CAHIERS DU CEFRES
Cahiers du CEFRES N° 8, Antologie francouzských společenských věd: Antropologie, Sociologie, Historie
Françoise Mayer, Václav Hubinger, Laurent Bazac-Billaud (Ed.)
________________________________________________________________ Marc BLOCH Obrana historie aneb povoláním historik
________________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Marc Bloch, « Obrana historie aneb povoláním historik », Cahiers du CEFRES. N° 8, Antologie francouzských společenských věd: Antropologie, Sociologie, Historie (ed. Françoise Mayer, Václav Hubinger, Laurent Bazac-Billaud). Mis en ligne en / published on : juin 2010 / june 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c8/bloch_1995_obrana_historie.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
1
M. BLOCH
Marc BLOCH (1886–1944) Historik (medievalista), který řadu let působil ve Štrasburku, odkud přešel 1936 na pařížskou Sorbonnu. Jako oddaný vlastenec vstoupil v roce 1939 dobrovolně do armády. Za svou činnost v hnutí Résistance (v ilegalitě byl od 1942) byl 1944 zatčen gestapem a po mučení zastřelen. Zcela průkopnickým způsobem rozšiřoval pole historického výzkumu. Byl přesvědčen o tom, že historie je věda se všemi rysy exaktnosti, kterými se mohou chlubit vědy přírodní a některé společenské. Důrazně prosazoval hodnotu srovnávacích metod. Využíval prameny a doklady nejrůznějšího charakteru, od kronik a listin až po folklórní podání. Při prezentaci třeba i velmi obecných argumentů nezapomínal na prvořadou hodnotu jemných detailů. V centru jeho zájmu byla společnost jako celek, nikoli jednotlivci a jejich role, poměrně málo se zajímal o samotný politický vývoj. Jeho prvořadým cílem bylo předložit tzv. totální studium středověké společnosti. Nejblíže se ke svému cíli přiblížil dílem La société féodale (1939, 1940). V roce 1931 začal spolu se svým kolegou ze štrasburské univerzity Lucienem Febvrem (1878–1956) vydávat časopis Annales d'histoire économique et sociale, ve kterém popularizovali své názory a své nové pojetí dějin. Oba byli nespokojeni se soudobým stavem historické vědy, která byla až příliš pozitivistická, až příliš se soustřeďovala na události a politické dějiny, a byla i příliš izolovaná od příbuzných disciplín. Ve snaze vybudovat „totální dějiny“ (totální ve smyslu „zabývající se všemi lidskými činnostmi“, nikoli pojednávající o každém detailu lidského života) se Bloch zajímal i o práce z jiných oborů. Za rozhodující lze považovat autory jako byl geograf Paul Vidal de la Blache (1845–1918) a Lucien Lévy–Bruhl (1857– 1939; „primitivní myšlení“). Velmi výrazně na něj zapůsobil také E. Durkheim svým zájmem o sociální a svou srovnávací metodou. Klíčovým pojmem u M. Blocha a ve škole Análů vůbec je mentalita – široký pojem zahrnující různé projevy lidského jednání a myšlení, včetně rituálů a každodenních aktivit. Do roku 1945 byla škola Análů nepříliš početná, velmi radikální a svým způsobem vlastně podvratná. Po druhé světové válce se L. Febvre stal prezidentem nové interdisciplinární École Pratique des Hautes Études a pokračoval ve vydávání časopisu, jehož jméno se pozměnilo na Annales: Economies, Sociétés, Civilisations. Pomocníkem se mu stal F. Braudel, jenž se stal posléze dominantní osobou školy. Po roce 1968 se mluví o třetí, závěrečné fázi existence školy Análů, která je spojena se jménem Emmanuel Le Roy Ladurie (* 1929).
Výběrová bibliografie: Bloch M.: Le Ile–de–France. Paris 1913 _ _ _ _ : Les charactères originaux de l'histoire rurale française. Paris 1931 _ _ _ _ : La Société féodale. La Formation des liens de dépendance. Paris 1939 _ _ _ _ : La Société féodale. Les Classes et le gouvernement des hommes. Paris 1940 _ _ _ _ : L'étrange défaite. Témoignage écrit en 1940. Úvod G. Altman. Paris: Franc–Tireur, 1946 _ _ _ _ : Esquisse d'une histoire monétaire de l'Europe. Paris: A. Colin, 1954 _ _ _ _ : Apologie pour l'histoire ou Métier d'historien (česky pod názvem „Obrana historie aneb historik a jeho řemeslo“, Praha: Svoboda, 1967). Perrin Ch.–E.: L'oeuvre historique de Marc Bloch. Revue Historique 199 (1948)
2
CAHIERS DU CEFRES
Obrana historie aneb povoláním historik (Úvod a první kapitola knihy Apologie pour l'histoire ou Métier d'historien, str. 7–38; Paříž: A. Colin, l974; překlad PhDr. Marie Havlíková )
ÚVOD „Tati, k čemu jsou vlastně dějiny?“ Tuto otázku položil před několika lety hoch, který je mi nadevše drahý, svému otci historikovi. Potěšilo by mne, kdybych o knize, kterou právě začínáte číst, mohl říci, že je odpovědí na jeho otázku. Vždyť největší pochvalou pro spisovatele je podle mého to, že dokáže promlouvat k učencům stejně jako ke školákům. Psát tak prostě a zároveň dokonale je však výsadou jen nemnoha vyvolených. A i když se mi tenkrát možná nepodařilo plně ukojit zvídavost toho dítka, rád bych zde použil jeho otázku jako epigraf. Někomu bude možná připadat naivní. Mně naopak připadá naprosto opodstatněná, neboť nastolila s nepohodlnou přímostí vlastní chlapcovu nelítostnému věku mimořádně důležitý problém oprávněnosti historie. Historik je tedy vyzván, aby skládal účty. Odváží se toho nikoliv bez určitého vnitřního rozechvění. Kterémupak řemeslníkovi, jenž se celý život věnoval svému povolání, se nesevřelo srdce, když si položil otázku, zda se svým životem naložil správně? Výše zmíněné téma však do značné míry přesahuje drobné pochybnosti v rámci stavovské morálky. Dotýká se totiž celé naší západní civilizace. Ta, na rozdíl od jiných typů kultury, vždy od své paměti očekávala značně mnoho. Vedlo ji k tomu vše – dědictví křesťanství stejně jako antiky. Řekové a Latinové, naši první učitelé, byli národy historiografů. Křesťanství je náboženství historiků. Jiné náboženské systémy mohly svou víru a své rituály založit na mytologii ležící téměř mimo lidský věk. Křesťané mají namísto posvátných knih dějepisné knihy a jejich liturgie si spolu s epizodami z pozemského života jediného boha připomíná významné události církve a světců. Křesťanství je historické i z jiného, snad ještě hlubšího důvodu: úděl lidstva, ležící mezi pádem a posledním soudem, znázorňuje v jeho očích dlouhé dobrodružství, přičemž každý jeden osud, každá jednotlivá „pouť“ je jeho odleskem. Velké drama hříchu a vykoupení se odvíjí v čase a tudíž v historii, která je centrální osou křesťanské meditace. Naše umění, naše literární památky jsou naplněny ozvěnami minulosti. Naši politikové mají stále na jazyku ponaučení, ať skutečná či údajná. V psychologii skupin by se bezpochyby mělo rozlišit více odstínů, jak již dávno vypozoroval Cournot. Kupříkladu Francouzi mají odjakživa sklon přetvářet svět podle rozumu a jako národ prožívají kolektivní vzpomínky mnohem méně intenzívně než Němci. Civilizace se též mohou nepochybně měnit. Není v podstatě vyloučeno, že se ta naše jednoho dne od historie odvrátí. Od dějepisců bude moudré, když nad tím budou uvažovat. Špatně pochopená historie by nakonec mohla, pokud bychom se neměli na pozoru, způsobit ztrátu důvěry v historii lépe pochopenou. Avšak pokud bychom k tomu jednou někdy měli dospět, bylo by to za cenu hlubokého rozkolu s našimi nejstálejšími intelektuálními tradicemi. V současné době jsme v tomto ohledu teprve ve stádiu zpytování svědomí. Pokaždé, když o sobě začnou naše přísné a v neustálé krizi víry se nacházející společnosti pochybovat, ptají se, zda učinily dobře, když pátraly v minulosti, nebo zda v ní pátraly správně. Přečtěte si, co se psalo před válkou a co se může psát ještě dnes. Mezi četnými obavami dnešní doby uslyšíte téměř nevyhnutelně, jak se hlas této obavy mísí mezi ostatní. Měl jsem možnost zachytit její zcela spontánní ozvěnu v tom nejdramatičtějším okamžiku. Bylo to v červnu l940, v den kdy, pokud mě paměť neklame, Němci vstoupili do Paříže. V Normandii, kde se
3
M. BLOCH
