Už je tu prosinec. Poslední měsíc tohoto roku. Uteklo to hodně rychle, že? Pomalu, ale jistě, začíná každoroční předvánoční zmatkování. Pečení cukroví, bláznivé shánění dárků, zapalování svíček na věnci nebo jezení čokolády z adventních kalendářů... Na to všechno jsme si už zvykli, ale dokáže to v nás znovu vzkřísit tu dětskou nedočkavost? Pokud o to aspoň trochu stojíte, tak určitě ano. O vánoční náladu se vám mimo jiné postará i večerní procházka do vyzdobeného centra města a nebo nějaký tematický film. Snažte se také, pokud možno, trávit více času s rodinou a užívejte si ten kouzelný předvánoční čas. Náš smAG tým vám přeje krásné svátky a hodně štěstí do nového roku.
Simon Berry se rozhodl britskou tradici trochu ozvláštnit. Se svojí oblíbenou sušenkou letěl na laně 73 metrů, aby ji mohl namočit do čaje. Tím pokořil rekord z roku 2013 a zapsal se do Guinessovy knihy rekordů. Bohužel se nikde nemůžeme dozvědět, jak sušenka chutnala.
Pořizování selfie občas může být na škodu. Dokonce to může být to poslední, co uděláte. Protože někdy může touha, zvěčnit váš nádherný obličej, vést až ke smrti. Rekordmanem v počtu úmrtí, které zavinily selfie je Indie. Ve druhé nejlidnatější zemi světa bylo zaznamenáno již 127 ztracených životů, za které mohla touha se vyfotit. Indové jsou bohužel natolik sebestřední, že nedávají pozor a v momentě, kdy fotky pořizují omylem uklouznou a spadnou. Nebo se jim podaří zřítit se do hluboké strže. Za nejvíce tragické můžeme považovat to, že oběti této zábavy už se nedoví, jestli ta fotka alespoň stála za to.
5. prosinec byl, je a bude pro mnoho dětí hrozbou. Čas, kdy se mohou za své zlobení dostat do pekla. Pokud ve vás tato tradice vyvolává úsměv, vězte, že v Německu, Rakousku a části Itálie by vám rychle zamrzl na rtech. Na začátku prosince tu totiž ulice patří Krampusům. Děsivým bytostem, které přišly na zem, aby potrestaly všechny hříšníky. Tato děsivější podoba českých čertů občas nahání strach i dospělým, jelikož Krampusové nosí vrbové metly a koňské žíně a nebojí se s nimi lidi postávající v davu švihnout. Časté jsou i honičky nešťastných pozemštanů, spousta pyrotechniky a propracované kostýmy, které se většinou dědí z generace na generaci.
Jestli máte zlobivého sourozence, doporučujeme pozvat Krampusa do vaší domácnosti. Klid po celý rok zaručen.
21.12. byste měli popadnout batoh a vyrazit do hor, jelikož se uskuteční Mezinárodní den hor, který zavedla OSN. Můžete třeba do pohoří Pamír, kterému se přezdívá „střecha světa“. Nebo se jen kochejte krásnými obrázky, kterých je plný internet. To se taky počítá.
Budu se učit. Tentokrát opravdu budu. A hodně. A budu mít dobré známky. No co dobré, výborné! Nový rok, nový start, nové já. Začnu sportovat, jíst zdravě, protože po těch Vánocích to bude potřeba... Budu chodit spát brzy, abych spala nejmíň sedm hodin. Nebudu chodit pozdě do školy, protože všechno potřebné si připravím den předtím a ráno to krásně stihnu bez spěchání. Taky se budu učit, protože chci mít dobré známky, mít skvělé vysvědčení, jít na vejšku a mít prostě úžasný život. Od ledna se to všechno stane realitou! Pak najednou něco zabzučí a z téhle krásné pohádky mě probudí budík. No jo, kdo by tomu taky věřil? Vždyť předsevzetí je jen pro ty, co se sebou nejsou spokojení a stejně to nedodrží. Proto si žádné radši nedávám. Ale jedno vlastně jo. Dávám si předsevzetí, že si nebudu dávat předsevzetí. Nevím, jestli to dodržím, protože všichni to známe, jak se to má s dodržováním novoročních slibů... V lednu sice praskají fitka ve švech, ale to vydrží maximálně měsíc. Proč si lidé dávají předsevzetí, které pak nedodrží? Nejsou se sebou spokojení, chtějí něco změnit, ale jakmile zjistí, že je to stojí až moc práce, tak to radši vzdají, protože pneumatika okolo břicha aspoň zahřeje, pětka z matiky se někdy opraví a málo spánku se vynahradí o víkendu.
