Myšlenky ke stylu řízení v církvi Reinhold Stecher Aktuálním se stalo uvažovat o stylu řízení a učení v církvi, protože se tato otázka vnucuje ze všech stran. Nejsou to jen konflikty kolem jednotlivých otázek, zajímavé pro masmédia, jež vyzývají k uvažování. Je to zejména odcizení hierarchické autoritě, zasahující stále širší kruhy v církvi. Původně vzniklo z podnětu určitých životně důležitých problémů, ale přerůstá ve všeobecnou nedůvěru. A tento tichý citový odliv je něco jako studené podmořské proudění, jež mění vnitrocírkevní klima. V této epoše světových dějin bychom potřebovali klima vzájemné soudržnosti. Že to s uplatňováním církevní autority není nejlepší, vysvítá také z toho, že se podle mého mínění prosazuje příliš často slovně. Dobří učitelé, kteří mají autoritu, na toto téma nemluví. Kdo znovu a znovu začíná před žáky s přednáškami o váze a významu své autority, doznává svou prohru. A než se pokusí dlouze a široce představit svou autoritu, měl by uvážit, proč ji ztratil. A co je obvyklé ve světě, v pedagogické i v politické oblasti, může platit i pro církev. Autorita v nejlepším smyslu slova se přece nezpochybňuje. Dokonce je naopak zjevná hluboká potřeba opravdové autority. “Autoritativní vlna“ v pedagogice vstoupila do dějin jako více nebo méně nevydařená podivnost. Dnes se však pociťuje styl církevního vykonávání úřadu v nauce a řízení jako bludný balvan, který zanesl do naší přítomnosti ledovec z úplně jiných epoch. Dnes vládne - z mnoha a pochopitelných důvodů - mnohem větší citlivost vůči autoritativnímu vystupování. Varování, které prý už naznačil Tomáš Akvinský, že totiž argumentace odvolávající se pouze na autoritu je vždycky nejslabší, platí dnes ve zvýšené míře. Protože sám dnes sloužím jako biskup, nemohu si tento způsob uvažování vzít na paškál z hlediska intelektuálně distancovaného kritika. Takový kritik přináší mnohé aspekty, které možná sám tak zřetelně nevidím. Ale já jsem angažován a vím, že tento zápas o správný styl není jednoduchý. Člověk často stojí poněkud bezradný před nadmíru potřebnými úkoly. Žijeme ve světě rozkládajících se struktur a rostoucí individualizace. Na jedné straně se v bezpočtu věcí zdola ozývají nároky a žádosti, aby byla silně uplatněna učitelská a řídící moc (když se nedostává vody na mlýn vlastních názorů, očekává každý mocenské zásahy hierarchů ...)‘ na druhé straně pozorujeme i úsilí získat široký souhlas v různých grémiích a kruzích s upřímnou vůlí dojít k správnému přesvědčení. Jsou záležitosti, kde je na místě spíše nezasahovat, ale i takové, kde se cítím povinen promluvit, i když to mnozí pociťují jako autoritářské jednání. Je přece rozdíl, zdali jde o zpochybnění Kristova vzkříšení, nebo o připuštění ministrantek, o masovou pověru, nebo takovou či onakou exaltovanost. Všední den úřadu není rozhodně snadný. Tím důležitější je pro mne najít základní linii: Jaké akcenty by měl mít církevní styl řízení na konci tohoto pohnutého století? Vím, že pro náležitou odpověď by se muselo zahrnout mnohé, co teď nechávám stranou, protože už to jiní vyjádřili lépe než já: úvahy o církvi a dogmatickohistorické úvahy, zásadní otázka obrazu církve s napětím mezi mystickou hloubkou a právním řádem, posvátnou pravomocí a objímajícím společenstvím.
