My všichni jsme Modrý tým stana 4 5

5 / 2009

Informační bulletin Občanské demokratické strany

My všichni jsme Modrý tým I. Langer: Náš program nabídne reálná řešení str. 6–7

stana 4–5

ČSSD – daně jako tresty str. 10–11

OBJEKTIVEM

Před startem horké volební kampaně...

Trasa předsedy ODS Mirka Topolánka po jižní Moravě zahrnovala vedle cyklistiky i pěší výlety, při nichž obdivoval historické a kulturní památky. Cílem pak byla vesměs setkání s místními lidmi a představiteli různých institucí. Na několika místech předseda například ocenil práci dobrovolných hasičů a navštívil domovy pro seniory.

Ačkoli hlavním cílem prázdninové ODS Pétanque tour 2009 organizované Petrem Tluchořem a středočeskou ODS je především poskytnout zábavu, většina účastníků brala hru se zjevným zápalem. K profesionálnímu pojetí turnajů přispěla také přítomnost odborníků z České asociace pétanque klubů.

Některé pilíře části programu, týkající se rodin s dětmi, představil na neformálním setkání s novináři místopředseda ODS Petr Nečas. Jedním z hlavních principů je rozšíření služeb péče o děti včetně například akreditovaných pečovatelek a příspěvku pro rodiče, kterým se nepodaří umístit dítě v mateřské školce.

Během série cyklovýletů po Středočeském kraji si místopředseda ODS Petr Bendl potvrdil, že zdejší obyvatele v současnosti nejvíc trápí zejména problémy s dokončením dálnice D3 a nedostatečným železnim spojením. S obtížemi se setkává také dostavba kanalizace a chybějící kapacity ve školách a školkách.

AKTUÁLNĚ

ODS spustila své zcela originální volební webové stránky 19. srpna spustila ODS své nové předvolební webové stránky. Vycházejí především z aktualit ze všech 14 regionů. Hlavním cílem je představit kandidáty a zároveň návštěvníky pobavit a zapojit do tvorby stránek. V tom je celý projekt zcela průlomový – obsah odráží aktuální dění z krajů i podněty voličů. Proto na titulní stránce www.ods.cz je také nová lišta pro vzkazy návštěvníků. Za zmínku stojí i TV ODS (www.youtube.com/tvods). Tam se budou objevovat všechna videa, zpravodajská i zábavná. Netradičním prvkem je část „zábava“– například on-line i mobilní hry. „Jiří Paroubek a ČSSD nám dali unikátní materiál k vtipnému zpracování,“ konstatuje Ivan Langer.

OBSAH

Vážení čtenáři a čtenářky,

Z obsahu My všichni jsme Modrý tým Mirek Topolánek V těchto volbách jde o hodně. Nemůžeme si dovolit prohrát. Kvůli lidem, kteří v nás vidí záruku obrany svobody. strana 4–5

Náš program nabízí reálná řešení Ivan Langer ODS je připravena předložit voličům pozitivní řešení problémů v jednotlivých oblastech a zároveň reagovat na negativní a podpásové metody politických soupeřů. strana 6–7

Scestné předvolební recepty ČSSD: daně jako tresty Martin Kocourek Návrh sociálních demokratů, jak daňově znevýhodnit ty, kteří si pořizují movité věci i nemovitosti, by byl nebezpečným návratem k presumpci viny. strana 10–11

České školství je stále na křižovatce Walter Bartoš V křesle ministra školství zasedne po volbách již čtrnáctý šéf tohoto resortu. Bude muset napravit četné chyby svých předchůdců. Příprava státních maturit je jednou z nich.

strana 8–9

Díky nové frakci bude Česko víc slyšet Jan Zahradil Naši europoslanci získali v Evropském parlamentu důvěryhodné spojence. Zároveň ovšem i zaryté soupeře. strana 14–15

Proti okupaci! Srpen 1969 Lukáš Cvrček Při prvním výročí okupace v roce 1969 se v celé zemi odehrávaly dramatické protesty, které si vyžádaly i četné oběti na lidských životech. strana 16–17

Kouzlo i problémy Českého Krumlova O problémech města považovaného za blahobytný ráj jsme si povídali se starostou Lubošem Jedličkou. Setkali jsme se i s romským podnikatelem Milanem Kotlárem. Ten tvrdí, že rasismus si spousta Čechů neodpáře.

strana 20–25

Bratrstvo nekonečné zrady Jindřich Marek Historie sociálních demokratů od dob jejich vzniku za Rakousko-Uherska až po dnešek s sebou nese množství podivných kompromisů včetně jejich sloučení s komunisty. strana 26–29

informační bulletin Občanské demokratické strany Vydává ODS Publishing, s.r.o. Adresa vydavatelství a redakce: Jánský vršek 13, 118 00 Praha 1 Tel: 234 707 160, 161, 164 E-mail: [email protected], http: www.ods.cz Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková Redaktorka: Ivana Vajnerová Grafika a foto: Luděk Krušinský, Ingrid Valentinová Foto v čísle: Luděk Krušinský a archiv ODS Registrace u MK ČR E 12908 Redakční uzávěrka: 19. 8. 2009 Inzerci přijímá: E-mail: [email protected], tel./fax: +420 222 518 804

jsme svědky vrtošivého počasí na sklonku navýsost rozmarného léta, které je navíc poznamenáno přípravou na „horkou“ předvolební kampaň. Bezesporu bude i ona vrtošivá, rozmarná… Objektivně vzato bude hlavně ostrá, leckdy i štvavá, podpásová, negativní… A ODS na to musí být připravena: Jednak být schopna se vší razancí a důstojností se vypořádat s věcně nesmyslnými útoky opozice, jednak prezentovat se vší přesvědčivostí svůj vlastní program. Tyto okolnosti jsme se snažili vnést i do Listů: Přinášíme informace o celkovém pojetí kampaně ODS, o němž nás informoval její šéf Ivan Langer. V regionech se již předvolební aktivity rozbíhají, za což se sluší poděkovat i Modrému týmu. Setkání a workshopy, které pořádal, bezesporu přispívají k celkovému obrazu ODS v očích veřejnosti. Totéž je cílem i dalších akcí pořádaných představiteli ODS. S úspěchem se setkala „cyklotrasa“ Mirka Topolánka po jižní Moravě, kde diskutoval s místními občany i představiteli různých kulturních a jiných společenských institucí. Mnozí představitelé ODS věnovali letní období akcím, jejichž cílem bylo nejen získávat voliče, ale jednoduše řečeno také lidi pobavit. Zřejmě „souznějí“ s přesvědčením šéfa volební kampaně Ivana Langera, že každé odlehčení a inteligentní humor je profitem. Podstatným tématem je rovněž to, co chystá opozice, zejména ta „paroubkovská“. Obzvlášť v souvislosti s tím, do jakých pekel bychom mohli „doputovat“, pokud by měla šanci ovlivňovat budoucnost země. Martin Kocourek v této souvislosti trefně komentuje úskalí návrhu ČSSD na některé daňové změny, Ivan Langer upozorňuje na nekompetentní postupy ministerstva vnitra, Walter Bartoš připomíná opakovaná selhání ČSSD, která přivedla školství do současné krize. Za důležité považujeme nejen současné hříchy levice, ale i připomenutí jejích hříchů z historie. Za přečtení stojí vzpomínky na vývoj ČSSD nebo reminiscence protestů proti okupaci v roce 1969. Nezbývá než popřát nám všem, abychom následující měsíc předvolební kampaně zvládli důstojně a zároveň úspěšně.

3

My všichni jsme Modrý tým Opět stojíme před zásadním volebním střetnutím. Střetnutím, které určí, jakým směrem se bude naše země dále ubírat. V sázce je mnoho a záleží hlavně na nás, jaký bude výsledek. Levicoví politici ukázali, že od nechvalně známého Paroubkova povolebního projevu se ničemu nenaučili a nic nezapomněli. Podařilo se jim ale přesvědčit více lidí, že komunisté už byli dost dlouho „v karanténě“ a mohou se dvacet let od pádu totality vrátit k moci. KSČM a ČSSD už si také vyzkoušely společné vládnutí v krajích a utužily své dlouhodobé strategické partnerství. Hrozba je bezprostřednější a silnější než před třemi lety. To si od nás žádá ještě větší nasazení, ještě více disciplíny a zejména ještě více jednoty. Nastávající volební souboj nerozhodnou najatí špehové a pseudoaféry, které bude náš soupeř vytahovat z klobouku. Ale nerozhodnou ho ani geniální sólisté s řadou vlastních nápadů a zlepšováků. Tento volební souboj bude totální bitvou, v níž nepůjde o detaily, o jednotlivá témata a výkřiky, ale o zásadní rozhodnutí „buď anebo“. V tomto souboji zvítězí ten, kdo přesvědčí více lidí o své schopnosti přinést v době krize řešení nejen pro tuto chvíli, ale hlavně pro budoucnost. Řešení pro všechny generace a všechny sociální vrstvy. Nestačí, že to řešení na rozdíl od soupeře máme. V oné totální bitvě nasadí ČSSD ještě více demagogie, ještě více lží a podpásových útoků, bude dávat ještě nesmyslnější sliby než před třemi lety. A opět bude mít k dispozici více finančních prostředků. Abychom uspěli, musíme zapomenout na individuální či regionální kampaně. To je plýtvání silami a prostředky, které navíc lidem ztěžuje orientaci v tom, co ODS vlastně prosazuje. Tato kampaň musí být na rozdíl od předcházejících přísně centralizovaná. Všichni, od řadových členů až po předsedu, se musíme řídit podle stejných not. ODS musí znít jedním hlasem. Musíme podřídit své individuální ambice jednotné prezentaci, srozumitelnosti a prosazování značky ODS. Porušení pravidel daných Výkonnou radou může v krajním případě vést i k vyškrtnutí z kandidátky. Mnozí se už dopředu snaží zpochybnit budoucí jednotu našeho poslaneckého klubu. Toho se nebojím. Nevidím a neslyším v ODS nikoho, kdo by vážně chtěl opakovat smrtící zkušenost z tohoto volebního období. Čeho se obávám, jsou chyby v kampani, které by pramenily třeba z dobře míněných snah a nápadů ji nejrůznějšími způsoby vylepšovat. Opravdu naléhavě žádám všechny členy ODS, aby potlačili netrpělivost a nervozitu a řídili se jednotnými pokyny a časováním kampaně. Chápu předstartovní horečku. Ale musíme mít na paměti, že atlet, který neudrží nervy na uzdě a vyrazí ze startovního bloku předčasně, je nemilosrdně diskvalifikován. Nedělejme proto zbytečně rychlé pohyby, vše jde podle plánu. V těchto volbách jde o hodně. A my si nemůžeme dovolit prohrát. Kvůli lidem, kteří v nás vidí záruku obrany svobody. Kvůli prosperitě a šťastnému životu našich dětí. Kvůli bezpečí pro tuto zemi a pokračování vývoje posledních dvaceti let. ODS pro mnoho našich spoluobčanů představuje naději pro budoucnost. O tom svědčí jak vývoj volebních preferencí, tak spontánní podpora veřejnosti. Tisíce dobrovolníků v Modrých týmech představují největší angažmá občanů v politice od roku 1989. To je skvělé. Ale není to záruka výhry. Rozhodující krok k ní musíte učinit vy. Vy jste náš skutečný Modrý tým. Každý z více než 32 tisíc členů ODS má svoji ohromnou cenu. Každý z vás může svým dílem přispět k vítězství. Sázím na vás a počítám s vámi. Naší nejsilnější zbraní nakonec není marketing, ale my sami. ODS je stranou pro aktivní lidi a je stranou aktivních lidí. To je naše ohromná síla. Jen musíme umět všechnu tu sílu využít a napnout jedním směrem. Takže: Společně po modré! Mirek Topolánek

4

VOLEBNÍ KAMPAŇ

Náš program vychází z reálných řešení, říká šéf kampaně Ivan Langer Program ODS má své jasné priority, strukturu. Když jsme se setkali s šéfem volební kampaně Ivanem Langerem, tak se „pilovala“ finální verze s tím, že samotní občané do ní ještě mohou vnést vlastní podněty a inspiraci. Dlužno dodat, že v té samé době již byla veřejnost zahlcena rozmanitými formami kampaně politických protivníků: billboardy s populistickými sliby lemovaly silnice a dálnice, štvavá negativní kampaň proti ODS sytila média… O to víc jsme se zajímali, co je těžištěm volební nabídky ODS. Ivan Langer se vyjádřil jak k marketingové, tak obsahové stránce kampaně.

6

ČSSD již drahnou dobu uplatňuje negativní formu kampaně, ale i zahraniční poradci ODS jsou považováni za specialisty právě na tuto formu předvolebního klání. Jak s ní hodláte nakládat? ODS rozhodně nestaví na negativní kampani. My musíme oslovit své voliče

hlavně kvalitním programem, tím, co opravdu chceme dokázat, schopností řešit problémy v jednotlivých oblastech. Právě to od nás lidé očekávají. Oprávněně chtějí vědět, jak budeme postupovat, pokud ve volbách zvítězíme. Na tom stavíme. Nicméně ale musíme umět důstojně a zároveň razantně odpovídat na negativní kampaň, se kterou přicházejí naši soupeři. Musíme se vypořádat s faktem, který potvrzují výzkumy i zkušenosti, že negativní kampaň má často na některý typ voličů větší účinnost než kampaň pozitivní. Přesto ve shodě s našimi americkými poradci trváme na tom, že nám nejde o to, jak vést negativní kampaň, ale jak na ni adekvátně reagovat. A opět zdůrazňuji, že naším těžištěm je představení pozitivního programu a řešení pro budoucnost české společnosti. Samozřejmě s ohledem na to, že jedním z klíčových témat bezpochyby zůstává vypořádání se s ekonomickou krizí a hledání východisek pro jednotlivé skupiny obyvatelstva.

