MOŽNOSTI VYUŽITÍ AUDIOVIZUÁLNÍ TVORBY

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici

MOŽNOSTI VYUŽITÍ AUDIOVIZUÁLNÍ TVORBY V ANALÝZE KRAJINY

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Ing. Barbora Dohnalová, Ph.D.

Lednice 2016

Vypracovala: Bc. Petra Sněhotová

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem práci na téma: MOŽNOSTI V ANALÝZE KRAJINY

VYUŽITÍ AUDIOVIZUÁLNÍ TVORBY

vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace

uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na mou práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případná příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše.

V Lednici dne:

............................................................. Podpis

PODĚKOVÁNÍ Děkuji své vedoucí diplomové práce Ing. Barboře Dohnalové, Ph.D. za vedení při vzniku této práce, děkuji svému vedoucímu panu Dr.h.c. prof. Ing. Jánu Supukovi, DrSc. za odborné vedení při mé stáži v Nitre a pomáhání s diplomovou prací. Děkuji své rodině za materiální, technickou a psychickou pomoc při průchodu studiem, protože bez nich by se mnoho věcí neuskutečnilo. Děkuji svým nejbližším za podporu a důvěru, která mi pomáhá zvednout hlavu a jít dál. Chtěla bych také poděkovat své kamarádce Ing. Michaele Tomanové za obrovskou pomoc a podporu při zpracovávání audiovizuálního díla, který je výsledkem této diplomové práce.

Obsah 1

Úvod ..................................................................................................................................... 8

2

Cíl práce ............................................................................................................................... 9

3

Literární přehled ................................................................................................................. 10 3.1

Definice krajiny........................................................................................................... 10

3.1.1

Krajina kulturní a přírodní .................................................................................. 10

3.1.2

Lesní krajina ........................................................................................................ 12

3.1.3

Krajina a rekreace ............................................................................................... 13

3.2

Charakteristika krajiny ................................................................................................ 14

3.3

Dimenze a struktura krajiny ........................................................................................ 14

3.3.1

Geografická dimenze krajiny .............................................................................. 14

3.3.2

Vymezení a velikost krajiny ................................................................................ 15

3.3.3

Struktura krajiny.................................................................................................. 16

3.4

Metody studia krajiny ................................................................................................. 17

3.5

Vývoj sídelní struktury................................................................................................ 19

3.6

Objekty a prvky v krajině............................................................................................ 20

3.6.1

Lidová architektura ............................................................................................. 20

3.6.2

Sakrální objekty .................................................................................................. 21

3.6.3

Znaky, symboly a dominanty .............................................................................. 22

3.7

Genius loci .................................................................................................................. 23

3.7.1 3.8

Paměť krajiny ...................................................................................................... 24

Percepce a estetika krajiny .......................................................................................... 26

3.8.1

Vnímání krajiny .................................................................................................. 26

3.8.2

Estetický aspekt krajinného plánování ................................................................ 29

3.8.3

Estetická atraktivita krajiny................................................................................. 30

3.8.4

Kompozice .......................................................................................................... 30

3.9

Krajina jako scéna ....................................................................................................... 31

3.9.1 3.10 3.10.1 3.11

Scéna ................................................................................................................... 32 Ochrana přírody a krajiny ....................................................................................... 34 Unesco ................................................................................................................. 36 Fotografie ................................................................................................................ 38

3.11.1

Historie ................................................................................................................ 38

3.11.2

Základní pravidla fotografování .......................................................................... 39

3.11.3

Rozdělení stanovišť ............................................................................................. 42

3.12

4

3.12.1

Historie zvukového sdělení ................................................................................. 45

3.12.2

Metodické postupy .............................................................................................. 46

Materiál a metody............................................................................................................... 49 4.1

Modelové území .......................................................................................................... 49

4.1.1

Přírodní charakteristika ....................................................................................... 49

4.1.2

Kulturní a historická charakteristika ................................................................... 53

4.2

Metody ........................................................................................................................ 56

4.2.1

Studium krajiny ................................................................................................... 56

4.2.2

Metody studia krajiny ......................................................................................... 56

4.3

5

Film ......................................................................................................................... 45

Metodický postup ........................................................................................................ 57

4.3.1

Materiál ............................................................................................................... 58

4.3.2

Digitalizace a analýza dat.................................................................................... 60

4.3.3

Shrnutí výsledků a závěry ................................................................................... 61

Výsledky a diskuze ............................................................................................................. 62 5.1

Lidová architektura a sakrální objekty ........................................................................ 62

5.2

Smokovská kyselka a duch místa ................................................................................ 63

5.3

Městská zeleň .............................................................................................................. 63

5.4

Ochranné stupně TANAPu ......................................................................................... 64

5.5

Kalamita v roce 2004 .................................................................................................. 65

5.6

Výsledky a diskuze jednotlivých map ......................................................................... 66

5.7

Komentář k videu ........................................................................................................ 69

6

Závěr................................................................................................................................... 71

7

Souhrn a resume ................................................................................................................. 73

8

Seznam použité literatury a pramenů ................................................................................. 75

9

Seznam tabulek a obrázků .................................................................................................. 78

10

Přílohy ................................................................................................................................ 80 10.1

Seznam přiložených map ........................................................................................ 80

10.2

Národní kulturní památky ....................................................................................... 81

10.3

Krajina ..................................................................................................................... 83

10.4

Krajina vs. Město, výhledy a vstupy ....................................................................... 86

10.5

Intravilán a jeho historické fotografie ..................................................................... 89

10.6

Kalamitní území ...................................................................................................... 92

10.7

Flóra a fauna Vysokých Tater ................................................................................. 94

1 Úvod Pojem

KRAJINA

je starogermánského původu a původně, v období raného středověku,

označoval pozemek obdělávaný jedním hospodářem. Jinými slovy, krajina byla tehdy pojímána jako prostor, který mohl člověk vnímat z jednoho konkrétního místa. Za horizonty se jednalo již o krajiny jiné. Poměrně velké množství definic krajiny je dokladem nejen její velmi složité podstaty, ale i řady pohledů na ni, ovlivněných především specializací jednotlivých autorů. Vedle laického přístupu ke krajině, jenž má také širokou škálu podob, lze v rámci odborného pojetí krajiny rozlišit na mnoho dílčích pohledů. Jinak vnímá krajinu architekt, jinak přírodovědec či historik, ekonom a zemědělec, umělec nebo politik. Jiným způsobem se podle Dorothy Sayersové dívá na krajinu dělostřelec. „Ten ji nevnímá plnou kouzelné krásy, plnou mohutných linií a rozkošných barev. Vidí v ní tolik a tolik cílů, tolik a tolik stanovišť pro děla. A i když je po válce, stále to pro něj není krajina, je to vojenská mapa.“ Krajina je složitý systém, který nelze pochopit analýzou jeho jednotlivých částí, ale pouze systémovým a celostátním přístupem. Tedy zkoumat vazby, procesy a principy. Rozloha krajiny může být různá. Podle Formana a Godrona se uvažovaný prostor pohybuje od velikosti krajiny Severní Ameriky až k teráriu. Entomolog může dokonce uvažovat o krajině spletitých a jedovatých chlupů na povrchu listu, viděných očima hmyzu, snažícího se list přelézt. Krajinu lze charakterizovat z hlediska přírody, stanoviště, artefaktu, systému, problému, bohatství, ideologie, historie, místa a estetiky. (SKLENIČKA, Petr. Základy krajinného plánování. 2002. vyd. Říčany: Naděžda Skleničková, 1964. ISBN 80-903206-0-0.)

Obrázek 1- Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (§ 3, písm. k,zák. č. 114/1992 Sb.)

8

2 Cíl práce Cílem této práce je zpracovat krajinnou analýzu vybraného území Vysoké Tatry, se zaměřením na osadu STARÝ SMOKOVEC. V osadě provést krajinářskou analýzu jako východisko pro její následnou interpretaci. V literární části shrnout teoretická východiska o krajině spojené s možnosti a formou fotografie a filmu. Hlavním cílem je všechny zjištěné poznatky a teoretická východiska o krajině Vysokých Tater interpretovat audiovizuálním dílem, který byl vybrán na první konzultaci. Nakonec vyhodnotit pozitiva a negativa zvolené krajinné interpretace.

9

3 Literární přehled 3.1 Definice krajiny Definice krajiny je slovo, které se cituje jako „původně germánského původu, které v období raného středověku označovalo jako pozemek, obhospodařovaný jedním rolníkem“. Collinsův slovník definuje krajinu jako široký areál scenérie, pozorovatelný z jednoho místa. Termín tedy poukazuje na odkaz zevnějšku země a lidskou činnost. Termín „krajina“ definuje příruční slovník jazyka českého (1983) jako „kraj, končinu, území“ (Salašová, 2014). Slova jako „vymezení, oddělení, odlišení“, takto nazýváme krajinu v našem různém kulturním prostředí. Jedná se o vymezení území, a to 1. ve vztahu k organizaci územní správy nebo 2. ve vztahu ke specifickému charakteru území nebo jeho obyvatel. Meining in Forman et Godron 1993 říká, že krajinu je možno popsat i z hlediska přírodních faktorů, stanoviště, artefaktu, systému, problému, bohatství, ideologie, historie, místa a estetiky. K tomu dodává Zonneveld 1979, krajina je část prostoru, zahrnující komplex systémů tvořených na zemském povrchu, vzájemně se propojující mezi sebou (hornina, voda, vzduch, rostliny, živočichové a člověk, který svou fyziognomií vytváří zřetelnou jednotku). 3.1.1 Krajina kulturní a přírodní „Krajina je určitý výsek souše, který má nějaký střed, určitou hranici či okraj a uvnitř té hranice leží pole nějakých víceméně jednotných vlastností. Vědecká definice krajiny by mohla znít, že krajina je dlouhodobě stabilizovaný soubor přírodních a antropogenních charakteristik vázaný na určitý reliéf a mající nějaký společný historický základ. V přírodních vědách částečně nahradil pojem ekosystém a v humanitních disciplínách se stal trochu nostalgickým povzdechem nad světem, který ztrácíme“. (Valenta, 2008) Primární význam slova „kultura“ coby označení člověkem zemědělsky i jinak osvojené a zabydlené krajiny. Sádlo ukazuje kulturní krajinu jako jeden z výrazů „kolektivního nevědomí národa“. Krajiny, které jsou člověkem vnímány jako „půvabné“ či „harmonické“, představují v drtivé většině staré kulturní regiony s pomalu rostlým prolínáním lidských a mimolidských složek (Třeboňsko, Dalmácie). Krajiny beze stop lidského vlivu, třeba severské lesy v Kanadě či některé nedotčené pralesní či pouštní regiony, působí na člověka, který není právě nadšeným biologem či ochranářem, cize a 10

jsou oproti mozaice kulturní krajiny vnímány jako monotónní pustina. Naše krajina, původně pokrytá převážně listnatými lesy, má díky činnosti člověka areály tajgové – jehličnatý les, stepní – pole, lesostepní – ovocné sady, zahrady a okrajové zóny a jezerní – rybníky, k tomu ještě zbytky původních stanovišť močálovitých, rašelinišť a nečetných skalních stepí. Podnes vidíme obrovský rozdíl mezi zeměmi bývalého rakouského mocnářství, kde kombinace monopolu šlechty na lov zvěře a tereziánského lesního zákona vytvořila podobu krajiny tak, jak ji známe. Zdá se, že člověk je svým dědičně daným psychickým vyladěním vázán na krajiny „savanové“ povahy s jednotlivými stromy, snad jako dědictví svého afrického původu v dávné minulosti. Významnou roli hraje i lidská „fytofilie“, záliba v zelených i kvetoucích rostlinách. (Komárek, 2008) Svou definici popsal Valenta (2008) ve své knize jako krajinu, která patří mezi jevy na pomezí přírody a kultury. Oba tyto aspekty jsou na sobě nezávislé, jeden nelze z druhého odvodit; zároveň jsou obě složky silně provázané v tolika úrovních, že není možné je plně oddělovat. Krajina – místo, kde se potkává příroda s člověkem, prostor stýkání přírody s člověkem a jeho kulturou, kde se z přirozeného prostředí stává artefakt. Kupka (2010) říká že, zásahy člověka do krajiny, její „zabydlování“ a její následná záměrná kultivace jsou spojeny s přítomností člověka na našem území již od pravěku, zejména od neolitu, kdy na místo sběračů a lovců nastupují zemědělci, neboť právě zemědělství se stalo až do konce 18. století rozhodující krajinotvornou činností. Harmonická kulturní krajina je ve své podstatě z větší části nezáměrným produktem života agrární společnosti, spojeným s technologickou zkušeností tradičního zemědělství. Je nutné zdůraznit, že i to, co dnes vnímáme jako „přírodu“, není již po staletí původní krajinou, přičemž nejvýraznější antropogenní změnou v plošném měřítku je přeměna vegetačního pokryvu krajiny. Simon Schama (2007) píše, že krajina a člověk jsou od sebe neoddělitelní, jejich vztah je vzájemný, dlouhodobý a obtížně definovatelný. Komárek (2008) hovoří, že od pradávna do doby zcela nedávné to byly statky kulturní, které se pokládaly za to podstatné, o co jde, co je cenné a hodné všemožné péče. Dobrým příkladem byl třeba evropský středověk, éra, která zajisté neměla problémy s velkoplošnou devastací životního prostředí. Pustá místa, typu vrcholových partií Alp, nebyla prakticky vůbec navštěvována (většina vrcholů byla pokořena až v 18. století), pro krásu člověkem neovlivněných krajiny nebyla ani stopa smyslu. Kromě novověku měla estetické zalíbení na podobných krajinných partiích, horských panoramatech, v zásadě jen pozdní antika a pak kultury Dálného východu. I středověk měl smysl pro okrasné 11

rostliny typu růží či rozmanitých aromatických bylin, ale středověká i renesanční zahrada působí spíše zdůrazněním své nepřirozenosti, kulturnosti a bytostní jinakosti. Není vcelku divu, že „francouzský“ park s přesně zastřiženými stromy a ornamentálními záhonky ustoupil v 18. století náhle k parku anglickému, v zásadě „kultivované lesostepi“. Teprve ve druhé polovině 18. století se ve Franci, tehdy nejkultivovanější evropské zemi, poprvé v dějinách objevuje, zejména v souvislosti s činností, představa, že kultura je čímsi deformujícím, zahlcujícím, falešným, znetvořujícím lidskou přirozenost, čemu je nutno dát určité hranice a postavit se v zásadě proti. Jakmile začíná raná industrializace vážně poškozovat nejen mimolidský svět, ale za jistou hranici ohýbat i lidskou přirozenost, začínající se ozývat hlasy po záchraně „původního“, „přirozeného“, „nedotčeného“ světa a k němu se upírá všeobecná pozornost. Snaha o šetrném nakládání s mimolidskou přírodou zde šla ruku v ruce s obdobně ochranářskými snahami vůči památkám a lidové tradici. Nikoho nenapadlo, že to, co si vyprávějí či zpívají sedláci v podhorských chatrčích, by mohlo mít nějakou cenu a stálo za poslech a zaznamenání. Jak tak činí novověká teorie: květina nemá hodnotu na louce, ale až v květinářství, a to rovnou nákladům na utržení a přinesením člověkem, je barbarství. Člověk je v zásadě jediným tvorem, který je schopen zpochybnit sebe sama, a to je jeden ze základů jeho obrovského úspěchu, kulturních a myšlenkových inovací. (Komárek, 2008) Je pozoruhodné, jak protilehlé aspekty ve vztahu k přírodě jednotlivé epochy akcentovaly – antika viděla v přírodě především laskavou matku a dárkyni všemožných plodů lidem, pozdní 19. století v ní zase vidělo jen boj, zuby a drápy a nutnost naprosto nelítostného boje s živly a za životní prostor. (Komárek, 2008) Antropicky ovlivněnou krajinu je dnes už standardně používaný termín kulturní krajina. Kulturní rozmanitost je odrazem bohatosti lidského života. Odráží se v jazyce, hmotné kultuře, víře, vědomostech, mýtech a náboženství. Diverzita kultur může být vymezující potřebou lidí přizpůsobit se na lokální podmínky životního prostředí, založených na historických skutečnostech. Nadneseně řečeno: Tak, jako se člověk adaptuje na krajinu, tak se i krajina adaptuje na člověka. (Žigrai 2000; Ortová 1999) 3.1.2 Lesní krajina V dnešní době mají obyvatelé naší země silný citový vztah k lesům. Je přirozené, že lesníci usilují o komplexní, všestranný a intenzivní přístup k péči o les, jejichž cílem je vyvážení a trvalé plnění jeho tří základních skupin funkcí: ekologických, ekonomických a sociálních. Lesy jsou nenahraditelnou součástí našeho kulturního prostředí. Dnešní 12

společnosti nevnímají les pouze jako zdroj obnovitelné a ekologicky čisté suroviny, ale stále více do popředí se dostává ekologická a sociální funkce. (Salašová, 2014) 3.1.2.1 Vývoj lesnictví Největší rozsah žďáření a klučení lesů bylo v době od 11. do 14. století, na jejich místo nastoupila sídliště a pole. V této době vznikla poměrně rozsáhlá síť sídel, v důsledku odlesňování horských oblastí se objevují častější záplavy na dolních tocích řek podporující ukládání nivních hlín a šíření lužních lesů. S rozvojem hutnictví, sklářství a dalších oborů v období 15. a 16. století dále vzrůstala spotřeba dříví a dřevěného uhlí, ale také potaše, smůly, apod. První ochrana lesů byla vydána v roce 1189 českým knížetem Konrádem Otou. V letech 1754 až 1755 byly vydány lesní řády císařovny Marie Terezie obsahující ustanovení o povinnostech zachování lesů a dosahování trvalého a vyrovnaného výnosu. Šíření smrku a borovice těžbou velkoplošnými holými sečemi s následnou umělou výsadbou smrku a borovice vedlo v 19. století k přeměně smíšených lesů na lesy jehličnaté, bez ohledu na vhodnost stanovišť. Takové vzniklé monokultury podléhaly větrným a hmyzím kalamitám. Největší změny však naše krajina zaznamenala během druhé poloviny 20. století. V důsledku socializace zemědělství došlo k rozpadu mozaikovité struktury zemědělské části, vysídlení menších sídel i řadě dalších negativních projevů. Dalšími negativními aspekty můžeme řadit poškozování lesů imisemi z průmyslových zdrojů a v neposlední řadě také spárkatá zvěř. Po roce 1989 došlo v lesním hospodářství k výrazným systémovým změnám a v roce 1992 vznikl tak státní podnik Lesy ČR i SR. (Salašová, 2014) 3.1.3 Krajina a rekreace Hodaň a Dohnal uvádí, pro zmírnění působení negativních faktorů a jejich důsledků (přetížení lidského organismu, psychické adaptability člověka hlukem, spěchem, komplikovaností, konfliktností a důsledky jsou stres, civilizační nemoci, ochabování těla, snížená odolnost organismu) je vhodné, aby co nejvíce času člověk trávil v přirozenějším prostředí, tedy v přírodě. Krajina pozitivně ovlivňuje jak fyzickou kondici, tak psychiku člověka. Důležité je umisťování rekreačních aktivit do vhodných typů krajiny a respektování rekreačního potenciálu a únosnosti krajiny, jinak dochází k poškozování krajiny, kde se chceme rekreovat. (Salašová, 2014)

13

3.2 Charakteristika krajiny Hodnocení charakteristiky krajiny dle Skleničky 2003, tedy vývoj krajiny či její formování je výsledkem tří základních mechanizmů: -

specifických dlouhodobých geomorfologických procesů,

-

osídlování krajiny organizmy,

-

disturbance.

Hodnocení charakteristik krajiny se skládá ze dvou složek a to z hodnocení přírodních charakteristik krajiny a hodnocení kulturních charakteristik krajiny. Mezi přírodní charakteristiky krajiny patří klima, reliéf (georeliéf), geologie, půda, voda, vegetace, fauna, biogeografická diferenciace a ekologická sukcese. Hlavní charakteristiky kulturní krajiny jsou vývoj krajiny, paměť krajiny, využívání krajiny (land use), drobné artefakty v krajině, estetický aspekt krajinného plánování, kompozice, krajinný ráz, geinus loci, krajinné dominanty a struktura krajiny.

3.3 Dimenze a struktura krajiny 3.3.1 Geografická dimenze krajiny Krajinou se zabývá fyzická geografie velmi odlišných velikostí – od několika desítek nebo stovek m² až po celou fyzicko-geografickou sféru planety. Krajinu rozlišujeme podle velikosti na 4 základní velikostní úrovně, tzv. dimenze krajiny. V každé úrovni jsou zkoumány charakteristiky struktury krajiny a procesy změn v jiné úrovni detailu a často jinými metodami i prostředky. Typy krajiny nižších hierarchických úrovní pak zpravidla slouží při popisu krajiny vyšší hierarchické úrovně. Dle německé geografické školy (Neef, Richter, Barsch, Haase 1973) vymezujeme dimenze krajiny na tyto úrovně: o Topická o Chorická o Regionická o Planetární Topická

dimenze

zahrnuje

nejmenší

geograficky

významné

přírodní

geokomplexy, které na dané úrovni považujeme za relativně homogenní. Plošná velikost jednotek (geotopů) je řádově od 0,5 aru až po několik km². Při pozorování geotopu se zaměřujeme na vztahy mezi geologickým podkladem, tvarem povrchu, půdou, hydrickým režimem, mikroklimatem a biotou. V kulturní krajině jsou geotopy mnohdy přetvořeny činností člověka. 14

 Geotop je elementární, nejmenší komplexní fyzicko-geografická a kartografická jednotka, která je v homogenní, tzn. relativně stejný reliéf, horninové prostředí, hydrologické poměry, mikroklima, stejný typ půdy a jeden typ biocenózy. Chorická dimenze obsahuje malé přírodní geokomplexy, které jsou složené z různých typů geokomplexů topické úrovně, ty jsou označovány jako geochory. Jsou homogenní jenom z námi vybraného hlediska, jejich charakter je vyjádřen typickou kombinací geotopů. Plošné rozpětí geochor je od několika ha až po několik set km².  Geochora je vzájemně spjatý a související soubor geotopů. Proto ji můžeme chápat jako typologickou skladební jednotku regionické úrovně. Regionická dimenze má již poměrně velké přírodní geokomplexy, které jsou složené z velkého počtu jednotek chórické úrovně spojených společným znakem. Georegiony mají výrazný individuální charakter, označují se vlastním topografickým jménem (Krkonoše, Šumava, Jeseníky apod.) Planetární dimenze představuje obrovské přírodní geokomplexy, které jsou složené z regionické dimenze. Jsou to například kontinenty, subkontinenty, fyzickogeografické pásy, geomy apod. 3.3.2 Vymezení a velikost krajiny Krajina (krajinná sféra) je kontinuální v čase a prostoru, proto z geosystémové teorie vyplývá, že nemá hranice. Avšak v praxi jsou mnohdy požadavky diferenciaci krajinného prostoru, tj. určení hranice mezi dvěma odlišnými krajinnými celky.  Hranicí krajiny je prostor, ve kterém se nachází jeden, častokrát však celý soubor rozlišovacích znaků krajinné struktury, které odlišují dvě sousední „krajiny“. Ne vždy jsou ale hranice ostré a jednoznačné. (Salašová, 2006) Vymezení krajiny je v zásadě možné dvěma způsoby: o Empirické – hranice je dána vizuálními horizonty a bariérami. Hranice jsou ztížené pohybem a stanovištěm pozorovatele. Krajina není vnímána jako statický obraz, ale jako dynamický, proměnlivý prostor. o Exaktní – hranice je dána objektivně. Jedná se o linii, kde jeden soubor znaků přechází v jiný. Při vymezování je používán soubor typologických map složek a prvků krajiny (geologické, půdní, klimatické, landuse, historické mapy atd.)

