Jan Lopatka. Pfiedpoklady tvorby

Jan Lopatka Pfiedpoklady tvorby

T P

R I Á L U S

D

A

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

EDICE PAPRSEK SVAZEK ČTRNÁCTÝ

Stránka 1

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

JAN LOPATKA

Stránka 3

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 4

K VYDÁNÍ PŘIPRAVIL A KO M E N TÁ Ř E M O PAT Ř I L MICHAEL ŠPIRIT

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 5

Jan Lopatka Pfiedpoklady tvorby KRITICKÉ VYDÁNÍ

TRIÁDA PLUS

Kniha vychází s podporou Karla Schwarzenberga

© Jan Lopatka – dědicové, 1978, 1991, 2010 Preface © Václav Havel, 1978 Commentary © Michael Špirit, 2010 ISBN tištěné verze 978-80-87256-23-7 (Triáda) ISBN tištěné verze 978-80-259-0024-6 (Plus) ISBN verze PDF 978-80-87256-70-1 (Triáda)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 7

[I]

Předpoklady tvorby Výběr kritických článků a recenzí z let 1965—1969 Praha 1969

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 9

ÚVODEM

Většina Lopatkových starých kritik a recenzí, shrnutých v této knížce, má charakter demystifikace: Lopatka v nich svým osobitým způsobem, nepostrádajícím ironii, ale rozhodně se nevyznačujícím hladkou čtivostí, zkoumá vnitřní fakturu různých prozaických děl, včetně těch nejpopulárnějších, a odhaluje, jak málo jsou ve skutečnosti tím, za co se sama považují nebo za co jsou obecně považována; jejich bezbolestné přijetí čtenářskou obcí i kritikou přitom odkrývá jako přirozený důsledek jejich vnitřní nedůslednosti: tyto knihy vznikly totiž také takříkajíc bezbolestně: jsou jen obratnějším či méně obratným výrazem toho, co je ve vzduchu, o čem se mluví a píše, co je prodiskutováno a prokonverzováno; říkají vlastně jen to, co chce kulturní obec za dané chvíle slyšet, co rezonuje s jejím konvenčním cítěním, co navazuje na její dobové myšlenkové a pocitové stereotypy. Lopatka s nemilosrdností sobě vlastní ukazuje, jak mnoho obecně chválených děl je v podstatě jen přepisem předem hotového ideologického schématu či realizací předem hotové představy „uměleckosti“; ukazuje i na rub velké populárnosti těchto knih — na jejich efemérnost, vyplývající ze závislosti na okamžitém stupni povoleného společenského sebepoznání. Lopatka se přitom systematicky pokouší o jakousi typologii tohoto druhu písemnictví; rozebírá při různých příležitostech různé postupy, které vedou posléze

(9)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 10

k témuž výsledku — k čemusi, co by se dalo obecně označit nejspíš pojmem „čtivo“ — ovšem s tím zpřesněním, že jde o čtivo, které se o sobě domnívá, že je vším jiným než obyčejným čtivem. Zdá se, že právě tento rys „podvodu“ dráždí Lopatku ze všeho nejvíc: ani nejpokleslejší žánr, který se nevydává za něco jiného, než čím je, mu nevadí tolik, jako když si něco na něco hraje. Lopatka píše tedy vlastně pořád o tomtéž; všechny jeho texty se tak či onak vztahují k témuž tématu, totiž právě k tématu pseudoliteratury, zmystifikované literatury, literatury jako šikovného sepisování, jako kalkulace, jako výsledku určitých dovedností, materializace apriorních projektů, přepisu pojmových tvrzení; literatury v podstatě literátské. Proti pestrému světu tohoto písemnictví, jehož rozmanité „podvody“ tak ostře a tvrdě odkrývá, staví Lopatka jiný svět: svět literatury, která se na nic neohlíží, nejméně na nějaký dobový vkus a ohlas, a která jde zoufale cestou své vnitřní nutnosti, netušíc mnohdy předem, kam ji tato cesta dovede. Jde především o literaturu autentických výpovědí autentických „outsiderů“, pro něž každé slovo je aktem skutečného poznání a sebepoznání, kteří se nebojí, jak Lopatka píše, vyslechnout vlastní profánní hlasy, kteří nekalkulují s tím či oním literárním efektem a jejichž texty zneklidňují tím, že netlumočí nějaké pravdy, ale že samy jsou pravdou. Je pochopitelné, že právě takovéto texty jsou často zajíkavé, kostrbaté, nezvykle lapidární nebo naopak nezvykle komplikované — jsou totiž kusem života, nikoli nějakým jeho vypreparovaným „obrazem“. Povrchní pozorovatel by mohl Lopatku zařadit do kategorie kritiků-monomanů, tj. kritiků posedlých svým speciálním tématem, utopených v něm a neschopných se povznést nad jeho horizont. Kdo by ovšem takový úsudek vyslovil, prozradil by tím jen jediné: že si nevšiml, co je oním Lopatkovým „celoživotním“ tématem. Není jím totiž nic jiného a nic míň

(10)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 11

než otázka, co to vlastně je literatura. Lze si představit důležitější otázku, kterou by si mohl literární kritik položit? Lopatka se jako kritik v mnohém podobá těm autorům, které má rád: není rutinérem, nedokáže kdykoli obratně napsat o čemkoliv s recenzentskou nezávazností kritiků, kteří nejsou posedlí žádnou principiální otázkou. Lopatka píše málo, nepíše se mu zřejmě snadno, a když něco napíše, bývá to často podobně „zajíkavé“ jako texty Demlovy, Klímovy či Hančovy. Myšlenky zkrátka neplynou Lopatkovi z pera v nějakých úhledných potůčcích; často přeskakují a zápasí o své vyjádření. Zároveň ale každý jeho text, byť by se zabýval knihou sebenevýznamnější, se dotýká — na rozdíl od mnoha oněch rutinních recenzí — samé podstaty věci, vždy je výzvou k obecné úvaze o otázkách nejdůležitějších. A tak jako lze říci o díle Demlově či Hančově, že to je vlastně jedna jediná kniha, jedna souvislá báseň či jeden souvislý román, lze říci i o Lopatkovi, že jeho texty jsou vlastně jedinou, nikdy nekončící esejí na téma, co je a co není literatura. V době, kdy kritiky a recenze shrnuté v této knížce vycházely (tj. v letech 1965—1969), přijímalo české literární — nebo přesněji: literátské — prostředí Lopatku jako jakéhosi mladistvého podivína, který si předsevzal za každou cenu provokovat, a ztrhává proto všechny „nejprogresivnější“ knihy a provokativně chválí jen jakési okrajové kuriozity — zřejmě opět jen proto, aby podráždil český Parnas. Jelikož je ale se svými podivínskými názory v tak zjevné menšině a časopis, v němž působí,1 je jen bezvýznamným extrémním výhonkem kulturního dění, není nutné se jeho posedlostí příliš vzrušovat: tolerovat tuhle „negaci za každou cenu“ — nebo aspoň do jisté míry ji tolerovat — neznamená koneckonců nic jiného než 1 Tvář,

pozn. red. 1985.

(11)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 12

pouze demonstrovat rozměr vlastní shovívavé velkorysosti. Že by tedy byl býval Lopatka obecně chápán a přijímán, říci nelze — a bylo by to také protismyslné: vždyť to by vlastně muselo Lopatku akceptovat přesně to prostředí, jehož stěžejní hodnoty on sám tak důkladně problematizoval. Když čtu po letech znova — dnešníma očima a v dnešním kontextu — Lopatkovy staré kritiky a recenze, nemohu se zbavit intenzivního pocitu, že čas dal překvapivým způsobem Lopatkovi za pravdu. Jeho texty nejenže se čtou, jako by byly napsány dnes, ale dokonce nikterak provokativně a paličsky už ani nepůsobí; spíš se zdá, že mnohý někdejší Lopatkův odpůrce by s ním dnes asi v mnohém souhlasil. Texty, ať beletristické, nebo esejistické (Umění románu), které tehdy Lopatka kritizoval, viditelně zestárly, mnohé se téměř nedají číst — čas sám potvrdil to, nač kdysi Lopatka poukazoval, totiž jejich efemérnost. Zatímco naopak takový Hanč už dávno asi na nikoho nepůsobí dojmem kuriozity: jeho deníky jsou dnes obecně přijímány jako neobyčejně živá součást české novodobé literatury. Myslím, že tenhle posun má různé konkrétnější příčiny než jen nějakou fatální dějinnou spravedlnost (že pravda prostě z principu vždycky musí zvítězit). Jednou z těch příčin, i když zdaleka ne jedinou, je kulturní politika posledního desítiletí, která tím, že smetla z oficiálního literárního jeviště vlastně téměř všechny, zasloužila se — aniž to bylo ovšem její ambicí — o zrychlené vnitřní osvobození mnohých, kteří, setrvávat dodnes ve zliberalizovaných oficiálních strukturách, byli by asi i dnes zatíženi daleko víc, než jsou, těmi myšlenkovými stereotypy, které kdysi stály mezi nimi a podstatně svobodnějším nazíráním Lopatkovým. Zbaveni ale všech vazeb s oficiálními strukturami, všech ohledů k nim a všech bezděčných ohledů k onomu „povolenému stupni společenského sebepoznání“, jsou četní z někdejších Lopatkových odpůrců dnes už natolik svobodní, že vytvářejí nebo spoluvytvářejí do-

(12)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 13

cela jiný duchovní kontext. Kontext, v němž si našel nové možnosti odpovědí na otázku, kterou si od začátku klade. Tím spíš ovšem stojí za to připomenout si s odstupem času a na pozadí toho, co se v posledních letech v české literatuře událo, jeho staré kritické články. Květen 1978

Václav Havel

(13)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 14

TVORBA A SPISOVÁNÍ

Pět knížek, kterých si všimnu v těchto poznámkách, patří k zajímavější části původních prozaických novinek. V prvním letošním půlroce vyšly ve dvou edicích, které mají zatím monopol na většinu původní prózy (Hrabal, Hübschmannová a Papoušek v Životě kolem nás, Mareš a Páral v Mladých cestách). Není to jediný důvod, proč se tu ocitají vedle sebe — právě na těchto výraznějších a většinou i talentovaných textech si místy s větší intenzitou uvědomujeme charakteristické znaky naší literární produkce. Jsou to především hranice účelovosti a námětových pověr, které se zdají nezbytnou konvencí u nijaké konzumní tvorby a které vystupují jako cizí bastardní prvek u textů osobitějších, textů nadaných větší invencí a větším rozběhem; ten je vzápětí tím markantněji srážen, jako by se autor čas od času polekal hříšného, neúčelného „hraní se slovy“. Důsledkem těchto vlivů literárního myšlení je tíha didaxe a s ní spojená zvláštní absence tajemství, obava z tajemství, snaha vnějšně explikovat, konstruovat. A dál: tento ustaraný racionalismus koneckonců odkazuje na spisovatelství, na činnost lidí, kteří řečeno s Šaldou „popisují předměty a děje. [...] Popisují, a to znamená: jsou jev odvozený, druhotný, poněvadž předpokládají něco prvotného, co mohou popisovat — předmět“ (Boje o zítřek). Je pak takováto tvorba vítanou pomůckou pro nejjednodušší teorie o „obsahu“ a o příslušné „formě“, kterou je tento obsah „ztvárněn“.

(14)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 15

Tyto příznaky vystupují tím groteskněji u děl s náběhem k novosti, u kterých bychom poučeni dějinami slovesné kultury nejméně očekávali, že se už předem budou ohlížet na přijetí, že budou reflektovaně „adresovat“ knihu efemérnímu literárnímu kontextu, že se budou předvídavě podílet na prapodivně převráceném žití díla — koncipovat vznikající tvar jako symbiózu poněkud nových s poněkud tradičními momenty. Když vyšly Ostře sledované vlaky Bohumila Hrabala (ČS 1965, Život kolem nás, Malá řada, 88 stran), jistě si velká část našeho čtenářstva oddechla, že si Hrabal odbyl sice zajímavé, ale přece jen okrajové a kuriózní období, a dal se do vážných věcí. Hrdiny novely už z předchozích knížek trochu známe. — Mají pábitelský rodokmen, rádi se chlubí siláctvím, mají své specifické potíže, vyvolané většinou jistým druhem psychopatické nervnosti, přecitlivělosti, tyto potíže buď halasně kamuflují, nebo stejně halasně proklamují. Až potud lze vidět kontinuitu s násilnictvím předchozích textů, které si prvními větami vtahují konzumenta do středu svého vybájeného světa, s výsměchem rozbíjejí prostoduché nauky o velkých a malých námětech a nutí buď cele přijmout, nebo cele nepřijmout. Rozpaky a otazníky se u čtvrté knížky objeví, když začneme zjišťovat, jakým způsobem je tento „hrabalovský“ svět do textů začleněn. „Začleněn“ je myslím přesné slovo. — Na rozdíl od předchozích próz, kde je obsažen v každém výraze, v každé jednotlivé sekvenci, texty jsou přesně řečeno „střihovým“ způsobem složeny z řady motivů, z nichž každý je schopen samostatného rozvinutí, není tu hlušin ideologie, hlušin vysvětlování, vnějších retardací, není tu spisování, to je viditelné disjunkce, viditelné odtrženosti látky a zpracování. Proti tomu v Ostře sledovaných vlacích je těchto osobitých momentů používáno jako koření, jako vnějšího ozvláštnění textu, který je proti předchozím retardován, brzděn. Podstatnou část retardujících momentů tvoří vysvětlování, retrospektivní odbočky, ať už mají za úkol vy-

(15)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 16

světlit Milošovu pábitelskou genealogii, nebo jeho trápení. Tím vzniká několikerá, předem konstruovaná a zjevná dvojakost: existují vážné věci, ty se ovšem v životě přiházejí nečekaně a v kontextu věcí komických a koneckonců milých, dále existuje vážný záměr, je ho tedy třeba „podat“ a zachovat přitom vnější kontinuitu s předchozí tvorbou. Tím vzniká rozlišení mezi většími a menšími věcmi vně literatury, existuje hierarchizace námětová, nezávisle na tvorbě. Tak se rodí spisovatelství jako latentní hrozba tvorby — vzniká pochybností o svéprávnosti světa, který je dílem vybudován, obavou z „neobyčejnosti“, nezařaditelnosti vznikajících útvarů. Je to tedy pochybnost o svrchovanosti etiky tvoření, jejímž průvodcem je vždy iluze, že je tu ještě život, před kterým padá všechno umění (nebo že je tu ještě umění, před kterým padá všechen život, na pořadí nezáleží, záleží na možnosti alternovat). A co je důležité, rodí se tak zástupnictví; motivy, sekvence, osoby přestávají existovat a začínají být konstruovanými nositeli významu — naplňuje se dualita „obsahu“ a „formy“, lidé se, extrémně řečeno, nemilují nebo nezabíjejí proto, že se s tím nedá nic jiného dělat, ale ještě kvůli něčemu dalšímu, přesně řečeno kvůli pedagogickému poslání, v které kniha ústí. Tím, zdá se mi, ustoupil Hrabal z pozice, pro kterou je zejména u nás takovou vzácností — že u něho povětšině věci a lidé existují svou vitalitou, svěžestí a nápaditostí, a není třeba, aby byli ospravedlňováni. A není také třeba, aby tento stav byl zvlášť autorem vysvětlován a komentován — touto suverenitou dostává své pevné a pravé místo tajemství, tajemství jako základní dimenze tvoření, jako jeho podnět i výsledek. Otázka „Co to vlastně je?“, která se úměrně s velikostí díla vtírá při tvorbě i konzumu a která nemizí, ale prohlubuje se tím, jak se k dílu zdánlivě blíž dostáváme, je zároveň otázkou křehkou a subtilní a nepotrpí si na pseudoodpovědi, na vysvětlování. A právě část výstavby Ostře sledovaných vlaků je svou snahou začlenit se do řady fi-

(16)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 17

xovaných uměleckých výtvorů, naplnit zcizenou vnější strukturu, krokem k normalizaci.1 Uvažovat o tom, kde se berou lidé pábitelského rodu, může někdo až po Hrabalovi ve fejetonu. Pro jejich ospravedlnění a povrchní historicko-sociální explikaci je místo v podobných končinách. Snažit se neztratit nic z předchozího, a přitom znormálnět a začlenit toto podnikání do vážného lidského dění je cestou od tvorby k spisovatelství, prázdným totalizováním, zvnějšňováním, je psaním na tezi. Abych tedy shrnul: zdá se mi, že Hrabalova poslední knížka je pojištěna některými vnějšími jevy před rizikem zmarnění — je tu použito smrti jako konstruované pointy, té smrti, která už svou obligátní emotivitou zachránila tisíce knížek před úplným selháním, je tu zejména použito základního plánu knížky — ozvláštněného pojednávání o „vážných“ věcech. Že tu tedy kromě samozřejmé „důležitosti“ světa, který je dílem stvořen, kromě závažnosti, která se bezohledně, universálně prosazuje 1 Náznaky této normalizační tendence vidíme už v druhé variantě Tanečních hodin pro starší a pokročilé, jinak podle mého názoru zatím nejvýznamnějšího Hrabalova textu. V této druhé variantě je výpověď doplněna dvoustránkovým dovětkem, který situuje předchozí text, a tím jej do značné míry normalizuje, zbavuje provokativnosti, zvnějšňuje. Dovětek, brán jako samostatný text, je výborně citlivě napsán, akt normalizace je ovšem u něho zjevný. Je také snahou o dějovou pointu, která myslím není Hrabalovým oborem (viz odhalující závěr „Bambini di Praga 1947“ nebo pokus o anekdotickou konstrukci v některých textech z předchozích dvou knížek), tou snahou o dějovou konstrukci, směřující k pointě, která je i jedním z příznačných úskalí Ostře sledovaných vlaků. Nelze ovšem ještě doplnění tohoto závěru Tanečních hodin chápat takto jednoznačně — celý text je tímto rozšířením zároveň obohacen dalšími dimenzemi. Mám na mysli motiv, který mne zaujal už v předchozích věcech a který je nejvýrazněji exponován v „Panu notáři“ z Pábitelů. Jde o originální vnitřní napětí Hrabalových starých mužů, stimulaci jejich pohybu, kterou je zvláštní atmosféra erotické tragiky stáří, s nesmírnou křehkostí stavěná, podněcující k podivuhodné expresi slovní.