Zůstanu u úvahy o stylu řízení, o způsobu, jak uplatňovat autoritu v nauce a řízení. Toto hledisko se mi vnucuje zvláště také proto, že jsem čtvrt století působil v oblasti vzdělávání učitelů a v konkrétní školské a výchovné oblasti. A myslím si, že by církev měla v některých oblastech naslouchat platným názorům světských antropologických vědních disciplín. Půjčovala si od světa už dříve, pokud jde o styl řízení, a byly to i půjčky pochybné povahy. Kdo by chtěl pochybovat, že do obrazu papeže a biskupů, jak se nám dnes jeví, vplynuly během staletí mnohé rysy knížecích způsobů jednání, jež neměly moc společného se smýšlením rybářů a pastýřů, kteří přišli od Genezaretského jezera a z Galilejských hor? A protože teď spěje ke konci toto tisíciletí, v němž byly církev a světská moc často vzájemně spojeny velmi zatěžujícím způsobeni, je tu tedy něco jako příkaz této hodiny světa uvažovat o druhu a způsobu uplatňování autority. Všude tam, kde se podařilo zřídit moderní demokratický právní stát, jenž je i přes všechny své slabiny stále ještě nejhumánnějším státem, nebo kde kvete zdravá demokracie obce v politické oblasti, pojetí autority a poměr k ní se změnily ve srovnání s dobami, kdy si člověk nahoře u vědomí své důstojnosti pohrával s korunou, žezlem a hvězdou, a dole byl poslušným poddaným nebo bezmyšlenkovitým, perfektně disciplinovaným stoupencem autoritativního vůdce. Když to mám před očima, jeví se mi uvažování o stylu řízení v církvi aktuální i z hlediska nynější dějinné chvíle. Tím ale nemůže naše zamyšlení o stylu řízení v církvi začít. Za tím účelem se musíme vrátit k pramenům, daleko zpátky k slovům a pokynům Páně, jenž tuto církev chtěl, i s plnými pravomocemi, odpovědnostmi a pořádky, jak je další předávání spásy v tomto světě právě potřebuje. Probíráme-li evangelia, napadne nás: Pán mluvil mnohem více o způsobu, jak pravomoc uplatňovat, než o ní samotné. Věděl, že tu vězí nebezpečí a že uplatňovat moc je jedním z velkých pokušení člověka. A tak nechává vystoupit toto téma už ve scénách pokušení na poušti, nikoli však pro sebe, nýbrž pro své žáky. Vrací se k tornu při sporu učedníků, když jde o to, „kdo je mezi nimi největší“ (Lk 22,24; Mk 9,33n; Mt 18,1-5; Lk 9,46-48). Jeho pokyn jde vždy jedním směrem: Varování před napodobením určitých forem panování v jeho době a napomenutí plnit pověření jen v duchu služby. A několik hodin před svou smrtí znovu stanoví v gestu umývání nohou slavnostně testamentárním způsobem tento důraz pro apoštoly. „Dal jsem vám příklad ...“ Pro zdrženlivou aplikaci autority mluví také podobenství o pleveli a pšenici a pro všechny časy píše všem přehorlivým inkvizitorům a pronásledovatelům hříchů do památníku: Vytrháváte pšenici s plevelem! (srov. Mt 13,24- 30). Určitě tím nemyslel, že naplnění apoštolského úřadu musí záležet v trvalém laisser-faire. Ale jeho základní tón, pokud jde o styl řízení a učení, je jednoznačný. Je jen otázka, co tyto pokyny pro dnešní církev prakticky znamenají. Mohou se přirozeně vyřídit nějakými floskulemi a tituly. Také ctižádostiví a mocichtiví jedinci se rádi označují za služebníky lidu. Určitě však odpovídá Ježíšově vůli, aby se tato jeho starost projevila v církvi konkrétnějším způsobem. Když ale teď zamířím do přítomnosti a pozoruji, co např. říká jedna nanejvýš seriózní pedagogická psychologie o užití autority, a přitom tyto poznatky plně podtrhuje empirickými skutečnostmi, vychází z toho vlastně zarážející blízkost s Ježíšovými výpověďmi. Rád bych tu uvedl jako příklad “Psychologie výchovy“ od Reinharda a Annemarie Tauschových, a sice podle osmého, zcela nově upraveného vydání (Erziehungspsychologie, Hogrefe, Göttingen 1977). V tomto potěšitelně uceleném a skutečnosti blízkém návrhu se mluví o “prospěšných rozměrech vztahů“ osoby k osobě, o příklonu a teple, ohleduplnosti a chápajícím vcítění a o postulátu opravdovosti osoby uplatňující moc. A varuje se před “jen ukázňujícími, jen
