Předmluva
Potopa na zemi trvala čtyřicet dní, vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla od země. Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo. Archa plula po hladině vod. Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy… Mohutně stály vody na zemi po sto padesát dnů. (Genesis 7,17–19,24)
Příběhy o katastrofálních potopách se dochovaly v mýtech mnoha národů. V uplynulých letech nacházeli přírodovědci stále více dokladů, že v dějinách Země se takové katastrofy skutečně odehrály, a to v nejrůznějších oblastech a v nejrozličnějších dobách. Ekologické katastrofy velkého rozsahu provázené zátopovými vlnami mohlo vyvolat podmořské zemětřesení nebo otřesy země, při nichž došlo k rozsáhlým sesuvům půdy. Množství suti a zeminy, jež se při nich zřítilo do moře, mohlo vyvolat záplavové vlny, které získaly v otevřeném moři vlastní dynamikou na síle a pak s nepředstavitelnou energií udeřily do vzdálených pobřeží.
5
Na Bahamách se nachází kopcovitá krajina s obřími žulovými bloky. Jak zjistili geologové, tato hornina původně ležela na dně Atlantického oceánu. Existuje jediné vysvětlení, jak se její úlomky mohly dostat na bahamský pahorek: v prehistorické době je obří vlna z Atlantiku vyrvala svým hlubinným vířením z mořského dna, nesla je s sebou a nakonec je vyplavila daleko na pevnině. Takováto katastrofální potopa je kladena do doby zhruba před 120 000 lety, kdy na Bahamách ještě nežili žádní lidé. Nebyla to však jediná velká potopa, která kdy zpustošila východní pobřeží Ameriky. Lze najít i stopy po mladších potopách. V mýtech severoamerických Indiánů, třeba v kmenové kronice Delawarů, zvané Walam Olum, se nacházejí odkazy na velkou potopu. V kronice, jež se dochovala na pěti kusech březové kůry a která vypráví o minulosti pomocí obrazových znaků, se mluví o měsíční paní, jež zachránila lidstvo před vodními spoustami. Skrývá se snad za tímto vyprávěním vzdálená vzpomínka na skutečnou přírodní katastrofu? Minulé století končilo ve znamení jedné vědecké senzace: byl jí objev katastrofální potopy, která možná souvisí s biblickým vyprávěním o potopě světa. V roce 1997 zveřejnili američtí geologové William Ryan a Walter Pitman z Lamont-Doherty Earth Observatory při Kolumbijské univerzitě v New Yorku spolu se svými kolegy z jiných zemí první výsledky dlouholetého námořního výzkumného projektu. O rok později byly výsledky výzkumu dostupné širší veřejnosti v podobě knihy1: mnohé nasvědčuje tomu, že na jihu Černého moře, v místech, 1 Ryan – Pitman 1998
6
kde je dnes spojeno úzkým průlivem s Marmarským mořem a Středomořím, se před několika tisíciletími odehrála katastrofální potopa. Nejen sama tato potopa byla „událostí, která změnila dějiny“. Také její objev je událostí, která od výzkumníků v mnoha vědeckých oborech vyžaduje přezkoumání důvěrně známých představ o vzniku civilizací ve Starém světě. Když se totiž ptáme na kořeny naší západní kultury, není už možné nechávat bez povšimnutí nové poznatky o tom, proč se evropské a asijské kultury vyvíjely tak odlišně. Jak se říká v suché řeči vědců, s přijetím myšlenky prehistorické katastrofální potopy formulovali oba američtí geologové a jejich tým produktivní hypotézu podporovanou určitými fakty, kterou (dosud) jiná fakta nevyvrátila. U potopy se jednalo o ekologickou katastrofu obrovského rozsahu. Horský hřbet, který dříve spojoval kontinenty v oblasti mezi dnešním Černým a Marmarským mořem, se zhroutil pod tlakem vodních spoust, které se valily ze Středozemního moře přes průliv Dardanely. Průlom otevřel cestu vodám z jihu, jež pak proudily do sladkovodního jezera na severu. Tak vzniklo Černé moře. Od časů potopy neexistuje na jeho jižním pobřeží žádné pozemní spojení mezi Evropou a Asií. Rozsah této katastrofální potopy možná nabízí vysvětlení, proč se v kulturní paměti všech společností v oblasti Černého moře i v jeho okolí dochovaly mýty o potopě. Do této tradice je pravděpodobně třeba včlenit také biblické vyprávění o potopě světa. Lze předpokládat, že kolektivní vzpomínka na takovou událost měla dopad i na každodenní život lidí. Jak ale prokázat následky katastrofální potopy v oblasti