nečinně povaloval náš generální štáb bez vojska, jsme přemílali příčiny katastrofy: „Máme uvěřit tomu, že nás historie oklamala?“ zašeptal jeden z nás. A tak úzkost celého muže navázala – s poněkud větší hořkostí v hlase – na pouhou zvědavost onoho mladíčka. Je tedy třeba uspokojit odpovědí jak onu úzkost, tak i zvědavost. Je však třeba ještě vědět, co znamená slovo „sloužit“. Dříve než je budeme zkoumat, musím uvést pár slov na omluvu. Okolnosti mého nynějšího života, to, že nemám možnost zajít do žádné velké knihovny, že jsem přišel o knihy, způsobily, že jsem odkázán na své poznámky a na své vědomosti. Doplňková četba a ověřování, jaké by vyžadovaly zákony mého povolání, jehož postupy chci popsat, jsou mi velmi často zapovězené. Bude mi někdy dáno tyto mezery zaplnit? Obávám se, že nanejvýš částečně, ale zcela již nikoliv. Mohu jen žádat o shovívavost. Řekl bych „přiznat vinu“, kdybych tím na sebe nebral víc, než jsem oprávněn, chyby osudu. I kdyby však historie byla prohlášena za neschopnou poskytovat jiné služby, zajisté by bylo možno uvést v její prospěch, že je zábavná. Nebo pro přesnost – neboť každý považuje za zábavu něco jiného – že se nepopiratelně jeví zábavná velkému množství lidí. Mně osobně velice bavila od té doby, kam sahají mé vzpomínky, a myslím, že stejně tak je to se všemi historiky. Proč jinak by si byli zvolili toto povolání? Každému člověku, pokud není vyslovený hlupák, připadají všechny vědy zajímavé. Ale každý vědec mezi nimi najde jen jednu, jíž se věnuje s radostí. Nalézt ji a nadále se jí věnovat, to je právě to, čemu se říká poslání. Ostatně kvůli nepopiratelnému kouzlu historie je na čase, abych tuto úvahu zakončil. Úloha tohoto kouzla – nejprve zárodku a posléze pobídky – byla a nadále je mimořádně důležitá. Touze po poznání předchází pouhá záliba a v základu vědeckého díla, jež si je vědomo svých cílů, stojí zase instinkt, který k němu člověka vede. Ve vývoji našeho intelektuálního chování je takových spojitostí celá řada. Dokonce i fyzika vděčí za mnohé starým „sbírkám kuriozit“. Stejně tak jsme byli svědky toho, jak drobná radost ze starého haraburdí stála u kolébky zrodu nejednoho odborného zaměření, jež postupně nabývalo na serióznosti. Taková je geneze archeologie i něčeho, co je nám ještě bližší – folklóru. Čtenáři Alexandra Dumase jsou dost možná potenciální historikové, kteří jen nebyli vedeni k tomu, aby si dopřáli jeden čistší a dle mého intenzívnější požitek – z pravdivosti. Přitom mohou všichni opravdoví historikové zároveň potvrdit, že kouzlo historie nepohasíná ani v okamžiku, kdy nastoupí metodický výzkum s veškerou nezbytnou suchopárností. Ba právě naopak: stává se ještě výraznější a plnější. A tento poznatek se v určitém ohledu týká jakékoliv duševní práce. Historie však nepochybně skýtá specifické estetické prožitky a těmi se zcela liší od jiných vědních oborů. Obraz lidských činností, jenž představuje její specifický předmět, je více než kterýkoli jiný předurčen k tomu, aby sváděl lidskou představivost. Zvláště, když jsou vzdáleny v čase či prostoru a jejich odvíjení se jemně přizdobí svody čehosi podivuhodného. Sám velký Leibniz nám o tom zanechal svědectví. Když se namísto do abstraktních spekulací z oblasti matematiky či teodiceje pustil do luštění starých listin a kronik císařského Německa, zakoušel přesně stejně jako my onu „závrať z toho, že poznává zvláštní věci“. Střezme se zbavit naši vědu její poetické stránky. Střezme se zejména toho, abychom – jak jsem to pociťoval u některých kolegů – se za ni styděli a rděli se. Bylo by nesmyslné a hloupé myslet si, že působí-li tak silně na city, nemůže být zároveň schopna uspokojit stejně dobře naši inteligenci. Stála by však historie za všechnu tu námahu, s jakou ji píšeme, kdyby se mohla ospravedlnit pouze oním dalo by se říci téměř všeobecně pociťovaným kouzlem přitažlivosti, kdyby byla vlastně pouhou roztomilou zábavou jako bridge nebo rybaření? Oním „píšeme“ myslím psát ji čestně, pravdivě a tak, že s maximálním úsilím postupujeme ke skrytým silám, čili také obtížně. „Hra nám dnes přestala být dovolena“, napsal André Gide a dodává: „byť intelektuální“. Řekl to roku l938. A v roce l942 jsem napsal já, jak tato teze nabývá ještě závažnějšího významu. Ve světě, jenž právě začal bádat v oblasti atomové chemie a teprve začíná
4
CAHIERS DU CEFRES
zkoumat tajemství hvězdných světů, v našem ubohém světě, který je právem hrdý na svoji vědu, nicméně není schopen vytvořit trochu štěstí, by si mravenčí úsilí historické erudice, jež snadno pohltí celý jeden život, určitě zasluhovalo odsouzení za absurdní ba zločinné mrhání silami, pokud by jeho výsledkem bylo pouze to, že by nám jeden z okamžiků odpočinku osladilo kouskem pravdy. Buď bychom museli rozmluvit historii všem lidem schopným lépe se uplatnit jinde, nebo musí historie prokázat své dobré svědomí jako skutečně vědecká disciplína. Zde však vyvstává další otázka: co vlastně ospravedlňuje intelektuální úsilí? Domnívám se, že dnes by se již nikdo neodvážil říci to, co tvrdili kovaní pozitivisté, totiž že se hodnota určitého bádání měří pouze a jenom podle toho, jak je schopno posloužit praktické činnosti. Zkušenost nás však nepoučila jen o tom, že je nemožné rozhodnout předem, zda se ty na první pohled nejodtažitější spekulace jednoho dne neukáží jako podivuhodně vhodné pro praxi. Upírat lidstvu právo na to, že vedle úsilí o blahobyt má též snahu ukojit hlad po intelektuální činnosti, by znamenalo mít je za podivně zmrzačené. I kdyby historie byla věčně lhostejná k homo faber či h. politicus, stačilo by jí na obranu to, že je uznána jako potřebná pro plný rozvoj homo sapiens. Ač takto vymezen, není však tímto náš problém rázem vyřešen. Vždyť sama podstata našeho rozumu ho vede mnohem méně k touze vědět než k touze pochopit. Z čehož vyplývá, že pravé vědy jsou podle něho ty, které jsou schopné ustanovit vysvětlující vztahy mezi jevy. Vše ostatní je, jak to nazval Malebranche, jen „polymathie“. Přitom se polymathie – mnohostranná učenost – může jevit jako zábava nebo jako mánie. Nemohla by dnes být považována za jeden ze seriózních výplodů intelektu o nic víc než v dobách Malebrancheových. Odhlédneme-li i od jakékoliv případné možnosti aplikace na chování, má historie právo nárokovat si místo mezi vědeckými disciplínami skutečně hodnými úsilí pouze v tom případě, jestliže nám namísto pouhého a téměř neomezeného výčtu bez souvislostí přislíbí i racionální utřídění a postupnou srozumitelnost. Nelze však vůbec popřít, že kterákoliv věda nám bude připadat jaksi neúplná, pokud nám dříve či později nemá pomoci lépe žít. Je zcela přirozené, že tento pocit s obzvláštní intenzitou zakoušíme právě v případě historie. Dalo by se o ní totiž říci, že je mimořádně předurčena k tomu, aby působila ve prospěch člověka, neboť člověk a jeho činy jsou její látkou. Vskutku, dávný sklon, u kterého předpokládáme přinejmenším hodnotu instinktu, nás vede k tomu, abychom od ní žádali prostředky, jimiž by řídila naši činnost, a poté, abychom se nad ní pohoršovali – jako ten poražený voják, jehož větu jsem připomněl – jestliže se náhodou zdá, že se ukazuje být bezmocnou tyto prostředky poskytnout. Problém užitečnosti historie v úzkém slova smyslu, v „pragmatickém“ významu slova užitečný, nelze směšovat s otázkou legitimity, jež je čistě intelektuální. Může ostatně být uvažován až v druhé řadě, neboť musíme nejprve pochopit, chceme-li rozumně jednat? Pokud nechceme riskovat, že odpovíme jen zpola na nejnaléhavější podněty zdravého rozumu, nebudeme se moci vyhnout ani tomuto problému. Někteří z našich rádců nebo ti, kteří jimi chtěli být, již na tyto otázky odpověděli, aby tím zchladili naše naděje. Ti nejshovívavější pravili: historie postrádá solidnost a není z ní užitek. Jiní, jejichž přísnost se neobtěžuje kompromisy: historie je zhoubná. Jeden z nich, a ne zrovna neznámý, o ní prohlásil: „Nejškodlivější produkt, který kdy chemie intelektu vyplodila.“ Tyto odsudky mají jedno strašné kouzlo, a to, že předem ospravedlňují hloupost. Naštěstí pro ten zbytek zvídavosti, který v nás ještě přetrvává, jejich platnost snad není definitivní. Máme-li však obnovit diskusi, musí to být s věrohodnějšími údaji. Je totiž jedno opatření, které, jak se zdá, ti průměrní vulgární pomlouvači historie neučinili. Jejich řeč nepostrádá ani výřečnosti, ani ducha. Ve své většině se však na to, o čem mluví, řádně neinformovali. Obraz naší práce, který předkládají, nebyl pořízen v dílně. Zavání spíše řečnickou akademií než
