Na květy paprstníku!

Na květy paprstníku! Hana Balounová

Nata Essoriela probudila ostrá bolest v rameni. Pokusil se posadit, aby si mohl rameno prohlédnout, ale další bolest mu projela zápěstím a kotníkem. Starý muţ otevřel oči a jeho rozostřenou mysl zachvátila panika. Kolem se rozprostírala tma, na kůţi cítil vlhkost a chlad. Zatřepal hlavou, aby zahnal zmatek a konečně probral své vědomí a paměť k činnosti. Snaţil se utvořit si představu o tom, kde se to ocitl a jak se sem dostal. Zatnul zuby, opatrně se posadil a opřel se o stěnu, kterou nahmatal za svými zád y. Podle hmatu to byl studený kámen pokrytý vlhkým mechem. Natovi se hlavou mihla vzpomínka na tmavou puklinu v zemi. Panika sílila. Stařec neměl tušení, jak dlouho leţel v bezvědomí na dně skalní průrvy, na kaţdý pád mu přišlo znepokojivé, ţe nic nevidí. Buď byla černočerná tma důkazem toho, ţe na krajinu jiţ padla bezhvězdná noc, nebo Nat

zeslábl natolik,

ţe nebyl schopen vyuţívat své

přirozené magie k udrţení zraku. Nebo došlo k obojímu. Tak či onak, kaţdá z moţností s sebou přinášela potíţe.

Zajel ru kou do kapsy svého zimního kabátu a nahmatal krystal tarnutu. Tuto zásobu magické energie s sebou nosil pro případ, ţe by se ocitl v nouzi a nebyl schopný čerpat sílu přímo ze ţivlů. Energie krystalu mu dovolovala na čas oţivit svůj magický zrak a také si vyléčit některá ze zranění. Své vrozené slepotě jiţ dávno odvykl, a proto

se

zaměřil

nejdříve

na

znovuzískání

zraku.

Po

chvilce

soustředění, kdy do sebe absorboval část energie tarnutu, s obavami otevřel oči. Uţ ho neobklopovala černočerná tma, jen nepříje mné šero. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, ţe uvízl na dně asi šest stop široké a dvanáct stop hluboké skalní průrvy. Stěny byly porostlé 1

mechem sliznáčem a dno bylo poseté do běla ohlodanými kostmi zajíců. Natem projela další vlna paniky. Spadl do pasti vlkovever a blíţil se večer a s ním i tma, pod jejíţ rouškou se tato malá, věčně hladová stvoření stahovala ve smečkách ke svým pastem a vyhlíţela úlovek. Vůbec jim nevadilo, pokud se jim kořist při krmení ještě hýbala v zubech. Jejich síla spočívala v jej ich počtu a v bezmoci poraněné kořisti, která neměla kam prchnout. Nat se pokusil uklidnit a zaměřil se na léčení pochroumaného kotníku. Šlo to dobře, ale starý muţ si byl vědom, ţe drahocenná energie načerpaná z tarnutu rychle ubývá a on si bude muset vy brat, zda doléčí rameno nebo zápěstí. Pohnul opatrně paţí. Rameno bolelo, ale jinak fungovalo,

byť

ztuhle.

Vypadalo

to

na

naraţenou

kost

a

pohmoţděné svaly, ale nic horšího. Se zápěstím to bylo horší, zdálo se být zlomené. Rozhodl se tedy pro jeho léčbu a po chvilce dalšího soustředění jím mohl opět hýbat. Natovi se malinko zvedla nálada a pomalu se vyškrábal na nohy. Tělo poslouchalo, i kdyţ se hlásila o slovo kaţdá boule a modřina, co při pádu utrţil. Prozkoumával asi dvacet kroků dlouhé dno pukliny i skalní stěny kolem sebe a hledal jakoukoliv cestu ven, ale nic nenalézal. Pokusil se zapřít v nejuţší části nohama a dlaněmi o protilehlé stěny a šplhat vzhůru, ale po několika stopách lezení se od sebe stěny vzdalovaly, aţ nebylo o co se zapřít. Nat měl co dělat, aby nesklouzl na dno a nezpůsobil si další zranění. Přecházel sem a tam a přemýšlel, jak z pasti ven. Několikrát zakřičel o pomoc, ale brzy toho nechal. Jednak si uvědomil zbytečnost toho počínání, protoţe průrva se nacházela na louce na dně roklin y, do které znal cestu pouze Nat, druhak křik mohl vyprovokovat některou z vlkovever, aby přišla zkontrolovat past ještě před setměním. Nat znovu sáhl do kapsy a stiskl v dlani krystal tarnutu. Vyslal do prostoru telepatickou prosbu o pomoc. Doufal, ţe něk terý z větrů zavane 2

myšlenku dál od rokliny, kde by na ni mohl někdo zareagovat. Ale příliš velké naděje si nedělal. S povzdechem vyndal krystal z kapsy, aby zkontroloval jeho stav. Byl téměř průhledný, coţ znamenalo, ţe po dalším čerpání se mu rozplyne pod rukama a vrátí se do svého loţiska na pevnině Frawuthorn. Koloběh tarnutu, ušklíbl se stařec pod vousy. Zajímalo ho, zda to funguje s duší podobně, zda i ona se pak navrací na nějaké prapůvodní místo, aby ji pak mohl uţít někdo jiný. Vrátil se ke kout u, kde se probral z bezvědomí. Šero zhoustlo a nebylo to jen tím, ţe se večer přiblíţil o další hodinu. Nat přicházel o zrak. Posadil se a unaveně se opřel o skálu. Cítil se vyčerpaný a starý. Něco ho polechtalo na lýtku. Trhl sebou v hrůze, ţe je to první ze smečky vlkovever, ale nebylo tomu tak. Byla to síťka na motýly, ve které poletovaly tři nezbedné květy paprstníku jasnozřivého. Zatracený paprstník, ten za to všechno mohl. Před deseti lety, krátce po příchodu do kláštera W artsila, kam nastoupil na po zici knihovníka, se Nat vydal na jednu z mnohých zimních toulek. A našel podzemní cestu

do

rokliny

Nejvzácnější

ze

plné

úţasných

sněţných

bylin

exemplářů byl

pro

pro

svůj

knihovníka

herbář. paprstník

jasnozřivý, jehoţ stěhovavé keříky se tu v hojném počtu popásaly na padlých vločkách. Dva dny louhovaný čaj z deseti květů této rostlinky údajně hojil zrak, avšak paprstník vykvétal jednou za třicet let na třicet dní. Rok co rok Nat touţebně vyhlíţel jeho neposedné květy a konečně se dočkal. Květy paprstníku mě ly ve zvyku opustit svůj mateřský keřík a přelétat z jednoho na druhý. Z dálky tak připomínaly motýly vznášející se nad zasněţenou loukou. Sotva Nat zjistil, ţe čas lovu konečně nastal, vzal si dva dny volna s odůvodněním, ţe je potřebuje pro sběr sněţných bylin do klášterních herbářů. Síťku na motýly si schoval pod kabát, aby nikdo nepojal ani stín podezření, co 3

jde lovit. Existence paprstníku totiţ nebyla doloţená ţádným exemplářem v herbářích a všeobecně byla tato rostlina povaţována za mýtus. Ale Nat v jeho existenci věřil a chtěl věřit i jeho účinku. V případě neúspěchu se však nechtěl zesměšnit před ostatními kolegy a dával přednost tajným pokusům. Teď se však zdálo, ţe utajení mu moţná ukrátí ţivot. Nat si opět hluboce povzdychl. Ve svém pronásledov ání poletujících květů úplně zapomněl na vlkoveveří past, které se jindy bez problémů vyhýbal. A teď mu byla zima, rameno ho bolelo čím dál tím víc a kolem se rozprostírala tma, protoţe magický zrak slábl. Stařec si přitáhl síťku s třepotajícími se květy k hrudi. Jak málo stačilo, aby mohl ověřit jejich pověstné účinky! Nejenţe by získal přirozený zrak, ale byl by první, kdo by se mohl pochlubit takovýmto kouskem ve svém herbáři a zanechat tak příštím generacím důkaz o existenci této vzácné byliny! Krom

toho

ještě

nebyl

na

příchod

smrti

připravený,

ještě

ne.

