GEORGE GAMOW: Moje světočára, Neformální autobiografie Mladá fronta, Praha 2000, edice Kolumbus, překlad A. Bičáková a J. Bičák, doslov J. Bičák, 160 stran, doporučená cena 220 Kč, náklad neuveden
G. Gamow získal v předválečném období věhlas díky svým průkopnickým pracím v jaderné fyzice. Jeho poválečné práce v kosmologii přinesly především první teorii tvoření prvků v raném vesmíru a předpověď existence reliktního záření. Významnou úlohu sehrál též v objevu genetického kódu. Naše veřejnost jej zná především díky jeho skvělé populární knížce Pan Tompkins v říši divů (Mladá fronta, Praha 1986), která důvtipnou formou objasňuje základy moderní fyziky. Po studiích v Leningradě Gamow spolupracoval s Nielsem Bohrem v tehdejší Mekce kvantové teorie – kodaňském Ústavu teoretické fyziky. Trvalo to skoro tři roky, s ročním intermezzem v Cambridži. Roku 1931 se vrátil do Sovětského svazu jako profesor Leningradské univerzity, ale ovzduší, které tam panovalo ve vědě i ve společnosti, mu nešlo k duhu. Rozhodl se, že spolu s manželkou emigrují. První, dosti romantický pokus jim nevyšel. Na malém člunu se pokusili odplout z Krymu do Turecka, bouře je však zahnala zpátky na břeh. Další pokus, mnohem konzervativnější, byl již úspěšný. Na podzim roku 1933 byl Gamow pozván na XIII. solvayský* kongres v Bruselu a podařilo se mu vzít s sebou i manželku. Od té doby žil až do smrti (r. 1968) ve Spojených státech. Prožil tedy v cizině více než polovinu života. Vidíme, že jeho světočára (historie v prostoročase) byla hodně zakroucená, vedla zajímavými místy a protínala se se světočárami špičkových vědců. Vez-
mosazná deska s rytým znakem republiky a nápisem The Embassy of the Czech Republic. Odtud vládne paní Maria Davies, honorární konzul pro PapuuNovou Guineu. Každému českému návštěvníkovi, a že každý rok někdo přijde, je věnována náležitá pozornost a osobní, neformální pohovor s Její Excelencí je samozřejmostí. Interiéry velvyslanectví jsou zařízeny rovněž mimořádně pohostinně, vytapetovány pivními tácky od podlahy ke stropu. A servíruje se tam pivo. Velvyslanectví na venkově a s výčepem je tou ideální formou zastupitelství, již naše Ministerstvo zahraničí léta marně hledalo. Teď již zbývá pouze rozšířit tento úspěšný design do Paříže, či přesněji na venkov pařížského kraje, k závisti ostatních diplomatických sborů a k nadšení české i francouzské klientely. Jedním z grandiózních experimentů, zahájených ještě komunistickou vládou, byl odsun většiny akademického biologického výzkumu z Prahy na Jihočesko. Jak si pamětníci jistě vzpomenou, argumentovalo se i tím, že v cílové oblasti žije pouze jeden jediný doktor věd. Alespoň v tomto ohledu tedy vláda ČSSR věděla, co činí, a vědomě zahájila klasický experiment urychlené evoluce institucí v periferních lokalitách. Experiment běží dodnes; sledujme, co pozoruhodného z něj vznikne, aby to pak vítězně táhlo na Prahu. A pokud nic, experimentujme neohroženě dál. Papua-Nová Guinea se osvědčila už jednou... ¨
ESEJ
Biologové dobře vědí, že věci se dějí převážně v pohraničí, v okrajových partiích areálu. Tamější populace jsou vystaveny krajním podmínkám prostředí, proto se v nich odehrává leccos zajímavého. Navíc jsou to často populace malé a izolované od ostatních, takže cokoli zvláštního se v nich stane, má šanci přežít. Velké populace, žijící si pohodlně v centru, se naopak příliš nemění, neboť každý nový nápad či mutace utonou v moři setrvačné většiny. Podobnou dynamiku mají i společenské instituce. Těžko lze očekávat nějaký příspěvek kupříkladu do evoluce českých velvyslanectví od toho v Paříži, či z jiné ostře sledované lokality, kde diplomatický protokol a konvence svazují vše do zkostnatělého rituálu. Zato na periferii českých diplomatických zájmů, na Papui-Nové Guineji, panuje evoluční kvas. Na křižovatce za mezinárodním letištěm v Port Moresby zatočte doprava na silnici Sogeri a po necelých třiceti kilometrech jízdy mírně zvlněnou lesostepní krajinou se dostanete do vesnice, kde se na malebném stavení vlevo u cesty skví standardní
VOJTĚCH NOVOTNÝ
meme-li v úvahu ještě autorův skvělý smysl pro humor, který ocenili již čtenáři Pana Tompkinse, slibuje „neformální autobiografie“ zajímavé čtení. Naplní nás podivem, jak lze vtěsnat historii tak bohatého života na nějakých 120 stran (když z celkového rozsahu odpočteme obrázky, přehled literatury a doslov překladatele), přičemž velkou část textu tvoří historky a anekdotické příběhy. Poměrně útlý (vzhledem k množství vykládané látky) je i Pan Tompkins. Gamow vládne uměním zkratky. Když hovoří o fyzice, vystihne to nejpodstatnější. Jestliže vypráví anekdotu či historku, není to nikdy samoúčelné. Počátkem 30. let spolu s Landauem a dalšími poslal ironický dopis jistému soudruhu Gessenovi, který v péči o „ideologickou čistotu sovětské fyziky“ bojoval za dávno překonanou, leč stoupenci dialektického materializmu podporovanou existenci „světového éteru“. Skončilo to lehčími i těžšími potížemi autorů dopisu. Takové Gamowovo vyprávění sdělí o tehdejší situaci v sovětské vědě a filozofii více než rozsáhlý výklad. Je pravda, že autobiografie je skutečně neformální, trochu rozkouskovaná a zdaleka ne úplná. Je to však opravdu zajímavé čtení, které přečteme, jak se říká, jedním dechem – a útlost knížky umožňuje, že toto úsloví je jen mírnou nadsázkou. K čtivosti přispěl i citlivý a pečlivý překlad. Jiří Grygar a Rudolf Zahradník označili Moji světočáru v anketě Lidových novin jako „knihu roku“. Díky historické a společenské dimenzi kniha upoutá nejen vědce či čtenáře s hlubším zájmem o vědu, ale i ostatní. Jiří Langer, MFF UK
NAD KNIHOU
Na okraji areálu
* Byl pojmenován po mecenášovi a organizátorovi vědy Ernstu Solvayovi (1838–1922).
