Všechny naše vesnice patří do farního obvodu, jehož centrem a sídlem jsou Těšetice. Kromě Těšetic a Rataj s Vojnicemi přísluší do těšetického farního obvodu i obce Luběnice a Ústín. Název vesnice Těšetice se během dějinného vývoje příliš nelišil od dnešní podoby. Ve středověkém období se na nejstarších listinách nazývala tato ves jako Tiesseticzi, Tusatici, de Teyesseticz, ale i Tiesseticz nebo roku 1358 Teczeticze či roku 1512 Tiesseticze. V pozdější době pak stejně tak i roku 1606 (Tiesseticze), roku 1633 Tessotitz, roku 1677 Tiessetitz, roku 1720 Teschetitz, roku 1846 Tieschetitz nebo i Těsseticz, roku 1872 Tieschetitz i Těšetice. Samotný název Těšetic vznikl od osobního jména Těšata připojením přípony -ice, což znamenalo ves lidí Těšatových. Staročeské Těšatice se během doby změnilo na Těšětice a poté na Těšetice. Základem jména Těšata je osobní jméno s komponentem těch- ve smyslu těcha, útěcha, těšiti. Změkčením těch- vzniklo potom těš-. Ani podoba názvu druhé námi zkoumané vesnice, Rataj, se během doby příliš výrazně neměnila, pouze šlo o stejnou variantu téhož jména v latině, němčině nebo češtině. Nejstarší zmínka o vsi z roku 1141 má tvar Ratagih, roku 1364 in Ratays, roku 1398 de Ratay. Později roku 1718 Rattey, ale i roku 1720 Rattay, roku 1751 znovu Rattey, roku 1846 Rattai i Ratag, roku 1872 Rattay i Rataje. Název Rataj není žádným filologickým oříškem, protože jeho původ můžeme vidět ve staročeském rataj tedy oráč nebo rolník. Toto jméno patří do skupiny starobylých obyvatelských jmen označujících zaměstnání. Tyto vesnice bývají považovány za součást tzv. služebné knížecí organizace (k tomu víc kapitola o dějinách Rataj).
Na rozdíl od dvou předešlých názvů námi sledovaných vesnic, poslední, Vojnice, má nejsložitější vývoj svého jména. Nejstarší známá podoba vsi pochází z roku 1275 (de Woyniz), roku 1296 de Woynycz a roku 1356 in Woynicz. Ale roku 1485 v Ojnicích, roku 1502 v Woyniczych, roku 1508 ve vsi Oyniczych, roku 1518 z Oynicz, roku 1606 Onicze, ale již roku 1609 Ohnicze, roku 1617 znovu v Oniczych, roku 1677 Ohnitz i Onitz, roku 1720 Onitz, roku 1751 Ohnitz, roku 1846 Ohnitz i Ohnice, kdysi Oynice, roku 1872 Ohnitz i Ohnice, nakonec ale roku 1881 Vojnice. V roce 1924 se jmenují Vojnice, dříve Ohnice. Název vesnice pochází od osobního jména Vojen. Podstatou tohoto jména je Voj- ve smyslu bojovník, vojín. K tomuto jménu byla připojena přípona -ice. Šlo tedy o ves lidí Vojenových. Pokud bychom vycházeli přesně ze jména Vojen, měla by se naše vesnice jmenovat Vojenovice. Došlo však ke zkrácení jména Vojen a použití pouze jeho základní části a odtud tedy správný název Vojnice. Nejde zde o žádnou naši ničím nepodloženou úvahu, neboť podobné případy jsou celkem běžné a my si je můžeme ukázat u jména Prosimír (název vesnice Prosenice) nebo u jména Radoslav (jméno vesnice,Radenice). Díky tomu, že ves leží v oblasti nářeční hranice vo-/o-, docházelo často k odsouvání počátečního písmene V- (z Vojnice na Ojnice). Z Ojnice vzniklo německé Ohnitz, které se pak rozšířilo i do češtiny na Ohnice. Návrat ke jménu Vojnice v moderní době můžeme považovat za správný a odpovídající nejstarším podobám tohoto jména.