Jak podle vašich, ať už dlouhodobých nebo aktuálních podkladů, konkrétní typy voličů jednotlivé styly kampaně vnímají a jak na ně reagují? Pravicová strana má a priori ztížené startovací podmínky, protože musí voličům své záměry racionálně vysvětlovat a volit k tomu vhodné prostředky. Populistické sliby či pouhé očerňování soupeře jsou vůči našim stávajícím i potencionálním voličům jasnou cestou k neúspěchu. Nicméně ještě v této souvislosti podotýkám, že to nevylučuje věcné a podložené poukazování na chyby politických soupeřů. Zaměříme se spíše na takové srovnávání, nikoli čistě negativní kampaň. S tím, že podstatným zůstává obsah vlastního programu a podložené argumenty. Voliči ODS, i ti potencionální, vyžadují přesvědčivé argumenty a srozumitelný koncept. Znamená to, že rezignujete na takzvanou emotivní formu kampaně? Ta bývá doménou levicových stran. Jak jsem už říkal, naši voliči vyžadují více

argumentace a nespokojí se jen s emotivními, jednoduchými hesly. Hledáme způsob, jak své návrhy srozumitelně vysvětlovat a zároveň racionálně vyvracet leckdy demagogicky emotivní útoky protivníka. V náznaku to ODS úspěšně použila před volbami do EP a přesně to hodláme rozvíjet dál. Samozřejmě ani naší kampani by neměl chybět důležitý emotivní rozměr. Na jaký typ voličů obecně se budete ve volbách především spoléhat, případně a jaké další chcete oslovit? V první řadě je to typický elektorát pravicových voličů, ale také významná část voličského spektra, která by mohla být ideám ODS otevřená. Určitě chceme oslovit například ty, které by mohl zajímat náš program pro aktivní stáří. Opět je postaven na racionální argumentaci a nabídce, která by jim mohla v rámci reálných ekonomických možností pomoci. Totéž platí pro skupinu mladých rodin, které se třeba zatím politicky nijak neangažují, ale byly by ochotni se přiklánět spíše k pravici. I pro ně máme připravený programový „balíček“, který by je mohl oslovit. Budete tyto skupiny a jejich oslovování nějak zásadně rozlišovat? Jenom v tom, že jim v rámci programu nabídneme podněty, které by se jich mohly týkat a mohly je zaujmout. V žádném případě nebudeme prezentovat něco, co ekonomicky „nevychází“, co by „stálo na vodě“. Jsme přesvědčeni, že pokud bychom nešli právě touto, byť náročnou cestou, tak bychom mohli část voličů ztratit. Jsou to lidé, které neodradí skandály, mediální kauzy ani bulvární klepy. Ale mohlo by jimi oprávněně otřást, pokud bychom selhali ve schopnosti racionální a ekonomicky podložené argumentace. S jakými novinkami, co se týče obsahu a forem kampaně, přicházíte? Letos přicházíme s něčím, co není v zahraničí ani v tuzemsku úplná novinka, jen se to používalo velmi povrchně, ne-li populisticky. To jest zapojení veřejnosti do podoby konečné verze programu. My jsme našli způsob, jak skutečně ohlas veřejnosti zpracovat a jak skutečně naslouchat názorům občanů. Na tom je založen projekt Program psaný s občany. Na internetu, ale i při setkání s kandidáty může veřejnost odpovídat na to, jak by si představovala pravicový program, co by tam nemělo chybět, co komu vadí. Jak neustále zdůrazňuji, není to populistická snaha předstírat, že

splníme jakékoli ekonomicky nereálné přání občanů nebo že touto cestou nahrazujeme absenci vlastních myšlenek. Je to zdroj inspirace, který může naši koncepci obohatit. Máme čas do 21. srpna, kdy připomínky, náměty a nápady budeme schopni zapracovat do finálního znění programu, který představíme 31. srpna. Když mluvíte o posledním srpnu, nabízí se otázka, proč a zda bylo správné toto načasování, když billboardy zejména ČSSD se už na občany „valí“ ze všech stran… My jsme v tomhle ohledu postupovali tentokrát zcela záměrně trochu jinak než v předchozích volbách a hlavně oproti tomu, co praktikuje konkurence. Souvisí to i s tím, že chceme postupovat co nejvíce profesionálně a efektivně. I proto jsme přibrali zahraniční poradce. Ti nám potvrdili, že volba načasování i forem kampaně je správná. Včetně toho, že nebudeme konkurovat „oranžovým billboardům“ všude v ČR a několik měsíců zaplavovat občany plytkými informacemi. Určitě budeme vidět i na venkovních plochách, na dálnicích. Ale jádro kampaně bude směrovat ke klíčovým cílovým skupinám a formám oslovení, které jim vyhovují. U mladých lidí je to rozhodně hlavně internet. V Čechách to zatím nebylo běžné, ale dostupné závěry sociologických šetření i zahraniční výzkumy nás povzbuzují v tom, že jsme se rozhodli správně. Dalším aspektem je, že bychom považovali za kontraproduktivní aroganci rozjet v období ekonomické krize supernákladnou, megalomanskou kampaň. Velmi často ovlivní efektivitu kampaně i následné vnitrostranické vazby, schopnost spolupracovat se zástupci regionů – jak co se týče skladby kandidátek, tak spolupráce v předvolebním období. Našli jste nějaký „recept“? ODS určitě má na svých kandidátkách silná jména a má v tomhle ohledu co nabízet. Důležitější ovšem je, aby nejen ti, co na těch kandidátkách jsou, ale i členská základna a všichni podporovatelé prokázali v předvolebním boji svoji vlastní aktivitu a přispěli k volebnímu výsledku. Je zřejmé, že dopad kampaně se tím znásobí. Chceme zapojit členskou základnu i podporovatele více, než tomu bylo kdy v minulosti. V předchozích volbách jsme často pozorovali, že se i naši členové stydí hlásit se k programu ODS, natož třeba rozdávat letáky. Doufám, že tentokrát to bude jinak a snažíme se na

tom pracovat. Všechny o takovou spolupráci žádáme, jsme jim za to předem vděční, chceme, aby na těch mítincích byli a byli i součástí celé kampaně. Aby to brali za svoji vlastní věc. Jakým způsobem se tedy snažíte „vtáhnout“ lidi z regionů do kampaně? Hodně chceme stavět na volebních internetových stránkách. Na nich chceme zachovat jednotnou tvář strany a zároveň poskytnout obrovský prostor pro prezentaci jednotlivých regionů. Jednak právě internet je cestou, jak oslovit mladé lidi, jednak bez jejich zapojení a regionální spolupráce nemůžeme dobře poskládat celkový obraz ODS a toho, co nabízíme. Co považujete z poslední doby za překvapivý marketingový tah pro volby, ať už u nás nebo i v zahraničí? Myslím, že takovým úspěšně překvapivým momentem byla letní kampaň v Chorvatsku. Turisty nenaštvala, ale pobavila. Takže se nám to podařilo. V kampani, v Čechách zvláště, totiž každý úsměv a odlehčení dělá divy. Bohužel, ke každé předvolební kampani vesměs patří i „podpásovky“, neférové útoky. Co byste v té souvislosti konkrétně zmínil? Pokud zůstáváme v českých podmínkách a krátkm časovém horizontu, tak nelze nezmínit mediálně prezentované podvržené dokumenty nebo špiclovské fotografie. To jsou pro mě ilustrativní ukázky „podpásovek“, ať už za nimi stojí kdokoli. –red–

Hlavní principy kampaně ODS ■ nabídka reálného a pozitivního programu, jeho věcné vysvětlování ■ důraz na reálné ekonomické možnosti a řešení problémů v jejich rámci ■ prvky nikoli negativní, ale srovnávací kampaně ■ cílené oslovování jednotlivých skupin obyvatelstva ■ maximální zapojení regionálních představitelů ODS, podporovatelů i celé veřejnosti ■ důraz na internet, zejména co se týče oslovování mladých lidí

7

Foto: CPA, Eduard Erben

ŠKOLSTVÍ

České školství je stále na křižovatce Walter Bartoš

T

ěžko by se našel někdo, kdo by pochyboval o významu vzdělávání nejen jako přínosu pro jednotlivce, ale i z hlediska celkové prosperity společnosti. Proto patřilo školství od počátku devadesátých let k prioritám každé české vlády. Byť leckdy pouze proklamativně. O to víc v této souvislosti vyznívá poněkud paradoxně fakt, že poté, kdy se během několika málo let v čele rezortu vystřídalo šest ministrů, konstatoval v roce 1997 ve svém klíčovém dokumentu ten sedmý, E. Zeman, že „školství je na křižovatce“. Poukázal na celou škálu zásadních problémů: absenci racionálního systému financování vzdělávání, chaos kolem pojetí odborného a zvláště vyššího odborného školství, potřebu kurikulárních změn, na riziko vysoké neúspěšnosti maturantů v některých oborech a typech vzdělávání v případě zavedení centrálně zadávaných zkoušek… To vše mělo být výzvou k řešení. Mělo, ale „skutek utek“. Výsledkem je, že školství na pomyslné křižovatce zůstává.

S jakými chybami bývalých vlád se potýkáme?

8

Pravda, něco se přece jen změnilo. Bohužel, ne vždy k lepšímu: Sociální demokracie zrušila odvětvové řízení, aniž by byly současně vytvořeny rozumné nástroje pro nový model. Za vlády ČSSD byl

v roce 2004 přijat s rozdílem jediného hlasu nový školský zákon, jehož principiální vady nemohou napravit schválené ani chystané novely. S obdobným efektem byl přijat i zákon o pedagogických pracovnících a zákon o institucionální výchově. Vzrostl počet vyšších odborných škol, aniž by bylo vyřešeno jejich postavení a role v kontextu celého systému. Tzv. normativní financování školství je stále spíše výsledkem add hoc rozhodnutí než reflexí racionálních ekonomických úvah. Z výroků o podpoře učitelů by už mohl být vydán román. A výsledek? Zvýšení tarifů, kompenzované omezením prostředků na pohyblivé složky mezd. V praxi to znamená preferování věku, nikoli výkonu a kvality. Nesčetné debaty se vedly rovněž o kurikulární reformě. A jaký je dnešní stav? Nejvíce zřetelnou změnou je nárůst byrokracie. A jak se za dvanáct let pokročilo s novou podobou maturit a omezením souvisejících rizik, která byla známá už před dvanácti lety? Kvůli letošním „zeleným“ změnám pohasla šance, že alespoň tento problém bude v rámci posledního dvouletého odkladu zavedení „státních maturit“ vyřešen. V příštím roce kvůli tomu hrozí dosti fatální fiasko. Nejen proto, že problém tzv. soustředěné neúspěšnosti, varovně popsaný v roce 1997, se ještě prohloubil. Zároveň totiž také přetrvávají již tehdy

formulované nedostatky v sektoru vysokých škol včetně otázek kolem výše a forem podpory vědy a výzkumu.

Existuje i za této situace pozitivní řešení? Ano. Nicméně jen při splnění alespoň dvou podmínek. Tou první je uvědomění si, že není za pět minut dvanáct, ale minimálně půl hodiny po dvanácté. Související podmínkou pak je opravdová, nikoli jen proklamativní politická vůle skutečně dospět ke klíčovým rozhodnutím a realizovat systémové změny. Navíc v situaci ekonomické recese. Obě podmínky je ODS připravena naplnit za předpokladu, že po volbách získá dostatečně silný politický mandát a bude se po dvanácti letech moci přímo podílet na řízení resortu.

Jaké konkrétní změny je ODS připravena realizovat? Především, podle úsloví o rybě a nelibé vůni počínající od hlavy, je nutné se v první řadě zaměřit na samotné ministerstvo. Musí být štíhlejší (za posledních dvanáct let se zdvojnásobil počet jeho zaměstnanců) a akceschopnější. Dokončen a realizován musí být projekt reformy terciárního vzdělávání. K tomu neodmyslitelně patří včlenění vyšších odborných škol do tohoto sektoru vzdělávací soustavy, naplnění navrhovaného

způsobu finanční podpory studentů a současně jejich participace na úhradě získaného vzdělání. Zavedeny musí být i změny financování vědy a výzkumu, které omezí vliv lobbistických tlaků. Dále je nutné prosadit zásadní změny tzv. školského zákona, přesněji řečeno zákona o vzdělávání, s cílem omezit na jedné straně nadbytečné regulace, na straně druhé pak zpřesnit podmínky, za kterých má být vzdělávání poskytováno. Současně je nutné omezit zbytečnou byrokracii. A protože kvalita vzdělávání je závislá především na učitelích a vedení škol, je nutné směrovat podporu tímto směrem. Zásadní změny je nutné provést i v oblasti financování mateřských, základních a středních škol. Cílem musí být jednak spravedlivý a „rovný“ systém podpory vzdělávaných, jednak taková výše prostředků ze státního rozpočtu, aby odpovídala ekonomické náročnosti poskytování služeb, které jsou školy povinny zajistit.

A co se státní maturitou? I když princip zavedení tzv. společné části maturitní zkoušky je nepochybně správný, nezbývá než termín jejího zavedení znovu odložit. Amatérismus Liškova vedení ministerstva a letošní zavedení změny „logistiky“ jsou totiž příčinou vážných rizik: Neexistují detailní procesní schémata ani dostatek pilotně ověřených testových otázek. Přesto se vyhlašují výběrová řízení na služby a zajištění vybraných činností. Proto by bylo hazardem takto komplikovaný projekt, který může mít vážné dopady na zhruba 100 tisíc žáků, spustit. Navíc za situace, kdy ambicí maturitní generálky není a nemůže být ověření všech procesů a subsystémů tak, jak by měly probíhat v „ostrém“ termínu.

Máme tedy šanci, že školství vykročí z křižovatky? Jsem přesvědčen, že ano. Situace je příliš vážná na to, abychom ji mohli bagatelizovat a neřešit. ODS byla a je připravena se s uvedenými problémy vyrovnat a nabízí i pro školství perspektivní program. Ostatně již Modrá šance obsahovala základní rámec cílů a úkolů. Výsledky voleb a povolební koaliční ujednání však nakonec svěřilo řízení rezortu Straně zelených. Dodávám, že ke škodě věci. A pokud příští volby rozhodnou lépe, má ODS šanci schopnost gordický uzel problémů školství rozetnout. autor je garantem programu ODS za oblast školství

Jak to vidím z pohledu zástupce soukromého školství Mgr. Radim Jendřejas člen Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska a manažer Trojského gymnázia Svatopluka Čecha Vzhledem k faktu, že se od dob ministrování E. Zemana bude po volbách chystat do křesla již sedmý ministr, je na čase, aby konečně „vyjel z křižovatky“. Po zkušenostech, které jsem získával šestnáct let jako ředitel a nyní manažer soukromého gymnázia, však mám jisté obavy: Totiž aby nedojel s velkým kamiónem (tak vidím metaforicky dnešní školský systém) po úzké silnici někam k viaduktu s nízkým průčelím, kdy dál projet není možno a otočit se zpět už vůbec. Střední školy jsou na tom z mého pohledu ještě snad nejlíp. Dokázaly se poměrně slušně vyrovnat s ne zrovna nejlepším zákonem, úspěšně do svého systému zakomponovaly desítky mnohdy nesmyslných vyhlášek, nařízení a metodických pokynů a ve výsledku fungují docela dobře. Mají totiž jednu nespornou výhodu proti školám základním – jejich žáci (s výjimkou nižšího stupně víceletých gymnázií) neplní povinnou školní docházku a studují na základě dobrovolného výběru (i když i toto konstatování je diskutabilní, protože mnohdy se jedná spíše o výběr rodičů). Každopádně další „ranou“ byla složitá vyhláška o přijímání žáků, která funguje v praxi od letošního roku. Pakliže mnohé střední školy úspěšně obcházely předchozí vyhlášku s jednou možnou přihláškou, předpokládám ještě úspěšnější obcházení s momentální možností tří přihlášek. S tím bychom se měli pokusit něco dělat. Zároveň se obávám, že můj optimismus ohledně solidního fungování středního školství brzy vezme za své kvůli systému nových maturit. Copak neexistují kolem nás osvědčené systémy, na základě kterých lze výsledky studentů solidně srovnávat? Líbil by se mi například model dolnosaské maturity, který je spravedlivý a nezatěžuje školy ani stát tolik jako model z dílny Centra pro státní maturitu. Na mnoha školách již spustili výuku dle vlastních vzdělávacích programů. Honosně to nazýváme „reformou“. Podle mě tam, kde probíhala atraktivní výuka už dříve, bude probíhat i nadále. Takový vzdělávací ústav nebude mít nouzi o žáky, kteří budou mít velkou šanci se úspěšně uplatnit. A „zakonzervovaným“ školám naopak nepomůže ani svěcená voda, natož nový vzdělávací program. Osobně vidím jako hlavní posun pro všechny školy bez rozdílu zřizovatele a typu možnost vystupovat jako právní subjekt. Hlavní odpovědnost a rozhodování je na řediteli, který získal možnost vybrat personál, se kterým realizuje odpovídající vzdělávací program. Pokud mu někdo z venku hází klacky pod nohy, není to efektivně fungující právní subjekt. Děje-li se tak zevnitř, musí to vyřešit sám – ve prospěch školy. Jakmile to nezvládne, musí být nahrazen. Kdo že to posoudí? Měla by tak činit školní inspekce, ale bohužel nemá při kontrole školy dost času a během týdne se dá sehrát dobrá komedie. V každém případě přeji novému ministru, ať už vzejde z jakýchkoliv politických vod, aby ministroval podle selského rozumu a občas zašel do nějaké školy a zjistil, co ji opravdu trápí. Sedmý polistopadový ministr to dělal a dovedl školství na křižovatku. Bude-li to dělat nyní čtrnáctý, snad se mu podaří úspěšně z křižovatky vyjet správným směrem. Takže reformujme dál, ale zůstaňme nohama na zemi a zachovejme si jasnou hlavu!

