Na kus řeči s Historií

Na kus řeči s Historií Na lavičce u svatého Václava svěřila se mi ta stará dáma při skleničce. Že jde na ni únava však má to zůstat jen mezi náma

Historie, to je stará dáma. Přesto nebo snad právě proto jsem s Ní chtěl zapříst řeč. Nacházel jsem ji při procházení městem Olomouc na různých místech. Ledaskde zanechala svoji stopu, svůj dotek, svoji vůni. Můžeme-li takový ten obstarožní zápach nesoucí v sobě tíhu staletí vůbec považovat za vůni. To není jen zatuchlost šatních skříní našich prababiček, ve kterých se mísí odér snad ještě prvorepublikového kabátu (víte přeci, jak starší lidé schraňují kdeco a neumí se s tím v pravý čas rozloučit?) s naftalínovými kuličkami proti molům. To není ani barokní symfonie pachů z kadidla a nedosažitelného koutu s vrstvou prachu, který je hájemstvím pavouků s jejich hmyzími oběťmi v sítích. To je těžký, hutný odér, který se vznáší jako cigaretový kouř u stropu a nejde za žádnou cenu vyvětrat. Odér plný molekul železa, jak se prolévala krev. Když jsem poprvé přišel na Václavské náměstí v Olomouci, byl jsem ještě malý chlapec. Už tehdy jsem však cítil nejen v nose, ale i ve svých mladých kostech, které ještě nebyly tolik vnímavé, že právě tady bydlí Historie. Rád jsem se na to místo čas od času vracel. A často jsem tak ve vší tichosti dělal tiše sám. O něco starší pak i s lahví vína, která by nám dělala společnost. Myslím si, že nejkrásnější je toto místo na podzim. Přijít sem v podvečer, kdy se má každou chvílí zešeřit. Historie začne vylézat ze stínů a s tím, jak na náměstíčko padá tma, se rozhovoří. Vím, že sklenka

vína jí trochu rozváže jazyk. Nikdy jsem si ovšem nebyl úplně jistý tím, jaké víno má ráda. Nikdy jsem se Jí na to nezeptal. Já třeba dávám přednost červeným suchým, těžkým vínům. Starší, uleželé ročníky, to je to, co mám rád. Ale v tomto případě váhám, jestli Ji tím neurazím. Nebylo by vhodnější mladé víno? Takové, které nás hned neunaví. Svatomartinské, když už je ten podzim, polovina listopadu? Trošku se Jí vlichotit, dát Jí najevo, že je mladičká, v nejlepších letech, život a vše s ním spojené má teprve před sebou. To by ale bylo nejspíše příliš pokrytecké a Ona by takový nekalý záměr jistě hned prohlédla… Ještě za světla se posadím na lavičku. Mám štěstí, takřka nikdo tu není, jen sem tam někdo přijde, aby vstoupil do katedrály svatého Václava nebo navštívil právě probíhající výstavu Ivana Theimera „Via Lucis“ v Arcidiecézním muzeu. Za mými zády jsou staré stromy, listí na zemi už v takto pokročilý podzim ztrácí jasné barvy. Jen právě spadané listí jinanu dvoulaločného na nádvoří muzea je ještě zářivě zlaté. Pár listů je ještě na větvích. A jsou to vlastně vůbec listy, když je jinan jehličnatý strom? Během těchto mých úvah se zešeří a já najednou pocítím, že nesedím na lavičce tak zcela sám. Vycítím, že přišel ten správný okamžik otevřít láhev vína a rozlít nám do skleniček, které jsem prozřetelně vzal s sebou. Nechci s Ní pít z jedné láhve, kdoví, co za nátky a opary z minulosti si pěstuje na rtech. Chvíli sedíme vedle sebe, dopřejeme si první doušek a já doufám, že má volba vína byla ta správná. Vyčkávám, až se dá sama od sebe do řeči. Nenaléhám. Možná se do té doby ještě jednou či dvakrát napiju, i Ona poválí víno na jazyku, na patře, po svých chuťových buňkách. Ani vlastně nevím, jak dlouho trvá tento nezbytný prolog našeho setkání, ale najednou mám svoji sklenku prázdnou… Když v tom se rozhovoří, jak to vlastně celé kdysi začalo. K mé úlevě si odpustí vyprávění o pravěkém osídlení Václavského pahorku v době čtyři tisíc let před naším letopočtem. Nejsem nejspíše připravený poslouchat, jak tady Kopčem, Mamutík, Veverčák

