K O N E C S V Ě T A N E B O Z T R A C E N Ý R ÁJ ? Na návštěvě u sochaře Zdeňka Macháčka Úzkou asfaltkou po úbočí zalesněného kopce, místy nad příkrými srázy, stoupáme vzhůru a cesta se nám zdá mnohem delší, než se dočtete ve Wikipedii. Cílem je malá víska, čítající snad jen kolem dvacítky obyvatel, srostlá s lesem a zahradami. Za poslední chalupou, ztrácející se v zeleni, otevírá se před námi fascinující pohled. Z cesty vcházíme na zelený koberec oblého vrcholu kopce, děleného lehce ohradami z kulatiny, vstříc odpolednímu slunci. Přivíráme oči a měříme dálky přes hluboké svratecké údolí k protějším lesům, za nimiž vedou cesty k srdci Vysočiny. Po tomto malém zastavení se vracíme mírným travnatým svahem kousek zpět – řekněme – za dalším zážitkem. Jsme v Křížovicích. Tak se jmenuje toto kouzelné místo nad Doubravníkem v přírodním parku Svratecká hornatina. A docela lze pochopit (i závidět) životní rozhodnutí žít a tvořit v souladu s přírodou právě tady.
Cestou vlídných návratů Je to už přes čtyřicet let, co nestor sochařů Zdeněk Macháček „emigroval“ z města a splnil si tak do značné míry klukovský sen: stát se Robinsonem, a začít z ničeho, jak říká při vzpomínce. Dobrodružné knížky i přírodovědné filmy, na které chodíval s tátou, prázdniny, trávené na venkově v symbióze se vším živým, co tenkrát k venkovu patřilo – jak by to mohlo neovlivnit chlapce, jemuž múzy štědře nadělily citové vnímání a srdce uložily do správného místa? Jak jinak by mohl vyrůstat a rozvíjet se člověk – řekněme přiléhavě – do podoby pevného kmene dubu? Sedím ve starém křesle proti muži, který už vykročil vstříc devadesátce. V rukou přidržuje hrníček s kávou, v očích vlídnost a laskavost. Jeho tvář rozhodně neodpovídá zmíněnému věku, je naopak vizitkou člověka, který si uchovává duševní svěžest, nadhled, kupodivu i skromnost – přesto, že na životní cestě umělce dosáhl skutečného mistrovství. Prostorná místnost s velkou knihovnou, která je zřejmě obývacím pokojem a pracovnou současně, nese patinu let. Těžištěm je dlouhý masívní konferenční stůl, jemuž tvůrce – jak jinak – ponechal přirozený tvar mohutného kmene stromu. Zvláštní atmosféra pro vzpomínky a návraty. Za okny slunce, lehce se houpající větve stromů, tady zvláštní klid a mírné šero, v němž se zastavuje čas. Jsou to především návraty do dětství, jež se – v dobrém i zlém – prolíná životem každého z nás. Do dětství, z něhož čerpáme a k jehož ideálům bychom se rádi vrátili. Komu se však podaří natolik sáhnout zpět, aby uchopil a dokonce realizoval dávné dětské touhy? V případě Zdeňka Macháčka to znamenalo vzdát se veřejného života, opustit městské pohodlí se vším všudy, a odejít do ústraní takřka „na konec světa“. Tam si zvolil nový domov, ten však nespadl jen tak do klína. Polorozpadlá chalupa ve vesničce, určené
Z D E N Ě K M A C H Á Č E K (1925), pevný dub, výška asi 165 cm Výhled z vrcholu křížovického kopce. Foto: Dagmar Petrášková
5
k zániku... Bylo třeba hodně úsilí a práce. A také vrátit se k venkovu – pokud možno v podobě zažité v mládí včetně chovu koní, nebylo nejsnadnější. Koňské sedlo však přetrvávalo, a příroda oplácela v té nejčistší podobě.
