Cahiers du CEFRES N° 3, Politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux (Ed.)
_____________________________________________________________ František SVÁTEK Poznámky o egalitářství a elitismu v české historické tradici
_____________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : František Svátek, « Poznámky o egalitářství a elitismu v české historické tradici », Cahiers du CEFRES. N° 3, Politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy (ed. Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux). Mis en ligne en / published on : décembre 2010 / december 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c3/svatek_1993_egalitarstvi_elitismus.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
Poznámky o egalitářství a elitismu v české historické tradici František Svátek V referátu P. Kende je tématizováno rovnostářské "dědictví komunismu" a jeho odolnost, překvapivě vzdorující ekonomickým a politickým reformám post-komunistické transformace, do tří základních otázek: 1. je toto dědictví "normálním" fenomenem, přirozeným důsledkem 50letého trvání komunistických režimů ve střední a východní Evropě? 2. nebo jde o reakci na deziluzi a zklamání ze změn započatých v revolucích roku 1989, na nesplněné naděje ve zlepšení životní situace velké části přívrženců přeměn, na nichž se naopak vyžadují stále nové oběti a "utahování opasků" ? 3. a nebo konečně je nutné hledat důvody této odolnosti egalitářské mentality ve vzdálenější minulosti a v hlubších vrstvách mentality obyvatel a národů zemí střední a východní Evropy, jenž je v důsledku historických odlišností jiná než u obyvatel zemí Evropy západní? Bude zřejmě účelné považovat tyto tři možnosti za rovnocenné hypotézy a bez předčasných generalizací, před kterým P. Kende také varuje, postupovat paralelně v jejich jednotlivém zkoumání. Jako historikovi je mně nejbližší problematika třetí otázky. Domnívám se, že pro analýzu nedávných a probíhají-cích dějin Československa je nutné akcentovat stejně tak sociologický a polito-logický výzkum "současnosti", transformačních procesů posledních tří let, jako novodobé dějiny české a slovenské společnosti, obou národů a státu či států, počínaje od vzniku moderní české společnosti počátkem 19. století. V krátkém čase diskusního příspěvku mohu jen formulovat několik tezí, pracovních hypotéz k tématu egalitarismu a elitismu z tohoto historického pohledu: 1. Existuje všeobecná shoda názorů na specifický charakter české společnosti v polovině 19. století, jako společnosti s neúplnou sociální skladbou, společnosti "drvoštěpů a nosičů vody" (J.B.Kozák), které chyběla nejen šlechta, ale i dostatečný počet patricijských měšťanských rodin "notáblů", jak je dobře známe z dějin západoevropských měst. Palackého národní program od samých počátků jeho bratislavského období mladých let byl, jak skvělým rozborem ukázal již František Kutnar, právě projektem rozšíření "národní skladby". Palacký, sám původně stavovský historiograf, byl ve svém pohledu na dějiny v mnohém ještě připoután k stavov-skému vidění světa, zejména před revolucí
1848-1849, a uvažoval stále o "nacio-nalizaci" zemské šlechty v Čechách a na Moravě. Na druhé straně byl také velkým liberálem a demokratem 19. století, vstřebal myšlenky západoevropského liberalismu, zejména francouzského, četbou a studiem velkých historiků éry Restaurace a Červencové monarchie. Byl proto přesvědčen o převratné úloze vzdělanosti a osvěty v životě národů a chtěl - spolu s českým vlastenectvím a uvědomělým národním vědomím - šířit osvětu mezi "lid". To znamenalo kolem poloviny 19. století pro vedoucí české vlastence kolem Palackého zejména mezi nezávislé a majetnější rolníky na českém venkově. Centrem a dynamickým jádrem vlasteneckého a uvědomovacího národního úsilí mělo být a také se stalo "české měštanstvo". Ale už zde docházelo k prvé diferenciaci