a Žabka lovili mamuty. Zrovna tak období Velké Moravy vezme značně zkrátka a začne až přemyslovskou historií. Vždyť začít lovci mamutů, proseděli bychom tu celou noc, která už bude chladná. A snad i Jí paměť tak dobře nesahá za více než tisíc let. Ale nechci Ji podceňovat. Přesto bych Jí kolikrát přál schopnost zapomínat. Na úvod vypráví historku obsaženou i v Kosmově kronice. O tom, kterak Břetislav, syn Oldřicha a Boženy, byl údělným přemyslovským knížetem pro Moravu a Olomoucký hrad byl jeho sídlem. Proto se mu také říká Přemyslovský hrad. Stavení to bylo dřevěné, a tak se během krutých zim museli s manželkou Jitkou ze Svinibrodu k sobě často choulit. Z toho choulení měli pět synů, z nichž Vratislav II. se stal v roce 1085 prvním českým králem z rodu Přemyslovců a usedl na neméně chladném Pražském hradě. Snad jej na duši hřála alespoň česká koruna, kterou měl na hlavě. Z plejády jmen, která se snažím spojit si v přehledný rodokmen Přemyslovců, mi jde hlava kolem a vytvořit si v nich jakýs takýs přehled se mi sotva daří. Když si nějaké jméno dokážu přiřadit k dějinným událostem, dmu se radostí. Přemysl Otakar I., který byl třetím přemyslovským králem, zajistil v roce 1212 udělením „Zlaté buly sicilské“ od císařského krále Fridricha II. svému rodu český královský trůn dědičně. Proto na něj mohl usednout jeho syn Václav I. a následně Přemysl Otakar II., král železný a zlatý. Jeho syn Václav II. získal k české koruně i korunu polskou. Měl pět dětí, ovšem jenom jednoho syna, Václava III. Ten byl králem nejen českým a polským, ale i uherským. Olomoucký hrad, na kterém sídlila moravská větev rodu jako údělná knížata pro Moravu, se stal nakonec Přemyslovcům osudným. 4. srpna roku 1306 tady vraždou teprve sedmnáctiletého Václava III. vymírá jejich rod po meči a „Zlatá bula sicilská“, tři královské koruny, ani sotva narozená Václavova nemanželská dcera Alžběta, na tom nemohla nic změnit. Dnes by si Václav v hospodě nemohl ve svých letech dát ani pivo, před sedmi sty lety se stihnul oženit a zplodit dceru, ještě k tomu nemanželskou. Jedna z dcer Václava II.,

Eliška Přemyslovna, se provdala za Jana Lucemburského a to už byl v historii jen malý krůček k slavné vládě Karla IV., který to dotáhl až na císaře Svaté říše římské. To se však Historie rozvyprávěla příliš zeširoka. Pozvednu sklenku, že ji tím třeba ve vyprávění zastavím, jelikož by si mohla uvědomit, že má také nalito. Povede se. Rozhlížím se po Václavském náměstí a dávám si fakta do souvislostí. Zatímco byl na Václavském návrší v útlém věku zamordován přemyslovský král, který alespoň neumřel jako panic, tak zdejší katedrála je zasvěcena jeho jmenovci, svatému Václavovi. Nakonec, kníže Václav byl předkem krále Václava III. Narodil se pravděpodobně v roce 907, tedy je od sebe dělila doba čtyř staletí. Oba byli zavražděni, podříznuti nožem jak podsvinčata. Kdy se tak stalo svatému Václavovi, přesně nevíme, ale jedno z možných dat úmrtí uvádí rok 929. Od roku 1929, při tisíciletém výročí staroboleslavského mordu, bylo náměstí na Václavském či Dómském návrší pojmenováno Václavským náměstím. Zatím je mi tedy známo, jak to bylo se světskou vládou na Olomouckém hradě, ale katedrála, jejíž věž se před námi tyčí k temnému nebi, mi připomíná, že vedle této moci byla i moc církevní. Historie polkne lehký doušek a k mému úleku se vrátí opět ke kronikáři Kosmovi. Kronikářův údajný syn Jindřich Zdík byl totiž v roce 1126 jmenován v pořadí šestým olomouckým biskupem. Provedl dostavbu chrámu svatého Václava a učinil z něj katedrálu, když právě sem přenesl sídlo biskupství z olomouckého kostela sv. Petra a Pavla. Vedle stavby katedrály (dvouvěžové třílodní baziliky v románském slohu), kterou vysvětil v roce 1131, nechal postavit biskupský palác, kterému se dnes na jeho památku říká Zdíkův palác. Ten tvoří jádro celého Olomouckého hradu. Na západě přímo sousedí se samotnou katedrálou, na jihu s kostelem svaté Anny a kaplí svaté Barbory. Světicím zasvěcené svatostánky tu však v době Jindřicha Zdíka ještě nestály. Palác sloužil jako sídlo olomouckých biskupů a sídlo