5
M. BLOCH
pracovnou a především je vyčichlý. Mohlo by se tudíž stát, že bychom nakonec plýtvali značnou energií na boj s pouhým přízrakem. Naše úsilí zde musí být zcela odlišné. Metody, jimiž se budeme usilovat zvážit stupeň spolehlivosti, budou ty, které výzkum skutečně užívá, včetně pokorných a jemných podrobností o jejich postupech. Naše problémy budou ty, které historikovi denně předkládá látka jeho studia. Jedním slovem, chtěli bychom zejména vyložit, jak a proč historik vykonává své povolání. Je potom na čtenáři, aby rozhodl, zda si toto povolání zaslouží být vykonáváno. Udělejme to tedy pečlivě. Jen zdánlivě může být tento úkol, ač takto pochopen a vymezen, pokládán za jednoduchý. Byl by možná snadný, pokud bychom měli před sebou jedno z těch užitých umění, o nichž jsme dostatečně pojednali, když jsme vypočítávali jednotlivá dávno osvědčená řemesla. Jenže historie není hodinářství ani umělecké truhlářství. Je úsilím o co nejlepší poznání, a tudíž čímsi, co je v pohybu. Omezit se na popis vědy, jak se právě jeví, vždy znamená poněkud ji zradit. Je mnohem důležitější říci, jak tato věda doufá, že se jí postupně podaří vypadat. Přičemž ze strany analytika vyžaduje podobný podnik nutně dosti značnou dávku osobní volby. Vždyť kterákoliv věda je v každé své etapě stále přetínána protichůdnými tendencemi, jež v žádném případě není možno oddělit bez určitého zásahu do budoucnosti. Nezamýšlíme zde před tímto nutným důsledkem couvnout. V oblasti intelektuální stejně jako v kterékoliv jiné není strach z odpovědnosti doporučeníhodným pocitem. Nicméně bylo čestné čtenáře upozornit. Stejně tak se obtíže, na něž nevyhnutelně naráží každé studium metod, mění podle bodu, o němž si to které odvětví myslí, že ho momentálně dosáhlo na křivce svého vývoje, jež je trvale poněkud kostrbatá. Domnívám se, že před padesáti lety, kdy ještě kraloval Newton jako nejvyšší autorita, bylo kupodivu snazší než dnes sestavit s puristickou přesností výklad mechaniky. Historie se však nalézá ve fázi mnohem většího porozumění pro jistoty. Vždyť historie není jen vědou ve vývoji. Je to také věda v plenkách prožívající své dětství stejně jako všechny ty vědy, jejichž předmětem je lidský duch, onen pozdní příchozí do oblasti rozumového poznání. Nebo je, lépe řečeno, spíše stará embryonálním stadiem svého projevu, který byl dlouho přetížen fikcemi a ještě déle se upínal na události nejbezprostředněji uchopitelné, a přitom je jakožto racionální dílo analýzy úplně mladá. S obtížemi proniká pod povrchové jevy, těžce se zbavuje – podaří-li se jí odolat svodům legend a rétoriky – jedů dnes nebezpečnějších, učené rutiny a empirismu přestrojeného za zdravý rozum. U několika zásadních otázek své metody stále ještě tápe. Proto se Fustel de Coulanges a před ním již Bayle zřejmě úplně nemýlili, když ji prohlašovali za „nejtěžší ze všech věd.“ Je to však iluze? Jakkoliv naše cesta zůstává v mnoha ohledech nejistá, zdá se mi, že v současné době jsme na tom lépe než naši přímí předchůdci, neboť jsme o něco dál. Generace, jež žily těsně před naší, to znamená od posledních desetiletích 19. století do prvních let 20. století, žily jakoby hypnotizované nesmírně rigidní, vpravdě comtovskou představou o vědách fyzického světa. A toto skvělé schéma rozšířily i veškeré duchovní poznatky. Měly proto dojem, že nemůže existovat žádná skutečně vědecká disciplína, která by nezbytně – pomocí důkazů od samého počátku nezvratných – nedospěla k jistotám formulovaným ve světle zákonů nutně univerzálních. V tomto byli všichni více méně zajedno. Při aplikování na historická studia vedla tato představa podle různého založení ke zrodu dvou protikladných tendencí. Jedni se domnívali, že je možné vybudovat vědu o vývoji lidstva, která by se podřídila onomu poněkud vševědeckému ideálu a dělali vše pro to, aby ji vybudovali. I kdyby se měli smířit s tím, že nakonec ponechají mimo dosah této vědy o lidech mnoho skutečností velmi lidských, které jim však připadaly jako beznadějně se vzpírající rozumovému poznání. Onen odpad nazývali opovržlivě událostí. To byla také hodná část toho nejintimněji osobního života. Taková byla v podstatě pozice sociologické školy založené Durkheimem. Alespoň pokud
6
CAHIERS DU CEFRES
nebereme v úvahu to, že mimořádně inteligentní lidé zmírňovali onu počáteční původní strohost zásad, aby na ně, byť proti jejich vůli, nedolehla tíže věcí. Naše věda tomuto velkému úsilí vděčí za mnohé. Naučilo nás analyzovat více do hloubky, podrobněji zkoumat problémy a myslet, abych tak řekl, méně povrchně. Budeme zde o něm hovořit s největším uznáním a úctou. I když se dnes zdá být překonané, je to – dříve či později – pro všechna intelektuální hnutí cena za jejich plodnost. Jiní badatelé zaujali ve stejné době značně odlišný postoj. Jelikož se jim nepodařilo vtěsnat historii do rámce přísně přírodních zákonů a navíc je sužovaly, v důsledku jejich základního vzdělání, zejména zvláštní obavy a pochybnosti, časté přehodnocování kritického zkoumání dokumentů, načerpali z těchto zjištění zejména lekci rozčarované pokory. A konečně jim připadalo, že věda, které věnovali svůj talent, není ani schopná učinit v současné době zcela jisté závěry, ani není pro budoucnost zárukou závratných perspektiv pokroku. Viděli v ní spíše než vpravdě vědeckou disciplínu jakousi estetickou hru či alespoň jakési hygienické cvičení prospěšné duševnímu zdraví. Byli někdy nazýváni „historizujícími historiky“, což byla přezdívka pro náš cech urážlivá, neboť jako by držela esenci historie v samé negaci jejích možností. Co se mě týče, já bych jim rád přisoudil v tom bodě francouzského myšlení, k němuž jsou vázáni, výraznější poznávací znamení. Dobrý a neuchopitelný Sylvestre Bonnard, pokud se přidržíme dat, jež kniha udává o jeho činnosti, je anachronismem stejně, jako je tomu v případě těch dávných světců, které středověcí spisovatelé naivně vykreslovali v barvách své doby. Sylvestra Bonnarda (pokud budeme jen na okamžik chtít předpokládat pro tento vymyšlený stín skutečnou existenci), „pravého“ Sylvestra Bonnarda, narozeného za prvního císařství, počítala generace velkých romantických historiků ještě mezi své, neboť s ní zřejmě sdílel dojemné a plodné nadšení a poněkud naivní víru v budoucnost „filosofie“ dějin. Pomiňme dobu, do níž bývá zařazován, a odevzdejme ho té, v níž byl sepsán jeho smyšlený život: v té zaujme po zásluze místo patrona, jakéhosi cechovního svatého celé skupiny historiků, kteří byli přibližně intelektuálními současníky jeho životopisce. Byli to hluboce zásadoví pracovníci, leč s poněkud krátkým dechem, a působili někdy dojmem dětí, jejichž otcové žili značně nezřízeným životem a ony proto nosí ve svých kostech únavu velkých historických orgií romantismu. Přitom před svými kolegy z laboratoře neváhali předstírat, že jsou dosti slabí. Zkrátka usilovně nám chtěli radit spíše opatrnost než rozlet. Bylo by příliš zlomyslné hledat jejich heslo v onom udivujícím slově, jež jednoho dne uklouzlo muži tak značné inteligence a který byl mým drahým učitelem – Charlesovi Seignobosovi: „Je velmi užitečné klást otázky, avšak velmi nebezpečné na ně odpovídat“? Určitě v tomto případě nejde o výrok nějakého chvastouna. Kde by však byla fyzika, kdyby fyzikové nebyli prokázali větší smělost? Naše duchovní ovzduší však již prošlo změnami. Kinetická teorie plynů, Einsteinova mechanika a kvantová teorie citelně pozměnily názor, který ještě včera měli všichni na vědu. Tyto teorie ji neoslabily, učinily ji však ohebnější. Jisté nahradili v mnoha bodech nekonečně pravděpodobným, přesně změřitelné pojmem věčné relativnosti míry. Jejich činnost měla vliv i na nesčetné vědce – a já se bohužel musím zařadit mezi ně – jimž nedostatečná inteligence či jejich nedostatečné vzdělání dovoluje sledovat tuto velkou metamorfózu pouze z velké dálky a jen poněkud zprostředkovaně. My jsme tedy napříště mnohem lépe připraveni připustit, že i když není schopna euklidovských demonstrací či neměnných zákonů opakování, může si určitá disciplína nicméně činit nárok na vědeckost. Mnohem snáze učiníme z jistoty a universalismu otázku míry. Nepociťujeme již nutnost snažit se vnutit všem objektům vědění jednotný intelektuální model vypůjčený od věd přírodních, neboť i tam již tato šablona přestala být všeobecně používaná. Nevíme ještě přesně, jak budou jednoho dne vypadat vědy o člověku. Víme však, že budou moci existovat, aniž by se zřekly své originality nebo se za ni musely stydět, a přitom se budou samozřejmě dál řídit základními zákony rozumu. Rád bych, aby se mezi profesionálními historiky, zejména mladými, ujal zvyk rozmýšlet nad těmito spornými body, nad těmi věčnými „autorskými změnami“ v našem povolání. Bude