představ o "rovnosti" a nerovnosti, k prvému rozporu mezi egalitářstvím a elitismem v české politické tradici. Již ve 40. letech a zejména v revolučním roce 1848 se totiž ukazovalo, že Palackého liberalismus, spjatý se stavovskou předbřeznovou společností, nemá v české vlastenecké společnosti dostatečnou sociální základnu. Českými měš»any, o něž se měl národní program opírat, byly sociálně vzato spíše vrstvy řemeslníků a živnostníků, s poměrně malou úrovní obecné vzdělanosti a úzkým, provinciálním rozhledem, než měš»ané srovnatelní se západoevropskou "grande bourgeoisie". Také postupně rostoucí okruhy literátů, učitelů, kněží, později právníků, hospodářských správců a další české inteligence, která tvořila jádro "vlastenců", vyrůstaly z maloměstského českého prostředí, spjatého s vesnicí. Těmto vrstvám vyhovoval a jejich mentalitu vyjadřoval daleko více Havlíčkův český nacionalismus a jeho mnohem radikálnější demokratismus než bylo pojetí demokracie u Palackého. A v revoluci samé se již objevil, i když jako zcela menšinový, ještě více egalitářský a sociálně radikálnější egalitarismus "české radikální demokracie". Program radikálů v revoluci 1848 sice byl odmítnut a i později zůstali radikálové okrajovou složkou českého politického myšlení, avšak už spojenectví Palackého a Havlíčka - zatímco vyšší stavy, zemská šlechta se od českého politického programu v průběhu revolučních let 1848-1849 odtahovala - ukazovalo na to, že Palackého národní projekt byl úspěšně naplňován směrem dolů, k politické a kulturní mobilizaci "lidu", českého etnika - zůstal však bez trvalých výsledků, pokud jde o rozšíření hnutí směrem k sociálním skupinám "vzhůru". Naopak, na konci stoletého vývoje, v době demonstrací kolem hnutí za všeobecné a rovné hlasovací právo do rakouské říšské rady a do zemského sněmu, stály nejen početné šlechtické rody a rodinné klany patricijských měšťanů zcela odcizeně od české národní pospolitosti, ale i značná část těch ekonomických a politických, či spíše administrativních, byrokratických elit, které vzešly z českého etnika, z měšťanstva či maloměstského a venkovského "lidu", vůči národnímu hnutí a vůči národní skladbě odcizeně, jako "Rakušáci" či poněmčelé, odpadlé "oudy", jak by řekl Palacký. Žádná tendence v dějinách, generalizující trendy, se však neprosazuje zcela jednoznačně. Vždy dochází k rozpornosti fenomenů, ambivalencím historických situací, kompromisům sociálních a politických sil. V případě sporu egalitářství a elitismu v české tradici je takovým příkladem nárůst vysoké byrokracie českého původu (přecházející často do Vídně), ale také podnikatelských rodin od konce 19. století, který souvisel s procesy industrializace a rozvoje kapitalismu v českých zemích, ale také s vnitřními
proměnami české politiky od státoprávní konfrontace k hledání "pozitivní" či etapové politiky, s prorůstáním či amalgamací českých podnikatelských, ale také právních a úředních, lékařských a profesních elit do vídeňské a celorakouské mocenské a prestižní sféry. V systematické "personální" politice zejména Josefa Kaizla a dalších vůdců české politiky na prahu 20. století, odlišné od drobečkové politiky staročechů i od "vyrovnání" a punktací česko-německých byla hledána možnost, jak se dostat ze slepé uličky státoprávních bojů. (Srv. analýzy Jana Křena, Jana Havránka, Jiřího Kořalky a dalších.) Tento protitrend překračoval hranice českých zemí, bral v úvahu silnou českou menšinu ve Vídni a v rakouských zemích, do jisté míry vytvářel předpoklady i k dohodě s podobně "nadnárodně", hranicemi historických zemí neomezenými sociálními silami "české zemské šlechty" (spojené majetky i rodovým příbuzenstvím s celým prostorem střední Evropy) i katolické církve, dokonce i dynastií Habsburků, na bázi silného a postupně proměňovaného Rakouska, které bude hradbou a ochranou slovanských národů a etnik