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, duben 2001
225
IGOR MÍCHAL, VÁCLAV PETŘÍČEK a kol.: Péče o chráněná území I. a II., (díl I. V. Petříček a kol.: Nelesní společenstva, 451 stran, díl II. I. Míchal, V. Petříček a kol.: Lesní společenstva, 713 stran)
NAD KNIHOU
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, studijní a informační středisko Ministerstva životního prostředí, Praha 1999
Publikace si klade za cíl stát se moderní, odborně fundovanou příručkou pro záslužnou činnost správců našich chráněných území přírody. Jde o dílo jednoznačně potřebné – jak ukazují mj. mnohé spory, propukající v posledním desetiletí mezi státní správou ochrany přírody, akademicky orientovanými přírodovědci a „amatérskými“ ochranáři. Územní ochraně se těší biologicky nejcennější, často unikátní součásti našeho přírodního dědictví, jež jsou současně – proč to nepřiznat – nejkrásnějšími a nejvyhledávanějšími kouty naší země. Jestliže se ale důkladněji začtete do příručky, na níž vás na první pohled upoutají stovky vynikajících a ilustrativních fotografií, neubráníte se rozporuplným dojmům. Máme-li je shrnout jedním slovem, pak jím bude nevyváženost. Rozsah díla brání skutečně vyčerpávajícímu hodnocení, proto se zaměříme na dvě zvlášť problematické oblasti. Zaprvé jak může dílo ovlivnit ty, jimž je primárně určeno, tedy pracovníky orgánů ochrany přírody na všech úrovních (především oni budou po příští léta určovat, co se s chráněnými územími Lužní lesy v Podunají na Slovensku. Snímek © Vladimír Voráček
226
VESMÍR 80, duben 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
v naší zemi stane). Zadruhé jaká je orientace autorů v aktuálním diskurzu jejich vlastní disciplíny, tedy vědecké ochrany přírody. Publikace je nevyvážená, II. díl se od I. významně liší. I. dílu Nelesní společenstva nemůžeme až na detaily nic vytknout. Těžištěm svazku je část, v níž jsou jedna po druhé probírány všechny naše nelesní vegetační formace od vodních a bažinných společenstev přes xerotermní trávníky a subalpinské hole až po ruderální a plevelová společenstva. Každý fyziotyp je obecně charakterizován, následuje vegetační charakteristika jeho podtypů (vymezených svazy a asociacemi klasické fytocenologie), popis jejich dynamiky a doporučení pro management. Ten autoři elegantně a přehledně dělí na regulační čili preventivní (jak chráněné území spravovat, aby nedegradovalo) a asanační (což jsou v podstatě záchranná opatření v územích již degradovaných). Největší přínos knihy spatřujeme v pasážích o managementu. Vedle vcelku zavedených opatření, jako je kosení luk či vysekávání dřevinného náletu, autoři doporučují i metody méně běžné a působící až drasticky, které však jsou při ochranářském managementu nelesních biotopů vzniklých lidskou činností stále méně zastupitelné něčím jiným. Patří sem letnění rybníků, vystřelování tůní, pastva či vypalování teplomilných stepních trávníků, blokování sukcese (resp. obrana proti změně společnstva) odstraněním zeminy, zakládání „divokých“ živých plotů apod. Ba co víc, obhajoba těchto přístupů je důkladně podložena např. historickými fotografiemi (kdo si dnes uvědomuje, že se na Pálavě pravidelně páslo!). Nechybějí příklady uskutečněných projektů, například zásahů v Národní přírodní rezervaci Mohelenská hadcová step a na Havranickém vřesovišti, bez nichž by tyto unikátní lokality zanikly. Přejděme k (nemnohým) nedostatkům. Jazyk úvodních kapitol díla se až úzkostlivě drží právnických formulací ze zákona 114/1992. Může to sice pomoci správním pracovníkům, ale odcizuje to knihu širšímu okruhu zájemců, kteří by asi přivítali zasazení problematiky do širšího a čtivějšího ekologického, historického či kulturního kontextu. Úzkostlivá snaha vycházet z řeči práva vede k legračním situacím v pasážích, kdy autoři každý vegetační fyziotyp charakterizují výběrem zvláště chráněných živočichů. Nic proti tomu, ale ze seznamů tak vypadly mnohé „nevyhláškové“, přitom však všeobecně známé druhy, jež jsou často ohroženější a pro různé biotopy typičtější než druhy „z vyhlášky“. Naopak v nich straší nijak zvlášť ohrožené organizmy, jako jsou potápka roháč nebo otakárek fenyklový. Mnohé z těchto přehmatů musela zavinit skutečnost, že autorský kolektiv tvořili výhradně botanici – kniha téměř nereflektuje živočišnou složku společenstev. Zbývá jen hádat, zda zoologové z Agentury ochrany přírody a krajiny neměli o práci na knize zájem, nebo věci jednoduše nerozumějí. Do textů pronikly nejen zábavné překlepy (např. druh vlhkých luk a kyselých pastvin modrásek hořcový, žijící na hořci hořepníku, je uveden coby zástupce fauny alpinských holí!), ale i zásadní chyby. Ty ovšem prosvítají spíš mezi řádky. Například zoologové by prý měli být „konzultováni“, když se připravuje vypalování společenstva (odkud se vlastně bere představa, že vypalování zoologům vadí?), ale – jak z textu implicitně vyplývá – nikdy jindy. Přitom žádný z diskutovaných způsobů managementu nás jako zoology neurazil a pod všechny bychom se podepsali; spory mezi „broučkaři“ a „kytičkáři“ se obyčejně týkají rozsahu a časování zásahů, nikoli jejich po-
NAD KNIHOU