(17)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 18

(a míra tohoto prosazování je měrou autonomnosti díla), kromě tohoto samozřejmého vědomí předchozích textů přibývá obligátní spolehnutí na precedens závažného námětu. To, co v předchozích knížkách bylo pevnou součástí uměleckého prostoru, je zde v uvozovkách své mimoliterární významnosti — funguje tu pak soucit, sentimentalita, vnější hierarchizace důležitosti, a tím akcent na sebeprožívání, které se tím nově dostává do textu (zde už nás zarazí filiace velmi nepříjemná — viz L. Giesz, „Fenomén kýče“). Od předpokladů ke kýčovitému prožívání byla většina předchozích textů bezpečně chráněna — všimněme si jen jedné možné relace z mnoha: Miloš Hrma v Ostře sledovaných vlacích umírá poté, co se mu konečně podařilo zbavit se trápení; předchozím pomalým tokem je dostatečně vytvořen prostor pro vědomí toho, že umírá mladý, plný života, že válka je nesmysl a hrůznost atd. — slovem, je vytvořen potenciální prostor pro kýčovité prožívání literárního faktu. V „Bambini di Praga 1947“ se dozvíme například o takovéto smrti: „Sedněte si vedle mne,“ řekla, „a uvidíme do hospody. Tam pod zrcadlem sedával kníže pán a koukával na tuhle zeď a vždycky z toho hřbitova dostal žízeň. A lidi se to naučili po něm. Jak začnou mužský doma říkat: ,Co na tom světě člověk má? Dneska je tady a zejtra může bejt za zdí,‘ tak se ženský rozpláčou, protože to samý říkával náš kníže pán a pak platil za celou hospodu.“ „To byl tedy štráda pán,“ usmál se pan Tonda. „A jakej! Jednou proskočil votevřeným voknem do šenku na koni, poručil si šňaps a zase na koni vyskočil před hospodu. Bohouš Karásků to chtěl udělat taky, ale zavadil čelem o plintrám. Pochovanej je támhle...,“ ukázala porybná. Pak se dívali do hospody, kde stáli opálení chlapi s vykasanými košilemi, zdvihali ruce a křičeli a brali jeden druhého v pase a dívali se dlouze do očí, pak se starosvětsky líbali, gratulovali si, jeden

(18)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 19

druhému viseli přes rameno a pleskali se po zádech a vrávorali do šenku. Teoreticky se jistě shodneme na tom, že úvaha, která smrt z těchto dvou je „větší“, je pro literární otázky absurdní. Ztvárnění této druhé vylučuje kýčovité prožívání, sebevmýšlení do takto emocionálně připraveného aktu. „Jednostrannost“, výraznost předchozích textů od kýčovitého prožívání chrání, není připravovaným sebeprožíváním, není závislá na vciťování.2 Snaha zahrnout vše k této potencialitě vede. Umíralo-li se dříve u Hrabala pábitelsky, umírá se teď literárně — smrt je chystána. A tak se tu už už vstupuje do řady dýchavičného českého psaní, v němž je všechno kvůli něčemu jinému a sumou: celé dílo je povrchním žurnalistickým symbolem; tak i zde se lidé v kontextu celé knížky milují proto, aby bylo posléze zjevné, jak do tohoto milování zlostně a nesmyslně zasahuje válka. Sled jednotlivých sekvencí ve většině předchozích vydaných próz byl postupným odhalováním lidské podstatnosti, odhalováním, které nikdy nekončí, protože s tím, jak odpovídá na otázku po této podstatnosti, zároveň také tuto otázku prohlubuje. Jde tedy o postupné prohlubování směrem k neznámému a nikdy zcela nepoznané2 Obecněji se zamýšlel nad touto diferenciací tvorby Ortega y Gasset: „...každý umělecký styl, který žije z mechanických důsledků, jichž je dosaženo ohlasem a ovlivněním pozorovatelovy duše, je nižší formou umění. Melodram, fejeton a pornografický román jsou nejzazšími příklady tvořivého projevu, jenž počítá jen s mechanickým ozvukem v čtenářově nitru. A všimněme si toho, že nic nelze s nimi srovnat, pokud jde o intenzivní působení a podmanivou moc. Z toho jasně vysvítá, jak je mylné chtít posuzovat hodnotu díla podle schopnosti uchvátit, proniknout prudce do jedincova nitra. Kdyby tomu tak bylo, pak by bylo nejvyšším uměleckým druhem lechtání a alkohol“ (Smrt a zmrtvýchvstání, přel. Zdeněk Šmíd, Brno, Jan V. Pojer 1938, ed. Atlantis, str. 53).

(19)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 20

mu, zatímco zde je nutné mluvit o už vzpomenutém zástupnictví, o existenci dvojic složených z dílčí kreace a jejího známého významu. To působí, že i ty motivy, které upomínají na ostatní Hrabalovu tvorbu (vynikající příhoda s telegrafistkou Zdeničkou a staničními razítky aj.), dostávají nutně jiný význam, protože nejsou cestou k neznámému, ale vnějším průvodcem známého. Mohou být tedy touto knížkou uspokojeny výtky, že Hrabal „nechce od svých hrdinů víc, než jsou“, že v dalších knížkách „nešel dál“, a všechny tyto zázraky moderní kultury, kterých se bylo možno v souvislosti s Hrabalem bezpočtu dočíst. Všechny recenzentské zábrany, zdá se, touto knížkou padly. Byla už všem vysvětlitelná a málokde byla taková příležitost k záplavě recenzentských nechutností, banalit a jazykové neschopnosti — pranýřování těchto věcí se ostatně věnoval Host do domu. Také už byla tato knížka s nestoudnou samozřejmostí, kterou snad nikdy nenapadne trochu cenzurovat vlastní činnost, pojata jako Milošova cesta od mužství fyziologického k mužství historickému (P. Števček v Kulturní tvorbě) — všechno je dovoleno. Tento potenciální odklon k „spisování“ není zatím nutné považovat za žádnou tragédii, spíš za oddych, retardaci; otevřenou otázkou je, jak autor bude dál odolávat tlaku „literárnosti ve světě“. Daň za únik z tohoto tlaku je veliká: představuje buď nepsat, nebo ke všemu ostatnímu prožívat ještě hrůzu z vlastní asociality, z momentů, kdy se zdá, že není s čím a s kým komunikovat; kdy novost a nezařaditelnost vytvářených kreací budí znepokojení nad vlastní činností, obavu před nelidskostí tvorby, znepokojení nad její extrémností. Spokojení lidé, debut Mileny Hübschmannové (ČS 1965, Život kolem nás, 108 stran), představují milou ukázku krajního případu spisování institucionalizovaného u nás neuvěřitelnou věcí — literárními brigádami, tj. takovým zvláštním výletem, kdy autor odje-

(20)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 21

de do jakéhosi „prostředí“ a odtud „přiveze“ knížku. Ta pak většinou vypadá tak, jako by hrdina z tradičních anekdot o lordech byl vyslán mezi divochy s úkolem, aby odtud poslal zprávu. Výsledek je přiměřený — všechno se podle obecné předchozí představy o daném prostředí jeví příslušně zajímavé, hrdinské, drsné, ale v jádru citlivé atd. Nedostatečný odstup od materiálu a zároveň umělý nadhled, apriorní shledávání zajímavostí, sentimentální zaujatost materiálem, reportérství, koneckonců literátství. Časopisecky by se jednotlivé prózy tu a tam snesly, nemám ovšem v úmyslu tohle rozsuzovat. Co je tu zajímavé spíš na okraj a proč se o této věci právě zde zmiňuji, je to, že v tušeném modelu těchto pokusů, v invalidech, v hrdinech asociálních, podivínských, ale zároveň překypujících neočekávanou a originální intelektuální kapacitou, v těch potácejících se postavách stimulovaných k stálému chorobně radostnému pohybu, k podivuhodnému veselí, poznáváme jedno z četných milieu Hrabalových předchozích knížek. To už je ovšem otázka spíš sociologické povahy a nám ukazuje, jak nepřehledně dlouhá a hlavně podstatná je cesta od materiálu, záznamu, evokace milieu, k jeho přepodstatnění, jaké dnes známe z Hrabala. Vzrůstající obavu z toho, že vzniklý slovesný útvar je příliš excentrický, výlučný, že není pojmenovatelný a přiřaditelný ke skupině podobných lidských výtvorů, obavu, kterou lze rekonstruovat z některých znaků Hrabalovy poslední knížky, je možné formulovat také jako obavu z otevřenosti, nedořečenosti, „nedořešenosti“ vzniklého útvaru. Daleko výraznější je myslím tento rys u prvotiny Vladimíra Párala Veletrh splněných přání (MF 1964, Mladé cesty, 72 stran). Tíha účelu je tu snad ještě nápadnější, protože se projevuje na pozadí výrazného textu, zbaveného zábran víc, než je u nás obvyklé. Páralův text je pozoruhodným pokusem vytvořit samotnou literární technikou vnější zobrazivou para-

(21)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 22

lelu k existenci, jejíž obraz má být evokován. Nejde však tímto objektivizujícím zápisem o příbuznost s literární technikou „nového románu“, ale o něco přesně opačného — Páralův zápis je účelový, „stíhající“, je předem nadán významem. Setkáváme se tu místy s vynalézavostí, jakou bychom těžce jinde hledali. Vezměme jen persifláž všesvětových souvislostí, persifláž pseudovážnosti, jedné z největších nectností české prózy i poezie, násilného vědomí souvislostí s celým světem, kdy povrchnost člověka zpitomělého bezděčným přílivem informací poskytovaných tiskem a vším možným je brána jako bůhvíjak zodpovědný poměr ke světu. Tím více pak u Párala překvapuje, že veškerá invence, vynalézavost, úpornost jsou vynaloženy na cíl neúměrně nízký: na vyčerpatelnou satiru, tvorbu beze zbytku „užitou“, účelovou. Tento účel tíží text, dává mu ráz přílišné propočítanosti, která brání tomu, aby původní podněty byly dostatečně rozehrány. (Příkladů je nasnadě mnoho — Milanova cesta za bývalou milou končí příznačnou evokací desiluze; sekvence s dívkou z půjčovny loděk, jedna z nejrozmanitějších součástí, vrcholí rovněž tak, aby nebyla narušena moralistní jednoznačnost, kterou si autor předsevzal, apod.) Vysvětlování, obava z toho, že nebude beze zbytku porozuměno „záměru“, bují tu v takové míře, že by si to snad vyžadovalo zvláštní studie. Například setkání s dívkou z půjčovny loděk, která v textu funguje jako zdánlivé narušení Milanova stereotypu, je takto komentováno: — ale to by nově pořízený obrázek nebezpečně vzrostl nad rozměry plechové kartotéční skříňky, vyčuhoval by z ní ven, takže by ji nebylo možno zamykat, čímž by přestala plnit funkci, šmik šmik, papír se dá naštěstí stříhat: následkem deště a požití deci rumu se téměř zamiloval do prodavačky metrového zboží, ale bylo mu líto vyplýtvat na to celý den náhradního volna, Milan s úlevou vstal a pečlivě se oblékl.

(22)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 23

Většina scén, motivů je v textu jen proto, aby se na nich dokumentoval základní „úkol“ celého textu, aby mohly být komentovány. Obava z otevřenosti, stálé nervózní napětí, vyvolané přesvědčením, že je třeba říci ještě slovo, ještě větu, aby bylo vše beze zbytku vyřčeno. Je tu dovedena do konce moralitářská zobrazivost, a tak — nechtěně — je tu paradoxně poukázáno na její hranice a její absurditu; pro autora to může snad znamenat dokonalé vyčištění terénu, cesta k tvorbě se tímto směrem uzavírá. Páralovy ctnosti jsou veskrze negativní; ukazuje záměrně, co nejde v „životě“, a bezděčně, co nejde v psaní. Je možné namítnout, že například linie absurdního divadla, odhalující porušenou komunikaci, je stejným způsobem vázána na námětový model — že koneckonců představuje jeho odosobněnou persifláž. A právě v této relaci vyniká pochybenost literárního myšlení, kterého ani Páral nezůstal ušetřen. Jeho postoj je totiž vzhledem k postoji těchto tvůrců zcela opačný. U nich jde o konkrétní obraz, který každou další teoretickou explikací jen přesvědčuje o své neuzavřenosti, nevyčerpatelnosti, o tom, že není beze zbytku explikovatelný, že všechny výklady jen prohlubují základní otázku, která je jeho podnětem. U Párala je během textu naplňován program, který stojí u jeho vzniku, naplňován přesně, důsledně, beze zbytku, vzniká tím protokol bez prostoru pro tázání, protokol zodpovězený, uzavřený. Páralova cesta není na rozdíl od těchto děl cestou za podstatností lidské existence, není jejím odhalováním, ale konstrukcí jinak vyjádřitelného, vyčerpatelného poznatku, není tázáním, ale odpovídáním, a tím nepoznáním. Tento fakt řadí podobné texty vždy mezi okrajové jevy, byť se zdály sebeatraktivnější. Jde tu samozřejmě o obecnější poznatky, které se netýkají jen Párala: viditelná konstrukční vůle dovoluje u většiny vydávaných próz poměrně lehkou a hladkou extrapolaci vzhledem k budoucímu — po několika přečtených stranách lze s úspěchem odhadnout průběh;

(23)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 24

cejch, který lze knížce dát po přečtení několika stran, zůstává víceméně oprávněný. Z původních vynikajících nápadů, z původní šťastně rozběhnuté invence se stává tíživý mechanismus, přerušovaný jen místy šťastnými vylehčeními, „bezvýznamnými“ odbočkami — tam, kde se autorova invence vymkla bdělému konstruování vážného záměru. Snaha o zkratkovité poznání se touto mechanikou jednoznačnosti zvrací ve svůj protiklad — v nepoznávání, místo konstruované gradace se dostavuje mechanické trvání textu. S tím úzce souvisí už uvedená významová jednoúčelovost, orientace na „užitou“ literaturu, moralitářskou satiru. Zřejmým původcem tohoto stavu je paradoxní spor mezi přirozeným tvořením a pojetím literatury jako světa zcizených fixovaných předmětů, kterých je třeba dosáhnout. Tím je dosaženo absence tajemství, absence potenciality, redukce překvapivosti, bohatosti, která by za každou stránkou, tím, jak by extrapolaci, vypočitatelnost, zdánlivě umožňovala, ji zároveň vzápětí výsměšně rozrušovala. U posledního Hrabalova textu nejvíc zaráželo konstruování, které vedlo k zástupnosti jednotlivých součástí a jejich předběžnému skládání ve „vyšší“ významový celek, v celek obligátní. U Páralovy knížky převládá účelovost, obava z možné nejednoznačnosti, mechanická zredukovatelnost na jednoduchou tezi, které rozrušují původní neobyčejný náběh. V obou případech jde o inklinaci k spisování — „popisování předmětů a dějů“. Čas milosti Stanislava Mareše (MF 1965, Mladé cesty, 64 stran) je spisováním zcela jiného ražení. Je především podléháním slovesné kultuře, eklektickou komunikací známých literárních motivů, citací, atmosfér. Představuje tím krajní (protože velice obratný, zdařilý) případ jedné rozšířené manýry českého psaní — laskavou odevzdanost literární inspiraci.3 Přitom je i pro Mareše příznačná povrchnost, nahodilost, v podstatě opájení, není tu ani stopy po nezbytném konfliktu výrazné osobnosti s cizím dílem. Opájení bez potřeby elimino-

3

(24)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 25

Nejnápadnějším rysem Marešových próz je pak vkusnost. V nadprodukci nevkusu je to jistě jev chvályhodný — ale sám o sobě ještě uměleckou hodnotu nevytváří: „Umělec je stvořen k tomu, aby tvořil, a opakujeme znovu, že vkus sám o sobě netvoří nic. Umělec s příliš vyvinutým vkusem bude dokonce v nebezpečí, že nebude mít dost odvahy, že nebude umět vrhnouti se do středu proudu, aby ploval. [...] Jinými slovy, vkusu je používáno jen na věci hotové, na díla uskutečněná. Jakmile běží o stvoření něčeho zcela nového, vkus sám o sobě je bezmocný“ (Albert Thibaudet: Soud a vkus v kritice, in Listy pro umění a kritiku 1, 1933, č. 12, 14. 9., str. 370). V našem literárním kontextu však už pomalu i pouhá gramotnost bývá pokládána za estetickou hodnotu, protože namísto otázky po novosti, zajímavosti, nezbytnosti se všeobecně dosazuje norma „něčeho dosáhnout“. Tedy něčeho hotového, známého. Proto byl také u nás Mareš povětšině s nadšením přijat. Neboť v tomto ohledu svého dosáhl. — Napsal šest inteligentních etud poznamenaných písemnictvím takovou měrou, že se maně nabízí představa kybernetického stroje, který jako počáteční materiál obdržel vat, bez nemožnosti integrovat některý z kulturních proudů. Pro tuto povrchnost, nechuť k volbě, k jednostrannosti, tedy i svého druhu „neschopnosti k svobodě“ je — obecně, nejen u Mareše — příznačná právě velice povrchní nahodilost. — Například autorka jiné prózy se rozplývala nad větou z Aragonova Aureliána — „Když Aurelián spatřil Bereniku poprvé, zdála se mu velice ošklivá“ — jako nad poznatkem, který někdy jako blesk ozáří naše vztahy. Nic proti tomu, skutečné žití slovesnou kulturou by tu však spíš mělo vést k pochybnostem: o něčem podobném se dočteme v Proustovi u vztahu Swanna k Odettě; napětí předznamenané v této větě je podstatou trýzně Proustova hrdiny a je touto antinomií objevem nové lidské látky. Existuje tedy literární čin a jeho derivace u Aragona. Pro povrchové opájení se slovesností je příznačné také to, že víc žije derivacemi, u nichž je původní čin ve stravitelné, známé, pro citování vhodné, hran zbavené podobě.