Od lodiček z kůry k létavicím „Byly mi asi tři roky, když jsem dostal malou kudličku. Měl jsem z ní velkou radost a okamžitě jsem se pouštěl do všeho, do čeho se jen dalo řezat nebo rýt,“ vzpomíná Zdeněk Macháček, a s úsměvem dodává: „Byla to i futra dveří.“ V tu chvíli se maně ohlížím a prochází mnou zvláštní pocit. Pravou zárubeň dveří do místnosti překrývá totiž masívní, tmavá dřevořezba. Kolik neuvěřitelných let uplynulo od okamžiku, kdy měl poprvé – byť ten nejjednodušší řezbářský nástroj, v dětských rukou? Ke skutečně prvním dílkům patřily lodičky z akátové kůry. Od nich se tedy rozvíjela řemeslná zručnost a vzrůstající touha po zachycení tvaru, po vyjádření pocitu a obdivu k němu, se snahou předat tento obdiv dál a podělit se o něj. A inspirace pro člověka s touto vnitřní potřebou, která ho táhne za poznáním kamkoliv, vždy byla a je všude. Ve městě tak jako na venkovském dvoře, ve stájích a polích, i pod mořskou hladinou, prostě ve světě zvířecím i lidském – odtud například plastiky s náměty zvířat a posléze cyklus ženských postav, kterými se Zdeněk Macháček představil v mládí brněnské výtvarné veřejnosti, s již osobitým rukopisem. Nekonečným zdrojem je ovšem především krajina se svými živly – větry, dešti, bouřkami. Lesy a louky, kopce oblé i příkré, strmé stráně... Krajina, která ho nesmírně zaujala, a z níž vznikla řada dalších cyklů, přičemž tento tématický proces zdaleka nekončí. Mezitím se rodí řada nových plastik i monumentálních soch – v ateliéru i pod širým nebem – a přicházejí další podněty. Pramení z odvěké touhy člověka vzlétnout, vznášet se... To lze prožít nejen ve snu, říká Zdeněk Macháček, a dělí se o úžasné pocity z jízdy v koňském sedle, odkud, jak se ostatně říká, je svět nejkrásnější. „Docela jinak vidíte kraj kolem a před sebou, vzdálené obzory... Zvláště pak ve větru, kdy se stromy ohýbají, a kůň vás cvalem unáší cestou necestou, máte pocit, že letíte... Jednou v takovém okamžiku mi náhle došlo: Vždyť já se skutečně nad krajinou vznáším !“
V Ě Č N Á T O U H A , topol, výška 450 cm, 1997 B L A Ž E N Ý L E T , jilm, délka 450 cm, 1993
6
9
5
Závratný pocit lehkosti a volnosti zhmotňuje sochař do podoby létavic, z nichž vzniká další rozsáhlý a obdivuhodný cyklus – povětšině s žertovným podtextem... „Snažím se v lidech probouzet podobné pocity, jaké prožívám sám. A aby nebylo třeba nic dlouze vysvětlovat“, dodává. V té souvislosti mě napadá zeptat se, jak vnímá obvyklá hodnocení, zkoumání a rozebírání uměleckého díla? Odpověď je jednodušší, než jsem očekávala: Pousmání, mávnutí ruky a prosté – „Já to nečtu.“
P Ř E L E T I I , jilm, lípa, 98 x 56 x 20 cm, 1994
z c y k l u D U Š E S T R O M U V . , smrk, 89 x 46 x 24 cm, 2013 K R A J I N A V Í TĚZNÁ, mořený topol, 240 x 88 x 42 cm, 1973
Obdivuhodné krajiny V těsném sousedství chalupy, pod střechou někdejší stodoly, se nachází ateliér, a svým způsobem tam už léta žije Galerie z ruky. Přiléhavý název pro toto místo, kam na vernisáže autorských výstav a zajímavé kulturní programy neváhá vážit cestu mnoho přátel a milovníků umění – někdy i ze značných vzdáleností. Nutno dodat, že majitelkou galerie je manželka sochaře, Stanislava Macháčková. Tak vidíte, říkám si, její muž se uchýlil do ústraní před světem, a ona svět přivádí k němu. Je to ovšem svět obohacující, přátelský a – občasný. Zdeněk Macháček tady rovněž pořádá v pětiletých intervalech autorské výstavy, v části galerie je možné zhlédnout stálou výstavu jeho tvorby. Tam nyní procházíme úzkou cestičku vrostlou do keřů a řekněme i břečťanovým světem – zvláštní dojmy tady na vás prostě dýchnou snad na každém kroku... Galerie v prostém, přírodním „dřevěném“ stylu, poskytuje právě dostatek ticha a klidu k soustředění a prožitku. Zastavuji se (mám se přiznat, že s jistým dojetím?) před dřevěnými „krajinami“. Větrnými, rozevlátými, drsnými i strmými, modrými nebo zelenými... Před „Krajinou – plachetnicí“, nebo úžasně zbarveným „Podzimem na Vysočině“. Očarování přírodou, jejími náladami, proměnami, se promítá do většiny Macháčkových plastik v nejrůznějších variacích. Melodii větru ztvárnil například do podoby píšťal, smutek nad nešetrným přístupem k přírodě vyjádřil v cyklu „Umučené stromy“, nebo v plastice „Konec jilmů v Čechách“, kdy nejen u nás, ale i jinde v Evropě podléhaly celé jilmové aleje plošně šířené nákaze.