kapituly, poradního sboru biskupa. V průběhu 13. století se palác rozšířil o budovu kapitulního děkanství s hospodářským dvorem.

Tak jako tehdy museli králové čelit intrikám a ostrým nožům, tak stavby často padly za oběť požárům. Když v roce 1265 poškodil veliký požár i katedrálu, nechal jí někdejší biskup Bruno ze Schauenburgu při opravě přistavět nové gotické trojlodí. Zachoval jen románské průčelí. Z té doby pochází i gotický základ kostela svaté Anny, který dnes vedle velkolepé katedrály působí jako chudý příbuzný. Přitom v něm probíhaly volby olomouckých biskupů a arcibiskupů. Biskupové však později přenesli své sídlo ze Zdíkova paláce do nového biskupského paláce, který se tak stal jejich novou rezidencí. Dnes je známý jako Arcibiskupský palác a nachází se od Václavského návrší nedaleko, na Biskupském náměstí. S výstavbou tohoto původně renesančního paláce začal biskup Stanislav I. Thurzo v první polovině 16. století a až do konce století v ní pokračovali jeho následníci. I budova kapitulního děkanství získala v první polovině 16. století renesanční podobu. O ní však máme jen mlhavou představu, jelikož během třicetileté války v první polovině sedmnáctého století byl areál Olomouckého hradu proměněn v trosky. Stejný osud postihl i nedávno zbudovaný biskupský palác. O obnovu města Olomouc a jeho reprezentativních sídel se zasadil především biskup Karel II. z Lichtenštejna – Kastelkornu. Ten během své funkce olomouckého biskupa v letech 1664 – 1695 doslova povznesl Olomouc z popela. Dal obnovit biskupský palác, kostel svatého Michala, premonstrátský klášter na Hradisku, či baziliku Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku. Nepravidelná barokní perla se začínala třpytit nejen díky italskému architektovi jménem Giovanni Pietro Tencalla, ale i olomouckým kameníkům a sochařům. Karel II. také obnovil zámek v Kroměříži a založil tamní Květnou zahradu. Kroměřížský zámek nadále sloužil biskupům a později arcibiskupům jako letní sídlo. Vedle stavební činnosti významně rozšířil biskupskou sbírku umění, třeba

o Tizianův obraz „Apollón a Marsyas“, který byl a dosud je její pýchou.

Ostatky Karla II. z Lichtenštejna – Kastelkornu jsou uloženy v kryptě katedrály svatého Václava. Věčné spočinutí tady našli i někteří další biskupové. S dalším douškem vína si dopřejeme příjemnou přestávku ve vyprávění. Sedíme chvíli mlčky a já si představuji tu barokní nádheru. Současná podoba Olomouckého hradu, dnes Arcidiecézního muzea, mi v této představě pomáhá. Navenek totiž působí barokně. Zrovna tak zdobený kočár kardinála Ferdinanda Julia z Troyer, který je v muzeu vystaven, a v němž kardinál v roce 1747 přijel do Olomouce, aby byl jmenován biskupem, tuto představu dokresluje. Za mými zády stojí barokní socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1724 od sochaře Jiřího Antonína Heinze. Toho času tolik oblíbený mučedník byl právě nedávno v roce 1721 svatořečen. Při pohledu na katedrálu svatého Václava musím více popustit uzdu své fantazii, jelikož ta je neogotická jako když přešije. Tomuto rozkvětu, vypráví mi Historie, nastal konec s vládou Marie Terezie. To jsme již dávno opustili Přemyslovce i Lucemburky, dokonce i Jagellonce, kteří v letech 1471 – 1526 chvíli seděli na českém královském trůnu. Habsburská panovnice v roce 1742 prohlásila Olomouc za pohraniční pevnost a nebylo nadále žádoucí budovat duchovní statky. Veškerá následující stavební činnost se měla týkat výstavby hradeb, bastionů, zbrojnic a vstupních bran. Jednou z nich do Olomouce v roce 1754 přijela. Na její počest byla pojmenována Terezská brána. Snad aby císařovna namíchla církevní mocipány a ukázala jim, kdo je větším pánem či paní, nechala přímo před biskupským palácem na Biskupském náměstí postavit Tereziánskou zbrojnici. Její základní kámen byl položen v roce 1768 a stavba byla dokončena během deseti let. V té době však, 5. prosince 1777, nechala olomoucké biskupství povýšit na arcibiskupství. Zbrojnice svému účelu sloužila až do roku 1989, kdy v ní ovšem sídlila zcela jiná armáda. Dnes je v ní sídlo Univerzitní knihovny.