(25)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 26

excerpta z co největšího množství prózy tohoto století, doplněná excerpty elegické poezie nejrůznějších dob a národů, trochu běžných sociologických dat o zájmech a trampotách naší mládeže a základní tvarovou strukturu (napůl lyrická próza a napůl stylizovaná reportáž). A „provedl“ šest „nových“ variant, které zahrnují mechanický průměr a zároveň má každá svou povolenou dávku individuality. Což o to, z hlediska obeznámenosti se slovesnou strukturou a ve srovnání s ostatní produkcí to není bilance tak špatná; fakt, že na základě daného materiálu bylo vytvořeno šest dalších variant, které jsou světu podobné, svědčí o tom, že výchozí materiál byl skutečně poznán (tento poznatek nepřinesly kybernetické stroje, už Marx psal o tom, že teprve tehdy, dokážeme-li například močovinu synteticky vyrobit, znamená to, že jsme její strukturu skutečně poznali). Poznání výchozího materiálu je velice dobrá věc, ale tvorba to ještě není. Jedním z prvních bezděčných paradoxů, který s sebou přináší Marešův text, je tedy odosobnění — nechtěné, literátské. Mareš upozorňuje na poměrně přesné datum literární doby, v níž žijeme, přesněji na její vnější parametry. Není však ukazatelem tvorby právě to, že v nás takovéto obecné literární povědomí nejen nefixuje, ale dokonce rozrušuje, že začíná zcela odjinud? A není to tím závažnější tehdy, kdy daná poetika dosáhne zřejmě svého vrcholu a dá se asi pěstovat už jen in extenso, jako je tomu právě u typu stylizované, lyrizované prózy, k němuž — z širokého rejstříku slovesné kultury, který exploatují — mají Marešovy texty nejblíže? Druhý paradox je, že přes všechnu precizní snahu o novost stylizace jde u Mareše v podstatě o velice vyhraněný případ ozvláštněného „podání“, vnější stylizace pevného námětu — „popis“ mládeže, „svědectví generační“. Opět tedy jde o „psaní o něčem“, o disjunkci látky a zpracování. A tím o volbu vyzkoušené alternativy; alternativy, která neriskuje, byť se tvářila sebeobjevněji. Neboť stejně jako u předchozích případů je v Ma-

(26)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 27

rešově textu místo cesty otázek volena cesta odpovědí. S tím souvisí třetí paradoxní úkaz: přes veškeré stimuly modernosti se tento druh psaní stává — jako každá virtuozita — záležitostí staršího data. Není snad okamžiku, v němž by si autor nevzpomněl na literární nebo vůbec obecně kulturní paralelu — ať už je to Achmatovová, Švejk, Verlaine, nebo Nový zákon; přičemž literární asociaci podléhá všechno ostatní. Tak v próze „Bláznovi je špatně“ se po záměrně idylické expozici odehrávají zatraceně vážné věci — pak následuje „vylehčení“, uzavřené sekvencí: „Zapomeňte na tu naši debatu,“ řekl. „Co můžete dát mužstvu s sebou?“ „Mám tam chleba,“ řekl jsem, „a ňáký rybičky. Jenom nevím, kdo z nás tím dokáže nakrmit zástupy“ (podtrhl J. L.). Zaujatost každým literátským nápadem, neschopnost rozloučit se s ním, proškrtávat, svědčí mj. o konverzačním stimulu těchto próz, tedy o jevu, který je na nižší úrovni tak příznačný pro naše „ženské“ psaní. Pro autora je zřejmě nezbytné, aby „zapomněl“, co přečetl, aby se u svých oblíbených autorů spíše učil umění eliminovat, umění strohosti, s jakou vybírali a vybírají to, co zůstane napsáno, než aby přesvědčoval o tom, že umí rozmnožovat hotové; aby se všemi silami bránil lehkosti asociací, bránil čtenářské paměti, protože je nutné rozlišovat mezi čtením — žitím slovesnou kulturou — a mezi psaním — pojmenováváním, tj. vytvářením nových věcí. Což jsou dvě lidské potence vzdálené navzájem, jak si jen lze představit. Virtuóznost je kladem jen ve srovnání se světem naprostého neumění. Často se talent projevuje spíš nedostatkem virtuozity, obtížností výrazu, tvrdostí, nelíbivostí. To je jistě elementární poznatek. — Zdá se však, že tyto elementární poznatky budou ještě dlouho nejzazším možným výbojem v komentářích k většině

(27)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 28

vydávaných textů. Jinak by v obecném zmatení jazyků nebylo vůbec možné s nimi komunikovat. V souvislosti s Marešem jsem uvedl Thibaudetovu úvahu o vkusu, který bývá překážkou tvorby. Tvorby, která je ve svých nových výbojích vždycky poněkud „nevkusná“, protože je dosud nezařazená a v poměru k stávající produkci většinou i nezařaditelná.4 Snadná zařaditelnost je tedy druhou stránkou psaní Marešova typu. Je způsobena starým známým problémem předpojatosti, která brání poznání a která si snahou pojistit výsledek klade velice úzké hranice. S předchozími knížkami, kterých si všímám v této úvaze, spojuje tento případ tendence k universálnosti — snaha evokovat jistý typ prožívání kultury je spojena se snahou vytvořit „svědectví o generaci“, záznam atmosféry. Převrácený postup aprioristické tvorby je tu ozvláštněn tím, že východiskem je jistý pocit kultury, který je vyplňován konkrétním materiálem. Tento pocit kultury, obecně vkus, je pak sám sobě účelem. Papouškův Černý Petr (ČS 1965, 164 stran) vybočuje z řady těchto literárních útvarů směřujících k povrchní universálnosti. V tomto kontextu se tedy nutně vystavuji nebezpečí, že poznámky, které se k němu vztahují, budou pochopeny jako maximální ocenění. Proti čtyřem předchozím znamená totiž náznak cesty k normalitě — návrat látky, tématu, které není nahrazováno myšlenečkami považovanými za myslitelskou orientaci. Jde o literární normalitu, která je jistě — absolutně měřeno — tím nejnižším stupněm v tvorbě, je ovšem závažná proto, že je otevřená pro další prohlubování, že může být východiskem. Naše literární 4 Tato nezařaditelnost nevylučuje teoretickou a kritickou explikaci, která čím hlubší, výraznější dílo analyzuje a čím je sama hlubší (a autonomnější), tím víc vyvolává otázku, nemají-li se věci úplně jinak, než jak je tomu v jejích zjištěních. Tím může svědčit o neuzavřenosti a životaschopnosti jak dané, konkrétní podoby tvorby, tak své vlastní.

(28)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 29

produkce je už hezkých pár desetiletí na tuto odrůdu velice chudá, a proto se každý podobný produkt (v poslední době např. Misař, ale částečně i titulní povídka Boha z reklamy Aleny Vostré aj.) jeví jako překvapivé osvěžení.5 Návrat látky, neupravované nehlubokou snahou konstruovat, sociologizovat, moralizovat, řadí Černého Petra na podobné místo mezi ostatní prozaickou produkci, jaké zaujala jeho filmová verze mezi namyšlenými moralitami dalekosáhle meditujícími například nad tím, je-li plodnější naplnit ženský úděl gymnastikou, nebo jen samým milkováním. Jevy, hrdinové, otázky v tomto textu jsou a nemají jen funkci připravovaných nositelů významů. Uměřenost, vkusnost, které stejně jako vazba na obdobnou sujetovou oblast vyvolávají vnější asociace s Marešovou prózou, jsou východiskem k evokaci faktu, existence (a tím i k potenciálnímu hlubšímu poznávání), a ne uměleckým cílem. U Mareše to byla předběžná snaha svědčit o podstatném (ovšem o podstatném pojatém vnějšně, běžně sociologicky, profánně), tady — a to je aktem literárního znormálnění — existenční záznam může podstatné otázky vyvolávat. Tím — a to je velice charakteristické — stojí takový text jako okrajová drobnost stranou „vážné“ zobrazivé tvorby, obtížené všelijakými úkoly, jako próza žánrově čistá, která není ozvláštněním jednoduchého pseudoteoretizování o podstatě moderního člověka nebo něčeho ještě hloupějšího. Papouškova kniha je o to sympatičtější, 5 Už

se vyskytl hlas, že jde o „prózu jen vkusně tradiční“ (Zdeněk Kožmín v LtN). Je to při nejpřísnějším pohledu jistě respektovatelné zařazení — v praktickém kontextu, kdy se referent víc zabývá prózou tradičně nevkusnou, vyvolává nepříjemné asociace s gymnaziálním tříděním více a méně závažných a myšlenkově objevných témat. — Myšlenková objevnost tu však bohužel bývá často měřena podle toho, jak šikovně a s jak ozvláštněnou „technikou“ jsou některé občanské záležitosti, jež mohou být ventilovány i domovními schůzemi, vmontovány do prózy.

(29)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:56

Stránka 30

oč méně neliterární ambice má: tehdy, slouží-li poctivě a důsledně jako literatura, může případně sloužit i v dalších relacích (ve smyslu Vančurovy úvahy o posledním aktu tvorby, kterým je návrat „do života“, neboť umění samo o sobě je obludné — což je jeden z nejdůležitějších paradoxů tvorby: čím poctivěji se drží svého, tím spíše může po čase přejít v další existenční formy). To je další středoškolský poznatek, v našich literárních poměrech působí ovšem málem marťansky. Zlomkem neredukovatelné lidské autenticity, který přináší, představuje tedy tato kniha zároveň jistý zlomek nadějné cesty k normalitě. Ta je v existenci věcí, které se prosazují jako samostatný útvar a dovolují tak vyložitelnost na různé úrovni. Tato vyložitelnost je ovšem nevyčerpává, ale poukazuje právě na jejich otevřenou podobu, neodpovídající jednou provždy platné tezi. Vzhledem k tomu, že v kontextu, v němž se u nás tyto věci vyskytují, jsou velmi řídkým zjevem, je nutné všímat si jich o to pozorněji, přestože také zároveň u nás nejdou většinou příliš daleko za tento pouhý akt normálnosti.6 Jedna z otázek, které může Papouškův text evokovat, zdá se mi v tomto čase velice zajímavá. Je tu exponována — ještě v poloroztomilé podobě — v tápání, v obtížném odhadování vlastního hrdinova začlenění do běžných lidských aktivit. Vyskytuje se tu ještě jako milá potencialita, která může odplynout, nebo — určit ráz celé privátní existence. Jde o Petrovy stálé obavy z „trapasu“, o snahu udělat to, co má být a co sám chce, ale co zároveň nese silné rysy zcizení. Zcizení 6 K slovům „normálnost“, „normalizace“ bych tu přece jen chtěl připomenout, že, jak je snad zjevné, používám jich v posledním případě jinak, než tomu bylo u Hrabala a Párala — tam znamenaly obavu z otevřenosti, exkluzivnosti, tedy vlastně abnormální vyrovnávání se s literárním okolím, tady označují stav tvorby pojmenovaný negativně — vzhledem k okolí, v němž se vyskytuje.

(30)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 31

existenčních forem, které často budí pocit, že člověk vybudoval civilizaci jako dům bez oken a dveří. Pak je otázkou stupně jeho sebeuvědomování, chová-li se tak, jako by tam tyto náležitosti skutečně byly, nebo dostane-li se k bodu, kdy si uvědomí rozpornost celého svého podnikání. Tato rozpornost je v embryonální formě obsažena v Petrově snaze získávat věci a zároveň ovšem v tom, že se vyjevuje reflektující odstup, který samozřejmost těchto věcí problematizuje. (Tím dochází k těm napůl komickým a napůl vlastně velice vážným meditacím o tom, proč se lidé líbají a proč dělají spoustu různých jiných věcí.) Na závěr bych chtěl shrnout to, co bylo podnětem k pokusu o předchozí analýzu. Jde o vědomí, že je zcela normálním a běžným jevem, píší-li se, vydávají a masově čtou špatné knížky. Zarážející však je, že texty, slibující zpočátku daleko víc, brzy tento rozběh ztrácejí. Ztrácejí ho pro nedůvěru ve vlastní činnost, nedůvěru v tvorbu, pro snahu tuto činnost vnějšně odůvodnit, pojistit. Ať už je to konstruování operující s ne zrovna nejvyšší emocionální spoluúčastí konzumenta u poslední Hrabalovy knížky, které odkrývá možnost kýčovitého vnímání, nebo ohlazená prostupnost Marešových textů, umožňující podobné kýčovité prožívání; konečně obava z možné nejednoznačnosti, kterou lze vidět u prvotiny Páralovy. A je velice příznačné, že v kontextu tohoto tlaku literárnosti (a nemylme se, ta se vždycky vyznačuje proklamací „životních“ úkolů!), v kontextu tohoto falešného literárního myšlení se nakonec nejsympatičtěji jeví Papouškova próza, která ovšem nepředstavuje víc než jeden z možných nulových, hraničních výchozích bodů k literární normalitě. (Z chystaného materiálu k referátu na Sympoziu mladých spisovatelů evropských socialistických zemí.) Září 1965

(31)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 32

TRIUMF SKUTEČNOSTI

Dlouhou dobu mě pronásleduje tento zvláštní literární problém: kolik netalentovanosti, banální neschopnosti vyjadřovat se slovy a kolik nevkusu je třeba k tomu, aby člověk úspěšně odevzdal do nakladatelství (redakce) text, který vyjde proto, že „přináší kus neotřelé pravdy o životě našich dní“. Tato otázka by asi začala trápit každého, kdo by se zvnějšku podíval na podstatnou část vydávaných původních textů. Všichni známe to základní schéma — literárně neurčitelné, ačkoliv by se excerpcí daly zjistit reminiscence až citace ze všech dostupných a banálně známých knížek. Většinou psáno v avantgardní ich-formě. Její vyhraněná podoba je totiž literárně nesmírně jednoduchá. Je člověku důvěrně známa z dotazníků, vlastních životopisů a soukromé korespondence — tedy z písemných prací, které si musel odbýt, než se stal spisovatelem. Tato forma není ovšem podmínkou, najdeme i rafinovanější zápis odosobněný. Většina formálních alternativ má však jedno pojítko. Je jím neschopnost jazyková, nenápaditost, banalita, nevkus, bezbřehost, eklektičnost výrazová a podivuhodná nicotnost, profánnost významová. Fantom sociologické aktuálnosti je druhým zjistitelným znakem tohoto materiálu. Stačil už vytvořit slušnou galerii postav tohoto pseudopísemnictví. Tyto postavy bezpečně uchovávají obsah toho, co „letělo“ v našem tisku, přesně řečeno toho, o čem už se mohlo

(32)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 33

psát, když se poněkud uvolnily námětové zábrany, a co bylo taky stimulem literární konverzace. Je to především diblíkovská dívka, nejlépe studentka humanitního zaměření. Má nepředpojatý názor na život, z nějakého toho vyspání se nestřílí, nakonec však chce v životě něco velikého, a tak se v závěru svým prapůvodním dívčím ideálům přece jen nezpronevěří. Tento velenudný „obsah“ má přiměřený korelát ve „formě“: meditace jako stvořené pro konverzaci v tanečních (i s příslušnými „nápady“, od primitivních kalambúrů až po tu vůbec největší legraci — přechodníky). Taková je hrdinka Třínohého koně B. Peychlové, abych uvedl případ z nejzřetelnějších, stejnou tendenci, zatím jen jako výhrůžku do budoucnosti, najdeme však i u „Elegie“ z první knížky Aleny Vostré; neskonale kultivovanější variantu takového „svědectví o zájmech mládeže“ můžeme ale najít i u St. Mareše a Milana Kundery. Když taková dívka trochu povyroste, může se v životě dát několika směry. Trochu ztloustne, začne pěstovat manželskou nevěru, penízky, šaty, alkohol a vůbec materiální požitky všeho druhu. Nakonec ale z toho zůstane melancholická touha po tom prvním, který koneckonců nebyl nejhorší. Jedna z příkladných realizací této osnovy je předvedena v Příběhu z lékárny Zdeny Redlové. To je typ aktivní; není-li tolik do světa, rodí děti a má potíže s bytem, jeslemi (školkou, opatrovnicí) a nechápajícím manželem, jak se můžeme informovat u Přibského, Klevise aj. Prózy tohoto ražení se nejlíp vyjímají v nějakém tom týdeníku, hned vedle rubriky Pracující žena vaří po návratu ze zaměstnání. Slovní a řekněme gramatická struktura je obdobná předchozí, je většinou ještě nekonečně pustší. Ale je to taky ze života. Pokud naše hrdinka neztloustne, dá se na mírnou socialistickou démoničnost. Většinou v intimní verzi, kdy žena (muž) po třicítce (nebo před třicítkou), jak se dočteme v Třiatřiceti stříbrných křepelkách nebo nověji u Jiřího Hubače (Neděle s Bardotovou), dělá

(33)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 34

dál své naučené pohyby, ale už to nemá ten náboj, protože už ji nic na světě netěší, zvykla si na život drobných lží, trpí je i svému okolí, hraje takovou resignovanou hru, samé odcizení, občané!, tak si tu chodíme jeden kolem druhého, žádné porozumění, i ta jiskřička naděje je v melancholické šedi. Všechny prostředky napomáhají tomuto myslitelskému výkonu: z komínů se smutně kouří, lidé jsou spíš nevzhlední a každou radost si pokazí. Literátské pojetí resignace má i romantizující variantu typu Klimentova Setkání před odjezdem nebo Bělohradské Vítr se stočí k jihovýchodu: je to konstrukce životního zastavení, „ohlédání“. Kultivovanější z těchto textů se pokoušejí o formulaci složitější morální konstrukce (v úhrnu stejně neorganické, jako je jakákoliv budovatelská), z prostších vyčnívá sympaticky nedbale správná a hlavně objevná morálka — člověk má žít dobře, jinak je možné, že bude mít smůlu, bude přistižen a bit. To jsou rozšířené postavy ženské větve (nebo mužské; jak je snad dostatečně zřejmo, nemám tu ctižádost vyprávět jednotlivé sujety, jde mi o abstrakci typických jevů). Tyto špatné knížky mají několikero nezamýšlených předností. Především se na nich v čisté, vypreparované, ničím nezakryté podobě objevují podstatné nectnosti našeho literárního vývoje. A pak — jsou bezpečným ukazatelem, přesněji takovým rekapitulujícím ukazatelem toho, o čem se už může psát. Nejsou totiž nějakým nemravným lakováním skutečnosti, jakým byla třeba „červená knihovna“. Naopak. Dozvíme se tu, že nejezdí tramvaje, lidé nejsou andělé, děti jsou ušmudlané, posypané popílkem, někteří vedoucí úplatní, kariéristé, kult osobnosti špatný, leckde se krade, v jeslích je nepořádek, u filmu korupce, v zemědělství chaos. Školskou ukázkou takto povrchně, profánně pojaté problémovosti jsou v poslední době Spokojení lidé M. Hübschmannové. Na těchto zjištěních (takto všeobecných) stojí desítky a snad už stovky špatných knížek. Znovu a znovu se tu potvrzu-

