zamyslel nad odvrácenou tváří života rockové hvězdy. John Lennon přišel s tím svým „nevěřte nikomu nad třicet“ a celá jedna generace se tím skutečně řídila, rokenrol měl prostě tenkrát takovou moc. Bowie napsal překrásnou písničku o vyřízeném stárnoucím rockerovi, který se ocitl v depresivním mezičase – příliš starý na rokenrol, příliš mladý na to, aby zemřel. Úzkost, kterou zná každý, koho živí kreativita a bojí se, že jednoho dne její pramen vyschne, a co když je to zrovna teď, vystihl veršem „… the clocks waits so patiently on your song“ a pocit životní opotřebovanosti a únavy zase v „… you walk past a cafe, but you don’t eat, when you’ve lived too long“. Doufám, že tenhle text jednou vejde do učebních osnov jako mistrovská ukázka moderní poezie. Přes všechen nihilismus, beznaděj a strach z neúspěchu nechává Bowie nakonec zvítězit Érota nad Thanatem: Rocker křižuje noční město ve svém chevroletu a už už se rozhoduje, do které zdi to napálí, aby byl konec rychlý a bezbolestný, když v tom – záblesk svítání, začíná nový den. „You’re not alone!“ křičí Bowie na něj, na Ziggyho, na sebe, na všechny, co kdy pocítili nesnesitelnou lehkost bytí. „You’re not alone! Gimme your hands ’cause you’re wonderful!“ A jeho hlas k rockerovi opravdu dolehne, protože to otočí a jede domů. Chcete vědět něco o rokenrolu? Pusťte si desku The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars.


15

křížovka /

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Jméno současného spisovatele, na kterého by se nemělo při hodině literatury zapomínat. V tajence názvy jeho temných a groteskních próz.


16

smysly /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Muž, který spadl na Zemi REŽIE NICOLAS ROEG 1976

Protože v Redwayi milujeme staré filmy, byl tady původně Muž z Acapulca s Belmondem, jenže okolnosti nás donutily změnit výběr. David Bowie byl mimo jiné i obstojný herec, máme ho rádi třeba v hororu Hunger nebo v Basquiatovi, kde dobře podal Andyho Warhola. V Roegově fi lmu hraje, jak jinak, mimozemšťana. Nejde o klasickou sci-fi žánrovku, i když mimozemšťanovou misí je zjistit, jak naši planetu kolonizovat. Čas běží, mimozemšťan se na Zemi zabydluje, navazuje vztahy, rozjede úspěšný byznys a najednou zestárne, pořád tady trčí, mise nesplněna a stesk po domově veliký. Některé rozdíly mezi jeho a lidskou rasou nepřekoná ani láska. Ve filmu se nikdo ani jednou neusměje a s Bowieho postavou se ztotožní každý, kdo si na Zemi též připadá jako mimozemšťan.

KNIHA Dánská občanská válka 2018–2024 KASPAR COLLING NIELSEN KNIHA ZLÍN, 2015

Finanční krize z roku 2008 zapříčinila nepokoje po celé Evropě. Systém se zhroutil a deset let nato vypukla v Dánsku občanská válka. Politici jsou veřejně popravováni na ulicích a z bankéřů je lovná zvěř. Teď je ale 25. století. A jak to všechno víme? Vypráví nám to pamětník nepokojů, který má dostatek peněz na to, aby si obnovoval kmenové buňky. Je mu přes 450 let a o vzpomínky z občanské války se dělí s přítelem a svou sexuálně frustrovanou border kolií, která má schopnost chápat a mluvit. Máte rádi antiutopii, absurditu, zvrácenost? Nielsen tuto knihu napsal asi právě pro vás!

FESTIVAL Spectaculare 20. LEDNA 2016 – 12. ÚNORA 2016, PRAHA WWW.SPECTACULARE.CZ

Třetí ročník multimediálního festivalu Spectaculare opět oživí, rozezní a rozsvítí Prahu. Mimo tradičních klubů Cross a Palác Akropolis se mohou hipsterští návštěvníci těšit na zajímavý program i v Jazz Docku a KD Vltavská. Hlavní náplní celé akce je opět hudba a její propojení s projekcí, tancem a dalšími prvky. Letošními headlinery jsou například rakouský perkusionista Manu Delago, skladatel a držitel EMMY Michael Price nebo japonský vibrafonista Masayoshi Fujita. Speciální fi lmové projekce se budou konat v kinech Světozor a Bio Oko.


Svoboda, rovnost, sesterství! Krátkej, stručnej, nabroušenej informační střep, že nenosim podprsenku, vzbudil na facebookové stránce našeho časopisu nebývalej zájem, rozruch, pan-paniku. Za poslední tři měsíce jsem na sobě měla podprsenku jenom jednou a bylo to teda smutný, já jsem brečela, moje bradavky brečely, i ta malá Číňanka, co ji v továrně sešívala, musela určitě brečet. Nenosit podprsenku dává pro holku, jako jsem já, naprostej smysl. Nejsem zrovna náhradník z castingu na volný pokračování Pobřežní hlídky a není mi ani dvanáct, abych mohla furt věřit, že přijdou ty jasem nabitý zítřky, kdy sklonim hlavu a neuvidim si na břicho, stehna a krutou pravdu, že si nutně potřebuju přelakovat nehty na nohou. Prostě jsem se narodila s malýma prsama a jsem s tím docela v pohodě, nikdy mě to nijak extra netrápilo. Rozhodně ne víc než fakt, když mi nedávno někdo řekl, že vůbec nezáleží na tom, jestli budu na přechodech mačkat tlačítka, protože na dopravu ani přecházení nemaj žádnej vliv. Jsou tam nainstalovaný jen proto, že lidi nedokážou jen tak stát a čekat, musej něco udělat, to je zákon akce a reakce, když něco udělaj, zelená se rozsvítí rychlejc, takhle to přece musí fungovat, a tak mačkaj naprázdno tlačítka. Pro dobrej pocit. A já teď nevim, jestli je to pravda, nebo sofistikovaná lež, a to je teprve mindfuck, to mě trápí. Ne moje malý prsa. Nejsem jako úplný prkno, pokud teda uvažujeme vzorně, precizně vybroušený, vyhlazený prkno prvotřídní kvality, namořený, naleštěný a připravený k expedici, ale podporu taky zrovna nepotřebuju. Ani zespoda, ani ze stran, ani morální. Push-upky jsem nikdy nenosila, nějak mě ten koncept pěnový fikce nenadchnul, prsní beletrie nic moc, takže jsem za svých zakrytých dob stejně nosila poloprůhledný krajkový podprsenky, který v sobě nemaj žádný kostice a vycpávky, jenom lichotěj oku a duši estéta. Odborníci teď stejně vykoumali, že zahodit podprsenku je pro budoucí prsvývoj naprosto příznivý a žádoucí, protože aspoň nezlenivěj a učej se bojovat s gravitací úplně stejně, jako se to učí můj obličej, když je náledí. Jedno tělo, jeden tým. Ale já jako s podprsenkama nemam konflikt, nejsme ve sváru, spodní prádlo je super a sexy a pěkný (a pěkně drahý). Jádro jezevčíka je v něčem jinym. Život před a po nošení podprsenky je jako život před Kristem a po Kristu. Úplně jinej mejdan. Po dvou tejdnech nenošení ti podprsenka připadá jako barokní korzet vyrobenej ze šmirglpapíru, ve kterym nemůžeš dejchat a ohnout se do většího úhlu než plus minus osmnáct stupňů. Bez ní se cejtíš jako mladá nespoutaná Angelina Jolie, Winona Ryder nebo Kate Moss. Svět ti leží u nohou, u prsou, kde poručíš! #natürlich Iva Antošová, Technická univerzita Liberec

17

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: LIGIER.CZ

AUTO, NEJLEPŠÍ PŘÍTEL ČLOVĚKA Student je pán světa, vrchol potravního řetězce, etězce, vítěz. Alespoň dentovi jde každý v této naší privilegované části světa. Studentovi tění, všude samá na ruku – stát za něj platí zdravotní pojištění, vé v podstatě žádné sleva, výhoda a ten život! Až na zkouškové pínek výš? Ano, starosti (ideálně). Stojí někdo ještě o stupínek egitimní účastník student, který má auto. Majitel vozidla, legitimní silničního provozu. Už nemusíte čekat, ažž vám bude osmnáct. Francouzský ragbista, později automobilový ník, srdcař závodník a jezdec formule 1, velký bojovník, z, se kterým a sympaťák Guy Ligier pro vás vyvinul vůz, hem, můžete na silnici už od patnácti let. Sbohem, obuse narvaná tramvaji, sbohem, opožděný autobuse ezcílné a pomalý, nevytopený vlaku! Sbohem, bezcílné m čekání, než mi to pojede! Teď jsem pánem svého času, života, vesmíru a vůbec.


18

Ligier si založil malou automobilku a na trh vstoupil nejprve se silničním závoďákem vybaveným šestiválcem Maserati. Nazval ho Ligier JS2. Odborníci se dodnes shodují, že šlo o výborně navržené auto s dobrým poměrem hmotnosti a výkonu. To bylo v sedmdesátých letech. Jenže pak přišla energetická krize a Ligier musel výrobu velkorysého vozu ukončit. Zaměřil se na úsporná mikroauta s nízkou spotřebou a elegantně sportovním designem, na které stačí řidičák AM, tedy jako na mopeda. A protože autům rozumí (s jeho modelem JS43 vyhrál Olivier Panis Velkou cenu Monaka v roce 1996), má úspěch. Modely JS50, JS50L a JSRC si oblíbili teenageři po celém světě. Nejinak tomu bude i v našem podnebním pásmu, kde moped je dobrý, ale auto ještě lepší.


Je to bezpečné? To je asi první věc, o kterou se budou zajímat vaši rodiče. Nová modelová řada, která se u nás prodává, prošla celou řadu crash testů. Kromě toho inženýři po celou dobu vývoje prováděli mnoho virtuálních nárazových zkoušek s cílem prozkoumat a vyřešit všechny kritické momenty. Tedy ano, Ligier splňuje kritéria bezpečného vozu, což potvrdily například i testy Euro NCAP. Proč by vám měli rodiče kupovat auto? Jsme přesvědčeni, že čím dřív se naučíte jezdit v běžném provozu, tím lépe pro vás i všechny okolo. Řidičem se člověk nestává složením poslední zkoušky v autoškole – tím všechno teprve začíná. Kromě uprchlého dezorientovaného nosorožce nás nenapadá nic nebezpečnějšího

a nevypočitatelnějšího, než je nezkušený osmnáctiletý řidič v silném autě. Vždy a za každých okolností jsme pro pohyb. Pro chůzi, běh, jízdu na kole, na skejtu nebo třeba na běžkách. Jenže dojíždět takto do školy, na trénink či kroužek časový režim většině z nás nedovoluje, nemluvě o tom, že jezdit na skejtu nebo na kole po setmění je sebevražda. Stejně vás rodiče vozí, takhle by to měli z krku. A druhé auto se v rodině vždycky hodí. Jak to pořídit? Podívejte se na web ligier.cz, seznamte se s parametry vozu a jeho financováním na splátky. Zavolejte prodejci, domluvte si schůzku, nechte si vše ukázat a vysvětlit. Projeďte se, vyzkoušejte a uvidíte. My jsme jednoznačně fandové.

19

téma /


20

ILUSTRACE: HỒNG VÂN


21

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

DĚLALI DO VČEL JEŠTĚ PŘ Adolf Hitler Ne, ten ne. Ale jeho otec, pan Alois Hitler, se včelařství věnoval, o čemž se Adolf naposledy zmínil večer 3. srpna 1942 během přestávky při pracovním jednání v jeho hlavním stanu. Slova zaznamenal Martin Bormann, vedoucí Hitlerovy kanceláře: „Otec byl veliký včelař. Bohužel jsem byl při tom tolikrát pobodán, že jsem z toho málem měl smrt. Bodnutí včelou nebylo u nás ničím zvláštním. Maminka často otci vytáhla pětačtyřicet, padesát žihadel, když přišel od stáčení medu. Nikdy na sobě nic neměl. Akorát kouřil. Další důvod, proč kouřit doutníky!“

Sir Edmund Hillary První člověk, který společně se slavným nepálským šerpou Tenzingem Norgayem zdolal Mount Everest, také viděl včelařit svého otce. Ten dokonce, aby se mohl stát včelařem profesionálem, opustil úspěšnou kariéru novináře. Edmund v rodinném podniku odmala pomáhal a po smrti otce jej převzal do péče. Po výstupu na nejvyšší horu světa ale úly prodal a nadále se věnoval už jen horolezectví, psaní knih o horolezectví a osvětové činnosti, především snaze zlepšit životní podmínky šerpů, svých oblíbených vysokohorských nosičů.

Aristoteles Včely choval jednak kvůli medu, jednak ze studijních důvodů, neboť kromě filozofie se věnoval pozorování přírody. A třebaže jeho poznatky nebyly vždycky úplně správné, tvořily po několik staletí základ západoevropské vědy. V jednom ze spisů, který věnoval živočišné říši, podrobně popsal uspořádání včelí společnosti, vývoj včely od vajíčka po dospělého jedince a roli dělnic a trubců. Všechno sedí dodnes, až na jeden detail: Úlu nevládne král, jak se domníval, ale královna.


22

EDTÍM, NEŽ TO BYLO COOL Henry Fonda Zakladatel slavného hereckého klanu vychoval dvě děti, Petera a Jane, z kterých se stali významní prominentní hippíci a Jane to navíc dotáhla až na dva Oscary. Přátelům a návštěvám rozdával (někdy prý až vnucoval) skleničky s etiketou „Henry’s Honey“. Vztah k včelám se v rodině ještě prohloubil, když byl Peter v roce 1997 nominován na Oscara za roli včelaře ve filmu Uleeovo zlato. „Táta byl skaut s nejvyšší hodností, všude na uniformě měl ty odznaky a jeden právě i za včelařství. Jako malého mě fascinovalo, když si na sebe vzal včelařský oblek a kuklu. Vypadal jako z jiné planety, trochu jsem se ho bál a zároveň ho obdivoval.“

Sherlock Holmes Podle sira Arthura Conana Doyla se nejslavnější amatérský detektiv, který o vraždě mluvil jako o krásném umění, věnoval v důchodu včelám. V příběhu Poslední poklona ho navštíví věrný doktor Watson, obhlíží Holmesovo hospodářství a praví: „Tak přece je to pravda. Slyšel jsem, že teď žijete velice poklidný a uzavřený život.“ Holmes mu podá knihu Praktická příručka o včelí kultuře se zvláštním přihlédnutím ke královně, kterou sám napsal, a odvětí: „Když se dívám na ten shon v úlu, na tu pracovitost a efektivní řízení včelího gangu, je to stejně vzrušující, jako když jsem za nocí pozoroval kriminální svět Londýna.“

Alexandr Veliký Aristotelův žák včelařství pochopitelně znal, sám se mu ale pro svou vojenskou kariéru nemohl věnovat. Nicméně si přál, aby v případě, že zemře v cizině, bylo jeho tělo uloženo do zlaté rakve naplněné medem a takto odesláno do rodné Makedonie. Což se taky stalo.