třebnosti. Mnohé dnes ohrožené druhy nelesních biotopů totiž vždy existovaly zároveň s pastvou, vypalováním apod. Podstatné však je, že v historické kulturní krajině se všechny ty věci děly v maloplošné mozaice. Jestliže se kosila louka, kosila se ručně, a tudíž dlouho. To by správcové chráněných území měli respektovat a přizpůsobit živočišné složce společenstev časový rozvrh prací. V knize o tomto zásadním (a hojně studovaném) aspektu péče o biodiverzitu nenajdeme ani zmínku. Jakkoli jsou naše výtky adresované I. dílu spíše marginální, II. díl (Lesní společenstva) musíme označit za katastrofu. To, co by podle našeho názoru měla kniha o ochraně přírody v lesních chráněných územích zdůrazňovat, zde stydlivě ustupuje do popisek k obrázkům (např. s. 47, 112, 278, 515) a vysvětlivek (s. 29, 41). Máme na mysli skutečnost, že lesní ekosystémy tvoří (na rozdíl od ekosystémů nelesních) potenciální přirozenou vegetaci většiny střední Evropy. I nepůvodní porosty, mají-li přirozené složení, se tudíž (na rozdíl od většiny rezervací nelesních) mohou alespoň v principu obejít bez lidských zásahů. Proto – až na výjimky – není žádoucí, aby jejich management byl jakýmsi lesním zahradnictvím; to patří do hospodářských lesů. Neznamená to, že vo-
Planý důl na Kokořínsku, snímek © Vladimír Voráček
láme po neintervenční strategii vždy a všude. Voláme však po ní, a to přiznáváme, všude, kde je z hlediska ochrany přírody možná a zároveň společensky a ekonomicky průchodná. A právě rozbor oněch situací, včetně jakési argumentační kuchařky pro praktické ochranáře, zde chybí. Naopak hospodářsko-provozní hledisko čiší z každé stránky. Editoři totiž, snad v jakémsi velikášství, přistoupili k problematice „péče“ o lesní ekosystémy celoplošně, vycházejíce z toho, že zákon 114/1992 vyjmenovává mezi kategoriemi chráněných území mimo jiné i „významné krajinné prvky“ a „stavební prvky ÚSES“ (viz Vesmír 76, 630, 1997/11). Protože každý les je ze zákona současně významným krajinným prvkem, přeneslo se těžiště knihy – podle našeho názoru nešťastně – z poměrně malé výměry maloplošných chráněných území a 1. zón chráněných krajinných oblastí a národních parků (jež nezabírají ani 5 % lesní půdy v ČR, viz s. 117) právě na lesy hospodářské. Jistě, kniha o tom, jak šetrně a „ekologicky“ (výraz autorů) hospodařit v „méně chráněných“ lesích by mohla být přínosná, dokonce by příslušné kapitoly mohly patřit do recenzovaného spihttp://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, duben 2001
227
NAD KNIHOU
su. Paušální přístup k managementu všech zákonných kategorií chráněných území na lesní půdě však vyvolává dojem, že ani lesy v národních přírodních rezervacích a v 1. zónách národních parků žádnou další či zvláštní ochranu vlastně nepotřebují. A že „správné“ či „šetrné“ hospodaření je vlastně tou nejlepší ochranou. Takto si ochrana přírody vpašovala do svého středu trojského koně: Jestliže skutečně víme jak v přírodě „správně“ hospodařit, pak samozřejmě nepotřebujeme žádná chráněná území bez lidské intervence. Úvaha platná pro antropogenní nelesní bioptopy (viz I. díl) je ve II. dílu postavena na hlavu. Zkusíme naše tvrzení doložit. Igor Míchal v kapitole 1.1. (Přírodní les a jeho dynamika) poutavě popisuje dynamiku lesních ekosystémů, sukcesní změny, malý a velký vývojový cyklus ad. Nedokázal ale dostatečně zdůraznit význam chráněných území pro poznání, studium, a dokonce ani pro uchování všech těchto fenoménů. Kde hovoří o nezasahování či minimálních zásazích, vyjadřuje se nejasně (optimalizovat energomateriálové toky a regulační mechanismy v duchu ,měkkých technologií‘, s. 28) a jaksi nesměle. Argumenty, které by měli správcové chráněných území přijmout za své, se tak skrývají mezi řádky. Již název jedné z následujících kapitol (Požadavky ochrany přírody na provoz lesního hospodářství) pak vlastně ukazuje, o čem kniha především je – o hospodaření v lesích, byť v duchu měkkých technologií. Jestliže jsme správně pochopili záměr editorů, pak se ve zbytku úvodní části snažili skloubit různé názorové přístupy k problematice. Dočteme se zde o „funkčních požadavcích na genové základny“ nebo o „požadavcích přírodě blízkého lesního hospodářství“. Názorová pluralita je dobrá věc, protože však kniha není dokumentem ze sympozia, ale příručkou pro správce chráněných území, měli editoři udržet jednotnou myšlenkovou linii. Ta chybí. Po pasážích o lesních vývojových cyklech následují pasáže o „zlepšení …stability, zdravotního stavu, produkce“ (s. 131). V obecné části samozřejmě jsou i kapitoly zdařilé, např. pojednání o významu přestárlých porostů pro ohrožené xylobiontní organizmy (s. 174– 182) nebo kapitola o pěstebním plánování, kdy se čtenář konečně (na s. 201) dozví, že různé kategorie chráněných území by se měly lišit intenzitou managementu, včetně managementu minimálního (viz kapitolu Usměrňovaný přírodní vývoj) či žádného (Přírodní vývoj bez zásahů). Touto informací by ovšem kniha měla začínat. Krom toho zde najdeme i partie, jaké do knihy o chráněných územích snad ani nepatří. Například kapitola V. Simanova Technologie těžby a přibližování dřeva jako nástroj managementu lesních porostů připomíná učebnici pro dřevařské učiliště, včetně hojného užívání hantýrky (ke změně směru vlečení používat odvalení sapinou, směrovou kladku, úvazek s kluzáky, vedení lana přes pařez…, s. 223) a výčtů samozřejmých detailů (nehustit pneumatiky na vyšší než předepsaný tlak… neúnosná místa terénu překonávat bez nákladů… svědomitě udržovat hydraulické systémy strojů, a zejména udržovat stroje v čistotě…, s. 223). Bylo by krásné, kdyby se šetrné hospodaření prosadilo ve všech hospodářských lesích. Do nejcennějších lesních rezervací však hospodaření nepatří – byť by bylo sebešetrnější. Jestliže jsme I. dílu vytkli, že chybí zoologické hledisko, pak o II. dílu to říci nelze. Je zde dokonce celá kapitola Zvěř jako přírodní bohatství (P. Moucha). Jenže ta je, vedle partií o xylobiontních organizmech, vlastně jedinou kapitolou o živočišstvu. Kniha redu-