Markéta (17 let) studentka obchodní akademie Já ani většina mých kamarádů jsme rozhodně kvůli maturitám nemanifestovali. Možná je to chyba, ale mě se zdá, že to je spíš divadlo. Že to neovlivní ani naší celkovou vzdělanost ani stresy z maturitních zkoušek. Moc nevěřím, že všichni ti, kteří se tak přesvědčivě rozčilovali a nechali se natáčet, skutečně prožívají nutnost mít už teď jasné okruhy, otázky.

David (18 let) gymnazista Pořád se volá po tom, aby mladá generace byla angažovaná, aby se zajímala o politiku a veřejné dění. To, že se zajímáme o koncepci poskytovaného vzdělání, považuji za důkaz, že nejsme až tak laxní. O různých systémech školství a následných možnostech uplatnění by měli diskutovat všichni, kterých se to týká včetně samotných studentů.

9

DAŇOVÁ POLITIKA

Scestné předvolební recepty ČSSD: daně jako tresty

Martin Kocourek

F

akt, že ČSSD (společně s KSČM) nemá v oblibě úspěšné lidi, je dnes už v podstatě veřejným tajemstvím. Potvrzují to i poslední předvolební recepty ČSSD na selektivní zvyšování daní od ročního příjmu 1,2 mil. Kč ročně (zvýšením sazby z 15 % na 38 % a zvýšením stropů na sociální a zdravotní pojištění o polovinu). Prostřednictvím daní si to tak ČSSD chce s úspěšnými jedinci opětovně vyřídit a za jejich – z pohledu ČSSD asi nadměrné – pracovní aktivity a příjmy je daňově ztrestat. Stejně tak budou nově daněmi ztrestáni ti, kteří po svých nejbližších zdědí majetek za více jak 10 mil. Kč. Budiž, je to sice určité latentní navázání ČSSD na komunistickou tradici třídního boje, tentokrát vedeného nikoliv mocenskými, ale daňovými parametrickými nástroji, nicméně otázky výše daní jsou vždy legitimním předmětem voleb.

Rozpor s platnou daňovou i trestní legislativou

10

Aby se však toho v oblasti daní nedělo z pohledu socialistů málo, navr-

hují též nově – v rámci tzv. boje s „nepoctivostí a daňovými podvody“ – do daňové legislativy doplnit ustanovení, podle kterého finanční úřad může toho, kdo si pořídí movitou věc za více jak 2 mil. Kč, resp. kdo si pořídí nemovitost za více jak 10 mil. Kč (ale jen majetek evidovaný ve veřejných registrech), vyzvat k předložení majetkového přiznání. V rámci tohoto přiznání bude muset dotčená osoba „doložit původ příjmů“ ze kterých pořízení vymezeného majetku financovala. Na „nedoložené příjmy“ by pak finanční úřad mohl uvalit daň ve výši 76 %, resp. u osoby, která byla odsouzena za závažné trestné činy, by pak tato daň mohla činit 100 %. Tato změna daňové legislativy by měla platit pouze pro nově pořízený majetek a pravděpodobně až od roku 2011. Na první pohled a poslech tento návrh jistě zaujme, protože je jednoduše představitelný (dům, auto atd.) a je z něj cítit ráznost a bolestná výše postihu, nicméně na druhý pohled se to tak už může jevit jen méně informo-

vanému člověku. Zmíněný návrh ČSSD má totiž nejedno úskalí. Pokud je návrh míněn jako nástroj proti daňovým únikům (resp. trestnému činu zkrácení daně), potom tento návrh není kompatibilní, ale spíš duplicitní nebo v konfliktu se stávající daňovou a trestní legislativou, která stejné typy a výše sankcí umožňuje již dnes.

Návrh sociální demokracie je návrat k presumpci viny? V čem je ale návrh ČSSD zcela průlomový, je fakt, že do daňového (nebo proboha i trestního?) práva nově zavádí „čistý princip presumpce viny“, neboť „dokazovat musí podezřelý (obžalovaný), nikoliv jeho žalobce“, což je v naprostém rozporu s principy právního státu. Podezřelý (obžalovaný) tak bude každý, kdo si koupil určitý typ majetku v určité výši, a tři roky bude čekat, jestli mu přijde obsílka z finančního úřadu. Ale ten, kdo si koupil jiný majetek a případně ještě dražší (obrazy, šperky, starožitnosti apod.) pode-

zřelý nebude. Tedy – domy a auta jsou pro ČSSD podezřelé komodity (na co pak je „šrotovné“ a podpůrné programy pro bydlení?). A ti, co si koupí auto za 1,9 mil. Kč a dům za 9,9 mil. Kč? Ti budou podle ČSSD „bezúhonní“ a mohou být v klidu. Anebo také ne. Kde je záruka, že po volbách nebo až si „přátelé (z) ČSSD“ domy a auta dokoupí, což má být asi do roku 2011, nebudou ze strany ČSSD sníženy meze hodnot na desetinu a vztaženy na všechen majetek, a že pak podezřelí a v rukou byrokracie budeme nakonec úplně všichni? Další zajímavou otázkou též je, jak se „doložitelné příjmy“ budou metodicky posuzovat. Jak budou posuzovány výdaje na obživu a provoz domácnosti? Nebo bude metodickým návodem např. pověstné: „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, kdo z vás to má…“, tj. dokládání příjmů ze strany expremiéra za ČSSD J. Paroubka. Nebo bude metodicky správné vycházet ze slov exministra financí za ČSSD B. Sobotky: „Já nemám žádné zvláštní záliby. Ani moje manželka. Když jsem byl ministr, měl jsem skoro všechno hrazené, takže jsme opravdu neměli téměř žádné výdaje." Anebo je nejlepší udělat „obchod století s akciemi“, jako se to povedlo expremiérovi za ČSSD S. Grossovi? Dalším otazníkem kolem návrhu je, která množina fyzických osob bude „podezřívána“. Budou to pouze občané ČR? A cizozemci podezřelí nebudou? Tak to alespoň bossům z Moskvy a Kyjeva ubude konkurence a možná dokonce i klesnou ceny vybraného majetku. Anebo cizozemci budou podezíráni také? Tak to se mají vysocí manažeři ze zahraničí na co těšit: vysoké daně, zvýšené stropy, a pokud si koupí dražší auto, tak ještě budou případně „podezřelí z nedoložení příjmů“. Otevřená zůstává rovněž otázka, co se vlastně bude do zmíněných limitů počítat? Kupní cena jako taková nebo jednorázová platba (např. vinkulace)? Co když si dvoumiliónové auto vezmu na leasing a dům na hypotéku? Budu muset finančnímu úřadu prokazovat, že mám prostředky na leasingové nebo hypotéční splátky i do budoucna? Co když u finančního úřadu – narozdíl od banky – neuspěju? Zdaní mi finanční úřad („FÚ“) mé „budoucí nedoložené příjmy“ nutné ke splacení

nabytého majetku 76 %? Absurdní? Ano, jako celý návrh a jeho autoři. Nejvíce znepokojivá je dikce oprávnění pro finanční úřady, neboť z návrhu ČSSD plyne, že FÚ „by mohl“ (nebo nemusel?) osobu vyzvat, aby prokázala, že na nákup majetku použila „doložitelné příjmy“ a „nedoloženou část příjmů“ „by mohl“ FÚ (nebo nemusel?) zdanit sankční sazbou ve výši 76 %. Je tedy zřejmé, že návrh ČSSD naopak daňový systém a správu ještě více komplikuje a paradoxně – při vší úctě k finančním úřadům – vytváří další prostor pro papírování, formuláře, razítka a potvrzení, a tím pádem zejména pro korupci.

Třeba se dočkáme i zákazu zpívání jako v pohádce Závěrem je možné již jen shrnout, že pokud ČSSD opravdu myslí svůj návrh na „zdaňování nepoctivosti a da-

ňových podvodů“ vážně, tak jen potvrzuje, že její návrhy jsou jen teatrální, nedomyšlené, diskriminační, ale zejména protisystémové. Daně totiž nemají trestat, ale motivovat, sloužit nebo regulovat. Určitě ale daně nemají nahrazovat nebo být součástí trestního zákona. Ale od současné ČSSD se nedá snad ani nic jiného čekat, neboť její vize budoucnosti naší společnosti je postavena na preferenci průměrnosti, šedi státu a jeho všemocné byrokracii a atmosféře podezírání, kriminalizaci a trestání úspěšných a aktivních. V nadsázce jsem jen zvědav, kdy ČSSD podá návrh na zákaz zpívání, jak tomu bylo v Půlnočním království z věhlasné Pyšné princezny. A pokud nebudeme odpovědně volit, tak se obávám, že to prosadí společně s komunisty hned po volbách... autor je ekonomický expert ODS

Podstata některých daňových návrhů ČSSD ■ Selektivně by se zvýšily daně lidem, kteří mají vyšší roční příjem než 1,2 mil. Kč: 15% sazba by u těchto příjmů vzrostla na 38%. Zároveň by se o polovinu zvýšil strop sociálního a zdravotního pojištění. ■ Nově by byli zdanění ti, kteří po svých nejbližších zdědí majetek v hodnotě nad 10 mil. Kč. Rozpor s daňovou i trestní legislativou. ■ Daňová legislativa by byla doplněna o ustanovení, podle kterého by finanční úřady (FÚ) mohly kohokoli, kdo si pořídí movitou věc za více než dva mil. Kč nebo nemovitost za více než 10 mil. Kč vyzvat k předložení majetkového přiznání a doložení původu příjmů. Na „nedoložené příjmy“ by pak finanční úřad mohl uvalit daň ve výši 76 %. FÚ by mohly povolat „vybranou osobu“ k doložení příjmů ve lhůtě tří let.

V čem by bylo naposledy zmíněné ustanovení o pravomoci finančních úřadů vyžadovat doložení příjmů v uvedených případech diskutabilní a právně neakceptovatelné ■ Návrh zavádí „čistý princip presumpce viny“, neboť „dokazovat musí podezřelý (obžalovaný), nikoliv jeho žalobce“, což je v naprostém rozporu s principy právního státu. ■ Striktní stanovení výše pořízených movitých věcí či nemovitostí, kdy se někdo stává „podezřelým“, je nesystémové a diskutabilní: Na ty, co si koupí auto za 1,9 mil. Kč a dům za 9,9 mil. Kč, by se ustanovení nevztahovalo. ■ Libovůle FÚ, zda a od koho si daňové přiznání a doložení příjmů vyžádají, rozšiřuje míru byrokracie a prostor pro korupci. ■ Otázkou zůstává, jakou „metodikou“ by se „doložitelné příjmy“ posuzovaly? ■ Týkalo by se ustanovení i cizinců působících v ČR a jakým způsobem by se výše jejich příjmů ověřovala?

11

VARIANTY VOLEBNÍCH SYSTÉMŮ

Změna voleb čeká na novou Sněmovnu Petr Tluchoř

N

evalte nám klíny do hlavy. I tak reagoval před létem Zdeněk Škromach na návrh volebního zákona připravený vládou Mirka Topolánka. Se svými spolustraníky potvrdil strategii ČSSD zamezit jakýmkoliv změnám volebního systému. Hlavně proto, že dávají tušit omezení síly komunistů, se kterými Jiří Paroubek počítá v roli koaličního spojence. Sociální demokraté a komunisté zametli zákon pod stůl. Diskuse o reformě volebního systému nás tedy čeká až po volbách a měla by být jednou z našich priorit.

Řecký systém jako kompromis Navrhovaná novela odpovídala zadání, které bylo přijato vládní koalicí. Systém voleb do Poslanecké sněmovny měl zůstat v souladu s Ústavou poměrný. Měla být ale oslabena současná nerovnost hlasů mezi odlišně lidnatými kraji a dojít k většímu zrovnoprávnění menších stran. Zároveň se ale počítalo se zavedením většinových prvků, které by usnadnily vytvoření stabilních koalic a vlád. Zvolen byl nakonec tzv. řecký systém, který by do našich volebních pravidel přinesl následující novinky: Hlasy by se rozdělovaly ve dvou kolech, v prvním by se většina mandátů připisovala stranám podle regionálních výsledků tzv. Hagenbach-Bischoffovou metodou. Ze zbytku hlasů by měl prospěch vítěz voleb. V řeckém modelu totiž nerozdělené hlasy připadají vítězné straně nebo jsou přiřazeny vítězům v jednotlivých regionech. My jsme logicky počítali s bonusem na celostátní úrovni. Zároveň by lehce posílily menší strany. Šlo o první pokus o ucelenou reformu volebního systému od roku 2000. Tehdejší úprava byla výsledkem dohody ODS a ČSSD a jejím hlavním cílem bylo posílit zisk větších stran. Tvůrci této koncepce ale narazili u Ústavního soudu, který některá ustanovení zrušil. Věřím, že u řecké varianty by k takové situaci dojít nemělo, protože systém poměrného zastoupení dostatečně naplňuje účel spravedlivého dělení hlasů a při bonusu kolem 10 mandátů je dostatečně ústavně konformní.

Čtyři možnosti změny

12

Vidím čtyři cesty na změnu volebního systému. Tou první by byl systém relativní

většiny, tedy jednokolový většinový. To lze realizovat z hlediska průchodnosti jedině v rámci dohody nejsilnějších stran – ODS a ČSSD. Podmínkou je ústavní většina ve Sněmovně i v Senátu. Rizikem je špatně odhadnutelná reakce voličů, relativně silná pozice KSČM a šance ideově neukotvených seskupení, jako jsou „Železní“, „Bobošíkové“, „Fischerové“. Druhou variantou je systém absolutní většiny, tedy dvoukolový většinový. I ten by mohl umožnit vznik většinových vlád. Jsem však přesvědčen, že takový krok je zcela nepřijatelný pro KSČM, a tedy by se s ním složitě vyrovnávala i „paroubkovská“ ČSSD, která by se jeho podporou připravila o možného koaličního partnera. Obě varianty se změnou Ústavy by jistě mohly zahrnovat širší snahu o nové vyvážení celého systému, tedy zejména způsob volby do Senátu. Další cesty nepočítají s ústavní změnou, a musí tedy respektovat zásady poměrného zastoupení ve smyslu nálezů Ústavního soudu. Třetí cestou je návrat k myšlence z let 1998–2002, tedy zdůraznění role velkých stran posílením většinových prvků. Mohlo by se jednat opět o velikost a počet volebních obvodů. V tomto případě by bylo nutno nalézt řešení na samé hranici nálezu Ústavního soudu, případně se pokusit o menší změnu Ústavy, která by tuto hranici posunula. Tuto cestu považuji za nejméně vhodnou a téměř nepřijatelnou. Čtvrtou a dle mého názoru nejreálnější cestou změny je posílení „poměrnosti“ volebního systému s uplatněním nějaké formy „prémie pro vítěze“. Z navrhova-

ných variant, zejména s ohledem na srozumitelnost pro voliče, preferuji právě onu tzv. řeckou variantu. Z modelových propočtů se pak ukazuje, že by takové řešení mohlo splnit hlavní cíl změny volebního systému, tedy vznik stabilní vlády. Například v roce 2006 by koalice ODS+KDU-ČSL+SZ disponovala 108 mandáty (dnes 100). I zde je možno uvažovat o dílčí novele Ústavy, a tak možnosti výraznějšího zvýhodnění vítěze. Osobně bych pak navrhoval nahrazení Hagenbach-Bishoffovy formule Hareovou kvótou, která zvyšuje počet mandátů nerozdělených v prvním skrutiniu a možnost vzniku většinové koalice.

