Cahiers du CEFRES N° 29, Francouzská inspirace pro společenské vědy v českých zemích Pavla Horská, Martin Nodl, Antonín Kostlán (Ed.)
___________________________________________________________ Josef VÁLKA Nejen 60. léta
___________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Josef Válka, « Nejen 60. léta », Cahiers du CEFRES. N° 29, Francouzská inspirace pro společenské vědy v českých zemích (ed. Pavla Horská, Martin Nodl, Antonín Kostlán). Mis en ligne en / published on : mai 2010 / may 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c29/valka_2003_nejen_60_leta.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
1
NEJEN ŠEDESÁTÁ LÉTA JOSEF VÁLKA I když se dějepisectví realizuje v moderní době většinou jako rozprava o národních dějinách (české dějepisectví je povýtce rozpravou pouze o národních dějinách), je vždy součástí obecného myšlenkového systému evropské kultury, který má společné znaky a univerzální paradigmata. Nacionální dějepisectví je modifikací evropského dějepisectví středověkého, humanistického, moderního, postmoderního. Základní paradigma dějepisectví, formulovaná historiky doby řeckého zázraku, však stále platí: dějepis je pravdivá rozprava o tom, co se skutečně stalo a je doloženo spolehlivými svědky. Dějiny dějepisectví jsou však a) neustálým rozšiřováním a obměňováním empirického pole (témat); b) úvahou o dějinách a dějepisectví, nazývanou někdy teologií dějin, jindy filozofií dějin a posléze teorií dějin a dějepisectví. Dnes také víme lépe než nedávno, že historiografické dílo, zejména syntetické, je také dílem literárním a že jeho konstitutivním prvkem jsou také jazykové formy a rétorické tropy. 1 Co je v takto chápaných dějinách dějepisectví inspirace a jaký obsah tomuto slovu budeme přikládat? Máme uvažovat o francouzské inspiraci, tedy o podnětech vycházejících z Francie. Pořadatelé měli na mysli zřejmě inspiraci tzv. „novým dějepisectvím“, které bylo v 60. letech nejpodnětnější školou historického myšlení a historické práce ve Francii a pronikalo do jiných zemí. Toto dějepisectví bylo inspirativní jednak tématicky, jednak metodologicky. Přinášelo nová a nová témata, obrovské rozšíření empirického pole
1
Tato úvaha vznikla doplněním a částečným přepracováním referátu
předneseném na sympoziu o francouzské inspiraci. Protože přednášející se zabývali většinou situací v Praze, doplnil jsem tento text poznámkami o brněnském a moravském prostředí. V některých obdobích zde byla situace příznivější než v Praze, v jiných méně. O literárních narativních postupech a rétorických tropech v dějinách historiografie základní práce HAYDEN WHITE, Metahistory: the Historical Imagination in the Nineteenth Century, Baltimore 1974. O osudech rétoriky v moderní době MARC FUMAROLI, Histoire de la rhétorique dans l’ Europe moderne 1450-1950, Paris 1999. 2
historiografie a nové pojmy, přejímané z bouřlivě se rozvíjejících společenských věd strukturální, sémiotické a antropologické orientace.2 Nové dějepisectví se ve svých počátcích, 30. letech 20. století, jako „škola Annales“ samo prohlašovalo za radikální césuru oproti dosud převládajícímu politickému, sociálnímu i kulturnímu dějepisectví, a proklamovalo „totální“ pohled na dějiny, uchopitelné jako struktura, systém, celek všech životních a myšlenkových aktivit. Časem však teoretikové a historikové nového dějepisectví diskontinuitu a výlučnost své školy oslabili a nalézali své kořeny ve francouzské historiografii od dob Voltaireových a liberálních historiků doby restaurace (Michelet, Guizot) a příbuznosti se sociálním a kulturním dějepisectvím jiných zemí (Lamprecht, Max Weber, Burckhardt, Huizinga). Nové dějepisectví je součástí evropského moderního dějepisectví, které respektuje základní pravidla techniky práce s prameny, jak k nim dospěla metodická škola doby historismu a pozitivismu. Spojilo tuto tradici se současným společenskovědným myšlením, ze kterého bralo poučení. Zásluhou francouzských historiků se promítla tato situace do konkrétních historických děl a do teoretické reflexe. Vedle inspirace v dějinách dějepisectví dochází k pozoruhodnému jevu koincidence, tzn. ke shodě postupů a výsledků bádání na různých místech bez přímého vzájemného ovlivňování. Je to mimo jiné důkaz objektivity historického poznání v rámci určitých historických situací a paradigmat. Klasickým příkladem je vztah Palackého a Guizota. 3 Palackého historické myšlení vycházelo z podobných sociálních, politických i osobních předpokladů jako myšlení a intelektuální zrání Guizotovo. I jejich životopisné údaje jsou pozoruhodně podobné: evangelický rodový původ, podobný zážitek doby mládí, vliv zralé ženy na životní osudy mladého muže, analogický světový názor. Palacký psal své první práce a vytvořil si svou koncepci dějin a dějepisectví dříve, než by mohl být francouzskými liberálními historiky přímo inspirován. Jejich práce vycházely ve 20. letech, Palacký se s nimi seznámil až ve 40. letech a pak je obdivoval. Toto setkání již nemohlo jeho dílo podstatně ovlivnit, ale potvrdilo mu jeho teorii dějin, zaměření a smysl historické práce a jeho styl. V jedné klíčové otázce teorie dějin se Palacký s Francouzi rozcházel a nemohl být
2
Nejlepší výklad o „nové historii“ podává publikace La nouvelle histoire, (ed.)