proti výbojné Druhé německé říši. Tyto možnosti a alternativní vývojové tendence ale přerušila první světová válka a těsné spojení až závislost rakouské politiky na císařském Německu. Rozhodnutí pro samostatný československý stát - i když v původní perspektivě otevřený v další fázi federalizaci v podunajském nebo středoevropském prostoru, znamenalo nutně také posílení egalitářství proti elitismu, tendenci k "odrakouštění", oslabení tradičních elit "zemské šlechty" i universálních, nadnárodních korporací a sil, jako byla katolická církev. Snad ještě více než reálné procesy znamenala změna po vzniku ČSR v tomto kontextu - politického myšlení a mentalit - rozsáhlá ideologizace výkladu českých dějin, instrumentální pojetí, které bylo silné v mladočeských demagogických projevech 19. století, ale do jisté míry i v konstrukcích "smyslu českých dějin" u Masaryka i dalších českých politických vůdců. 2. V nedávné minulosti historikové u nás akcentovali přímou vývojovou linii českých dějin: demokratismus revoluce 1848 - česká radikální demokracie - česká demokratická inteligence 60. let 19. století - a konečně dělnické hnutí a československá sociální demokracie, jako vedoucí síla hnutí za politickou rovnost v zápasech o volební právo československý stát. V meziválečném období, za první československé republiky, vyhledávala zase agrární strana a historikové agrárního dějepisectví a dějin "selského lidu" spojitost mezi hnutím za zrušení roboty 1848, podílem rolníků, malých a střed-ních sedláků na národním hnutí 60. až 80. let, a mezi utvářením idejí i hospodářského a politického hnutí českého "agrarismu". Jeho vývoj a konečný úspěch stvrdily majetkové přesuny ve vlastnictví půdy od šlechtického velkostatku k vlastnictví selskému od konce 19. století až do konce 1. světové války a definitivně o něm rozhodla i značně rozsáhlá pozemková reforma v období první československé republiky, probíhající od roku 1919 až do poloviny třicátých let. Není v této souvislosti důležité, nakolik v obou těchto konstrukcích "hlavní linie" českých dějin byla přítomna ideologie a její křivící zrcadlo. Podstatné je, že se obě tyto verze shodovaly v nechuti k šlechtě a v tezi, že "česká šlechta" je falešný pojem, že
šlechtický velkostatek byl a je "cizí" české demokratické tradici. Politickým výrazem tohoto souladu dvou "ideových rodin" českého politického stranictví byla ostatně i první "rudozelená" koalice Tusara a Švehly ve vládě roku 1919. Česká společnost byla pak v meziválečném období pozemkovou reformou dále nivelizována. Na prosazení "egalitářských" tendencí měly zájem téměř všechny politické strany a rozhodující politické elity, včetně politicky nejvýznamnější síly - agrární strany. Za základní trend vývoje české společnosti v 19. století a 20. století považovali po vzniku Československé republiky téměř všichni, kdo se pokoušeli historickou zkratkou vyjádřit "české dějiny" - novináři a národní ideologové, učitelé, řečníci a politici, osvětáři a sokolští vzdělavatelé, příležitostní kronikáři - "odčinění Bílé hory", ve smyslu nacionálním i sociálním. Formou i hloubkou erudice při zdůvodnění tohoto pohledu se sice jednotlivé varianty od sebe velice liší, uveïme ř. univerzitního nap profesora, právníka Jana Kaprase jako jeden pól a třebas Jiřího Stříbrného a články v Poledním listu nebo i Klementa Gottwalda a komunistický tisk na straně druhé, avšak společná nechuť k aristokracii a vylučování těchto rodových elit "z českého národa" všechny tyto varianty spojuje. Mimo tento převládající proud stál od konce 19. století jen politický katolicismus a několik historiků, individualistů, kteří se pokoušeli vykládat historii bez schemat, a proto i s různými akcenty na podíl šlechty a tradičních elit v národních českých dějinách podle různých období (Hanuš, Pekař a několik dalších). Na všeobecný egalitářský, antielitářský