V knihovně zbývalo mnoho svitků k prostudování a také litoval, ţe jiţ nebude moci roztřídit knihy a svitky podle nového systému, který mu paní W artsila konečně schválila. Zatracená byrokracie, kdyby té nebylo, mohl mít knihovnu jiţ krásně přeskládanou a studenti by nemuseli čekat celé dny, neţ se ten který svitek vůbec najde! Z myšlenek ho vytrhl slaboulinký pištivý zvuk odněkud shora. Ztráta zraku mu zbystřila ostatní smysly. Připomněl si prvních deset let svého ţivota strávených ve slepotě. Tehdy byl jeho sluch téměř dokonalý. Pak v sobě objevil talent pro vyuţívání magie a díky němu získal

zrak.

Ostatní

smysly

časem

otupěly,

ale

přesto

zůstaly

citlivější, neţ bylo běţné pro ostatní. Pištivý zvuk lehce zesílil a ozýval se z několika míst naráz. Nata zachvátila další vlna paniky, kdyţ zaslechl tlumený dopad něčeho malého na dno a kradmé kroky 4

malých tlapek. Vyděšeně vyskočil na nohy, poslouchaje, jak ho něco opatrně očichává. Smečka vlkovever vyslala prů zkumníka. Ucítil na lýtku ostrou bolest, kdyţ se mu jako jehly ostré zoubky vlkovevery zabořily do masa. Vyjekl bolestí a skopl malé stvoření z nohy. Prostor průrvy se vzápětí naplnil ozvěnou pištění desítek vlkovever a zvukem tlapek dopadajících na dno. P ištění náhle utichlo, ale stařec věděl, ţe nespočet hladových tvorů čeká jen několik krůčků od něj, aţ zeslábne natolik, ţe pro ně nebude představovat ţádné nebezpečí. Nat třeštil nevidomé oči do tmy před sebou. Nechtěl umřít, ne takhle, ohlodáván zaţiva kousek po kousku, v neskutečných bolestech. Křečovitě

stiskl

krystal

tarnutu

a

všechnu

svou

zbývající

sílu

soustředil na volání o pomoc. Neustával ani tehdy, kdyţ ho prudká bolest bodla do lýtka a další ze stvoření mu přistálo na rameni. Prostor zahltil uš i rvoucí skřek vlkoveveří smečky… *** Sluneční paprsky se přehouply přes okenní rám a ozářily velkou postel z vyřezávaného tmavého dřeva, ve které spokojeně oddychoval bělovlasý

stařík.

Klášterní

zvon

odbíjel

šestou

ranní,

kdyţ

se

pravidelný rytmus spáčova dechu lehce změnil a sny prchly z probouzející se mysli zanechávajíc po sobě jen letmý otisk. Stařík ještě chvíli leţel se zavřenýma očima a vychutnával si příjemný pocit tepla. Naprosto v protikladu k tomu, o čem se mu zdálo v jednom z podivných snů. O patrně se zavrtěl, ale bolest v rameni, které se obával, nepřišla. Otevřel jedno oko aby se ujistil, ţe jím vidí. Leţel ve svém útulném klášterním pokojíku, který zalévalo vycházející slunce. Otevřel potěšeně i druhé oko a s poţitkem se protáhl. Zběţně zkontroloval, zda kůţe na jeho rukou je netknutá. Vše se zdálo být v naprostém pořádku, dokud jeho zrak neupoutal pohyb v proutěné kleci v rohu pokoje. Prudce se posadil, odmrštil překáţející peřinu a spěchal ke kleci zjistit, oč jde. To zjištění ho posadilo zpět na postel. 5

Byly tam. Květy paprstníku. To znamenalo, ţe ošklivý sen byl mnohem skutečnější, neţ by si přál. Poloţil se na záda a zíral do stropu, snaţíc se vybavit, co se dělo poté, co se na něj v puklině sesypaly vlkovevery, ale vybavoval si jen útrţky

různých

vjemů.

Prudké

ohřátí

vzduchu

a

strachy pištící

vlkovevery prchající pryč z jeho těla, intenzivní pach spálené srsti, něčí hlas, který se ho snaţil uklidnit. Lano, obmotávané kolem jeho těla v podpaţí, křídla chránící ho před nárazy do skály, kdyţ byl na laně

vytahován

vzhůru,

šimrání peří prosyceného

vůní moře

a

javorového sirupu, rţání koně a dunění koňských kopyt na skále. Vítr ve tváři a zvuk mávajících křídel, jeho ruce křečovitě svírající hrušku sedla. Nat se zamračil, aţ se mu vrásky me zi obočím prohloubily. V době své záchrany nejspíš blouznil. Moţnost, ţe ho z pasti vysvobodil anděl s nebeským koněm, vylučoval. Klášter se nacházel pod horou Saren, na dně kotliny zvané Zelené podmoří ve výšce několika kilometrů pod hladinou moře, roklin a, kde Nat předchozího dne uvízl, sahala ještě hlouběji. Andělé tu dýchali velmi obtíţně, bez magie si nemohli delší pobyt dovolit. A to samé platilo i pro nebeské koně, kteří se po několika hodinách začínali dusit a podléhat panice z omezených prostor. Ko ně pozemní neměli do kotliny přístup, neboť tunely vedoucí skrz okolní kopce byly příliš nízké na to, aby jim umoţňovaly průchod. Nat si promnul svou sněhobílou bradku a pomalu vstal z postele, nemotorně si nazouvaje bačkory z ovčí kůţe. Chtěl si udělat j asno v tom, jak se do kláštera dostal a komu vděčil za vyléčení četných zranění a svůj ţivot vůbec. Ale ze všeho nejdřív měl v plánu zajít si do klášterní kuchyně pro něco k snídani. Otevřel dveře pokojíku a vyšel na pavlač. Koutkem oka zaregistroval pohyb na dvoře. Nahlédl 6

přes kamenné zábradlí a strnul. Několik vteřin nevěřícně zíral dolů na travnatý dvůr pod sebou. Na věčně zeleném klášterním trávníku se popásal mohutný okřídlený ryzák. Halucinace, pomyslel si Nat, zřejmě se uhodil do hlavy nebo dostal n ějaké klidnící byliny a ještě se úplně nevymanil z jejich vlivu. Zaklapl tiše dveře pokojíku a vydal se pavlačovou chodbou do kuchyně. Rozhodl se, ţe halucinaci bude prozatím ignorovat. Dveře na konci chodby se otevřely a vyšel z nich asi dvacetiletý muţ s e snídaňovým podnosem plným jídla. Vesele se na Nata usmál. Nat bezděky zareagoval úsměvem, ale něco na tom muţi mu přišlo zvláštní, nepatřičné. Úsměv se mu vytratil z tváře, kdyţ si uvědomil, ţe to, co z dáli vypadalo jako splývavý černý plášť, byla

ve

skutečnosti

sloţená

křídla.

Přesněji

řečeno,

sloţená

antracitově černá křídla. Očividně další halucinace. Rozhodl se ignorovat i tuto vidinu tím, ţe projde skrze ni. V poslední chvíli se usměvavý mladík vyhnul sráţce, avšak jeden z krajíců chleba sklouzl z tácu

a

přilepil

se

Natovi

na

rameno.

To

staříka

překvapilo.

Halucinacím obvykle nepadal chleba namazanou stranou na něčí noční košile. “Pardon,” omluvil se stále se usmívající anděl. Nat sloupnul krajíc z ramena a kousek uţdíbnul, “To nic, myslel jsem, ţe mám halucinaci. To asi budeš ty, komu vděčím za svou záchranu?” “No, ne tak docela, váš přítel W iento mě vyhledal krátce po mém příletu sem. Nebýt jeho, nikdo o vašich potíţích netušil. Mimochodem, jmenuji se Cedrik Anthrange a tuhle snídani vám posílá k uchař, prý na zotavenou. Jak se cítíte?” “Děkuji, cítím se dobře a teď, kdyţ vím, ţe neblouzním, ještě lépe.” Nat převzal podnos se snídaní a odšoural se ke své oblíbené lavičce. Pohodlně se usadil, ukousl pořádné sousto a zadumaně si anděla prohlíţel. Na světě neexistovalo mnoho černých andělů. Vlastně slyšel jen o jednom. Hlavou mu probleskla vzpomínka na aféru starou 7

dvacet let. Mladičká anděla Samanta Ange, dcera náčelníka mocného nebeského klanu, se tehdy zapletla s člověkem – horským průvodcem Díosem. Kdyţ porodila anděla s antracitově černým peřím, zakázaná láska vyšla najevo. O skandálu se hovořilo dokonce i mezi mořšťany pod vodou, andělé si totiţ velmi potrpěli na svůj čistý původ. Ale otec zhřešilé