JACQUES LE GOFF, Paris 1978, Bruxelles 19882. 3
JOSEF VÁLKA, Palacký a francouzská liberální historiografie, Sborník prací
FiloSofické fakulty Brněnské university C 33/1986, s. 101-109; TÝŽ, Palacký a francouzští liberální historikové II, in: František Palacký 1798-1998, s. 93-109; PIERRE ROSANVALLON, Le moment Guizot, Paris 1985. 3
přímo inspirován: v pojetí dějin jako třídního boje domácího měšťanstva a cizí šlechty. Tato teorie byla, jak ukazuje Foucault, původně teorií rasového boje a měla potvrdit vítězství buržoazie nad šlechtou jako vítězství národa nad cizinci, Galorománů nad Franky. V českých dějinách jsou domácím nacionálním živlem na počátku slovanští svobodní muži a šlechtici. Měšťané přicházejí ve 13. století jako Němci - cizinci. Suverenita moderního českého národa v Čechách mohla být legitimizována „návratem“, nikoli kontinuitou. K pozoruhodné koincidenci mezi českou a francouzskou historiografií dochází ve 30. letech 20. století, právě v počátcích nového dějepisectví. V této době proběhla ve Francii i v Praze drtivá kritika tradičního politického a událostně kauzálního dějepisectví a v obou zemích došlo k pokusům, které by Thomas Kuhn nazval pokusy o změnu paradigmat a Foucault pokusy o změnu pravidel historického diskurzu. Ve Francii vystoupili s kritikou politického, bitevního a událostního dějepisectví Marc Bloch a Lucien Febvre. V Čechách podrobili drtivé kritice oficiální dějepisectví tzv. Gollovy školy F. X. Šalda a skupina mladších historiků, jejichž mluvčím byl Jan Slavík. 4 Obojí kritika volala po změně zavedených témat a postupů, avšak s různými akcenty. Francouzi vytýkali svým předchůdcům úzké tématické zaměření a ignorování jiných společenských věd. Češi ideologický konservatismus, opomíjení sociologie a pojmovou neujasněnost způsobenou tím, že české dějepisectví nestrávilo a neuplatnilo novokantovské poučení, zejména práce Maxe Webera a Ernsta Troeltsche. Tato pozoruhodná koincidence by stála za rozpracování. Praha se stávala ve 30. letech jedním z ohnisek strukturalismu a Slavík byl znalcem sovětského marxistického dějepisectví. V citlivém českém prostředí se objevují oba velké myšlenkové proudy, které ovlivní evropské myšlení druhé poloviny století. Do českého myšlení zasáhla druhá světová válka a pak nástup komunismu tak drasticky, že koincidence, popřípadě vzájemná inspirace mezi Prahou a Paříží se nadlouho zkomplikovala. *** Válka a 50. léta narušila životadárnou tradici českého myšlení, tj. otevřenost všem možným evropským vlivům a inspiracím a navazování na domácí tradice. Pokud se týče francouzských vlivů a inspirací, byla pro ně kulturní situace první
4
Základní texty této diskuse publikoval MILOŠ HAVELKA, Spor o smysl
českých dějin 1895-1938, Praha 1995. Výklad podal v knize Dějiny a smysl. Obsahy a posuny „české otázky“ 1895-1989, Praha 2001. Dále srov. JOSEF VÁLKA, Historiografie před koncem tisíciletí, Časopis Matice moravské 129/2000, s. 429- 470. 4
republiky nesmírně příznivá. Bylo to dáno i francouzsky orientovanou zahraniční politikou Československa a záměrným pěstováním frankofonie. Většina české inteligence procházela povinnou výukou francouzštiny na gymnáziu a někteří studenti studovali na francouzských lyceích. Absolventem francouzského lycea byl například Václav Černý. 5 Příslušníci českých uměleckých avantgard jezdili do Paříže pro inspiraci téměř povinně i první léta po druhé válce. Emilu Fillovi prý přátelé říkali „Filasso“. Historikové ale nebyli v Paříži zdaleka tak doma jako umělci, i když studia na Sorbonně u nich nebyla výjimkou. Během války a po krátkém intermezzu 1945-1947 se všechno radikálně změnilo a přímé kontakty se Západem byly přerušeny. Zatímco cesty na Západ byly uzavřeny železnou oponou, měla se kultura a myšlení přeorientovat na východní směr, povinná výuka ruštiny nahradila výuku západních jazyků a obligátním světovým názorem se měl stát marxismusleninismus. Destrukcí tradice a izolací směrem na Západ byla zasažena především poválečná generace, nastupující do středních škol a na vysoké školy. V životě starších generací ale nemohla být kultura, kterou nasáli na gymnáziích a vysokých školách zlikvidována, pokud během oněch deseti let nezemřeli. Někteří „staří“ historikové Gollovy školy i tuto dobu přežili jako učitelé a nadále publikovali své práce. Zatímco my jsme se potýkali se základy marxismu leninismu v rytmu překladů klasiků do češtiny, prožívala francouzská nová historie dobu prvního velkého rozkvětu. V 50. letech se badatelsky zaměřovala především na hospodářské a sociální dějiny a na dějiny sociální psychologie, čili kolektivních mentalit. V této době došlo, zdánlivě paradoxně, ke koincidenci mezi tímto stadiem nového dějepisectví a marxismem. Myslím, že je již na čase kousnout do kyselého jablka českého marxismu i jinak, než zaklínáním se, že jsme s tím neměli nic společného a že naše práce z 50. a částečně i 60. let psali jiní lidé náhodou shodného jména. Dobrou inspirací k reálnému pohledu na historiografii této doby je Kavkova ego-historie, která nedávno vyšla. 6 Není možno pochopit nic z evropského poválečného myšlení bez přihlédnutí k vlně marxismu, která zaplavila východoevropské země a zasáhla i Západ. Historicky byla dána podílem Sovětského svazu na porážce fašismu a nacismu v Evropě a nadějemi, které vyvolával socialismus a víra v jeho demokratizaci, jak ji sdílel například 5
Ovzduší lycea v Dijonu a jeho význam pro formování autorovy osobnosti
vylíčil VÁCLAV ČERNÝ, Paměti 1921-1938, Brno 1994. 6
FRANTIŠEK KAVKA, Ohlédnutí za padesáti lety ve službě českému
dějepisectví, Praha 2002. Od jiných memoárů se Kavkovy vzpomínky liší otevřeností a věcností. 5