(34)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 35

je banální poznatek — nejsou skoro žádné publicistické časopisy, které by tyto roviny skutečnosti ventilovaly: ne opožděně a s nutnými šiframi, ale včas a přiměřenými prostředky. Zvláštním příznakem literární doby, příznakem, který však nesmírně uvádí v pochybnost právě tento druh tzv. „angažované“ produkce, je zastarávání textů. Kniha (hra, film apod.), která nemůže momentálně vyjít proto, že je příliš „aktuální“, může — ve stejné zemi a v podstatě stejných kulturních podmínkách — vyjít třeba o rok později, a je náhle zastaralá, tedy ztrácí všechno, kvůli čemu existuje. Tento jev, který především poukazuje na pravý opak toho, čím tato tvorba chce být — na povrchnost, vágnost, ledabylost východisek —, je jevem nesmírně frekventovaným a nebyl dosud domyšlen. Taková úvaha by nutně musela dojít k velice skeptickým zjištěním o pokroku v kulturním pohybu — plytkost většiny našeho materiálu je taková, že neobstojí ani před nejjednodušším hodnotovým pohledem. Obávám se, že hledání historických i územních precedentů by tu bylo prací velice rozpačitou. Dalším znakem, který je společný všem podobným projevům, je nechtěná parodie na existenciálně orientovanou linii tvorby. Projevuje se především u ženské větve — nekonečnými úvahami o tom, jak se člověk cítí v tramvaji, na schodech a kdovíkde ještě. Mužská větev je jiná. Jestliže jsou jednotlivé projevy tohoto písemnictví amorfní, prostupné, úhybné, jejich úhrn jako oblast pokleslé literatury se naopak ukazuje jako svébytný svět se svými vyhraněnými zákony. Patří k nim i tradiční rozdělení úloh. Ženský princip tu bývá jako princip život prostupující, prožívající jeho drobné, denní ústrky, život v miniatuře. Mužský bývá zásadní, obrysový, týká se základních otázek rodu (angažovanosti), cti, boje s živly. A pravdy zejména. Vděčným mužským typem je typ reflexivní, podrobující analýze cokoliv. Je buď intimní jako u Milana Kundery a pak se stará o esprit, hlavně svůj, nebo veřejný a pak nejraději zkoumá „období kultu osobnosti“.

(35)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 36

Prózy Jany Černé, Zdeňka Pochopa, titulní próza Bezvadného dne a Hodina ticha Ivana Klímy jsou tu charakteristickým dokladem. Ve většině případů bývá tento hrdina silně sebekritický, ale tak, že i křovák rozpozná jeho mravní převahu. Je to retrospektivní rozklad dobře zabezpečený před proniknutím autentického poznání. Jeho vlastním obráběným předmětem je odvaha, vůle k pravdě, nástrojem pak (zejména u odrůdy veřejné) nejčastěji jazyk blížící se zmíněným vlastním životopisům a dotazníkům, více nebo méně intelektuálně stylizovaným. Jen únavou z těchto textů si snad lze vysvětlit nadšení z prozaických knížek Kunderových. Dobře, lehce, rafinovaně napsaných, ale jak neúměrně jednoduchých! Jednoduše vypočtených na jednoduchý profánní efekt. Na iluzi, že se tu odvážně rozrušuje námětové tabu: zde v oblasti „soukromé“, podobně jako u předchozích v oblasti veřejné. Druhým typem, který se v novém rouše objevuje v poslední době a který bude asi teď znovu kulminovat v souvislosti s hospodářskými změnami, je pracovní poctivec (nepoctivec). Vedoucí místo Stanislava Váchy je jedním z jeho posledních převleků. Tato úvaha vznikla z původní snahy Váchovu knížku recenzovat. Recenzovat tu neznamená nic jiného než (pobůhvíkolikáté!) upozornit na primitivní omyly v základním pojetí tvorby. Omyly podporované literární výchovou, nakladatelským mechanismem, převládajícím typem propagačních, osvětových a kdovíjakých ještě akcí. Jazyk autorův se u této odrůdy valem stává ledabylejší (vždyť jde o život, a ne o nějaké knížečky!), struktura primitivnější atd. atd. Typ předchozí je reflexivní — sebesžíravý nebo sebelitující. Zdánlivě poněkud rafinovanější variantou bývá snaha o odstup, realizovaná jako série jednání, snaha, která „znamená“ připomínky k charakteru (Hendrychův Favorit, stejné tendence jsou však i u jinak velice zajímavého Páralova textu). Vyvrcholením je odrůda „fabulační“. Má klasika v Janu Procházkovi, její zkomplikování optimismu je však napájeno

(36)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 37

i z cizích zdrojů (Kuzněcovova Legenda o řece). Se sebemenším odstupem můžeme i sestavovat jednotlivé vývojové „řady“ podle toho, jak se vyvíjí povolená komplikovanost: až k „netypičnosti“. Hrdina Občana Brycha byl ještě obvyklejší kolísající ouřada-intelektuál, u Friedovy Časové tísně už to mohl být exkluzivnější rozporný šachista. „Obsahem“ tu stejně jako ve všech předchozích případech není ani publicistický sociální materiál, ale sebezhlížení (nesmí nás mýlit, je-li stylizováno jako jedovatě sebekritické), v úhrnu amorální, lživé a hlavně dobře chránící před momenty poznání. Uvedl jsem pro ilustraci a bez vyčerpávajícího záměru nápadné rysy velké části prozaické produkce. Pokus o jejich zobecnění vede k znepokojujícím otázkám týkajícím se základní literární výchovy. Na chudou, špatnou elementárnost, zredukovatelnost, úhybnost některých z těchto prací už jsem se pokoušel upozorňovat dříve. Tentokrát mi jde o něco jiného: pokus o rekonstrukci jejich fungování, jejich konzumentské realizace, pokus o zjištění důvodů k jejich hojné frekvenci. Věnovat se většině těchto projevů jinak než jako symptomu znamená fakticky spoluvytvářet nepřirozený literární stav. Literární otázky ve vlastním slova smyslu tu málo připadají v úvahu. Je těžké klást si takové otázky nad těmi z textů, kde i laik pozná, že autor má základní potíže s jazykem. U druhých se zase setkáváme s dobře provedenými detaily, kultivovanou dikcí, rafinovanou strukturou, ale odděleně, tak, že ozvláštňují význam, který je hotový před napsáním, slouží k vyjádření většinou jednoduchých, ale jinak sdělitelných pravd. Jako próza tedy tento materiál příliš zajímavého neskýtá, ale ani posun do publicistiky ho neospravedlňuje, jako publicistika je jednak sebezhlíživý, jednak nepřináší nové sociální poznatky, ale obráží společenskou konverzaci. Vlastní otázkou publicistiky a jejího fungování je tu podle mého názoru něco jiného: Je to vztah kritické publicistiky k těmto textům jako

(37)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 38

k textům literárním. A tady najednou zaráží to, že právě ta vlna, která tolik prosazuje odvahu, statečnost, angažovanost, kritičnost, konkrétnost atd., je najednou obdivuhodně tolerantní, pietní k pracovní nepoctivosti. Tedy druhý posun měřítek. Zde už nejde o žádné odbornické otázky, o rozdíl vkusu, názor generací apod., ale o elementární mravní otázky publicistiky. Jaké důvody tedy především vedou ke konzumentské oblibě těchto textů, kde je věcný důvod jejich popularity, toho, že s nimi vůbec lze nakladatelsky spekulovat? Myslím, že v jejich neurčitosti, jednoduchosti, rozplizlosti. V tom, že rekapitulují známé banální životní modely, ke každému přidají něco „individuálního“, něco, co si lze zapamatovat, co lze citovat. Banální „filosofování“ o těžkostech života, banální reminiscence z dostupné literatury. Vytvářejí dostatečný prostor pro sebeprožití, to znamená, že pokud možno odepisují sebemenší náznak vlastního svébytného světa knihy. Kdo chce mít rychlý úspěch, musí se dát touto cestou. Všechny okolnosti to usnadňují. Způsob propagace, osvěta, komplexy, literární tradice orientovaná spíš na gesta než na poctivou práci literární. Sociologické doklady jsou nasnadě na každém kroku. Až tehdy, když Hrabal vydal Ostře sledované vlaky, knížku s větším prostorem pro sebevcítění, přesněji s možností kýčovitého prožití, s dostatečně banální strukturou (oscilace mezi „myšlenkou“ a „životním sledem“), strukturou, které ustoupila suverénní universalita, integrita básnického světa, tehdy byl jaksepatří zahrnut a „pochopen“. Až tehdy, když je to „o něčem“, má to „myšlenku“ a zapamatovatelné výrazné detaily. Nemám v úmyslu vylučovat vcítění jako součást konzumu a nemyslím, že musí nutně doprovázet jen pokleslý případ konzumentské realizace díla. Není to ostatně žádná novinka, budovala na něm už před lety své konstrukce celá literárněvědná škola. V našem případě není ovšem v co se vciťovat, jen v sebe sama. Náš materiál má v kontextu literární zanedbatelnosti šanci proto, že je „jako život“. Život ve svých

(38)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 39

nejpovrchnějších, a tedy vlastně nepravdivých plochách. Nelze ho obviňovat z toho, že je namyšlený, že se staví nad konzumenta. Stojí spíš pod. Neklade otázky, odpovídá, reprodukuje. Je zcela vyčerpaný, bez otázek, bez tajemství, bez přesahu. Sebeprožití, které (hlavně vemlouvavými „reflexivními“ partiemi) umožňuje, hraje podobnou úlohu jako lékařsky inscenovaná psychodramata — zakomplexovaný člověk tak dlouho a málo pozorovatelnými změnami „přehrává“ (a pozor!, „dointerpretovává“) své předchozí jednání, až je s ním zcela spokojen. Iluze optimismu (ať přímočarého, „všemu navzdory“, nebo protrpěného), stejně jako iluze povrchní, konverzačně dimenzované skepse je příjemnější a povrchnímu chápání díla vždy bližší než poznání. Iluze skromnosti, „vyrovnanosti s životem“ apod. je příjemnější než její demaskování. Je příjemný „příslib štěstí“. Malého, vysvětlitelného. Stejně jako je příjemná evokace rozčarování — ať má původ u Šrámka, nebo u malého domácího existencialismu. Lepším předobrazem našeho materiálu je to, čemu Šklovskij říká ornamentální próza. Ve studii o Andreji Bělém (v rozmarném extempore začínajícím slovy „Krásně je, braši, v Drážďanech“) tuto prózu hezky přirovnává k výzdobě drážďanského parku. Má na mysli konstrukce ze železných prutů, které zpodobují vojáka, ženu aj... K nim je připoután strom, který roste, respektuje v základě jejich formu, ale rozkvétá, rozrůstá se „nad“ nimi. Vyjadřuje ideu konstrukce, které slouží, ale přerůstá ji, přesahuje. Takové jsou linie tezovitých beletristických textů — myšlení v nich existuje jako latentní stav, jako východisko, jako podnět. A ne jen v podobě několika banálních konstatování, jako je tomu u našeho materiálu, který je jejich zchudlým, netalentovaným dědicem. Když vyjde některá z podobných knížek, bývají k ní různé výhrady, ale chválí se to, že je drsná, nelíbivá apod. Pravý opak je pravdou. Tajemství těchto knížek je v tom, že jsou líbivé. Ne proto, že by byly alespoň dobře řemeslně provedeny — to také často nejsou —,

(39)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 40

ale proto, že poskytují dostatečný prostor pro ventilaci nejrůznějších dobových komplexů: tady už je lhostejno, zda jde o vztah gymnazistek ke svým vyučujícím, nebo o kariéristické problémy v našem průmyslu. Jejich nosností je lživá stylizace a dnes nimbus drsné odvahy. Morální apel, kterým se zabývají, není většinou jedním z jejich možných významů, ale motivickým materiálem, kterého se reflektovaně používá k tomu, aby „přitáhl“. Mám obavu, že důvodů k jejich oblibě bude stále víc. Mechanisticky pojatá „skutečnost“ dělá ošklivé kousky. Leden 1966

(40)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 41

NEBÝVALÉ PROBLÉMY TEXTOLOGICKÉ

V rukopisné verzi Hrabalovy „Jarmilky“, nadepsané „Jarmilka. Dokument“ a označené datem jaro 1952, můžeme na jednom místě číst: Tak se Jarmilka rozčiluje, ale to už vcházíme dovnitř, do jídelny, kde ji vítají. Ale Jarmilko, ty seš dneska obzvlášť pěkně nasypaná! Polkla si cylindr nebo tvrďák? A Jarmilka si zakládá ruce a křičí: Jděte, pacholci, jděte! Každej ze sebe dělá, že je svobodnej, a když mu dobrák ženská podrží, tak se pak na ni vyserete a ještě posíláte domů anonymní dopisy, že se tady kurvím se ženatejma chlapama... Jarmila křičí, ale usmívá se, zná je... sahají jí na život a ona jak uhýbá, rozlívá polévku. Hrozí jim sběračkou: No tak, že ti dám na držku facku!... Tak zpovzdálí sleduji Jarmilku a srovnávám ji se všemi ženami, co jsem znal... a na Jarmilku hledím s obdivem... na tu naši Jarmilku hledím a vidím, jak je statečná... sám Stalin pro ni asi napsal větu visící mu pod vousisky: Dobří pracovníci jsou jen ti, kteří se nelekají obtíží... A Jarmilka se opravdu obtíží neleká, je překonává, s nimi zápasí... Jím polívku co nejpomaleji, až jsem s Jarmilkou sám. V publikované variantě, vydané o dvanáct let později v souboru Pábitelé, čteme:

(41)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 42

Zlobí se, ale to už vcházíme do jídelny, kde chlapi Jarmilku vítají. „Ty holka, ty ale už seš pěkně nasypaná. To jsi polkla tvrďák?“ Ale Jarmilka se nedá: „Jen jděte, pacholci, jděte! Každej ze sebe dělá, že je svobodnej, a když s ním ženská trošku pohovoří, tak jí uděláte vostudu a navíc posíláte domů anonymní dopisy, že leze za ženatejma chlapama!“ Jarmilka křičí, ale usmívá se, dokonce je potěšena. Zná je a oni zase znají ji. Chlapi ji hladí po ramenou, a ona jak uhýbá, rozlívá polívku. Hrozí sběračkou: „No tak! Že ti dám na držku!“ A já zpovzdáli koukám na Jarmilku, srovnávám ji se všemi ženami, které jsem kdy znal, a nemohu se vynadívat. Jím pomalu polívku, mám čas a jsem s ní zase sám. Všimněme si ještě alespoň jednoho úryvku: Pak jsem nakládal ty nakopané špony do sázecích koryt. Když jsem se rovnal ve hřbetě, vidím, tam cestičkou, jak se zatáčí, si to cape Jarmilka s basou a kbelíkem. Již zdaleka vidím, že mne hledá očima. Přelézám hromadu rozházených cáglí a ptám se jí: Co je? A Jarmilka celá rozžalostněná mi žaluje: Právě jsem se od bab dověděla, že řekl: Kdoví, s kým to ta kráva má! Ale já mu dneska udělám u autobusu bugr... Stoupnu si u dvířek a tak před lidma mu řeknu: Má poklona, pane Kalina Jaroslave, promiňte, že vyrušuju, ale to jsem vám byla dobrá, když jsem se roztáhla po zábavě? A teď řeknete s kým to ta kráva má? No přece s váma, to jsem si od vás nezasloužila, pěkně vám za to děkuju... A Jarmilka usedá na nůši a bije se pěstičkou do čela: Proč já jsem tenkrát na tu zábavu chodila! Proč? To kluci pro mne přišli, pojď s námi, Jaruš, na vínek, a já kráva šla! Přijde mi takhle se otočit v tu stranu přes stůl a jak jsem se na něj podívala, byla jsem posraná, von taky, tančili jsme spolu a on mi z kola nepustil a pak jsme šli za noci domů, no a tam na příkopě... A Jarmilka se na mne vyčítavě dívá, ale pak jí zasvitlo

