Cahiers du CEFRES N° 3, Politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux (Ed.)
_____________________________________________________________ Zdeněk STRMISKA Socio-politické kultury a postoje v podmínkách ekonomické přeměny ve střední a východní Evropě
_____________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Zdeněk Strmiska, « Socio-politické kultury a postoje v podmínkách ekonomické přeměny ve střední a východní Evropě », Cahiers du CEFRES. N° 3, Politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy (ed. Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux). Mis en ligne en / published on : décembre 2010 / december 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c3/strmiska_1993_socio_politicke_kultury.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
Socio-politické kultury a postoje v podmínkách ekonomické přeměny ve střední a východní Evropě Zdeněk Strmiska 1. Česká společnost jako společnost přechodného typu Současnou českou společnost, podobně jako jiné post-komunistické společnosti, lze charakterizovat jako společnost přechodného typu, která po zhroucení komunistického systému směřuje k výstavbě nového sociálního systému. Tato charakteristika jistě není objevná nebo originální, není však bez užitku, jestliže nám připomene, že známe dobře historické podmínky, v nichž se nová společnost zrodíla a víme jaká jsou východiska jejího nového vývoje, že však ještě neznáme dostatečně všechny základní charakteristiky sociálního systému, k němuž přeměna společnosti směřuje. Je možné, že toto konstatování se nebude líbit těm, kteří se domnívají, že o charakteru nového sociálního systému již bylo dostatečně rozhodnuto nebo že o něm sami rozhodli ve svých politickoekonomických projektech. Zůstává však pravdou, že projekty společenských přeměn, dokud nejsou v dostatečné míře přeloženy do konkrétních skutečností, o osudech sociálního systému samy ještě nerozhodují - i když se zdají být potvrzeny objektivními vývojovými trendy. Mezi sledovaným cílem a skutečností existuje principielně prostor nejistoty, přes nějž se nelze myšlenkově přenést. Označení naší společnosti jako společnosti přechodné je možné do určité míry relativizovat námitkou, že každá společnost má v určitém smyslu přechodný charakter. Existuje však podstatný rozdíl v časových měřítcích, podle nichž je za "přechodné" pokládáme. Kromě toho je charakteristické pro přechodné společnosti, že se v nich střetávají zákonitosti, vztahující se k odlišným sociálním systémům, přičemž se vzájemná váha těchto zákonitostí neustále mění, přechodné společnosti se vzdalují od starého systému a blíží se k novému, pokud v jejich vývoji nedojde ke stagnaci nebo ke zvratu, které - aniž by byly obecně pravděpodobné - jsou v přechodných společnostech zpravidla ve větší míře možné, jejich rizika jsou větší, než ve stabilizovaných společnostech. Přechodné společnosti, zahrnující aspekty nastupujícícho a ustupujícího systému nejsou proto zcela neurčené, a tím méně amorfní, jsou čím dále, tím více systémově určenější, avšak jejich systémové formování není ještě dovršeno. Pokusíme se ukázat, že v post-komunistických společnostech charakter nových politických demokratických systémů je určenější a zřejmější v politické sféře než v ekonomické sféře, kde některé základní volby, na příklad ve vlastnických vztazích,
zůstávají v některých oblastech ještě do značné míry otevřené, což také relativizuje platnost již uskutečněných demokratických přeměn, protože definitivní chrakter dosud otevřených ekonomických přeměn může mít na vývoj politického systému podstatný zpětný vliv. Kromě toho v přechodných společnostech není ještě přesně známa definitivní konkrétní podoba sociálního systému, včetně politického systému, charakter nových institucionálních soustav je znám jen částečně, ale i tam, kde bylo o něm rozhodnuto, existuje ještě značný prostor, který může být naplněn různým obsahem a různým duchem. Nový systém se vyvíjí od určení rodových znaků k určení druhových specifických forem, přičemž zpochybnění rodových základních znaků je vždy otevřenou možností. Míra otevřenosti a nejistoty je v přechodných společnostech vyšší než v systémově jednoznačněji určených společnostech.
2. Politické kultury a přeměny postkomunistických společností Sociologický pohled na současnou českou společnost vyžaduje, abychom rozpoznali, co je obsahem současně probíhajícího vývojového procesu, které otázky se v něm řeší, jaké volby jsou předmětem současné společensko-politické praxe, jaké tendence se v současném společenském životě střetávají. Jedním z významných faktorů či operátorů, které o vývoji každé společnosti rozhodují, jsou její sociální a politické kultury, souhrny představ a hodnot, preferencí a přijatých způsobů jednání, jeho cílů a jeho prostředků, způsobů jejich využívání. Politické kultury mají své obecné, národní charakteristiky, mají však také své vnitřní diference mezi jednotlivými myšlenkovými proudy, které jsou mnohdy výraznější a důležitější, než jejich společné znaky. (Pozn.: Termín "subkultura" má tu nevýhodu, že od této skutečnosti odhlíží). Kultura samozřejmě není šablona, která sama rozhoduje o vývoji věcí příštích; společenská činnost z určitých kulturních kriterií vychází, ale sama je dotváří, více méně je aplikuje a současně přeměnuje. Současně je také "závislou proměnnou", která se neustále mění ve spojitosti s vývojem všeho společenského života ve veřejné i osobní sféře: právě v tomto smyslu mluvíme o kulturní nebo, šířeji, společensko-kulturní dynamice, která zahrnuje specifické sociální, kulturní i psychosociální aspekty. V postkomunistických společnostech můžeme dobře pozorovat proces obnovy potlačených politických kultur, které se po demokratickém zvratu rozvíjejí v návaznosti na vlastní národní tradice politického myšlení, na zahraniční politické proudy a formují se zejména jako odpovědi na nově vzniklé situace. Přitom je zřejmé, že o historickém procesu nerozhodují jen přání lidí a jejich kriteria, ale také společenské nutnosti a imperativy, spjaté se společenskými vztahy a institucionálními soustavami, které se prosazují po svém i tam, kde jednající mají tendence je nebrat příliš na vědomí. Nicméně, sociální a politické kultury jsou velmi významnou řídicí silou, jejíž vlivy na společenský proces jsou tím zřejmější, čím je kultura vyspělejší, čím více stačí společenský proces "uřídit", ale nemizí nikterak ani tam,
kde orientace lidí řetězově produkují "perversní účinky", které nikdo nechtěl a nepředvídal. Charakter těchto účinků nepřestává být závislý na charakteru orientací a činností, které vedly k jejich prosazení.