Elektronické hlasování Nastíněná změna volebního systému spolu s dalšími rozumnými reformami by měla zajistit, že vláda již nebude vydíratelná jednotlivými poslanci a její existence nebude záviset na tolik přetřásaných „přeběhlících“, kteří se vynořili v podstatě po každých volbách. Za samozřejmost v souvislosti s uvažovanými ústavními změnami považuji také diskusi o zavedení možnosti korespondenčního hlasování pro naše zahraniční krajany a přípravu elektronického hlasování. Podle posledních průzkumů by možnost elektronickým hlasování uvítalo kolem tří pětin lidí. Z praxe již mají zkušenosti s ektronickým hlasováním Velká Británie, Estonsko či Švýcarsko. Nutné je zabezpečení systému proti manipulaci výsledků a ochrana osobních dat. autor je předseda poslaneckého klubu ODS

NÁZOR

Antikomunismus bude mít vždy smysl Přemysl Sobotka

N

evím opravdu, zda jsem naivní či krátkozraký já a nebo různí liberální a levicoví intelektuálové a filozofové, kteří se nás stále snaží přesvědčit o tom, že antikomunismus je dnes již „nemoderní“. Prý je vyčpělý a lze jej považovat, například podle názorů Václava Bělohradského, prakticky již za „velké prázdno“ a důvod k hrdosti nebýt antikomunistou. Vždy jsem si naopak myslel, a tento názor chci zastávat i nadále, že pokud chce být někdo demokratem a slušným člověkem, musí být stejným dílem antifašistou i antikomunistou. Jako lékař znám situace, kdy musí být někdy vážně nemocnému či těžce zraněnému člověku v zájmu zachování jeho života amputována jedna noha. Nechápu však, proč by měl zcela zdravý člověk (myslím fyzicky i duševně) stát pouze na jedné noze ve světě populismu, demagogie, násilí a totalitních režimů. Komunistické a fašistické ideje i jejich uplatňování v praxi vykazují mnoho otřesných podobností, svědčí o společné nedemokratické a nehumánní podstatě. T. G. Masaryk, Karel Čapek či Josef Pekař již ve 20. a 30. letech minulého století řekli jasně a srozumitelně, proč se stranit komunismu a jeho revolucím. Praxe třídního boje se navíc po roce 1948 ukázala mnohem krutější, než byly jejich jasnozřivé názory. I moji rodinu postihla komunistická zvůle v letech 1948 i 1968 a stejně smutné je vzpomínání na nekonečnou řadu mých kamarádů, přátel, spolužáků, kolegů, sousedů a hlavně všech popravených a žalářovaných politických vězňů, kdy jsem viděl, jak jim život ničí komunističtí demagogové a jejich aktivní poskoci z různých organizací Národní fronty. Když dnes opět slyším prakticky neměnné nestydaté rudé a oranžové výzvy plné třídní nenávisti, nejsem schopen pochopit způsob uvažování těch, kteří jsou hrdí na to, že nejsou antikomunisté. Jako demokrat sice toleruji (či snažím se přehlížet) akademické blouznění lidí typu Václava Bělohradského

o prázdnotě a zbytečnosti antikomunismu, ale na druhé straně mne velice svrbí jazyk v touze tyto lidi požádat, zda by místo našich kaváren a univerzitních poslucháren nešli na nějaký čas hlásat svá moudra třeba do Korejské lidově demokratické republiky či na Kubu. Oni by mne však určitě neposlech-

li, protože moc dobře vědí, že v KLDR není již dlouho co jíst a na Kubě podle posledních zpráv došel dokonce i toaletní papír… Co říci na závěr? Každý – ismus je neslučitelný s demokracií, a proto jsem a zůstanu antikomunistou. autor je předseda Senátu PČR

13

EVROPSKÝ PARLAMENT

Díky nové frakci bude Česko v Bruselu více slyšet

O

14

DS vytvořila spolu s britskými konzervativci a dalšími politickými subjekty novou europarlamentní frakci Evropských konzervativců a reformistů. Získáváme tím větší vliv v rámci Evropského parlamentu (EP), a bude tak možné lépe prosazovat program ODS a zájmy českých občanů. Zájem médií i útoky konkurenčních stran dokládají, že je nová frakce vnímaná jako výrazný politický prvek. Již se to projevilo prvním bezprecedentním krokem, když ostatní frakce odepřely novému uskupení možnost obsadit svým kandidátem (Polákem M. Kaminskim) post místopředsedy EP, byť na něj měla nárok. Místo Kaminského byl zvolen „trojský kůň“, britský konzervativec McMillan-Scott, který ovšem kandidoval na vlastní pěst, a za tuto neloajalitu byl poté z britské delegace vyloučen. Známý polský politik Kaminski pak byl jednomyslně zvolen předsedou frakce. Mimochodem se tak stalo v historii Evropského parlamentu poprvé, kdy v čele některé z parlamentních frakcí stojí někdo z „nové“ členské země. Následně se začaly množit osobní útoky právě na Kaminského, padají nesmyslná obvinění z homofobie či antisemitismu (!). Připomeňme tedy, že jádrem nové frakce jsou tři úplně normální politické strany: Vedle ODS, o jejímž standardním demokratickém charakteru snad nepochybují ani její

domácí odpůrci, je to britská Konzervativní strana, nejstarší demokratická strana v Evropě. A do třetice jde o polskou stranu Právo a spravedlnost (PiS), spojenou s osobou stávajícího prezidenta Kaczynského. Ano, PiS je strana národně a konzervativně orientovaná, proto reflektuje odlišný postoj např. ke gay a lesbické problematice (registrované partnerství), který vychází z odlišných historických, kulturních i náboženských reálií obou zemí.

Jan Zahradil

né frakce EPP (Evropské lidové strany), seděl v něm (a stále sedí) také předák organizace, trvale vznášející majetkové a právní nároky vůči ČR – předseda sudetských Němců Posselt. S úlevou konstatuji, že v našem novém euroklubu nikdo takový není. Naopak naši polští kolegové z PiS byli vždy našimi nejpevnějšími spojenci, pokud šlo o to čelit snahám o revizi poválečné denacifikační legislativy (tzv. Benešovy dekrety).

Strach z nového „hráče“ Důvěryhodní spojenci Ve frakci je také jedním poslancem – mimochodem velmi úctyhodnou osobou, bývalým ministrem financí – zastoupena také lotyšská vládní strana Za vlast a svobodu. Ta, stejně jako většina ostatních lotyšských politických stran, si každý rok připomíná oběti 2. světové války při boji proti Sovětům. A v Pobaltí je prostě tradice vnímání událostí 2.světové války jiná, než ve střední Evropě. Litva, Lotyšsko a Estonsko byly v roce 1940 okupovány a násilím připojeny k Sovětskému svazu. Zkušenosti s roční vládou sovětů vedly k tomu, že Estonci a kupodivu i dříve protiněmečtí Litevci a Lotyši považovali tehdy příchod německé armády za šanci, jak obnovit nezávislost. To se dodnes odráží i v jejich přístupu ke vzpomínkách na toto období. V této souvislosti stojí za zmínku toto: když byla ODS v minulosti součástí moc-

Ve sporech o novou frakci ale ve skutečnosti o tyto věci vůbec nejde. Je to prostě mocenský boj. Nový hráč na evropském politickém poli by mohl být nevítanou konkurencí pro zaběhané struktury Evropského parlamentu, navyklé si po léta dělit vliv podle modelu skryté „velké koalice“. Především však představa nové frakce o budoucnosti EU je na hony vzdálena dnes většinové centralistické eurofederalistické doktríně. Pokud by nová frakce s tímto konceptem dlouhodobě uspěla, znamenalo by to těžkou ránu jak pro evropské socialisty, tak pro evropské lidovce. Proto jsme a ještě budeme svědky mnoha pokusů této frakci znepříjemnit život, případně ji zcela rozbít. Budeme se přitom setkávat s velmi nevybíravými prostředky, jak u nás doma, tak v Evropě. A budeme to muset ustát. autor je místopředseda frakce ECR

POLEMIKA

Falešné předvolební téma: nemocnice Petr Bendl

T

éma privatizace menších středočeských nemocnic se v řečnických cvičeních hejtmana Ratha objevuje poměrně často. Naposledy přišel s tvrzením, že Středočeský kraj prodělal při privatizaci 750 milionů korun. Pravda je samozřejmě jiná, protože kdyby si kraj nemocnice nechal, tak by do nich musel v nejbližších letech výrazně investovat, a to zcela určitě větší sumu než tu, o které současný hejtman mluví.

Proč privatizace nemocnic? Až na pár výjimek všechna malá zdravotnická zařízení, jichž se privatizace týkala, vyžadovala rozsáhlé investice, které kraj ze svého rozpočtu nemohl a nemůže uvolnit. Sěží stačí pokrýt nároky záchranné služby a pěti oblastních nemocnic, které jsou páteří sítě středočeského zdravotnictví. I na jejich nezbytnou modernizaci musel využít úvěr.

Zcela transparentní soutěž Středočeský kraj zvolil pro výběr nových majitelů nemocnic metodu soutěží s posuzováním více kritérií. Nebylo možné prodávat nemocnice jako nemovitosti, kde by stačilo posuzovat jen cenu. Zájem o zachování zdravotní péče se promítl jak do kritéria kvality projektu, tak do kritéria investice v nejbližších dvou letech i do základní podmínky poskytování zdravotní péče po dobu nejméně pěti let. Tu by samozřejmě bylo možné prodlužovat, ale vedlo by to k dalšímu výraznému snížení reálné kupní ceny. Vedení kraje se proto rozhodlo zajistit další budoucnost zdravotní péče v podstatě povinnou investicí, kterou musí nový vlastník do zařízení vložit. Je tedy málo pravděpodobné, že by nový vlastník investoval do nemocnice miliony či desítky miliónů korun, aby je vzápětí znehodnotil odklonem od zdravotní péče. Cena měla v rámci hodnotících kritérií váhu 30 procent. Stejně významným kritériem se stejnou vahou 30 procent byl rozsah a garance kvality zdravotní péče. Dvacetiprocentní byla váha investice v následujících dvou letech. Váhu 10 procent měla garance zaměstnanosti a kvalita personálního zajištění. Zbylých 10 procent hodnocení se týkalo dodržení zdravotní koncepce.

Nabídky posuzovaly devítičlenné komise, v nichž zasedali i zástupci zdravotních pojišťoven a předseda Odborového svazu ve zdravotnictví a sociální péči Jiří Schlanger. Rada Středočeského kraje ani Zastupitelstvo Středočeského kraje následně nezasahovaly do pořadí uchazečů tak, jak je tyto komise určily.

Ostrá veřejná kontrola Průběh soutěže byl transparentní a odpovídal pravidlům, která stanovují i organizace zabývající se kontrolou veřejných soutěží. O málokteré soutěži v novodobé české historii měla veřejnost díky pozornosti médií tolik informací. O celé soutěži i jejích kritériích jsme masivně informovali v tiskových výstupech i cestou inzerce. I díky tomu jsme v případě všech zařízení zaznamenali nejméně tři zájemce. Komise pro posuzování nabídek tak měly příležitost reálně rozhodovat mezi konkurenčními nabídkami podle předem daných a známých kritérií. Podotýkám, že jsem se neúčastnil jednání žádné z výběrových komisí.

Účetní cena není rozhodující Někteří novináři, kteří se v poslední době privatizaci menších středočeských nemocnic opět věnovali, přebírají další argument hejtmana Ratha, totiž že byly často prodány za cenu nižší, než jaká byla jejich hodnota vedená v účetnictví. Kdo se tomu diví, jen prokazuje, že z praktické mikroekonomie toho mnoho nepochytil. Účetní hodnota je přece fiktivní údaj vyplývající především ze

zvolených odpisových metod, a s cenou prodejní nemá nic společného. Každá nezaplacená faktura, každá nutná investice, každá podmínka prodávajícího, která budoucího vlastníka omezuje v jeho svobodných aktivitách, se logicky promítá do ceny, kterou kupující zaplatí. Kdyby se dalo vycházet z účetní ceny, byly by všechny privatizace jednoduché „jak facka“ a nepracovaly by na nich na straně zájemců týmy finančních, daňových, právních a kdovíjakých dalších poradců. Noví majitelé by velmi pravděpodobně ve většině případů nabídli cenu, která by neumožňovala návratnost jejich investice. Je s podivem, že tomu nerozumí poslanec, hejtman, krajský a obecní zastupitel a lékař v jedné osobě – David Rath.

Opravdu to funguje Noví vlastníci privatizovaných zdravotnických zařízení za necelý první rok svého působení (do doby, kdy jsem o tom mohl jako hejtman získat informace) v nemocnicích investovali do nového přístrojového vybavení, stavebních úprav a dalšího rozvoje téměř 100 milionů korun. To vše při zachování péče a bez nároků na krajské prostředky. Nemluvě o tom, že kraj za prodané nemocnice získal 444 milionů korun, které mohl využít při plnění svých ostatních úkolů v oblasti zdravotnictví. Nikdo mě nepřesvědčí, že středočeská nemocniční privatizace byla neúspěšná. autor je místopředseda ODS a bývalý hejtman Středočeského kraje

15

Protesty proti okupaci byly v roce 1969 velmi bouřlivé. Životem za ně zaplatila řada lidí na různých místech republiky.

Proti okupaci! Srpen 1969 Lukáš Cvrček Srpen 1969 představuje výrazný mezník v českých a slovenských dějinách 20. století. Srpnové protestní demonstrace, jejich brutální potlačení bezpečnostními složkami a následná vlna represí přinesly zásadní zlom v postojích a chování veřejnosti. Tyto události znamenaly definitivní konec tzv. Pražského jara a přesvědčivě ukázaly, že normalizované mocenské špičky vládnoucí komunistické strany se s konečnou platností odvrátily od politiky reforem. Zároveň předznamenaly realitu husákovského Československa v příštích dvaceti letech.

16

Konzervativní a promoskevské síly v Komunistické straně Československa v čele s Gustávem Husákem si uvědomovaly, že první výročí srpnové invaze se stane vyvrcholením protestních akcí proti okupaci i proti jimi nastoupené politické orientaci. Jejich tvrdé potlačení by ukázalo nekompromisní odhodlání normalizačního režimu vypořádat se s vnitřní opozicí a současně by působilo jako varování do budoucna.

