strany /20 30.3.2008 16:51 Stránka 7
Na prázdniny se všechny děti z rodiny posílaly do Kutaisi k Nadie. Chodila jim naproti až na nástupiště. Malá křivonohá žena s velkou taškou, vždy v černém. Děti, tedy vnoučata, neteře a synovci, se ze špinavého vagonu vysypaly jako mandarinky. Objímaly ji a líbaly, nabodávajíce se na její ryšavé strniště. „Zaplať pánbu eště žiju,“ odpovídala Nadia na jejich vyptávání, jak se má, „ty Kobaidzové mě zatím nezabili.“ Mluvila hodně melodicky, jako všichni Kutaisané, a hlas měla zpěvavý. Když babička Nuca Cereteliová přestala zpívat staré ruské romance, Nadia se pustila do gruzínských. Jiný jazyk neznala. Na konci každé domácí hostiny přinášeli kromě pečených kaštanů i kytaru. V místnosti stál taky klavír, ale ten mlčel a všichni ho opatrně obcházeli, jako rakev. Nadia dělala drahoty a nejdřív nechtěla. Tak ji prosili a přemlouvali a thamada říkal aspoň kvůli mně, paní Nadio, aspoň jednou jedinkrát! A Nadia zadrnkala křivými prsty se žlutými nehty na struny a její zvonivý hlas se rozezpíval. Muži i ženy jí přizvukovali a utírali si přitom slzy. Pak Nadia kytaru někomu předala a běžela do kuchyně pro horkou kukuřici. Kukuřice se vždy podávala až úplně nakonec. Zbývalo už jen připít na thamadovo zdraví — pak se hosté zvedli a rozešli se. Na Nadiině stole samozřejmě nebyly jen kaštany a kukuřice. 7
strany /20 30.3.2008 16:51 Stránka 8
Jednou Fafočka matce napsala, co v den příjezdu jedla. Matka ji prosila, aby jí psala každý den, jenže Fafočka neměla co — ve všech pokojích tu stály namačkané postele a na nich spaly děti, které se jedno druhému velmi podobaly... A kromě toho jedly, hlavně jedly... A jí se psát nechtělo. Děti se jí smály, hlavně jejímu jménu — Faina, Fafočka. Gruzínština nezná písmeno „f“. Tak se jí říkalo Babočka. V patnácti letech měla prsa plochá, jako by jí přes hruď přejel tank. A Fafočce-Babočce jako by se do té hrudi zavrtával nůž. Myslela si, že kdyby něco takového řekla matce, tak by se jí nejspíš společně s ostatními vysmála. A pak by lišácky mhouřila oči a říkala: To nic, Ba-Fafočko, až se vdáš, tak se uklidníš! Ba-Fa... to je skoro jako baf nebo jako plivanec. A tak Fafočka nakonec napsala hlavně o tom, co bylo na stole. Oliko s tím dopisem obcházela příbuzné, až Tbilisané jen polykali sliny a nadšeně volali: Ta naše Nadia! Byly to časy, kdy ve výlohách potravinářských obchodů stály pyramidy plechovek s kondenzovaným mlékem a prasata dostávala k žrádlu i bílý chléb. Fafočka už nezažila, když ve velkolahůdkářství na hlavním tbiliském náměstí, Leninově, stála obrovská sklenice s černým kaviárem, do něhož byla místo lžíce zabořená rovnou sběračka. Tohle už znala jen z vyprávění. Lenin s rukou napřaženou před sebe ukazoval do světlé budoucnosti, ale říkalo se, že tak spíš naznačuje, kam zmizela ta obrovská sklenice. Teď se kaviár dal sehnat jedině ze známosti, ale bez podobných pochoutek se žádná velká hostina stejně 8
strany /20 30.3.2008 16:51 Stránka 9