7
M. BLOCH
to pro ně nejjistější způsob, jak se uváženou volbou připravit na přiměřené rozvíjení svého úsilí. Přál bych si zejména, aby ve stále větším počtu přistupovali k této historii zároveň rozšířené a prohloubené, jejíž vizi my – a je nás každým dnem více – vytváříme. Může-li jim k tomu tato má kniha pomoci, budu mít pocit, že snad není zcela zbytečná. Je v ní, přiznávám, část programu. Já však nepíši pouze a dokonce ani ne zejména pro vnitřní potřebu naší dílny. A také jsem si vůbec nemyslel, že by se mělo cokoliv z pochybností naší vědy skrývat před neodborníky. Pochybnosti jsou pro nás polehčující okolností. Či lépe, jsou pro naše bádání osvěžením. Máme nejen právo požadovat pro historii shovívavost, kterou dlužíme všem začátkům. To, co je nedokončené, má – pokud stále směřuje k překonávání sebe sama – pro všechny byť jen trochu zapálené mozky kouzlo, které se vyrovná i tomu nejdokonalejšímu úspěchu. Dobrý rolník, řekl (takto nebo přibližně tak) Péguy, rád oře a seje se stejnou láskou, s jakou sklízí. Těchto několik úvodních slov by mělo být zakončeno osobním vyznáním. Každá věda ztělesňuje, stojí-li osamocena, pouhý fragment všeobecného směřování k poznání. Již jsem měl výše příležitost uvést k tomu jeden příklad. Chceme-li dobře pochopit a ocenit její badatelské postupy, byť by se na pohled jevily sebezvláštnější, bylo by nezbytné umět je jedním jistým tahem propojit s celkem tendencí, jež se ve stejnou chvíli projevují v ostatních disciplínách. Přitom toto studium samotných metod tvoří svým způsobem zvláštní kategorii, jejíž odborníci se nazývají filosofové. O tento titul mi absolutně nepřísluší se ucházet. Vzhledem k této mezeře v mém základním vzdělání má tento esej bezpochyby mnoho nedostatků co do přesnosti vyjadřování, stejně jako co do rozhledu. Mohu jej vydávat jen za to, čím je: mementem řemeslníka, který vždy rád meditoval nad svým každodenním úkolem, a zápisníkem tovaryše, který dlouho pracoval s pravítkem a s libelou, aniž by se proto považoval za matematika.
DĚJINY, LIDÉ A ČAS Volba historikova Slovo historie je velmi staré, tak staré, že nás už někdy unavuje. Pravda, jen zřídka to došlo tak daleko, že je chtěli úplně vyškrtnout ze slovníku. Sociologové durkheimovské školy mu v něm sice ponechávají místo, vystrčili je však do koutku věd o člověku, do jakési hladomorny, kam – vyhrazujíce sociologii vše, co se podle nich může podrobit rozumové analýze – házejí lidské skutky, jež považují za nejpovrchnější a zároveň nejnahodilejší. My mu zde naopak ponecháme jeho nejširší význam. Toto slovo nezakazuje předem žádný ze směrů, jimiž se může bádání ubírat, ať už se raději obrátí k jednotlivci či k celé společnosti, k popisování právě probíhajících krizí či k hledání těch nejtrvanlivějších elementů. Nezahrnuje žádné credo. Vzhledem ke své své původní etymologii zavazuje pouze k „bádání“. Od té doby, co před více než dvěma tisíciletími zaznělo z úst lidí, došel bezpochyby jeho obsah značné změny. Stejný osud mají v jazyce všechna skutečně živá slova. Kdyby si měly vědy pro každý svůj výdobytek hledat jiné pojmenování, byla by v království akademií ohromná spousta křtů a znamenalo by to spoustu ztraceného času! Ač zůstala bez protestů věrná svému slavnému řeckému jménu, není bezpochyby naše historie úplně shodná s tou, kterou psal Hekataios z Milétu. Stejně tak fyzika lorda Kelvina nebo Langevinova není stejná jako Aristotelova. Jaká tedy je? Nemělo by smysl uvádět tuto knihu, soustřeďující se na skutečné problémy bádání, nějakou dlouhou a škrobenou definicí. Což se kdy nějaký seriózní badatel zatěžoval podobnými dogmaty? Jejich hnidopišská přesnost nejen že vytlačí veškerý intelektuální zápal, rozuměj-
8
CAHIERS DU CEFRES
te – ony pouhé záblesky rozletu v ní směrem k vědění ještě nedostatečně vymezenému, veškerou potenciální sílu. Jejich největším nebezpečím je, že definují tak pečlivě pouze proto, aby lépe vymezily. „Tento námět“, praví strážce bohů Terminů „nebo tento způsob, jak s ním zacházet, snad může být svůdný. Měj se však na pozoru, ó efébe: to není o Historii.“ Jsme tedy snad něco jako bývali v minulosti cechovní starší a máme snad kodifikovat úkoly povolené pro kolegy z oboru? A po uzavření seznamu snad máme rezervovat jejich vykonávání pro naše patentované mistry? Fyzikové a chemici jsou rozumnější, neboť se, pokud vím, žádný z nich nepřel o příslušná práva fyziky, chemie, fyzikální chemie nebo – za předpokladu, že takový termín existuje – chemické fyziky. Stejně tak je pravda, že tváří v tvář nezměrné a zmatené realitě je historik nutně veden k tomu, aby z ní vyřízl zvláštní bod aplikace příznačný pro jeho nástroje. A potom z ní učiní určitý výběr, který pochopitelně nebude stejný jako třeba u biologa. Bude to výběr vlastní právě historikovi. A to je ten skutečný problém konání. Bude nás provázet po celou dobu naší studie.
Historie a lidé Říkává se: „Historie je věda o minulosti“. To není podle mého soudu správné tvrzení. Především již sama úvaha, že minulost může být jako taková předmětem vědeckého zkoumání, je absurdní. Jak by bylo možno učinit z jevů, jež nemají jiný společný rys než to, že nebyly našimi současníky, předmět racionálního zkoumání, aniž bychom předtím nechali usadit kal? Lze si snad naproti tomu představit totální vědu o Vesmíru v jeho současném stavu? V začátcích historiografie si staří autoři análů s tímto problémem bezpochyby vůbec nedělali starosti. Vyprávěli páté přes deváté události, jejichž jediným pojítkem bylo to, že se udály přibližně ve stejném okamžiku: zatmění, krupobití, podivuhodné úkazy při bitvách, dohody, úmrtí hrdinů a králů. V této počáteční paměti lidstva, jež byla zmatená jako vnímání malého děcka, vykonávala stálá neumdlévající snaha analyzovat postupně nezbytné třídění. Je pravda, že jazyk, jenž je v základu tradicionalistický, nadále snadno dává jméno historie každému studiu určité změny v čase… Tento zvyk však není nebezpečný, neboť nikdo se nenechá zmást. V tomto smyslu existuje historie sluneční soustavy, neboť hvězdy, které ji tvoří, nevypadaly vždy tak, jak je vidíme my. Tato historie je záležitostí astronomie. Existuje historie sopečných erupcí, jež je, tím jsem si jist, nanejvýš důležitá pro geofyziku. Ta nepatří do historie dějepisců. Nebo, lépe řečeno, patří k ní pouze do té míry, pokud by se snad ukázalo, že její pozorování v některých ohledech navazují na specifické problémy našich vlastních dějin. Jak se tedy vlastně v praxi uskutečňuje dělba úkolů? Příklad bezpochyby povede k lepšímu pochopení než dlouhý výklad. V 10. století n.l. se hluboký záliv Zwin zakusoval do vlámského pobřeží. Potom byl zanesen pískem. Do které oblasti vědeckého bádání zařadit studium tohoto jevu? Každý by nejdříve řekl do geologie. Ta přece byla vytvořena a přišla na svět proto, aby pojednávala o takových věcech, jako je mechanismus naplavování, úloha mořských proudů a snad i změny v hladině oceánů. Při pohledu zblízka však není tato záležitost již tak zcela jednoduchá. Má být zkoumán nejprve původ této změny? A již zde je náš geolog nucen klást si otázky, které nespadají přímo do jeho kompetence. Kolmace byla totiž bezpochyby přinejmenším podpořena stavbou hrází, odkloněním toků, vysoušením. Tolik lidských činů vzešlých z kolektivních potřeb a jež byly umožněny pouze určitou sociální strukturou.