Od konce jara a především v letních měsících roku 1969 se začaly šířit letáky, výzvy a nápisy reagující na blížící se výročí okupace výzvami k pasivnímu odporu a demonstracím. Oficiální místa oproti tomu zahájila tiskovou kampaň vyzývající občany ke klidu a varující před „neuváženými skutky“. Vedoucí představitelé režimu se rozhodli proti případným projevům nespokojenosti ostře zakročit. Vybrané jednotky Sboru národní bezpečnosti, Lidových milicí a Čs. lidové armády byly připravovány k zásahu proti demonstrantům. Potřebná výzbroj a výstroj byla dovážena z Polska. Na akce proti nespokojeným občanům vyčlenil režim tři a půl tisíce příslušníků Sboru národní bezpečnosti podporovaných více než pěti tisíci milicionářů a řadou vojenských jednotek, jež měly k dispozici jedenáct tisíc vojáků vyzbrojených třemi stovkami tanků. Vojáci a příslušníci Lidových milicí byli kromě toho nasazováni k posílení hlídek ve městech. Další tisíce milicionářů a vojáků byly připraveny v záloze nebo chránily jiná důležitá místa a objekty sovětské armády. Celkem bylo k plně-

ní bezpečnostních úkolů všech druhů vyčleněno téměř 20 tisíc vojáků a 25 tisíc příslušníků Lidových milic.

Protesty s předstihem Bezprostřední operace zahájila Bezpečnost několik dnů před výročím přepadení Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy, kdy byly do ulic vyslány zesílené pořádkové hlídky a začala zostřená ochrana důležitých objektů včetně kasáren okupačních sil. Hlídky byly posíleny také o vojáky a příslušníky Lidových milicí. Tato opatření byla ještě zintensivněna bezprostředně před výročím okupace, 19.–20. srpna 1969, kdy příslušníci Bezpečnosti zahájili rozsáhlou dopravní akci, zaměřenou na získání poznatků o distribuci letáků, o pohybu lidí a jejich možném soustřeďování. Současně probíhalo rozsáhlé pátrání po „kriminálních živlech“ a „nepřátelských osobách“. Večer 20. srpna byla vyhlášena pohotovost příslušníkům Veřejné bezpečnosti a uzavřena velká města, což mělo pomoci zabránit shromažďování. Už 18. srpna večer zakročila na

Foto: Archiv bezpečnostních složek

VÝZNAMNÁ VÝROČÍ

Václavském náměstí v Praze Veřejná bezpečnost proti menšímu shromáždění lidí, kteří vykřikovali protirežimní a protiokupační hesla. Druhý den se zde sešlo podle oficiálních odhadů 2 000 lidí, jež pořádkové jednotky definitivně rozehnaly až kolem desáté hodiny večer. Demonstrace v Praze pokračovaly ve výrazně větším měřítku i 20. srpna 1969. Proti protestujícím zasáhly jednotky Veřejné bezpečnosti, armády a Lidových milic. Kromě obušků, vodních děl a slzného plynu použily obrněnou techniku a střelbu. Střety pokračovaly až do pozdních nočních hodin. Nedaleko Prašné brány byli zasahujícími jednotkami zastřeleni František Kohout (18) a Vladimír Kruba (19). V Liberci bylo ve večerních hodinách rozehnáno shromáždění u pomníku občanů zabitých okupačními vojáky v roce 1968. Po celém Československu probíhaly různé protestní akce, které měly většinou klidnější průběh. Byly šířeny protestní výzvy a letáky, vyvěšovány černé vlajky a vyskytly se i případy vandalství namířené proti zařízením okupačních vojsk.

Střety v den výročí Kolem poledne 21. srpna 1969 se v centru Prahy znovu shromáždily tisíce lidí. Opět došlo ke tvrdým střetům s pořádkovými silami zejména v oblasti centra města. Demonstranti byli v průběhu odpoledne vytlačeni ze středu Prahy především do oblasti Karlína a Vinohrad, kde zejména na Tylově náměstí a v jeho nejbližším okolí pokračovaly krvavé potyčky se zasahujícími jednotkami. V této lokalitě pořádkové oddíly postřelily do břicha teprve čtrnáctiletého náhodného chodce Bohumila Siřínka, který utrpěným zraněním o několik dnů později v nemocnici podlehl. Na řadě míst v širším centru Prahy vyrostly barikády, jež se zasahujícím jednotkám někde podařilo prorazit až s pomocí obrněné techniky. Po jedenácté hodině večer začaly nepokoje ztrácet na intenzitě a postupně během noci se podařilo zlikvidovat poslední ohniska odporu. Během dne došlo k nepokojům také v Brně. Bezprostředním podnětem pro jejich vypuknutí se stal tvrdý zásah proti pokojnému shromáždění několika stovek občanů, kteří si na náměstí Svobody přišli připomenout památku lidí zastřelených okupačními vojáky v roce 1968. Násilné střety se pak přenesly do okolních ulic. I zde zasahující jednotky použily kromě obušků a slzného plynu také vodní děla,

obrněnou techniku a střelbu, která si stejně jako v Praze vyžádala zraněné a mrtvé. V Orlí ulici byl během bezhlavé střelby milicionářů zastřelen Stanislav Valehrach (28), přičemž byl postřelen i důstojník Veřejné bezpečnosti, jenž se mu snažil zajistit lékařskou pomoc. Jen o několik set metrů dál na náměstí Rudé armády (dnes Moravském náměstí) byla na útěku zabita zezadu střelou do hlavy Danuše Muzikářová (18). Navzdory nočnímu zákazu vycházení probíhaly ostré střety v centru Brna až do pozdních hodin. Odpor občanů se podařilo zlomit až s masivním nasazením posil a obrněné techniky. Rozsáhlé nepokoje proběhly také v centru Liberce, kde se zásahovým jednotkám podařilo potlačit poslední projevy odporu až nad ránem. K demonstracím došlo také v Českých Budějovicích, v Karlových Varech, v Havířově, v Opavě, v Ústí nad Labem a v celé řadě dalších měst, kde pořádkové síly zasahovaly proti menším skupinám demonstrantů. Po celém Československu probíhaly i pokojné protestní akce v podobě stávek, šíření letáků, vyvěšování černých vlajek a zapalování svíček, organizovaného bojkotu zábavních akcí a hromadné dopravy atd. V menším rozsahu pokračovaly protestní akce v Brně už od dopoledne 22. srpna 1969. Opět proti nim byla použita obrněná technika a střelba. Ve večerních hodinách se bezpečnostním silám podařilo zlomit poslední odpor demonstrantů. V dalších dnech už nebylo nikde potřeba zasahovat v podobné intenzitě, vyčleněné zásahové jednotky však přesto zůstávaly připraveny v pohotovosti.

Oběti na životech Represivní složky během srpnových protestů v roce 1969 zastřelily pět lidí a podle oficiálních záznamů jich čtyřicet devět zranily. Je jisté, že skutečný počet zraněných je mnohonásobně vyšší, přičemž se těmto lidem podařilo s podporou lékařského personálu vyhnout evidenci nebo v obavách z perzekuce nevyhledali ošetření vůbec. Do oficiálních záznamů se kvůli tomu dostaly hlavně případy střelných poranění (24 osob) a jiných těžkých úrazů vyžadující dlouhodobou nemocniční léčbu. Při střetech s demonstranty byli zraněni také příslušníci pořádkových sil. Celkem si zranění odneslo 318 příslušníků SNB (17 těžce zraněných), 68 milicionářů (šest těžce zraněných) a 31 vojáků (čtyři těžce zranění). Příslušníkům

nasazených jednotek se za jejich zásluhy režim odvděčil téměř dvěma tisíci vyznamenání různých druhů (z toho bylo 220 kolektivních), mimořádnými povýšeními a finančními nebo věcnými odměnami. Zadrženo bylo téměř dva a půl tisíce demonstrantů. Mnoho z nich bylo při zatýkání i později v celách surově zbito nebo byli podrobeni jinému ponižujícímu a hrubému zacházení. V brutalitě vynikali především příslušníci Lidových milicí, za nimiž na řadě míst nezaostávali ani příslušníci SNB. Cejch politicky nespolehlivých živlů si s sebou zadržení účastníci protestů nesli po celé zbývající trvání komunistického režimu, což jim znemožňovalo studovat, vykonávat kvalifikovanou práci nebo se veřejně angažovat. Šikanováni byli také lidé, na něž informátoři donesli, že dávali najevo souhlas s demonstracemi nebo jinak projevovali odpor k režimu a sovětské okupaci země.

Opatření k posílení represí V zájmu zesílení represe bylo 22. srpna pod číslem 99/69 Sb. přijato Zákonné opatření o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku lidově zvané „obuškový zákon“. Umožňoval kriminalizovat pouhou účast na protestních shromážděních a udělovat přísnější tresty za další delikty. Lidé stíhaní podle této normy byli propouštěni z práce nebo vylučováni ze studia. Do konce roku 1969 bylo odsouzeno 1 526 občanů. Orgány SNB obratem zahájily vyšetřování smrti pěti zastřelených. Podle tehdejší médii podporované oficiální verze zabili všech pět obětí neznámí vrazi z řad demonstrantů. Hledání skutečného pachatele proto mohlo doopravdy začít až po pádu komunismu v devadesátých letech minulého století. Kvůli časovému odstupu a zmizení důležitých důkazů však zůstali srpnoví střelci neodhaleni. Úspěšné potlačení demonstrací v srpnu 1969 se stalo vítězstvím normalizačního komunistického režimu, jenž tím potvrdil svou životaschopnost a na dlouhá léta odradil společnost od veřejných protestů. V důsledku těchto událostí došlo také k zásadně negativnímu posunu ve vnímání bezpečnostních složek, v nichž veřejnost opět začala vidět především represivní nástroj komunistického režimu. autor je historik, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů

17

NAŠI POLITICI V CIVILU

Šťastná léta mezi knihami Markéta Ševčíková Na okolí působí na první pohled stroze, přísně a chladně, na pohled druhý vstřícně, křehce a kultivovaně. Disponuje ovšem velkou dávkou vnitřní bojovnosti – jinak by dlouhodobě nebyla jednou z nejvýraznějších žen v tuzemské vysoké politice, nevyhrála by boj nad zákeřnou chorobou a před lety by z nuly nevytvořila jedno z nejzajímavějších knihkupectví na Vysočině. To už dnes sice nevlastní, ovšem knihy miluje stále, stejně jako starožitnosti, sníh, alsaská vína a obrazy Jiřího Anderleho. Žena-politička, jíž dlouhodobý pobyt mezi muži-politiky ani nevyostřil lokty, ani neubral na ženskosti. Místopředsedkyně Parlamentu Miroslava Němcová. V rozhovorech často zmiňujete rodiče, především maminku. O ní jste jednou řekla, že pokud by napsala memoáry, bylo by to strhující drama. V čem se mamince podobáte? Moje maminka byla opravdu mimořádná. Narodila se v roce 1929 ve vesnici pod Blaníkem, když jí bylo 10, přišel Hitler, když byla mladá a krásná, přišli komunisté a když konečně odešli, byla v důchodu. Celý svůj život mohla vnímat jako ukradený, ale nikdy si nestěžovala. A mohla by, musela toho „ustát“ hodně. Například v roce 1968 přišla postupně o otce, matku i bratra, do toho začala okupace a ji opustil manžel. Všechno to ale přestála a zůstala optimistkou. Měla zvláštní dar. Život stále chápala jako jedinečnou příležitost něco pozitivního dělat. Moc nesmutnit za tím, co život vzal, ale stále si uvědomovat, co dal. Vydrželo jí to až do posledních chvil. Přišla o nohu, zdraví odcházelo, ale mysl zůstávala energická, pozitivní. Usměvavá, otevřená. V tom případě budete spíš po tatínkovi. Udělala jsem si totiž malý sociologický průzkum stran toho, jak Miroslava Němcová působí na okolí a velmi často se opakovala slova solidní, precizní, strohá, chladná, přísná… Je zvláštní, že podobně jsem já sama vnímala svého otce. Dokázal být laskavý, zábavný, byl to velký charmer… Ale svým způsobem byl přísný. Jeho otec

byl voják, zahynul ve druhé světové válce. Nepoznala jsem jej. Babička přežila koncentrák a jezdila jsem za ní na prázdniny do Hradce Králové. Měla jsem vždycky pocit, že otec kolem sebe vytváří určitou bariéru, přes kterou se ostatní těžko dostávají. Někdy se mi zdá, že se něco podobného děje i mně, navzdory tomu, že mám lidi ráda. Dědičnosti a genům patrně neutečeme… (smích) Myslíte, že vám právě onen chladný odstup pomohl dostat se v politice tak vysoko? ODS a vlastně celá tuzemská politická scéna je totiž výrazně maskulinní a těžko by prorazila něžná, romantická žena s přecitlivělou psýché… Nemyslím, že by to nějak úzce souviselo. Moje kariéra byla velmi pozvolná, pomalá, postupovala krok za krokem, nic se uměle neurychlovalo, všechno šlo velmi přirozeně. Když už jsme u důležitých věcí – stejně jako politika jsou pro vás důležité i knihy. Sama jste několikrát řekla, že léta, kdy jste vlastnila knihkupectví, byla vaše nejšťastnější a nejradostnější. Měla jste vždy přečteno všechno, co jste v knihkupectví nabízeli? Samozřejmě že ne denně vycházely desítky nových titulů. Ale je pravda, že lidé to jaksi automaticky předpokládají. A také se kniha úplně jinak prodává, když víte, o čem je a umíte o ní se zákazníkem mluvit. Před lety vyšly deníky Jana Zábrany Celý život. Byla jsem tou knihou doslova omámená a mluvila o ní s každým, kdo do mého knihkupectví přišel. Tak dlouho, dokud ji nekoupil. Nakonec u mě patřila k nejprodávanějším. Měla jsem z toho nesmírnou radost, protože Zábranův Celý život je jednou z nejdůležitějších knih, které u nás po roce 1989 vyšly. Nedávno jsem zažila podobný stav, kdy čtenářská duše zůstává v úžasu. S Deníky Sándora Máraie. Pokud byste měla vypracovat zprávu o stavu tuzemského čtenářského povědomí a o jeho proměnách – jak se u nás změnil čtenářský vkus od počátku 90. let? První etapa byla charakteristická velkým hladem po komunisty zakázané literatuře. Chtěli jsme číst Solženicyna, ale i literaturu faktu související s naší a evropskou historií. Prodávaly se cestopisy, mapy a kvalitní průvodce. Lidé před revolucí nikam nesměli a najednou se jim otevřel svět, chtěli jsme