Pravěké osídlení a "Královský kopec" u Těšetic Rovinatá krajina v širším okolí řeky Moravy byla velmi vhodná k osídlení již v nejstarších dobách, které jsme schopni archeologicky zachytit. Nejinak tomu bylo i v okolí a katastrech našich tří sledovaných vesnic. Dokonce poblíž mlýna Spálence již ale v katastru obce Ústína se nachází významná pravěká památka známá v literatuře jako „Královský kopec” u Těšetic. Nejdříve se podíváme, jaké nálezy byly zachyceny na území našich tří vesnic, a poté se zaměříme na tuto nejdůležitější pravěkou „královskou mohylu”. V roce 1887 darovala M. Pospíšilová z Těšetic do olomouckého muzea neolitický mlat. Z rozsáhlého pohřebiště mezi stavem a hřbitovem v Těšeticích v tzv. Hliníku (u silnice k Loučanům) bylo v letech 1893 a 1895 vyzdviženo 10 nádob lužické kultury (cca 1200- 750 před naším letopočtem), které předali do olomouckého muzea M. Alexa, T. Knopp, F. Kaplan a T. Hrubý. Při kopání hlíny k výrobě cihel přišli dělníci na rozpadlé i celé nádoby. Kromě dělníků plnil úlohu archeologů i déšť, který odkrýval části keramiky. Později tamtéž vykopal významný moravský amatérský archeolog A. Gottwald nádherný hrob s 15 nádobami, bronzové pukličky, knoflík, jehlice a osmičkovou točinku. V roce 1904 u hřbitova v Těšeticích vyorali jehlici lužické kultury, v roce 1913 u hřbitova nalezl T. Los žernov volutové kultury. V dubnu 1966 oznámil tajemník MNV v Těšeticích, že při stavebních pracích na staveništi hospodářských budov mezi Těšeticemi a Ratajemi byly nalezeny nádoby. Při odborné prohlídce místa nálezu bylo zjištěno, že průkopem pro kanalizaci byla zachycena malá část hrobu, z něhož byly vyzvednuty části tří nádob kultury zvoncovitých pohárů (mísy, poháru a džbánku, cca 2700- 2400 př. n. l.). V hrobě byl kromě kostry ještě malý džbánek a pazourkový úštěp. I když byla kostra špatně dochována, bylo určeno, že se jednalo pravděpodobně o mladého jedince.
V červnu téhož roku nahlásili pracovníci JZD „Rovnost” v Těšeticích, že při stavebních pracích na výše zmíněném staveništi mezi Těšeticemi a Ratajemi byl zachycen hrob v místě asi 20 metrů od prvního zkoumaného v dubnu 1966. Při odborném archeologickém výzkumu provedeném 16. - 18. června 1966 byl odkryt velký kostrový hrob patřící kultuře se šňůrovou keramikou (cca 2900-2600 př. n. l.). V hrobě byly nalezeny kromě kostry čtyři nádoby, sekeromlat, sekerka s kamennou podložkou a zlomky kostěného nástroje. Kostra ležela v poloze s nohama silně skrčenýma pod trupem na pravém boku hlavou k jihozápadu. Lebka se při vyjímání ze země téměř úplně rozpadla, ani ostatní části těla nebyly dobře dochovány (z páteře a žeber zůstaly jen nepatrné stopy). Na rozdíl od Těšetic máme z Rataj méně nálezů a to z roku 1890, kdy byl na poli nalezen E. Fialou kamenný kyj a z roku 1914, kdy J. Svozil odevzdal do olomouckého muzea tupou část sekeromlatu. Při stavbě Vodovodu Pomoraví v roce 1997 byly v Ratajích v poloze Za humny (na jihovýchodním okraji obce v blízkosti samoty nad rybníkem při silnici do Luběnic) nalezeny zlomky keramiky ze sídlištního objektu datované do mladého eneolitu (jevišovická kultura, cca 3000- 2700 př. n. l.). Vedoucí výzkumu M. Šmíd považuje ratajský nález za velmi důležitý, protože kolekce keramiky z období mladého eneolitu jsou na střední Moravě velmi vzácné a na polykulturních lokalitách jsou rozptýlené v nálezech jiných kultur a pro svoji nevýraznost unikají pozornosti archeologů. Z Vojnic máme ze starší doby jediný nález. V roce 1908 vyoral čeledín J. Zapletal „pěknou neolitickou sekerku”, což byl kopytovitý klín kultury lidu s lineární keramikou (cca 5700- 4900 př. n. l.). Při stavbě Vodovodu Pomoraví v letech 1994-1995 byly v poloze Záhumenky, která se nachází mezi jižním okrajem obce a silnicí z Ústína do Těšetic, objeveny jámy z pozdní doby římské (cca 250- 375 našeho letopočtu). O rok později (1996) byly v téže poloze nalezeny zlomky kultury lužických popelnicových polí (cca 1200- 750 př. n. l.), šlo o materiál ze sídlištních objektů. Po přehledu nálezů z katastrů našich tří vesnic se konečně dostáváme k lokalitě, která proslavila jednu z našich vesnic, Těšetice, po celé tehdejší habsburské monarchii. Tím, kdo rozšířil povědomí o Těšeticích, byl lékař v hutních závodech hraběte Salma v Blansku Jindřich Wankel. Wankla daleko více než lékařská práce zajímala archeologie, které zasvětil celý svůj život. Je znám mnoha objevy hlavně v oblasti Moravského krasu, kde v roce 1872 prozkoumal pověstnou jeskyni Býčí skála. Od roku 1880 pak vedl soustavný výzkum paleolitického sídliště lovců mamutů v Předmostí u Přerova. Právě roku 1880 se Wankel kromě výzkumů v Předmostí pustil i do odkryvu velké mohyly označované jako „Královský kopec” nacházející se nedaleko od Těšetic. Lokalita leží na pravém břehu říčky Blaty nedaleko mlýna Spálence. V roce 1885 o svém výzkumu podal zprávu, ze které zde budeme několikrát citovat.
