Měsíčník farnosti sv. Bartoloměje

Měsíčník farnosti sv. Bartoloměje

5 2008

ZTRÁTA VÍRY? Prožíváme stále ještě čas velikonoční, čas radosti ze Vzkříšení, který je znamením vykoupení a naděje. Kolik z nás zároveň prožívá bolestný pocit, že někdo z nejbližších ztratil víru. Nikdy to není definitivní, dokud žijeme, protože to semínko víry vložené do duše člověka při křtu, možná jen čeká na vláhu, aby mohlo růst. Co může být tou vláhou, nad tím jistě uvažuje každý z věřících rodičů. Pokusme se nad tím uvažovat všichni, komu leží na srdci Dobro a Pokoj. Jednoduchý univerzální recept nemáme, každý jsme jiný. Někteří potřebujeme pohladit, někteří postrčit. Co může být důležité? Naše opravdovost, laskavost a zájem o to, co ten náš, naše, prožívá, po čem touží, co je trápí. A také náš čas, který třeba není vždy oceněn, ale my víme, že tím vlastně dáváme sebe. Čas bez odsuzování, moralizování, poučování. Jak je to těžké! Přitom je potřeba ve věcech zásadních dát najevo, co považujeme za špatné. V této úvaze můžeme každý pokračovat dál. Jen neklesejme na mysli! Zde připomenu z veliké řady světců, kteří se navrátili nebo obrátili k Bohu, jedno jméno: sv. Augustin. Trpělivost jeho maminky, sv. Moniky, jako by neznala hranic. Sílu jí dodávala veliká víra a naděje, že s Boží pomocí dojdou naplnění její prosby za obrácení syna. Ve většině rodin se oslavují svátky i narozeniny, nebo alespoň jubilea. Těm našim milovaným dejme ve vhodnou chvíli najevo přání či prosbu: Až budeme slavit mé narozeniny, dej mi jako dárek společnou návštěvu mše svaté. Nic mi nekupuj. To pro mne bude dárek nejcennější. Já totiž chodím do kostela děkovat Bohu za tvůj život, že jsi se do naší rodiny narodil. Blíží se Svatodušní svátky. Vyprošujme si sílu, moudrost a laskavé slovo, aby setkání s námi alespoň někdy vypovídalo o tom, že jsme přijali Radostnou zvěst. Jiří Höfer

2 │ Farní fórum CHVÁLA OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI, KYJSKÉ FARY A DUCHA SVATÉHO Vzpomínám si, jak v době po sametové revoluci bývalý prezident Václav Havel líčil svou ideální vizi České republiky. Jednalo se vlastně o dobře fungující občanskou společnost, kde politici nejsou až tak důležití, neboť to podstatné vymýšlejí a vytvářejí sami lidé. Fungují nejrůznější nadace, svazy, spolky, samospráva. Tak si třeba nějací fotbalisté vybudují pěkné zázemí: místo tmavých a vlhkých kabin nové prostorné šatny, místo dvou narezlých sprch šest moderních sprchových koutů, v patře vlastní klubovna s výčepem, kde je možné rozebírat odehraná utkání. Nebo rekonstrukce naší fary – z té by měl pan prezident jistě radost. Je to skvělé, požehnané dílo. Každý měsíc, ba každý týden se proměňovala díky poctivé práci řady kyjských farníků, v čele s knězem – otcem Edwardem. Pracovní a finanční svépomocí vzniklo prostředí, kde se lidé rádi scházejí a organizují pěkné akce. Klobouk dolů. Asi se shodneme, že mezi hráči kopané a farním společenstvím by měl existovat rozdíl. Fotbalisté mají „odpracováno“, farnost nikoli. Místní církev je povolána k hlásání evangelia, misii, má pracovat pro růst Božího království. Víme, že se tak děje především živým slovem, modlitbou, obětí… V jistém smyslu na farním zázemí vlastně nezáleží. Řečeno s Marxem, je to pouhá materiální základna. Končí velikonoční doba, čeká nás slavnost Seslání Ducha svatého. Prosme o jeho dary, abychom se na faře nescházeli „jako fotbalisté“, ale aby se stala skutečně centrem rostoucího duchovního života na Praze 14. Duch svatý nám jistě pomůže, a tak se třeba o příštích Velikonocích dočkáme i nějakého pokřtěného katechumena. Petr Střešňák