23

téma /


MED, PODSTATA VČELÍ SLÁVY I TRAGÉDIE Včela svůj vývoj ukončila před pětadvaceti miliony lety, člověk teprve před nějakými sto tisíci; možná že jsme na soužití s tak dokonalým tvorem příliš mladí.

Demonstrace londýnských včelařů požadujících zákaz používání pesticidů se zúčastnili i filmový režisér a exmanžel Madonny, Guy Ritchie, a módní návrhářka Vivienne Westwood. Guy chová včely na zděděném venkovském panství ze 17. století.


24

Gazela žere trávu, lev žere gazelu. Koloběh života Albertu Einsteinovi se připisuje výrok, že kdyby včely vyhynuly, lidstvo by je přežilo buď o rok, dva, nebo čtyři roky, podle toho, kterou stránku s motivačními citáty si zrovna prohlížíte. Ať už to řekl tak, nebo tak, případně vůbec, víceméně s tím můžeme souhlasit. Bez opylení bychom neměli úrodu a býložravci potravu. S jejich úbytkem by došlo na masožravé šelmy a takto by řetězec souvislostí pokračoval dál, dokud by se celý ekosystém nezhroutil. Podle některých vědců by lidstvo možná i přežilo, protože včela není jediným opylovatelem, naše prostředí by však tvořila už jen apokalyptická pouštní krajina řídce porostlá těmi nejodolnějšími rostlinami a potravinová krize by nás brzy přivedla na myšlenku, že kanibalismus vlastně není tak špatný způsob zpestření jídelníčku. Včely a další hmyz opylováním zajišťují pestrost a hojnost rostlin. Rostliny vyrostou a jejich květy, plody a listy padají na zem, kde tlejí. Z tohoto tlení vzniká humus, v němž žijí bakterie, houby a žížaly vytvářející vhodné podmínky pro růst dalších generací rostlin. Pokud humusu v půdě začne ubývat, začne ubývat i rostlin, a tak postupně vznikne poušť. Jestli jste viděli Lvího krále, jak Mufasa poučuje malého Simbu, že gazela žere trávu, lev žere gazelu a svůj „dluh“ přírodě nakonec splatí tím, že se po smrti stane potravou pro trávu (tedy humusem), je vám to asi celkem jasné. To, že jsou včely našimi spojenci, snad taky. Jak utýrat včelu Včela je hospodářským zvířetem chovaným pro užitek. Jaj, špatná karma – s takovými zvířaty jsme si během dvacátého století zvykli zacházet přímo brutálně; velkochovy a jatka jsou velkou černou skvrnou na svědomí lidstva, která nezmizí, ani když se budeme stokrát tvářit, že o ničem nevíme nebo že se nás to netýká. Hmyz jako tvor konstrukčně nejméně podobný člověku od nás nemůže očekávat slitování, nad larvou či kuklou se těžko rozněžníme jako nad štěňátkem. Domácí mazlíčky hýčkáme jako vlastní děti, hospodářská zvířata jsme (paradoxně právě pro jejich užitek) degradovali na pouhý výrobní prostředek. Zajímavé, ne? Někteří včelaři dovedou být ve své hamižnosti po medu stejně krutí jako chovatelé slepic nebo prasat. Od té doby, co jsme včely pasovali na užitečná zvířata (asi před patnácti tisíci lety), vynalézáme z jedné strany stále důmyslnější způsoby, jak je chránit, z druhé ovšem neváháme používat drastických metod, abychom je přinutili k vyššímu výkonu a jejich chov se nám více vyplatil. Utýrat včely je poměrně snadné, stačí jim neustále odebírat med


a dál je nekrmit nebo kvůli obavám, aby produkce medu náhodou nepoklesla, nečistit úl – v takovém prostředí pak včely často onemocní a nakazí i další včelstva; přitom každé uhynulé včely je velká škoda. Kruté jsou i dlouhé převozy do krajiny, kterou neznají, jak se to každoročně děje například v Kalifornii. Opylování zdejších mandloňových sadů probíhá doslova průmyslovou cestou: Včely jsou do nich dováženy až z tisícikilometrové dálky, vystresované a zcela dezorientované vypuštěny mezi stromy a po odkvětu zase odváženy zpět. Mnoho z nich takovou cestu nepřežije, ale to nikomu nevadí, protože produktem jsou tentokrát mandle, nikoliv med. Ve Spojených státech dostávají včelaři celkem znatelnou úlevu na daních jako odměnu za ekologický přínos zemi. Tento vládní program bohužel vede k tomu, že úly si najednou pořizuje kdekdo, aniž by měl ke včelám vztah. Nepečuje o ně, a pokud uhynou, koupí si další, jen když se to finančně vyplatí. Jedním z těch, kdo se o včelaření začal zajímat možná právě z tohoto důvodu, je zpěvák Bon Jovi. Jak jinak si vysvětlit, že na své pozemky nechal instalovat úly, kterých si dál vůbec nevšímal. Znepokojení sousedé několik měsíců přihlíželi a pak uvědomili úřady. Bývalý rocker dostal pokutu za týrání zvířat, horší než to je ale společenská exkomunikace – takový Flea už ho do smrti nepozdraví. Zlatá včelí horečka Asi před deseti lety učinili francouzští vědci zajímavý objev: včelí žihadlo obsahuje vzácnou formu složité chemické látky chitinu (C8H13O5N). Sice jen v nepatrném množství, ale i to způsobilo velký rozruch ve farmaceutickém průmyslu, neboť právě z tohoto typu chitinu se dají vyrobit velmi účinné léky na obnovu kloubů a hlavně na zhubnutí. Biologové v laboratoři váží usušená včelí žihadla na miniaturní elektronické váze a zjišťují, že díky vzácné formě chitinu má jeden kilogram žihadel cenu 2,35 miliardy eur. To neujde pozornosti novinářů a na jihu Francie vzápětí vypuká něco jako zlatá včelí horečka. Vznikne několik společností na výkup žihadel, které sběračům nabízejí deset milionů eur za kilogram. Rodiny po stovkách vyrážejí do přírody a zabíjejí včely v takovém množství, že jim začne hrozit vyhubení. Mýtus o rychlém zbohatnutí bortí až zpráva v deníku Le Figaro, že k získání jednoho kilogramu sušených včelích žihadel by Francouzi museli vyhubit všechny včely na zeměkouli na tři generace dopředu.

25

téma /


COOL URBAN Mít na střeše vlastní úl začíná být stejně důležitou součástí image, jako jezdit do práce na kole nebo platit bitcoiny. O majiteli těchto brooklynských úlů se můžeme domnívat, že si na zeď věší jenom originály, jeho oblíbeným módním návrhářem je Gosha Rubchinskiy a místo kafe, které je už moc mainstream, pije čaj. Bude volit Zelené, pochopitelně.

Z cyklu „Lepší než kdyby někde fetovali“. Brooklynští homeboys v akci.


26

Na zrušeném parkovišti v Chicagu to někdo rozjel ve velkém. Nevíme, za kolik se prodává kilogram domácího medu ve třetím nejlidnatějším městě Spojených států, v Praze na farmářských trzích je to kolem dvou set padesáti korun, medový výnos z jednoho úlu se přitom obvykle pohybuje mezi patnácti a šedesáti kilogramy. Jistě, včelař má taky nějaké náklady, ale když k zisku z prodeje medu připočteme ještě úlevu na daních, kterou mu americká vláda poskytuje... Chovat včely pouze z ekonomických důvodů cool není, avšak jako vedlejší produkt jsou peníze příjemné.

Pořídit si střešní úl není v Londýně žádná věda. Majitelé domů, dokonce i tak starých a slavných, jako je Fortnum & Mason, kde od roku 1707 sídlí „the most luxurious department store in the world“, vám ochotně vyjdou vstříc. A pak se chlubí obchodním partnerům a starostovi města: „Koukejte, co jsme tady dovolili hipsterské mládeži provozovat. No nejsme senzační, pokrokoví, společensky zodpovědní?“

Někomu takzvaně uletěly včely. V Londýně čím dál častější jev k pobavení místních i turistů.

Včelaření je podobně tichá meditativní činnost jako ikebana, kaligrafie nebo pletení obrovských svetrů. Výhled ze střechy pařížské Opery jen pro vyvolené.

Rozlehlá pařížská sídliště mívají svá tajemství. Která citlivá duše se smyslem pro design vybudovala v srdci betonové džungle tento rozkošně romantický koutek?


27

téma /

TEXT: M. OVERSTREET ILUSTRACE: ILUSTROVANÉ VČELAŘSTVÍ, YVES GUSTIN

1. den: Bílé průsvitné vajíčko velké 1,5 mm je přichyceno ke dnu buňky. 2. den: Vajíčko se začíná naklánět. 3. den: Vajíčko leží na dně včelí buňky. První tři dny se zárodek vyvíjí uvnitř vajíčka. 4. den: Z vajíčka se vylíhne larva, kojička na ni položí kapku mateří kašičky, do které se larva uloží a získává z ní potřebné živiny.

TAJEMNÉ PROCESY V ÚLU Dokonalá proměna

Včelí společenství je kompletní malá civilizace, v níž vládne větší disciplína a smysl pro pořádek než v té naší, nejvyšší. Politický systém: monarchie, ovšem ne absolutistická, titul královny není dědičný, včely si panovnici-matku vybírají samy, a pokud jim včelař do úlu nasadí svoji, musí počítat s tím, že ji třeba nepřijmou a zabijí. Včely spolu pochopitelně komunikují, vědci rozeznávají už asi šest „slov“ s významy jako jídlo, nemoc, nebezpečí apod. Tajemných procesů probíhá v úlu celá řada a jejich pozorování a pochopení je pro mnohé včelaře víc fascinující, než kolik sklidí medu. My vybíráme jenom jeden, základní, který by se vám mohl hodit do referátu z biologie. ČÍSLO 5, 2016 | ROČNÍK VIII

28

5. den: Soustavně živená larva rychle tloustne a začne se ohýbat. 6. den: Larva vyplní dno buňky a její dva konce se téměř dotýkají. 7. den: Kojičky přestanou živit larvu pouze čistou mateří kašičkou – teď do ní přidávají med, pyl a vodu. 8. den: Podíl pylu v potravě narůstá až do zavíčkování. 9. den: Dělnice uzavřou buňku víčkem složeným převážně z vosku; víčko je prodyšné, aby se larva neudusila. Larva mění polohu tak, aby její hlava směřovala k východu z buňky; od této chvíle se zapřádá do kokonu z hedvábných vláken, které produkuje svými snovacími žlázami. 10. den 11. den: Larva se mění v předkuklu. 12. den 13. den 14. den: Období klidu. 15. den: Kukla je dokonalá. 16. den 17. den 18. den 19. den 20. den: Z kukly se líhne dospělý jedinec – imago.

téma /

TEXT: M. OVERSTREET ZDROJ: CESKYCMELAK.CZ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

A TEĎ NĚCO ÚPLNĚ JINÉHO! Český čmelák

Někteří hipsteři s diplomem jsou názoru, že ještě víc cool než včely je chovat čmeláky. Nikomu svůj názor nevnucují, říkají zdvořile „podle mě...“ a špičkou botasky přitom stydlivě vrtají do země. My jejich postoj chápeme – včela je poctivá dělnice a skromná členka společnosti, kdežto čmelák spíš svobodomyslný rebel, něco jako Jack Nicholson na chopperu v Bezstarostné jízdě.

Jak začít chovat čmeláky na zahradě Na internetu si objednáte hnízdo v tzv. počátečním stadiu, ve kterém je matka s deseti až třiceti dělnicemi. V tomto stadiu se matka věnuje už jen péči o plod a kladení dalších vajíček, takže hnízdo neopouští a z úlu, kterému se říká čmelín, neuteče. Ten opouštějí pouze dělnice, které venku sbírají potravu. Čmelín si můžete též koupit, nebo postavit vlastní, na netu najdete desítky DIY návodů na stavby, které podtrhnou váš charakter a životní styl. Pro umístění čmelína vyberte na zahradě stinné místo, na slunci by se rychle přehřál a čmeláci snášejí mnohem lépe chlad než přehřátí. Druhou podmínkou je zajištění proti mravencům. Čmelín postavte na stojan nebo podstavec, jehož nohy jsou natřeny lepem nebo stojí v miskách s olejem (ten je lepší než voda, která rychle vysychá). Pak už zbývá jen otevřít výletový otvor a pozorovat tento sympatický a zajímavý hmyz při sbírání potravy. Založení vlastního hnízda Čmeláci patří mezi chráněné živočichy a jejich odchyt, byť s dobrým úmyslem, je zakázán. Takže jediné, co můžete dělat, když si hnízdo nechcete kupovat, je nastříhat kousky stoprocentní bavlny, krejčovské vaty, nacupovat trochu plsti, to vše proložit jemným suchým mechem, umístit do zahrady a čekat. Čmeláčí matky jsou ovšem velmi vybíravé a šance, že se v něm usadí, není příliš velká. Podle zkušeností chovatelů se prý v takto připravených hnízdech usazují především matky čmeláka skalního (černý s červeným zadečkem) nebo čmeláka rolního (hnědý jako lískový oříšek). Druhou, trochu úspěšnější metodou, která je však již na hranici zákona, je matku chytit a do hnízda ji na jeden den zavřít. Problematický je už samotný odchyt. Nikdy nechytejte matku, která má na nohou rousky s pylem. Ta již hnízdo má. Ani matky pasoucí se na květech nejsou vždy vhodné. Ideální je matka, která brzy na jaře (koncem března, začátkem dubna) létá nízko nad zemí a očividně „něco hledá“. Létá cikcak, občas usedne na zem a zaleze do díry, aby z ní zase vylezla a dál hledala.