3. Aspekty a formy sociálních a politických kultur Společenské a politické kultury soudobých demokratických společností se vyznačují řadou společných i rozlišujících rysů. Základy moderních společností spočívají v hodnotách, které se uplatňují ve všech činnostech lidí a svým způsobem podmiňují platnost ostatních hodnot. Vidíme je zejména: (a) V universalistických hodnotách, které nahlížejí na každého jednajícího především jako na příslušníka společnosti a lidstva, a z tohoto hlediska posuzují společenské problémy, při jejichž řešení odhlížejí od egocentrického hlediska posuzovatele. Základním hlediskem universalistických hodnot jsou "zobecnitelné zájmy". Universalistické hodnoty jsou úzce spjaty (b) S humanistickými hodnotami", které pokládají lidskou bytost, konkrétního jedince, v jednotném i množném čísle, za základní hodnotu v lidském světě; humanistické hodnoty nedovolují podřizovat hledisko osobnosti institucionálním zájmům nebo jakýmkoliv "raisons d'Etat". Humanismus je spjat s individualismem, ovšem takovým, který je s to vzít v úvahu všechny dimenze sociality, směnu stejně tak jako kolektivní ztotožnění a smysl pro hodnoty, které jedince přesahují. Institucionálním výrazem univerzalistických a humanistických hodnot jsou především lidská práva. Prvořadá úloha přísluší v moderních společnostech také: (c) hodnocení aktivní činnosti, aktivismu, meritokratickým kriteriím a (d) úsilí o prosazení racionálních hledisek v lidské činnosti. Racionalita není pro moderní společnosti pouhým doplňkem hodnotových orientací, bez rozvinuté racionality není moderních (ani "post-moderních") společností, i když racionalita samozřejmě není jedinou bytostnou silou v člověku; je pořádajícím a organizujícím principem, který neustále prověřuje hlediska, z nichž jednající vychází. Poznamenejme, že náš dosavadní popis sociálních a politických kultur a hodnotových orientací jistě není úplný: při popisu moderních společností nestačí určit hodnoty, na nichž se společenský život zakládá, je třeba také blíže popsat, jaké problémy a nedostatky vznikají při uplatňování těchto hodnot. Od této analýzy však v dané souvislosti musíme upustit. Základní charakteristiky moderních společností se konkretizují na úrovni sociálních systémů a jejich institucionálních souborů. Tyto systémy jsou založeny na tržním hospodářství, na směně, uspokojování sociální poptávky je v nich pro ekonomické aktéry zdrojem zisku, který je motivuje nebo spolumotivuje. Zbožní hospodářství je
kapitalistickým hospodářstvím, pokud ekonomickými aktéry jsou soukromí podnikatelé. V současných podmínkach kapitalistický charakter tržního hospodářství nemizí, jak uznává na příklad většina amerických ekonomů a B. Clinton sám, a před nimi řada klasických evropských sociologů a ekonomů. Dnes je však možno se ptát, zda rozdíl mezi "kapitalistickým" a "nekapitalistickým" hospodářstvím je ten nejdůležitější, a zda se spíše již nenahrazuje rozdílem mezi kapitalismem "produktivním", "podnikatelským", který je s to uspokojovat společenské potřeby, a "neproduktivním", u něhož je tato charakteristika sporná a který se na podnikatelskou roli ani neorientuje. V každém případě platí, že kapitalismus definuje jeden podstatný aspekt moderních společností, že však nikterak nedefinuje celý systém. Současné sociální systémy moderních společností se definují především svým vztahem k demokracii. Rozdělení soudobých společností na demokratické a nedemokratické je vůbec nejdůležitějším pojmovým určením; ostatní charakteristiky se svou závažností nekladou na stejnou úroveň a přicházejí až za ním. Podstatným a nezanedbatelným rysem soudobých moderních společností je také růst vztahů solidarity, který mnoho západních teoretiků a politiků, levicových i pravicových, pokládá za jeden z nejdůležitějších aspektů společenského vývoje v posledních poválečných desetiletích. Výrazem idejí solidarity je systém sociální politiky, na níž se vedle státních orgánů podílejí různé veřejné a soukromé složky. Jestliže komunistické společnosti aplikaci principu solidarity deformovaly, neznamená to ani v nejmenším, že tyto principy v moderních společnostech přestaly platit. Souhrnně tudíž můžeme říci, že politická kultura moderních společností je založena na universalistických, humanistických, aktivistických a racionalistických hodnotách, a že jejich sociální systémy jsou založeny na tržním hospodářství a v podstatné míře na kapitalismu, na demokratickém systému a na principech solidarity. Post-komunistické společnosti stojí před úkolem osvojit si tyto obecné charakteristiky a rozvinout je podle svých potřeb. Mají však také možnost určité své charakeristiky volit a prosazovat určité preference ve společenském životě. Volby, v nichž politické kultury společnost orientují, se vztahují k určitým hlediskům nebo skupinám hledisek, z nichž vyjímám tři. Existuje tu skupina proměnných, jejichž póly jsou různé formy distribuce a redistribuce, více méně egalitární nebo elitistické. Tyto formy distribuce jsou zpravidla spjaty s určitými způsoby společenského a zejména ekonomického řízení, více méně voluntaristického a aktivistického nebo naopak auto regulativního, které spoléhá na činnost spontánně fungujících mechanismů. Druhá skupina proměnných se vztahuje k rozdílům mezi demokratickým a autoritativním řízením, mezi něž se situuje řada zprostředkujících meziforem.
Třetí hledisko umožňuje rozlišit mezi hodnotově určenými a procesně určenými pojetími politické činnosti. K diferenciaci politických kultur z hlediska levice - pravice se ještě vrátíme.
4. Vznik demokratického systému a jeho vývojové tendence Analyzovat současný stav a vývojové tendence české společnosti znamená vzít v úvahu prostor možností, jimiž disponuje, volby před nimiž stojí, i volby, které již učinila a jimiž je vázána, ale které mohou být zpochybněny, modifikovány nebo změněny určitými více či méně vlivnými společenskými silami. Zamyslíme-li se nad zrodem nových sociálních systémů, které vznikly v postkomunistických společnostech, musíme především podtrhnout skutečnost, že politické a ekonomické přeměny v nich uskutečněné se opíraly v široké míře o model sociálního systému, jak jej ztělesňují současné západní společnosti, zejména společnosti západoevrovské a společnost severoamerická. Základními ohnisky těchto přeměn byla demokratizace společnosti, vytvoření pluralistického politického systému reprezentativní demokracie a přeměna ekonomického systému umožňujícího zavedení tržního hospodářství. V těchto přeměnách šlo o převzetí zásad a často i institucionálních forem, o něž se současné západní společností opírají. Ve společnostech, které již měly větší zkušenost s uplatňováním demokratického systému v předválečném období, zejména v Československu, byl tento vliv doplněn určitými volně pojatými restauračními a restitučními procesy, které se vracely k některým vlastním předválečným skutečnostem a zkušenostem. Míra tendencí k recepci z vnějška v post-komunistických společnostech může nezúčastněného pozorovatele překvapit; je způsobena různými příčinami: uplatňoval se tu zřejmě spěch s provedením nejdůležitějších přeměn, spojený s obavami, že pomalý postup by mohl vést k zmeškání příležitosti změny uskutečnit. Pozoruhodná je i nechuť řady politiků a části občanů připustit jakékoliv experimentování a dlouhé hledání forem společenské organizace, s odůvodněním, že s těmito "experimentálními" postupy byly velmi špatné zkušenosti v komunistickém systému. Důvěra k západním společnostem a obdiv k nim vedly k přesvědcení, že je zbytečné hledat, když již jinde byla řešení nalezena. Orientace na převzetí západních modelů představovala také záruku, že požadované přeměny se nezastaví na půl cestě a budou provedeny až do konce. Opozice k liberalizačním a rekapitalizačním postupům existovala, ale v revolučním období se málo projevovala. Také projekty koncepcí "třetí cesty" nenašly mnoho obhájců, nepokládaly se za důvěryhodné, jejich autoři samotní je odvolávali a opouštěli. Svou úlohu hrála i skutečnost, že masové odmítnutí komunistického systému se překrývalo, u určité části veřejnosti, se značnou politickou dezorientací, pokud běží o žádoucí pozitivní řešení. V těchto podmínkách přesněji vymezený liberálně-kapitalistický model výrazně triumfoval.
V první fázi revolučního a postrevolučního vývoje byl model v post-komunistických společnostech interpretován spíše globalisticky a bez podstatných rozlišení jeho možných rozdílů. Různé varianty uskutečnění tohoto modelu v jednotlivých západních zemích tu nebyly předmětem hlubších úvah a východiskem více méně odlišných politických projektů. Zdálo se, že odmítnutí komunistického systému mělo jen jedinou alternativu. Velkou převahu v politickém životě nabyly organizace, které představovaly spíše politická seskupení (Občanské Fórum v českých zemích, Hnutí za demokratické Slovensko, Solidarita v Polsku, atd.), jež nebyla přesněji rozrůzněna podle osy levice-pravice. Politické strany s diferencovanějšími politicko-ideologickými orientacemi začaly toliko vznikat a žily ještě ve stínu těchto seskupení. V praxi měla však v těchto hnutích výraznou hegemonii pravice nebo tendence pravého středu. Jen Slovensko tu ve Střední Evropeě představuje určitou výjimku. Někteří stoupenci politických seskupení viděli v nich nikoliv jen přechodnou formu politických organizací vynucenou bojem proti komunismu, nebo doplněk systému politických stran, ale novou originální formu politického života, o niž se společenský život bude především opírat. Reálný vývoj však sledoval jinou cestu. Diferenciace politických směrů Teprve v průběhu uskutečňování politických a ekonomických přeměn se politickoideologické proudy více diferencovaly; první formou diferenciace bylo zpočátku nesmělé vydělení se levice a oddělení středu a pravice v souhrnu politických proudů. Tyto rozdíly byly zpočátku velmi ztlumené nebo přímo nejisté, a to i pokud běží o vztah mezi demokratickou levicí a demokratickou pravicí. Nejdříve spočívaly spíše v určitých odstínech a v odlišných sensibilitách, které však postupně směřovaly k zřejmějším rozdílům v politických stategiích a také k projektům do určité míry odlišných variant společensko-politického systému, které se však jednoznačně situovaly společně do rámce řádově shodného modelu společnosti. Prosazuje se vědomí, že projekty společenských přeměn nestačí charakterizovat v termínech volby mezi reformou a starým komunistickým systémem, že rozhodující není jen otázka "reforma - nebo odmítnutí reformy", ale otázka: "jaká reforma", či "jaká společenská přeměna". Je významné, že v průběhu politické diferenciace si pravice uchovává svou převahu nad demokratickou levicí a levým středem ve všech středoevropských post-komunistických zemích, s výjimkou Slovenska, kde se udržuje ještě určitá kombinace politických stran a politických hnutí s relativní převahou levého středu a levice. Současně s diferenciací demokratické levice a demokratické pravice se obnovují nebo vznikají ve všech post-komunistických společnostech proudy, které se orientují na změny přesahující rámec liberálnědemokratických společností. Některé z těchto alternativních koncepcí společenského systému na krajní levici chtějí být pluralisticky demokratické, jiné směry, zastávané extrémní levicí a extrémní pravicí, se příliš s existujícími demokratickými modely neidentifikují a navazují spíše na tradiční modely nedemokratického, autoritativního nebo diktátorského řízení.