anděly

Samantě

odpustil

a

vzhledem

k moci,

kterou

disponoval, si nikdo nedovolil proti jeho vnuku Cedrikovi jakkoliv zasahovat. Uţ protoţe ty, kdo volali po vyhoštění Samanty z nebe, potkaly nevysvětlitelné smrtelné nehody. Nat Cedrikovu matku znal. Díos z hory Jafra byl jeho oblíbený bratránek a Nat se stal dokonce svědkem manţelského slibu těch dvou. Od toho času uplynulo uţ celých dvacet let. Podíval se na své dlaně. On sám nikdy takový rituál nepodstoupil a záslibné tetování uţ jeho kůţi nikdy nezbarví. Kaţdý, kdo vstoupil do klášterního řádu, byl be zmezně oddán představené kláštera. S tou ţenou se nedala srovnávat ţádná jiná. Nat zalitoval, ţe díky své nehodě propásl pravidelné večerní setkání. Paní W artsila byla nádherným zakázaným ovocem pro všechny přítomné muţe. Někteří se pokusili z řádu odejít, ale touha po paní W artsile byla pro ty, kdo ji kdy spatřili, příliš silná. Dříve nebo později, pokaţdé se do kláštera vrátili, aby mohli znovu pohlédnout na její krásu a pocítit tu směsici nevýslovné touhy, lásky a hrůzy, kterou je dokázala zahltit. Kaţdý večer knihovníci směli předstoupit před představenou, aby ji pozdravili. A nikdo z nich tuto kratičkou chvilku nikdy dobrovolně neopominul. Tak Cedrik Anthrange… Po matce měl chrpově modré oči, jinak zdědil spíše otcovy rysy. Důkazem pozemské krve kolují cí v andělových ţilách bylo dvoudenní strniště na tváři a antracitově černá barva jeho křídel i drobounkého chmýří pokrývající jeho opálenou pokoţku. Také vlasy neměl Cedrik ani bílé ani světle modré, jako tomu bylo u čistokrevných andělů, ale tmavě hnědé, s pramínky vlnícími se do 8

střapatého nad ramena střiţeného účesu. Byl asi metr osmdesát vysoký, štíhlé šlachovité postavy. Na sobě měl černou koţenou vestu andělského střihu, stejné barvy byly i koţené kalhoty s nohavicemi zasunutými do vysokých jezdeckýc h bot, z jejichţ manţet vyčuhovaly stříbrné rukojeti dýk. Očividně nepatřil k těm, kteří tráví dlouhý čas ve studovnách anebo někde v ústraní. Nat si uvědomil, ţe si ho černý anděl starostlivě prohlíţí. “Jsem v pořádku, jen jsem trochu vzpomínal,” předbě hl Cedrikovu otázku. Odloţil opatrně podnos na lavičku, vstal a ukázal prstem dolů na dvůr. “Kdyţ nejsi halucinace ty, tak on asi také ne, ţe?” Anděl vyhlédl na nádvoří, kde se na zeleném trávníku nadále popásal mohutný okřídlený ryzák. Právě rozváţně pře ţvykoval šťavnatou trávu a pozoroval láteřícího zahradníka, kterak se snaţí naloţit úctyhodnou hromádku kobliţků na lopatu. Zahradník se nezlobil, ţe se koník rozhodl trávník trochu pohnojit, ale rozčiloval ho fakt, ţe z lopaty mu při kaţdém pokusu nějaký ten kobliţek utekl. “Ne, to není halucinace, to je Vandal, můj kůň.” “Ale jak je moţné, ţe je to ryzák?”rozčileně si Nat zatahal za vous. “Proč ne?”usmál se anděl Natovu vytrţení. “No protoţe má křídla! Jak kaţdý ví, nebeští koně jsou výhradně bílí, v krajním případě mohou mít lehký nádech do modra, ale tohle je zrzek! A dýchá úplně bez problémů, ani se nepotí, ţádná stopa nervozity! A jak je mohutný! Vţdyť něco takového by přeci ani nemělo být schopno vzlétnout! Vlastně by, podle všech plemenných knih, co tu máme, neměl ani existovat!” Anděl se zatvářil dotčeně. “Je to nové plemeno. Mnou vyšlechtěné. Létá za pomoci vrozené magie, jako kaţdý z nebeských koní, moţná dokonce ještě lépe.” Zhluboka se nadechl a pronikavě zahvízdal kratičkou melodii. Vandal byl právě nasměrován k hovořící dvojici svou mohutnou zádí. Zvedl hlavu a našpicoval uši ke zdroji hvízdání. 9

Kdyţ melodie skončila, ještě dvakrát ţvýkl a přešel do volného kroku, posléze v klusu oběhl obvod travnaté plochy a dal si záleţet na vysokém chodu, chlubíc se tak dlouhými bílými rousy. Plynule přešel do krátkého cvalu, bohatá hříva a ohon vlály ve větru a hřebcova srst se v ranním slunci třpytila jako derylské zlato. Cedrik zahvízdal podruhé a Vandal zastavil na místě, vzepjal se na zadních a z plných plic zarţál, aţ sebou Nat trhl. Pak se silnýma nohama odrazil, mohutným mávnutím křídel se vznesl neuvěřitelně lehce do vzduchu a ve spirále stoupal k nebesům. “Je to rozený herec,” usmál se Cedrik na uhranutého knihovníka s pýchou v hlase. “Zaslouţí si odměnu. Chcete mu ho dát sám?” vylovil z kapsy sladké jablíčko madrásy. Nat se s nejistým výrazem zahleděl na jablíčko a pak na ryzáka brázdícího vzduch. “No, moţná by bylo lepší, kdybys mu ho dal ty, máš v tom přeci jen nějakou praxi. Nerad bych vypa dl z okna, já křídla nemám.” To uţ se Vandal pustil střemhlav dolů, směrem k oknu, ze kterého ho pozorovali. Několik metrů před nimi prudce máchl křídly a zůstal viset ve vzduchu s výrazem zvířátka, které přinejmenším týden nemělo do čeho ţvýknout. Lehce pootočil hlavu a ţádostivě upřel oko na jablíčko, kterým si Cedrik pohazoval. Anděl se vyklonil z okna a natáhl ruku s jablíčkem poloţeným na dlani směrem ke koni. Vandal vystoupal o kousek výš, natáhl krk, co nejvíc to šlo, a na okamţik spojil křídla nad hřbetem. Nat sotva postřehl, kdy koník šikovnými pysky ulovil jablíčko, neboť vzduch stlačený následným prudkým mávnutím křídel ho téměř odhodil ke zdi. “Dokáţe promyšleně manévrovat v omezených prostorách. To nebeští koně nezvládají. Propadají panice a n ejsou schopni myslet na cokoliv kromě 10

útěku.

Ale

Vandal

se

nestresuje

a

nechává

si

čas

na

zhodnocení situace. Někdy je to trochu na škodu, protoţe odmítá plnit příkazy, pokud se mu něco nezdá a případné pochybnosti musím pokaţdé

jiným

způsobem

rozptýlit.

V ýrazně

to

prodluţuje

dobu

výcviku. V takových chvílích se sám sebe ptám, proč jsem se raději nedal na chov rybiček. Ale jak něco jednou pochopí, je na něj spoleh. A ví, kdy se předvést. Myslím, ţe ho to vysloveně baví. Jestli projdu Obhajobou tak nacvičíme skvělé představení na jarní slavnosti trhu, co se kaţdoročně pořádají v Aldaveronu...” “Proč ty pochybnosti?” “No, ono je to sloţitější...” Cedrik mávl na ryzáka a ten pomalu slétal zpět k zelenému trávníku. “Podařilo se mi vyšlechtit plemeno, o kterém

jsem

se

přesvědčil,

co

všechno

dokáţe

ve

srovnání

s nebeskými koňmi. Jakým přínosem by mohli moji koně být zejména v dopravě a kurýrních sluţbách vůbec. Mám dostatek materiálu, abych mohl sepsat Obhajobu, proto jsem ostatně tady. Jenţe ţádná instituce nech ce mou práci zaštítit a stát se mým Obhájcem. Nebeský klan má dlouhé prsty a hodně peněz a hází mi klacky pod nohy, kde se dá. Krom toho, ţe mé výsledky kříţení horských a nebeských koní povaţují za nepřípustné prznění nebeského chovu, mohl bych být nepříjemnou konkurencí. Ale jak říkám, s nimi si to nikdo jen tak nerozhází... Takţe pokud zkušební komise vznese nějaké výhrady k mé

Obhajobě,

jakoţe

určitě

vznese,

tak

nemám

nezaujatého

Obhájce. Někoho důvěryhodného, kdo mi dosvědčí, ţe to, o čem píšu, není výmysl a bude hlasovat v můj prospěch.” “Hmm, ale nemáš v plánu to vzdát předem, ne?” odtrhl Nat oči od opět se popásajícího koně a změřil si Cedrika přísným pohledem. Anděl pokrčil rameny. “Kdepak, zkusit to musím. I kdyby jen té nebeské bandě na vztek…”

*** 11

Cedrik Anthrange seděl v pohodlném křesle, nohy opřené o masivní dřevěný stůl, v pravé ruce pohár s ředěným vínem. Soustředěně četl v rozloţeném

svitku

pergamenu

kontrolujíc

po

sobě

pravopis.