9
M. BLOCH
Na druhé straně řetězu však vzniká nový problém, a to problém důsledků. V nevelké vzdálenosti od zálivu se tyčilo město Brugy, které s ním bylo spojeno krátkým úsekem řeky. Po vodách Zwinu město dostávalo a expedovalo největší část zboží, které z něj činilo, je-li možno použít tohoto srovnání, druhý Londýn nebo New York. Zanášení postupovalo den ode dne citelněji. Zaplavená plocha se vzdalovala a Brugy marně posouvaly svá přístaviště směrem k ústí řeky. Jejich mola pozvolna usnula hlubokým spánkem. Toto nebyla pochopitelně ani zdaleka jediná příčina úpadku města. Což někdy hmotné nepůsobí na sociální, aniž by jeho působení nebylo připraveno, podpořeno či umožněno jinými faktory, které samy již přicházejí od člověka? Avšak ve sledu kauzálních vln se tato příčina počítá, a o tom nelze pochybovat, k těm nejúčinnějším. Dílo určité společnosti, jež podle svých potřeb přetváří zemi, na které žije, je, jak každý instiktivně cítí, jevem svrchovaně „historickým“. Stejně tak zvraty jednoho mocného ohniska směny zboží. Díky uvedeném příkladu, dosti charakteristickému pro topografii vědění, zde máme na jedné straně přelom, v němž se spojení jmenovaných dvou vědních disciplín jeví jako nutné pro jakýkoliv pokus o vysvětlení jevu; na straně druhé přechodový bod, v němž, poté co byla podána zpráva o určitém jevu, u něhož jsou sporné pouze důsledky, je tento jev řekli bychom jaksi definitivně předán jednou disciplínou té druhé. Co se to v jednom i v druhém případě stalo? Kdopak jakoby naléhavě povolal historii, aby zasáhla? To se zjevil člověk. Dávno již tomu, co nás naši velcí předchůdci jako Michelet nebo takový Fustel de Coulanges naučili poznat, že předmětem historie je přirozeně, jak vyplývá z její podstaty, člověk, lépe řečeno lidé. Plurál, jenž je gramatickým modem relativity, se zde hodí lépe než singulár – vhodný zase pro abstrakci – pro vědu o odlišnostech. Za výraznými rysy krajiny, nástroji a stroji, za těmi zdánlivě nejchladnějšími texty, i za institucemi, jež jsou zdánlivě nejvíce oddělené od těch, kdož je zřídili, chce historie zachytit lidi. Komu se to nepodaří, bude přinejlepším nádeníkem historické erudice. Dobrý historik se podobá obrovi ze známé pověsti. Ví, že tam, odkud ucítí člověčinu, je jeho kořist. Z pojetí historie jako vědy o lidech vyplývá její zvláštní postavení vzhledem k problému vyjadřování. Je to věda nebo umění? Toto bylo kolem roku 1800 vážné diskusní téma našich dědů. Později, kolem roku 1890, v letech obklopených atmosférou poněkud primitivního pozitivismu, se odborníci metodologové rozhořčovali nad tím, že v historických pracech veřejnost přisuzuje podle nich přespříliš důležitosti tomu, co nazývali „formou“. Umění kontra věda, forma kontra podstata – všechny tyhle spory by se měly odložit do pytlů k vyřízení scholastikům! Správná rovnice je stejně krásná jako správná věta. Každá věda však má svoji jazykovou estetiku, jež je pro ni typická. Lidské činy jsou svojí podstatou velmi křehké jevy a mnohé z nich se vymykají matematicky přesnému změření. Aby mohly být dobře interpretovány a abychom tudíž do nich mohli dobře proniknout (cožpak můžeme dobře pochopit to, co neumíme říci?), je nutno ovládat jazyk se všemi jeho jemnými odstíny a umět zvolit patřičné zabarvení. Tam, kde není možno přesně vypočítat, otevírá se možnost sugerovat. Mezi vyjadřováním o skutečnostech hmotného světa a o skutečnostech lidského ducha je v podstatě stejný protiklad, jako mezi úkolem dělníka frézaře a houslaře: oba dva pracují s přesností na milimetry, frézař však užívá přesných měřících nástrojů, kdežto houslař se řídí předevší citlivostí sluchu a prstů. Přitom by nebylo vhodné ani aby se frézař spokojil s houslařovým empirismem, ani aby se houslař snažil napodobit frézaře. Můžeme snad popřít, že stejně jako existuje hmat, cit v rukách, existuje i cit ve slovech ?
10
CAHIERS DU CEFRES
Historický čas Řekli jsme „věda o lidech“. To je však ještě příliš vágní. Musíme dodat: o lidech v čase. Historik nemyslí pouze v lidském rozměru. Atmosférou, v níž jeho myšlení dýchá přirozeně, je kategorie trvání. Je jistě těžké si představit, že by kterákoliv věda mohla abstrahovat od času. Pro mnohé z nich, které čas kouskují na uměle homogenní úseky, však představuje pouhou míru. Čas dějin, konkrétní a živá realita podrobená nezvratnosti svého směřování vpřed, je naopak samotná plazma, v níž se vznášejí jevy a která je místem jejich uchopitelnosti. Pro nauku o atomech je počet sekund, roků či staletí, které potřebuje radioaktivní těleso k přeměně v jiné těleso, základním údajem. Úvaha o tom, že se ta či ona z oněch metamorfóz odehrála před tisíci lety, včera či dnes nebo že se má odehrát zítra, by zase určitě zajímala geologa, neboť geologie je svým způsobem oborem historickým. Fyzika však nechává zcela chladným. Žádný historik se naopak nespokojí s konstatováním, že Césarovi trvalo osm let, než dobyl Galii, nebo že Luther potřeboval patnáct let na to, aby se z ortodoxního novice z Erfurtu stal reformátorem ve Wittembergu. Ještě mnohem důležitější je pro něho vymezit onomu dobytí Galie jeho přesné chronologické místo mezi zvraty evropských společností. A aniž by jakkoliv popíral, co mohla taková duševní krize, jakou prožil bratr Martin, obsahovat věčně platného, uvěří, že ji správně zhodnotil teprve poté, co ji přesně vyznačí na křivce osudů jednak člověka, který byl jejím hrdinou, jednak civilizace, jež byla klimatem, v němž se odehrála. Tento skutečný čas je svou přirozeností trváním. Je však také věčnou změnou. Z protikladnosti těchto dvou vlastností vyplývají velké problémy historického výzkumu. Zejména to, že ta druhá dokonce zpochybňuje smysl naší práce. Dejme tomu, že máme dvě po sobě následující období vymezená v nepřetržitém toku věků. Ať již spojení, jež mezi nimi nastolí tok času, zvítězí či nikoliv nad rozmanitostí zrozenou ze samotného tohoto času, do jaké míry budeme znalost toho nejstaršího považovat za nezbytnou či nadbytečnou pro pochopení onoho mladšího?
Idol počátků Není nikdy na škodu, když na začátku řeknete mea culpa. Naše bádání bylo občas až k uhranutí ovládáno vysvětlováním toho nejbližšího tím nejvzdálenějším, bylo u těch lidí, pro něž je minulost hlavním předmětem výzkumu, přirozeně v oblibě. Ve své nejcharakterističtější podobě má tento idol kmene historiků své jméno: je to posedlost počátky. Ve vývoji historického myšlení byla v jednom okamžiku obzvláště silná. Renan, alespoň myslím, že to byl on, jednoho dne napsal (cituji zpaměti, a proto zřejmě nepřesně): „Ve všech lidských věcech jsou zejména počátky hodny bádání.“ A již před ním napsal Sainte–Beuve: „Pídím se po tom a se zájmem zaznamenávám to, co začíná.“ Tato myšlenka odpovídá jejich době stejně jako slovo počátky. Na „Počátky křesťanství“ navázaly později „Počátky současné Francie“. A to nepočítáme epigony. Samotné slovo „počátky“ je ovšem znepokojující, neboť je dvojznačné. Znamená snad pouze „začátek“? Asi je to v podstatě jasné. S tou výhradou ovšem, že u většiny historických skutečností zůstává samotný pojem tohoto počátečního bodu podivně prchavý, což je bezpochyby věc definice. Tu ale bohužel historikové snadno zapomínají poskytnout. Rozumí se snad naopak „původem“ příčiny? Pak bychom se již nepotýkali s jinými problémy, než s těmi, které jsou stále (a ve vědách o člověku jistě ještě víc) přirozeně inherentní hledání příčin.