dirigistickými opatřeními“, jež zůstávají v konečném efektu neúčinné a nikdy nepůsobí motivačně. S pohledem na všechno - Ježíšovy základní postoje a pokyny, fundované poznatky moderní antropologie, otevřené ohrožení v mnoha oblastech církve, celkový vývoj lidské společnosti a dnešní vůdčí obrazy pravé autority - bych rád vyslovil toto desideratum: Církevní styl vedení a řízení musí doznat přesun v akcentu od autoritativně dirigistického k integračně motivujícímu. Není tomu přirozeně tak, že by proti sobě stály obě tyto alternativy ve své nejčistší podobě. Je však třeba klást jisté důrazy. Jestliže převažuje první poloha, má to pro církev závažné následky, jež jsou i dnes tu a tam patrné. Pokušení uplatnit tento styl je dán ve všech lidských oblastech vždy tam, když se autoritě zřetelně vysmeknou otěže z rukou a když se v některých kruzích projeví obavy, že je všechno rozkolísané, a proto zaznívá volání po “silném muži“ velká šance pro řídící formy zdůrazňující moc. Tyto obavy jsou přitom částečně oprávněné, částečně však iracionální: Člověk formovaný strachem nedokáže rozlišovat, co je ve skutečnosti v sázce, nebo je kritizován, zda jde skutečně o podstatu křesťanství a spásy, nebo o značně druhotné, částečně vedlejší otázky. Tragika je v tom, že autoritativně dirigistický styl není natrvalo žádné řešení. Má sklon ke strnulosti, neschopnosti vést dialog, k ignorování jiných úvah ve svědomí, k argumentační slabosti, k polarizaci a vylučování, a tím k bránění v tvůrčí činnosti. V zápalu po vyhubení plevele vytrhává vždycky pšenici - jako v biblickém podobenství. Neúčinnost autoritativně dirigistického stylu je, pokud jde o školu a výchovu, působivě zachycena v knize Tauschových (s. 332n). V sociologické oblasti bychom mohli ukázat na podobné zkušenosti. Autoritativně dirigistický styl nevytváří lidi přesvědčené, nýbrž fanatizované a souběžce. Když Nad-já ze scény světa zmizí, příslušná ideologie se zhroutí a může se zachránit jen v extrémně patologickém kroužku. Víra však může v našem pluralistickém světě růst jen v hlubokém přesvědčení a pozitivním ladění srdce. To ale může podporovat jen integračně motivující styl učení a řízení. Vím, že obhajoba tohoto stylu si vyslouží z různých stran námitku, že se tím obětuje poklad víry duchu doby, otevřou dveře a brány divoké „demokratizaci“ a že by se z Ježíšovy zvěsti přinášelo jen to, co lahodí uším, abychom si byli zdola jisti souhlasem. K tornu lze jen říci, že i církevní autorita usilující uskutečňovat tento styl musí zůstat strážcem víry. A nebude se proto vyhýbat mluvit jasně, když je skutečně v nebezpečí nosná pravda víry nebo nějaké fundamentálně eticky křesťanské stanovisko. Nebude ale tuto úlohu plnit na způsob nervózní stráže, jež střílí samopalem heretizování a vylučování na každý nezvykle se pohybující list v houští života pestře vyrážejícího z víry. Tyto příliš rychlé výstřely způsobily v dějinách mnoho neštěstí, protože bylo nutno potom konstatovat, že se za hýbající větví neskrývala vždycky šelma. Když ale usilujeme o integrační styl řízení a snažíme se autoritativním slovem o co nejpřesnější rozlišování podstatného a nepodstatného, božského a lidského, pak asi máme přece jen víc šancí, že budeme bráni vážně od těch, které je třeba brát vážně. Ani v souvislosti s pohoršením kříže nelze pominout integračně motivující styl. Výraz „integračně motivující styl řízení“ není zrovna nejhezčí slovní formulace. Doufám ale, že učiním trochu srozumitelným, co je tím míněno. Předpokládá ovšem některé základní postoje, jež jeho linii ozřejmují.