15

Při vymezování hranic je důležité vyhodnocovat krajinu v různých měřítcích. Protože skutečná krajina je nedělitelná. Je propojená se „sousedními krajinami“ a ostré hranice, kterými jsme ji vymezili, jsou jen naší pomůckou. (Jančura, 2001) 3.3.3 Struktura krajiny Krajina je systém, který má svou strukturu, fyziognomii, genezi a kybernetiku. Časoprostorové rozložení komponentů krajiny a vztahy mezi nimi, rozumíme jako pojem struktura krajiny. Mezi základní komponenty krajiny patří prvek a složka.  Prvek krajiny je relativně homogenní, dále nedělitelná část krajiny Vymezování prvků je vždy účelové, protože krajina má více hierarchických dimenzí. Prvky vždy mají jinou velikost a charakter na úrovni topické, chórické, regionické a planetární. V praxi jsou prvky krajiny např. strom, ale i stromořadí, dům, ale i sídlo, řeka, ale i říční systém. V případě ekologického přístupu k definování krajiny, budeme pod pojmem prvky krajiny chápat spíše jednotlivé systémy.  Složka krajiny je soubor geneticky podobných prvků. Odborný výraz složka krajiny pojmenováváme zpravidla litosféru, atmosféru, hydrosféru, pedosféru, biosféru a antroposféru. Prvky a složky krajiny tvoří provázaný, dynamický, hierarchicky uspořádaný systém. Vazby mezi nimi chápou ekologie a geografie odlišným způsobem. Ekologie staví jako hlavní biosféru, sleduje vztahy mezi ní a ostatními složkami krajiny, geografie studuje vazby mezi všemi složkami navzájem bez typicky ekologického „biocentrizmu“. (Salašová, 2014) Krajina prochází změnami, které se odrážejí na utváření její struktury, a podle původu působících faktorů můžeme členit na strukturu (Růžička, 2000): 1. primární 2. sekundární 3. terciární Primární krajinná struktura zahrnuje prvky a složky utvářené výhradně přírodními procesy. Zkoumání primární krajinné struktury je zaměřeno na analýzy charakteristik geologického podkladu, reliéfu, klimatu, vodního režimu, charakteristik půdního prostředí a bioty. V kulturní krajině je těžké určit, které strukturální prvky jsou čistě přírodní a které vznikly působením člověka. Z tohoto důvodu je nutné chápat vymezování primární krajinné struktury do značné míry jako hypotetické. 16

Sekundární krajinnou strukturu označujeme hmotné prvky v krajině vytvořené činností člověka. Zejména stavební objekty a způsoby využití země (tzv. land use). Terciární krajinná struktura zahrnuje všechny vlivy člověka nehmotné povahy. Do této skupiny patří vlivy ekonomické, politickém umělecké nebo náboženské. Do terciární krajinné struktury řadíme i všechny ochranné režimy území. Terciární krajinná sktruktura v konečném výsledku vede ke změnám primární a sekundární krajinné struktury. Všechny tři struktury jsou propojeny vazbami a vzájemně se ovlivňují. Existují v čase a prostoru, mají hmotnou i nehmotnou povahu. Charakter a hodnota krajiny spočívá v typických vlastnostech primární, sekundární a terciární krajinné struktury a jejich unikátních kombinacích. Každá jedinečná kombinace má své typické znaky. Vznikají buď spontánně (například jako důsledek hospodářské činnosti člověka) nebo záměrně (tzv. komponované krajiny). Podobu krajiny – její fyziognomii určuje struktura krajiny. Člověk vnímá vnější projev krajiny svými smysly, pomocí nichž se orientuje, proto je pro něj podoba krajiny důležitá. Podle měnícího se působení v čase přírodních i socio-ekonomických jevů se struktura krajiny mění. Znalost vývoje krajiny – geneze, je pro poznání souvislostí a procesů probíhajících v krajině nezbytná. Pro studium primární, sekundární i terciární krajinné struktury platí tato zásada: Změny struktury krajiny a procesy, které je ovlivňují, nelze zkoumat pouze ve vztahu k jednomu časovému momentu (např. současný stav), ale v celém vývojovém kontextu. Struktura krajiny je proměnlivá v čase i prostoru. (Salašová, 2014)

3.4 Metody studia krajiny Studium krajiny má určité postupy, které jsou určené především složitosti krajinné struktury a její geneze, ale i specifickými účely, pro které se dané studiu provádí. V rámci studia krajiny je nezbytné uplatňovat základní logická pravidla postupů – studium musí být strukturované. V obecné rovině rozdělujeme metody studia krajinného systému na: o Gnozeologické (poznávací, jejichž cílem je sběr informací o krajině a o procesech, jež ji utvářejí). Cílem gnozeologických metod je ZNÁT. o Interpretační, jejichž cílem je objasňovat jevy a vyvozovat závěry o jejich významu. Cílem interpretačních metod je procesům ROZUMĚT.

17

o Propoziční (návrhové). Prostřednictvím plánovacích a projekčních metod je možné ověřovat možnosti změn krajinného prostoru a jejich důsledky. Výzkum projektováním je uznávaným metodickým přístupem k poznávání reality. Cílem propozičních metod je hledat ŘEŠENÍ problémů. Provádíme-li studium krajiny pro potřeby krajinného nebo územního plánování, jednotlivé skupiny metod od sebe neoddělujeme. Jsou mezi sebou úzce provázané, zejména gnozeologické a interpretační. Mezi základní gnozeologické – interpretační metody patří: empirie, analýza, syntéza, dedukce, indukce, analogie, komparace, monitoring. K propozičním metodám řadíme prognostiku, simulaci a prostorové vnímání. Cílem rozboru je poukázat to, co je pro krajinu významné, tedy krajinotvorné, tj. co určuje způsob jejího fungování a geneze. Oddělit od sebe podstatné a nepodstatné. V současnosti patří standardní postup využívaný nejen v krajinné ekologii, ale i v prostorovém plánování je už zmíněné členění krajinné struktury na primární, sekundární a terciární. Hlavní výhodou je exaktnost přístupu a zachování určitého stupně generalizace dat. Výsledky mají vysokou úroveň objektivity závěrů. Úrovně pravdivosti výsledků jsou závislé na přesnosti a pravdivosti historických údajů. Obecně bude platit, že čím jsou časové vrstvy starší, tím jsou topografické údaje méně přesné a detailní. Modelování a simulace. Vývoj informačních technologií obsahuje celou řadu užitečných nástrojů, pomocí kterých lze simulovat vývoj krajiny, její historickou nebo budoucí podobu, modelovat průběh konkrétních procesů (např. průběh povodní, změny klimatu,

ohrožení

území

suchem,

změny

sociální

struktury

sídel,

apod.).

K nejvýznamnějším nástrojům patří geografické informační systémy (GIS) a jejich prostorové aplikace a využití pomocí 3D modelů povrchu terénu. Kromě těchto nástrojů lze pro hodnocení krajiny a simulaci změn krajinného obrazu využívat i tradiční metodu, jako je kresba či krajinářská fotografie. Diagnostická metoda je zařazena ke specifickým interpretačním metodám. Pomocí diagnózy definujeme stav krajinného prostoru, jeho hodnoty a poruchy. Výsledkem jsou zpravidla problémové mapy, ve kterých identifikujeme poškození území, střety zájmů nebo rizikové jevy. Kromě těchto uvedených metod, zaměřených na popis fyzických vlastností krajinného prostoru, lze využít pro studium krajiny i sociologické postupy. Díky nim lze zhodnotit percepční charakteristiky území a jeho estetické hodnoty. A to jako mentální

18

obraz, který je vnímán obyvatelstvem, ale nemusí vždy odpovídat realitě. (Librová, 1988, Stibral 2005, Černoušek 1992)

3.5 Vývoj sídelní struktury Své přirozené charakteristiky mají všechny krajiny na světě, které jsou výsledkem působení mnoha vlivů jakožto: zeměpisná poloha, nadmořská výška, klimatické poměry, hydrologie, geomorfologie, půdní složení, činnost člověka. V Evropě mírného pásma je krajina rozdělena na dva základní georeliéfní typy: 

Nížina – dominuje v severní Evropě (Anglie, Jutský poloostrov a vnitřní Karpatský oblouk). Nadmořská výška se pohybuje většinou okolo 200 – 300 m n. m., relativní členitost nepřesahuje 75 m, je tvořeno nezpevněnými nebo málo zpevněnými sedimenty. Nejvyhledávanějším přirozeným reliéfem byla v historii právě nížina, hustá síť vodních toků, charakter půdního pokryvu, malá nadmořská výška, teploty a srážkové poměry zajišťovaly vysokou úrodnost. Tento reliéf byl vhodný pro zemědělství a pohyb člověka v krajině.



Vysočina – nadmořská výška nad 200 m n. m. se zvlněným až členitým reliéfem, oblasti se liší od sebe relativní výškovou členitostí, od pahorkatin přes vrchoviny, hornatiny až po velehornatiny. Hornaté oblasti byly okrajové až do novověku, dříve sloužily spíše jako místa, kudy probíhaly dálkové cesty. (Demek, 1987, Gojda 2000)

Název

Výšková členitost

Nadmořská výška (m n. m.)

Roviny

do 30

Ploché pahorkatiny

30-75

200-450

Členité pahorkatiny

75-150

450-600

Ploché vrchoviny

150-200

600-750

Členité vrchoviny

200-300

750-900

Ploché hornatiny

300-450

900-1 200

Členité hornatiny

450-600

1 200-1 600

Velehornatiny

více než 600

nad 1 600

Tabulka 1- Tabulka morfometrických typů reliéfu (Demek, 1987)

Vývoj kulturní krajiny dle pravěké a středověké populace zabírala místa jednotlivých přirozených krajinných typů, docházelo ke změnám ve vzhledu krajiny. Právě výběrem nejvhodnějších přirozených krajinných zón a staveb, konstrukcemi a artefakty, kterými zaplňovali svoje životní prostředí, přetvářeli nejstarší zemědělci přírodní krajinu na kulturní. 19

3.6 Objekty a prvky v krajině Jedná se o nejtypičtější znaky kulturní a historické charakteristiky krajiny. Může jít o objekty chráněné jako kulturní či národní kulturní památky, území vymezená jako památkové rezervace, památkové zóny či muzea v přírodě (skanzeny), ale i o objekty památkově nechráněné, přesto s výrazně dochovanými formami, detaily, tradičními materiály a regionálními znaky, o objekty lidové architektury i o stavby tzv. velké architektury. Tyto dochované architektonické prvky a struktury dokládají historický vývoj území a jsou odrazem místních přírodních, sociálních a kulturních podmínek, které dodaly stavbám jednotlivých regionů jejich osobitý výraz a zároveň je jasně odlišily a vymezily ve vztahu k regionům ostatním. (Kupka, 2010) Architektonicky cenné objekty představují širokou škálu staveb všech historických období. Patří sem objekty spojené s životem šlechty a aristokracie, objekty sakrální architektury, objekty navázané na poutní cesty, historická architektura měst, objekty lidové architektury, objekty průmyslového dědictví, technické památky, objekty zahradní architektury a další drobná architektura a topografické památky. Forma těchto objektů je výrazně místně podmíněna a podílí se na rázovitosti a nezaměnitelném charakteru jednotlivých regionů České republiky. Existuje řada různě podrobných dělení našeho území dle typu lidové architektury, dle typických stavebních materiálů a konstrukcí, typických stavebních druhů a podobně. (Kupka, 2010) Kulturní charakteristiku krajiny zdaleka nevytvářejí jen objekty, jejich soubory a dochované urbanistické celky. Sama krajina obsahuje velké množství dochovaných struktur, od dochované cestní sítě přes historické hospodářské úpravy, humna, plužiny až po stopy tradičních a regionálně podmíněných způsobů hospodaření. Pozemková struktura spolu s polními cestami vytváří systém krajinných linií utvářejících dynamiku a vzájemné estetické souvislosti v krajinné kompozici.(Kupka, 2010) 3.6.1 Lidová architektura Vařeka – Frolec 2007 říká, že domácí, tradiční původ stavby odkazuje na lidovou (vernakulární) architekturu, která pochází z latinského vernaculus. Dnes se pro označení architektury používá „tradiční“, tedy autochtonní, vychází z podmínek raného středověku, vázaných na určitý kulturní región. Sýkora (1998), vlastnosti krajiny a zejména podmínky reliéfu, horninové složení, typu půdy, vegetace, ale i hospodářské využití krajiny ovlivnily typický výraz, formu a

20

použitý stavební materiál v lidové architektuře. Rozdíly stavby v regionu jsou nazývány tzv. typem lidového domu. Na našem území je skladba lidového domu velmi rozmanitá. Různé typy domů i jejich článků, štítů, střech a stěn. Lidový dům je klasifikován podle zvlášť nápadných znaků. Je možno jej stanovit na základě jednoho i více znaků, které však nesmí být vybrány nahodile a nehistoricky. Mencl (1980) rozděluje Československo do osmi oblastí lidového domu: 1. Podunajský hliněný a kamenný dům na jihu Slovenska, Moravy a Čech 2. Západoevropský hrázděný dům v severozápadních Čechách 3. Český a Moravský roubený dům 4. Roubený dům Karpatského oblouku 5. Dům spišských Němců 6. Alpský dům v Pošumaví 7. Habánský dům na moravsko-slovenském pohraničí 8. Novodobé překryvy Jednotlivé oblasti se mohou dále rozdělovat do jednotlivých krajů podle dalších nápadných znaků, které se odlišují od ostatních. 3.6.2 Sakrální objekty Slovo „sakrální“ pochází z latinského sacrum, což znamená posvátný, svatý, zasvěcený božstvu a označuje posvátný předmět, posvátné místo, svatyni, posvátný výkon nebo bohoslužbu. Je to tedy širší pojem, který sděluje posvátnost předmětu, místa a krajiny. Tyto posvátné objekty představují ve formě sakrální architektury chrámy, kostely, poutnická místa nebo drobné sakrální objekty – kapličky, kříže, boží muka, sochy světců. (Salašová, 2014) 3.6.2.1 Význam a funkce Sakrální objekty jsou vázány a významově spojeny s konkrétním místem. Proto sakrální objekty nebyly v krajině umisťovány náhodně. Každá událost má vztah ke konkrétnímu místu. Místo, podobně jako krajina, je vymezeno, ohraničeno a identifikováno. Objekt odhaluje význam konkrétního místa, interpretace a porozumění významu místa jsou dány kulturou, jejíž součástí jsou znaky a symboly. A právě díky jim je možno místo, objekt a krajinu vysvětlit. Sakrální objekty mají jednotlivé funkce, které samostatně vyjadřují poslání, proč jej lidé zde umístili nebo s jakou historickou událostí jsou spojeny. 21

Mezi primární jednotlivé funkce patří: kultická, náboženská, sakrální, votivní, ochranná, reprezentační, patronátní, administrativní, emotivní. Druhotné funkce se postupem času k prvotním přidávají, doplňují je a někdy mohou i primární poslání objektu změnit. Mezi ně patří: informační a umělecko-historická, environmentální, estetická, krajinotvorná a urbanistická, identifikační. (Sklenička, 2003) 3.6.3 Znaky, symboly a dominanty V běžném jazyce se slovo „symbol“ často užívá pro to, co by mělo být správně označeno slovem „znak“ – zástupné označení nějaké věci či výroku něčím jiným, jako jsou chemické a dopravní značky, písmena na místě hlásek a jejich uskupení na místě slov. Znak je nositelem informace. Znaky se jeví jako informační soustava, „jazyk“ či „řeč“ krajiny. Jejich tvar a časoprostorové uspořádání je popisným kódem krajiny. Krajina se může jevit jako soubor znaků s určitým uspořádáním, a s určitými vazbami a vztahy. (Sádlo, 1998) Jančura (2002) říká, že znak je nástrojem identifikace daného území. Reprezentuje určitou charakteristikou vlastnost krajiny nebo charakteristický proces v krajině. Znak má pro člověka orientační význam, podle znaků se v prostoru orientuje a identifikuje se s ním. Je tedy prostředkem asociace člověka s určitou konkrétní krajinou. Autor Vorel (2006) považuje determinaci charakteristik krajinného rázu za způsob identifikace a popisu uspořádání krajinných složek a prvků. Charakteristiku krajiny dělí na: 

Zásadné



Určující



Významní



Doplňkové

Znak není jen nositelem informací, ale i hodnot. Hodnota znaku je vyjádřena jednoduše (ano – ne, kladná – záporná) nebo složitějším způsobem kategorizace (dle legislativních norem). Mnohem významnější je přítomnost kombinace souboru znaků. Identifikace typické kombinace znaků krajiny je metodickým prostředkem definování krajinného rázu území. Některým znakům člověk přisuzuje více významů. Jsou nositelem odkazu, který může být naprosto odlišný od jejich fyzické podstaty – v takovém případě se jedná o symbol. Symboly v krajině bývají označovány někdy jako duchovní znaky krajiny.

22

Výklad znaků krajiny se stává nástrojem pro pochopení vztahu člověka ke krajině. (Jančura, 2002) Znaky vyjadřujeme různým způsobem – graficky nebo textově. Třídí se do skupin podle povahy (přírodní, kulturní, percepční), doby vzniku (historické, současné), podle významu (zásadní, spoluurčující, doplňkové), podle stavu (dochované, zanikající) a v konečné fázi podle jejich hodnot (cenné, běžné). Symbolem může být nějaký obraz, geometrický či grafický útvar, ale i zvíře, rostlina či něco z abiotické přírody včetně jevů a těles na obloze, kombinace tónů, vůně a pachy. Slovo symbol je odvozeno od řeckého symbolon a to od slovesa sybmallein, tj. „spadat vjedno“ či „shrnout na hromadu“. Slovo se pak ve staré řečtině blížilo slovu synchronicita. Synchronicita je označena obecně známá tendence k hromadění dějů, které si žádají společnou interpretaci, v čase nebo prostoru. (Komárek, 2008) Symboly mohou vyjádřit neviditelnou skutečnost s takovou intenzitou, jaké slova často nedosáhnou. Zprostředkují rychlé uchopení intuitivním poznáním a proniknou i do oblastí, které jsou logické mluvě do značné míry uzavřeny. Není pochyb o tom, že architektonické dominanty v krajině měly a mají významnou symbolickou a ideologickou úlohu. Kontrast byl vždy pomůckou, pokud člověk chtěl zdůraznit nějakou ideu nebo dokonce jedince. (Kupka, 2010) Je evidentní, že kulturní dominanty hrají v krajině významnou roli a spolupodílejí se na utváření její identity, jedinečnosti a nezaměnitelnosti. Kulturní dominanty mohou být těmi prvky v krajině, které tu či onu krajinu odlišují od jiné, které jí dávají osobité vlastnosti a způsobují, že se tato krajina svou výrazností jeví jako nezaměnitelná a jedinečná. Zdáli viditelná dominanta signalizuje, že se příchozí blíží k domovu, že je již v krajině, kterou zná, která je mu blízká. Naopak krajina, kde se nevyskytují zřetelné znaky, které by mohly vytvářet jedinečnost a nezaměnitelnost krajinné scény, může být vnímána jako indiferentní, fádní a zaměnitelná s mnoha jinými. (Kupka, 2010)

3.7 Genius loci Nelze si představit událost, jež by neměla vztah k nějakému místu. Místo je integrální součástí existence. Krajiny mají svůj charakter (krajina neplodná, úrodná, přívětivá, hrozivá,…). Každé místo má svůj charakter. Charakter je i funkcí času; mění se s ročním obdobím, s denní dobou a počasím. Místa si uchovávají svoji identitu v určitém časovém rozpětí, takže neztrácí svůj genius loci díky změnám v čase. 23

Genius loci (duch místa) označuje místo čím je nebo čím „chce být“. Duch místa je někdy postižitelný jen díky poutu člověka ke konkrétní krajině (například krajina dětství), jindy je zřejmý natolik, že je předmětem zájmu turistů. Fenomén genia loci má svou materiální, hmatatelnou, objektivní dimenzi, rozhodující pro jeho chápání je subjektivní vjem, vznikající kombinací rozumových a citových, vědomých i nevědomých podnětů. Může být vázán na jednotlivce a jeho zkušenost, na generace a jejich paměť (tradice), ale i na kolektivní povědomí primárně přesahující generace (kult, legenda, mýtus). V konceptu krajinného rázu tvoří genius loci jeho dílčí aspekt, aspekt historický, kulturní a duchovní. (Salašová, 2014) Slovo „genius“ skutečně značí ducha, dokonce strážného ducha, prostupujícího objektem svého zájmu, někdy dokonce zobrazovaného jako hada. (Cílek, 2002) V. Cílek (2002) hovoří, že genius loci má dva pojmy: vnější a vnitřní krajina“. Vnější je ta krajina, která se nachází kolem nás, ale vnitřní krajina vždy ovlivňuje duši člověka, ba národa, takže charakteristiku jeho vlastností je nutné začít popisem krajiny, ve které člověk žije. V naši národní povaze panuje nesporně jistá dialektika: krajina ovlivňuje člověka, člověk ovlivňuje krajinu k obrazu svému a ta jej zpětně ovlivňuje a dotváří. Pokud nás bude ovlivňovat krajina, kterou se snažíme přetvářet k obrazu svému, pak … (Valenta, 2008) Kupkova (2010) definice na genius loci je poněkud jinak formulovaná. Je evidentní, že vedle hmotných památek a dochovaných struktur existuje něco jako duchovní, nehmotná hodnota krajiny, paměť krajiny, genius loci či význam místa. Tento fakt je koneckonců alespoň implicitně obsažen i v naší legislativě. Stavební zákon, když definuje cíle územního plánování, hovoří o ochraně a rozvíjení přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví a o ochraně krajiny jako podstatné složky prostředí života obyvatel a základu jejich totožnosti. Podobně zákon o ochraně přírody a krajiny hovoří o krajinném rázu, tedy o přírodní, kulturní a historické charakteristice určitého místa či oblasti, který je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. 3.7.1 Paměť krajiny Sklenička (2003) říká, že „Paměť krajiny je možné chápat jako schopnost uchovávat některé krajinné atributy, ale též jako schopnost tyto atributy regenerovat.“

24

Vývoj krajiny je výsledkem střetu různých přírodních procesů, navíc u kulturní krajiny s činností člověka. Zanechávají v krajině stopy či znaky, které přetrvávají dlouhá staletí i tisíciletí a z krajiny jdou vymazat jen zřídka a velmi obtížně. Mezi fyzické atributy krajiny zahrnujeme prvky přirozeného původu, jako například reliéf, půdní a geologické horizonty, zkameněliny rostlin a živočichů, ale také komponenty antropogenního původu, a to podpovrchové vrstvy archeologizovaných dokladů lidské sídelní aktivity. Na rozdíl od nehmotné paměti krajiny si mohou někteří lidé měnit s jevem genius loci, ovšem ten je až projevem či důsledkem paměti krajiny. Čím jiným ale je fenomén starých bitevních polí, z nichž jako by ještě po staletích vyzařuje bolest a utrpení? Trpák prováděl výzkum, kde došel k zajímavému poznatku. Rozborem stop u vybraných druhů savců na některých permanentních stezkách vedoucí nehostinným prostředím rozsáhlých bloků orné půdy v dohledu bezpečných okrajů lesa přišel při porovnání historických map, že ve většině případů tyto stezky, linie mezí byly zlikvidovány před desítkami let. Můžeme tedy hovořit o ztrátě paměti krajiny, to většinou bývá v případech, jakými jsou pánevní oblasti devastované povrchovou těžbou, kde člověk smazal i nejtrvalejší krajinné charakteristiky, jako například reliéf. Na principu paměti krajiny je založena geobotanika, která na základě analýzy současných rostlinných společenstev, dokáže rekonstruovat společenstva původní – přirozená. Důležitá je vazba mezi pamětí krajiny a ekologickou stabilitou. Ekologické hodnoty (ekologická stabilita, druhová diverzita) je relativní neměnnost povahy jejich ekologických vazeb a vztahů v čase a to i za působení destabilizujících činitelů (disturbance). Tuto funkci plní v krajině tzv. permanentní krajinné struktury (lesy, travní společenstva, vodní prvky, rozptýlená vegetace,…). Bez ohledu zda jsou permanentní krajinné struktury využívány člověkem či ponechány nerušenému přírodnímu vývoji, je důležité, aby se tato neměnnost udržovala co nejdéle na daném místě – kontinuita, případně se neměnilo zastoupení jejich typů – stabilita. Sklenička (2003) tedy říká, že paměť krajiny je nositelem autoregulace či homeostáze krajiny.