Eduard Beneš. 7 Pokud se týče francouzských historiků, uvádí ve svých vzpomínkách G. Duby skutečnost, že jen málo jich v této době neprošlo členstvím v KSF. 8 I na Západě byl marxismus v této době snad nejrozšířenějším explikativním nástrojem společenských i historických problémů. Duby, který sám členem KSF nebyl, píše, že v letech 1955-1965, kdy se zabýval sociálními dějinami, marxismu jako explikativní teorie užíval: „Architektura knihy Guerriers et paysans spočívá téměř úplně na pojmu třídy a výrobních vztahů.“ 9 V Československu neměl marxismus před válkou ve vědě příliš silné pozice a počet historiků, kteří byli schopni aplikovat marxismus na konkrétní historické problémy, bylo možné po válce spočítat na prstech jedné ruky. Jakmile se stal marxismus obligátní filozofií, začínali jeho studium téměř všichni, učitelé i studenti, od piky a bez filozofické přípravy a podle Stalinova stručného kurzu a žalostných příruček. Takže výsledkem bylo citování klasiků a aplikace několika schémat historického materialismu na každý možný i nemožný problém. Několik stranických konferencí programatického rázu pro různé společenskovědné discipliny marxismus u vážných badatelů diskreditovalo. Vedle oficiálního a školského marxismu se tato filozofie ale stala i předmětem seriozního zájmu a značná část poválečných „nových“ i „starých“ historiků marxismus intenzivně studovala; žáci i učitelé současně. Po vlně brožur a učebnicových příruček, psaných v první polovině 50. let à la thèse se ve druhé polovině těchto let objevují první seriozní práce založené na marxistickém explikativním modelu (F. Graus, J. Macek, A. Klíma). Do tohoto modelu a pojmového systému byl vkládán konkrétní empirický materiál. Tvůrčích historiků, kteří marxistickou metodu v historiografii uplatňovali a rozvíjeli, bylo poměrně málo a většinou na tento způsob práce postupně rezignovali. Daleko zajímavější jsou osudy českého marxismu ve filozofii, kde se od poloviny 50. let rozvíjela antidogmatická a revizionistická škola, pokoušející se spojit marxismus se současným společenskovědným myšlením, zejména se
7
EDUARD BENEŠ, Demokracie dnes a zítra, Praha 1946, a zejména jeho
Úvahy o slovanství, Praha 1947. 8
GEORGES DUBY, L’Histoire continue, Paris 1999. Autobiografické texty
čelných představitelů nové historie obsahuje kniha Essais d’ego-histoire. M. Agulhon, P. Chaunu, G. Duby, R. Girardet, J. Le Goff, M. Perrot, R. Rémond, (ed.) PIERRE NORA, Paris 1987. 9
6
GEORGES DUBY, L’Histoire continue, s. 106.
strukturalismem, psychoanalýzou a antropologií (R. Kalivoda, K. Kosík, 10 M. Machovec, L. Nový a další). V 60. letech dosáhla tato škola pozoruhodných mezinárodních úspěchů a uznání a její práce byly na západě překládány. Mezi těmito „marxisty“ a francouzskou filozofickou levicí existovaly v 60. letech čilé kontakty. Skončily okupací Československa v srpnu l968. Naprostá většina revizionistických marxistů byla z veřejného diskurzu vyřazena, protože se aktivně podíleli na snaze o demokratizaci a liberalizaci společnosti. Starší i mladí historikové vesměs pochopili marxismus jako hospodářské a sociální dějiny – a tím se u mnoha z nich otevřela cesta ke koincidenci a inspiraci do Francie. *** Protože kolega Maur ukázal, jak se tato situace vyvíjela v Praze, dovolte mi pár poznámek o situaci v Brně v této době. Naše téma je silně závislé na osobních vzpomínkách. Poúnorové čistky v Brně učitelský sbor nepostihly, takže jsme v 50. letech zapisovali přednášky a semináře u profesorů Urbánka, Holinky, Šebánka, Macůrka, Stiebitze, Šimka a docentů Kabrdy a Dřímala. Nikdo z našich učitelů nebyl marxista, ale všichni byli o marxismu informováni a netajili se svým postojem. Odcházející prof. Urbánek například v jedné své přednášce řekl: „Dámy a pánové, nyní se často mluví o Marxově Kapitálu. Ale jen málo lidí tuto knihu u nás četlo. Já jsem ji četl, bohužel.“ Ostatní se snažili svým způsobem s marxismem nějak vyrovnat. Macůrek například říkal. „Ano, dějiny jsou dějinami třídních bojů, chcete-li.“ Holinka, teoreticky a filozoficky nejvzdělanější náš učitel při úvahách o marxistickém školení, navrhoval číst korespondenci mezi Marxem a Engelsem v německém vydání. „Jsou v ní některé zajímavé věci,“ soudil. Dřímal mi zapůjčil své rukopisné přednášky o českých dějinách. Na začátku byla připsána věta: „Na dějiny jsou různé názory, například idealistický, pragmatický, teologický, marxistický. My se zde přidržíme názoru marxistického.“ Tím jeho marxismus skončil. Přednášel nadále podle Václava Novotného. Brzy nám mladým marxistům svěřili přednášky, a to vedle starých, nebo po jejich odchodu do penze nebo úmrtí. Dodnes mi při vzpomínce na tyto první přednášky běhá mráz po zádech. Nicméně východisko
10
Význam těchto filozofů zatím u nás nebyl oceněn. První náběhy k tomu v
publikacích Historicko-filozofické dílo Roberta Kalivody, Olomouc 1999; „Rozjímání vpřed i vzad.“ Karlu Kosíkovi k pětasedmdesátinám, Praha 2001. Zde Kosíkova bibliografie , v níž jsou uvedeny překlady jeho prací do cizích jazyků. Kosík byl ve světě nejznámější český filozof konce 60. let. 7
z dilematu - marxistická fráze nebo badatelská práce - bylo nalezeno v hospodářských a sociálních dějinách. Všichni, kdo chtěli bádat a psát, v nich nalezli záchranný pás. Někteří ze „starých“ se v nich dobře orientovali: Holinka ve středověku, Dřímal v městech, Kabrda v Osmanském impériu. Nejsložitější to měl Macůrek.11 Velký syntetik Slovanstva, Ruska, Polska, Rumunska, Uher, historik politických vztahů a dějepisectví a ústřední postava poválečné historiografie v Brně. Jeho pozice jako znalce dějin Sovětského svazu a levicového intelektuála (po sloučení sociální demokracie s KSČ byl krátký čas ve straně, vyškrtnut při první prověrce 1950) nebyla zpočátku špatná. Povážlivě se otřásla po kritice jeho Dějepisectví evropského východu, uveřejněné ve Voprosech istorii. Český překlad této kritiky vyšel po únoru 1948 v Tvorbě s výhružným titulem Dějepisectví evropského východu v křivém zrcadle buržoazní vědy. Protože toho nebylo v Brně proti Macůrkovi zneužito, krizi přečkal a od