Neříkám, že žiju dokonale a vše mám pod kontrolou. Já všechno mít pod kontrolou nechci. O to tu ani nejde. Musíte být spokojení sami se sebou, a když se vám něco na sobě opravdu nelíbí, tak s tím musíte něco udělat. Ale ne až po Novém roce, ne až zítra nebo za rok. Ale teď.
Většina z nás nejspíše jen sní o tom, jak se během školního týdne (ale i jindy), co nejdéle vyspat. Také si v době, kdy se marně pokoušíte usnout, počítáte hodiny do probuzení a říkáte si třeba: „Ještě mi zbývá šest a čtvrt hodiny, pokud zvládnu usnout do následujících 2 minut?“ Nebo se vám dokonce už někdy stalo, že jste usnuli na hodině či přednášce? Nebojte se, nejste sami! V poslední době jsem se na sociálních sítích setkala s otázkou: A to mě přivedlo k nápadu napsat tento článek. Nedozvíte se tu sice, jak se toho dá dosáhnout, ale třeba si alespoň odnesete nějaké nové poznatky o spánku a jak se co nejlépe vyspat. Věřím, že většině z vás by se nějak úspěšně povedlo spánek definovat. A vy, kteří jste se tímto každodenním (každonočním) aspektem svého života dosud neměli chuť či čas zabývat, tady je aspoň nějaké základní vysvětlení: (Spánkuznalí mohou tuto část přeskočit)
Spánek je spolu se správnou fyzickou aktivitou a kvalitní stravou jedním ze základních pilířů zdravé životosprávy. Jde o fázi, kdy je organismus utlumen a relaxuje. Dochází při něm ke ztrátě vědomí, uvolnění svalů, změně činnosti mozku, snížení tělesné teploty a krevního tlaku, zpomalení dýchání a zmenšení citlivosti na okolní podměty. Během spánku se nám zdají sny, i tehdy když si je nevybavujeme. Každý by se měl snažit vyhradit si dost času na spánek. Může tím zlepšit své zdraví a prodloužit si život.
Existuje několik zásad, jejichž dodržování by vám mohlo pomoci spát lépe a cítit se (i vypadat) ráno více jako normální člověk a ne zombie. Pojďme se na ně tedy podívat: 1. Pravidelnost Vyhýbejte se spánku uprostřed dne Snažte se chodit spát i vstávat vždy ve stejný čas 2. Prostředí Je důležité svou ložnici (nebo místo, kde spíte) před ulehnutím řádně vyvětrat Místnost by měla být zatemněná Odstraňte zdroje hluku 3. Postel Používejte postel pouze ke spánku (v posteli nejezte, nepracujte…) Nechoďte do postele, dokud se vám nechce spát Pokud nemůžete usnout, vstaňte a něčemu se věnujte, dokud se nebudete cítit ospalí Po probuzení ihned vstaňte, zbytečně se v posteli nepovalujte 4. Látky ovlivňující spánek Snažte se večer nepít žádné povzbuzující nápoje (kola, káva, čaj, energetické drinky) Nepijte alkohol - pomáhá sice usnout, ale zhorší kvalitu spánku a můžete se častěji budit Minimálně 3 hodiny před spaním nic nejezte 5. Psychický stav Nenuťte se do fyzických aktivit, které vás nebaví Pokuste se večer již neřešit nic stresujícího
PS: Vím, že si teď možná budu protiřečit s posledním bodem u části Jak správně spát, ale zde máte poslední tip související se spánkem (hodit se může hlavně studentům). Ve spánku, především v REM fázi, se ukládá paměťová stopa – posiluje se paměť. Člověk, který se učí před spaním, si po probuzení lépe vybaví informace a déle si je udrží v paměti než osoba, která se učí v ranních hodinách.