trend v mentalitě širokých vrstev a na jejich historické vědomí měly ale tyto nuancované historické názory jen malý vliv. Snad nejvíce k tomu přispěla sama rodová aristokracie a tradiční elity v rakousko-uherské monarchii, jejichž společenský a politický vliv v národě se postupně vytrácel. Nebyl jen zatlačován "novými vrstvami", nástupem středních tříd, jako tomu bylo v západní Evropě o řadu desetiletí dříve. Spíše vyklízela rodová aristokracie sama pole, vzhledem k vztahu mezi dvorem ve Vídni a provinční společností v českých zemích. Místo statistik a podrobných ideových analýz uvedu několik, jak se mně zdá, příznačných detailů: - Když v roce 1854 zahájilo Muzeum království českého vydávání náročných a na tehdejší dobu reprezentativně vydávaných Památek archeologických a místopisných, přihlásilo se k odběru (za 3 zl. ve stříbře ročně) z několika desítek českých rodů zemské šlechty - a to navzdory dobovému zájmu o historickou topografii - jen jeden, dvojice hrabat Harrachů z Vídně, Alfred a Jan, zato však, byli mezi odběrateli pan Karel Holoubek, kuchař u knížete Salma ve Vídni či pan Václav Kučera, zahradník knížete Lichtenštejna v Bylanech. Když v roce 1882, mezi mnoha jinými úspěchy českého kulturního nástupu, vedle stavby Národního divadla aj., byla zahájena ze státních prostředků výstavba nové budovy Akademie věd a umění na Rejdišti v Praze, spolu s budovami pro Uměleckoprůmyslovou školu a pro Společnost přátel výtvarného umění, dělali si představitelé
těchto kulturních institucí velkou starost s budoucím provozem. Mecenášství zemské šlechty i v této dlouho jazykově utrakvistické a neutrální oblasti vysychalo, finanční tíseň Společnosti rostla, jak se později v pamětním spise říká "od roku k roku s odcizováním se šlechty kulturním úkolům a ovšem i hospodářským úpadkem aristokratické vrstvy", noví měš»anští - či čerstvě pošlechtění - mecenáši, jako byl podnikatel Lanna či Hlávka toto vakuum mecenášské nemohli plně nahradit a rozhodující finanční zátěž přebírala především města a jejich samosprávy a zčásti i samospráva zemská. -Na konci 19. století, v anketě Obchodní a živnostenské komory v Praze, konstatovali řemeslníci a výrobci, v nedávné ještě minulosti nalézající klientelu v pražských šlechtických palácích, že jejich panští obyvatelé zůstávají ponejvíce ve Vídni nebo na jiných statcích mimo zemi; proto výroba pro šlechtickou klientelu v Praze chřadne - šlo např. o polořemeslnou, polotovární maloseriovou výrobu, která byla velmi charakteristická jako doprovodný jev tzv. průmyslové revoluce, s využitím tovární výroby a také domácké rukodělné výroby částí finálního produktu, který se sestavoval ve větších nebo menších dílnách, např. při výrobě kočárů, sedel, uniforem, prýmků atd. atd. Celá tato produkce v Praze stála před krachem vzhledem k nepřítomnosti aristokracie v zemi. Vůči podobným skutečnostem - a jejich mozaiku by bylo možné dále rozmnožovat stojí skutečnost podílu "historického velkostatku" a tzv. české šlechty při utváření českého federalistického programu v 19. století, spojenectví staročeské strany Palackého a Riegra s předáky velkých historických rodů. Také samotné "historické státní právo", ze kterého vycházela česká politika v 19. sto-letí, bylo bez spojenectví se šlechtou nemyslitelné. Avšak už propad staročechů po jednání o punktacích - přijatelných pro šlechtu, ale nepřijatelných v širokých vrstvách české společnosti, která proto "slyšela" na mladočeskou agitaci, často až demagogicky protiaristokratickou - v roce 1891 dokázal, že význam šlechty v českém národním životě nelze přeceňovat. A ve stejném směru působily jinak tak různorodé politické a ideové vlivy jako Masarykův realismus, s programem "drobné práce", jako omladinářský radikalismus generace Rašína a Preise, jako státoprávně pokrokářské hnutí - s Havlíčkovým kultem! - či národně sociální program Klofáčův, o socialismu sociálních demokratů ani nemluvě. 