Tato matka pátrá po vhodném místě k založení hnízda a vy ji odchytnete do sklenice, kterou nosíte neustále s sebou, a pak vypustíte do vystlaného čmelína se zavřeným výletovým otvorem. Tím ji přinutíte, aby o vaší nabídce vážně uvažovala. V hnízdě se musí nalézat cukerný roztok nebo troška medu, jinak by matka uhynula. Druhý den za tmy otevřete výletový otvor a dáte jí možnost svobodně odletět, kdyby se přece jen rozhodla, že vaše hnízdo je nemožné, nepohodlné a vy podezřelé individuum, se kterým nechce nic mít. Co se čmeláky v zimě? Čmeláčí hnízdo je sezónní a ke konci léta zaniká. Nové dělnice se již nelíhnou a v čmeláčí komunitě dochází k častým krvavým šarvátkám. Jediný, kdo přežije zimu, jsou mladé matky vylíhnuté uprostřed léta. Hnízdo čmeláka zemního je schopno vychovat i víc než sto matek. Tyto mladé matky se spáří se samci a pak se zahrabou do země v okolí hnízda. To je čas, kdy odstraníte staré hnízdo a čmelín vyčistíte, protože čmeláci jsou choulostiví na celou řadu škůdců a parazitů, hlavně na zavíječe čmeláčího. Mladé matky, které zazimovaly v okolí, se na jaře probudí a budouli mít kde, uhnízdí se nedaleko mateřského hnízda. Některá z nich se možná uhnízdí i přímo v něm. Použitý čmeláčí úl je zřejmě láká víc než úplně nový. Jak podpořit čmeláky? Možná se u vás čmeláci moc nevyskytují. Pak je důležité zamyslet se, proč tomu tak je. Do míst, kde se neuživí, přece nemá smysl umisťovat čmelín. Nalézá se na vaší zahradě dostatek vhodných rostlin kvetoucích průběžně od jara do konce léta? Pokud máte na zahradě anglický trávník, pár ovocných stromů a za plotem bramborové pole, je pro vás chov čmeláků ztracen. Tam, kde roste šalvěj, svazenka, chrpa, brutnák a vůbec všechny modré a fialové květy (pokud možno s delší květní trubkou, která čmelákům poskytuje výhodu před včelami), se do toho můžete pustit všemi deseti.

29

rozhovor /


30

TEXT: HONZA KISTANOV FOTO: VÁCLAV MIŠKOVSKÝ, ARCHIV

Ben Bronfman Kanye je jeden z nejpokornějších lidí, co znám. Nicki Minaj je superinteligentní.

Benjamin Bronfman je multimiliardář, environmentální aktivista a hudebník. Produkuje písničky Kanye Westovi, kamarádí s Jay-Z a Nicki Minaj, matkou jeho dítěte je M.I.A. Pochází ze superbohaté rodiny, papá je bývalý CEO Warner Bros. a v nejužším příbuzenstvu se vyskytují jistí bankéři Lehmanovi. Ben hrál nejdřív na basu v poměrně legrační kapele The Exit, ale naštěstí toho brzy nechal a dal se na rap, kde dosáhl velmi slušných výsledků. Nedávno k nám přijel podepsat smlouvu s ministrem zdravotnictví o vybudování pražského Mezinárodního centra na výzkum lékařského využití konopí a kanabinoidů, do kterého sám investuje v přepočtu půl miliardy korun. Při té příležitosti se setkal i s Redwayem, já jsem mu předal dárek od Botas 66 a vyptal se ho, jak to chodí na té americké cestě štrýtu a jaký má vztah k trávě. Nejdřív jsem z toho měl trochu strach, přece jen takového týpka nepotkáváš každej den, ale po uvítacím objetí a takzvaném fist bumpu bylo jasné, že až na ty prachy a kámoše je Ben úplně normální kluk.


31

rozhovor /

Chápu, že lékařský výzkum konopí je nový zajímavý byznys, a proto jsi do něj zřejmě investoval, ale proč má to centrum být zrovna v Praze? Protože v USA není možné se vědecky konopím zabývat. Není to legální, takže vědci mají svázané ruce. Hledali jsme tedy jinou zemi a našli Českou republiku, z hlediska legislativy ideální místo. Jaký je tvůj vztah ke konopí a THC obecně? Tráva mě vždycky zajímala ze sociologického hlediska, protože sám jsem jejím aktivním uživatelem. THC mě vždy inspirovalo v hudební tvorbě a pomáhalo mi zdravotně. Konopí je léčivá rostlina, to už je dneska všeobecně známo. Proto mě štve, že i když spousta Američanů tuhle látku z různých důvodů využívá, podařilo se Spojeným státům přesvědčit zbytek světa, že když je to nelegální u nás, tak by se tím neměl zabývat nikdo. Ani vědecky. Jak dlouho na projektu takové výzkumné instituce pracuješ? Snažím se o to pět, možná dokonce sedm let. Pak jsem tady u vás narazil na partu lidí, která přišla na to, jak všechno právnicky zařídit tak, aby se konečně dalo začít něco dělat. Tihle lidi, dnes už mí spolupracovníci, rychle pochopili, že mít tady takové centrum (jeho anglická zkratka je ICCI, pozn. red.) může být pro Českou republiku velice přínosné a prestižní. Dali věci do pohybu a dneska jsme konečně podepsali základní smlouvy nutné k tomu, aby se začalo pracovat. Je legrační, že jsme se potkali zrovna dneska, protože právě před šesti lety, na den přesně, ustanovila česká vláda zákon, že u sebe můžeš mít „malé množství drog pro osobní potřebu“. Vážně? Tak to je víc než náhoda, když k tomu přičtu dnešní právnická jednání… Vůbec jsem o tom nevěděl, ale je skvělý, že aspoň někde na světě je to trošku volnější než u nás. Pojďme teď víc zabrousit do vztahů mezi společností a marihuanou. Hip hop, ve kterém se pohybuješ, byl s trávou spojený snad odjakživa. Je tomu pořád tak, je tráva pořád ta věc? Potvrzuju, že mezi hiphopovými producenty je to pořád nejčastěji užívaná droga. Zároveň si tady dovolím malou odbočku – v tuhle chvíli je marihuana v Americe nejčastěji užívaná droga vrcholovými sportovci, zejména atlety. Představuje pro ně zdroj mnohem většího a přirozenějšího uvolnění po vrcholovém výkonu než třeba ibuprofen nebo nějaký jiný prášek. Samozřejmě, je to nelegální. A pokud bych se měl zaměřit na americké „kids“, řekl bych, že jejich drogou číslo jedna je MDMA. Ale v kreativním průmyslu je THC pořád na prvním místě. Máš výzkumný tým už plně obsazený, nebo pořád hledáš lidi? Základní tým je obsazený, ale pořád hledáme další spolupracovníky a vědce, takže jestli někdo ze čtenářů přemýšlí o kariéře biologa se zaměřením


32

na výzkum kanabinoidů, rádi ho v našem centru přivítáme. (směje se) V tuhle chvíli vedeš vedle ICCI ještě dvě další společnosti zabývající se environmentálními tématy. Je tenhle tvůj vztah k přírodě a planetě součástí rodinného dědictví nebo, řekněme, rodinné tradice? V evropských aristokratických rodinách to tak třeba chodí, je to určité poslání, víš, služba vlasti, zodpovědnost a tak. Hah, tohle je zvláštní, spousta lidí se mě ptá na moje předky, na to, jestli se cítím být součástí nějakého „rodinného dědictví“. No jo, dědictví, to je otázka. Upřímně – nikdy jsem si nemyslel, že budu dělat byznys, ale nakonec jsem do něj byl nějakým způsobem přece jen uveden. A když už se to stalo, řekl jsem si, že budu řešit věci, které mě trápí. Emise CO2, znečištění vody nebo vůbec celkový přístup k planetě Zemi. To jsou věci, které mě zajímaly a tížily v pubertě. Pořád jsem si říkal, jak to, že i když toho tolik víme, nejsme schopni vyřešit základní otázky spokojeného života, který by byl zároveň ohleduplný vůči životnímu prostředí.

Byl jsem spíš takovej pseudointelektuál. A pak jsem potkal opravdový intelektuály; lidi, který dokázali vidět za roh. Přemejšleli o tom stejným, co já, ale na rozdíl ode mě to uměli domyslet a najít řešení.

Tyjo, tos musel bejt v pubertě docela intelektuál! No, nevim. Začal jsem o tom přemýšlet, až když jsem se vykašlal na školu a založil kapelu. Odehráli jsme asi sto koncertů všude možně po světě a na těch cestách jsem se začal zajímat o to, jak jsou jednotlivý věci distribuovaný napříč světem. Začal jsem se prostě zajímat o infrastrukturu, protože jsem většinou řídil, a byl jsem to tedy taky já, kdo tankoval do auta naftu. A v jednu chvíli mi došlo, že tohle všechno je hrozně špatně. Že celej ten systém, ve kterým žijeme, je narušenej. Jo, takže jsem asi byl spíš takovej pseudointelektuál. Ale zároveň jsem chápal, že já sám jsem toho všeho součástí. No a pak jsem potkal opravdový intelektuály; lidi, který dokázali vidět za roh, který přemejšleli o tom stejným, co já, ale na rozdíl ode mě to uměli domyslet a najít řešení! A ty lidi byli naštěstí natolik skvělý a otevřený, že se o ty svoje

názory se mnou podělili. Takže… vždycky jsem se trošku považoval za inťouše, hehe, ale zároveň jsem se ještě radši obklopoval lidma, u kterých jsem věděl, že jsou chytřejší než já. Proč si vlastně myslíš, že je THC dobrý? Myslíš, že by se to dalo srovnat například s vlivem LSD, ať už na metody léčby v psychiatrii, nebo na hudební tvorbu? Víš, mám trochu starosti, protože zatím tenhle rozhovor vyznívá jako propagační okénko k užívání marihuany. Aby mě s tím v redakci nevyhodili. Hele, je jasný, že budu obhajovat věci, který mě zajímaj a do kterých investuju peníze. To se dá ode mě čekat. Ale zásadní je vždycky vlastní úsudek. Podle mě jsou v pořádku věci, kterým se říká měkký stimulanty. Ať už je to THC, nebo třeba LSD, už jen z toho důvodu, že se jimi nedá předávkovat. Samozřejmě je tu vždycky možnost, že tvoje psychika na takový věci není stavěná a může se stát, že se z toho stavu už nikdy „nevrátíš“. Lidově řečeno, zblázníš se. A právě proto je důležitý vlastní úsudek a jakýsi respekt k těm věcem. Pokud se na to necítíš, neměl bys to zkoušet, ani kdyby tě přemlouval já nevim kdo. Protože se ti to může fakt krutě vymstít. Žádá si to osobnost, určitou její vyzrálost. Musíš už vědět, kdo jsi, a bejt s tím srovnanej, jinak si zahráváš s nekonečným peklem. Jak třeba tví rodiče koukaj na to, že užíváš marihuanu? V Český republice je kolem toho pořád velkej generační rozpor, rodiče si myslej, že když kouříš trávu, jsi feťák. Mí rodiče taky. Tak třeba moje máma, herečka. Byla první černoškou, která hrála v muzikálu Hello, Dolly!, kamarádila se s Milesem Davisem, ale nikdy se nedotkla žádné drogy. Prostě nechápala, proč by se o to měla zajímat. A pak jsem přišel já a říkal jsem jí, podívej na Boba Marleyho, Jimiho Hendrixe, ty všichni taky kouřili trávu, a co? Jasně, když je ti osm nebo dvanáct, tak jsou to věci, který bys ještě neměl dělat, protože jsou silný, silnější než ty a může to mít nedozírný následky na celej tvůj další vývoj. Zároveň by si ale všechny vyděšené matky už dospělých dětí měly uvědomit, že to není věc, na kterou by se dalo umřít předávkováním. Což se ti třeba s legálně prodávaným alkoholem může stát jedna dvě. Cajk, pojďme se přesunout k popkultuře, to je takový naše věčný téma. Tvůj táta, Edgar Bronfman, řekl v roce 2006 novinářům, že nemáš v kompu žádnou pirátskou hudbu. Zajímalo by mě, jestli to byla pravda. Haha, to fakt řek? Určitě jsem měl účet na Napsteru a nějaký stažený cédéčka, z nějakýho pubertálního vzdoru. To víš, když je tvůj táta CEO Warnerů a Universalu, je to tvůj způsob revolty. Dneska si každopádně myslim, že major labely jsou pořád zásadní. Vem si, že zjistíš, že tvoje životní poslání je dělat hudbu. Věnuješ tomu všechno, utratíš velký peníze za studia a tak. A velký labely ti pořád zajistěj obstojný podmínky pro život. Když jsi hudebník a chceš mít rodinu a dům a všechno, a děláš svoje věci víc než na sto procent, tak chceš

Mezi hiphopovými producenty je tráva pořád nejčastěji užívaná droga


33

rozhovor /

mít jistotu, že dostaneš zaplaceno. To je přece fér. Zároveň je důležitý říct, že ty samý velký labely nestihly svoji dobu. Vem si, že kdyby se tenkrát snažili Napster radši koupit než zničit, mohlo to dneska vypadat jinak. Mohli nastavit vztah mezi poskytovatelem hudby a umělcem korektně, přátelsky. Místo toho vytáhli do války, povolali soudy a právníky, a tím si proti sobě poštvali veřejnost a zároveň se odtrhli od reality. Ale taky si pořád říkám – proč by hudba měla být zadarmo? Je to přece výsledek snažení určitý skupiny lidí nebo i jedince. Je to jejich práce. Mají to někomu dávat jen tak? Jakej je vlastně ten Kanye? Všichni známe jeho mediální obraz, kterej je, no… Ale zároveň je nám taky jasný, že drží prst na tepu doby a ke spolupráci si vybírá lidi z hudebního undergroundu. Třeba na posledním releasu Wolves spolupracuje se Sinjin Hawkem nebo Cashmere Catem. Moc se mi nechce věřit, že je tak nesnesitelnej, jak to dělá navenek, protože to by s ním tihle lidi nedělali, ne? Kanye je jeden z nejpokornějších lidí, se kterýma jsem kdy pracoval. Je potřeba si uvědomit, že pochází ze střední třídy, což dost často a rád dává najevo, a že se na svoji pozici vypracoval jen extrémní pracovitostí a pílí. Nestál za ním žádnej


34

kapitál, žádný jméno mu neotvíralo dveře. Taky je důležitý, že vystudoval uměleckou školu. To, co vidíš v médiích, je v podstatě umělecká osoba. Možná trochu socha, kterou si Kanye vymyslel a sám vysochal. Ale když s nim spolupracuješ a máš šanci vidět pod povrch, tak zjistíš, že je to člověk, kterej je nesmírně otevřenej, zajímá se o tvoje názory a je úplně jinej, než jak ti ho prodávaj média. Vlastně si to vymyslel dobře, má takový dvě vrstvy. Tu jednu znaj všichni a on ji velice rád přiživuje – namachrovanej rapper, kterej ukazuje prachy a všechno ví nejlíp, pro ránu nebo ošklivý slovo nejde daleko. Ta druhá je ale velice tichá a naslouchající. Spojení obou ho dělá jedním z největších umělců dneška. A to říkám, aniž bych musel dodržovat smluvní ujednání spolupráce. (směje se) A Nicki Minaj? Noooo… (dlouhé zamyšlení) Nicki je inteligentní. Ví, co chce a proč to dělá. Nicki je superinteligentní osoba, která dobře pochopila, jak funguje mainstream. A rozhodně si umí vážit lidí, který s ní spolupracujou. Poslední otázka. Tvoje kapela se jmenuje Teachers. Proč? Znamená to, že chceš lidi něco naučit? Má to takovej význam?