(42)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 43

v očkách: Ale voni se už o to berou jeho kamarádi... To bude, strejdo, sranda, zavřou mne u jedněch do skříně, pak pozvou i ho a začnou se bavit o mně a naší svatbě... a tu na dané znamení, bude to věta: Tak ať se jde ta kráva vysrat... já otevřu almaru a vystoupím... a co tomu bude Jaroušek říkat? To je dobrej nápad, strejdo, co? Držte mi palce! A vstává, navlíká si popruhy od nůše, zdvihá basu a kbelík a uhání do závodní kuchyně pro obědy. Křičím na ni: Jarmilko, co je dneska k obědu? A ona se otáčí a volá: Polívka kmínová, pak uzený vepřový pupíček a šípkový nektar, ale ten nápad s tou skříní, to je, co? Kývám, že ano, ale už vidím, jak pan Kalina na smluvené znamení dává Jarmilce několik mlaskavých facek, znám jej, je prudký, prchlivý... Ale co? čteme v původní verzi, v publikované je tato upravená varianta: Potom jsem nakládal ty špony do sázecích koryt. A když se rovnám ve hřbetě, kdo jiný si to necape cestičkou než Jarmilka s basou a kbelíkem. Přelezl jsem hromadu cáglí. „Tak jak je to?“ povídám. „Óo! Zrovna jsem se dověděla od bab, že Jaroušek jim měl říct: ,Kdoví, s kým to ta rajda má!“ Ale já mu dneska udělám u autobusu bugr.“ Jarmilka si sedla na basu. „Stoupnu si u dvířek a tak, před lidma, mu řeknu: ,Má poklona, pane Jaroslave, promiňte, že vyrušuji, ale na to jsem vám byla dobrá, když jsem si s váma sedla na příkopě, co? A teďka řeknete, s kým to ta rajda má? No to jsem si od vás nezasloužila, pěkně vám za to děkuju.‘“ Bila se pěstičkou do čela: „Proč jen já tenkrát chodila na tu zábavu, proč? To kluci přišli a: ,Pojď s námi, Jaruš, na vínek!‘ a já, nána, šla. Sál nabitej a my jsme se s Jarouškem půl roku hněvali. A to mi přišlo takhle se podívat přes stůl a on tam zrovna seděl. A já, jak jsem se tam podívala, byla jsem ztracená

(43)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 44

a von taky. Tančili jsme spolu, on mi z kola nepustil a pak jsme šli za noci domů...“ Dívala se hořce, ale pak jí zasvitlo: „Víte, strejdo, jeho kamarádi už se o to berou. Zavřou mě u jedněch do skříně, pak pozvou Jarouška a zavedou řeč na tu naši veselku. A máme smluvený znamení. Až jeden z mých přátel řekne: ,Ty katolíku jeden prolhaná‘, já otevřu almaru a vystoupím. Co tomu bude Jaroušek říkat! To je dobrej nápad, co? Ale strejdo, držte mi palce!“ Vstává, zdvihá basu a po sněhu uhání do závodní kuchyně. Volám na ni: „Jarmilko, copak je dneska k obědu?“ Křičí: „Polívka kmínová, uzený vepřový pupíček a šípkový nektar. Ale ten nápad s almarou, to je, co?“ Kývám, že to je dobrý nápad, ale už to vidím, jak pan Jaroslav, známý průvan, dá Jarmilce u té almary facku. Ale co? Citací ukázek lze bohužel postihnout jen tyto drobné průběžné operace. Nelze už postihnout eliminace podstatných částí textu, celých trsů motivů, sekvencí. Především těch, které představují jedinečné dobové dokumenty sociální. Dále nelze postihnout celkovou změnu struktury — posun od neuzavřeného řečového proudu, souhrnu sekvencí, asociací, mikropříběhů k tradičnějšímu prozaickému typu, závislému na pointování, na operacích s banálním prožitkem, na pominutelných vnějších příznacích literární doby. Jakub Deml vzpomíná v Cestě k Jihu na varování Otokara Březiny, aby nikdy ex post nezasahoval do svých spontánních zápisů. Podotýká zároveň, že to byl ten Březina, který sám do neuvěřitelných detailů pracoval na každém svém slově. V tomto našem případě nejde samozřejmě o takovou čistou volbu, ale o rekonstrukci příčin, které jsou podle mého názoru ve zvláštních a někde už velice sublimovaných podnětech dobových. Dodatečné obavy z toho, že vzniklé

(44)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 45

kreace jsou „málo zapojeny do světa“, že jsou málo sociální, mohou zřejmě být zdrojem osobní motivace k dodatečným textovým změnám. Hrabalovy Ostře sledované vlaky byly vážným signálem této falešné sociability. Jevily se proti ostatním textům jako nepochybný ústup dobovému vkusu, jako snaha vytvořit „něco pořádného“. Jaké rozčarování, když se zjišťuje, že i tyto drobnější texty jsou často rovněž účelovou adaptací původních záznamů. Když byly v listopadu 1965 v Tváři publikovány úryvky z Hrabalovy netištěné básně „Bambino di Praga“, pobouřilo to značnou část čtenářstva a ještě po zrušení časopisu docházely do redakce dopisy, jejichž pisatelé zdůrazňovali svou bezúhonnost a žádali potrestání autora i redakce. Báseň vyšla skoro současně s Hrabalovou knížkou,1 v jejíž povídce „Kafkárna“ jsou použity některé sekvence z „Bambino di Praga“, upravené opět už známým způsobem. Nabízelo se srovnání a také na sebe nedalo dlouho čekat. Již v březnu loňského roku byl v Hostu do domu publikován článek na toto téma. Viděl v „Bambino di Praga“ především demonstraci metody, zjistil, že tu lze označit souvislost s českým surrealismem a jeho zbožněním snu a asociativních postupů. Protože ale už před třiceti lety bylo zjištěno, že sen a tzv. nadrealita nejsou žádným řešením, shledává, že to s Hrabalovou tvorbou není zdaleka tak v pořádku, jak se všeobecně zdá. Výsledek je asi tento: Publikace starší práce pomohla definitivně určit literární východisko. Protože už bylo dokázáno, že toto východisko má své problémy, a není tedy samospasitelné, má i Hrabal své problémy. Q. E. D. Nejvíc je tu zajímavá přímočarost, s jakou se chápe dílo jen a jen jako nadbytečný přívěsek, pomůcka pro jednoduchou konstrukci teoretikovu. Ironií je, že problémy, které se tady především vynořují, se sotva týkají toho, zda nás některá poetika 1 Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Praha, Mladá fronta 1965.

(45)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 46

může spasit, nebo ne. Jak už se s tím v souvislosti se soudobou tvorbou často setkáváme, není otázka porovnání variant Hrabalových textů běžným textologickým problémem, ale součástí závažné problematiky soudobého literárního myšlení. Především proto — abych předešel —, že řadu rozdílností mezi původními a publikovanými texty je zřejmě s malou chybou možné pochopit a rekonstruovat ne jako snahu o větší, průzračnější důslednost, ale právě naopak jako snahu vyhovět houževnatým představám o užitečných literárních útvarech. Zvláštním položením, zvláštní závažností rozdílu variant není ovšem vyčerpána podivuhodnost této situace: uvedl jsem ukázky textů, které nikdy nevyšly, jsou však známy přátelům autorovým, jejich přátelům a některým nakladatelským pracovníkům. Představují část základního fondu autorovy tvorby, představují důvod, pro který bylo s autorem vyjednáváno jako s autorem, představují předobraz toho, co je z autorova díla známo veřejnosti. Veřejně jsou naopak známy texty, které jsou často — tam, kde jde o přepracování původních variant — jen jakousi běžně literárně přijatelnou informací o textech původních. Tento jev se stal za poslední léta tak běžným, že jeho nekulturnost už pomalu ani nepřichází na mysl. Při ediční práci nad zcela zanedbatelnými texty uznaných autorů se úzkostlivě dbá autentičnosti každého interpunkčního znaménka. Na druhé straně byl v nakladatelstvích a jejich dohlížecích orgánech po léta praktikován zvláštní promyšlený systém tlaku na autora, systém, jehož důsledky — ač v mírnější, subtilní podobě — fungují často dodnes. Autorův text není chápán jako objekt, který může být případně natolik neobvyklý, nový, že nutí prověřovat vlastní zkušenost s uměním a hledat k němu cesty, ale jako surovina, kterou je třeba prací s autorem, tj. tlakem na něho, domyslet, dovést k té prefabrikované podobě, která je v kursu. Vzhledem k tomuto prismatu můžeme předpokládat trojí druh

(46)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 47

textů: texty pologramotné, texty sdostatek výrazné a texty přijatelné. Texty pologramotné bývají většinou přijaty a podrobeny kolektivní tvůrčí proceduře. Jednak proto, že logicky nejvíce odpovídají návyku na protektorský nadhled, a pak proto, že se už léta předpokládá, že texty pologramotné jsou tím nejvěrohodnějším realistickým svědectvím o našem životě. Prací s autorem se většinou dosáhne toho, že výsledné kolektivní dílo postoupí do druhé kategorie, k textům přijatelným. Textům dostatečně výrazným a tedy odlišným od homogenní produkce se už dnes teoreticky přiznává právo na vydání. Říká se jim experiment. Ten je ovšem třeba také s autorem domyslit, aby jednak nebyl vyložitelný jako sociální alegorie — a to už se dnes může stát sebeodtažitějšímu textu — a aby dále byl trochu učesán, učiněn seriózním, aby byl ne jen nějakým hraním se slovy nebo nedůstojnou provokací, ale i seriózní stavbou, jak se s oblibou říká, případně experimentem zároveň angažovaným. Nároky, které jsou tu na autory kladeny, jsou nadlidské a z občanského hlediska je tu myslím nutné chápat spoustu tzv. ústupků. Proto, že tento systém je — ve svém důsledku — velice promyšlený, k nepřehlédnutí úhybný, nepostižitelný a že, což je nejdůležitější, apeluje na přirozenou nedůvěru autorů v sebe sama, na jejich svého druhu bezbrannost. Zřejmě stačí jen jednou uposlechnout zrádného a unavujícího našeptávání a velice těžké je pak hledat cestu zpět. Tlak, který je tu vykonáván, směřuje opět k textům přijatelným. Autoru zbývá buď nepublikovat a čekat na příhodnější chvíli, nebo slevit, aby zdánlivě zachránil alespoň něco. Konečně třetí kategorie, přijatelná tvorba, která je tu ideálem, je taková, která plní tyto požadavky už při samém vzniku. Ať už proto, že autor na víc nestačí, nebo reflektovaně a cynicky plní předpokládané nároky. Její produkty jsou každému z nás důvěrně známé — vychází jich do roka slušná řádka. Jsou trochu tradiční, trochu experimentální, trochu

(47)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 48

odvážné, trochu zbabělé a zejména nudné, irelevantní. Tak je podle mého názoru možné z jedné stránky osvětlit kosmografickou záhadu naší literární přítomnosti — vznik marťanského písemnictví uprostřed Evropy. Toto zdánlivě odtažité vyprávění o málo zajímavých věcech má pro nás zvláštní důležitost. Neboť porovnání některých dostupných původních verzí Hrabalových textů („Jarmilka“, „Krásná Poldi“, „Bambino di Praga“) s jejich publikovanými variantami ukazuje především postupující vliv útržků takového literárního myšlení na postupné změny v Hrabalových textech. Opusťme představu, podle níž autor při další práci na starších textech směřuje vždy k jejich dalšímu zdokonalování. Podstatné je to, jaké podněty lze při porovnávání obou fází rekonstruovat, jestli, zhruba řečeno, mají změny za cíl zintenzivnění původních podnětů, náběhů, větší důslednost, výraznost, nebo ústup, přiblížení k dobové představě o literárním tvaru, jen vnějšně ozvláštněné. Toto vnější ozvláštnění (zjevné v Ostře sledovaných vlacích, prózách poslední knížky, z Pábitelů především v „Jarmilce“) pro první moment potvrzuje oprávněnost takových textových postupů: dílo se jeví zvláštní, ale přitom jakoby důvěrně známé, jako vtíravá ozvěna našeho žití. Je to utkvělé literární schéma, oscilující mezi „myšlenkou“ (u „Jarmilky“ bezelstně proklamovaná ideologie prostoty, světectví postav „ze dna“, u Inzerátu snaha svědčit o době jinak, než se běžně dělá, u Ostře sledovaných vlaků je to ideový konglomerát, o kterém ani nechci hovořit), empirií, motivy, představami a mezi tzv. stavebním postupem. Výsledkem těchto kombinací je v publikované verzi výraznost, originalita, která byla očekávána, která byla takříkajíc na spadnutí. Proto, že vazba mezi těmito texty a provizorním literárním okolím je při bližším pohledu znepokojivě těsná. Porovnáváním variant zjistíme tyto nejdůležitější posuny: Původní texty jsou obrazně řečeno hustší, na menší ploše soustřeďující více motivů, nápadů, záz-

(48)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 49

namů. Mají dále do očí bijící míru hazardu, brutální velkorysost, bezelstnost. Tu zjistíme především ve dvou rysech — v riskantním, nereflektovaném, „šťastně naivním“ využití obscénních momentů, erotického chvastounství, obscénních záznamů a v hazardování, nepointovaném hazardování s empirickým materiálem. A konečně — orální základ původních textů je daleko silnější, a nejen to, je tu silnější zakotvení tvorby v jazyce, spontánní přiznání k řeči, která je nadřazena všemu ostatnímu, určuje průběh textu, zaručuje jeho překvapivou proměnlivost, šíři, představuje neukončený řetězec zdánlivých vítězství slova nad empirií. Texty publikované jsou daleko řidší, prostupnější. Jsou samozřejmě ohebnější, více šikovné, rutinované, to ovšem sotva vyvažuje původní rozmanitost. Obscénní materiál je cenzurován, zmírněn a uvážlivě vybrán. Zdá se mi samozřejmé, že tento uvážlivý postup, který tu a tam vkládá původní části záznamů do jinak neutrálního textu jako okořenění, jako pikantní zvláštnůstky, trochu lechtá, napovídá (místo „když mu dobrák ženská podrží“ je dvojsmyslné „když s ním ženská pohovoří“, tento posun můžeme sledovat téměř slovo od slova), že tento postup především navozuje a sugeruje eventuální obscénní prožití. K změnám tohoto druhu se přimykají vnější zásahy tam, kde jde o odkazy na občanskou skutečnost posledních let. Za všechny případy uvádím ještě alespoň jednu ukázku. V první verzi „Jarmilky“ odpovídá vypravěč na dotaz o svých sourozencích: „Mám ještě bratra, ale ten je zavřenej, vedl s újezdním tajemníkem rozpravu a tak ho zašili“, v druhé: „Mám ještě bráchu, ale ten je už tři měsíce v nemocnici.“ Zajímavé je tu, jak oficiálním stoupencům realismu, ať již jsou v jakýchkoli úřadech, nejvíce vadí momenty, které se jim zdají být dokumentárně realisticky vyložitelné. Už Ostře sledované vlaky se vyznačovaly jedním zvláštním rysem, odlišujícím je od předchozích textů. Byly velice motivicky chudé, spořivě kombinovaly tam,

(49)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 50

kde v předchozích se na čtenáře stále útočí obrazy, zárodky příběhů, nekončící projekcí. Podobně je tomu i s publikovanými variantami textů, kterých si všímám v úvodu. Jde tu o spořivý propočet, který kontrastuje s hazardním opouštěním příležitostí k rozvíjení, jaké u autora vidíme jinde, opuštěním nevyužitých motivů, obrazů, opuštěním zárodečných příběhů. Tento rys je velice závažný — sled výrazných sekvencí se nám může nebo nemusí líbit, můžeme ho podle svého vkusu, zkušenosti a pojetí akceptovat, nebo ne, a nic to na něm nemění. Text kombinující, prořidlý a nutně počítající s vciťováním, je daleko rozplizlejší, stojí a padá s potenciálním sentimentálně ideovým konglomerátem, který je přímo jeho konstrukční součástí, stojí a padá se vciťováním ne příliš valné úrovně. Publikovaná varianta „Jarmilky“ a Ostře sledovaných vlaků to dokládá nejlépe. V těchto polohách se pak autor může přiblížit spisovatelství prostřední úrovně, dokonce i takovým sférám, jako je populární píseň, fraška, muzikál. V těchto sférách je na místě uvažovat, co zapůsobí, co říci teď a co potom, jak exploatovat motivy, nápady, jak pointovat. Původní řečový proud se tu redukuje na konverzační obratnost, na běžné zavádění literárního pořádku, a nejen to, jde tu přirozeně i o rovinu noetickou — ctižádostí této tvorby už není naléhavé hledání pohledu, který člověk pokládá za správný, vážný, svůj, ale hledání pohledu atraktivního, zajímavého stanoviska k banálně přijatému jevu. Ostře sledované vlaky a zejména poslední Hrabalova knížka jsou na proklamaci atraktivního stanoviska k běžně známým jevům přímo programově postaveny. Konečně publikované varianty podle mého názoru opouštějí podstatné zakotvení v řečovém proudu. Řeč tu má druhotný, ozvláštňující ráz, základní, proklamovanou pretencí je svědčit o podstatném, tj. o takzvaném životě, době, lidech, svědčit s použitím literatury. A jak to obvykle bývá tam, kde se hraje tato hra, kde se sugeruje, že je cosi vážnějšího, než je naše podnikání, ztrácejí už v tom okamžiku tyto texty na nalé-

(50)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 51

havosti a stávají se velmi lehce přídavkem, okrajovou, okrasnou kuriozitou. Abych shrnul důvody, pro které se mi zdají původní záznamy většinou podstatně závažnější než jejich publikované varianty: nejsou ústupkem k běžné literární normě, znamenají rozhodně tolik, co jejich upravená podoba, přesněji řečeno obsahují v sobě i ten výklad, který je jim dodatečnou úpravou přisouzen, znamenají však daleko víc. Jejich upravené verze jsou totiž účelovou dobovou interpretací, byť ji prováděl autor sám, a tím nutně i volbou jedné z potencialit (bohužel té nejnešťastnější), ochuzením, simplifikací. Původní záznamy jsou jednostrannější, obtížněji akceptovatelné, kladou větší nároky na styk s textem, nároky na čtení a čtoucího. Nároky na to, aby byl na výši situace, aby buď přijal, nebo nepřijal hru, která mu není usnadněna přibližujícími a zmírňujícími delikátnostmi, dodatečnými textovými manipulacemi, ať už jde o zásahy kteréhokoliv druhu. V publikovaných variacích jde o takový materiálový ústup v trojím směru: o ústup od tvarové neobvyklosti, monstrozity, k banalitě, o ústup od pornograficky vyložitelných sekvencí i jednotlivých výrazů k jejich reflektovanému pikantnímu použití a konečně o ústup od jedinečných a nikterak ne zanedbatelných dokumentů dobových k povrchně estetizovanému „bezčasí“. Na závěr vyvstává palčivá a neodbytná otázka: Čeho bylo dosaženo dodatečnou interpretací vlastního díla sub specie povrchních znaků literární doby? V padesátých letech, kdy texty vznikaly, znamenaly faktickou kvalitu, nebyly zařaditelné: pokud korespondovaly s nějakou náladou (totální realismus), bylo to jen ku prospěchu jejich důslednosti. Bylo taky zcela lhostejné, jsou-li publikovány, nebo ne. Publikace upravených variant koresponduje s dobou, kdy už bylo povoleno „moderní“ umění, kdy se zdá, že — s jistými ústupky — lze dělat to správné, čisté, moderní a přitom takříkajíc angažované umění. Je otázka, nejsou-li