S opevněním města a utlumením duchovní činnosti se rušily jednotlivé církevní řády, zavíraly se a bouraly kostely. Za své vzal kostel sv. Petra a Pavla, který stál právě na Biskupském náměstí a byl zbořen v roce 1792. Přitom dříve býval katedrálou, tedy biskupským kostelem, než tuto výsadu přenesl Jindřich Zdík na kostel svatého Václava. Kostel svatého Blažeje na krásném Blažejském náměstí byl zbořen v roce 1839. V tomtéž roce byl zbořen i kostel Panny Marie na Předhradí na dnešním náměstí Republiky. Udály se však v tom čase kulturního a duchovního půstu i události jinak výjimečné. V roce 1767 do Olomouce zavítalo zázračné dítě Wolfgang Amadeus Mozart. Ten se svým otcem Leopoldem, matkou Marií Annou a sestrou Nannerl našel útočiště právě na Moravě. Ve Vídni toho času řádily černé neštovice, kterým podlehla šestnáctiletá dcera Marie Terezie, Marie Josefa, těsně před plánovaným sňatkem s neapolským králem Ferdinandem IV. Ze svatební veselice tak nakonec byl pohřební smutek, následkem čehož byly zakázány divadelní a hudební produkce. Leopold Mozart však chtěl ze svého tehdy jedenáctiletého zázraku vytěžit co nejvíce, a tak s celou rodinou přijel na dva měsíce na Moravu do Olomouce. Přijeli-li od Vídně, tak nejpravděpodobněji projeli Terezskou bránou. Nejprve se ubytovali v hostinci U Černého orla, známém též jako Hauenschildův palác na Dolním náměstí. Brzy však byli pozváni do Kapitulního děkanství, o čemž nás zpravují pamětní desky u obou domů, kde si malý klavírista a skladatel po několik nocí zdřímnul. Neznámé infekci nakonec stejně neušel, ale až v roce 1791, kdy zemřel ve svých pětatřiceti letech ve Vídni. Opět na chvíli zmlkneme a necháme se unášet tušenou melodií Mozartova „Rekviem d moll“. Z tohoto rozjímání mne vytrhne až stará dáma Historie. Tím, že začne vyprávět o Beethovenovi, mi dokáže, že i přes svůj pokročilý věk dokáže udržet myšlenku a navázat na před chvílí opuštěné téma.

Jedním z dalších olomouckých biskupů, tedy vlastně již arcibiskupů, byl Rudolf Jan. Ten funkci arcibiskupa zastával v letech 1819 – 1831. Jeho bratrem byl František I. Rakouský, král uherský a český, císař rakouský a poslední císař Svaté říše římské národa německého. Těmito všemi tituly se honosil, než se v roce 1805 neúspěšně utkal s Napoleonem Bonapartem v bitvě Tří císařů u Slavkova. Marie Terezie byla jejich babičkou. Vzhledem k tomu, kolik stihnula během svého života vedle samotné vlády porodit dětí, to není až tak výjimečné. Vždyť jejími vnoučaty musel být kdekdo. Ale nebyl to hned tak někdo bezvýznamný. Arcibiskup Rudolf Jan si tak mohl dovolit takové výstřednosti, které by pravděpodobně hned tak někomu neprošly. Vysadil první městský park, který se po něm jmenoval Rudolfova alej, a dnes jsou z něj Smetanovy sady. Také dal postavit městské divadlo na Horním náměstí. Byl přítelem a mecenášem Ludwiga van Beethovena, který mu věnoval svoji slavnostní mši „Missa Solemnis“. Slavný

