MRAVNÍ ROZMĚR VÝCHOVY K BRANNOSTI

MRAVNÍ ROZMĚR VÝCHOVY K BRANNOSTI JUDr. et PhDr. JAROSLAV PADRNOS, CSc.

ABSTRAKT Mravní predikáty tvoří podstatu filozofie státu a jeho funkcí. Speciálně významné jsou pro jeho funkci obrannou a aplikované pro výchovu k brannosti (brannou výchovu). Před pedagogickou teorií i praxí vyvstává aktuální úkol se mravní výchovou jako nejzávažnější a nejkomplikovanější složkou výchovy k brannosti zabývat jako vážným problémem.

KLÍČOVÁ SLOVA Brannost, etika, filozofie, mravnost, ústava.

ÚVOD Každé lidské jednání i chování obsahuje vědomý či neuvědomělý mravní aspekt, tedy řečeno a contrario, neexistuje jednání či chování člověka, jež by tento aspekt neobsahovalo. Každé lidské jednání je proto hodnotitelné jinými lidmi podle kritérií hodnot, jež tito lidé vyznávají. Kritéria hodnocení jsou projevem morálky. Morálkou je rozuměn historicky a kulturně podmíněný souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, ideálů a pravidel, jimiž se lidé řídí ve svém praktickém mravním jednání. Dodržování morálky je kontrolováno veřejností a podléhá sociálnímu tlaku, zároveň však systém morálky spočívá na vnitřní sankci (pocit studu, viny, nevole, rozmrzelosti (viz též svědomí); ve vztahu k morálce se tedy utváří sociální identita jednotlivce vůči společenství.1 Teorií morálky je etika. Etika je spjata zejména s filozofií, biologií a lékařskými vědami, psychologií, sociologií, estetikou, pedagogikou, právními vědami. Etika bývá též nazývána praktickou filozofií. Člověk je hodnocen z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, etika se pokouší nalézt společné a obecné základy, na nichž stojí morálka, popřípadě usiluje morálku zdůvodnit,2 [2] nicméně etika spočívá na axiomech neboli predikátech. Na axiomatických (predikačních) základech tudíž spočívá i morálka. Z uvedeného vyplývá, že vztah etiky a morálky je vztahem obecného a zvláštního. Na axiomatických (predikačních) základech etiky a morálky je principiálně projektován i stát - specificky lidské vysoce organizované institucionální uspořádání společenských vztahů. Stát pro naplňování a plnění svých funkcí krom jiného záměrně využívá prostoru, jenž mu poskytují etické a mravní (morální) postuláty, primárně deklarované zákony státu. Záměrem a schopností státu je (či mělo by být) dosáhnout interiorizace těchto postulátů (axiomů) a jejich konkrétních mravních derivátů u co největšího počtu jeho občanů, ideálně u všech. Záměrem příspěvku je obrátit pohled na etický a morální rozměr brannosti a odvozeně od něj i na problematiku mravní výchovy jako nejkomplikovanější složky výchovy k brannosti. Příspěvek je pouhým dotekem problematiky.

1

Morálka - Všeobecná encyklopedie DIDEROT ve čtyřech svazcích. Svazek 3. S. 186 – 187.

2

Etika - Všeobecná encyklopedie DIDEROT ve čtyřech svazcích. Svazek 1. S. 678.

2

1. BRANNOST – PROJEV PŘIROZENOPRÁVNÍ FUNKCE STÁTU 1.1 Pojem brannosti Každý stát spočívá na ideových postulátech, jejichž teoreticky funkční komplex tvoří filozofickou

podstatu

státu.