228
VESMÍR 80, duben 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
kuje biotickou složku lesních chráněných území téměř pouze na zvěř, což je ovšem kategorie myslivecká, nikoli biologická či ekologická. Není divu, že se o ní píše jen z mysliveckého hlediska, navíc bohužel poněkud zmateně. Autor sice horuje pro snížení neúnosných stavů kopytníků v lesích návratem velkých šelem, ale nadšen tím není. Čím vyšší nabídka kořisti, píše, tím menší je regulační efekt predace (predátoři „se topí v nadbytku“ a zabíjejí více, než mohou spotřebovat)… proto nelze od přítomnosti několika rysů očekávat účinnou kontrolu spárkaté zvěře. Máme mu rozumět tak, že predátoři trpící hladem by kopytníky regulovali lépe? Po části obecné následuje část speciální. Je uspořádána podobně jako v I. dílu. Nejprve pro všechny fyziotypy, „podtypy“, fytocenologické svazy a asociace uvádí tabulku, v níž jsou geobotanické termíny „přeloženy“ do lesnické typologie. Následují výčty charakteristických chráněných druhů, pasáže o jejich rozšíření v ČR, o historii vegetace, o její dynamice, o příčinách ohrožení ad. Po těchto statích, zpracovaných předními fytocenology, jako jsou např. J. Kubíková, J. Moravec, Z. Neuhäuslová, následují oddíly věnované managementu (Lesnická aplikační nadstavba) – a právě zde je kniha nejproblematičtější. Jak píše I. Míchal (s. 255), jde vlastně o příkladné návody k co nejcitlivějšímu hospodaření v různých lesních hospodářských souborech, jež mají usnadnit vzájemnou komunikaci lesníků a ochranářů. Opakujeme, že to vše by bylo v pořádku, kdyby šlo o hospodářské lesy. Text ovšem nijak nerozlišuje mezi chráněnými územími různých kategorií a významu. Rozdíl mezi hospodářskými lesy a například lesními národními přírodními rezervacemi je taktně zamlčen, výraz „bez zásahu“, v jistých kruzích nenáviděný, je rezervován pro (produkčně) „mimořádně nepříznivá stanoviště“ (dřínové doubravy, zakrslé bikové doubravy apod.). Naopak se zde dočítáme, že v „rašelinných borech blatkových“ jsou modelovou technologií přibližování „lanová dopravní zařízení“, v „reliktních borech skalnatých“ zase „…LKT s nízkotlakými pneumatikami“, kdežto „smrkové bory“ pískovcových skalních měst si žádají „přizpůsobení postupů možnostem bezeškodné dopravy vytěžených stromů z porostu“. Podobných příkladů je zde spousta – zajímalo by nás, nakolik se s „aplikační nástavbou“ ztotožnili autoři obecně ochranářských částí jednotlivých kapitol. Podobně technokratické pasáže podle našeho názoru jasně ukazují, že je nejvyšší čas, aby si biologicky orientovaná ochrana přírody a produkčně zaměření lesníci „nalili čistého vína“. Vhodnější než sepisovat bezzubě kompromisní publikace by bylo, kdyby si obě strany uvědomily, že i když zastupují legitimní celospolečenské zájmy, jejich východiska a cíle jsou odlišné, a někdy i neslučitelné. Samozřejmě lze hledat a nacházet kompromisy, nic jiného v plošně omezeném světě ani nezbývá. Současně by však obě strany měly znát mantinely, které nebudou ochotny překročit. Trvání na bezzubých kompromisech totiž může vést až k šílenostem, jakou představuje popiska k ilustraci na s. 554. Pod fotografií „standardní asanace kůrovcových stromů [v 1. zóně KRNAP]“, jež „je v příkrém rozporu s [jeho] posláním“, se dočteme, že „takovou devastaci přírodního prostředí vnímají negativně návštěvníci“. Jenže pro autory Péče o chráněná území je přijatelným řešením …za tabulí s nápisem 1. zóna nechat stát odumřelé stromy, ze kterých kůrovec již vylétl, a aktivní kůrovcové stromy asanovat mechanicky u pařezu. Jak se zdá, kdosi
z autorského kolektivu zde poněkud utekl od tématu a prozradil cosi, co možná ani sám nechtěl: jak ochranu přírody účinně předstírat. Obáváme se, že právě o účinném předstírání se z knihy poučí pracovníci státní správy, profesionálové všech typů, ale i studenti (kniha již dnes slouží jako studijní text nejméně na jedné naší vysoké škole). Čtenář až žasne, jak mohlo z jednoho redakčního týmu vzejít dílo tak nevyrovnané, nejednoznačné a místy zavádějící. Něco snad napovědí seznamy použité literatury, jež svědčí o tom, že dílo vznikalo v tristním odtržení od moderních trendů ochranářsky zaměřené biologie. Zdařilejší I. díl cituje celkem 179 pramenů, z toho 43 pramenů (24 %) cizojazyčných. Ovšem včetně těch, které psali čeští autoři a otiskli je v tuzemských sbornících. Spočteme-li pouze díla z renomovaných zahraničních časopisů, dojdeme k devíti pramenům (5 %), přičemž ze stěžejních světových ochranářských periodik (Biological Conservation, Conservation Biology, Restoration Ecology apod.) zde nenajdeme ani jednu citaci. Znamená to snad, že většinu moderních a mezi biology uznávaných nápadů, které I. díl propaguje, museli autoři objevit nezávisle na svých kolezích ve světě? Byl by to úctyhodný intelektuální výkon – a zároveň marnotratné mrhání silami. Ve II. dílu se cizojazyčných pramenů objevuje víc (70 ze 186 citací, tj. 38 %), ovšem prací z opravdových vědeckých časopisů je pouze 10. Uvědomíme-li si, že k povinnostem „studijního a informačního střediska“ patří sledovat a reflektovat dění ve světové ochraně přírody, že Péče o chráněná území je v současnosti nejvýznamnějším dílem našich „oficiálních“ ochranářů a že práce na obou svazcích trvala 10 let, pak nezbývá než žasnout nad stavem celé „vědecké“ ochrany přírody u nás. Tedy oboru, který na jedné straně – v I. dílu – místy objevuje objevené a na straně druhé – v dílu II. – ani nedokáže definovat své priority.