neobešla. To nebyla doba stagnace, ale spíš nikdy nekončící trachtace. Kdo to pamatuje, ten to dobře ví. Za pěkného počasí Nadiini hosté trhali ovoce — jednou švestky, jindy zase hrušky nebo hrozny. Když se ořešák obsypal plody jako vánočními ozdobami, Nadia vylezla do koruny, hopsala po větvích a děti lezly po zemi a sražené plody sbíraly. A taky se zdola dívaly na Nadiiny bombarďáky — až ke kolenům! — a smály se. Když bylo naopak deštivo, děti seděly doma a Nadia se je snažila zabavit. Vyprávěla jim například, jak pochovala dobrou půlku Imeretie; proto taky dneska ví, co a jak se má při pohřbu dělat. A že do hlíny uložila přinejmenším stejně lidí jako její sestra — babička Nuca Cereteliová — chlapů do své postele. To si teda našla, čím se vychloubat! Děti po sobě pomrkávaly a chichotaly se. A pak se Nadia pouštěla do pořádání vlastního pohřbu. Nejdřív rozdělila role — ty, dítě moje, si rozpusť vlasy, drásej si tváře a křič: Zabili ji, Kobaidzové zabili mou babičku! Potom vzepni ruce k nebi, asi takhle, a ptej se: Jak je možné, že je země ještě nosí, tyhle Kobaidzovic ničemy?! A rozhlédni se kolem sebe, pěkně pomalu, a řekni: Na téhle zemi není žádná spravedlnost! Právě v té chvíli obvykle do pokoje nahlédl její manžel Andro Kobaidze a ptal se (vždy na jedno a totéž): Bude oběd, nebo mám ohřát sýrové placky? A byla to nejspíš nejdelší věta, jakou v životě pronesl. Kdo je ti proboha zvědavej na sýrové placky?! rozhořčovala 9
strany /20 30.3.2008 16:51 Stránka 10
se Nadia a odcházela vařit. Nikdo jí nikdy nepomáhal, ale i přesto dokázala připravit stůl pro třicet strávníků. Mezi dětmi měla Nadia své oblíbence. Hlavně ty, co měli úhledný rukopis. Těm pak zpěvavě, jako by to byla romance, diktovala: „A-no-nym. Odstavec. Dovoluji si vás informovat...“ Ty oblíbence pak vysadila na mlčenlivý klavír a oni tam zpívali nebo tancovali. Na klavíru se jednou ocitla i Fafočka, přestože písmo měla stejné jako její otec — příšerné. Na poslední školní prázdniny, před desátou třídou, Fafočka pobyt u Nadii odmítla. To už je lepší cpát se kaší v pionýrském táboře. Oliko nechápala, proč se dceři v Kutaisi nelíbí. Od rána do večera na ni dotírala a ptala se: „Co sis to zase usmyslela, Ba-Fafočko?“ Voloďa do toho nezasahoval. Radši si přikryl obličej kapesníkem. To byl takový jeho frontový zvyk. S kapesníkem přes obličej byl schopen usnout kdekoli a v jakékoli poloze. A zřejmě vždy právě v tomto okamžiku propukaly mezi Oliko a Fafočkou ukřičené hádky. Bydleli tehdy ve starém tbiliském pavlačovém domě — tři řady balkonů nad sebou připomínaly divadlo a uprostřed dvora ze země trčela vodovodní tubka s kohoutem. Ráno co ráno si na pavlač chodili zakouřit do pasu svlečení chlapi. Ženské zase běžely ke kohoutku pro vodu, jako peníze ve směnárně si navzájem vyměňovaly drby a pak obvykle odcupitaly na smradlavý společný záchod. I kuchyně tu všichni měli společné — a život taky. A každá pavlač se mezi sebou hádala. 10
strany /20 30.3.2008 16:51 Stránka 11
Fafoččina rodina měla velký pokoj, jeden z těch, jež dřív patřily knížeti Ceretelimu, který byl kdysi dávno krátce manželem babičky Nucy. Místnost dělily bílé závěsy — na rodičovskou „ložnici“, koutek s Nuciným gaučem a „kuchyň“, kde se jedlo, ale nevařilo a kde večer Voloďa přijímal pacientky. Fafočka spala uprostřed místnosti. Každé ráno musela své rozkládací lehátko složit a večer pak znovu rozložit. Jakmile se matka s dcerou začínaly hádat, když Voloďa pracoval, vyběhly na pavlač a jejich zvučné hlasy se rozléhaly přes všechna tři patra, ovinutá vinnou révou. Fafočka křičela, že matku i celou její rodinu nenávidí. A že uteče někam na BAM nebo tak. Neznámo proč ji nenapadlo, že by bylo lepší rovnou vyklopit, jak to všechno je. Že když byla v Kutaisi naposledy, Nadia se jí s pošklebkem v neoholené tváři zeptala: Tak co? Prej že Oliko nasadila tvýmu tatíkovi parohy... Fafočka se na ni nezlobila, ale do Kutaisi už jet nehodlala. Co je