Jednou

z

přirozených

funkcí

z přirozenoprávní teorie práva, je jeho funkce obranná.

státu,

plynoucí

Výrazem a projevem

připravenosti státu k obraně je jeho brannost. Mravní (morální) dimenze státu je filozofickým prostorem, na jehož území, v jehož časoprostoru i hranicích operuje koncepce obrany státu i ochrana obyvatelstva. Morálka dodává brannosti lidský a společensky opodstatněný charakter a rozměr. Mravní (morální) rozměr a charakter brannosti České republiky jsou derivátem mravního rozměru a mravního charakteru filozofických postulátů státu tvořících její ideovou podstatu. Mravní dimenze brannosti je nejsilnějším nábojem ideové podstaty dimenze filozofické. Branností státu je rozuměn vojenský, ekonomický a lidský potenciál státu použitelný a funkčně využitelný pro případ branné pohotovosti státu (mobilizace, vyhlášení válečného stavu, vyhlášení války). Na brannost lze nazírat z rozličných zorných úhlů jejích dimenzí, jež jsou zároveň jejími činiteli: např. dimenze demografické, ekonomické, filozofické, historické, geografické, právní, psychologické, sociologické, správní, vojensko-historické,

vojensko-technické,

zdravotnické

(pořadí

je

uvedeno

dle

abecedního pořádku, nikoliv důležitosti). Pilířem filozofické dimenze je rozsah jejího mravního obsahu. Brannost je v oblasti ideové nejúžeji spjata s filozofickou koncepcí státu včetně jeho ideových postulátů i atributů, jež jsou jejich mravními deriváty. Brannost zaměřená na obranu státu, jeho filozofických postulátů, na nichž je stát koncipován a budován, včetně čestného plnění spojeneckých závazků, je dokladem i zárukou suverenity státu, mravního sebeuvědomění národa a jedním z projevů jeho seberealizace. Navenek se brannost projevuje připraveností branných sil v oblastech vojensko-technické, výcvikové i mravní. Potřebné připravenosti občanů plnit uvědoměle své povinnosti vyplývající mu z branného zákona lze docílit pouze promyšleným 3

cílevědomým, soustavným koncepčním ovlivňováním celé společnosti zaměřeným na pěstování osobnostního potenciálu každého jejího člena. Nejedná se o alternativní či variabilní možnost, ale o naprostou nezbytnost. Obrana státu a ochrana obyvatelstva jsou spolu nerozlučně spjaty. Obrana státu a ochrana obyvatelstva tvoří základní funkční náplň brannosti českého státu. 1.2 Obranná strategie Koncepce obrany státu a ochrany obyvatelstva je vysoce složitým teoretickým i praktickým komplexem opatření ve všech oblastech života státu v době míru i války, vzniklých na základě analýzy potřeb efektivní obrany a ochrany za použití veškerých možných účinných prostředků jak ekonomického, materiálně technického charakteru, tak lidských zdrojů. Obranná strategie České republiky spočívá na třech pilířích: 1. Pilířem je zodpovědný přístup státu k obraně České republiky a spojeneckým závazkům. 2. pilířem jsou akceschopné ozbrojené síly, 3. pilířem je občanská povinnost k obraně státu. Občanská povinnost k obraně státu je formulována v odstavcích 32 – 35 „Obranné strategie“. Jedná se nejenom o povinnost občana, ale zároveň o jeho morální závazek bránit svou vlast. Úkolem vlády je posilovat vědomí odpovědnosti občanů k obraně státu. Důraz je kladen na přípravu občanů na obranu státu kombinací vojenských a civilních přístupů. Jedním z úkolů státu je příprava na mobilizaci. Zvláštní pozornost je věnována aktivním zálohám, jako účinnému nástroji naplňování práva občanů podílet se v době míru na zajišťování obrany České republiky. Obranná strategie České republiky je naplňována prostřednictvím rozhodnutí vlády České republiky a navazujících prováděcích dokumentů v gesci Ministerstva obrany. Obranná strategie se aktualizuje vždy po deseti letech. Obrannou strategii projednala a schválila vláda České republiky dne 26. září 2012 usnesením č. 699.3

3

Obranná strategie České republiky. Ministerstvo obrany České republiky. Praha 2012. ISBN 978-80-7278-606-0.