jich podařilo koupit,“ vysvětluje sochař, odkud další, dosud neuzavřený cyklus „Duše stromů“. A létavice? Nevím, co k štíhlým pohádkově člověčím bytostem, vznášejícím se prostorem galerie pod trámovou střechou, říci. Když v úžasu zůstanete stát, bývají někdy slova zbytečná – zažili jste to?
z c y k l u D U Š E STROMU III., mořený smrk, 122 x 49 x 49 cm, 2013
16
F ot o: Luká š P a ula s
„Loni tady řádilo tornádo, zlikvidovalo pás lesa, mohutné smrky. Několik se mi
B R Á N A M Ú Z , 2006, Křížovice, před galerií
Hoření galerie „U N E B E “
24
Galeristka Stanislava Macháčková v expozici Zdeňka Macháčka
K R O K O D Ý L , bronz, 26,5 x 22 x 9 cm, 1952
Ateliér pod nebem I přes vysoký věk neustává Zdeněk Macháček v tvůrčí práci. Dokončit cyklus “Duše stromů” není zdaleka poslední záměr, který chce realizovat. Přiznává však, že několikametrové sochy to už pochopitelně být nemohou. Když prohlížím fotografii, zachycující kmen o průměru téměř dvou metrů a ve srovnání s ním takřka se ztrácející postavu – nemohu pochopit, jak vůbec bylo možné lidskou rukou zdolat a k vytčenému obrazu přetvářet tak obrovité hmoty dřeva, byť by měl v rukou sekyry a dláta docela mladý člověk. Nejednu monumentální dřevěnou plastiku Zdeňka Macháčka můžeme vidět na městských prostranstvích, ale tady, před chalupou v Křížovicích, v prostoru malého přírodního divadla, vyjímají se dřevěné sochy docela jinak. Mám dokonce pocit, že patří právě sem více než kamkoliv. Do místa tvůrčího i místa zrodu, s opodál složenými kusy objemných kmenů, čekajících na vdechnutí života. V zeleni vzrostlých keřů a stromů citově ponechaných víceméně vlastnímu rozhodnutí růst a košatit se. V dosahu vévodící asi pětimetrové „Brány múz“, kterou jsme symbolicky vešli, a také tudy, o hodně bohatší, odcházíme. 22
B Ý K , bronz, výška 10 cm, 1958
Ohlédnutí Sochař Zdeněk Macháček, nestor současné výtvarné kultury na Vysočině, oslavil letos v srpnu osmdesát devět let. Narodil se 16. srpna 1925 v Brně, kde také vystudoval reálné gymnázium, poté zoologii a antropologii na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Od dětství se u něho projevoval výrazný umělecký talent, který ho přivedl i ke studiu na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně, kterou absolvoval v roce 1952. Aktivně se zapojil do brněnského výtvarného života a představil se dřevěnými plastikami s náměty zvířat, krátce na to cyklem ženských postav – to už měl svůj výrazný umělecký rukopis. Díky zálibě v potápění a reprezentaci v tomto sportu měl možnost cestovat. Řecká a italská krajina, zejména pak moře bylo novou inspirací, odtud kromě jiného rozsáhlý cyklus „Světy ticha“. Následovaly další cykly, např. „Člověk a příroda“, bezpočet „krajin“ v mnoha variantách, a další. Zdeněk Macháček se podílel na založení skupiny Parabola, po přesídlení do Křížovic u Doubravníka na Vysočině se stal členem Horáckého klubu a Sdružení Q. Je zakladatelem a organizátorem mezinárodního sochařského sympozia Dřevěná plastika ve Žďáru nad Sázavou. Za svoji tvorbu získal Čestné uznání Brněnského bienále, o dva roky později Čestné uznání na výstavě Socha a město v Liberci, v roce 2005 Cenu města Brna a Cenu zakladatele Antropologického ústavu v Brně Vojtěcha Suka. Má za sebou přes čtyřicet samostatných výstav a účast na více jak padesáti kolektivních výstavách doma i ve světě. Jeho díla jsou zastoupena v našich a zahraničních galeriích, jsou součástí soukromých i veřejných sbírek. Lze říci, že výsledky celoživotní tvorby Zdeňka Macháčka jsou výjimečné – stejně jako skutečnost, že na prahu devadesátky neopouští náročné kolbiště sochařiny, která vyžaduje kromě tvůrčího nasazení také značnou fyzickou sílu. Vezmeme-li navíc v úvahu, že jeho sochy se rodí z obřích kmenů... A nemálo jich ještě čeká v „ateliéru pod nebem“ na to, až jim ruce sochařovy vtisknou nesmrtelnost. Věra Rasochová
F A U N , 2002, Křížovice, před galerií Fotografie, pokud není uvedeno jinak, Lukáš Paulas
26
27
