IH«
354
!•
Hor y Trnské.
salašv Srednogorských a spchal vykonati druhou polovici projektované cesty, do jihozápadních krajin knížectví. Soudruhem pítel, geolog vlády bulmým na celé této jízd byl milý harské p. Jií Zlatarski z Trnová, tak že jsme tvoili jakousi
mj
soukromou expedici vdeckou. ') Dne 23. srpna 1883 ráno jsme na prostém vozíku
(taliga)
Široká dobrá silnice vede v pímé skrze nejjednotvárnjší ást pole Sofijského, stl, s docela nepatrným sklonem na jih. Suchá tráva, vysoké bodláí, trnitý paliurus a živ zelené euforbie pokrývají veliké kusy dobré ernozemi, stídajíce se s pustými strnisky. Vesnice leží všecky daleko od cesty, u níž se mine jen jeden iflik a jedna krma. Krom kousk vrbových alejí a nkolika dalekých houštin u vesnic nevidí se nikde ani stromu. hory po stranách jsou holé. Asi deset hluboko zaI nejbližší íznutých potokv kižuje cestu od západu k východu. Na obzoru vidíme vzadu naši Vitoši, pak v levo nízkou Lilin Planinu a její severní pokraování, na právo dlouhý profil Staré Planiny se silnicí do Lomu. Silnice sama je málo oživena, leda že potkáváme nco Šopu v bílých šatech a ervených epikách s dlouza 3 V., dle pravítka rovnou jako stihli
h.
do
Slivnice.
áe
hými vozy. Posléze se dolina docela zužuje v zátoku, v jejímž zadním cípu leží víska Slívnica (155 obyv.) pod kamenitými vápencovými vršky s ploskými hebeny, které spojují výbžky Balkánu s vrchy Lilinskými a tím uzavírají Sofijské pole. 2 ) Z náplavy místní dlají tu cihly, pi nedostatku díví na slamných ohních. Sedláci mi vypravovali o staré, ímské silnici (stari drum), jejíž stopy
íky
na západ. Od Slivnice se vyjede za 10 minut úvozem mezi eenými vápencovými vršky na chladnou vysoinu, kde kukuice a boby brzo ustupují pustinám, na kterých se pasou oví stáda. Za naší cesty nikdo nemohl tušiti, že tato tichá konina bude brzo bojištm mezi dvma bratrskými národy. Kamenitá plocha na západ od silnice ke vsi Aldimirovcm od Bulharv velikými zákopy obrácena v posici, která jméno nepatrné Slivnice uinila svtoznámým. Vysoina sama, na rozvodí mezi Iskrem a Nišavou 3 (715 m.), ) byla jevištm bitev 17., 18. a 19. listopadu 1885. Na dvou místech se prostírají mokré bainy (blata) s pítoky, ale bez odtoku; jinde se mezi lunou pdou táhnou rozsáhlá nízká dv staré mohyly. Vyhlídka skaliska. Zhlédl jsem po stranách je obmezena. V právo pohled na Balkán zahrazují ti podivné,
jdou po výšinách prý
dáleji
i
')
Obšírná geologická zpráva Zlatarského o této cest vyšla v Period.
Spisanii, sv. 16, 17 a 18 (1885). 2 Chalkali, ale nyní ) Turci nazývali Slivnici
jméno
to je
na míst samém
jako zapomenuto. s )
Ruská mapa klade
to
íslo k
bain
u Dragomanu; rak. mapa
má
726 m.
Slivnica a
Dragoman.
355
hlubokými sedly od sebe oddlené vápencové vrchy, na kolmém nám obráceném, ozdobené všelijak toenými vrstvami pi své holosti a popelavé barv živ upomínají na krajiny hercegovské. Šlovou Tri Uši (turecky U-Kulaklar) a za onch bitev vzaty od Bulharv útokem, což byl poátek jejich vítzství. V levo zvedají se rozliné ploché výšiny ve vtší vzdálenosti, tak že vysoina na tu stranu je širší. Vedle samé silnice táhne se na míst, kde ji ostrovovité skaliny tsn svírají, stará, pískovcem dláždná ímská cesta- tyry kroky široká a obstojn zachovaná. Asi Vj„ hod. od Slivnice jeli jsme kolem vsi Drágomanu, která leží asi 20 minut od cesty vysoko na podvrší v právo pod skalami; mezi slamnými stechami vyniká jeden bílý dm, vesnický kostelík. Obyvatelé nosí ješt šopský kroj. Ves také patila srázu, k
se Slivnicí k okoliji prve pod Sofii, nyní však je pidlena Garibrodské. Pl hodiny dáleji stihneme k osamlému domku u silnice (není to han), ped nímž stojí kašna s tureckým nápisem z nedávné doby. U Drágomanu se pramení malý potek, i
spjící do kraje více alpinského, který se otvírá ped námi jmenuje se Jéžeoica a patí již do poíí Nišavy, ba od mnohých se poítá za Nišavu samu. Jako vrchovišt Nišavy výslovn jej
popisuje
již
cestovatel Driesch 1719, dle udání svých
prvodcv.