4

2 VÝCHOVA K BRANNOSTI 2.1 Specifikum a pojem výchovy k brannosti Výchova k brannosti je celoživotním pedagogickým procesem, respektujícím obecné i speciální pedagogické zásady. Je procesem biodromálním, respektujícím věkové zvláštnosti, zvláštnosti biologických odlišností jako důsledek rozdílnosti pohlaví, dosažené vzdělání i profesní zaměření vychovávaných. Výchovný proces v souladu s obecně známými poznatky z vývojové psychologie, pedopsychologie a pedagogické psychologie je třeba směrovat již do předškolního věku vychovávaného dítěte. Výchova je zaměřena celostně, tj. na rozvoj jak kognitivních, emocionálních, tak konativních stránek osobnosti. Výchova se zaměřuje jak na rozvoj rozumových schopností a funkcí, na rozvoj a upevňování citů, především společenských mravních, tak na rozvoj funkcí tělesných. 2.2 Státoprávní mravní postuláty mravní podstaty výchovy k brannosti Výchovou k brannosti se rozumí výchova k obraně státu a k ochraně jeho obyvatel. Morální rozměr a mravní charakter brannosti České republiky a výchovy k brannosti je historicky determinován tisíciletým zápasem českého národa za svou státní i národní svobodu. Historické zkušenosti českého národa z tohoto zápasu jsou vtěleny do preambule ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky a tvoří tak z ní exaktní definici onoho morálního rozměru české občanské společnosti: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a odpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni se řídit všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“ 5

Citovaná preambule Ústavy České republiky, stěžejního zákona republiky, od něhož se odvíjí a na němž je stavěn celý právní systém české státnosti, je pregnantním a zároveň taxativním abstraktem mravních postulátů, na nichž spočívá občanská společnost české státnosti. Principy, na nichž je budována novodobá česká státnost, jak jsou slavnostně deklarovány formou preambule Ústavy a vtěleny do ní, lze formulovat jako princip historické paměti a vědomí národa, princip mravní občanské vyspělosti, spočívající v mravní síle, odhodlanosti, věrnosti demokratickým humanistickým ideálům, v právní uvědomělosti občanů, a princip nepřímé (zastupitelské) demokracie. Principy, na nichž je budován novodobý český stát, stejně tak jako jiné demokratické státy v Evropě a ve světě, jsou mravními demokratickými imperativy, svými ideovými kořeny sahajícími k idejím, na nichž byla budována demokracie starověkých řeckých městských států, především demokracie aténská, jak posléze nalezla svůj odlesk ve tváři ideálů evropské i české renesance. 2.2.1 Principy české státnosti Princip historické paměti a vědomí národa  Věrnost občanů všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české.  Věrnost občanů všem dobrým tradicím státnosti československé. Princip mravní (občanské) vyspělosti  odhodlání občanů budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody.  Odhodlání občanů budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů.  Občané vědomi si svých povinností vůči druhým a odpovědnosti vůči celku.  Odhodlání občanů řídit se všemi osvědčenými principy právního státu.  Odhodlání občanů budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti.  Odhodlání občanů budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku jako součást rodiny evropských a světových demokracií. 6

 Odhodlání občanů společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství. 

Odhodláni se řídit všemi osvědčenými principy právního státu

Princip mravní (občanské) vyspělosti, spočívá v síle, odhodlanosti, věrnosti demokratickým humanistickým ideálům, v právní uvědomělosti občanů a jejich kázni. Princip nepřímé demokracie 

Prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.

2.3 Cíl výchovy k brannosti Cílem výchovy k brannosti je vzdělaná, fyzicky zdatná, vysoce mravní osobnost, uvědomělý ochránce, strůjce a obránce hodnot, na nichž je postavena soudobá česká státnost. Při plném respektování všech složek výchovného procesu, je nezbytné konstatovat, že nejzávažnější a nesložitější z nich je výchova mravní, tj. výchova vedoucí k mravnímu jednání občana, k jednání v souladu s mravními požadavky, tedy s morálkou, k jednání, vnímanému tímto občanem jako samozřejmost. Cílem je interiorizace mravních incentiv, aby se staly kategorickým imperativem mravního chování a jednání jednotlivce. 2.4 Mravností je rys člověka nebo jednání, které odpovídá přijatým pravidlům a hodnotovým představám dané morálky, zejména pokud je takové jednání v rozporu s okamžitým prospěchem či zájmem jednajícího. Pozdní antika je spojila s představou ctnosti, která „je sama od sebe odměnou“. V moderních společnostech se morálka chápe čistě konvenčně, neboť jí chybí společně uznávaný náboženský základ. Filozofické pokusy o teoretické, exaktně formulované obecně platné zákonitosti morálky (etika) se buď opírají o princip rovnosti (nečiň, co nechceš, aby ti činili jiní; I. Kant), nebo zdůrazňují společenský charakter člověka a jeho odpovědnosti vůči druhým (L. Feuerbach), anebo ukazují, že snaha o celistvost lidského života vyžaduje převzetí odpovědnosti a jistou „věrnost sám sobě“ (M. Heidegger).4 Synonymem mravnosti jsou “mravy”.