25

3.8 Percepce a estetika krajiny 3.8.1 Vnímání krajiny Vnímání (percepce) zachycuje to, co v daný okamžik působí na smysly, informuje o vnějším světě (barva, chuť) i vnitřním (bolest, zadýchání). Vnímání je subjektivním odrazem objektivní reality v našem vědomí prostřednictvím receptorů. Umožňuje základní orientaci v prostředí, respektive v aktuální situaci. Výsledky vnímání jsou počitky a vjemy. Krajina je vnímána dvěma způsoby: o Popis krajinných elementů (ne všech, ale pouze těch, které pozorovatel považuje za důležité) o Popis a přiřazení vlastností (hodnocení) Vnímání probíhá jako rozhovor mezi člověkem a krajinným prostorem. Prostřednictvím smyslů dochází k přepisu krajinné reality. Vše je ve vzájemné interakci, se změnou krajiny se mění i informace, které jsou přijímány. Člověk je vybaven pěti smysly – zrakem, sluchem, čichem, hmatem a chutí. Člověk vnímá krajinu z důvodu cítit se bezpečně, s cílem zabezpečit si potravu či kvůli potřebě orientace. (Salašová, 2014, Sklenička, 2003) Vnímání člověka je dvojího druhu: o Komplementární – znamená, že jsou zapojeny všechny smysly, o Selektivní – znamená, že si pozorovatel vybírá, co vidí. Se selektivním vnímáním konkrétních znaků krajiny souvisí tzv. filtr osobnosti, kdy vnímá čitelné prvky (dominanty, úkryty pro pocit bezpečí) a prvků, ke kterým si člověk vytváří určitou vazbu. Rozdílné je však fokální vnímání, kdy při vnímání určitého prvku se na něj pozorovatel soustředí a vnímá ho vědomě, zatímco podvědomě vnímá ty prvky, které jej nezajímají (periferní vidění, okrajové, podprahové vnímání). Úloha smyslů: 

Zrak – zajišťuje 90 % vnímání



Sluch – doplňuje základní zrakovou informaci



Čich – centrum čichu je v mozku umístěno vedle centra paměti, proto je většina čichových informací dlouho zapamatovatelná



Hmat – uplatňuje se například v zahradách pro nevidomé lidi



Chuť – souvisí s konzumací potravy „krajina musí být jedlá“

První vjemy krajiny lze shrnout do odpovědí na základní otázky: 

Líbí se mi – nelíbí? 26



Patří (mně, někomu) – nepatří



Jaké jsou emoční prožitky?

Vnímání je ovlivněno očekáváním pozorovatele: Je v krajině to, co čeká? 

Pokud ano – následuje pocit harmonické krajiny



Pokud ne – následuje pozitivní nebo negativní reakce

Důležitým aspektem je, zda je ta samá krajinná scéna vnímána poprvé, nebo opakovaně. Zvláštností lidského vnímání je přiřazování kontextu, významu – tzv. symbolismus. Postup vnímání má základní kroky: 

očekávání



percepce



pozorování s očekáváním – výsledkem je harmonie, nebo disharmonie

Vnímání krajiny závisí od: 1. Struktury osobnosti 

zdravotní stav



věk, pohlaví

2. Struktury zkušenosti 

profese, vzdělání, bydlení, zájmy

3. Ostatní faktory Lidé mohou být rozděleni podle toho, jak vnímají – tzv. archetypy člověka Ektomorfové – vnímají krajinu jako pozadí pro emoce, často projektanti Endomorfové – přijímají vliv krajiny na své emoce, často umělci Mezomorfové – krajinu ovládají, často developeři Valenta (2008) uvádí, že člověk často vystupuje jako divák a současně i jako aktér, proto je pobývání v krajině částečně řízeno. Člověk se dívá, naslouchá, čichá, dotýká se, chutná, vnímá vnitřními smysly, vnímá celým tělem, vciťuje se, prožívá, reflektuje se a sebereflektuje, představuje si, mění scénu ve své fantazii, reaguje na situaci, rozhoduje se, jedná. Vnímání podmiňuje subjektivní dispozici vnímatele, ale i sociální role a tzv. psychologický typ člověka. Podle vztahu ke krajině se lidé rozdělují na archetypy: Nomád – žije bez trvalého vztahu ke krajině, sám ji netvoří Rolník – představuje člověka – tvůrce, má trvalý vztah ke krajině, živí jej konkrétní místo, kvalita jeho života závisí od kvality prostředí Městský člověk – je jasně vymezený ve svém teritoriu, tvoří svůj prostor 27

Archetypy krajiny Librová (1988) říká, že pocit krajiny domova hraje velkou roli ve vnímání krajiny, jelikož člověk zde prožil své dětství a váže se k ní pocit bezpečí. V takové krajině se pak cítí doma a je pro něj hodnotícím měřítkem co do malebnosti. Hlavně obrys horizontu a další charakteristické krajinné prvky. 

Hora – je divoká, přírodní, nespoutaná krajina „přírodní národy“ v ní vidí správnou, dobrou, harmonickou krajinu



Zahrada (pole) – je neustále kultivovaná krajina



Svatyně – zprostředkovává setkání s prapředky, svatá hora, posvátný háj



Město – je jasně vymezeno proti přírodním procesům (středověká fortifikace, obrana proti hrozbě přírodních sil)

3.8.1.1 Zrak lidského oka Zrak je smysl, který umožňuje vnímat světlo, různé barvy, tvary. Je to nejdůležitější smysl pro člověka, většina informací je vnímána právě zrakem. Zrak je zaměřen na vnímání kontrastu, proto dovoluje vidění kontur předmětů, jejich vzdálenost a významně se podílí na orientaci v prostoru. Lidské vnímání prostoru lze kvantifikovat v úhlových jednotkách: o Horizontální úhel: vědomý 30° vlevo i vpravo, k tomu se přidává 15° periferního vidění. Pokud se zapojí pohyb očí, úhel činí 120°, s pohybem hlavy celkově 120 – 180°. o Vertikální úhel: nad osou roviny očí člověka vidí od 35 – 40°, pod osou 20 – 35° Vzdálenost, na jakou je člověk schopen vidět: v absolutní rovině přibližně 5,3 km. Pokud se vezme v úvahu refrakce světla – na vzdálenost 4,8 km, v členitém terénu i 80 km. Faktory viditelnosti: terén, počasí – mlha, déšť, sníh, den a noc The experience of Landscape (2000) definuje: o Habitat theory (teorie životního prostoru člověka) uvádí estetické uspokojení, které vychází ze zkušenosti vnímání krajiny. Teorie vychází ze spontánního vnímání krajinných prvků, které svými tvary, barvami, prostorovým uspořádáním a dalšími viditelnými vlastnosti působí jako orientační znaky prostředí vhodného k přežití. o Prospect - refuge theory (teorie výhledů a úkrytů) má zato, že schopnost vidět a schopnost se ukrýt jsou nevyhnutelné z hlediska přežití člověka. 28

Výhled je jako místo, odkud má člověk neomezenou schopnost vidět, a ukrýt jako místo s možností se schovat. Krajinu, ve které člověk vnímá tato místa, považuje za estetickou. (Salašová, 2014) Typy výhledů: 

Panorama (široký záběr vnímání) – při přerušení obrazu má člověk schopnost si jej doplnit, domyslet



Pohled – je ohraničený okraji, definovaný vertikálním ohraničením, případně horizontálním – pod stromy, pohled z jeskyně



Sekundární panoráma – je typem nepřímého pohledu. Bod, ze kterého vnímán je jinde – tzv. potenciální výhled (věž, skalní útes, horizont)



Sekundární pohled – odchýlený (meandry řeky, cesta), offset (zlom)

3.8.2 Estetický aspekt krajinného plánování Estetika byla formulována Baumgartenem. Rozlišoval mezi noéta (danosti intelektu), a aisthéta (danosti senzibility). Už v antickém Řecku byla estetika rozdělena na teorii krásy a teorii umění. Naopak například Hegel omezil definici na pouhou „filozofii umění“ a popřel tak existenci přírodní krásy. (Salašová, 2014) Člověk nepřistupuje ke krajině od počátku jako k objektu estetického hodnocení, nýbrž jako k objektu, který sám podle své povahy nabídne člověku svou vlastní „estetiku“. Estetično se v krajině nehledá, ono se samo vyjevuje. To samé je vnímáno jako základní přístup k ocenění estetických kvalit krajiny, neboť ho uplatní člověk vnímavý vůči krajině a nikoliv pouze vůči vlastnímu vkusu. (Valenta, 2008) Sklenička (2003) takto definuje, předmět estetiky je estetická situace. V estetické situaci jsme schopni vždy rozlišit estetický objekt a vnímatele. Vztah estetický objekt ↔ vnímatel lze nazvat estetickým prožitkem. Estetickým objektem se může stát pouze to, co je vědomím objektivizovatelné. Jsou proto z předmětu estetického zájmu vyloučeny dvě oblasti, které se této objektivizaci vymykají – my sami (ego, já) a svět. Na rozdíl jasně definované ekologické funkce krajiny je zprostředkována smyslovými vjemy člověka (vizuálně) a skrze estetické charakteristiky se promítá do estetické hodnoty krajiny. Estetická hodnota je hodnota, vytvářející se v průběhu estetického zážitku. Subjektivní estetická aktivita je estetické hodnocení, které nemění objekt fyzicky, ale dodává mu estetickou hodnotu. Kladnou estetickou hodnotou je krása, zápornou je ošklivost.

29

Důležitým prvkem v estetickém hodnocení je psychická dispozice hodnotícího subjektu. Mezi estetické dispozice jedince, které iniciují estetický vztah subjektu k objektu, řadíme estetické cítění, estetickou motivaci, estetický postoj, vkus, estetické ideje, schopnost k samotné estetické tvorbě. Přírodní a estetické hodnoty se překrývají. Krása je závislá na vnímateli, což neznamená, že je libovolná, že můžeme čemukoli přiřknout status krásného. Myšlenka Skleničky (2003) je, že jedinou objektivně krásnou je krajina bez zásahu nebo s minimálními zásahy člověka, tedy krajina relativně přírodní. 3.8.3 Estetická atraktivita krajiny Člověk nepřistupuje ke krajině od počátku jako k objektu estetického hodnocení, nýbrž jako k objektu, který sám podle své povahy nabídne člověku svou vlastní „estetiku“. Estetično se v krajině nehledá, ono se samo vyjevuje. Je to vnímáno jako základní přístup k ocenění estetických kvalit krajiny, neboť ho uplatní člověk vnímavý vůči krajině a nikoliv pouze vůči vlastnímu vkusu.(Valenta, 2008) Důležitým proměnným faktorem je sama komplexita estetického objektu, krajiny, která je vícedimenzionální. Salašová (2014) uvádí, že zatímco obraz je dvojdimenzionální (jen dvojrozměrná plocha), film třídimenzionální (plocha a čas), tak krajina má dimenze čtyři – plocha, prostor, čas a pohyb. Valenta (2008) dle studia procesů estetické recepce vyšla definice dvou základních etap: fází estetické reakce (okamžik kontaktu s objektem vnímání, v našem případě s krajinou) a fází estetické responze (zpracování, zapamatování, hodnocení estetických vjemů atd.) Právě na specifičnosti estetického hodnocení a souběžně specifičnosti estetické recepce stojí celá estetika. Vnímající subjekt (uživatel, obyvatel či návštěvník krajiny) může nebo nemusí být schopen a ochoten vnímat určité vizuální vlastnosti krajiny a esteticky je oceňovat. Jiný je pohled ekologů, umělců, urbanistů, krajinných architektů či zemědělců. Krajinné prvky, tolik ceněné ochránci kulturní krajiny, bývají často venkovskými lidmi souhrnně označovány jako „neřádstvo“. (Kupka, 2010) 3.8.4 Kompozice Kompozice jako syntéza vizuálně postižitelných krajinných složek je objektivní estetickou charakteristikou. To je skladba jednoduchých prvků v prostoru. V krajinném plánování je kompozice prostředkem organizace prostorové formy, vedoucí k začlenění

30

díla do krajiny. Cílem je dosažení souladu mezi užitnou a estetickou funkcí krajiny či její složky. V krajinném prostoru je velká škála kompozičních prvků, ke kterým přibývají ještě přírodní elementy v celém spektru forem. Z estetického hlediska je proto krajinné plánování ovlivněno principy zahradní (sadovnické, parkové) architektury a urbanistické kompozice. Faktory určující krajinnou kompozici jsou: -

účel krajinných opatření,

-

forma krajinných opatření,

-

motiv,

-

prostředí,

-

estetické kritérium,

-

technické možnosti,

-

ekonomické kritérium.

Primární poslání krajinného plánování je převážně vnímáno užitkově pro potřeby člověka, není však možné rezignovat na estetický projev navržených opatření. Kvantitativní estetické hodnoty jsou předmětem nauky o architektonické harmonizaci. Prostředky harmonizace prostorových norem jsou proporce, měřítko, rytmus, gradace, symetrie a asymetrie, kontrast a shoda. (Salašová, 2014)

3.9 Krajina jako scéna Pohled na krajinu podobně jako na scénu může znamenat pohled na nějak vymezený prostor, definovaný určitými „kraji“, tvary, barvami, světlem, blízkostí a vzdáleností objektů, vzájemným vztahem těchto objektů, subprostory existujícími uvnitř prostoru, i nevizuálními smyslovými podněty. Optický vjem scény – místa dramatu se podobá optickému vjemu místnosti, krajiny atd. Stejně jako scénu v divadle nahlížíme znakově, tak i přirozená krajina se může v našem vidění stát symbolem. V krajině jsme velmi často hýbajícími se subjekty. Střídáme scenerie a jejich vjemy svým vlastním pohybem. Ten není nepodstatný. Činí nás součástí scény. Zahrnuje nás do krajiny jako další prvek. Pohyb může otevřít náš organismus (přirozenou aktivací dýchacího systému, krevního oběhu, svalů, smyslů) nejen vjemům, představám, reakcím, ale i prožití krajiny v sobě samém, třeba i identifikaci s krajinou, cítění jejího genia. Jsme

31

sami jedním z objektů scény/přirozené krajiny, stejně jako můžeme být jejími pozorovateli nebo dokonce i tou samou scénou inspirovanými herci. Vnímatel je nepochybně ten, kdo rozhodně zda krajinu uvidí, uchopí kinesteticky a prožije jako scénickou. Podobně krajina primárně nepředstavuje nic jiného. Krajina je. Nicméně víme, že pojem scéna přesahuje hranice divadla. Pokud jde o scénu ve významu prostoru, můžeme za ni považovat i taková místa, kde se shromažďují davy, které se stávají jak diváky, tak aktéry. Vztah ke krajině, na kterou nahlížíme, jako na scénografii hovoří o nutnosti odlišit přímé náladové účinky, jimiž na nás řečené scénické předměty působí bezprostředně, tedy ne tím, že to a to představují, nýbrž pouhými kvalitami optickými, barvami, světlem a tvary. Protože tedy tyto přímé účinky neplynou z významové představy, nejsou řečené čistě optické kvality kvalitami dramatickými, přestože na nás ze scény působí; nazveme je scénickými kvalitami malebnými. Krajina nás ujme a my ji začneme prožívat, necháme ji, aby vyvolala pocity, aby vyvolala před naším vnitřním zrakem rozmanité i scénické obrazy, aby nás přiměla jednat. (Valenta, 2008) 3.9.1 Scéna Scéničnost je ve své základní definici opřena o fenomén lidského chování, resp. jednání v určitém prostoru, chování, které vybízí ke sledování (je zaměřeno na diváky), pak krajina, a je na mysli krajina přirozená, de facto postrádá právě základní atribut „scénického“. Krajina se nechová. Krajina nejedná. Krajina je. Ve slovech scéna a scéničnost rezonuje původní řecké slovo. Nese několik základních opakovaných významů. Prachův řecko-český slovník (Salašová, 2014) uvádí tyto: stan, ležení, tábor, hostina ve stanu, lešení, jeviště, divadlo, obydlí, chrám, stánek úmluvy, loubí, alej. Různé současné zdroje vč. běžného diskursu říkají, že jde o prostor pro hru; prostor pro vystupování; jeviště; stavení v pozadí jeviště; výjev; výstup; metonymicky pojem může označovat divadlo, často i konkrétní divadlo; dále dokonce veřejnost či určitou skupinu nějakých jednajících lidí, ale i scénu ve smyslu geograficky vymezeného prostoru a určité krajiny. (Valenta, 2008) Co může být ve scenerii skutečně scénického? Scenerie je nějaký často před sebou viděný prostor, který bývá zajímavý či lahodný pro oko i duši, a proto se i nabízí k dívání

32

jak rozhodnutím nás samých jako pozorovatelů, tak třeba cestovních kanceláří. Scenerie může být součástí pro vybuzení zcela individuálních představ, prožitků a reakcí. V obecném smyslu je krajina prostorem, v němž lidé prožívají a jednají. Tady bude však zřejmě nutno předem rozlišit, které prožívání a které jednání člověka v přirozené krajině můžeme již/ještě spojovat se scéničností a které ne. S diváctvím je to zřejmě složitější. Dívat se můžeme na lidi a lidské jednání v krajině. Chováním či jednáním může být leccos: průjezd jezdců na koních soutěskou; postup rojnice myslivců krajinou; člověkem řízené opracovávání vytěženého dřeva moderním lesním strojem, které může být skutečně úchvatnou podívanou. Toho všeho můžeme být diváky. (Valenta, 2008) Dívat se můžeme na důsledky lidského jednání v krajině (města, přehrady, hrady, změny reliéfu krajiny, spáleniště) dokonce i bez momentální přítomnosti lidí. Civilizační artefakty pak bohatě zastoupí i právě nepřítomného člověka. Dívat se ale můžeme i na krajinu jako prostor sám o sobě – bez spatření člověka, bez vidění jeho zásahů. Bez strojů, bez přehrad, bez mužů a žen – i tak může být krajina zřejmě scénou svého druhu. Podoba „scény-krajiny“ vyvolá více či méně zúčastněné divácké reakce, které začínají u vnímání, tedy diváctví krajiny a vedou dále až k aktérství. Popsat by se daly zřejmě v celé škále: na jedné straně je vnitřní prožitek krajiny a vnitřně hmatové uchopení jejího prostoru, ten však obvykle provází viditelná exprese prožitku vnímání krajiny (výraz v obličeji). Na jiné straně může být krajinou vzbuzená představa (fantazie) toho, co se v krajině může odehrávat, další může být zřetelné scénické jednání inspirované krajinou. I některý přírodní prostor se stejně jako scénografy/lidmi vytvořené scény „přirozeně domáhá rozehrání“. (Valenta, 2008) 3.9.1.1 Dramatičnost Další pojem „scenic“, překlad značí „scénický“ v divadelním smyslu. Dalším významem tohoto slova je pak cosi jako ukazující krásné pohledy na krajinu či nabízející vysokou přírodní, estetickou, kulturní, rekreační, historickou hodnotu krajiny. Divadelnosti nebo dramatičnost organizuje hmotu, a zase také naproti tomu hmota nebo nástroj předurčuje tvar divadelnosti. Jevištní prostor může nést potenciál dramatičnosti i divadelnosti. Tento potenciál tedy nemusí vzniknout až tím, že se v prostoru odehraje dramatický příběh. Potenciál dramatičnosti a divadelnosti v prostoru je. 33

Dramatický potenciál krajiny hovoří o tom, že jisté prvky a složky krajiny mohou probouzet náš dramatický cit a dovést nás k různým „stupňům“ scénického diváctví či aktérství. Dramatické prvky budící dramatičnost mohou být vnímány jako: A. Krajinné prvky spíše statické: a) Prvky převážně statické – probouzející diváctví: primárně smyslové vnímání vč. vnímání scénického, kinestezii, vnitřní sebetvarování a spoluprožívání zjevné i skryté dramatičnosti v podstatě krajiny; vjemy krajiny přes úroveň rozhodování kam, kudy a jak se budu v krajině pohybovat, až po dialog člověka s krajinou. b) Prvky převážně statické – vyvolávající reálnou dramatičnost, nutnost jednat až takřka ve smyslu uvedené definice: -

obecněji: prvky omezující naše zájmy v krajině

-

krajinné prvky, které lze označit za překážky omezující náš pohyb,…

B. Prvky spíše dynamické: a) Prvky spíše dynamické, na krajinu přímo vázané: -

pohyb krajinných prvků (valící se kámen, který můžeme pozorovat)

-

změny, kontrasty, překvapení, atd.

b) Prvky spíše dynamické, vázané na právě působící meteorologické jevy atd.: -

zvukové podněty

-

světelný „plán“ krajiny, nasvícení v souvislosti s fází dne, situací oblačnosti na obloze

-

vliv počasí, ročního období, klimatu

-

obloha (barvy; tvary oblaků a jejich pohyb)

C. Ale jsou tu ještě další možné pohledy: Pohledy jakoby z větší výšky, nebo ne tak snadno dostupné běžné smyslové evidence člověka kráčející krajinou. „Prostor přírody je dramatický vždy, i když různou měrou a silou. A to z prostého důvodu, že jsme přítomni procesu tvoření, ať již dokonaného či probíhajícího, procesu, jehož jsme součástí ve všech dramatických souvislostech“. (Valenta, 2008)

3.10 Ochrana přírody a krajiny Ochrana přírody je poměrně mladý obor, který využívá poznatky z biologie a aplikuje je na možnosti a potřeby lidské společnosti. Ochrana přírody se snaží trvale zachovat

34

přírodně cenné krajiny a jejich části včetně rostlin, živočichů a jejich stanovišť. (Novotná, 2001) V rámci ochrany přírody a krajiny rozlišujeme podle legislativy na: o Obecná ochrana přírody a krajiny o Zvláštní ochrana přírody a krajiny Obecná ochrana přírody a krajiny se týká nejširších zájmů, největší plochy území státu a největšího okruhu subjektů. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny rozlišuje: 

Obecnou ochranu krajiny, kam řadíme tyto nástroje: územní systém ekologické stability, významný krajinný prvek, krajinný ráz a přírodní park a přechodně chráněnou plochu,



Obecnou ochranu druhů, podle níž jsou všechny druhy rostlin a živočichů chráněny před ničením, poškozováním, sběrem či odchytem. Důležitým nástrojem, obecné ochrany rostlin a živočichů včetně ochrany jejich přirozených stanovišť je ochrana volně žijících ptáků, ale také ochrana dřevin rostoucích mimo les,



Obecnou ochranu neživé části přírody a krajiny – ochrana jeskyní, přírodních jevů na povrchu, které s jeskyněmi souvisejí a paleontologických nálezů a minerálů.

