ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 LA VERNA – HORA SV. FRANTIŠKA STIGMATA SV. FRANTIŠKA „Na hoře la Verna v Toskánsku, připomínka vtištění svatých stigmat, která pro úchvatnou Boží milost byla vtisknuta do rukou, nohou a do boku sv. Františka, zakladatele Řádu menších bratří“, - těchto pár souhrnných slov popisuje v Římském martyrologiu - u data 17. září. Psal se rok 1224, a svatý František chtěl prožít v tichu a samotě čtyřicet dní postu k poctě sv. archanděla Michaela. Světec z Assisi si totiž po příkladu svého Mistra a Pána zvykl uchylovat se do ústraní a pousteven, aby setrvávat na těchto místech v modlitbě a niterném spojení s Ježíšem. Věděl, že jakýkoli apoštolát by zůstal sterilní, pokud by se neopíral o duchovní růst vlastního vnitřního života. Mnoho míst Umbrie, Toskánska i Lazia se pyšní tím, že na nich během těchto častých uchýlení se do samoty, pobýval Prosťáček z Assisi. Jedním z těchto míst byla i la Verna a patřila nepochybně mezi světcovy nejoblíbenější. Už za časů Františkových byla nehostinnou a drsnou horou – „hrubou skálou“ řečeno slovy Danta Alighieriho – vypínající se k nebi v casentinském údolí. Vrchol hory tvoří z velké části strmá skála, vzbuzující dojem nepřístupné pevnosti. Legenda vypráví, že viditelná hluboká trhlina s ohromnými sesutými bloky, vznikla v důsledku zemětřesení, k němuž došlo po Ježíšově smrti na Golgotě, kdy se „roztrhly skály“ (Mt 27,51). Jak už jsem zmínil, toto místo bylo majetkem hraběte Orlanda z Chiusi, který jej věnoval sv. Františkovi, a jeho bratři tu pak postavili malou pustevnu. Veden Boží prozřetelností, uchýlil se František na toto místo, aby tu rozjímal o Ježíšově utrpení. A právě tehdy došlo k zázračné události. Modlil se těmito slovy: „Pane můj, Ježíši Kriste, o dvě věci tě ještě prosím dřív, než umřu: tou první je, abych ve své duši a na svém těle - nakolik je to možné - zakusil onu bolest, kterous ty, nejsladší Ježíši, snášel ve chvíli svého krutého umučení; druhou pak, abych ve svém srdci – nakolik je to možné – pocítil
onu nezměrnou lásku, kterous jsi hořel ty, Synáčku Boží,když jsi neváhal podstoupit pro nás, hříšníky, tolikeré utrpení“. Jeho modlitba nezůstala oslyšena. Byl uzná hodným přijmout na svém těle viditelná znamení Kristova utrpení. K zázraku došlo způsobem tak obdivuhodným, že pastýři a obyvatelé okolních osad vyprávěli bratřím, že asi hodinu viděli horu la Verna v plamenech, jati strachem, že jde o požár anebo, že vyšlo slunce dřív než obvykle. Svatý Bonaventura z Bagnoreggia tuto událost popsal takto: „Jednoho rána, před svátkem Povýšení Svatého Kříže, zatímco se modlil na úbočí hory, spatřil postavu serafína se šesti křídly, jasnými jako plápolající oheň, jenž sestupoval z nebeské výsosti: v okamžení se snesl až k Božímu muži. Tehdy se mezi jeho perutěmi objevil zjev ukřižovaného člověka, jenž měl ruce a nohy rozpřažené a přibité na kříž. Dvě křídla se zvedala nad jeho hlavou, dvě byla rozpřažena k letu a dvě zakrývala celé tělo. Při tomto pohledu byl jat hlubokým úžasem. Srdce mu současně zaplavovala radost i zármutek. Zakoušel radost, když viděl milý pohled Kristův, který na něm spočíval v postavě serafína. Ale právě tehdy z Božího zjevení konečně pochopil důvod, proč mu Boží prozřetelnost dopřála toto vidění, totiž, aby mu předem dala poznat, že on, přítel Kristův, bude zcela proměněn k viditelnému obrazu ukřižovaného Ježíše Krista; nikoli mučednictvím těla, ale ohněm ducha“ (Leg. Maj. I., 13,3). A byl to sám Ježíš, jenž Františkovi při zjevení objasnil význam tohoto zázraku: „“Víš, …, co jsem ti učinil?