Říjen byl svátkem pro všechny knihomoly na světě, protože ve Frankfurtu nad Mohanem se konal každoroční vyhlášený knižní veletrh. Letos jsem měla i já to štěstí tento festival navštívit, takže pokud jste na festivalu nebyli, či jste o něm nikdy neslyšeli, v následujících řádcích se vám ho pokusím trochu přiblížit. Frankfurtský knižní veletrh se letos konal od 19. do 23. října na obrovském frankfurtském výstavišti. Jelikož je to veletrh takové velikosti, ve všední dny byl přístupný pouze vydavatelům a zástupcům kupující autorská práva na knihy, které budou následně přeloženy do cizího jazyka. Přes víkend byl veletrh přístupný i veřejnosti, ale je tu malá výstraha pro potenciální návštěvníky příští rok - pokud máte zájem zde knihy i nakupovat, což se dá, i přesto, že neumíte německy ani slovo prodávají tady totiž i velká americká a anglická vydavatelství (například Penguin Random House) mějte na paměti, že knihy mohou prodejci prodávat pouze po autogramiádách nebo v neděli, kdy celý veletrh končí. Každopádně, Frankfurt je veletržní město, takže se dalo očekávat, že výstavní haly budou obrovské. Knižní veletrh se konal v šesti třípatrových halách plných knih - a že jich tam bylo! Jedna hala byla věnována anglickým knihám, druhá zase německým novinkám, v další jste mohli najít knihy pro gurmány či nespočet knižních doplňků. Každý si přišel na své, a kdyby člověk měl projít všechny haly, zabralo by mi to minimálně jeden den. Myslím, že pokud na veletrhu nechcete jen nakupovat, ale také koukat na různé výstavní knihy, je lepší si udělat čas celý víkend.
Co se týkalo mě, chvilku po otevření už jsem pospíchala do haly číslo 6, která skrývala tři patra anglických knih. Je sice pravda, že některé stánky ani v neděli neprodávaly, ale valná většina se nám s úsměvem věnovala. Je potřeba tam být hned ráno, protože často mají prodávající pouze jeden výtisk.
Když se vám ovšem poštěstí získat nějaký výtisk, stojí to za to, protože ceny se pohybují okolo pěti euro za jednu knihu. To je o 50% levnější než anglické knihy prodávané v obchodech! Dokonce se mi i stalo, že jelikož jedna kniha, kterou jsem si vybrala, se v obchodech ještě neprodávala, prodavačka mi ji dala zdarma. Ano, i taková překvapení frankfurtský veletrh přichystal! Zatímco ráno v hale číslo šest bylo přibližně osm lidí i s námi, postupně se začala zaplňovat a v jedenáct už u zmiňovaného stánku Penguin Random House stál nespočet lidí, protože prodávali knihy s 50% slevou. Když jsme se dostali z haly šest do další haly, nárůst lidí byl znát, a dokonce jsme se v některých částech mezi nimi museli i prodírat. O dárkové předměty nebyla nouze, najíst se na veletrhu také dalo, a dobře, a venku jste si mohli posedět i u pojízdné knihovny.
Za mě má veletrh velký úspěch, už jen díky devíti úlovkům, za něž jsem zaplatila tolik, jako za čtyři knihy v kamenném knihkupectví. Pokud se rozhodnete na veletrh příští rok zajet, určitě neváhejte, pro knihomoly to opravdu stojí za to - je to přeci největší knižní veletrh na světě!