Dále zákon o ochraně přírody a krajiny společně s dalšími předpisy legislativně zajišťuje zvláštní ochranu vybraných, vzácných nebo vědecky a kulturně významných druhů rostlin a živočichů. Dle míry ohrožení řadíme do třech kategorií ochrany zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů a to kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené (vyhláška č. 395/1992 Sb.) Zvláštní ochrana přírody a krajiny Tato ochrana představuje jeden z nejvýznamnějších nástrojů ochrany přírody a krajiny. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny vymezuje šest kategorií zvláště chráněných území (ZCHÚ). Jsou jimi: a) Velkoplošná ZCHÚ, mezi něž patří: -

národní parky (NP)

-

chráněné krajinné oblasti (CHKO)

b) maloplošná ZCHÚ s následujícími kategoriemi: -

národní přírodní rezervace (NPR)

-

přírodní rezervace (PR) 35

-

národní přírodní památky (NPP)

-

přírodní památky (PP)

Tato zvláště chráněná území jsou dle zákona o ochraně přírody a krajiny vyhlášena na přírodovědecky či esteticky významné nebo jedinečné území. Za taková území se považují lokality s unikátní nebo reprezentativní biologickou rozmanitostí, a to na úrovni druhů, populací i společenstev, dále na území s jedinečnou geologickou stavbou, území reprezentující charakteristické prvky krajinného rázu kulturní krajiny a území významná z hlediska vědeckého výzkumu. Cílem ochrany bývá udržení nebo zlepšení dochovaného stavu území nebo ponechání území či jeho části samovolnému vývoji. Součástí ochrany prostředí jsou i mezinárodní úmluvy, podepsané a případně ratifikované příslušnou státní reprezentací. K nejvýznamnějším úmluvám zaměřených na ochranu přírody a krajiny patří: o Ramsarská úmluva o mokřadech (1971), o Úmluva na ochranu světového a kulturního dědictví (tzv. Pařížská úmluva, 1972), o Úmluva o mezinárodním obchodu, volně žijícími druhy živočichů a planě rostoucími druhy rostlin (tzv. Washingtonská úmluva CITES, 1975), o Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť (tzv. Bernská úmluva, 1979), o Úmluva o biologické rozmanitosti (Rio de Janeiro, 1992), o Úmluva OSN o desertifikaci (Paříž, 1994), o Aarhuská úmluva (Aarhus, 1998), o Evropská úmluva o krajině (Florencie, 2000), o Karpatská úmluva (2003). 3.10.1 Unesco Dnes je krajina v celosvětovém měřítku chápána jako památka, která může mít vysokou přírodní a kulturně historickou hodnotu. Historický charakter kulturní krajiny je dán existencí historických znaků, které vytvářejí její charakter. V roce 1991 byl vypracován návrh na ochranu kulturních krajiny na sekretariátu UNESCO, díky rozsáhlé diskuzi na pařížském mítinku v roce 1985. Dědictví, památka může být v zásadě idenfitikováno pouze porovnáním současnosti a minulosti prostoru nebo objektu. Jednou z typických vlastností krajiny je její dynamika a proměnlivost v čase. 36

V Evropské úmluvě o krajině je uvedeno, že krajina je chápána jako základní složka prostředí, v němž obyvatelé žijí jako výraz rozmanitosti jejich společného kulturního a přírodního dědictví a základ jejich identity. V dnešní době se v praxi pro památkový objekt či krajinu používá termín „dědictví“. Jednou z nejvýznamnějších úloh orgánů ochrany krajiny v Evropě je vymezení typů kulturní krajiny, jejich identifikace v prostoru, charakteristika a návrh stupně a způsobu ochrany. Dle Sádla (1998) je krajina jednou z organizačních úrovní života. Je začleněna do strukturní hierarchie živých soustav: organela – buňka – tkáň – orgán – jedinec – populace – společenstvo – krajina. Krajinu je možno chápat jako interpretovaný text, kde všechny složky krajiny jsou současně jeho čitelnými i aktivními tvůrci. Složky krajiny si své okolí interpretují svou pozicí v krajinném prostoru.

37

3.11 Fotografie Jak udělat snímek, který na lidi zapůsobí? Jak pracovat na neznámých místech, bez znalosti místního jazyka a co nejrychleji se domluvit a získat zázemí pro práci? Jak se vracet domů se snímky, které vyjadřují realitu, jsou opravdové, hluboce lidské a ucelené? Jak prostřednictvím fotografie svět vysvětlovat a interpretovat místo pouhého převedení scény na soubor pixelů? (Duchemin, 2010) 3.11.1 Historie Krajina před 30, 50 nebo 80 i více lety se fotografovala nepříliš odlišně od způsobu, jakým se fotografuje dnes. Změnily se technické prostředky fotografie, krajina sama změnila svou tvář, ale způsob jejího zobrazování se převratně nezměnil. Nejstarší fotografie, kterou historie zná, je fotografie krajiny. O prvních fotografiích jsou sice různé dohady, ale o této je prokázáno, že jejím autorem je Joseph Nicephore Niepce: jedná se o snímek na cínové desce a představuje pohled z okna jeho pracovny v St. Loup de Varennes – tedy krajinu, i když jsou na ní převažujícím motivem budovy. Tato fotografie vznikla roku 1826. Zájem tehdejších fotografů o krajinu byl také trochu diktován – nepatrná citlivost materiálu žádala dlouhé expozice – například zmíněný pohled z okna byl při plném slunci exponován 8 hodin! Daguerrotypie dokázala, z velké části i zásluhou Petzvalova objektivu, už patrný pokrok: expozice se zkrátily podle světelných podmínek na 5 – 15 vteřin. Ale přesto fotografové vyhledávali statické motivy, jako architekturu, zátiší nebo krajinu, a teprve když si „zvykli“ na „krátké“ expozice kolem desíti vteřin, začali dávat přednost portrétům, což mělo důvody spíš ekonomické. Jen odvaha a výkon přimělo portrétovanou osobu k čtvrtminutové nehybnosti a navíc k požadavku zachovat a udržet přirozený lidský výraz. Krajina před takové problémy fotografa nestavěla. Ovšem názor Jana Slawomíra Tomíčka (Duchemin, 2010): „Všecky věci pohybliwé zcela se newyobrazgj, neb gen welmi nedokonale. Sem náležegj negen oblaka, ale i listj stromů, i gest tedy se obáwati, že wyobrazenj kragin nikdy dobře se nepowede.“ Nicméně počátek čtyřicátých let minulého století by bylo možno označit za jakýsi první zlatý věk krajinářské fotografie. (Duchemin, 2010) 3.11.1.1 Terminologie Hned na začátku se musíme zamyslet nad terminologií, která svou nejednotností místo, aby pomáhala k snadné orientaci v teoretických i praktických otázkách fotografie vůbec krajinářské zvlášť; působí v široké fotografické veřejnosti spíše zmatek. Jako v celé 38

fotografii, tak i v krajinářství je nutno brát v úvahu dvojí druh fotografického projevu: informativní a emotivní. Základním smyslem informativní fotografie je objektivní popis, vysvětlování, instruování – jednoduše schopnost zastupovat skutečnost. Tím, že informativní fotografie podává objektivní zprávu o určitém objektu, je nositelem významu. Divák poznává, co autor fotografoval, či jinak řečeno, chápe vztah zobrazovaných detailů k celku, čímž se důvod zhotovování informativních snímků zcela vyčerpává. Naproti tomu základním úkolem emotivní fotografie je vyvolávat v divákovi emoce – city. Jak silný emocionální vzruch snímek u diváka vzbudí, podle toho mluvíme o míře jeho účinku. V emotivní fotografii nejde o zastoupení skutečnosti, nezáleží nám na nejpřesnější možné shodě s fotografovaným objektem, ale na vyvolání co nejsilnějšího citového prožitku. Zdrojem emotivnosti může být, a často také je, zobrazovaný objekt – třeba tatranské štíty, věžové skály v Texasu. (Hinšt, 1974) Důležitým krokem je dle Duchemina (2010), zaujmout diváka vašimi snímky. Je to fotografování od srdce a vyprávění obrazových příběhů. Pokud příběh nevyprávíme způsobem, který lidi zaujme, pak jsme selhali. Jde o to zachytit věci, které nás zajímají, takovým způsobem, aby zapůsobily i na jiné lidi. Úspěch či neúspěch snímku nezávisí jenom na jeho obsahu, ale také na tom, jak je tento obsah vyjádřen a podán. Asi jako když ve filmu nejde jen o příběh samotný, ale také o to, jakým způsobem je vyprávěn. Vytvoření fotografie, která je jak reprezentační, tak interpretačním, záleží na tom, jak hluboce se člověk s tímto místem sžil a jak dobře ovládá své vizuální nástroje. (Duchemin, 2010) 3.11.2 Základní pravidla fotografování Krajinářský fotograf rozvažuje o vlastnostech fotografovaného předmětu jako o vlastnostech krajiny. Pro něj jsou výrazovými prostředky mimo jiné například tvary krajinných prvků, struktura a barva povrchu nebo uspořádání jednotlivostí vzhledem k prostoru zorného pole. Vlastnosti osvětlení jednak vůbec dovolují fotografické zobrazení, jednak dávají autorovi z hlediska výtvarného možnost neutrální objekt esteticky umocnit. V nevýrazné krajině nám už mnohokrát pomohlo šikmé ranní nebo podvečerní protisvětlo nebo jak fascinující náladu dovede vykouzlit slunce prozařující mlhou. Pravidlo, které je stěžejní: „Obraz nesmí být roztříštěný“.

39

Pro krajináře to znamená, dříve než stiskne spoušť, rozvážit si, v čem vidí sílu objektu, a podle toho pak vnést do obrazu odpovídající řád. Cesta zraku začíná v levém horním rohu, neběží však důsledně po řádcích, ale přidržuje se spíše úhlopříčky a směřuje do pravého spodního rohu. Odtud se hned zase vrací ke středu snímku. V oblasti mezi pravým spodním rohem a středem se zdržuje nejdéle. To je místo, které se nazývá hlavním místem pozornosti. Jeho působivost zvětšuje i to, že k němu přicházíme krátce po začátku cestování našeho oka po ploše snímku, a vnímavost není tedy ještě otupena. Dále není bez zajímavosti, že hlavní místo s ostatními body okraje je děleno v poměru zlatého řezu. Nutno podotknout, že dělení úsečky nebo plochy zlatým řezem bylo umělcům známo již od starověku a jeho užití se pokládalo za základ vyváženosti a krásy. Druhým místem, kam se podle zkušenosti soustřeďuje pozornost diváka, je oblast mezi středem a horním levým rohem obrazu. Nazývaje vedlejším místem pozornosti. Zatímco do hlavního místa pozornosti vkládáme zpravidla nedůležitější obrazový prvek, vyhrazujeme vedlejší místo pozornosti druhému nejdůležitějšímu prvku, který buď hlavní prvek doplňuje, nebo je jeho protikladem. Příklad: hynoucí strom jako důsledek necitlivosti technické civilizace k přírodě charakterizované v hlavním místě pozornosti stokou chemického odpadu. Působivost hlavního místa pozornosti je zvýšena vhodným osvětlením. Oko totiž nejintenzivněji reaguje na nejsvětlejší skvrny. Další pravidlo tedy zní: co chceme na snímku nejvíce zdůraznit, podáváme co nejsvětleji. Podružné obrazové prvky potlačujeme temnějšími tóny. Autor fotografuje proto, aby realizoval obrazové sdělení s určitým obsahem, který se dotváří až v průběhu fotochemického procesu. Před tím vším však musí mít nápad, případně celý roj myšlenek, k jejichž fotografickému ztvárnění potřebuje konkrétní objekt, jenž mu skutečnost nabízí. Vybere si určitý námět. Námět je předmětný reálný model, který si autor vybírá jako obrazový základ snímku. K tomu, aby uskutečnil „vytvoření obsahu“ odpovídající právě jeho záměru, má fotograf k dispozici nepřeberné množství výběru ze světa. Například jižní Morava v její plodnosti nabízí náměty vinic, ovocných sadů v květu či mírně zvlněné lány obilí. Obsah snímku je základní myšlenka autora. Může ho napadnout bezprostředně po určitém prožitku, ale i velmi dlouhém čase jako výsledek složitého myšlenkového pochodu. Prvním podnětem autorova myšlení je inspirace. V krajinářské fotografii, bývá často zdrojem inspirace význačný rys krajiny. Když si autor uvědomuje, jaké pocity 40

v něm pozorovaná skutečnost vyvolává, a na základě tohoto uvědomění si zformuje představu, co chce snímkem říci, může postoupit k realizaci. Celý proces vzniku snímku, nebo lépe řečeno přípravy snímku, od prvního podnětu přes vykrystalizování základní myšlenky a výběr námětu až ke stisknutí spouště trvá někdy jen zlomek vteřiny, jindy i celé měsíce. (Hinšt, 1974) Duchemin (2010) vymezil hlavní znaky fotografování, kterými by se měl autor řídit: 1. Používejte stativ. Fotoaparát tak bude stabilní a rovný, zatímco máte dost času na pečlivou kompozici. 2. Využijte výhod hloubky ostrosti. U krajinek záleží na větší hloubce ostrosti, kterou vytvoříme pomocí vyšší clony. Vyšší hloubka ostrosti mnohem lépe odpovídá tomu, jak by scénu vnímalo lidské oko, které odliší popředí a pozadí a dá divákovi pocit, jako by tam opravdu byl. 3. Mějte vždy vybraný hlavní objekt. Vyprávějte příběh jednoduše a působivě. 4. Na snímku je důležité popředí. Mějte tam vždy něco zajímavého. Zkuste to při nejbližším západu slunce, který budete nuceni fotit. 5. Pozor na horizont. Umístění horizontu kamkoliv jinam než doprostřed scény znamená kompozičně mnohem silnější snímek. Zvažte, na co přesně touto fotkou ukazujete. Je to úžasná obloha? Pak dejte horizont podél spodní třetiny. Zkoušejte jednotlivé varianty, aby snímek zůstal vybalancovaný a působil tak, jak máte v úmyslu. Pak zkontrolujte, že je fotoaparát rovně, že není nakřivo. 6. Dávejte pozor na světlo. Krajinky potřebují velmi kvalitní světlo, které přesně sedne náladě, jakou chcete zprostředkovat. 7. Sledujte oblohu. Jednou z nejoblíbenějších pomůcek fotografa je přechodový neutrální filtr. Umožní vám expozici na krajinu a zároveň zachovat dramatickou oblohu. Polarizační filtr zase oblohu ještě více zdůrazní. 8. Používejte vodící linie. Použití kompozičních nástrojů jako vodící linie může být dalším prostředkem k tomu, jak diváka vtáhnout na scénu a pozvat ho k objevování prostoru v rámci snímku. Linie vedoucí zepředu dozadu ho táhnou hlouběji do snímku, zatímco pomocí horizontálních či diagonálních linií objevuje prostor od kraje ke kraji fotografii. 9. Myslete v kontrastech a přechodech. U krajiny to může být místo, kde les přechází v louku, kde se příroda setkává s městem, kde se země potkává s oblohou

41

nebo vodou. Tyto přechody a kontrasty zvýší zájem diváka a mají hlubší tematický účinek. Dávají pocit příběhu. 10. Pohrajte si se světlem. Protisvětlo, obzvláště při východu nebo západu slunce, může přinutit vaši krajinu doslova zpívat. Přidá náladu a zdůrazní prvky v popředí, které jsou olemovány světlem. 11. Pohrajte si s pohybem. Jestliže s sebou máte stativ, zkuste si pohrát s delšími časy expozice, čímž dáte snímku roli času a pohybu. Dovolte větru rozčeřit hladinu vody, aby dodal zajímavější náladu a lehkost jinak nepříliš pozoruhodné krajině. 12. Nezapomeňte na emoce. Dokonce i v krajině, oproštěné od lidských prvků, mhou hrát významnou roli emoce a nálada. 13. Hledejte vzory a jejich porušení. Přírodní i člověkem vytvořené prostředí může mít opakující se prvky, které vytváří nějaký vzor. Tyto vzory jsou pro oko obzvláště zajímavé, ale ještě zajímavější jsou scény, na nichž je taková série opakujících se prvků porušena. Hledejte javor uprostřed smrkového porostu, ptáka letícího mimo formaci hejna nebo barevný tradiční dům uprostřed věžáků ze skla a oceli. 3.11.3 Rozdělení stanovišť Les a voda Možnosti, které dává krajináři les, může poskytnout málokterá jiná námětová oblast. Jakmile dopadnou do lesa první sluneční paprsky, dochází v mžiku k velké proměně. Místo toho, aby musel kontrast zesilovat, je krajinář nucen starat se o jeho zmírnění. Postaví-li se fotograf tak, aby objektiv přístroje měl stíněn některým z kmenů, pak je možno dosáhnout velmi efektivních záběrů v přímém protisvětle. Hlavním výrazovým prostředkem se stává rozmístění jednotlivých stromů v zorném poli, dále pak jejich tvarové charakteristiky a struktura kůry. Emotivně rozdílné výsledky poskytují fotografovi jednotlivé typy lesního porostu: smrkový, borovicový, dubový les, akátový a březový háj – každý má jiný základní charakter. Jako výlučná událost je každoročně se opakující výjimečnost zaplaveného lesa a rozlehlost jeho věrného obrazu zrcadlícího se ve vodě se všemi podrobnostmi. Nejobvyklejší typ je zrcadlení slunce před západem, kdy se na klidné vodní ploše rozprostře od nejvzdálenějšího bodu směrem k objektivu „světelná cesta“. Voda nejen že musí být perfektně ostře vykreslena, ale zároveň je bezpodmínečně nutno s ní jako se základním prvkem počítat v kompozičním rozvrhu. 42

Flóra Před jiné možnosti, ale také před jiné problémy technické i výtvarné nás staví naše flóra. Jde převážně o detaily – pozornost fotografů odjakživa budily květiny. Vzhledem k průměrné velikosti u nás rostoucích květin se pohybuje po technické stránce v oblasti makrofotografie. Květiny a rostliny vůbec patří mezi výtvarně nejefektivnější výtvory přírody. Je třeba přemýšlet o kompozici, světle a úhlu záběru. Kromě toho je tu jedna důležitá okolnost: snímky rostlin v přirozeném prostředí, v krajině. Proto se fotograf musí snažit o izolaci motivu od vedlejších prvků (stébla trav, kameny, větve, chata v pozadí). „Každá květina je světem pro sebe, zvlášť v detailu; tento svět má své vlastní dimenze, svůj vlastní řád a zákony a to vše poskytuje látku pro vlastní inspiraci i interpretaci autora“. (Hinšt, 1974) Mraky Mraky jsou v krajinářské fotografii náročná věc. Ve skutečnosti krajině bez nich cosi schází, jednotvárně bezoblačná modrá působí nudně a únavně jak na fotografii černobílé, tak barevné, bez rozdílu roční doby. V dnešní době nefotografujeme mraky samoúčelně, ale ne tam, kde tvoří kompozičně, atmosféricky i obsahově s krajinou celek. Zdůrazňují atmosféru a kompozičně uzavírají plochu obrazu. Musí se dbát na vyváženost, aby mraky doplňovaly obraz krajiny, a ne naopak. Mraky dodávají snímku jistý dramatický účinek, a proto se musí zvážit, zda bude v souladu se záměrem. Detail Krajina jako celek je jistě velmi působivá – zvláště, jde-li o široký záběr s množstvím zajímavých podrobností, dobře prokomponovaný a s odpovídající atmosférou. Hledíte-li z vrcholu hory do kraje pod sebou, také se pořád nedíváte jen takříkajíc globálně na celý prostor před nebo pod vámi, ale oči samy si nacházejí jednotlivá zajímavá místa: stavení, skalní útvar, zákrut cesty. A takovou změnu pohledu je nutno dopřát divákovi, ukázat mu jisté zajímavé a typické znaky krajiny na charakteristickém prvku – na detailu. Pojem může jít například o celou skupinu stromů anebo jen o část kmene jednoho stromu. Jde o takový objekt, který se bude na snímku od ostatních obrazových prvků lišit: 1. Proporcemi – bude větší 2. Světlem – bude víc nebo naopak i méně nasvětlen, aby se odlišil

43

3. Zaostřením – bude nejostřejší, zatímco ostatní prvky budou méně ostré, takže se budou ztrácet. Příklad, že tato hromada sesbíraných kamenů dokazuje chudost a tvrdé životní podmínky. Detail musí být přesvědčivý, pravděpodobný a logický. Můžou se ještě úmyslně potlačit nebo vynechat podrobnosti a soustředit se jen na charakteristické obrysy, tímto se účinek detailu ještě podstatně zvýší. (Hinšt, 1974) Člověk a krajina Vztah člověka ke krajině není kompoziční a už teprve ne jen orientační záležitostí. Na vyjádření vztahu člověka a krajiny prostá informace ve většině případů nestačí. Ne každý zásah člověka do krajiny byl nebo je negativní. Člověk, chce-li existovat, musí do přírody zasáhnout vždycky. Už tím, že si postaví obydlí, ovlivní obraz krajiny. Kromě toho obdělává pole, staví cesty, kácí lesy. S rozvojem techniky jsou zásahy stále častější, rozsáhlejší, nepromyšlenější a bezohlednější. Autor musí vztah objevit, promyslet a umět inscenovat, musí najít vhodný typ lidského modelu, jeho oblečení, účes i případné rekvizity, jeho představám odpovídající typ krajiny i přiléhavou atmosféru. (Hinšt, 1974) Duchemin (2010) říká, že dobrý příběh má začátek, prostředek a konec. A stejné je to s mnoha dobrými fotografiemi, akorát že vizuálními ekvivalenty těchto složek jsou popředí, střed a pozadí snímku. Ne všude budou všechny tyto tři prvky spolu dobře fungovat, ale snímek, kde se tak stane, bude díky tomu ještě působivější a zajímavější. Když dáte na svou fotku záměrně všechny tři vrstvy, obzvláště při fotografování míst, vytvoříte tak optickou hloubku, která diváka táhne dovnitř snímku a zve jeho oko, aby se jím prošlo, aby objevilo znázorněný prostor. Přidáváte fotografii iluzi a pocit třetího rozměru a lákáte diváka, aby jí věnoval víc času.