do malebné hluboké úžlabiny, která se zvolna úží v klikatý prosmyk i derbend, sevený mezi vysokými (do 300 m.) skalami se stídavými vrstvami erveného pískovce a vápence. Na tsném stinném dnu je sotva místo pro potok, lemovaný vrbami a menší bujnou vegetací, hlavn kvetoucími diviznami a linariemi silnice vedle potoka je tak úzká, že dva vozy sotva se mohou vyhnouti. Reka, místem pehrazená, žene malé mlýny, jejichž stechy jsou kryty velikými deskami bidlicovými. Lidí jsme od rána potkali pramálo. V krajin, kde se vídá jen publikum v kalpacích, fesích a turbanech, bylo nám podivno spatiti pší pocestné, obleené „alla franca" jsou to nmetí a srbští vandrovníci, kteí jdou do Sofie hledat štstí v emesle. Prosmyk má asi hodinu zdélí; slov u lidu taktéž Jéževica a byl díve pod tím jménem obecn znám jako dležitá strategická posice na cest z Nise do Sofie. Nyní se staví skrz nj železnice z Blehradu do Gaihradu. Za posledním záhybem prosmyku otvírá se úrodná širší dolinka, ve které se Jéževica u vsi Kalotiny spojuje s Godeskou ekou, jejíž prameny leží blízko Gincv na silnici ze Sofie do Lomu; odsud se eka již obecn nazývá Nišáva. Prolukou Godeské eky prokukují v pozadí holé zubce Staré Planiny. Mezi Starou Planinou a naší silnicí prostírá se podlouhlá, k severu sklonná dolina, která slov Visók. Horní Visok náleží nyní Bulharsku, Dolní Srbsku. Do map uvedl to dlouhé, hust zalidnné údolí teprve Kanitz. eka Visónica (ili Temska) padá do Nišavy Silnice,
sledujíc tok jeho, sestupuje
;
;
23*
IH.
356
1.
Hory Trnské.
šla turecká silnice od Gincv do zapuštná. 4 ) Asi 3/4 hod. od konce prosmyku jsme u ile, v Caribrod. Obyvatelé jméno jeho vyslovují árev brod (Gzarew Brod píše již Vrani 1553) anebo Carebrod; jednou se zde asi plativala
až pod Pirotem ; Pirola, nyni více
její
dolinou
mén
carská „brodnina" (mýto). Msteko leží v pívtivé poloze v podlouhlém, dosti tsném údolí, mezi vysokými lesnatými stránmi na levém behu Nišavy, lemované vrbami a topoly. Mezi neomítnutými hlinnými domy s cihelnými stechami vyniká nkolik nových bilých budov úedních. Je zde okolijský naalník, okolijský soudce, celnice a státní títídní škola mšanská, na jejímž dvoe nám ukázali dva jaté orly. Lékae zde nemli; za apatyku sloužil chemický kabinet školy. U eky stojí chalupy docela selské, s okrouhlými proutnými košarami (stodlkami) k sušení kukuice. Obyvatelé (1074 duší) se skládají ze starožilv a z Pirotských pisthovalcv, kteí, nespokojeni s vládou srbskou, odešli do Bulharska. Na hlavní ulici, dosti oživené, spatuje se mnoho krámv a etné hospody. Nalezli jsme pí-
—