skladatel, který postupně ztrácel sluch, ji bohužel nestihnul dopsat do arcibiskupovy intronizace plánované na 9. března 1820, a tak její premiéra proběhla až o čtyři roky později, 7. dubna roku 1924 v Petrohradě. Z olomoucké premiéry tudíž nic nebylo. Arcibiskupovy ostatky jsou uloženy v císařské rodinné hrobce Habsburků ve Vídni, avšak jeho srdce je uloženo v kryptě katedrály sv. Václava. Už jsem si trošku začínal myslet, že jsem se ve svém odhadu o bystrosti staré dámy mýlil, ale asi mou myšlenku vyčetla a návratem k slíbenému Beethovenovi mne vyvedla z omylu. Za tu myšlenku jsem se v tu chvíli až zastyděl. Snažím si ovšem v krátké odmlce představit, jak zní katedrálou úvodní Kyrie z Beethovenovy Slavnostní mše D dur a jak se k tomuto místu, na kterém právě sedíme, mohly upínat uši celého hudebního světa. Historie mne ovšem uvede z mé krásné představy dalším příběhem o katedrále svatého Václava. V roce 1803 do ní uhodil blesk. Vynález Prokopa Diviše z roku 1754 do Olomouce ze Znojma nejspíše během padesáti let ještě nedorazil. Poničené části se dostalo klasicistní úpravy. Katedrála tak za staletí přestaveb a úprav působila stylově velmi roztříštěně. Tuto slohovou nesourodost se rozhodl napravit arcibiskup kardinál Bedřich z Fürstenberka. Neogotickou přestavbou katedrály pověřil olomouckého architekta Gustava Merettu. V letech 1883 – 1892 se tak katedrále svatého Václava dostalo současné podoby s novým západním dvouvěžovým průčelím se třemi vstupními portály a s více než stometrovou jižní věží, která představuje nejvyšší kostelní věž na Moravě. Regotizace se dočkal i interiér katedrály. V roce 1886 byly krnovskou firmou Rieger zhotoveny varhany, které mají 3126 píšťal a byly umístěny v chóru nad hlavním vstupem do katedrály. Už tak úctyhodný počet píšťal však představuje sotva třetinu píšťal varhan v kostele svatého Mořice. Arcibiskup zemřel v roce dostavby katedrály, své jmění odkázal chudým z Olomouce a Kroměříže. Sám si dopřál náhrobek v katedrále, kde jsou jeho ostatky uloženy ve Fürstenberské kapli na severovýchodní straně katedrály.

Architekt Gustav Meretta zemřel v roce 1888, ještě před dokončením dostavby, která však nadále proběhla podle jeho plánů. Gustav Meretta je pohřbený na Neředínském hřbitově a jeho nepřehlédnutelná hrobka je podobně jako katedrála ve stylu čisté neogotiky. S touto podobou katedrála vstoupila do dvacátého století. Na náměstí, jen kousek od katedrály, měli ateliér malíř Jindřich Lenhart a jeho syn, sochař Karel. Ten zde tvořil až do své smrti v roce 1978, kdy mohl na průčelí katedrály obdivovat sochy svatého Cyrila a Metoděje, mezi nimi pak svatého Václava, kterému je katedrála zasvěcena. Níže pod nimi, nad vstupními portály, se nacházejí sochy čtyř evangelistů. Marka, Matouše, Lukáše a Jana. Nad rosetou je umístěna busta Gustava Meretty. Právě na sochařské vyobrazení dvou bratrů, slovanských věrozvěstů ze Soluně, reaguje Historie krátkou zmínkou o dalším z dlouhé řady biskupů a arcibiskupů. Je jím jedenáctý olomoucký arcibiskup Leopold Prečan, který pokoje Arcibiskupského paláce obýval v letech 1923 – 1947. Zažil tedy ve své funkci časy dobré i zlé. Nechal v olomouckém Hejčíně postavit kostel svatého Cyrila a Metoděje, který v roce 1932 vysvětil a v jehož kryptě byl také pochován. Bronzový náhrobek, v podstatě sarkofág, pro něj zhotovil sochař Julius Pelikán, který je autorem celé sochařské výzdoby hejčínského kostela. Katedrála je v noci nasvícená, takže sochy světců či spíše jejich stíny vidím i z místa, kde právě sedím. Už je mi chladno. Vína v láhvi je takřka na dně. Představím si, jak tady za totalitního režimu, který před pětadvaceti lety padl, vysedával nějaký špicl Státní tajné bezpečnosti a evidoval věřící, kteří měli dost odvahy k tomu, aby pravidelně docházeli na bohoslužbu. Při představě udělené kostrbaté čárky za účast na mši pocítím o to větší chlad. Po Sametové revoluci byl krátce arcibiskupem František Vaňák. Ten v Olomouci hned v roce 1990 přivítal Matku Terezu, která si nenechala návštěvu Olomouckého hradu a katedrály ujít.