7
černomořského pobřeží a v jeho okolí? A jak zapůsobily ekologické změny na hospodářské formy a kulturní tvořivost lidí v tomto regionu? Odpovědi na tyto i další otázky hledala skupina badatelů, kteří se sešli v červnu 2002 v Itálii (v ligurském výzkumném středisku Bogliasco u Janova) na první odborné konferenci o černomořské katastrofě a jejích následcích. Tímto novým výzkumným úkolem se nyní zabývají vědci z Evropy, Ameriky a Austrálie, byla také zahájena solidní interdisciplinární spolupráce, na níž se podílejí geologové, archeologové, antropologové, jazykovědci, znalci mýtů i zástupci jiných oborů. Výzkum černomořské katastrofy a jejích dopadů na kulturní vývoj Starého světa přitahuje stále více výzkumníků, nejnověji o něj projevili zájem i historici starověku. Tato kniha shrnuje obecně srozumitelným způsobem nové výsledky vědeckého bádání o černomořské katastrofě a jejích následcích. Čtenáře zve k výpravě do kulturní krajiny, která má pro nás Evropany klíčový význam: jde o to, objasnit vznik nejstarších civilizací v Evropě a v Asii. Tato výprava nám uchystá nejedno překvapení, jako třeba poznatek, že i nejstarší kulturní vývoj v Mezopotámii souvisel s ekologickými zvraty v oblasti Černomoří. Casa Blanca, únor 2003
8
Harald Haarmann
I.
Velká potopa z doby 6700 let př. n. l. – fakta a vytváření mýtů
Okolo roku 6700 před naším letopočtem ležela hladina Středozemního moře asi o patnáct metrů níže než dnes. Na stejné úrovni se nacházel i povrch Marmarského moře, které Dardanely přímo spojují se Středozemním mořem. Horský hřbet z pískovce ho odděloval od rozsáhlého sladkovodního jezera na severu, které bylo předchůdcem Černého moře. Jeho hladina ležela zhruba o sedmdesát metrů níže, jezero nemělo žádný odtok a jeho přítoky ze severu byly skrovné. Po staletí se z něj vypařovalo více vody, než kolik jí přitékalo. Jezero se zmenšovalo. Toto sladkovodní jezero vzniklo, když začaly roztávat masy obřího pozemního ledovce, který během poslední doby ledové pokrýval severní Evropu. Tehdy, zhruba před 12 500 lety, vznikla velká jezera na severu, jezero Ladožské a Oněžské, i vodní rezervoáry na jihu, jako Kaspické moře, Aralské jezero a také ono pravěké Euxeinské jezero. Toto jezero, které objevili v jeho původních rozměrech teprve geologové, dostalo jméno, jakým nazývali antičtí Řekové Černé moře: Pontos Euxeinos.
9
Brzy poté co začalo tání kontinentálního ledovce a uvolnily se nesmírné masy vod, dopravily prapůvodní toky jižní Evropy, Dunaj, Dněpr a Don, roztátou vodu do Euxeinského jezera. Přítok vody z tajícího ledovce však trval jen asi dva tisíce let a pak ustal. Souviselo to s přírodními podmínkami ve druhé fázi tání. V polovině 10. tisíciletí před naším letopočtem již hranice kontinentálního ledovce ustoupila daleko na sever. Když pak následkem dalšího období oteplení nastoupila nová, silnější fáze tání, neodtékala už uvolněná voda na jih, ale shromažďovala se ve velkém jezeře na severu a v Severním moři. Vysvětluje se to tak, že během doby ledové byla půda ve střední a severní Evropě stlačena tíhou ledovcových mas, takže povrch země ležel značně pod nynější úrovní terénu a jen pomalu se zase zvedal. Voda nemohla ve druhé fázi tání odtékat na jih, protože země, která tam nebyla pokryta ledem, už ležela výše. Do Euxeinského jezera tak přitékalo jen málo vody a jeho hladina klesala.