o chráněné území (byla to bažantnice v Satalicích) založeným na ochraně starých stromů a dřevního hmyzu. Bylo potřeba říci: „Ani prstem se těch stromů netkněte! Mimo cesty už to nadále nebude ani park, ani hřiště, a zejména už nikdy zásobárna krbového dříví či krásných kmenů pro dětská hřiště.“ Drobná šarvátka s úřadem (pro mě týden práce, pro ně v posledním kole pár škrtů) začala i skončila přesnou citací z recenzované knihy. Tak i do budoucna potrvá hrozba další takřka libovolné těžby starých stromů a likvidace padlých kmenů. (Dokonce je možné, že těm úředníkům hloupě a drze křivdím – já taky nejsem radikální kritik.) Autoři knihy zvolili vůči „lesákům“ strategii komunikace a postupného přiklánění na svou stranu. Nevím, zda to v konečných důsledcích bude dobře nebo špatně, určitě to však není hrubá chyba. Začal bych tím, že první kritika nepřísluší Míchalově knize, ale stavu našich lesů a přístupu k nim. A pak, pořád je běžnou věcí nezájem (až pohrdání, alergie, studená válka) lesáků vůči ochraně přírody a naopak. Bojím se proto, že radikální přístup k věci by vedl jen k stejně radikálnímu odmítnutí nebo prostě k rezistenci. Míchal, ochranář současností a lesák tradicí, se za parlamentáře hodí víc než dobře – však taky je kniha zásadní v tom, že dává oba přístupy vůbec nějak dohromady (počínaje překlady lesnické typologie a geobotaChotkovy sady v Praze. Snímek © Marie Voráčková
Martin Konvička, Jiří Beneš, BF JČU
KRITICKY A RADIKÁLNĚ (RECENZE RECENZE)
Mně se ten radikalizmus kritiků líbí. I když na něj vlastně moc nevěřím a leckde se mi zdá, že přestřelují. Mám ovšem máslo na hlavě – jednak to pěkně ladí s mým příjmením, jednak jsem taky do knížky přispěl (kapitolkou do I. dílu). Teď mluvme hlavně o II. dílu publikace. Autoři recenze ukazují velmi pregnantně, co je na knize v nepořádku. Dobře, taková je jejich role advocatus diaboli, a já jim taky ve velmi mnohém dávám za pravdu. Jenže by mě mrzelo, kdyby si teď někteří lesáci řekli, že když tu knihu i sami biologové pokládají za bezzubě kompromisní, tak nám nic nebrání jít na les zubatě a nekompromisně. Diktát se recenzuje tak, že se vyhledají chyby, označí se červeně, a když je jich pět, tak je to kule. Problém je ten, že diktát má jediné správné řešení. Recenzovaná kniha asi ne – je to věc pojetí a strategie. Já se bez ironie těším, až autoři recenze sami napíšou něco gruntovního o tom, jak na to u nás jít v ochraně přírody. Věřím, že to bude brzo, že to bude dobré a že to bude velmi radikální. A budu jim fandit, aby jejich radikalizmus uspěl. Strategie autorů knihy radikální není, taková je prostě jejich volba, trade off. Místy ovšem není vůbec, ale vůbec radikální, ba naopak smířlivoučká, a to je, souhlasím, dost možná špatně. Bojím se, že kapitoly o lesním managementu jsou v ochranářské praxi opravdu snadno zneužitelné, a trnu, co to ještě může udělat. Loni jsem se setkal s plánem péče http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, duben 2001
229
Snímek © Vladimír Voráček
nické syntaxonomie). Takže určitě to není tak, že by obě strany neznaly své mantinely. Naopak – těmi mantinely je ona vzájmená nekompatibilita, a tu všichni znají až příliš dlouho a dobře. Kdy je lepší bránit se šátečkem bílým a kdy kalašnikovem, je věcí podmínek, ne odhodlání. Odhodlání je totiž taky věcí podmínek. A ještě k těm citacím – není to přece jen tuze velká přísnost? Ono je samozřejmě těžko odporovat a tvrdit, že tam současné světové literární odkazy být
Etologie versus sociobiologie? S. FRAŇKOVÁ, V. BIČÍK: Srovnávací psychologie a základy etologie NAD KNIHOU
Karolinum, Praha 1999, 296 stran, náklad 700 výtisků, cena 165 Kč
Jestliže student není informován o aktuálním stavu svého oboru, stěží se může podílet na výzkumu, který by přinesl něco zajímavého. Zkreslování koncepcí a vědeckých poznatků nevydařenými překlady (Vesmír 78, 464, 1999/8) či učebnicemi (Vesmír 78, 335, 1999/6) rozvoji žádného oboru nepřispěje. To vše je myslím dostatečný důvod pro pár poznámek o nových etologických skriptech, jež ilustrují několik běžně rozšířených nedostatků literatury určené studentům. S. Fraňková a V. Bičík jsou zkušení pedagogové, a proto není divu, že řada kapitol je napsána kvalitně, přináší zajímavé poznatky, upozorňuje na tradované omyly a rozhodně stojí za přečtení. Autoři poukazují na důležitost všech čtyř explanačních rovin při vysvětlování chování (Vesmír 79, 92, 2000),
230
VESMÍR 80, duben 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
nemají. Nejsou tam, a to je velká škoda, i když připustíme, že potenciální čtenář je hlavně člověk z praxe (lesák, úředník, ochranář), a ten valnou většinou stejně do pramenů nepůjde. Přesto to mám spíš za problém štábní kultury. Provinciální by to bylo, kdyby se pracně objevovala Amerika nebo se nevědomky tvrdilo něco zásadně odlišného, než co se o věci říká mimo ČR. Ale ani tak, ani onak. Pes má pořád čtyři nohy, ať už to spočítám sám a nechám bez citace, či to ocituju dle fosilního Brehma, anebo podle čtrnáct dní starého článku v Mammalogy Today. V této knize se netvrdí nic o tolik složitějšího. Jiří Sádlo, BÚ AV ČR
TOMÁŠ GRIM