S

uspokojením došel k závěru, ţe alespoň za něj se stydět nemusel. Povzdechl si a upil z poháru doušek vína. Zprvu se zdálo zvláštním způsobem trpké, ale pozvolna doznívalo v nečekaně příjemnou chuť. Anděl se se zájmem rozhlíţel se kolem sebe. Nat pro něj našel protekční místo přímo v centrálním archivu knihovny. Stěny velké kruhové místnosti byly obloţené policemi naplněnými knihami a svitky, kolem nich se tiše hemţili knihovníci. Do pojízdných košů skládali jednotlivé písemnosti podle objednávek sesílaných potrubím z horního patra, kde se nalézala hlavní návštěv nická studovna. V prostředku sálu leţely ve stozích a hromadách naskládané další knihy a svitky, které bylo potřeba přečíst, označit a roztřídit do patřičných oddělení. Anděla zaujal rozloţený svitek lehce se vznášející nad jedním ze stohů. Nikde neviděl č tenáře. Náhle se svitek zavlnil a nasměroval si to k jedné z polic, kde ho uchopil přítomný knihovník, pečlivě sroloval do připravené tuby, na ni napsal identifikační značku a zaloţil k ostatním písemnostem. Cedrik uţ sice věděl, ţe oním neviditelným knih ovníkem je větrný démonek W iento, přesto sebou nejistě zavrtěl, kdyţ ho na tváři pohladil jemný vánek a rozcuchal mu vlasy. Ve své mysli zaslechl démonkův šepotavý hlas. „Navštívil jsem dnes Nata a řekl bych, že nás již brzy čeká další výlet do roklin, u ž se moc těším!“ Nezdrţel se u anděla dlouho. Ještě chvíli se bavil zaplétáním jeho vlasů do

nejrůznějších

účesů a

pak odsvištěl zpět

k hromadě

písemností pokračovat ve třídění. Po nebesích kolovaly rozličné pohádky o větrných démoncích, ale na 12

jejich existenci přestal Cedrik věřit ještě jako malý kluk. Říkalo se, ţe kdyţ duše zemřelých stoupají k Bráně duší a měsíc je v úplňku, můţe se stát, ţe některá uvízne ve větru, vítr tak oţije a zrodí se větrný démon. W iento Cedrika přiměl opět začít věřit na pohá dky. Démonek si okamţik svého zrození příliš nepamatoval. V jednu chvíli prý blouznil v horečkách a v druhou se proháněl nad krajinou bez svého nemocného těla, které zemřelo ve čtrnáctém roce svého věku na černý zápal. Ve své nové podobě strávil jiţ někol ik desítek let. Duše zestárla zkušenostmi, ale přesto si zachovala určitou dětskou naivitu. Cedrik

upil

další

doušek

a

zamyšleně

se

opřel

o

opěradlo

čalouněného křesla uzpůsobené pro křídla andělů. Díval se sice dál na tiché hemţení ve středu mí stnosti, ale myšlenkami se zatoulal úplně jinam, na místo, které s Natem navštívili před třemi dny. Stalo se tak na knihovníkovu prosbu. Sotva mu otrnulo po nešťastném pádu do vlkoveveří pasti, pronásledoval Cedrika s výklady o převzácném paprstníku, který roste v roklinách a o obrovských moţnostech, které by okřídlený kůň mohl představovat pro lov květů této byliny. Ve svém pronásledování byl starý muţ natolik vytrvalý, ţe anděl nakonec sám navrhl, ţe si mohou do roklin udělat odpolední výlet. Vlastně to nakonec bylo pro Cedrika docela příjemné zpestření. Nedokázal se příliš dlouho v kuse soustředit na psaní a chyběla mu fyzická činnost, na kterou byl zvyklý. Také potřeboval alespoň trochu prohnat svého okřídleného koně. Sotva se tehdy Vandal dotkl kopyty dna rokliny, stařík se čiperně svezl ze sedla a s velkou síťkou vyrazil na lov květů. Na své společníky rázem úplně zapomněl. Cedrik se natáhl pohodlně do sněhu a díval se do nebe nebo pozoroval svého ryzáka, v jehoţ zlaté hřívě se uhnízdil W iento a spléta l ţíně do různých copánků a zase je 13

rozplétal,

jakoby

to

bylo

vše,

co

potřeboval

ke

štěstí.

Vandal

popocházel po louce a zaujatě sledoval migrující keříky paprstníku. Čas od času nějaký schroustal, ale většinou se pásl na líném, ale šťavnatém pinoţníku tra včitém. Uţ aby bylo jaro, pomyslil si černý anděl. Sníh ho sice nezábl, ani nestudil, protoţe jako všichni andělé, byl zvyklý na velmi chladné nebeské podmínky, ale měl rád zelenou barvu jarní trávy a její vůni. Pomalu padal večer, při okraji nedaleké pu kliny se shromaţďovaly vlkovevery a hypnoticky sledovaly střídavě dno pasti a popásajícího se ryzáka. Dno zelo prázdnotou a veškeré pokusy některých drzejších vlkovever nasměrovat koně k puklině selhávaly. “Měli bychom se vrátit.” Ozvalo se ze směru, odku d přicházel funící Nat. Přes rameno si nesl zajištěnou síť plnou paprstníkových květů. Tolik květů Cedrik nečekal. “Potřebuji mnoho vzorků na experimenty,” zahuhlal stařík v reakci na andělův pobavený výraz. Do kláštera se vrátili pravě včas, aby Nat sti hl pravidelné večerní setkání s paní W artsilou v klášterní kapli. Od té doby Cedrik knihovníka, aţ na pár kratičkých okamţiků, neviděl a předpokládal, ţe je zcela pohlcen zkoumáním svého drahocenného úlovku. Anděl namočil konec pera do inkoustu a pokusil se znovu soustředit na psaní. Avšak myšlenky se mu proti jeho vůli nadále rozlétávaly všemi směry. Nyní pro změnu k masivním dveřím vedoucím z centrálního archivu do klášterní kaple. Včera večer bylo v kapli nalezeno bezvládné tělo asi sedmdesátiletého mu ţe. Cedrik se vracel z večeře, kdyţ ho do knihovny přitáhl nezvyklý shon knihovníků. Vzrušeně si mezi sebou šeptali a na jejich tváři se při pohledu na bezvládného starce nezračilo ţádné zděšení nebo starost, ale druh jakéhosi rozhořčení a zadostiučinění. Cedrik si nebyl jistý, co se v 14

kapli přihodilo, neboť ţádný z knihovníků mu na jeho otázky nedal přímou odpověď. Od W ienta se mu podařilo zjistit jen to, ţe tím starcem byl Brys ze Selenu, který přicestoval do W artsily ve stejný den s Cedrikem. Byl to právě Brys, kdo Cedrikovi tehdy pomáhal ošetřit zraněného Nata. Z jeho vyprávění anděl pochopil, ţe se do kláštera vrátil po půl roce cestování a nesmírně touţil opět vidět paní W artsilu. Toho času nevypadal knihovník na víc neţ dvaadvacet let. Podivné. Dokonce i Nat Cedrikovy dotazy odbyl s tím, ţe Brys porušil základní klášterní pravidlo a stal se tak obětí tragické nehody. Cedrik si slíbil, ţe se v tom nebude šťourat, ale sama kaple a komnaty paní W artsily, které se za ní rozkládaly, přitahovaly jeho pozornost. Po týdnu stráveném v klášteře se anděl nudil. Neuměl být sám, chyběla mu společnost a zejména ta dámská. Do kláštera měly ţeny přístup zakázán. Pokud měly zájem o některý ze svitků, kaţdý večer odjíţděla droţka plná objednaných listin taţená oslíky tu nelem do vesnice na druhé straně hory, kde se nacházela studovna pro ţeny. Jedinou

ţenou

v prostorách

kláštera

byla

paní W artsila,

představená, která udrţovala kontakt výhradně se svými knihovníky. Z toho mála, co si mezi sebou občas špitali, anděl pochopi l, ţe je to ţena nevídané krásy, avšak nedotknutelná téměř jako bohyně. Dopsal posledních pár řádek, pak opatrně vysušil přebytečný inkoust a svitek sroloval. Musel si jít protáhnout svaly a provětrat křídla. A také popřemýšlet, co s načatým večerem.