Je to tak. Jedna moje známá mi řekla, že všechno, co dělám, je tak trochu výchovné, vzdělávací. Snažim se lidem říct, že nic není tak jednoduchý, jak se zdá na první pohled. A zároveň dneska už snad trochu vim, jak to předat. A ta známá právě říkala – jestli zakládáte kapelu, nazvěte ji Teachers. Tak jsme ji poslechli. Mě třeba štve, že u nás maj učitelé fakt malý platy. A tak mi přišlo super, že si můžu do podpisu dát takovou dvojsmyslnou větu: Teachers need to be paid more, too! (Učitelé by měli být taky placeni líp!, pozn. red.) A koho si skutečně vážim a kdo ti něco může dát do života, jsou právě učitelé. Proto se tak jmenujeme. Můžeme tak šířit určitý poselství. To je dobrý, ne?

Učitelé by měli být taky líp placeni!

smartbox/první pomoc

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA FOTO: ARCHIV, PROFIMEDIA.CZ

Learn You Must! Uřízli jste si prst? Zastavte krvácení a sterilně přikryjte pahýl. Amputát opláchněte pod proudem co nejstudenější vody a vhoďte do suchého sáčku. Sáček pevně zavažte, vložte do nádoby se studenou vodou a jeďte rychle do nemocnice. Když to uděláte správně a rychle, přišijí vám ho zpátky. Nikdy nedávejte prst přímo na led nebo do vody – zabijete tkáně a v nemocnici ho už jen vyhodí.

Vycházejí vám z hrudníku krvavé bubliny? Tak to máte pneumotorax. Za normálního stavu máte v pohrudniční dutině podtlak, který vám drží plíce hezky nafouklé. V případě, že vám do těchto míst vnikne vzduch, plíce začne pomalu splaskávat a z rány vycházejí krvavé bubliny. Překryjte sterilně ruku a přitiskněte ji na ránu, přece jenom asi chcete dýchat co nejdéle. Volejte záchranku a řekněte „pneumotorax“. Budou rychlejší.

Někomu vypadla střeva? To se stane. Hlavně se mu je nesnažte narovnat zpátky do břicha. Jen to sterilně překryjte, ať se na to nemusíte koukat, a volejte záchranku. Jestli postižený vnímá, říkejte: „To bude dobré, to bude dobré.“ A pokud se do těla nedostane infekce, může být.

Co dělat s diabetikem? Při cukrovce tělo neumí kontrolovat množství cukru v krvi. Nemocný ho může mít příliš mnoho (hyperglykemie) nebo příliš málo (hypoglykemie). Jestliže podáme cukr hypoglykemikovi, zachráníme mu život, hyperglykemikovi to krátkodobě vadit nebude. Po podání cukru by si měl postižený změřit hladinu cukru v krvi, pokud upadne do bezvědomí, už mu nedáváme ani cukr, ani nic jiného, a zavoláme záchranku.


V kostce Václav Pinkava Jistý Douglas Adams ve svých rozverných knihách o stopování po galaxii uvedl, že odpověď na tu nejzákladnější otázku o žití, vesmíru a tak vůbec zní 42. Nuže. Před 42 lety, v roce 1974, vynalezl maďarský profesor Ernő Rubik svou pověstnou kostku. Bylo mu 30 let a trvalo mu déle než 30 dní, aby svou vlastní kostku srovnal. Dodnes nejmladší řešitelce kostky, Ruxin Liu, bylo 3 1/3 let. V roce 2013. Loňský lidský rekordman Lucas Etter řešení zvládl za méně než 5 vteřin, zatímco nejrychlejší robot to dokáže dvakrát tak rychle. Existuje vícero metod. Ten nejlepší algoritmus, tzv. božský, zvládne libovolně zašmodrchanou kostku vždy vyřešit v maximálně 26 tazích, kde tah znamená pootočení o 90 stupňů. Je to na pováženou, když si uvědomíme, že Rubikova kostka má 6 stran, a tedy i barev, a na každé z těchto stran 9 políček, čili celkem 54 políček. Ryze teoreticky lze políčka očíslovat či prohodit navzájem 54 (!) způsoby, což je obrovské množství variant, a sice: 230.843.697.339.241.380.472.092.742.683 .027.581.083.278.564.571.807.941.132.288.000. 000.000.000. Jenže fyzická Rubikova kostka má různá omezení v pohybu a je tu méně unikátně vypadajících barevných uspořádání. Aniž bych to osobně počítal, různých barevných poskládání je údajně „jenom“ 43.252.003.274.489.856.000. Kdybych pootáčel kostkou jednou za vteřinu, všechny tyto konfigurace bych si prošel za nějakých 14.051.983.000.000 let. To je mimochodem zhruba tisíckrát delší doba než ta od tzv. „velkého třesku“ před 13.750.000.000 lety. Když uvážíme, že Rubikových kostek se na světě vyskytuje přes 350 milionů, tak i za hravého předpokladu, že by všechny vznikly okamžitě svým vlastním budapešťským velkým třeskem před 42 lety a okamžitě by si našly majitele, kteří by s nimi od té doby neustále pootáčeli tempem jednoho tahu za vteřinu, pak k dnešnímu dni by všichni tito nadšenci stihli 42*350.000.000 = 14.700.000.000 člověko-roků úsilí, což je slabé promile z počtu roků k sestavení všech odlišných konfigurací. Máme jako lidstvo zažito ani ne jednu tisícinu rubikoidní pestrosti. Pokud se teď cítíte mírně zavaleni, není divu. Rubikovy kostky ve skutečné velikosti 5,7 cm na stranu by v tom svém „pestrém“ množství (co začíná 43.252… atd.) prý stačily na zasypání povrchu naší planety ve 273 vrstvách. Někteří tvrdí, že ve 275 vrstvách, ale to je asi chyba, protože povrch planety by se s každou vrstvou zvětšoval a každá další vrstva by obsahovala kostek o něco víc, a stačilo by tedy 273 vrstev. Ovšem kdyby se to množství odlišně vypadajících kostek seřadilo do řady, tak ta řada by byla dlouhá 43.252… atd. x 5,7 cm, což je asi tak 261 světelných let. Jeden světelný rok je vzdálenost, kterou světlo urazí za rok, jasně. No a už se blížíme k závěru. 261 světelných let od planety země se nachází hvězda Alfa Columbae, což je nejjasnější hvězda v souhvězdí Hrdličky – nad slunce tisíckrát jasnější. Je mezi astronomy známa jménem, které v arabštině značí hrdličku. Poangličtěnou latinkou se píše „PHACT“.

35

smartbox / jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: ANNA KUCHARČÍKOVÁ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Italština „Mamma mia,“ řekli jsme si nedávno v redakci, „my ještě nedělali učebnici pro lingua italiana?“ Potom jsme začali mávat rukama a křičet „Spaghetti, pizza, mozzarella, ti amo“, protože neumíme italsky a jsme oběťmi populární kultury. Nicméně jak prohlásil Milhouse Van Houten: „Italština se neučí, italština se žije.“ Přečtěte si náš kreativní návod na totální ovládnutí tohoto starého a slavného jazyka.

j u n é r #1 Tvuk pomocí pRíz duchEho jedno triku

ná o j, m lu ve ů se neb p ty o re m S te p ří zv u ke ve rz a c i. g a s il n ým kou ko n o to h o to š – s me á ln í it a ls k te re j d je , rm vu k o n ta vě i s s lo d e a le v Č ře . ta p le s i h d s c k ře M ja t ry i. y js m iap vd u ta k , m a ti za c ru h é fa k li d Z a vř i o č ra zh o vo r k p a ro za o j a ž a n , ti ra é u h zn í to to za p rv je c h vi lk ů že – n a , u m e b o e ic p it a lš ti n a tř b h o . la a p s 0 % Kd yž s tr o s le d n í vě tš in o u k ýc h n á h li n a 3 0 n ě jš k u , n a p ře d p í fo n e ti c e a zr yc zv uk n č a zí vá ít á č h lá p o c o j p zd ke ří zv í p ři do re j ti ve e ti it a ls , n a h ra j p ro s tř e d to , p ře jd r tr ik , k te do M P 3 s e a o p č h u j s ě u n li č rt te ve v y vi n u , p ře k o n va t d o s ta tr a vá k ů g l p o u ží d vo u O s ví č k a … d u c h e j fí o lo n s d u je o n to a řa d ě js b u d e š te . D a lš í n ja k o n ic d o k rve

#2 Pokud rád jí

š, nestyD se za to U př ím ně , ta ko vý ch je ná s do st . N aš pr ot ka ná hu tě st í je Če st ou sí tí it sk á re pu bl al sk ýc h re jm en uj e Ja ik a do sl ov a st au ra cí (i ro m ír Ch ro kd yž je ča st us t, by dl í v Ch oc na zá je zd u o ve de tý pe k, er ad ec h a do B ib io ne co se v It ál ii by l ). Ve jd i do jíd el ní lís te ak or át je dn re st au ra ce k – vs tř eb áš ou , a ho dn ě dů ta k kl ad ně si pr su ro vi ny, co sp ou st u ná oč ti zv ů pr o vy ni ž se v ci zi ně ka jíc í ku ch vž dy ck y ho tě Ja ro m ír yň ské dí , že an o. ne m ěl za bl St ří de j po dn be čk a. N ež pa de sá t sl ik y ča st o, se na dě je š, ov íč ek , kt er ab y bu de š m ít á za jis tí , že v m er ku tř v It ál ii ni kd eb a y ne um ře š hl ad y.


36

it C i v c i #3 ZpaECnní na jeden potá h nádec

uc há je ta k je dn od ká m lu vn ic e ře če no , ita ls es a, al e ov ně sl ý řím žk up tě y; tik m do st zn át op ět tý ká fo ne ko jo , js ou ta j, po tře bu je š Da lš í ra da se po pi so va t. Ja st u na tra m va ce nu ji ta dy ce á m at ne ed i hl as a ě al e m us íš rín ň Tu ve v (fa kt), že ro i ic Zá . ul kt um áv at ně kd e na us kv am pe rfe pr ot ož e až bu de š po st rá vn ě dě lá pl dů sl ed ně . A vič ov at fa kt a ne ja k se sp oc j“, pr po d í va at m pl ra no vy „t m e tré va t sl ov o sl ov no st se , do po ru ču je m ět , ta kž e vý dl ou ho , ja k je de n ná de ch k ta na ej ov po řá dn ě ro zu sl trv ní vy la a ch rle u do um yv ad al d př eb or ní ci v Ita lo vé js ou ne ž He in z-H ar ch ni , st rč hl av íč ka ry ch le ji zh lu bo ka na de ov sl se at tě et os m Pr š vo do u. ni nk ů, a bu de ta ko vý ch tré to pů jd e. Pá r ě. rm fo í pš jle Fr en tz en v ne

#4 Na veCír c

ích hledej z oufalce O. k., toh le mo žn á na prv ní po hle ale má svů j sm ysl d vyp ad á jak o do . Zn áš tak ovej ten st div ná rad a, po cit , že při jde š do člo vě ka , jeh ož ně ka m na ak ci jed iný m sm ysl em a ne om yln ě vra zíš by tí je otr av ov at his tor ka ma po d os tat ní lid i těm slu nc em ? Ne jča a ne jho rší ma stě ji ze se be dě zh rou til živ ot po lá hro zn ýh o ch ud ně jaké str aš livé ák a, pro tož e se ud álo sti – tře ba do sta mu ne bo ně co po do l k ob ěd u při pá len bn ě ex ist en ciá lně ý bra mb ory dě siv ýh o. A ty se vym an it, pro tož z jeh o se vře ní ne e ne ch ce š vyp ad mů že š at, jak o že tě ciz ten hle sta v as i í pro blé my ne za za žív ají do ce la jím ají . Ita lové ča sto , pro tož e pro slo vo : „a tta cc ab toh oh le bo rce ma jí ott on i“. Pr o teb sp ec iál ní e jak o ak tiv níh o „a tta cc ab ott on stu de nta ita lšt iny i“ da rem z ne be je ale ka žd ej s. Pr os tě po slo uc he j, při a tva ř se , že vše ky vu j, ign oru j jeh ch no ch áp eš . To o bre ko t se ti v Itá lii bu de ho dit .

i n z e l a #5 VynCasu stroj

ň po d sn až ili al es po no m js m e se Je e. vý m . ko vím ta a, ja ko st m et os t o ja zy ce ní ra da je do řá d eč no u za jím av Na še po sl ed po ut ní sk u na ko je ž ja co hr no ut ně lu ve né la tin y, dc i se je de n bo d za vy vin ul a z m bě . Ja zy ko vě ní ita lš tin a se ve sl ov ní zá so k ta e, ic Nu že : M od er at ýc h ja zy ků am sk gr v án k m ja ro h at po zn ě ze vš ec ní m sý ra do st vý ra zn ě a je st ar é la tin iu m kř eč ko vá m , že pr áv ě on vit sv oj e st ud trá š vý ch sh od uj í na to ce no ch da ej ne hm ší . Po ku d te dy vá ní m nu dn ýc úp ln ě ne jb liž a pr on ás le do ýh o Ří m a. ar le st ad yv do um se t v ní m a př es un ou v pi zz er ii, to pe ou t st ro j ča su pr os tě vy vin ra dy ! ní tiv tý pk ů, m ůž eš ea kr še ne? Ať žij í na Je dn od uc hý,


37

smartbox / jak na školu

TEXT: DAGMAR KOZLOVÁ, OBCHODNÍ AKADEMIE PLZEŇ FOTO: ARCHIV ANNA KMJEČOVÁ

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš

nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě. Více informací najdeš na www.afs. cz nebo na telefonu 728 994 908.

