motto
Y K V Ů R BO EK ĚLÝ DOPLŇ V K S U O S J MUŽI
© Barbara Nesvadbová, 2011 Cover photography © Petr Weigl + Mišo Dúha Veškerá práva vyhrazena ISBN 978-80-87408-05-6
Postavy v knize jsou smyšlené a nemají nic společného se skutečnými osobami.
Mamince Protože je ideální muž :-) ✪
Barbara Nesvadbová
MUŽ, HLAVA RODINY?
P
ísanka základní školy. Státní. Máma vaří. Táta řídí auto. Máma uklízí. Táta pracuje. I moje dcera přišla domů pohoršená. A to je jí osm let. Teprve. Jen už má ale zažitý zcela jiný model... Když jsem pozorněji pročítala onen výukový sešitek, měla jsem sto chutí podat genderový protest. Jen vlastní lenost mi v tom zabránila :-). Alespoň v redakci jsem se tedy hlasitě pohoršovala. A ozval se náš jediný muž, fotograf Martin. „Víš, Baru, problém tvého přemýšlení a následně i tvých vztahů není v tom, že bys neuznávala archetypální role. Ty stejně už dávno neplatí, ani na pískovišti. Ty se prostě jen nechceš smířit s tím, že muž, jakýkoliv, je jen další dítě do rodiny.“ „Jak to myslíš?“ zmohla jsem se konsternovaně na otázku. „Tak, jak žiju. Já také počkám, až nás Alena, moje žena, sbalí na dovolenou. A u bazénu nás všechny natře ochranným krémem. Já si pak hraju s dětmi ve vodě.“ Upozorňuji, že Martin je normální, příčetný, dobře vypadající čtyřicátník. Není retardovaný. A svá slova myslel vážně. Takže „muž hlava rodiny“ je nesmysl. Něco jako drak z pohádek. Pořád se o něm mluví, nicméně všichni tak nějak víme, že neexistuje. ♥
8
Borůvky
Kde ale brát sexuální přitažlivost vůči muži, který se ptá, kde má ponožky, to bohužel nevím... A abych nepsala pořád jen o mužích, tak jak jsem se nedávno hrabala starými fotkami. Narazila jsem na kalendář. Plavkový. Svůj. Ty fotky upřímně nesnáším. Jasně že jsou vyretušované, ale také mi připomínají, že před dvěma lety jsem prostě vypadala líp než dneska. Mnohem líp. Pan doktor, co mi rovnal záda, si neodpustil poznámku, že připomínám šlehačku. Ještě že neřekl třeba mascarpone... Už skoro devět let nejím. Vážně. Tedy já jím tak jednou týdně. Všechno. Cokoliv. S nadsázkou jsem schopna sníst i lednici. Ani svačiny mé dcery nejsou v bezpečí. A pak zas nic. Nula. Kdysi jsem si říkala, že normálně začnu jíst ve čtyřiceti. S postupujícím věkem jsem hranici o dalších deset let posunula. Nevěřili byste, jak mne baví číst jídelní lístky. Vždycky si představuju, jak asi všechna ta jídla chutnají. Jsem typickým příkladem obsese z těla. Myslím, že za moji fóbii nepřímo může moje ultraštíhlá, pažravá maminka. I ve svých sedmdesáti připomíná Twiggy. Na pláži se vždycky směje, říká „zezadu lyceum, zepředu muzeum“. Já už od puberty připomínala spíš přesýpací hodiny. Ze všech stran. A to maminka spořádá vepřo knedlo, zají to třemi punčáky a za dvě hodiny má zas hlad. Okusuju mrkev a znechuceně ji pozoruju. Zhruba už dvacet let... Jo a taky nenávidím strojené večeře. Na rande chodím zásadně po deváté večer. Pracovní oběd mne dokáže vykolejit nejméně na týden. Málokdy potkám 9♥
Barbara Nesvadbová
někoho, kdo mi rozumí. Většinou se lidé spíš pohoršují. Pochopitelně. Přemýšlí totiž hlavou. Ti ostatní. Pochopení jsem nalezla u viceprezidentky Hearstu Kim. Seděly jsme večer nad sedmi zelenými olivami a sledovaly lidi kolem nás, ty lidi s normálním předkrmem, hlavním jídlem a dezertem, a ona najednou rozhodně prohlásila: „Můžem být starý. Ale nemůžem být tlustý.“