W artsila

byla

šestnáctiletá

nadmíru dívka,

oči

krásná

ţena.

hluboké

jako

Pleť

měla

zelené

hebkou

navarské

jako moře,

plavovlasá hříva jí spadala aţ po pás a na rtech jí pohrával smyslný úsměv. Dokázala se usmát na tisíc způsobů a kaţdý výraz její tváře byl výmluvnější neţ slova sama. Postavy byla drobné, avšak s křivkami plnými na patřičných místech. Málokdo by jí hádal víc neţ 15

pětadvacet let. Ale její hlas nezněl tak mladě, její hlas jiţ byl zbarvený mnoha lety a kromě ní samé nebyl v klášteře nikdo, kdo by s jistotou dokázal říct, kolik desítek let paní W artsile bylo. Pročísla si prsty své vlnité kadeře a pramen spadající do čela stáhla za ucho. Seděla za stolem v přední části svých komnat, která slouţila jako pracovna. Dveře této místnosti ústily do kaple, takţe nehrozilo, ţe by představenou mohl rušit jakýkoliv ruch v centrálním archivu. Místnost byla ozářená desítkami věčných svící a podlaha byla pokryta dlaţdicemi,

které

se

po

obvodu

místnosti

skládaly

v

obrazec

pentagramu. Stejné obrazce byly i v ostatn ích místnostech a dokonce i obvod soukromé zahrady, do které ústily jedny ze dveří, zachovával tentýţ tvar. Paní

W artsila

ze

svých

prostor

nikdy

nevycházela.

Ani

při

kaţdodenním setkání s knihovníky. Před velkými dvoukřídlými dveřmi byl přistaven oltář, k e kterému představená mohla přistoupit, aniţ by opustila

pentagram.

W artsila

by

dokázala

hranice

pentagramů

překročit, kdyby opravdu chtěla, obrazce však tlumily její touhu to udělat. Zvolila si svůj osud jiţ před dávnou dobou a stanovila přísná pravidla klášterního řádu. Nebylo jich mnoho, zato jejich porušení pro hříšníky znamenalo velmi těţké a nevratné následky. Čas od času paní W artsila zavzpomínala na staré časy a někdy si i pohrávala s myšlenkou vrátit se opět do společenského ţivota. Ale pak se ozva l její smysl pro povinnost a slib daný sobě samé a ona se znovu zavrtala do práce. Do studia svitků, účetních knih, ekonomiky provozu kláštera a organizačních věcí. Kaţdý den bylo potřeba schválit či zamítnout

mnoho

ţádostí

předkládaných

knihovníky

a

také

jim

poskytnout tu trochu potěšení z pohledu na její nevšední krásu. W artsila potřebovala vědomí, ţe je jedinou ţenou jejich ţivota, jejich nádhernou bohyní. To vědomí ji udrţovalo jiţ roky takovou, jakou si slíbila být. 16

Dokonce ani ta nešťastná nehoda, co

se přihodila

předchozího dne v kapli, to nezměnila. Mohlo to dopadnout mnohem, mnohem hůř. Nepříjemné

na

zvoleném

způsobu

ţivota

bylo

občasné

období

intenzivní nudy. Ţivot v odloučení po mnoha letech strávených v centru

dění

měl

neblahý

vliv

na

W artsilinu

náladovost.

Krom

pravidelných večerních setkání se ji uţ jen velmi zřídka odváţil některý z knihovníků vyrušit. Nikdo si nechtěl léčit rány po jejím vzteklém záchvatu. W artsila obrátila pozornost zpět k účetním listinám rozloţeným po desce stolu, ale po c hvilce zdvihla hlavu a pátravě se zahleděla ke dveřím. Jakoby za nimi někdo váhavě postával. To se občas stávalo, ale obvykle v knihovníkovi převládl pud sebezáchovy a raději včas odešel. Její citlivý čich upoutala zvláštní, nikoliv nepříjemná vůně moře a javorového sirupu. Vztek probuzený opováţlivostí ji rušit, ještě vzrostl, kdyţ se ozvalo tlumené zaklepání. Zaplavil ji nevěřícný údiv a zmatek, kdyţ si uvědomila, ţe klika dveří se pohnula a dveře se otevírají. Pak opováţlivec vstoupil, zavřel za sebou, m írně se uklonil a omluvně se na W artsilu usmál. „Neruším?“ Takřka proti své vůli vykouzlila na své tváři úsměv a kdyţ pocítila ohromnou ţivotní energii, která do místnosti vstoupila s příchozím, veškerý vztek jiţ definitivně vyprchal… *** Musilo být jen několik minut před půlnocí, kdyţ Nata sedícího na lavičce

před

Cedrikovým

pokojem

probraly

blíţící

se

kroky.

Posledních několik dní strávil knihovník zkoumáním svého báječného úlovku a testováním účinku odvaru z paprstníku na své osobě. To, co zjistil, bylo natolik úţasné, ţe se chtěl s Cedrikem o svůj obje v podělit. Čekal tu na anděla tak dlouho, aţ na lavičce usnul. Ze tmy se konečně vynořil anděl, kývl Natovi na pozdrav a věnoval mu unavený úsměv. 17

„Tak jak?“ Přesně na tuto otázku Nat čekal. Sotva Cedri k otevřel dveře pokoje, nahrnul

se

dovnitř

nečekaje

na

pozvání,

popadl

jednu

z knih

poloţených na nočním stolku, namátkou ji otevřel a podrţel Cedrikovi před očima. „Co je tam napsané?“ „Nemám tušení“, pokrčil anděl rameny, „vţdyť je tu tma jak v pytli. Nech mě alespoň zapálit svíčku.“ „Nemusíš nic zapalovat, chtěl jsem jen říct, ţe já to přečíst schopný jsem! Nejenţe uţ nejsem slepý a nemusím pouţívat magii, abych získal zrak, ale vidím teď svět v nádherných barvách, rozmanitých detailech a co víc, vidím ve tmě jako za bílého dne! Chtěl jsem tě poţádat, zda bychom mohli podniknout několik honů na paprstník, dokud je v květu, abychom si udělali zásoby pro pozvednutí věhlasu kláštera. Paní W artsila je mým objevem velmi potěšena. A přinesl jsem ti šálek odvaru z paprstníku pro případ, ţe by tě zajímalo noční vidění. Určitě by se ti to mohlo hodit při studiu, nekazil by sis oči chabým světlem svíce a taky bychom mohli lovit po tmě a -“ Nat se zarazil, kdyţ si uvědomil, ţe Cedrik sedí v křesle a nic neříká. „Cedriku?“ Anděl sebou trhl. „Omlouvám se, Nate, jsem hrozně unavený. Poletíme s tebou do roklin, třeba hned zítra, ale teď, jestli dovolíš...“ Teprve teď si Nat ve svém nadšení uvědomil tmavé kruhy pod očima a vyčerpané drţení andělova těla. „Tak zítra,“ tiše vyšel ze dveří a opatrně za sebou zavřel. Srdce mu stále ještě bušilo nadšením z toho, ţe pověsti o paprstníku nebyly plané a ţe měl to štěstí jeho účinky vyzkoušet. *** Dny plynuly a květů paprstníku vykvétalo čím dál tím méně, aţ 18