“ Dal jsem ti stigmata, která jsou znamením mého utrpení, protože jsi mým praporečníkem. A protože v den své smrti jsem sestoupil do pekel, a všechny duše, které jsem tam nalezl, jsem odtud v síle těchto mých stigmat vysvobodil; tak i tobě uděluji, že každoročně, v den tvé smrti se vydáš do očistce, a všechny duše tvých tří řádů, jakož i ostatních, kteří tě uctívali, a které tam najdeš, v síle těchto stigmat vyprostíš a uvedeš do slávy ráje, a tak mi budeš podobným ve smrti, jako jsi mi podobný za života“ (O svatých stigmatech sv. Františka a úvahách nad nimi, III. úvaha). A Bonaventura pokračuje, že když vidění zmizelo, zanechalo v srdci světce „obdivuhodný žár a stejně úchvatná znamení vyrytá na jeho těle. Hned totiž na jeho rukou, nohou se začaly ukazovat znamení po hřebech, jak je před chvílí viděli ve zjevu ukřižovaného člověka. Právě uprostřed nohou a rukou bylo vidět, že jsou přibity hřeby; hlavičky hřebů čněly na vnitřní straně dlaní a na horní straně nohou, zatímco špice vyčnívaly na straně opačné. Hlavičky v rukou a na nohou byly kulaté a černé; špice však byly protažené, zahnuté zpátky a jakoby znovu zatlučené, a vycházely ze samotného těla, vyčnívajíce nad zbytkem těla. Pravý bok byl proklán kopím a pokrytý rudou ranou, z níž často vytékala krev, zbrocujíc tuniku i obvazy“ (Leg. Maj., I., 13,3). 2
Pokud jde o rány Utrpení, první životopisec, abruzzský Tomáš z Celana, ve svém „Prvním životě svatého Františka“, říkal, že „bylo úžasné vidět uprostřed rukou a nohou (Prosťáčka z Assisi), nikoli otvory po hřebech, nýbrž samotné hřeby vytvořené z těla v odstínu železa a bok purpurově zbarvený krví. Stigmata mučednictví nenaháněla strach nikomu, naopak – dodávala vážnosti a ladu, jako černé kamínky v běloskvoucí dlažbě“ (II., 113). I přes obšírné popisy a souhrny, jakož i skutečnost, že stigmata měla mnoho očitých svědků, nelze přejít mlčením fakt, že kanonizační bula sv. Františka ze dne 19. července 1228 – „Mira circa nos“, vydaná tedy necelé dva roky po smrti světce, se o nich vůbec nezmiňuje. Po pravdě řečeno, už u některých jeho současníků se setkáváme s pochybnostmi i otevřeným popíráním stigmat, která brali jako výplod klamu a podvod. I sám Řehoř IX., jak patrno, ještě předtím, než přistoupil k Františkově kanonizaci, měl stran tohoto zázračného faktu pochybnosti. Zpravuje o tom sv. Bonaventura v kapitole své „Legendy major“, věnované „Zázračné moci Prosťáčkových stigmat“. Píše tu, že „papež Řehoř IX., blahé paměti, jemuž světec předpověděl zvolení na Petrův stolec, ještě před kanonizací praporečníka kříže (tedy sv. Františka), měl v srdci pochybnosti stran rány v jeho boku. A přece, jedné noci - jak v slzách vypráví sám slavný pontifex – se