3 │ Rozhovor

ODPOLEDNE MÁM VYSTOUPENÍ SE SKUPINOU Ač po nemoci, schází se se mnou po snídani k rozhovoru. Děti má zatím „na povel“ manželka. Působí dojmem tichého muže, ale zdání klame. Pavel Habán, hybná síla hudebního týmu při mších v Galerii 14. Kdy jste přišel do Kyjí? A odkud vlastně pocházíte? Narodil jsem se na Smíchově, kde jsem bydlel až do dospělosti. Po svatbě s Irenou jsme bydleli nějakou dobu na sídlišti v Modřanech a později - v roce 1992 - jsme se přestěhovali k manželčiným rodičům do Kyjí. Jak tehdy Kyje vypadaly? Tenkrát jsme z okna koukali do sídliště Černý most I a neměli jsme před sebou tubus metra. Sídliště Černý Most II tehdy také neexistovalo. Do kostela jsem chodil do Kyjí, tehdy tam sloužil mše pater Kellnar. Manželka ovšem je větší pamětník, ta pamatuje před našimi okny úzkou silnici do Počernic a za ní místo sídliště jahodové pole a výhled až k rybníku Martiňák. Teď ale chodíte do Galerie 14. Je to blíž k vašemu domovu než sv. Bartoloměj? Ano, mám to blíž, bydlím na výpadovce na Mladou Boleslav v rodinném domku uprostřed mezi stanicí Rajská Zahrada a Černý most. Ale musím říct, že kostel je kostel. Tak to už se toho nového asi nemůžete dočkat… To je pravda, ale všechno chce svůj vývoj. Myslím, že kdyby vše šlo hladce, možná by si toho člověk ani tolik nevážil.

Co vás tedy do Galerie láká? Do galerie jsme začali chodit s dětmi, které to tam více táhlo, navíc tam měli jednu dobu i dětský program. Později pater Souček, který tam tehdy sloužil mšei, na lidi naléhal, jestli by někdo nebyl ochoten pomoci s hudebním doprovodem, protože tehdejší klavíristka Ludmila se měla stěhovat. Takže jste se stal členem hudebního týmu. Kdo všechno v něm vlastně hraje? V poslední době se mnou hrají Petr Weigricht (kytara, trubka, pozoun), Vladimír Jelen (kytara, flétny, rytmické nástroje), Vojta Dědek (kytara, flétna) a Štěpánka Vondrášková (housle). Občas se někdo přidá, občas někdo chybí. Takže improvizujeme. Písně vybíráme z Hosany, pokud to jen trošku jde, tak v souladu s tématem liturgických čtení. Kdo to celé vede? Jak vypadají zkoušky? Snažím se to nějakým způsobem zastřešit - klávesy, na které nejčastěji hraji, jsou přece jen takový dominantní nástroj (co se týká melodie). Scházíme se hodinu přede mší, domluvíme, jestli se vybrané písně budou opravdu hrát, kdo co bude hrát, na jaký nástroj, jaká bude předehra, kolik asi slok, no a pokud to nezapomeneme, tak to občas i dodržíme.

4 │ Rozhovor Vy řešíte, kdo bude na co hrát, až na místě? To si každý nosí víc nástrojů? Flétny si už nosíme standardně s sebou, a pokud se k nějaké písni hodí dechové nástroje, tak se domlouvám s Petrem Weigrichtem. Kytary se berou vždy. No a já se vybavím podle toho, kolik lidí se dostaví, takže někdy též s sebou beru kytaru. Na klávesy se dá také něco dopředu nahrát, takže při menším počtu muzikantů můžu nahranou skladbu kombinovat ještě s jiným nástrojem.