11
M. BLOCH
Mezi oběma významy dochází často ke křížení, jež je o to nebezpečnější, že je lidé obvykle dosti jasně necítí. V běžném slovníku jsou počátky začátek, který vysvětluje. Či hůře, který stačí k vysvětlení. V tom spočívá dvojznačnost, v tom právě tkví nebezpečí. Tato „embryologická“ obsese, jež je tak výrazná v celém snažení exegetů, by se mohla stát předmětem jednoho z nejzajímavějších výzkumů. „Nechápu vaše rozechvění,“ vyznal se Barrčs jednomu knězi, který ztratil víru. „Co mají co společného diskuse hrstky vědců o několika hebrejských slovech s mou senzibilitou? Stačí přece atmosféra kostelů.“ Nebo Maurras: „Co je mi po evangeliích čtyř obskurních Židů?“ („obskurních“ zde myslím nejspíš znamená plebejských, neboť těžko můžeme Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi nepřiznat alespoň určitou literární slávu). Oni šprýmaři nám pěkně věší bulíky na nos a Pascal ani Bossuet by takto určitě nebyli mluvili. Můžeme jistě uvažovat náboženskou zkušenost, jež nemá nic společného s historií. Čistému deistovi stačí k tomu, aby věřil v Boha, vnitřní osvícení. Ne však v boha křesťanského, neboť křesťanství, jak už jsem zde připomínal, je svou podstatou náboženství historické (rozumějte takové, jehož základní dogmata spočívají na událostech). Přečtěte si znovu credo: „Věřím v Krista Pána … kterýž byl ukřižován za Piláta Pontského … a znovu vzkříšen vstal třetího dne z mrtvých.“ Zde jsou počátky víry rovněž jejími základy. Jakousi zřejmě nevyhnutelnou nakažlivostí se tyto sporné otázky, jež mohly být oprávněné v určitém druhu náboženské analýzy, rozšířily na jiná výzkumná pole, kde bylo jejich oprávnění mnohem pochybnější. Zde také byla historie zaměřená na zrod dána do služeb posuzování hodnot. Co jiného si kladl za cíl Taine, když zkoumal „počátky“ Francie své doby, než odsoudit omyl politiky, která se podle jeho názoru zrodila z pochybené filozofie o člověku. Ať jde o vpád germánských kmenů nebo o normanské dobytí Anglie, minulost tak byla aktivně využita k objasnění přítomnosti, jen aby mohla být lépe ospravedlněna či odsouzena. A tak v mnoha případech byl démon původu pouhým vtělením onoho jiného satanského nepřítele skutečné historie – mánie hodnotit. Vraťme se však ke studiu křesťanství. Je něco jiného dát neklidnému svědomí, které se hledá, návod jak upevnit svůj postoj ke katolickému náboženství, tak jak je denně charakterizováno v našich kostelích, a něco jiného je, když má historik vysvětlit současný katolicismus jako pozorovaný jev. I když je znalost počátků současných náboženských jevů pochopitelně nezbytná k jejich správnému pochopení, k jejich objasnění nestačí. Přestaňme se pro zjednodušení této otázky ptát i na to, do jaké míry zůstala víra, jejíž jméno se nezměnilo, ve své podstatě skutečně zcela nezměněna. I když určitou tradici považujeme za nezměněnou, stále ještě zbývá uvést důvody jejího přetrvání. Rozumí se lidské důvody, neboť hypotéza působení Prozřetelnosti by se vymykala vědě. Neboli nepátráme již po tom, zda Ježíš byl ukřižován a potom vstal z mrtvých. Nyní jde o to pochopit, jak je možné, že tolik lidí kolem nás věří v ukřižování a zmrtvýchvstání. Věrnost určité víře je přitom pochopitelně pouze jedním z aspektů běžného života určité skupiny, u níž se tento rys projevuje. Je jakýmsi uzlem, v němž se splétá spousta konvergentních rysů buď společenské struktury nebo mentality. Kolem ní zkrátka vyvstává celý velký problém lidského klimatu. Dub roste ze žaludu, ale stává se a zůstává dubem pouze v případě, že najde prostředí s příhodnými okolními podmínkami, které již nespadají do nauky o původu. Dějiny náboženství zde posloužily jen jako příklad. Ať se bádání upne ke kterékoliv lidské činnosti, na hledače počátků číhá stejný omyl – totiž že zamění původ za objasnění. To je v podstatě již starý blud etymologů, kteří se domnívali, že řekli vše, když proti současnému významu určitého slova postavili nejstarší známý význam. Když dejme tomu dokázali, že „bureau“ (dnes „kancelář; psací stůl“ – pozn. překl.) původně znamenalo „hvězda“ nebo „timbre“ (dnes „poštovní známka“ – pozn. překl.) buben. Jako by nebylo nejdůležitější zjistit, proč k takovému posunu došlo. Jako by úloha každého slova nebyla stejně jako jeho
12
CAHIERS DU CEFRES
vlastní minulost v jazyce zakotvena hlavně současným stavem slovníku, který se zase řídí společenskými podmínkami té které doby. „Bureaux“ třeba jako kanceláře nějakého ministerstva znamená byrokracie. Jestliže žádám u poštovní přepážky „timbres“, musely zavedení významu tohoto termínu, v jakém jsem je použil, předcházet vedle pozvolna budované organizace poštovní služby i technické změny rozhodujícího významu pro budoucnost vyměnování myšlenek mezi lidmi, jež nedávno nahradila orazítkování připojením lepidlem natřené nálepky. Bylo to umožněno pouze tím, že jednotlivé významy starého slova, specializované podle povolání, se dnes od sebe navzájem tak oddálily, že nehrozí například záměna mezi známkou, kterou nalepím na obálku, a timbrem, jehož čistotu mi bude vychvalovat prodavač hudebních nástrojů. Říká se také „počátky feudálního systému“. Kde je hledat? Někteří odpověděli „v Římě“, jiní „v Germánii“. Důvody těchto přeludů jsou jasné. V první i druhé jmenované zemi existovaly vskutku určité zvyky, jako např. požívání ochrany, válečný doprovod, úloha léna jako mzdy za služby, v nichž pak pozdější generace v Evropě žijící za takzvaného feudalismu zřejmě pokračovaly. Značně je však pozměnily. Z obou se ujala zejména slova – „bienfait“ (beneficium) v Římě, „fief“ (léno – pozn. překl.) mezi Germány. Další generace je nadále užívaly a přitom jim pozvolna dávaly, aniž by si to uvědomovaly, téměř úplně jiný význam. K velkému zoufalství historiků lidé totiž obvykle se změnami mravů nemění slovník. To jsou jistě velice zajímavá zjištění. Mohlo by se zdát, že tím je problém příčin vyčerpán. Evropský feudalismus se svými typickými charakteristickými institucemi existoval pouze archaickou tkání pozůstatků minulosti. Zrodil se z určitého společenského ovzduší během jednoho období naší minulosti. Pan Seignobos kdesi řekl: „Myslím, že revoluční ideje l8. století … vzešly z anglických myšlenek století sedmnáctého.“ Mínil tím to, že francouzští političtí spisovatelé doby osvícenství, obeznámení s některými anglickými spisy z předešlého století nebo nepřímo podléhající jejich vlivu, přijali jejich politické zásady? Můžeme mu dát za pravdu. Alespoň za předpokladu, že naši filozofové k oněm zahraničním formulacím nepřidali sami vůbec nic originálního, ani co se týče intelektuální látky, ani co do citového zabarvení. Ani takto zredukována – nikoliv bez velké dávky jednostranného hodnocení – na pouhý akt výpůjčky nebude historie tohoto myšlenkového hnutí zdaleka osvětlena. Neboť nadále zůstane nevyřešená otázka, proč k té přeměně došlo v uvedené době, a ne dříve nebo později. Každá nákaza předpokládá dvě věci: generace mikrobů a v okamžiku, kdy se nemoc uchytí, také vhodný „terén“. Žádný historický jev nemůže tedy být plně objasněn, aniž by byl zkoumán okamžik, kdy se udál. To platí o všech etapách vývoje lidstva, o té, v níž žijeme stejně jako o ostatních. Již před námi to bylo řečeno jedním arabským příslovím: „Lidé se podobají více své době než svým otcům.“ A právě proto, že se na tuto orientální moudrost zapomínalo, studium minulosti se občas zdiskreditovalo. O hranicích současného a nesoučasného Máme věřit, že jelikož nevysvětluje celou přítomnost, je minulost pro její objasnění zbytečná? Je zvláštní, že může tato otázka být dnes položena. Až do velmi nedávné doby skutečně vypadala téměř jednoznačně předem vyřešená. „Ten, kdo se chce držet přítomnosti, současnosti, současnost nepochopí,“ psal v minulém století Michelet na začátku své krásné knihy o „Lidu“, jež je však plná dobového blouznění. A již Leibniz řadil mezi blahodárné výsledky, které očekával od historie, „počátky věcí přítomných nalezené ve věcech minulých“. A dodával: „Neboť určitá skutečnost může být nejlépe pochopena skrze své příčiny.“ Od doby Leibnize i Micheleta však došlo k velké věci: technické revoluce, přicházející jedna za druhou, nezměrně rozšířily psychologický rozdíl mezi generacemi. Člověk žijící
13
M. BLOCH