5. Přeměny politického systému Demokratické institucionální přeměny Největší společenská přeměna, která byla v polistopadovém období uskutečněna, tkví v přeměně systému politických institucí, v likvidaci monokratického institucionálního systému a v položení základů pro vytvoření systému pluralitní reprezentativní demokracie. Byla uskutečněna řada podstatných změn: byla kodifikována občanská a lidská práva, která jsou v široké míře, i když ne vždy bez nedostatků, respektována. Byl vybudován systém pluralitní reprezentativní demokracie, opírající se o systém politických stran a řádné demokratické volby, parlamentní i místní. Byly vypracovány a schváleny ústavy, přijata početná zákonná ustanovení a položeny základy nového právního řádu a právního státu. Byl vytvořen systém demokratických řídících institucí, zákonodárných i výkonných. Instituty prezidenta, národního shromáždění a vlády fungují až na výjimky, které bohužel také existují zpravidla podle ústavních ustanovení. Uskutečňuje se přeměna soudního systému. Vznikly podmínky pro formování a uplatňování veřejného mínění. Uskutečněné demokratizační a zejména institucionální přeměny v postkomunistických společnostech neznamenají, že opravdový demokratický systém se tu stal již skutečností, že všechno podstatné pro budoucnost demokracie již bylo vykonáno, že perspektivy demokracie jsou již zajištěny. Naopak, je možno pozorovat, že se v politické sféře a v celém společenském životě střetávají různá pojetí demokracie a zejména také různé tendence demokratické a tendence autoritativní, zřejmě anti- demokratické. Koncentrace a centralizace moci Předně je třeba konstatovat, že se udržují silné tendence ke koncentraci a centralizaci moci, které v dané podobě nejsou s demokracií dobře slučitelné. Politická moc je v mnohých směrech v post-komunistických zemích mocnější než ve stabilizovaných demokraciích, i když určité anomické momenty či jevy oslabení mocenského řízení tu také existují; ty jsou však nepoměrně výraznější v jiných post-komunistických společnostech, na příklad ve většině zemí bývalého Sovětského svazu. Koncentrace moci v České republice je podstatně podtržena tím, že nová ústava přiznává prezidentovi jen velmi omezené pravomoci. Politická moc zůstává ve středoevropských společnostech stále nejsilnějším subjektem ekonomického rozhodování. Kromě toho, politické řízení si uchovává výraznou hegemonii nad odborně sektorovým řízením, většina odborných pracovníků v různých oborech, ve vyrobních odvětvích, ve zdravotnictví, školství a jinde nemá povědomí, že by se na řízení svých sektorů mohli významně podílet. Oddělení soudní moci a zejména prokurátorské funkce od politické moci tu ještě fakticky nedosahuje úrovně běžné ve vyspělých demokratických společnostech. Rovněž by bylo obtížné, přes určité přijaté institucionální úpravy, pokládat emancipaci médií, zejména televize a rozhlasu, vzhledem k politické moci, za uspokojující. Existence určitých diskusních pořadů v televizi problém snad zmírňuje, ale neřeší. Pluralismus v médiích
není jen otázkou poměru sil mezi mocí a opozicí, ale je určen zásadní úlohou opozice ve společnosti a je také otázkou zastoupení intelektuálních sil v zemi, bez ohledu na jejich politická vyznání víry. V tomto směru se nám zdají média post- komunistických společností ještě vzdálena od platného pluralistického, např. britského nebo francouzského modelu. Přílišná koncentrace moci v rukou vládnoucích instancí má své negativní důsledky také pro občanský status, pro postavení občana ve společenském životě. O plnohodnotné demokracii je těžko mluvit tam, kde lidé se domnívají, že jejich profesionální či majetkové podmínky závisí na jejich blízkosti k vládnoucím politickým stranám. Vazby mezi politickým a občanským statutem lze připustit jen u politických funkcí a snad také u špičkových funkcí některých administrativních organismů; jestliže se zakotví v masovém měřítku v profesionální sféře, ohrožují nezbytně demokracii svoboda svědomí a politického vědomí jsou jedním ze základních občanských a lidských práv. Problematika politických vlivů v profesionální sféře je zvlášť citlivá zejména proto, že tyto politické vlivy zpravidla při obsazování funkcí nelze právně prokázat; veřejné mínění se však v obecném hodnocení těchto věcí zřídkakdy mýlí. Konformismus Pro českou společnost je dosud charakteristická silná tendence ke konsensu s dominantními myšlenkovými proudy. Nesouhlas s dominantními silami je mnohdy kritizován jako nedostečný ohled k většině, jako nekonstruktivní postup, nebo je pociťován jako riziko pro ochranu osobních zájmů. (Přátelské upozornění "to neříkej nahlas" je tu výmluvným projevem). Tyto návyky se často udržují i tam, kde již nejsou vynucovány mocenskou praxí. Zvýšené nároky na konformismus mají zájmové i pospolitostní stránky. Konformismus demokracii oslabuje již tím, že oslabuje zodpovědnost jednajících a nebere v úvahu, že společně přijatelná řešení složitých otázek, mají-li být skutečně nalezena, musí být plodem dlouhodobého hledání a vyjednávání. Kratocentrismus a slabost normativního svědomí Vlivem, který upevnění české demokracie také ztěžuje, je podceňování normativních zřetelů ve společenském vědomí a redukce společenských vztahů na mocenské a silové vztahy. V tomto přístupu se přehlíží, že existuje zásadní hluboký rozdíl mezi jednáním, které se uznává jako legitimní a jednáním, jež za legitimní neplatí. Silové pojetí politických procesů k stabilizaci společenské součinnosti nestačí; demokracie není systém, který by ospravedlňoval obhajobu jakýchkoliv zvláštních zájmů, vyžaduje určitý etický přístup k společenským vztahům. Podceňování normativních aspektů společenských vztahů působí ovšem jako "sebenaplňující" proroctví: uskutečňuje to, co očekává. Poznamenejme, že konformismus a kratocentrismus coby kult síly ve společenském životě zdaleka nejsou neslučitelné mentality, ale jsou spíš její komplementíární aspekty. Široká a úzká pojetí demokracie
V současných pojetích demokracie je možno rozlišovat několik diferenciačních os. První z nich se týká vztahů mezi "politickou třídou", zvolenými politickými delegáty na straně jedné a občanskou společností, úhrnem občanů, na straně druhé. Tento problém je úzce spjat s otázkou vztahů mezi reprezentativní demokracií a přímou demokracií, přesněji určitými prvky přímé demokracie. Konečně, jedním z rozlišujících hledisek je pojetí vztahů mezi demokratickým systémem v politické sféře a v jiných oblastech řízení. Z těchto hledisek bychom mohli rozlišit v současných demokraciích mezi jejich "užšími" a "širšími" pojetími; při přesnějším pohledu budeme rozeznávat mezi rámcově regulativním, komunikativním a participativním pojetím demokracie. Užší, rámcověregulativní pojetí podtrhují úlohu politické reprezentace a vidí v ní víceméně výlučný mechanismus demokratického řízení. Tato pojetí svěřují teměř všechno politické rozhodování do rukou volených delegátů a jejich odborných spolupracovníků; vycházejí přitom z názoru, že svěřením hlavních odpovědností politickým profesionálům a ostatním odborníkům se zajistí co nějvětší racionalita řízení, přicemž rámcová lidová kontrola moci a demokratická legitimita moci se uchovávají. Tyto přístupy