Tipuji, že máte dost slušné hudební vzdělání. Na kolik nástrojů vlastně hrajete? Dostalo se ke mně, že téměř vždy přijdete s nějakým jiným nástrojem! Pokud to seřadím podle úrovně hry od nejlepší po nejhorší, tak na kytaru, klavír, foukací harmoniku, kontrabas, basovou kytaru, mandolínu, flétnu, pětistrunné banjo a na trubku. Problém je spíš s časem, abych se víc zdokonalil, protože chuť by byla. S mým hudebním vzděláním je to slabší, na klavír jsem chodil dva roky do "lidušky" a doprovod na kytaru mě učil můj starší bratr, no a klasickou hru na kytaru jsem se učil u soukromého učitele asi dva roky. Vy mě donutíte podívat se do Galerie! Jak zní taková mandolína? V Galerii jsem ji použil asi jen dvakrát, podobně jako banjo. U banja stále váhám, jestli se vůbec do Galerie hodí, navíc je, myslím, i zvukově k němu nutný kontrabas, který nemáme.

Dokážete si představit hraní písniček z Hosany na varhany? Pár písní by snad šlo, u mnoha by se ale nehodil nástroj jako takový (myšleno k hudbě i textu) a například u klasických varhan by byl problém i technický. Písně jsou rytmické a varhany mají poněkud dlouhou odezvu po stisknutí klávesy. Rychlejší písně by se daly omezit pouze hraním akordického doprovodu.

Vidím, že o nástrojích bychom si mohli povídat donekonečna. Jakou hudbu posloucháte? Snad kromě dechovky a současného metalu, techna a podobné hudby, tak všechno. Když jsme u té dechovky, hodně dávno jsem viděl životopisný film pro pamětníky, myslím, že byl o Kmochovi, tam ta dechovka měla takový „drajv“ (šmrnc – pozn. red.),

5 │ Rozhovor až jsem zůstal stát s otevřenou pusou. Akorát mě mrzí, že hudbu většinou poslouchám jen jako kulisu k nějaké jiné činnosti, nevím, kdy jsem si naposledy sednul k poslechu jako takovému. Co se mi ale líbí, je poslouchat vážnou hudbu nebo Rádio Proglas v autě. Občas mívám služební cesty a poslech těchto pořadů je v ostrém protikladu s dopravou, která je kolem mě. A v jaké skupině že to Pavel hraje? „Skupina MK3 je dvorní kapelou divadla Kocábka a má za sebou už asi dvouletou historii. Skupina je dixielandová o čtyřech členech. Já jsem tam služebně nejmladší, hraju tam na basovou kytaru, Petr Weigricht, který mě do ní přivedl, na pozoun a další muzikanti mají na starost kornet (něco jako trubka) a doprovodnou kytaru. Mezi vaše koníčky patří cyklistika i kanoistika. Už tedy chápu, proč jste jako „tintítko“. Kam až jste se při nich nejdál dostal? Cyklistiku provozujeme s rodinou soustavněji o dovolené, jinak je to spíš sporadicky - pár výletů okolo Prahy anebo na chatě ve Svatém Janu pod Skalou. Za hranice České republiky jsme se s koly zatím nedostali.

Na vodu jezdíváme v poslední době na Vltavu a Sázavu, ale už to není ono. Už i tady se projevuje masovost tohoto sportu a půjčovny lodí zpřístupnily vodu i lidem s jinými zájmy anebo lidem, kteří o vodě nic neví, takže vysloveně hazardují se svým životem a životy svých dětí. Nejdále jsme byli s manželkou na rakouských řekách, kde jsem poznal, jak také mohou být řeky čisté. Kolikrát jsem si tam myslel, že jedeme na mělčinu a že budeme "dřít", a když jsem zkoušel v tom místě pádlem hloubku, nedosáhl jsem dna.

Teď se koná výstava korunovačních klenotů. Chystáte se na ně s rodinou? Chystáme. Doufám, že nás neodradí dlouhé fronty. Já jsem je sice již viděl, ale rodina zatím ne. připravila Marta Höferová

Pavel Martin Habán, narozen 1964. Bydlí s manželkou Irenou a dětmi Aničkou a Tomášem v Kyjích – Rajské zahradě, ve staré zástavbě naproti sídlišti Černý Most I. Zaměstnán jako strojní konstruktér, a kromě této pracovní náplně též učí zákazníky - konstruktéry používat kreslící strojařský program, který firma prodává. Mezi jeho koníčky patří hudba (poslech i provozování), cyklistika a kanoistika. Jeho starší bratr Petr je varhaníkem u sv. Václava na Smíchově.

6 │ Stránka pro děti a nejen pro ně SOUTĚŽ: Řešení minulých soutěžních otázek: 1. 1933, 2. Slavníkovci, 3. Kappadokie (dnešní Turecko), 4. lev, 5. v Římě

Soutěžní otázky: 1. 2.