4

Mravnost - Všeobecná encyklopedie DIDEROT ve čtyřech svazcích. Svazek 3. s. 304.

7

Mravní výchova Mravní

výchova

je

dlouhodobým

pedagogickým

problémem

sui

generis,

zaujímajícím své nezastupitelné místo jak v pedagogické teorii, tak v pedagogické praxi. Mravní výchova byla, je a bude vždy aktuálním problémem všech stupňů a všech typů škol a též všech ostatních institucí pracujících s člověkem jako vzdělávaným jedincem, tedy prakticky celé společnosti. Mravní výchova jedince ve výchově k brannosti (v branné výchově) zaujímá čelné místo. Teorie mravní výchovy se zabývá mravní výchovou jedince jako specifickým výchovným procesem a jako k takovému k ní přistupuje ze dvou základních hledisek. Zkoumá morální formování osobnosti jako historický proces (jedno hledisko) a pokouší se zpracovat pro určité údobí přiměřený systém morální výchovy vhodný k živé aplikaci ve výchovné praxi školské, mimoškolní i rodinné (další hledisko).

Cíle mravní výchovy Nejzávažnější kategorií teorie mravní výchovy jsou cíle mravní výchovy společnosti. Ty jsou zároveň jejím klíčovým problémem. Jsou zkoumány v kontextu obecných výchovných cílů soudobé demokratické osobnosti s přihlédnutím k morálnímu kodexu a jsou formovány jednak v obecné rovině, jednak v aplikovaných rovinách z hlediska věku vychovávaného jedince, z hlediska výchovně vzdělávací instituce a z hlediska specifik mravní výchovy. Vedle obecných cílů mravní výchovy, tvořících východisko morálně výchovných činností, poskytuje teorie mravní výchovy i specifickou konkretizaci těchto cílů pro věk předškolní, pro základní, střední a vysokou školu, mimoškolská společenská výchovně vzdělávací zařízení, pro rodinnou výchovu a zároveň rozpracovává i jednotlivé cíle mravní výchovy, jakými jsou

výchova k občanské uvědomělosti, vlastenectví,

demokratickému humanismu, vztahu k práci a k materiálním a kulturním hodnotám, výchova k lidské toleranci, výchova k osobní zodpovědnosti, výchova ke kázni, výchova volních kvalit atd.

8

Činitelé mravní výchovy Činiteli mravní výchovy jsou činitelé výchovně vzdělávacího procesu, a to školního i mimoškolního: jsou jimi učitel, rodiče, sourozenci, vrstevníci a další subjekty, vstupující do tohoto procesu, jak v rámci školního výchovně vzdělávacího procesu, tak i mimo školu

v cíleném výchovně

vzdělávacím

působení,

tak v působení neřízeném;

u dospělých druhotná rodina, výchovně vzdělávací instituce pro dospělé, pracovní kolektiv, společnost v širším slova smyslu včetně orgánů státní správy a územní samosprávy, u všech výchovně vzdělávaných masmédia atd. Činiteli mravní výchovy celoživotně koncipovaného výchovně vzdělávacího procesu jsou všichni činitelé, již do tohoto procesu vstupují, a ovlivňují mravní podstatu a projevy jednotlivce. Za činitele mravní výchovy lze považovat i samotného vychovávaného; ten je objektem, ale též subjektem výchovně vzdělávacího procesu. Činitelé mravní výchovy odborným používáním pedagogických prostředků v širším slova smyslu ve školním vyučování, mimo ně i v nejširším pojetí v celé společnosti mají, pokud si plně uvědomují závažnost svého poslání, jedinečnou možnost zasévat, utvářet, vštěpovat a utvrzovat především u dorůstající populace mravní uvědomění, mravní vědomí, mravní přesvědčení, mravní vztahy, mravní odpovědnost, mravní city i mravní svědomí.