ale sami nedocenili potřebu vyrovnaného a všestranného pohledu. Funkční (evoluční) přístup totiž buď zcela chybí, nebo je založen na překonaných koncepcích. To je významný nedostatek – učebnice je určena psychologům, pro které má funkční pohled zásadní význam (viz též Vesmír 79, 524, 2000/9). Pokud se pak navíc student v psychologické literatuře dočte, že sociobiologie je směr sociálního darwinismu (B. Geist: Psychologický slovník, Vodnář, Praha 2000, s. 272), je to dost na pováženou. Také tvrzení, že Řada psychologů nesouhlasí se základními tezemi evoluční psychologie, neboť lidské chování je velmi pružné a nelze jej odvozovat od strohé, jednostranné závislosti na genetickém dědictví (tamtéž s. 217), svědčí o tom, že psychologové mají o tématu dosti mlhavé vědomosti. Pokud psychologové (až na pár světlých výjimek) nemají o evoluční biologii a příbuzných oborech ani ponětí, kdo jiný než biologicky vzdělaní autoři skript by jim to měl vysvětlit?
Dalším problémem je úsilí přinést nové poznatky (s. 3) a odkazovat na prameny staré desítky let. Taková snaha je přímo z definice odsouzena k nezdaru. Také nevím, proč nebylo možno uvést práce všech autorů citovaných v textu (s. 3) – seznam literatury je tištěn s velkými mezerami mezi citacemi, navíc citované literatury není nikdy dost, zvláště když je text určen studentům. Jistě by se také dalo uvést pár desítek vědců, kteří přispěli k poznatkům o chování živočichů více než např. pan Akimuškin. O těch ale není v knize ani zmínka. Ve skriptech jsou převážně uváděny příklady z laboratorního (většinou behavioristicky laděného) výzkumu. Potkan se ale v přírodě skutečně jen zcela výjimečně dostává k potravě mačkáním páčky a pes se za normálních podmínek nemůže zrovna moc spoléhat na to, že ho na přítomnost kořisti upozorní žárovka a zvonek. Jinak řečeno, psychologie je věda o člověku. O jeho chování a psychických adaptacích nám toho více řeknou studie současných lovecko-sběračských společností spolu s analýzou adaptivních problémů, jimž lidé čelili během dvou milionů let v pleistocénu, než chování potkanů a psů v laboratoři. Aby psychologové udrželi behaviorální fenomény v souladu s teorií, museli sledovat lidi a další pokusné objekty mimo ekologicky významné podmínky, nepředkládali jim biologicky relevantní podněty a testovali je na umělých problémech, se kterými se tyto subjekty nemohly setkat v prostředí evolučních adaptací [1]. Ovšemže tímto netvrdím, že by v učebnici pro psychology neměly být uváděny výsledky laboratorního výzkumu (ostatně jen sledování organizmu v kontrolovaných laboratorních podmínkách může poskytnout informaci např. o jeho senzorických kapacitách či schopnosti učení). Jde spíše o to, že výsledky laboratorního výzkumu nejsou to jediné, co je relevantní pro pochopení lidské psychiky (navíc student získává dojem, že většina poznatků o chování plyne z vhledu F. B. Skinnera, který si uvědomil, že výslechové metody CIA a FBI lze aplikovat i na zvířátka). Stejně tak je doufám jasné, že se nesnažím nahradit tradiční etologii či kognitivní vědy poznatky evolučně inspirovaného pohledu na věc. Každá rovina pohledu řeší jiné otázky, a právě proto je důležité poskytnout studentovi vyváženě poznatky z co nejvíce oborů a také ho nasměrovat ke čtení odpovídající literatury. Vzhledem k obsahu učebnice lze recenzovaný počin chápat jedině jako upřímnou a vydařenou snahu autorů podat obraz historie svých oborů. (V tom je cosi esenciálně lorenzovského. Už v roce 1982 napsal známý evoluční biolog Mark Ridley v recenzi na anglický překlad Lorenzových Základů etologie: Lorenz mohl napsat knihu v duchu Základů etologie před 30 lety. Kdyby ji vydal tehdy, mohla to být klasika jako Tinbergenova Study of Instinct. Její vydání dnes působí dojmem trapně předpotopním [8].) To je ale zbytečný luxus v situaci, kdy student nemá přístup k aktuálním poznatkům. S. Fraňková má bohužel stále pravdu v tom, že v České republice dosud nebyl publikován materiál, z nějž by bylo možno vycházet při přednáškách z etologie člověka (a s moderní vědou o chování zvířat to není o moc lepší). Oboje skripta napsaná pod vedením S. Fraňkové jsou zatížena podobnými nedostatky – nejsou reprezentativním obrazem současného stavu oboru (viz recenzi na skripta o etologii člověka ve Vesmíru 78, 335, 1999/6). Co je příčinou? Především vytváření umělé demarkační linie mezi etologií a sociobiologií (či behaviorální ekologií, etoekologií, ekologií chování apod. – říkejte si tomu jak
Kritika by měla být normální součástí vědy, protože jen skrze kritickou výměnu názorů můžeme využít to, že věda se stala kolektivním podnikem. Měli bychom bojovat otevřeně, vyříkat si věci, vyhledat si navzájem slabosti ve výsledcích, teoriích, tvrzeních. Málokdy tak ale činíme. A pokud se vůbec někdo odváží kritizovat nás, bereme to jako osobní útok a odpovídáme iracionálně. A všechno to je známkou nejistoty, a nejistota je známkou malosti a průměrnosti. Jan Klein, Vesmír 77, 109, 1998/2