(51)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 52

ty drobné ústupky od zdánlivé tvrdošíjnosti ze všeho nejdůležitější. Původní exploatace obscenity nese nenapodobitelnou pečeť hazardu i zvláštní respektabilní citlivosti. Dodatečné rozvažování, co z toho snese náš čtenář, vyvolává nepříjemně pornografické asociace. Tolik i o dobových dokumentech sociálně politických. Co se tedy vlastně vybojovalo? Leden 1967

(52)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 53

LITERATURA SPECIÁLNÍCH FUNKCÍ

Toto označení vzniklo původně jako produkt pokusů o horizontální zmapování literárních jevů, pokusů o jejich statické roztřídění. Je-li umění sférou nadvlády estetické funkce, usuzovalo se po Mukařovském, je třeba vypořádat se s nároky pedagogickými, ideovými apod. tak, aby systém byl universálně použitelný. Označení „literatura speciálních funkcí“ je pak nasnadě a nic už nemůže narušit spolehlivost, čistotu a objektivnost vědeckého pohledu. Tvůrci označení jistě ani netušili, jakých rozměrů může nabýt oblast jevů, které lze do této kategorie zahrnout, sledujeme-li kritický pohled na tvorbu současnou. Některé z prozaických titulů, které vyšly v posledním roce a byly a jsou středem téměř neobvyklého zájmu, vyvolávají snahu formulovat některé takové speciální funkce a jejich aktuální podobu. I. Svědectví o dobových vadách společnosti Vladimír Páral vydal v krátké době třetí ze série textů, z nichž už první dva vyvolaly značný ohlas, tento (Katapult, MF 1967) má úspěch předem zaručen a další můžeme jistě velice záhy očekávat. Taková plodnost je na domácí poměry úctyhodná, úctyhodná je i jakási fair play vůči čtenáři — ani zde nechybějí náležitosti předchozích knížek. Především výmluvná

(53)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 54

a jednoznačná kombinace titulu a podtitulu (Veletrh splněných přání — „Příběh pokleslé aktivity“, Soukromá vichřice — „Laboratorní zpráva ze života hmyzu“, Katapult — „Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje“), dále spořivé využití všech momentů, které se vyskytnou (např. slovo katapult exponuje začátek tématu — fiktivní vybočení z vyježděných kolejí života hrdinů v první scéně ve vlaku, ruku v ruce s tím má význam symbolický — vyslání za dobrodružstvím, má konečně i funkci ironickou v závěru celého třeštění). Co je Katapult? S šikovností a rutinou detektivkáře, se schválenou dávkou lascivnosti podaná moralita, zatím třetí z autorových sond do života zaměstnanců chemického průmyslu a dalších představitelů této sociální skupiny. Počáteční, vstupní stadium, seznamující se základními údaji, je brzy rozehráno do zrychleného kolotoče, nápady, i docela milými a vtipnými, se tu nešetří, to obojí už známe z předchozích dvou případů, nová je tu pokud možno ještě větší běžná šikovnost, zřejmá zkušenost z toho, co „zabralo“ méně a co víc u předchozích dvou. Je to pravé sousto pro recenzenty: tady se nelze splést, tedy je možno dále rozvíjet to, co autor napověděl a dopověděl tak, že není možné nepochopit. Je pak možné meditovat o chorobách naší společnosti, ledničkovém socialismu, maloměšťáctví, a vše bude správné a adekvátní, mýlka je vyloučena. Co tedy vlastně umí ing. Páral? Soudí se, že jeho texty jsou otřesným svědectvím o našem životě, že „jde o angažovanou literaturu v nejpřesnějším slova smyslu. Je zde literárně ztvárněno téma neobyčejné společenské závažnosti: zmechanizování člověka, zautomatizování jeho každodenních úkonů, jeho odlidštění a zvěcnění v rytmu rozkouskovaného pracovního procesu a bezduchého shonu spotřební společnosti. [...] Výsledek Páralovy nemilosrdné analýzy, podané sugestivní formou, je otřesný“ (Orientace č. 6/1966, str. 22), jinde se dočteme, že „zatímco u jiných autorů má tento typ obvykle stejný původ (humanistický vzdělanec), Páral

(54)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 55

ho ukázal, myslím, poprvé v jiné podobě: jako technika z chemické továrny a z maloměsta“ (Milan Jungmann na předsádce první autorovy knížky). To je jistě pravda, zejména v posledním se snad ani nelze mýlit. Našli se však i takoví, kteří vyslovovali jisté rozpaky nad tím, že jde především o text psaný na tezi, bez dalších rozměrů (diskuse o próze v Orientaci č. 6/1966). Ani to by snad samo o sobě nemuselo tolik vadit, jde tu o to, je-li inkriminovaná teze produktem myšlení, nebo dobových žvástů o zvěcněném životě, o aktuálních chorobách společnosti. Jaký je tedy faktický význam těchto textů, jaká je speciální funkce, kterou mám na mysli v úvodu? Je pozoruhodné, avšak zcela typické, že největší manko je tu ve sféře, ve které se tyto texty především prosazují a ve které by skutečně byly významné, pokud by právě v ní podstatně a na samém začátku neuhnuly z cesty: ve sféře dokumentu doby, ve sféře opravdově „ztvárněného tématu neobyčejné společenské závažnosti“. Jak můžeme věřit autoru i jeho interpretům v tom, že opravdu jde o takové téma, jestliže každý, kdo k textu přistoupí pokud možno bez této kampaně, může vidět, že se tu nedočte víc, než řeknou několikařádkové interpretace, že text selhává především jako dokument doby, že dotvrzuje mlhavé a falešné poznatky? Když je možno zjistit, že každá poctivá statistická informace je cennější než toto řemeslné estetizování všeobecnosti? Zpráva, fotografie, korespondence, vyhlášky, nařízení, protokoly, to vše může Páralem a jeho interprety vytčený cíl plnit nepoměrně poctivěji, to vše může sugestivněji svědčit o poměrech. Materiál, dokument, to by asi byla poctivá a samozřejmě asi jediná možná hodnota, kterou by bylo možno získat takto utilitárně pojatým spisovatelstvím. Páral udělal poctivě vše pro to, aby tuto možnost neutralizoval. Jaká je tedy speciální funkce této tvorby? Mám za to, že ji mohu stručně formulovat takto: vypadá jako literatura s funkcí svědčit o době a prostředí. Nenechává

(55)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 56

nikoho na pochybách o své funkci, a co víc, o svém společenském apelativním významu. Je vyrobena up to date pro jedinou interpretaci, jedinou konkretizaci, žije ruku v ruce s ní, jenom její pomocí, nejde tu o svébytný podnět k časovým konkretizacím, ale o dílo vytvořené přímo jako časová konkretizace literárních debat, jako chybějící článek společenské konverzace, utilitárního literárního myšlení. Produkce tohoto typu sugeruje otázku „jak je to uděláno“ a zároveň na ni odpovídá tak, že to snad opravdu nemůže nikdo splést. K tomu je užitečné připomenout si z historie, že ani Don Quijote, ani Gogolův „Plášť“, o kterých byly napsány studie s tímto plánem, nejsou vůbec takového rázu, aby otázka po řemeslných zákonitostech jejich struktury byla nasnadě: bylo třeba dojít k její formulaci objevným pohledem. Vágnost a lhostejnost řemeslné zdatnosti, atraktivnosti Páralova typu, vystoupí do popředí porovnáním s neúspěšným, podstatně méně šťastným reprezentantem téže tendence. Klevisovo Zoufalství k večeři (Blok 1967) nese všechny rysy „prózy ze života“, pokusu o kalendářově realistický záznam prostředí pro změnu venkovského a o beletrizaci všeobecně a všenárodně ventilovaných „aktuálních“ problémů s touto oblastí občanského života spjatých. Dělá tedy, řekněme, hloupěji, s menší zručností, menší zběhlostí, totéž co Páral. Nepracují tudíž u něho dobře ovládané stylizační a konstrukční mechanismy jako u Párala, ale prostá a nenápaditá fabulace a problémy tohoto typu: „...ale musela jsem lhát, protože jsem se bála, aby to neskončilo jako minule, protože jsem se bála, aby mě nepotkalo zase to hrozné zklamání, protože on by se třeba před kamarády styděl říct, že chodí s obyčejnou holkou z vesnice a z kravína, že chodí s takovou obyčejnou venkovskou holkou...“ (str. 13—14). Spojení těchto dvou autorů volím právě proto, že — ač se na první pohled zdá iluzorní — může dovést k plastičtějšímu uvědomění rozdílů zručnosti a tvorby, a tím

(56)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 57

i k odsunutí zručnosti vydávané za „sugestivní formu“ do mezí, které jí náleží. Ani jedna, ani druhá kniha nepředstavuje víc než fikci stylizovaného zobrazení „aktuálních dobových problémů“, tak, jak je známe z propagandy a zlomků sociologických poznatků; rozdíl je jednak v míře inteligentnosti a zručnosti, houževnatosti soustředění na svůj cíl, jednak v rozdílném předpokládaném konzumentu obou autorů. Zdálo by se na první pohled, že první z těchto rozdílů je velice podstatný, dokonce jediný podstatný. Někdy snad ano, ne však zde: oba dva představují stejný typ resignace na tvorbu, jsou — každý podle svých možností — derivací, virtuozitou, variováním na společenskou konverzaci. Jejich ideálem je naplnění tohoto dobového požadavku, cesta k estetizaci, uzavřenosti, vyčerpání. Z hlediska této v zásadě nesprávné cesty je pak téměř zanedbatelné, zda se to jednomu daří víc a jinému méně. Umět — abych se vrátil zpět a shrnul, co tu bylo řečeno o tvorbě a dovednosti —, neznamená tedy dát něco dohromady, ale být schopen nescházet z cesty za každým profánním hlasem, a tedy ještě přesněji: být schopen tuto cestu nastoupit. Ani pozoruhodná zjištění formalistů o pohybu vysokých a nízkých žánrů, jejich střídání, rozrušování dočasné kanonizace, o literárním vývoji jako stálém přesouvání dříve nízkých žánrů a forem do centra, nejsou tu odpovídající, osvětlující cestou k označení tohoto jevu. Proto, že jeho snaha především není poctivě literární, je časová ve špatném slova smyslu, je resignací na budoucnost, pádem do denní profánnosti, do křiku o potřebách dne a společnosti, křiku, jehož jedním z mnoha účelů je přehlušit hlasy o skutečné potřebě tvorby. Odpovídá době, která pěstuje sociální kritičnost, aby přehlušila skutečné otázky, sugeruje pseudoproblémy, myšlenkový odpad všeho druhu. Oba typy jsou z tohoto hlediska literárním jevem fakticky okrajovým.

(57)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 58

II. Román terapeutický Hrdina Kunderova románu Ludvík [...] se dopustí malého bezvýznamného žertu, který pro něho má ovšem velké, přímo osudné následky: hrdinu vyloučí ze studií, vyloučí ho ze strany, odvedou k „černým“ jednotkám. Ale důsledek žertu pokračuje: jediná skutečná láska k panensky čisté Lucii není vlastně skutečnou, realizovanou láskou, stejně jako Lucie, jak hrdina po čase pozná, nebyla panensky čistá — spíše naopak. A „žert“ neodvolatelně pokračuje, použiji slov autorových, žert se obludně množí, stává se základním principem osudu: omyl jakožto organizující prvek; všechno je jinak, všechno má svou druhou a zcela odlišnou tvář — otec sní o tom, že jeho syn pojede jako král v jízdě králů, ale ve skutečnosti v masce krále jede kdosi cizí, a milenka je vlákána na lůžko nikoliv z lásky, ale z touhy po pomstě, ta se však ve chvíli, kdy se zdá být naplněna, změní ve svůj opak, vše se převrací a jediné, co trvá, je žert. Ty omyly, použiji ještě jednou autorových slov, byly tak běžné a tak všeobecné, že naprosto nebyly výjimkou, nebo „chybou“ v řádu věcí, nýbrž naopak právě ony tvořily řád věcí. Kdo se to tedy mýlil? Sama historie? Ta božská, ta rozumná? Ale proč by to vlastně měly být její omyly? Tak se to jeví jen mému lidskému rozumu, ale má-li historie vskutku nějaký vlastní rozum, proč by to musel být rozum bažící po spravedlnosti, rozum domáhající se lidského pochopení, rozum učitelsky vážný? (Ivan Klíma v Orientaci č. 1/1967, str. 85) Tento obsáhlý úryvek uvádím především pro jeden naprosto ne zanedbatelný rys: nápadnou podobnost textu autorova a kritikova; kdyby nebylo grafických rozlišení, stěží bychom obojí rozeznali. Podobné, jen méně zručné, je to i u ostatních téměř stejných recenzních ohlasů. Stereotypnost interpretace sbližuje v zásadě Kunderův text s Páralem, ani zde se nelze v interpretaci minout, přistoupíme-li na rámcující propagační hru. Ve třicátých letech vyšla u Šolce a Šimáčka v edi-

(58)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 59

ci Horizont série drobných knížek s lákavými obálkami a světáckou reklamou. V lechtivých historkách zaměstnávajících se ponejvíc paroháčstvím a napsaných lehkou rukou a se znalostí konzumenta se nad prajednoduchým dějem stále hlubokomyslně přemýšlí o ženství, mužství, osudu, paradoxech: „Nežádáte od těla to, co tělo může poskytnouti, ale žádáte ještě více. Nestačí vám, že se vám oddáváme, abychom ukojili své i vaše tělo. Chcete k tomu ještě příslušný rozhovor, růžový glejt.“ Na obálce je pak shrnuto „vyznění“: „Je to [...] divoká satira — ale upřímná — na lidskou hloupost — a zvláště je výsměchem pokrytectví a lži...“; „Novely Pitigrillovy jsou zábavné, bystré, ačkoli se autor snaží pod aristokratickou formou uměleckou zdáti se povrchní.“ — Tyto jednoduché charakteristiky jsou bezelstně propagační, a přitom však — v povrchně zprostředkující rovině — stejně „pravdivé“ jako jednoduché interpretace Kunderovy knihy. Je opravdu, pokusíme-li se vymanit z propagačních akcí, tak zásadní rozdíl mezi komentovanými historkami Pitigrilliho (mám na mysli především Pás cudnosti) a komentovanými příběhy Kunderovými? Jistěže ano, a ještě si ho všimneme. Shody a podobnosti jsou ovšem zcela očividné. Především v tzv. stavbě příběhů. — Žert, anekdota, ironicky pojatá historka, stále komentovaná, je příležitostí k bravurním kouskům formulačním, „filosofujícím“. Úvahy o technice, funkci a ošemetnosti tělesného styku jsou u obou autorů jen málo rozdílné. Jednoznačnost „stavby“ a „významu“, starost o to, aby vytčený cíl byl bez přesahů naplněn a aby ho konzument beze zbytku pochopil, jde u obou autorů do takových mezí, že a) text se velice podobá své jednoduché kritické interpretaci, je s ní v bilancujících, shrnujících momentech dokonce zaměnitelný, b) nejen to, text pro tuto svou jednoznačně účelovou orientaci na okamžité dobové pochopení a „využití“ budí dojem, že se skládá ze dvou částí, dvou prolínajících se poloh: text + komentář k textu, který jen nějakým nedopatřením není ve formě poznámkového aparátu.