44

3.12 Film Český divák se rád dívá na české filmy a k mnohým se i vícekrát vrací. Častou příležitost vidět starší snímky z domácí tvorby nacházíme především v TV programech, ale spousta filmů vychází i na videu a výjimečně lze některý zhlédnout i v kině. Pamětníkům nabízejí TV stanice šance k příjemným a možná i překvapivým návratům, ti mladší se mohou vcelku pohodlně vydat za poznáním i do vzdálenějších údobí české kinematografie. Stovky postav a desítky tváří žijí zasuté v naší paměti a jsou nám zvláštním způsobem blízké. Stává se, že se náhle vynoří název, jméno nebo motiv, který nejsme hned schopni přesněji určit a zařadit. (Březina, 1996) Význam filmu pro vědu je uznáván všude a bude doceněn také u nás zásluhou Čsl. společnosti pro vědeckou kinematografii, která začíná rozvíjet svou odbornou činnost. Vědecké filmy se mohou státi pomůckou bádání a studia svými technickými prostředky, které činí oku viditelným, čehož by se jinak nepostřehlo. Těmito filmy spopularizují se vědecké a odborné poznatky, učiní se přístupnými i širším kruhům. Vědecká společnost bude jistě nejvhodnějším a nejvydatnějším pomocníkem školské kinematografie a zvláště bude přihlížeti i k filmům všeobecně kulturním.“ (Kňáva, 2000) 3.12.1 Historie zvukového sdělení Pro několik generací filmových diváků je zvukový film už naprostou samozřejmostí a dnes už si ani neuvědomujeme, že nám film zprostředkovává kromě obrazové informace i zvukové sdělení. Filmový zvuk téměř vždy sestává ze tří základních složek: mluvené řeči, scénické hudby a ruchů. Mluvené slovo má většinou podobu dialogu jednajících postav nebo monologu (např. komentář), může však chybět úplně (některé dokumenty). Filmová hudba je nejméně nápadná složka zvuku (často si ji ani neuvědomujeme), ale pro celkové vyznění filmu má nezastupitelný význam – nejenže podbarvuje a dokresluje příběh, může také posouvat nebo zpomalovat děj a vyhrocovat jednotlivé scény, ale především spoluvytváří dramatickou atmosféru jednotlivých sekvencí. Ruchy vytvářejí přirozené zvukové prostředí a charakterizující prostor, ale patří sem i rozmanité zvukové efekty. Ani němý film však nebyl opravdu „němý“ – už raná filmová představení na úsvitu kinematografie byla vždy provázena hudbou. Alespoň piano, malý orchestr nebo speciálně upravené varhany vytvářely v kinech hudební kulisu, ve velkých honosných biografech hrály k filmu dokonce celé symfonické orchestry zvlášť vytvořené kompozice. 45

V polovině 20. let se evropská i americká kinematografie ocitla v tvůrčí i obchodní krizi: herecká mimika, obrazová výmluvnost kamery a střihová skladba byla předními světovými tvůrci prakticky dovedena k dokonalosti a další rozvoj narážel na bariéry technických možností. Tak jako tolikrát ve vývoji kinematografie i tehdy hospodářské problémy přiměly producenty vyzkoušet proti své vůli technickou novinku – zvukový film. Za počátek zvukové éry ve filmu je považován rok 1927. První pokusy průkopníků jsou ovšem mnohem staršího data (např. Edisonův Kinetophon), a první snímek s dialogy v celé své délce Lights of New York byl naopak uveden až roku 1928. O rok později už bylo tisíce kin v USA, Francii i Německu vybaveno nákladnou zvukovou aparaturou. Téhož roku se v Československu režisér Karel Anton rozhodl přidat ke svému původně němému filmu Tonka Šibenice (premiéra 27. 2. 1930 v Praze) hudbu a jednu mluvenou scénku (jejíž česká verze se však nedochovala), a bývá proto uváděn jako první český zvukový film. Zvukové scény byly dodatečně natočeny v ateliérech Gaumont v Joinville u Paříže. První skutečně celý mluvený film Když struny lkají (prem. 19. 9. 1930) natočil v Praze německý režisér Friedrich Fehér (s houslovým virtuosem Jaroslavem Kociánem a Václavem Vydrou st.) jako českou verzi svého snímku Ihr Junge. Celkově nízký výnos znamenal značné finanční problémy výrobců. Takže prvním stoprocentně českým opravdu zvukovým filmem je vlastně až C. a K. polní maršálek (prem. 24. 10. 1930) režiséra Karla Lamače s Vlastou Burianem a Theodorem Pištěkem, který také znamenal první výrazný komerční úspěch. Od té doby bylo na území současné České republiky natočeno do dnešního dne (léto 1996) téměř dva tisíce zvukových hraných filmů a filmečků různé délky, kvality, hodnoty a zábavnosti. (Březina, 1996) 3.12.2 Metodické postupy Fotografie je schopna zachytit nejvýše jediný krátký úsek ze života organismu, nedovede však zaznamenané jednotlivé fáze životních dějů předvést v jejich složité dynamice pohybu. Mezi první zajímavé metodické příspěvky patří vědecká práce F. Herčíka O použití mikro-kinematografie registrace při studiu bubřivosti gelů. Nejvhodnější metoda byla zvolena díky filmové kameře, která se napojila přímo na okulár mikroskopu. Celé zařízení se sestávalo ze šesti částí, které v dnešní době už skoro neznáme. Na závěr autor poznamenává, že tímto způsobem je možno sledovat jevy, které vyžadují pomalé snímání. 46

V roce 1920 začal V. Úlehla s kolegou dr. Silvestrem Prátem systematicky provádět pomocí

tzv.

sběrného

snímání

filmovou

dokumentaci

svých

experimentů.

Z experimentální filmové práce s rostlinami byly záběry seřazeny, slepeny a promítány pod názvem Jak rostliny žijí a cítí. Tuto „první filmovou práci“ s úspěchem promítali v roce 1921 jak na Sjezdu českých botaniků v Praze, tak i v Paříži. V dubnu 1924 byly pokusné snímky natáčeny v zahradě přírodovědecké fakulty MU v Brně. První použití tzv. trojnožky, v dnešní době se využívá název „stativ“ při točení klíčení rostliny Eranthis hiemalis. Když trojnožku, vlastně stativ, postavili na zen a připevnili na ni kameru, kterou prof. Úlehla sklonil dolů tak, že objektivem zabírala rostlinu, se Jan Calábek dozvěděl poprvé, že je to kamera, na jejíž pravé straně byla umístěna klika. Při pozdějším promítání dalších filmů bylo zjištěno, že kvalita exteriérových snímků je výrazně ovlivněna počasím, nikoli jen deštěm, ale především mraky a měnící se světelnou intenzitou. Pohyb mraků a jejich stíny působily na snímcích velmi rušivě. Nebylo totiž možno vždy přesně a okamžitě zareagovat úpravou clony na objektivu na prudce a rychle se měnící světelné podmínky. Takže vedle přesně exponovaných políček se objevila velmi tmavá a naopak zase velmi jasná políčka. Mnohdy to působilo na oko jako nepříjemné, rychlé záblesky světla. Hodinový film Pohyby rostlin, který natočil Jan Calábek, byl ze začátku jen pokus v „ateliéru“, kam přenesl gloxinii v květináči za použití umělého světla v místnosti, která neměla denní světlo. Při projekci se objevilo plynulé otáčení rostlinou, která při tom rozkvétala. Pokus se povedl a měl obrovský ohlas. Při natáčeních dalších záběrů pro Pohyby rostlin se pracovní podmínky postupně, ovšem velmi pozvolna, zlepšovaly. Snímky se i nadále pořizovaly ve sklepní místnosti pomocí staré dřevěné Ernemannky (název kamery), která pracovala velmi dobře. Bohužel v létě a v zimě měla kamera menší potíže, proto byla v chodu vždycky pečlivě přikryta černou látkou, které filmaři říkají jeptiška. Asi po roce přibyla starší, avšak již železná, kamera Stachow. Tato kamera měla jako ta první jen jeden nevyměnitelný objektiv. Aby mohly být filmy úspěšně natočeny a dokončeny, opírala se celá jejich výroba o organizační schéma, které prof. Úlehla sestavil do písemného předpisu, rozděleného do pěti základních okruhů: 1. Odběr surového materiálu – negativu 2. Zacházení s exponovaným materiálem 3. Zpracování filmu 47

4. Exploatace 5. Zvláštní případy Sběrný film se tak stává důležitou a nezastupitelnou pomůckou biologa. (Kňáva, 2000) 3.12.2.1 Jan Calábek Jedním z nejvýznamnějších odborníků – vědců, kteří používali filmovou techniku nejen pro čistě vědecké výzkumy, ale snažili se pomocí její popularizační funkce předat tyto poznatky co nejširší veřejnosti, byl prof. dr. Jan Calábek, který pracoval nejprve na Masarykově univerzitě v Brně a později v Akademii věd a na Vysoké škole zemědělské v Brně. Jako žák rozvinul metodu časoměrné kinematografie až k dokonalosti. Pro první filmovou práci, kterou začínal v roce 1923 na Masarykově univerzitě, používal dřevěnou kameru zn. Enemann. Každé posunutí políčka dělal otočením kliky kamery, tak jak to odpovídalo tehdejší technické úrovni němých kamer. Takové natáčení bylo velmi únavné, neboť se muselo otáčet klikou např. v intervalu 10 minut mnohdy dva i více dní. Po roce 1925 získal kameru kovovou s možností připojení elektrického motoru, který přes složitý systém ozubených koleček pohyboval mechanismem kamery. Jeho první filmy vznikaly za svízelných podmínek. Jan Calábek objevoval stále nové a nové detaily, vysvětlované komentářem z různých pohledů. V jeho tvůrčích postupech můžeme tedy stanovit dvě základní tematické oblasti: konstatní, kde se opírá o vztah ke zkoumanému problému a druhou, která je založena na jeho estetickém vidění a vztahu k přírodě, který je velmi pozitivní, až citový. Variabilní jsou výsledky jeho výzkumů rozmanitosti zkoumaných jevů. Důležitým fenoménem je v jeho filmech barva. Barevné suroviny použil poprvé v roce 1952 ve filmu Rostlina a voda. Byl to první film v přímé produkci Krátkého filmu Praha. Významně se na rozvoji vědecké kinematografie v Československu podílela Československá společnost pro vědeckou kinematografii, která od roku 1926 pracuje dodnes. Její ústředí bylo na Mendelově zemědělské univerzitě v Brně. (Kňáva, 2000)

48

4 Materiál a metody 4.1 Modelové území

Obrázek 2 - Modelové území - Starý Smokovec, Slovensko

4.1.1 Přírodní charakteristika Geohistorický vývoj Vznik Tater se datuje na období asi před 570 miliony let. Žulový masív, který je v současnosti odhalený a tvoří podstatnou část pohoří, původně ležel hluboko v zemské kůře, krytý měkkými horninami. V průběhu druhohor a třetihor bylo území střídavě zaplavováno mořem, anebo vystupovalo jako ostrov. Formování povrchu začalo ve třetihorách, kdy horotvorné síly vyzvedly žulové jádro a činnost vody ho postupně zbavovalo měkkých hornin. Proto zařazujeme Tatry mezi geologicky mladé pohoří. Hlavním činitelem konečné podoby Tater byla činnost ledovců během vícenásobného zalednění v době ledové ve čtvrtohorách. Po ústupu ledovců zhruba před 10 000 lety byly vytvořeny hluboké ledovcové doliny, morény, plesa, věže, apod. Geomorfologie Tatry se nacházejí na severu Slovenska. Tatry jsou ohraničené zeměpisnými souřadnicemi 49°05' až 49°20' severní zeměpisné šířky a 19° 35' až 20°25' východní zeměpisné délky. V geomorfologickém členění celek Tater můžeme zařadit do podsoustavy Karpat, provinice Západní Karpaty, subprovincie vnitřní Západní Karpaty a v rámci nich do Fatransko-tatranské oblasti. Geomorfologický celek Tater se člení na dva podcelky: Východní Tatry a Západní Tatry. Východní a Západní Tatry odděluje Ľaliové sedlo. 49

Východní Tatry se dělí na dvě části: Vysoké Tatry a Beliánské Tatry. Odděluje je Kopské sedlo. Ve Vysokých Tatrách je 25 vrcholů s výškou nad 2500 m n. m. Jsou to: Gerlachovský štít (2654,4 m), Gerlachovská veža (2642 m), Lomnický štít (2633,9 m), Ľadový štít (2627,3 m), Pyšný štít (2623 m), Zadný Gerlachovský štít (2616 m), Malý Ľadový štít (2602 m), Lavínový štít (2606 m), Kotlový štít (2601 m), Lavínová veža (2600 m), Malý Pyšný štít (2595 m), Veľká Litvorová veža (2556 m), Strapatá veža (2565 m), Vysoká (2547,2 m), Kežmarský štít (2556 m), Supia veža (2540 m), Končistá (2537,5 m), Malá Litvorová veža (2533 m), Baranie rohy (2537,5 m), Dračí štít (2523 m), Veľká Vidlová veža (2522 m), Ťažký štít (2500 m), Veterný štít (2515 m), Malý Kežmarský štít (2513 m) a Zadný Ľadový štít (2507 m). (http://spravatanap.sk/web/) Geologické poměry Geologická stavba Tater je tvořená krystalickým jádrem, které vytváří hlavní část hřebenu a jižní svahy. Toto území přestavuje 2/3 z celých Tater. Je složeno převážně z magmatických hornin – granitů a krystalických břidlic. Na krystaliniku leží druhohorní sedimenty tzv. obal budovaný hlavně z křemenců, vápenců, dolomitů a jílovitých břidlic. 1/3 Tater představuje (Beliánské Tatry a část Západních Tater) krystalinikum a jeho obal tvoří geologickou jednotku označovanou jako tatrikum. Hydrologické poměry Území národního parku je součástí střechy Evropy a je charakteristická jako pramenná oblast mnohých vodních toků, které přispívají do dvou moří: Baltského a Černého. Z vysokotatranské části národního parku patří do Černého moře povodí Bílého Váhu a povodí Kôprového potoka. Převážná část Vysokých Tater patří do Baltského moře. Většina toků vytváří řeku Poprad, jen severní stranu národního parku odvodňuje Bialka s Javorinkou přímo do Dunajce. Oblast Tatranského národního parku (TANAP) je charakteristická vysokým ročním úhrnem srážek a nízkým klimatickým výparem, což znamená, že odtok má k dispozici velké množství vody. V TANAPu spadne za rok průměrně 1 150 mm srážek, z tohoto množství doteče řekami 70 % a 30 % se vypaří. V nejvyšších polohách parku odtéká z každého km² plochy v průměru 50-60 litrů vody za sekundu. Mezi nejtypičtější útvary glaciální doby patří přirozené jezera neboli plesa. Ve Vysokých Tatrách je většina jezer v pásmu vysokohorských luk a skal. Tatranská plesa jsou ledovcového původu, která vznikla ve vyhloubených glaciálních kotlích (kary), které postupně zalila voda z topících se ledovců. Tři největší plesa v TANAPu jsou: Veľké Hincovo pleso (plocha 0,08 ha, 50

největší hloubka 53 m), Štrbské pleso (plocha 19,76 ha, největší hloubka 20 m) a Nižné Temnosmrečianské pleso (plocha 12 ha, největší hloubka 38 m). Ve většině ples se nenacházejí ryby, ale ve Velkém Hincovém plese, Štrbském plese, Popradském anebo v Jamském plese je tomu výjimka, v ostatních nikoliv. Veškeré vodstvo národního parku má nejpřísnější stupeň ochrany přírody (5. stupeň). (http://spravatanap.sk/web/) Podnebí Tatry jsou nejchladnější oblastí Slovenska. Nejchladnější místa se nacházejí na vrcholech Tater, naopak nejteplejší jsou dna kotlin. Na každý výškový metr klesá teplota průměrně asi o 0,6 °C. Nejnižší průměrná roční teplota je na Lomnickém štítu (2 635 m) – 3,8 °C. V kotlinách se kontrast podnebí zvyšuje v důsledku výskytu podzimních a zimních inverzí, které v zimě chladí části zemského povrchu. Mezi Tatranskou Lomnicí a Skalnatým plesem je výškový rozdíl 938 metrů, rozdíl průměrných lednových teplot je jen 1,2 °C. V zimě vznikají povětrnostní situace, během kterých je při slunečném Skalnatém plese i o 10 °C tepleji než v Popradě. Nejen teplota, ale i srážky jsou v tomto regionu Tater extrémní. V prostorovém rozložení srážek ve vnitřní oblasti můžeme sledovat velké rozdíly. Množství srážek se mění z místa na místo v závislosti od nadmořské výšky a expozice svahu. Průměrný roční úhrn srážek na Lomnickém štítu je 1 561 mm. (Kolár, 1998) Průměrná teplota vzduchu (v °C) Stanice (nadmořská výška)

I

II

III

IV

V

VI

VII

VIII

IX

X

XI

XII

Rok

Liptovský Mikuláš (573 m)

-4,0

-3,4

1,4

6,4

11,7

15,6

17,1

16,3

12,2

7,6

2,7

-0,2

7,0

Poprad (703 m)

-4,8

-4,2

-0,6

5,0

10,2

14,2

15,8

15,0

11,0

6,3

1,3

-1,2

5,5

Tatranská Lomnice (840 m)

-4,9

-4,4

-0,8

4,4

9,7

13,6

15,2

14,6

10,5

5,8

0,9

-1,6

5,2

Štrbské pleso (1 330 m)

-5,7

-5,6

-2,5

1,8

6,8

10,8

12,7

12,4

8,6

4,4

-0,4

-2,6

3,4

Skalnaté pleso (1 778 m)

-6,1

-6,6

-4,4

-0,8

4,0

8,1

10,0

9,7

6,3

3,2

-0,9

-3,2

1,6

Lomnický štít (2 635 m)

-11,6

-12,0

-9,5

-6,5

-1,6

2,5

4,2

3,9

0,8

-1,9

-6,0

-8,5

-3,8

Tabulka 2 - Průměrná teplota vzduchu (°C), (Kolár, 1998)

Úhrn srážek (v mm) Stanice (nadmořská výška)

I

Liptovský Mikuláš (573 m)

39

32 46 46

64 103 110

Poprad (703 m)

29

23 32 36

71

Tatranská Lomnice (840 m)

44

Štrbské pleso (1 330 m)

II

III IV

V

VI

XI

XII

Rok

72

62 43 35

44

696

74

56 40 40

33

600

38 47 51

87 114 117 105 71 58 53

48

833

60

58 60 64

95 122 125 103 78 67 69

63

964

Skalnaté pleso (1 778 m)

82

70 81 103 128 194 208 159 96 84 88

Lomnický štít (2 635 m)

118 120 99 126 120 187 188 142 91 93 129 148 1561

86

VII VIII IX X 88

87 1380

Tabulka 3 - Úhrn srážek (v mm), (Kolár, 1998)

51

Fauna Současný stav rozšíření živočichů na území TANAPu je výsledkem dlouhodobého působení přírodních i lidských faktorů. Velký vliv na tatranskou faunu mělo studené období, tedy doba ledová, ze které pocházejí druhy žijící v severské tajze a tundře. Studené období vystřídalo teplejší období s teplomilnými druhy z východní a jihovýchodní Evropy. Reprezentující druhy charakteristické pro Tatry jsou svišť horský tatranský (Marmota marmota latirostris), kamzík horský tatranský (Rupicarpa rupicarpa tatrica), medvěd hnědy (Ursus arctos), vlk obecný (Canis lupus), rys ostrovid (Lynx lynx), linduška horská (Anthus spinoletta), různé druhy sokolů, orlů, pavouků, hmyzu apod. Flóra Převážnou část rostlinstva Tater zařazujeme podle fytogeografického členění do oblasti západokarpatské flóry. Velikost území, velké výškové rozmezí, střídaní se různých geologických podloží, specifické klimatické podmínky a mikroklimatické podmínky v hlubokých dolinách, půdní poměry a v neposlední řadě i historičtí činitelé ovlivnili vývoj rostlinstva v Tatrách a nabízejí v tomto území možnost existence široké škály druhů. Od zástupců podhorských a teplomilných, přes druhy vlhkomilné, lesní, horské až po druhy alpínské. V Tatrách se vyskytuje popsaných téměř 1650 druhů a variet sinic a řas, 1200 druhů lišejníků, víc jak 720 druhů mechů a 1400 cévnatých rostlin. Vícero rostlin má jediné místo výskytu právě zde v Tatrách a jsou to: vlnice ladní tatranská (Oxytropis campestris subsp. tatrae), zvonek kopinatý (Campanula serrata), světlík tatranský (Euphrasia tatrae), zvonek tatranský (Campanula tatrae), bodlák lalůčkatý (Carduus lobulatus), kostřava tatranská (Festuca tatrae), voskovka lysá tatranská (Cerinthe glabra subsp. tatrica), lžičník tatranský (Cochlearia tatrae), mák tatranský (Papaver tatricum), kopretinka alpská tatranská (Leucanthemum alpina subsp. tatrae). Z glaciálních dob se zachovaly a vyskytují se: tolokněnka alpská (Arctous alpina), dryádka osmiplátečná (Dryas ostopetala), lomikámen ztupený (Saxifraga retusa) či pryskyřník ledovcový (Ranunculus glacialis). Mezi další velmi vzácné druhy rostlin, které se v Tatrách vyskytují na jedné anebo jen na několika lokalitách patří: trávnička alpská (Armeria alpina), ostřice malokvětá (Carex parviflora), krásoskalník pyrenejský (Petrocallis pyrenaica) a koniklec jarní (Pulsatilla vernalis).