jí nakonec po Nadie? Je to jen vesnická husa, i když bydlí ve městě. Ta by se měla držet jen kuchyně a paty z ní nevytáhnout. Za tohle všechno může matka! Fafočka už taky zaslechla novinku, že Oliko si vyrazila na představení moskevského Velkého divadla společně se svým spolužákem, jinak významným funkcionářem ÚV Komunistické strany Gruzie. Copak si mohli myslet, že si jich tam nikdo nevšimne? Pche! Ode dna se ihned zvedly dávno usazené a zapomenuté drby o tom, jak jednou milice načapala Voloďu přímo uprostřed potratu a Oliko jim řekla: Táhněte! Jsem tu úpl11
strany /20 30.3.2008 16:51 Stránka 12
ně nahá a můj milenec je taky úplně nahej — a vy jistě víte, kdo to je! No a vidíte, co nakonec vyvede — klidně si jde do divadla s manželem jiné ženy! A Oliko neznámo proč taky nenapadlo říct, jak to vlastně je. Či přesněji řečeno bylo. Bušení na dveře se ozvalo zrovna ve chvíli, kdy Voloďova pacientka ležela celá zakrvácená na kuchyňském stole a Oliko svírala její zpocené prsty. Nohu, šeptl jen Voloďa. Podej mi nohu, Oliko! Jeho dřevěná protéza stála v koutě. A na dveře dál bušila milice a křičela: Otevřete, vy tam děláte potraty! Pacientka zasténala. Oliko přistoupila až ke dveřím a řekla: Já nemůžu otevřít, protože nejsem oblečená. — Tak se oblečte! nařídili jí ti za dveřmi, my počkáme. Jenže ona jen rozrazila dveře a vyhodila z výstřihu šatů svá ňadra, ta tupohlavá ňadra s jakoby uťatými bradavkami, ty dvě bomby, a znovu na ně zařičela: Já tu nejsem sama, mám tu milence, a vy přece víte, kdo to je! Tak odešli. Zadusali holínkami po dlouhé pavlači, zaklapali podpatky po schodišti a šli dál, kolem vodovodního kohoutku s věčným houfem ženských a kolem smradlavého záchoda. A byli pryč. Když se Fafočka s aktovkou vrátila ze školy, policejní auto už zmizelo. U kohoutku stály ženské a drbaly. Jakmile se k nim přiblížila, zmlkly. Proto si řekla, že musely mluvit o ní. Asi o tom, že ještě v patnácti je tak plochá. Jaképak bomby, ta nemá ani rozbušky... 12
strany /20 30.3.2008 16:51 Stránka 13
Pak šla Fafočka společně s Oliko vyprovodit pacientku. Pršelo, ony klouzaly z kopce k Leninovu náměstí a držely se za ruce, aby neupadly. Manžel té ženy na ně čekal na rohu vedle velkolahůdkářství, z jehož výlohy zmizela obří sklenice s kaviárem. Podal Oliko cosi zabaleného do novin: „Já dobře vím, paní, že váš manžel peníze nebere,“ řekl. „Tohle je ryba. Dneska taková není k sehnání.“ A pak se ještě zeptal, co to bylo. Kluk? Oliko mu cosi tiše odpověděla. A on zas: No dobře, ale byl to chlapeček, nebo ne? Voloďa tou dobou ležel na posteli s kapesníkem přes obličej a plakal. Nuca seděla za závěsem v sametovém křesle a mlčela. A Voloďa s Oliko od té chvíle jeden druhému neřekli ani slovo. Byli schopni dvojhlasně zpívat, chodili spolu na návštěvy a prostírali si společný stůl. Ale jeden druhému se nepodívali do očí. Oliko ty své věčně mhouřila a Voloďa schovával tvář za kapesníkem. Oliko s Nucou spaly v poloze karetního svrška — nohy proti hlavě — na babiččině malém gaučíku a později, když Voloďa umíral, na podlaze vedle jeho postele. Bral ji za ruku, přikládal si ji ke rtům a líbal ji. A mlčel. Ona taky mlčela. Protože co jsou slova? Jen prach! Ňadra Fafočce vyrostla za jediné léto. Bílá a nádherná, ale stejně tupohlavá jako matčina. Fafočka zrovna byla v pionýrském táboře a pořád jedla krupičnou kaši. Že by prsa rostla z té kaše? A hned tu byl první ctitel. Jakmile máte ňadra, ctitel se objeví vždycky. 13