chcete). Jediným smyslem takového škatulkování je obrana proti kritice vedené na domácí půdě. Křečovité vytváření dichotomie mezi oběma obory lze ukázat na vývoji publikační činnosti asi nejznámější osobnosti evoluční biologie – Richarda Dawkinse. Ten svou první práci (o ontogenezi klovacích preferencí u kuřat) publikoval v Zeitschrift für Tierpsychologie [2], klasickém etologickém časopise, který dnes vychází pod názvem Ethology. Editorem tehdy nebyl nikdo jiný než Konrad Lorenz. Dawkins (žák dalšího slavného etologa Niko Tinbergena) ve stejném časopise publikoval i své dvě nejbrilantnější práce [3, 4], a to až po sociobiologické revoluci. Proč revoluci? Během relativně krátkého období v sedmdesátých letech se výzkum chování zvířat změnil tak radikálně, že se to dá nejlépe popsat jako revoluce. Klasická etologie v podstatě přestala existovat a byla nahrazena plodnou směsicí sociobiologie, která je populárně známa jako teorie sobeckého genu, behaviorální ekologie a teorie her. Dlouho zavedené kvalitní učebnice byly rychle nahrazeny knihami, které reagovaly na tyto nové přístupy. …starší, více popisné srovnávací studie prakticky vymizely. Výuka se změnila tak zásadně, že kurz o chování zvířat z roku 1973 jednoduše neměl nic společného s touž přednáškou o pět let později. Tyto fundamentální změny v myšlení souvisely s posunem v interpretaci a chápání významu evoluční teorie [7]. Pěkně to shrnuje legenda české etologie Z. Veselovský: Nutností pro zoologa je, aby si kladl otázku „proč“. Proto nemám rád práce pouze popisné (Vesmír 77, 690, 1998/12). To dobře věděl N. Tinbergen, jeden ze zakladatelů etologie. Ve svém klasickém článku o cílech a metodice etologického výzkumu [9] zdůrazňuje nutnost vyrovnaného pohledu na chování prizmatem všech čtyř explanačních rovin (Vesmír 79, 92, 2000). Ostatně jeho vlastní práce z podstatné části probíhala v rámci behaviorálně-ekologického myšlení už před druhou světovou válkou, jak se může každý přesvědčit v jeho vynikající knížce Zvědaví přírodovědci, která vyšla i u nás, či v klasické, dodnes hojně citované monografii The Study of Instinct (1951). (Nejen) proto jsou tak bizarní známé povzdechy „co je to ta behaviorální ekologie zase za novotu“ a jak „ti sociobiologové opovrhují vším, co je starší než deset let“. To, že jistému přístupu ke zkoumání věcí zvířecích a lidských říkáme behaviorální ekologie až od sedmdesátých let dvacátého století, pochopitelně neznamená, že obor je starý 30 let. Kdepak. Přidejte jednu nulu – klasické behaviorálně ekologické práce od Lottingera a Jennera pocházejí z konce osmnáctého století a jsou stále citovány. Kulturní svět si letos připomene 225. výročí vzniku behaviorální ekologie. Jistěže existuje rozdíl mezi klasickou, spíše popisnou a proximátně orientovanou etologií a relativně mladší, spíše evolučně a funkčně, tj. ultimátně zaměřenou behaviorální ekologií. (Velmi významné jsou i další dva rozdíly. Klasická etologie uvažuje o adaptacích pro dobro skupiny či druhu a v důsledku toho považuje chování za druhově typické – variabilitě uvnitř druhu není věnována žádná zvláštní pozornost. Naopak pro behaviorální ekologii je vnitrodruhttp://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, duben 2001
231
Opačný byl názor na úroveň našich vysokých škol, jejichž styl se podle Barlowa od středoškolského liší jen málo. Například byl Barlow překvapen existencí skript – americký student si faktografii musí vyhledávat sám, nedozví se ji ani na přednáškách. Tento způsob práce podněcuje k dobrému výkonu i průměrného studenta. Klade se důraz na dialog mezi učitelem a studentem, a také na zpracování písemných elaborátů, ale tráví se mnohem méně času při výuce. […] Často musí učitel kvůli zanedbanému stavu našich knihoven věnovat neúměrně mnoho místa přednášení. Mnohým pedagogům to ale vyhovuje, neboť stačí „sehnat“ pár zahraničních titulů a napsat podle nich skripta... RNDr. Blažena Švandová, Ph.D. viz Vesmír 79, 424, 2000/8
hová variabilita chování klíčovým tématem a za jednotku selekce není považována skupina, ale jedinec, respektive gen.) Na druhé straně jde ovšem pořád o vědu o chování zvířat; dnes se jen více než dříve ptáme, proč živočich vůbec něco dělá. Letmé prolistování aktuálních čísel libovolného časopisu o chování zvířat jasně ukazuje, že termíny „etologie“ a „behaviorální ekologie“ jsou volně používány jako zaměnitelné ekvivalenty. Ostatně behaviorálně-ekologický článek mých katedrových kolegů byl publikován v časopise Ethology [6], zatímco můj spíše etologický článek vychází v časopise Behavioral Ecology and Sociobiology [5]. Krajně pochybuji, že by některý současný zahraniční etolog dokázal strávit větu, že určitým problémem se zabývali sociobiologové, …avšak i etologie nashromáždila mnoho dokladů, jak se píše ve skriptech. Věda o chování zvířat vždy byla a je jen jedna. Tuto kontinuitu učebnice S. Fraňkové nereflektují. Dichotomické uvažování autorku nakonec přivedlo k tvrzení, že přínos sociobiologie k poznání základů sociálního chování člověka mohou kvalifikovaně posoudit lépe sociální psychologové (Vesmír 78, 336, 1999). Problém mohou samozřejmě nejlépe posoudit ti psychologové, kteří si něco přečetli také o evoluční biologii – ti znají problematiku z obou stran. Přínos sociobiologie byl psychology doceněn před drahnou dobou – všechny velké postavy evoluční psychologie (J. Barkow, D. M. Buss, L. Cosmidesová, M. Daly, H. Plotkin, D. Symons, J. Tooby, M. Wilsonová) jsou