druhé poloviny 50. let po odchodu Urbánka a smrti Holinkově se stal opět osobností, která mohla historickou práci organizovat a udávat jí tón. Kouzlo jeho osobnosti a hektická pracovitost i evropský rozhled, a jak jsme se přesvědčili časem i evropský věhlas mezi slavisty a specialisty na středoevropské a východoevropské dějiny, mu zjednávaly respekt a přitahovaly schopné žáky. Macůrek znal velmi dobře dějiny sovětského dějepisectví a přednášel nám například o Stalinově kritice Pokrovského školy, která oživila tradiční nacionální ruské dějepisectví, v němž měly hospodářské a sociální dějiny starší doby pevné postavení a byly reprezentovány řadou i na Západě uznávaných akademiků, ze kterých Macůrek některé znal. Široké kontakty měl také s polskými historiky a rozvíjení česko-polských styků a vztahů bylo jednou z jeho badatelských i společenských priorit. Poznal, že musí „změnit program“ a místo velkých syntéz politických a kulturních dějin střední a východní Evropy začal sám provádět a organizovat rozsáhlý projekt všestranného výzkumu karpatského prostoru. Podle mého názoru je to nejvýznamnější dobový kolektivní výzkumný projekt srovnatelný s projekty „nových historiků“. Jeho osou byly ekonomické a sociální struktury, hospodářské kontakty, demografické procesy, valašská otázka a česko-slovenské vztahy.V 50. a 60. letech vznikaly v Brně a Bratislavě
11
Jan Janák vydal z Macůrkovy pozůstalosti knihu JOSEF MACŮREK, Úvahy
o mé vědecké činnosti a vědeckých pracích, Brno 1998. Jsou to vzpomínky na mládí a studia a pak komentovaný seznam jeho prací a přednášek. Ohromuje rozsah jeho aktivit a rozhledu. 8
desítky prací a několik bohužel předčasných syntetických prací, založených na obrovském materiálu, který je uváděn v poznámkách. 12 Macůrek a Kabrda prošli před válkou Sorbonnou a ovládali dokonale francouzštinu. Kabrda si své práce do francouzštiny překládal a většinou v tomto jazyku u nás i v zahraničí publikoval. Také ostatní naši učitelé byli přirozeně frankofonní. Do jaké míry byl Macůrek informován o škole Annales a sledoval její práci, nevím. V přednáškách upozorňoval zejména na Berrovu Revue de synthèse, která ho eminentně jako syntetika zajímala. V knihovně semináře byly Annales od prvního čísla a přestaly být kupovány z nedostatku financí – nebo nevím z jakého důvodu – až v 90. letech. K osobnímu kontaktu s novou historií došlo u Macůrka roku 1959 v souvislosti s přípravou na světový kongres historiků ve Stockholmu, kde byl svěřen Macůrkovi a Klímovi jeden z hlavních referátů. Macůrek si jako součást přípravy na kongres vynutil studijní pobyt v Paříži. Po návratu mne pozval do knihovny a ukázal mi hromadu knih, které si přivezl. Byly to většinou klíčové práce představitelů školy Annales, které dosud vyšly. Československé práce z oboru hospodářských a sociálních dějin, publikované ve druhé polovině 50. a v první polovině 60. let byly na Západě citovány a nacházely příznivou odezvu. 13 Lze je pokládat za součást velké vlny zájmu o tuto oblast historického bádání v poválečné Evropě, do níž patřilo „nové dějepisectví“ ve Francii. G. Duby ve zmíněných pamětech píše, že „noví historikové“ nacházeli ve střední a východní Evropě této doby větší pochopení než v samotné Francii a že 12
JOSEF MACŮREK, Valaši v západních Karpatech v 15.-18. století. K
dějinám osídlení a hospodářsko-společenského vývoje jižního Tešínska, jihozápadního Polska, severozápadního Slovenska a východní Moravy, Ostrava 1959. 13
Stručný přehled historiografie tohoto oboru podává Úvod do studia
hospodářských a sociálních dějin, díl 1, (edd.) ZDENĚK JINDRA, FRANTIŠEK SVÁTEK, JIŘÍ ŠTAIF, Praha 1997. Instruktivní pohled na intenzivní bádání o sociálních dějinách raného novověku představuje práce VÁCLAV BŮŽEK, JOSEF HRDLIČKA, PAVEL KRÁL, ZDENĚK VYBÍRAL, Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku, PrahaLitomyšl 2002. Shrnutí problémů, kterými se sociální historie raného novověku zabývala, podali MIROSLAV HROCH, JOSEF PETRÁŇ, 17. století - krize feudální společnosti?, Praha 1976. Práce byla přeložena do němčiny. 9
s nimi byly navazovány přátelské kontakty. Platí to především o Polsku, kde si věda uchovala daleko větší míru nezávislosti na oficiální ideologii než v Československu a kde vyrostlo několik výrazných osobností evropského „nového dějepisectví“, jako byli W. Kula nebo B. Geremek. Polská historiografie mohla navazovat v oblasti hospodářských a sociálních dějin na dobrou domácí tradici (Roczniki dziejów społecznych i gospodarczych). Dobré styky s polskými historiky u nás pomáhaly překonávat mezinárodní izolaci a byly také mostem k novému dějepisectví. *** Během 60. let se v Československu věda a umění zbavovaly dogmatického krunýře a kultura se otevírala tradičním evropským inspiracím. Ti, kteří se na prosazování liberalizace společnosti a kultury podíleli, nikdy na toto období nezapomenou a stěží pochopí zkreslený obraz této doby v polistopadové mediální a ideologické prezentaci. Konečně se otevřely možnosti přímých osobních kontaktů a studijních pobytů na Západě, především v tehdejším Západním Německu a ve Francii. Z francouzské nabídky stipendií a stáží, které se stále téměř nedotýkaly studentů, ale výlučně učitelů a vědeckých pracovníků, těžili zejména historikové z ČSAV. Jednak proto, že byli v jejich opatřování obratnější, jednak proto, že stále platilo předurčení akademiků pro vědecké bádání a předzvědění univerzitních učitelů pro výuku s dvacetihodinovými úvazky týdně. Příznivější podmínky pro učitele nabízela západoněmecká instituce DAAD. I když se stále jednalo o vzácné jedince, kteří začali „vyjíždět“, byl to nesmírný pokrok. Dokonce i na mimopražské historiky se dostalo. Z brněnských historiků získal krátkodobý pobyt ve Francii historik nadmíru povolaný, Jaroslav Marek, který se v 60. letech věnoval systematicky studiu evropského dějepisectví a jeho teorií. 14 O novém dějepisectví referoval v odborném tisku, zejména v hojně čtených Dějinách a současnosti. K přednášení na Filozofické fakultě Brněnské univerzity se dostal až koncem 60. let. V této době dokončoval velkou práci o dějinách a teorii moderního dějepisectví, která však mohla vyjít až po dvaceti letech pod názvem O historismu a dějepisectví. 15 V úvodu tohoto vydání píše, že knihu vydává po dvaceti letech v původním znění z konce 60. let jako dokument o tom, kam dospělo české historické myšlení v 60. letech. V této knize je skvěle zapracována zkušenost evropského dějepisectví 19. a první poloviny 20. století a pochopitelně i současné stadium