Od roku 1992 až do dnes zastává funkci arcibiskupa Jan Graubner. 21. května roku 1995 katedrálu svatého Václava navštívil papež Jan Pavel II., aby zde svatořečil mučedníka Jana Sarkandera, který byl umučen v roce 1620 právě v Olomouci. Při této návštěvě papež s arcibiskupem znovuoživili myšlenku na zřízení Arcidiecézního muzea. Jejich zbožné přání bylo vyslyšeno. V roce 1998 převzalo správu nad do značné míry poničeným objektem Přemyslovského hradu Muzeum umění. V architektonické soutěži byl ze čtrnácti posuzovaných návrhů přijat architektonický návrh Petra Hájka, Jana Šépka a Tomáše Hradečného. Podle jejich projektu právě probíhala rekonstrukce Horního náměstí, takže pánové s Olomoucí byli velmi dobře seznámeni. V Přemyslovském hradě odhalili a vystavili na odiv staré vrstvy snad všech myslitelných architektonických slohů. Ve sklepení jde o vrstvy románské a gotické, v patře pak renesanční, barokní i rokokové. Tuto historickou koláž doplnili o moderní skleněné, ocelové a betonové prvky. Tato vrstva snad jednou v budoucnosti bude dokladem kvalitní architektury začátku třetího tisíciletí, do kterého jsme nenápadně vstoupili. I přestože byla rekonstrukce interiérů z mnoha stran kritizována, dostalo se jí také řady kladných ohlasů a prestižních ocenění. Arcidiecézní muzeum bylo slavnostně otevřeno 1. června roku 2006. Ten den vydatně pršelo. Beethovenova „Missa Solemnis“, původně zkomponovaná pro sousedící katedrálu, se dočkala svého slavnostního provedení. Jak působivé! Jako bych ji opět slyšel. Je mi chladno. S Historií se podělím o poslední doušek vína. O tu kapku ukrývající pravdu. Říkám Jí, že mám velikou radost, že se i v novém tisíciletí v Olomouci projevila zdařilá architektura. Navíc architektura stavby, která mi svým účelem mnohokrát posloužila, což o řadě dalších nových místních staveb říci nemohu. Jejich funkce mne totiž většinou míjí nebo je mi zcela skryta. Avšak kolikrát jsem si jen šel prohlédnout kočár kardinála Julia z Troyer, Tizianův obraz či právě dnes výstavu Ivana

Theimera. A někdy do muzea vstoupím jen proto, abych obdivoval práci architektů ze studia HŠH Architekti. Víc v tu chvíli nevyžaduji. Žádný obraz visící na zdi, kterému bych měl věnovat svoji pozornost, a zrovna tak žádnou sochu, do které bych mohl narazit. Arcibiskup Jan Graubner, když viděl úspěch tohoto bohulibého projektu, zpřístupnil veřejnosti v roce 2011 i Arcibiskupský palác na Biskupském náměstí. Takto otevřená náruč ze strany církve jistě patří k těm příkladům, kdy lidem nastavuje svoji lepší tvář. Jak se říkává, v nejlepším se má skončit. Zdvořile Jí za vše poděkuji. Za celé to dlouhé vyprávění. Za příjemnou společnost. Za to, že mne nenechala vypít celou láhev vína samotného. Jsem promrzlý a unavený, svěřím se Jí. „To já také, Jiří,“ říká mi, „ale ještě si tu nějaký ten čas posedím.“