MOTTO: „Tajemný Blaník, za pásem tmavých lesů na obzoru, první vábil mé zraky, když jsem přijížděl ku staré osadě, pak zámeček v osadě samé a nevelký, zašlý park se zašlým pavilónem, od něhož vede kaštanová alej. U samého parku ve stínu chmurných stromů, za zdí hřbitov a uprostřed starobylý kostel . . .“ Jirásek A. : O vesničce Chotýšany. In: Zvon, 1904
Vážený čtenáři, Do rukou se Ti dostává kniha o Chotýšanech, která vznikla k 750. výročí od první písemné zmínky o naší obci. Touto knihou bychom chtěli dát dříve narozeným možnost zavzpomínat si a těm mladším přiblížit krásu a bohatou historii naší obce. Při práci na publikaci nás zaujala slova kronikáře Josefa Šimka, která věnoval v roce 1968 mládeži: „Buďte přímí a otevření! Milujte svoji rodnou ves, svůj kraj, svoji vlast! Milujte boha, svoji řeč a milujte své rodiče, přátele a kamarády. Vzdělávejte se, abyste byli silnými a pevnými lidmi, neboť nejen naše vesnice, ale i celá naše vlast potřebuje silných a zdatných mužů a žen! Minulost naší vesnice známe, její historie je bohatá a zajímavá. Přítomnost – zatím s otazníkem! Co se týče budoucnosti, snažte se dokázat, že ve Vás je budoucnost nejen Chotýšan, ale i celého národa!“ Jeho myšlenky jsou živé i dnes. Naše budoucnost je stejně jako tenkrát otevřená a bude záležet jen na nás, jaká bude, a jestli bude i nadále o čem psát. Každá doba sebou nese něco dobrého i zlého. Na venkově přes to vše byl, je a bude život hlavně o tom, že spolu lidí mluví, setkávají se a mohou se v případě potřeby obrátit o pomoc jeden na druhého, a vůbec nezáleží na tom, kdo zrovna tvoří dějiny. Tuto knihu chceme věnovat všem, kteří se v celé historii obce podíleli na tom, aby naše obec vzkvétala.
Jiří Granát starosta obce
Přírodní poměry Chotýšan a okolí Malebná kopcovitá krajina Vlašimska, k níž patří i okolí Chotýšan, má dávný původ počítaný v mnoha milionech let, což si z hlediska krátkého lidského života stěží dovedeme představit. Podle dnešních geologických znalostí jsou při značně zjednodušeném výkladu nejrozšířenější horninou Vlašimska metamorfované horniny, především pararuly starohorního stáří (proterozoikum), vzniklé asi před 1,5 miliardou let. Tvořily se většinou přeměnou z usazenin (sedimentů) tehdejšího hlubokého moře za vysokých teplot a tlaků. Koncem prvohor (asi před 300 miliony let) byly tyto přeměněné horniny mohutnými horotvornými pohyby vyzdviženy v tzv. variské horstvo. Vrásnění bylo zakončeno pronikáním hlubinných vyvřelin, především žul, do svrchních vrstev zemské kůry. Povrchové vrstvy byly ve velké části dnešních středních Čech postupně působením vody a větrů odneseny, čímž vystoupilo na povrch mohutné žulové těleso dnes nazývané středočeský pluton. Zlomy ve variském horstvu daly základ blanické brázdě tektonického původu, tedy propadlině protékané dnes řekou Blanicí mezi Ratibořskými Horami a ústím do řeky Sázavy. V období permu asi před 250 miliony let se v prohlubeninách terénu brázdy hromadily říční i jezerní usazeniny ostrůvkovitě zachované např. mezi Věžníky, Městečkem a Pařezím. U Chobotu byla v takovéto prohlubni nalezena i slojka antracitového uhlí s otisky vyhynulých živočichů i rostlin. Západní hranice blanické brázdy, jejíž přibližná dnešní podoba vznikla až v druhohorách při dalším alpskokarpatském vrásnění, probíhá v nám nejbližším území od Jankova přes Bedřichovice, Čelivo, Chotýšany a Třeběšice k Choraticům. Brázdou probíhají i vyšší hřbety, např. Kalamajka (517 m n. m.) a jejím údolím teče potok Chotýšanka. Blanická brázda leží v této oblasti na předělu mezi od ní na východ začínající převážně rulovou Českomoravskou vrchovinou a na západ k Benešovu rozšířeným žulovým masívem středních Čech. Od konce prvohor bylo území dnešního Podblanicka souší a zvětráváním a odnosem materiálu se terén zarovnával. Při vlhčím podnebí třetihor, asi před 60 miliony let, se krajina erozí vodních toků více rozčleňovala v údolí, vrchy a hřbety, takže se již v základních rysech podobala dnešnímu reliéfu. Ve čtvrtohorách, jejichž trvání je ve Chotýšanka u hájenky na Pařezí srovnání s předchozími geologickými periodami mizivě krátké (asi 2 miliony let), byly základním činitelem ve vzhledu krajiny výkyvy podnebí, především výrazné ochlazení v době zalednění. Vlivem atmosférických činitelů se původně pevné horniny začaly mechanicky rozrušovat, k čemuž významně přispívali živočichové i rostliny. Zvětráváním žulových hornin vznikly hnědé půdy kyselé (kambizemě). Pokud jde o zrnitostní složení, máme zde půdy převážně hlinité. Zvětráváním krystalických břidlic vznikly většinou hlinitopísčité až písčitohlinité půdy. Uvedené půdy vesměs obsahují hodně křemíku a naopak málo vápníku a fosforu, takže jsou poměrně kyselé a to se projevuje na celém rostlinném krytu. Území dnešní obce i široké okolí pokrývaly v dávných dobách před příchodem člověka zřejmě souvislé hvozdy s mnoha druhy zvěře. Osídlení začínalo pravděpodobně nejprve v příhodnějších podmínkách podél Sázavy, na Neveklovsku i jinde v nižších polohách, jak dokazují archeologické nálezy i nejstarší církevní stavby. Lze však předpokládat, že i když první písemná zpráva o Chotýšanech je ze 13. století, existovalo zde původní sídliště podstatně dříve. V každém případě muselo již tehdy dojít ke značnému odlesnění, a to nejen z důvodů potřeby
dřeva jako stavebního materiálu, ale i pro získání plochy k pěstování zemědělských plodin a pro pastvu. To vše záviselo na šlechtických majitelích panství. Lesy byly ovšem zcela jiného složení než dnes. Předpokládáme, že v nich převažovaly dřeviny listnaté, především dub letní s habrem, na vlhkostně příznivějších stanovištích se spíše jednotlivě se vyskytující lípou, javorem klenem nebo mléčem, jasanem, v okolí vodotečí a na silně zamokřených stanovištích rostly olše a vrby. Buk zde byl rovněž zastoupen, ale netvořil zřejmě podstatnou složku porostů, neboť mu lépe vyhovují vyšší polohy nebo chladnější stanoviště s humóznější půdou, jaké jsou místy na svazích v Posázaví. Z jehličnatých dřevin měly zřejmě poměrně vysoké zastoupení jedle i smrk, neboť např. podle starých lesnických záznamů z r. 1803 tvořily z celkové výměry revíru „Most“ nad Pařezím smrkojedlové porosty ve stáří 90-110 let téměř 32 %, kdežto smrkoborové jen necelé procento. Naopak v lese „Kladina“ u Věžníků rostly smrkoborové porosty na ploše 222,5 jitra (asi 128 ha). V lesích „Nad Palečkem“, „V Hladově“ a „V Borku“ jsou borovice zaznamenány již r. 1743. Je ovšem otázka, zda šlo ještě alespoň zčásti o původní porosty, neboť i když smrk a borovice zde jistě v dřívějších dobách na Pohled na Pařezí od Kojetic - 1969 některých vhodných stanovištích rostly, tvořily patrně jen méně významný podíl lesů. Hospodářsky nejvýznamnějšími dřevinami se staly vzhledem k poměrně rychlému růstu, neboť potřeba dřevní hmoty stále stoupala. Vznik smrkových monokultur, které dnes v okolí Chotýšan i na celém Podblanicku zcela převládají, má značné ekologicky nepříznivé důsledky. Náprava tohoto stavu je nelehkým dlouhodobým úkolem lesníků. Modřín, který není v Čechách původní dřevinou, se na Podblanicku pěstuje od druhé poloviny 18. století, např. v lese „Vejkramly“ mezi Radošovicemi a Bílkovicemi od r. 1788. Vyklučením lesů byla získána půda pro pole, v údolích vznikly louky a rybníky. V Chotýšanech jich máme pět: „Trubák“, „Císařský“, „Prostřední“, „Tlymok“ a menší zvaný „Nový“. Největší rybník je však Smikov na Chotýšance pod Městečkem s asi 25 ha vodní plochy. Při velké povodni v červnu 1906 se jeho hráz jakož i hráze nad ním položených rybníků protrhla a příval vod způsobil pohromu v celém údolí. Smikov byl obnoven až v r. 1956. Nejstarším stromem v okolí Chotýšan, a možná i na celém Podblanicku, je dosud žijící pahýl javoru klenu za zdí dvora Věžníky. V r. 1996 z něho zbýval jen asi 3 m vysoký a 15 cm tlustý „plášť“ kůry, lýka a nepatrné vrstvy dřeva o šířce asi 2,5 m. Zbytek byla jen volná plocha, přičemž dřevo pláště bylo ohořelé. Doměření přibližného obvodu kmene ukázalo asi 650 cm, což je rozměr u klenu nevídaný a lze ho proto možná počítat k Žižkovým pamětníkům. Z obvodové vrstvy vyrůstalo několik silných větví o výšce kolem 5 m. Při kontrole v zimě 1999 zbývala z popsaného torza už jen sotva polovina, zbytek ležel na zemi. Na jaře však mladé větve byly opět zelené. U zdi dvora rostou dva mohutné kaštany koňské.
Z ovocných stromů patří k chotýšanským mohykánům hrušeň u stavení p. S. Matouška o výšce asi 10 m a obvodem kmene 240 cm. Je značně přes 100 let stará a dosud každoročně plodí. O starých ovocných i okrasných stromech Chotýšan a okolí psal před 30 léty p. J. Šilha, který měl velký zájem o zlepšení stavu zámeckého parku. Na loukách i v lesích kolem Chotýšan roste řada zajímavých druhů bylin i keřů, z nichž některé jsou vzácné a zákonem chráněné. Dokladový materiál je zčásti v herbáři Muzea okresu Benešov v zámku ve Vlašimi. V Chotýšanech i okolí se můžeme setkat s řadou živočichů, zejména ptáků. V údolí Chotýšanky je kdysi sledoval zesnulý F. Váňa z Benešova, nyní P. Čech z Vlašimi. Je potěšitelné, že na komíně lihovaru pravidelně hnízdí čáp bílý. V posledních letech se na „Prostřední“ a „Císařský“ rybník vrací ke hnízdění labutě bílé. Lovu motýlů se zde přes 20 let věnoval akad. malíř O. Holub, který v okolí Chotýšan a Bílkovic zjistil úctyhodný počet - přes 800 druhů.
Čápi bílí na komíně lihovaru.
V uplynulých desetiletích se ráz krajiny ve srovnání s první polovinou století zásadně změnil. Drobná políčka různých tvarů nahradily při socializaci zemědělství v padesátých létech velké družstevní lány a živou sílu koní a krav výkonné zemědělské stroje. Změnila se i skladba pěstovaných plodin, z nichž prakticky vymizelo zejména žito a oves a naopak se rozšířily plochy pšenice a ječmene nových odrůd poskytující vysoké výnosy. Na velkých plochách se dnes vysévá dříve zde téměř nevyužívaná kukuřice, z olejnin řepka. Postupně se měnilo i myšlení a způsob života obyvatelstva a dnešní mladá generace si už ani nedovede představit, v jak těžkých životních podmínkách někdy žili jejich prarodiče. Podblanická krajina má zvláštní půvab. Kouzlo s trochou melancholie jí dodává střídání tmavé zeleně lesů se světlejšími loukami, zemědělskými kulturami, lesknoucími se plochami rybníků i vesnicemi s červenými střechami, nad nimiž se vypíná kostelní věž. A tomuto obrazu české vesnice přesně odpovídají i Chotýšany.
Pohled na Chotýšany v 60. letech
Křemení, Městečko, Pařezí a okolí Nikdo na světě není sám. Každý má svého souseda. Ať za plotem nebo za kopcem, ale vždy blízkého člověka, se kterým společně obývají kraj, který je pro ně domovem. Kraj okolo říčky Chotýšanky, jak by se zřejmě nejlépe dalo vymezit území, kde tyto sousedské vztahy odnepaměti trvají, je malebnou, kopcovitou krajinou. Zalíbení v ní nalezli nejen její stálí obyvatelé, ale i mnozí návštěvníci, chataři a chalupáři. Ráz a podobu tohoto kousku české země po staletí vytvářeli svojí prací naši předkové společně, bez rozdílu v které vesnici, osadě či samotě žili. Dobré sousedské vztahy tomu jistě významně napomáhaly. Jistěže někdy lokální patriotismus obyvatel sousedních osad rozpálil jejich čela tak, že nastaly i takové momenty, které si nezadají v ničem se zápletkami typu „Knoflíková válka“, ale to je zřejmě lidskou přirozeností. Důležité je, že v dobách a situacích, kdy toho bylo třeba, dokázali lidé bez rozdílu držet při sobě. V současné době jsou obce v okolí Chotýšan soustředěny pod jedno správní území, katastr Obecního úřadu Chotýšany. V minulosti byly s drobnými obměnami spravovány obdobně vrchností a zemskou správou. Do katastru obce Chotýšany patří kromě Chotýšan tyto vesnice a osady Křemení, Městečko a Pařezí. Z menších usedlostí je to pak ještě dvůr Lhotka u Městečka, Toulov u rybníka Smikov a starobylá tvrz Věžníky. V této kapitole chceme čtenáře stručně seznámit s těmito půvabnými a významnými místy okolí Chotýšan, která jsou dějinně spjata s životem jejich obyvatel, i když jejich historie se leckdy datuje jinak a i konkrétní události se liší.
Křemení Osada Křemení leží při silnici Benešov Vlašim, 1 km západně od Chotýšan. Zástavba se nachází převážně jen na severní straně cesty. Na protější straně se nachází pouze samota „Kozina“. V současnosti má osada 16 popisných čísel. Pokračuje zde výstavba nových obytných domů. V rámci investičních akcí obce Chotýšany zde byl vybudován nový chodník a zřízeno veřejné osvětlení komunikace. Z historických údajů: Křemení - současnost
Křemení, víska při Pelhřimovské silnici, 41 duší v 9 domech. Víska povstala v nynějším století (19. století) na pustých gruntech.1) V roce 1869 - 44 obyvatel, v roce 1950 - 44 obyvatel, v roce 1970 - 39 obyvatel, v roce 1980 - 26 obyvatel V kronikách žádné zmínky o osadě nejsou.
Pohled od Jemnišť v padesátých letech
Městečko Městečko leží přibližně v polovině vzdálenosti mezi Vlašimí a Benešovem, 1,5 km jižně od Chotýšan. Rozkládá se ve zvlněné krajině, v místě, kde říčka Chotýšanka vytéká z krátkého, ale poměrně hlubokého údolí. Chotýšanka pod Městečkem napájí velký rybník Smikov. Zřejmě někdy ve 14. století byl podniknut pokus získat pro chotýšanský statek menší městské středisko,
1)
Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský, Praha 1874, str. 110
které mělo ambice využívat polohy na spojnici Vlašimi a Domašína s Benešovem. První doklad o Městečku pochází z roku 1411. Zda bylo ještě tehdy městečkem, není známo, roku 1542 však již ne. Ani mapa stabilního katastru z roku 1841 nenasvědčuje tomu, že by zde vznikl skutečně městský celek. Ukazuje drobnou ves, tvořenou několika většími usedlostmi kolem nevelké nepravidelné návsi, a několik dalších usedlostí a chalup jižně za potokem. V roce 1976 byla kronikářem J. Šilhou nalezena pamětní kniha obce Městečka. Byla založena až po první světové válce v roce 1920. První zápis byl proveden starostou zdejší obce, rolníkem Janem Marešem č.p. 12, a pojednával o povodni na říčce Chotýšance z roku 1906. Osada Městečko bývala samostatnou obcí, v roce 1960 byla obec zrušena a přičleněna jako osada k obci Chotýšany. V okolí Městečka se nachází množství rekreačních objektů. Nedaleko leží i zmíněný Městečko 1999 dvůr Lhotka, který obývají a obhospodařují v poslední době příslušníci náboženského seskupení Hare Kršna. Blízko odtud je i objekt usedlosti Věžníky, kde je možno spatřit pozůstatky původní historické zástavby a rekonstruovaný hospodářský dvůr, ve kterém stojí zmíněný věkovitý javor. V osadě Městečko pokračuje výstavba obytných domů. V poslední době zde v rámci investičních akcí obce Chotýšany byl zrekonstruován most přes říčku Chotýšanku a byla zrenovována místní kaplička. V dohledné době dojde k vysazení lip v jejím okolí, čímž bude rekonstrukce úspěšně zakončena. Další historické údaje „Městečko, ves, 190 duší v 24 domech. K obci náleží Věžníky.“2)
Kaplička v Městečku 1997
V roce 1869 - 212 obyvatel, v roce 1950 - 122 obyvatel, v roce 1970 - 110 obyvatel, v roce 1980 - 82 obyvatel V současné době má osada 34 čísel popisných.
Pařezí Osada Pařezí vznikla kolem roku 1780 při staré formanské cestě vedoucí od Benešova přes Chotýšany k Domašínu, Vlašimi a dále k Jihlavě. Původní jméno osady bylo Pařezy, jak je ještě dochováno na starých mapách. Podle pařezského kronikáře F. Fialy se týkalo pařezů dubů, z nichž poslední byly vykáceny ve válce prusko-rakouské r. 1866. Pod Pařezím se jezdilo přes Chotýšanku po kamenném mostě, jehož německé jméno Brücke bylo lidově zkomoleno na Bruk. Tímto jménem byla označována i myslivna u mostu, za níž byla vrata uzavírající vstup do panského lesa. Formanské vozy nejezdily přes „Hory“ po stále stejné cestě, a tak jsou za dnešní Havlínovou hájovnou souběžné úvozy několika starých cest zvané rokličky. Výjezd z lesů na domašínskou stranu byl kontrolován z druhé hájovny stojící poblíž
2)
Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský, Praha 1874, str. 110
vrcholu stoupání na hřebenu severovýchodně od Kalamajky. Po zrušení této cesty kolem r. 1820 byla r. 1856 postavena myslivna v Zajíčkově, do níž se s přestěhováním lesního „Od mostu“ přeneslo i jméno „Bruk“. Dodnes se běžně používá pro zastávku Domašín. Rodiny žijící na Pařezí měly vesměs mnoho dětí, které malá políčka, louky a lesy sotva mohly uživit a tak odrostlejší děti odcházely za prací jinam, někdy až do Prahy. Řada z nich se tam dobře uplatnila, navzdory chudým poměrům, z nichž vyšly. Pařezské chalupy byly dlouho kryty doškovými střechami, nejdéle přežila u Ratajů. Na návsi byla v r. 1933 vystavěna kaplička zasvěcená Panně Marii Lurdské. Pozemek a práci poskytli místní občané, finančně přispěla komtesa Gabriela Šternberková (stavební materiál), duchovní správce obce (socha M. Náves v Pařezí v roce 1959
Lurdské a zvon), manžel G. Šternberkové p. Malimánek (oltář). Kaplička byla vysvěcena 13. VIII. 1933. V r. 1975 byla svépomocí občanů opravena (náhrada střešních tašek plechovou krytinou, omítky). V kapličce mnoho let třikrát denně zvonil p. Štěpánek, později se zvonilo už jen při nejsmutnějších příležitostech (umíráček). Interiér kapličky vyčistil a pěkně upravil p. J. Matoušek na jaře 2000. Automatické zvonění obdobné zvonění v chotýšanském kostele zůstalo ve stadiu slibů. V říjnu 1997 proběhl sraz rodáků, kterého se zúčastnilo 48 osob. I v okolí Pařezí se nachází mnoho rekreačních objektů, které Kaplička na Pařezí v srpnu 1933 jsou vystavěny při břehu zmíněné říčky Chotýšanky. Od hráze rybníka Smikova, kde leží tzv. Toulov obydlený i stálými obyvateli, až k hranicím katastru obce dále po proudu. Zde se nachází i objekt společnosti Sparta Cup, který byl koncipován jako rozsáhlý areál pro dostihový sport. Další historické údaje. Pařezí, víska, 69 duší v 9 domech. Víska povstala v nynějším století (19. století) na pustých gruntech.3) V roce 1869 - 61 obyvatel, v roce 1950 - 29 obyvatel, v roce 1970 - 21 obyvatel, v roce 1980 18 obyvatel
3)
Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský, Praha 1874, str. 110
O chotýšanském panství Obec Chotýšany existovala pravděpodobně již v prvním tisíciletí, písemné záznamy o její existenci se zachovaly až z 13. století. Kdysi v dávných dobách byla výstavným a dosti živým městečkem, které vévodilo celému okolí. Původ jména Chotýšany je kladen do období kolem roku 1200; odvozuje se od vesnice Chotýšanů, tj. lidí bydlících v Chotýši, vsi u Kostelce nad Černými lesy, a odtud přistěhovaných, nebo ves lidí Chotýšových. 1) Můžeme se setkat také s dalším vysvětlením jména Chotýšany viz str. 28. V písemných pramenech je první zmínka o Chotýšanech z roku 1250, kdy se objevuje vladyka Mrákota (Mracota de Hotisan)2). O století později je z historických pramenů známo, že tu byly pány zřejmě dva vládnoucí rody. Podle záznamu z 9. prosince 1357 se dozvídáme o několika panoších. Byli to Mrákota zvaný Hlavatec (též Hlaváč), bratři Mrákota Dlouhý a Mrákota Jaroslav (Jaroš) a další bratři Zachar a Rous, rovněž zvaní „z Chotýšan“. Počet majitelů a jejich příbuzenské vztahy naznačují existenci dvou sídel.
Erb pánů z Říčan (na červeném gotickém štítě stříbrný leknínový trojlist)
Po nich zde sídlil r. 1386 Zdeněk Ohništko z Chotýšan, jehož vdova Markéta zde r. 1403 po něm provozovala právo podací. Narodili se jim tři synové Jiří, Tas a Jan, kteří jsou i se svou matkou uváděni v zápisech v r. 1409. Další z bratrů Mrákotů (uváděných r. 1357) měl manželku Erb pánů z Chotýšan Čeňku a s ní dcery Dorotu a Ofku (obě zemřely v útlém věku). (stříbrná trojlistá lipová ratolest na Když Čeňka ovdověla, její majetek připadl králi Václavu IV., červeném kruhovém terči) který ho přidělil r. 1394 Janovi Divokému z Jemniště. Tehdy tomu Čeňka s Bohuňkem z Chotýšan (za něhož se zřejmě po smrti manžela provdala) marně bránila. Od Jana Divokého z Jemniště odkoupil zřejmě Chotýšanské panství Jan Roháč z Dubé. Král však jeho vlastnictví neuznal (Jan Divoký z Jemniště prodej nezaknihoval) a r. 1411 propůjčil panství i s tvrzí „k manství“ (do správy) pánu Vyšehradskému. Později bylo panství dvorskými úředníky převedeno na Přibíka Tluksu z Buřenic, který se poté psal „z Chotýšan“. V letech 1414 - 1417 je také uváděn jako mecenáš zdejšího kostela.
Erb Lukaveckých z Lukavce (na modrém štítě stříbrná čtvrť)
1) 2)
Dalším známým vladykou na Chotýšanském panství je Jan z Chotýšan, který zřejmě sympatizoval s husitským hnutím, neboť se zúčastnil r. 1440 Čáslavského sněmu.
Profous, A.: Místní jména v Čechách 1. -4. Praha 1954, str. 39 Profous, A.: Místní jména v Čechách 1. -4. Praha 1954, str. 47
Roku 1475 se historické prameny zmiňují již o Štěpánu z Vrchotic, který na zdejším panství sídlil. Rod vladyků z Chotýšan v 15. století zaniká. Na počátku 16. století byli podle dostupných pramenů držiteli Chotýšan nejprve Jeronym ze Skuhrova a poté Štylfryd Lukavecký z Lukavce. Dále následoval jeho syn a dědic - rytíř Jetřich z Lukavce. Ten své dědictví - Chotýšany s tvrzí a podacím právem kostelním, ves Takonín, Libětice, Městečko a díl v Dobříčkově podle zápisu v zemských deskách - prodal Mikulášovi a Janovi bratřím Chobotským z Ostředka. Rytíři Chobotští z Ostředka drželi po předcích také ves Chobot, Nespery a Tehov. Při dělení dostal chotýšanské panství Mikuláš. Po smrti bratra Jana zdědil i jeho statky, na kterých hospodařil s manželkou Kateřinou ze Štítného. Kolem roku 1573 následuje v držení Chotýšan Mikulášův syn Vilém Chobotský z Ostředka, zvaný „starší“. Vilém k tomuto majetku přikoupil r. 1578 ves Bořeňovice. Na Chotýšanech panoval s chotí Dorotou z Olbramovic a v roce 1592 přikoupil ještě ves Býkovice s pustou vsí Slotějovem. Zemřel 6. ledna 1594 a byl pohřben ve zdejším kostele, v němž se dochoval jeho náhrobek. Vilém měl více synů, čtyři z nich v mladém věku zemřeli. Jediný Jan, dědic Chotýšan, otce přečkal. Rytíř Jan Chobotský Erb vladyků z Chýš a Egerberka z Ostředka, řečený mladší, postupně svůj majetek (na stříbrném štítě modrý kosmý vlnitý pruh) rozprodával. Nejdříve odprodal r. 1600 Václavu Věžníkovi z Věžník ves Takonín a celé Býkovice, r. 1601 Janu Ostrovcovi z Kralovic a na Vlašimi přepustil Městečko a dvůr Metličany. Kolem roku 1610 prodal Bořeňovice a koupil za to ves Křešice. Brzy nato však zemřel. Jan mladší z Ostředka neměl mužského potomka, takže Chotýšany s ostatními statky převzal jeho bratranec Vilém, syn jeho strýce Jana Chobotského staršího - pána na Nespeřích. Vilém, který se uvádí jako pán tvrze r. 1612 a ještě ve sbírkách zemských r. 1615, brzy potom však zemřel. Zanechal po sobě syna Jana Václava, který byl nezletilý. A protože celé dědictví bylo zadluženo, bylo prodáno r. 1620 jeho matce, vdově Johance Chobotské z Chýš a Egerberka. Šlo o tvrz Chotýšany, dvůr, pivovar, městečko Chotýšany s podacím právem kostelním, dvůr v Kojeticích, dvůr Buchov, ves Holčovice a díly v Lažanech, Čestíně a Velíši. Chotýšanský statek, který nemohla Johanka déle udržet, postoupila z nařízení zemského soudu ještě téhož roku rytířovi Václavu staršímu Věžníkovi z Věžník a pánu na Třeběšicích. Tato koupě se uzavřela v domě
Erb Chobotských z Ostředka (na stříbrném štítě zlatý terč, do něhož je vetknuto devět střídavě červených, zlatých a modrých pštrosích per)
Václava Věžníka na Novém městě pražském. Rytíř Václav Věžník koupil tyto statky ještě ve velmi dobrém stavu, nikoli však na dlouho. Roku 1618 začala třicetiletá válka a do Čech se hrnula žoldnéřská vojska ze všech končin Evropy. V listopadu r. 1620 přitáhlo uherské vojsko poslané do Čech knížetem sedmihradským, Bethlenem Gaborem, do Vlašimi. Bylo to osm tisíc jezdců. Do Čech přijeli vlastně již pozdě, poněvadž bylo již po prohrané bitvě na Bílé Hoře. Žádné bitvy se nezúčastnili. Plenili a loupili všude, kudy táhli. Ve Vlašimi například vypálili zámek, s ním vyhořelo čtyřicet občanských domů. Dostali se až do chotýšanského okolí, kde také zle řádili. Vypálili ves Věžníky, Metličany a Libětice, městečko Chotýšany, do té doby kvetoucí a bohaté, zpustošili tak, že zůstal jen kostel, něco málo domků a stará kovárna, která byla zrušena až za více než dvě stě let. Obyvatelstvo se rozprchlo do lesů, aby uhájilo alespoň holé životy. Po čase se vraceli lidé zpět. Bylo jich však jen hrstka. Našli svá obydlí zpustošena, vypálena a vypleněna. Ti, co se vrátili, vystavěli svá obydlí na starých původních místech. Bylo však více těch, kteří se nevrátili. Jejich vyhořelé domky a statky neměl kdo stavět, a tím se stalo, že celá severní strana městečka v místech, kde se dnes říká „Na Větráku“, úplně zanikla. Vrchnost měla však zájem na tom, aby bylo dost pracovních sil. Proto zvala obyvatelstvo z jiných krajů, aby se do Chotýšan nastěhovali. Těm, kteří přišli, vykázala vrchnost místo ke stavbě domů na panském pozemku na jižní straně, a tak vznikla část, kde se dodnes říká „Na obci“. Těmito událostmi a ještě i jinými pohromami za třicetileté války (např. bitva u Jankova roku 1645), klesly Chotýšany na nepatrnou vesnici. Václav Věžník z Věžník měl být císařem potrestán za to, že se zúčastnil stavovského povstání. Přihlásil se však hned ke katolické víře, a proto mu císař vyměřil jen pokutu 70 zlatých, které musel složit Jezuitské koleji v Praze. Po smrti rytíře Václava Věžníka z Věžník kolem r. 1628 - se stal majitelem chotýšanského panství jeho potomek - rytíř Bedřich (psal se také Fridrich) Leopold Věžník z Věžník. Oženil se s Marjánkou Vratislavovou z Mitrovic, se kterou měli dva syny. Roku 1631 přikoupil ves Bílkovice a r. 1655 Jezero. Zastával veřejné úřady3) a byl velmi váženou osobou. Byl také velmi horlivým katolíkem. Spojil se s jezuity a své poddané nechal vyučovat katolickému náboženství. Podle starých záznamů se praví, že „kdo byl vlažný“, toho pronásledoval! Když 6. dubna 1663 zemřel, dali jezuité z vděčnosti jeho tělo pochovat do svého kostela u sv. Ignáce na Novém Městě pražském. V tomto kostele na Karlově náměstí v Praze vedle vojenské nemocnice, která byla v té době jezuitským klášterem, stojí dodnes Erb Věžníků z Věžník (na modrém štítě stříbrná psí hlava se zlatým obojkem a červeným jazykem)
3)
Stal se J. M. C. radou, v letech 1638-1639 místopísařem, purkrabím kraje Hradeckého a místosudím v království Českém. Od roku 1652 podkomořím.
mramorový náhrobek, s tímto nápisem: „Urozený a statečný pán, rytíř Leopold Bedřich Věžník z Věžník a na Chotýšanech, Bílkovicích a Jezeře atd., císařský místodržící a soudní rada zemřel 6. dubna 1663.“ Jeho syn, Václav Jaroslav rytíř z Věžník, se vyznamenal jako statečný obhájce Prahy proti Švédům. V letech 1690 - 1699 se uvádí jako hejtman kraje Kouřimského, ke kterému tenkrát patřily také Chotýšany. Po rozdělení majetku r. 1669 dostal Bílkovice a Jezero. Roku 1679 Jezero prodal a získal od bratra Chotýšany. Na těchto statcích panoval s manželkou Ludmilou Kořenskou z Terešova, která r. 1715 zemřela. Z manželství s Ludmilou se narodil r. 1678 syn a dědic Chotýšan - Jan František Věžník z Věžník. Ten zemřel poměrně mladý ve věku 49 let, dne 20. dubna 1727. Za dva dny za ním zemřela jeho manželka Marie Benigna z rodu Dobřenských z Dobřenic. Oba jsou pohřbeni v chotýšanském kostele. Jejich syn a dědic Jan Josef Věžník se r. 1731 oženil se slečnou Annou Antonií z Kolčova. Byl posledním držitelem z rodu Věžníků. Jan Josef Věžník zemřel jako poslední svého rodu roku 1757 v Praze. Věžníkové vládli na chotýšanském panství po pět generací, téměř 120 let až do roku 1737, kdy byli nuceni statky prodat. V roce 1737 koupil chotýšanské statky Arnošt František I. hrabě z Vrtby, majitel Votic, Olbramovic, Janovic a Bílkovic. Od této doby mají všechny statky stejnou vrchnost. Změnou majitele Chotýšany jen získaly. Hrabě Arnošt, který spravoval všechen majetek se svou manželkou Marií Annou roz. Vratislavovou z Mitrovic, si nechal v sousedství staré tvrze při císařské Erb hrabat z Vrtby silnici postavit jednopatrový renesanční (na zlatém štítě tři páry černých jeleních paroží) zámek. První zpráva o něm je z roku 1743. Ze zbytků staré tvrze nechal zbudovat pivovar. Roku 1761 dal zbořit občanské domky rozkládající se mezi zámkem a kostelem. Občanům postavil nová obydlí na jiném místě a na získané ploše zřídil přírodně krajinářský anglický park s barokní besídkou. Zámecký park býval nejkrásnější z celého okolí a byl také chloubou Chotýšan. Až do dnešních dnů se nám zachovaly mohutné vzácné stromy a dnes již jen pouhá zřícenina zmíněné barokní besídky. Arnošt František I. hrabě z Vrtby, připomínaný ještě roku 1787 jako český nejvyšší dědičný kancléř, zemřel ve věku 77 let roku 1791. Jeho nejstarší syn Adam František hrabě z Vrtby, který se v roce 1746 narodil na chotýšanském zámku, se stal po svém otci dědicem. K Chotýšanům přilnul velkou láskou a rád se tu zdržoval. A protože byl upřímně věřícím člověkem, snažil se o to, aby chotýšanský chrám měl vlastního faráře. Dosáhl toho, že roku 1796 zde byla zřízena lokálie, která byla roku 1806 povýšena na faru. Hrabě Adam z Vrtby nechal vystavět několik nových domků, vybavil zámecký pivovar a po roce 1801 nechal postavit školu. Ta byla vystavěna z nepálených cihel, z většiny dřevěná s šindelovou střechou a celkem málo vyhovující. Tato škola stála téměř na místě té dnešní až do dubna roku 1865.