14
Markovu bibliografie obsahuje jubilejní sborník K poctě Jaroslava Marka,
Praha 1996. 15
JAROSLAV MAREK, O historismu a dějepisectví, Praha 1992.
10
„nového dějepisectví“. Originální příspěvek Markovy práce k teorii dějepisectví spočívá v tom, že zde pokládá za konstitutivní princip dějepisectví jeho jazykovou a literární složku v duchu strukturálního pojetí textu. Pokud by kniha vyšla v době, kdy byla napsána, zasáhla by nepochybně do počátků „lingvistického a rétorického obratu“. V 60. letech se začaly také objevovat překlady klíčových prací západních autorů z oblasti společenských věd, například Blochova Obrana historie nebo některé práce C.-L. Strausse. Francouzská inspirace přestávala být omezena na pouze frankofonní publikum. Během 60. let jsme také mohli sledovat, jak ve Francii dochází k výrazné změně paradigmat nového dějepisectví, spojené s vítězným tažením strukturální antropologie a psychoanalýzy společenskými vědami a s počátky vlivu M. Foucaulta. Jan Patočka ještě stačil publikovat recenzi Foucaultových Slov a věcí 16 a poznat význam archeologie vědění pro interpretaci a zařazení díla J. A. Komenského. Cesty do Francie byla stále častější. Kdo měl zájem a chtěl, mohl být „in“ v pohybu evropského historického myšlení a inspirovat se jím. Je ale třeba dodat, že vina za teoretickou zaostalost nepadá jen na režimy, ale je také produktem nezájmu českých faktografů o tuto sféru historického myšlení. V 60. letech ale přece jen vznikaly badatelské projekty, které měly šanci tématiku a metodu historické práce změnit. V nejlepším přišla katastrofa v podobě okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy se všemi jejími důsledky. Pokus o restauraci stalinského komunismu se prosazoval až od roku 1970. Čistky v řadách historiků byly nejrozsáhlejšími čistkami v dějinách českého dějepisectví. Postihly značnou část historiků střední generace. Vedly k osobním tragediím, věznění a emigraci řady významných badatelů, vyvolaly masovou šikanu, vyřazení z badatelského a pedagogického procesu mnoha těch, kteří byli nositeli liberalizace a prolamování dogmat, a to v nejplodnějším období jejich života. Obnova kádrového přijímacího řízení vylučovala z vysokých škol talenty. V ústavech a na fakultách zavládlo dusné ovzduší i pro ty, kdo čistky přežili. Počátky normalizace byly katastrofou pro kulturu i historiografii, ale byly také definitivním koncem komunistické iluze a koncem marxismu jako explikativního modelu na domácí půdě. Opustili jej i ti, kteří jej v 50. letech prosazovali. Místo komplexu osvobození nastoupil nyní komplex okupace Velkým bratrem a jeho ideologií. Málo si však uvědomujeme (při současné mediální a politické dezinterpretaci 60. let), že okupace Československa měla v tomto smyslu i univerzální rozměr a působila na levici na Západě jako šok a 16
Světová literatura 12/1967, č. 6, s. 229-234. Pokud vím, postihl Patočka jako
jeden z prvních filozofů význam Foucaultovy archeologie vědění pro dějiny myšlení. 11
důvod odklonu levicových intelektuálů od koketerie s vědeckým komunismem sovětské inspirace. Marxismus dožíval v křečích trockismu a maoismu 70. let. Mohl jsem to osobně sledovat na nádvoří Sorbonny roku 1969, což byl sice inspirativní pobyt, ovšem poslední na dvacet let.17 *** Proč jsem volil pro tyto poznámky název Nejen šedesátá léta. Znovu a znovu si kladu otázku, co znamenala normalizace v našem životě, v dějinách našeho myšlení a naší kultury. Černou díru? Nové Temno? Kulturní Biafru, jak tuto dobu nazval Milan Kundera? Dobu lokajství všech, kteří zůstali na svých místech, neemigrovali, nebouřili se veřejně, ale také se neangažovali pro režim, pracovali a odváděli císaři, co mu patří v každém státě? Žili jsme zde všichni „ve lži“, jak jsme přesvědčováni? Češi dali statečně najevo svůj vztah k okupaci jedinečným odporem v posrpnovém týdnu roku 1968, dokud vláda nekapitulovala. Důsledkem moskevské kapitulace byla záchrana životů a absence masového teroru, avšak za cenu politického marasmu a masové šikany „kontrarevolucionářů“ a desetitisíců členů jejich rodin. Děsivý jekot propagandy ze všech mediálních v pravém slova smyslu kanálů a nekonečnost situace, ve které střední generace utápěla čas svého života. Domnívám se, že základním vztahem většiny lidí i historiků k normalizačnímu režimu byl pasivní odpor. Ti, kteří pravý stalinismus v 50. letech prožili, si ověřili pravdivost Hegelova a Marxova poznatku, že historické tragedie se opakují jako fraška. Naprostou fraškou se stalo školení národa ve „vědeckém komunismu“, kterým procházeli školáci i studenti a dospělí v proslulých VUMLech. Tomuto „vědeckému názoru“ mohli věřit snad jen frekventanti zvláštních škol a chovanci ústavů pro slabomyslné. Pro ostatní byl vědecký komunismus především vděčným tématem anekdot. Obnovení totality ovšem tak úplně komedií pro postižené nebylo. V historiografii došlo na domácí půdě k naprosté destrukci současných dějin, které se začaly pěstovat v 60. letech na faktické bázi. Na toto období byla uvalena nejtvrdší cenzura a kontrola stranických sekretariátů sahala až k obecním kronikám. Stačí číst vlastivědnou „mikrostorii“ těchto let. Soudobé dějiny mohly být pěstovány pouze v emigraci a pak v disidenci.