Studovala jsem ve Finsku Anička Kmječová studovala na osmiletém Gymnáziu J. S. Machara v Brandýse nad Labem a po návratu z Finska přestoupila na gymnázium do Prahy. Snaží se v životě poznat co nejvíc věcí, a tak se zapojuje do mnoha aktivit, které jí pak sice ne vždy úplně sednou,

Přihláška a formality Jako většina studentů jsem ani já nikdy pořádně nevěděla, kam by moje cesty měly dál vést a co chtít od života. Na našem gymplu zrovna studovalo několik AFS studentů, kteří mě přivedli k myšlence, že bych mohla také odjet studovat někam do zahraničí a podívat se na svůj život s určitým odstupem a zjistit, kdo vlastně jsem. Organizaci AFS jsem už trochu znala a přišla mi super, takže v tomhle bylo od začátku jasno. Při návštěvě kanceláře jsem nebyla úplně rozhodnutá, kam pojedu, po krátkém rozhovoru s pracovnicí nakonec zvítězilo Finsko. Hlavním důvodem bylo, že jsem už ovládala základy finštiny, takže proč je nerozvinout a nezdokonalit. Před podepsáním přihlášky se u nás doma ještě


38

přesto ji však každá taková zkušenost posouvá dál. Tedy vlastně nemůže prohrát. Hodně času věnuje kamarádům, ale když si potřebuje udělat chvilku jen pro sebe, sáhne po knížce a na chvíli uteče z reality.

zastavila pracovnice a dobrovolnice AFS. Potom následovalo vyplnění formulářů a můj podpis, kterým jsem své rozhodnutí oficiálně stvrdila. Čekání na nalezení vhodné rodiny netrvalo dlouho a od té chvíle jsme byli až do odjezdu v kontaktu. Pořád jsme si psali, jak se na sebe těšíme a tak. Přípravy na cestu Ty začaly už na soustředění AFS dva měsíce před odjezdem. Byli tam i další studenti, naše společné setkání mi tedy dodalo odvahu a pocit, že v tom nejsem sama. Probrali jsme všechno, čeho se bojíme i na co se nejvíc těšíme. Celé mi to opravdu hodně pomohlo. Dva týdny před odjezdem jsem se pustila do balení, což byl docela oříšek. Nakonec jsem

ale v den odjezdu byla připravená a odhodlaná odletět. Vlastně jsem vůbec neřešila, že odjíždím na deset měsíců pryč, spíš jsem se bála letět. Bylo to poprvé a samozřejmě se už viděla, jak bloudím po letišti, nemám kufr a sedím v úplně jiném letadle. Ale dopadlo to dobře a po krátkém letu jsem přistála ve Finsku. První dojmy Po příletu jsem očekávala, že nastane ten obávaný kulturní šok, jenže v první chvíli mi tam vše připadalo stejné nebo aspoň hodně podobné jako u nás. Rozdíly se projevily až později. Ještě v den příletu mě čekala dlouhá cesta vlakem do města, kde na mě měla čekat má hostitelská rodina. Při cestě vlakem jsem

INFO O POBYTU • škola: High School of Ylivieska • délka pobytu: 10 měsíců • typ ubytování: v rodině • cena: 170 000 Kč

Rychlé info o Finsku • Nejlepší školství na světě. • Polární záře. • Finové jsou milovníky mléka, hlavně toho odtučněného. A vlastně i vše ostatní mají nejraději odtučněné. • Finsko je domovem Muminků, na což jsou Finové velice hrdí. • Finové svoji zemi milují a říkají, že narodit se ve Finsku je jako vyhrát v loterii. Což je vlastně pravda.

už trochu mohla okouknout finskou přírodu a trochu se připravit na to, kde budu dalších deset měsíců žít. Na místo setkání s rodinou jsem přijela pozdě v noci. Totálně vyčerpaná a unavená jsem vystoupila z vlaku, naproti mi vyšla nadšená rodina a všichni se tvářili, že mě snad samým nadšením sní. V té chvíli na mě bylo té jejich energie trochu moc. Rodina byla možná trochu zklamaná, že se mnou nebude žádná sranda, ale já toužila jen po posteli a troše klidu. Ráno po probuzení nastalo seznamování a řešení, jak funguje jejich domácnost. Bylo to hození do vody a plav, jak umíš. Asi jsem trochu očekávala, že nejdřív dostanu nějaký čas na rozkoukání. Denní rutina Začala škola a vlastně to bylo docela fajn, nebyl čas na stesk po domově, prostě najednou jsem začala ve Finsku fungovat tak, jako bych tam žila odjakživa. Finská škola je oproti té naší trochu jiná, například mají hodně volitelných předmětů. Já jsem si ze začátku vybírala předměty jako hudebka a angličtina, ale pak postupně i ty, kde byla víc potřeba finština. Na škole bylo velice oblíbené náboženství, a když jsem jim říkala, že u nás se na většině škol vůbec neučí, koukali na mě, jako kdybych jim řekla, že u nás nemáme matematiku. Je tedy pravda, že zrovna na naší


škole jsme na náboženství měli úplně skvělou učitelku, takže ta oblíbenost se možná odvíjela právě od toho. Přístup mých finských spolužáků ke studiu byl taky jiný, než na co jsem zvyklá od nás. Z nikoho ve škole jsem neměla pocit, že tam chodí z povinnosti. Každý měl nějaký cíl, jasnou vizi, co chce v životě dělat, a tak. Dost volného času jsem trávila s ostatními studenty AFS, strašně rádi jsme se spolu scházeli, i když jsme od sebe bydleli dost daleko. Několikrát do měsíce se nám vždycky podařilo zajít si někam sednout a probrat čerstvé zážitky nebo uspořádat nějakou akci. Zbytek času jsem trávila s rodinou, kde všechno bylo tak, jako bych byla normální člen rodiny, takže mě neminuly ani domácí práce, za což jsem byla vlastně i ráda. Asi bych nevydržela deset měsíců být jen host a nechat okolo sebe všechny skákat. Neměla jsem samozřejmě jen povinnosti. Rodina mě často brala s sebou ke všem babičkám, kterých měla opravdu dost, a u nich bylo na programu klasické rozmazlování. Jedna z babiček byla jako správná Finka milovnicí sauny a svoji vlastní měla i ve svém maličkém bytě. Byl to vlastně takový 1 + 1 + sauna. Mě však saunování nijak zvlášť neoslovilo, nemám potřebu se takhle „přehřívat“, i když vím, že je to zdravé. Na druhou stranu chápu, že vzhledem k počasí Finové právě to přehřívání milují.

Přeřeky Finsky jsem s rodinou začala mluvit tak okolo prosince a takovou hnací silou se rozmluvit pro mě bylo, že rodina moc neuměla anglicky a já nechtěla, aby se kvůli mě nějak stresovali. To se právě změnilo, když mi finština začala jít tak, že jsem se na ni už mohla spolehnout. Angličtinu jsem pak používala už jenom ve škole. Jestli jsem něco nevědomky říkala špatně, nikdo mě na to neupozornil ani se mi nesmál, takže vlastně nevím. I když teď, když už jsem doma a chodím na kurz finštiny v Praze, zjišťuji, že jsem toho pletla celkem dost. Co mi Finsko dalo a co vzalo Jistotu, že jsem samostatný člověk, který se o sebe dokáže postarat. Z toho plyne určité sebevědomí a taky sebepoznání, jak reaguju ve složitých situacích. Dost podstatnou věcí pro mě taky je, že jsem se tam nikdy nepřetvařovala, nedělala ze sebe něco, co nejsem. Finsko mi nevzalo asi nic, nemám ani pocit, že by mi za ten rok doma něco uteklo. Naopak – já jsem prožila rok, na který nikdy nezapomenu.

39

smart box /

Taháky k maturitě

Básníci prokletí! ČÍSLO 5, 2016 | ROČNÍK VIII

40

TEXT: BARBORA GENSEROVÁ ILUSTRACE: ADÉLA PŘADKOVÁ

Charles Baudelaire se rozhodl, že o krásných věcech už toho bylo napsááno dost. Tedy o těch, na jejichž kráse se všichni tak nějak shodneme. Místoo toho ho lákala krása ošklivosti, kterou spatřoval v „nechutnostech a nemravnostech“. Doba, ve které žil, ovšem neměla pro podobné výstřednosti pochopení. Nechutné a zároveň nemravné byly podle mi tehdejšího názoru třeba mrtvoly, sex nebo alkoholismus. Témata, kterým se Baudelaire velmi inspiroval.

Baudelairovo dílo je plné symbolů. Nemyslete si ale, že psal výklady tarotových karet nebo podobné ezoterické blbosti. Prostě jen nechtěl doslovně popisovat realitu, od toho už tu byl realismus a v něm jiní machři. Vymyslel si proto zástupné symboly, pomocí kterých metaforicky (čili nepřímo) vyjadřoval svůj názor na svět. Soustředil se přitom na negativní stránky společnosti a dával je do kontrastu s krásou, kterou v nich nacházel. Vypadalo to pak, jako že je obdivuje a staví na stejnou úroveň jako všeobecně uznávané ctnosti, což bylo samozřejmě skandální. Nejlépe si to ukážeme na jeho básnické sbírce Květy zla.

podobu, vypadal by přesně jako ona. Přichází vzpoura. A jak bývá pro revoltu typické, je plná vzdoru a výsměchu a taky hledá nové hrdiny; vzory, ke kterým lze vzhlížet. A kdo je k tomuhle účelu lepší než Satan? Baudelaire mu věnoval celou báseň, ve které ho vychvaluje, modlí se k němu a prosí ho, aby se nad ním smiloval. No, a když jsme se dostali až k Satanovi, víme, že konec je blízko. Šestá, poslední část se příznačně jmenuje Smrt. Mluví se v ní o smrti, zániku. V symbolismu však smrt neznamená jen konec, ale taky nový začátek, novou naději a novou šanci na něco lepšího. A to je konec zvonec.

Splín a ideál Rozčílit veřejnost nebylo vůbec Baudelairovým cílem, ale protože platí, že význam textu se tvoří až u čtenáře, a to, co autor doopravdy myslel nebo nemyslel, není polehčující okolnost, skončil před soudem. Dostal pokutu za nemravnost a musel slíbit, že ze sbírky vyhodí šest básní. I tak jich v ní zůstalo hodně přes stovku (přesný počet se liší podle vydání, někde jich je i sto čtyřicet; jedna sem, jedna tam, ne?) rozdělených do skupin podle motivů. První část básní spojuje touha po ideálu. Baudelaire ví, že ideálu nelze dosáhnout, od toho je to přece ideál, nedostižný vzor, ale stejně z toho má splín. Tady najdeme asi nejznámější báseň optimisticky nazvanou Zdechlina, v různých překladech též Mršina nebo Mrcha – překladatelé mají veselý život. Lyrický subjekt (tak se v poezii říká vypravěči) se prochází se svou milou po ulici a v příkopě vidí mrtvé zvíře, už pěkně načaté. Rozklad, hnis, červi a tak. A básník v něm vidí něco fascinujícího a krásného, podobně jako ve své milé, která jednou skončí stejně. Ano, přirovná svou holku ke zdechlině, romantik. Nakonec aspoň dodá, že si její krásu uchová ve vzpomínkách, i když už bude smradlavá, shnilá a z půlky ožraná hmyzem.

Prokletý dekadent, nebo symbolista? Těm internetům se nedá věřit, to je známá věc. A tak se na nich můžete dočíst různé věci. Odvěká otázka, kterou řeší všechno lidstvo, je, jestli jsou Květy zla dílem prokletého básníka, nebo ne. Jedni říkají, že Baudelaire je první z řady těchhle chlapíků. Jiní zase budou i o půlnoci tvrdit, že je to jejich předchůdce, ale do stejné skupiny nepatří, protože prokletí básníci jsou dekadentní, zatímco Baudelaire byl především symbolista. Takže si vyberte. Na závěr vám poradím něco zcela nedekadentního: Držte se názoru většinové společnosti a opakujte to, co říká paní učitelka. Ta má totiž vždycky pravdu.

Paříž, víno a uctívání Satana Baudelaire si všímal kontrastů – život a smrt, láska a nenávist, světlo a tma a tak dál. Tématem další části sbírky je vnější svět, vír velkoměsta, který je krásný a děsivý a nebezpečný zároveň. Pojmenoval ji Pařížské obrazy. Ve třetím oddílu nazvaném Víno s ním zase přeběhneme do vnitřního světa vytvořeného jeho nejvěrnějším společníkem, panem alkoholem. A teď se už dostáváme k samotným Květům zla. To je kromě souhrnného názvu sbírky taky pojmenování čtvrté části, která je celá tak nějak negativní. V jedné básni se třeba setkáme s nádhernou ženou. Potud by to bylo i hezké, jenže ono se nakonec ukáže, že dáma není tím, čím se zdá. Kdyby měl hnus konkrétní


Charles Baudelaire: Květy zla symbolismus • metaforické vyjádření, obraznost, hudebnost • snaha zachytit subjektivní požitek • symbol – obecný znak přenášející význam dekadence • pocit marnosti, prázdnoty, nudy • útěk do světa fantazie • zpracování tabuizovaných témat (erotika, alkoholismus) Charles Baudelaire • 2. pol. 19. století • překladatel díla E. A. Poea • dílo: o eseje o Malé básně v próze o Květy zla • klíčové dílo moderní poezie • obraz společnosti, které vládne zlo • kontrasty: realita x sen, krása x hnus, život x smrt • nemožnost člověka dosáhnout štěstí • hudebnost básní, sonet, alexandrin

41

smartbox /

TEXT: DIANA BRENNEROVÁ FOTO: ARCHIV

Kam po maturitě? ČÍSLO 5, 2016 | ROČNÍK VIII

42

Na soukromou, nebo veřejnou vysokou školu? A jaký je v tom rozdíl?