omezují funkci občanů v demokratickém procesu na volbu jejich politických reprezentantů a na posuzování činnosti politiků; berou také v úvahu rámcovou volbu občanů mezi navrženými politickými programy. Nevylučují účast občanů na politických iniciativách, ale předpokládají, že tyto iniciativy jsou podněcovány volenými funkcionáři a jsou za jejich vedení realizovány. Takovýmto iniciativám se však přisuzuje spíše pomocný význam. Širší účast občanů na politickém procesu, a zejména na vypracování potřebných rozhodnutí, se tu zpravidla nepředpokládá. Stoupenci tohoto přístupu, ve snaze zajistit co největší pravomoce zvoleným politickým představitelům, zaujímají velmi zdrženlivé nebo negativní stanovisko k institutu referenda, v němž vidí cizorodý prvek, který podle nich může otevřít cestu nebezpečným vlivům, neracionálnímu a nekoherentnímu rozhodování, a který podle nich deformuje logiku reprezentativně demokratického systému. Omezení rozsahu demokracie na politickou sféru a soustředění politické demokracie na reprezentativní demokracii se tu zpravidla nepojímá jako umenšení demokracie, a tím méně jako její oslabení, ale jako její zintenzivnění a její soustředění na úkoly které demokracie může zvládnout, zatímco rozšíření pole, na něž je aplikována, by zhoršilo problém obtížné řiditelnosti nebo neřiditelnosti moderních společností. Orientace na rámcově regulativní pojetí demokracie je blízká přístupům, které se často označují jako "demokratický elitismus", pokud výslovně podtrhují elitistickou stránku demokracie, nebo jako "liberální" přístupy k reprezentativní demokracii, pokud mají relativně otevřenější podobu; ve své podstatě se oba typy projektů opírají o stejné nebo podobné principy. Orientace na užší pojetí demokracie není jediná, která se ve společenském životě uplatňuje. Ve všech moderních demokraciích existují silné proudy, které vyžadují nejen soustředení demokracie na její hlavní úkoly, ale také její rozšíření a prohloubení v politické sféře a případně její co nejširší aplikaci v jiných oblastech řízení. Základním
požadavkem rozšířené či rozvinuté demokracie je zintenzivnění permanentní komunikace mezi zvolenými politickými funkcionáři a jejich voliči. Stoupenci širších pojetí demokracie mají pravdu, když zdůrazňují, že moderní pluralitní demokracie není jen výlučně "reprezentativní", pokud zahrnuje jako svůj podstatný moment, ze strany voličů, posuzování politických směrů podle jejich programu. Stoupencům rozšířeného pojetí demokracie zpravidla nejde o to, aby reprezentativní demokracii omezovali nebo ji nahrazovali, ale o to, aby se veřejnost podílela na vypracování co největší části rozhodnutí, zejména na těch, která nemají jen technický nebo instrumentální charakter, ale zasahují do společenského života lidí, do jeho finalit. Přitom se dnes komunikativní účast občanů na demokratickém životě neuskutečňuje jen tradičními prostředky, členstvím v politických stranách či účastí na schůzích, ale podstatnou úlohu tu dnes hrají média, jež se stala hlavním prostředkem komunikace mezi politickou třídou a občanskou společností, pokud si ovšem média uchovávají svůj svobodný a otevřený charakter. Mezi rozšířenými koncepcemi demokracie je třeba rozlišovat pojetí, které bychom označili jako komunikativní ve smyslu neustálé diskuse mezi všemi členy společnosti od pojetí participativních, ve smyslu účasti na rozhodování. Právě současný vývoj demokracie a diferenciace polititických kultur podtrhují závažnost těchto rozdílů. Komunikativní demokracie ovšem nevylučuje uplatnění některých přesně vymezených prvků přímé demokracie, například referenda, které, jak ukazují zkušenosti, reprezentativní demokracii nikterak nemusí ohrožovat, ale přispívají k jejímu upevnění a k jejímu přesvědčivějšímu legitimování. Komunikativní demokracie se ale přitom neorientuje paušálně na "spolurozhodování" anebo na "samosprávu" jako univerzální modely společenského řízení, respektuje v plném rozsahu pravomoci reprezentativní demokracie a vyhrazuje určité prostory pro odborné řízení a také pro vlastnické zodpovědnosti.
6. Politická elita v postkomunistických společnostech Podstatnou otázkou pro povahu demokracie jsou charakteristiky existující politické třídy, její politické elity či jejích elit, jejích řídících či vládnoucích skupin; pro jejich označení můžeme užít různé termíny, její přítomnost a její vlivy nelze však obejít. Pokud běží o současné post-komunistické středoevropské společnosti, domnívám se, že je dnes možno mluvit o určité technizaci nebo technokratizaci politických elit; tímto termínem nevyjadřujeme žádný hodnotící soud, ale skutečnost, že cíle navrhované politické činnosti se pokládají za známé a jejich určení se nechápe jako hlavní problém. Politická činnost se soustředuje na nalezení optimálních prostředků pro dosažení sledovaných cílů. Tato technizace politické moci probíhá i v jiných společnostech, nemá však zcela stejný charakter. Technicistní elity nahrazují předchozí elity složené především z disidentů, kteří vycházeli z humanistických nebo humanisticko existenciálních orientací: disidenti byli spíše myslitele nebo umělci - filosofové, kteří se proti komunistickému systému bouřili, protože měli svůj společenský ideál, chtěli uskutečnit jiný typ společnosti. Tito "idealističtí" mluvčí ztratili však u společnosti svou dřívější plnou podporu; v očích občanů splnili již své nejdůležitější poslání tím, že přispěli ke zhroucení komunismu. V nových podmínkách se velké části občanů jeví jako málo pragmatičtí, vzbuzují obavy,
že společnost zavádějí k radikálním axiologickým stanoviskům , které společnost vždy nesdílí (německá otázka) a které by mohly ohrozit zájmy některých jejích složek. Pokud si část společnosti k představitelům disidentských elit zachovala svůj kladný vztah, je třeba konstatovat, že tento vztah značně zvlažněl a že zpravidla již nepředstavují první volbu občanů. Problém elit v post-komunistických společnostech je tím závažnější, že nejen jeden typ elity nahradil druhý, ale že nové technokratické elity usilují fakticky o monopol moci a s "nespolehlivými" intelektuály nehodlají moc příliš sdílet. V tomto směru se do jisté míry liší proces technizace moci v post-komunistických společnostech od obdobných procesů v západních společnostech. Politická elita v zemích Západní Evropy je citlivější k vlivu a prestiži intelektuálů, pečuje o to, aby v ní představitelé intelektuálů byli zastoupeni; v politické elitě samotné hrají významnou úlohu osobnosti, které se nestarají jen o technickou stránku věcí, ale jsou s to vypracovávat projekty pro volbu typu společnosti, na základě nichž se ucházejí o podporu společnosti. Politikové - administrátoři v západních společnostech také existují, ale nejsou jediným typem politika. Pokud běží o post-komunistické společnosti, je možné, že recepce modelů z vnějška do vysoké míry nahrazuje slabost koncepční politiky. Lze si také myslet, že představitelé elity vzešlé z disidentů přispěli ke svému politickému oslabení zejména tím, že někteří její příslušníci se dostatečně nedrželi svého poslání "intelektuálů - kleriků", ale dost pragmaticky přijali pro sebe strategii nemalých kompromisů, ne-li svou podřízenost mocenské elitě.