Borůvky
NENÁVIDÍM SEX
R
ozhodná slova „Nenávidím sex.“ zazněla zcela přesvědčeně z úst mojí přítelkyně Andrey dopoledne u zeleného čaje. „Naštěstí nemusím jiný než manželský provozovat. A po třech letech od radnice je tahle povinnost tak jednou za měsíc.“ Ani si nepovzdechla. Nic. Jen suché konstatování. Na můj nechápavý výraz ve svých úvahách pokračovala. „Pochop, Báro, mně přece vadí i doteky. Líbám tě snad společensky na tvář, když tě vidím? Nelíbám. Přesto tě mám ráda. A svého manžela také. Jen mne prostě netěší provozovat z povinnosti ty směšné pohyby. Nikdy mne to nebavilo. A s věkem se má averze jen horší. Nevím, jak mu to říct. Jistěže má milenky. Neočekávám, že by mi s mým přístupem k jeho tělu byl věrný. Jen nevím, jak mu vysvětlit, že mezi jednou za čas a vůbec už nebude žádný rozdíl. Chápeš? Že spolu dál budem žít, vychovávat děti a platit účty. Jen se mne prostě už nebude dotýkat.“ „To nebude akceptovat,“ hlesla jsem. Konverzačně. Jen abych něco řekla. Upřímně se divím, že Andrey muž zvládá i onu měsíční frekvenci, aniž by protestoval. Aniž by se třeba jen zeptal. 11 ♥
Barbara Nesvadbová
Vzpomínám, že jsem jednou přišla během odpoledního spaní do školky své dcery a mezi postýlkami běhal čtyřletý Martínek jen v tričku a hlasitě povykoval „Podívejte, holky, co vám ukážu!“ To velké překvapení měl být jeho penis. Má dcera naštěstí spala... Tuším, že tahle fascinace vlastním údem vydrží mužům i do pozdního věku. Ne, to kecám. Jistě do smrti. Nejen do stáří. Také jsem ale měla vztahy s muži, se kterými mne nebavilo spát. Vlastně skoro vždycky. Jiná moje přítelkyně Šárka vymyslela důmyslnou fintu s prášky na spaní. Když už musí, když už se nelze vymluvit a situace je víc než na lámání chleba, začne drtit prášky na spaní. A pak druhý den dělá uraženou. „Vždyť ty jsi zase usnul, miláčku.“ Diví se vyčítavě. Každá žena je skrytou herečkou. Upřímně, když si to představím, nechtěla bych se tulit ani k muži od Andrey, ani k tomu Šárčinému. Ono vůbec ty představy nahých mužských těl při sexu jsou zrádné. Často hodně neestetické. Asi anonymita chrání. Takže bližší jsou nám lidé, které neznáme. Představit si půvabného muže, kterého člověk zahlédne na ulici, je jistě jednodušší než představit si vlastní rodiče. Ale ani jeho nevidím ve svých fantaziích bez šatů. Ono to nahé klučičí tělo prostě moc sexy není. Žádné. Ba ani socha Davida. A vybavíte si výraz vašeho partnera ve chvíli, když se milujete? Jaký je? Afektovaný? Agresivní? Urputný? Nic dobrého ta slova nevěstí. Všechny víme, že muž, soustředící se na vlastní orgasmus, má ♥
12
Borůvky
tvář zkřivenou k nepoznání. Ale abych jen nekritizovala. Naštěstí jsem nikdy neviděla sama sebe... Otázkou zůstává, proč žít s muži, se kterými nás nebaví spát. Z pohodlnosti? A také, kam ta touha, která nás k nim prve poutala, zmizí. Kde se ztratí? A jak dlouho vlastně vydrží? Všechny dobré vášnivé filmy končí špatně. Naštěstí. Umíte si snad představit, že by ti dva z Hořkého měsíce nebo z Devět a půl týdne žili šťastně až do smrti, chodili společně na obří nákupy do Tesca a mezi uspáváním dětí experimentovali s prošlými jahodami a se šlehačkou? Ne, to přece jen ne. Potkat někoho, s kým je to fajn, je vzácné. Víc než vzácné. Tak pokud se vám to povedlo, ať vaše zaujetí vydrží aspoň do Dušiček.