Z diskuze na téma soukromá versus veřejná vysoká škola vyjde soukromá málokdy jako vítěz. Proč ale? Protože slýcháme, že soukromá škola nechá prolézt každého, jen když platí školné? Máme však pro takové tvrzení důkaz? Já jsem například soukromou vysokou Co vlastně určuje kvalitu vysoké školy? Všeobecné povědomí, prestiž, stabilita a tradice. Skladba a obtížnost studovaných oborů. Nároky kladené na studenty. Kvalita pedagogů. Certifikace. Uplatnění absolventů v praxi. Možnosti studia v cizích jazycích, zahraniční studijní programy. A významné drobnosti, jako je prostředí, přístup školy ke studentovi, technologické pohodlí. Některé školy nabízejí ještě další bonusy, které nemají čistě vzdělávací ráz, třeba vegetariánskou jídelnu, bohatý společenský život, to všechno je důležité. Všeobecné povědomí, kvalita a tradice Jednou z prvních soukromých vysokých škol, které v Česku po roce 1989 vznikly, byla Vysoká škola finanční a správní. Za patnáct let existence ji můžeme nazvat školou stabilní, s jasnou vizí o svém směřování. Poskytuje všechny stupně vysokoškolského vzdělání: bakalářské (titul Bc.), navazující magisterské (titul Ing. a Mgr.) a doktorské (titul Ph.D.). Můžete ji studovat v Praze, na Kladně a v Mostě. VŠFS vypravila do života zhruba 3000 absolventů, v současné době ji studuje přes 4500 studentů. Jak se počítá prestiž školy? Lze ji určovat podle mnoha ukazatelů. Zvučná jména vyučujících, zajímavé projekty, úspěšní absolventi, trpělivé budování značky. VŠFS pořádá uznávané konference a vědecké soutěže, spolupracuje s hospodářskými a bankovními giganty. Rektorka univerzity Bohuslava Šenkýřová získala v roce 2009 titul Manažerka roku. V loňském roce univerzita úspěšně hostila mezinárodní zasedání IAUP (International Asociation of University Presidents) a u příležitosti tohoto setkání uzavřela unikátní trojstranný akt. Dohodu mezi čínskou univerzitou Changchun University of Finance and Economics a americkou univerzitou City University of Seatle, která otevírá možnosti pro studium čínských studentů v Praze. Portfolio a obtížnost studovaných oborů Hlavní obory VŠFS mají ekonomickou, správně


školu vystudovala a moje očekávání byla splněna. Naučila jsem se přesně to, co jsem potřebovala. Pokud se chcete nad otázkou, jestli je státní vejška vždy tou nejlepší volbou, poctivě zamyslet, přečtěte si tenhle článek. Možná změníte názor.

právní a humanitní tematiku. Mezi dlouhodobě nejoblíbenější obory patří Řízení podniku a podnikové finance a Marketingová komunikace. Studenti též mohou získat velmi kvalitní vzdělání v oborech, které se nyní těší velkému zájmu, a sice Bankovnictví a Pojišťovnictví. Tzv. aplikáči na svém oboru oceňují dostatek praxe a vynikající pedagogy. Univerzita, která vyučuje ekonomii, musí myslet na inovace. Proto VŠFS akreditovala dva nové obory, které jsou koncipovány jako tříleté bakalářské studium s právním základem. Bezpečnostně právní studia se zaměřují na širokou oblast bezpečnosti a poskytnou absolventovi odpovídající znalosti z teorie a metodologie boje proti negativním společenským jevům. Kriminalisticko-právní specializace poskytuje znalosti a vědomosti z oblasti trestního práva, kriminalistiky, kriminologie a forenzních věd. Struktura studia kriminalistiky a forenzních disciplín je v tomto oboru velmi rozsáhlá a podrobná. Na žádné jiné vysoké škole v ČR, ať státní, nebo veřejné, není kriminalistika vyučována v tak rozsáhlé a kvalitní formě. Nároky, které jsou kladeny na studenty Na školu není třeba skládat složité přijímací zkoušky, to ale neznamená, že se univerzita hemží repetenty. Naopak velká většina studentů kombinovaného studia si VŠFS vybere jako svou první možnost. Při kombinovaném studiu se setkávají již odborníci s praxí, kteří si v průběhu řešení projektů předávají své zkušenosti, a navzájem se tak obohacují. Některé studijní předměty jsou méně náročné, jiné náročnější, ale to najdete na každé škole. Certifikace evropského systému Jako jediná soukromá vysoká škola je Vysoká škola finanční a správní držitelem prestižního certifikátu ECTS Label. Tento certifikát je nejprestižnějším evropským oceněním v oblasti kvality terciárního vzdělávání a univerzita jej získala za správné zavedení a užití kreditového systému ve všech bakalářských i navazujících magisterských

studijních programech a za správné poskytování informací o studijních programech, oborech a předmětech. Možnosti studia v cizích jazycích a program Erasmus+ Ve spolupráci se City University of Seattle je možné získat na VŠFS i tituly BSBA, MBA. Vzdělání MBA na VŠFS patří k nejlepším na trhu. Jako jedna z pouhých devíti institucí je univerzita sdružena v Asociaci MBA škol – CAMBAS –, což zaručuje vysokou profesní kvalitu výuky. Program MBA se otevírá dvakrát ročně, v dubnu a v říjnu. Univerzita nabízí i program Joint Degree kombinující jak české tituly (Bc., Ing. a Mgr.), tak tituly mezinárodní (BSBA a MBA). VŠFS se považuje za multikulturní školu a jako taková klade také důraz na mezinárodní spolupráci a mobility. Zcela mimořádná síť zahraničních partnerů (více než třicet evropských i mimoevropských univerzit) umožňuje studentům získávat zahraniční zkušenosti v rámci programu Erasmus. Významné drobnosti A protože bylo řečeno již dost odborných výrazů, je třeba napsat, že univerzita má i svoji vlídnou a přátelskou tvář. Studentům nabízí mimořádné studijní zázemí, všechny budovy jsou zrekonstruovány a vybaveny wi-fi připojením. Studenti mají k dispozici relaxační zóny včetně studentského klubu TIM, který nabízí chutné stravování. VŠFS pořádá pro své studenty a absolventy společenské a zábavné akce (party, sportovní akce, open air, ples). Nejdůležitější ale je, že si škola váží každého studenta, který do ní investoval své prostředky, svůj čas a svou důvěru. Univerzita nejen sleduje jejich profesní cestu po promoci, ale velkou řadu z nich sama zaměstnává. S další skupinou pak úspěšně spolupracuje na různých projektech. Přečtěte si více o tom, co vás zaujalo: www.vsfs.cz Přihlásit se můžete zde: http://is.vsfs.cz/prihlaska/

43

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET A DAN HANKA FOTO: DAVID KARVAY, ERIK TOMAŠÁK

DAN HANKA

Vše, co potřebujete vědět, když jedete na hory Situace: Česká rodina vyráží na víkend na hory. Za celou zimu se tam dostane dvakrát třikrát, takže sváteční lyžaři. Rodiče jsou trochu ve stresu, takových peněz to stálo, tak hlavně nic nezapomenout, mámo; v pořádku dojet, táto; a pořádně si to užít. Žádné prostoje, žádné flákání, ať z toho něco máme! Vy se teď


44

vžijte do role jejich potomka. Vaším úkolem je provést rodinu touto kritickou zkouškou důstojně, bez zranění a konfliktů. Průvodce, jakéhosi neviditelného přítele, vám bude dělat Dan Hanka, který je na horách jako doma. Až tam s rodiči pojedete doopravdy, vzpomeňte si na jeho slova.

Všechny uklidni, zaveď režim a kázeň Využít povinně každou minutu pobytu k ježdění a pohybu bez ohledu na to, jak se kdo cítí, jestli se mu chce, nebo ne, není „užívat si“. Kromě toho, že rozčilení, nespokojení a unavení lidé nevypadají dobře, dělají ještě ke všemu chyby, kterými ohrožují sebe i druhé. „Nepodceňuj psychiku,“ radí Dan. Na hotelu se beze spěchu oblékněte, zkontrolujte, jestli máte nabité mobily a uložená čísla na horskou službu. Domluvte se, kde bude váš meeting point – vyberte známé, bezpečné a dobře viditelné místo, kde se sejdete, kdyby se někdo ztratil. Také není na škodu srovnat si čas. Máte to? Tak vyjedeme. Nejdřív si všichni společně projedeme středisko, abychom se seznámili s jeho terénem a infrastrukturou, prostě aby každý věděl, kde co je. Pak si můžeme dát rozchod nebo jezdit spolu. Společné ježdění má ovšem jistá úskalí. Věř jenom sám sobě, svému instinktu, své intuici Někteří otcové jsou jako blázni. Nemůžou za to, jasně, prostě o vás mají nějakou představu a chtějí, abyste ji naplnili. Ale kdo to s nimi má vydržet, že? Jeď tudy, to dáš, zkus tohle, nebuď srab, pojď na tohle, přece se nebudeš bát, ježiš, ty seš nemehlo. Pokud cítíš, že to nedáš, nenech se vyhecovat. Drž nervy na uzdě a suše odmítni. Stejné v partě: Posměšky kámošů pusť jedním uchem tam, druhým ven. Jsou to tvoje ruce a nohy, tvoje hlava, tvoje záda, tvoje zdraví, tvůj život. Když ti vnitřní hlas radí „nedělej to“, poslechni ho, obvykle má pravdu. Nikdo tě nezná tak dobře jako ty sám. Strach ze zesměšnění v očích kámošů je nic proti zbytku života na vozíku. Tvou odvahu nakonec stejně nikdo neocení, všichni řeknou jen „blbec, tak proč to dělal, když na to nemá“. A vy, co posměchem rádi motivujete ostatní – jste normální? Dan: „Ale jo, jste. Každá parta se časem vyvíjí, i vy se vyvinete. Taky jsem to dřív dělal.“ Sleduj řeč svého těla Nohy jsou těžké, reakce zpomalené, přichází únava. Mám se hecnout a rvát to na sílu, protože určitě chytnu druhý dech a ještě něco najezdím? Ne, Dan říká ne: „Běž si dát radši čaj. Nech rodinu nebo kámoše, ať jedou jedno kolo sami, že na ně počkáš a takzvaně se vypohoduješ. Nepřepínej se, druhej dech stejně nechytneš, akorát zvyšuješ riziko zranění.“ Naordinuj relax a sprchu Dan neví, protože sportuje denně, má špičkovou fyzičku a slovo krize nezná. Že netrénované tělo třetí den přímo volá po regeneraci, už ale samozřejmě slyšel. Nohy jsou otlačené z bot,


svaly namožené, modřiny citlivé. „Namoženým svalům pomůžeme střídáním horké a ledové sprchy. Samozřejmě pouze na postižená místa jako chodidla, lýtka, kolena a stehna. Vlivem horké a studené vody se cévy smršťují a roztahují, čímž se svaly rychleji regenerují. Deset minut stačí, rozdíl poznáte, úleva je okamžitá, navíc je to příjemné.“ Neberte prášky proti bolesti, prášky jsou špatné, Dan je nebere nikdy. Na třetí den neplánuj žádné vrcholové výkony, spíš lehkou zátěž, prostě chill. Základy slušného chování Danovi je trapné to zmiňovat, avšak chování českých návštěvníků hor mu nedovolí mlčet: „Obaly od toho, co sníš, vypiješ, posmrkáš a tak dále, patří do tříděného odpadu. Dej to do kapsy, v pohodě to uneseš, a vyhoď to, až když potkáš kontejner. „Vysvětli na nikotinu závislým členům rodiny, že kouření ve frontě na vlek je známka největšího křupanství. Nikdo, dokonce ani ten, kdo sám taky kouří, nechce čuchat smrad z tvýho retka,“ říká Dan. A my dodáváme: Jo, cigára na horách smrdí víc než kdekoliv jinde. Vybavení: Svůj gear nosíme tak, abychom neobtěžovali a neohrožovali ostatní, nedali jim prknem do hlavy, nepoškrábali hůlkami auto. „Je to strašně jednoduché – než na horách něco začneš dělat, nejdřív se nad tím zamysli. Použij takzvaný selský rozum.“ Základy bezpečného chování První zásada: Nikdy se nezastavujte pod mezí, pod kopcem, prostě pod horizontem, kam není seshora vidět. Lyžař rozjetý ke skoku jede i šedesátkou, když to do vás v takové rychlosti napere, je po vás. Druhá zásada: Když děláte velké oblouky přes celou sjezdovku, je sice povinností těch za vámi předvídat vaše pohyby, ale těžko budou předvídat nepředvídatelné. Nedělejte tedy nepředvídatelné věci – náhlé změny směru, prudká zastavení uprostřed sjezdovky. Je to jako na silnici, chovejte se prostě jako na silnici, tam taky nejste sami. Na lyžích nemáte zpětné zrcátko, musíte se tedy otočit za sebe, abyste viděli, kdo a jak blízko za vámi jede. Jde o určitou úroveň sebeuvědomění, kterou musíte mít a naučit ji i své blízké. Třetí zásada: „Já mám psy rád, ale na sjezdovku nepatří. Neberte je tam. Hrozně nerad bych nějakého přejel,“ vzkazuje Dan. A my dodáváme: Jestli si máme vybrat mezi svým životem a vaším psem, hádejte, co si vybereme. Etiketa snowparku Nikdo z vás se nikdy nebude zdržovat v místě dopadů pod skoky. Sledujeme okolí – kdo tam byl první, kdo si mávne, že teď pojede, a tak dále.