17
Poznatky z tohoto pobytu jsem publikoval v článku „Clio na výsluní.“
Poznámky k současné francouzské historiografii, Dějiny a současnost 11/1969, č. 4, s. 28-31. 12
Poněkud jiná byla situace v oblasti starších dějin, kde byli někteří historici vyřazeni z vědeckého provozu dočasně a kde zůstala v ústavech i na katedrách, zejména v Praze, řada významných historiků, kteří se profilovali v 60. letech. V prvních letech normalizace se po určitou dobu opakoval pokus pěstovat hospodářské a sociální dějiny, zejména dějiny třídních bojů jako sebezáchova. Tradičně byla tolerovaná témata o počátcích státu, husitství, Komenském nebo národním obrození. Avšak i do těchto prací, například o selských bouřích, o sociálních dějinách, politických systémech i do kulturní historie, pronikaly metody a postupy současného dějepisectví. V 80. letech, zejména v jejich druhé polovině, kdy již režim nestačil kontrolovat kulturní sféru a znejistěl v důsledku „perestrojky“, se kontrola nad vědou uvolňovala. Příznačná pro tuto dobu jsou sympozia konaná v Uherském Brodě, Táboře, Plzni, Olomouci, Mikulově, Kroměříži, ale také v oddělení pro starší dějin HÚ ČSAV, která byla označena jako „hnízda“ svobody projevu. Vládl zde celkem svobodný duch a ke slovu se dostávali i šikanovaní historici. Znovu se otevíraly možnosti kontaktů ze Západem a studijní cesty. V oficiální izolaci zůstávali až do konce chartisté, kteří ale v tvrdých existenčních podmínkách a pod policejním dohledem vykonali obdivuhodnou badatelskou i překladovou práci. Určité známky obnovování kontaktů a informovanosti o myšlenkových proudech na Západě se objevovaly i v překladech, vydávaných zejména na Slovensku. Roku 1987 vyšla v Bratislavě, v překladu manželů Marcelliových, Foucaultova základní kniha Slova a věci. V 80. letech vyšly překlady prací E. Cassirera, T. Kuhna, E. Panofského, E. Gombricha či P. Francastela. Situace v oblasti starších dějin, dějin výtvarného umění, hudby a literatury se opravdu v pravém slova smyslu „nornalizovala“ v původním smyslu tohoto slova. Tyto známé skutečnosti, jejichž počet by se dal rozšířit ( je to téma pro dizertace z dějin české kultury), připomínám proto, že jsou opomíjeny stoupenci teorie „říše zla“ a lokajské omezenosti pro celé poválečné období naší kultury, snad s výjimkou 60. let, i když i na ně je tato teorie uplatňována. Skutečností této doby je také to, že virulence totalitních režimů časem ochabovala, že totální duchovní kontrola není v moderní době možná, že existovaly ve všech dobách vedle sebe místa, ústavy a katedry se zcela rozdílným ovzduším, že tyto situace byly do znační míry závislé nejen na obecných předpisech, ale i na osobnostech šéfů, soudržnosti osazenstva a na náhodách. Totalitní řád zákonitě vyvolával nové formy solidarity, díky níž mohli pracovat i politicky postižení. Nikdy také nepřestává platit zásada, že se člověk „poměrům“ nemůže poddat, nebo na ně svádět svou nečinnost, a že velikost doby je právě v odporu a překonávání tíže dějin těmi prostředky, které jsou možné. Žít ve lži mohou pouze ti, kteří jí uvěří. Je zvláštní, že někteří kritici nevědí o koncích totalitního režimu to, co věděli jeho nositelé, že jsou kůlem v plotě. Jaké byly osudy francouzské inspirace v 70.-80. letech. Je zde cézura, naprosté přerušení situace 60. let nebo tyto trendy navzdory režimu pokračují a 13
projevují se i v historické produkci, bádání a výuce? Každý jednostranný a prezentismu poplatný pohled na tuto dobu je zavádějící. Skutečné osudy nejen historiků, ale i historického myšlení bude třeba zmapovat a analyzovat. Z některých současných textů o historiografii této doby vzniká dojem, že jejich autoři si s prostudováním neoficiální produkce této doby mnoho práce nedali a že vše vidí optikou vlastních pocitů a zkušenosti v některém z pražských ústavů a že analýzu nahradili tradičním českým moralizováním. V úvahu bude nutno vzít několik skutečností. Například pomalost historické práce. Trvá poměrně dlouho, než se jakákoliv inspirace projeví v publikovaném textu, kterému musí předcházet dlouhodobé bádání. Podněty, které se projevily během 60. let, se promítly do prací publikovaných později. V nepřirozených osudech české historiografie se stávalo, že texty, napsané v určité době, byly publikovány až po desetiletích. Řada prací, napsaných v 60.-80. letech byla vydána až v 90. letech (Marek, Mezník, Macek, Kavka, Myška, Křen a další). Do kterého období českého historického myšlení je máme klást? Do doby, kdy byly psány, nebo kdy byly publikovány? Přitom tato otázka není v české kultuře zcela nová (Komenský, Balbín). Další otázka: Co bude reprezentovat české historické myšlení 70. a 80. let. To, co bylo publikováno, nebo to, co bylo myšleno a vyslovováno? To, co bylo publikováno v oficiálních nakladatelstvích a časopisech, jako byl tehdejší Československý časopis historický nebo Časopis Matice moravské, nebo to, co bylo publikováno v tzv. okrajových časopisech, publikacích či skriptech? Co je v této době z hlediska historického myšlení důležité a co je okrajové? Bude do nekonečna platit institucionální hierarchie? Pro myšlení platí teorie elit. Co bylo v této době normalizace myšlením elit, které