psychologové a antropologové. Všichni se snaží upozornit na to, že neúspěch standardního společenskovědního modelu, na kterém spočívala tradiční psychologie, vyplývá z ignorování evoluční biologie (Vesmír 79, 524, 2000/9). S heuristickým významem evoluční psychologie se český čtenář již dříve mohl seznámit v článku J. Madlafouska (Československá psychologie 38, 53, 1994/1). Na druhé straně bychom se výše citovaným tvrzením dostali do rozporu se samotným zakladatelem etologie K. Lorenzem. Ten neustále zdůrazňoval, že studium chování zvířat je jediným a konečným zdrojem pochopení nás samých (citováno z dopisu Margaretě M. Niceové). V důsledku uvedeného autorčina přístupu pak student nemůže získat obrázek o aktuálním stavu oboru. K tomu přispívá i způsob argumentace některých kritiků, kteří vycházejí ze stejného myšlenkového mycelia jako autorka. Např. Z. Veselovský píše, že kromě nepřesných informací vysílaných o přírodě např. v české televizi považuje za nebezpečné i velmi zjednodušené názory některých módních sociobiologů, kteří vykládají chování člověka i vyšších obratlovců ekonomickými metaforami jedině jako přenos svých egoistických genů (Člověk a zvíře, s. 225). Pokud se ovšem máme držet pravidel vědecké komunikace, měly být připomínky uvedeny jasně a explicitně. Jediným smysluplným a přijatelným argumentem by
232
VESMÍR 80, duben 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
bylo uvést jiné myšlenkové schéma, které vysvětluje chování živočichů lépe než současná ekologie chování (to, že se mi něco nelíbí nebo to „považuji za nebezpečné“, lze za argument považovat stěží, resp. takové argumenty se mi nelíbí a považuji je za nebezpečné). Zde jen připomínám, že téměř všichni vědci zkoumající chování živočichů pracují v myšlenkovém prostředí „sobeckých genů“ [7] už od sedmdesátých let. Z další poznámky (sociobiologie přinesla mnoho závažných poznatků zejména u sociálního hmyzu a nižších obratlovců…, s. 222) a následujícího textu vzniká dojem, že sociobiologická ultimátní vysvětlení (Vesmír 79, 92, 2000/2) pro vyšší obratlovce neplatí. Bylo by tedy vhodné uvést jasné teoretické důvody, proč by tomu tak mělo být. Sociobiologie se, jak přímo z názvu vyplývá, zabývá chováním sociálních živočichů, není tedy divu, že většina sociobiologických článků zabývajících se obratlovci se týká nikoli ryb či obojživelníků (nižších obratlovců), ale ptáků a savců (tedy vyšších obratlovců), což zrovna není v nejlepším souladu s citovaným tvrzením. Ostatně stačí si prolistovat kterékoli číslo v současné době nejprestižnějších (pokud budeme hodnotit dle impakt faktoru) zoologických časopisů, tj. Behavioral Ecology and Sociobiology, Behavioral Ecology, Animal Behaviour nebo Ethology (z 300 náhodně vybraných článků z těchto časopisů z osmdesátých a devadesátých let se 18 % věnovalo nižším a 54 % vyšším obratlovcům a 28 % bezobratlým živočichům). Navíc mi připadá přinejmenším podivuhodné argumentovat proti obecné koncepci sociobiologie, která velice dobře vysvětluje chování desítek modelových druhů od švábů po sojky křovinné, tím, co dělá samice makaka japonského nazvaná Mozu z parku Jigokudani v Japonsku (s. 222). Proč to rozebírám? Z. Veselovský je v pravém slova smyslu legenda (plným právem), čili člověk, jenž má obrovský potenciál ovlivňovat mínění především laiků, kteří o ekologii chování a sociobiologii nic nevědí. Ti pak zcela zbytečně na základě mlhavých a nepodložených argumentů z populární literatury získávají apriorní nedůvěru k tomu, o čem by si mohli přečíst leccos zajímavého. To jistě k rozvoji vědeckého bádání a jeho popularizaci příliš neprospěje. Skriptům, která mohla přinést vyváženější pohled na současnou situaci v behaviorálních vědách, by nebylo třeba věnovat nijak zvláštní pozornost, kdyby těch skript existovalo více a aspoň některá z nich by byla svou kvalitou rovnocenná zahraničním dílům. Tradičním procesem kulturní evoluce se studenty a jejich učiteli jako selekčním agens by se nakonec v memofondu udržela jen díla skutečně kvalitních psavců – „přežili“ by jen ti autoři, jejichž skripta by se kupovala a kteří by dostali grant na jejich další vydání. A to se opravdu netýká jen skript o etologii. ¨ LITERATURA [1] Barkow J., Cosmides L., Tooby J.: The adapted mind, OUP, New York 1992 [2] Dawkins R.: The ontogeny of a pecking preference in domestic chicks, Z. Tierpsychol. 25, 170–186, 1968 [3] Dawkins R.: Replicator selection and the extended phenotype, Z. Tierpsychol. 47, 61–76, 1978 [4] Dawkins R.: Twelve misunderstandings of kin selection, Z. Tierpsychol. 51, 184–200, 1979 [5] Grim T., Honza M.: Does supernormal stimulus influence parental behaviour of the cuckoo’s host? Behav. Ecol. Sociobiol. 49, 322–329, 2001 (http://link.springer.de/link/service/ journals/00265/contents/00/00295/) [6] Pavel V. a kol.: Distraction displays in meadow pipit (Anthus pratensis) females in Central and Northern Europe, Ethology 106, 1007–1019, 2000 [7] Plotkin H.: Evolution in mind. An introduction to evolutionary psychology, Penguin, London 1997 [8] Ridley M.: Tasteless behaviour, Nature 295, 439–440, 1982 [9] Tinbergen, N.: On aims and methods of ethology, Z. Tierpsychol. 20, 410–433, 1963