všechno dohnat. Dalo by se říci, že první porevoluční etapa se u čtenářů nesla v duchu doplnění si vzdělání a získání rozhledu. Druhá etapa byla více zaměřena beletristicky. Mika Waltari, Milan Kundera, Ludvík Vaculík…, ale i humoristická díla, klasické detektivky. Nádherné knihy pro děti se skvělými ilustracemi. Fimfárum Jana Wericha nebo klasika – Němcová, Erben. Poté přišla – asi nevyhnutelně – éra zbytečností a plytkostí. Kdokoli sepsal a vydal cokoli. To jsem neprodávala, netěšilo by mě to. Současnou fázi charakterizuje úbytek čtenářů. U dětí a internetové generace je to vážný problém. Kdo čte, učí se současně i českou gramatiku. Dnešní komunikace se odehrává přes sms a tam je možné a akceptovatelné cokoli. I jako y, čárky, háčky, velká písmena, malá písmena..., kdo by se s tím zdržoval? Nevím, co bude s knihami za pár desítek let, trochu se bojím. Mění se i váš čtenářský vkus? Ani ne. To, co jsem si oblíbila, když mi bylo 25, vydrželo dodnes. Velmi ráda se k těm knihám vracím. A je zvláštní po letech zjistit, že text ke mně mluví jinak. Hodnota oblíbených knih je v tom, že vás v různých obdobích života dokáží oslovit se zcela novým, nečekaným poselstvím, s novou myšlenkou, s něčím, co vám dříve unikalo. Váš nejmilejší autor? Už jsem zmínila Jana Zábranu, což je zatím nedoceněný autor, jehož by měla česká literární veřejnost velebit navěky. Mám vůbec ráda deníkovou literaturu či záznamy korespondence. Poznám, jak se jednotliví autoři prali se životem i s tvorbou. Nedávno jsem dočetla Korespondenci Boženy Němcové. Není zde prostor na to, abych vzpomněla na všechny „mé autory“, ale namátkou: I. B. Singer, Tereza Boučková, Kerouac, Heller, Čechov, Seifert, Davenportová, T. Mann, Marquez, Moravia, K. H. Borovský, E. Frynta… Teď jsem čerstvě zasažena Sándorem Máraiem. Jeho román Svíce dohořívají jsem přečetla skoro bez dechu. Zbývá vám vyjma politiky a knih čas i na další vášně? Velkou vášní je hudba, přestože nemám hudební sluch. Zbožnuji velké americké bigbandy, Sinatru a také operu, Pavarottiho… U nich mám pocit, že se všechny tóny rozprostřou do prostoru a proudí kolem mě jako řeka. A samozřejmě film. Celá léta sem chodívala

ve Žďáru do filmového klubu. Kromě báječných Španělů, jako byl Saura, Buňuel nebo Italů – Fellini, Visconti, kromě Bergmana a mnoha jiných obdivuji filmy Miloše Formana. U „Hoří, má panenko“ mám do dneška pocit, že se i já sama coby divák odhaluji až na dřeň. Že by bylo lepší zavřít oči a tvářit se, že to neexistuje, že takoví přece nemůžeme být. Navíc jsem u filmu Miloše Formana poprvé v kině zažila potlesk vstoje. Bylo to v době, kdy se ve Ždáru poprvé promítal Amadeus. Ještě vládli komunisté, ale už nám nedokázali Formanovy filmy zakazovat. Cítili jsme, že se lámou ledy. Po závěrečných titulcích celé kino svorně vstalo a začalo aplaudovat. Byla to pocta filmu i projev občanské svobody. Pořád na to s rodinou vzpomínáme, i dnes mě ta vzpomínka dojímá. Řekla jste to někdy Miloši Formanovi? Zatím jsem neměla příležitost. Je ale pravda, že na něj teď hodně myslím. Pořád mi totiž leží v hlavě ta Máraiova kniha Svíce dohořívají. Říkala jsem si, že ji Miloši Formanovi pošlu a zeptám se ho, zdali by ji nechtěl zfilmovat. Ale takových dopisů mu chodí denně asi desítky. Tak jsem ten nápad zavrhla. Pročpak? Dopisů mu denně možná chodí desítky, ovšem pochybuji, že mu běžně píší místopředsedkyně Parlamentu… To máte možná pravdu. Beru to tedy jako výzvu. (smích)

NÁVŠTĚVA

Kouzlo i problémy Českého Krumlova

Ú

vodem dlužno přiznat, ačkoli to možná zní pateticky a „klišovitě“, že toto město je skutečným historickým, kulturním i architektonickým skvostem. I proto jsme poněkud požitkářsky vyrazili právě sem, abychom tu zahájili plánovanou sérii článků o úspěších i problémech jednotlivých regionů a obcí, jejich představitelů a podnikatelů – pochopitelně členů ODS. V Českém Krumlově jsme si povídali se starostou Lubošem Jedličkou a romským podnikatelem – rovněž členem ODS – Milanem Kotlárem. Doufáme, že obě ta-

20

to setkání budou přínosná a inspirující nejen pro nás. Z hlediska lidského i politického. Řeč byla o řešení ožehavé takzvané romské problematiky, systému příjmů a výdajů obcí, turistickém ruchu i podmínkách pro podnikání…

Málokdo věří, že i my máme problémy s financováním Krumlovský starosta Luboš Jedlička sice nešetří pýchou na „své“ město, ale hned v úvodu zmínil jako hlavní problém finance. To se zdá být v případě tak očividně rozkvétajícího a prosperujícího města plného turistů poněkud rouhačské vzhledem k situaci mnohých jiných obcí. Mimo jiné i proto, že téměř každý si vybaví Krumlovskou architekturu jako součást památkového fondu UNESCO. „Skoro každý si myslí, že díky tomu nám Výbor UNESCO poskytuje každý rok štědrou podporu. Opak je pravdou. Je to jen a jen prestižní záležitost, za sedmnáct let zapsání do fondu UNESCO jsme nedostali ani korunu. Výjimkou byla dotace na likvidaci škod po povodních v roce 2002, kdy jsme dostali 20 000 euro. Zároveň pro nás ovšem neustále platí přísnější podmínky a kri-

téria pro jakékoli opravy, zásahy, rekonstrukce,“ vysvětluje starosta. Díky příjmům z turistického ruchu se sice daří město zvelebovat, nicméně… „Centrem Krumlova je kdekdo okouzlen. Málokdo si ale uvědomuje, že z celkových třinácti a půl tisíce stálých obyvatel žije naprostá většina – přes třináct tisíc – v okrajových sídlištích ze 70. let, která nutně potřebují opravy. A na to sháníme peníze velmi obtížně,“ konstatuje Luboš Jedlička. Jak dodává, podle předběžných propočtů přijde úprava jednoho z pěti místních sídlišť na minimálně 60 milionů korun.

Řešení? Například novela zákona o poplatcích Českokrumlovská ODS již oslovila poslance a pokouší se ve spolupráci s nimi iniciovat novelu zákona o poplatcích. „Podle našeho názoru by měla být přijata novela, která by umožnila vedení obcí větší variabilitu při stanovení výše poplatků, podobně jako to je v případě koeficientů u daně z nemovitosti,“ míní starosta. Jako konkrétní příklad uvádí vjezd do historického centra města za směšnou částku, místo aby turisté par-

kovali na vybudovaných parkovištích za hodinovou sazbu. „Kdybychom mohli nasadit vyšší sazbu, než je v současnosti pevně stanovená, tak pro nás i mnoho dalších měst, která značnou část svých příjmů zakládají na turistickém ruchu, by to byla výrazná pomoc. Pro turisty by to nemuselo být přehnaně drahé a pro zkvalitnění služby místním obyvatelům nezanedbatelný zdroj financí,“ zdůrazňuje krumlovský starosta. V této souvislosti poukazuje nejen na potřebné úpravy sídlišť nebo probíhající opravy historických památek, ale také na relativně nákladná protipovodňová opatření, která právě probíhají. Jedná se o tři fáze – prohloubení koryta Vltavy, úpravy jezů a instalaci mobilních protipovodňových zábran, kterými již disponuje zejména Praha.

Točna je naše téma a naše dlouhodobé úsilí! Mluví-li se o Českém Krumlově, nelze opomenout unikátní otáčivé divadelní hlediště ve zdejším lesoparku. „Naším cílem je, aby zůstalo tady, kam patří, kde je zasazeno do původního přirozeného prostředí, které jeho funkci vyhovuje. V tomto duchu jsem teď nedávno oslovil i Ministerstvo kultury,“ konstatuje Luboš Jedlička. Připomíná také fakt, že vedení města v čele s ODS se v této i mediálně „propírané“ kauze angažuje již od roku 2002. „Každá politická strana včetně ČSSD se nyní snaží si vzít toto předvolební téma za své a mají i naplánované mítinky, kde hodlají mluvit o tom, jak se zasadí o zachování otáčka, jak mu říkáme. Je to marketingově dobrý tah, protože místní voliči jsou patrioti a je to pro ně citlivá otázka. Ale prá-

vě proto hodlám udělat všechno pro to, aby jim tak laciný tah nevyšel a nepodařilo se jim nám tohle téma, kterému se poctivě věnujeme, ukrást,“ rozhořčuje se krumlovský starosta.

Umění rozvoje turistického ruchu nejsou jen památky Český Krumlov navštíví ročně zhruba jeden a čtvrt milionu turistů. Vedení města i jednotliví podnikatelé se rychle naučili poskytovat jim vskutku špičkový servis, v podobě průvodců, map, poskytování informací, kvality ubytování a restaurací, vybudování bezbariérových tras a průvodců pro handicapované obyvatele i návštěvníky. Za logicky hlavní lákadlo lze označit unikátní architekturu města, zámek, zasazení do půvabného přírodního koloritu. Starosta Jedlička s tím vším souhlasí, ale nepovažuje to za nejdůležitější pro udržení turistického ruchu. „I většinu těch nejskvostnějších památek vám stačí vidět jednou za život, někdo se z nostalgie občas vrátí. Ale jde-li nám o to, aby sem co nejvíc lidí z Čech i zahraničí jezdilo pravidelně, musíme nabídku zakládat hlavně na programu. Na tom, že se tady pořád něco děje,“ zdůrazňuje „šéf“ zastupitelstva. Poukazuje v té souvislosti na množství každoročních akcí, festivalů, přehlídek. Například Mezinárodní hudební festival Český Krumlov je druhou největší českou přehlídkou tohoto druhu po Pražském jaru.

„Krumlov není rozdělen na černý a bílý svět“ Touto větou uvedl Luboš Jedlička téma takzvané romské problematiky, která nás rovněž zajímala. Jednak proto, že je stále aktuální, jednak proto, že

Do Českého Krumlova zavítá každý rok přes milion turistů. Vedení města se snaží jim poskytnout špičkový servis i co se týče průvodců, map, doporučení na další služby.

Český Krumlov je v zasvěcených kruzích považován za město, které dokázalo tuto otázku dlouhodobě řešit ku prospěchu všech. A v neposlední řadě proto, že následující rozhovor jsme vedli se zdejším romským podnikatelem, takže jsme chtěli využít možnosti jejich názory konfrontovat. Ve výsledku k žádným podstatným rozdílům v pohledu na věc nedošlo, i když Milan Kotlár, jak vyplyne z následujícího rozhovoru je o něco kritičtější. Nicméně se oba oslovení shodli na tom, že na relativně bezproblémovém soužití má dlouhodobou zásluhu vedení města, které spolupracuje s romskými firmami a podnikateli. Dalším faktorem je to, že většina romských rodin se tu usídlila už koncem 40. let a začala tu pracovat, stavět domy, posléze zakládat firmy, zkrátka se stali svébytnou, navíc patriotickou součástí města. „Za důležitý fakt také považuji to, že romská komunita tu vždycky měla silnou vůdčí osobnost, kterou ti ostatní i „bílí“respektovali. Takže když vznikl nějaký problém, obraceli jsme se na něj. A oni sami si také hlídají, aby sem nepřicházeli lidé, kteří nechtějí pracovat a mohli by kazit obraz města, ve kterém se všichni bez rozdílu barvy pleti cítíme doma,“ říká starosta Jedlička. Připomněl také to, že starosta Hluboké nad Vltavou a senátor za ODS Tomáš Jirsa spolu s dalšími představiteli strany se zasloužili o založení krumlovské obecně prospěšné společnosti KOCERO – Komunitního centra Romů – kde se tradičně organizují všemožné sportovní i kulturní aktivity pro děti i dospělé. –red–

21

NÁVŠTĚVA

Rasismus si spousta Čechů neodpáře

M

22

ilan Kotlár by mohl být typickým hrdinou amerického filmu: na pohled „drsňák“, má smysl pro čest a spravedlnost, přímý pohled a pevný stisk ruky, „selfmademan“, který se vypracoval „od píky“. Přišel do Českého Krumlova v roce 1968, rodina jeho manželky patří ke krumlovským „starousedlíkům“. Jeho osud se odvíjel od odpovědnosti k rodině, k podnikání, od kontaktů a tříbení názorů, které ho vedly k členství v ODS. Do toho všeho se ale vždy promítalo jeho „romství“. V pozitivním i negativním slova smyslu: Zná hodnoty romské kultury, kvituje přístup vedení města k romské minoritě, zároveň on i jeho nejbližší zažívají dnes a denně projevy otev-

řeného rasismu, které ho vcelku oprávněně popouzejí. „Rasistický pohled na svět si spousta Čechů neodpáře. „Pro nás, kteří si to nezaslouží a nikdy se neprovinili proti obecné morálce, natož zákonům, jsou to dost nepříjemné a potupné situace,“ líčí Milan Kotlár.

Leckdo se na nás pořád dívá „skrz prsty“ „Když přijdeme do obchodu, třeba i do Makra, kde mám zlatou kartu, tak se kolem mě najednou vyrojí jakýsi hlídači a kvůli tomu, jak vypadám, mě sledují a potom kontrolují, co mám v košíku. Je to strašně ponižující. Podobné zkušenosti mají i moji příbuzní. Přitom jsme nikdy nic neukradli. Naopak. Jednu dobu jsem

zaměstnával bílého kluka, nic moc nedělal, a pak mi ukradl mobil, který se pokoušel prodat hned naproti v hospodě,“ líčí své zkušenosti Milan Kotlár. Jeho půvabná manželka Věra má zjevně schopnost vyostřené situace uklidňovat: „Ano, takhle to prostě je. Milan je někdy tak naštvaný, že ho musím krotit. Ale je pravda, že si vyslechneme spoustu urážek. Třeba i od turistů a místních, kteří jen jdou kolem a vidí nápis Cikánská jizba,“ vstupuje do rozhovoru Věra.

Legislativní „nonsens“ Oba, Milana i Věru Kotlárovi, velmi poznamenalo období, kdy jeden z jejich synů úspěšně absolvoval maturitu

nějaký problém. V zahraničí jsem získal zkušenost, že by mělo být samozřejmé, aby úředníci okamžitě reagovali, zjistili příčinu dluhu, případně domluvili splátkový kalendář, upozornili na riziko prodlužování dluhu a tak dále… Pokud by se i u nás prosazoval takový přístup, ubylo by lidí, kteří se ocitnou v pasti dluhů a zároveň by se šetřily městské i státní rozpočty,“ míní Milan Kotlár.

S podnikáním i politikou jsem začínal od nuly Restaurace Cikánská jizba nese díky tradicím rodiny Kotlárových stopy a vzpomínky na historii Romů nejen v Českém Krumlově. Rozhodně i sám interiér stojí za shlédnutí.

a začal se ucházet o práci. „Podle předběžných referencí byli vždycky všichni nadšení, a potom, když ho viděli při osobním pohovoru, tak najednou práce nebyla. Takže podle našich zkušeností si troufám polemizovat s tvrzením, že kdo chce, práci si vždycky najde,“ tvrdí Milan Kotlár. V této souvislosti zmínil i legislativní chyby, na které narazili jeho rodinní příslušníci, ale naznačují obecný problém. „Podmínka tříleté praxe, po níž je možné získat živnostenský list, považuji za „nonsens“. Proč nevěříme škole, která daného člověka měla naučit se v daném oboru orientovat? Proč zároveň zákon dává možnost nahradit tříletou praxi potvrzením garanta, který se zaručí, že dotyčný bude živnostenskou praxi vykonávat se vší odpovědností? Přesně to vede k tendenci obcházet zákony, hledat kličky!“ rozhořčuje se Milan Kotlár.