Do dnešní doby se nám zachovala další z vzácných památek postavených za Adama Františka hraběte z Vrtby. Je jím barokní kamenná socha Sv. Jana Nepomuckého, vytesaná z pískovce. Na jejím podstavci je vytesán vrtbovský erb s monogramem A. F. a W., a letopočtem 1794. Tato socha stojí u zdi při vchodu na hřbitov. Na tomto místě stála kdysi panská kovárna. Adam František hrabě z Vrtby zemřel ve Vídni 3. září 1807 ve věku 61 let. Jeho největším přáním bylo, aby byl pochován v Chotýšanech, které si velmi oblíbil. Mramorový náhrobek, postavený jeho přáteli a dědici při kostelní věži se dochoval dodnes. Období Vrtbů, jako majitelů panství, skončilo rokem 1807, protože Adam František z Vrtby zemřel bezdětný. Všechny jeho statky získal odkazem František Josef Vratislav z Mitrovic a po jeho smrti připadly statky jeho dětem.
Erb Vratislavů z Mitrovic (štít červeně a černě nazděl polcený)
Hrabě František Josef z Mitrovic, který zde hospodařil 42 roků, nechal v roce 1844 provést vlastním nákladem přestavbu kostela. Bydlel však většinou ve Voticích. Zemřel v roce 1849, Chotýšany pak připadly jeho synům Františkovi a Josefovi, kteří zůstali svobodní. O zděděný majetek a hospodářství se velmi málo starali, v Chotýšanech se také skoro nezdržovali. Stálé bydliště měli ve Vídni. V Chotýšanech se o všechno staral správce a nadlesní Pelikán, který nestačil za nimi do Vídně posílat peníze. Tento rod hrabat Vratislavů z Mitrovic byl dobře zapsán u císařského dvora rakouského, kde někteří zastávali vysoké úřady. Měli od roku 1725 dědičné právo zastávat úřad zemského mistra kuchyně, jimž se také říkalo „koštovatelé“, neboli „ochutnávači“ u císařského dvora. Jedním takovým „ochutnávačem“ u císaře Františka I. byl hrabě Josef Vratislav, kterému říkali „císařský komoří“. Zemřel ve Vídni dne 9. října 1869, byl převezen do Chotýšan a zde s velkou pompou pochován do rodinné hrobky, která byla vpravo od vchodu do chrámu. V tehdejší době byla ohrazena mřížkovým plůtkem.
Erb hrabat ze Šternberka (na modrém štítě zlatá osmihrotá hvězda)
František Vratislav hrabě z Mitrovic prodal chotýšanské panství v roce 1872. Zemřel ve Vídni dne 19. ledna 1879 a byl rovněž převezen do Chotýšan, kde byl pochován do rodinné hrobky vedle bratra Josefa. Tím vymřel slavný rod Vratislavů z Mitrovic.
Chotýšanský zámek a vše co k němu příslušelo, koupil chabrus (družstvo), jde o „spolčení licitantů, kteří mají mezi sebou tajnou úmluvu, že jeden z nich zboží lacino koupí a s druhými pak o zisk se rozdělí“4). Ale již v roce 1873 vše odkoupil Bedřich hrabě Bellegarde za 165 tisíc zlatých. Ještě ten samý rok je prodal židovi Moritzi Sternschussovi. Již v době, kdy Chotýšany patřily bratrům Vratislavům, ztratily mnoho na svém významu a jejich význam upadal i nadále, kdy se majitelem stal Moritz Sternschuss. Ten hleděl ze všeho co možná nejvíce vytěžit. Nic se neopravovalo, zámek i zahrada pustly. Dne 20. dubna 1883 koupil velkostatek hrabě Zdeněk ze Šternberka pro svého syna Filipa, který se 1. května 1884 oženil. Za manželku si vzal Karolínu rozenou Thunovou a k obývání dostal zámek Jemniště. Svatba se konala v chrámu Páně ve Vídni. Po slavném sňatku odjeli novomanželé na zámek Jemniště, kde byli slavnostně uvítáni. Zámek v Chotýšanech navštívil hrabě Filip Šternberk poprvé 6. května 1884. Se svou mladou chotí navštívil při té příležitosti faru, společně si prohlédli kostel a zašli i do školy. Pak odjeli kočárem zpět na Jemniště. Pro Chotýšany samotné to nemělo žádný zvláštní význam, protože hrabě Filip Šternberk pronajal hned po koupi velkostatek synovi bývalého majitele Karlu Sternschussovi, který se právě oženil. Chotýšany s nimi i Bílkovice měl v nájmu asi 18 let. Celkem hospodařili Sternschussové v Chotýšanech 28 let. Po Karlu Sternschussovi zde hospodařil další nájemce, žid Frankenstein. V této době chotýšanský zámek zpustl nejvíce. Okna byla na mnoha místech vytlučena, na dvoře byl nepořádek, zeď kolem parku byla rozvalena a nic se neopravovalo. Zahrada zarostla tak, že zde vznikly neproniknutelné houštiny. Frankenstein měl chotýšanský i bílkovický velkostatek v nájmu do roku 1912. Po něm přišel další nájemce, mladý a podnikavý ing. Bohuš Svoboda, který zde byl jen krátce. Hleděl si hospodářství i všeho ostatního. V dohodě s majitelem nechal přestavět a upravit vnitřek zámku, byla opravena a zabezpečena zeď kolem parku, byl znovuzřízen i samotný park a celkově byl celý dvůr uveden do náležitého pořádku. Nájemce ing. Svoboda se zajímal i o věci obecní. Jeho zásluhou byla Chotýšanský zámek v roce 1929 v obci projektována meliorace pozemků a zavodňování. Bylo připraveno zavedení vodovodu pro celou obec a další užitečné změny. Místní činitelé obecního zastupitelstva však pro tyto změny neměli příliš pochopení. I mnozí z osadníků byli proti. Viděli ve všem jen prospěch dvora a zapomínali, že i jim by to mohlo být k užitku. Když přišel rok 1914 a s ním I. světová válka, bylo rázem po všech plánech.
4)
Ottův slovník naučný, 12. díl, str. 5
Ing. Bohuš Svoboda se z Chotýšan v roce 1919 odstěhoval do Načeradce, kde koupil zbytkový statek. Pozemkovou reformou po první světové válce byla část pozemků od chotýšanského velkostatku rozdělena mezi místní malozemědělce, chalupníky a ty, kteří podle zákona o pozemkové reformě měli na půdu nárok. Zbytek ve výměře 85 ha zůstal ve vlastnictví Filipa hraběte ze Šternberka, který ho opět pronajal. Několik dalších let tu byl jako nájemce Josef Seibert. Nebyl špatným hospodářem ani špatným sousedem, ale následkem různých nepříznivých okolností se mu nedařilo dobře. Nehoda stíhala nehodu, nezdar se střídal s nezdarem. Vlivem své poněkud prudké povahy a také pod vlivem špatných rádců nedovedl se v rozhodujících věcech dohodnout s majitelem, a tak se v roce 1931 stěhoval se svou rodinou z Chotýšan. Josef Seibert se usadil v Benešově, kde si po čase zřídil menší povoznictví. V roce 1930 koupil zbytkový statek Chotýšany ing. Adolf Korbel z Prahy. Nehospodařil však na statku sám, ale opět ho pronajal. Sám si ponechal k obývání některé místnosti v zámku, dále pak ovocnářskou a zelinářskou zahradu. Nájemcem velkostatku za ing. Korbela, byl Otto Eger. Hospodařil zde se svou manželkou Julií do roku 1940. Po něm následoval Václav Kinkor, který po smrti manželky Josefy od roku 1942 hospodařil sám s dcerou Jaroslavou, která mu vedla domácnost. Roku 1946 vypršela nájemní smlouva a odstěhoval se do Říčan, kde se usadil. Na podzim roku 1938 ing. Korbel velkostatek prodal. Koupil jej od něj ing. Otto Langhammer, ředitel báňského úřadu ve Slezsku. Přistěhoval se do Chotýšan se svou paní ihned po uzavření smlouvy. Nájemcem zůstal i nadále výše jmenovaný Václav Kinkor. Po nájemci Kinkorovi si pronajal zdejší velkostatek Josef Žížala, rodák z Dobříčkova, který měl před tím v nájmu velkostatek Čeňovice. V poměrně krátké době svého hospodaření ukázal, že je dobrým hospodářem. Dlouho však nehospodařil. Vlivem nových politických i hospodářských událostí po únoru 1948 byla provedena nová parcelace místního zbytkového statku. Všechny zbývající pozemky, pole i louka byly rozparcelovány a přiděleny těm, kteří o ně projevili zájem. Není jistě bez zajímavosti, že zájem zde byl značný. Byly rozděleny i všechny hospodářské budovy, stodoly, stáje i část obytného stavení. Několik obytných místností bylo ponecháno k užívání ing. Ottu Langhammerovi a dosavadnímu nájemci Josefu Žížalovi, který vlastnil ještě živý i mrtvý inventář a měl ještě sklidit úrodu. V části bytů bývalé „ratejny“ byla vyhražena místnost pro obecní knihovnu a pro úřad místního národního výboru. Do dalších dvou místností se pak nastěhoval předseda MNV Antonín Šmídek, který zde byl před několika lety, ještě za nájemce Kinkory, zaměstnán jako šafář a nyní se sem vracel jako národní správce. Část panské zahrady, souběžná se silnicí ve směru od fary ke kostelu, byla již dříve přidělena faře. Zbytek nyní připadl obci. Začátkem října 1948 byl proveden odhad živého inventáře na zbytkovém statku a zároveň se provedlo jeho přidělení oprávněným uchazečům. Zájem o dražbu byl veliký. Tím Špýchar chotýšanského dvora v 50. letech vlastně skončila činnost Josefa Žížaly, jakožto nájemce na chotýšanském velkostatku, který už ve skutečnosti neexistoval. Po několika stoletích dostaly se pozemky tohoto velkostatku do vlastnictví drobných zemědělců, domkářů i chalupníků a bývalých dělníků velkostatku.
Josef Žížala byl posledním nájemcem chotýšanského dvora, který býval vlastnictvím české šlechty, naposled za hraběte ze Šternberka. Josefu Žížalovi byl ponechán i nadále ve dvoře byt, ing. Otto Langhammer se v červenci 1949 odstěhoval z Chotýšan na Moravu. Bydlel zde celkem 11 let. V dalších místnostech bývalého zámku byla značným nákladem obce v prvním patře zřízena svatební síň, kde se od 1. ledna 1950 až do roku 1960 odbývaly občanské sňatky. V přízemí byl ponechán byt Václavu Padrtovi, bývalému zdejšímu četnickému vrchnímu strážmistru. V roce 1952 si v budově špýcharu zřídilo svou kancelář JZD. I ostatní místnosti v obytných i hospodářských budovách obec vhodně využila. Některé místnosti byly upraveny pro místní lidovou knihovnu, v roce 1954 zde bylo zřízeno také zdravotní středisko, později rozšířené o zubní ordinaci a dětskou poradnu. Později tyto místnosti využívaly i některé spolky. Protože místní národní výbor měl málo finančních prostředků pro soustavnou údržbu a opravy, celý objekt zámku postupně zchátral. V roce 1992 požádali potomci bývalých vlastníků Otty a Rosálie Langhammerových o vydání restituovaného majetku. Tento velkostatek, zahrnující budovu zámku, bývalý lihovar, hospodářské budovy a pozemky k nim přináležející byl žadatelům v letech 1993 - 1995 postupně navrácen. Nový restituenti celý majetek nabídli prostřednictvím realitní kanceláře k odprodeji. V roce 1999 tuto nemovitost zakoupila firma FARM Chotýšany s.r.o.
Zámek před opravou střechy v roce 1985.
20. století v naší obci (1914-1989) I. světová válka Na počátku 20. století běžel život na vesnici celkem poklidně. Až do chvíle, kdy byl tragicky narušen první světovou válkou r. 1914. Vypukla mobilizace, rukovali mladí, pak čtyřicetiletí, později i starší. Práce a starost o výživu zůstala v prvních měsících války úplně stranou. Lidé se scházeli, vyptávali se, zda někdo nepřinesl nějaké zprávy od svých blízkých, kteří byli ve válce. Zpočátku mysleli, že válka potrvá jen do zimy, ale když začaly úřady sepisovat zásoby potravin, obilí, dobytka a byly nařízeny rekvizice, bylo všem jasné, že válka hned tak neskončí. Nejhorší byl rok 1917, kdy hlad už dostoupil vrcholu. Lidé trpěli a čekali na konec války. I pro občany Chotýšan nastal smutný den, kdy jednoho říjnového dne v roce 1917 stáli kolem kostela a truchlivě přihlíželi smutnému divadlu, kdy přijeli vojáci a sňali z věže zvony a odvezli pryč, aby z nich byly ulity smrtící zbraně. Byl to poslední, leč bezmocný, čin starého Rakouska. Během válečných let 1914 - 1915 odešlo do války z Chotýšan a obcí k nim tehdy přilehlých celkem 137 mužů. Již v prvních týdnech války přišla zpráva, která rozrušila celou ves: na srbské frontě padl Jan Král Antonín Kučera - 1915 z č.p. 31, první oběť války z naší obce. Během války pak přišla podobná zpráva ještě asi pětadvacetkrát. A tak i Chotýšany těžce zaplatily krvavou válečnou daň životy svých občanů. Pak přišel 28. říjen 1918 a s ním osvobození a vyhlášení nového státu. Lidé v Chotýšanech se radovali stejně jako v celé zemi. Nastávalo pomalu uklidnění, vojáci se vraceli domů. Někteří naši rodáci bojovali v čsl. legiích. Jako francouzští legionáři se vrátili: podporučík Jan Sysel z č.p. 5, Josef Král z č.p. 31, Josef Matoušek z č.p. 59. Z italské legie to byli: Josef Petr, Antonín Matoušek z č.p. 20, Antonín Matoušek z č.p. 32, Josef a Antonín Zívalovi. Jako ruský legionář přišel Antonín Novák z č.p. 16. Aby byla zachována světlá památka padlých, byl postaven v naší obci důstojný památník nesoucí jejich jména na paměť pro budoucí pokolení (více na str. 40).
Život v obci mezi I. a II. světovou válkou Vznikem samostatného Československého státu se začala psát nová éra v našich dějinách. Do oběhu se dostaly československé peníze, lidé začali s optimismem nakupovat nové stroje, ale bída trvala dál. Ale lidé, protože byli svobodní, se pouštěli do práce s obrovským nadšením. Při prvních volbách zvítězila v Chotýšanech strana republikánská. Poměry se zvolna Boží tělo v 30. letech před stavením Holejšovských uklidňovaly. I když byly potraviny stále ještě na lístky, nebyla již taková nouze jako dříve. V roce 1924 byla
provedena pozemková reforma, při které byla rozparcelována asi polovina chotýšanského panství. V této době byl jeho vlastníkem Filip ze Šternberků. Většina panské orné půdy a luk přešla do rukou zdejších lidí. Vesničané si začali opravovat svá obydlí, a ti, kteří bydleli v nájmu, se snažili si vystavět vlastní stavení. Rok 1929 byl velmi těžký. Byl provázen krupobitím, vichřicí a krutou zimou.
Příjezd Rudé armády - 1945
Dne 22. února 1930 byla schválena elektrifikace obce. Postupně byla provedena téměř ve všech domácnostech. 1. listopadu byl združstevněn místní lihovar. I když se vinou hospodářské krize velmi prohloubily rozdíly mezi cenami zemědělských a průmyslových produktů, přesto bylo v naší obci mnoho vykonáno. V roce 1935 byla přestavěna budova místní školy a přistavěn lihovar za účelem zvýšení výroby. Byl opraven kostel a hřbitovní zeď.
30. léta a II. světová válka Konec třicátých let signalizoval blížící se nebezpečí. Ke konci roku 1936 byla v Chotýšanech zřízena civilní protiletecká ochrana. Lidé byli také cvičeni v nočním zatemňování. Dne 21. 09. 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace mužů do čtyřiceti let. Všichni mobilizovaní muži odjížděli odhodláni bránit svou vlast. Rolníci byli vyzváni, aby odeslali koně a povozy na určená místa. Lidé ve vesnici si navzájem pomáhali při podzimní sklizni. Mobilizace však netrvala dlouho, republika První sovětské tanky v Chotýšanech – 9. květen 1945 se vzdala bez boje a během tří měsíců se všichni vojáci vrátili domů. Dne 15. března 1939 jsme byli obsazeni. Lidé, i když měli strach, přijali obsazení celkem poklidně. Pro sedláky bylo důležité, že mohou pracovat na svém i nadále, i když za změněných podmínek. Ceny životních potřeb za války značně stouply. Projevilo se to hlavně v potravinách. Znovu se obnovil přídělový systém na potraviny, později i na ostatní potřeby. Z domácností se muselo odvádět mléko, máslo i vejce a jejich množství se řídilo počtem osob v rodině. Obilí se muselo hned po vymlácení všechno odvádět státu. Příděly byly stále nižší a v důsledku toho se začal objevovat černý obchod. I když byli velmi krutě trestáni, přesto se ho lidé dopouštěli. Následkem rasových opatření bylo přikázáno občanům židovské národnosti nosit židovskou hvězdu. Toto nařízení postihlo i rodinu místního obchodníka Leopolda Fischera a postupem doby byl on, jeho manželka i tři synové nejprve dopraveni do sběrného tábora v Táboře a odtud později do Terezína. L. Fischer zemřel v Táboře při transportu a ostatní zahynuli v koncentračním táboře.
Od roku 1942 byla mládež po celých ročnících nasazována na práce do vlašimské zbrojovky. Na práci do říše byli nasazeni čtyři místní občané J. Tyrner, F. Zrno, J. Poupě a J. Sysel z č.p. 24, který se již nevrátil.
Květnové dny 1945 Koncem války, v prvních květnových dnech roku 1945, proudilo po státní silnici směrem od Vlašimi k Benešovu velké množství německých vojáků, kteří odkládali zbraně po obou stranách silnice. Tyto zbraně byly sebrány a uskladněny na četnické stanici v Chotýšanech. Dne 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání a i očekávaný konec války. Dne 9. května přijely od hlavní silnice do Chotýšan ruské tanky. Všichni je tu upřímně vítali a všude vládla nepopsatelná radost. Usadilo se zde mnoho vojáků. Někteří místní lidé poznali ještě špatné dozvuky války, jiní měli štěstí a vycházeli s ubytovanými vojáky dobře. Stejnou cestou, jako vítězná armáda, táhli zpět váleční zajatci. Byly mezi nimi i ženy. Mnozí nevydrželi dlouhé pochody, a tak i zde je několik míst, kde jsou pochováni němečtí vojáci.
Stavění máje 9. května 1945
5. května se zde utvořil národní výbor. Při první volbě nezůstalo a 28. května byl zvolen výbor nový a jeho předsedou se stal místní ředitel školy Zbyněk Theissig. Jelikož se jmenovaný předseda brzy po té odstěhoval do pohraničí, nastoupil do funkce předsedy MNV Josef Šilha. V květnových dnech roku 1945 byla také založena „revoluční garda“. Jejími členy byli mladí chlapci, které vycvičil velitel četnické stanice. V noci hlídkovali, ve dne prohledávali lesy nebo transportovali německé zajatce. Revoluční garda byla rozpuštěna 16. června 1945. Dne 22. července 1945 se v Chotýšanech konala slavnost znovuodhalení pomníku padlých vojínů v I. světové válce. Hned v květnových dnech roku 1945 byl také založen československý svaz mládeže. Jeho činnost začala celkem slibně, ale již následující rok ji ukončil. Děvčata připravují věnec na máj
Poválečné období 1946 – 1950
Dne 26. května 1946 proběhly volby. V naší obci vyšla z voleb jako první strana národně socialistická, druhá byla strana lidová, třetí strana komunistická a čtvrtá strana sociálně demokratická. A znovu se začalo budovat. S nadšením a elánem se lidé pouštěli do zvelebování vesnice. Byla vydlážděna náves, výjezd na silnici Chotýšany-Bořeňovice a upraven prostor před farou. Byl vybaven hasičský sbor, který v následujícím roce uspořádal slavnostní sjezd k 50. výročí založení. Ohlas únorových událostí byl celkem nevýrazný. Byl utvořen akční výbor, který provedl všechna opatření k zajištění klidu v obci. Byla též provedena nová pozemková reforma, při které byl rozparcelován zbytek velkostatku. Na velkostatek samotný byla jmenována národní správa. V roce 1950 byl převeden do socialistického sektoru hostinec J. Matouška „Na
Staré“ a hostinec K. Palečka zvaný „Na Chotýšce“. Hostinec „Na Kopečku“ J. Řezníčka byl vyřazen z provozu.
Po roce 1950 V roce 1965 proběhla v obci přestavba lihovaru na moderní sušárnu brambor v hodnotě několik miliónů korun. V akci „Z“ byl upraven prostor před školou, opravena podezdívka a oplocení části parku a bylo vybudováno výbojkové osvětlení obce. Během šedesátých let byla v akci „Z“ postavena nová prodejna smíšeného zboží (1964), autobusová čekárna na Chotýšce (1964), a řádně opravena a rozšířena nová vozovka do osady Pařezí (1965-67). Rok 1968 přinesl mnoho nervozity a neklidu. V naší obci došlo na jaře k obnově Výboru NF. Lidé se začali znovu živě zajímat o politické dění. V 70. letech bylo zřejmé, že lidé přestali věřit, že jim příští léta přinesou změnu k lepšímu. I když v Chotýšanech pracovali a organizovali společné akce pro zlepšení prostředí v obci, i přesto vesnice postupně chátrala. Domy, dříve pěkně udržované, splynuly v jedinou šedou barvu. V roce 1973 byla otevřena v budově ZDŠ mateřská škola. V 80. letech byla uprostřed vesnice vybudována požární nádrž a hasičská zbrojnice. V průběhu let 1987-1989 byla v akci „Z“ prováděna výstavba kanalizace a místního vodovodu. Byla to jedna z největších akcí místního národního výboru. Tvář vesnice se měnila během staletí a mění se stále. Panorama vesnice se měnilo přistavováním nových rodinných domků, bytovek a bouráním starých staveb. Lidé si tu modernizovali své domky, přistavovali koupelny, zaváděli ústřední topení a snažili se o zvelebení celé vesnice.
Rybník „Židák“ v 30. letech – nyní je zde požární nádrž
Chotýšany v datech (vybráno z kronik) Velký požár 1863 Chotýšanské usedlosti byly ještě před sto lety většinou dřevěné, šindelem a došky kryté. A tak když v roce 1863 byla obec postižena velkým požárem, měl oheň co trávit. Psalo se 7. srpna 1863. U Stojánků v čísle 12, kde se obyčejně ještě říkalo „u Havlásků“, převařovala hospodyně na plotně máslo, přitom odběhla někam na dvůr, na máslo zapomněla a to se jí stalo osudným. Máslo překypělo, vzňalo se a během několika minut byl oheň v pravém slova smyslu na střeše. V té Před hospodou a obchodem „Na Staré“ v č.p. 3 v roce 1913 době bylo veliké horko, vše bylo suché, vyprahlé, takže oheň se rychle rozšířil na vedlejší stavení Buzkových č.p. 11. A protože vál i silný západní vítr, přeskočil oheň přes šestero stavení na stodolu statku Martina Kuneše č. p 4. Odtud se přenesl na hospodu „Na Staré“. Mezitím chytila zase další stavení, takže se zdálo, jakoby byl oheň založen na několika místech. Vítr se zatím proměnil ve vichřici a jiskry létaly tak daleko, že až na Pařezí museli lidé chránit své doškové střechy. K ohni se dostavilo devět okolních hasičských sborů se stříkačkami, domácí sbor tehdy ještě vůbec neexistoval. Lidé s potahy vozili vodu ve voznicích, každý pomáhal, jak mohl. Přesto se postiženým podařilo zachránit máloco kromě holého života. Shořela celá jižní část obce od č.p. 12 až po hospodu č.p. 3. A všechny obytné i hospodářské budovy včetně již naplněných stodol, poněvadž mimo ovsa bylo tehdy již všechno sklizeno. Z lidí nezahynul nikdo, uhořel nějaký dobytek a všechny ovce. O ovcích je známo, že při ohni se nikomu nepodaří přinutit je, aby opustily chlév. Ty se musí prostě vynést. A na to tenkrát nebyl čas. Zachránit se daly jen lehké svršky, něco šatstva a podobné věci. Shořela všechna jmenovaná stavení. Ze statku č.p. 10, který byl právě nově postaven s taškovou krytinou, se zachovaly jen zdi a klenutí. Stejně jako statky č.p. 5, 7, 8, které byly také zánovní. Z postižených gruntovníků byli pojištěni jen někteří. Nejvyšším obnosem 1.300 zlatých byl pojištěn tehdejší starosta Filip Buzek. Nebýt na návsi košatých lip a panské zahrady, je možné, že by se oheň rozšířil i na druhou stranu a tak by zachvátil zámek, kostel i starou školu. Jak poznamenal ve farní kronice účastník této události pan farář Jan Ježík, který byl ještě s několika sousedy na věži kostela zavírat okenice. Pro prudký požár, který až tam pronikal, nebylo možno na věži vydržet a až tam létající jiskry propálily jednomu z nich košili. Stodoly s obilím, které hořelo, doutnaly dnem i nocí ještě půl druhého týdne. Nastala velká bída, vždyť přes sto lidí i s dobytkem zůstalo v tak malém místě bez přístřeší. Pan farář Ježík zaznamenal, že dva staří manželé, kteří spolu žili celý život, se museli nyní rozejít, protože
neměli, kde by hlavu složili. Ona odešla do jiné vsi ke svým známým, on také do jiné, rovněž k příbuzným. První přispěl ku pomoci bílkovický mlynář František Šimek. Přivezl 70 bochníků chleba, který byl ihned rozdělen mezi postižené. I Leopold Šmilauer, sládek ze zdejšího pivovaru věnoval 10 měr žita na chléb. Jak už bylo poznamenáno, někteří z postižených byli pojištěni. Ostatním se díky sousedské svépomoci podařilo již v roce 1865 všechna stavení znovu vystavět.
Cholerová epidemie 18661867 Návštěva pruského vojska v červenci a srpnu 1866 a jeho pobyt v naší vesnici byla, celkem vzato, taková menší vojenská idyla. Horší bylo to, co následovalo. Podíváme-li se do historie obce Chotýšan o několik století nazpátek, zjistíme, že tehdejší Pohled přes „Prostřední“ rybník městečko utrpělo mnoho pohrom ohněm i mečem, zvláště za třicetileté války. Ale nikdy v nich nezahynulo tolik lidí, jako v letech 1866 a 1867, kdy Chotýšany zachvátila cholerová epidemie. Je přímo neuvěřitelné, že na choleru tehdy zahynula téměř celá polovina obyvatelstva zdejší obce, a nebylo až na malou výjimku stavení, kde by si cholera nebyla vyžádala oběti. Z počátku bylo obyvatelstvo zachváceno hrůzou, žádný ani ze stavení nevycházel ven v obavě, aby se nenakazil. Denně však přesto umíralo několik lidí, takže se ani hroby nestačily vykopávat. Později se našlo několik nebojácných mužů, kteří pomáhali mrtvoly pohřbívat. Ale snad je všechny ani do rakví nedávali. Nejneohroženěji si počínal tehdejší kostelník Jan Jelínek, bydlící v domku č.p. 47 proti hřbitovu, ale přece jenom došlo i na něho. Jednou večer, bylo to 17. září, odzvonil klekání, přišel domu, ulehl a už nevstal. Rozstonala se i jeho manželka a také zemřela. Podle farní kroniky poznamenal tehdejší farář P. Antonín Veselý, že cholera toho dne se opět rázně projevila. Od 1 do 8 hodiny ranní zaopatřil pět nemocných. Nemoc se prý projevovala vysokou horečkou, průjmem, zvracením, křečemi hlavně na lýtkách, později chladnutím a modráním těla, všeobecným slábnutím a potom celkem rychlou smrtí. Nejvíce byli postiženy na usedlosti č.p. 5, kde tehdy hospodařil Václav Škvor a kde s dětmi i s čeledí žilo celkem 12 lidí. Na živu zůstala jen selka s jednou dcerou. Snad jediným stavením, kde si cholera nevyžádala žádných obětí, byl statek Martina Kuneše č.p. 4, kde měli 5 dětí ve stáří od osmi do 19 let. Čemu lze děkovat za toto dobrodiní? Tehdy si selka Antonie Kunešová ze strachu o život dětí vzpomněla, že ve svém mládí slýchala, že se dá cholerový bacil zničit vykuřováním jalovcovými větvičkami. Chodila na ně do lesa, sušila a denně několikrát všechny místnosti i chlévy vykuřovala. A díky tomuto, celkem primitivnímu opatření uchránila životy svých drahých od zákeřné nemoci. Z poznámek
ve farní kronice se dozvídáme, že v roce 1866 a 1867 se zde narodilo 57 dětí. Naproti tomu zemřelo 165 lidí z velké většiny na choleru.
Povodeň na Chotýšance 1906 V sobotu dne 29. června snesla se nad benešovským krajem obrovská, přes hodinu trvající průtrž mračen, která přinesla tolik vody, že všem rybníkům na okrese hrozilo nebezpečí, že se jejich hráze protrhnou. Nejvíce byly ohroženy dva veliké konopišťské rybníky. Ještě ten den byla vyslána deputace na Konopiště, aby tehdejší majitel arcivévoda František Ferdinand d‘Este dovolil rybníky vypustit. Ten však odmítl, obávaje se, aby mu voda neodnesla nějaké ryby. Katastrofa se dostavila druhý den, v neděli 30. června. Hráz jednoho rybníka povolila a druhý tu obrovskou spoustu vody neudržel, a tak byly zničeny všechny rybníky na celém povodí a ryby byly stejně ztraceny. V Chotýšanech bylo zmíněnou neděli již od rána velké horko. V 11 hodin před polednem ukazoval teploměr 39°C. Odpoledne se přihnaly dva mocné proudy mraků od jihu a od západu. Večer po šesté hodině se přihnala prudká bouře, která trvala víc jak tři hodiny. V podvečerních hodinách bylo slyšet v Chotýšanech velký hukot od Postupic. Před Šimkovým stavením u hospody „Na Staré“ stál hlouček sousedů, kteří starostlivě pohlíželi k Městečku, odkud bylo slyšet hukot Váňův mlýn - 1935 valící se vody. Ta se nezadržitelně drala vpřed a brala s sebou vše, co jí stálo v cestě. Sousedé tušili katastrofu, což potvrdili i ti, co přicházeli tou dobou od Postupic. Bylo slyšet i zoufalé pískání lokomotivy. Večerní vlak jedoucí od Benešova k Vlašimi nemohl u Lhotky dál, protože železniční most pod Lhotou-Veselkou byl stržen. To už bouře mocně řádila. Někteří sousedé se rozběhli k Městečku, Frantík Toulů pak utíkal k Váňovům, varovat je před hrozícím nebezpečím. Do mlýna se už ale nedostal. O osmé hodině večerní troubili hasiči v Postupicích na poplach, když hráz velikého rybníka „Papírník“ hrozila provalením. U Jankova měla průtrž mračen za následek roztržení hráze tamního rybníka, po něm se provalila hráz Pičínského a Popovického rybníka, voda se valila dál přes Mladovický potok a Váňův mlýn - 1945 Lísenec. V půl deváté večer se protrhla následkem toho i hráz postupického rybníka „Papírníka“, a tím bylo dílo zkázy dovršeno. Voda se valila do výše jedenácti metrů a vše brala šmahem s sebou. Na chotýšanském potoce byl osud všech mlýnů zpečetěn.