1. Autoritu lze označovat za “integrační‘, když se neusadí na osamělém trůnu svého poslání, nýbrž když se umí zapojit do celku. V církvi to znamená, že si člověk musí stále znovu uvědomovat, že stojí v mnohostranném, široce útěšném, uchovávajícím a přitom vždy znovu k novým břehům se otevírajícím působení Ducha. V působení milujícího Ducha svatého, jenž přisuzuje nositeli úřadu nezaměnitelnou úlohu a poskytuje mu k tomu také svou pomoc, jenž však současně v růstu poznání a víry nezná jednosměrné ulice a monopoly. Vane, kam chce. A také nástupce apoštolů musí být proniknut vědomím hluboké odkázanosti pro všechny, kteří usilují o Kristovu věc a poznání pravdy. Jinými slovy: Tento styl řízení je podstatně spojen s tím, co vyjadřuje učení koncilu o communio, společenství. 2. Jestliže jsem připojil slovo “motivující“, pak to bylo z tohoto důvodu: Když jsem chtěl do jazyka naší doby přeložit Ježíšova slova Petrovi: “Ty ale posiluj své bratry“ (Lk 22,32), jež nepochybně platila pro všechny učedníky, pak bychom to mohli formulovat takto: “Máš na druhé v církvi působit pozitivně motivujícím způsobem.“ Máš, abych se vyjádřil s R. a A. Tauschovými, být “povzbuzující dimenzí“ (s. 99n). Máš šířit radost a odvahu. Autoritativně dirigistický styl ochromuje. Zbavuje odvahy samostatné, iniciativní lidi a buduje jen na jednom - na loajalitě (nerad bych tu použil vzácného slova “poslušnost‘ proto, co se tu míní). Motivace je rozhodující ve všech lidských procesech učení, sportovních, intelektuálních, etických a náboženských. Proto plně platí Ježíšova slova i dnes: “Ty ale posiluj své bratry...“ 3. Ještě třetí věc se mi zdí být důležitá k uskutečnění integračně motivujícího stylu. A mohu tím tak přímo navázat na Ježíšova slova. Ježíš říká sebevědomému Petrovi slova o posilování bratří s malým dodatkem: „Po svém obrácení.“ Ježíš tedy předpokládá k realizaci tohoto motivujícího způsobu řízení přiznání našeho selhání, tak říkajíc jako podmínku. Účinné uplatňování autority musí probíhat v určité pokoře, ve střízlivém přiznání lidských nedostatků. Tak jako pro osobu existuje jakási historií vlastního života podložená pokora, musí platit pro církev a v ní působící nositele úřadu něco jako církevně historicky podložená pokora. Vyrůstá z věcného poznání nesprávných výkonů církevní autority v průběhu dějin, a protože se podivuhodná pomoc Ducha svatého, již označujeme ne zcela obratným slovem “neomylnost“, aktualizuje jen zřídka jako nouzová brzda k zajištění zjevené zvěsti, jsou to právě oblasti učení a řízení, kde se mohou projevit a také se projevily chybné výkony. Patří ke způsobům autoritativně dirigistického stylu nikdy to nepřiznat z obavy ze “ztráty autority“. Ale právě proto dnes trpí církevní úřad u mnoha myslících, kritických, hledajících a pochybujících lidí tak velkou ztrátou autority. Styl, jaký chtěl Ježíš, předpokládá pokorné poznání hranic, jak se projevily v dějinách. Kromě toho podle našeho současného cítění určitá zdrženlivost v sebeuplatňování zvyšuje věrohodnost instance. 