Barbara Nesvadbová
KDO S KOHO
T
ak jsem tam nakonec šla. Hrozně moc se mi nechtělo. Pochopitelně. Komu by se chtělo na sraz se spolužáky ze základní školy po dvaceti letech. Už ta pozvánka mne vyděsila. Ne po třech. Ani po pěti. Ale po dvaceti. Stejně tolik let je dívkám, které občas pozoruji a se kterými porovnávám své vlastní nohy. A vida, najednou mi to došlo. Ono to fakt není o těch minisukních... Jak jsme tak seděli v malinké hospůdce blízko stromu „gorila“, na který jsme se kdysi dávno, tedy přesně před čtvrt stoletím chodili houpat, tak jak jsme tam seděli – a ještě vsuvka – úplně všichni – nikdo nechyběl, každý byl zvědavý, tak jsme hodně pili. Spolu s konzumací různých tekutin odpadla tréma, strach i ty bizarní sociální zábrany. Kolovaly fotky dětí, manželů, milenek i šéfů. Oblečených. Nahých. Koupajících se – to v případě dětí. I v rámci sentimentu zůstala ta „školní parta“. Ve chvíli, kdy každý odvyprávěl svůj současný příběh, byl čas na návrat do dětství. Kdo koho miloval. Kdo se s kým na které škole v přírodě aspoň líbal. Kdo si hrál na doktora... Neměla jsem k dané konverzaci co říct. Jako ušatá, vyhublá šprtka jsem žádného
♥
14
Borůvky
reálného, ba ani platonického obdivovatele nabídnout nedokázala. A pak najednou, cirka v půl dvanácté, se z druhé strany stolu – tedy hodně daleko ode mne – ozvalo: „Moje obsese byla Bára. Od základky až po vysokou školu. Ani emigrace mne té lásky nezbavila. Až moje manželka ji dokázala přebít.“ Nevěřila jsem vlastním, stále ještě odstátým uším. Tuhle větu pronesla Simona Kathová. Dvoumetrová, hnědovlasá, brýlatá bývalá spolužačka. A považte tu absurditu. Nikdo se nesmál. Ani já ne. Nedávno jsem byla se svojí dcerou v zoo. Pozdě odpoledne měla hlad. Šly jsme tedy koupit jakousi indiferentní bagetu. Ve frontě za námi stáli dva mírně obtloustlí čtyřicátníci v šortkách a rozmatlaných sandálech, kteří své manželky a děti zanechali u blízkého stolku. Jeden žvýkal. Hlasitě. Vyjmenovávali, co všechno a pro koho musí koupit. „A co Jitka? Ta si nic neobjednala? Ta nebude jíst?“ zeptal se ten v červeném tričku na manželku toho v modrém tričku. „Bude jíst, co jí koupím,“ pravil rozhodně s převahou majitele peněženky, ne však dělohy, ten nežvýkající. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na Simonu. Kdyby tady stála ona, dala by Jitce, která jednou rukou drží dítě při kojení a druhou podává staršímu klukovi mašinku Tomáška, dala by jí taková Simona aspoň vybrat? Když jsem se nedávno vrátila od moře, ptali se v redakci, co byly největší zážitky z Dubaje. A nebyly to mrakodrapy. Ani Indický oceán. Ani velkopanská sjezdovka. Byli to synové velmi krásné, rusovlasé ruské ma15 ♥
Barbara Nesvadbová
minky. Po zavíračce plavali v bazénu, lili do něj drinky, za nesouhlasného pištění asijské obsluhy posléze i házeli ručníky. A nakonec i lehátka. Tiše jsem tam kouřila u skokanského můstku. Napřed to byla švanda. Snad dětská rebelie. Skončilo to velkou arogancí peněz vůči takzvaně v té chvíli „sloužícím“. Křikem té krásné zrzavé paní odněkud od Moskvy. Křikem, kdo koho má poslouchat. Smutno mi z toho bylo. Z dovolené i ze zoo a z toho bláznivého srazu spolužáků mám však jasný poznatek: je dobré stanovit meze. Každému. I muži, se kterým zrovna spíte.