3. Postoj aristokracie a velkostatkářské vrstvy po 28. říjnu 1918 vůči československému státu a jeho představitelům, vůči presidentu Masarykovi, tzv. skupině Hradu a "hradní ideologii" a konečně i k samé ideji československé státnosti byl po převratu 1918 napjatý a zůstal i v průběhu republiky značně rezervovaný. Jednotlivé výjimky jen potvrzují pravidlo. Republika ostatně začala svoji historii zrušením šlechtických titulů a všech právně kodifikovaných privilegií rodu. Naopak političtí mluvčí "historického velkostatku" se v prvních převratových dnech postavili proti vyhlášení samostatnosti nového československého státu. Kvantifikace např. počtu členů aristokratických rodin ve státních službách v úřadech ČSR, v československé armádě mezi důstojnictvem, v diplomatických službách, v soudnictví, mezi poslanci atd. atd. by doložila jasně vzájemné odcizení mezi státem a bývalou šlechtou, zejména když bychom učinili srovnání s poměry např. v Rakousku,
Německu, nebo dokonce s Anglií. Obraz by se ale změnil i tehdy, kdybychom srovnávali nikoliv podle zemí, v prostoru, nýbrž v čase. Kdybychom např. vzali v úvahu zastoupení aristokratických rodin v politických elitách ČSR v letech 1918-1938 na straně jedné - a v období Protektorátu a německé nacistické okupace v letech 1939-1945 na straně druhé. Je pravda, že takové srovnání poněkud zkresluje fakt dosti vysokého počtu důstojníků, mobilizovaných do německé armády a jiných ozbrojených sborů za války, vzhledem k tomu, že rody aristokracie z českých zemí byly propleteny příbuzensky a rozložením majetku s rakouskými a německými rodinami. Třetí říše se na ně vesměs dívala jako na německé státní občany. Ovšem kvantitativní poměry ukazují tendenci aristokracie střední Evropy (a v tomto rámci tzv. "české" šlechty, pokud je možné takovou skupinu jasně vůbec vydělit) tolerovat spíše německý stát Třetí říše než přijmout plně za svůj stát první československou republiku. Opět by bylo možné ukázat na protitrendy. Po definitivním skončení bojů kolem pozemkové reformy byla hledána a snad i nalézána platforma, na níž se "česká šlechta", hlásila k československému státu. Konec konců většina zámků a také část velkostatků zůstávala stále v jejím majetku. Podnikající jedinci z řad aristokracie u nás se sbližovali společensky a hospodářsky s rozvíjející se československou "velkou buržoazií", český politický katolicismus se měnil, jak to prokazovala i politika ve 30. letech Mgre. Jana Šrámka a dalších vůdců lidové strany vůči "Hradu" a Benešovi. Takové alternativy vývoje, které by poskytly více prostoru pro obnovení konzervativních a v určitém ohledu elitistních politických tradic v českém resp. československém myšlení a politické kultuře, však opět přepokládaly dlouhodobou amalgamaci starých a nových elit, tradičních a "popřevratových" skupin a vrstev. Kromě krátkosti času, který měla Československá republika k dispozici, působila jako limitující prvek i nepřátelská politika sousedních států, vystupňovaná po roce 1933 kampaní nacistického Německa za rozbití Československa. Podíl aristokracie českých zemí - jistě nikoliv všech rodů, ale dosti významné části - na vyjednávání a zprostředkování v českoněmeckém sporu, které vedlo nakonec k Mnichovu, musel nutně obnovit a posílit resentimenty proti šlechtě v českém nacionálním táboře. 4.