52

Lesní biotopy Rozšíření lesních dřevin v Tatranském národním parku (TANAP) je rozhodující míra, na které se podílí klimatické podmínky. Na tomto přirozeném prostředí se nachází pět lesních vegetačních stupňů. Společenstva bukový vegetační stupeň (4.), jedlobukový vegetační stupeň (5), smrkobukojedlový vegetační stupeň (6.), smrkový vegetační stupeň (7.) a klečový vegetační stupeň (8.) Lesní společenstva v TANAPu jsou tvořeny biotopy evropského významu a biotopy národního významu. Z biotopů evropského významu jsou zastoupeny především biotopy: kosodřevina, smrkové lesy borůvkové, smrkové lesy vysokobylinné, smrkovolimbové lesy, rašelinovosmrkové lesy, horské olšové lužní lesy. Z biotopů národního významu je nejvíc zastoupený biotop jedlové a jedlovosmrkové lesy. (http://spravatanap.sk/web/) 4.1.2 Kulturní a historická charakteristika Zakladatelem první tatranské osady Starý Smokovec byl iliašovský velkostatkář Štefan Csáky (1741-1810), který roku 1793 položil základ tatranské osady. Nebyl však přímým vlastníkem pozemku, na kterém zakládal Starý Smokovec a jeho „hostince“ se nijak nezavíraly ani před prostými návštěvníky, například rolníky z okolních vesnic. Po zakladateli je pojmenován jeden z pramenů smokovské kyselky (Csákyho prameň), který ještě v 80. letech minulého století vyvěral na současném parkovišti pod obchodním domem. (Bohuš, 2008) Smokovec se dlouhých 79 let vyvíjel jako jediná osada ve službách lázeňství a turistického ruchu v hornickém stupni jižního úpatí Vysokých Tater. Změnu tohoto stavu ovlivnilo vybudování podtatranského úseku Košicko-bohumínské železnice roku 1871. Už v následujícím roce se začaly psát dějiny další tatranské osady Štrbského plesa. Půl kilometru od Starého Smokovce se začal budovat Nový Smokovec, proto Starý Smokovec ve svém rozvíjení pár let stagnoval. (Bohuš, 2008) Dnes, na základě písemných a obrazových informací, je problematické zrekonstruovat úroveň poskytovaných služeb v nejstarší tatranské osadě v čase, když se v Tatrách začal probouzet turistický ruch a vznikala další centra. Atmosféru, jaká zde panovala rok po zprovoznění železniční tratě v podtatranském úseku a v čase, popsal s dávkou humoru anonym L. v roce 1884: „ Do Smokovca vedie zanedbaná pramizerná cesta, horšia jako poľná, doslova zabijak pre kolesá kočov. Jej posledný úsek stúpa v priamej čiare hore strmým lesom, až pokým vám znenazdajky nezahatá priechod biely poschodový dom. Ostatnú výstavbu tvoria 53

drevenice; je ich tucet, stavané sú podľa švajčiarskeho vzoru, s drevenými girlandami a majů prírodné hnedé zafarbenie. Uprostred osady ste v skutočnosti aj uprosted lesa. Uprostred stojí kostol, dojímavo skromný, sotva trochu väčší jako cintorínska krypta. Nikde živej duše, zdá sa, že tu trávi svoj kúpeľný pobyt len všemocné ticho.“ Dále pokračuje autor, kdy jej ubytovali. „O svojej posteli som bol presvedčený, že ju zostrojili ešte v stredoveku, no jako mučiaci prostredok podľa požiadaviek inkvizície. Najprv som neveril, že sa do nej vpracem, potom so sa však zložil do kĺbočka a napodiv som ležal. Uľahčila mi to najmä tá skutočnosť, že tá „postel“ bola vlastne perfektná ľadovňa. Viem, že som zaspával drkotajúc ostatkami svojho niekdajšieho chrupu. O polnoci som sa strhol. Voľačo mi pošteklilo tvár a potom sa šuchlo celým mojím telom. Preskúmal som posteľ, ale pod paplónom bola iba malá myška.“ Autor článku vyjádřil svou nespokojenost s pobytem v nejstarší a tehdy i jediné tatranské osadě. Tento článek a člověk není jediný, který by poukazoval na zlou vybavenost Smokovca. (Bohuš, 2008) Začátkem dvacátého století v roce 1904 vyrostl ve Starém Smokovci Grandhotel. Byl vybaven veškerým přepychem, jaký mohly poskytovat zařízení cestovního ruchu na přelomu století. Hlavním projektantem byl secesní budapešťský architekt Quido Hoepfner. V čase výstavby se o grandhotelu novinové zprávy vyjadřovaly jako o „budoucnosti Tater“. Při rozsáhlé rekonstrukci v roce 1937 vznikly další přístavby a zavedl se vodovod a pokoje byly vybaveny vlastní koupelnou a WC. Ozdobou parku byla socha Panny Marie, dnes je na místě sousoší „Víťazstvo práce“ dílo sochaře Františka Gibalu. V posledních dnech, před osvobozením Prahy, hostili Vysoké Tatry část vlády a prezident Československé republiky Vysoké Tatry. Neví se proč, ale dali přednost právě nejvíce poškozené osadě po druhé světové válce a to Starému Smokovci před Štrbským plesem i Tatranskou Lomnicí, kde už byly také postaveny Grandhotely. Grandhotel byl po odchodu příslušníků Wehrmachtu vypleněný, což ve velké míře zvyšovalo náročnost pro přípravy na ubytování těchto vzácných hostů. Díky tomuto pobytu, Starý Smokovec opět rozkvetl a veškeré škody vzniklé za druhé světové války se začaly odstraňovat. Následovalo obnovování zásobování a nahrazování chybějících pracovních sil. Jako následek války se opět rozmohla plicní tuberkulóza. Takže hotely, penziony a zotavovny se dočasně orientovaly na poskytování sociálních služeb. V únoru 1948 byly všechny zařízení cestovního ruchu a zdravotnictví v tatranských osadách znárodněné. Bývalí

54

majitelé museli odejít anebo jim byl přidělen byt ve vlastním penzionu, za který museli platit nájemné. (K nápravě těchto škod došlo až po roce 1989). Usnesením SNR z 22. září 1990 bylo území tatranských osad vyhlášené Město Starý Smokovec s 15 městskými části. Název města vyvolal u obyvatelů nevoli, proto v prosinci 1998 vláda Slovenské republiky schválila s účinností od 1. ledna 1999 obnovení původního názvu města Vysoké Tatry. (Bohuš, 2008)

Obrázek 3 – Znak města Vysoké Tatry (vysoketatry.sk)

55

Obrázek 4 – Znak osady Starý Smokovec (vysoketatry.sk)

4.2 Metody 4.2.1 Studium krajiny Z hlediska poznání a studia krajiny, jako základního podkladu pro následující koncepce ochrany a tvorby, je nutno chápat krajinu jako velmi složitý a různorodý objekt studia. Současně je nutno brát v úvahu, že se na vývoji a utváření krajiny podílí přírodní zákonitosti, ve své podstatě nezávislé na vůli lidí a jejich vnímání a dále začlenění artefaktů, výsledků činnosti člověka, realizovaných jako důsledek závislosti člověka na krajině. Poznání jevů a procesů v krajině vedlo postupně k rozvoji metod výzkumu (studia) krajiny zejména z hlediska poznání účelových vlastností krajiny jako životního prostředí člověka a přírodních zdrojů. Vědecký postup zkoumání krajiny vychází z teoretických principů a hypotéz daných stupněm poznání. Cílem jednotlivých metod studia krajiny je především získávání nových poznatků o různých dějích v krajině, jevech, vlastnostech a struktuře. (Salašová, 2014) 4.2.2 Metody studia krajiny Při studiu krajiny platí základní logická pravidla daná a určovaná předmětem a cílem studia, používané metody studia krajiny mají relativně pevně postavenou procedurální stránku, která se ve svém obsahu liší. Každá metoda má určité východiskové podmínky, které se realizují v procesu výzkumu. Všechny metody se musí opírat o pravdivé objektivní údaje a informace o jevech v krajině na základě zkušenosti z bezprostředního zkoumání přírodních jevů. V obecných logických postupech se dále uplatňuje: 1.

ANALÝZA – rozbor, rozklad, rozložení zkoumaného jevu na jednotlivé složky za účelem vytyčení podstatných znaků.

2.

SYNTÉZA – spojení, sjednocení, poznání vzájemných souvislostí.

3.

ABSTRAKCE – odvození, myšlenková činnost, při níž se cestou analýzy určitých jevů vytváří obecné poznatky.

4.

ZEVŠEOBECNĚNÍ

5.

KONKRETIZACE – zvěcnění, zpředmětnění, zvýraznění, uskutečnění, znázornění.

6.

INDUKCE – úvod, uvedení.

56

7.

DEDUKCE – vyvození, závěr, logické odvození některých závěrů z jiných poznatků, odvození dílčího, zvláštního ze všeobecného.

8.

POROVNÁNÍ

9.

ODLIŠOVÁNÍ

10. ANALOGIE – obdoba, podoba, logického druhu úsudku o shodě na základě shody některých vlastností. (Salašová, 2014)

4.3 Metodický postup Objektem průzkumu je horská lokalita Starý Smokovec, který je součástí města Vysoké Tatry, jde o nejstarší osadu ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Patří do oblasti Prešovského kraje a severozápadní části Východoslovenského kraje. Výzkum byl realizovaný v těchto základních krocích: o Studium dostupných literárních zdrojů a historických pramenů k dané problematice, získaní mapových podkladů, fotodokumentace, zpracování literární rešerše o Terénní průzkum ve vybraném modelovém území o Analýza a syntéza získaných informací o Terénní průzkum (natáčení záběrů) o Vyhodnocení a prezentace získaných výsledků Metodický postup zpracování vybraného území: A. Základní analýza území 1. Analýza přírodních poměrů: o geologické a reliéfní poměry, o půdní poměry, o hydrogeologické poměry, o vegetační pokrývka. 2. Analýza historických krajinných struktur: o analýza historického vývoje ve vybraném modelovém území o získání podkladových dat pro zpracování a porovnání dalších aspektů v sekundární krajinné struktuře modelového území 3. Analýza současné krajinné struktury o prostorové uspořádání krajinných prvků a využití ploch ve vybraném modelovém území, doplněné o terénní průzkum území, 4. Sběr dat 57

o přítomnost architektonických objektů 5. Vytvoření digitálního modelu reliéfu o charakteristika nadmořské výšky, sklon, expozice a relativní převýšení. B. Kulturně-historické hodnocení Současná krajinná struktura a historický stav se porovnají dle získaných dostupných podkladů a vyhodnotí se případné změny ve struktuře vybraného modelového území. C. Vizuální estetické hodnocení Hodnocení vysokohorské krajiny je syntézou vizuální exponovanosti a potenciálu estetického vnímání. Potenciál vizuální exponovanosti bude hodnocen na úrovni modelového území Starý Smokovec. Stanovení estetické významnosti vysokohorské krajiny vybraných indikátorů byl výsledkem potenciálu estetického vnímání. o potenciál vizuální exponovanosti je prostorový ukazatel reliéfu – sklon, expozice a relativní převýšení reliéfu o indikátory estetické významnosti jsou jedinečnost, pestrost, harmonie, orientace a stanovení souhrnné estetické významnosti. D. Návrhy a využití stanoveného potenciálu o pro zdokonalení podmínek při podporování perspektivy a atraktivity v dalším rozvoji území. (Supuka, 2012) 4.3.1 Materiál 4.3.1.1 Stavby a sakrální objekty Typ sídelní struktury v tomto regionu byl determinován morfologií území. Vznikly 2 typy sídel: 

Prvotně podhorské obce a následně lázeňské osady ležící v optimální bioklimatické zóně ve výškovém gradientu od 850 m n. m. - 1350 m n. m. Prvním stavebním činem mimo podhorské obce na území Tater byla stavba srubové (myslivecké) chaty hraběte Štěpána Csákyho pod Slavkovským štítem v roce 1793.



Následná vlna výstavby dalších chat vytvořila jádro dnešního Starého Smokovce. Jejich typické architektonické tvarosloví (srubové stěny, šikmá šindelová střecha, malé okenní otvory) převzala i novější výstavba. 58

Původně malé letovisko se stalo lázeňským centrem. V letech 1833 -1867, když si Starý Smokovec pronajal Jan Juraj Rainer, se místo začalo podobat na známá horská střediska Rakouska a Švýcarska. Sakrální objekty: o Kostely, kapličky o Kalvárie o Památník 4.3.1.2 Vodstvo – pramen Blízkost pramene byl jeden z faktorů při rozhodování místa, kde si pravěcí lovci zakládali svá tábořiště. Vytékající minerální voda zanechává na předmětech jemný světlý povlak, který dalším působením vody časem hrubne a mění se v kámen. Tímto vzniká množství travertinových kup. Prameny se mohou dělit na: 

Pouhý pramen řeky vyvěrající v horách



Pramen, který má léčivé účinky, použitelný v lázeňství

4.3.1.3 TANAP – chráněné území Tatranského národního parku Hlavním posláním TANAPu je „zachovat přírodní jevy a estetický ráz krajiny v původní podobě a dále poskytovat rostlinným a živočišným společenstvím ochranu a možnost nerušeného života a vývoje v původním prostředí.“ (Bohuš, 2008) Rozdělení do jednotlivých stupňů ochrany v TANAPu: 

2. stupeň (výnos MŽP SR č. 3/2004-5.1), barva žlutá na mapě



3. stupeň (výnos MŽP SR č. 3/2004-5.1), barva zelená na mapě



4. stupeň (výnos MŽP SR č. 3/2004-5.1), barva modrá na mapě



5. stupeň (výnos MŽP SR č. 3/2004-5.1), barva růžová na mapě

Obrázek 5 - Stupně ochrany TANAPu (spravatanap.sk)

59

4.3.1.4 Kalamita v roce 2004 Větrná kalamita ve Vysokých Tatrách 19. listopadu 2004 zasáhla plochu přibližně 12 600 ha lesa a napáchala obrovské škody na majetku. Pohoří Tater úplně změnilo svou tvář, tatranský les, jak ho znali lidé před desítky let, prakticky přestal existovat. V současnosti probíhají dva způsoby zalesňování: 

Přírodní sukcese



Umělé vysazování lesníky

Obrázek 6 - Fotografie z roku 2004 (http://poprad.korzar.sme.sk/)

4.3.2 Digitalizace a analýza dat Data získána terénním průzkumem se následně musí upravit na jednotlivé části. Natočená videa se sestříhají ve vybraném programu, nejlépe však v Sony Vegas. Fotografie, jeli to nutné, graficky upravit v programu Adobe Photoshop. Dle primární, sekundární a terciární krajinné analýzy mohou vzniknout různá data a informace o vybrané krajině. Mezi nejdůležitějšími můžeme zařadit: o Analýza historického vývoje krajiny; o Analýza významných linií a objektů; o Analýza problémů a hodnot v krajině. U kompozičních objektů by mělo být přiřazeno identifikační číslo, pořízena fotodokumentace a zaznamenány následující údaje: 

Název objektu – pomístní název objektu nebo místa;



Typ objektu – typologie objektů jako například Drobné sakrální stavby, Kostel nebo Stavba; 60



Období vzniku/přestavba;



Umístění objektu v krajině – sídlo či krajina;



Poznámka – stav památky či jiné bližší informace.

Dle primární, sekundární a terciární krajinné analýzy vzniknou různá data a informace o vybrané krajině. Souvisí tak s tím historické mapy, které znázorňují vývoj krajiny a stará fotodokumentace, která také ukazuje, jak se měnila od vzniku až k dnešní napodobenině. Film se může dotýkat historického vývoje krajiny (extravilán) a města (intravilán), tedy významných linií a objektů, které se ve Starém Smokovci naskytují, a během se mohou prolínat hlavní problémy a hodnoty krajiny. 4.3.3 Shrnutí výsledků a závěry Na základě zjištěných údajů a charakteristik krajinných struktur by měly být potvrzeny nebo vyvráceny jednotlivé hypotézy. Dle zjištěných závěrů jsou doporučeny, navrženy kroky a směry ochrany a zachování historické krajiny. Závěrem by měl být film o charakteristice krajiny vybraného území a zviditelněna ochrana a historie krajiny, která jsou vyjádřena i fotodokumentací. (Supuka, 2012, Salašová, 2014,)

61

5 Výsledky a diskuze 5.1 Lidová architektura a sakrální objekty Typ sídelní struktury v tomto regionu byl determinován morfologií území. Vznikly zde dva typy sídel. Prvotní podhorské obce a následně lázeňské osady nacházející se v optimální bioklimatické zóně ve výškovém gradientu od 850 m n. m. – 1 350 m n. m. Prvním stavebním činem mimo podhorské obce na území Tater byla stavba srubové (hornické) chaty Štefana Csákyho pod Slavkovským štítem v roce 1793. Další vlna výstavby chat vytvořila jádro dnešního Starého Smokovce. Jejich typické architektonické tvarosloví (srubové stěny, šikmá šindelová střecha, malé okenní otvory) přebrala novější výstavba. Původní malé letovisko se stalo lázeňským centrem. V letech 1833 – 1867, když si Starý Smokovec pronajal Ján Juraj Rainer, se místo začalo podobat na známá horská střediska Rakouska a Švýcarska. Vila Flóra a Švýcarský dům (Švajčiarský dom) dodnes dokumentují tuto významnou historickou etapu. Po Starém Smokovci vznikaly další tatranské osady. Mezi nejvýznamnější stavby dobové architektury patří: 

Vila Flóra, par. č. 257, rok vzniku 1861 (obr. č. 11 a 14)



Švajčiarský dom, rok vzniku 1850, dohromady s Vilou Flórou tvoří charakter historické architektury (obr. č. 15)



Vila Klotilda, par. č. 290, rok vzniku 1894, dnes známá jako Vila Kamzík, je to soukromý pozemek, takže se k ní nedostaneme (obr. č 12)



Vila Alica, par. č. 257, rok vzniku 1880, ve středu obce (obr. č. 5 a 8)



Grand hotel, par. č. 259, rok vzniku 1904, ve středu obce (obr. č. 6 a 9)



Rainerova chata, rok vzniku 1863, první chata v Tatrách, 1 301 m n. m., dnes využívána jako infocentrum TANAPu (obr. č. 16) Tyto dobové stavby jsou šperkem ve Starém Smokovci, ale vyskytují se zde i

budovy, které chátrají. viz. obrázek č. 37 a 38. A nakonec na dalších pozemcích (mimo centrum města) se staví nové a ty staré chátrají a rozpadají se, i když by se daly znovu zrekonstruovat a využít k dalším účelům. Sakrálních objektů je na tomto území velmi málo. Vyskytuje se zde římskokatolický kostel Neposkvrněného početí P. Marie (obr. č. 7 a 10) a kaplička, která je zasvěcená lurdské P. Marii (1796). V minulém roce vznikla nad osadou Starý Smokovec Kalvárie na Peknú vyhliadku, kterou vytvořili profesionální umělci, sochaři z obou stran Tater (Slovenska a Polska) 62

jako poctu velehorám. Tato Kalvárie není klasickou křížovou cestou, ale výtvarnou výpovědí umělců. Je vyjádřením vztahu současného člověka k pašijovým událostem a osobnosti Ježíše Krista. Je vyjádřením zkušeností s nesením kříže ve vlastním životě, pochopením smyslu utrpení, obětí i osvobozující naděje, které pozemský život očistí a povznese. (Obr. č. 30).

5.2 Smokovská kyselka a duch místa Osvěžující kyselka pramení v lese na jižním úbočí Slavkovského štítu, v nadmořské výšce 1 020 metrů. Údajná zázračnost, léčivost a síla pramene se zvyšovala, pokud prameny ležely daleko ukryté od osídlení, na neprůchodných místech a vysoko v horách. Podle představ dávných osadníků se zjevoval při pramenech na čas hušvaj, černé vodní kuře, které naši slovenští předkové pojmenovali jako Zmok. Mokré, zmrzlé, podle jeho vůle zlomyslné, anebo ochotné pomoci. Jeho přízeň mohl člověk získat jedině dodržováním přísných rituálů. I o mnoho později přicházeli lidé z okolních vesnic pod Slavkovský štít, k vodám démona Zmoka, aby koncem června vítali příchod léta a přežívajícími čarovnými praktikami zabezpečili jeho plodnou sílu. (Bohuš, 2008) Roku 1764 lékař Ján Žigmund Kreysel z Levoče vypracoval úřední zprávu o termálních a kyselých vodách. Ve zprávě popisoval dva prameny „slavkovské vody“ a zjistil, že po odpařování 28 liber minerální vody zůstal jen 1 gran (64,799 miligramu) odparku, že oba prameny jsou velmi vydatné, oplývají oxidem uhličitým a jejich vodu, nejlépe v čerstvém stavu, při prameni, doporučil jako nejchutnější ze všech vod, se kterými se potkal. (Bohuš, 2008) Ján Jakub Engel, Kreyselov nástupce na úřadě, zaslal roku 1772 vzorky „slavkovských vod“ svému učiteli, vídeňskému profesorovi Crantzovi, který při destilaci dvou funtou (1,12 kg) minerální vody získal 4 grany (259,2 mg) zeminy a soli, kromě oxidu uhličitého konstatoval přítomnost železa, vápníku a kuchyňské soli. Ve svém díle o léčivých vodách monarchie doporučil vodu jako velmi účinnou při žaludečních chorobách, hypochondrii a hystérii. Kreyselova zpráva je nejstarší známou informací o pramenech, kterých existence nepochybně podmínila nejen vznik Starého Smokovca. (Bohuš, 2008)

5.3 Městská zeleň Jak o lidovou architekturu, tak i o městskou zeleň je velmi dobře postaráno. Obrázky číslo 35 a 36 jsou foceny z centra města. Jak před Grandhotelem, tak po celém území (nádraží, okolí smokovské kyselky) je to velmi pěkně zpracováno. Bohužel se Smokovec se 63

nemůže pyšnit tak velkým volným prostorem, jako například Tatranská Lomnice, která má obrovský městský park. Ve Starém Smokovci není dostatek místa. Kde je místo, tam je využito pro parkování turistů, kteří vyrážejí na túry. Jediné negativum je pěší průchod od pramene Smokovské kyselky k amfiteátru. Amfiteátr je v dezolátním stavu a cesta k němu je také velmi zarostlá. Proto je navrženo, aby se amfiteátr zrekonstruoval pro kulturní využití města Vysoké Tatry a stezka by se upravila s vydlážděným chodníčkem až k prameni Smokovské kyselky a tudy by návštěvníci pokračovali například procházkou po Kalvárii. Vše ve stejném stylu jako centrum Starého Smokovce. Typologicky se všechny lázeňské osady vyznačovaly rozvolněnou heterogenní zástavbou v lázeňském lese (lesoparku) orientovaném podél komunikace. Charakter noblesního prostředí klimat terapeutických lázní zvýrazňovala nejen kvalitní architektura, ale i krajinářská a parková úprava okolních prostor s drobnou architekturou, fontán, výtvarnými díly. Cílem bylo vytvoření příjemného prostředí pro zkvalitnění léčebného účinku s optimálním propojením na krajinu.