konečně přišla ch víle, kdy jiţ nebylo co lovit. Nat musel uznat, ţe přítomnost anděla a jeho okřídleného ryzáka lov velmi zefektivnila. Cedrik s Vandalem za asistence větrného démonka W ienta dokázali nahnat polétavé květy do jakéhosi víru, ve kterém je Nat jiţ bez velké námahy polapil do sítě. Natovi byly na jeho ţádost přiděleny zvláštní prostory kláštera určené pouze pro sušení a zpracovávání květů. Povýšil v očích kolegů a dokonce i W artsila mu věnovala jeden ze svých dech beroucích úsměvů. Dnešní návštěva roklin měla bý t poslední. Cedrik jiţ sepsal svou Obhajobu a dalšího rána se chystal odletět s Vandalem z kláštera. Také W iento měl s knihovníkem váţnou rozmluvu. Rozhodl se opustit knihovnu a zabydlet se v ryzákově hřívě. Natovi z toho všeho bylo malinko smutno. Na andě la si zvykl, i na Vandala, na kterém se dokonce proletěl několikrát úplně sám. W iento alespoň slíbil, ţe čas od času přiletí na návštěvu. Starý muţ seděl v trávě a pozoroval Cedrika, kterak dovádí nad loukou s ryzákem. Dělal mu starosti. Během posledních d vou týdnů anděl lehce zhubl, kruhy pod očima svědčily o přetrvávající únavě a Nat si dnes ráno všiml, ţe jeden pramínek vlasů Cedrikovi přes noc úplně zbělal. Anděl byl toho názoru, ţe mu moţná nesvědčí pobyt v podmořských výškách, ale Nat měl silný pocit, ţe v tom to nevězelo. V noci na dnešek měl stařík podivný sen. V tom snu viděl nádhernou ţenu milovat se s černým andělem. Jí do tváře neviděl, ale v andělovi poznal Cedrika. S vlasy bílými jako sníh... *** W artsila naslouchala blíţícím se krokům a odoláv ala pokušení se rozběhnout ke dveřím a uvítat příchozího s otevřenou náručí. Znovu pročítala dopis, který drţela v ruce. Ještě včera si nalhávala, ţe má vše pod kontrolou, ţe se nic nemůţe stát. Ale rozhovor se starým knihovníkem a jeho dopis, který ji po večerním setkání prostrčil 19

mezerou

pod

dveřmi,

svědčily o

opaku.

Dříve

by

toto

vědomí

neznamenalo pro W artsilu mnoho, ale dnes to bylo jiné. Tentokrát jí záleţelo na tom, aby se nic nepokazilo a nechtěla nic riskovat. Mlčky naslouchala opakovanému klepání na dveře komnaty a smutně sledovala, jak se klika otáčí, ve snaze příchozího otevřít. Ale dveře byly zamčené. Dotkla se mosazného klíče v zámku dveří. Jak snadné by bylo pootočit klíčem a odemknout! Odtáhla chvějící se ruku od chladného kovu a chvatně pood stoupila. Neodpověděla na naléhavé volání a raději se otočila a spěšně zamířila do své soukromé zahrady, aby

ji

důvěrně

známý

hlas

nesváděl

změnit

právě

učiněné

rozhodnutí... *** Černý anděl povolil ryzákovi otěţe a vytáhl ze sedlové brašny mapu. Slíbil Natovi, ţe neţ se vrátí do Tarn´Utu, předá jeho dlouholetému příteli balíček s odvarem z paprstníku a nějaké svitky a dopisy. Přítel se jmenoval Osiris a přebýval v kráteru sopky. Sopka nebyla tak docela při cestě do Tarnutu, ale Cedrik starému pánovi nedoká zal odmítnout a bez námitek souhlasil. Teď si nebyl úplně jistý, zda se neunáhlil. Podle všeho bude s Vandalem muset proletět vzdušným proudem plným nebeských přepravců a kurýrů. To znamenalo potkat se s mnohými anděly, kterým byl trnem v oku uţ od svého d ětství. Cedrikovi se sice nikdo z nich neodvaţoval f yzicky váţně ublíţit, protoţe se báli jeho děda, ale velice rádi mu znepříjemňovali ţivot. Vţdycky se našel někdo, kdo mu vmetl jeho nečistý původ a kdo si chtěl praštit. Jak Cedrik rostl, naučil se jejic h útokům bránit a časem se jen málokdo odváţil na něj vztáhnout ruku. Mladý anděl také zjistil, ţe oproti ostatním je fyzicky mnohem odolnější a je schopen pobývat v prostředí, které andělům působilo zdravotní obtíţe. Naučil se toho vyuţívat a začal svou o dlišnost vnímat ne jako něco méněcenného, ale jako výhodu. Stejným způsobem vnímal i svého okřídleného koně. 20

Po půlhodině letu před sebou konečně spatřil vrcholky Dikobrazích hor a nad nimi v širokém pásmu rozptýlený nespočet levitačních korábů taţených ne beskými koňmi a ještě více kurýrů. Mohl je zkusit podletět, ale kličkováním mezi pohyblivými skalními štíty by si nijak nepomohl. Bylo by to zbytečně nebezpečné a pomalé. Zamířil tedy do proudu a včlenil se mezi ostatní. Pozvolna se proplétal mezi přepravc i na druhou stranu a směřoval svého koně na severozápad. Po asi kilometrovém

pásmu

mraků

měl

následovat

jiţ

bezproblémový

dvouhodinový let ke kráteru. Obklopen neprůhlednými mraky se necítil nejlépe. Od chvíle kdy opustil vzdušný proud, v něm sílil pocit, ţe ho někdo sleduje. Vandal nespokojeně pofrkával, jako by to vnímal stejně. “ Mám se proletět a zjistit, kde na nás číhají a co jsou za č? ” ozval se znenadání W iento v Cedrikových myšlenkách a rozevlál Vandalovu zlatou hřívu. “ To není úplně špatný nápad, d íky.” Cedrik si nenápadně upravil dýky ve svých botách a z brašny u sedla vytáhl foukačku s uspávacími šipkami a zasunul si ji za pas. Netušil, zda se v mracích skrývají lapkové nebo jen někdo z jeho známých, kdo se chce na jeho účet povyrazit. W iento byl zpět během několika okamţiků a v rychlosti ze sebe vychrlil, co z útrţků myšlenek pronásledujících pochytil. Nebyli to lapkové, ale vtipálci, co se rozhodli sebrat Cedrikovi sepsanou Obhajobu a pobavit se. Cedrik

uţ

téměř

vystoupil

z

oblak,

kdyţ

periferní m

viděním

zaregistroval pohyb vpravo za sebou. Popohnal Vandala, aby se dostali dál do přehlednějšího prostoru a obrátil ho čelem k nezvaným společníkům. Byli tři a všechny Cedrik dobře znal. Patřili do klanu, který se nikdy netajil se svými názory na jeho původ, a snaţil se kdysi vyhostit jeho matku z nebes. “Kampak, Cedriku! Tudy se přeci neletí do Tarn´Utu. Ţe bys měl 21

nakonec přeci jen dost rozumu a s tou zrzavou zrůdou se u Obhajoby raději neukázal?!” Cedrik se neobtěţoval odpovídat. Věděl, ţe tak či o nak si andělé najdou záminku zaútočit a raději sledoval toho jezdce, který nemluvil a snaţil se mu nenápadně dostat do zad. Druzí dva jezdci se přibliţovali zpředu, aby mu zablokovali únikovou cestu.

Jenţe

Cedrik neměl v plánu utíkat. Jen dál mlčel a čeka l. “Máš zajímavý balíček za sedlem, co kdybys nám ukázal, co v něm máš?” Jezdec za jeho zády se přiblíţil a natáhl se pro balíček. To byla

chyba.

Vandal

sklopil

uši,

nespokojeně

zafuněl

a

vyhodil

zadníma nohama. Opováţlivec dostal plný zásah oběma kopyty d o hrudi, byl vymrštěn ze sedla svého valacha a pokračoval v neřízeném letu směrem k zemi. Bělouš se váhavě snášel za ním. Cedrik máchl křídly, odrazil se od sedla a skočil po útočníkovi blíţícím se zleva. Strhl ho z koně a uštědřil mu ránu pěstí do břicha, aţ se anděl zlomil v pase. Pohotově vytáhl jednu z uspávacích šipek, co měl za pasem a bodl ji nešťastníkovi do ramene. Ke třetímu útočníkovi stočil pohled právě ve chvíli, kdy zakládal střelu do své kuše. Anděl byl modrý vzteky a očividně mu záleţelo jen na tom Cedrika zabít. Následky ho nijak nezajímaly. Cedrik věděl, ţe nemá šanci střele uhnout, pokud se nestane nějaký zázrak. Jeho protivník patřil k nejlepším střelcům klanu. Zamířil černému andělu na srdce a vychutnával si ten okamţik. Přestal se soust ředit na své okolí, necítil se ohroţen. Kdyby zabiják věděl něco víc o Cedrikových koních, jistě by věnoval větší pozornost sílícímu varovnému rţání.