Boží dopuštění nastalo na celém potoce. V Popovicích mnoho lidí utonulo, po opadnutí vody je snášeli do kapličky a druhý den připravovali ke společnému pohřbu. Byl to smutný akt, všichni při tom plakali nad neštěstím svým i svých bližních. „Na Podlesí“ v Postupicích byla hraběcí drůbežárna, kde bydlela vdova po hajném, co měla drůbežárnu na starosti, Anna Koukalová se čtyřmi děti. Valící se proud vody celou drůbežárnu i se všemi lidmi v malé chvíli smetl s povrchu zemského. Zachránila se jen devítiletá dcerka Anna. Proud vody jí vymrštil na
Takto vypadá areál Váňova mlýna dnes, je zde veden chov koní a konají se zde parkurové závody.
smrček, ona v duchapřítomnosti vyšplhala se výše a tam setrvala až do opadnutí vody. Její matka s druhou pětiletou dcerou byly nalezeny druhý den v Městečku, utonulé. Další dvě děti nebyly nalezeny vůbec. Postupický rybník „Papírník“ byl protržen téměř v celé délce hráze. Pila, kůlny a ostatní stavení, které byly hned pod hrází, ve chvíli zmizely a dílo zkázy se bleskurychle šířilo dál k Paurovu mlýnu „Na Lhotce“. V cestě stála ještě továrna na porcelán, masivní dvoupatrová budova, která byla rovněž pobořena a smetena. Ačkoli Paurův mlýn byl velmi důkladně stavěn, přece jen brzy podlehl nesmírnému tlaku vody. Jen klenutá světnice při stájích, kde bydlel kočí Málek, vydržela. I tuto místnost voda neúprosně zatápěla. Nevida jiné možnosti vylezl kočí Málek po zamřížovaném okně ke stropu a držel se upevněného kruhu. Jeho žena vylezla za ním a držela se ho kolem krku. Bylo štěstí, že je voda nadnášela, jinak by těžko vydrželi. Voda jim dosahovala až po ústa, s vypětím všech sil vydrželi, než opadla. Mlynáři Pauerovi způsobila povodeň velkou škodu za více jak devadesát tisíc rakouských korun, protože měl mlýn moderně vybaven. V Městečku sebrala voda šest chalup. Všichni obyvatelé byli včas upozorněni, takže se zachránili. Jedině domkáři Františku Marešovi se utopily dvě děti. Pod Městečkem rozkládal se veliký, rybník „Smikov“ o rozloze 56 ha a pod ním dole u císařské silnice byl panský mlýn téhož jména. Mlynářem v té době tam byl jakýsi Seibert. Mlynářka Seibertová měla ještě čas a vůbec možnost se zachránit. Nechtěla však utéci před valící se vodou a raději uprostřed svého majetku volila dobrovolně hrob. Přihnala se voda, mlýn pobořila, rozmetla, takže v malé chvíli zůstaly jen trosky holých zdí. Valící se proud vody přerval i vysoký most přes silnici pod mlýnem i starý obloukovitě klenutý most pod Pařezím a hnal se nezadržitelně dál, k chotýšanskému mlýnu. S blížící se bouřkou bylo brzy zataženo a zvláště ve mlýně u Váňů ze všech stran obklopeném lesy byla téměř tma. Mlynářka jako obvykle dala nejmladší tři děti spát. Mlynář se starším synem Jendou starostlivě chodil po mlýnici, pozorně naslouchaje hustému dešti a vzdálenému hukotu valící se vody. Bouře neustále sílila, přibližovala se a prudký vítr lomcoval okenicemi. Ustrašená mlynářka vyběhla ze sednice, v tom přišel prudký náraz, okna se třásla, lampa stojící na stole se převrátila a vše pohltila hluboká tma. Druhý den ráno, ještě za tmy, vypravili se
sousedé ke mlýnu. Tam se jim naskytla hrůzná podívaná. Celým širokým údolím se valila spousta pěnící, špinavé vody, která sebou brala vše, co se jí postavilo do cesty. Od včerejška již hodně opadla, ale přesto lidé s hrůzou pohlíželi na vrby a olše a na věci po nich rozvěšené a žasli, jak vysoko proud vody vynesl své oběti. Dobytek, trámy a kusy dřev vyvrácených stromů, pytle mouky z hořejších mlýnů, i utonulé lidi a malé děti. V místnostech, kde ještě včera stál a bělal se štít mlýnice, byly nyní jen trosky zdí, o něž se tříštily dravé vlny, pospíchající nezadržitelně dál. Nad tím vším stál samotný mlynář Jan Váňa, zoufale lomil rukama a smutně se díval na účinky té zkázy. Povodeň je překvapila nepřipravené. Děti, jak je mlynářka večer uložila, spaly klidně v přístěnku vedle mlýnice. Voda je zatopila ve spánku, aniž by byly, co tušily. Mlynářka v okamžiku, jak stála nad schody vedoucí vodu do mlýnice, chytla se křečovitě zábradlí a zoufale se snažila zachránit. Prudký náraz valící se vody jí však smýkl dolů pod schody, kde stála a držela se trámu, až ji voda zatopila. Mlynář sám se synem Janem pohromě ušli. Jenda nespal s dětmi v přístěnku. V době, kdy zuřila bouře, byl s otcem ve mlýnici. Zachránili se oba Na hrázi rybníka „Císař“ na severním štítě mlýna, který jediný z celého stavení zůstal stát. Po celou noc na tu zkázu oba hleděli. Lidí u mlýna přibývalo, každý se snažil nějak pomoci. Když voda trochu opadla, vynesli děti z trosek a položili je na trávu před mlýnem na rozestřenou pokrývku. Mlynářku samotnou nemohli dlouho najít. Konečně ji nalezli dole pod schody mezi trámovím mrtvou. Byla to velmi smutná podívaná, když ji kladli na trávník vedle třech dětí. Paní Váňovou i její tři děti uložili do společného hrobu k věčnému odpočinku na chotýšanský hřbitov. Podle značek na stromech dostoupila voda až do výše 10 metrů a nadělala spoustu škody. Zahynulo mnoho dobytka, bylo zničeno mnoho majetku. Následky povodně se dlouho odklízely. Pomáhalo vojsko, hasiči, četníci. Po této povodni, o níž se rozlétla zpráva snad do celého světa, přicházelo na farní úřad do Chotýšan mnoho darů. Šatstvo, prádlo, obuv, potraviny i peníze. Došla pomoc až z Ameriky. Někteří z postižených však nedostali nic, pan farář Schmidt pomoc nespravedlivě rozděloval. Poškozené rybníky i mosty byly brzy obnoveny. Opravil se poškozený mlýn v Postupicích i pila Na Lhotce. Továrna na porcelán v Postupicích se už nestavěla. I velký rybník Smikov, majetek vlašimského panství nebyl již obnoven. A nebyl tedy nově postaven ani smikovský mlýn. Jen zříceniny starého mlýna zarůstaly travou a křovím ještě dlouhá léta. Mlynář Váňa poškozený mlýn opravil a později postavil odděleně i nové obytné stavení nad mlýnicí. Své neštěstí nesl statečně, podruhé se už neoženil. Hospodařil s dětmi sám, než předal hospodářství nejstaršímu synovi Josefovi.
Krupobití 1929 Dne 4. července o 7. hodině se strhla bouře provázená hrozným krupobitím a vichřicí. Na mnohých místech byla úroda úplně zničena. Vichr poškodil střechy, stavení, lesní stromy byly
vyvráceny z kořene nebo přelámány. Smutný byl pohled na les zvaný „Vápenný vrch“. Větrný polom zničil les ve výměře 20,5 ha a v celém chotýšanském revíru bylo nutno zpracovat 4180 m3 dřeva. Zemědělcům na polích byla způsobena škoda za 486.548,- Kč, na obytných staveních 5.200,- Kč a na hospodářských budovách 7.700,- Kč.
Krutá zima 1929 V roce 1929 byla krutá zima, napadla spousta sněhu a mrazy dosáhly více než 30°C. Školní vyučování bylo na čas přerušeno, protože nebylo dříví ani uhlí. Zahynulo také mnoho zvěře. Ovocné stromy, které utrpěly krutými mrazy, později uschly.
Požár „Na obci“ 1930 Dne 12. června 1930 o 3. hodině odpolední zapálil blesk stavení Františka Nováka č.p. 44. Vyhořeli: František Novák č.p. 44, František Poupě č.p. 19, Václav Janouš č.p. 37, František Hlaváček č.p. 36. Mimo domácí mužstvo dostavili se k ohni hasiči z Městečka, Takonína, Benešova a Bystřice. Jejich snaha směřovala hlavně k tomu, zabránit rozšíření požáru na okolní stavení. Postižené chalupy, které byly z velké části kryté došky a měly dřevěné přístavky, nebylo možné zachránit. Štěstí, že to bylo před žněmi a stodoly i půdy byly prázdné. Škoda byla odhadnuta na 100.000,- Kč, poškození byli pojištěni jen na malé částky. Postiženým přispěli občané penězi, darovali potraviny, píci pro zvířata, jiní přiváželi stavební materiál. Pomohl jim také místní duchovní pan František Kopecký, jenž vyprosil od dobrodinců oděv, obuv a 400,- Kč, jež mezi poškozené rozdělil.
Pověsti Chotýšany, s tím přísně zvednutým prstem kostelní věže, jsou půvabné, ať se na ně díváte odkudkoli. Navíc jsou opředeny ze všech stran hebounkými vlákny poezie. Nikde se u nás nevyskytuje tolik drobných pověstí jako právě v Chotýšanech. Pověst o vzniku jejich jména je jistě všeobecně známá. Kdo by byl někdy neslyšel o tom, jak na hradě, který tu kdysi stával, přepadli pána loupežníci. Vyděšená manželka klekla s dětmi před lupiče a zoufale prosila: „Chotě šanuj, chotě šanuj“! Z této prosby vzniklo jméno Chotěšany, které se během doby změnilo na Chotýšany. Bývaly to doby všelijaké - jinde a tady také. Zadíval-li se kdo zvečera či v samý večer k malé vesničce Pařezí, uviděl v dálce jasné světlo. Bůh nás netrestej, to nebylo nic jiného, než tajemná lucerna. A také nedej bože, aby se někdo vydal ve tmě na Pařezí či z Pařezí do Chotýšan, nemůžeme ani domyslet, co by se stalo. Co se však stalo tam, kde se říká „na Větráku“, to dobře víme. V těch místech stával kdysi větrný mlýn. A právě na místě, kde mlýn stával, počali se zjevovat dva mniši. Věřte, že každý se bál v ta místa vstoupit. Co však má a může dělat hlídač, který musí obcházet svěřené prostory ať se bojí nebo nebojí. Tak hlídač šel, protože musel, a mnichy také skutečně potkal. Možná, že se nepřiznal, právě proto, že byl hlídačem a srdnatost měla být jemu vlastní - ale jistě v něm pěkně hrklo. Noc, tma - a dva mniši z jiného světa - tady, docela blízko u něho. Divným, dutým hlasem se ho ptali, cože tu dělá. Hlídač řekl: „Hlídám.“ Oni na to: „My také hlídáme!“ - a s tím odešli a více se nestalo nic. Nedaleko Chotýšan v lese Hladově se jistojistě zjevoval bezhlavý jezdec na koni a tomu koni sršel oheň z obou nozder. Nebylo odvážlivce, který by se v ta místa odhodlal jít. Lidé si o tom
zjevení mnoho vyprávěli a věřili, že tím jezdcem bez hlavy je bývalý krutý pán z hradu Peklo, který za své zlé skutky je trestán věčným blouděním černou nocí, bez hlavy a na divém oři. Jsou také však drobné pověsti, které se nedotýkají pradávných dob, kdy na místech dnes sotva znatelných zřícenin hradů proudil rušný život v silných hradebních zdech pyšných sídel. Jsou místní zkazky, vzniklé před necelým stoletím.
Hostinec Jaroslava Řezníčka „Na Kopečku“ v 30. letech
Tak prý jednou v Chotýšanech nad hostincem Kopečkem v chalupě u Hofbauerů, kde se také říká u Vacků, pekli chleba - byla ho plná pec a voněl po celé chalupě. Té vůně bylo tolik, že utíkala ven z chalupy. Právě v tu chvíli vedla náhoda okolo žebráka, který pro bolest prázdného žaludku už ani pomalu hlad necítil. Jak vdechl tu chlebovou vůni, slabostí se zapotácel. Prosil v chalupě o kousek chleba - nic však nedostal - chleba zapřeli, řekli, že nepekli a chléb nemají. Ubohý žebrák! Takových žebráků bylo! Za nějaký čas zemřela v té samé chalupě dcera, mladé děvčátko. To víte, že byli smutní. Toho svého má každý rád - i ten, kdo dovede vyhnat od svého prahu prosícího a hladového žebráka. Dcerka byla už dlouho po smrti, když se v noci zjevila v komoře mladé děvečce, kterou měla za života ráda a žádala ji a nutila, aby se s ní šla modlit k soše sv. Jana, která ještě dnes stojí u zámecké zdi před vchodem na hřbitov. Děvečka šla a chodila pokaždé, kdykoliv si pro ni zemřelé děvče přišlo. Když už to dost dlouho trvalo, svěřila se děvečka rozumným lidem s častými návštěvami hospodářovy dcerky a radila se, co má udělat. Shodli se na tom, aby se zeptala, proč se obě modlí u svatého Jana. To také děvečka udělala, a dívka jí odpověděla: „Protože nemám pokoje.“ Potom děvečku poprosila, aby doma upekli tři plné pece chleba. Ten svůj podíl z těch tří pecí dostali také u řídících Navrátilů ve škole. Od té doby si mrtvá dcera pro děvečku nepřišla - ta už jí nikdy víc nespatřila.1)
1)
Předcházející pověsti převzaty z Kovářová, M.: Benešovský kulturní kalendář č. 11; 1967 - Z vyprávění paní Marie Fousové …
Krabice2) Na návrší nad rybníkem, který dosud jméno to nese a i vršek a pole se tak jmenují i luka, stávala prý tvrz rytířů Krabiců z Veitmile. Kdy a jak dostal, není v záznamech najíti. Větev bývala po v Chomutově.
se sem ten rod možné nikde všech historiků pánů z Veitmile několik století
Ještě za mého útlého mládí slýchával jsem vypravování od babičky a jiných starých sousedů o Krabici, o rytíři, který prý usekal hlavy svých dítek, a že se tam najde kuchyně atd., ale to byly všechno pohádky. Taktéž za oltářem v kostele býval obraz rytíře, jak nese sedm hlav dětských na tácu, to prý bylo za působení pana faráře Václava Polívky (v letech 1884 - 1896). Obraz pak prý zmizel, někdo ho odstranil. Patrně ten rod vymřel a tvrz sama se rozpadla nebo shořela. Rod ten musel vymizet ještě za působení vladyků bratří z Chotýšan.
O vyzvánění zvonů, které nikdo neviděl3) Ještě ke konci minulého století, až do roku 1897 měl chotýšanský kostel jinou podobu než dnes, neměl ještě svou štíhlou, pro nás tak charakteristickou věž. Tehdy se velmi podobal kostelu v Kondraci. Kolem kostela byly hroby šlechtických majitelů zámků, kterých se v držení Chotýšan vystřídala celá řada. Leželi tu Vrtbové, jejich dědici Vratislavové z Mitrovic a jiní. Jejich hroby odděloval od hrobů prostých venkovanů jen nízký dřevěný plůtek. Po levé straně kostela, těsně při zdi věže byla pohřbena jedna z nejsvětlejších postav naší probuzenecké doby, postava zvláště milá, Jan Jeník rytíř z Bratřic. A tak tu všichni, pán - nepán, v míru a pokoji na chotýšanském hřbitůvku klidně spali až do roku 1879, kdy hrabě Zikmund Berchtold, majitel Buchlova na Moravě, manžel ušlechtilé praneteře pana Jeníka Ludmily, rozené Vratislavové z Mitrovic, jeho milované „Lidušky“, je z dlouhého spánku vyrušil. Hrabě Zikmund Berchtold rozhodl, že nechá hroby všech mrtvých šlechticů otevřít a ostatky uložit do kostelní krypty. Příprava k přenesení ostatků se konala jistě dřív než v samý den jejich ukládání. Všechno dění na hřbitově sledovaly tehdy davy okolních obyvatel. Snad ze všech nejvíce všímala si všeho dvanáctiletá Isabela, dcerka řídícího učitele Jana Navrátila. Viděla pozůstatky šlechtických mužů i dam, pány v parukách, jiné bez nich, viděla ostatky princezniček, jimž čelenky, zdobící kdysi jejich bledá čela, spadly z lebky s prázdnými očními důlky. Tato mladičká svědkyně viděla i kord, ležící na rakvi pana Jeníka z Bratřic a v rakvi tělo se zbytky bílého kabátce. Také boty, vysoké nad kolena zůstaly nedotčeny časem a tlením. Den přenesení ostatků a uložení do kostelní krypty byl stanoven na 29. listopadu. V tento den přicházely k chotýšanskému hřbitovu ze všech stran nevídané davy. Přijeli členové šlechtických rodů a zástupci úřadů, včetně okresního hejtmana. Obřady vykonával místní farář Jan Šuda a zpěvy řídil řídící učitel Jan Navrátil. Jen paní řídící Navrátilová nic z té slávy neměla a nic
2)
Převzato z Jukl, F.: Rodinné zápisky F. Jukla – chotýšanského rodáka Převzato z Kovářová, M.: Vlastivědný sborník z Podblanicka č. 8; 1968 – Zpracováno dle vyprávění paní Marie Fousové, vnučky pana řídícího Navrátila 3)
neviděla. Od časného rána otáčela se kolem plotny, vařila, pekla a smažila, protože její pohostinný manžel pozval všechny významné hosty do školy k obědu. Myšlenky paní řídící utíkaly však od plotny na hřbitov. Každou chvíli vybíhala na schůdky školy za nízkou hřbitovní zdí, aby se alespoň z dálky podívala. Jak se tak zabývala přípravou svátečního oběda, zaslechla najednou zvláštní zvuky, tichounké zvonění, jakoby ve velké výši zvony letěly nad krajem. Hlas neviditelných zvonů hlaholil dál, až jej byla plná škola. Chotýšanské zvony měly krásný hlas, ale tak slavně nikdy nevyzváněly. Paní řídící Navrátilovou najednou přeběhl mráz, až jí studený pot vyvstal na čele. Vyběhla na schůdky, venku zvony nezvoní, sotva se vrátila mezi dveře školy, už zase slyší: bim - bam, bim bam, bim - bam a okolo tohoto bim - bam jakoby se třepetalo tisíce maličkých zvonečků. Paní řídící, ženu rozumnou a ráznou, nepřivedlo hned tak něco z míry. To se podařilo až dnes tomuto tajemnému vyzvánění. Jak stála zády ve dveřích, slyšela za sebou z venku kroky a s ulehčením se obrátila. Čekala, že šálení zvuků pomine, jak vkročí příchozí. Tou byla panímáma Šplíchalová z takonínského mlýna. Sotva pozdravila, hned se ptala: „Copak Vám to tu tak krásně vyzvání ?“ Tak nejen paní řídící sama, ale i mlynářka slyšela zvonění. Pak to není mámení smyslů, ale znamení odjinud. Teď se už paní Navrátilové vrátila obvyklá ráznost a hned se ujala vedení. Poslala panímámu na hřbitov, aby přivedla pana řídícího. Na hřbitově právě skončili smuteční obřady a řídící rozmlouval s chotýšanským farářem. Panímáma rychle pověděla, co se děje ve škole a všichni tři společně pospíchali ze hřbitova. Všichni tři také slyšeli, baže slyšeli, to slavnostní zvonění. Než přišli do školy, uvažovala zatím paní řídící, jaký význam a jakou příčinu by toto tajemné zvonění mohlo mít. Jak řídící s farářem přišli, hned se jich ptala na postup obřadu ve chvíli, kdy ve škole zvonění začalo. Společně zjistili, že započato právě ve chvíli, kdy přenášeli ostatky pana Jeníka z Bratřic. Zeptala se kněžna i manžela: „A zvonili jste kostelními zvony?“ „Nezvonili.“ Teď už byla docela ve svém živlu. Zvolala: „Hned vzkažte, ať Šilha zvoní!“A tak znovu utíkala ochotná paní mlynářka na hřbitov. Za chvíli se na věži chotýšanského kostela rozhoupaly zvony k slavnostnímu sice, ale pozdnímu vyzvánění. V té chvíli, jak se toto stalo, utichlo zvonění ve škole. Kam ulétly ty líbezné zvuky?
Zámek v roce 1995
Pan Jeník z Bratřic, statečný hejtman, muž duchaplný a vtipný, spočinul v kostelní kryptě konečně snad k trvalému a věčnému spánku.
Historické památky Tvrz, zámek a besídka Pozůstatky středověké tvrze v Chotýšanech jsou ukryty v málo přehledné mladší zástavbě hospodářského dvora. Byl zde objeven pozůstatek obytné, zřejmě věžovité stavby, situované v centru někdejšího obytného areálu. Věž měla obdélníkový půdorys (asi 9,5 x 13 m) a stěny silné více než 1,5 m. V dnešním komplexu je zachováno její roubení, které je dodatečně zaklenuté vysokou valenou klenbou z cihel. Otvory ve zdivu jsou dodatečně proražené. Vně hradební zdi je na východní straně několik sklípků, přístupných z menšího příkopu. Protože se několikrát změnilo hospodářské využití stavby (pivovar, lihovar), byly zde provedeny rozsáhlé terénní úpravy, které znemožnily povrchový průzkum tvrze. Podle pramenů byla tvrz postavena mezi koncem 13. století a 1. polovinou 14. století.
Pohled na severní křídlo chotýšanského zámku v roce 1935
Na místě tvrze byly provedeny různé přestavby. V pohnuté době po bělohorské bitvě dal Václav Věžník ze zbytků tvrze postavit pivovar. V roce 1737 získal Chotýšany Arnošt František z Vrtby, který si dal v sousedství tvrze vystavět malý, patrový renesanční zámek. Stavba má jednoduchý obdélníkový půdorys a mansardovou střechu. V r. 1761 byla u východního okraje parku postavena také nevelká barokní besídka s ozdobnou fasádou a vyzdobená rokokovými malbami na klenbě. Byla kryta šindelovou střechou. K besídce vedla alej jírovců maďalů. Za Adama Františka z Vrtby, došlo ke značnému rozvoji obce. Byl přestavěn pivovar. Panství odkázal hrabatům z Mitrovic, kteří ho vlastnili do r. 1879. Asi v roce 1830 přistavěli Vratislavové z Mitrovic k severní straně boční křídlo, které bylo r. 1857 upraveno a dostalo pseudogotickou arkádu otevřenou k východu do parteru. K němu se sestupovalo středním schodištěm z pískovce. Nad ním je atika s cimbuřím ukončena věžičkami. Západně od budovy
původního zámku byla postavena dvě hospodářská stavení, která byla později stavebně propojena. V přízemí sloužila jako stáje a v patře býval špýchar. R. 1872, kdy byl majitelem panství hrabě J. Bellegarde, do architektury zámku ani parku nikdo nezasahoval. Došlo jen k přestavbě pivovaru na lihovar. Od r. 1883 byl zámek vlastnictvím hrabat ze Šternberka. Později (kolem r. 1886) zde byla vystavěna sušárna lihovaru. Šternberkové se o panství nijak nestarali, údržbu přenechali nájemcům. V r. 1924 proběhla pozemková reforma a asi polovina chotýšanského statku byla rozparcelována. Filip ze Šternberků prodal zbytkový statek se zámkem, lihovarem i parkem dosavadnímu nájemci J. Seibertovi. Ten se jej však pro nedostatek financí musel vzdát a novým majitelem se stal ing. A. Korbel z Prahy. Udržoval si ještě zahradníka, který se staral o park. V r. 1937 prodal veškerý majetek manželům Zahradní pavilon kolem roku 1909 Langhammerovým z Bíliny, kteří ho vlastnili do r. 1948. Hospodařili zde jen prostřednictvím nájemců. V r. 1948 byl zbytek pozemků rozdělen místním rolníkům. Lihovar připadl Lihovarnickému družstvu a zámek s parkem MNV Chotýšany. Obec však nikdy neměla dost financí, aby mohla objekt udržovat a následkem toho zámek zpustl. Restitučním řízením byl zámek s parkem v devadesátých letech vrácen rodině Langhammerových, která jej v nedávné době prodala společnosti FARM Chotýšany s.r.o. I když střecha severního křídla byla průběžně opravována a v r. 1985 byla položena nová tašková krytina, do zbytku objektu Zahradní pavilon - současný stav zatékalo. Proto je celý objekt v současnosti ve velmi špatném stavu. Schodiště v průčelí zámku se propadá. O barokní besídku z 18. století se zřejmě nikdo z pozdějších majitelů nestaral. Dnes je z ní ruina bez střechy s popraskaným a padajícím zdivem.
Zámecký park Dominantou Chotýšan je farní kostel sv. Havla a k němu na západní straně přiléhající zámecký park za hřbitovní zdí. Vznikl na místě bývalé návsi, kde po bitvě na Bílé Hoře zřídil
Václav Věžník okrasnou zahradu. V r. 1737 koupil Chotýšany Arnošt František hrabě z Vrtby, který asi v r. 1761 změnil okrasnou zahradu na přírodně krajinářský park volného, tzv. anglického stylu. Ten tehdy v Čechách teprve začínal. Od r. 1883 byl zámek s parkem vlastnictvím hrabat ze Šternberka a měl Lipová alej u zámku – zima 1985 tehdy větší výměru než dnes (asi 1,78 ha), neboť na jeho severozápadní straně bylo zahradnictví se skleníkem. Rod Šternberků vlastnil zámek s parkem do r. 1924, dalšími majiteli se postupně stali J. Seibert, A. Korbel a Langhammerovi. Za A. Korbela dbal o dobrý stav parku ještě zahradník. Od roku 1948 byla v parku prováděna jen základní údržba brigádami pořádanými hlavně MNV. O část přiléhající ke hřbitovu se v současné době vzorně stará E. Pěkná. Při restitucích byl park se zámkem vrácen potomkům rodiny Langhammerových, kteří ho prodali společnosti FARM Chotýšany s.r.o. Přes pohnutý osud je park dosud pěknou zelenou oázou obce, neboť se v něm zachovaly některé staré stromy značných rozměrů. Dendrologický průzkum zde začátkem šedesátých let provedl K. Jirák, začátkem devadesátých let V. Zelený. K nejstarším stromům patří platan javorolistý poblíž hospodářských budov zámku (obvod přes 450 cm), lípa malolistá na nádvoří před lihovarem (přes 420 cm), skupina koňských kaštanů severně od besídky, čtyřkmenný buk lesní a červenolistá odrůda buku, jasan ztepilý v odrůdě s jednoduchými listy (přes 250 cm), dub cer, sloupovitá odrůda dubu letního před špýcharem (330 cm), trojkmenný tis červený. V sedmdesátých létech odumřelo v parku mnoho stromů jilmu horského, které zahubila tracheomykóza (parazitická houba prorůstající cévami stromů, které tím ucpává) a musely být poraženy. I když je tento problém celoevropského charakteru, nepovede zřejmě k úplné likvidaci jilmů. Ze semen jilmu horského, jejichž zásoba v půdě
Kostel sv. Havla
dlouho přetrvává, vzešlo v mnohých parcích hodně semenáčků a někde jsou několikametrové mladé jilmy bez známek tohoto onemocnění. V osmdesátých létech bylo v parku vysazeno několik vzácněji pěstovaných druhů dřevin: líska turecká, kaštanovník setý, vilín japonský, bříza turkestanská, zeravinec japonský a sekvojovec obrovský (mamutí strom), potomek z dnes již asi 40 m vysokého stromu v zámeckém parku v Ratměřicích. Rostou vesměs velmi dobře. K parku lze počítat i krásnou jednořadou alej lip velkolistých i malolistých podél silnice u zámku (obvod až přes 4 m). Některé z nich poblíž pomníku padlým byly však již vichřicemi vyvráceny, takže na jaře 2 000 byla provedena dosadba vzrostlými stromky a současně nově přestavěn taras, na němž rostou.
Farní kostel sv. Havla Dominantou obce je kostel sv. Havla. Nejstarší záznamy o chotýšanském kostele jsou datovány ve farní kronice již od roku 1315. 1) Stavba je jednolodní se západní věží. Obdélná loď přechází na východě v půlkruhovitě zakončený presbytář2), který není zvenku ani uvnitř od lodi nijak oddělen. Současná podoba je dílem přestavby v roce 1884. Kostel je klenutý žebrovou klenbou o čtyřech polích. Žebra vybíhají z konzol a za oltářem z oblých příbor. Zevně jsou opěrné pilíře. Ve svornících je trojlist, znakové štítky s kladivem, hvězdou a kříž. V severní zdi u oltáře je starý gotický výklenek s mřížovými dvířky. Ruční práce dovedných kovářů. Na klenbě jsou obrazy ze života Panny Marie a Pána Ježíše. Malbu provedl Otto Vágner z Vídně Svorníky v klenbách lodi kostela sv. Havla roku 1875. Biskup Dr. A. Podlaha píše v roce 1909: „Nad kruchtou jsou namalováni čtyři svatí evangelisté, vesměs bez umělecké ceny.“ Dnes tam již obraz není, byl zamalován při renovaci celého kostela v roce 1916. Nad kruchtou jsou namalovány pouze jednoduché ornamenty. Na další části klenby se zachovaly již zmíněné výjevy ze života Panny Marie a Pána Ježíše. Malby představují „Andělské zvěstování Panně Marii“; „Narození Pána Ježíše“ (betlém s jesličkami); „Obětování Pána Ježíše v chrámu“; „Útěk Panny Marie, Pána Ježíše a sv. Josefa do Egypta (před Herodesem)“; „Ježíš učí v chrámě“.
1) 2)
Podlaha, A.: Soupis památek historických …., str. 42; podle stavby lze soudit, že je ještě o sto let starší Místo u hlavního oltáře vyhrazené pro kněze
Na zdi zevnitř kostela na severní straně je veliký obraz „Korunování Panny Marie“. (Signovaný „TS 1916“). Obraz sice nemá velkou uměleckou cenu, ale má určitou dokumentární hodnotu, která spočívá v jeho světských motivech. Vznikal za první světové války a neznámý malíř na něm zachytil podle fotografií podobizny tří obyvatel z Chotýšan a Městečka, kteří padli na frontě. Jde o vojíny: Josefa Mikeše a Josefa Hronka z Chotýšan a Josefa Doubětu z Městečka. Pod celým obrazem je nápis: „Zdrávas Královno Matko milosrdenství“. K oslavě rodičky Boží a památce vojínů ve válce zemřelých z farnosti Chotýšanské, věnují osadníci.“ Nad sakristií přiléhající k severnímu boku kostela se nachází oratoř s velikým hrotitým oknem do kostela. Sakristie byla zřízena a otevřena r. 1842. Točité dřevěné schody na oratoř vedly zvenku kostela ze západní strany. Byly však hodně zchátralé, a proto v roce 1967 byly dveře ke schodům zvenku zazděny a vybudovaly se nové schody přímo ze sakristie, za působení faráře Františka Štětiny.