Jaké povolání měl apoštol Filip? (3.5.) Kde je nejčastěji umístěna socha Jana Nepomuckého a proč? (16.5.) 3. Kterého roku byl vydán Edikt milánský? 4. Které město osvobodila Jana z Arcu z obklíčení Angličany? (30.5.) 5. Kolik měla svatá Zdislava sourozenců? (30.5.) Konstantin I. Veliký (kol. r. 285 – 337) Žil na dvoře pronásledovatele křesťanů císaře Diokleciána. Oženil se s jeho dcerou. Spolupodepsal toleranční dekret vůči křesťanům císaře Galeria, krátce poté byl vydán Milánský edikt, který ukončil dlouholeté a krvavé pronásledování křesťanů. Křesťanství se tak stalo státním náboženstvím. Jana z Arcu (1412 – 1431) Byla dcerou starosty malého Francouzského městečka. Od dětství slýchala nadpozemské hlasy, které ji nabádaly, aby se vydala na pomoc králi Francie, kterého utlačovali Angličané. V 17 letech se v čele vojska vydala bojovat za to, aby na francouzský trůn mohl dosednout právoplatný dědic Karel VII. Podařilo se jí dosáhnout Karlovy korunovace. Potom však byla žárlivými politiky prodána Angličanům, kteří ji obvinili z čarodějnictví a již v jejích 19 letech ji upálili na hranici.

7 │ Stránka pro děti a nejen pro ně MIMO SOUTĚŽ: 1. Jistě vás láká tajemství staré věže. Může-te si ji prohlédnout, jestliže dokážete vyb-rat jediný správný klíč, který vám otevře všechny dveře chodeb vedoucích do věže. Najděte klíč a cestu, kterou do věže půjde-te.

2. Zadíváte-li se pozorně na obrazce, měli byste uhodnout, proč se v nich nacházejí daná čísla. Jaké číslo má být místo otazníku?

Odpovědi posílejte ve formě SMS na č. 775 029 580 nebo e-mailem na adresu [email protected] do dvou týdnů. Vylosovaný výherce obdrží hezkou cenu. Helena Kolomá Řešení nesoutěžních otázek:

8 │ Duchovní stránka

NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ Před několika dny jsme oslavili událost Nanebevstoupení Páně, jíž začíná desetidenní příprava na Slavnost Seslání Ducha svatého. Je nápadné, že Matouš nanebevstoupení Páně zcela opomíjí, Marek se o něm zmiňuje jen jednou větou a u Jana se objevuje jen v prologu. A přece je nanebevstoupení Páně událostí, jejíž význam přesahuje tento svět. Marek to plně vyjadřuje touto jedinou větou: „Pán byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží“ (Mk 16,19). Tuto formulaci je třeba objasnit. Zatímco my jsme zvyklí říkat, že Ježíš „vstoupil“ nebo „vystoupil“ na nebesa, nacházíme pro nanebevstoupení Páně v novozákonních spisech často výrazy jako „byl vzat vzhůru“ či „byl vyvýšen“. Zdá se, že uvedená formulace je v určitém napětí vůči tomu pojetí víry, podle něhož Ježíš vstoupil do nebe vlastní mocí. S ohledem na zmíněnou formulaci zastávali už v prvních stoletích různí heretikové stejně jako v novější době někteří religionisté názor, že Ježíš z Nazareta byl zbožštěn teprve svým nanebevstoupením. Takovéto pojetí však ztroskotává na tom, že Ježíšovo božství zdůrazňují evangelia již před jeho nanebevstoupením. Pasivní formulace jako „byl vzkříšen“, „byl vzat vzhůru“, „byl vyvýšen na pravici Boží“ se pak dají vysvětlit tak, že Syn Boží se přijetím lidské přirozenosti vpravdě a skutečně podřídil jakožto