Scénář a datování katastrofy Taková tedy byla situace okolo roku 6700 př. n. l. Pro to, co se odehrálo poté, navrhli geologové následující katastrofický scénář: byl narušen pískovcový horský hřbet oddělující Marmarské moře od Euxeinského jezera. Oblastí možná otřáslo zemětřesení, nebo dokonce celá řada záchvěvů země, což zapříčinilo, že se vodní spousty touto bariérou provalily. Katastrofální zemětřesení, jaké na konci léta a na podzim 1999 zpustošilo oblast okolo Marmarského moře, by ostatně samo mohlo prolomit tento horský hřbet. Na křehkou pískovcovou formaci však možná zapůsobil pouze tlak vodních spoust.
10
Když se překážka prolomila, začala se slaná voda z jihu mocným proudem a s hrozivým duněním valit do sladkovodní nádrže, ležící o 70 metrů níže. Miliony krychlových metrů rozpěněné vody protékaly zpočátku úzkým žlabem. Burácející proud – podle odhadů se hnal rychlostí 60 kilometrů za hodinu – vytrhával stále více kamenů i půdy z okrajů a žlab se rozšiřoval. Z trhliny vznikla rozsedlina a z ní pak průliv. Týdny, měsíce a snad dokonce celé roky burácela slaná voda úžinou do jezera, které se ustavičně plnilo a už brzy vystoupilo ze svých břehů. Masy vody, proudící ze Středozemního moře, dopadaly na hladinu jezera takovou silou, že vznikaly vysoké vlny, které běsnily proti pobřeží. Ničivá síla takových vln tsunami je dobře známa z oblastí, kde moře vzdouvají tajfuny nebo hurikány. Už samotná zvuková kulisa, která vznikala při střetu vln s pobřežím, musela nadlouho traumatizovat ty, kdo katastrofu přežili. Zejména v severní části Euxeinského jezera bylo pobřeží ploché a voda se mohla bez větších překážek valit do vnitrozemí. Ještě dnes je starý „předpotopní“ břeh dobře rozeznatelný. Rozsáhlý pevninský šelf, který je místy široký mnoho kilometrů, sahá daleko do otevřeného moře. Ve srovnání s hloubkou uprostřed Černého moře, která činí až dva kilometry, je zde voda mělká – naměřené hodnoty se pohybují okolo 180 až 200 metrů a v blízkosti pobřeží dosahují nejvýše 100 metrů. Teprve daleko v moři spadá tato plošina náhle do velké podmořské propadliny, která byla kdysi Euxeinským jezerem (viz obr. 1). Geologové pomocí sonarů proměřili a zmapovali mělké dno a přitom udělali překvapivý objev. Na dně mělčiny u Kerčského průlivu se rýsuje filigránský obraz pod-
11
obr. 1
Černé moře a jeho pevninský šelf (autorova mapa)
mořských roklin. Prostřední kaňon a menší boční rokle jsou starou říční deltou Donu, který dnes ústí daleko na severu do Azovského moře. Před velkou potopou bylo Azovské moře rozsáhlou nížinou, kterou Don protínal; protékal pak dále dnešním Kerčským průlivem a daleko za ním, na dnešní podmořské plošině, se vléval širokou deltou do Euxeinského jezera. I další podmořské jevy poukazují na starou pobřežní linii. Dodnes dochází na plochém mořském dně k výronům metanu. Hnijí tam zbytky rostlin, které kdysi tvořily pozemní vegetaci. Břehy Euxeinského jezera byly členité, nacházely se v nich laguny a bažinaté prohlubně, na jejichž okrajích rostly rozmanité vodní rostliny. Když byla tato oblast zaplavena, slaná voda starou vegetaci zalila. Voda Černého moře je chudá na kyslík, takže zbytky původních rostlin se dochovaly dodnes, tisíce let po potopě. Poměry na podmořské plošině dávají tušit rozsah záplavy. To, co z velké potopy udělalo ekologickou kata-
12