Český demokratismus s výraznými plebejskými rysy je patrný i v životních osudech příslušníků politických, hospodářských i kulturních elit přelomu století, přecházejících jako vůdčí vrstvy do samostatného státu, Československa v roce 1918. Sotva bychom našli mezi evropskými diplomaty - tradiční oblastí elity elit v Evropě, kam např. v Anglii nebylo možné proniknout bez společenského aristokratického zázemí ještě v období mezi světovými válkami - muže, kteří jako chlapci jezdili s otcem či dědou na dlouhou cestu selským potahem na jarmark a pomáhali prodávat řemeslnické zboží, jak na to např. vzpomíná vyslanec Jan Šeba ve svých nepublikovaných pamětech. Platí to ale i o jiných. Ve stovkách biografií osobností, které dosáhly byrokratické nebo politické kariéry v československém státě, se vesměs setkáváme v generaci otců a strýců, nebo alespoň v generaci dědů, s maloměstskými a vesnickými kořeny, s manuální a řemeslnickou prací, s maloobchodem. Hrstka výjimek, s vícegeneračním zázemím relativně patricijského městského rodu tento základní obraz nemůže změnit. V tomto
kolektivním profilu - jehož přesné obrysy bude ovšem nutné ještě zmapovat - lze předpokládat (a doložit rozborem časopisů a novin i rodinných zápisků a pamětí) silné egalitářské tendence, řevnivost vůči rodovým a majetkovým privilegiím. 5. Dostáváme se tu ale k velkému dějinnému přelomu druhé světové války a jejích sociálně destrukčních důsledků - a následného komunistického mocen-ského převratu. V doposud líčeném "egalitářském" a antielitářském trendu českého myšlení a mentality, v tzv. českém plebejství, nešlo v žádném případě o rovnostářský "komunismus". Skupiny, u kterých nacházel ohlas radikální socialismus, zůstávaly vždy menšinové a inklinovaly k reformním "opravám" společnosti. Už Palackého liberalismus byl sociálně velmi konzervativní, formuloval program rovnoprávnosti", právní rovnosti občanské - ale s plným akceptováním přirozené nerovnosti talentu, píle, schopností, energie atd. České "střední vrstvy", a» jakkoliv "plebejského" a malého původu, usilovaly o to, aby se prosadily individuálně, by» i od poslední třetiny 19. století přibývalo požadavků, aby individuálním snahám pomohla spravedlivější sociální politika státu, země, obce. Konec konců byl tento vývoj liberalismu u nás plně v souladu s obdobnými tendencemi liberalismu v západní Evropě. Takové plebejství nevylučovalo nikterak určitý "elitismus" pokud jde o úctu k majetku a zejména ke vzdělání, k postavení, které si jedinec vymohl vlastním přičiněním. To odpovídalo i malo-městské, i selské mentalitě. Charakteristickou ilustrací této mentality a ideologie jsou např. dialogy jinak velice "demokratických" a v jistém smyslu rovnostářských románů a povídek Karoliny Světlé. V povídce Ten národ, z roku 1871, píše chalupník Šimon Bařina z Ještědska o svém příteli, mladém bohatém sedlákovi a českém vlastencovi, Václavovi Strnadovi, s obdivem a uznáním jeho autority. Nejen proto, že "probudil" Bařinu půjčováním českých knih, časopisů a rozhovory o české minulosti k vlastenectví. Nejen pro odvahu, se kterou šel Václav pro svoje buřičské vlastenecké řeči na rok do vězení v Hradci Králové. Je tu i úcta k majetku a vzdělání, či jak to říká Bařina: "... já mám také dobrou vůli, ale neumím do lidí tak mluvit, je budit a oživovat jako on, a pak, on má peníze, já jsem chuïas, takového člověka žádný rád neposlouchá." A dále vysvětluje Václavovi: "Já tě zastupovat nemohu... nemám ani tvou hlavu, ani tvoje peníze; kdo by tu chtěl poslouchat takového sprosťáka jako jsem já?" Vějíř jednotlivých složek české společnosti se sice rozevíral v poslední třetině 19. století o zámožné již domácí podnikatele, avšak jejich způsob vidění světa, jejich životní styl a mentalita ještě českou společnost jako celek neformovaly. A je ostatně otázka, zda byl již skutečně "velkoburžoazní" (ve srovnání např. s "grande bourgeoisie" ve Francii) či zda naopak i v tomto případě hrstky českých "elitních rodin" neodpovídal ještě úrovni velice maloměstské a provinciální. Například pokusy zobrazit v románech "salonní", velkopodni-katelské a velkofinančnické prostředí - v díle Václava Hladíka v poslední třetině 19. a počátkem 20. století - dopadly zcela jasně jako čirá fikce, bez opory v nějakých společenských vzorech z pražské společnosti, jako nápodoba zahraniční literatury a jejích typů.