5.4 Ochranné stupně TANAPu Tatranský národní park je nejstarším národním parkem na Slovensku. Území TANAPu zabírá rozlohu 741 km (ochranné pásmo 365 km). Oblasti s nejvyššími přírodními hodnotami tvoří síť maloplošných chráněných území s celkovou výměrou 37 551,53 ha – což je 50,7% území národního parku. Území národního parku je zpřístupněné pro návštěvníky po turisticky vyznačených stezkách (cca 600 km v TANAPu). Katastrální území Starého Smokovce zapadá do vícero stupní ochranného pásu a to třetího, čtvrtého a pátého stupně ochrany. Území je navrhované z důvodu ochrany biotopů evropského významu: karbonátové skalní sutiny alpinského až montánního stupně, vřesoviště a společenství keříčků v subalpinském a alpinském stupni, kosodřevina, společenstva subalpinských křovin, alpinské travinnobylinné porosty na silikátovém substrátu, alpinské a subalpinské vápnomilné travinobylinné porosty, květnaté vysokohorské a horské psicové porosty na křemičitém podloží, vlhkomilná vysokostébelnaté lemové společenství na poříčních nivách od nížin do alpínského stupně, horské sečené louky, aktivní vrchoviště, horské vodní toky a bylinné porosty podél jejich břehů, přechodná rašeliniště a třasoviska, oligotrofní a mezotrofní stojaté vody s vegetací tříd Littorelletea uniflorae a / nebo IsoetoNanojuncetea, silikátové skalní sutě horského až alpínského stupně, modřínové-piniové lesy, nezpevněné karbonátové skalní sutě horského až kolinného stupně, vápencové 64

skalní stěny a svahy se štěrbinovou vegetací, silikátové skalní stěny a svahy se štěrbinovou vegetací, nezpřístupněné jeskynní útvary, acidofilní bučiny, bukové a jedlové květnaté lesy, javorovo-bukové horské lesy, vápencové bučiny, lipovo-javorové sutinové lesy, březové, borové a smrkové lesy na rašeliništích, reliktní vápnomilné borové a modřínové lesy, horské smrčiny, slatiny s vysokým obsahem bází a druhů evropského významu: koniklec slovenský (Pulsatilla slavica), střevičník pantoflíček (Cypripedium calceolus), zvonek pilovitý (Campanula serrata), hornice alpská karpatská (Tozzia carpathica), lžičník tatranský (Cochlearia tatrae), hvozdík lesklý (Dianthus nitidus), kýlnatka (Scapania massalongi), mozolka (Mannia triandra), závitovka (Tortella rigens), střevlík hrbolatý (Carabus variolosus), mihule potoční (Lampetra planeri), čolek velký (Triturus cristatus), čolek karpatský (Triturus montandoni), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata), kamzík tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica), rys ostrovid (Lynx lynx), vydra říční (Lutra lutra), medvěd hnědý (Ursus arctos), netopýr velkouchý (Myotis bechsteini), vlk obecný (Canis lupus), hrabošík tatranský (Microtus tatricus), svišť tatranský (Marmota marmota latirostris), netopýr černý (Barbastella barbastellus) a vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). (Vyhláška č. 3/2004-5.1)

5.5 Kalamita v roce 2004 Obnova lesa potrvá dlouhá léta. Orkán zničil 12 600 ha lesa, z toho 8 737 ha ve správě SL TANAPu. Nevytěžené kalamitní dřevo je potencionálním ohniskem požáru a ideálním prostředím pro přemnožení podkorního hmyzu napadající i zdravé stromy, které časem vysychají. Proto Státní lesy ihned pronajaly parcely s povalenými stromy firmám, které na nich těžili kalamitní dřevo. Státní správa ochrany přírody a krajiny rozhodla o ponechání části nezpracované dřevěné hmoty ve formě biomasy na poškozených územích. Lesní ekosystém je důležitý pro existenci množství rostlinných a živočišných druhů. Zabraňuje erozi, vytváří příznivé klima, které byly jedním z předpokladů vzniku lázeňských a léčebných středisek na jižních svazích Vysokých Tater, zadržuje vodu nutnou pro život v osadách a plní estetickou funkci. Proto je důležitá jeho aktivní ochrana. Bohužel, situace se vyvinula tak, že v současnosti je synonymem ochrany tatranských lesů boj s přemnoženým podkorním hmyzem, hlavně s lýkožroutem smrkovým, který se rozšířil i do lesů, které odolaly náporu větru v listopadu 2004. Je jen na nás, abychom se nedali jen pasivně unášet, ale abychom něco v našem čase a prostoru vytvořili. Poučme se z chyb našich předchůdců. Tatry nepatří jen nám, ale 65

i generacím, které přijdou po nás. Zachovejme především přírodu, která byla hlavním důvodem, proč vznikaly nad historickými obcemi, na jižním úpatí Vysokých Tater osady ve službách lázeňství, zimních sportů, turistice a cestovního ruchu. (Bohuš, 2008)

5.6 Výsledky a diskuze jednotlivých map Katastrální území Starý Smokovec je velké území a tato práce se věnuje osadě Starý Smokovec. U map (geologická, hydrogeologická, půdní) je velmi důležité porovnání ve větším měřítku a to 1: 400 00, které byly nejlépe dostupné. Další mapy jsou v obvyklém měřítku základní mapy 1: 10 000 nebo 1: 25 000, pro nejpřesnější mapování byla vybrána mapa v měřítku 1: 5 000. Jedná se o nejtypičtější znaky kulturní a historické charakteristiky krajiny. Může jít o objekty chráněné jako kulturní či národní kulturní památky, území vymezená jako památkové zóny či muzea v přírodě (skanzeny), ale i o objekty památkově nechráněné, přesto s výrazně dochovanými formami, detaily, tradičními materiály a regionálními znaky, o objekty lidové architektury i o stavby tzv. velké architektury. Tyto dochované architektonické prvky a struktury dokládají historický vývoj území a jsou odrazem místních přírodních, sociálních a kulturních podmínek, které dodaly stavbám jednotlivých regionů jejich osobitý výraz a zároveň je jasně odlišily a vymezily ve vztahu k regionům ostatním. V primární krajinné struktuře můžeme u geologické mapy vidět rozdíl mezi velehornatinou, hornatinou, vrchovinou a pahorkatinou. Tyto členitosti jsou znázorněny v Mapě výškové členitosti č. 4. Geologie Starého Smokovce se člení do třech jednodušších variant, velehornatiny a hornatiny, což jsou štíty Vysokých Tater, zde se nachází biotické tonality a granodiority. S tím souvisí i hydrogeologická mapa, která nám říká, že je v tomhle prostředí je průtočnost spodní vody velmi nízká. Osada Starý Smokovec stojí na pískovcích a vápnitých jílovcích – flyš, které se řadí mezi vrchovinu a pahorkatinu. V hydrogeologické mapě je průtočnost již lepší, tedy mírná. Proto se v historii rolníci usídlili zde, vyšší nadmořská výška by nebyla již schopna dodávat veškeré podmínky pro přežití člověka. Vše je přírodně a logicky rozděleno. V geologické mapě můžeme vidět vyznačené páskované a okaté pararuly, migmatity, které vznikly ve starším paleozoiku. Toto podloží je typické pro jeden z nejvyšších štítů Vysokých Tater, proto je zde jiné geologické podloží než u ostatních. V půdní mapě je vše rozděleno obdobně jako u geologické mapy, jelikož s ní souvisí. Štíty obsahují litozemě a hlavně rankery. Mezi největší zastoupení půdy patří 66

podzoly, kde se nachází i Starý Smokovec a všechny okolní osady. Tam, kde se vyskytují pseudogleje, jsou pouze pole, louky a silnice. Vegetační pokrývka (mapa č. 5) v měřítku 1: 400 000. Souvisí se všemi primárními mapami, které byly dříve zmíněny. Postupně od pahorkatiny, kde jsou jehličnaté lesy, dnes probíhá sukcese po orkánu v roce 2004. V současnosti se zde nacházejí i listnaté stromy a to břízy (Betula), javory (Acer), jeřáby (Sorbus), olše (Alnus). Lesníky vysázené stromy jsou hlavně modříny (Larix), smrky (Picea) a borovice (Pinus). Postupně s nadmořskou výškou se mění i vegetace a to na kosodřevinu (Pinus mugo), dále pak na křoviny a horské louky (Pinus cembra) až na vrcholky štítů, kde neroste žádná dvouděložná rostlina, tedy holiny s řídkou vegetací (většinou mechorosty). V historických mapách (mapy č. 6-9) (M 1: 10 000) je vidět postupné zvětšování zástavby v osadě Starý Smokovec, ale v současnosti se rozšiřuje mnohem rychleji než v minulosti. Jádro zůstává stále stejné, jen okolní stavby přibývají podél cesty. Jak můžeme vidět na všech historických mapách, zástavba se vůbec nerozšiřuje do prostředí a drží se právě v blízkosti komunikace. Historické fotografie dokládají, že většina budov se dochovala, zbytek byl zbourán a nahrazeny novými (např. městský úřad). Ortofotomapa (mapa č. 10) je v měřítku 1: 25 000 a je propojena se Základní mapou s obrázkem ortofoto mapy. Snímek byl převzat z leteckého snímku a propojen v programu Arc gis. V mapě duchovní rozměr (mapa č. 13) můžeme vidět všechny sakrální objekty, lidovou architekturu, která se nachází v národních kulturních památkách. Všechny tyto objekty byly již dříve zmíněny. Zde jsou znázorněny a propojeny mezi sebou. Na tuto mapu navazuje mapa Vizuálního projevu krajiny (mapa č. 14), kde vidíme, odkud a kam máme zajímavé výhledy do krajiny. Jak na štíty Tater, tak i na pohoří Nízkých Tater a mezi tím údolí a město Poprad. Vstupy do osady jsou v Přílohách v podkapitole Krajina vs. Město. Mapa nám také znázorňuje dominanty při pohledu na osadu Starý Smokovec. Jedná se hlavně o věž městského úřadu Vysoké Tatry a věže kostelů, bohužel jako negativum panelový dům, který funguje jako ubytovna. Má klasický komunistický ráz, tudíž se vůbec nehodí do krajiny a velmi vyčnívá mezi ostatními dominantami, které vystupují z historické osady. Z těchto dvou map vyúsťuje mapa s názvem Korelační vazby (mapa č. 15). Zde jsou znázorněny důležité body, které jsou významné pro osadu a krajinu. Jsou zde negativní, pozitivní body a body, které jsou střetem těchto dvou složek.

67

Jak již bylo dříve zmíněno, nové stavby jsou v plném proudu výstavby a staré, historické stavby jsou zchátralé a stojí ladem. Je to velmi negativní pro osadu a poukazuje návštěvníkům a turistům na to, jak se zachází s volnými místy. Peněz je určitě málo, ale pro zrekonstruování amfiteátru, který by přinesl osadě i lepší obrázek v kulturním dění, by bylo pozitivním přístupem pro návštěvníky i občany osady. S tímhle by však mohlo souviset propojení amfiteátru se stezkou k prameni Smokovské kyselky, kde je prostředí velmi příjemné. Městská zeleň je dobře zpracovaná a opečovávaná. V mapě jsou navržena místa, kde se musí upravit městská zeleň, která dříve byla upravována. Postupem času i o ně se přestalo pečovat a zarůstají náletovými dřevinami. Stačí prokácet dřeviny probírkou, ostatní prořezat, vysázet některé keře a tím propojit celistvost s centrem městské zeleně, udělat chodníky a přidat lavičky s koši. Zní to jednoduše, ale tyto charakteristické znaky jsou významné pro krajinu, díky nim se lidé cítí lépe a příjemně v prostředí, které je vyhlášeným místem lázeňství a turistiky. Dalším střetem jsou turistické stezky a jejich vyznačení. Už se mnohokrát stalo, že lidé špatně odbočili na špatnou stezku a pak se museli vracet. Jelikož dvě stezky jsou od sebe rozděleny pouze jednou budovou a každá vede jinam. První hlavní stezka vede na Hrebienok a dále pokračuje na Bilíkovu chatu, Zamkovského chatu a Téryho chatu. Druhá stezka vede na Slavkovský štít. Tudíž, pokud se chystáte na Téryho chatu a špatně odbočíte, zajdete si hodně daleko. Je tedy nutná obnova turistického označení. V této lokalitě se musí počítat s tím, že celoročně zde bude mnoho turistů a návštěvníků Vysokých Tater. Jak už pro lázeňský turismus, tak i pro pěší či cyklistický turismus, ale nesmíme zapomenout také na lyžování v zimním období, kdy přijíždí také mnoho turistů z cizích zemí.

68

5.7 Komentář k videu Výsledkem této práce je audiovizuální dílo, které přestavuje nejtypičtější znaky kulturní a historické charakteristiky krajiny v modelovém území Starý Smokovec. Jsou zde objekty chráněné národní kulturní památkou a muzea. Objekty s výrazně dochovanými formami, detaily, tradičními materiály a regionálními znaky. Objekty lidové architektury. Tyto architektonické prvky a struktury krajiny dokládají historický vývoj území Starého Smokovce a jsou odrazem přírodních, sociálních a kulturních podmínek, které dodaly jejich osobitý výraz a zároveň se odlišily od ostatních regionů. Dílo poukazuje na veškeré charakteristické znaky a symboly v modelovém území, ať už jsou pozitivní či negativní, zmíněné výše. Video začíná vstupem do osady Starý Smokovec a zabírá všechna důležitá charakteristická místa, což jsou Městský úřad, historické centrum s Grandhotelem a výhledy na štíty Vysokých Tater. Během záběrů na lidovou architekturu se prodíráme městkou zelení, která je upravována a pečlivě opečovávaná. Z parku pod Grandhotelem pokračujeme za něj, kde se nachází kostel a vila Ilona, přes parčík stojí Švajčiarský dom, který momentálně působí jako galerie. Velmi důležitým symbolem Starého Smokovce je pramen Smokovské kyselky. Okolí kyselky je zrealizováno pro návštěvníky, mohou si zde posedět na lavičce, vypít si svůj lék z pramene a užít si krásy Tater. Dále pokračuje po vyšlapané, zarostlé stezce k rozpadlému amfiteátru, který by se mohl zrekonstruovat a propojit zpevněnou uličkou právě ke zmíněnému prameni. Tudíž by od začátku Starého Smokovce přes centrum až k prameni na druhou stranu osady člověk procházel jen městskou zelení a nikoliv po cestě či rozpadlém chodníku v zarostlém houští. Vstupy do osady a výstupy z krajiny jsou všechny ponechány v přírodním typu, jelikož turista míří do přírody. Je to příjemný přechod z osady do přírody. Z jednoho vstupu se dostaneme na stezku Kalvárie, která nám nabízí bohaté výhledy, jak na štíty Vysokých Tater, tak i Nízkých Tater a hlavně na Starý Smokovec. Ve výhledech si můžeme všimnout pozitivních i negativních dominant v krajině, jako jsou věže kostelů nebo městského úřadu, mezi negativní dominanty patří panelový dům působící jako ubytovna. Po pozitivních výhledech na krásu drsné přírody, můžeme vidět tzv. mrtvé území. Území po kalamitě, ve kterém neprobíhá sukcese, ale lesníci jej musí sami vysázet prostokořenými výpěstky. Jsou ale i místa (více), kde sukcese probíhá a lesníci do něj nezasahují. 69

Na konci videa můžeme pozorovat, kam se můžeme dostat ze Starého Smokovce jak pěšky, tak pomocí Tatranské elektrické železnice (TEŽ). Drsná a nevyzpytatelná krajina, která sama vládne, a my lidé jsme jen malí návštěvníci. Velmi zajímavým a poučným článkem ve videu je flóra Tater. Vyskytují se zde trvalky i dřeviny, se kterými se v našich nadmořských výškách nesetkáme. Proto si naši flóry musíme vážit a chránit ji! Pozitiva a negativa díla Výběr audiovizuálního díla, videa, je pro člověka, který vše zpracovává, velmi náročný. Pozitivní je, že lidé, občané města, kteří si přijdou na obecní úřad, na prezentaci zahradního architekta, poslechnout si jej, jak vše zpracoval, je jednodušší. Jelikož si sedne, pustí si video, uvidí a vyposlechne vše najednou. Pochopí, o co se jedná. Místo, aby si musel přečíst celou zprávu a pozorovat mapy, tak je mnohem jednoduší i pro architekta, který jim pustí video a k tomu podá komentář. Na rozdíl od ukázek map, které znázorňují také hlavní charakteristické znaky, o kterých někdo ani netuší, ale hlavně mapy neukážou krajinu tak živou jako ve videu. Pro pochopení obyčejných lidí, kteří se v tomhle oboru nepohybují, je opravdu lépe vysvětleno architektem za pomocí audiovizuální prezentace. Negativní ovšem je, že je to opravdu časově náročné. Už jenom při mapování v terénu si musí architekt projít celé území a pochopit, jak současné změny, tak i historické dění. Najít si všechny informace, od primární, sekundární až terciární struktury krajiny. Shromáždit všechny získané informace, vyhodnotit výsledky a závěry. Poté přichází ona základní věc, jako je točení záběrů na video. Takže znovu do terénu a strávit mnoho času nad natáčením krajiny. Poté si autor musí sednout k počítači a stříhat, stříhat, stříhat… Zní to velmi jednoduše, ale dát do videa záběry, které musí mluvit za vše (mapy, znaky, symboly, výsledky) je velmi obtížné. Přece jenom zahradní architekt není žádný režisér či střihač videí, ale i pro propojení oborů je to velmi příjemná spolupráce. Výsledkem tedy je, že audiovizuální dílo je pozitivním i negativním článkem v krajinném plánování.

70

6 Závěr Předmětem plánování krajiny je její komplexní řešení a řízení. Objekt plánování krajiny můžeme chápat jako soubor systémů, skládajících se z přírodních a člověkem vytvořených složek. Vnímání krajiny je jeden z nejstarších přístupů ke krajině, se kterým se setkáváme napříč dějinami a napříč kulturami. Vnímání krajiny je součástí existence každého člověka a je tímto nejběžnějším přístupem ke krajině. Hlavním cílem je ochrana životního prostředí člověka ve všech složkách, zabezpečení udržitelného vývoje krajiny. Cílem této práce bylo zpracovat krajinnou analýzu vybraného modelového území Vysoké Tatry, se zaměřením na osadu Starý Smokovec. Byla provedena krajinářská analýza, a to primární, sekundární a terciární struktura krajiny jako východisko pro následnou interpretaci, a to audiovizuálním dílem. V literární části jsou shrnuta teoretická východiska o krajině, jakožto krajinná analýza, charakteristické znaky krajiny, symboly, genius loci či paměť krajiny, percepce a estetika krajiny. Dále s krajinou souvisí možnosti propojení do fotografie a filmu. Následná krajinná analýza s metodikou od Salašové, 2014 a Supuka, 2012, kde se postupovalo postupně analýzou a syntézou informací, dále hodnocením a tím získané výsledky a návrhy jsou prezentovány, jak v diplomové práci, tak v přílohách jako fotografie a nakonec audiovizuálním dílem ve formě krátkého videa. Hlavním cílem této práce je

tedy využití audiovizuálního díla v Zahradní a

krajinářské architektuře. Využití tohoto způsobu prezentace je velmi náročné, ale dokonale použitelné při prezentaci představení modelového území pro veškerou veřejnost. Lidé se špatně orientují v mapách a v dlouhých dílech psaných na roztahaných stránkách, proto je audiovizuální dílo pozitivní ukázkou pro lidi, jak mají krajinu a okolí správně chápat. Při prezentaci modelového území lidé mohou vidět nedostatky i pozitiva ve své rodné krajině a lépe vše mohou pochopit a propojit si za pomocí komentáře autora díla. U fotografií už je to trochu složitější. Lidé na fotografiích vidí to samé, co sami znají z procházek nebo z okna autobusů či auta. I když lidé si mnohdy neuvědomují, co mají před očima. Autor si však musí dávat pozor, aby vše zachytil tak, jak to chce lidem vyjádřit, někdy se může stát, že fotografií můžeme říci více, než co bylo zamýšleno. U videa také záleží na autorovi, jak vše pojme. Krajina se dá přestavit různými styly ve filmu. A to buď mluveným slovem anebo ukázkami krajiny například i se zvuky. 71

Na závěr je důležité říci, že je třeba o krajinu pečovat, ale také nechat si žít svým životem. Nazýváme ji přírodou nebo Matka příroda. Na Světě je více než 4,5 miliardy let, 22 500 krát déle než my. Protože příroda je nejmocnější. Příroda nás nepotřebuje, ale my ji. Jsou to její oceány, její půda, její proudící potoky a její lesy. Záleží pouze na ní, jestli nás příjme anebo zatratí. Proto se k ní chovejme, pečujme a chraňme. Krása hôr Slniečko už vychodí a naše srdcia navnadí. Dobrá nálada nami vládne, nezastaví nás ani počasie chladné. Túžime stúpať k nížinam, potom zase k výšinam. Na túru sa vydáme, hory, doly preskúmame. Hrdo ony stoja, to my vieme, spoznávať ich neustále chceme. Pohľad na Tie krásne hory, až nám srdce radosťou zahorí. Krásu v sebe ukrývajú, neustále nám ju odkrývajú. Venujme im trocha času a odkryjú nám jej plnú čašu. Po dúškoch jej nasávať a tieto chvíle vychutnávať. Tamto je to iný svet, ako najkrajší a najčistejší kvet. Dopredu nás ženie len, očama zazrieť pohľad ten, čo naskytne sa hore vedz, až srdce nechce odtiaľ preč. Tajomnosťou ony oplývajú a v srdci lásku ukrývajú. K Vám sa hore tešíme a túžbu srdca napĺňame. To všetko je ako krásny sen a ja zobudiť sa nechcem. No rozlúčiť sa treba s ňou, ale jej obraz navždy preniká mnou. (http://citanie.madness.sk/view-23121.php#ixzz47xl9RQEs)

72

7 Souhrn a resume Tato diplomová práce se zabývá možnostmi využití audiovizuální tvorby ve vybraném modelovém území města Vysoké Tatry, osady Starý Smokovec. V literární části jsou popsány pojmy týkající se krajiny a krajinné analýze. Dále jsou objasněny charakteristické znaky krajiny, symboly a duch místa, tedy genius loci. Velmi důležitými pojmy při tvorbě audiovizuálního díla je percepce a estetika krajiny, které jsou rovněž popsány. Nakonec jsou uvedeny možnosti využití a to buď fotografií nebo filmem. V praktické části byla provedena krajinná analýza (primární, sekundární a terciární struktura krajiny). Metodika analýzy byla převzata dle Salašové, (2014) a Supuka, (2012). Zde byly zmapovány a zjištěny důležité informace a dále zpracovány pro další hodnocení a prezentaci vybraného modelového území. Výsledkem práce je shrnutí literárních zdrojů a z praktické části zmapována krajinná analýza osady Starého Smokovce, následně zhodnoceny získané informace, které jsou výsledkem této práce v audiovizuálním díle. Dále jsou také znázorněny v přílohách a mapách této práce. Využití tohoto způsobu prezentace je velmi náročné, ale dokonale použitelné při prezentaci představení modelového území pro veškerou veřejnost. Klíčová slova: krajina, struktura krajiny, charakteristické znaky krajiny, genius loci audiovizuální dílo, fotografie

Resume This thesis deals with the possibilities of using audiovisual creation in the chosen model area of the High Tatras settlement Stary Smokovec. The literary section describes the concepts of landscape and landscape analysis. Further explains the characteristics of the landscape, symbols and spirit of the place, genius loci. Very important concepts in the creation of an audiovisual work is perception and aesthetic landscapes, which are also described. Finally, given the possibility of using either photographs or film. In the practical part was conducted landscape analysis (primary, secondary and tertiary structure of the landscape). Analysis methodology has been taken according to Salas (2014) and Supuka, (2012). There have been mapped and identified important information and further processed for further evaluation and presentation of the selected model area.