Není to tak dávno, co se ladnými serpentýnami mezi lesy prohánělo jednou za čas jedno osamělé naleštěné auto. V něm vždy seděl muž, s úsměvem, zářivýma očima, klidnou myslí a loktem brousícím horní hranu staženého okna, a s vášní a nadšením rýsoval kruhy volantem a čaroval šaltpákou. Postupem času se ale jeho úsměv propadal, oči ztrácely jiskru a předloktí sklouzávalo stále hlouběji do prázdna kabiny vozu. Zapomněl, kde leží vlnité cesty, plazící se přírodou, viděl jen ty nekonečné, rovné, šedé koberce, po kterých se každý den musel mezi davy pomalu posouvat ke svému domovu. I viděl muž, že to je špatné. A horším se to mělo stát. Takto se dostáváme do dnešní doby. Doby mnohaproudových silnic, které, tlusté, nažrané všemi těmi nudnými snoby plazícími se do svých upocených kanceláří, hyzdí naši dříve překrásnou krajinu. Není to ale negativní dopad silniční infrastruktury na krajinu, o kterém chci psát, protože ony ty silnice jsou v jádru duše tvory dobrými a překrásnými, ale vliv špatných řidičů na ony skvostné silnice. Žijeme totiž v době, kdy je automobil chápán buď jako rychlejší a pohodlnější dopravní prostředek, či jako ukazatel sociální vrstvy. Jinými slovy, buď si auta kupují líní, tlustí kancelářnící, kteří mají pro své pozadí určitý luxus a standard nebo, a to v tom větším měřítku, vypatlanci, kteří považují vlastnictví vozu za jakousi nutnost. Ani jeden případ se byť špičkou vlasu neblíží oné úchvatné prvotní myšlence, že auto je vášeň, koníček, pes, kterého si postupně osvojujete a zamilováváte. Pokud bych měl vztah k autu a jeho uživatele k něčemu přirovnat, zvolil bych asi pivo. Pivo je totiž podobně dokonalé. Má tolik variant, chutí, barev, kdo se v něm alespoň trošku vyzná, najde si to své a drží se ho. Ale takových je bohužel také stále méně. Přibývá totiž různých lidských skvostů, jenž pivo pijí čistě proto, aby se zbourali. Stejné je to i s auty, kde je naprosto ušlapána a zničena ona poetická múza našich aut. Takovým lidem bych vlepil facku a zabavil právo na vzduch.
Jak to ale vše vzniká? Kde se „oni“ berou? Problém je v samé společnosti. Dnešní doba stojí na pilířích toho, že umět řídit motorové vozidlo je jakási nepsaná povinnost. Nehledě na to, že je to trend. Každý prostě musí umět řídit, protože to zvládá Pepa vlevo a Stáňa vpravo. To ale přináší na silnice velkou spoustu lidí, které to za prvé absolutně nebaví, a za druhé kolikrát ani nemají sami páru, co za tím volantem vlastně vyvádí. I přes to autoškoly rozdávají řidičáky téměř zdarma, pomineme-li jejich nekřesťanské ceníky, a pouštějí do ulic pluky zdivočelých primátů, jež se svými bavorskými oři na leasing poté straší ulice velkoměst. Silnice se tak stávají stále přeplněnějšími, ale také nebezpečnějšími, čím dál víc… Co zmůžeme?
To je právě to, prakticky nic. Můžeme zakládat spolky a moralizovat tak v dekadických skupinkách autoškoly za lehké testy, výrobce vozů za stupidní automatické převodovky a tak dále a tak dále. Mnohem lepší by ale bylo všechno to hodit za hlavu a užívat plnými doušky ještě stále někde nalezitelnou volnost silnic, zatímco si propocené košile budou protrubovat cestu do práce a drahé tenisky se zaseknou v porovnávání svých, rodiči splacených, autíček dle výkonu klimatizací. Mnohem lepší by bylo vyrazit do nějaké venkovské hospůdky, nechat si nalít půllitr svého osvojeného piva a s každým lokem, každou šmouhou pěny pod nosem, se nořit hloubš a hloubš do minulosti, která, ať se zdá rozkládající a pokrytá prachem, není zas tak vzdálená. Vždyť to není tak dlouho, co ještě svět býval normální. Není to tak dávno, co se ladnými serpentýnami mezi lesy prohánělo jednou za čas jedno osamělé naleštěné auto. …