Převládající egalitářství mělo význam demokratického náporu uvolňujícího prostor pro individuální talent a práci, proti společnosti a státu se stále silnými kastovně hierarchickými strukturami. Rakouská byrokracie, s množstvím úředních titulatur, úředních tříd a tarifů, s uniformami a odznaky hodností, stejně jako nedostatečně moderní společnosti přizpůsobená a na moc a majetek spoléhající katolická hierarchie, spjatá s dynastií, se jevily společnosti v českých zemích jako překážka národního i individuálního svobodného rozvoje. Egalitaristické tendence české společnosti ale nebyly totožné s "komunistic-kými", a to i pokud jde o předválečnou sociální demokracii, ponechávaly prostor pro individuální iniciativu a odpovědnost, dokonce ji vyžadovaly a před-pokládaly. Protože však společenský, ekonomický i materiální a civilizační vzestup jednotlivců málo přispíval k vzestupu české společnosti jako celku, k povznesení národa - jednotlivci s úspěšnou vyšší kariérou přecházeli do "cizího" tábora, "odnárodnili se" - vyjadřovaly demokratické a egalitaristické málady v rozhodujících, nejpočetnějších vrstvách české společnosti "lidovou" kritiku šlechty, německého a židovského velkokapitálu, rakouské byrokracie, administrativních elit státu, který byl cítěn jako "cizí". Teprve ustavení československého státu znamenalo rozhodující změnu. Do značné míry díky pomoci tohoto státu, strategické mocenské pozice, které umožnila vládnoucím politickým a hospodářským elitám využít výhod postavení Československa mezi vítězi po válce, nostrifikovat rozsáhlé majetky bank a velkopodniků, přeměnit struktury správy a managementu hospodářských podniků, prosadit se ve "vyšších sférách" hospodářského podnikání, teprve toto vše "rozevřelo" podstatně majetkový a sociální vějíř, vytvářelo širší elitní vrstvy - a na opačném pólu, zejména za hospodářské krize, póly chudoby. Současně ale doprovázelo dynamiku tohoto procesu "obohacování" - počínající již válečnými spekulacemi a obchody a pokračující v poválečné atmosféře nedostatku. Tehdejší velké množství korupčních afér a skandálů bylo využíváno stranami opozice, a v tom zvláště tzv. nestátotvornou opozicí zleva i zprava, komunisty i českými fašisty, ale i nacionály nečeských menšin a národností, k demagogické egalitářské agitaci. Teprve tady se demokratické a rovnostářské tendence, zděděné z české společnosti 19. století, dříve namířené proti "cizím" nebo "odrodilým" skupinám a jednotlivcům "panstva", staly egalitářskými v novém slova smyslu. Začaly být cíleny proti špičkám ve vlastní sociální skladbě národa. Komunisté, ale nejen oni, zčásti i sociální demokraté a národní socialisté, Stříbrného Liga i čeští fašisté - každý z těchto táborů jinak, v jiném ideologickém kontextu, ale se stejnými argumenty proti korupci, neoprávněnému obohacování, nepotismu, zneužití úředních a vládních pozic k individuálnímu obohacení atd., všichni společně pomáhali udržovat při životě a prohlubovat v nových dimenzích a s novými prostředky masových medií 20. století egalitářské mentality zakódované v českém myšlení a veřejném mínění od 19. století. Nové majetkové nerovnosti neměly nikdy v Československu onen přídech organicky vyrostlé a všeobecně přijímané danosti, onen "habit of authority", jaký popsal na anglické společnosti politolog Thornton. A československá společnost k tomu neměla ani dost času, aby se podobný zvyk vytvořil.