mu ve snu zjevil blahoslavený František, který jej s přísnou tváří pro tyto pochybnosti pokáral a pozvednuv pravé rámě, odhalil ránu a žádal jej, aby přinesl lahvičku, do níž měl zachytit krev, která vyvěrala a stékala z jeho boku. Papež ve vidění přinesl požadovanou lahvičku přinesl a viděl, jak se až po okraj naplnila lidskou krví. Od té chvíle vzplál k tomuto posvátnému divu velkou úctou k tomuto a vroucím zanícením, až do té míry, že nesnesl, když se někdo ve své pýše a domýšlivosti odvážil znevažovat skutečnost oněch zářivých znamení, aniž by ho přísně nenapomenul“ (Leg. Maj., II., 1,2). Tuto epizodu mistrně zvěčnil Giotto na freskách horní baziliky sv. Františka v Assisi. Církev, po zralé úvaze, v celkem devíti papežských bulách (počínaje Řehořem IX., přes Alexandra IV. až po Mikuláše III.), v letech 1237-1291 hájila Františkova stigmata, aniž by nicméně vyslovila definitivní výklad fenoménu, jehož geneze je nadpřirozená a vyvěrá z Lásky. Ne náhodou proto učitel Církve, sv. František Saleský, ve svém pojednání „Traktát o Boží lásce“ z roku 1616, dává stigmata světce z Assisi do vztahu se soucitnou láskou ukřižovaného Krista, a říká, že to byl právě on, kdo proměnil srdce Prosťáčka ve „druhého 3
Ukřižovaného“. Sv. Jan z Kříže dodává, že stigmata jsou zjevením, důsledkem rány lásky, a proto aby se staly zjevnými je zapotřebí nadpřirozeného zásahu. Církev uznala mimořádnost tohoto fenoménu, k němuž došlo v roce 1224, a chápe jej jako privilegované znamení, jež Kristus udělil svému pokornému služebníku z Assisi, a toto uznání projevila i v ohledu liturgickém, kdy tuto událost zařadila do kalendáře. Papež Benedikt XI., Boccasini z Trevisa, pak schválil františkánskému řádu i celému katolickému světu, aby se tato památka slavila každoročně dne 17. září. La Verna v Casentinu ve východním Toskánsku, severně od Arezza, je především místem víry a modlitby, úcty ke sv. Františkovi. Právě sem, na tento strmý a skalnatý útes se uchyloval k modlitbě a pokání. Tady, v září roku 1224 dostal stigmata. La Verna se od té chvíle stala místem ducha pohrouženého do mystického a úchvatného kontextu vytvořeného zčásti františkány, díky architektuře a umění konventu, ale především díky přírodnímu prostředí, výmluvnému od nepaměti totiž zcela zvláštní skalní útes, obklopený kouzelnou přírodou. Tvar Posvátného Kamene La Verny, jakýsi druh „zubu“ na apeninském hřebeni se jeví jako zcela jedinečný v celém casentinském údolí. Stačí se jen přiblížit, a před zrakem našeho úžasu vyvstává vrchol útesu, na němž byla vybudována františkánská svatyně, nesoucí název „Útes stigmat“. Tento skalnatý „zub“ se zcela vymyká prostředí nádherných bukových a jehličnatých lesů, tvořících jakoby lem svatyně, a provázejících meditativní krok poutníka. Snad nejkrásnější a nejprovozovanější je nepochybně výstup na Pennu, vrchol hory, z něhož se otvírá nezapomenutelný pohled na celý kraj Romagna. Hora Verna vstoupila do dějin velkých posvátných míst světa díky jednomu setkání, prodchnutému hlubokou lidskostí, zdvořilostí a duchovním společenstvím. Na jaře roku 1213 procházel svatý František spolu s frátrem Lvem krajem kolem