Metody teorie mravní výchovy Metodami teorie mravní výchovy jsou historicko-srovnávací analýza vývoje morálně výchovné praxe i vývoji morálně výchovných teorií v jednotlivých státech, u jednotlivých národů, myslitelů a empirický výzkum současné morálně výchovné praxe metodami systematického pozorování, rozhovoru, dotazníkovou metodou, analýzou dokumentů, metodou experimentálního ověřování. Prostředky mravní výchovy Prostředky mravní výchovy v širším slova smyslu rozumíme metody mravní výchovy, formy mravní výchovy i prostředky mravní výchovy v užším slova smyslu. Vliv prostředků mravní výchovy může být přímý i zprostředkovaný.

9

Prostředky mravní výchovy v užším slova smyslu jsou zejména: vědecké poznávání skutečnosti, umění, činnost studijní a pracovní, tělovýchova a sport a prostředí, pozitivních příkladů z historie, pozitivních příkladů ze současnosti, tradice, vyvozování pozitivních závěrů z negativních příkladů historie (minulosti) i současnosti, z domácího (rodinného, manželského) prostředí, školního, dalšího užšího a širšího společenského prostředí, masmédií a jiných telekomunikačních prostředků včetně sociálních sítí. Pozn.: Pro výchovu k brannosti mají zvláště výrazný emocionální mravní náboj tradice boje českého národa za národní svobodu a státní nezávislosti, mezinárodní kulturní věhlas příslušníků českého národa. České dějiny jsou plny takovýchto příkladů, jež jsou pozitivním dokladem úsilí českého národa o národní a státní svébytnost, korunovanou současnou českou státností.

Jsou jimi příkladně boj českého státu za nezávislost

a svědectví jeho územního i kulturního rozmachu v době vlád především posledních Přemyslovců, inspirační činy císaře římského a krále českého Karla IV., Husův boj za pravdu, úspěšná obrana českého státu husitskými vojsky proti mezinárodní intervenci, kulturní věhlas Jana Amose Komenského, v důsledku české národní obrození,

vznik

Československa

především

v důsledku

zahraničního

(prvního)

národního odboje vedeného Tomášem Garikem Masarykem, Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem, jejich nezastupitelná role i při vytváření, vytvoření a úloze prvního československého vojska – ruských, francouzských a italských legií, domácí i zahraniční (východní i západní) odboj proti nacistické okupaci v období druhé světové války, třetí odboj proti komunistické totalitní moci, hrdinný čin Jana Palacha, Jana Zajíce a dalších, kteří pouze z nejvyšších mravních pohnutek obětovali své mladé životy, vojenské mise příslušníků Armády České republiky. Mravní ovlivňování je vedeno v duchu všeobecných principů aplikovaných do pedagogické praxe, jakými jsou cílevědomost, soustavnost a důslednost, aktivnost, názornost, uvědomělost, trvalost, přiměřenost atd., ale též specifických principů, vyplývající ze zvláštnosti morálních jevů a ze zákonitostí formování morálních kvalit osobnosti, jakými jsou jednota náročnosti a úcty k osobnosti, pozitivní orientace výchovného působení, spojení pedagogovy autority s iniciativou vychovávaných jedinců, výchova v kolektivu, individuální přístup, jednotnost výchovného působení. Formy mravní výchovy 10