Oltář s obrazem sv. Havla
Hlavní oltář je barokní z první poloviny 18. století, s pěknými barokními sochami: Panny Marie, sv. Jana Křtitele, sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Josefa. Obraz dole představuje sv. Havla, a nahoře je obraz sv. Máří Magdaleny, oba z roku 1904. Poblíž oltáře ve zdi na jižní straně je náhrobní kámen Viléma staršího Chobotského z Ostředka, na němž je vytesána postava rytíře v brnění a po krajích nese nápis ve staročeštině. Naproti v severní zdi je náhrobní kámen z červeného mramoru, který dal zřídit roku 1880, hrabě Zikmund Berchtold. Po okraji náhrobního kamene jsou vytesána česká jména jeho šlechtických předků a příbuzných, kteří v kostele odpočívají. Jejich tělesné pozůstatky byly původně pochovány v hrobech kolem kostela. Byly přeneseny do podzemní hrobky v chrámové lodi v roce 1879. Jsou zde Náhrobní kámen Viléma pochováni členové rodu Vratislavů z Mitrovic, staršího Chobotského kterým v letech 1807 - 1872 Chotýšany z Ostředka náležely. Z jejich příbuzných mimo jiné je zde pochován dobrý vlastenec rytíř Jan Jeník z Bratřic (viz str. 73), setník na odpočinku, který zemřel 26. srpna 1845. U mřížek dělících loď od presbyteria, stojí při bočních zdech kostela oltáříky v barokním slohu. Náhrobní kámen potomků rodu Vratislavů z Mitrovic
Na jednom z nich je obraz Panny Marie Pomocné. Na druhém je obrázek tváře Kristovy, který byl přemalován roku 1866. Vedle postranního oltáře u severní zdi stojí kazatelna, zhotovená ze dřeva v gotickém slohu. Byla zhotovena a zabudována roku 1846 mistrem Švimberským. Po obvodu kazatelny jsou v pěti pěkně vyřezávaných, gotických okéncích, na plechu namalováni čtyři evangelisté - sv. Matouš, sv. Marek, sv. Lukáš a sv. Jan. Mezi nimi je namalována Kristova postava, nad níž je napsáno: „Vyšel rozsévač, aby rozséval símě své“. Rovněž u jmen uvedených apoštolů jsou jejich jména namalována v okénku nad jejich hlavami.
Kazatelna
Kruchta (kůr) je novější v pseudogotickém slohu, je vpředu podpírána dvěma štíhlými pískovcovými sloupy a jsou na ní připevněny dva církevní znaky, malované na papíře, pocházející z roku 1915. Na jižní straně nad sloupem je znak Benedikta XV., na severní straně znak kardinála ze Skrbenských.
Na jižní straně pod kruchtou je postaven oltář. Oltářní stůl je dřevěný. Na něm stojí socha Božského srdce Páně. Po pravé straně vedle sochy je na zdi zavěšen obraz představující sv. Petra s klíčem a na levé straně obraz sv. Pavla, které kostelu daroval akademický malíř Oldřich Holub. Oltář byl převezen z Prahy, zásluhou bývalého benešovského vikáře Františka Velíška roku 1963. O Velikonočních svátcích bývá oltář přearanžován na oltář Božího hrobu a o vánocích je na oltáři umístěn betlém. V letech 1841 - 1843 byl kostel opravován. Věž byla zvýšena a střecha se čtyřmi nárožními vížkami pobitými plechem byla pokryta břidlicí. Na věži byly zavěšeny tři nevelké zvony. Jeden 8-11 q těžký s nápisem: „Léta 1599, tento zvon slit jest ode mne Jana Sedláka, konváře z Kostelce“. Druhý 4 q těžký s nápisem: „Franz Graf Wrtby lienz mich űbergiessen 1801. Josef Kűhner gősz mich in Prag.“ Roku 1897 dne 19. března v 9 hodin večer udeřil blesk do střechy věže a zapálil ji. Věž shořela i se čtyřmi nárožními vížkami, také vnitřek věže vyhořel. Zvony spadly a rozlily se. Věžní hodiny darované r. 1877 hrabětem Vratislavem z Mitrovic byly zničeny. Hořící trámy z věže spadly na střechu chrámové lodi, která začala hořet, ale na štěstí oheň uhasl. Včasným zazděním vchodu z kruchty na věž, byly zachráněny varhany i vnitřek chrámu. Na podzim téhož roku bylo započato Zvon s reliéfy sv. Doroty a sv.Jana Křtitele s opravnými pracemi. Dne 2. prosince byl upevněn na špici věže kříž. Dne 6. prosince byly zavěšeny nové zvony, ulité v r. 1897 zvonařem Jiřím Gössnerem ve Vídni s českými nápisy. Tyto zvony však byly z věže ukradeny v roce 1917 ve prospěch první světové války. Tím však bylo také za rok, v roce 1918, Rakousku odzvoněno. Další dva zvony byly pořízeny v roce 1924, za faráře Josefa Kopeckého a za přispění osadníků. Tyto zvony byly opět za doby hitlerovského útlaku ukradeny ve prospěch války v roce 1944. Za krátkou dobu, tj. roku 1945, bylo odzvoněno i německé nadvládě.
Nejcennějšími památkami jsou však dva zvony, které byly přivezeny z dřevěné zvonice bývalého kláštera U Kajetánů v Praze na Malé Straně (v dnešní Nerudově ulici) a byly na chotýšanskou věž zavěšeny v roce 1962. Menší z nich o váze 245 kg pochází z roku 1495, což je patrné z jednořádkového nápisu na horním okraji jeho pláště. Větší o váze 1380 kg ulil r. 1593 Jan Kryštof Lőffler se synem Kryštofem, jak oznamuje jeden ze šesti nápisů, které jsou na zvonu vyryty. Tento zvon, jehož plášť je ozdoben renesančními reliéfy sv. Doroty a sv. Jana Křtitele, visel původně ve zrušeném kostele sv. Jana pod Petřínem, odkud se dostal ke Kajetánům a poté k nám do Chotýšan3). Farář P. Fr. Štětina a kostelník Josef Šilha.
Zvony k nám byly přestěhovány za působení vikáře Františka Velíška ve zdejším kostele.
V roce 1991 bylo zřízeno zvonění zvonů na elektrický pohon. Na jaře 1992 bylo zavedeno elektrické natahování hodin na věži. Náklad na obě zařízení byl uhrazen zčásti ze sbírky v kostele a část uhradil obecní úřad. Tím skončila každodenní práce s ručním natahováním a zvoněním, kterou po několik generací obsluhovala rodina Šilhova, a jako poslední kostelník z tohoto rodu - Josef Šilha Varhany
s manželkou Ludmilou. Velmi významnou součástí chotýšanského kostela jsou také varhany. Byly zhotoveny v roce 1888 Antonínem Molzrem, stavitelem varhan z Kutné Hory, nákladem 801 zlatých. Varhany jsou upraveny podle kuželovitého systému se zlepšeným mechanismem. Měchy jsou umístěny přímo ve stroji, měch je dvojitý s jednou pákou. Celé varhany jsou nepostradatelnou součástí interiéru kostela. V průčelí kostela je věž se štíhlou jehlancovou střechou, krytá břidlicí. Je vysoká 45 m.
Oprava věže kostela - 1979
3)
Na věži jsou dobře jdoucí hodiny s ciferníkem na jižní straně. Hodiny vyrobila a zabudovala firma Ludvík Heinz z Prahy v roce 1907. Od tohoto roku až do doby, kdy byla provedena elektrifikace samočinného natahování, nemusely být opravovány. Hodiny darovala obci dárkyně z osady
Kybalová, L.: Pražské zvony, Praha 1958, str. 126 – 127; je zde uveden podrobný popis zvonů a jejich nápisů
Městečko. Obec je nechala zabudovat na kostelní věž. Jsou proto stále majetkem obce Chotýšany. V roce 1973 byly pořízeny do kostela nové lavice a v roce 1985 byl zakoupen křišťálový lustr. Tyto náklady byly uhrazeny ze sbírky v kostele. Na jaře 1979 se začalo s opravou věže kostela. Lešení bylo vysoké 46 metrů. Při opravě se snažili pomáhat i občané, ale jen málo z nich se odvážilo do výše 25 metrů.
Oprava kostela v roce 1976
Při sundávání kopule byla nalezena plechová schránka, ve které bylo několik olověných destiček s vyrytými jmény pracovníků z roku 1897 a ručně psaný list s nadpisem – „Na věčnou paměť.“ Bylo tam také přiloženo několik listů Národní politiky a jiných novin. Kopule byla odvezena do Prahy k pozlacení, podobně jako ciferník věžních hodin, který bylo nutné opravit. Byly zhotoveny také nové ručičky, které byly pozlaceny spolu s kupolí.
Letecký pohled na kostel sv. Havla - 1988
Střecha věže byla znovu přikryta břidlicí, na špici byl zasazen kříž s kopulí a oprava střechy tím byla skončena. Před konečným upevněním kopule do ní byla vložena měděná schránka, do které byla vložena nová pamětní listina, kterou napsal farář František Štětina.
V říjnu 1988 byla provedena oprava kostela. Práci nabílení kostela prováděla 6-ti členná skupina horolezců. Finanční stránku této opravy zajistil ONV v Benešově. Patroni kostela: Mrákotové Ohništkové Přibík z Buřenic
r. 1357 – 1360 r. 1403 – 1409 r. 1414 - 1417
V náboženských zmatcích katolická fara zanikla. Po obnovení katolického náboženství v Čechách byla chotýšanská osada spravována sousedním farářem postupickým. Již v roce 1664 jednal o zřízení samostatné fary v Chotýšanech tehdejší majitel panství Bedřich Leopold Věžník z Věžník, ale ke zřízení fary tenkrát nedošlo. Teprve roku 1796, přičiněním tehdejšího pána na Chotýšanech, Adama Františka z Vrtby, byla zde zřízena lokálie4), která roku 1806, byla povýšena na faru. Začátkem tohoto století bylo na farnosti Chotýšanské 1277 katolíků, 24 židů a 1 bez vyznání.
Pomník padlých vojínů V sobotu dne 9. června 1928 se konala v hostinci „Na Kopečku“ ustavující valná hromada „Spolku pro uctění památky padlých vojínů z první světové války z obce Chotýšan“. Valnou hromadu zahájil pan řídící učitel Emanuel Remta, který udělil slovo Josefu Bořkovcovi, majiteli domku č.p. 13, obchodníku v Praze. Ten přednesl návrh vybudovat důstojný památník všem mužům z obce padlým za první světové války, která otevřela našemu národu cestu ke svobodě. Památník měl vyjadřovat úctu k padlým a zachovat jejich jména v paměti občanů obce i v budoucnu. Po schválení stanov byli přijati členové nového spolku. Přihlásilo se celkem 18 občanů. Všichni pak jednomyslně zvolili výbor: Josef Odhalení pomníku - 1929 Bořkovec - předseda, Josef Jukl - místopředseda, Emanuel Remta - pokladník, Josef Sysel z č.p. 5 - pokladník. Dále Josef Král z č.p. 10, Josef Šimek ml., a Jaroslav Kuthan jako členové výboru. Spolek vybral masivní žulový pomník, který byl objednán u firmy Podpěra ze Světlé nad Sázavou. Jeho cena byla dojednána na 17.500,- Kč. Pomník měl být umístěn uprostřed návsi a odhalen 28. října 1928. Ale přes veškerou snahu i pomoc občanů se nepodařilo připravit prostor pro pomník včas, a proto bylo jeho odhalení odloženo.
4)
Místní duchovní správa, menší než fara se skrovným obročím.
Potřebná částka na pomník byla opatřována sbírkou. Na sbírku přispěli různými částkami místní občané, rodáci, místní spolky. Majitelé pozemků poskytli obnos z honitby a část peněz byla vybrána při slavnosti odhalení pomníku. Celkem spolek získal více než 12.000,- Kč. Přes všechny problémy se v neděli 26. května 1929 odpoledne slavnost konala. Zúčastnila se jí jednota z Postupic, místní hasiči a hasiči z Městečka a Takonína, dále legionáři z Benešova i z okolních vesnic, kteří spolu s místními legionáři stáli během slavnosti u pomníku čestnou stráž. Jako slavnostní řečníci byli přítomni: Okresní starosta z Václavic Václav Kubásek, legionářský pracovník Dr. Klement z Prahy a bývalý nájemce zdejšího velkostatku ing. B. Svoboda. Předseda spolku Josef Bořkovec v krátkém proslovu poděkoval všem, kteří se jakýmkoliv způsobem podíleli na vybudování pomníku. Jak bylo výše zmíněno, nebyla vybrána celá částka, navíc se během budování vyskytly další nepředvídané výdaje. Proto původní dohoda, že pomník bude zaplacen do dvou let, nebyla splněna, ačkoli se výbor spolku velmi snažil. Byl např. pořádán ples spolku, družstevní lihovar uspořádal „večírek“ a výtěžek z těchto akcí byl věnován na pomník. Místní ochotníci hráli představení ve prospěch pomníku. Nakonec zůstala k uhrazení částka 1.600,- Kč. V polovině 30. let zůstali z původního výboru jen dva Pomník padlým vojínům v I. sv. válce členové Josef Král č.p. 10 a Josef Jukl. Když chtěla firma spolek pro nedoplatek zažalovat, rozhodli se zaplatit dluh sami. Nakonec pomohla náhoda. Na Pařezí si místní občané postavili kapličku, ale protože byl původní rozpočet překročen, a oni už neměli peníze, obrátili se na místní obecní zastupitelstvo, které jejich žádosti vyhovělo. Proto Josef Jukl požádal obec i o vyrovnání dluhu, který zůstal na pomníku. Obecní zastupitelstvo nakonec souhlasilo a dluh uhradilo. Pomník padlých vojínů však neměl jednoduchý osud ani nadále. „Od počátku německé okupace v roce 1939 počínali si Němci u nás bezohledně, pánovitě a sebevědomě. Rušili kulturní zařízení, zavírali české školy, odstraňovali kde jakou památku, připomínající slavnou českou minulost, obrazy, sochy, pomníky. A při tom došlo i na náš pomník na návsi. Jednoho listopadového dne roku 1941 projíždělo obcí táborské gestapo. Auto obsazené několika členy Odhalení pomníku padlým vojákům – 26. května 1929 tohoto obávaného německého policejního sboru jelo zvolna směrem od kostela dolů po návsi a už přejelo místo, kde
pomník stojí, když náhle na pokyn jednoho v autě sedících policistů auto zastavilo. Couvalo pak zpět až před pomník, který si všichni z auta vystoupivší bedlivě prohlíželi. Odebrali se potom hned na obecní úřad, kde podrobili přísnému výslechu tehdejšího starostu obce Josefa Toulu. Žádali o přesné informace: kdo nechal pomník postavit, kdo jsou a kde se nacházejí ti, kdož o postavení pomníku měli největší zásluhu a podobně. Starosta Toula, bohudík, neztratil duchapřítomnost a uvědomil si, že plnou pravdu říci nesmí. Nelhal ovšem, když vysvětlil, že zakladatel spolku Odhalení pomníku padlým vojákům – 26. května 1929 pro postavení pomníku padlým je dávno mrtev, že jednatel spolku již také nežije. Spolek samotný že se během let úplně rozpadl, a co se stalo s listinami apod., on že neví. V tom ovšem už pravdu nemluvil. Bylo mu to velmi dobře známo, kdo se o pomník a vše s ním související až do poslední doby staral. Pánům od gestapa to náhodou tehdy stačilo. Sedli opět do auta a odjeli. Již druhý den na to došel však na obecní úřad přípis od okresního úřadu ve Vlašimi tohoto znění: „Panu starostovi obce Chotýšan, Věc: Chotýšany - závadný pomník - odstranění. Podle oznámení zdejšímu úřadu došlého, nalézá se v tamní obci závadný pomník padlým, znázorňující českého lva sápající rakouského orla. Z nařízení Oberlandrata v Táboře ukládám panu starostovi obce, aby se postaral o neprodlené odstranění celého tohoto pomníku a aby o výkonu byla zdejšímu úřadu podána zpráva zcela určitě do tří dnů. Okresní hejtman”. „Náš pomník padlým vojínům z první světové války, o němž je tady psáno, představuje, jak již řečeno českého lva, drtícího rakouského orla. Na tuto tehdejší závadnost bylo poukazováno hned v začátcích okupace a tu příslušní činitelé, domnívajíc se, že pomník zachrání, nechali odstranit hlavu orla. Nepomohlo to však a pomník byl tedy odstraněn. Hned vedle pomníku byla vykopána velká jáma a do té byl pomník po rozebrání po částech uložen. Odstraňovali jej tehdy z příkazu četnické stanice místní hasiči a jistě že mnohému z nich bylo tenkrát u srdce všelijak. Jistě však ve všech byla víra, že dříve nebo později povstane zase náš český lev v celé své kráse a velikosti tam, odkud byl nyní tak potupně odstraněn.” 5) Pomník byl znovu slavnostně odhalen v neděli 22. června 1945. Od té doby své místo už neopustil a stále připomíná všem slova odkazu padlých: „MY DALI ŽIVOT - VY DEJTE LÁSKU”
5)
Šimek, J.: Pamětní kniha obce Chotýšany, díl I., str. 153-154
Drobné architektonické památky V Chotýšanech i okolí je zachováno několik kapliček a křížů. Po roce 1989 se místní občané z iniciativy kronikáře Miroslava Švarce začali zajímat o stav těchto objektů a postupně jsou tyto památky opravovány.
Kaplička u cesty k mlýnu „U Váňů“ Tato výklenková sloupová kaplička stojí při cestě od Chotýšan v místech, kde se rozdvojuje k osadě Onšovice a k bývalému chotýšanskému mlýnu zvaného „U Váňů“. Postavení této kapličky, nebo-li Božích muk, není datováno. Stáří lze přibližně odhadnout jen podle dvou lip (dříve čtyř), mezi kterými je kaplička postavena. Na pilíři kapličky je nasazena hlavice z černé leštěné žuly s prosklenou nikou a nahoře zasazenou plechovou šesticípou hvězdou. Pravděpodobně se jedná o hvězdu, která je atributem z pětice používaných šesticípých hvězd sv. Jana Nepomuckého. V proskleném výklenku kdysi stály ze dřeva vyřezávané sošky P. Marie Lurdské a Bernardetty Soubirousové. Sošky byly kdysi ukradeny.
Kaplička v Městečku - popis kapličky Bohužel se nepodařilo získat informace o založení kapličky, proto zde uvádíme odborný popis, který vypracovala 11. 2. 1997 ing. arch. Glosová z Památkového ústavu Středních Čech. Drobná kaplička obdélníkového půdorysu se sešikmenými (seříznutými) rohy, které tvoří současně nárožní lizény. Stříška sedlová, štít tvoří vpředu i vzadu trojúhelníkový tympanon, lemovaný jednoduchou římsou. Pod střechou probíhá po celém obvodu stavby jednoduše členěná římsa. Vchod z přední strany je lemován omítkovým portálem, zaklenutým stlačeným segmentem. Portál je opatřen po stranách čtvercovými hlavicemi dórského typu, pilastry dole sedí na patkách, ve středu má závěrový klenák. Nad portálem je nika pro umístnění sošky, lemovaná Kaplička v Městečku po rekonstrukci - 1997 šambránou, nika má půlkruhový záklenek. Z bočních stran je kaple osvětlena sdruženými okénky se záklenkem trojúhelníkového tvaru. Okénka jsou lemována společnou šambránou. Kapli dominuje dřevěná věžička se zvonkem, zastřešená jehlancovou stříškou. Dřevěné sloupky vížky a její nadpaží opakují architekturu vchodového portálu, včetně stlačeného
oblouku. Krytina střechy kaple je z pálených tašek bobrovek, věžičky z pozinkovaného plechu. Hladká omítka kapličky je dvoubarevná - plochy okrové, tektonické články bílé. Kaple je lemována dvěma vzrostlými lípami, před vchodem stojí litinový kříž. Kaple pochází patrně z 19. století. Celková rekonstrukce kapličky proběhla v roce 1997.
Kaplička se zvoničkou na Pařezí Kaplička byla postavena v roce 1933 za přispění dobrodinců, např. komtesa Gabriela Šternberková darovala stavební materiál, duchovní správce sochu P. Marie Lurdské a zvon, pan Malimánek daroval oltář. Jiní věnovali část zahrady pro stavební místo a všichni zdarma pracovali. Kaplička byla 13. srpna téhož roku vysvěcena a zasvěcena P. Marii Lurdské.
Kaplička na Pařezí - 1996
Kamenný kříž u pomníku padlých Uprostřed obce, vedle pomníku padlých vojínů z první světové války, stojí starý, kamenný kříž. Byl postaven 28. září v den sv. Václava roku 1881 mezi morušovými stromy, které zde vysázel zdejší řídící učitel Jan Navrátil. Kamenný kříž byl slavnostně vysvěcen místním farářem P. Janem Šudou za doprovodu hudby a střelby z hmoždířů. Kamenný kříž věnoval pan farář, podstavec dala zhotovit na své náklady obec.
Socha sv. Jana Nepomuckého Barokní socha sv. Jana Nepomuckého z červeného pískovce s kamenným podstavcem stojí u vchodu na hřbitov ve výklenku ohradní zdi. Říká se tu krátce „U svatého Jána“. V těchto místech stávala už od pradávných dob panská kovárna a to až do r. 1806, kdy vyhořela. O místo, kde stála, rozšířil majitel chotýšanského panství hrabě František Adam z Vrtby, zámeckou zahradu a v roce 1794 zde dal postavit zmíněnou sochu. Stromy kolem této sochy zvané klenky vysázel dne 5. 4. 1866 tehdejší panský zahradník Jan Dušek. Na podstavci uprostřed písmen je vrtbovský znak (tři parohy), vlevo písmena F. A., vpravo W. a dvojčíslí 94. Zřejmě jde o monogram již zmíněného majitele panství F. A. z Vrtby. Podle odborného posudku se jedná o dílo, které pravděpodobně pochází od následovníka sochařského mistra I. F. Platzera, hlavního představitele české sochařské plastiky druhé poloviny 18. století, vyučeného ve Vídni. V současné
době je tato socha v havarijním stavu, a protože jí hrozí skutečné nebezpečí zkázy, má být v dohledné době podrobena odbornému restaurátorskému zákroku.
Náhrobek u kostela U jižní strany kostelní věže je postaven mramorový náhrobek s erbem hrabat z Vrtby. Poslední majitel chotýšanského panství toho jména, Adam František hrabě z Vrtby, zemřel ve Vídni 3. 9. 1807. Jeho posledním přáním bylo, aby byl pochován zde na chotýšanském hřbitově. Jeho přátelé a dědici hrabata Vratislavové z Mitrovic mu postavili mramorový náhrobek, na kterém je tento nápis: „Zde odpočívá vysoce urozený pán Adam František z Vrtby, pán na Chotýšanech, Voticích, Olbramovicích a Janovicích, zesnul dne 3. září 1807 v 61. roce věku svého.“6) Dole na pomníku bylo psáno: „Postaven tento pomník od vděčných dědiců hrabat Vratislavů r. 1864.“7)
„Adamův“ křížek Na rozcestí státní silnice a vozové cesty od Městečka k Chotýšanům stojí železný kříž. Byl postaven na památku smutné události, kdy náhle na tomto místě zemřel u mezníku v roce 1891 rolník z Městečka – Matěj Douběta. Říkalo se u nich „U Adamů“, proto se dodnes udrželo toto pojmenování.
„U sv. Anny“ Obrázek sv. Anny, který je zasazen do dřevěné desky se stříškou s kamenným podstavcem, stojí mezi dvěma jasany při státní silnici z Benešova do Vlašimi u osady Křemení. Byl tu prý oloupen lupiči a těžce potlučen nějaký pán z Jemniště. Protože toto zranění přežil, nechal tu postavit svatý obrázek.
Pohled na Křemení od sv. Anny
6) 7)
Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský, Praha 1874, str. 109 Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský, Praha 1874, str. 109
Škola Projíždíme-li přes Chotýšany lipovou alejí podél zdi zámeckého parku směrem k obci Takonín, spatříme budovu místní školy, která stojí hned vedle hřbitova a kostela. Nad dveřmi hlavního vchodu do školy byl do roku 1935 (kdy proběhla rekonstrukce školy) nápis UMĚNÍ A CTNOST BLAHO NÁRODA. Dnes je zde jednoduchý nápis ŠKOLA. Jistě mi dáte za pravdu, že na škole není důležité to, co je napsáno nad jejími dveřmi, ale to, jaký mají ke škole vztah lidé, kterým škola slouží a jak škola naplňuje své poslání. Učit děti umět žít ve světě, který je obklopuje a chovat se čestně po celý jejich život, bylo úkolem i cílem školy dnes, jako i před lety. A proto mít v obci školu bylo vždy známkou pokrokového a upřímného smýšlení jejich obyvatel. Jelikož školní výuka v Chotýšanech má více jak dvousetletou, nepřerušenou tradici, jistě to o zdejších obyvatelích mnoho vypovídá. O podrobnější historii školní práce v Chotýšanech se dozvídáme ze školních kronik, které vedli zdejší řídící učitelé, a z kronik pana kronikáře Šimka. První zápis do kroniky, který pořídil řídící učitel Jan První fotografie školy z roku 1907 Navrátil, je z 9. října 1877. V zápisech se vrací do minulých dob, kdy v Chotýšanech probíhala výuka v první „stálé“ škole. Ta byla zřízena v malém domku č.p. 17 (kronikář Šimek uvádí: „jehož majitelem v roce 1787 byl Jan Šmerha“), krytém šindelovou střechou, který měl jen dvě místnosti. Mohlo se tam vyučovat nanejvýš 30 dětí. Protože dětí stále přibývalo, vyučovalo se též v č.p. 32, kde se říkalo „u Sobeckých“. Majitel chotýšanského panství hrabě z Mitrovic nechal v roce 1801 postavit novou budovu stálé školy, která byla téměř na stejném místě jako dnes. Bylo to jednoduché stavení, postavené z nepálených cihel a dřeva. Nebyla to samozřejmě tak výstavná škola jako dnes, ale bylo to přece jen lepší, než když se vyučovalo v selských světnicích. V této škole se vyučovalo až do r. 1865. Postupem času tato budova velmi zchátrala. „Zdivo povolilo, šindelová střecha prohnila, takže při deštivém počasí pršelo učiteli až na postel.“ uvádí kronikář p. Šimek. V dubnu 1865 se začala Školní budova v roce 1927 bourat stará škola a zároveň se začalo vyměřovat místo, kde měla stát škola nová. Základní kámen k této nové škole byl položen v neděli 11. května 1865. Na stavbě nové školy se pilně pracovalo od dubna do října. Stavbu řídil zednický mistr Fiala z Pařezí. Slavnostnímu otevření nové školy bylo v neděli 22. října 1865 přítomno velké množství lidí z celého okolí. Byla to tehdy pro všechny velmi významná událost. Nová škola byla na tehdejší dobu velmi pěkná a svému poslání dobře vyhovovala. Odhadnutá byla na 7313 zlatých a 42 krejcary tehdejší rakouské měny. V přízemí byl byt pro řídícího učitele a pokojík pro učitelského mládence. V prvním patře pak byly dvě třídy. Jedna s okny na jih, druhá s okny na jih a západ. Do této školy chodily děti jednak z Chotýšan a přilehlých osad a
jednak z přifařených obcí Městečka, Takonína, Bořeňovic Býkovic a Onšovic. Na žádost občanů z osady Onšovice byli tamní žáci výnosem c. a k. zemské školní rady v Praze v roce 1884 přeřazeni do školy v Radošovicích. Postupem doby, jak dětí přibývalo, bylo vidět, že dosavadní dvě třídy nestačí. Proto bylo nutné pomýšlet na rozšíření učebních místností, kde by se děti mohly učit. Byly vyhlédnuty místnosti dvě. A to u Holejšovských č.p. 11 a u Šimků č.p. 4. Za způsobilou byla uznána místnost u Šimků a určena za 3. třídu. Vyučovat se v ní začalo 1. 1. 1887 a učilo se v ní 3 roky. Pak hospodář Jan Šimek nájemní smlouvu vypověděl a třetí třída se přestěhovala do domku č.p. 54 u Stojánků, kde byla Děti ze třídy pana učitele Longina Fouse v roce 1919 - 20 později kampelička. Toto opatření však zdaleka nestačilo, neboť v roce 1894 bylo přihlášeno k docházce do školy 261 dětí. Proto byla v tomto roce přistavěna další část školy. V 1. patře byla zřízena nová třída s okny na východ, v přízemí pak kabinet, ve kterém byly uloženy školní pomůcky. V roce 1935 došlo k přestavbě školy a její celkové nové úpravě. Největší zásluhu na tom měl tehdejší pan řídící Kadeřábek. Dalo mu to hodně práce, starostí i běhání, než se mu podařilo přesvědčit příslušné obecní činitele a přimět je k tomu, aby konečně uznali, že přestavba školní budovy je nutná i potřebná. A tak hned na začátku prázdnin roku 1935 přišli zedníci a tesaři a dali se do práce. Začalo bourání, a teprve když práce započaly, ukázalo se, že byl již nejvyšší čas se školní budovou něco dělat. Podlaha ve třídách i v bytě byla zcela v havarijním stavu, stropní trámy byly prohnilé a hrozilo, že mohou každou chvíli povolit. Zjištěno bylo i mnoho dalších závad a problémů. A tak se za dva měsíce usilovné práce změnila škola skoro k nepoznání. Zadní část i se schodištěm byla celá přestavěna. Do tříd byla dána nová podlaha, nové tabule a hlavně nové lavice. Znovuzřízeny a hygienicky lépe upraveny byly záchody. Upravená byla i chodba, která byla přizpůsobena pro odkládání šatů a bot školáků. Do všech tříd byl zaveden rozhlas. Také zvenčí doznala budova školy změny. Okna byla rozšířena, změnila se i fasáda. Tím zmizel i Budova školy v roce 1965. zmíněný původní nápis nad vchodem. Celá tato přestavba školy si vyžádala celkové náklady ve výši 110.642,70 korun. Podpory z různých stran uhradily 44,1% ceny, zbytek výloh zůstal na starosti obci. Život chotýšanské školy za všech dob jejího trvání se plně odrážel v dění celé obce, ať už to bylo po stránce hospodářské, kulturní nebo společenské. Důležitou složkou správy školy byla vždy „Školní rada“. Bývali do ní voleni ti nejváženější a nejzkušenější občané, a to jak z místní obce, tak i z obcí, které ke škole patřily. Své dané místo v radě mívala z počátku i vrchnost, která obec spravovala, později starosta obce. K životu školy neodmyslitelně patřila také dobrá spolupráce s farou, a to až do té doby, než začaly na společnost působit neblahé politické vlivy.