Montefeltro, když tu u hradu sv. Lva zaslechl veselí právě probíhající slavnosti: zřejmě šlo o investituru nějakého rytíře. A to byla pro světce příležitost, jak se setkat s lidmi, promluvit s nimi o evangeliu, o lásce. Vydal se tedy vzhůru k hradu, na jehož nádvoří zřejmě probíhalo zápolení minestrelů. František vystoupil na zídku a jal se mluvit na téma své písně o lásce: Dobro, jež očekávám je tak velké, že jakékoli soužení je mi potěšením. Jeho slova byla tak zanícená, že uchvátil pohled i pozornost všech. Mezi posluchači byl hrabě z Chiusi v Casentinu, Orlando Catani. Jak ho tak poslouchal, cítil ve svém nitru potřebu promluvit si s tímto novým člověkem, otevřít mu své srdce a svěřit mu smýšlení své duše. Proto hned jak skončil kázání jej o to požádal. Františka to potěšilo, ale chtěl, aby napřed splnil své zdvořilostní a přátelské povinnosti. Pocti přátele, kteří tě pozvali na slavnost a poobědvej s nimi. Potom si promluvíme, jak budeš chtít. Setkání bylo intenzívní. Hrabě nalezl ve slovech Božího muže světlo, ale rozhovor mu dal spatřit alespoň odlesk Františkovy duše. Rozhodl se proto věnovat mu dar, který by se mu hodil k naplnění jeho touhy patřit zcela Bohu, jeho tíhnutí k samotě: „V Toskánsku vlastním horu, jmenuje se Vernia. Je na velmi odlehlém a nehostinném místě, naprosto ideální pro toho, kdo by chtěl konat pokání vzdálen od lidí, anebo touží po životě v samotě. Pokud se ti bude líbit, rád ji, Františku, pro spásu mé duše věnuji tobě a tvým druhům.“ Návrh se Františkovi líbil. Krátce nato 4
poslal dva ze svých druhů, aby se na místo šli podívat, a poté, co se přesvědčil, že hrabě mluvil pravdu, s velikou radostí horu přijal. Tak se la Verna stala jednou z pousteven, kde každoročně trávil delší čas v usebranosti a modlitbě. Nevíme kolikrát sem svatý František vystoupil. Víme však, že tu strávil čtyřicet dní postu k poctě sv. archanděla Michaela, na konci léta roku 1224. Právě tehdy byl zřejmě v la Verně naposled. Byl unavený a nemocný. Jako by pro něj začínala nová niterná pouť se svým Pánem. V la Verně, v nocích modlitby, samoty a vytržení, nachází odvahu k prosbě: zakusit trochu z oné lásky a bolesti, kterou Ježíš Kristus prožíval ve chvílích svého utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. A jeho modlitba byla vyslyšena. Kolem svátku Povýšení Svatého Kříže (14. září) dostává jeho tělo rány Ukřižovaného. Na rukou, nohou se tvoří výrustky ve tvaru hřebů. O ničem podobném se dějiny nezmiňují. Liturgie svátku Stigmat (17. září) na něj vztahuje slova sv. Pavla: „Spolu s Kristem jsem ukřižován. Nežiji už já, ale ve mně žije Kristus… Já totiž na svém těle nosím Ježíšovy rány“ (Gal 2,20; 6,17). Po příjezdu od Chiusi della Verna, vítá poutníka stín gigantických buků, a socha sv. Františka, který žádá dítě, které jde na trh s hrdličkami, aby je pustilo na svobodu. Jen co překročíme práh železné brány, vystupujeme ke svatyni. Non est in toto sanctior orbe mons
Nápis nad původním vstupním portálem do svatyně: NA ZEMI NENÍ POSVÁTNĚJŠÍ HORY, NEŽ TATO.
Na hrubé skále mezi Tiberou a Arnem dostal od Krista znamení poslední, a po dvě léta je nosil na těle svém.