steší v hostinci s nízkými numerovanými pokojíky a postelemi, který nesl jméno h'ízké Vidlic Planiny, dlící dolinu Nišavy od údolí Visonice. Uprosted osady stojí nedostavná džamija, památka po spahijích a Gerkesích, nyní zmizelých. Povsti tvrdí, že Caribrod ped 200 lety prý byl veliká osada s 800 domy, co se však hojnými zprávami starých cestopisv nepotvrzuje. Za cesty Gerlachovy (1578) ležela ves nahoe na vrších; dole na silnici se pocestní zastavovali jen u osamlé studánky. Pkný pohled na osadu otvírá se ze strmého, hust porostlého vrchu na severní stran. Promýváním vápence, bohatého na zkamenliny, tvoí se na stráni toho vrchu travertin, 5) z nhož místem vyrážejí periodické prameny, tekoucí jen po dešti. Pod vrchem- jde podél úzkého pravého behu ímská dláždná silnice, 4 5 krokv široká, z ásti zarostlá. Nkolik malých hrádkv (u Kalotiny, jedno halence naproti ústí Lukavice atd.) sloužilo k ochran této cesty. Vbec prý se v každé vsi u doliny nalézají staré cihly, hlinné roury stopy starých osad nebo hradv. V blízké vsi Sukov za hranicí nalezen ped lety celý poklad, nepochybn zakopaný za gothského vpádu r. 376; v Garibrodu
—
i
4 )
ást Visoku
mezi Nišavou a
ekou
Visonicí, na sever od Caribrodu
slov Zábrdene (vsi Protopopinci, Radéjina, Brebevnica, Petrlaš, Mojinciaj.). Pod horami nalézá se na hranici, sestupující v pímé od Balkánu na JZ k Nišav, bulharská vedlejší celnice ve vsi Slavinji. 5 Travertin slov bulharsky obecn bigor. Zelenavý amfibolit nazývají
áe
)
kemene šlovou tamtéž bozja stela; spadly prý bleskem, což se tvrdívá i o kamenných mlatech pedhistorických. Steatit slov v Samokovsku máslen kámak, slída v Kratové liskavec (v Samokov -eé), kemen jiskry dávající tamtéž teštni kárm>nje. Bulharská populární terminologie mineralogická obsahuje vbec mnohé zajímavé tvary, jako botanická, ale posud je z ní málo sebráno.
v Trnsku smijavlk. Krysrally s
Caribrod.
357
mi ukázána z nho jedna zlatá mince císae Valentiniana. Také vysoina na rozvodí byla za starovku obydlena. U kosielíka
Dragomanu
ecký
votivní nápis, postavený bohu Sabaziovi druhé legie italské. 6 ) O minulosti Visóku svdí tam nalezené mince ímské benátské. Nejzajímavjší tamní nalezišt je ves Túden u vrchovišt Godeské eky, nedaleko na západ od silnice ze Sofie do Berkovice; odtud do musea Sofijského pineseny dva hrubé idoly Zeva a Hery, dle nápisv, rovnž eckých, zízené od „vesnické správy" (xea[i
od njakého
stojí
vojína
i
ímská
ležela
silniní stanice Meldia.
je horský kraj, plný soutsk, s etnými chudobnými vesnicemi. Vinic zde a ve Visoku není; všecko víno pináší se pes hranici z Pirota. Také tu úpln scházejí buvoli, které jsme vidli ješt ve Slivnici; v Garibrodsku prý mnohý sedlák toto v Bulharsku jinde tak obecné domácí zvíe po celý život ani nespatil. Stechy domv jsou strmé, pro veliký sníh zimní. Kroj mužský zde a v Trnsku podobá se odvu makedonských Debralijv: bílý kabát z oví vlny, bílé nohavice (breveneci), 8 ) ervený pás a erný kalpak (bárla). Ženy nosí bílé, kvítím ozdobené šátky na hlavách, ervené nebo erné sukn z jednoho kusu, ervenou kobercovitou zástru s kolmými pruhy a okolo tla pásy z ervené vlny anebo kožené a postíbené;
Okolí
Caribrodu
na prsou, z rukávv kabátku a zespod krátké sukn vyniká bila Dívky mají, jako v Sofijsku, z koziny dlané copy (kocák) až na metr dlouhé, a na nich malý ocásek, pokrytý stíbrnými mincemi. Na nohou se nosí ovšem obvyklé opánky. 9 )
košile.