Formy mravní výchovy mají svá specifika dle toho, zda se jedná o formy (a) školní mravní výchovy, (b) formy mravní výchovy mimoškolní a (c) mravní výchovu v rodině. Mravní výchova ve škole prostupuje prací škol všech stupňů v nejrůznějších podobách výchovnou práci v jednotlivých předmětech, neboť má interdisciplinární charakter. Mravní výchova používá rozdílných forem ve školním vyučování a při mimo vyučovací činnosti, jíž rozuměno organizování zájmové činnosti žáků v režimu školy.5 Mravní výchova je realizována též v mimoškolní výchovné sféře. Podílejí se na ní zájmové i profesní organizace a spolky zaměřené buď primárně, anebo sekundárně na práci s dětmi, mládeží i dospělými. Formou mravní výchovy, především v posledních letech nabývající na významu, jsou i hromadné telekomunikační prostředky, komunikační média vč. sociálních sítí.

ZÁVĚR Výchova k brannosti, jinými slovy branná výchova, začíná být v současnosti v zorném úhlu pozornosti společnosti, respektive vrcholové exekutivy České republiky po té, co byla ve svém komplexu (výchovy k ochraně obyvatelstva v mimořádných událostech a výchovy k obraně státu) téměř po dvě desetiletí neodůvodněně opomíjena. Z uvedeného komplexu lze vyjmout pouze výchovu k ochraně obyvatelstva (člověka) v mimořádných událostech, jíž se po desítileté přetržce trvající do roku 2000, počala věnovat nejprve nesměle akademická, po té postupně i praktická pozornost. O ucelené koncepci však dosud nelze mluvit. V plenkách je však dosud výchova k obraně státu. V období před „Listopadem 1989“ probíhala branná výchova, jejímž předmětem byla jak ochrana obyvatelstva v mimořádných událostech (řečeno současným jazykem), tak výchova občanů k obraně státu, jež měla propracovaný koncepční biodromální charakter celoživotního vzdělávání a byla v plné šíři realizována na zákonném podkladě. Tato výchova však probíhala – byla realizována – v období „reálného socialismu“, což byl pojem politicko-ideologický, s negativními dopady na všechny oblasti života společnosti, mající za následek mravní schizofrenii občanů. Navenek

5

JŮVA, Vl.: Mravní výchova. UJEP. FF. SPN Praha 1989. S. 116. 59 s

11

existenčním tlakem vynucená konformita názorů občanů, vnitřně nesouhlas pramenící především z věrolomného vojenského přepadení ČSSR sovětskými, maďarskými, polskými a východo-německými vojsky 21. srpna 1968 a následnou okupací Československa vojsky Sovětského svazu, trvající nepřetržitě až do počátku let devadesátých 20. století. V rozporu s vládnoucí KSČ demagogicky proklamovanými tvrzeními o mravním přesvědčení občanů o správnosti normalizačního politického kursu nastoleného v ČSSR od roku 1970, se však v žádném případě nedalo mluvit ani o částečné interiorizaci „mravních“ norem, částečně implantovaných z tzv. bratrsky spřátelené ciziny, avšak důsledně aktivně rozpracovávaných a realizovaných oficiální ideologií a kolaborantskou politikou Komunistické strany Československa. Po „Listopadu 1989“ v důsledku poněkud zjednodušeného vnímání světa byla opomíjena problematika přípravy občanů k obraně státu. Ergo byla i opomíjena mravní složka této výchovy. Oblast výchovy je oblastí navýsost pedagogickou. Před pedagogickou teorií i praxí v současnosti vyvstává aktuální problém zabývat se problematikou mravní výchovy jako jednou ze složek výchovy k brannosti.

12

LITERATURA 

JŮVA, Vl.: Mravní výchova. UJEP. FF. SPN Praha 1989.



POPELOVÁ, J.: Etika. Československá akademie věd. Praha 1962. 1. vydání. 492 s.



Všeobecná encyklopedie DIDEROT ve čtyřech svazcích. Svazek 3. S. 740.



Všeobecná encyklopedie DIDEROT ve čtyřech svazcích. Svazek 1. S. 787.



Všeobecná encyklopedie DIDEROT ve čtyřech svazcích. Svazek 3. S. 304.



Obranná strategie České republiky. Ministerstvo obrany České republiky. Praha 2012. ISBN 978-80-7278-606-0.

13