Zvenku, napravo od oblouku čteme tříverší z Dantova Ráje, v němž Dante v několika řádcích vystihuje historicko-geografické vrstevnice La Verny. Skutečně se nacházíme mezi údolím Tibery a Arna, kde dva roky před smrtí (1226), na této hoře gigantických skal, byl František poznamenán Kristovými stigmaty (1224). 5
Tato malá kaplička, zvaná KAPLE PTÁČKŮ, se nachází na začátku posledního úseku stezky, vedoucí od Beccia (část Chiusi della Verna) ke svatyni. Byla vybudována v roce 1602 jako připomínka události, o níž čteme v Kvítcích sv. Františka: Když se František poprvé ubíral na horu La Verna, uvítal jej právě na tomto místě velký slet rozmanitých ptáčků, kteří máváním a tleskáním křídel všichni projevovali velikou radost. František tehdy řekl svým bratřím, že je to znamení Božího zalíbení: „našemu Pánu Ježíši Kristu se líbí, abychom přebývali na tomto pustém místě“.
EXTERIÉR BAZILIKY z roku 1509 s náměstím zvaným „ciferník“ kvůli slunečním hodinám, které se nacházejí na pravé stěně baziliky. 6
INTERIÉR BAZILIKY s majestátnými varhanami (1926, restaurovány a rozšířeny v letech 1951 a 1967: 90 rejstříků, 5700 píšťal; kromě provázení liturgie zaznívají každoročně v červenci a srpnu u příležitosti koncertů slavných světových varhaníků) a proslulou
smaltovanou keramikou Andrey della Robbia.
ZVĚSTOVÁNÍ (výška 2,10, šířka 2,14, 86 částí). Tento výjev je považován za vrcholné dílo A. della Robbia. Panna Maria, sedící nalevo v postoji hluboké pokory, napravo anděl Gabriel s přívětivým výrazem v tváři, uprostřed váza lilií a holubice symbolizující Ducha svatého. Nad andělem pak Věčný Otec obklopen hlavami šestí cherubů. Na podstavci pak čteme: „ECCIE ANCILLA DOMINI FIAT MIHI SECUNDUM VERBUM TUUM." (Hle, jsem služebnice Páně, staniž se mi podle tvého slova.). V letech 1400-1500 se zrodilo, rozvinulo i zaniklo velkolepé umělecké dílo rodu Della Robbia. Posvátné výjevy,obdivuhodně vytvořené ze smaltované keramiky, některé pak barvené, bohaté na detaily vzbuzují dojem jako by šlo o mramorové sochy. Výraz, který přivedla k dokonalosti hlava rodiny Lukáš, pokračoval u synovce Ondřeje a jeho syna Jana. Jednotlivé části byly nejprve vyrobeny v dílně a pak složeny do konečné podoby na místě.
NAROZENÍ (výška 2,20, šířka 1,70, 95 částí). Dole vlevo leží Ježíš na slámě a před ním klečí Panna Marie v úkonu klanění. Vpravo a vlevo je rozmístěno osm andělů ve skupinkách po dvou Dva z nich drží nápis „"GLORIA IN EXCELSIS DEO“. Nad nimi pak Věčný Otec obklopen hlavami šesti cherubů; mezi Ním a Synem pak Duch svatý – symbol holubice. Na podstavci je nápis: "VERBUM CARO FACTUM EST DE VIRGINE MARIA" (Z Panny Marie se Slovo stalo tělem).
7
KAPLE STIGMAT je mocnou a odvážnou stavbou, spočívající na nejvyšší hraně útesu vysokého kolem 60 metrů. Byla postavena v roce 1263 (v této části lesa, 39 let předtím (1224) dostal sv. František stigmata.
Interiér kaple stigmat je považován za srdce svatyně. Den co den v 15h se na toto místo odebírá z baziliky procesí františkánských bratří a poutníků, v upomínku stigmat sv. Františka, přičemž se čtou pojednání vyprávějící o této mimořádné události, k níž došlo v září roku 1224, kdy se světci, dlícímu v hluboké modlitbě, zjevil okřídlený seraf, a vtiskl mu znamení Kristova utrpení.