Dne 24. srpna vypravili jsme se v prvodu jednoho žandarma a jednoho cikánského kiradžije na vlastní cestu, ovšem komo. Cil náš byl Trn, kam jsme pišli arci po dvoudenních oklikách. Asi 20 minut za celnicí obrátili jsme se od veliké silnice Pirotské na levo do postranní doliny, ve které z jihu pichází silný pítok Nišavy, Lukávica i Lukávika rcká, pramenící se na Brusniké 6
Arch. epigr. Mitth. X. 239. Tamže X. 52. 8 „Rjenik hrvatskog ili srpskog jezika" jihoslov. akademie vykládá bene) vreke v druhé ásti od lat. bracae. Slovo je známo po celé severní ásti poloostrova, i na Adrii také alb. brendevek. 9 Obyvatelé Caribrodska a Pirotska, kteí jinak mluví a jinak se nosí , nežli Sopi, asto se nazývají Tórlaci. V kraji samém jméno to nerado se slyší jako pezdívka; v Caribrodu mi eeno, že tamní lidé nazývají Torlaky práv Šopy v Sofijsku. Ostatn je jméno Torlakv v rozliném smyslu známo i v jiných krajinách V Berkovicku íkají sedláci, co bydlí po obou stranách Balkánu, jedni druhým Torlaci; také Rumelioté v Gjopse jmenuji obyvatele ca severním svahu Balkánu Torlaky (Slavejkov, Per. Spis. 9, 110 atd.). U Al)
7
)
;
)
báncv, Toskv
i
Gegv,
torolák, trulák. turlák
znamená hlupáka nebo blázna.
358
III.
1.
Hory Trnské.
Planin na sever od Breznika. Hoejší
dolina její vypluje celou krajinu mezi Slivnicí, Breznikem a Trnem a slov Burel, ítajíc asi 20 vesnic. 10 ) Minuvše eku, plynoucí v hlubokém záezu mezi velikými náplavami od astých povodní, vjeli jsme do malebné,
25 minut dlouhé dolinky jednoho potoka, jenž do Lukavické z leva. Na dolním konci jejím leží blízko ústí zvláštní kostelní zícenina, na horním konci pak ves Lukávica. Bohatá vegetace, svží zelenost krajiny a šum vod upomínají na alpská zákoutí; oechy, duby, javory, vrby, hrušky, slívy s plody modrými nebo žlutými a vysoká kukuice zastiují etné studánky a kaskády okolo vsi, která byla docela prázdná. Obyvatelé rozešli se po mlatech na svých polích po okolních stráních. Vedle hloží, plaménkem opleteného, vidí se i zde v tomto záhoí paliurus, rostlina docela jihozemská; v Trnsku mi však eeno, že trnitý ten ke pinesen sem teprve ped 20 lety a sice od koovných asi
eky padá
Cikánv. Zícený chrám Lukavický nepatrný, jen 7
je stavba prazvláštní. Kostel
sám
je
krokv dlouhý
a 5 široký, s polokruhovou apsidou; pvodní cihelné klenutí, které se již dávno zboilo, sedláci nedávno nahradili krovem. Nad pedsíní kostelní zdvihá se típatrová tverhranná vž, ze strany 5 krokv široká. Stny její, horizontáln proložené kládami, jsou hrub zdlány z valounv a lomených kamenv. Nejvyšší patro obsahovalo kapliku, po délce klenutou, s tverhrannými okénky a tíhrannou apsidou, na jejíž stnách se ješt poznávají fresky. Stední patro, nepochybn jen schodišt, má holé stny s stílnami ze strany. Spodní prostor je kamenem vydláždn a po stnách byl ozdoben menšími obrazy svatých, piln provedenými na temném základ ve dvou adách nad sebou; na závitcích, které svatí
devným
dvma
drží v rukou, tou se zlomky staroslovanských nápisv. Tváe svatých jsou od Turk vytlueny. Celý chrám vypadá, jakoby byl nkdy zasut zemí a zase vykopán. Staré besty a javory závodí s výškou vže, docela ji zakrývajíce. Kolem zíceniny pozoruji se i haldy tesaného kamení a stopy ohrady. Místo mezi vrchem a potokem je tak tsné, že vž sotva mohla sloužiti k úelu obrannému. O minulosti této stavby, která co spojení vže s chrámem samým je ve východní architektue veliká vzácnost, není povstí; sedlák, který nám chrám otevel, pravil, že ani jeho (byl prý 1201etý, jakož se na vsích léta starc siln nadsazují) prý nevdl, kdy ta „crkva sloužila". Sedláci chodí prý sem na Mitrov den. 11 )
dd
) Nedélište, Nesla, Járlovci, órul, Cacúrovci atd. V Trnu jsem slyšel, že v Burelu na míst Kavaci (tur. topoly) mezi Vrabí a Caribrodem leží njaké kameny s latinskými nápisy. esle se nalézají staré cihly a dva hlazené sloupy, stopy njaké staré budovy. ") Architekti Milutinovi a Valtrovi v popisu kostelv nových krajv srbských a Trnska v Glasniku sv. 48 (1880) chrám Lukavický nazývají sv. Nikola.