9 │ Duchovní stránka reprezentant lidí svému Otci, aby jménem lidstva splnil dílo, které mu Otec svěřil, aby je vykonal. To má Ježíš na mysli, když říká: „Otec je větší než já“ (J 14,28). V tomto smyslu je nejen Kristovo vtělení a utrpení, nýbrž i jeho vzkříšení a nanebevstoupení v moci a vůli Otcově, aniž se tak děje na úkor Kristovy božské přirozenosti. Dnem nanebevstoupení Páně začíná nová situace světa. To všechno se skrývá za prostou větou: „Byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel“ (Sk 1,9). Oblak zde není nějaký meteorologický úkaz, nýbrž symbol božské slávy Krista vstupujícího na nebesa. Lukáš je jediný evangelista, který líčí tajemství nanebevstoupení způsobem přístupným lidské zkušenosti. Kratší zprávu nalezneme na konci jeho evangelia, podrobnější pak na začátku jeho Skutků apoštolů. „Potom je vyvedl až k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena. Potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma. Byli stále v chrámě a chválili Boha“ (Lk 24,50-53). Nanebevstoupení se dalo vnímat smysly jen na svém počátku; jeho cíl náležel už jinému světu. Proto se Lukáš vůbec nepokouší toto tajemství nějak objasnit. Drží se pouze historických faktů, jak mu je oznámili očití svědkové. Připravila Blanka Ocovská Převzato z knihy G. Krolla: Po stopách Ježíšových

10 │ Konverze známých osobností LEONARD CHESHIRE (1917 – 1992) Tento Angličan, kapitán L. Cheshire, je všeobecně pokládán za jednoho z největších hrdinů 2. světové války. Roku 1944 obdržel nejvyšší státní vyznamenání Victoria cross. Úspěšně splnil přes 100 vojenských operací nad nepřátelským územím. Vynalezl nejnebezpečnější bombardovací metodu. Američané ho vybrali jako jednoho ze dvou anglických pozorovatelů při výbuchu druhé atomové bomby nad japonským městem Nagasaki. Stalo se tak 9. srpna 1945. Když se kapitán Cheshire po čtyřhodinovém pozorování vracel na leteckou základnu, byl zcela proměněným člověkem. Dříve mu škoda způsobená nepříteli přinášela uspokojení, teď poprvé se z úspěšného počinu netěšil. Na mysli měl jediné: jestliže chce tento svět v budoucnu trvat, potřebuje něco úplně jiného než jsou jaderné zbraně. Ten jasný záblesk atomové bomby, která usmrtila přes 75 000 Japonců, zabil v něm touhu po zabíjení. „Atomová energie je tvrdá skutečnost. Nemáme moc zadržet ji před jinými národy, ani rozhodnout, kdo ji bude mít. Dnes má moc vítězství, ale zítra bude pouhou ničivou silou…“ Kpt. Cheshire si uvědomil, že pro odvrácení další války je třeba pěstovat snášenlivost, vzájemné pochopení, bojovat s chudobou… Hned po skončení 2. světové války dal všechno své oduševnění a síly do služeb Křesťanského socialistického hnutí, které se svými přáteli založil. Cílem tohoto hnutí bylo úsilí, aby „silní pomáhali slabým, bohatí chudým a odborníci neodborníkům, dokud nebudou moci stát na vlastních nohách“. Byla to nepochybně velká myšlenka, ale v praxi, zvlášť kvůli finančním potížím, se těžko uskutečňovala. Po necelých dvou letech se hnutí rozpadlo a jeho zakladateli zůstaly jen dluhy.

11 │ Konverze známých osobností Kpt. Cheshire začal pochybovat, zda je na dobré cestě. V té době však již k němu dobrý Bůh posílal svého posla. Byl jím bývalý člen Křesť. soc. hnutí Arthur Dykes. Tento jeho přítel umíral na zákeřnou rakovinu v místní nemocnici. Radili mu, aby uvolnil svou postel ne-mocnému, který má naději na vyléčení. Ředitelka nemocnice telefonovala Cheshirovi, zda by ho nepřijal a nestaral se o něj v posledních dnech pozemského života. Cheshire mu nikde nedokázal sehnat místo, a tak byl nucen přijmout ho do svého starého, opuštěného domu na venkově. Staral se tedy o něho sám jak nejlépe dovedl. Jednou mu nemocný přítel řekl: „Nějak cítím, že jsem sem nepřišel nadarmo. Musí v tom být nějaký záměr. Pán Bůh má s námi nějaký plán.“ Tato slova se dotkla kpt. Cheshira. Tehdy se v něm zrodila myšlenka Domova pro chudé a nevyléčitelné pacienty. Jeho opuštěný dům na venkově se stal prvním v řetězci charitativních domovů, které Cheshire později založil v různých krajích. Arthur Dykes byl hluboce věřícím člověkem. Blížící se smrt ho učinila ještě duchovnějším než byl dříve. Zbytek svého života věnoval duchovním rozhovorům se svým přítelem. V jeho pozůstalosti našel Cheshire knihu Msgr. Vernona Johnsona, slavného anglikána, který se obrátil na katolickou víru. Přečetl ji jedním dechem a nad obsahem dlouze přemýšlel. Sám patřil také do anglikánské církve, ale začal pravidelně docházet za katolickým knězem Henry Clarkem. Na Štědrý den roku 1948 byl kpt. Leonard Cheshire přijat do katolické církve. Připravil Petr Střešňák