Projevujeme ostatním respekt, neničíme svou zběsilou jízdou překážky lidem, kteří snowpark vybudovali a mají k němu vztah. Asi se vám to zdá normální, ale divili byste se, kolikrát už musel Dan návštěvníky pro jejich vlastní dobro a bezpečí ukázňovat. A kolikrát dostal ještě vynadáno, co si to dovoluje, takhle někoho poučovat. Vaše povinná výbava Nejvíc podceňovanou částí výbavy svátečních lyžařů jsou brýle. Nekvalitní sklo, špatná konstrukce, zamlžují se vám, nevidíte přes ně ledové plotny, a vlastně tak nějak vůbec nic dobře nevidíte, ale byly levné, jasně. Tu tisícovku, co jste na nich ušetřili, si pak dejte mezi zuby, abyste moc nekřičeli, až vám budou rentgenovat roztříštěnou holenní kost. Helma: Její okraj se musí dokonale krýt s okrajem brýlí, pokud tomu tak není, máte na čele tzv. „gap“ (díru, nechráněné místo), což je jednak nebezpečné a jednak jste „gaper“, jinak též „jantar“ nebo „buran“. Jestli to ještě k tomu ve snowparku berete na nájezd přes zábradlí, jste to vy. Dále Dan doporučuje páteřák, který sice není povinný, ale unesete ho, v pohybu vám nebrání, páteř ochrání a trochu i zahřeje.

Dan Hanka (25) je profesionální freeskier sponzorovaný například Monster Energy, Vans, Faction. Kromě lyží miluje wakeboarding a aggressive inline skating (styl inline bruslení), v němž je asi desetinásobným mistrem republiky – nepamatuje si to přesně, stejně jako věk, kdy začal jezdit na lyžích. Narodil se v Hradci Králové, žije ve Vysoké nad Labem, vystudoval hotelovku a pak Vyšší odbornou školu cestovního ruchu. Už někdy v sedmnácti si udělal státnici z angličtiny, za což je teď moc rád. Jeho největší sen – stát se profesionálním sportovcem – se mu splnil, dalším cílem je pokračovat, lyžovat dál co nejlépe a pokud možno ještě hodně let. Sledujte ho na Instagramu, @danielhanka.

45

pop /

TEXT: REDAKCE FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Láska, sex a starosti Rubriku Láska, sex a něžnosti založil v německém časopisu Bravo psycholog Martin Goldstein. Psal se rok 1969 a ve světě zrovna probíhala sexuální revoluce. Teenageři měli pěkně zamotanou hlavu, protože generace jejich rodičů ještě věřila, že kdo masturbuje, bude impotentní nebo mu narostou na dlaních chlupy. Goldstein se pod odpovědi podepisoval jako Doktor Sommer, v české edici časopisu rubriku vedla po celých

čtyřiadvacet let nesmrtelná Hanka Fifková, sexuoložka. K jejich odkazu se hlásíme a vítáme na našich stránkách doktorku Láskorádovou, psycholožku z dívčí polepšovny, která už viděla a slyšela skoro všechno. Své dotazy, které se nemusejí týkat bezvýhradně jen starostí s láskou, ale i psychologických problémů tak všeobecně, jí posílejte na mail [email protected].

Nic mě nebaví, nevím, co se životem, a mám strach z budoucnosti

byla většina odpovědí záporná, tak pokračujeme dál, tentokrát budou otázky otevřené: Proč by vlastně člověk měl mít nějaký životní plán? Kdo určuje, co je správné a jak máme správně svůj život prožívat? A co vlastně přesně znamená, když říkáš „nic mě nebaví“? Podle čeho by někdo blízký poznal, že se zrovna dobře bavíš? Podle čeho bys to poznala ty sama? Existuje z pravidla „nic mě nebaví“ nějaká výjimka? Zkus vyjmenovat alespoň tři aktivity, které tě přeci jen, s vypětím všech sil, alespoň trochu bavily. Dál si myslím, že v tvém věku jsi na kroužky už trochu velká. Pokud tě dřív nebavilo hrát na hudební nástroj nebo sportovat, teď už se to asi nezmění. Tím bych se tolik netrápila. Důležitější je to, co zmiňuješ mezi řádky: že nemáš kamarády, kamarádky, kluka. Počkáš si na prince, který tě vysvobodí? Jsi jako Šípková Růženka, nebo budeš akční a vezmeš věci do svých rukou jako Popelka?

Ahoj doktorko, jsem zvědavá, jestli jsi někdy slyšela něco takového. Chodím na gympl, mám se dobře, mám docela hodné a tolerantní rodiče, staršího bráchu, který se ale už odstěhoval, takže pohoda, nemůžu si na nic stěžovat. Akorát že mě nic nebaví. Nedělám žádný sport, nehraju na hudební nástroj, nechodím na žádný kroužek, nečtu knížky. Někdy hraju hry, ale většinou je nedohraju, protože mě to rychle přestane bavit. Neumím se pro nic nadchnout a dotáhnout to do konce, ve škole i doma dělám jen to, co musím, protože mi to někdo nařídí. Nevím, co chci v životě dělat, čím chci být, nemám žádný plán, cíl. Když se mě na to někdo zeptá, je mi trapně. Mám strach, co ze mě jednou bude. Asi nic. Je to normální? Jak mám najít něco, co by mě bavilo? Já si třeba vydržím hodiny prohlížet FB a Instagram, dívat se na telku nebo na YT videa, ale vlastně jenom proto, že nevím, co jiného bych dělala. Nikam nezapadám, nepatřím. Zdá se mi, že život nemá smysl. Zakletá princezna, 15

Držím Ti palce. Milá Zakletá princezno, dlouho jsem přemýšlela, jak ti co nejlépe odpovědět. Pro začátek si zkus odpovědět na několik otázek. Pocit, že mě nic nebaví, mám odjakživa nebo alespoň, co si pamatuju: ano/ne Mám dojem, že nikdo blízký o tom, co se ve mně odehrává, nemá tušení: ano/ne To, že mě nic nebaví a nedokážu se pro nic nadchnout, způsobuje, že jsem často bez nálady: ano/ne Pocit, že život nemá žádný smysl, je pro mě tíživý a má také vliv na moji náladu: ano/ne Někdy nezvládám ani věci, které udělat musím, jako třeba školní povinnosti: ano/ne Pokud jsi na otázky odpověděla většinou ano, bylo by dobré svěřit se někomu dospělému a s jeho pomocí vyhledat odbornou pomoc. Pokud


46

Ahoj, zkrátím to: Jak poznám, že holka chce sex? (bez podpisu) Milý pane „Zkrátím to“, když chci něco vědět, tak se zeptám. Jasně že na holku nelze jen tak vybalit „hele, nemáš chuť na sex?“, ledaže byste spolu už byli v důvěrném vztahu. V takovém se partneři jeden druhého vyptávají na sex dokonce velmi podrobně. Holky mají sexualitu poskládanou trochu jinak než kluci, takže mluvit s ní o tom, co chce a co cítí, je podle mě dobrá cesta, jak ji poznat, a tím se vyhnout případným trapným nedorozuměním. Jasnou radu jako „často si olizuje rty“ nebo „kouká po mně a natáčí si vlasy na prst“ (jak o tom píšou v časopisech pro pány) pro tebe nemám. Holky takhle často flirtují, ale vůbec to nemusí znamenat, že chtějí sex. Na to pozor, nenech se zmást. Opatrně se přibližuj, manévruj, nespěchej, uvidíš.

smartbox/

TEXT: M. OVERSTREET ZDROJ: PLATY.CZ, FLEK.CZ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

SROVNÁNÍ PLATŮ V EU A U NÁS

Koneckonců vlastní řemeslná výroba něčeho originálního, limitovaného, eko a vegan friendly je základem hipsterství.

Loni v zemích Evropské unie pracovalo odhadem asi 110 000 Čechů. Nejčastěji míří do Velké Británii, Německa, Rakouska a severských zemí, kde jsou vítáni především v oborech zdravotnictví, gastronomie nebo IT. Dobrou pověst mají též naši elektrikáři, svářeči, truhláři a pekaři. V létě se o české brigádníky pravidelně zvyšuje zájem v turistickém ruchu a zemědělství – kdo netrhal aspoň jednou v životě jahody v Anglii, jako by nebyl.

Průměrné platy v Evropské unii Dánsko Lucembursko Nizozemí Německo Švédsko Finsko Belgie Irsko Francie Velká Británie Rakousko Itálie Kypr Španělsko Slovinsko Malta Řecko Česká republika Portugalsko Estonsko Polsko Slovensko Maďarsko Lotyšsko Litva Rumunsko Bulharsko


117 000 Kč 106 000 Kč 97 000 Kč 91 600 Kč 85 200 Kč 79 800 Kč 77 000 Kč 74 000 Kč 65 800 Kč 60 000 Kč 59 400 Kč 50 300 Kč 48 600 Kč 48 100 Kč 37 100 Kč 32 300 Kč 27 900 Kč 24 626 Kč 24 000 Kč 22 300 Kč 21 900 Kč 19 700 Kč 18 400 Kč 17 200 Kč 15 700 Kč 11 800 Kč 9 700 Kč

Má řemeslo zlaté dno? Pohled na následující tabulku tomu moc nenasvědčuje, ani jedna z uvedených profesí nedosáhne na celostátní platový průměr. Velký rozdíl je ovšem v tom, zda je řemeslník zaměstnancem, nebo drobným podnikatelem. Truhlář s živnostenským listem si oproti svému kolegovi zaměstnanému ve velké továrně běžně vydělá čtyřicet tisíc korun měsíčně. Když je hodně šikovný a umí něco, co ostatní ne, tak i víc. Je svým vlastním pánem, řídí si svůj vlastní byznys, na druhou stranu si taky sám platí zdravotní a sociální pojištění, nemá nárok na nemocenskou a placenou dovolenou a musí státu odvádět daně i za práci, za kterou mu zákazník ještě nezaplatil. Ten, kdo pro takový risk a finanční kázeň nemá předpoklady, se pak do podnikání nehrne, to dá rozum. O vstřícnější zákony a celkově přátelštější prostředí pro všechny, kdo se do dobrodružství „na volné noze“ přece jen chtějí pustit, se zasazuje Asociace malých a středních podniků a živnostníků. Držíme jí palce, protože jestli tato země něco potřebuje, nejsou to další kreativní ředitelé reklamních agentur, ale právě elektrikáři, nástrojaři a svářeči, kterých na trhu práce chybějí stovky, seřizovačů CNC strojů dokonce tisíce. Kvalitní řemeslník tedy nakonec práci najde vždy, což se o absolventovi gymnázia nebo humanitně zaměřeném vysokoškolákovi říci nedá.

Průměrné platy řemeslnických profesí v ČR profese cukrář pekař zahradník kuchař truhlář řezník údržbář zedník malíř, natěrač instalatér automechanik elektrikář klempíř, pokrývač svářeč nástrojař

průměrný měsíční plat 13 700 14 000 15 100 15 200 17 100 17 600 17 800 18 000 18 800 18 900 19 000 19 000 19 500 20 500 21 400

estetická výchova /

TEXT: MATĚJ BERÁNEK FOTO: ARCHIV

NÁRODNÍ GALERIE NENÍ HŘBITOV Národní galerie. Všichni víme, že každý stát asi nějakou má, ale k čemu vlastně? Otázka, nad kterou doporučujeme zamyšlení i v případě, že vám jsou státní sbírky výtvarného umění fuk. Jednou totiž budete na provoz Národní galerie přispívat ze svých daní, tak abyste to do té doby měli v hlavě srovnané. A teď: Víte, ČÍSLO 5, 2016 | ROČNÍK VIII

48

kde je Národní galerie, jak vypadá a co v ní je? Kolikrát jste se odvážili dovnitř, když nebudeme počítat povinné návštěvy se školou? Nikdy? A proč ne? V následujícím pětidílném seriálu se mrkneme na to, jestli by vás to tam přece jen mohlo bavit víc než na hřbitově.

Nevládneš, nemáš Abych začal upřímně, vůbec vlastně nevím, kdy a kde se první veřejné galerie vzaly. Asi by nám to Google po pár klicích řekl, ale nás to ani nezajímá, nebo? Nějak to spolu rozmotáme. Rozhodně to nemohlo být tak dávno, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ve starověku, antice a středověku totiž sběratelství a vůbec vnímání umění jako kulturní hodnoty fungovalo úplně jinak. Galerie by v těch dobách neměly ani žádnou cílovku, ze zvědavosti by se do nich mrklo možná jen pár dámiček, ale naprostá většina by na ně jednoduše a smutně neměla čas, peníze, náladu, nic. Člověk měl tenkrát celý den co dělat, jen aby se udržel naživu, navíc cestování z venkova do hlavního města bylo tak zdlouhavé a drahé, že jiný důvod než obchodně-pracovní nepřicházel v úvahu. Jiná doba, jiný životní styl prostě. I umění vznikalo trochu jinak než dnes. Dneska je díky technologiím všechno rychle hotové, tenkrát trvalo roky, než vzniklo jediné mistrovské dílo, a za tu dobu by dotyčný umělec, jiného příjmu nemaje, umřel hlady. Umění proto vznikalo skoro výhradně na objednávku bohatých lidí a peníze neměl nikdo jiný než církev, panovník a pár vysoce postavených šlechticů. Z toho plyne, že s tvůrčí svobodou to bylo asi jako dnes. Když jste mladý a chudý, musíte brát komerční zakázky a není potřeba se za to stydět. Luxus volné tvorby si můžete dovolit, dokud vás živí rodiče, anebo když už máte trochu jméno a vlastní finanční zázemí. Normálně a nově Soukromé majitele uměleckých děl asi ani nenapadlo vystavovat je zadarmo očím nějakých chudáků, katolická církev to ale dělala a každý chudý sedlák se v neděli na tu nádheru rád přišel podívat. V prostředí mramorových soch a obrazů ve zlatých rámech na člověka padne úžas a pokora před velkolepostí duchovní moci celkem snadno, zvlášť když bydlí v chalupě s udusanou hlínou místo podlahy. Takový model trval dlouho a dlouho, zhruba až do novověku, kdy se celý společenský řád začal měnit. Například začali bohatnout i docela normální lidi bez šlechtického původu. Kupci, obchodníci, velkostatkáři. A ti brzy začali – po vzoru urozených společenských vrstev – toužit po portrétu od známého malíře nebo po umělecké výzdobě rodinné kaple či fasády jejich měšťanského domu. Tak umění začalo celkem rychle pronikat do střední třídy a to už jsme skoro doma, v situaci podobné dnešní době. Nežijeme jen pro přítomnou chvíli Tím, že se umění stalo svobodnějším pro umělce