v době elektřiny nebo letadel se cítí – a do určité míry nepochybně právem – značně vzdálen od svých předků. Pak se může dopustit větší neopatrnosti, to jest snadno z toho vyvodit, že jimi přestal být určován. Přidejte si k tomu modernistickou stránku vrozenou každé inženýrské mentalitě. Chceme-li uvést v chod a opravit dynamo, potřebujeme k tomu porozumět myšlenkám starého Volty o galvanismu? Analogicky – a tato analogie nekulhá, nýbrž spontánně se vnucuje nejednomu mozku podřízenému stroji – si můžeme myslet, že k pochopení velkých současných problémů lidstva a pokusu je vyřešit nám v ničem neposlouží, že jsme analyzovali naše předky. Jestliže i oni byli nevědomky pojímáni v této modernistické atmosféře, museli mít historikové nutně dojem, že i v jejich doméně se hranice oddělující nové od starého nepohybuje pohybem méně konstatním. Patří podle dnešního ekonoma režim stabilní měny a zlaté měny, jež včera figurovaly v každé učebnici politické ekonomie jako samotná norma současnosti, ještě k přítomnosti či k historii, která je již silně cítit plísní? Za těmito paralogismy je však snadné odhalit několik myšlenek méně vratkých, jejichž prostota, alespoň zdánlivá, některé odborníky svedla. Existuje domněnka, že ve veletoku času lze vyčlenit jedno nepříliš rozlehlé období, jehož počátek je od nás relativně málo vzdálen a jehož vyústění pokrývá dny, které prožíváme. V něm, zdá se, nic, ani nejvýraznější rysy společenského či politického pořádku, materiální základna ani základní zabarvení civilizace, nejsou výrazně odlišné od světa, v němž jsme my doma. Zkrátka období vzhledem k nám jakoby postižené velmi silným koeficientem „současnosti“. Proto se mu dostává té cti či vady, že není směšováno s ostatní minulostí. „Od roku 1830 to již není historie, ale politika,“ říkával nám na lyceu jeden z našich profesorů, velmi starý už tehdy, kdy já byl velmi mlád. Dnes již by se neřeklo „od roku 1830“, neboť i Tři Slavné dny už zestárly, ani „je to politika“, ale spíše uctivě „sociologie“ nebo méně uctivě „žurnalistika“. Mnozí by ale klidně opakovali: od r.1914 nebo 1940 už to není historie. Přitom by se ale příliš neshodli na důvodech tohoto ostrakizování. Někteří historikové se domnívají, že nejbližší fakta jsou zároveň nepřátelská jakémukoliv vskutku nezaujatému bádání, a přejí si pouze ušetřit cudnou Klió příliš žhavých kontaktů. Tak zřejmě smýšlel můj starý učitel. To bezesporu znamená přisuzovat nám neschopnost ovládat dostatečně svoji nervovou soustavu. Znamená to také zapomínat na to, že jakmile začnou vstupovat do hry citové ozvěny, nemůže se hranice mezi současným a nesoučasným ani zdaleka řídit nutně matematickou mírou časového intervalu. Velice se mýlil ten dobrý ředitel lycea v kraji Languedoc, kde jsem začínal učitelskou dráhu, když mě svým mocným hlasem kapitána výuky upozorňoval: „Což to devatenácté století, to není nebezpečné. Ale až se dotknete náboženských válek, buďte velmi opatrný.“ Ve skutečnosti kdo nemá sílu na to, aby jakmile se ocitne za pracovním stolem, ubránil svůj mozek před virem daného okamžiku, je pak zřejmě schopen nechat proniknout jeho jedy třebas i do rozboru Iliady či Rámájany. Jiní vědci oprávněně považují lidskou současnost za naprosto způsobilou pro vědecký výzkum. Její studium však přisuzují vědním oborům značně vzdáleným tomu, který se zabývá minulostí. Snaží se například pochopit současnou ekonomiku a analyzují ji pomocí pozorování omezených časově na několik posledních desetiletí. Považují dobu, v níž žijí, za příliš oddělenou od těch, které jí předcházely, nadměrně ostrými konstrasty, než aby v sobě mohla nést vysvětlení sebe sama. Toto je rovněž instinktivní postoj mnoha laiků. Historie jen trochu vzdálených období je přitahuje pouze jako nevinný duševní luxus. Na jedné straně máme tedy hrst antikvářů, kteří z ponurého zalíbení svlékají mrtvé bohy, a na straně druhé sociology, ekonomy, publicisty atd. – jediné, kteří se zaobírají živoucím …
14
CAHIERS DU CEFRES
Pochopit přítomnost z minulosti Při pohledu z větší blízkosti se privilegium sebepoznání takto přiznané přítomnosti opírá o řadu podivných postulátů. Především předpokládá, že podmínky lidstva prodělaly během jedné či dvou generací rychlou a úplnou změnu, takže žádná jen trochu zastaralá instituce, žádný tradiční způsob jednání, neunikl revolucím laboratoře nebo továrny. To znamená zapomínat na nehybnost, která je vlastní tolika společenským výtvorům. Člověk tráví čas budováním mechanismů, jejichž více či méně dobrovolným zajatcem se pak stává. Každý pozorovatel, který projížděl venkovské oblasti našeho severu, byl překvapen zvláštním obrysem tamních polí. Přes postupné zmírňování neustálých změn, jimiž v toku věků prošlo původní schéma pozemků, musí vzhled oněch nepřiměřeně úzkých a dlouhých pruhů, jimiž je orná půda rozdělena na nesmírné množství parcel, vyvést z míry každého agronoma. Je absolutně nepopiratelné, že takové uspořádání znamená mrhání úsilím a je notnou překážkou pro zemědělce. Jak je vysvětlit? Občanským zákoníkem a jeho nevyhnutelnými důsledky, odpověděli příliš ukvapeně publicisté. Změňte – dodali ještě – naše dědické zákony, a bude od zla pomoženo. Kdyby lépe znali dějiny, kdyby lépe zkoumali rolnickou mentalitu utvářenou po dlouhá staletí empirismem, nebyli by řešení takto zlehčili. Tato struktura má svůj původ v dobách tak vzdálených, že se ji dodnes žádnému vědci nepodařilo uspokojivě objasnit. Obdělavatelé půdy doby dolmenů s tím zřejmě budou mít více společného než znalci práva z doby Prvního císařství. Jelikož i zde přetrvává omyl o příčině, jak tomu bývá téměř nevyhnutelně při nedostatečné terapii, neznalost minulosti škodí nejen poznávání přítomnosti, ale narušuje v přítomnosti i samotnou práci. A nejen to. Aby mohla určitá společnost, jakákoliv, být celá určena okamžikem bezprostředně předcházejícím tomu, v němž žije, nestačila by jí struktura tak dokonale přizpůsobitelná změnám, že by byla vpravdě vykostěná, nýbrž bylo by ještě třeba, aby se směna mezi generacemi odehrávala abych tak řekl v zástupu, to jest aby děti měly kontakt se svými předky pouze prostřednictvím otců. To ale není pravda ani při komunikaci výlučně ústní. Vezměme si kupříkladu naše vesnice. Pracovní podmínky jsou takové, že otce i matku nutí pobývat téměř celý den ve velké vzdálenosti od dětí a děti jsou většinou vychovávány prarodiči. A tak je při duševním vývoji každého z nich učiněn krok zpátky a tento krok spojuje přes generaci, jež je výsostnou nositelkou změn, ty nejpoddajnější mozky s těmi již nejvíce vyhraněnými. Buďme si jisti, že odtud pochází inherentní tradicionalismus vlastní tolika venkovským společenstvím. Tento případ je mimořádně jasný. Není však ojedinělý. Jelikož se antagonismus, přirozený u věkových skupin, uplatňuje zejména mezi hraničními skupinami, nejedno mládí vděčilo za svoji výchovu starcům přinejmenším tou měrou jako zralým mužům. Tím spíše písemnosti velice usnadňují ono přenášení idejí mezi generacemi mnohdy značně vzdálenými, jež vpravdě zaručuje kontinuitu určité civilizace. Vezměme si takového Luthera, Kalvína nebo Loyolu: jsou to mužové l6. století, tedy bezpochyby lidé minulosti. Prvním úkolem historika, který je má pochopit a zprostředkovat jejich pochopení, bude situovat je do jejich prostředí, obklopené duchovní atmosférou jejich doby, a konfrontovat je s problémy svědomí, jež jsou poněkud odlišné od těch, s jakými se můžeme setkat v naší době. Můžeme se však proto odvážit tvrdit, že porozumění protestantské reformaci nebo katolické reformaci, jež jsou od nás vzdálené několikrát stoletým prostorem, není pro pochopení dnešního světa důležitější než pochopení řady dalších myšlenkových hnutí nebo cítění časově bližších, ale pomíjivých? Omyl těchto badatelů je tedy jasný a k jeho zániku bezpochyby stačí, abychom jej formulovali. Představujeme si vývojový tok člověka jako sled krátkých a hlubokých skoků, z nichž
15
M. BLOCH