,0
eeném
V
Pes
359
Lnkavici a Držinu.
Za tvrt hodiny stihli jsme zase silnici blízko spadlého mostu, který vedl pes Lukavickou eku nad jejím ústím do Nišavy (2 h. 55 m.). Inženýrm bulharské správy zdálo se prázdné písité eišt píliš širokým a proto je z ásti zahradili náspem sotva byl most hotov, eka náhle se rozvodnila a rázem odvalila násep s drahým mostem. Na tomto stoku otvírá se opt otevená dolinka dle Nišavy, plná konopí a kukuice. V horách hmlo, ale nás stihlo jen nkolik krpjí. Za chvíli jeli jsme kolem hanv vsi Željuše (3 h. 15 m ) spatili ped sebou srbskou celnici a ves Obrenovac, arci teprve nedávno tak pezvanou. Za celnici se dolina opt zužuje, ale za úžinou tou se již otvírá i
i
kotlina Pirotská. My se obrátili ped samou hranicí na levo do (3 h. 25 m.) a vystupovali okolo mlatv (harmanv), sliv a slabých vinic osady Gojin dol, ješt bulharské, a po kovinatých vrších až k pomezí. Srbská hranice byla zeteln naznaena
hor
rýhou, vedle níž leželo díví a trní, zbytky deštm zkaženého srbského „plotu". Stále stoupajíce vyjeli jsme (4 h. 10 m.) na vrch Planiniki rit, z nhož se otevel poprvé vtší rozhled. Na severu vidla se celá Pirotská kotlina, dosti prostranná s rovným dnem, na ni vsi s vinicemi a v pozadí pod horami kostely, džamije a bílé domy samého Pirota, msta dosti velikého (8183 obyv.). Za Pirotem na obzoru vystupoval nápadný osamlý špiák, snad daleký Rtanj mezi Timokem a Moravou, jeden z nejvyšších vrcholv východního Srbska. Zajímavý byl pohled na Balkán. poznával se Vrchol Komu zdál se jen málo vysedlý z hebenu pravý bok doliny Visocké, na kterém nám prvodci ukazovali polohu klášteíka sv. Kirika. Krajina na východ od nás k Balkánu byla více holá, na západ pak lesnatá. Na jihovýchod vypínal se ostrý profil Vitoše, kterou jsme pak po celou cestu spatovali ze všech vyšších míst, tak že jsme celé své putování mohli vru nazvati cestou kolem Vitoše. Nejblíže v Srbsku leží vsi órin Dol a Planiníca. Skrz tuto druhou jsme projeli a stihli zase pomezí bulharské, kižujíce voznici z Trnu do Pirota, která se k silnici ze Sofie do Pirota pipojuje teprve na srbské Celní stráže z obou stran, vidouce úední cestovatele, vstoupily clo zbran. Rozdíl mezi nimi byl nápadný. Srbská stráž, nkolik odraných pandurv v. bílých nohavicích a opánkách, hnízdila v špinavé nízké chatri z roští; na bulharské stran stál nový domek se stechou, jehož posádka mla poádnou uniformu z hndého šajaku s zelenými výložkami. Odtud jsme sjíždli lesnatou dolinou na západ, stoupajíce nahoru dol stezníkem, jenž mne upomenul na Ichtimanské zálesi v Sredné Goe. V lesích kdesi na blízku se kryje ješt na bulharské klášteík sv. Nikola Planiniki, prý malinký chrámek jako sklep s malbou ze 17. století. Na levo všecku naši pozornost k sob obracely malebné eeny, imposantní profil divokého rázu, vystupující dosti blízko od nás. Jsou to skály na ;
i
mén
pd.
pd