Téměř všichni učitelé se účastnili aktivně veřejného života v obci. Již učitel Fr. Hostomský a po něm Jan Navrátil pečovali o to, aby lidé měli co číst, vyučovali hudbě a hráli divadlo. Longin Fous byl dlouholetým jednatelem hasičů a dlouholetým vedoucím chrámového kůru. Emanuel Remta byl spoluzakladatelem místního ochotnického spolku. V dřívějších letech, zvláště v minulém století, se neměnili učitelé tak často. Od doby, kdy přišel na zdejší školu učitel Longin Fous, se zde vystřídalo mnoho učitelů. Místní starousedlíci jistě vzpomenou na dobu jejich působení ve škole. Osobnost každého z nich zasáhla svým způsobem do života obce. Na některé z nich lidé vzpomínají často, rádi Budova školy v roce 1999 (současný stav) a s úctou, jiní nejsou vzpomínáni příliš často. Všichni se však podíleli na výchově a vzdělávání nových generací občanů v obci a podle jejich zásluh a činů je na ně pohlíženo. Práce učitele je náročná a zodpovědná. Zároveň však může být velmi krásná a radostná. Podmínky pro práci učitele jsou vždy ovlivněny jeho osobním, morálním postojem a společenským řádem ve státě. V minulých dobách prožila naše země i politicky velmi složitá období. To samozřejmě zanechalo stopy i na osobnostech a práci místních vyučujících. Nebyly to jistě jednoduché časy a každý občan našeho státu měl příležitost svým konáním dokázat jaké je jeho smýšlení a jak dokáže v těchto pohnutých časech naplňovat svůj život. Tím spíše ti, kteří jsou vzorem a příkladem pro generace příští - pedagogové. Někteří zatrpkli, uzavřeli se do svého světa, jiní se prezentovali a angažovali v nových podmínkách společnosti. Nová etapa v dění kolem školy v Chotýšanech se dá počítat od roku 1994. Zásluhou místního zastupitelstva se začaly v r. 1995 provádět rozsáhlé rekonstrukční práce na budově školy a další
Výstava zvířat na školní zahradě v roce 1999
úpravy ve školním areálu. Obě budovy, jak hlavní školní, tak přilehlá hospodářská budova, byly pokryty novou střešní krytinou a novou fasádou. Vybudován byl nový čtyřpokojový byt pro ředitele školy. V roce 1996 bylo ve škole vybudováno zcela nové, moderní sociální zařízení. O rok později, bylo provedeno nově připojení na obecní vodovodní řad, čímž byly vyřešeny soustavné problémy s kvalitou vody pro potřeby školy a školní jídelny. V tomtéž roce proběhla rekonstrukce elektroinstalace v celé školní budově. V roce 1999 byly nově rozčleněny prostory školy, čímž vznikla šatna pro děti z MŠ, sborovna a kancelář a byl podstatně zlepšen tepelný režim ve školní budově. Plánována je celková úprava školní zahrady, kterou by se pěkný vzhled školního areálu ještě zvýšil, a vybudování čističky odpadních vod. Z výše uvedeného je zřejmé, že Obecní úřad v Chotýšanech má o práci školy upřímný zájem a záleží mu na životě a práci nejmladší generace obyvatel. Právem patří dík všem, kteří se o rozvoj místní školy zasloužili a pracují na něm stále. Škola se za poslední roky změnila co do vnějšího vzhledu, ale zároveň i co se týče vlastní výukové práce, jejích metod a vybavení interiéru školy. Vyučuje se zde ve dvou třídách (1. až 5. postupný ročník ZŠ), podle nové výukové metody programu „Začít spolu“, který do školní práce zavedl ve spolupráci s ostatními pedagogickými pracovníky a rodiči současný řídící učitel Mgr. Libor Kočí. Do školy nastoupil v roce 1996. Škola se od té doby značně změnila. Interiér školy byl moderně zařízen z finanční dotace, kterou se podařilo získat od nadace Open Society Fund Praha v přibližné celkové výši 200.000,- Kč. Tím bylo dětem, které do Základní školy a mateřské školy „Začít spolu“ Chotýšany (tak se škola oficiálně nazývá) docházejí, umožněno pracovat v pěkném a podnětném prostředí. Škola je spolupracující školou programu PORYV - Projekt podpory vzdělávání a vzdělávacím centrem programu Začít spolu Praha pod záštitou obecně prospěšné společnosti „Otevřená společnost“. Při pedagogické práci v programu „Začít spolu“ jsou vytvořeny dobré podmínky pro vzdělávání dětí se speciálními potřebami. V současné době jsou do kolektivu dětí školy začleněni tři žáci se speciálními potřebami. Součástí školy je jedna třída mateřské školy, školní družina a školní jídelna. Děti mají možnost zúčastnit se mnoha akcí nad rámec školní práce, které škola zajišťuje ve spolupráci se Sdružením rodičů při škole v Chotýšanech, které při škole vzniklo. Děti navštěvují školu i v odpoledních hodinách, kdy probíhá práce v různých zájmových činnostech. Škola se začíná stávat centrem života a kultury v obci. Přehled učitelů působících na škole v Chotýšanech do počátku vedení školních kronik: 1. Voňavka Jan před rokem 1765 učil v chalupě u Dudáků a Matoušků 2. Procházka Norbert učil zde v roce 1799 3. Rys Jan učil již v nové škole 4. Linhart Jan učil zde do roku 1820 5. Chotaš Jan 1823 - 1830 6. Hostomský František 1843 - 1867 Přehled řídících učitelů působících na škole v Chotýšanech, kteří historii školy zpracovávali ve školních kronikách: 1. Navrátil Jan 10. 04. 1867 - 25. 05. 1907 2. Fous Longin 11. 06. 1907 - 26. 02. 1926 3. Remta Emanuel 01. 03. 1926 - 30. 06. 1931 4. Vokurka František 01. 07. 1931 - 30. 06. 1932 5. Kadeřábek Václav 01. 07. 1932 - 01. 03. 1943 6. Theissig Zbyněk 01. 03. 1943 - 26. 11. 1945 7. Matoušek Jaroslav 26. 11. 1945 - 03. 01. 1946
8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.
Semrád Jan Verdán Rudolf Bumbálek Václav Hovorková Věra Vykouková Bohumila Burianová Jana Kočí Libor
03. 01. 1946 - 30. 05. 1946 01. 06. 1946 - 31. 08. 1959 01. 09. 1959 - 31. 07. 1970 01. 09. 1970 - 31. 07. 1971 01. 08. 1971 - 30. 06. 1989 (provdaná Syslová) 18. 08. 1989 - 31. 08. 1996 od 01. 09. 1996
Kronikář, pan Šimek, k výčtu pedagogů působících na zdejší škole dodává: „Poměrně suchá tato data o bývalých chotýšanských učitelích, značící dobu jejich příchodu a odchodu, ať do nového působiště, anebo k poslednímu odpočinku na hřbitov k sv. Havlu, nám celkem mnoho neříkají. Přece však jsou pozoruhodná a zvláště tím, jak poměrně velmi často se učitelé sem a tam stěhovali, jak bylo jen velmi málo těch, kteří se u nás zdrželi déle Žáci 1. a 2. ročníku při práci a ještě méně těch, kteří se v Chotýšanech usadili trvale. Těžko hledat v tom směru nějakou vážnější příčinu. Snad to bylo ve smyslu nařízení tehdejších úřadů, snad některý z učitelů odešel na vlastní žádost a pod. A pozoruhodná ta suchá data jsou i tím jak poměrně hodně učitelů, i v mladém věku, umíralo a ponejvíce na souchotiny. Je to velmi příznačné a svědčí to o tom, v jakých poměrech, těžkých a tísnivých, se žilo našim učitelům, těm vychovatelům našich dětí, strážcům národního bohatství. Přirovnáme-li to vše k dnešní době a k dnešnímu postavení učitelů, nedovedeme si představit, jak ti dřívější učitelé, podučitelé a kantoři mohli na mnoze docílit takových úspěchů. Obdivujeme se jim a vážíme si jich! A plným právem! Důkazem toho budiž i to, že na světlou památku mnohých vpředu jmenovaných bývalých I takto se dají vyučovat cizí jazyky. chotýšanských kantorů uvádíme jména jejich do naší Pamětní Knihy, abychom v paměti starých i starších občanů oživili na ně vzpomínky, u mladých pak alespoň trochu uznání.“ Na závěr kapitoly o škole v Chotýšanech si dovolím vzpomenout na práci všech, kteří se na ni podíleli, ale i těch, kteří své poslání naplňují dnes. Jistě to byla a je práce radostná a záslužná, ale i nelehká a složitá, ten věčný rozpor k učitelské profesi patří odnepaměti. A proto patří našim pedagogům poděkování.
Spolky V současné době v obci působí hasiči, myslivci, klub důchodců, Český červený kříž, tělovýchovná jednota a biatlonklub. Tyto organizace se již pravidelně starají o kulturní dění obce. Myslivecká společnost pořádá každoročně střelby na asfaltové holuby na své nově vybudované střelnici. Hasiči se zúčastňují soutěží v požárním sportu a církevních slavností. Červený kříž pořádá poznávací zájezdy a charitativní sbírky šatstva. Klub důchodců pořádá velikonoční hudební večírky a posvícenské zábavy. Tělovýchovná jednota je aktivní organizací Myslivci na střelnici při střelbách na asfaltové holuby v oblasti sportu. Jejím nejvýznamnějším sportem je kopaná, v zimě sálová kopaná a turnaje v šachu. Od roku 1996 působí v obci dvě nově založená občanská sdružení. Je jím Sdružení přátel Chotýšan a Sdružení rodičů při škole, která se významně podílejí na znovuoživení tradic a dalších aktivit v oblasti kultury. Sdružení přátel Chotýšan pod vedením místního kronikáře je organizací zaměřenou převážně na propagaci obce v oblasti její historie, archivování písemných pramenů, fotografií, videozáznamů a předmětů týkajících se historie obce Chotýšany a dalších památných míst v regionu. Dále shromažďuje archivní dokumentaci z činnosti zaniklých i součastných spolků a dalších institucí veřejného i politického života obce. Z těchto nashromážděných materiálů bylo uskutečněno několik výstav pro veřejnost. Výstava k výročí úmrtí Jana Jeníka z Bratřic - 1995 Z nejúspěšnějších akcí tohoto sdružení byla výstava k 150. výročí úmrtí významného českého vlastence a obrozence Jana Jeníka rytíře z Bratřic. Tato výstava byla doplněna další expozicí o historii chotýšanského panství a o 130 letech trvání místní školy.
V průběhu roku 1996 byla (ve spolupráci s farním úřadem) uskutečněna výstava pod názvem „Dějiny farnosti chotýšanské“ a výstava obrazů akademického malíře O. Holuba pod názvem „Obrazy z okolí Chotýšan“. Vyvrcholením těchto akcí byla spoluúčast při oslavě k 100. výročí založení místního hasičského sboru. K tomuto výročí pořádaného Sborem dobrovolných hasičů Chotýšan byla připravená výstava a vydána publikace. Další pořádané akce tohoto sdružení jsou tradiční vánoční koncerty v kostele a Dětský karneval v roce 2000 v hospodě „Pod Kostelem“ již podruhé pořádaný koncert v rámci hudebního festivalu „Podblanický podzim“. Poslední akcí pořádanou v červenci 1999, byla opět výstava obrazů akademického malíře O. Holuba k jeho 75. jubileu pod názvem „Obrazy Podblanicka“. Sdružení rodičů při škole od svého vzniku uspořádalo samostatně nebo ve spolupráci se školou, či s ČČK mnoho pěkných akcí. Můžeme jmenovat již tradiční dětský den, mikulášskou nadílku, maškarní karneval, valentinské večírky pro dospělé, společné výlety s dětmi aj.
Ochotnické divadlo Významné místo v osvětové práci na vesnici zaujímalo především ochotnické divadlo. To soustřeďovalo nejen herce, zpěváky, hudebníky, ale i široký okruh dalších spolupracovníků z různých vrstev obyvatel. Jejich úspěchem ve veřejných vystoupeních se stávalo ctí nejen celé obce, ale i širokého okolí. Divadelní tradicí se může na benešovském okrese pochlubit i obec Chotýšany. Lze z ní získat mnohé zajímavé údaje, které mohou být i podnětným příkladem současné generaci a posléze i dokumentačním materiálem pro širší studii o dějinách divadelních ochotníků na Podblanicku. Nejstarší údaje o divadle v Chotýšanech sahají do padesátých let minulého století. V této době byly Chotýšany v národním uvědomění na dosti dobré cestě. V letech 18341867 zde působil učitel František Hostomský. Byl výborným hudebníkem a ustavil z místních občanů kapelu, která pod názvem „Chotejšáci“, později „Struhařáci“ nebo „Hockové“, doplňovaná téměř třemi generacemi, působila v kraji bezmála plných sto let. Učitel Hostomský v posledních létech svého života začal s chotýšanskými občany hrát i ochotnické divadlo.1) Po jeho smrti v r. 1867 nastoupil na chotýšanskou školu mladý učitel Jan Navrátil, rodák z Kondrace. Byl rovněž výborný muzikant a nadšený divadelník. Pro svou obětavou
1)
Plakát
Šimek, J.: Stoleté jubileum divadelních ochotníků v Chotýšanech, Sborn. Vlast. Pr. Z Podbl., 7, Benešov 1966, str. 263
činnost nacházel plné pochopení u tehdejšího starosty obce Filipa Buzka i u jeho pozdějších nástupců Jana Blažka a Jana Sysla. Též za podpory faráře Antonína Veselého a dalších pokrokových lidí se zavádělo čtení knih a novin mezi občany. V panském pivovaře získal vzdělaného spolupracovníka v osobě sládka Leopolda Šmilauera, jehož synovec, pozdější spisovatel Vojtěch Alois Šmilovský si také rád zahrál o prázdninách divadlo s chotýšanskými. Přičiněním učitele Navrátila bylo pořízeno i divadelní jeviště, které pak sloužilo ochotníkům až do r. 1923.2) Chotýšanský kronikář uvádí, že v r. 1875 sehráli ochotníci veselohru „Selské námluvy“, ve které účinkovali i sousedé z Takonína. Hrálo se v hospodě „Na Staré“. Naposledy hráli tito Česká polka (František Matoušek – vpravo a Josef Sysel – Koreš) - 1953 ochotníci v roce 1886, načež byla pak menší přestávka. Z výtěžku těchto divadelních představení koupil pan řídící učitel Jan Navrátil do kostela nové varhany. Nástupcem Navrátilovým byl učitel Karel Polák, který pokračoval v díle svých předků. Ten vlastnil harmonium, učil mládež zpívat, zakládal hudební kroužky, společně pak učil řadové tance, čtverylku, besedu, které byly tenkrát velmi oblíbené. Divadlo se hrálo v šenkovně „Na Kopečku“, a to i veselé kuplety se zpěvem, dueta, deklamovánky a různé aktové hry. Po velmi úspěšném „Veselém silvestrovském večeru“ v r. 1897, kde byl přednesen též kuplet „Řím“ z repertoáru Jindřicha Mošny, sehráli ochotníci hned v příštím roce frašku „Študentský kousek“ čili „Čtyry boty a dva podpatky“ a z repertoáru Josefa Švába - Malostranského veselý výstup „Šelmosmrtiš“. Další jednoaktovkou ve stejném roce byla veselohra „Hodinu manžely“. V dalším roce 1899 hráli chotýšanští ochotníci žert pro pána a dámu, nazvaný „Básník a kuchařka“. Pánskou roli převzal, sám uč. Polák. Kromě tohoto předvedli veřejnosti komický dvojzpěv „Čtenář novin“ a žertovný výstup „Kočičina pro kočku“. Tak po řadu let obohacovali chotýšanští ochotníci život v celé obci i v okolí, i když při skromném výběru her se museli spokojit převážně jen s jednoaktovými kusy a zábavnými pořady. Přesto jim patří dík a uznání za průkopnickou práci a posilování národního uvědomění. 3) „Rychtáři“ ze hry „Lucerna“ - 1936 Po odchodu uč. Poláka z Chotýšan nastala v kulturní a divadelní činnosti několikaletá přestávka. Teprve v r. 1911 příchodem mladého učitele Antonína Matějovského, rodáka z Domašína, došlo opět k oživení
2)
Šimek, J.: Stoleté jubileum divadelních ochotníků v Chotýšanech, Sborn. Vlast. Pr. Z Podbl., 7, Benešov 1966, str. 264 3) Šimek, J.: Stoleté jubileum divadelních ochotníků v Chotýšanech, Sborn. Vlast. Pr. Z Podbl., 7, Benešov 1966, str. 264
ochotnického divadla. Hrálo se střídavě v hostincích „Na Kopečku“ i „Na Staré“. Největšího úspěchu dosáhli ochotníci známou veselohrou F. Šamberka „Jedenácté přikázání“. Světová válka opět na léta přerušila kulturní činnost v Chotýšanech. Nový „Ochotnický kroužek“ byl ustaven až v r. 1920. V dalším roce o velikonocích se už představil v hostinci „Na Chotýšce“ úspěšnou veselohrou „Slavnostní schůze“. Pro další pořad připravoval veselohru „Hanzelínova kometa“, která se však premiéry nedočkala, neboť kroužek se rozpadl v souvislosti s ustavením „Dramatického odboru“ při místním hasičském sboru. Tento nový „Dramatický odbor“ hasičského sboru v Chotýšanech byl ustanoven dne 18. února 1923. Během poměrně krátké doby „Lucerna“ (Anežka Slaninová a Josef Sysel – Koreš jako manželé Kláskovi) 1952 vyvinul přičiněním režiséra Františka Sysla a Josefa Jukla značnou činnost. Hrálo se nejprve na starém divadelním jevišti z dob pana řídícího uč. Navrátila, které však již nevyhovovalo. Tak ještě v témže roce si pořídili do nového sálu hostince „Na Kopečku“ jeviště nové. Ochotníci nastudovali i náročnější hry. Tak sehráli válečné drama „Golgota“, zpěvohru „Z českých mlýnů“, veselohry „Julinčiny vdavky“, „Staré hříchy“ a „Bobeček z ministerstva“, dále „Dobrodružství krajánka Švejka“ a hru „Lešetínský kovář“. Délka trvání tohoto divadelního odboru není známa. Zmínka je pouze o prodeji jeviště „hasičským sborem“ v únoru 1937 a to „Místnímu Sdružení Republikánského Dorostu“ v Takoníně.
Dožínková slavnost dne 30.8.1925.
Významným mezníkem pro další ochotnickou činnost bylo ustavení „Čtenářko-ochotnické jednoty v Chotýšanech“ dne 26. července 1925. Jejím předsedou se stal vynikající a oblíbený zdejší učitel Emanuel Remta. Na zakládající schůzi se přihlásili všichni přítomní, počtem přes devadesát členů.
Tato ochotnická jednota sdružila všechny pokrokové občany Chotýšan, Takonína a ostatních do obce přináležejících osad. Svou činností se brzy stala chloubou Chotýšan i celého okolí.
Ze hry „Jánošík“ – 26.8.1928
Jako vstup do života pořádali ochotníci dne 30. srpna 1925 „Dožínkovou slavnost“ v zámeckém parku zdejšího velkostatku, kde bylo sehráno první divadlo nového spolku jednoaktová hra Jana Nerudy „Prodaná láska“. Již 22. listopadu sehráli naši členové v hostinci J.Tůmy v Takoníně samostatně divadelní hru „Hanička“. Jeviště k tomuto účelu ochotně zapůjčila Čtenářskoochotnická jednota z Bílkovic.
Členové „Jednoty“ z Takonína sehráli v neděli dne 24. dubna 1927 „U Tůmů“ samostatně hru „Furiant“, v režii J. Ponáhla z Takonína, který hrál také hlavní roli. Na oslavu „10. výročí naší samostatnosti“ a „80. výročí zrušení selské roboty“ sehráli v zámeckém parku v neděli 26. srpna 1928 hru „Jánošík“. Během příprav na hru se vzdal funkce jednatele J. Tůma. Ta byla nabídnuta Janu Královi, který funkci přijal. Přes všechny potíže se hra velmi vydařila. Ve dnech 1. a 2. května 1937 uvedli na přání pana Kadeřábka snad neúspěšnější hru Aloise Jiráska „Otec“, drama z vesnického života o 3. jednání. Hlavní roli vytvořil sám V. Kadeřábek. Téhož roku dne 29. června byla odehrána zpěvohra „Nade Mlejnem-Pode Mlejnem“ v režii J. Šimka. Pro špatné počasí se nemohlo hrát v přírodě, proto představení proběhlo v hostinci „U Matoušků“. Koncem října roku 1940 se začala zkoušet „Paličova dcera“ od J. K. Tyla, pod režií V. Kadeřábka. Proběhla dvě představení 30. listopadu a 1. prosince téhož roku „U Matoušků“.
Ze hry „Nade Mlejnem-Pode Mlejnem“ – 1937.
V sobotu 29. a 30. dubna 1944 sehráli v hostinci „U Matoušků“ divadelní hru Karla Piskoře „Šťastní otcové“. Roku 1949 bylo odehráno v zámeckém parku několik úspěšných představení. Dne 3. července to byla hra o 3 jednáních „Naši Furianti“ od L. Stroupežnického, 11. září divadelní hra se zpěvy od J. K. Tyla „Paní Marjánka, Matka
Pluku“. A k oslavě 28. října se hrála 28. a 29. října divadelní hra od Aloise Jiráska „Vojnarka“ v hostinci „U Matoušků“. Toto je jen malý výčet z divadelní tvorby Čtenářsko-ochotnické jednoty v Chotýšanech. Divadlo se hrálo nejméně třikrát ročně a ochotníci nastudovali celkem 128 celovečerních her a uspořádali 166 představení.
Isabela Tesková – „Šestáková“ z Paličovy dcery 1940
Mimo pořádání divadelních představení se pod vedení této „Jednoty“ konaly pravidelně dožínkové slavnosti (do r. 1946), maškarní plesy, Husovy oslavy, slavnosti 28. října, mikulášské zábavy, silvestrovské večery a další kulturní pořady. Byla založena spolková knihovna, v r. 1928 byla založena pamětní kniha ČOJ, jejímž kronikářem byl Josef Šimek, který byl také dlouholetým režisérem Jednoty.
Vodník Michal z Lucerny – V roce 1953 byla Čtenářsko-ochotnická jednota v Chotýšanech 1952 zrušena a spolek byl podřízen místní osvětové besedě. Tento (Miroslav Paleček) admi nistrativní zásah měl pro ochotnické divadlo neblahé důsledky. Správce MOB měl celou řadu jiných funkcí, takže ochotníci zůstali prakticky bez vedení. Jejich činnost ochabovala, až po několika letech ustala úplně.
„Všem do nálady“ - 1964
Dalším divadelním spolkem, který byl v Chotýšanech založen roku 1926, jež měl být konkurencí ostatním ochotníkům, bylo „Sdružení katolické mládeže pro Chotýšany a okolí“. Vedení spolku se ujal místní farář František Kopecký. Vzhledem k velké agitaci, kterou vyvinuli, získali dosti členů též z Bořeňovic, Pařezí a Městečka. Dne 6. června 1926 uspořádali velkou slavnost spojenou se „Staročeskou svatbou“
Posledním vystoupením ochotníků MOB bylo velmi pěkné a také nejvíce navštívené pásmo starých písní, pod názvem „Všem do nálady“ pořádané 18. dubna 1964.
SKM - Staročeská svatba – 6.6. 1926
v zámeckém parku s uspořádáním průvodu z Chotýšan do Bořeňovic a zpět. Další divadelní akce, které nám jsou známy, byly „Pasačka z Lurd“, v únoru 1937 „Bezbožnice“. V roce 1939 představení „Kříž na křižovatce“ a veselohru „Pero a kosa“. Mimo divadelních představení se konala v roce 1931 „Slavnost zrušení roboty“, každoročně byly pořádány plesy společně s místní stranou lidovou, a převážně se účastnili na církevních slavnostech. Toto Sdružení katolické mládeže zaniklo v roce 1939.
Z divadelního představení Sdružení katolické mládeže „Pasačka z Lurd“
Za zmínku v ochotnické činnosti v Chotýšanech jistě stojí i krátké působení organizace pod vedením Jana Krále - „Místní skupina republikánského dorostu“. Tato skupina podléhající politické straně agrární, provozovala kromě svých politických nebo sportovních akcí i ochotnické divadlo. Z let její působnosti od roku 1933 do r. 1938 jsou známy tyto divadelní představení: Dne 10. září 1933 divadelní hra od našeho krajana, spisovatele F. Sokola-Tůmy „Pasekáři“, sehrané v zámeckém parku při dožínkové slavnosti pod názvem „Zemědělský den v Chotýšanech“. V roce 1934 dne 21. května se M. S. R. D. zúčastnilo divadelní ochotnické soutěže ve Vlašimi, kterou pořádalo O. S. R. D. na Vlašimsku. Do této soutěže si zdejší sdružení vybralo veselou hru se zpěvy od R. Branalda „Muzikanti z české vesnice“, za kterou jim byl udělen „primát“ ze šesti skupin. Další divadelní hru o 5 jednáních sehráli 1. září 1935 v hostinci „Na Kopečku“ pod názvem „Tomšovic grunt“ v režii Jana Krále. V neděli dne 23. srpna 1936 pořádalo Okresní sdružení republikánského dorostu za spoluúčasti ostatních složek na Vlašimsku „Okresní dožínky v Domašíně“, kde M. S. R. D. z Chotýšan sehrála opět zpěvní hru R. Branalda „Muzikanti z české vesnice“. Hráli téměř ve stejném obsazení jako v roce 1934. O velikonočních svátcích 14. dubna 1938 sehráli členové M. S. R. D. v hostinci „Na Kopečku“ pěknou výpravnou hru „Kamarádi od Zborova“, v režii J. Šimka a Karla Píši. Tímto
divadelním představením dle dostupných záznamů pravděpodobně veškerá činnost tohoto sdružení končí. Nutno ještě podotknout, že všechna uvedená divadelní představení M. S. R. D. jsou sehrána za spoluúčinkování ochotníků z Čtenářsko-ochotnické jednoty v Chotýšanech, kteří tvoří více jak polovinu členské základny nově založeného spolku.
Dětské divadlo - „Tajemný dub“ – 18.3.1928
K divadelní činnosti v naší obci také jistě patří představení školní mládeže, o které se dozvídáme již z kronik a publikací z minulého století. Jednou takovou událostí je článek z Národních listů z 15. ledna 1871. Článek zní: „Přičiněním horlivého učitele našeho p. Jana Navrátila dostalo se nám divadelního představení školních dítek, při němž dávány kusy „Štědrý večer sirotka“ a „Rybrcoul“. Přes nepříznivé počasí byla návštěva hojná a obecenstvo se bavilo velmi dobře. Bylo najednou až k slzám pohnuto, zvláště když úlohu sirotka skutečný sirotek hrál, a to velmi zdařile. Čistý výnos, ke kterému nejvíce přispěla vrchnost jemnišťská, je obrácen ve prospěch školní knihovny, od řečeného p. ředitele založené.“ Z divadelních představení školních dětí: V neděli odpoledne 18. května 1928 byla sehrána žáky místní školy pod vedením učitele Antonína Šustra dětská hra „Tajuplný dub“. Byla to pohádková divadelní hra, v níž se školními dětmi účinkovali i starší ochotníci z Čtenářskoochotnické jednoty v Chotýšanech. O další školní akci se dozvídáme až v roce 1933, kdy bylo 19. března sehráno dětské divadlo „Hadí král“ od J. Berana. Účinkovaly děti ze všech tříd, divadlo nacvičoval V. Kadeřábek s učitelkou Kokešovou. Čistý výtěžek byl věnován na polévkovou akci. Školní divadlo
Dne 7. března 1937 byla pořádána slavnostní besídka v sále „Na Kopečku“, které se zúčastnily všechny děti a mnoho obecenstva. Na této besídce děti sehrály divadelní představení o 3 jednání od J. Matějky „Král čaroděj“. Dne 25. prosince 1946 sehrálo žactvo divadelní hru „Neseme vám noviny“. Byla to poměrně těžká zpěvohra, která vyžadovala pečlivého nacvičování. Divadlo bylo sehráno dobře za veliké účasti obecenstva v hostinci „U Matoušků“. Dne l6. května Školní divadlo – ze hry „Hadí král“ z 19. března 1933 1943 v sále „U Matoušků“ byla sehrána pohádková hra se zpěvy J. Rydvala „Sladké království“. 25. a 26. prosince 1943 bylo za režie a výpravy učitele Z. Theissiga a J. Nováka provedena hra „Vánoční pošta“ Fr. Rydvala. Účinkující byli krojováni. O vánočních svátcích sehrálo žactvo divadelní hru „Vánoční sen“, a to v neděli 26. prosince 1948. Tímto divadelním kusem se představil zdejší dramatický kroužek veřejnosti. Na oslavu květnové revoluce sehrálo žactvo zdejší školy dne 8. května 1949 divadelní hru „Krakonoš“ v hostinci „U Matoušků“. Uplynulo mnoho let od té doby, co v sále hostince „Na Staré“, později „U Matoušků“ nebo v hostinci „Na Kopečku“ prvně začínali naši ochotníci. Co námahy, práce a starostí s tím bylo spojeno. Ale nadšení a láska k divadlu dovedla překonat i ty největší potíže. Dělali ochotnické divadlo, protože si uvědomovali, že divadlo je jednou z věčných potřeb lidského ducha. Mnozí nevydrželi - přece však bylo vždycky dosti těch, kdož Tylovu káru táhli neúnavně dál. … Na tuto bohatou divadelní tradici navázali žáci chotýšanské školy v roce 1997, neboť např. v r. 1997 sehrály školní děti pod vedením pí. uč. Vrtiškové a Jančáryové v budově školy představení „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“ a od té doby hrají každým rokem jedno představení.
Školní divadlo – „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“ - 1997
Hasiči V minulém století byly chotýšanské domky a statky většinou ze dřeva a kryté šindelem nebo
Hasičský sbor Chotýšany při slavnosti hasičské župní jednoty Podblanické 12. června 1905
došky. Často se tedy stávalo, že byla obec zasažena živelnou pohromou - velkým požárem. Jeden z velkých požárů se objevuje jak v obecní a farní kronice, tak v zápiscích rodinných. Stalo se to 7. srpna 1863, kdy vyhořela celá jižní část obce. Požár vznikl nepozorností jedné hospodyně, která nechala na plotně překypět máslo. Z lidí tenkrát neuhořel nikdo, ale o život přišlo mnoho kusů dobytka a všechny ovce. Shořely statky i stodoly a přes sto lidí zůstalo bez přístřeší. Nastala veliká bída. I když se objevila okamžitá pomoc, přesto se lidé z této pohromy velmi dlouho vzpamatovávali. V březnu r. 1897 byla po bouři v té době ještě neměla hromosvod. se zřítila na tzv. bořeňovskou trámů spadly zvony a obrovským duchapřítomnosti jednoho místního varhany, neboť byly zazděny vcházelo z kruchty do věže ke
zapálena kostelní věž, která Shořela úplně celá a hlavní věž stranu. Prohořením věžních žárem se roztavily. Díky občana byly zachráněny dřevěné dveře, kterými se zvonům a k hodinám.
Tato poslední hrozivá událost vyburcovala chotýšanské natolik, že se rozhodli založit vlastní hasičský sbor. V neděli 11. dubna 1897 se v hostinci Františka Hrstky „Na Kopečku“ sešel chotýšanský obecní výbor, aby projednal důležitou záležitost - založení hasičského sboru. Téměř ve všech okolních obcích byly již hasičské sbory založeny, a protože se tato organizace těšila všude neobyčejnému zájmu, uvažovalo chotýšanské obecní zastupitelstvo zřídit hasičský sbor i u nás. Zmíněnou neděli se o tom podrobněji jednalo a byl zvolen zatímní zařizující hasičský výbor. Tento výbor zastupoval Karel Sternschuss, nájemce zdejšího velkostatku jako předseda. Dále Josef Sysel z č.p. 6, rolník a starosta obce, Jan Šimek z č.p. 4, rolník, a Longin Fous, místní učitel. Tento výbor měl na starosti přípravné práce na
založení sboru. Byly ihned opatřeny stanovy a zaslány spolu se žádostí tehdejšímu c. a k. místodržitelství do Prahy ke schválení. Stanovy byly schváleny dne 30. dubna 1897 a vráceny zpět. Ihned na to byla podána žádost o podporu. První valná hromada sboru v Chotýšanech se konala v hostinci „Na Kopečku“ v neděli 27. června 1897. Zahájil ji předseda zatímního zařizovacího výboru Karel Sternschuss, jenž promluvil takto: „Velectěné shromáždění! Pokládám si za čest, jakožto předseda zatímního komitétu pro zřízení sboru dobrovolných hasičů v Chotýšanech, zahájiti první valnou hromadu našeho sboru. Vítaje vás všechny, nemohu opomenouti navrhnouti vám, abychom Jeho císařskému a královskému Apoštolskému Veličenstvu, našemu nejmilostivějšímu císaři a králi Františku Josefu I., jakožto ochránci a podporovateli sborů hasičských provolali třikráte „SLÁVA“. Pokládám valnou hromadu za zahájenu.“4) Po tomto zahajovacím proslovu byli přijímáni činní i přispívající členové. Celkem se přihlásilo 24 činných členů, z dalších 17 přispívajících členů byl utvořený ochranný sbor o 11 mužích. Volilo se aklamací 5)a byli zvoleni: Josef Sysel z č.p. 6 - starosta sboru Jan Šimek z č.p. 4 - velitel sboru Josef Sysel z č.p. 5 - podvelitel sboru Hned poté zasedal nově funkcionáři a to: Josef Sysel z č.p. 5 Longin Fous Antonín Král z č.p. 31
jmenovaný výbor, aby ve svém užším jednání doplnil výbor dalšími - pokladníkem - jednatelem - dozorcem náčiní
Na návrh velitele Jana Šimka pak byli jmenováni: Matěj Chudlařský - první náčelník lezců Antonín Granát - druhý náčelník lezců Leopold Fišer - četař ochranného sboru Jan Holejšovský - náčelník ochranného sboru Karel Pollak - nadhasič
Josef Sysel z č.p. 28 František Mikeš Filip Jelínek Josef Jukl
- první trubač - druhý trubač - první četař - druhý četař
Nově ustanovený hasičský sbor se stal členem župní hasičské jednoty „Podblanické“ ve Vlašimi. Téměř každou neděli po celé léto hasiči pilně cvičili a připravovali se na slavnost svěcení nové stříkačky, která byla zakoupena od firmy Smékal v Praze-Smíchově. Cvičili pod vedením velitele radošovského sboru Antonína Jindry, který se velmi ochotně tohoto úkolu ujal a obětavě skoro každou neděli docházel do Chotýšan. Svěcení nové stříkačky se konalo v neděli dne 28. září 1897. Na tuto slavnost Historická ruční stříkačka (oslavy 100. výročí SDH) v roce 1996 se dostavili z Radošovic, Vlašimi a Postupic. Obřad svěcení stříkačky vykonal místní farář P. Václav Dvořák, který ve své řeči vyjádřil důležitý úkol hasičstva. Po té byla zábava v zámeckém parku.