každý by zahrnoval pouze dobu několika životů. Pozorování naopak dokazuje, že v tomto nezměrném pokračujícím trvání jsou velké otřesy schopné šířit se od nejvzdálenějších molekul k těm nejbližším. Co bychom si mysleli o geofyzikovi, který by se spokojil se spočítáním myriametrů a v důsledku toho by pak považoval působení Měsíce na zeměkouli za mnohem významnější než působení Slunce? Účinek určité síly se neměří výlučně podle vzdálenosti ani v nebi, natož v čase. Mohou být ty z věcí minulosti – jako víra, která beze stopy zmizela, společenské formace, které zakrněly či mrtvé výrobní postupy – jež zdánlivě přestaly vládnout přítomnosti, mohou být považovány za zbytečné pro její pochopení? To by znamenalo zapomenout, že skutečná znalost se neobejde bez určité stupnice srovnání. Avšak, pravda, s podmínkou, že se porovnání týká skutečností zároveň rozličných a přece spřízněných. Nebudeme nikterak popírat, že to není náš případ. My již dnes samozřejmě neoceňujeme, že, jak napsal Machiavelli a jak smýšleli Hume či Bonald, „v čase alespoň něco je neměnné, a sice člověk.“ Již jsme se dozvěděli, že i člověk se značně změnil, a to nejen jeho duch, ale bezpochyby i ty nejjemnější mechanismy jeho těla. Jak by také ne. Duchovní atmosféra kolem něho došla hlubokých přeměn a stejně tak hygiena a jeho strava. Je však nicméně třeba, aby v lidské podstatě a v lidských společnostech existoval určitý stálý základ. Jinak by totiž samotné pojmy „člověk“ a „společnost“ nic neznamenaly. Můžeme si tedy myslet, že jsme pochopili tohoto člověka, jestliže jej studujeme pouze v jeho reakcích za zvláštních okolností a v určitém okamžiku? Tato zkušenost nebude dostatečná ani pro to, co jsou v tom daném okamžiku. Mnoho schopností momentálně málo zjevných, jež se ale mohou probudit každým okamžikem, mnoho hybných sil více či méně podvědomých, individuálních i kolektivních postojů zůstane ve stínu. Jedinečná zkušenost nemá nikdy moc diskriminovat své vlastní faktory a v důsledku toho poskytnout vlastní výklad. Pochopit minulost z přítomnosti Stejně tak je soudržnost věků natolik silná, že svazky pochopitelnosti mezi nimi mají skutečně dvojí význam. Nepochopení přítomnosti se rodí nevyhnutelně z neznalosti minulosti. Možná ale není o nic marnější snažit se pochopit minulost, pokud nevíme nic o přítomnosti. Následující historku jsem již někde dával k dobru: doprovázel jsem Henriho Pirenna do Stockholmu. Sotva jsem tam dorazili, řekl mi: „Na co se půjdeme podívat nejdřív? Prý si tu postavili úplně novou radnici, tak pojďme nejdřív tam.“ A dodal, jako by chtěl předejít výrazu údivu: „Kdybych byl antikvář, měl bych oči jen pro staré věci. Ale já jsem historik, a proto mám rád život.“ Schopnost chápat to, co je živé, je vskutku tou nejlepší vlastností dobrého historika. Nenechme se zmýlit určitou chladností stylu, tou vynikali ti největší z nás: svým způsobem Fustel či Maitland, ten byl ještě více strohý, avšak o nic méně než Michelet. A možná je tato schopnost v principu přímo darem od dobrých víl, jehož by nikdo nedosáhl, kdyby jej nedostal do kolébky. Má však zapotřebí být stále cvičena a rozvíjena. Jak? Jedině tak, jak nám sám Pirenne dal příklad, tedy věčným kontaktem s dneškem. Vždyť zde je tepot lidského života našimi smysly přímo vnímatelný, kdežto u starých textů je k tomu zapotřebí tvrdého úsilí. Mnohokrát jsem četl a často jsme vyprávěl různá líčení válek a bitev. Znal jsem skutečně, v plném smyslu slovesa „znát“, znal jsem vskutku niterně, než jsem z toho sám pocítil příšernou nevolnost, co to znamená pro armádu být v obklíčení a co znamená pro národ porážka? Věděl jsem skutečně, předtím, než jsem sám během podzimu a léta l9l8 mohl vdechovat radost z vítězství (v očekávání, aspoň pevně doufám, že mi ještě jednou nadme plíce, ale nebude to bohužel stejnou vůní), co v sobě to krásné slovo skrývá? Ve skutečnosti si, ať vědomě či nevědomky, vypůjčujeme pro poslední analýzu od našich každodenních zkušeností prvky, které nám slouží k obnovení minulosti, abychom tyto
16
CAHIERS DU CEFRES
zkušenosti patřičně přibarvili novými odstíny. Jaký smysl by pro nás měla samotná jména, jichž užíváme, abychom charakterizovali zmizelé duševní stavy, již neexistující společenské formace, kdybychom předtím nebyli viděli žít lidi? Je stokrát lepší nahradit toto instinktivní nasycení cíleným a kontrolovaným pozorováním. Velký matematik nebude myslím horší, pokud prošel světem, v němž žije, se zavřenýma očima. Ale učenec z naší branže, který nemá chuť dívat se na lidi, na věci ani na události kolem sebe, si bezpochyby zaslouží, jak řekl Pirenne, označení „užitečný antikvář“ a udělá moudře, když se zřekne označení „historik“. Navíc není vždy ve hře jen výchova k historické senzibilitě. Stává se, že v určité dané linii je znalost přítomnosti ještě bezprostředněji důležitá pro pochopení minulosti. Bylo by hrubou chybou domnívat se, že historikové musejí při svém bádání nutně postupovat ve stejném sledu, v jakém proběhly zkoumané události. I když potom navrátí historii její skutečný pohyb, je pro ně často výhodné začít ji číst, jak říkal Maitland, „proti proudu“. Přirozený postup při každém výzkumu je od lépe či více známého k nejméně známému. Bezpochyby tomu zdaleka není tak, že by objasňování postupovalo pravidelně, jak plujeme po proudu věků. Jsme například nesrovnatelně hůře informováni o 10. století n.l. než o době Césarově nebo Augustově. Ve většině případů jsou nejbližší období zároveň oblastmi relativně objasněnými. Dodejme, že postupujeme-li odzadu kupředu mechanicky, vzniká vždy nebezpečí, že se budeme honit za počátky či příčinami jevů, jež se pak ověřováním možná ukáží být imaginární. Ti nejslavnější z nás se někdy dopustili podivných omylů proto, že opomenuli v patřičném okamžiku a na patřičném místě uplatnit rozumně regresívní metodu. Fustel de Coulanges zkoumal „počátky“ feudálního zřízení, o němž si, obávám se, učinil pouze poněkud zmatenou představu, a též prvopočátky nevolnictví, jež na základě popisů z druhé ruky pojímal zcela mylně. A bezpochyby méně výjimečně, než si myslíme, se stává, že chceme-li dostihnout dnešek, musíme pokračovat až do přítomnosti. Víme již, že ráz našeho venkova sahá některými základními rysy do dávné minulosti. Chceme-li však interpretovat těch několik málo dokumentů, které nám umožňují odhalit jeho zamlženou genezi, chceme-li správně tento problém postavit nebo vůbec o něm mít alespoň ponětí, muselo být prvním předpokladem to, že jsme pozorovali a analyzovali dnešní krajinu, neboť jen ta poskytuje celkový obraz, z něhož musíme nutně vyjít. Na druhé straně však nelze používat tento jednou provždy utvořený daný obraz a jako takový jej zasazovat do kterékoliv etapy minulosti, na kterou postupně narazíme směrem od dolního toku k hornímu. Zde stejně jako všude jinde chce historik zachytit změnu. Ve filmu, který si promítá, je však neporušená pouze poslední cívka. A pokud by chtěl rekonstruovat zničené sekvence těch ostatních, byl nejprve nucen převinout cívku opačným směrem, než v jakém byly záběry pořízeny. Existuje tedy pouze jedna věda o lidech v čase a ta má stále potřebu spojovat zkoumání mrtvých se zkoumáním živých. Jak ji nazvat? Již jsem řekl, proč mi starý název „historie“ připadá nejpochopitelnější a nejméně exkluzívní a také nejvíce obtěžkaný dojemnými vzpomínkami na úsilí mnohem delší než staleté. Proto mi tedy tento název připadá nejlepší. Jestliže jej zde, navzdory některým předsudkům, jež jsou ostatně mnohem starší než on, navrhujeme rozšířit až po znalost přítomnosti, nesledujeme tím – a je třeba se před tím bránit? – žádný cechovní požadavek. Život je příliš krátký a znalosti jsou získávány příliš dlouho, a neumožňují tedy ani tomu největšímu geniovi úplné poznání lidstva. Vždy budou existovat odborníci na současný svět, stejně jako jsou odborníci na dobu kamennou či egyptologové. Od jedněch, stejně jako od těch druhých, žádáme pouze to, aby pamatovali na to, že historické bádání netrpí autarkií. Pokud bude každý z nich osamocen, pochopí vždycky vše jen napolovic, byť to bylo na jeho vlastním badatelském poli. Jediná opravdová historie je historie univerzální, a v té lze bádat jedině vzájemnou pomocí. Žádná věda však není definována pouze svým předmětem. Její hranice mohou stejně tak dobře být vytyčeny samou podstatou jejích metod. Zbývá nám tedy ještě položit si otázku,
17
M. BLOCH
zda by i postupy bádání neměly být považovány za zásadně odlišné podle toho, jak se přibližujeme či vzdalujeme od přítomnosti. To znamená předestřít problém historického zkoumání.
18