Wankel píše: „Ještě před málo lety viděti bylo několik set kroků jižním směrem od Těšetic, při řece Blatě, nedaleko mlýna „Spálence” pahorek, zjevně rukou lidskou nasypaný a asi 10 metrů vysoký, jemuž lid od nepaměti již „Královský kopec” říká a o něm si vykládá, že král jeden i s chotí svou tam pochováni jsou.” Památná mohyla ležela na majetku rolníka z čísla 9 v Ústíně (F. Vaca). Majitel dal J. Wankelovi svolení k prozkoumání mohyly. Wankel najal 10 až 12 dělníků a ti celý týden zmíněnou mohylu prokopávali. Dělníci prorazili středem mohyly kolmo dolů šachtu „na způsob široké studně” a vyhrabali ji až na roveň okolních pozemků. Asi tři metry hluboko narazili dělníci na železný šíp a ještě níž na velké množství kamení složeného do kruhu o průměru asi 6 metrů. Pod tímto kruhem leželo množství jiných kamenů, střepy tuhovaných nádob, uhlí, napolo spálené zvířecí kosti, zbytky spálených kostěných výrobků a zuhelnatělé obilí (zvláště proso a pšenice. O čtvrt metru níž byly odkryty dva hroby. Jeden byl čtyřhranný, dva metry dlouhý, na jihovýchodní straně mohyly a druhý pětiboký poblíž prvního na severovýchodní straně. Wankelovi bylo divné, že oba hroby se nacházely daleko od středu mohyly i kamenného krytu. V čtyřbokém hrobě se vůbec nevyskytl žádný hrobový inventář, v druhém nalezli dělníci část lidské temenní kosti (části lebky) a v jeho východním konci bronzovou sekerku. Plochá sekerka s drobným ouškem zdobená na tulejce puncovanými soustředěnými kolečky byla 19 cm dlouhá a „nádherně, v pravdě po královsku ozdobená”. Oba hroby byly spojené chodbou, která z mohyly vedla ven. Právě okolnost, že se našlo málo pohřební výbavy a že chodba se vyskytovala zvenčí až ke hrobům, což u mohyl běžně nebývá, ukazuje, že mohyla byla vyloupena (šlo o tzv. vykrádací šachtu). Zarazilo i to, že lupiči šli zcela přesně k místu uložení hrobů, což ukazuje na to, že dobře znali jejich polohu. J. Wankel dokonce uvažoval, že lupiči mohli být přítomni samotnému pohřbívání, což by znamenalo, že hrobka byla vykradena brzy po uložení ostatků nebožtíků. Jiná okolnost ale toto brzké vykradení vylučuje a to je skutečnost, že se našla temenní kost, protože, kdyby nebožtíci nebyli ještě v zetlelém stavu, nemohla se tato kost sama oddělit. Patrně lupiči vykradli hrobku až když bylo tělo v rozpadlém stavu a ve spěchu temenní kost a ostatní předměty zapomněli odnést. Přihlížíme-li k bronzové sekerce, která v mohyle zůstala a je tak nádherná, že dle Wankela „na Moravě nikde tak ozdobná sekyrka bronzová nebyla nalezena”, musely být v hrobě pohřbeny vznešené osoby s bohatou pohřební výbavou. J. Wankel ve svém textu interpretuje lidovou pověst (viz výše), že zde byli pohřbeni král se svou manželkou pravěké doby a připomíná podobnost „Královského kopce” s jihoruskými mohylami, kurgany, kde byli pohřbíváni skytští náčelníci. V každém případě je mohyla příkladem stratifikace tehdejší společnosti, protože obyčejnému smrtelníkovi by určitě desetimetrovou hrobku nevytvářeli. Wankel zařadil nálezy z mohyly do své sbírky a tehdejší Františkovo (dnes Moravské zemské) muzeum v Brně pro nedostatek finančních prostředků jeho sbírku nedokázalo získat a tak pokud bychom chtěli nálezy z „Královského kopce” u Těšetic vidět, musíme se vydat do Vídně, kam je získalo tehdejší Dvorské muzeum (dnes Naturhistorisches Museum). Naše mohyla pochází ze starší doby železné (halštatské, cca 750- 400 př. n. l.) a v mnohém připomíná bohaté knížecí mohyly, které známe z prostředí jihomoravské halštatské horákovské kultury (cca 750- 480 př.n. l.).
V roce 1885 byl „Královský kopec” již málo patrný, neboť „pluh a kopačka snížily jej téměř na roveň s okolními rolemi”. Tato charakteristika platí i o dnešním stavu, protože není v terénu prakticky rozpoznatelná. Množství nalezených pravěkých památek z našich tří vesnic není příliš veliké, což neznamená, že zde v pravěku nebylo husté osídlení, ale, že dosud čeká na výraznější výzkum, který by patrně ukázal široké zastoupení od neolitických až po slovanské kultury. Naopak „Královský kopec” měl to „štěstí”, že byl prozkoumán (a tím v podstatě i zničen) již v 19. století při tehdejší úrovni poznání. Kdyby byl zkoumán dnes, dověděli bychom se o jeho původu podstatně víc.