7. Konflikt demokratických a autoritativních tendencí Pohled na vývoj a nynější stav demokratismu v české společnosti ukazuje současně na jeho sílu a jeho slabosti, dosud stále znepokojivé. Přijetí demokratických principů představuje nepochybně dominantní proud, který se konstituoval postupně v průběhu komunistického systému. Bylo by myslím možné říci, že část obyvatelstva, která k demokracii zaujímala vědomě rezervované nebo negativní stanovisko v období demokratického zvratu, nepředstavovala pravděpodobně větší část obyvatelstva než jednu jeho desetinu. Tato skutečnost nepředstavuje však sama o sobě záruku nezměnitelné pevnosti demokratického systému. Pro určitou část lidí je demokracie pozitivní hodnotou, není však pro ně hodnotou jedinou; přesněji řečeno, demokracie je současně cílovou hodnotou o sobě a současně instrumentální hodnotou, umožňující dosahování jiných cílů. Zkušenosti potvrzují, že vztahy k demokracii se mohou měnit v závislosti na míře uspokojování všech ostatních společenských potřeb: racionalizace společenského řízení, uspokojování materiálních potřeb, podmínky pro osobní rozvoj lidí se tu uplatňují jako spoluurčující faktory. Bez racionálního, úspěšného řízení a bez existence věrohodné demokratické alternativy, schopné nápravu věcí zajistit, je demokracie ohrožena. Zranitelnost české demokracie se projevuje zejména ve sféře činnosti parlamentu a ve vztahu veřejnosti k parlamentu. Parlament je zpravidla územím, kde je v reprezentativních demokraciích nejobtížnější sloučit demokratické principy s požadavky
racionality rozhodování. Proto také příliš nepřekvapuje, že se v některých postkomunistických společnostech kladou otázky důvěry parlamentu. Tak např. podle výsledků sondáží v březnu 1983, jen 34% obyvatel má důvěru v české národní shromáždění, zatímco 58% důvěřuje vládě a 72% důvěřuje prezidentovi. Tyto obtíže se zajišťováním potřebné činnosti parlamentu mohou být snadněji udrženy v mezích ve stabilizovaných demokraciích, kde parlament může pracovat v pomalejších rytmech, odpovídajících charakteru jeho činnosti, a kde rychlost rozhodování není prvním imperativem. Obtíže parlamentní práce jsou však výrazně větší v přechodných společnostech, kde se řízení společnosti nemůže opírat ve velkém rozsahu o dříve vypracované normy, kde požadavky na zákonodárnou činnost jsou nepoměrně větší, a kde potřeba rozhodnutí učinit je nepoměrně naléhavější. Potíže v činnosti parlamentu jsou nepochybně zvětšeny tím, že nedostatek zkušeností s demokratickými formami řízení je u parlamentu nejvýraznější. Rovněž veřejnost je vystavena nebezpečí, že složitost parlamentárního rozhodování nebere dostatečně na vědomí. Kritika parlamentu, zdůvodněná či paušální, se může snadno stát východiskem pro zpochybňování celého systému demokratického řízení. Vztahy mezi stoupenci užšího pojetí demokracie a stoupenci jejího širokého pojetí lze dnes pokládat za jednu z hlavních os konfliktů v pojetí politického systému v postkomunistických společnostech. Stoupence obou pojetí najdeme jak na demokratické levici, tak demokratické pravici. Na straně demokratické pravice jsou však se vší pravděpodobností stoupenci užšího pojetí demokracie značně početnější, zatímco na straně vyhraněné demokratické levice najdeme nejvíce stoupenců rozšířeného pojetí demokracie. Různá pojetí demokracie musíme ovšem rozlišovat od nedemokratických, autoritativních nebo diktátorských tendencí. Demokratický systém lze hájit z pozic různých koncepcí demokracie, z hlediska jeho užšího i širšího pojetí. V podmínkách nestabilizované demokracie však její užší pojetí nese s sebou nebezpečí, že různá omezení nebo soustředění demokracie připraví příznivé podmínky pro postup autoritativních tendencí. Lze se domnívat, že taková situace existuje dnes v postkomunistických společnostech. Širší pojetí demokracie umožňuje, aby demokracie zapustila hlubší kořeny v životě společnosti, pokud ovšem demokratický systém zvládá problémy řízení, které se mu kladou. Je pravda, že demokratická rozhodování mohou s sebou nést nebezpečí uplatňování přílišných nároků na uspokojování potřeb a zájmů ze strany veřejnosti. Tato nebezpečí jsou však zpravidla větší tam, kde komunikace mezi rozhodujícími instancemi a občany je slabá, než tam, kde tato komunikace je na vysoké úrovni.
8. Ekonomická transformace Za odmítnutím komunistického systému stojí především požadavky důstojného postavení občana bez politické diskriminace a bez poručníkování na straně jedné, a požadavky modernosti, racionality výroby a odpovídající životní úrovně na straně druhé. Není nevýznamné, že požadavky na přeměnu ekonomického systému byly v široké míře zprostředkovány neuspokojenými požadavky ve sféře spotřeby. Ekonomické zaostání, které komunismus přivodil, se pociťovalo a pociťuje jako křivda a jako hanba,
s nimiž je třeba urychleně skoncovat. Požadavek žít v souladu s podmínkami a možnostmi moderních společností, nezaostávat za druhými, dostihnout peloton vyspělých společností představuje jednu z vůbec nejsilnějších hodnotových organizací, které se v životě středoevropských společností uplatňují, i když se neuplatňují ve stejné podobě a stejné míře v různých společnostech a neuplatňují se stejně ve všech vrstvách. Na nižších úrovních byly spotřební požadavky motivovány nedostatkem, na vyšších neuspokojeným konsumerismem, který vycházel ze srovnání s vyspělými západními společnostmi a zejména s našimi sousedy. O ekonomických přeměnách v post-komunistických společnostech se mluví často jako o "ekonomické reformě", což je jistě nepřípadné označení: ekonomické přeměny v postkomunistických, a zejména středoevropských společnostech představují hlubokou kvalitativní změnu, přechod od jednoho ekonomického systému k zcela jinému ekonomickému systému. Tato hluboká přeměna systému, zahrnující privatizaci a rekapitalizaci, nebyla od počátku základním heslem inspirujícím "sametovou revuluci", stala se jím však v průběhu revolučních přeměn. Prosadila se jako součást programu a předpoklad úplného rozchodu s dřívějším komunistickým systémem. Ekonomické přeměny a vývoj postojů k nim představují interakční vzestupný proces, v němž jeden pól zprostředkovává a posiluje druhý. S postupujícími ekonomickými přeměnami rozrůzněnost ekonomických postojů samozřejmě nemizí, prosazují se v ní však výrazné dominantní tendence. Jedna z nejvýznamnějších tendencí tkví v plném uznání pragmatických přístupů: v hodnocení ekonomiky a ekonomických systémů nerozhodují velké ideologické konstrukce a postuláty, ale konkrétní výsledky ekonomiky, hlediska produktivity systému. Lidé přijímají se sympatiemi heslo tržní ekonomiky, poněvadž v něm vidí racionální a demokratický princip, orientující výrobu na požadavky spotřeby a umožňující, aby spotřebitel sám rozhodoval o využití prostředků, na jejichž tvorbu svou prací a svými prostředky přispívá. V pragmatické, nikoliv v ideologicko-ontologické perspektivě se posuzují také otázky vlastnictví. Většina lidí dospívá k závěru, že moderní ekonomika potřebuje nezbytně podnikatelskou činnost a podnikatele; v této otázce se setkáváme s dvojím nejčastějším postojem. Velká část interviewovaných směřuje k tomu, aby podnikatele a vlastníka zcela ztotožnili, protože v soukromém vlastníku vidí nejlepší záruku optimálního výkonu podnikatelské funkce. Jiná část veřejnosti oba aspekty, podnikatelský a vlastnický, do značné míry odlišuje a v jejich faktickém spojování vidí zdroj mnohotvárnosti a mnohoznačnosti kapitalismu, který podle nich dává šance na úspěch nejen produktivnímu podnikateli, ale mnohdy také tomu, kdo nevykonává vždy společensky užitečnou funkci; proto kapitalismu přisuzují kladné i záporné stránky, nicméně kapitalismus s větším nebo menším nadšením přijímají, protože věří, že negativní aspekty kapitalismu mohou být omezeny a také proto, že podle nich kapitalismus dnes nemá žádnou reálnou odlišnou alternativu. Soukromé podnikání se kladně hodnotí pro možnosti zisku, který přináší, pro charakter řídící práce, který umožňuje a který není jednoznačně vázán na předchozí školní výsledky; nabízí tudíž určité formy mobilitního vzestupu. Proto by velká část lidí