tvoří dějiny hodnot každého oboru, a co bylo myšlením pokleslým, jež náleží do dějin vědeckého vetešnictví? Budou se do nekonečna autoři této doby odrovnávat vytrženými citáty ze zaklínadel úvodů, nebo podle toho, co přinesly k poznání daného tématu? Podle metody aplikované v politice kardinálem Richelieuem je možno přivést na šibenici každého autora, publikujícího v této době na základě dvou vět vytržených a izolovaně citovaných z jeho autentického kontextu. Kam intelektuálně patří generace, která vstupovala do vědeckého a publikačního provozu v 70. a 80. letech – občas tím, že nahradila „šedesátníky“a dnes zaujímá ve vědě vedoucí postavení? Je přirozeně diferencovaná, jako všechny jiné generace. Kdo tuto generaci občansky a intelektuálně formoval? Poučení z krizového vývoje? Nebo její učitelé šedesátníci a četba neoficiální literatury, k níž se měli možnost dostat? Těch, kdo podlehli současné oficiální „lži“, nebo jí účelově zneužili, bylo stejně málo jako normalizovaných šedesátníků. Elita této generace již není marxistická, jako byli v době mládí její otcové. Badatelsky se vracela k české pozitivistické tradici a byla velmi otevřená soudobým „inspiracím“, například ruské bachtinovské kulturologii, ve světě velmi uznávané a překládané. Svým způsobem tato kulturologie ovlivnila i nové dějepisectví ve Francii. 14
Jistým paradoxem osudů „francouzské“ inspirace je podle mého názoru skutečnost, že se v myšlení a částečně i v publikovaných pracích prosazuje až v 80. a 90. letech. I v 70. letech, v nejtemnější době normalizace, byl udržován určitý neoficiální kontakt s francouzskou novou historií a jejími proměnami. Její produkce se k nám dostávala různými cestami. Kromě ojedinělých, nadále udržovaných osobních kontaktů, které nás zásobovaly novou literaturou, se tyto publikace dostávaly různými cestami i do veřejných knihoven. V brněnské univerzitní knihovně se uchytil z pobočky Historického ústavu vypuzený Jaroslav Marek a jeho zásluhou zde vznikla slušná kolekce profilových publikací nových historiků. I když se francouzská inspirace opět omezila pouze na frankofonní badatele, přinášela během 80. let výsledky. Roku 1987 vyšla v Kroměříži péčí zdejšího Muzea kniha Jiřího Kroupy Alchymie štěstí s podtitulem Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810. Kroupa vyšel z ovzduší konce 60. let na brněnské univerzitě a kandidátskou dizertaci vypracoval v Praze v kontaktu s profesorem J. Polišenským, J. Petráněm, M. Hrochem a dalšími učiteli kateder historie a dějin umění. Jeho Alchymie štěstí je založena na pojmu „mentalita“ aplikovaném na kulturní elity a umělce na Moravě a ve vídeňském okruhu doby osvícenství a Francouzské revoluce. Kroupova práce byla také významným příspěvkem české vědy k dvousetletému výročí revoluce a doznala mezinárodního uznání. Dalším moravským historikem inspirovaným novou historií byl severomoravský archivář Rudolf Zuber. Jeho pozoruhodná práce o religiozitě 18. století zůstala dosud v rukopise, což je tradičně osudem mnoha moravských badatelů. Roku 1982 vyšla pro soudobé francouzské historické myšlení cenná práce Petra Horáka Struktura a dějiny. Ke kritice filozofického strukturalismu ve francii. V Brně se zabýval francouzskou historiografií ve svých četných publikacích Jaroslav Kudrna a někteří jeho žáci, např. Irena Holzbachová. Myslím, že naprostá většina prací nadaných a tvůrčích historiků, kteří vstupovali do vědy v 70. a 80. letech, je soudobými proudy evropského myšlení a českou tradicí utvářena od samotného počátku. Pokud bychom uznali určitou návaznost neoficiálního historického myšlení na 60. léta, změnilo by to i převládající názor na léta devadesátá. Koncem 80. let byl pád normalizačního režimu neodvratný a otázkou byla jen chvíle, kdy k němu dojde. Vzhledem k mezinárodnímu vývoji byla společnost na tento pád připravena, i když nebyla tušena hloubka přeměn, které nadcházejí. Značná část historiků se nemusela ve své práci přeorientovávat, ale mohla začít veřejně publikovat a přednášet to, k čemu již dospěla. Teprve nyní se ale otevřely dveře evropským inspiracím dokořán a česká kultura a věda se otevřela všem evropským vlivům. Náraz byl dramatický a počátkem 90. let jsme se střetli v vlnou vstřícnosti a snah Západu pomoci nám překlenout co nejrychleji mezery z doby normalizace. Nabídek přednášek kolegů ze Západů a stipendií i stáží a zejména společných projektů bylo tolik, že nebylo možné je všechny zvládnout, a přitom udržet pedagogický provoz na vysokých školách. Nejvíce nabídek přicházelo z Německa a Francie. Z francouzské strany byla také 15