12 │ Farní fórum

MÍSTO, KTERÉ NEZNÁM Žijeme si, jak chceme, a taky se říká : „Jen když je spokojenej a šťastnej.“ Víme však, že toto jen málo stačí pro plné žití, protože mnohdy žijeme jen pro sebe, a to věru nepřináší žádný vyšší smysl. Oněch smyslů mohou být přehršle, ale jeden je zřejmě nabíledni. Měli bychom přímo a zřetelně komunikovat s bližními, tedy těmi, kteří jsou nám blízcí srdcem, ale i místem či způsobem života nebo jakýmkoli jiným parametrem blízkosti. V oblasti Prahy 14 žije už přes 40 tisíc lidí. Jedni pracují, druzí odpočívají, další se modlí a ostatní se nemodlí atd., a všichni jsou to bližní. Cestou z práce jsem zjistil, že je zde místo, kde se lidé také modlí a není to ani v Kyjích a ani v Galerii. Je to celkem nenápadný objekt při Chlumecké ulici, kde se zejména v pátek soustřeďují mnozí pro nás cizokrajní lidé, odlišní svou barvou pleti, oblečením a řečí. Jsou to muslimové, jež směřují do mešity, která je v Praze jediná a nemýlím-li se, tak jedna z mála v naší zemi. Páni, takový objev! Je zvláštní, jak rychle si Čechové odvykli soužití napříč rasami, národnostmi, náboženstvími a jazyky. Vždyť ještě před sedmdesáti lety v Praze vedle sebe žili Češi, Němci a Židé, a každý měl své zájmy a svou řeč, náboženství, zvyky ... Tak nějak mám pocit, že není úplně přirozené, že o sobě nevíme, nebo víme a děláme, že nevíme? Proč ? Myslím si, že by bylo docela dobré se s muslimy dát do řeči, když pro nic víc, tak aspoň abychom dokázali sami sobě odpovědět, kdo to muslimové jsou a jak u nás žijí. Vždyť i o nás si někdo může myslet ledacos a my bychom mu docela rádi sdělili, jak je to s námi doopravdy. Nebo o muslimech umíme něco říct? Setkali jsme se s někým takovým někdy? Nebo nás to nezajímá – a proč taky, že? Budeme-li realisté, asi se shodneme na tom, že naše společnost již nebude rasově, sociálně, národnostně, etnicky, chcete-li třídně – „uni“. Zkrátka naše děti budou žít v multikulturním světě se všemi jeho podobami (tedy pozitivy i negativy) a to i u nás, v naší zemi. Nemyslím si, že bychom se mohli a měli zabouchnout za dveře svého bytu a nezajímat se. Nabízím diskusi o výše uvedeném a zároveň společnou návštěvu (může být i soukromá) u muslimů v mešitě a to třeba při jejich modlitbě nebo mimo ni. Dozvíme se mnohé, třeba i to, co nevíme a možná, že nás napadnou i jiné otázky, jež mohou pomoci i nám samým. Co říkáte? Martin Pecka

Natanael vychází vždy první neděli v měsíci. Náklad 60ks. Za příspěvek na pokrytí nákladů (10 Kč) děkujeme. Své příspěvky do příštího čísla posílejte na e-mail [email protected] do 25.5.2008. Technicky zajišťuje: p.Fiala a p.Januš. ● Další informace o farnosti na www.farnostkyje.cz.