UKŘIŽOVÁNÍ (výška 5,65m, šířka 4,20m, obraz složen ze 720 částí). Dole vlevo klečí sv. František a vedle něj stojí Panna Maria-Matka bolestná. Na druhé straně pak vedle sv. Jana klečí sv. Jeroným a bije se kamením v prsa. Nad rameny kříže je znázorněn plačící měsíc a slunce; nad křížem pak pelikán, který si klove žílu, aby svou krví sytil mláďata: symbol Vykupitele, jenž pro spásu lidstva prolil svou Krev. Pod křížem čteme: "O VOS OMNES, QUI TRANSITIS PER VIAM, ATTENDITE ET VIDERE, SI EST DOLOR SICUT DOLOR MEUS". (Vy všichni, kteří kráčíte kolem, zastavte se a pohleďte, zda je vaše bolest jako bolest má). 8
Ještě před kaplí stigmat stojí kaple kříže, vybudovaná na místě, kde byla cela, kterou si dal sv. František postavit, když naposled vystoupil na la Vernu, nyní se tímto místem prochází. Ve výklenku nad oltářem je socha z pálené hlíny (r. 1866) znázorňující stigmatizovaného sv. Františka: na jedné straně má otevřenou knihu Utrpení našeho Pána, na druhé pak svého přítele jestřába, který ho noc co noc budil k modlitbě. Pokaždé však, když se světec roznemohl, byl velmi ohleduplný a svým hlasem ho tak brzy nebudil. PROCESÍ DO KAPLE STIGMAT prochází 75 metrů dlouhým koridorem, spojujícím baziliku s kaplí. Byl vybudován proto, aby bylo možné konat procesí i v zimě, kdy sníh dosahuje výšky až jednoho metru (svatyně leží ve výšce 1100m.n.m) Stěna koridoru od skály je pokryta 21 freskami, zachycujícími život sv. Františka, přičemž se zastavují zvláště u událostí, které se týkají la Verny. Namaloval je bratr Emanuel z Coma v roce 1670. Druhou stěnu tvoří 23 sloupů s okenicemi, které umožňují procesí i za těch nejtužších zim či sněžení.
Tradice vypráví, že jedné noci – ještě před vybudováním koridoru, museli kvůli chumelenici procesí vzdát (tehdy se procesí konalo v noci). Ráno však našli ve sněhu stopy lesní zvěře, která je v jejich pouti zastoupila. Proto se v roce 1578 začalo s budováním koridoru. Dokončen byl v roce 1582. 9
Asi v polovině koridoru se nacházejí dveře, jimiž lze vstoupit do nádherného lesa, a následně sestoupit vpravo po několika schůdcích do jeskyně vytvořené přírodním masívem, k loži svatého Františka. Tady, v této jeskynní a vlhké noře trávil světec celé noci na modlitbách, střídané krátkým odpočinkem. Na kámen jeho lůžka byla položena ochranná mříž, protože poutníci si odnášeli úlomky jako relikvii.
Sestoupíme-li po schodišti, které se nachází takřka naproti baziliky, napravo
se nám otvírá vstup do KAPLE SV. MAŘÍ MAGDALÉNY, postavené na místě, kde stála první cela sv. Františka (pustevna z chvojí). Na zadní stěně je ve výklenku socha sv. Magdalény. Kámen, který byl později vložen do oltáře, sloužil světci jako stůl na němž konzumoval skrovný pokrm. Jednoho dne, když se modlil, zjevil su mu Pán Ježíš, usadil se právě na tento kámen a rozmlouval se světcem. Proto byl po léta zdrojem veliké úcty a v roce 1719 zasazen do oltářní menzy. Jen co vyjdeme z kaple sv. Maří Magdalény a sestoupíme o něco níž, staneme v jednom z nejcharakterističtějších zákoutí hory, v jakémsi shluku skal, z nichž vyrůstají staleté buky – SASSO SPICCO, neboli rozštípnutý kámen. Sejdeme-li všech 89 schodů, tvořících dlouhé schodiště, nacházíme se uprostřed hrozivé a vlhké propasti. Mohutnou skálu 10
přesahuje až několik metrů mocný masiv. Zdá se, jako by byl odštípnutý a stojí vzpřímeně jen díky protiváze strany, kterou není vidět.