(59)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 60

Porovnání s Pitigrillim a shodné rysy by vůbec nevadily, ambice obou typů se ve vztahu k přijetí a dobové zužitkovatelnosti neliší tak závratně, jak by mohly napovídat rozdílné dobové zvyklosti. U obou autorů jde zcela zjevně o dobové konzumentské přijetí, o tresť konverzační, tvářící se bůhvíjak hlubokomyslně, o koketování s „filosofií dějin“, „filosofií fyziologie“, hlubokomyslnými paradoxy. Zdá se mi však přese vše, a tady už jsme u rozdílů, že u staršího z autorů je tato cesta sympatičtější právě pro své přímočařeji přiznané ambice. Kundera totiž kromě této oblasti (kde je suverénně doma, to rozhodně nechci popírat) okázale chce být osobitým filosofem, interpretem doby, osudu, světa. Pod touto hlavičkou však přináší artikulovanou a zušlechtěnou tresť dobové povrchní konverzace o politických osudech v posledních desetiletích, jejich svérázu a interpretaci. Nemohu autorovi upírat právo vidět dobu tak, jak je momentálním, všeobecným a požadovaným návykem, pak je ale nutno vidět záležitost v celém rozsahu, a vidět tedy zatím poslední podobu „opožděné reportáže“, text těžící z napětí mezi více informovanými kulturními pracovníky a méně informovaným publikem. Nemám v úmyslu zkoumat autentičnost autorova vidění, a byl by to taky řádný nesmysl, směrodatný je fakt, že výsledek budí dojem zážitků, které autorovi napovídají rezoluce, zpětná vyznání, dodatečná interpretace ex officio. Dílo už nechce podávat jen „pravdivý obraz mravů“ — to se přenechává Pitigrillimu —, ale chce být něčím daleko znamenitějším — hlubokou interpretací doby. Stane se tedy mělce hlubokomyslnou ilustrací útržků dobové ideologie a byl by div, kdyby to dopadlo jinak. Kunderovy počáteční texty (a samozřejmě nemusím připomínat, že nejen jeho) se jistě vzrušeně recitovaly při různých davových akcích. Antiteze Směšných lásek byla retardační, „estetická“. Dávala možnost teoretizovat o stylu, Kunderova schopná a inteligentní exploatace moderních autorů i dílčích „dobových problémů“ byla relativním osvěžením v sousedství pologramot-

(60)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 61

ných textů o „životě kolem nás“. Je však třeba syntézy. Je tu, má intelektuální distanci druhé fáze, má však i sociabilitu té prvé, i když v souladu s rozkvětem diferenciace přesazenou ze schůzí a brigád mládeže spíš do klubů, redakcí, kuloárů. Jaká je speciální funkce literatury, kterou Kunderův Žert splňuje na výtečnou? Především ta, že představuje zásobárnu námětů pro konverzaci, vysvětlení doby, vysvětlení občanské přítomnosti a cest k ní, vysvětlení, které je všeobecně up to date a ještě jakoby o vteřinku napřed, které doslova visí ve vzduchu (nemá-li tiskárna mimořádné zdržení). A nepřináší přitom jen nějaké zpolitizované formule, ale atraktivní úvahy, aforismy, ironický šarm, skeptické hloubky. Je zároveň svou interpretací, jedinou možnou. Text není pro její přijetí špatně vyzbrojen. — Kýčařská partie o lidové písni, komice slavností, odcházení starého světa, jakési bývalé integrity (?), které není pojato s běžným sentimentem, ale s předstíráním tragikomické hloubky, kýčařské pojetí osudu Vladimírova, Kostkova, a především Luciina, sympaticky odporné vykreslení Zemánka, Heleny, figurek z vojny, to jsou vděčné předpoklady pro hltavé přečtení. Je však cesta nejmenšího odporu nějakou zvláštní kvalitou? Pak by kniha o stejném rozsahu, nedopatřením zcela nepotištěná, plnila tuto úlohu daleko lépe a levněji. O kýči se dá mluvit především u závěrečné hudební produkce a jejího tragického zakončení (infarkt Vladimírův). — Vlezlost, dotěrnost šikovné evokace melancholické nálady vrhá zpětné světlo na celý text, který je rovněž takovou kadencí vyžadující citové porozumění: je to vlastně jedna jediná promluva, našeptávaná vemlouvavě do ucha za účasti příslušné dekorace, hudby, případně drog a ruky mluvčího, přátelsky položené na rameno konzumenta. Jak se pak můžeme divit, je-li účin zcela dokonalý: „Takže už se nemůžeme dívat na tuto postavu [na hrdinu Žertu — J. L.] jako na cizího člověka — který ostatně může být některému čtenáři opravdu cizí svým způsobem myšlení, svou

(61)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 62

schopností cynického žertu nebo chladně vypočtené hry s druhým člověkem, zejména s ženou —, ale musíme v něm vidět naše bolesti, naše pochyby, naše omyly, naše hledání. — A to ,naše‘ se nemusí vztahovat k naší osobě, ale k naší společnosti“ (Impuls č. 6/1967). Žert je kromě jiného také román, který můžeme označit za „román strukturální“. To je ten další aspekt a rozšíření toho, čeho jsme si všimli prve — že jde o zvláštní symbiózu textu a vyžadované konkretizace. Může (a také chce!) sloužit k nekonečným úvahám o tom, „jak je udělán“, může tedy sloužit jako etuda pro přecvičování základní technologie zjednodušené strukturální analýzy. Nechává nahlédnout do své dílny, v tomto pochopení dovolí ztotožnění s textem, zároveň „převyšuje“ zručností, je „nad“ konzumentem. Odtud jednoduchá a poloobnažená stavba, odtud rekapitulace, objasňování „významu“ jednotlivých scén i celého textu, odtud školácké předvedení absurdity občanského vítání novorozeňat do života, odtud kýčovitý obraz rozpadu moravské integrity (korigovaný pro všechny případy groteskní stylizací), odtud i teorie hudební. Odtud všechna tato pečlivá snaha, aby někdo snad nepopletl správnou významovou interpretaci. (Takovou, jakou doba žádá, ne takovou, jakou by si mohla dočasně vytvořit navzdory realitě díla vzpouzející se tomuto zvěcňování.) Celá tato iluze ovšem padá tehdy, jakmile konzument zlobí a přestává dbát na pravidla hry. Knihy tohoto typu patří svým čtenářům, tvoří s nimi nerozlučnou symbiózu, neexistují bez nich jako koncizní tvar. Proto je nutno zkoumat obojí, spojení textu a interpretace přerůstá ve spojení kniha — její jednoznačně určený čtenář. S ním stojí a padá. Jejich simplifikovaná utilitárnost je tedy toho druhu, abych dovedl do konce vymezení speciální funkce, že jim dodává ráz instruktivní příručky. Od jednodušších typů jako Na pomoc mládežnickým organizacím se liší pokročilejší etapou a jiným společenským zacílením: jsou pro intelektuály. Vyžadují porozumění a účast, s nimi mo-

(62)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 63

hou být pak vykládány jako universa morální, společensko-politická, estetická; simplifikovaný strukturalismus tu najde vše na svém místě: zápletky, činy, ideje, folklor. Musí však věřit, bez víry a účasti se rozplývá, a to je zvláštní osud této exaktní metodologie. Kdo nevěří, kdo není příslušníkem bratrstva, nevidí hloubky ani výšky — kromě těch, které expressis verbis autor manifestuje —, neuvidí, kdyby si oči vykoukal. Nebýt kampaně, přesněji nebýt tak vyhrocené kampaně, nemusela by produkce tohoto typu vyvolávat tak zásadní postoje, měřítko tu klade i nehorázný rozměr mystifikace. Jinak by — podobně jako jiné knihy bezprostředně konzumního rázu — mohla být snad analyzovaná s daleko menším patosem. Zároveň je však na této kampani něco zcela zákonitého. — Kundera podobně jako Páral je premiant, je lepší, reflektovanější než celá řada ostatních tvůrců „odvážných dokumentů doby“. Pád do profánnosti je tu tedy daleko očividnější, exemplárnější. Prosinec 1967

(63)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 64

PŘEDPOKLADY TVORBY

Pozornější četba Vaculíkovy Sekyry mě utvrdila v některých pochybnostech, které vyvstávají u mnoha módních textů ostatních. Především v tom, že k dešifrování podstatných míst takových textů není ani tolik třeba zvláštní literární průpravy, jako určité specifické skupinové příslušnosti a speciálních dobových zájmů. Jen zcela na okraj bych připomenul, že takováto takzvaná angažovaná tvorba vyžaduje častěji, než by se zdálo, mnohem výlučnější předpoklady a znalosti, dokonce — jak se ukazuje u knih typu Sekyry — zvláštní predestinaci pro to, aby byla jaksepatří pochopena, než to vyžaduje tvorba tzv. neangažovaná, experimentální, která je tu jen k tomu (jak se občas dočítáme u těch, kteří mají pocit, že by ji měli demokraticky hájit), aby vymýšlela „formální postupy“ pro budoucí alternativy tvorby angažované. Největší obtíže se sdělností však podle mého názoru vyvstávají právě u stylizovaných, chtěných dokumentů doby. A to tehdy, když jde o koncipovanou, chtěnou, skupinovou dobovost, o dobovost, která směřuje ke zcela konkrétní výkladové, přímo pedagogické manipulaci. Tehdy totiž mívá v sobě započteno tolik časových a místních souvislostí i ohledů ke speciálnímu konzumentskému kontextu, že stačí sebemenší odstup, a text je téměř nesrozumitelný. Velice příznačná pro takovou skupinovou orientovanost a předběžnou uvážlivou manipulaci jsou v Sekyře místa tohoto typu:

(64)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 65

„Já vystúpím ze strany.“ Zapřemýšlel jsem nad tím. „Ešče né. Až ti řeknu.“ Švagrová však pochybovačně kývala hlavou, váhala a pak přece řekla: „No, ale... to máme stejně po socialismu.“ Bratr na ni rychle pohlédl a pak se obrátil ke mně, výraz měl zoufalý. I mně bylo nedobře. „Lidi, tak né,“ řekl jsem chabě. „Ale zkrátka nás všecko teprv čeká.“ „Ano,“ řekla švagrová, „co jsme mysleli, že je udělané, mosí sa vlastně poznov udělat.“ První čtyři věty informují zřejmě o vypravěčově zvláštním patentu na oznámení, kdy „bude čas“. Zbylé jsou instruktivní, pro text knihy velice charakteristické a tvoří — především tím, že jsou nejméně zašifrované — spojnici mezi Rušným domem a Sekyrou. Všechny tyto formulace dobové problematiky a úkolů „těch povolaných“, kteří mají přirozený patent na její řešení, tvoří základní látku knihy. Až druhotné je podle mého názoru všechno ostatní: téma otce, návratu, venkovské původnosti v protikladu k amerikanizaci života (!)... Schéma zůstává tedy u obou knih stejné: literární technika slouží k formulaci publicisticky viděné společenské problematiky, jen disparátnost vyjadřované ideologie a literární techniky se nepoměrně prohloubila. V první knize je speciální publicistická tematika dobová ventilována pomocí techniky zcela bezelstné, v druhé je problematika podobná ventilována pomocí záměrně překomplikované, zpřeházené sujetové stavby: střídání časových rovin, využití korespondence, retardace všeho druhu a naopak zhušťování, zkratkovité vyjadřování zřetelně obšírnějších dějů, využití nářečí, střídání jazykových rovin apod. Je to tedy ve své základní stavbě něco velice podobného knize první, komplikovanost však navozuje přesvědčení, že zde je to umělecké. Je myslím velice na čase zamyslet se při podobných příležitostech nad artificiálním kultem

(65)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 66

konstrukční komplikovanosti, nad kultem dovednosti, která znamená jen pokus o umné a atraktivní zašifrování dobové problematiky. Přesto je zde označována za „strmé tvůrčí vyspění“ (Host do domu č. 3/1967, str. 76). Mám o tom jisté pochybnosti. Především: tam, kde jde o tak zjevně publicistickou látku, jako je tomu podle mého názoru u Vaculíka, je třeba myslet a formulovat co nejjasněji, interpretace dobové problematiky má být projasňující a ne znejasňující. A dále — rozšířil bych úctu k jasnosti myšlení a jistou ostýchavost před „atraktivní“ literární technikou i za hranice publicistiky. Tam, kde se nejprve jistá konstrukce vymyslí a pak s úctyhodnou pracností převádí do „obrazu“, nebývám si zcela jist účelností takového počínání. Nepoměr mezi publicistickým apelem a komplikovanou literární technikou není totiž jen nějakou zanedbatelnou technickou zvláštností. Zkušenost ukazuje, že spisovatelství, které reálný způsob, jak být společensky k užitku, vidí v tomto druhu myšlení v obrazech, prohrává často v obou směrech. Publicistika má vyjasňovat, hledat souvislosti, plodné cesty, zde však je nutno komplikovaným konzumem nacházet běžná zjištění a běžné imperativy. Jako literatura se však právě díky přesně témuž postupu stylizačnímu stává tento druh textů příliš vázaný na momentální kontext historický a skupinový. Jde tu však o latentní a u Vaculíka myslím dokonané nebezpečí posunu daleko významnějšího: speciální vidění publicistické (pohled na osobní historii, historii rodiny i kraje v souvislosti s politikou posledního desetiletí) dostává — po podrobení komplikující proceduře — vnější rysy uměleckého díla. To má své jisté universální a universalizující nároky na to, představovat šifru lidského života a jeho směřování. Tedy něco, co je otevřenou možností, předpokladem, impulsem dobových a individuálních konkretizací. Užité myšlení publicistické však směřuje ke speciálním účelům dobovým. Toto spojení pak velice lehce může mít za následek záměnu universálního za dílčí, parciální. Například hned zámě-

(66)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 67

nu parciální zkušenosti těch, kteří byli „u toho“ a kteří rozhodně netvoří většinu populace, za universální lidskou zkušenost. Obávám se, že těchto parciálních zkušeností, které by mohly mít stejnou chuť a jistě i nejméně stejné právo vydávat se za universální, našla by se ve společnosti dost slušná paleta. Pokládám tuto sféru za základní látkové východisko knihy. Přestože autorský plán byl jiný (viz rozhovor v Orientaci č. 1/1967) — týkal se zamyšlení nad otcovým životem a dílem a jeho přesahu do života synova. A také přesto, že dosavadní výklady nepřesahovaly autorskou projekci. Neúměrná artificiální pracnost knihy bije do očí v porovnání s mnoha věcmi užité publicistiky, kterými se zaměstnává. „Zasvěcená“ kritika sleduje vnější strukturu, pracnost, progresivní myšlenky (hledání společenského „projektu přiměřeného člověku“ — Jungmann) a mnoho už se pak nezaměstnává poměrem obou složek, otázkou, dávají-li dohromady respektabilní celek. Pozorné, podrobné, předem nezaujaté čtení, takové, jaké se doporučuje u tzv. „nového románu“, je zřejmě nezbytným předpokladem pro styk s každým textem. Některé úkazy napovídají, že k takovému čtení příliš nedocházelo.1 Spíše se uhaduje záměr, ten se formuluje a interpretuje tak, že se trochu obmění a rozvede. Část mezi tzv. záměrem autorovým a jeho kritickou rekonstrukcí a obměnami, tedy kniha sama, slouží jen k citování charakteristických míst. Aspekty, stanoviska autorova, formulovaná především vypravěčem, jsou tu tedy základní látkou. V tomto směru se Vaculíkova kniha valně neliší od Kunderova Žertu. — Stejně jako on představuje především zásobárnu podnětů a přímo i konkrétních obratů, figur, 1 Zarážejí některá nedopatření přímo technická: Milan Jungmann (Slovenské pohľady č. 1/1968) v obšírně založené studii uvádí jako zvlášť příznačný doklad trojí vyprávění o témž příběhu zešílevšího stolaře. V mém exempláři se vyskytuje čtyřikrát. Je-li predestinace, nemusí být zřejmě ani aritmetiky.

(67)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 68

pro dobovou konverzaci. V tom je — kromě záměny parciálního a universálního — její základní speciální funkce. Z toho především jedno je nesmírně houževnatě zapuštěno: ruralistická teorie o původnosti moravského venkova, o integritě rozrušované na všech stranách vpádem špatné civilizace s paneláky, nestylovým nábytkem, i špatným, prázdným poměrem nejen ke krajině, ale ke všemu vůbec. S nedostatkem původnosti, s diktátem konzumní módnosti: „Snad stejně vzácná je dneska řádná noc jako národ, který si troufne žít bez neónu či dokonce po svém“ (str. 11). „Ale co naplat, když tam, kde měl šumět rybnatý potok, šumí stoka, a kde ze tmy mělo svítit okno mlýna, stojí bloky a bloky činžovních oken“ (str. 12). Odpor k civilizaci je tak svérázný, že pokládá za vhodné ukončit jeden z moralizujících odstavců slovy: „A proto: Bejvejte si tam americky, vy kopie český! Protože: Co komu dáváte, koňové monopolní?“ (str. 102). Věru nevím, zda je amerikanizace našeho života tak znepokojující. Když už jde o takto publicisticky pojatou nechuť k dobovým tendencím, nezdá se mi, že by amerikanizace našeho života byla tím nejzávažnějším, nad čím by se měl publicista u uplynulých desetiletí pozastavovat. Nenapadá-li už samotného autora, zda stálé poukazování na prázdnotu prefabrikovaného života nepatří také zákonitě a logicky k tomuto životu — a není-li nutné hledat plodnější cestu k přemýšlení o takových záležitostech, takovou, která by se pokoušela případně uvidět a formulovat náznaky nových struktur, a nejen do omrzení vycházet ze staromilské juxtapozice obou okruhů —, nenapadá-li to autora třeba proto, že si chce vést svou (a má na to právo), měla by se o takovou problematizaci pokusit alespoň kritika. To by ovšem nesměla zůstat u popisu a rekonstrukce záměru. Taková distance by ji jistě uchránila od toho, aby v závěru jedné interpretace geograficky resumovala: „Je to opravdu krásně moravská knížka“ (Host do do-

(68)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 69

mu č. 3/1967). Je třeba uvažovat i o tom, zda a do jaké míry nedochází v těchto úvahách k dalšímu posunu: zda nejde o formulaci obecných biologicky motivovaných a dosti prostých pocitů z toho, „že k stáru je všechno horší“, situovanou do takovýchto vážně míněných a strnulých protikladů. Zda nakonec nejde jen o záležitost individuálně psychologickou. — Kdo ví, zda se někomu nejeví stejně celistvě svět s paneláky a s konfekcí? Za vlastní téma knihy, formulujeme-li je obecněji, pokládám pokus o téma outsiderství. Být ve středu věcí, a přitom si zachovávat odstup, „originální vidění“ („Já jsem člověk, který v první fázi svého politického života stranické školení poslouchal a v další fázi se ho zbavoval, když mi pořád kazilo originální vidění“ — str. 43; sem patří i akcent vyprávění o pražských zážitcích novinářské profese...), chce především hrdina sám. Jako originální outsider, člověk sice rovněž stojící uvnitř proudu, ale stále jaksi napříč, zčásti vně, je pojat od začátku do konce otec, bratranec Karel, strýc, krajina. Outsiderství je tu, a tady jsem u základního problému knihy, popisováno a propagováno tak, jako se popisuje výroba bot či život v internátě. Je tu vyvolávána představa člověka, který má navzdory všemu — módě, proudu, ideologii, racionalismu — za úkol tvrdošíjně obhajovat staré a neměnné ctnosti: původnost, samostatnost, pracovitost, hrdost, úctu k základní morálce. Přesto, že často ví o malé naději tohoto postoje („,Tady už ani nejde o pomoc,‘ řekl jsem, ‚tady jde o to aspoň zařvat!‘“ — str. 45). Dalo by se něco povědět i o apriorním nároku na takovouto pozici, ale to snad není nejdůležitější. Nejdůležitější je, že outsidersky je především nutno žít, a to daleko dříve, než to jako outsiderství reflektujeme, někdy dokonce bez této reflexe. Outsiderství, které samo sebe jako outsiderství definuje a proklamuje, nepřesvědčuje o ničem jiném než o tom, že si správně (v proklamaci) uvědomuje základní význam tohoto faktu pro postoj v tvorbě.