Málokterý dnešní restauratér či hoteliér by věřil, že lze vést úspěšný podnik bez předchozího vzdělání a zkušeností. Kotlárovi to dokázali. Málokterý začínající ambiciózní politik by věřil, že být prospěšným politikem lze bez patřičného vzdělání, konexí, ambicí… I to Milan Kotlár dokázal, když se stal členem krumlovského zastupitelstva za ODS. „V tomhle domě, kde dnes máme hospodu, bydlela původně rodina mojí manželky. Dům jsme odkoupili a vymýšleli, jakou živnost tu založit, abychom byli schopní splácet úvěr. Nakonec jsme se rozhodli pro cikánskou hospodu,“ vypráví Milan Kotlár. Jak jsme ovšem posléze zjistili, začátky nebyly nijak jednoduché. Kotlárovi nikdy žádnou hospodu nevlastnili, neprovozovali, neměli s pohostinstvím žádné zkušenosti. „Tak jednou týdně jsem zašel do hospody a pozoroval, co vaří, kolik kde co stojí. To bylo do začátků všechno,“ vzpomíná majitel relativně prosperujícího českokrumlovského

pohostinství. Všechno se brzy naučil, manželka vládne kuchyni a on hostům. Nicméně dlužno přiznat, že v tomto ohledu nám Kotlárovi připravili nemalé zklamání. Jako „znalci“ romské kultury a kuchyně jsme se těšili na klasický romský pokrm s názvem goja. Jsou to vlastně jitrnice, tudíž plněná střívka, ale chudí Romové je dodnes „nevycpávají“ prejtem, ale skvěle kořeněnou bramborovou směsí. „Goja mi dělá manželka doma, ale v hospodě o to nemá nikdo zájem, navíc je to sice jídlo chudých, ale docela pracné,“ omluvil se zdvořile šéf podniku. Jak dál vypráví, i po dalších tradičních jídlech „cikánských“ předků se dlouze pídil, ale pro rozkvět podniku to nebylo to pravé. Jeho manželka Věra přikyvuje, že o klasickou romskou kuchyni není zájem. Ochotně by ráda experimentovala i v české „klasice“ včetně kdysi pověstné renesanční české kuchyně, ale převládající zájem o „smažák“ ji poněkud demotivuje. Obdobně se Milan Kotlár sám „probil“ k politice. Začal poznávat svízele podnikatelského prostředí, čím dál víc se utvrzoval v názoru, že společnost má lidi motivovat k práci, pomáhat v největší nouzi, každý musí mít právo rozhodovat sám za sebe. S tímto jeho postojem „souzněli“ lidé z ODS, kteří zašli do jeho hospody tu na pivo, tu na víno, tu pojíst nebo „jen“ na debatu. „V zastupitelstvu už nejsem, ale s pravicovými principy, které vždycky musí být doprovázené nějakou mírou sociální solidarity, souhlasím,“ uzavírá náš rozhovor Milan Kotlár. –red–

Vedení města se vždy chovalo vstřícně Manželé Kotlárovi souhlasí s tím, že vedení města se vcelku úctyhodně zasloužilo o soužití romské menšiny s takzvanou většinovou populací. „Ano, ta vstřícnost a komunikace tady je. Ale stejně jsem zažil situace, kdy jsem jako městský zastupitel za ODS musel zasahovat do problémů, které by úředníci měli umět řešit sami,“ sdělil nám Milan Kotlár. Konkrétně měl na mysli třeba problémy s dluhy a neplacením nájmu. „Je pravda, že někteří Romové žijí jen přítomností a nemyslí na své trvalé nebo dlouhodobé závazky. Ale málokterý úředník dokáže rozpoznat, jestli konkrétní situace nastala kvůli nezodpovědnosti nebo tomu, že ti lidé zrovna přišli o práci nebo je postihl

Uličky Českého Krumlova mají nezaměnitelný půvab pro tuzemské i zahraniční turisty.

AKTIVITY MODRÉHO TÝMU

Modrý tým o prázdninách nezahálel Petr Mach Do příprav na horkou fázi předvolební kampaně se intenzívně zapojil také Modrý tým. Po celé léto se snažil získávat nové členy, příznivce a sympatizanty ODS. Zároveň bylo cílem jeho četných akcí zajistit co nejužší vazby a spolupráci svých členů a prezentovat se před veřejností. Veškeré tyto činnosti vyvrcholí na konci prázdnin – těsně před startem samotné kampaně – celorepublikovým setkáním členů Modrého týmu poslední srpnový víkend.

24

Záhy po volbách do Evropského parlamentu byla zahájena série setkání členů Modrého týmu ve všech čtrnácti krajích České republiky. Hlavním účelem bylo poděkovat za jejich aktivní předvolební podporu a napomoci tomu, aby se všichni v rámci jednotlivých krajů vzájemně lépe poznali. První setkání se konalo v Plzni, poslední v Českých Budějovicích. Program byl ve všech regionech obdobný a jeho součástí byla jak formální, diskusní část, tak oddechové, zejména sportovní činnosti jako například bowlingové utkání. Specifické byly tyto akce pouze pro

pražské a středočeské členy, které se konaly přímo v sídle volebního štábu ODS na pražské Pankráci. Zajímavý průběh mělo mimo jiné rovněž ústecké setkání, které se uskutečnilo již na konci června. Skupinka dvaceti účastníků se na něm totiž spontánně rozhodla okamžitě reagovat na výzvu o pomoc lidem z oblastí postižených ničivými povodněmi, kterou Modrý tým zveřejnil na svých webových stránkách.

Výsledkem byla úspěšná výprava do několika moravských obcí, které se potýkaly s důsledky nedávných záplav.

Dobrovolníci pomohli při likvidaci následků záplav Po několikadenních přípravách a zajišťování potřebného vybavení vyrazili tito dobrovolníci na Jesenicko, kde po dobu deseti dnů pomáhali především s úklidovými pracemi v obcích Velká

Kraš, Kobylá, Tomíkovice a Bernartice a jejich okolí. Během jejich zdejšího působení se k nim připojilo také několik členů Modrého týmu z Jeseníku. Všichni, kteří se do této akce zapojili, se shodují, že pro ně byla nesmírně obohacující. „Situace mi změnila pohled na život. Až na místě jsem si uvědomil, co všechno já mám a mnozí ostatní o to přišli,“ sdělil své pocity po návratu osmnáctiletý Michal Fiklík z Ústí nad Labem. Odměnou za jejich pomoc jim byl především vděk všech místních lidí, kteří se ocitli v tak těžké životní situaci.

Členové se školili, jak účinně komunikovat s voliči Na sérii setkání členů Modrého týmu v jednotlivých krajích, která skončila v druhé polovině července, pak v srpnu navázalo pět kurzů komunikačních dovedností, které se uskutečnily v Praze,

Ostravě, Ústí nad Labem, Brně a Plzni. Na organizaci a vedení workshopů s názvem „Úspěšná komunikace s voliči“, které byly součástí přípravy Modrého týmu na předvolební kampaň, se podílela lektorka Dita Fuchsová z CEVRO akademie, která v roce 2006 vyhrála anketu Mluvčí roku. Účastníci kurzů měli jedinečnou příležitost zdokonalit a zefektivnit své komunikační techniky ve všech ohledech. Dita Fuchsová se vždy ve tříhodinovém programu věnovala tématům, jako jsou nonverbální komunikace, formální stránka projevu, využití hlasu, výslovnost či nejčastější komunikační chyby. Druhá část kurzu pak probíhala formou nácviku komunikačních dovedností v modelových situacích.

Internetová kavárna všude sklízela velký úspěch S cílem představit se širší veřejnosti Modrý tým nabídl během léta ná-

vštěvníkům více než desítky kempů na území České republiky svou letní internetovou kavárnu. V té mohli využít tří notebooků s bezplatným připojením k internetu. Ti, kteří měli vlastní notebook, se mohli připojit k bezdrátové wi-fi síti, jež byla k dispozici vždy v celém areálu kempu. Připravena byla rovněž káva a malé občerstvení. Internetová kavárna se ve všech kempech, kde se objevila, setkala s nadšeným zájmem. U počítačů se vystřídaly v každém kempu desítky až stovky lidí a bylo stále plno. Jako novinka byla také využita bluetooth technologie k upozornění na internetovou kavárnu. Každý, kdo měl na svém telefonu zapnutý bluetooth a vyskytoval se v blízkosti, dostal jednoduchou informaci o tom, že může využít internetového připojení. autor je koordinátor Modrého týmu

25

HISTORIE MÍSTO KOMPASU...

Bratrstvo nekonečné zrady „Pro nás mladé, kteří jsme únor 1948 neprožili jako osobní zkušenost, je toto datum především historická událost, kdy byla s konečnou platností rozhodnuta otázka politické moci, došlo k likvidaci pozic exponentů buržoazie v politickém životě republiky. Nyní, 30 let po únoru 1948, jsou pro nás mladé ideje Února živou výzvou. Nutí nás především k zamyšlení, kolik toho pro stranu a společnost děláme a kolik jsme schopni udělat. V naší stranické práci je stále co zlepšovat…“ Jiří Paroubek, květen 1978

26

Velký počet bývalých komunistů v řadách České strany sociálně demokratické i snaha jejího vůdce Paroubka

k upevnění své moci spoluprací s komunisty, která pomalu a jistě směřuje k účasti KSČM ve vládě, stojí jistě za kritiku. Zdaleka to však není jediné ostudné stigma Jiřího Paroubka a některých jeho blízkých spolupracovníků. Neprávem se totiž opomíjí působení řady vlivných členů ČSSD, včetně Paroubka samotného, v řadách Čs. strany socialistické (ČSS), která byla v letech 1948–1989 věrným souputníkem komunistů a pevnou součástí Národní fronty jako právního fundamentu komunistické totality. Tato satelitní stínová strana vytvářela ochotně před světem falešné zdání politické plurality tehdejšího Československa a vychovávala své členy vedle levičáctví i k servilitě a poslušnosti.

Jindřich Marek

Proti komunistům i po jejich boku ČSS vznikla z popudu komunistů v únoru 1948 na troskách jejich největšího protivníka Československé strany národně socialistické. Ta byla založena 30. března 1897 (coby Česká strana národně sociální) z odporu k plané rétorice největších českých politických stran i marxistickému internacionalismu sociálních demokratů. Jejím tvůrcem a pozdějším dlouholetým předsedou byl redaktor Václav Klofáč. Strana byla odpůrcem vídeňského centralismu a její členové za 1. světové války tvořili významnou část československých legií. V letech Masarykovy republiky strana patřila k oporám prvního česko-

slovenského prezidenta a v letech 1926–1935 byl jedním z jejích místopředsedů dr. Edvard Beneš! Národní socialisté se aktivně zúčastnili i druhého národního odboje proti nacistům a symbolem tohoto jejich boje se stali pováleční poslanci – vězenkyně z nacistických lágrů Milada Horáková a parašutista z operace „Clay“ štábní kapitán Antonín Bartoš.

Únor 1948 – prezident Beneš jmenuje nové ministry vlády Klementa Gottwalda.

Ukázka „úderné síly“ českého dělnictva a jeho budovatelského odhodlání, na němž si tehdejší mocipáni zakládali.

K 1. září 1947 měla ČSNS již 566 000 členů a byla spolu se slovenskou Demokratickou stranou pro komunisty největší překážkou na jejich cestě k moci. V té době však již naplno pracovalo tzv. evidenční oddělení ÚV KSČ, které řídil fanatický stalinista Karel Šváb (popravený však později v procesu se Slánským!). Toto oddělení bylo ve skutečnosti partajní zpravodajskou službou, která měla stovky agentů v jednotlivých politických stra-

nách a dalších institucích včetně prezidentské kanceláře! Zrádci z řad ČSNS měli krycí označení začínající písmenem B, za nímž následovalo evidenční číslo. Někteří (jako např. poslanec Josef Růzha byli dokonce tajnými členy KSČ!). Mimo to komunisté pečlivě vytvářeli prostřednictvím „Komise pro evidenci demokratických sil při ÚV KSČ“ seznamy všech levicově orientovaných členů ČSNS pro příští použití a dokonce

Končí se rozkol v našem dělnickém hnutí. Čs. sociální demokracie se sloučila na podkladě marxismu-leninismu s Komunistickou stranou Československa. Slučovací sjezd se konal 27. 6. 1948.

➤

27

HISTORIE MÍSTO KOMPASU... stva, která není k socialismu ještě zralá“ (bývalý poslanec ČSNS František Koktán 27. 3. 1948). Dodejme k tomu, že z 55 poslanců ČSNS, zvolených do Národního shromáždění v květnu 1946, byli dva (Milada Horáková a Alois Jaroš) později popraveni, devatenáct komunisté uvěznili (z nich Emil Weiland byl umučen) a dalších osmnáct muselo uprchnout do exilu!

Rychlejší než Husák

Jedním z cílů zinscenovaného procesu se skupinou kolem poslankyně Milady Horákové bylo ukázat národu, jak se komunistický režim dokáže vypořádat se svými odpůrci.

začali vytvářet tzv. „frakční konspirační skupiny“, které v únoru 1948 pomohly prostřednictvím bezcharakterních kreatur typu Boženy Pátkové či Františka Koktána tvorbou akčních výborů tuto mohutnou stranu rozbít zevnitř během několika dní doslova na padrť. Zatímco dva členové ČSNS Emanuel Šlechta a Alois Neuman přes jednoznačný odpor ústředního výboru strany ochotně vstoupili do nové Gottwaldovy vlády, asi 2500 dalších zrádců a bezpáteřních oportunistů v akčních výborech Národní fronty se vydalo na cestu totální kolaborace s komunisty a od 27. února 1948 začalo vytvářet z trosek

ČSNS Československou stranu socialistickou. Dosavadní stranické oslovení bratr a sestra bylo sice ponecháno, ale nyní již s ryze Kainovou příchutí. O čtyři dni později další zrádce Karel Löbl (ještě v listopadu 1989 za ČSS člen komunistické vlády!) vyhlásil rozpuštění odborů mládeže ČSNS s 200 000 členy (z toho na 100 000 z nich byli studenti masově vyhazovaní ze škol) a vyzval je k vstupu do jednotné organizace mládeže. Této výzvy podle komunistických průzkumů uposlechlo jen 8–10 % mladých. Politickým úkolem nové strany se stalo „převychovávat tu vrstvu obyvatel-

Zatímco mezi politickými vězni komunistického režimu v jáchymovských lágrech tvořili bývalí členové Čs. strany národně socialistické ohromující (ale zároveň nijak překvapivé) procento uvězněných, jejich bývalí „bratři“ v ČSS zatím vesele podepisovali petice schvalující popravu Milady Horákové a chodili na brigády. Nezdařil se ani pokus o obrodu této strany v roce 1968, kdy se jejím předsedou stal dlouholetý agent StB JUDr. Bohuslav Kučera, který se podílel v srpnu 1968 v Moskvě na ratifikaci okupačního protokolu. Také všech sedmnáct poslanců ČSS v Národním shromáždění nenašlo

Začátkem konce demokracie se stalo vystoupení K. Gottwalda na Staroměstském náměstí po demisi Benešovy vlády.