Dřevěný kříž, opřený o skálu, připomíná, jak rád na tomto místě svatý František rozjímal nad Kristovým utrpením. Celá příroda, se svými rozpukanými skálami, jakoby tu připomínala tragický okamžik smrti jeho milovaného Ježíše, kdy – jak říká evangelium – zemí otřásala silná zemětřesení.
11
Jen co vyjdeme z KAPLE KŘÍŽE (naproti kaple stigmat), můžeme sestoupit po schodech vpravo, které vedou do ORATOŘE SV. ANTONÍNA Z PADOVY. Ten pobýval na Verně na tomto místě krátce před svou smrtí, k níž došlo v roce 1231. Oltář v oratoři je z roku 1780, zatímco socha světce pochází z počátku roku 1900.
Z kaple Kříže lze po úzkém schodišti sestoupit pod kapli stigmat, podél skály, která byla svědkem zázraku. Tady si nechal v roce 1259 postavit celu sv. Bonaventura. Sedmý nástupce sv. Františka přišel do této tiché samoty Verny, aby tu hledal pokoj, který František hlásal ve svých kázáních a přál při každém svém pozdravu.
Na konci koridoru, jen co sejdeme pár schodů a vyjdeme ven, nacházíme se na nejkrajnější mezi ohromného útesu, na balkóně působícím až závrať, přestože je pevně zajištěn zábradlím. Před očima se otevírá nezapomenutelný pohled na rozlehlé panoráma lemované působivou siluetou Apuánských Alp. Tady František trávil hodiny hluboké meditace.
12
Ať ti Pán žehná a ochraňuje tě. Ať ti ukáže svou tvář a je ti milostivý. Ať k tobě obrátí svůj pohled a dopřeje ti pokoje. Pán ti žehnej. Toto je text požehnání, které sv. František udělil svému společníku, bratru Lvovi, který procházel chvílemi duchovních těžkostí. Jde o originální pergamen, který se uchovává ve spodní bazilice v Assisi. Povšimněme si velkého písmene „Tau“ – Františkův zvyk takto podepisovat své listy. ?
„To, že František dostal stigmata bylo Božím znamením, že mezi všemi svatými se nejvíce podobal Kristu. Více než kdokoli jiný, dokázal ve svém životě ztělesnit prostotu, chudobu a lásku k Bohu i k lidem, jimiž se vyznačoval život Ježíšův. Poznat svatého Františka jednoduše znamená pochopit evangelium a následovat ho v jeho upřímném a bezúhonném duchu, znamená to žít evangelium v celé jeho plnosti. Svatý František byl prostě ´druhým Kristem´, o což musí usilovat všichni svatí. V tomto světci, zcela oddaném Duchu Boží lásky a jím proměněném, žil dokonalým způsobem zmrtvýchvstalý Kristus.“ (Thomas Merton, 1915-1968) 13
Modlitba papeže Jana Pavla II. v kapli stigmat La Verna, pátek 17. září 1993
Svatý Františku, stigmatizovaný z La Verny, svět teskní po tobě, jako ikoně ukřižovaného Krista. Potřebuje tvé srdce otevřené k Bohu i k člověku, tvé bosé a zraněné nohy, tvé probodené a vroucně prosící ruce. Teskní po tvém slabém hlase, ale silném mocí evangelia. Františku, pomoz dnešním lidem poznat zlo hříchu a hledat očištění od něj v pokání. Pomoz jim vymanit se ze samotných struktur hříchu, jež sužují současnou společnost. Oživ ve svědomí vládců naléhavost míru mezi státy a národy. Vštěpuj mladým svou životní svěžest, schopnou postavit se nástrahám tolikerých kultur smrti. Utiskovaným všemi druhy zloby, předej svou radost nad odpuštěním. Všem, kdo jsou sužováni utrpením, hladem a válkou, otevři znovu brány naděje. Amen. 14