4) 5)
Šimek, J.: Pamětní kniha Čtenářsko-ochotnické jednoty, díl. III., str. 190 veřejný projev souhlasu nejčastěji zvednutím ruky při volbě
Dne 11. června 1904 byl pro náš sbor dnem památným. Toho dne bylo v Chotýšanech pořádáno „Podblanickou“ župou okresní cvičení. Slavnosti se zúčastnily bratrské sbory, celkem 97 mužů. Domácí hasiči předvedli pořadové cvičení, po tom byl zahájen poplach a proběhlo cvičení se stříkačkou u rybníka. Následovala porada technické komise, jejichž úsudek pro náš sbor zněl lichotivě. Valná hromada „Podblanické“ hasičské župní jednoty se konala v neděli dne 12. června 1905 v Chotýšanech. Byl krásný letní den, takže slavnost se velmi vydařila. Zúčastnilo se jí celkem 18 sborů se 184 muži. Při uvedené „Slavnosti valné hromady hasičské župní jednoty Podblanické“ ze dne 12. června 1905, byla pořízena fotografie zakládajících členů hasičského sboru v Chotýšanech se stříkačkou, jde tedy o nejstarší dochovanou fotografii. Roku 1923 na výroční valné hromadě konané 18. února, byl ustanoven „divadelní sbor“, a to z podnětu Františka Sysla z č.p. 57 a Josefa Jukla. Ti podali zároveň návrh, aby tento divadelně ochotnický odbor byl podřízen hasičskému sboru, který by jaksi za ním stál a poskytl příspěvek na nové jeviště. Návrh byl schválen a zároveň bylo zvoleno předsednictvo jmenovaného odboru.
Skupinka chotýšanských hasičů - 1937
Valná hromada se konala 21. ledna 1928. Bylo usneseno založit ženský hasičský odbor. V neděli dne 13. června 1928 se v Chotýšanech konalo hasičské okrskové cvičení, zúčastnilo se ho celkem devět sborů s celkovým počtem 97 mužů, 29 žen a 13 jinochů. Za parního letního dne ve čtvrtek 12. června 1930 se nad Chotýšany přihnala prudká bouře. Hrom burácel, blesky se křižovaly, v tom uhodilo a chalupy u Hlaváčků, Janoušů, Nováků a Poupětů byly v jednom plameni. V několika okamžicích byli místní hasiči v pohotovosti a za krátko se dostavilo i několik okolních sborů. Jejich snahou bylo zabránit rozšíření požáru na okolní stavení. Postižené chalupy, které byly z velké části kryté doškami a dřevěnými přístavky, nebylo možné zachránit. Všechno hořelo jako sláma, takže oheň netrval dlouho. Byla to žalostná podívaná, neboť postiženým shořelo téměř všechno. Ještě štěstí, že to bylo před žněmi a stodoly i půdy byly prázdné. Díky pomoci místních i okolních občanů a za přispění pojišťovny byly
postaveny na místě vyhořelých chalup nové domky. Hasiči měli při ohni hodně práce, získali však hodně nových zkušeností. Jednou z nich bylo, že hadice musí být v naprostém pořádku, dobře uskladněny a častěji prohlíženy. Následkem velkého tlaku a také proto, že byly staré, jich při této příležitosti mnoho popraskalo. Proto bylo na schůzi výboru dne 14. června rozhodnuto zakoupit 100 m nových hadic. V roce 1937 se zúčastnil domácí sbor slavnosti předání motorové stříkačky hasičskému sboru v Dobříčkově, slavnosti 50. výročí trvání hasičské župy „Podblanické“ a 60. let trvání hasičského sboru ve Vlašimi při jejich župním cvičení. A ve všech těchto případech vystupoval chotýšanský sbor jako samostatná jednotka. Veřejná hasičská činnost v době války nebyla žádná, konalo se jen málo praktických či teoretických cvičení. Z nařízení okresního úřadu navštěvovali hasiči župní hasičskou školu ve Vlašimi. Jinak chotýšanský sbor během válečných let značně zchátral. Projevilo se to hlavně po stránce materiální. Nejvíce to bylo patrno na hasičských stejnokrojích a hasícím náčiní. Bylo skutečně velké štěstí, že se v těchto letech nevyskytl žádný požár. Oprava hasičské zbrojnice - 1947
Rok 1947 znamenal pro chotýšanské hasiče zvýšení pracovní činnosti po všech stránkách. Byl to jubilejní rok, kterým Sbor dobrovolných hasičů v Chotýšanech dovršil 50 let svého trvání. Okresní hasičskou jednotou bylo rozhodnuto, že u příležitosti tohoto výročí bude uspořádán v Chotýšanech župní hasičský sjezd. Hasiči tedy měli co dělat a na co se připravovat. Scházeli se několikrát týdně od počátku jara i v době pilných polních prací a bylo vidět, že celou práci berou vážně a s plným nasazením. Byly pořízeny nové hasičské stejnokroje podle nového předepsaného vzoru pro 20 mužů. Středem pozornosti a zájmu se stala nová motorová stříkačka, kterou hasiči poprvé vyzkoušeli v neděli 3. dubna 1947. Hasičské župní cvičení v Chotýšanech se konalo v neděli 20. července 1947 u příležitosti 50. výročí založení našeho sboru. Neděle se tak stala pro naší obec i její občany dnem opravdu slavnostním. Odpoledne před jednou hodinou nastoupil místní sbor v počtu 32 mužů v čele s velitelem Josefem Tůmou, aby se připravil k vítání přespolních sborů. Po druhé hodině byl uspořádán průvod na sportovní hřiště se státní vlajkou a hudbou v čele, za zvuku státní hymny byla vztyčena státní vlajka a starosta místního sboru Josef Jukl pronesl projev. Po proslovu byla předána pamětní upomínková plaketa několika občanům: Svěcení stříkačky - 1947 Josef Sysel z č.p. 28, Josef Sysel z č.p. 5, Josef Šimek, František Sysel z č.p. 27, František Zdvíhal a Antonín Granát. Pak následovala technická část cvičení, jehož se účastnily sbory z Načeradce, Louňovic, Vlašimi a další. Zvláštnímu zájmu se těšilo žactvo a dorost. Od doby založení sboru, za padesát let usilovné a poctivé práce hasičů, proběhlo mnoho změn. Tak jako všude jinde stali se z hasičů podle nového označení a uspořádání i v Chotýšanech požárníci.
Na valné hromadě v neděli 15. února 1948 bylo usneseno, že se na veletrhu zakoupí potřebný vůz k motorové stříkačce. V tomto roce vznikl ženský hasičský odbor, do kterého se přihlásilo 13 žen.
Velitel hasičského sboru J. Tůma vítá všechny nastoupené sbory - 1957
Rok 1957 byl pro hasičský sbor opět rokem jubilejním, uspořádala se oslava k 60. výročí založení chotýšanského hasičského sboru. Proto Místní hasičská jednota v Chotýšanech uspořádala v neděli 14. července 1957 Požárnický den. Po úvodní a zahajovací části odpoledního programu následovalo slavnostní předání diplomů a čestných odznaků nejstarším a zakládajícím členům sboru. Tohoto krásného jubilejního 60. výročí založení Nástup chotýšanského hasičského sboru před požární. Zbrojnicí v roce 1957 sboru se dočkali tito členové: Šimek Josef z č.p. 4
- stár 83 roky
Sysel František z č.p. 26 - stár 82 roky
Sysel Josef z č.p. 28
- stár 93 roky
Mikeš František z č.p. 46
- stár 88 let
Dále následovala praktická cvičení, která předvedly jednoty z Louňovic, Domašína, Načeradce, Divišova, Čechtic a Vlašimi spolu se závodní jednotou Blanických strojíren. Všeobecně bylo konstatováno, že vystoupení chotýšanských požárníků by mělo být vzorem všem ostatním jednotám.
Na výroční schůzi místní jednoty ČSPO, která se konala dne 26. listopadu 1960, se jednalo o sloučení místních jednot ČSPO Chotýšany a Městečko. Po sloučení národních výborů bylo nutné provést i toto. Po dohodě byl zvolen jeden výbor pro obě jednoty a v Městečku zůstalo požární družstvo, které mělo svého velitele. Výbor byl schválen v tomto složení: Josef Šilha
- předseda
Josef Král z č.p. 6 - velitel
František Slanina z č.p. 3 - vel. pož. družstva Městečko Josef Mareš z č.p. 6
- zástupce
Roku 1973 byla započata výstavba nové požární zbrojnice a vodní nádrže v akci „Z“, bylo odpracováno celkem 530 hodin. Nová požární zbrojnice byla předána k užívání místním požárníkům dne 26. listopadu 1977. Rok 1980 byl pro požárníky základní organizace ČSPO v Chotýšanech zvláště významný. Znamenal pro ně velké pracovní nasazení s přípravou na okrskovou soutěž požárních družstev, která se konala dne 17. května na hřišti místního Sokola. Vlastní soutěž byla zahájena soutěžemi štafet, potom následoval požární útok. Po celkovém hodnocení družstvo Chotýšan zvítězilo. V pátek 16. prosince 1983 získal sbor osobní terénní automobil ARO M-461.
Jednotka SDH - 1999
Slavnostní schůze k 90. výročí založení hasičského sboru v Chotýšanech se konala dne 28. listopadu 1987. V programu „A léta běží ...“ zavzpomínal předseda ZO F. Starosta s M. Palečkem na uplynulá léta. V roce 1990 se základní organizace svazu požární ochrany přejmenovala na již používaný název „Sbor dobrovolných hasičů v Chotýšanech“. Od roku 1996 SDH Chotýšany nezapomíná ani na rozšiřování znalostí svých členů. Někteří z nich se zúčastnili školení o preventivních prohlídkách ve Smyslově a další členové absolvovali školení velitelů a strojníků v Čerčanech. Dlouholetý člen sboru M. Paleček obdržel v tomto roce od Okresního sdružení hasičů Benešov vyznamenání „Zasloužilý člen sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska“. Toto vyznamenání je nejvyšším ohodnocením, kterého lze dosáhnout.
Slavnostní průvod při oslavách 100. výročí založení SDH v Chotýšanech - 1997
Od září 1996 probíhala rekonstrukce hasičské zbrojnice a úprava okolí, hlavním investorem byl
Obecní úřad v Chotýšanech. Celá tato akce, jejíž hodnota činila 368.000,- Kč, byla hrazena obecním úřadem. Opravenou hasičskou zbrojnici převzal 15. listopadu 1996. Dne 24. května 1997 oslavil náš sbor sté výročí založení. První část oslav byla vernisáž výstavy „100 let hasičského sboru v Chotýšanech“. Tuto výstavu připravil kronikář obce Miroslav Švarc a zároveň zpracoval publikaci, kterou sbor vydal k tomuto výročí. V slavnostním průvodu obcí byli zasloužilí členové sboru (Josef Matoušek z č.p. 32, Josef Toula, Stanislav Matoušek, František Starosta a Karel Jelínek) vezeni kočárem. Průvod uctil Jednotka SDH obce Chotýšany 1998 památku padlých v 1. světové válce položeným věnce a minutou ticha. Poté průvod za znění dechové hudby vyrazil k hřišti, kde se konala okrsková soutěž v požárním sportu. V úvodu byli oceněni zasloužilý členové SDH Chotýšany. Po projevu velitele SDH Karla Starosty předvedli žáci místní školy ukázku požárního útoku na hořící objekt a hasiči z Věřic předvedli zásah s historickou stříkačkou taženou dvojspřežím. Na to následovala vlastní soutěž, které se zúčastnilo 10 družstev mužů, 2 družstva žen a 2 družstva, která absolvovala disciplíny mimo soutěž. V konečném pořadí bylo družstvo Chotýšan druhé. Na závěr slavnostního odpoledne byly předány ceny a pamětní listy ke stému výročí založení sboru. Oslavy pak pokračovaly v hostinci „Na Kopečku“. Vše proběhlo v klidu, příjemné náladě a za pěkného počasí. V červnu 1997 byla obecním úřadem ustavena Jednotka sboru dobrovolných hasičů obce Chotýšany. Tato jednotka plní úkoly v případě ohrožení spádové oblasti Obecního úřadu Chotýšany požárem, živelnou pohromou, ekologickou havárií a v jiných případech ohrožení životů a majetku obyvatelstva. V květnu 2000 zasahovala tato jednotka při požáru staré trávy u rybníka „Tlumoku“. Na místo požáru byla mobilním telefonem přivolána jednotka z hasičského záchranného sboru z Benešova. Profesionální hasiči konstatovali požár za zlikvidovaný a nechali dokončení hasebních prací na místní jednotce. Požáru se zúčastnilo 6 členů jednotky: velitel Karel Starosta, zástupce V. Pošmurný, strojník R. Nouza a hasiči V. Škoda, B. Kovář a M. Benák, jako dobrovolníci pomáhali J. Matoušek a B. Kovář st. z SDH Chotýšany. Od posledního ostrého zásahu uplynulo již 16 let, a tak si mohli mladší hasiči ověřit své vědomosti, které nabyli při různých školeních. Přestože požár nebyl nijak velkého rozsahu, ukázal, že v případě potřeby jsou hasiči připraveni. Samotným členům jednotky pak ukázal nedostatky, které ve své činnosti mají a které je nutno odstranit. Posledním přírůstkem ve výbavě jednotky je cisternová automobilová stříkačka CAS-25 Liaz 706, kterou chotýšanským hasičům zapůjčil do užívání Hasičský záchranný sbor okresu Benešov. Své místo v hasičské zbrojnici zaujala 13. června 2000.
Myslivci Nežli se naše myslivost dostala na dnešní úroveň, procházela dlouhým vývojem. Ve starověku to byl způsob obživy a také ochrany člověka proti nebezpečné zvěři. S vývojem zemědělství byl účel myslivosti rozšířen také na ochranu úrody a domácích stád Později se myslivost stala výsadní kratochvílí šlechty. Po zrušení roboty se výkonu myslivosti ujímaly širší vrstvy obyvatelstva. Ale získat Hon na lišku - 1957 honební povolení a chodit s puškou mohl jen zájemce, který měl vlastní pozemky. Šlo o jednotlivce, nejčastěji o větší sedláky, kteří stříleli na svém, i když už tenkrát tu existovaly různé honební spolky sdružující v sobě těch několik místních a někdy i okolních zájemců. Po II. světové válce byla myslivost postavena na nových základech a řídila se podle nových pravidel. To se ještě více změnilo a zpřísnilo po únoru 1948. To už získání honebního lístku nebylo vůbec jednoduché. Bylo zapotřebí různých doporučení, vyžadovaly se kádrové posudky, doporučení MNV. Stávalo se, že honební lístek nedostal hospodář, který již celá léta před tím Myslivci na střelnici chodil s puškou po svých lánech, a naproti tomu ho dostal lehce ten, kdo neměl sice ani píď vlastní půdy, ale měl doporučení a především byl politicky spolehlivý. A když se na vesnicích začala propagovat JZD, byly hospodářům, kterým se do družstva nechtělo, a kteří byli označováni jako kulaci, bez jakékoliv náhrady a udání důvodu odebrány lovecké pušky. Dnešnímu pojmenování místní organizace předcházelo několik názvů: „Kroužek přátel myslivosti pro Chotýšany a okolí“ „Lidová myslivecká společnost Chotýšany“ „Lovecká myslivecká společnost Borek Chotýšany“ „Sdružená myslivecká společnost Chotýšany“ „Od roku 1960, kdy se začala JZD slučovat ve větší celky, došlo i k vytvoření větších celků v myslivosti. První sloučenou mysliveckou společností na benešovském okrese byla „Československá myslivecká společnost Chotýšany”, která se vytvořila sloučením JZD Chotýšany, Městečko, Takonín, Bílkovice. Myslivci tak získali hrázný na 1600 ha velký a na zvěř bohatý revír. Uvedená rozloha je včetně lesů. Ale o lásce k lesům nelze jenom mluvit, je
třeba ji dokázat skutky. Toho si byli vědomi i členové myslivecké společnosti, kteří věnovali soustavnou péči ošetřování a výsadbě lesních stromků, i ochraně zvěře v průběhu celého roku. Myslivci měli světovou pověst a naše honitby byly s oblibou vyhledávány náročnými cizozemskými hosty. I k nám do Chotýšan přijížděli hosté z Rakouska a Francie. Organizace myslivosti procházela jako jiné organizace během svého trvání celou řadou změn. Měnila se nejen členská základna při odchodu starších členů a příchodu mladých, ale měnily se i zákony o myslivosti a tím i hranice honitby. Do honitby nyní patří obce Chotýšany, Bílkovice, Třeběšice, Litichovice a část pozemků Postupic a Bořeňovic. Dnes hospodaří „Myslivecké sdružení DIANA Chotýšany” (současný název organizace) na 2300 ha pozemků. Jde většinou o pole a louky a část lesů. Myslivecké sdružení má 44 členů, a to jak místních, tak i z okolí. Všichni jsou členy celostátní organizace Českomoravské myslivecké jednoty. Členové jsou ze všech sociálních vrstev a všichni mají stejnou možnost vyžití. Protože po roce 1969 došlo k citelnému úbytku lovné zvěře, zřídili si myslivci střelnici na asfaltové terče. Postupně byl vybudován celý areál střelnice včetně společenské místnosti s veškerým vybavením, kde se pořádají společensko-myslivecké akce a závody s celostátní působností. Areál je k dispozici obcím i školám v rámci myslivosti. Členové jsou zapojeni do společenského života v obcích, ale hlavní náplní jejich činnosti zůstává péče o zvěř, životní prostředí a osvětu myslivosti.
Tělovýchovná jednota Sokol První sportovní aktivity se datují k roku 1930, kdy se v obci utvořil sportovní kroužek,
Chotýšanská fotbalová jedenáctka - 1933
v jehož čele byl Josef Tůma z č.p. 29. Spolu s dalšími mladými hochy ve vsi založil fotbalovou jedenáctku, která v poměrně krátké době vyvinula značnou činnost. Ve sportovním kroužku bylo i několik děvčat, z jejichž podnětu se utvořil odbor házené. A tak mimo kopané se hrála i házená.
Po čase však zůstalo jen u kopané. Když se v pozdějších letech v Chotýšanech utvořila tělovýchovná jednota SOKOL, byl fotbal jediným druhem sportu, který se tu pěstoval. Domácí jedenáctka hrála dobře a v přátelských utkáních s okolními fotbalovými kluby dosahovala značných úspěchů. Držela si také dobrou pozici v okresní kopané.
Mužstvo „Starých pánů“ - 1966
V roce 1933 mezi dobrými fotbalisty v chotýšanské jedenáctce byli: Josef Tůma, Jaroslav Jelínek, Jaroslav Řezníček, Jan Kuneš, Josef Kuneš, Josef Zeman, František Tůma, Josef Kuneš z Bílkovic, Josef Král, Antonín Žemlička. Chotýšany měly to štěstí, že jedna generace se prolínala s druhou, takže bylo vždy na co navazovat, i když někdy hráli za Chotýšany i přespolní. První hřiště bylo zbudováno za místní hájovnou nad rybníkem „Císařem“ na bývalé panské louce, druhé na pozemcích kravína. Krátký čas se kopalo také na dně vyschlého „Prostředního“ rybníka. Hrálo se ovšem i jinde, dokud nebylo založeno hřiště, na kterém se hraje dodnes. Nynější hřiště se budovalo průběžně několik let. Bylo dost vlhké, proto bylo v šedesátých letech odvodněno a v roce 1962 byly postaveny kabiny. V roce 1963 byl založen „Memoriál Jaroslava Sysla”, bratra brankáře Chotýšan, Václava Sysla z č.p. 24, který zemřel za okupace při totálním nasazení v Německu. Po smrti dlouholeté opory chotýšanského útoku Jaroslava Kuthana byl tento turnaj přejmenován na „Memoriál Jaroslava Sysla a Jaroslava Kuthana“. Turnaj se hraje každoročně jako vyplnění letních fotbalových prázdnin.
O dobré výkonnosti našich dorostenců svědčily jejich časté přestupy do klubů hrajících vyšší soutěž, např. do Vlašimi, Benešova, Teplýšovic. Pro dorosteneckou kopanou byly významné roky 1965-1967, kdy celé mužstvo přešlo kompletně do áčka. To byla éra bratří Řezníčků, J. Hronka, J. Mareše, J. Poupěte, F. Kuneše a dalších. Během existence chotýšanské kopané se v dresech vystřídalo více jak 200 hráčů. Někdy to byli borci známí i z ligových trávníků, jako Franta Hampejz ze Slavie, Kusala z Kladna, Rambousek z Viktorie Žižkov, Šuda a Wolf z Benešovského S. K. Mužstvo Chotýšan hrálo po většinu své sportovní činnosti III. třídu jen v 60. letech střídavě vždy několik sezón II. a III. tř. Od ročníku 1979-1980 hráli bez přerušení II. třídu - okresní přebor. V sezóně 1993-1994 mužstvo postoupilo do krajské soutěže, I. B třídy. Po roce účinkování v I. B třídě naše mužstvo sestoupilo, aby se za rok opět vrátilo, a krajskou soutěž hraje dodnes. V roce 1992 oslavila kopaná v Chotýšanech 60. výročí svého založení. Během slavnosti byli odměněni žijící pamětníci začátků vzniku organizované kopané v Chotýšanech. Byli to: Josef Král, Josef Matoušek, Stanislav Matoušek, Pavel Pohůnek, Josef Toula a František Holejšovský. Na hřišti se postupně vystřídali naši žáci a stará garda. Náš A tým sehrál velmi pěkný zápas se starou gardou Sparty s konečným výsledkem 4:2 pro Spartu. Za pěkného počasí se oslav zúčastnilo okolo 500 diváků.
Fotbalové družstvo starších žáků – sezóna 1999-2000
V posledních letech se daří práce s mládeží. Žáci v sezóně 1997-1998 postoupili do okresního přeboru, kde doposud hrají s velkým úspěchem. V loňském roce 1999 bylo doplněno dorostenecké mužstvo Struhařova o naše dorostence z Chotýšan. Mužstvo hraje krajskou soutěž. Poprvé v historii byl v roce 1999 založen B tým Chotýšan. 11. července 1999 proběhlo slavnostní otevření nově přebudovaného hřiště. Hrací plocha byla srovnána a rozšířena a s nově zasetou trávou vznikl opravdu důstojný fotbalový stánek. V den
Chotýšany B v sezóně 1999-2000
oslav byly sehrány dva zápasy. V prvním nastoupily staré gardy Chotýšan a Vlašimi a ve druhém A tým Chotýšan proti Internacionálům ČR. Všechny zápasy se hrály za velké divácké účasti. Úspěšná činnost klubu je vždy podmíněna dobrou funkcionářskou a trenérskou prací. Naše kopaná měla to štěstí, že se v jejím vedení objevili lidé jako J. Klauz, F. Starosta, F. Poupě. Důležité bylo působení V. Kuthana, za jehož vedení mužstvo definitivně zakotvilo ve II. třídě. Bratři Kuthanové se po ukončení své fotbalové činnosti úspěšně věnovali dráze rozhodčích. Václav Kuthan se kromě soudcování v II. národní lize a trénování věnoval také práci manažerské, které se v současné době věnují jeho synové.
Biatlonklub
Svazarm – Pohár VŘSR – 80. léta
Základ k dnešní podobě Biatlonklubu v Chotýšanech položili F. Granát a V. Sysel z č.p. 24, když v roce 1956 založili střelecký kroužek. Významné úspěchy tento oddíl zaznamenal v letech 1970-1985 za vedení J. Šilhy z č.p. 61 a M. Pičmana. Začátky organizované činnosti Biatlonklubu v Chotýšanech se datují od roku 1986. V té době ještě
současný neexistoval.
název
O sportovní vyžití mládeže se staral Svaz pro spolupráci s armádou - Svazarm. Okresní výbor Svazarmu pořádal závody v běhu, střelbě a hodu granátem pod názvem „Dukelský závod branné zdatnosti”. Vítězové okresních přeborů postupovali do vyšší, krajské soutěže a dále pak na Mistrovství Československa. Tento systém organizování sportovních soutěží se v roce 1990 rozpadl, Biatlonklub - 1996 protože Svazarm byl zrušen. Nahradilo ho tzv. „Sdružení technických sportů“, které začalo pořádat soutěže v letním a zimním biatlonu. Soutěžilo se a stále soutěží v rychlostním a vytrvalostním závodě jednotlivců a také ve štafetách. V současné době řídí sportovní činnost v letním a zimním biatlonu Český svaz biatlonu v Praze. Základní články, které vysílají na soutěže závodníky, jsou biatlonkluby v jednotlivých městech a vesnicích České republiky. Konají se oblastní závody a dále soutěže Českého poháru, ze kterých se závodníci kvalifikují na Mistrovství České republiky v jednotlivých kategoriích. Prvními vedoucími, kteří přivedli děti k tomuto sportu, byli Miroslav Švarc a Jiří Jelínek. Prvními stálými závodnicemi byly Milena Holejšovská, Lucie Řezníčková a Petra Havlíčková. Koncem 80. let převzal práci trenéra a organizátora tohoto sportu Petr Havlíček. K trenérské práci ho přivedly první sportovní úspěchy dcery Petry, která závodila řadu let s velmi dobrými výsledky. Jako juniorka se dostala do širšího výběru reprezentace ČR. Svoji sportovní činnost již ukončila. Další dlouholetou závodnicí je juniorka Lucie Králová, která byla úspěšná především v mladších kategoriích. Současným nejvýraznějším sportovcem je Marek Novotný, mistr ČR ve své kategorii. Je zařazen do reprezentačního výběru a v letošním roce přešel do Střediska vrcholového sportu v Jablonci nad Nisou. Kromě výše zmíněných nás dále reprezentují: Jana Klauzová, Klára Starostová, Ivana Štěpánková, Kateřina Hlaváčková a Zuzana Kuntová. Členská základna Biatlonklubu v Chotýšanech se pohybuje průběžně kolem 20 členů. Dlouholetým předsedou je Miroslav Švarc, pokladníkem Libor Klauz. Hlavním organizátorem veškeré činnosti a nejaktivnějším členem tohoto sportovního klubu je trenér Petr Havlíček. Je třeba po pravdě říci, že činnost Biatlonklubu Chotýšany by nebyla možná bez sponzorských příspěvků.
Významné osobnosti Jan Jeník rytíř z Bratřic Jan Nepomucký Vojtěch Baltazar Ignác Jeník z Bratřic se narodil jako nejmladší dítě Josefa Jiřího Vavřince Jeníka z Bratřic a Karolíny rozené Malovcové z Malovic dne 6. ledna 17561) na zámku v Radvanově u Mladé Vožice. Své útlé mládí prožil ve svém rodišti. V osmi letech byl otcem poslán do Prahy na studia do Svatováclavského semináře spravovaného jezuity, kde vystudoval gymnázium a filozofii a počal studovat práva. V roce 17732) byl zrušen jezuitský řád a tím i Svatováclavský seminář a Jan Jeník odchází k armádě a stává se vojákem z povolání u českého pěšího pluku v císařské armádě. V bojích proti Turkům a Francouzům prošel jihovýchodní a západní Evropu. V roce 1799 jako setník odchází na vlastní žádost z vojenské služby. Usadil se v Praze společně se svým sluhou Lukášem Buriánem, kterého vykoupil z vojenské služby. Nejprve bydlel ve Spálené ulici, později v Jilské ulici v domě „U bílé svíčky“, kde 26. srpna 1845 zemřel. Jeho tělesné pozůstatky byly převezeny jeho synovcem hrabětem Vratislavem z Mitrovic, synem Jeníkovy sestry z prvního manželství, a dne 29. srpna 1845 uloženy do rodinné hrobky Vratislavů v Chotýšanech k věčnému odpočinku. Jan Jeník byl posledním svého rodu, proto byl při pohřbu jeho šlechtický znak na rakvi obrácen („…štít modrý, v něm srnec s parohy zlatými, dvěma předníma nohama k běhu pozdvižený, v hrdle chřtán nožem probodený maje, nad štítem kolčí helm a na něm přikryvadla modrou a žlutou barvou potažená dolů visí; nad tím koruna zlatá, z níž polovice srnce jako v štítu vyniká“3)). Tělo Jana Jeníka z Bratřic bylo původně uloženo na chotýšanském hřbitově u vedlejších dveří kostela. Nyní odpočívá v kostele samém v hrobce svých Erb Jana Jeníka na náhrobním kameni příbuzných. Deska z červeného mramoru ve zdi označuje místo a latinský nápis nahoře hlásá, že tento památník postavil roku 1880 předrahým předkům svým Zikmund hrabě Berchtold (manžel praneteře Jana Jeníka). Nápisy kolem desky jsou české.4) Dole vpravo čteme: „Jan Jeník rytíř z Bratřic +26. VIII. 1845.“
1)
Kučík, A.: Jan Jeník rytíř z Bratřic, str. 8 Kučík, A.: Jan Jeník rytíř z Bratřic, str. 10 3) Ottův slovník naučný, 13. díl, str. 222 4) Kučík, A.: Jan Jeník rytíř z Bratřic, str. 25 2)
Jeho názor na společnost, jeho vlastenectví, láska k českému jazyku a historii vznikl pravděpodobně v počátcích jeho vojenské služby, kdy se rozšířil jeho společenský přehled pod vlivem čtení nekatolických knih a filozofických myšlenek té doby. Nebyl veřejně činný, ale bedlivě sledoval vše, co se kolem něho dělo a horlivě se účastnil všeho, co se týkalo českého národa. Během svého života v Praze se setkával s významnými osobnostmi tehdejšího kulturního dění, jako například s Josefem Jungmannem, F. L. Čelakovským, Janem Kollárem, K. H. Máchou či Františkem Palackým. Snažil se působit především na poněmčenou šlechtu ve prospěch české věci. Byl velkým vlastencem a buditelem, prosazoval český jazyk ve světském i církevním životě. Svoji sběratelskou a literární činnost zahájil Jan Jeník z Bratřic na samém začátku své vojenské služby. Po celý život byl vášnivým sběratelem mincí, jeho obsáhlá sbírka mu však byla v roce 18345) ukradena. Ze svých zápisků z vojenského života napsal rozsáhlý deník s řadou Erb Jana Jeníka z Bratřic originálních příhod. Jeho „Bohemica“, která vznikala v průběhu 40 let jeho života v Praze, se skládá ze 17 obsahově rozsáhlých svazků, dnes uložených v knihovně Národního muzea v Praze. Jde o zvláštní směsici nejrozmanitějších historických zpráv, výpisků ze starých tištěných knih, německých a latinských rukopisů, českých veršovaných skládání, národních písní, vlastních příhod a pamětí. 6) Mezi listy Jan Jeník vlepoval originály starých listin, patentů, pozvánek, různé kresby aj. Díky své sběratelské činnosti se stal významným znalcem pramenů k českým dějinám, zejména 16. až 18. století. Byl velkým obdivovatelem Jana Husa a Jana Žižky. Z jeho literární a sběratelské činnosti čerpali mnozí z jeho součastníků, např. František Palacký, F. L. Čelakovký. Jeho přínos pro období počátků českého národního uvědomění a vliv jeho osobnosti na součastníky není dodnes náležitě doceněn. Při jedné ze svých inspiračních cest na Podblanicko navštívil Alois Jirásek dne 7. dubna 1891 také Chotýšany, aby se poklonil památce vlastence Jana Jeníka z Bratřic, kterému věnoval pozornost ve třetím díle románu F. L. Věk a v několika dalších publikacích. O této cestě píše ve IV. ročníku časopisu Zvon z roku 1904. O svých dojmech z Chotýšan píše takto: „U samého parku ve stínu chmurných, jehličnatých stromů za zdí hřbitov a uprostřed něho starobylý kostel. Zamyšlen, vyjdeš z kostela na hřbitov. Za ním, za jeho zdí, v obzoru z pásma tmavých lesů zamodral se Blaník. Tajemné, významné pozadí. Jeho zjevem promodrá, projasní se chmurami duše. Blaník, výraz i útěcha pevné víry v budoucnost národa, kterouž bilo také věrné srdce posledního z rytířů srdnatého plodu. Blaník jej hlídá!“
5) 6)
Kučík, A.: Jan Jeník rytíř z Bratřic, str. 27 Kučík, A.: Jan Jeník rytíř z Bratřic, str. 27
Josef Šimek - chotýšanský rodák Josef Šimek se narodil 31. května 1901 jako prvorozený syn rolníka a bývalého chotýšanského starosty Josefa Šimka z č.p. 4 v Chotýšanech. Navštěvoval čtyři roky školu v Chotýšanech. Poté vystudoval vyšší měšťanskou školu s obchodním zaměřením v Benešově. Po absolvování této školy krátce pracoval v Košicích na Slovensku, pak se přestěhoval do Prahy, kde nastoupil jako úředník u firmy Graf v Praze, kterou po znárodnění převzala Vitana Byšice. Později nastoupil do Svazu výrobních družstev v Praze, kde pracoval jako úředník až do důchodu. V roce 1925 se podílel na založení Čtenářskoochotnické Jednoty v Chotýšanech. Od samého začátku její činnosti byl hlavním iniciátorem pořádaných kulturních podniků např. divadel, slavností a dalších. Ochotnické divadlo si přímo zamiloval, dával mu přednost před ostatní zábavou. Byl zaměstnán v Praze, ale do Chotýšan dojížděl pravidelně každou sobotu a každoročně zde trávil dovolenou. V roce Josef Šimek 1935 se oženil. Jeho žena Marie, sama nadšená divadelnice, měla vzácné pochopení pro jeho činnost u chotýšanských ochotníků. O Josefské zábavě, která se konala v sobotu 16. března roku 1946 v hostinci „U Matoušků“, mu byl na důkaz uznání jeho práce ve prospěch ČOJ předáno čestné uznání. V roce 1928 byl pověřen prací kronikáře i archiváře spolku. V tomto roce začíná psát čtyři díly Pamětní knihy Čtenářsko-ochotnické jednoty v Chotýšanech, které jsou obsaženy ve třech knihách a zahrnují období let 1925-1959. Motto: „Dokud síla - hleďme díla, by památka po nás zbyla.“, které provázelo Čtenářskoochotnickou jednotu v Chotýšanech, se stalo i mottem jeho neobyčejně bohatého života. V letech 1953-1961 se stal kronikářem obce Chotýšany, protože od roku 1939 nebyla kronika obce psána, dopisoval ji zpětně. Dalším rozsáhlým dílem je Pamětní kniha naší vesnice ve dvou částech. V části první nazvané „Za károu Tylovou“ zachycuje velmi podrobně činnost chotýšanských ochotníků. V druhé části nazvané „Z různých dob a časů“ je zachycena historie a popis jednotlivých chotýšanských stavení a jejich majitelů, historie školy, kostela, chotýšanských spolků, tradice a další zajímavosti doprovázené mnoha fotografiemi. Tyto pamětní knihy psal pro svoje potěšení a na paměť budoucím. Co se tohoto díla týče, nebylo v Chotýšanech od té doby překonáno. Kromě své divadelní práce psal do různých novin a publikací. Byl dopisovatelem týdeníku Jiskra a publikoval ve Vlastivědném sborníku Podblanicka. Josef Šimek zemřel v Praze 16. června 1979.