ráda podnikala nebo by ráda pracovala v soukromém sektoru a příznivě posuzuje podnikatelskou činnost členů rodiny a známých. Zobecněný, ideologicky zakotvený, kategoricky odmítavý vztah ke všem formám podnikání se ve středoevropských společnostech teměř nevyskytuje nebo se uplatňuje jen málo. Úplná a částečná privatizace Přitom však jsou postoje k privatizaci, k soukromému a veřejnému vlastnictví značně diferencované. Časté jsou postoje politiků a příslušníků občanské společnosti, žádající v podstatě úplnou privatizaci, alespoň úplnou privatizaci konkurenčního sektoru, veřejný sektor představuje pro ně v podstatě výjimku, mohli bychom říci reziduální kategorii. Existují tu však také postoje, které se orientují spíše na částečnou privatizaci a požadují "smíšené hospodářství" různých forem, vyslovují se pro rovnoprávnost všech forem vlastnictví a směřují programově k politice rozvoje veřejného sektoru. Na příklad v lednu 1989, na počátku demokratizačního procesu, 44% dotázaných v Československu odmítá jakékoliv omezení privatizace podle velikosti podniků, ale 40% se vyslovují pro privatizaci jen malých podniků; 16% souhlasí i s privatizaci středních podniků.* (* Boguszak M. Gabal I., Rak V., Czechoslovakia - January 1990, Survey report, roneo, 1990. Pro další data z prvního období demokratického vývoje, viz také: Strmiska Z., Les enjeux des changements sociaux dans les sociétés post-communistes, in Sociétés contemporaines, No. 2/1990, Paris, str. 7-43). Z dat výzkumu vyplývá, že postoje žádající úplnou privatizaci i částečnou privatizaci jsou současně silně zastoupeny ve více post-komunistických zemích. Pragmatický charakter postojů k privatizaci způsobuje, že postoje k privatizaci jsou silně závislé na ekonomických výsledcích celé ekonomické transformace. Nejvýraznější je tento jev v Polsku, kde ekonomická přeměna nebyla dosud úspěšná: počet těch kdož pokládají privatizaci za užitečnou klesl od začátku 1991 do května 92 2,6krát!, počet negativních soudů se zvýšil 6krát! (Výsledky leden 1991: pozitivní hodnocení 47%, pozitivní i negativní 27%, negativní 5%; výsledky květen 1992, stejné pořadí jako předchozí: 18%, 34%, 30%). Přitom více než polovina občanů zastává názor, že privatizace má současně pozitivní i negativní účinky, nebo na otázku neopověděla.) Lze předpokládat, že podobný proces by se mohl odehrát i v jiných post-komunistických společnostech za předpokladu, že ekonomická reforma by byla po delší dobu málo úspěšná a že její výsledky by se odchylovaly od očekávání společnosti. Je však zajímavé konstatovat, že váha těchto postojů se, jak se zdá, plně nevyjadřuje ve volebních výsledcích více zemí. Znova se potvrzuje, že diferenciace politických postojů a volební chování nepřestavují zcela stejné míry a že do volebního chování zasahuje řada jiných vlivů. Od postoje k soukromému vlastnictví je ovšem zapotřebí odlišovat postoje k formám privatizace, u nás užitým. Lidé často kritizují skutečnost, že na privatizaci se podílejí v širokém rozsahu špinavé peníze, že původ peněz v majetkových transakcích se
neprověřuje, že rozhodnutí o privatizaci se dějí za zavřenými dveřmi, bez kontroly veřejnosti. Berou zpravidla na vědomí, že v daných podmínkách není snadné uspokojit požadavky ekonomických mechanismů a etická hlediska, ale postrádají úsilí o udržení tohoto rozporu v přijatelných mezích Konsumerismus Požadavek na zvýšení životní úrovně a na rozšíření možností spotřeby je jedním z důvodů, které zpravidla posilují profesionální motivace. Často se však v postkomunistických společnostech objevují tyto požadavky, aniž by byly doprovázeny úsilím o větší pracovní výkon a omezují se na snahu po rychlém zbohatnutí. Jako všude ve světě, ve spotřebních postojích se mísí oprávněné požadavky na překonání stávajících tíživých omezení nebo na zlepšení materiálních životních podmínek, s okázalou a samoúčelnou rádoby módní spotřebou, ne vždy osvíceně orientovanou. Svůj vliv tu má i tradiční slabost spotřebitelských hnutí, které se ve společnostech se slabou spotřebou nemohly rozvinout. Projevuje se již, že orientace na úspory a význam úspor se stávají protiváhou jednostranných konsumeristických tendencí. Mechanismy ekonomické transformace Ekonomická transformace je v post-kapitalistických společnostech založena na řadě mechanismů. (a) Do značné míry se opírá o běžné mechanismy prvotní akumulace, v nichž zpravidla hraje podstatnou úlohu kapitálová pomoc celé sítě rodinných příslušníků a známých. Většina majetkových transakcí uskutečněných v rámci tzv. "malé privatizace" se řadí do této kategorie. (b) Kupónová metoda je v Československu jedním z hlavních prostředků privatizace, který zahrnuje privatizační, a svým způsobem i socializační aspekty, (máme-li na mysli vracení státního majetku lidem). Svým bezprostředním charakterem se téměř nejeví jako rekapitalizační postup, ale svým začleněním do celkového ekonomického procesu prostřednictvím investičních fondů vytváří předpoklady pro rekapitalizaci a napomáhá jí. Je paradoxní konstatovat, že kupónová metoda byla nejpřísněji kritizována politiky a ekonomy, kteří při její kritice chtěli vycházet z levicových pozic, ale nevzali na vědomí, že tato metoda je, z hlediska řízení kapitálových procesů, velmi neortodoxním prostředkem, který by mohl, za určitých podmínek, sloužit různým finalitám, například ochraně zájmů té části kapitálu, která byla téměř egalitárně rozdělena. Přitom je také možné poznamenat, že kupónová metoda neměla nevýhody legitimačního deficitu, který postihl jiné postupy. Zůstávají tu ovšem otevřené obtížné otázky spojené s řízením vysoce rozptýleného kapitálu - ty však nejsou neřešitelné. Ve veřejnosti, na rozdíl od některých odborných kruhů, se kupónová privatizace nesetkala s početnými podstatnějšími výhradami. (c) Důležitou skutečností je, že proces privatizace je řízen vládními politickými institucemi, že de facto sleduje také politické a ekonomické zájmy politické moci, a může
mít proto často politický charakter. Sepjetí mezi ekonomikou a politickým řízením je nepochybně v post-kapitalistických společnostech silnější než ve společnostech jiných typů. Politické aspekty privatizace se tu situují paradoxně na dvou odlišných rovinách, tkví v tom, že privilegovanými aktéry privatizace je jednak stará nomenklatura, jednak skupiny, které mají blízko k nové moci, přičemž v podnikatelské činnosti mnohdy dochází k překvapivé součinnosti obou skupin. Nedostatečně kontrolované spojení mezi politickým a ekonomickým systémem se projevuje take v utváření nových elit: politické a podnikatelské elity se často sbližují, mnohdy dochází k jejich fúzi a konfuzi. Metody utváření těchto elit jsou jedním z hlavních terčů kritické pozornosti veřejnosti. Jestliže tyto jevy existují, a je třeba je konstatovat, nelze je paušálně zobecňovat, aniž by byly přesněji určeny jejich rozsah a jejich váha. Přes závažnost konstatovaných jevů sblížení obou subsystémů, nepřebíráme proto termín J. Stanizskis, která soudobý kapitalismus v post-komunistických společnostech označuje systematicky jako "politický kapitalismus". d) Významné místo, zvláště v české a slovenské společnosti, přísluší majetkové restituci, vracení po roce 1948 zestátněného, dříve soukromého majetku, jeho původním vlastníkům nebo jejich dědicům. Velká většina občanů vyslovuje s principy restituce široký souhlas a vidí v ní spravedlivé odčinění napáchaných křivd. Lidé tak posuzují nejen ekonomicko právní stránku věci, ale také její lidskou stránku a mají na mysli symbolické odčinění osobních křivd, s nimiž byly konfiskace majetku v minulosti spojeny. V konkrétních postojích k restitucím existují však také určité nezanedbatelné rozdíly. Radikální skupiny podporují úplnou a bezvýjimečnou restituci nebo dokonce požadují posun časové hranice určené pro restituce ještě k vzdálenějšímu datu před rok 1948. Umírněnější hlasy s principem restituce souhlasí, ale vyslovují určité výhrady k jejich formám. Ty se týkají zejména případů, kdy restituované majetky v současnosti slouží závažným společenským potřebám, které není snadné zajistit jiným odpovídajícím způsobem. Citelné výhrady v některých skupinách vyvolává vracení velkých majetků šlechtickým rodinám a církvi. Jiným ohniskem výhrad je skutečnost, že ani vzdálení dědici ani u dobře zachovaných majetků neplatili dědickou daň, což představuje závažnou finanční ztrátu pro stát a symbolicky také smazává rozdíl mezi majetkem získaným vlastní prací a majetkem zdědeným. Část interviewovaných oceňuje více méně pozitivně maïarský systému odškodnění, protože se domnívají, že tento systém umožňuje, alespoň v určitých případech, více respektovat současné ekonomické a společenské potřeby. Tento model se však současně kritizuje pro nepřiměřeně malý rozsah odškodnění, které se obětem konfiskací poskytuje. (e) Pro nedostatek kapitálu a pro překonání dřívější ekonomické izolovanosti hraje velkou úlohu zahraniční kapitál, který i když svým rozsahem není mimořádně velký, a neodpovídá očekáváním a přáním řídících instancí, kvalitativně představuje silnou a perspektivní složku v ekonomickém vývoji. Vzhledem k tomu, že zahraniční kapitál může zpravidla získat relativně nejhodnotnější složky ekonomického aparátu, nebo se
může podílet na jejich vlastnictví a řízení, stává se domácí kapitál do vysoké míry závislým kapitálem; současně se vytváří nový systém vztahů mezi domácím a zahraničním kapitálem, který odpovídá mezinárodním pravidlům. Vstup zahraničního kapitálu umožňuje někdy vedoucím členům domácích managerských nebo technických týmů jejich spolupráci se zahraničními podnikateli a získání podílu na vlastnictví podniku. Postoje veřejnosti k vstupu zahraničního kapitálu jsou často dvojznačné a rozpačité. Na jedné straně si občané uvědomují, že zahraniční kapitál ekonomika potřebuje, aby mohla získat vyspělou zahraniční techniku a zahraniční investice, na druhé straně se obávají, že vyprodáváme lehkomyslně náš majetek zahraničí a dostáváme se vzhledem k zahraničnímu kapitálu do vztahu zcela jednostranné závislosti. Rozpaky nad spoluúčastí zahraničního kapitálu v naší ekonomice jsou posíleny tím, že informace o postupu privatizace a o účasti zahraničních firem, které lze číst v tisku nebo sledovat v médiích, jsou pokládány za značně nedostatečné; nedostatek informací plodí nutně otázky a obavy, že majetkové transformace odpovídají možná některým zvláštním zájmům, ale neodpovídají nutně ve všech případech potřebám národního hospodářství. Tento pohled ukazuje na značnou rozmanitost rekapitalizačních prostředků. O postkomunistickém kapitalismu lze proto mluvit současně jako o kapitalismu s rozšířenou občanskou účastí, o kapitalismu se silnými politickými vlivy, o restitučním kapitalismu, o závislém kapitalismu pokud ovšem neprivilegujeme jednostranně jeden aspekt skutečnosti a neztrácíme že zřetele jeho jiné aspekty.