obnovena v plném rozsahu aktivita „Štěpánské“, jednoho z nejagilnějších francouzských kulturních center v Evropě, Aliance française a zejména byl založen CEFRES s jeho vynikající historickou knihovnou a s nepřetržitou řadou seminářů a společných badatelských a publikačních projektů. Přednášeli zde téměř všichni představitelé nového dějepisectví. Nejdůležitějším prostředkem k seznámení českých historiků i kulturní veřejnosti a studentů s francouzskou historickou literaturou posledních desetiletí je podpora překladů této literatury do češtiny v rámci projektu F. X. Šalda. Umožnila vydání desítek nejvýznamnějších prací z oblasti společenských věd za poslední desetiletí v několika nakladatelstvích (Argo, Oikumenh, Paseka, Atlantis, Lidové noviny, H&H, Volvox Globator), v dobrých překladech a v kvalitní redakční úpravě. Takže jsou k dispozici klíčové spisy C.-L. Strausse, M. Foucaulta, postmoderních filozofů, G. Dubyho, J. Delumeaua, J. Le Goffa, F. Fureta, F. Braudela, Ph. Arièse a dalších. Nikdy v dějinách českého dějepisectví nevyšlo tolik překladů francouzské společenskovědní literatury jako v posledním desetiletí. To však neznamená, že se chceme stát „filassy“ nového dějepisectví a že zde nejsou jistá rizika spojená s napodobováním a inovačním fundamentalismem. Historiografická práce je především empirický výzkum a materiál nemůže být vkládán do teoretických schémat a neodpovídajících pojmů, neboť sám určuje konkrétní techniku a metodu. Nelze se opět zaklínat novými klasiky a psát starobylý text. Nelze se vyhýbat tématům, která „vyšla z módy“: sociálním dějinám, dějinám sedláků nebo dělníků, sociálním bojům, sociologii náboženství a sociologii kultury. Pro některá témata nového dějepisectví – zejména medievistická – nemáme dostatek pramenů. Česká historiografie bude asi nadále historií geografického prostoru českého státu, národa, národních skupin na území státu a středoevropských kontaktů. Velká témata českých dějin se stávají tématy obecného dějepisectví a globalizace evropského historického vědomí. Neměla by se v tomto globálním vědomí utopit. Ona záplava překladových publikací, které redukují evropské dějiny na několik společných problémů a témat, může vést k zániku specifičnosti národních dějin a k potácení se mezi univerzální historií a lokální mikrohistorií. Rychlé střídání paradigmat, k němuž dochází v poslední době, hrozí, že se oslabí empirická základny dějepisectví a teorie a ideologie budou opět diktovat jak volbu problémů, tak jejich řešení. Inspirace zvnějšku nemůže nahradit logiku historického bádání, společenskou objednávku a zajímavost historické látky. Posléze je zde co se týče francouzské inspirace přítomen další paradox, související s časovými posuny. Četné překlady „nových“ historiků k nám přicházejí v době, kdy se v samotné Francii mluví o krizi této školy a o
16
návratech k tématům a metodám, které na svém počátku zamítla. 18 Tak jako bylo všechno sociální, je nyní všechno politické a politická historie a biografie zaznamenávají opět tržní konjunkturu. Místo ryze objektivních a explikativních, odosobněných postupů se do historiografického diskurzu znovu vrací subjekt historika, jeho osobnost a kultura a imaginace, které znovu sbližují historii s literaturou. Ale neměly by historii volnou fantazií nahradit. Vědecké jistoty a objektivita poznání, na které stála nová historie, se otřásají v samotných základech, a to nejen u postmodernistů. Probíhající diskuse o krizi dějepisectví jsou součástí obecného stavu vědy. Také o „konci vědy“ se mluví v době jejích velkých triumfů. Kritiky ale vždy upozorňují na určité slabiny. Nová historie byla od samotného počátku obviňována z toho, že rozmělňuje tradiční postavení historie jako školy občanských ctností a ztrácí na poutavosti. To dovedli noví historikové vyvrátit tím, že věnovali, jak je ve Francii zvykem, velkou péči „stylu“. Některé jejich práce se staly bestsellery na knižním trhu a mnozí historikové systematicky a s úspěchem informovali o svých výzkumech názorech v masových mediích. Již na vrcholu svého vlivu uvažovali o nutnosti psát také o událostech, osobnostech a zejména o problémech moci, které v teorii zaktualizoval Foucault. Takoví mistři slova jako G. Duby nebo E. Le Roy Ladurie dovedli psát své knihy poutavým narativním stylem. Novým historikům se také podařilo změnit vkus vzdělaného publika a nemálo přispěli i k současnému odheroizování dějin. Nejvýznamnější teoretik a neoblomný obhájce nového dějepisectví J. Le Goff upozornil kritiky na to, že noví historikové již v době vrcholu svého vlivu psali o událostech, bitvách a moci, ovšem novým způsobem. Do tradičních témat vkládali ty zkušenosti, které nová historie vědě přinesla. Ve vědě nemůže být mechanických návratů ve smyslu opakování, stejně jako tomu nemůže být ani v dějinách. Záplava bulvárního a masového braku nás nemůže odvést od hlavního úkolu, kterým je rozvoj a pokrok poznání a porozumění dějinám. Z tohoto důvodu je ona vlna překladů klasických prací a autorů nových historiků i po letech nutná a inspirativní i nadále. Jak si s ní poradí generace, která touto zkušeností neprošla v době, kdy byly tyto práce napsány, je její problém.
18
S „návraty“ k tradičním tématům se vyrovnává z hlediska „nových historiků“
J. Le Goff v úvodu druhého vydání La nouvelle histoire. Základní informace o vývoji a problémech historického myšlení v posledních desetiletích 20. století podávají publikace: ROGER CHARTIER, Au bord de la falaise. L’Histoire entre certitude et inquiétude, Paris 1996; GÉRARD NOIRET, Sur la „crise“ de l’Histoire, Paris 1996. 17
Každá nová generace zřejmě musí projít stadiem revolty, aby se pak vrátila do řádu vědy. A dějiny historiografie nejsou muzeální záležitostí. Jsou stále inspirativní, ale neopakovatelné.
18