strofu, však leží hluboko pod dnešní hladinou Černého moře. Velká vodní nádrž v hluboké propadlině někdejšího Euxeinského jezera je biologicky mrtvá. Nežijí tam ryby ani rostliny, je tam sotva nějaké světlo a kyslík, jen na mořském dně se vyskytují sirné bakterie. Nedostatek kyslíku je nejvýznamnější ekologickou ztrátou, kterou velká potopa způsobila. Slaná voda ze světového oceánu nepřitékala pomalu. V takovém případě by se totiž postupně mísila se sladkou vodou. Její příliv byl však náhlý a mohutný, takže sladká voda byla doslova „pohřbena“ pod silnou vrstvou slané vody. Byl znemožněn přísun kyslíku a Euxeinské jezero pod tíhou slaných vodních spoust odumřelo. Následkem dávné ekologické katastrofy je Černé moře dodnes nebezpečné pro život ve svém okolí.1 Tyto hrozivé vlastnosti přitom nejsou nikterak patrné. Své jméno totiž moře nedostalo podle černého odstínu vod, neboť stejně tmavá jsou mnohá místa v Baltském moři nebo ve Středomoří. Černé moře je největší zásobárnou jedné z nejjedovatějších přírodních látek, sirovodíku (H2S). V hloubce 150 až 200 metrů se už kyslík nerozpouští a ve vodě je vysoká koncentrace sirovodíku. Protože Černé moře je velmi hluboké, je z 90 procent vysoce jedovaté a v jeho hlubinách neexistuje žádný organický život, pokud je závislý na kyslíku. Bouře někdy rozvíří moře tak, že jedovatá voda z hlubin pronikne až k hladině. Lodní trup, který se s ní dostane do kontaktu, nabývá temně černého zbarvení. Pro lidi je už několik hlubokých vdechnutí sirovodíku smrtící. Hledači ropy a lidé, kteří těží v této oblasti „černé zlato“, si dobře uvědomují nebezpečí „černé smrti“, 1 Ascherson 1996, s. 4n
13
jež na ně číhá. U sirovodíku je zrádné to, že lidský čich zachytí jeho pach jen na počátku, ale brzy se otupí, takže nebezpečné dávky plynu už nejsou pociťovány jako hrozba. Tady platí základní pravidlo: dát se co nejrychleji na útěk už při sebemenším náznaku zápachu shnilých vajec. Téměř všechny senzační objevy vyvolávají upřímné nadšení a souhlas u jedněch a ostré, záštiplné odmítání u druhých. Jinak tomu nebylo ani v případě velké potopy v oblasti Černého moře a odhalení záhady jeho původu. Autory této myšlenky, Williama Ryana a Waltera Pitmana, jedni oslavovali a jiní prudce napadali. Zejména skupina jejich odborných kolegů si dala za úkol vyvrátit tuto hypotézu o „Noemově potopě“.1 Debatu o sporných vědeckých otázkách mohou silně poznamenat vypjaté emoce, takže uvízne ve slepé uličce a trvá dlouho, než je možné opět nestranně diskutovat. Diskuse však mohou být i velmi plodné, když vůči sobě stojí věcné argumentace pro a proti, které pak lze vyhodnotit. V tomto smyslu proběhl střet o hypotézu potopy konstruktivně: nakonec se dospělo k pevné základně poznatků. Ryan a Pitman museli některé části své vědecké konstrukce přepracovat a nahradit je částmi novými, ale základ zůstal. Vše mluví pro to, že potopa se v oblasti Černého moře skutečně odehrála. Spory se vedly především o datování této katastrofální potopy: Ryan a Pitman2 ji kladli do doby okolo roku 5600 př. n. l. Jiní geologové však došli na základě vlastních měření podmořských proudů v Bosporu k závěru, že k výměně vodních mas mezi Marmarským a Černým 1 Aksu a kol. 1999, Hiscott – Aksu 2002, Mudie a kol. 2002 2 Ryan – Pitman 1998
14
mořem došlo již dlouho předtím. Na dně Marmarského moře byla objevena specifická místní usazenina, zvaná sapropel S1, která zachycuje rozdíly v obsahu soli ve vodě takřka s citlivostí seizmografu. Měření ukázala, že k nejranějšímu průtoku vody Bosporem došlo podstatně dříve.1 Ryan a Pitman provedli výzkum usazenin v Bosporu sami, nezávisle na týmu A. E. Aksua, a na základě nových výsledků upustili od svého původního datování. Dospěli k době kolem roku 6700 př. n. l. Nový výsledek měření se opírá o hodnoty stroncia 87/86, přičemž radiokarbonové údaje byly pro tuto oblast kalibrovány, tj. přizpůsobeny dendrochronologii, čili určování stáří podle letokruhů.2 Pro diskusi o nejnovějších poznatcích souvisejících s černomořskou katastrofou byla na 1. kongresu evropských geologů v Nice v dubnu 2004 vyhrazena zvláštní sekce. Nové datování do doby kolem roku 6700 př. n. l. bylo potvrzeno výsledky dvou dalších velkých projektů, na nichž pracovaly kolektivy K. Erise a C. Majora..3