a přístupnější širším vrstvám lidí, kteří se od osmnáctého století začali stěhovat do měst za prací i trochu pohodlnějším životem, zrodily se i první nápady ukázat všechny ty majstrštyky veřejnosti. K tomu se musely postavit zcela nové baráky s dosud neznámou funkcí veřejných institucí, kam může přijít každý, rozšiřovat si obzory a užívat si další životní novinku – volný čas. To byla skutečně revoluce, kterou dnes, kdy nemusíme zatápět, prát prádlo a mýt nádobí ručně, sekat trávník kosou, nebo dokonce chodit pěšky, těžko pochopíme. První galerie a muzea byly velikými chrámy umění, kde se poprvé v historii ukazovalo, jakým vývojem estetického vnímání člověk prošel, a zároveň se tím i uzavřela velká kapitola, kdy lidé přestali žít pro daný okamžik, a naopak se mohli podívat na dějiny jaksi z odstupu; vidět cestu, kterou poctivě vyšlapaly předchozí generace a ve které stále pokračujeme. Osvícenské době můžeme taky poděkovat za ustanovení základů mnoha moderních věd, bez kterých byste měli skoro prázdný rozvrh hodin a my naprosto bezpředmětný časák. Chudák kultura Na tenhle původní a z dnešního pohledu triviální význam galerií a muzeí – možnosti učit se z historie, pochopit vývoj a jeho souvislosti, obdivovat talent starých mistrů, nechat se motivovat jejich precizností a zároveň dostat chuť překročit jejich stín a najít vlastní způsob tvorby, se dneska už často zapomíná. Ovládá nás pocit, že peněz je málo, jsme chudí a na seznamu jsou vždy důležitější věci než kultura. Na druhou stranu však naši kulturu a její hodnoty rádi vytahujeme na ty, které považujeme za ještě chudší a méně kulturnější, než jsme my. Podle toho, o čem je řeč, na kulturu buď nadáváme: proč mám ze svých daní přispívat na barák plný všelijakých divných obrazů, když na nemocné děti musíme sbírat víčka, nebo ji před sebe nastrkujeme jako štít: najednou jsme na ni hrdí a nedáme si ji vzít od nějakých primitivních barbarů, kteří vůbec nedokážou docenit její hodnotu. Těžko tomu uvěřit, ale podobný oportunismus je mezi Čechy docela běžný. Kolik byste dneska hodili do klobouku vy, kdyby vyhořelo Národní divadlo a vybíralo se na nové?

schopnost moudře hospodařit nižší než v blanické rytíře, se špatně vysvětlují pojmy jako „národní identita“ nebo „státní příslušnost“. Všichni bychom je asi pochopili rychleji, kdyby nám někdo ukázal, jak špatně by to tady vypadalo po jejich zániku. A sbírky kulturních pokladů, našeho společného dědictví, jsou jejich stejně důležitou součástí jako to, že mluvíme stejnou řečí nebo jsme se všichni dívali na stejné večerníčky. Kromě toho je tady něco jako veřejný obraz země. Ke slávě a naší představě o kulturnosti Francie určitě přispívá to, že v Paříži mají Louvre. V Londýně zase mají slavné národní muzeum moderního umění Tate Modern a tak dále. Je to prestiž, a ta se počítá i na peníze. Jednak přijíždějí turisté, aby ty zázraky spatřili na vlastní oči, jednak se umění prodává, vyměňuje a zapůjčuje, což přispívá k porozumění a přátelství mezi národy. A to je zase důležitou součástí politiky. Stejně jako chceme být oblíbení v partě nebo pracovním kolektivu, chtějí být oblíbené i jednotlivé země mezi sebou, na tom není co koumat. Jenže provoz a údržba takových institucí je větší, než kolik se stačí vybrat na vstupném od návštěvníků. Stát, jakožto majitel, na ně tedy musí finančně přispívat z peněz daňových poplatníků, a měl by to dělat rád, je přece v jeho zájmu, aby se měl čím chlubit. A my, jakožto (budoucí) daňoví poplatníci, bychom měli být srozuměni s tím, že to jsou dobře investované peníze, i když umění není první věc, na kterou myslíme, když ráno vstaneme. Dobře, konkrétní příklad Konkrétní příklad, kdy se státu hodí mít nějakou národní kulturu, aby potvrdil a upevnil své postavení: V době, kdy hrozilo smazání malé české země z mapy světa, najednou kde se vzaly, tu se vzaly, rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Koukejte, Habsburkové, my jsme tu už jako národ dlouho, máme historii, jazyk a kulturu, tyhle papíry to dokazujou. Byly to sice fejky, ale pomohly. Vyrábět fejky je ovšem trapné. Abychom se tomu příště vyhnuli, snad by bylo lepší budovat a chránit kulturu pravou, vždyť rok 2016 bude jednou taky vzdálenou historií, stejně jako rok 1817. Znáte film Nedotknutelní? „Drissi, proč myslíš, že se lidé zajímají o umění?“ – „Je to byznys, ne?“ – „Ne, protože je to jediná věc, která po nich zbude.“

K čemu je tedy Národní galerie dobrá? No právě k uchování těch kulturních hodnot. Protože když je nebudeme uchovávat, za pár generací zapomeneme, že jsme kdy nějaké měli, a pomalu, celkem nepozorovaně, se vydáme zpátky na stromy. Dneska, kdy je důvěra ve stát a jeho

49

projekt ZSV /

TEXT A FOTO: JANA SVOBODOVÁ

HAPPY JAR

nástroj duševní hygieny Jmenuju se Jana, čtu RedWay a asi před rokem jsem si založila happy jar, česky pikslu radosti. Princip spočívá v tom, že když se mi něco povede nebo mě potká něco hezkého, napíšu to na papírek a hodím dovnitř. K čemu je to dobré: Člověk si tak lépe pamatuje pozitivní zážitky. Když něco zvorám, jsem naštvaná, smutná nebo zklamaná, vysypu papírky na stůl a probírám se jimi. Vidím před sebou důkaz, že život není jen špatný, a dovedu se na momentální problém podívat s odstupem, což prospívá jeho rychlejšímu


50

řešení. Taky se tímto způsobem učím radovat z maličkostí. Happy jar je nástroj duševní hygieny, který může mít víc podob; od vysoce postavených manažerů jejich psychoterapeuti například vyžadují, aby si do deníku pravidelně zapisovali pět věcí, které je v uplynulém týdnu potěšily, pobavily, dojaly, inspirovaly. Já to ale dělám takhle, je mi to bližší. A co pro svoje duševní zdraví děláte vy?


51

projekt ZSV /


52

TEXT A FOTO: JANA SVOBODOVÁ


53

technologie /

TEXT: BONUS FOTO: ARCHIV

Watch_Dogs Superschopnosti Aidena Pearce Z mainstreamových her, který byly uvedený v posledních pár letech, jsou asi nejpozoruhodnější Watch_Dogs od Ubisoftu. Hra přitom nemá žádný extrémní parametry, převratnou zápletku nebo revoluční hratelnost, ani grafika a sounddesign nevybočujou z průměru. Překvapivě to nejzajímavější na Watch_Dogs je fakt, že hlavní hrdina většinu času čumí do mobilu. ČÍSLO 5, 2016 | ROČNÍK VIII

54

Co je vaším úkolem? Všechny zabít. Postava, kterou ve hře ovládáte, se jmenuje Aiden Pearce a od kolegů z akčního herního světa se liší tím, že je hacker. Na svý cestě za pomstou mrtvý neteře se tak ohání nejenom samopalama a granátometama, ale hlavně mobilem. S jeho pomocí dokáže manipulovat s městskou infrastrukturou (mosty, semafory, silniční bloky atd.), ovládat přístroje (nápojový automaty, vysokozdvižný vozíky atd.), nabourávat se do CCTV kamer a v neposlední řadě i do telefonů a životů lidí, který ve městě potkává. Ve hře samotný vám to umožňuje velkou dávku taktizování a některý mise se daj vyřešit bez jedinýho výstřelu, i když vaším je úkolem všechny zabít. Watch_Dogs se odehrávají v otevřeným světě, takže pokud se vám nechce postupovat po linii příběhu, je tu pořád co dělat. Spousty vedlejších misí a úkolů, ježdění autama, fanoušci psychedelie si můžou od dealera koupit digitální tripy, který je vezmou ještě do úplně jiných herních světů… Jestli vás někdy bavila série Assassin’s Creed, tak budete z hratelnosti a světa Watch_Dogs určitě nadšený. Sumasumárum z toho vyplývá, že stejně jako ostatní, je i tahle hra škodlivá a závadná a vychová z vás násilný a bezcitný primitivy, co pořád zíraj do telefonu. Co hra říká o našem světě Scénář Watch_Dogs je zasazenej do současnosti, ale já bych řek, že se spíš jedná o nedalekou budoucnost. Ne že bychom už ty mobily neměli teď pořád v ruce, ale hackerský útoky jsou pořád ještě spíš kuriózní

a senzační záležitostí. Tahle praxe totiž vyžaduje docela dost znalostí, času a zkušeností a rozhodně není tak sexy a cool jako mobilní a počítačový aplikace, kterýma disponuje Aiden Pearce z Watch_Dogs nebo Elliot Alderson ze seriálu Mr. Robot. Na druhou stranu je evidentní, že do digitálního světa čím dál víc přesouváme nejen naše životy a sociální vztahy, ale i ovládání aut, domácích spotřebičů, práci, naši bezpečnost a peníze, takže je jen otázkou času, kdy se vymyšlená realita Watch_Dogs stane realitou skutečnou. Je myslím hodně zvláštní a zajímavý, že technologickej vývoj naší civilizace, nebo jestli chcete kultury, nevede k větší bezpečnosti a jistotě, ale naopak mnohem větší zranitelnosti. Ve světě, kde chodí se svým mobilem Aiden Pearce, dokážou na dálku vysílaný programový skripty přerušovat dodávky elektřiny, způsobovat dopravní nehody a exploze nebo třeba zastavovat a znovu rozjíždět metro. Stačí se pomocí několika virů hacknout do centrálního operačního systému, který ovládá městskou infrastrukturu. Na podobným principu je pak možný vstoupit do komunikačních sítí nebo bankovních účtů, lékařských databází, navigačních systémů GPS, datových cloudů a podobně, a samozřejmě že to neni sci-fi. Na YouTube kanálu právníků z organizace Iuridicum Remedium, který se dlouhodobě zabejvaj bezpečností a soukromím, najdete mimo jiný dvě videa, který ukazujou přesně tohle: „Jak ukrást údaje z městských karet snadno


a rychle“ a „Demonstrace neoprávněného přečtení a zneužití platební karty“. Varování: pro slabší povahy se sklony k paranoii to neni úplně vhodný. Když budeme Watch_Dogs chápat trochu metaforicky, tak s tím oslabováním naší kultury prostřednictvím digitálních technologií souvisí ještě jedna důležitá věc. Už teď se totiž ví, že digitální média a technologie na nás mají přímej degenerativní vliv, a to nejen prostřednictvím her nebo televizních pořadů. Německej psychiatr Manfred Spitzer uvádí ve svý knize Digitální demence spousty příkladů od interaktivních tabulí přes Facebook až po GPS navigace, na kterých dokazuje zhoubnej vliv technologie na naše schopnosti, ať už se jedná o sociální vztahy, nebo učení. O tom třeba někdy příště, jen jeden příklad za všechny: používání GPS navigace (tedy pasivní příjem informací) namísto hledání v mapě (aktivní proces učení a hledání souvislostí) prokazatelně zhoršuje smysl pro orientaci jako takovej. Jakou cestu si zvolíš? Hra Watch_Dogs nabízí ještě jednu zajímavou rovinu – Aiden Pearce v ní představuje v podstatě superhrdinu klasickýho komiksovýho střihu. S víceméně anonymní identitou používá svoje superschopnosti k tomu, aby bojoval se zlem, zjednodušeně řečeno. Zajímavý na tom je, že tyhle jeho superschopnosti jsou vlastně dost reálný a umíme si je vážně představit. Pokud necháte Aidena hackovat telefony lidí, který potkává na ulici,

velmi často se dostanete k útržkům telefonních hovorů nebo SMS chatům. Některý neznamenaj nic, ale jiné vás dovedou třeba k oběti vydírání nebo k plánovanýmu ozbrojenýmu přepadení. Díky týhle svojí superschopnosti se pak může Aiden zjevit na správnym místě ve správnou chvíli a zasáhnout úplně stejně jako třeba Spiderman. Jakou reputaci si potom chcete ve městě budovat, to už nechává hra na vás. I v reálnym cyber světě zatím platí, že hackeři si svoji cestu určujou jenom na základě nepsanýho etickýho kodexu, jeho hranice jsou ale pro každýho jiný. V médiích máme teď nácky hackující e-mailový schránky v přímym přenosu, v seriálu Mr. Robot (a podobně ve filmu The Throwaways) se pak objevuje motiv získávání hackerů do služeb korporací nebo státního aparátu. To potom může bejt další level hry, která nebude vůbec příjemná – každej totiž má cenu, za kterou se dá koupit nebo vydírat, a usvědčený hackeři pochopitelně nemůžou mít čistý svědomí. Na to, že Watch_Dogs vypadaj jen jako taková normální, trochu lepší akční střílečka, dávaj až překvapivě hodně impulsů k přemejšlení. Jen jedna věc týhle hře chybí fakt hodně: možnost hackovat nejen ve hře, ale i hru samotnou.

55

NÁ TÉMA: VČELY JSOU NOVÁ ČERNÁ TÉMA: VČELY JSOU NOVÁ ČERNÁ TÉMA: VČELY JSOU NOVÁ ČERN

Recommend Documents