Obrovského

ryzáka zahlédl jen několik okamţiků před sráţkou. V plné rychlosti naletěl Vandal střelcovu ko ni plecemi na krk, aţ se bělouš přetočil kolem své osy. Střelec upustil kuši a snaţil se dostat mimo dosah kopyt svého koně vyděšeně kopajícího kolem sebe. Nebyl dost rychlý, vykřikl bolestí, kdyţ jedno z kopnutí naštíplo jeho pravé křídlo. 22

Zamířil k zemi s námahou udrţujíc výšku. Vandal zarţál z plných plic a zašklebil se na bělouše. Vyděšený kůň na nic nečekal, namydlený blesk by nebyl rychlejší. Cedrik měl po starostech. Popoletěl k Vandalovi, uznale ho pohladil po mohutné šíji a políbil ho na heboučké nozdry. “Pořád říkám, ţe seš nejlepší.” Koník nedočkavě šťouchl Cedrika do ramene. “No jo, vţdyť já vím, ţe si zaslouţíš trochu hmotnější odměnu.” Anděl zašmátral v kapse a vylovil hrst jablíček madrásy a jedno po druhém je ryzákovi podal na dlani. Pak ještě zkontroloval, zda Vandal nebyl někde zraněn a nakonec nasedl zpět do sedla. Cítil nesmírnou hrdost na svého okřídleného

přítele

a

ještě

jednou

ho

uznale

pohladil

po

šíji.

Odpovědí mu bylo tlumené rţání. Zbytek cesty uběhl bez potíţí, W iento hučel Cedriko vi do hlavy nadšené komentáře přestálé potyčky a spokojeně splétal a rozplétal Vandalovu hřívu. *** Přistáli na dně kráteru sopky Beldin zhruba v poledne, o několik minut později

vstoupili

do

ochranného

pole,

kde

panovaly

výrazně

příhodnější podmínky pro ţ ivot. Ve středu pole o poloměru přibliţně padesáti metrů stál malý dřevěný domek, z jehoţ komínu stoupal slabý dým. Anděl nechal Vandala popásat se na zeleném trávníku před domkem, kde důleţitě pokvokávaly tři slepice, a zaklepal na dveře chaloupky. Aţ po třetím zaklepání zaslechl blíţící se šouravé kroky. Dvířka se pootevřela a ve škvíře ve výši Cedrikových ramen se objevil zarostlý obličej starého muţe. Chvíli na návštěvníka mţoural přes silné brýle, ale nakonec otevřel dveře dokořán a vyšel ven. „Jsi podobný svému otci víc, neţ bych čekal.“ Prohodil ledabyle k zaraţenému andělu a namířil si to k pasoucímu se ryzákovi. Cestou se zastavil u velké nádrţe s vodou, aby v ní naplnil vědro, které pak postavil před Vandala. Anděl počkal, aţ se koník napije , pak oduzdil a 23

odsedlal. Ze sedlové brašny nasypal do prázdného vědra trochu ovsa a přihodil pár jablíček. „Jsi Cedrik Anthrange, syn horala Día a Samanty Ange? Neslyšel jsem o ţádném dalším andělu s antracitovým peřím.“ „To jsem, jen mě trochu překvapil o, ţe mě znáte. Protoţe, neurazte se, já o vás vím jen to, ţe jste Natův přítel a mám vám předat balíček s paprstníkem a nějaké písemnosti. Vy tedy znáte mého otce?“ „No jistě, svého času, ještě neţ Díos poznal tvou matku, trávili jsme já, Nat a jeho bratránek docela dost času cestováním po světě. Pak se Díos usadil a zbyly jsme jen já a Nat.“ „Netušil jsem, ţe Nat je tak světaznalý. Ani se nezmínil, ţe zná mého tátu.“ „No víš, on je vlastně tvůj kmotr. Jenţe kdyţ se dostal do spárů té zatracené W artsily, změnil se. Ona ho změnila. Uţ s ním nikdy nebyla taková legrace, nerad opouštěl klášter, aţ tam zůstal nadobro. Uţ jsem se s ním neviděl pár let. Čas od času mi napíše, ale to je vše.“ „Mám pro vás nějaký dopis. A hlavně odvar z paprstníku. Doporučuji vypít co nejdřív, myslím, ţe nebudete litovat.“ „Váţně našel paprstník? Kvůli té zatracené kytce jsme kdysi klášter navštívili. Myslím, ţe to byla chyba. Přesněji řečeno, byl to moc špatný nápad vetřít se na setkání s představenou.“ „Tomu nerozumím. Co je špat ného na paní W artsile? Mně přišla úţasná, jiná, neţ ostatní, co jsem poznal, ale úţasná.“ „Aby taky ne, vţdyť je to sukuba! Je sice hezké, ţe se před lety stáhla ze společnosti, protoţe začala cítit výčitky kvůli svým mrtvým nebo skoro mrtvým exmilencům, a le pořád je tím, čím je. Je nebezpečná.“ „Sakra... A já si namlouval, ţe trpím podmořskou výškou...“ Anděl nevěřícně zatřásl hlavou. „Tak sukuba...“ „Změnilo by se něco, kdybys to věděl?“ „Nejspíš 24

ne,

pravděpodobně

bych

vsadil

na

svou

regenerační

schopnost. Počítám, ţe jen díky té jsem ještě tady a jen s několika šedivými vlasy.“ Osiris konečně rozbalil balíček a otevřel lahvičku s tmavou tekutinou. Přičichl a opatrně ucucnul malý doušek. Pak do sebe nalil naráz celý obsah lahvičky a zašklebil se. „Za jak d louho by to mělo účinkovat?“ „Zrak se začíná zlepšovat postupně a postupně se zlepšuje i noční vidění. Hádám, ţe nejvýraznější rozdíly jsou patrné během prvních tří hodin.“ Stařec otevřel jeden z dopisů a snaţil se zaostřit na jeho obsah. Zřejmě to byl dlouhý dopis, čas od času od něj čtenář odtrhl oči a zkoumavě si prohlíţel přes jeho okraj obědvajícího návštěvníka. Nemýlil se, oči po matce, ale jinak celý Díos. Aţ na ta křídla, samozřejmě. Vrátil se zpět k dopisu, roztrţitě se poškrábal na nose a povzdechl si. „Snad ne špatné zprávy?“ všiml si Cedrik jeho ustaraného výrazu. „Ne tak docela. Myslíš, ţe bys mě mohl vzít do Tarn´Utu s sebou? Mám tam nějaké vyřizování kvůli tomu Natovu objevu a docela to spěchá.“ „Proč ne, nemyslím, ţe by Vandal měl problém uné st dva jezdce. Případně občas poletím po svých. Ale mám jednu prosbu.“ „A to?“ „Měli bychom letět v noci. Cestou sem jsme měli nějaké nepříjemnosti a s pasaţérem bez křídel bych podobným potíţím nerad čelil.“ „To není problém, alespoň otestuji noční vidění . Můţu vědět něco bliţšího o zmíněných nepříjemnostech?“ Bouchly okenice, do místnosti se přihnal W iento a zcuchal Osirisovi vlasy. „Zdravím, starouši, nebudeš mi věřit, co se nám při cestě sem přihodilo!“ Cedrik obrátil oči v sloup, usmál se na starého mu ţe a šel se podívat ven za Vandalem. 25

*** Cedrik přecházel nervózně sem a tam před zavřenými dveřmi velké prosklené budovy bez střechy, ve které před několika minutami dokončil svou obhajovací řeč. Nyní čekal, aţ pětičlenná komise rozhodne o jeho dalším os udu. Nedával si velké naděje. Jak tak pozoroval výrazy jednotlivých členů v průběhu Obhajoby, bylo mu jasné, ţe o nestranné komisi se mu mohlo jen zdát v nějakém opravdu naivním snu. Jensen Bleux a Olsen Dix byli andělé, ani se neobtěţovali předstírat záje m o jeho práci, Mariu