4. Je tu ještě čtvrtý předpoklad úspěchu integračně motivujícího stylu. Základní atmosféra důvěry. Autoritativně dirigistický styl žije z nedůvěry a institucionalizuje ji. Ze své přirozenosti se snaží strhnout veškerou moc a rozhodování na sebe a rozšiřovat kontrolu do krajnosti. Musí proto potlačovat každou účast na rozhodování na nižším stupni, dokonce tam, kde to právo a prastará církevní tradice vždy předpokládaly. Tímto úsilím o všudypřítomnost moci a předbíhavou kontrolou se nakonec nevytváří nic než mizení sounáležitosti, důvěry a radosti z odpovědnosti všude. V každém světském školení manažérů se dnes poukazuje na tento význam důvěry. Důvěra má zásadně jakousi povahu závdavku a služebně integračně motivující styl musí žít z vůle k tomuto závdavku důvěry, stejně jako Kristus investoval nekonečně mnoho důvěry do svých učedníků, když jim řekl:
“Nenazývám vás už služebníky, nýbrž přáteli“ (Jan 15,15). (Kdyby Kristus holdoval autoritativně dirigistickému stylu, byly by jeho projevy při rozloučení jen nekonečnými příkazy...). V církvi bude samozřejmě vždy zapotřebí také do něčeho mluvit, zasahovat a často i zakročit, ale jen tehdy, když to bude zjevně nutné - ve smyslu té subsidiarity, kterou sama církev po sto let hlásá jako základní piliř každé zdravé lidské společnosti a která je tak říkajíc instituční stránkou služebného uplatňování moci jako služby. Víra v Ducha vanoucího celou církví, vůle k posílení druhých, pokora založená na dějinách církve a odvaha k základní atmosféře důvěry - tyto čtyři postoje se mi zdají být důležitými předpoklady uskutečnění integračně motivujícího stylu. A jestliže mám za to, že je tato linie v církvi zásadně správná a přiměřená době, pak to dělám se vzpomínkou na Johna Henryho Newmana. Ten kdysi řekl - a v tomto zjištění pro sebe vyciťuji něco nanejvýš subtilního a skromného - že člověk může získat určitou jistotu při poznání pravd z mnoha konvergujících pravděpodobností. Když teď všechno, jako u uvedeného problému, směřuje jedním směrem - Písmo svaté, Ježíšova slova a jeho příklad, zásady, jež dávali velcí světci svým společenstvím, moudrost názorů, potvrzované poznatky moderních humanitních věd, psychologie, sociologie a pedagogiky, praktické zkušenosti všedního života, příklad uznávaných a věrohodných představených ve všech oblastech lidského života - jestliže to všechno mluví pro integračně motivující a nikoli pro autoritativně dirigistický styl řízení, pak věřím, že se pohybujeme ve směru pravdivém a správném. Samo uskutečnění je pokaždé ještě dalším úkolem a nebude nikdy dokonalé. Zůstává tu totiž pořád lidská slabost každého nositele úřadu. A i nejlepší styl řízení neodstraní ani nesnáz věřit v dnešní době, ani bláznovství kříže. Mohl by však odstranit mnoho zbytečných překážek na cestě ke spáse. Z rukopisu od autora - Mons. Stecher (1920) přijal úřad biskupa v Innsbrucku před 12 léty na naléhání apoštolského nuncia v Rakousku. To, co skromně doporučuje biskupům, farářům a všem odpovědným činitelům v církvi, uplatňuje ve své diecézi, kde je všeobecně vážen. Jeho projev k činitelům katolického tisku “Zápas o řeč“ jsme přinesli v TT 2/93. - Přeložil Miroslav Kratochvíl.