Borůvky
KOUZLO VZPOMÍNEK
S
trašně nerada něco hubím. Likvidovat mravence je pro mne reálná vražda. Představa, že bych měla kamkoliv dát pastičku na myši, je velmi nereálná. Upřímně, pro mne hraničí s plánovaným teroristickým útokem. Nicméně toho plevele, toho už bylo vážně příliš. Tak jsem zakoupila postřik. Taková obří zelená láhev to byla. Po pečlivém prozkoumání návodu jsem došla k závěru, že vlastním velmi nebezpečnou zbraň. I zavřela jsem všechny psy, kočky a děti, co byly doma, z šátků si udělala roušku, ve které bych v klidu mohla do jakéhokoliv islámského svatostánku, a v černých brýlích jsem se vydala vraždit. Jel kolem zrovna soused Klíra: „Co to proboha děláte, sousedko?” Zbytečná otázka. Viděl přece. Nicméně tolik se smál, že konverzaci považoval za nutnou... Svůj monolog uzavřel slovy: „Tohle bych do vás před lety fakt netipnul. Cokoliv. Ale tohle ne.” Jeho poznámka mě však k mírnému zamyšlení přece jen donutila. Seděla jsem na zahradě, pila heřmánkový čaj a vzpomínala. Na všechny ty večery v Chez Marcel. Na hektolitry červeného vína. Každodenní Frankfurter Allgemeine a Herald Tribune. Píše pro ně 17 ♥
Barbara Nesvadbová
vlastně Buchwald ještě? S tím během času už může být klidně mrtvej. A taky ty zástupy různých mužů, vypálené svíčky a rozbité skleničky. Tak jsem pro chvíli, té nostalgie bylo skutečně příliš, nechala plevel plevelem a zavolala Daniele. Tu vysokou školu jsem proflámovala právě s ní. Dneska sedí v Evropském parlamentu a vůbec, ale vůbec se jí nechtělo sentimentálně vzpomínat. „Krte, neblázni, vždyť jsme tenkrát byly hrozně nešťastný,” spražila mne. Pravdu měla. Samozřejmě. Toužily jsme po jistotě vztahu, po dětech a snad i po manželství. Jenže veškeré tyhle reálné vzpomínky já vytěsnila. Zůstal jen pocit volnosti. Bez plevele... Jediný, kdo si reálně pamatuje všechny mé muže, je můj pes. Vždy jásá, když je vidí. Zřejmě rekapituluje všechny ty noční procházky. Poskakuje, vrtí ocasem a radostně štěká. Oni samozřejmě s výčitkou vůči mně gradují konverzaci ve smyslu: „Vidíš, psovi se mnou bylo dobře. Ten mne pokaždé rád vidí. Ten mne vždycky s láskou vítá. Ten na mne vzpomíná v dobrém.” Netuší samozřejmě, že retrívři vítají i pohřebáky... Jakékoliv vzpomínky jsou prostě nesmírně ošemetné. A vytěsňování ještě bizarnější. Moje dcera si kupříkladu Karlovu přítelkyni, kterou měl před svojí současnou partnerkou, vůbec nepamatuje. „Teta Renata.” „Jaká?” reaguje moje dcera s nehranou upřímností. Byť s tou paní trávila každý druhý víkend. Stejně tak smazala mého bývalého přítele. A to s ní reálně dva roky žil. Nicméně už pro něj v její hlavě ♥
18
Borůvky
není místo. Otázkou je, co v rámci vědomí-nevědomí přijde v pubertě... Už dnes ale hraje značně podivné hry. Měla paní Štětečkovou s panem Nožem. Ti se milovali. Jednoho dne však pan Nůž zmizel. Zřejmě ho uklízečka vrátila do příborníku. Má dcera ho však nehledala. Jen mi večer suše oznámila, že ode dneška žije s paní Štětečkovou pan Sekyrka. „A to jí pan Nůž nechybí? Nevzpomíná na něj?” Snažila jsem se o empatii. „Ne,” odpověděla stroze, „ona si přece mnohem polepšila.” Také logika...