9. Finality sociálního systému Jednou z důležitých otázek, která je předmětem sporu v post komunistických společnostech, ale klade se i jiným typům společností, je úloha sociálního systému a globální společnosti při určování finalit v lidských činnostech. Tato otázka se vztahuje na prvém místě k politickému systému, ale dotýká se do značné míry i ekonomického systému a ostatních subsystémů. Některé myšlenkové proudy pojímají sociální systém čistě instrumentálně a odmítají jej spojovat s jakýmikoliv axiologickými volbami. Tyto proudy zdůraznují, že sociální systém v demokratických společnostech nemá za cíl nahrazovat rozhodování lidí jako jednotlivců a osobností. Sociální život se tu pojímá jako neutrální sféra, do níž jednotlivci mohou přinést své hodnoty podle toho, jak sami rozhodnou. Úkolem sociálního systému je údajně jen utvářet potřebné podmínky a prostředky činností, s nimiž jednotlivci naloží, jak sami chtějí. Stanoviska některých směrů "liberalismu" se často charakterizují v těchto termínech. Toto pojetí zdůraznující axiologickou otevřenost a neutralitu sociálního systému k axiologickým volbám se sráží s pojetím, které přičítá sociálnímu systému aktivní funkce i v hodnotové sféře a podtrhuje, že společenský život i samotné fungování ekonomiky předpokládá určité hodnotové volby a že bohatost společenského života i samotná efektivita ekonomiky závisí na těchto hodnotových orientacích jednajících subjektů. Společenské regulativní mechanismy napomáhají lidem v řízení společnosti, nemohou však nahradit volbu cílů, které chtějí ve společenském životě dosáhnout.
První pojetí zdůraznující axiologickou otevřenost a neutralitu společenského života a sociálního systému vzhledem k hodnotám má své zdůvodnění, jestliže se obrací proti institucionalizaci ideologií, které nezdůvodněně zasahují do osobní sféry, jak jsme je poznali na příklad v monokratických systémech. Je zřejmé, že sociální systém nesmí omezovat autonomii lidí, jeho prvním cílem je zajistit jejich svobodu; životní strategie lidí jsou jejich záležitostí. To však neznamená, že by se společenský život mohl obejít bez vymezení základny, na níž se má rozvíjet součinnost lidí. Společenský život vyžaduje přemýšlení a práci společnosti nad sebou, vyžaduje vymezení finalit, které inspirují a energetizují jeho činnost. Společnost, která nepřemýší o svých hodnotách a nezná je, nemůže svůj životní proces řídit. Politika sama je jednou z forem, v níž se hodnotové volby vymezují a převádějí do praxe. Důsledné respektování lidských práv není na příklad možné bez určitého duchovního pojetí světa a života, ať již toto pojetí je náboženské nebo nenáboženské. Rovněž v legislativní činnosti je sepjetí se společenskými finalitami velmi výrazné. Hodnotové volby jsou přítomny i v ekonomické činnosti, i když je to snad na první pohled méně zřejmé. Z komplexního sociologického hlediska má ekonomická činnost instrumentální charakter, ale není jen instrumentální činností. Ekonomika se potřebuje opírat o cíle, které sama stanoví, nebo jsou jí dány z vnějšku, z jiných oblastí společenského života. Tržní hospodářství bez přívlastku je proto nanejvýš abstrakce, která odhlíží od axiologického aspektu ekonomie; je špatným pojmem, pokud se ztotožňuje s úhrnem ekonomické činnosti. Tržní ekonomika může být sociální nebo nesociální, nemůže být ale bez přívlastku, musí z něčeho vycházet a něčemu sloužit. Ekonomický proces nemůže být řízen jen abstraktními mechanismy, obsahuje také volby ekonomických aktérů, které určují podmínky, v nichž tyto mechanismy působí a spoluurčují jejich působení a výsledky. Abstrakce od hodnotových zřetelů není ovšem nevinnou ideologickou zaležitostí: má odzbrojit aktéry, kteří chtějí podle svých hodnot jednat.
10. Politická diferenciace a vývojové perspektivy V této stati se nebudeme zabývat obecným popisem rozdílů mezi levicí a pravicí, ani typologií proudů, které se do rámce tohoto rozrůznění situují, protože tyto problémy byly již předmětem úvah v některých našich předchozích statích. (Uvedeme jen některé specifické rysy této diferenciace, které platí pro středoevropské postkomunistické společnosti a zejména pro českou společnost, a které vystupují do popředí ve srovnání se západoevropskými společnostmi.) Z tohoto hlediska můžeme předně konstatovat až překvapivé sblížení obou typů těchto společností v řadě základních aspektů. Nejdůležitější dělítko v nich existuje mezi demokratickými a nedemokratickými silami, přičemž v tomto dělení existuje dosti podstatný meziprostor, jehož charakteristiky nejsou vždy dostatečně jasné a jsou dosti
pohyblivé. Nedemokratické tendence jsou neseny extrémní pravicí a extrémní levicí, nebo jejich poměrně rozsáhlými součástmi. Mezi extrémní pravicí západoevropskou, například francouzskou, a extrémní pravicí českou však existují podstatné rozdíly. Zatímco česká extrémní pravice je převážně výtržnická, výlučná a agresivní i když jiné proudy v ní také existují francouzská extrémní pravice se snaží dnes přesvědčit o svých občanských kvalitách, hlásí se slovy k demokracii, snaží se prokázat, že má smysl pro analýzu a argumentaci a že její přístup k problémům je seriózní; drží se přitom řady tradičních krajně pravicových přístupů, zejména nacionalismu, xenofobie, zastírá a potlačuje své quasi rasistické tendence, kritizuje modernismus a vydává jej za zdroj všeho zla, a nápravu vidí v konservatismu, v autoritářství, ve zvýšení společenské kontroly a společenských tlaků. Zdá se, že ve většině společností se dnes projevují tendence k diferenciaci mezi novou "revizionistickou" extrémní pravicí a tradiční extrémní pravicí. Na extrémní levici je současná situace v politických orientacích jejích stoupenců ještě složitější. Ve všech postkomunistických společnostech se uchovaly síly, které dříve byly spojeny s komunistickou stranou a dnes navazují na svou politickou minulost; tyto síly mají dosud nemalou váhu. Organizovaly se v nástupnické strany po komunistické straně, jen v českých zemích se uchovala komunistická strana, jejíž kontinuita s historickým komunismem je tudíž ještě zřejmější než jinde. Vývoj organizačních struktur na krajní levici není nevýznamný, celou difrecenciaci politických proudů však nevyjadřuje. Na jedné straně této diferenciace se nacházejí neokomunistické proudy, jejichž označení "neo" je ostatně samo sporné, poněvadž tyto proudy jsou často vedeny bolševiky, kteří dnes opakovaně potvrzují své dřívější vyznání víry. Na druhé straně existují stoupenci "demokratického socialismu", z nichž mnohým leží opravdu na srdci ideologická změna, za níž se zasazují; vyjadřují se jednoznačně ve prospěch pluralitní demokracie a hledají zřejmě alternativu ke kapitalistickému systému nebo by chtěli sféru kapitalismu alespoň omezit. K přesnějšímu formulování svých představ o této alternativě po zkušenostech s komunismem ještě zřejmě nedospěli. Stoupence demokratického socialismu nelze ani do extrémní levice jednoznačně zařazovat, spíše se situují do prostoru mezi levicí a extrémní levicí. K demokratickému socialismu se hlásí mnozí dřívější reformní komunisté, kteří se s komunismem rozešli často již před řadou desítiletí a kteří také za svůj protikomunistický boj pykali. Je podle mého mínění poněkud politikářským postupem, jestliže někteří příslušníci krajní pravice tyto nezanedbatelné rozdíly přezírají nebo popírají. Nicméně, je také závažnou a znepokojivou skutečností, že kritické analýzy komunistických projektů, koncepcí a praktik, psané bývalými komunisty, zejména těmi, kdož v komunistické straně zůstali až do listopadových události 1989, nejsou dosud velmi častým jevem. Základ politické diferenciace v české společnosti tvoří demokratická pravice a demokratická levice. Podobně jako ve společnosti polské a maïarské došlo v celém spektru české společnosti po demokratickém zvratu '89 k výraznému posunu doprava. Tento jev není historicky ojedinělý, jeho protějškem, jak upozorňují francouzští političtí historici, je na příklad vývoj francouzský po druhé světové válce, kdy bylo pro příslušníky pravice obtížné hlásít se k svému přesvědčení v důsledku přílivu levicové