73

The result is a summary of literature sources and from the practical part of the mapped landscape analysis settlements of Stary Smokovec subsequently evaluated information obtained as a result of this work in the audiovisual work. Furthermore, they are also shown in the annexes and maps of this work. Use of this method of presentation is very challenging but perfectly usable during the presentation of the performance of the model area for all visitors. Key Words: landscape, landscape structure, the characteristics of the landscape, genius loci, audiovisual work, photo

74

8 Seznam použité literatury a pramenů BIRKSTED, Jan (ed.). Landscapes of memory and experience. London: Spon Press, 2000. ISBN 9780203857670 BOHUŠ Ivan. Premeny Tatranských osád. Vyd. 1. Vysoké Tatry, 2008. ISBN 97-8-80969017-6-0. BŘEZINA, Václav. Lexikon českého filmu: 2000 filmů 1930-1996. Vyd. 1. Praha: Cinema, 1996, 530 s. ISBN 80-85933-09-8 CÍLEK, Václav. Krajiny vnitřní a vnější: texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu. Praha: Dokořán, 2002. ISBN 80-86569-29-27 ČERNOUŠEK, Michal. Psychologie životního prostředí. 1.vyd. Praha: Karolinum, 1992. ISBN 80-7066-550-5 DEMEK, Jaromír. Obecná geomorfologie. 1.vyd. Praha: Academia, 1987 DUCHEMIN, David. V hledáčku fotografa: jak na fotografie s příběhem. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2010, 223 s. ISBN 978-80-251-2696-7 GOJDA, Martin. Archeologie krajiny: vývoj archetypů kulturní krajiny. 1.vyd. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0780-6 HINŠT, Antonín a Karel Otto HRUBÝ. Krajinářská fotografie. 1. vyd. Praha: Orbis, 1974, 171 s JANČURA, P., SLÁMOVÁ, M. Identifikácia vlastností krajinného obrazu a krajinného rázu k.ú. Banská Štiavnica, Banky a Štiavnické Bane. Bratislava: SAŽP a MZP SR, 2001. 41s. KOLLÁR, Daniel. Slovensko-polské tatry, 1. vyd. Bratislava: Dajama, 1998, 354 s. ISBN 80-967547-2-6 KOMÁREK, Stanislav. Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací. Vyd. 2., V nakl. Academia 1., rozš. Praha: Academia, 2008, 307 s. ISBN 978-80-200-1582-2 KŇÁVA, Petr. Jan Calábek: cesta k filmu. 1.vyd. Brno: CERM, 2000, 150 s. ISBN 807204-159-2 KUPKA, Jiří. Krajiny kulturní a historické: vliv hodnot kulturní a historické charakteristiky na krajinný ráz naší krajiny. Vyd. 1. Praha: České vysoké učení technické v Praze, 2010, 179 s. ISBN 978-80-01-04653-1

75

LIBROVÁ, Hana. Láska ke krajině. 1. vyd. Brno: Blok, 1988 MENCL, Václav. Lidová architektura v Československu. NOVOTNÁ Dagmar, Editor. Úvod do pojmosloví v ekologii krajiny. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2001. ISBN 80-7212-192-8 ORTOVÁ, J. Kapitoly z kulturní ekologie. Praha: Karolinum, 1999. s. 141. RUŽIČKA, Milan. Krajinnoekologické plánovanie - Landep I.: (systémový prístup v krajinnej ekológii). Bratislava: Združenie BIOSFÉRA, 2000. ISBN 80-968030-2-6 SALAŠOVÁ, Alena. Nauka o krajině I. Vyd. 1. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2014. ISBN 978-80-7509-185-7 SALAŠOVÁ, Alena. Nauka o krajině II. Vyd. 1. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2014. ISBN 978-80-7509-186-4 SALAŠOVÁ, Alena. Krajinný ráz: teoretické východiská a metodické princípy preventívneho posudzovania. Habilitační práca. Lednice: ZF MZLU, 2006. SÁDLO, Jiří. Krajina a revoluce: významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. 3. upr. vyd. Praha: Malá Skála, 2008. ISBN 978-80-86776-06-4 SCHAMA, Simon. Krajina a paměť. Vyd. 1. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-8039 SKLENIČKA, Petr. Základy krajinného plánování. Vyd. 2. Praha: Naděžda Skleničková, 2003. ISBN 80-903206-1-9 STIBRAL, Karel. Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody novověku. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2005. ISBN 80-7363-008-7 SÝKORA, J. Venkovský prostor. 1 – díl historický vývoj vesnice a krajiny. ČVUT Praha. 1998 VALENTA, Josef. Scénologie krajiny. 1. vyd. V Praze: Kant pro AMU, 2008. ISBN 97880-86970-68-4 VAŘEKA, Josef a Václav FROLEC. Lidová architektura: encyklopedie. 2., přeprac. vyd., V nakl. Grada 1. vyd. Ilustroval Josef V. SCHEYBAL. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1204-8 VEREŠOVÁ, Martina a Ján SUPUKA. Kultúrno-historické a vizuálno-estetické hdnoty vinohradníckej krajiny. Vyd. 1. Nitra: Slovenská poľnohospodárska univerzita v Nitre, 2012. ISBN 978-80-552-0867-1

76

ŽIGRAI F. Dimenzie a znaky kultúrnej krajiny. Životné prostredie, 34, 5. s. 229-233

Internetové zdroje Informace podávané Horskou službou města Vysoké Tatry, citováno: 25. 3. 2016. Dostupné z: http://spravatanap.sk/web/ a http://spravatanap.sk/web/index.php/2012-08-24-09-46-37/natura-2000 Historické fotografie, citováno: 8. 4. 2015. Dostupné z: http://www.nostalgicketatry.sk/ Báseň o Kráse Hôr, citováno: 1. 5. 2016. Dostupné z: http://citanie.madness.sk/view23121.php#ixzz47xl9RQEs

Zákony a vyhlášky: ZÁKON č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, In: Sbírka zákonů, s. 666. 1992. Dostupný také z: http://www.mzp.cz/www/platnalegislativa.nsf/58170589E7DC0591C125654B004E91C 1/%24file/Z%20114_1992.pdf VYHLÁŠKA č. 395/1992 Sb., Vyhláška MŽP, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dostupné také z: http://www.mzp.cz/www/platnalegislativa.nsf/d79c09c54250df0dc1256e8900296e32/7 698185c778da46fc125654b0044ddbc?OpenDocument ZÁKON č. 58/2003, Z nařízení vlády Slovenské republiky, vyhlášení Tatranský národní park. Dostupný z: http://www.zakonypreludi.sk/zz/2003-58#p1 VYHLÁŠKA č. 3/2004-5.1, MŽP SK, národní seznam území evropského významu. Dostupný z: www.sopsr.sk/natura/dokumenty/vynos.doc

Mapy: http://sps.cenia.cz/web/guest/wms http://geo.enviroportal.sk/atlassr/ http://mapy.hiking.sk/?ref=navigator

77

9 Seznam tabulek a obrázků Tabulka 1 – Tabulka morfometrických typů reliéfu ....................................................... 19 Tabulka 2 – Průměrná teplota vzduchu (°C) ................................................................. 51 Tabulka 3 – Úhrn srážek (v mm) .................................................................................... 51 Obrázek 1- Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (§ 3, písm. k,zák. č. 114/1992 Sb.) .................................................................................................................... 8 Obrázek 2 - Modelové území - Starý Smokovec, Slovensko ......................................... 49 Obrázek 3 – Znak města Vysoké Tatry (vysoketatry.sk) Obrázek 4 – Znak osady Starý Smokovec (vysoketatry.sk) 55 Obrázek 5 - Stupně ochrany TANAPu (spravatanap.sk) ................................................ 59 Obrázek 6 - Fotografie z roku 2004 (http://poprad.korzar.sme.sk/) ............................... 60 Obrázek 7 – Vila Alica, par. č. 257, rok vzniku 1880, ve středu obce, význam pro dobovou architekturu (foto nostalgicketatry.sk) ............................................................................ 81 Obrázek 8 - Grandhotel ve Starém Smokovci, par. č. 259, rok vzniku 1904, ve středu obce, význam pro dobovou architekturu a historii lázeňství (foto nostalgicketatry.sk) . 81 Obrázek 9 - Římskokatolický kostel Neposkvrněného početí P. Marie (nalevo), par. č. 262, rok vzniku 1888; ..................................................................................................... 81 Obrázek 10 – foto autor, Vila Alice v současnosti ......................................................... 81 Obrázek 11 – foto autor, Grandhotel v současnosti ........................................................ 81 Obrázek 12 – foto autor, Kostel je zrekonstruovaný, ale Vila Ilona je ve špatném stavu a statistika je narušená ....................................................................................................... 81 Obrázek 13 - Vila Flóra, par. č. 257, rok vzniku 1861, historie lidového charakteru, nalevo od Vily kdysi stála historická budova cukrárny, dnes Městský úřad (foto nostalgicketatry.sk) ......................................................................................................... 82 Obrázek 14 - Vila Klotilda, par. č. 290, rok vzniku 1894, význam dobové architektury, dnes známá jako Vila Kamzík, je to soukromý pozemek, takže se k ní nedostaneme (foto nostalgicketatry.sk) ......................................................................................................... 82 Obrázek 15 – Hoepfnerov dom, rok vzniku 1929, střed města, hotel podle projektu Quida Hoepfnera. Dnes v provozu jako Hotel Smokovec. (foto nostalgicketatry.sk) .............. 82 Obrázek 16 – foto autor, Vila Flóra v dnešní době využívána jako Galerie, dnes stojí vedle Městského úřadu ............................................................................................................. 82 Obrázek 17 – foto autor, Švajčiarský dom, rok vzniku 1850, dohromady s Vilou Flórou tvoří charakter historické architektury ............................................................................ 82 Obrázek 18 – foto autor, Rainerova chata, rok vzniku 1863, první chata v Tatrách, 1 301 m n.m., dnes využívána jako infocentrum TANAPu. ..................................................... 82 Obrázek 19 – foto autor, výhled na Tatranské štíty ........................................................ 83 Obrázek 20 – foto autor, Sliezský dom a Velické pleso (1 670 m n. m.) ....................... 83 Obrázek 21 – foto autor, výhled na Tatranské štíty ........................................................ 83 Obrázek 22 – foto autor, tatranská louka (květen) ......................................................... 84 Obrázek 23 – foto autor, tatranská louka (září) .............................................................. 84 Obrázek 24 – foto autor, Síla vody ................................................................................. 84 78

Obrázek 25 – foto autor, Lidská činnost, Skalnaté pleso (1 754 m n. m.) ...................... 85 Obrázek 26 – Pohled na Vysoké Tatry z Nízkých Tater (Kráľova hoľa, 1 946 m n. m.), foto Dávid Hovanec ........................................................................................................ 85 Obrázek 27 - Pohled z Popradu (672 m n. m.), foto autor .............................................. 85 Obrázek 28 – Stezka na Slavkovský štít, pohled na Starý Smokovec a okolí, foto autor ........................................................................................................................................ 86 Obrázek 29 – Výhled na město Poprad ze Starého Smokovce, foto autor .................... 86 Obrázek 30 – Pohled na Starý Smokovec z vyhlídky, foto autor ................................... 86 Obrázek 31 – Pohled na štíty ze hřbitova, foto autor...................................................... 87 Obrázek 32 – Kavalérie, foto autor ................................................................................. 87 Obrázek 33 – Vstup do osady, foto autor ....................................................................... 87 Obrázek 34 – Vstup do osady, foto autor ....................................................................... 88 Obrázek 35 – Vstup do osady, foto autor ....................................................................... 88 Obrázek 36 – Vstup do osady, foto autor ....................................................................... 88 Obrázek 37 – Městský park u Grand hotelu, foto autor.................................................. 89 Obrázek 38 – Centrum města, park, foto autor ............................................................... 89 Obrázek 39 – Chátrající budova, foto autor .................................................................... 89 Obrázek 40 – Chátrající budova u amfiteátru, foto autor ............................................... 90 Obrázek 41 – Negativa turistů v TANAPu, foto autor ................................................... 90 Obrázek 42 – Voda v intravilánu, foto autor .................................................................. 90 Obrázek 43 – Historické foto Starého Smokovce (foto od Dr.h.c. prof. Ing. Supuka, DrSc.) .............................................................................................................................. 91 Obrázek 44 – Historické foto Starého Smokovce (foto od Dr.h.c. prof. Ing. Supuka, DrSc.) .............................................................................................................................. 91 Obrázek 45 – Historické foto Starého Smokovce (foto od Dr.h.c. prof. Ing. Supuka, DrSc.) .............................................................................................................................. 91 Obrázek 46 – Kalamitní pás z dálky (rok 2016), foto autor ........................................... 92 Obrázek 47 – Kalamitní území, kde probíhá sukcese, foto autor ................................... 92 Obrázek 48 – Kalamitní pás, kde osazují lesníci, neprobíhá sukcese, foto autor ........... 92 Obrázek 49 – Kalamitní pás, kde osazují lesníci, neprobíhá sukcese, foto autor ........... 93 Obrázek 50 – Pozůstatky z kalamity, foto autor ............................................................ 93 Obrázek 51 – devětsil bílý (Petasites albus), foto autor ................................................. 94 Obrázek 52 – šafrán (Crocus sp.), foto autor .................................................................. 94 Obrázek 53 – křivatec žlutý (Gagea lutea), foto autor ................................................... 94 Obrázek 54 – hořec (Gentiana sp.), foto autor ............................................................... 94 Obrázek 55 – liška obecná (Vulpes vulpes tatrica), foto autor ....................................... 94 Obrázek 56 – šafrán (Crocus sp.), foto autor .................................................................. 94 Obrázek 57 – podběl lékařský (Tussilago farfara), foto autor ....................................... 94 Obrázek 58 – hořec (Gentiana sp.), foto autor ............................................................... 94 Obrázek 59 – hadí kořen (Bistorta major), foto autor .................................................... 95 Obrázek 60 – oměj (Aconitum sp.), foto autor ................................................................ 95 Obrázek 61 – sasanka narcisokvětá (Anemone narcissiflora), foto autor....................... 95

79

10 Přílohy 10.1 Seznam přiložených map Mapa č. 1 – Geologická mapa, M 1: 400 000 Mapa č. 2 – Půdní mapa, M 1: 400 000 Mapa č. 3 – Hydrogeologická mapa, M 1: 400 000 Mapa č. 4 – Mapa výškové členitosti, M 1: 400 000 Mapa č. 5 – Vegetační pokrývka, M 1: 400 000 Mapa č. 6 – Vojenské mapování 1931, M 1: 10 000 Mapa č. 7 – Vojenské mapování 1897, M 1: 10 000 Mapa č. 8 – Mapování v letech 1952– 1957, M 1: 10 000 Mapa č. 9 – Vojenské mapování v letech, 1875– 1884, M 1: 10 000 Mapa č. 10 – Ortofoto mapa, M 1: 25 000 Mapa č. 11 – Mapa Digitalní reliéf, M 1: 50 000 Mapa č. 12 – Základní mapa SK, M 1: 25 000 Mapa č. 13 – Mapa Duchovní rozměr krajiny, M 1: 5 000 Mapa č. 14 – Mapa Vizuální projev krajiny, M 1: 5 000 Mapa č. 15 – Mapa Korelační vazby, M 1: 5 000

10.2 Národní kulturní památky

Obrázek 7 – Vila Alica, par. č. 257, rok vzniku 1880, ve středu obce, význam pro dobovou architekturu (foto nostalgicketatry.sk)

Obrázek 10 – foto autor, Vila Alice v současnosti

Obrázek 11 – foto autor, Grandhotel v současnosti Obrázek 8 - Grandhotel ve Starém Smokovci, par. č. 259, rok vzniku 1904, ve středu obce, význam pro dobovou architekturu a historii lázeňství (foto nostalgicketatry.sk)

Obrázek 9 Římskokatolický kostel Neposkvrněného početí P. Marie (nalevo), par. č. 262, rok vzniku 1888; Vila Ilona (napravo), par. č. 283, rok vzniku 1889, další název býv.vila Mikuláša Rösera, severní část města (foto nostalgicketatry.sk)

Obrázek 12 – foto autor, Kostel je zrekonstruovaný, ale Vila Ilona je ve špatném stavu a statistika je narušená

Obrázek 13 - Vila Flóra, par. č. 257, rok vzniku 1861, historie lidového charakteru, nalevo od Vily kdysi stála historická budova cukrárny, dnes Městský úřad (foto nostalgicketatry.sk)

Obrázek 16 – foto autor, Vila Flóra v dnešní době využívána jako Galerie, dnes stojí vedle Městského úřadu

Obrázek 14 - Vila Klotilda, par. č. 290, rok vzniku 1894, význam dobové architektury, dnes známá jako Vila Kamzík, je to soukromý pozemek, takže se k ní nedostaneme (foto nostalgicketatry.sk) Obrázek 17 – foto autor, Švajčiarský dom, rok vzniku 1850, dohromady s Vilou Flórou tvoří charakter historické architektury

Obrázek 15 – Hoepfnerov dom, rok vzniku 1929, střed města, hotel podle projektu Quida Hoepfnera. Dnes v provozu jako Hotel Smokovec. (foto nostalgicketatry.sk)

Obrázek 18 – foto autor, Rainerova chata, rok vzniku 1863, první chata v Tatrách, 1 301 m n.m., dnes využívána jako infocentrum TANAPu.

10.3 Krajina

Obrázek 19 – foto autor, výhled na Tatranské štíty

Obrázek 20 – foto autor, Sliezský dom a Velické pleso (1 670 m n. m.)

Obrázek 21 – foto autor, výhled na Tatranské štíty

Obrázek 22 – foto autor, tatranská louka (květen)

Obrázek 23 – foto autor, tatranská louka (září)

Obrázek 24 – foto autor, Síla vody

Obrázek 25 – foto autor, Lidská činnost, Skalnaté pleso (1 754 m n. m.)

Obrázek 26 – Pohled na Vysoké Tatry z Nízkých Tater (Kráľova hoľa, 1 946 m n. m.), foto Dávid Hovanec

Obrázek 27 - Pohled z Popradu (672 m n. m.), foto autor

10.4 Krajina vs. Město, výhledy a vstupy

Obrázek 28 – Stezka na Slavkovský štít, pohled na Starý Smokovec a okolí, foto autor

Obrázek 29 – Výhled na město Poprad ze Starého Smokovce, foto autor

Obrázek 30 – Pohled na Starý Smokovec z vyhlídky, foto autor

Obrázek 31 – Pohled na štíty ze hřbitova, foto autor

Obrázek 32 – Kavalérie, foto autor

Obrázek 33 – Vstup do osady, foto autor

Obrázek 34 – Vstup do osady, foto autor

Obrázek 35 – Vstup do osady, foto autor

Obrázek 36 – Vstup do osady, foto autor

10.5 Intravilán a jeho historické fotografie

Obrázek 37 – Městský park u Grand hotelu, foto autor

Obrázek 38 – Centrum města, park, foto autor

Obrázek 39 – Chátrající budova, foto autor

Obrázek 40 – Chátrající budova u amfiteátru, foto autor

Obrázek 41 – Negativa turistů v TANAPu, foto autor

Obrázek 42 – Voda v intravilánu, foto autor

Obrázek 43 – Historické foto Starého Smokovce (foto od Dr.h.c. prof. Ing. Supuka, DrSc.)

Obrázek 44 – Historické foto Starého Smokovce (foto od Dr.h.c. prof. Ing. Supuka, DrSc.)

Obrázek 45 – Historické foto Starého Smokovce (foto od Dr.h.c. prof. Ing. Supuka, DrSc.)

10.6 Kalamitní území

Obrázek 46 – Kalamitní pás z dálky (rok 2016), foto autor

Obrázek 47 – Kalamitní území, kde probíhá sukcese, foto autor

Obrázek 48 – Kalamitní pás, kde osazují lesníci, neprobíhá sukcese, foto autor

Obrázek 49 – Kalamitní pás, kde osazují lesníci, neprobíhá sukcese, foto autor

Obrázek 50 – Pozůstatky z kalamity, foto autor

10.7 Flóra a fauna Vysokých Tater

Obrázek 51 – devětsil bílý (Petasites albus), foto autor

Obrázek 55 – liška obecná (Vulpes vulpes tatrica), foto autor

Obrázek 52 – šafrán (Crocus sp.), foto autor

Obrázek 56 – šafrán (Crocus sp.), foto autor

Obrázek 53 – křivatec žlutý (Gagea lutea), foto autor

Obrázek 57 – podběl lékařský (Tussilago farfara), foto autor

Obrázek 54 – hořec (Gentiana sp.), foto autor

Obrázek 58 – hořec (Gentiana sp.), foto autor

Obrázek 59 – hadí kořen (Bistorta major), foto autor

Obrázek 60 – oměj (Aconitum sp.), foto autor

Obrázek 61 – sasanka narcisokvětá (Anemone narcissiflora), foto autor