Barbara Nesvadbová
POSLEDNÍCH 10 MINUT
Z
ase léto. A zase požadavek fejetonu o sexu... Klasika. Takový stres mám, že brzy začnu psát o vaření. Proklatě fádní život vedu. Nicméně, pořádala jsem dětskou party. Očistec pro dům, zahradu i nervy. Věřte, že až když pozvete třicet dětí, zjistíte, že bazénové filtrace umí oddělit kuřecí kosti od třešňových pecek. Ale to není gró fejetonu o sexu. Jistě ne. Na mejdan vrstevníků mé dcery dorazila i moje bezdětná nevdaná bývalá spolužačka. Toho času bez práce. Jana se jmenuje. Měla skvělé místo. V Londýně. Kurátorka mezinárodní galerie moderního umění (nebudeme polemizovat nad klasifikací moderního umění, tentokrát ryze o sexu). Odešla tam hned po magistrovi. Tak sedm osm let to může být. Jana měla báječného šéfa. Až na to jméno. Donald. Příliš evokuje kačera. Nebo Trumpa. Nicméně milý, vzdělaný, art objekty stejně jako Jana posedlý, vtipný, rozvedený skoropadesátník. Mírně prošedivělý – píše se ještě v románech o lásce. Jana a Donald byli nevyřčení přátelé. Vždy se s ním smála. Dokonce se prý smála i jeho vtipům. Což už dělají snad jen ženy v domácnosti. Vždy si ho vážila. Vždy ho obdivovala. Nebo
♥
20
Borůvky
– aspoň to tvrdila v nekonečných nočních hovorech Londýn–Měchenice. Jana za dobu svého pobytu v Anglii vystřídala mnoho Londýňanů. Pokus. Omyl. Lehce po jejích třicátých narozeninách jsem začala milého Donalda nenápadně doporučovat. Ať si ho, prosím, aspoň všimne. Ať pro ni není beztvarou amébou. Pan šéf. Tolik zahraničních pracovních cest spolu už absolvovali, tolik nudných garden party a tolik bezobsažných večeří. Neznám manželství, které by to přežilo. A oni dva? Pořád spolu pracovali, vesele se zdravili s ranní kávou a mírně násilně laškovali nad skutečnými problémy. „Néééé,“ křičela vždycky, „vyspat se s ním se rovná sebevraždě.“ Přeháněla. Samozřejmě. Vždy když u mne přespávala, neodpustila si psát mu sentimentální zprávy o stavu dětí a zvěře na mé zahradě. Postupem času, když ona stále říkala NENENE, jsem přidala na argumentech. „Zkus ho nevnímat ani jako šéfa ani jako dalšího z Londýňanů. Mohl by to být přece dobrý otec tvého budoucího dítěte. A tuším, že nikoho normálnějšího, milejšího a tebe znalejšího těžko potkáš.“ Razantní na svoji povahu jsem byla. Nakonec to udělala. Samozřejmě. Podvědomí vždycky zvítězí. A pokud ne, pak přece každoden nestojí za nádech. Takže ano. Sex Jana–Donald proběhl. Pak, tuším po týdnu, seděla na té dětské party na skokanském můstku. Nebyla naštvaná. Ani ulitovaná. Jen říkala, Báro, dlužíš mi tuhle historku na papíře. 21 ♥
Barbara Nesvadbová
Bude se jmenovat How to loose a job in an hour. „Hodinu?“ zírala jsem nechápavě. Poprvé se skutečně rozesmála. „Ne, oprav to. In ten minutes.“ Se vzpomínkou na Janu musím rekapitulovat. V práci jsem si ulítla jedinkrát. Einmal ist keinmal. Utěšovala jsem se před každou oficiální poradou. Když pak ale změnil vydavatele, nesmírně se mi ulevilo. Ta hra „pojďme skrývat, že na tom stole u grafiků hořely včera moje vlasy“ mi prostě přitažlivá nikdy nepřipadala. Otázkou zůstává, co je to ten „dobrý sex“. Sex, který chceme opakovat. Který prostě musíme mít. Za každou cenu. Ne ten, který se dá nazvat koloritem a k partnerskému vztahu prostě patří (btw. „moji“ muži se nikdy neptají, zda to bylo fajn. Sebevědomí, či samolibost?). Upřímně musím doznat, že ten takzvaně dobrý sex jsem zažila jen dvakrát. Ale vždycky, vždycky stál za spálené mosty. Třeba i londýnské...
Borůvky
HRANICE
M
ám nezadaného, po vztahu neustále toužícího kamaráda. Vzhledem k věku samozřejmě se závazky, ale vzhledem ke stavu mu nejméně jednou měsíčně sloužím jako výkladový slovník na chování žen, které potkává. Ne že bych něčemu rozuměla, ale poctivě se snažím. Lukáš holduje sbírání dvacítek. Tedy on má dvě kratochvíle. Vedle „higgensování“ také střílí zvěř. Pochopte tedy, že jsou mi ty dívky jako konverzační téma mnohem bližší. Tuším, že se jich od posledního rozvodu před třemi lety v jeho vile v Braníku vystřídalo šestnáct. Monitoruji jen ty nastěhované. Ne ty občas přespávající. „Co tě k tomu, prosím, vede?“ ptám se vždy nechápavě. Protože se známe už dlouho a protože ví, že mne stejně jako jeho baví jen začátky, případně ještě usmiřovací konce, ale rozhodně ne ta nuda běžného mezidobí, tak je vždy hodně pravdivý. Nehledě na zkušenosti, on vždy doufá, že tentokrát to vyjde. Když ani ne po dvou měsících přijdou požadavky na svatbu a potomky, samozřejmě skuhrá. Záhy dívku mění. Nicméně naivitu očekávání zatím žádná zkušenost nezničila. Podotýkám, Lukáš je Slovák. Tedy 23 ♥
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.