Zkomírání Československé republiky po Mnichovu zahájilo rozsáhlou destrukci a převrstvení celé dosavadní společenské skladby, násilné rozbití a často i fyzickou likvidaci společensky a politicky vlivných lidí, celých společenských a kulturních vedoucích vrstev národa. Určitá část zámožných vrstev, podnikatelů, živnostníků, vysoké byrokracie se v zájmu udržení svého majetku a provozu svých podniků nebo pro přežití v úřadech a postavení zaplétala do různě motivovaných a různě hlubokých vazeb s novými, okupačními mocenskými strukurami. Nutně se tak dostaly - ne vždy objektivně, bez zveličení různých společenských a hospodářských kontaktů - s koncem války a těsně po ní, pod kritiku "lidového" mínění, jež je paušálně obviňovalo ze zrady. Připravovala se tak další etapa destrukce "elit" a další nivelizace společnosti v poválečném zúčtování. Připomeňme, že jazykově i věcně předcházelo slovu "čistka" pro kádrové zásahy na úřadech a ve veřejném životě po komunistickém únoru 1948 slovo a pojem "národní očista" pro soudní i mimosoudní posuzování národní loyality a chování za okupace. Také programové dokumenty Odboje za války, letáky, manifesty, ilegální časopisy jsou vesměs nasyceny egalitářskými prvky. Totalitářské rovnostářství v období po únoru 1948 - a agitace komunistů, která únoru připravovala cestu hned od května 1945 - bylo tak připraveno procesy daleko staršími. 6. Poválečné programy "nové demokracie", obsahující rozsáhlé požadavky znárodnění některých klíčových odvětví hospodářství nebyly tak jen produktem komunistické agitace. Prologem bylo již podstatné znárodnění německého majetku a majetku tzv. kolaborantů. Své představy o větší sociální spravedlnosti, o vyrovnání rozdílů tříd prostřednictvím rozsáhlého podílu státu na řízení ekonomiky a přímém státním vlastnictví však měly po válce i další reformistické socialistické strany. Početný soukromý hospodářský sektor se sice v letech 1945-48 úspěšně rozvíjel, ale byl strategicky závislý na klíčových znárodněných odvětvích - a tedy státu a jeho byrokracii, na jeho aparátech hospodářských i represivních (srv. např. problémy národních správ a jejich přidělování, udílení různých osvědčení o státní a národní bezúhonnosti atd.) Proces "rozvíjení vějíře" sociální skladby, který mohl postupně egalitářské tendence ve společnosti oslabit, je sice v tomto období patrný, ale ve srovnání s první republikou trval ještě kratší dobu a ještě více narážel na kritiku, tentokráte i shora, z vládních míst, v nichž si komunisté už od Košické vlády 1945 udržovali rozhodující slovo (srv. např. kampaň o zavedení milionářské dávky a j.) Po únoru 1948 se ovšem egalitářské tendence spolu se státním dirigismem prosadily zcela do krajností. Paradoxně však již od počátku 50. let se postupně opouští uvnitř "socialistického systému odměňování" od krajně rovnostářských principů, vytváří se nové rozvrstvení příjmů, vznikají také nekontrolované a nekontrolovatelné rozdíly příjmů ze stínové ekonomiky, rozdíly situací příjmů podle typu rodin, regionů atd. Komunistický egalitarismus dovoloval a do určité míry podporoval politickou (už utvořením privilegované "nomenklatury"), majetkovou (rozdíly v příjmech bez vztahu k výkonu) a sociální (neodpovídající oficiálním "třídním" zařazením) diferenciaci, kterou soudobé statistiky nemohly postřehnout a kterou dosud málo známe. Je pravděpodobné, že právě z
těchto rozdílů vyrůstají i mnohé podnikatelské vrstvy dnešní polistopadové éry - a nemusí přitom vždy jít o skupiny, označované jako "komunistické mafie". V širších vrstvách obyvatelstva se však nepochybně v tomto období, na rozdíl od všech předchozích, otupil smysl pro individuální výkon a odpovědnost, spoléhání se na sebe, iniciativa atd. - a spolu s egalitním myšlením se prohlubovalo trpné očekávání všech změn a reforem od hospodářských a politických špiček státu.