Ambrosa

byla

ţena

trpící

nenávistí

k

muţům,

nikdy

neopomenula nějakého poníţit, pokud se jí naskytla příleţitost. Nezaujatí mohli být jen diablo Zixifer Publius, chovatel horských koní a orlích dráčků a pak předseda komise Dagobert Ts illa. O jeho smyslu pro spravedlnost uţ slyšel Cedrik vyprávět mnohé a věřil, ţe bude stát na jeho straně. Pokud Dagobert dá hlas Cedrikovi, zbývaly dvě moţnosti, jak se komise rozhodne. Pokud anděl nepřesvědčil diabla, tak výsledkem hlasování bude čtyři k u jedné proti a to znamená konec šancí na licenci. Pokud mu diablo dá svůj hlas, pak to skončí tři ku dvěma a předseda můţe vyuţít svého práva druhého hlasu k vyrovnání skóre a přizvat k rozhodování důvěryhodnou další stranu s právem hlasu v komisi. Pokud obhajovaný nemá takového obhájce, koná se obhajoba znovu o rok později. Takţe v nejlepším případě mohl Cedrik očekávat opakování celého procesu… Zatracení andělé. Ale dalo se říct, ţe to černého anděla nijak zvlášť nepřekvapilo. Korupce se rozlézala vš ude, nejen na nebesích. “Tak co, mám tam zaletět poslechnout si, jak to vypadá?” nabídl se W iento. “To není třeba, díky. Je celkem jasné, jak to dopadne,” zavrtěl 26

odmítavě anděl hlavou. Rozmrzele sledoval skrz sklo, kterak se Dagobert Tsilla zvedl ze ţidle a míří ke dveřím, aby Cedrika pozval dovnitř, vyslechnout si rozsudek. Sotva

vstoupil,

komise

obřadně

povstala

a

Dagobert

promluvil:

“Komise dospěla k poměru hlasů dva ku třem ve váš neprospěch, nicméně v souladu s pravidly Obhajoby uplatňuji své právo dr uhého hlasu a přidávám tento hlas ve váš prospěch. Pokud máte Obhájce, ţádám, abyste ho povolal. Pokud ne, dostavte se opět za rok a vaše práce bude přezkoumána.” Cedrik si vyslechl rozsudek, ale nevěděl, jak by měl reagovat. Měl mít radost, ţe neztratil š anci na licenci úplně, přesto ho zaplavilo rozčarované zklamání. Tolik práce a úsilí do toho vloţil a téměř zbytečně. “Cedriku Anthrange, kdo je váš Obhájce?” přerušil nastálé ticho Dagobert, nevšímaje si úšklebků andělů po své levici. “Obávám se, pane, ţe nemám-“ “Promiňte prosím, váţená komise, ţe jsem se opozdil. Zdrţel jsem se v archivu knihovny,” ozvalo se od skleněných dveří. Všichni se zadívali tím směrem a Dagobert se příchozímu uctivě uklonil. “Vy jste obhájce Cedrika Anthrange, mistře Osirisi?” Ce drikovi spadla čelist. O mistru Osirisovi a jeho zásluhách na poli magie kolovaly nejrůznější historky, anděla vůbec nenapadlo, ţe stařík z kráteru sopky je mistrem Univerzity Tarn´Utu. “Kdepak, jsem tu pouze jako svědek a zástupce Obhájce, který se bohuţel nemůţe dostavit osobně. V tomto dopise Obhájce uplatňuje své právo hlasu v komisi. Prosím, posuďte jeho závěry sami.” Osiris předal srolovaný svitek do rukou Dagobertovi, který ho se zájmem rozbalil. Jeho oči klouzaly řádek po řádku a úsměv na jeho tváři se pozvolna rozšiřoval. “Prosím, pánové a dámo, můţete se přesvědčit.” Andělé dopis dočetli a nespokojeně si mezi sebou něco šeptali. 27

“Krom předání posudku jsem byl poţádán o vyřízení vzkazu komisi, který zní následovně.“ Osirisovi se v ruce objevil drobn ější svitek, jedním pohybem jej rozvinul a začal předčítat. „Váţená komise, tímto posudkem bych chtěla poděkovat Cedrikovi Anthrange za záchranu ţivota mého oddaného knihovníka Nata Essoriela a za neocenitelnou pomoc při lovu paprstníku jasnozřivého. Ani

jedno

z

toho

by

nebylo

moţné

uskutečnit

bez

existence

výjimečného plemena koní, které Cedrik Anthrange vyšlechtil. Přeji mu mnoho dalších úspěchů v jeho práci a uplatňuji své hlasovací právo v jeho prospěch. Kdyby snad kdokoliv zpochybňoval pravost tohoto dopisu nebo mé hlasovací právo, jsem ochotna se dostavit osobně. Ovšem, prosím o zváţení moţných následků takové návštěvy. S úctou W artsila Sukubia.” “Děkujeme, mistře Osirisi. Řekl bych, ţe tu není nikdo, kdo by chtěl obtěţovat paní W artsilu s poţadavkem osobní návštěvy, ţe?” Z tváří andělů se vytratila modř. Nedalo se odhadnout, co by taková návštěva mohla znamenat. Oba dobře věděli, proč se sukuba před lety stáhla ze společnosti. “Výborně. Tímto vyhlašuji konečný poměr hlasování čtyři ku třem ve prospěch Cedrika Anhtrange a uděluji mu licenci k provozování výdělečné činnosti v oblasti pozemní a nebeské dopravy. Prosím členy komise o podpis vedle pečeti Univerzity.” Dagobert se podepsal na listinu jako první a předal ji diablovi. Jakmile se podepsali anděl é a Mariu Ambrosa, spěšně se uklonili a opustili budovu. Diablo přistoupil k Cedrikovi

a poklepal mu na

rameno. “Víte, hrozně rád bych viděl toho ryzáka, o kterém se zmiňuje posudek, bylo by to moţné?” “Ale jistě, třeba hned!” Cedrik třikrát hvíznul. V dá lce se ozvalo zařehtání. O chviličku později spatřili skrz skleněné stěny blíţícího se 28

okřídleného koně. Zakrouţil nad prostorem budovy Obhajoby a pak zamířil přímo do jejího středu. Silným máchnutím křídel změkčil přistání svého obrovského těla. Budova se zachvěla a skleněné tabule zadrnčely. Vandal udělal několik krůčků k Cedrikovi a znovu zarţál, aţ si zbylí členové komise zacpávali uši. Vypadal opravdu skvěle, s rozevlátou hřívou, se kterou si pohrával větrný démonek. Cedrik se rozesmál, rozcuchal rados tně Vandalovi zrzavou čupřinu a vyndal z kapsy několik jablíček. “Rozený herec, ţe?” poplácal koně po šíji zjevně pobavený Zixifer. “Mám ve svém horském stádu několik klisen s podobným nadáním. Nehcete se přiletět podívat?” “Ale velmi rád, ostatně, Vandalo va matka je, jak jsem se dopátral, původem z vašeho chovu.” Pak k Cedrikovi přistoupil Osiris a podal mu ruličku pergamenu. „Nat mě poprosil, zda bych ti mohl předat tohle. Je to soukromý vzkaz pouze do tvých rukou. A gratuluju, tu licenci sis poctivě vysl ouţil bez ohledu na to, ţe se to ti andělští mizerové budou snaţit všelijak shodit. Co takhle zajít na skleničku? Řekl bych, ţe je co zapít?!” *** Cedrik

roztrţitě

naslouchal

rozjařené

diskusi

mezi

Osirisem

a

Zixiferem na téma sopečných drakoplchů, kdyţ si vzpomněl na Natův dopis. Opatrně svitek rozloţil na stůl a začal číst text psaný úhledným modrým písmem. Milý Cedriku, chtěl bych se omluvit, že jsem Ti znemo žnil ro zloučit se s pani Wartsilou, leč věřím, že v této chvíli již chápeš důvod mého počínání. Pro tvou bezpečnost bude lepší, když u ž se v klášteře nikdy neobjevíš. Vím, že jsem Ti nepoděkoval za záchranu svého života, ani za velkou pomoc při mém paprstníkovém běsnění. Ber tedy účast paní Wartsily na tvé Obhajobě jako mé poděkování. Byl bych moc potěšen, kdybys někdy napsal, jak se Ti daří. A po zdravuj svého otce, 29

snad si na mě po těch letech ještě vzpomene. Hodně štěstí. Tvůj kmotr Nat Essoriel Naspodu

pergamenu

v pravém

rohu

se

skvěl

vylisovaný

květ

paprstníku. Cedrik se pro sebe usmál. Ještě před měsícem neměl ani tušení, ţe něco jako paprstník vůbec existuje. A přitom, hříčkou osudu, právě díky této neposedné rostlince teď drţel vytouţenou licenci v rukách. Šenkýřka se naklonila nad stůl, dolila jeho společníkům prázdné poháry červeným ví nem. I Cedrik si nechal dolít. Zixifer zvedl svůj pohár nad stůl. „Pánové, na co budeme připíjet teď?“ „Já připíjím na sílu ţen!“ pozvedl svou číši Osiris. „Na krásu našich koní!“ zahlaholil Zixifer. Cedrik se pousmál a zvedl svůj pohár k ostaním. „Na květy paprstníku!“

30