Klimatické následky Po katastrofální potopě došlo k pronikavým změnám životního prostředí. Ty však byly mnohem méně dramatické než potopa sama a jejich následky se projevovaly jen pozvolna. 1 Aksu a kol. 2002 2 Ryan 2003 3 European Geosciences Union – 1st General Assembly, Nice, 25. až 30. dubna 2004, sekce CL 26, s. 68nn
15
Proti procesu globálního oteplení, který započal přibližně před 12 500 lety a pokračoval ještě určitou dobu po potopě, působily nyní – následkem zatopení rozsáhlých ploch dosavadní souše – regionální faktory. Byly zaplaveny tisíce čtverečních kilometrů území okolo břehů Euxeinského jezera. Vodní plocha se nesmírně zvětšila, takže i odpařování bylo nyní daleko větší než před katastrofou. Dlouhodobým následkem velké potopy bylo výrazně chladnější klima v černomořském regionu. Kolem roku 6200 př. n. l. začala malá „doba ledová“. Chladné období trvalo až do roku 5800 př. n. l. Potom nastalo další kolísání, tentokrát jiným směrem. Malá doba ledová vyústila do období náhlého oteplení a teplé klima přetrvávalo. V konečném důsledku tak byla velká potopa zodpovědná i za tento poslední velký výkyv. Po potopě se totiž klima vyvíjelo ke dvěma extrémům: k vlně chladu, která se na svém vrcholu změnila ve vlastní protiklad, ve vlnu tepla, která pak vydržela. Lidé, kteří sídlili na březích Černého moře a dále ve vnitrozemí, zažili během několika generací radikální změnu svého přírodního prostředí. Tam, kde v chladném období rostly smíšené lesy, šířil se s teplým klimatem travnatý porost a křoviny. Změna vegetace měla dalekosáhlý vliv na rozmach zemědělství, jehož rychlému šíření překážel během chladného období lesní porost. Naopak během období teplého nabízely louky a pastviny dobré podmínky pro obdělávání půdy. Zemědělci tak osidlovali černomořskou oblast v rytmu klimatických výkyvů. Velká potopa okolo roku 6700 př. n. l., malá doba ledová mezi lety 6200 a 5800 př. n. l. a poté prudké oteplení kolem roku 5800 př. n. l. – následky těchto velkých změn v životním prostředí, pokud jde o způsob života a kultur-
16
ní aktivity, byly nedozírné.1 Jen několik staletí po katastrofě se projevily převratné změny v kulturní krajině. Archeologické vrstvy jasně ukazují vývojový skok, a tedy výrazné rozhraní mezi předpotopním obdobím a érou po potopě: „Všem oblastem je společné to, že nastalé změny zřetelně odlišují období po roce 6500 př. n. l. od předchozích tisíciletí.“ 2
Mýty o potopě a duchovní podněty světové potopy Stejně jako si pamatují jednotliví lidé, pamatují si i společenství a národy, jen je tato kolektivní paměť daleko složitější než paměť jedinců. Soubor obsahů zakotvených v kolektivní paměti ovlivňuje chování a jednání jednotlivců v referenčních skupinách a to, jakým způsobem se skupiny orientují v životním prostředí. Tyto systémy vztahů lze vyjádřit pojmem „kultura“. Interindividuální, kolektivní paměť vytváří to, co je považováno za kulturní paměť. Způsob, jakým kulturní paměť funguje, lze názorně vysvětlit na příkladu tradování mýtů, jejichž hlavním motivem je potopa světa. Toto tradování má dvojí podobu: jednou z nich, tou základní, je ústní předávání, druhou pak zachycení v písemné formě. Mechanismus kolektivní paměti tedy není založen jednostranně na ústní či písemné formě. Spíše jde v obou případech o nezávislé zdroje kulturní paměti. Obsahy ústně tradovaných mýtů o potopě přitom nejsou totožné s těmi, které byly
1 srov. Haarmann 2003a 2 Bailey 2000, s. 39
17