časopis Socialistický směr (květen 1978)

morální sílu komunisty Františka Kriegla a ochotně zvedlo ruku pro „dočasný pobyt“ sovětských okupačních vojsk. Prakticky stejně se poslanci ČSS zachovali i v březnu 1989, kdy se schvaloval po bouřlivých lednových protirežimních demonstracích tzv. pendrekový zákon. Kučerovi socialisté byli krátce po okupaci dokonce v mnoha případech rychlejší v procesu tzv. normalizace než

samotní komunisté a rychle se zbavovali těch členů, kteří nesouhlasili s novými pořádky. Kučera osobně řídil čistky ve straně i v jejím deníku Svobodné slovo. Odměnou mu za to byla v roce 1971 funkce místopředsedy Federálního shromáždění, ve které vydržel až do roku 1990! Nebyl ve svém lokajství sám. Jména jeho tehdejších kompliců typu Luďka Kapitoly, Jana Škody, Karla Löbla a řady dalších však již dnes zaválo zapomnění. Stojí ovšem například za zmínku, že na podzim 1989 bylo možné v seznamech agentů StB z devítičlenného vedení strany najít hned sedm osob! Na jaře téhož roku se sice začalo v ČSS mezi některými mladšími členy v Praze (Heres, Bátora, Menšík…) tvořit reformní křídlo, které však naráželo do tvrdé zdi nepolepšitelných kučerovských kolaborantů s komunisty.

Likvidace (nejen) Melantrichu Během listopadu 1989 však vznikla falešná a dodnes přežívající legenda o tom, že Čs. strana socialistická dala sametové revoluci na Václavském náměstí k dispozici „balkón Melantrichu“, z něhož byly večer co večer burcovány statisíce lidí. Opak byl pravdou. Zásluhu na tom měli jen někteří odvážní zaměstnanci Melantrichu (např. Milan Nevole) a redaktoři Svobodného slova, zatímco funkcionáři a aparátčíci ČSS (Kučera, Škoda, Vyvadil, Král, Starý, Mišoň) lavírovali, kličkovali a někteří dokonce přímo tyto akce tvrdě sabotovali. V březnu 1990 se však sešly na tzv. XXIV. sjezdu Čs. strany socialistické tři různorodé proudy, aby se spojily v jednu politickou stranu. Šlo o exilovou ČSNS, politické vězně z 50. let z Klubu Milady Horákové a jejich mladé příznivce a staré „národněfrontovní“ harcovníky z ČSS, kteří nakonec sjezd mistrně ovládli a oba zbývající poněkud naivní proudy zcela (především s pomocí moravských delegátů) převálcovali. Předsedou strany se stal stranický aparátčík Jiří Vyvadil, který ji přivedl k těžké volební porážce, a tím i k trvalému procesu rozkladu, který později provázely nejen četné změny názvu strany (ČSS, LSU, LSNS, SD-LSNS, ČSNS…), úpadek populárního stranického deníku Svobodné slovo, ale především finanční vykrvácení, které vyvrcholilo za předsedy Vavřince Bodenslose, který zaplatil ze stranické pokladny gigantický dluh v řádu nejméně 150 milió-

Balkón Melantrichu se stal symbolem revoluce v roce 1989. Ve skutečnosti z něj mohli významné osobnosti promlouvat nikoli díky představitelům ČSS, ale některým zástupcům Melantrichu.

nu korun (!) za zanikající stranu jeho nového politického partnera Jiřího Dienstbiera. Za zmínku stojí, že se tehdy na čas místopředsedou strany stal na své bludné pouti politickými stranami jistý MUDr. David Rath! Strana nakonec postupně přišla nejen o Svobodné slovo (prodané bývalému agentu StB Václavu Junkovi), ale nakonec o celý svůj značný majetek, až se v roce 2003 dostala do konkurzu. To však již bývalí skalní „kučerovci“ v jejích řadách dávno chyběli, protože se vydali na jinou adresu, která se oproti té jejich původní lišila jen v jediném písmenu...

Všichni za Jirkou! V roce 1986 opustil Jiří Paroubek Čs. stranu socialistickou, protože mu podle svědectví některých jeho tehdejších spolupracovníků „bránila v dalším růstu“. Mělo jít o to, že se nedostal přes veškerou svou angažovanost do komunistického parlamentu, kde měli kolaboranti z ČSS vždy uvolněno několik jistých křesel. Než stihl najít plné uplatnění u samotných komunistů, přišel listopad 1989, a tak se pro změnu rychle vrhnul k obnovované ČSSD, kde se stal na čas pravou rukou zcela v českých poměrech z exilu neorientovaného předsedy Jiřího Horáka, který z něj udělal dokonce ústředního tajemníka strany! Tato kariéra (kterou však záhy nadlouho razantně zastavil Miloš Zeman) mnohé bratry a sestry z ČSS fascinovala a s postupným rozkladem strany mnozí přešli „za Jirkou“ do ČSSD, kde se postupně dávali do jeho služeb. Zatímco se tehdy Miloš Zeman a Vladimír Špidla pokusili vybudovat z ČSSD

standardní evropskou levicovou stranu, jiní jejich straníci mířili jinam a po postupném odstranění Zemana a Špidly z vedení strany vytvořili z ČSSD zcela amorfní populistickou stranu s rétorikou na úrovni Gottwalda a Husáka. Svou nemalou roli v tom vedle na svou chvíli trpělivě čekajícího Paroubka a jeho objevům tzv. talentů (Rath, Jandák…) sehráli i mnozí „bratři a sestry“ z ČSS – Lubomír Zaorálek, Jiří Vyvadil, Jaroslav Král, Stanislav Křeček, Hana Orgoníková a další s cenným „výcvikem v ČSS“. Zvěčnělý bratr Bohumil Kučera by měl z toho jistě radost. „Státy vznikají a zanikají těmi ideály, na nichž byly postaveny“, tvrdil kdysi T. G. Masaryk. Kéž by to platilo i o politických stranách. I když optimisté jsou asi jiného názoru jako jistý Jiří Paroubek, který již před jednatřiceti lety skálopevně tvrdil, že ve „stranické práci je stále co zlepšovat...“ autor je historik a publicista

29

MÉDIA

Vliv na mediální rady nový návrh neřeší Milan Bouška

V

30

červenci proběhlo na naší veřejnoprávní mediální scéně malé zemětřesení. V obou případech byl ve hře post generálního ředitele a pro oba zúčastněné pány J. Janečka a V. Kasíka znamenaly tyto události mezník v jejich kariéře. Přestože oba případy měly jiná východiska a také dopadly nakonec rozdílně, můžeme u nich vystopovat některé shodné momenty. Oběma předcházela rozsáhlá mediální předehra včetně osobních útoků a aktivizace představitelů tzv. „kulturní fronty“. V případě ČT šlo o protestní petici umělců, ve které volali po zrušení probíhajícího výběrového řízení na post generálního ředitele. Výběrové řízení označili za politicky zmanipulované a kriticky se vyjadřovali i k dosavadnímu vedení televize. Z textu se tak dalo usuzovat, že si umělci nepřejí další pokračování J. Janečka v čele ČT. Ve stejnou dobu se v médiích objevovaly články dehonestujíci Janečka a připomínající jeho spornou předlistopadovou minulost. Z této mediální kanonády muselo být i laikovi jasné, že jde o cílenou likvidaci jednoho z kandidátů. Jako řešení viděli umělci zrušení výběrového řízení. Paradoxně tak volali po tom samém, co se snažila média podsunout politikům, totiž, že chtějí zrušit výběrové řízení a dosadit v novém vlastního kandidáta. Zdálo se, že Janečkovy dny jsou sečteny. Vždyť tlak mediální a kulturní fronty podpořený údajnou politickou dohodou přece nemohl přežít. Navzdory tomu byl znovu jmenován. Umělci a politici by se podle síly předchozího mediálního obrazu měli hlasitě ozývat. Znovujmenování Janečka však provází zvláštní ticho. Případ generálního ředitele Českého rozhlasu Václava Kasíka také provázela

mediální ofenzíva. Od momentu, kdy se začalo proslýchat, že se schyluje k jeho odvolání, vyvíjel V. Kasík neuvěřitelnou mediální aktivitu. Do té doby před médii ukrytý ředitel rozhlasu najednou dával rozhovory na potkání a dokonce některé sám inicioval. Ve všech se snažil přesvědčit o tom, že za jeho odvoláním stojí politické tlaky. Nikdy však nebyl zcela konkrétní, jen neustále opakoval, že za touto snahou údajně stojí členové Rady ČRo, kteří mají blízko k ODS.

Zvolení a odvolání V. Kasíka V. Kasík však pozapomněl, že jeho druhé zvolení bylo svým způsobem podmínečné. Ve druhém kole finálové volby totiž dostal o hlas méně než jeho protikandidát R. Medek (současný prozatímní ředitel). Poměr hlasů 5:4 ve prospěch Medka by navíc podle starých pravidel stačil ke zvolení. Stejným poměrem byl zvolen i sám Kasík při své první volbě v roce 1999. Konečný výsledek byl sice jiný, ale je otázkou, co donutilo tehdejší radní změnit názor. Volba však měla být pro Kasíka jakousi výstrahou, že jeho zvolení není tak samozřejmé a bylo také vyjádřením jisté nespokojenosti s jeho činností. Současná rada tak jen pokračovala v kritickém postoji k osobě V. Kasíka a vzhledem k jeho manažerským chybám bylo jen otázkou času, kdy k odvolání dojde. Nestranní pozorovatelé se v této souvislosti vyjadřují v tom smyslu, že je zázrak, že V. Kasík vydržel ve funkci tak dlouho. Spíše než o zázraku by se ale dalo spekulovat o tom, která politická síla ho tam tak dlouho udržela. Jak bylo řečeno, i jeho odvolání provázela mediální kampaň, v jeho případě ni-

koli dehonestační, ale na jeho podporu. Paradoxem v tomto případě je, že se na jeho obranu stavěli i lidé a sdružení, kteří proti němu ještě před časem ostře vystupovali v souvislosti se změnami na Radiožurnálu. Je otázkou, jaká motivace je k tomu vedla, sympatie k osobě ředitele to zřejmě nebyly. Navzdory těmto mediálním aktivitám a vlastnímu přesvědčení o své neodvolatelnosti, byl V. Kasík odvolán. A také po jeho odvolání zůstává mediální ticho. V případě V. Kasíka možná navíc v podobě úlevného ticha rozhlasových zaměstnanců. V obou případech, jak volby ředitele ČT, tak odvolání ředitele ČRo, byly v centru kritické pozornosti kontrolní orgány těchto veřejnoprávních institucí, tedy rady a jejich členové. Obě byly obviňovány z podléhání politickým vlivům. Jak si však potom vysvětlit výsledky zmiňovaných případů? V obou případech se rady zachovaly jinak, než by se dalo předpokládat a než byla mediálně prezentovaná údajná politická vůle. Rady jsou totiž poměrně snadným cílem, na který je velmi jednoduché útočit z jakékoli pozice. Trnem v oku všem aktivistickým snahám je pak způsob, jakým jsou rady voleny. Čas od času se proto objevují snahy po změně tohoto systému. Poslední taková snaha vzešla z řad poslanců Strany zelených. Podle jejich návrhu by měly mít všechny rady shodně 9 členů a měly by být po třetinách voleni na základě nominací relevantních společenských organizací prezidentem republiky, Senátem a Poslaneckou sněmovnou. Nejde o první podobný návrh a na tento způsob je ochotna kývnout celá řada osob. Návrh však v sobě skrývá množství problémů, o nichž

INZERCE

Krédem naší společnosti je profesionalita a respektování nedotknutelné anonymity klientů. Za součást svého poslání považujeme rovněž příjemné a diskrétní prostředí včetně vstřícného přístupu lékařů i veškerého personálu. Povzbuzením pro nás je spokojenost klientů.

Plastická a estetická chirurgie: • plastické operace očních víček • korekce ušních boltců • plastické operace nosu • facelifting • liposukce • zvětšení či zmenšení prsou • modelace prsou • operace břišní stěny • aplikace botulotoxinu • výplň a korekce vrásek injekčními implantáty • odstranění kožních výrůstků a další specifické zákroky estetické dermatologie

V měsíci září jsou konzultace s našimi lékaři zdarma. (konzultovat je možné v anglickém, německém a ruském jazyce)

Relaxační a regenerační masáže: • • • • • • • • •

speciální péče po plastických operacích programy péče v těhotenství a po porodu programy pro tvarování postavy masáže a zábaly proti celulitidě čokoládová wellnes seance vibrační plošina přístrojová lymfodrenáž lifting obličeje indická masáž hlavy – antistres

Žhavá novinka prodloužení a zhušťování řas špičkovou technikou

Lékařské centrum PEM Pro čtenáře Listů ODS poskytujeme do 30. listopadu 2009 slevu 10 % na masáž nebo prodloužení a zhuštění řas

NA SLEVU 5 %

Najdete nás na adrese: Ruzyňská 26, 161 00 Praha 6 Tel. plastická chirurgie: +420 235 313 661, +420 604 243 249 Tel. masáže a prodlužování řas: +420 723 525 855 e-mail: [email protected] Kompletní informace na www.pem-praha.cz

KUPON

Za předpokladu, že by rady měly devět členů, znamenalo by to, že každá z institucí by volila tři členy. Je tu však ještě jedno důležité ustanovení, a sice že se rady každé dva roky ze třetiny obměňují. To tedy znamená, že každé dva roky by každá z institucí volila na návrh společenských organizací jednoho člena rady. A jsme u jádra problému. Je totiž vysoce nepravděpodobné, že by mohl být onen jeden člen zvolen bez politické dohody ve 200členné Poslanecké sněmovně nebo v 81členném Senátu. Jaké by to bylo asi dohadování, si lze jen ztěží představit. A připočteme-li k tomu ještě dohady, proč zrovna kandidát této společenské organizace byl vybrán a jiný ne, je na konflikty, a nejen politické, zaděláno. Dalším problémem by byla odpovědnost takové rady jako celku vůči jednotlivým orgánům. Zodpovídal by se člen rady zvolený za Poslaneckou sněmovnu i Senátu? A komu budou rady předkládat své výroční zprávy? Zřejmě všem třem institucím. To ale znamená také trojí schvalování. A co když si jedna instituce usmyslí, že výroční zprávu neschválí a na základě neschválení by měla být rada odvolána. Bude odvolána jako celek nebo jen ta třetina, která byla volena orgánem, který výroční zprávu neschválil. Zkrátka víc problémů a otázek než skutečného přínosu. Místo těchto úvah a návrhů by měla být už konečně zahájena a dovedena do konce debata o tom, co to je veřejná služba a co všechno by měla plnit. Teprve na základě takto jasně vydefinovaných úkolů a jejich následného naplňování je možné zabránit nežádoucímu vlivu na „veřejnoprávní“ média – a to nejen politickému. Sama média k tomu mají v současnosti nejlepší příležitost a uvidíme, jak se s touto výzvou vyrovnají. Vše ostatní jsou jen zastírací manévry bez valného přínosu. autor je místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

Jsme privátní zdravotnické zařízení, zaměřené na poskytování nadstandardních služeb v oborech plastické, estetické i všeobecné chirurgie. Nabízíme rovněž relaxační a regenerační masáže.

NA SLEVU 10 %

Ukončeme zastírací manévry

Lékařské centrum PEM

KUPON

zřejmě předkladatelé nic netuší. Hlavním motivem pro změny je údajná politizace složení rad způsobená tím, že jsou členové voleni pouze Poslaneckou sněmovnou. Tomu by měla zabránit tzv. trojnožka (volba třemi orgány) a také nominace kandidátů na návrh společenských organizací s jejich jasným vymezením. Pokud by byl takový návrh schválen, nastal by bohužel pravý opak.

✁

Lékařské centrum PEM Pro čtenáře Listů ODS poskytujeme do 30. listopadu 2009 slevu 5 % na chirurgický zákrok