Oldřich Holub - akademický malíř Oldřich Holub se narodil 5. července 1924 v Praze. Jako malíř - krajinář se stále vrací do jediného kraje, a tím je Podblanicko. Jeho zaujatost tímto krajem, jak jej nacházíme v jeho obrazech, je něčím víc než jen zvoleným tématem. Onen kraj pod Blaníkem, krajina z okolí Vlašimi, je současně i krajem jeho předků. Z Chotýšan na Vlašimsku pocházejí i předkové Oldřicha Holuba - rodina Syslových, kde se postaru říká také „u Koršů“. A on, jako rodilý Pražák z Hanspaulky v Dejvicích, si v šedesátých letech postavil chatu právě v Chotýšanech, odkud podniká výlety do nedalekého kraje. Absolvoval bývalou pražskou Ukrajinskou akademii výtvarných umění, kde studoval u prof. Kulce. V r. 1961 poprvé samostatně vystavoval v galerii Václava Špály a poté v různých pražských Z výstavy v galerii V. Kramáře v Praze - 1979 galeriích do roku 1990 ještě 7krát. Vystavoval také v Pardubicích (1966), ve Vídni (1967), v Benešově (1974) a několikrát ve Vlašimi. Jeho poslední výstava byla pořádána r. 1999 v Chotýšanech. Tato výstava pod názvem „Obrazy Podblanicka“ byla uskutečněna k autorovým 75. narozeninám. Za zmínku stojí i to, že mnoho vernisáží z předcházejících výstav zahajoval autorův přítel, herec Václav Voska. Ten si Chotýšany také oblíbil, o čemž svědčí to, že zde chatařil. Oldřich Holub se účastnil všech významných výstav pořádaných bývalým Svazem českých výtvarných umělců a ministerstvem kultury ČSR, kde získal řadu cen a čestných uznání. Jeho díla jsou zastoupena v majetku Galerie hlavního města Prahy, oblastních galerií ČR, ministerstva kultury ČR, kanceláře presidenta republiky a města Vídně. Dále jsou v soukromých sbírkách v zahraničí. V Japonsku se jeho obraz stal poutačem výstavy československého výtvarného umění v Matsumoto v Naganu, která se konala v r. 1991. V ateliéru na Hanspaulce - 1999
V roce 1999 byl akademický malíř O. Holub vybrán anglickou institucí International
Biographical Centre Cambridge England mezi dva tisíce významných vědeckých a uměleckých tvůrců 20. století a zařazen do 2. dílu této prestižní světové edice.
O. Holub – Hostinec Na Kopečku - 1999
O. Holub – Mše v Chotýšanech - 1999
Tradice – živé a zaniklé Boží Tělo Každý rok začátkem června se v Chotýšanech slavil svátek „Božího Těla” neboli „Oltářů“. Býval to velký svátek, který se v naší vesnici oslavoval zvláště v dřívějších letech s velkou parádou. Za rozbřesku svátečního dne ožila vesnice stavěním oltářů, které se od dávných dob stavěly na návsi vždy na stejném místě. První oltář byl postaven u vrat stavení A. Krále č.p. 31, (později u Granátů), druhý u zdi stavení Holejšovských č.p. 11, třetí u zdi stavení Toulových č.p. 8 a čtvrtý, poslední pak u domovních dveří statku u Škvorů č.p. 5. Asi před 30 lety se zde čtvrtý oltář přestal stavět, a zřizoval se u vrat domku Boží tělo – 50. léta pana řídícího učitele L. Fouse č.p. 56, později pak u sochy sv. Jana Nepomuckého. Domovní dveře či zdi stavení byly zdobeny březovými větvemi. Na oltářích byly umístěny obrazy svatých a na stole před oltářem, pokrytým bílým ubrusem v záplavě květů, pivoněk, muškátů a růží, stály svícny se svícemi. A přihlásil se ke slovu i zvon. Dopoledne po odbití deváté hodiny byla sloužena v kostele mše svatá. Po ní se řadil před kostelem malebný průvod. Školní mládež, družičky malé i větší s věnečky z pomněnek, jasmínu, mateřídoušky a jiných kvítků k „dotýkání“, nesoucí Boží tělo – 50. léta košíčky naplněné květinami. Za nimi šel farář pod nebesy, která nesli vždy čtyři přední občané, pak kostelník s ministranty, zpěváci a muzikanti, hasiči ve vycházkových uniformách a na konec dlouhá řada
mužů a žen, mladých i starých. Bývalo to vždy něco překrásného, hudba nadšeně vyhrávala, ministranti zvonili o překot a vůně kadidla a sypaného kvítí po cestě byla vždy vznešeným rámcem prosby u oltářů: “Od neúrody a všeliké bídy od moru a války osvoboď nás, Pane”! 1) Slavnost „Božího těla” v Chotýšanech s průvodem obcí se konala naposledy koncem padesátých let. Pak byla jako jiné církevní slavnosti úředně zakázána. Konala se pak jen v užším rámci v kostele. Od samého začátku svého založení v roce 1897 se účastnili slavnosti „Božího Těla” v Chotýšanech i členové místního hasičského sboru ve vycházkových uniformách. V dřívějších letech přicházeli i hasiči z Takonína, Městečka a Bořeňovic. Také hudba při průvodu vždy vyhrávala. Rok 1968 otevřel československému lidu prostor pro vytváření změn. V rámci obrodných snah v polednovém období byly uvolněny mnohé zábrany a vnucené Masopust – 70. léta zákazy. Díky tomuto uvolnění u nás byla po několika letech slavnost „Božího těla“. V neděli 16. června r. 1968 o 15. hodině byl uspořádán průvod z kostela po návsi a u oltářů, připravených na obvyklých místech byla konána pobožnost. Hudbu obstaral sám pan děkan P. Václav Velíšek. O rok později byly všechny veřejné církevní slavnosti opět zakázány. Až 17. června 1990 byla „Božího Těla” opět pořádána. Za velké účasti družiček, hasičů ve stejnokrojích a místních občanů se konal průvod po vesnici k čtyřem tradičním oltářům, kde se odbývaly krátké pobožnosti, které vykonal místní farář František Štětina. Průvod doprovázela hudba Járy Sysla. Tento významný církevní svátek se v Chotýšanech slaví pravidelně dodnes.
Posvícení V neděli po sv. Havlu se v druhé polovině října slavilo „Havelské posvícení“. Bývala to veliká událost, na kterou se všichni vždy těšili. Posvícení se drželo vždy několik dnů, hosté se sjížděli již v sobotu a rozcházeli se až v pondělí, v úterý.
1)
Šimek, J.: Památník naší vesnice, díl II., str. 32
Masopust - 1965
V neděli byly vždy dvě mše. Jedna ranní, druhá slavná, zpívaná. Večer se v hostinci „Na Kopečku“ konala posvícenská taneční zábava. V pondělí ráno „o pěkné hodince“ se zase již tančilo v hospodě „Na Staré“. Druhou neděli se odbývalo tzv. „mladé posvícení“. Se starým posvícením bylo vždy spojeno rozdávání „hnětynek“ (drobné cukroví). Chlapci dostávali od děvčat, s kterými v neděli nejvíce tančili, o pěkné hodince talíř hnětynek. Dnes se sice posvícení v leckteré domácnosti ještě „drží“, i v hospodě „Na Kopečku“ bývá posvícenská zábava, ale kouzlo minulých let se už zřejmě nevrátí.
Tři králové Před svátkem Tří králů chodily děti v přestrojení za tři krále a zpívaly píseň „My tři králové...“ a psaly na dveře svěcenou křídou K + M + B a letopočet. V Chotýšanech se po velmi dlouhé době, snad po 30-40 letech objevili tři králové znovu. Byly to děti z místní školy, které, doufejme, tuto tradici obnovily již natrvalo.
Masopust Masopust patřil, tak jako jinde, k důležitým obdobím roku a trval od Tři králové v pojetí žáků základní školy - 1999 Tří králů do Popeleční středy. Byla to doba bálů, věnečků a plesů, na které se všichni už předem těšili. Tradicí byly i veselky, které se v dřívějších dobách slavily právě o masopustu. Vyvrcholením byly poslední tři dny, od neděle do úterka. Tehdy bylo v celé vesnici živo a veselo. O masopustním úterý chodily po vsi „maškary“ s muzikou, v dřívějších dobách chodil masopustní průvod i do Městečka, k Toulovům na Smikov a na Pařezí. Muzika hrála před každým stavením, zvláště tam kde byla děvčata na vdávání. Mnohde dostali mísu masopustních koblih i nějakou tu korunku. Po průvodu se všichni sešli v hospodě „Na Staré“. „Do let po první světové válce, než se pro taneční a podobné zábavy začalo vybírat předem stanovené vstupné, postavila chasa večer, když se všichni sešli v hospodě doprostřed šenkovny stůl a na něm dva talíře. Hudba hrála a chasníci chodili pro děvčata a brali je k tanci. Ale každá musela předem něco zaplatit, jakousi celoroční daň na muziku. Obvykle to býval lesklý zlatník, který každá tanečnice okázale hodila na talíř, Masopust – 70. léta až pěkně zazvonil. Někdy
to byla ovšem také jen koruna. A tak tedy co se o těchto maškarách vybralo a čím večer v hospodě přispěla děvčata, za to se koupilo pivo a zbytek se dal 2) muzikantům.“ Maškar v průvodu bývalo několik, představovaly různé komické figury, byl mezi nimi i medvěd, který byl obalený hrachovinou, bručel a nemotorně tancoval. S maškarami dovádělo vždy mnoho dětí, ale i dospělí si při tom přišli na své. V těch bláznivých masopustních dnech si zatancoval každý a zvláště hospodáři se museli činit, aby měli dlouhý oves.
Procesí na Hrádek - 1951
Dříve chodívaly maškary jen o masopustním úterý, po obnovení této tradice v šedesátých letech, zásluhou mládeže, se konaly vždy v sobotu před masopustní nedělí. Bylo to oživení společenského života v naší obci. Bohužel tato obnovená tradice zanikla v roce 1973, kdy se tento „masopustní rej“ konal naposledy.
Procesí na Hrádek
Procesí na Hrádek - 1959
Již od minulého století se chotýšanští osadníci každoročně vždy druhou neděli v červenci vypravovali spolu s lidmi z okolních vesnic s procesím na Hrádek. Pro celou farnost to bývala veliká událost, na kterou se těšili mladí i staří. Tyto „Hrádecké poutě“ začínaly svátkem sv. Petra a Pavla, vždy po deset neděl za sebou a bývaly dostaveníčkem všech věřících z celého kraje. Většina těchto procesí procházela i Chotýšany. Z Chotýšan šlo procesí na Hrádek naposledy v roce 1959, pak byla procesí úředně zakázána.
Procesí provázely pravidelně kapely. A do roku 1944 to bývala „Chotýšanská“ kapela, později pak hudebníci z Popovic nebo z Divišova a několik posledních let dechová hudba JZD Takonín.
2)
Šimek, J.: Památník naší vesnice, II. díl, str. 95
Obecní knihovna V naší obci bylo několik veřejných knihoven. Knihovna na faře byla nejstarší knihovnou obce. Byla založena v roce 1898 farářem P. Václavem Dvořákem jako majetek „Svatojosefského“ spolku a obsahovala 426 svazků. Dále zde byla školní knihovna, ze které se knihy půjčovaly výhradně školním dětem. Mimo těchto dvou knihoven Knihovna v nových prostorách v budově obecního úřadu - 1999 byla po první válce založena obecní knihovna a v roce 1925 knihovna Čtenářsko-ochotnické Jednoty. Všechny tyto knihovny se těšily značnému zájmu čtenářů a knihy byly hojně půjčovány. Vedle těchto veřejných knihoven zde bylo i několik soukromých knihoven. Velkou knihovnu měl zdejší učitel Emanuel Remta a bývalý obecní starosta Jan Sysel z č.p. 5. I knihy z těchto knihoven se často půjčovaly. Knihovníkem obecní knihovny se při jejím založení stal Karel Novák z č.p. 45. Každý rok byla z obecního rozpočtu věnována určitá částka na zakoupení knih, takže během několika let obsahovala obecní knihovna velký počet knih. V době německé okupace dostali všichni knihovníci Nové počítačové vybavení s novou elektronickou evidencí knih - 1999 příkaz, aby byly ze všech veřejných knihoven odstraněny „závadné knihy“, díla některých českých i cizích autorů. I z obecní knihovny musely být tyto knihy odstraněny. Tím se mnoho knih ztratilo, protože se zpět už nevrátily. Jen v ochotnické knihovně se podařilo takové knihy zachránit. Tehdejší předseda spolku Václav Kadeřábek předvídal podobné nařízení a ohlásil příslušnému úřadu, že knihovna je zapečetěna a knihy se nepůjčují.
Začátkem roku 1946 se všeobecně uvažovalo o sloučení všech veřejných knihoven v obcích do jedné knihovny. I u nás se uvažovalo o spojení obecní, ochotnické a farské knihovny v knihovnu jednu. Obecní knihovna značně trpěla tím, že neměla vhodné prostory. Až v roce 1947, kdy se vyprázdnila usedlost č.p. 9, byla v ní místnost upravena pro knihovnu. Sem přenesl knihovník Antonín Šmídek, který byl obecním knihovníkem od roku 1947, knihy a celou knihovnu uvedl do náležitého pořádku. V tomto roce byla také sjednána dohoda s místními ochotníky, že předají knihy ze své knihovny do knihovny obecní. Tím se obecní knihovna rozrostla o několik desítek knih. Dosavadní knihovník ČOJ Josef Zrno byl zároveň jmenován pomocníkem obecního knihovníka Antonína Šmídka. Když byl v roce 1948 zabrán místní velkostatek pro účely obce a některé z místností byly určeny pro potřeby MNV, byla jedna z těchto místností upravena pro obecní knihovnu, která sem byla přestěhována z č.p. 9. V této době byla také zabavena knihovna na faře. Až do prosince 1959 byla obecní knihovna umístěna v dolních místnostech bývalé zámecké budovy. Březen – měsíc Internetu – rok 2000 V této době prodělala obecní knihovna hodně změn, hlavně po stránce vedení knihovny. Když tehdejší knihovník Antonín Šmídek nastoupil místo obecního tajemníka, převzal knihovnickou funkci Josef Zrno. Dalším knihovníkem byl Miloslav Jelínek. Po něm ji převzal Miloslav Melichar, dále pak Ludmila Baumanová. V prosinci 1959 byly potom všechny knihy přemístěny do nově upravené úřadovny MNV v č.p. 54. Funkce knihovníka byla svěřena Janu Štěpánkovi z Pařezí. Tuto funkci zastával ještě v roce 1971, potom byla knihovna několik let zavřená. Koncem roku 1960 obsahovala knihovna na 500 svazků. Dalšími knihovníky v 70. - 90. letech byli: Marie Matoušková z č.p. 31, Jana Klecová, Jitka Machotová, Jana Juklová, Petr Sysel, Šárka Pěkná. Od roku 1992 - 1999 vedl knihovnu Jiří Matoušek. V současné době je knihovnicí Miroslava Pičmanová. V roce 1999 byla knihovna v Chotýšanech přestěhována do nově zrekonstruované administrativní budovy obecního úřadu. Nejenže se nyní nachází v pěkném prostředí, ale zásluhou OÚ Chotýšany je technicky vybavena. Do knihovny byl zakoupen počítač. Občané si nyní mohou vyzkoušet práci na počítači a také „zaserfovat“ na Internetu, který je od listopadu 1999 zapojen a je přístupný veřejnosti. Další příjemná služba na čtenáře teprve čeká, v blízké budoucnosti budou moci pomocí počítače vyhledávat informace o knižním fondu knihovny.
Pošta Již ve dvacátých letech byla některými občany v naší obci, v čele s tehdejším nájemcem velkostatku ing. Bohoušem Svobodou, vyvíjena snaha o zřízení poštovního úřadu. Bohužel se to nepodařilo. Ovlivnil to nejen nezájem a neporozumění ostatních občanů, ale do jednání zasáhl začátek války a z jednání tak úplně sešlo. Od té doby se tyto pokusy několikrát opakovaly, ale až v roce 1957 došlo k uskutečnění těchto snah. Dne 1. července 1957 byl v obci otevřen poštovní úřad. Do jeho doručovacího obvodu patřily tyto obce a osady: Chotýšany, Křemení, Pařezí, Městečko, Lhota Veselka a Takonín. Doručovatelem, neboli postaru listonošem, se stal Miloslav Cvrček, který se sem přistěhoval z Roudného, okres Vlašim. Než byl ustanoven definitivní přednosta, jímž se stal Antonín Kliment z Mnichova Týnce, okres Louny, zastupoval zpočátku přednostu Jan Šindelář z Domašína. Protože pan Kliment zemřel, byl do Chotýšan dosazen v květnu 1961 nový pošmistr Josef Wintr z Prahy. Působil zde do roku 1971, kdy jeho funkci pošmistra převzala Anežka Slaninová z Městečka a působila zde do r. 1977. Po ní nastoupila Marie Syslová z Chotýšan č.p. 24, ale pracovala na poště pouze 3 roky. Od května r. 1980 poštovní úřad přebírá Eva Syslová z č.p. 74. Od jejího odchodu do důchodu v r. 1999 úřad zastává Eva Babková.
Kampelička Až do roku 1932 visela po levé straně domovních dveří na zdi Škvorova statku v Chotýšanech č.p. 5 dřevěná, černě natřená skřínka, opatřená zpředu drátěnou sítí. Na hořejším okraji byla bílou barvou napsána výše uvedená slova, oznamující zároveň, že v domě bydlí a úřaduje pokladník tohoto spolku Josef Sysel. Všeobecně se tvrdilo, že kampeličky byly zemědělskými záložnami, že je tvořili zemědělci a že jejich zakládání tvoří základ zemědělského družstevnictví. Skutečností však je, že kampeličky u nás začaly vznikat teprve v roce 1890, kdy již byly vybudovány peněžní podniky, sloužící různým úsekům tehdejšího hospodářství a mezi jiným i zemědělcům. Byly to spořitelny a občanské Kampelička v roce 1933, v současnosti zde sídlí obecní úřad. záložny, hypoteční banka a okresní hospodářské záložny, působící od roku 1882, na Moravě již od roku 1864. Na venkově vznikaly záložny od roku 1861. Také hospodářská úvěrní banka poskytovala zemědělský úvěr, většinou jen velkostatkářům a velkým sedlákům. Ale drobní hospodáři - chalupníci neboli domkáři, kteří neměli tolik hotovosti ke koupi pozemků, odprodávaných od usedlostí, potřebovali úvěr, který v záložně nedostali tak snadno. Stejně jako mladí rolníci a absolventi hospodářských škol, kteří chtěli modernizovat a nově si zařídit hospodářství. Protože byla-li první a druhá hypotéka na usedlosti zaknihována, mohl si rolník další částku vypůjčit jen velmi těžko a za podmínek velmi těžkých. V podobné situaci byli také venkovští řemeslníci. U této skupiny obyvatelstva byla snaha získat peníze rychle, bez
velkých nákladů a tíživých podmínek. Na druhé straně zde byly mezi obyvatelstvem sice malé částky, ale v souhrnu šlo o značný nevyužitý kapitál. Proto byla snaha, aby i ve větších venkovských obcích vznikaly tzv. „Raiffeisenky“ podobně jako v Německu a Rakousku. A tak i v Chotýšanech byla založena kampelička, neboli, jak se tehdy říkalo „Raiffeisenka“ pod názvem „Spořitelní a záložní spolek pro Chotýšany a okolí“. První schůze představenstva nového spolku se konala 28. října 1900. Starostou spolku byl zvolen dosavadní obecní starosta Josef Sysel č.p. 6, pokladníkem a zároveň stálým zapisovatelem se stal Josef Sysel č.p. 5. Do spolku se přihlásilo celkem 24 členů. Obvod působnosti kampeličky tvořily obec Chotýšany, Městečko, Takonín, Jemniště, Bořeňovice a osady Pařezí, Onšovice a Křemení. Na výroční valné hromadě konané 14. června 1925 podal tehdejší starosta spolku řídící učitel Emanuel Remta podrobnou zprávu o činnosti Spořitelního a záložního spolku v Chotýšanech a připomněl 25. výročí jeho trvání. Vzpomněl i prvního starosty a zakladatele spolku Josefa Sysla z č.p. 6, který se bohužel tohoto jubilea nedočkal, zemřel v roce 1924. Spolek vykazoval v poměrně krátké době dobrých hospodářských výsledků, takže si mohl brzy zakoupit z vlastních prostředků čistič zrní „triedr“ a luční brány k společnému užívání členů spolku. V květnu 1932 Josef Sysel rezignoval na svou funkci. Shodou různých okolností a vlivem nepříznivých hospodářských poměrů byl nucen veškeré nemovitosti prodat, aby mohl splatit půjčky spořitelního spolku. Rezignace Josefa Sysla byla přijata a jeho nástupcem byl zvolen mladý občan Jaroslav Kuthan z č.p. 53. Ten samý rok se kampelička z č.p. 5 stěhovala do menší pronajaté místnosti u Antonína Krále v č.p. 31. Na schůzi představenstva a dozorčí rady konané 28. listopadu v roce 1933 bylo rozhodnuto a schváleno, že se uskuteční koupě vlastního domku pro kampeličku. Jednalo se o domek č.p. 54 po vdově Antonii Kačmáčkové, který vlastnili manželé Josef a Marie Šimonovi. Domek byl od nich koupen a po menších úpravách se zde ještě ten rok začalo úřadovat. Domovníkem byl ustanoven Otakar Procházka, zedník, který dostal k obývání jednu místnost. Další dvě místnosti byly pronajaty četnické stanici. V roce 1936 byla zakoupena pro kampeličku pancéřová pokladna. V roce 1937 byla provedena značným nákladem nástavba domku. Po květnových událostech 1945 a po osvobození naší vlasti od německých okupantů proběhly i v kampeličce změny spojené s obnovou našeho hospodářského i politického života. Bylo to především jmenování národního správce, byl jím pověřen dosavadní pokladník Jaroslav Kuthan. V zásadě všichni s tímto návrhem souhlasili, nesouhlas s tím však projevil MNV včele s tehdejším předsedou, který podal k ONV ve Vlašimi odvolání zároveň s protinávrhem, aby národním správcem kampeličky byl jmenován místní vikář P. František Kopecký. ONV návrhu bez přezkoumání důvodů vyhověl. Byl z toho značný rozruch nejen v Chotýšanech, ale i v celém okolí. Nově zvolený národní správce kampeličky ve své funkci dlouho nepobyl. Dodatečným šetřením ONV, na zásah starého představenstva kampeličky, bylo zjištěno, že návrh na jmenování vikáře P. Františka Kopeckého národním správcem kampeličky učinil MNV bez dohody s představenstvem spolku, které bylo jediné kompetentní k podání takového návrhu. Proto ONV zprostil vikáře P. Františka Kopeckého zmíněné funkce. O všech těchto záležitostech bylo pojednáno na schůzi představenstva a dozorčí rady, která se konala 19. září 1945. Za souhlasu všech přítomných byl opět navržen Jaroslav Kuthan, který se po potvrzení ONV této funkce ujal a v pořádku jí zastával. Funkci správce zdejší kampeličky také obětavě zastával bývalý četnický strážmistr Karel Teska, který později zastával také funkci pokladníka.
V roce 1953 kampeličku převzala Státní spořitelna ve Vlašimi a pro svou filiálku v Chotýšanech jmenovala do funkce účetního a pokladníka dosavadní výše uvedené pracovníky, kteří zde pracovali až do roku 1957, kdy Státní spořitelna chotýšanskou filiálku zrušila.
Četnická stanice Četnická stanice v Chotýšanech byla založena v roce 1920. Nejprve byla umístěna v domku č.p. 56, později ve dvoře v místnostech družstevního lihovaru. Pak byla přemístěna do dvou místností v budově kampeličky. Prvním velitelem této četnické stanice byl vrchní strážmistr František Novák. Mimo něho zde ještě byli strážmistr Karel Teska a závodčí Ladislav Petrů. Vrchní strážmistr Novák zde působil do roku 1924, po něm byl velitelem stanice vrchní strážmistr Ladislav Gaudl, a to do roku 1927. Od roku 1927 do roku 1932 zde byl jako velitel stanice vrchní strážmistr Jan Vávrů. Pak zde sloužil vrchní strážmistr Václav Padrta, a to do roku 1939, kdy byl jako bývalý ruský legionář dán do výslužby. Od roku 1939 zde působil vrchní strážmistr Josef Moravec, a to až do roku 1945. Po něm byl velitelem stanice až do roku 1947 vrchní strážmistr Josef Nový z Benešova. Poté byl stanici zmenšen region a službu na stanici odbýval jeden nebo nejvýše dva příslušníci SNB. Spolu s vrchním strážmistrem zde bývali vždycky ještě dva nebo tři četničtí strážmistři, takže zdejší četnická stanice byla personálně dobře zajištěna. Místní stanice SNB byla nařízením příslušných úřadů v červnu 1950 zrušena a přemístěna do Vlašimi. Na intervenci MNV o zachování stanice nebyl brán zřetel. Plných třicet let plnila tato stanice svou funkci ku prospěchu občanů obce i celého okolí.
Úprava silnice v obci – rok 1960
Živnosti, řemesla a obchody v minulosti V naší obci bylo odjakživa několik řemeslných živností. Za nejstarší ze všech můžeme považovat živnost kovářskou, která je v držení rodu Juklů více než dvě stě let. K další nejstarší živnosti patří pohostinství. První hospodou v obci byla hospoda „Na Staré“. Začátkem 19. století byla postavena druhá hospoda „Na Nové“ neboli „Na Chotýšce“, v 80. letech minulého století byl zřízen hostinec „Na Kopečku“. Dále pak krejčovství, protože už od dávných dob se každým rokem vypravilo několik mladých, sotva škole odrostlých, chlapců do světa vyučit se tomuto řemeslu. Až do první světové války byla
Kovárna u Juklů - 1948
jejich cílem Vídeň, kde měli již své vybrané mistry, u kterých se učili. Někteří po krejčovství Karel Paleček a Antonín Matoušek z č.p. 46 (oba se vyučili ve Vídni). Dámské krejčovině byla vyučena Božena Syslová z č.p. 57, která se později osamostatnila a zařídila si vlastní živnost. I obuvnictví patřilo mezi velmi rozšířené živnosti, ale po druhé světové válce prakticky zaniklo. Obuvnickou živnost provozoval před první světovou válkou Josef Kůstka, později Václav Janouš a Josef Mareš (byl vyučen ve Vídni). Velmi dobrým obuvníkem byl také Filip Jelínek z č.p. 47, ten však své řemeslo hodně zanedbával. Obuvníkem byl vyučen i syn Josefa Kůstky Josef, který si však našel raději jiné zaměstnání, a dále byl vyučen i Jan Kučera z č. p 48. Kolářství u nás začal provozovat v roce 1907 Antonín Škvor, rodák z Poříčí nad Sázavou. U něj se vyučili i jeho synové Karel a Josef. Před první světovou válkou, a až téměř do druhé světové války, zde
U chotýšanského kováře Josefa Jukla v roce 1948
Hostinec „Na Chotýšce“
byla také živnost truhlářská, kterou provozoval Antonín Fulín. Asi ve stejné době jako truhlářství zde bylo zřízeno Antonínem Setničkou i pekařství. Ten provozoval pekařství až do první světové války, kdy narukoval a už se nevrátil. Po válce se pekařství ujal jeho nevlastní syn, Josef Petr, který pekl chleba i housky. Těsně před první světovou válkou začal provozovat Matěj Řezníček v hostinci „Na Kopečku“ Hostinec „Na Staré“ za Šalamouna Popovského v roce 1920 řeznictví. Z války se však rovněž nevrátil, po letech řeznictví obnovil jeho syn Jaroslav, který byl vyučen také uzenářem. Mimo něj řeznictví provozoval také Emanuel Kačmáček. Nejdříve „Na Chotýšce”, později zakoupil dům č.p. 54, kde v této živnosti pokračoval až do r. 1911, kdy tragicky zahynul. Několik občanů bylo vyučeno také zednickému řemeslu, které dodnes patří k nejrozšířenějšímu řemeslu v naší obci. Pokrývačské řemeslo provozoval v dřívější době Alois Říha z Křemení č.p. 5, po něm ho převzal jeho syn Jaroslav a dodnes pokrývačství provozuje jeho vnuk Jaroslav . V osadě Křemení vyráběl Josef Plaček z č.p. 9 špánky1). Dále v obci několik jednotlivců vyrábělo dřevěné pantofle, hospodářské koše a různé košíky. V šedesátých letech minulého století se přistěhoval do naší obce žid Jakub Frisch, který v domě č.p. 50 zařídil jakýsi druh obchodu. Z počátku prodával jen kořalku, kterou sám pálil, ale v krátké době začal prodávat i jiné drobné věci, takže je možné říci, že šlo o první obchod v naší obci. Mimo Frische podobně obchodoval jiný žid Abrahám Fišer, který bydlel v té době v podnájmu v nádvorním dvorku hospody „Na Staré“, dnes č.p. 61. V roce 1869 koupil Abrahám Fišer statek č.p. 9 a zařídil si v něm obchod, který později převzal jeho syn Leopold. Ten obchod značně rozšířil a bylo v něm možné dostat vše, co venkovský člověk pro domácnost i hospodářství potřeboval. V 90. letech minulého století se přistěhoval do Chotýšan další žid Šalamoun Popovský,
1)
Před obchodem v hostinci „Na Staré“ č.p. 3 - 1938
Šlo o podložky používané dříve k podložení jednoduchých tašek na střeše kvůli utěsnění.
který si v hospodě „Na Staré“ mimo hostinství zřídil i menší smíšený obchod, ve kterém prodával i chléb, který dvakrát týdně vlastnoručně pekl.