Krásné ženy, bohatí muži a hodné děti. To je přeci sen každého. Věrná manželka, která se postará o celou domácnost, vypraví děti do školy, dá jim svačiny, připraví večeři, u které se sejde celá rodina. Budou si vyprávět, co zajímavého za celý den zažili, děti se pochlubí jedničkami a k tomu budou popíjet vychlazenou Coca-colu. Přitom žena, i když měla dlouhý a náročný den plný práce, bude vypadat stále úchvatně, jako by přišla od kadeřníka. Stačí jí samozřejmě jen decentní, ale perfektní make-up, protože je přirozeně krásná. To na ní muž miluje. Její krásu, vaření, spolehlivost, lásku a to, že ho vždy přivítá polibkem, když se vrátí z práce. On vstává brzy ráno, posnídá společně s dětmi a dá si kávu. Pak vyrazí s kufříkem do práce. Vrátí se v pozdním odpoledni, kde na něj čeká milovaná rodina, na kterou se vždy těší a spěchá za ní rychle domů. Zní to realisticky nebo bláhově či naivně? Každý, kdo tuhle rodinu zahlédne, chce být jako oni.Všude v reklamách a amerických filmech se na nás šklebí šťastní lidé, kteří v nás evokují touhu být jako oni. Ale doopravdy taková rodina existuje? Musím přiznat, že takovou rodinu jsem nikdy neviděla. Spíš vídám mámy v županech, co se nestihly při ranním spěchu převléknout, jak odváží své ratolesti do školy. Táty s mobilem u u ucha a skvrnou od kafe na kravatě. A děti nadávající ve škole, že jim máma nestihla připravit svačinu. Často se i manželé hádají, řeší poznámky za neodevzdání domácího úkolu, který zase náhodou vylovili vespod smradlavé a ušmudlané školní tašky svého dítěte. Řeší opravdové problémy, a ne jaký odstín rtěnky si vybrat. Podrží se navzájem v těch nejhorších situacích a o to tu jde. Protože taková dokonalá rodinka z reklamy by se při prvním setkáním s realitou sesypala jako domeček z karet. Opravdová má radost z úspěchů, ale společně si poradí i s překážkami, co jim osud nachystal. Život prostě není reklama ani americký film. Díkybohu.
Přemýšlení nad tím, kdo si zaslouží být nominován na pozici tématu mé úvahy, mi zabralo spousta času. Dlouho jsem uvažoval, jestli dát šanci nějakému umělci, sportovcovi nebo dokonce politikovi. Řekl jsem si, že nemá cenu psát o sportovcích, protože až na pobavení národa vlastně nic významného nedokázali. Také se vyhýbám osobnostem, které už nežijí, z důvodu, že dnes už ničím novým nepřispějí. Mé zamýšlení nad užitečným a prospěšným člověkem, který si zaslouží být oslovován největší Čech mě dovedlo až k Radimovi Jančurovi. Mnoho lidí ho pravděpodobně nezná, ale troufám si říct, že v České republice se nenajde člověk, který by nikdy neviděl jeho žlutý produkt. Stojí totiž za vznikem společnosti Student Agency, dnes známou pod názvem Regiojet. Může se zdát, že tento muž je pouhým českým dopravcem, který se proslavil svými reflexně žlutými autobusy a vlaky. Opak je ale pravdou. Radima bych nazval světlem na konci tunelu v této zkorumpované zemi. Na poli nedotované dopravy je v České republice nejlepší. Dokáže hospodařit tak dobře, že bez dotací zvládne i normálně dotované trasy. To samozřejmě vadí ostatním dopravcům, protože ztrácejí státní zakázky a tudíž přicházejí o zisk. Pan Jančura si také libuje v odhalování korupce ve státních zakázkách. Tyto okolnosti vedou k tomu, že je pod neustálými nálety finančních kontrol. Pokaždé jsou tyto kontroly bezvýsledné, což pouze potvrzuje Jančurovo zákonné podnikání. Přijde vám toto chování normální? Člověk se snaží zbavit stát nákladů na dotovanou dopravu, a jako vděk se mu dostane pouze kontrol a nevděku. Dalším problémem je, že Jančura je často kritizován lidem. Myslím, že je to z důvodu fatální neinformovanosti a zaujatosti médií vůči Regiojetu a podporováním státních podniků, které trpí vysokou ztrátovostí. Lidé Regiojetu vyčítají, že často “vyzobává rozinky“. To znamená, že si vybírá pouze lukrativní trasy. Ano! Ale na rozdíl od státního podniku tam jezdí na vlastní riziko. Samozřejmě tuto skutečnost tisk a média pozmění, aby Regiojetu uškodili. Proč v Česku nemáme nezaujatá média? Co vede naše politiky k uplácení a přijímaní úplatků? A proč s korupcí naši muži zákona nebojují, i když je často na první pohled zjevná? To asi už bohužel nezjistíme. Jediné v co můžeme doufat je, že Radim Jančura bude i nadále bojovat s korupcí a zbavovat stát zbytečných nákladů. Bylo by daleko jednodušší, kdyby mu stát vyšel vstříc. Možná bychom si mohli brát inspiraci z Německa, které Jančurovy kroky podporuje.