vlny. Proto je zapotřebí v těchto pohybech rozlišovat, co je určeno konjunkturálně, přechodnou situací a co má dlouhodobější platnost. Tento posuv doprava se projevuje nejen v číselné relativní převaze pravice nad levicí, ale především také v posuvu pravice samotné doprava. Srovnámeli například současnou francouzskou pravici s pravicí českou, musíme konstatovat, že francouzská pravice je výrazně umírněnější, bližší středu a nemyslíme přitom jen na Balladurovu vládu. Obdobný soud platí zřejmě pro dominantní proudy pravice i v jiných velkých západních zemích. Více pravicový charakter české pravice nelze však absolutizovat, pravicová linie se v politice české vlády projevuje méně než by bylo možné očekávat. Pravice a levice v západní Evropě se ve většině zemí sbližují zejména tím, že dominantní proudy na levici akceptují hlavní zásady liberální ekonomiky, zatímco pravice se snaží tuto politiku interpretovat nedogmaticky a pragmaticky, a vrací státu mnohé funkce, které mu předchozí období v mnohých zemích upíralo. Současně také pravice bere v západní Evropě velmi vážně patrně vážněji než kdy dříve sociální otázku a požadavky solidarity a hájí určitá institucionální opatření, i když je v minulosti sama neprobojovala. Vleklá krize nezaměstnanosti klade zřejmě své imperativy. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že ve stranách, které v západních zemích demokratickou pravici a demokratickou levici reprezentují, dochází k formování nových opozičních skupin a k nové diferenciaci, jak ukazují například nová rozdělení politické třídy v souvislosti s určováním postojů k Maastrichtské smlouvě. Tyto rozdíly nejsou povrchové, týkají se některých velmi důležitých koncepčních otázek, takže je pravděpodobné, že uvedené diferenciační a restrukturační procesy nejsou ještě ukončeny. Vztahy mezi pravicí a levicí v české společnosti se od západních společností liší především v tom, že levice se začíná vyhraňovat a stává se schopnou se ve větší míře definovat, k čemuž jí "pravá pravice" svým způsobem napomáhá. Vztahy mezi pravicí a levicí se vyvíjejí kolem několika ohnisek, z nichž lze pokládat za nejdůležitější spor o pojetí demokracie, spor o pojetí tržního hospodářství, zahrnující volbu mezi integrálně soukromým a smíšeným hospodářstvím, a konečně otázku pojetí politiky a vztahu mezi politikou a utvářením životního způsobu, jak jsme o tom mluvili. Ve škále politických orientací vyžaduje zvláštní poznámku pojem "liberalismu", a to jak pro jeho zásluhy v politickém myšení, tak pro mnohoznačnost termínu, který jej označuje. Mnohoznačnost pojmu je častým jevem ve společenskovědní terminologii, od Hegelovy doby není však častým jevem, aby určitý termín něco označoval a označoval ve stejném smyslu současně svůj opak. Liberalismus ve svém základním významu řekněme "první liberalismus" klade důraz na svobodu clověka a tím na všechny universalistické hodnoty, které se vyjadřují zejména v občanských a lidských právech. Tento důraz na lidská práva klade liberální pojetí demokracie výš než jiná pojetí pluralistické demokracie, která zůstávají čím jsou, aniž například přiznávají všechna práva menšinám; jakákoliv demokracie lidská práva nezbytně nezajišťuje, liberalismus ze své podstaty nemůže tato práva nepřiznat, aniž by popřel sám sebe. Prvý liberalismus ví, že hodnoty
svobody mohou být ohroženy jak kapitalismem, tak socialismem téze M. Webera a že hodnota svobody musí být ostatním zřetelům nadřazena. Domnívám se, že "prvý liberalismus" se však dostává do rozporu sám se sebou nebo se dává na cestu, která není jeho stává se "druhým liberalismem" pokud nejen hodnoty svobody vyhlašuje, ale když současně paušálně předem určuje, co svobodu rozšiřuje a co ji omezuje: takový liberalismus se neptá, kdy například státní zásahy svobodu chrání a kdy ji omezují, on předem "ví", že státní zásahy působí proti svobodám. Takovýto liberalismus není s to položit otázku vztahu svobody a organizace. Tento konflikt mezi "prvým" a "druhým" liberalismem se klade v řadě různých poloh. "Prvý liberalismus", který mluví z prací M. Webera a R. Arona si uvědomuje, že zájmy lidí jsou často rozporné, že i společné základní hodnoty, které lidé sdílejí, jsou často těžko slučitelné, a že přitom neexistuje žádný výlučný mechanismus, který by tyto rozpory překlenul, ale že je třeba snášenlivosti, trpělivosti a moudrosti, aby lidský svět byl pro lidi přijatelný. Naproti tomu druhý liberalismus, v tomto případě radikální neoliberalismus, je vzdálen ode všeho liberálního relativismu, je spíše jeho opakem; představuje ty, kdož našli definitivní pravdu; vzdává se hlediska komplexnosti, zná jen jednu terapii; myslí jen na konečné cíle a zapomíná, že společenský život je neustálým pohybem od přechodného k přechodnému a že "náklady", které cesta vyžaduje, jsou přinejmenším stejně důležité jako cíle, zpravidla nejisté. Vzhledem k celé škále významů, které přináší pojem liberalismu, je dobře pochopitelné, že liberalismus nelze jednoznačně umístit na škále politických rozdílů levice pravice. Jako obhajoba svobody a lidských práv je liberalismus filosofií, k níž se může hlásit celá demokratická pravice a celá demokratická levice, pokud jsou ovšem opravdu demokratické. Jako obhajoba současných "liberálně demokratických společností", definovaných demokratickým systémem a soukromým tržním hospodářstvím může liberalismus být přitažlivou platformou pro různé politické koncepce, které se situují od levého středu, citlivého k potřebám lidí, až k demokratické vyhraněné pravici, privilegující fungování ekonomických a jiných společenských aparátů. Jako doktrina, která nezná než izolovaného jedince a nezná společenskou součinnost a společenskou spolupráci a to ani na úrovni vypracování společných hodnotových orientací může se ochuzený liberalismus stát ideologickým útočištěm pro skupiny, které dnes hledají své místo mezi někde v prostoru mezi radikální pravicí a krajní pravicí. Jestliže konstatujeme, že politické diferenciace v západních společnostech a v postkomunistických společnostech přinášejí podobné nebo blízké charakteristiky, neznamená to ještě, že vývojová konvergence obou typů společností je napříště zajištěna. Takový názor by přehlížel váhu historie v historickém procesu a také by ignoroval poznatek, že o reprodukci sociálního systému rozhodují velké struktury, že však o dráze historického procesu a charakteru společenských změn rozhodují zpravidla odstíny, jedinečné a specifické charakteristiky každé společnosti.