Před Fišerovým obchodem v č.p. 9 - 1939
Po smrti Šalamouna Popovského prodali jeho dědici hospodu i s obchodem Janu Matouškovi ze Zvěstova, který se do naší obce přistěhoval v roce 1925 a provozoval zde řeznictví a hostinství. Jeho manželka Marie vedla smíšený obchod až do první světové války, kdy se ho vzdala. V té době (v roce 1942) byl také zrušen obchod u Fišerů. Mezitím si místní pekař Josef Petr zavedl menší krupařství, které postupem času (po zrušení obou zmíněných obchodů) rozšířil na smíšený obchod. V těchto letech to byl jediný obchod v naší obci, který pak Josef Petr předal vlašimské Jednotě. Sám zůstal v obchodě jako vedoucí. Obchod se však ani zdaleka nevyrovnal bývalému Fišerovu obchodu. V roce 1952 Jednota prodejnu u Petra zrušila a nově ji zřídila v č.p. 9 v bývalém krámě L. Fišera. Vedoucí prodejny, která byla vybavena zbožím široké potřeby, se stala M. Bolenová. Posledním vedoucím prodejny v č.p. 9 byl Miloslav Zrno. Poté byla přemístěna do nové budovy „Na Obci“ vybudované v akci
„Z“ v roce 1964.
Pekařství v č.p. 50 v roce 1949
Lihovar Družstevní lihovar v Chotýšanech býval třetím největším lihovarem na benešovském okrese. Přestavěl jej roku 1874 ze starého pivovaru žid Moritz Sternschuss, který koupil chotýšanské panství (dvory Chotýšany, Bílkovice a Kojetice) od Bedřicha hraběte Bellegarde, který vlastnil chotýšanské panství pouze dvě léta a koupil je od hraběte Josefa Františka Vratislava z Mitrovic. Když roku 1884 koupil chotýšanské panství Zdeněk ze Šternberka, pronajal jej Karlu Sternschussovi, synovi zakladatele chotýšanského lihovaru. Roku 1886 vyhořel dvůr Kojetice a Šternberkové jej už nestavěli. Pozemky, které k němu patřily, připojili přímo ke dvoru v Chotýšanech. Dalším nájemcem židovského původu se stal Ferdinand Frankenstein. Hospodařil zde 12 let. Od roku 1902 do roku 1914 a po něm si Lihovar v 30. letech najal dvůr v Chotýšanech ing. Bohuslav Svoboda. Zároveň si k němu pronajal dvůr v Bořeňovicích, ale bez Bílkovic. Za jeho působení, v letech 1914-1921, se v chotýšanském lihovaru zpracovávaly suroviny ze dvorů v Chotýšanech a v Bořeňovicích. Po něm si pronajal chotýšanský dvůr Josef Seibert. V té době pracoval lihovar už pouze pro dvůr v Chotýšanech. Když roku 1924 parcelovali na základě pozemkové reformy chotýšanský dvůr, který obsahoval 160 hektarů výměry, rozdělili polovinu drobným zemědělcům a z druhé poloviny byl utvořen zbytkový statek, který koupil roku 1930 od Státního pozemkového úřadu ing. Adolf Korbel z Prahy. V té době byl soukromý lihovar v Chotýšanech přeměněn na družstevní. Předsedou „Družstevního lihovaru pro Chotýšany a okolí“, byl od počátku J. Olt, mlynář z Bílkovic. Prvních členů družstva bylo 333 a potom 47 s 908 podíly1), a to z třinácti vesnic (z Chotýšan, Takonína, Bílkovic, Radošovic, Onšovic, Městečka, ze Lhotky, z Jemniště, Dobříčkova, Jezera, Věřic, Bořeňovic a Býkovic). Až do roku 1896 měli v chotýšanském lihovaru velmi nedokonalé stroje. Pohonnou sílu obstarávali žentourem, v němž chodily dva páry volů. Větší oprava strojů a celého lihovaru proběhla v letech 1896, 1904, 1918 a po roce 1930. Roku 1918 byl zvýšen komín lihovaru. V posledních letech zřídili v délce 1 km vodovod, přivádějící vodu z rybníka „Trubák“ až na nádvoří dvora, k lihovaru. Chotýšanský lihovar měl 906 ha uznané plochy, a tím také vysoké výrobní oprávnění. V první družstevní kampani 1930-1931 se zpracovalo 4.900 q brambor, 127 q ječmene a vyrobilo se 470 hl lihu, v kampani 1931-1932 se zpracovalo 8.577 q brambor, 203 q ječmene a z toho se vyrobilo
1)
Vaněček, E.: Lihovarský průmysl na Benešovsku, Pod Blaníkem č. 13; 1933-1934, str. 147
777 hl lihu a v kampani 19321933 se zpracovalo 9.967 q brambor, 247 q ječmene a vyrobilo se 1.065 hl lihu. V té době byl lihovarníkem družstevního lihovaru Martin Kolář2). Po druhé světové válce došlo nejen k rozšíření a lepšímu vybavení vnitřního zařízení, ale lihovar doznal podstatné změny i zvenku. Byly rozšířeny výrobní místnosti a přistavěna nová část při jižní straně. V této nové přístavbě byl vybudován v prvním patře vyhovující byt pro správce tohoto lihovaru. V přízemí byla zřízena kancelář lihovaru. Po roce 1950 přešel pod Nová budova lihovaru v 50. letech národní správu Zemědělského družstevního lihovaru v Chotýšanech. V pozdější době lihovar převzal podnik Zemědělské zásobování a nákup se sídlem v Benešově, který zde zřídil sušárnu brambor a mléka. Jeho novým vedoucím se stal pan Drahorád z Pavlovic. Tuto funkci převzal po bývalém správci Martinu Kolářovi, který odešel do důchodu. V 70. letech tuto funkci zastával Václav Kuthan. Koncem 80. let byl ukončen provoz sušárny a ZZN Benešov objekt využívalo k jiným účelům. Po roce 1993 byl celý objekt navrácen v restituci potomkům rodiny Langhammerových. V roce 1999 ho jako součást nemovitostí zakoupila firma FARM Chotýšany s. r. o.
Žně v 50. letech
2)
Vaněček, E.: Lihovarský průmysl na Benešovsku, Pod Blaníkem č. 13; 1933-1934, str. 148
JZD a STS V 50. letech probíhala na vlašimském okrese horečná agitace pro zakládání JZD. Protože socializace zde nepostupovala dosti rychle, vypracovala rada ONV v roce 1951 plán na zakládání JZD a bylo stanoveno současně i pořadí obcí, kde měl být nábor do JZD prováděn. Mezi první obce byly zařazeny i Chotýšany, a to proto, že zde zůstaly hospodářské budovy z bývalého velkostatku, čímž by se založení JZD usnadnilo. V úterý 17. dubna 1951 svolal předseda MNV místní rolníky a projednal s nimi otázku založení JZD. Zároveň připomenul, že ze strany ONV bylo již několikráte poukazováno na naši obec a zdůrazňována nutnost a důležitost založení JZD. Naši zemědělci se však nenechali tak snadno přemluvit. Nakonec se práce agitátorů setkala První společné žně JZD Chotýšany v roce 1953 s výsledkem. Dne 23. září 1952 byla svolána veřejná schůze všech občanů do hostince „U Matoušků“ a tam za přítomnosti zástupců z ONV bylo v Chotýšanech založeno jednotné zemědělské družstvo II. typu. Do JZD II. typu se přihlásili všichni zemědělci z Chotýšan, Křemení a Pařezí. Předsedou družstva byl zvolen Josef Zrno, dosavadní hospodář z č.p. 7. Tím dnem skončilo samostatné hospodaření na rozdrobených polích a políčkách chotýšanského katastru a nastávalo období nové, společné, intenzivnější práce v JZD. Při založení JZD využilo metody kolektivního hospodaření, zavedla se hluboká orba, křížová setba, začalo se pracovat ve skupinách. Bylo provedeno společné ustájení hovězího i vepřového dobytka a koní. Žně v Chotýšanech – srpen 1949 V letech 1952-1953 předal místní národní výbor zdejší třešňové aleje a některé z rybníků pod správu JZD. Od 1. ledna 1953 vstoupilo JZD do III. typu. Tím
převzalo zodpovědnost za plnění předepsaných dodávek. V témže roce si družstvo vybudovalo vlastní drůbežárnu, byly zceleny pozemky všude, kde to poloha pozemků dovolila. Roku 1954 byly JZD přiděleny místnosti pro vybudování kanceláře v bývalém špýcharu a v roce 1957 družstvo zabralo další budovy bývalého velkostatku a to: stáje, stodoly, ovčín,
Žně v 50. letech
špýchar a ovocný sad o rozloze 2 ha. V červenci 1956 začalo stavět „Na štěpnici“ nový kravín pro ustájení 70 krav. Socializace zemědělské půdy byla dokončena v září 1959. V r. 1960 byla sloučena družstva Chotýšan, Městečka, Takonína a Bílkovic a vzniklo tak JZD „Obránců míru“, které mělo výměru 948 ha a 4 výrobní skupiny s celkem 248 členy. Předsedou tohoto družstva se stal Josef Konrád. Počínaje 1. lednem 1977 bylo JZD „Obránců míru“ sloučeno s JZD „Jiskra Skalice“. Toto sloučené družstvo přijalo název JZD „Jiskra Struhařov“. Tento název byl používán až do 90. let, kdy bylo družstvo přejmenováno na „Zemědělské družstvo Struhařov“ a později na DZS Struhařov.
Velmi vydatnou pomoc našemu JZD poskytovala strojní a traktorová stanice. Příslušné budovy byly postaveny v roce 1956 u státní silnice. Pozemky, na kterých byly budovy STS postaveny, patří do katastru obce Městečko.
Rychtáři a starostové Prvním rychtářem uváděným v dochovaných záznamech z 18. století byl Martin Vytlačil, který byl v tomto úřadě asi 40 let. Po něm se stal rychtářem jeho syn Matěj Jiří Vytlačil. Podle zápisů ve starých pozemkových knihách, které byly vedeny panským hospodářským úřadem na chotýšanském zámku, byli v letech 1800 – 1848 vrchností jmenováni do úřadu rychtáře tito obyvatelé: František Mašek Vojtěch Mikulášek František Mašek Jan Hronek Matěj Hronek
1800 - 1806 1806 1806 - 1807 1807 - 1823 1823 - 1848
Až od roku 1848, kdy byla zrušena robota, si rychtáře volili ze svého středu sami občané. Prvním takto zvoleným starostou byl Vojtěch Vacek z č.p. 31, který tento úřad zastával až do roku 1860. V letech 1860 – 1867 byl zvolen starostou Filip Buzek, který zároveň spravoval obec Městečko. V letech 1867 – 1873 byl za starostu zvolen nový usedlík Jan Blažek, rolník z č.p. 13. Ten byl také starostou Chotýšan i Městečka. V roce 1873 byl zvolen starostou obou těchto obcí opět Filip Buzek z č.p. 11. Obec Městečko však obdržela v roce 1876 povolení volit si starostu ze svých řad samostatně. Dne 31. prosince 1876 byla provedena nová volba, v níž byl za Chotýšany zvolen opět Filip Buzek a za Městečko Jan Vojta. Okresní hejtmanství však chotýšanskou volbu zrušilo a nařídilo, aby 14. července 1877 proběhly nové volby, v nichž byl zvolen starostou dosavadní první radní Jan Sysel z č.p. 5. Svůj úřad zastával velmi dobře až do roku 1896. Byl to rozumný a pokrokový člověk. Měl na svou dobu velký počet knih a kalendářů, které rád půjčoval sousedům ke čtení1). V letech 1896 – 1919 působil jako starosta Josef Sysel, který byl zvláště v období první světové války občanům dobrým rádcem. V letech 1919 - 1928 byl zvolen starostou Josef Šimek, rolník z č.p. 4. Doba politických a hospodářských změn nebyla jednoduchá. Pod vlivem tehdejší strany „lidové“ byl v obecních volbách v roce 1928 zvolen starostou rolník Josef Toula z č.p. 8. Jako starosta obce si počínal velmi dobře. Zejména v období II. světové války v době německého protektorátu, kdy starostenská funkce nebyla příliš záviděníhodná. Po válce v květnu 1945 byl obecní úřad zrušen a vznikl místní národní výbor, v jehož čele se vystřídali tito předsedové: Zbyněk Theissig Josef Šilha Josef Jukl František Starosta Josef Jukl Miloslav Matoušek ing. Karel Sysel František Starosta Miroslav Budka Jiří Granát
1)
1945 1945 - 1950 1950 - 1957 1957 - 1964 1964 - 1973 1973 - 1977 1977 - 1981 1981 - 1990 1990 - 1995 1995 - současný starosta obce
Sám působil jako písmák, mnohé údaje z jeho poznámek jsou použity v této knize.
Tvář dnešní obce (1990-2000) Rok 1989 přinesl i do naší vesnice převratné změny. Lidé se znovu aktivně začali zajímat o politické dění. Ve zdejší obci byly zaregistrovány dvě politické strany, a to stávající Československá strana lidová a nově založená Strana zelených. Každá strana postavila svojí kandidátku. Dne 24. listopadu se volilo 13 členů zastupitelstva, do kterého kandidovalo 24 členů. V těchto volbách zvítězila Československá strana lidová. Do správního území obce jsou začleněna i sídla Městečko, Pařezí a Křemení. V součastné době má obec Chotýšany 465 obyvatel a rozloha katastru je 1397 ha. V roce 1994 byla provedena výstavba nové autobusové čekárny a oprava komunikace od Měchurů ke křížku u rybníku „Císař“. V roce 1995 proběhla rekonstrukce základní školy, byla prodloužena kanalizace, byl upraven povrch komunikací a bylo rozšířeno veřejné
Kabiny TJ Sokol před opravou
osvětlení na „Malém sídlišti“. V roce 1996 byl v obci Městečko rekonstruován most přes potok Chotýšanka. 24. října 1997 byl schválen Místní program obnovy vesnice, který poskytl představitelům obce a občanům a po celkové rekonstrukci v roce 1997. koncepci zvelebování obce. Všechny další investiční akce a opravy jsou již řízeny tímto architektonickým návrhem, jehož cílem je navrácení a udržení venkovského vzhledu jednotlivých domů i celé obce. V průběhu tohoto roku byla dokončena rekonstrukce kabin TJ Sokol, kamenného tarasu kolem pomníku padlých a kapličky v Městečku. V roce 1998 byla provedena rekonstrukce budovy obecního úřadu a začaly úpravy sportovního areálu s celkovou rekonstrukcí travnaté plochy. Naše obec byla oceněna v soutěži „Vesnice roku 1998“, čestným uznáním za třetí místo v regionu. Dne 18. 12. 1998 byla schválena usnesením č. 14/98 obecního zastupitelstva „Obecně závazná vyhláška zastupitelstva obce k územnímu plánu sídelního útvaru Chotýšany“. Oprava opěrné zdi u pomníku padlých vojáků - 1997 V roce 1999 bylo vybudováno veřejné osvětlení s dešťovou kanalizací v osadě Křemení. V červnu bylo slavnostně otevřeno rekonstruované fotbalové hřiště, zbytek sportovního areálu na dokončení teprve čeká. V únoru tohoto roku byla obec iniciátorem vytvoření mikroregionu CHOPOS a současně
„Zájmového sdružení obcí CHOPOS“ spolu s obcemi Postupice, Struhařov, Popovice a Teplýšovice. Cílem tohoto sdružení je zlepšení životní úrovně v našem regionu s ohledem na zaměstnanost, kvalitu života obyvatel a životního prostředí a zajištění udržitelného rozvoje s ohledem na program Agenda 21. V březnu 1999 se obec přihlásila do soutěže „Vesnice roku 1999“, ve které získala zvláštní ocenění za vedení kroniky a péči o historii obce. Od 1. ledna 2000 jsou v provozu internetové stránky mikroregionu CHOPOS (www.chopos.cz). Na těchto stránkách je možné si prohlédnout i prezentaci obce Chotýšany. Tyto stránky obdržely v březnu Zvláštní cenu v soutěži Zlatý erb za nejlepší webové stránky v kategorii Regiony. V současné době probíhá rekonstrukce kamenné zdi podél zámku, zámeckého parku a hřbitova. Dne 20. června 2000 převzal starosta obce Jiří Granát od předsedy poslanecké sněmovny Václava Klause dekret o udělení obecních symbolů, znaku a praporu.
Oprava kamenné zdi u kostela a zámku - 2000
Současné podnikání v obci Výroba na území, které spravuje Obecní úřad Chotýšany, je zastoupena zemědělskou výrobou a výrobně komerční oblastí. Na nepatrné části hospodaří několik soukromých zemědělců a ostatní půdu obdělává DZS Struhařov. Z výrobně komerční oblasti je největším zaměstnavatelem bramborárna IMPULS - AG. Již desátým rokem zde úspěšně prosperuje stavební firma UNIVERSTAV, která také provozuje prodejnu se smíšeným zbožím a prodejnu podlahových krytin. Za dobu své působnosti se podílela na 14 zakázkách pro obecní úřad. Privatizací podniku KNV Silnice Praha vznikla firma BESS Benešov, která provozuje na území obce obalovnu drtí. Dalšími firmami, které jsou významným zaměstnavatelem v obci a které výrazně prosperují, jsou RD ALLSTAV s.r.o., které vyrábějí montované dřevěné domky většinou pro západní trhy. Zcela novou firmou v obci je firma Tomáš Krška – STRIBET, která vyrábí betonovou dlažbu. Samozřejmě že v obci působí i drobní podnikatelé, z nichž jmenujme např. firmu KLE-PO zabývající se klempířstvím a pokrývačstvím. V obci působí tři hostince, v sousedním Pařezí jeden.
Strategie rozvoje vesnice na období 1999 - 2002 Obecní zastupitelstvo Obce Chotýšany přijímá tento dokument jako svůj oficiální plán pro rozvoj vesnic Chotýšany, Městečko, Křemení a Pařezí. Hlavním nosným programem zastupitelstva je spokojenost a zvýšení životní úrovně občanů, zajištění jejich bezpečnosti a informovanosti. Za důležité považujeme opětovné zapojení občanů do činnosti obce a zlepšení komunikace občanů a zastupitelstva. Prvním krokem ve zlepšení informovanosti je vydávání plně dotovaných Chotýšanských novin, ve kterých jsou občané informováni o všem důležitém z činnosti zastupitelstva a ze života obce. Ve spolupráci se Základní a mateřskou školou bude vytvořeno Informační centrum spojené s místní a školní knihovnou. Zde by měli občané i návštěvníci mít možnost získat veškeré informace, které budou potřebovat. Díky připojení na Internet a připravovanému zákonu o svobodě informací, kde bude zakotvena mimo jiné i povinnost úřadů zveřejňovat veškeré informace (samozřejmě mimo tajných a osobních), by měli občané přístup i k informacím, které nyní obtížně shánějí - např. informace katastrálního úřadu, zákony, spojení na různé instituce. Bude zde také možnost čerpat z databází knihoven nebo seznamu volných pracovních míst. Počítáme s dalším prohlubování spolupráce mezi obecním úřadem, školou a veřejnosti na základě programu „Začít spolu“ a „Místní Agenda 21“. Během tohoto volebního období bychom chtěli uplatnit na naše podmínky Místní Agendu 21. Jedná se o strategický a akční plán rozvoje regionu, který obsahuje principy udržitelného rozvoje (je to rozvoj, který umožňuje uspokojovat potřeby lidí v současnosti bez ohrožení budoucích generací). Je to proces vedoucí k zajištění dobré a udržitelné kvality života a životního prostředí a je založen na spolupráci všech obyvatel regionu. Dalším důležitým bodem je Program obnovy vesnice. V letošním roce je již schválena výstavba veřejného osvětlení v části obce Křemení, dostavba vodovodu a dešťové kanalizace (jedná se jen o krátké úseky), úprava prostoru návsi v Chotýšanech a řešení čištění odpadních vod ze základní a mateřské školy. Pro příští roky se počítá s opravou opěrné zdi podle silnice od hasičské zbrojnice až k základní škole, rekonstrukce požární nádrže v Chotýšanech a úprava přilehlého parku, dokončení výstavby obecního vodovodu, revitalizace rybníčku v Městečku, oprava silnice na Pařezí, dokončení výstavby sportovního areálu a dokončení rekonstrukce školní zahrady, průběžně bude prováděna údržba a obnova veřejné zeleně podle projektu zpracovaného v Programu obnovy venkova. Na Program obnovy vesnice úzce navazuje činnost sdružení CHOPOS, které by mělo řešit zlepšení životní úrovně, zaměstnanosti a životního prostředí v našem regionu spoluprací Chotýšan, Postupic, Struhařova a Popovic. V průběhu letošního roku by měla být vytvořena hodnotící zpráva, která nastíní postup při řešení problémů regionu s úzkou návazností na zemědělství a přidruženou výrobu. V dalších letech by mělo sdružení pracovat na uskutečňování projektu, který bude zároveň s touto zprávou vytvořen. To bude samozřejmě s vyčleněním prostředků z obecního rozpočtu, ale také se snahou získat finance z dotačního fondu Evropské unie SAPARD. Důležité pro zlepšení života občanů je také udržování a zlepšování životního prostředí v našem okolí. V letošním roce by měla být vytvořena koncepce čištění odpadních vod z domácností a mělo by se začít s jejím uskutečňováním. Další důležitou akcí bude zahájení plynofikace a její postupné rozšíření na celou obec Chotýšany. Neméně důležitým, i když málo atraktivním, je nakládání s komunálními odpady. Co se týká podnikatelů, u těch je způsob nakládání jasný ze zákona o odpadech, pro ujasnění činnosti občanů bude letos vytvořena obecně závazná vyhláška, která by měla způsob nakládání s odpady předepsat a její dodržování bude sledováno a nedodržení postihováno. V obcích budou postupně rozmístěny kontejnery na třídění plastů a skla. Bude zajištěn svoz nebezpečných odpadů, přistavování kontejnerů na jarní a
podzimní úklid zahrádek a bude zajištěno likvidování odpadů ze hřbitova. Mělo by dojít ke spolupráci v ochraně životního prostředí i s ostatními obcemi sdružení CHOPOS. V oblasti požární ochrany bude nadále doplňováno vybavení jednotky SDH obce a dojde k její celkové modernizaci. Toho bychom chtěli docílit nejen z rozpočtu obce, ale i spoluprací se sponzory. Konečným cílem je vybavit jednotku cisternovou automobilovou stříkačkou a takovými ochrannými prostředky, které zajistí bezpečnost hasičů při zásahu (dýchací přístroje, ochranné oděvy apod.). Nadále bude pokračovat preventivní činnost obce a kontrola dodržování zákona o požární ochraně u fyzických i právnických osob. Co se týká soužití občanů a jejich kulturního vyžití, chceme podporovat činnost občanských sdružení a jejich vzájemnou spolupráci. Této spolupráce bychom chtěli využít i k přípravě oslav 750. let od první písemné zmínky o Chotýšanech, jejichž přípravy již probíhají. Práci občanských sdružení považujeme za velmi důležitou, a proto chceme, aby se ještě ve větší míře zapojili do činnosti celé obce a do její obnovy. Zvláštní pozornost bude věnována údržbě kulturních památek. V příštím roce by obec chtěla pomoci církvi s opravou venkovních omítek kostela sv. Havla v Chotýšanech. Snahou obce bude zjistit vlastníka sochy sv. Jana Nepomuckého, která je umístěna u kostela a zajištění jejího restaurování. Toto jsou hlavní body plánu rozvoje územního celku Chotýšany. Obecní zastupitelstvo je připraveno přijímat písemné podněty občanů ke zlepšení činnosti jak zastupitelstva, tak i k obnově vesnice. Tímto také zveme všechny, kteří mají zájem na rozvoji venkova, aby se zúčastňovali zasedání obecního zastupitelstva, kde mají možnost se vyjádřit k aktuálním problémům. Tímto také zveme představitele školy a všech občanských sdružení v obci k účasti na těchto zasedáních. V Chotýšanech dne 12. března 1999 V době vydání této publikace bylo v naší obci uskutečněno: - připojení na Internet - výstavba veřejného osvětlení v části obce Křemení - dostavba vodovodu - úprava prostoru návsi v Chotýšanech - oprava opěrné zdi podle silnice od hasičské zbrojnice až k základní škole - rozmístění kontejnerů na třídění plastů a skla - zajištění svozu nebezpečného odpadu - zajištění přistavování kontejnerů na jarní a podzimní úklid zahrádek - zajištění likvidace opadů ze hřbitova - v červnu 2000 získala do užívání místní jednotka cisternovou stříkačku CAS-25 Liaz 706
Oprava kapličky v Městečku
Ročník 1926 - 1927
Ročník 1930 - 1931
Učitelé 1927 - 1928
Učitelé 1930 - 1931
Personál školy 1977 - 1978
Školní rok 1955 - 1956
Žáci mateřské školky a základní školy v roce 2000
Obsah Motto Předmluva Přírodní poměry Chotýšan a okolí Křemení, Městečko, Pařezí a okolí O chotýšanském panství 20. století v naší obci (1914-1989) Chotýšany v datech (vybráno z kronik) Pověsti Historické památky Tvrz, zámek a besídka Zámecký park Farní kostel sv. Havla Pomník padlých vojínů Drobné architektonické památky Škola Spolky Ochotnické divadlo Hasiči Myslivci Tělovýchovná jednota Sokol Biatlonklub Významné osobnosti Jan Jeník z Bratřic Josef Šimek – chotýšanský rodák Oldřich Holub - akademický malíř Tradice živé a zaniklé Boží tělo Posvícení Tři králové Masopust Procesí na Hrádek Obecní knihovna Pošta Kampelička Četnická stanice Živnosti, řemesla a obchody v minulosti Lihovar JZD a STS Rychtáři a starostové Tvář dnešní obce (1990-2000) Strategie rozvoje vesnice na období 1999 – 2002 Obsah Literatura Sponzoři
1 3 5 8 11 19 23 28 32 33 35 40 43 46 51 52 60 67 68 71 73 75 76 78 79 80 80 81 82 84 84 86 87 90 92 94 95 97 103 105 107
Seznam literatury Publikovaná literatura Čech, V.: Blanická brázda, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 7, Benešov 1966, str. 65-78 Čech V.: O vzniku povrchu Benešovska a Vlašimska, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 10, Benešov 1969, str. 9-15 Chotěbor, P.: Povrchový průzkum tvrze v Chotýšanech, In: Sborník vlastivědných prací Podblanicka, 24, Benešov 1985, str. 169-181 Jirák, K.: Několik poznámek ke stromoví zámeckých parků okresu benešovského, In. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 5, Benešov 1964, str. 38-70 Kadeřábek, V.: Barokní besídka v Chotýšanech, In: Pod Blaníkem 12, Praha 1932 – 33, str. 124-126 Kovařík, V. - Pešout, P. - Zelený, V.: Zámecké parky a památné stromy Podblanicka, Vlašim 1996 Kovářová, M.: O vyzvánění zvonů, které nikdo neviděl, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 8, Benešov 1968 Kovářová, M.: Z vyprávění paní Marie Fousové, vnučky pana řídícího Navrátila, In: Benešovský kulturní kalendář 11, Benešov 1967 Král, V. rytíř z Dobré Vody: Heraldika. Praha 1900 - 1901 Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996 Kučík, A.: Jan Jeník rytíř z Bratřic, Praha 1948 Kybalová, L.: Pražské zvony, Praha 1958 Langhammer, O.: Svorníky v kostele sv. Havla, In: Pod Blaníkem 22, Vlašim 1942 – 43,str. 31 Ottův slovník naučný, koedice Praha 1998 Pešout, P.: Nejstarší javor klen na Podblanicku, In: Časopis Jiskra 28, Benešov 1996 Petráň, J. a kol.: Benešovsko Podblanicko, Praha 1985 Podlaha, A.: Posvátná místa království Českého, díl III., Praha 1909 Podlaha, A.: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese benešovském, Praha 1971 Polišenský, J. - Illingová, E.: Jan Jeník z Bratřic, Praha 1989 Pouzar, J.: Podblanickou minulostí, Praha 1996 Profous, A.: Místní jména v Čechách 1. - 4., Praha 1954 Sedláček A.: Hrady, zámky a tvrze království českého XV., Praha 1927 Šilha, J.: Staré okrasné stromy v Chotýšanech a okolí, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 12, Benešov 1971, str.193-196 Šilha, J.: Staré ovocné stromy v Chotýšanech a okolí, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 13, Benešov 1972, str. 233-235 Šimek, J.: Stoleté jubileum divadelních ochotníků v Chotýšanech, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 7, Benešov 1966, str. 263-265 Švarc, M.: 100 let sboru dobrovolných hasičů v Chotýšanech, Chotýšany 1997 Tywoniak, J.: K historii zámeckého parku v Chotýšanech, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 33, Benešov 1993, str. 97-108
Vaněček, E.: Lihovarský průmysl na Benešovsku, In: Pod Blaníkem 13, Vlašim 1933-34, str. 147-148 Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský, Praha 1874 Vlasák, A. N.: Památky archeologické I., Praha 1855 Zelený, V.: Chráněné a méně známé rostliny Podblanicka, Benešov 1976 Zelený, V.: Zámecký park v Chotýšanech, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 33, Benešov 1993, str. 83-95
Nepublikovaná literatura Jukl, F.: Rodinné zápisky F. Jukla - chotýšanského rodáka Kniha protokolů Místní skupiny republikánského dorostu v Chotýšanech, zal. r.1933 Kniha protokolů Sboru dobrovolných hasičů v Chotýšanech, zal. r.1897 Kočová, I.: Chotýšany – vlastivědná příručka, diplomová práce, 1998 Kroniky obce Chotýšany, 1967-1993, Chotýšany Kroniky školy v Chotýšanech, 1867-1935, 1935-1974, 1941-1944, 1974-1996 Sysel, J.: Rodinné zápisky J.Sysla. Šimek, J.: Pamětní kniha Čtenářsko-ochotnické jednoty, I.-III. díl, Chotýšany Šimek, J.: Pamětní kniha obce Chotýšany, I. díl, Chotýšany Šimek, J.: Památník naší vesnice, I.díl „Za károu Tylovou“, II. díl „Z různých dob a časů“, Chotýšany (Šimkovy rukopisy zachycují období od nejstarších dob po rok 1966)
Použitá fotodokumentace Pamětní kniha ČOJ I. – III. díl – zapůjčila Isabela Tesková Památník naší vesnice I. a II. díl – zapůjčila Isabela Tesková Kroniky školy v Chotýšanech Fotokronika Obecního úřadu Chotýšany Archiv Sdružení přátel Chotýšan Libor Chrást Jiří Kadeřábek Mgr. Libor Kočí Stanislav Váňa Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc.
Děkujeme těmto sponzorům: Ing. Tomáš Horáček – STAVOS Dvůr Věžníky IČO 101 76 861
zemědělská výroba
RD ALLSTAV s.r.o. Chotýšany 108 IČO 604 61 438
výroba montovaných domků
KLE-PO sdružení podnikatelů B. Kovář ml. a R. Nouza IČO 661 34 633
klempíři a pokrývači
Tomáš Krška – STRIBET Domašín IČO 667 83 364
výroba betonové dlažby
Babor a spol. Benešov IČO 122 25 657
truhlářská výroba
Na publikaci spolupracovali: Mgr. Libor Kočí Mgr. Ivana Kočová Irena Pošmurná Miroslav Švarc Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc. Grafická úprava a návrh obálky Václav Pošmurný Administrativní práce Bohuslava Zemanová Kresby erbů Petr Tybitancl Vydal: Obecní úřad Chotýšany jako svou 1. publikaci nákladem 500 kusů Vytiskla tiskárna Markéta ve Vlašimi Vydání první 7 – 2000