(69)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 70

Outsidersky žil Hanč (a často to velice pronikavě reflektoval) i Hrabal své původní „Jarmilky“ a „Krásné Poldi“, nezbytnou dávku spisovatelského outsiderství — zdá se alespoň podle první knížky — má Josef Jedlička. Jmenuji záměrně ty, kteří ve svých lepších textech přinesli něco nesmírně cenného, oč Vaculík, jak jen může, usiluje: dokument doby. Ediční politika a nakonec i monopolní literární myšlení, které Hanče nedovolí a Hrabala přimělo k velice problematickým adaptacím právě těch dvou textů, které uvádím, i k Ostře sledovaným vlakům, projevuje už se v literárním myšlení čtenářů i kritiky tím, že jakmile se objeví něco, co problematiku outsiderství produkuje, alespoň publicistickou cestou, proklamativně, a přitom nese všechny rysy „propracovanosti“, „uměleckosti“, chytají se čtenáři každého takového textu jako záchranného pásu. Vaculík o outsiderech přemýšlí a na základě úvahy je propaguje, poukazuje na jejich výhody. Tato úvaha však podle mého názoru nepřekračuje povrchní centrum autorovo, outsiderství je tu něčím, co je jeho spisovatelskou specialitou, oborem, o kterém přemýšlí, v kterém se zdokonaluje. Vzhledem k realitě outsiderství je jeho postoj derivátní, spisovatelský. Tato jeho látka je jeho látkou jenom v tom smyslu, že o ní pojednává. Únor 1968

(70)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 71

HOREČKA

„Karel Pecka má smůlu.“ Recenzent, který v LtN vyslovil tuto větu a měl tím na mysli vydavatelské problémy okolo jeho knížek, ani netušil možný dosah takových slov. Mám za to, že Peckova smůla je — pokud jde o literaturu — v jeho utkvělé snaze vytvářet literaturu, která má všechno, co se od ní běžně očekává: a) zážitek, b) dobovou myšlenku, c) literární techniku, jež má za úkol integrovat první dva elementy. Dá se samozřejmě hned namítnout, že takové schéma můžeme ex post rekonstruovat i u převážné většiny velice dobrých knih. Ano, rekonstruovat je můžeme kdekoliv, máme-li na tom zvláštní zájem, jsou však knihy, u kterých je právě takové schéma nejvýraznějším strukturním prvkem, nejpodstatnější součástí, s kterou přicházíme do styku. Vězení v padesátých letech, jeho organizace, sadismus, nekontrolovatelnost poměrů, outsiderství, to je fabulační východisko jeho poslední knížky (Horečka, MF 1967, 252 stran). Je to jedna z těch oblastí, u kterých zatím žádná konstrukce sujetová nemohla nahradit publikaci jakéhokoliv dokumentu — výpovědí vězňů, dozorců, statistik, případně suplik apod. Materiál vyžadující něco takového, jako je Weilův Žalozpěv, se u Pecky stává předmětem literátských konstrukcí, tato nesrovnalost znervózňovala už u „Konfrontace“ z první autorovy knížky (Úniky, MF 1966). Ve znalosti své fabulační oblasti má Karel Pecka — zcela primi-

(71)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 72

tivně řečeno — nesmírnou výhodu před četnými prozaiky posledního desetiletí, u kterých zůstává jen druhý a třetí z uvedených prvků. Nedostatek jakýchkoliv informací „odtamtud“, který trvá nezávisle na dosavadních společenských satisfakcích, propůjčuje jakkoliv stylizovanému materiálu s touto tematikou funkci prostě informativní. Je-li zasouvána za příběhy, za konstrukce, jako tomu bývá u Pecky velmi často, hledá čtenář zcela mimoděk zprávy o poměrech „tam“ ve všech případech, kde se objeví sebemenší náznak. Myšlenku naznačenou mottem ze Shakespeara (část promluvy bratra Vavřince z třetí scény druhého dějství Romea a Julie, v Saudkově překladu zní takto: „Nic není špatné tak, tak zlé, tak marné, / aby to nebylo i blahodárné, / aniž co dobré, aby zneužito / se nezvrhalo v ohavnost, až líto. / V ohavnost se tak někdy mění ctnost / a ve ctnost, tím co koná, ohavnost. / V tom malém kvítku sil je skryto dvé, / jed smrtící i kouzlo léčivé: / když k němu čicháš, povzbuzuje žití, / a když ho pozřeš, zmrazí žilobití. / Též, jako v bylinách, je v lidech dvojnost, / sil nejlepších a přenejhorších hojnost, / a tam, kde mocnější je horší část / smrt musí bylinu i duši spást“) dotvrzuje pro úplnost na obálce autor sám: „Horečka je úvahou nad situací člověka v době chvějící se napětím... Jsou to otázky lidskosti a nelidskosti, osudu a etiky, pravdy a lži, zaměnitelnosti úloh a cílů usilování, smyslu života a smrti. A také možnosti a nemožnosti naplňovat vlastní existenci podle svých představ, síly bojovat o ni a uskutečňovat ji pod tlakem skutečnosti. Tyto všechny otázky se mi při psaní Horečky jevily jako dvojmocné a zvolené Shakespearovo motto postihuje přesně jejich podstatu.“ Jak se snese takovýto uvážlivý program s materiálem, který také — je-li takový jako v tomto případě — chtě nechtě žádá své? Žádá něco jako „zápisky z mrtvého domu“. To znamená především něco zcela jiné-

(72)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 73

ho, než je „myšlení v obrazech“, pokus o vyjadřování všeobecně formulovaných tzv. otázek doby pomocí sujetových konstrukcí. — Žádá pokoru před materiálem. Jak je to zde? Horečka začíná útěkem vězně z tábora. Tím je dána výchozí situace pro sledování několika rozehraných partií: vězňův útěk, cesta do úkrytu, napínavý závod s časem, paralelně s tím následky v táboře, především následky, které nese jeho táborový druh. Informace o postupu jednotlivých partií se realizují stálým střídáním sond, komuniké, která se postupně zkracují, zrychlují a vrcholí závěrečnou scénou. Střídání „zpráv o situaci“, které s takovou suverénností konstruoval Evelyn Waugh, je tu nedostiženým předobrazem konstrukčním. Jednotlivé teze projektu jsou přitom naplňovány do omrzení, postavy transparentně myslí při každé příležitosti (to znamená pořád), zaměnitelnost úlohy utečence a jeho přítele vrhaného tím do hry je slovy připomenuta, stejně je třeba k odhalení konečného „smyslu“ konstruovat závěrečnou hru na pravdu, aby každá z postav — nositelů jednotlivých aspektů projektu — znovu zrekapitulovala svou funkci. Vyjádřený projekt je zcela všeobecný a je možné přiřadit k němu texty zcela rozdílné. Text Horečky mu bohužel odpovídá víc, než je únosné. Zcela nezdařený a podle mého názoru neoprávněný pokus o nadhled, o moudré zamyšlení nad divadlem světa, přináší zcela specifické ovoce. K nejhorším momentům tohoto původu patří motivy vyrovnání, vyšší „spravedlnosti“. Ta zasahuje především ve sféře sexuální: Nadporučík Rabina může být malým bohem v táboře, je však zcela bezmocnou obětí manželské nevěry a primitivní ženské lsti; stejně denunciant Burda si svou činností vyslouží brzké propuštění, jeho žena má však mezi tím jiného. Odplata stíhá Petru, stíhá i hlavního představitele... Pokus dovést do konce načatou hru, domyslit příběh, udržet napětí a vnější konsekvenci vede k tomu, že se v závěru knihy vraždy množí tak, že by to spíš příslušelo filmu s Fernandelem. Pokus o nadhled, o tzv. objektivní předvedení vytknu-

(73)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 74

tých schémat pomocí napínavého příběhu kriminálního, vede i k úvahám ryze žánrovým. Ruští formalisté (i Mukařovský v Estetické funkci, normě a hodnotě) sdostatek poukázali na to, jak podstatným principem je diktát žánru, který roste úměrně s přibližováním k běžnější produkci konzumní, k tzv. periferii. Stejně jako se špatně snáší oslovování „soudruhu nadporučíku“ v detektivkách, a je to možná jedna z nejvážnějších překážek rozvoje tohoto žánru u nás, nepůsobí nejvážnějším dojmem ani objektivně předváděný myslivý nadporučík, přemýšlející dokonce málem velkodušně o vězních: „Měl by někde studovat, dělat něco pořádného, ne tohle, proč takové kluky držíme tady, pomyslil si Rabina“ (str. 26). Těžké je vmýšlet se do duše nadporučíků. Některé věci prostě zatím nejdou — a ne proto, že by se snad v realitě neudávaly. Spíš proto, že zatím všechny takové pokusy končí trapně. Bylo by tu snad třeba velkého díla, které by — nejpravděpodobněji s humorem — založilo zásobárnu předpokladů pro věcné literární zacházení s touto oblastí. V Horečce se podle mého názoru realizují a prohlubují horší sklony Peckova psaní — sklony pseudomyslitelské, načaté „Konfrontací“ a „Pádem stoupání“ z první knížky. Pecka je realistický autor v tom nejběžnějším slova smyslu. Se slabinami konstrukčními, které tento druh literárního iluzionismu přináší, a v jeho případě i s neocenitelnými kvalitami outsiderských zážitků. Je lepší v kratších záznamech milieu (mám na mysli především některé části rukopisné povídky sbírky Na co umírají muži, z níž je do Horečky převzato několik motivů). Slabost přichází zatím vždycky tam, kde se pokouší o cosi jako nápadité filosofování. Peckovy dosavadní texty (vydané Úniky a Horečka, nevydaný Veliký slunovrat a Na co umírají muži) vedou dále k jednomu velice příznačnému poznatku: Pecka píše stále jednu knihu. To by bylo — vzato doslova — jistě to nejlepší, co autor může dělat. Zde však jde o jednu knihu v opět příliš doslovném, přímo

(74)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 75

materiálním významu. Pecka totiž realizuje stále tentýž vnější plán knihy (podle návodu, který uvádím na začátku), směřuje k jednomu schématu, utkvělému, vymyšlenému schématu „zpracování“, „objektivizování“ zážitků a jejich zapojování do „vyššího smyslu celkového“. Tyto žurnalistické pretence pak víc (Horečka, Úniky) nebo míň (Veliký slunovrat, Na co umírají muži) vítězí nad materiálem. Migrace motivů i větších konstruovaných celků z knihy do knihy, z té předchozí „méně podařené“ do té další „definitivní“, pak velice názorně ilustrují nedefinitivní, jednoduše řemeslné, „zapomínající“ pojetí literárního činu. Žití bez minulosti, žití, které začne poslední knihou, jež se podaří, to vše napovídá velice podstatné souvislosti s pseudopísemnictvím posledních desetiletí. Zajímavé je, že literátství tohoto typu (a přitom je u Pecky stále vyvažováno cennou publicistickou informací, zatímco u jeho úspěšnějších kolegů není po něčem takovém ani stopy) recenzenty zdaleka tolik neznervózňuje jako literatura vně sujetu, tedy pokus o jeho překonávání. Únor 1968

(75)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 76

S TA RÝ A N O V Ý Š KV O R E C KÝ

Shodou okolností vyšly v krátké době za sebou dvě knihy Josefa Škvoreckého, představující patnáctileté rozpětí jeho tvorby. Poslední povídka sbírky Babylonský příběh (Svobodné slovo 1967, 178 stran) je označena datem červenec 1965, knížka Konec nylonového věku (ČS 1967, 123 stran) datem jaro 1950. Snad je dnes příležitost zamyslet se nad jeho typem bez rizika neliterárních následků. Plastičnost, zručnost, virtuózní kvality, sentiment, recipování výraziva americké prózy a jeho specificky česká, přízemnější satirická adaptace, jazzová dekorace a rozhodně žádný nadbytek výrazného původního myšlení — to spojuje Konec nylonového věku se Zbabělci. Je to poněkud plytké, zručně inscenované čtení. Představuje však v tomto porovnání lepší alternativu Škvoreckého díla. Povídky Babylonského příběhu představují tu horší. „Obraz doby“ se v nich inscenuje daleko ledabylejším způsobem, literátské schéma bývá často nejsilnějším podnětem („Můj táta haur“, „Počátek mé literární dráhy“, „Eva byla nahá“, „Tři mládenci v peci ohnivé“). A to literátské schéma se vším všudy — jako iluze „zpracování motivu“, obecnějšího jevu na pozadí konkrétních určení dobových a místních, ať už jde o variace na téma dospívání a jeho zmatků, či dobromyslné a bůhvíkolikáté už stejné zpracování tématu „bulvární spisovatelství“ a jeho zranitelně tragikomická životní motivace.

(76)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 77

Všimněme si blíže vyjmenovaných kvalit: plastičnost, zručnost, sentiment, dekorativnost... Nejsou to kritéria vzatá z podstatně jiné oblasti, než je literární tvorba? Nehodí se spíš k uměleckému průmyslu typu taneční či náladové skladby? Od té se přece vyžaduje zručnost, virtuozita, nápaditost, a nejen to, vyžaduje se, aby tato zručnost nebyla samoúčelná, ale byla lehkým (jen zdánlivě lehkým) projevem hlubšího zázemí myšlenkového — sloganu. Myšlení na úrovni sloganů bývá dost podstatnou složkou Škvoreckého virtuozity. U Konce nylonového věku jde o slogan stojící v centru smyslu, celkového spojujícího smyslu textu: Odcházející společenská vrstva, jejíž zvyky i zábavy jsou bravurně prokázány jako zavrženíhodné, mají ale nicméně — jako každá předzvěst soumraku, zmaru a střídání epoch — svou nostalgickou přitažlivost, proti tomu vrstva přicházející, která sice není zdaleka tak zábavná, leč má zase něco jako elementární sílu a pravdu dějin, k tomu trocha nezbytného saxofonového filosofování, není toto všechno dohromady vzorný sloganovitý rámec, který podává svědectví o dosti jednoduchém literárním myšlení, stojícím v pozadí? Není však předním předpokladem spisovatele být trochu vně těchto prajednoduchých interpretací doby? Je potom tak velký rozdíl mezi texty sbírky Ze života lepší společnosti a těmito? Postavy Škvoreckého knížek však přitom, a to je velice příznačné, myslí (z charakterizačních důvodů) při každé sebemenší příležitosti. Myšlenková sloganovitost povídek Babylonského příběhu je ještě očividnější. Etudy, které už jsem uváděl, jsou spolu s titulní povídkou produktem myšlení literárně řemeslného. Od nich se poněkud odlišuje nejdelší text knížky, „Bassaxofon“. Zalykavé tirády o jazzu a o světě vůbec navazují nejvíce na tirádovitost Legendy Emöke. Tirádovitost má zřejmě v podbízivé konzumní tvorbě plnit to, co v tvorbě vážné plní myšlení. Nejde zde pak autorovi zřejmě o původnost či eklektičnost myš-

(77)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 78

lení v produkovaných sentencích, spíš o kvantitu, důraznost a předpokládanou relevanci těchto výronů pro pokrokového a vnímavého humanistického konzumenta. Možné i nemožné úvahy o podstatě dorozumívání, humanity, tvorby, každá myšlenka stojí za to, aby byla zveřejněna. Zveřejněna v jednom proudu, jehož základním znakem je rutina a nerozlišování. Hovořívá se v této souvislosti o humanistickém náboji, o zdůrazňování základních lidských nezbytností nezávislých na době a prostředí, o osobitém myslitelství. Obával bych se však v té souvislosti jiných pádů. Abych naznačil jejich hranice, připomenu známé pasáže z Kierkegaardovy Kritiky přítomnosti: Co je žvást? Je to zrušení vášnivé disjunkce mezi mlčením a mluvením. Jen ten, kdo dovede bytostně mlčet, může bytostně mluvit, jen ten, kdo dovede bytostně mlčet, dovede bytostně jednat. [...] Žvanivost získává extenzivně: všechno možné se jí hodí do krámu a ona sama neustává. Ale žvást se hrozí okamžiku ticha, který by vyjevil prázdnotu. Bez zajímavosti tu není ani začátek další pasáže: Co je povrchnost a její slast: slast reprezentace? Povrchnost je zrušená vášnivá disjunkce mezi uzavřeností a projevem, je projevením prázdnoty, která přece extenzivně předstihuje výhodou oslnivého předstírání skutečné projevení, které má jednotící podstatnost prohloubenosti, zatímco povrchnost poskytuje zdání rozmanitých možností. Myslím, že banální humanismus Škvoreckého tirád nese mnohé z předchozích tak prozíravě formulovaných nebezpečí. Sklon k povrchnosti je zřejmě daní placenou za receptivnost, nerozlišování, virtuozitu, za tzv. spontánnost talentu. Často se vyskytuje názor, že od románu Zbabělci se dá u Škvoreckého až na malé výjimky ho-

(78)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 79

vořit o stálé a výrazné regresi. Zdá se to být prokazatelné, neodlišoval bych však Zbabělce od ostatního víc, než je nutné. Výrazná regrese je rozhodně všude tam, kde se povrchní myšlení, které je nasnadě, a speciálnost jazzové dekorace produkují expressis verbis jako myšlení, jako nápaditá filosofie, regrese je i všude tam, kde se s neúměrně okázalým arzenálem a s iluzí bůhvíjaké revolučnosti potvrzuje banální slogan (protiučitelská pasáž satirická v Legendě Emöke) či provádí žoviální kritika poměrů známých z literatury. Oba tyto pády však mají své zakotvení v literárním typu, který se ve Zbabělcích naznačuje, byť jsou zde velice šťastně potlačovány. Ani základní plán této knihy se ovšem nevyhnul nahodilosti a improvizaci v nejnebezpečnějším významu těchto slov. I tady je něco varovně plytkého v rozvržení sil mezi přízemním maloměstem a jazzem jako pozitivním zdrojem emocionality (ironií osudu byl tento román kdysi poslán do horoucích pekel právě pro nedostatek takového očividného rozvržení), i mezi nostalgicky chápanou, milou, příjemnou, leč přece jen odcházející přítomností a něčím novým, co je brutální, ne dvakrát příjemné, ale představuje dějinnou perspektivu. Tato základní schémata dávají tak i lepším částem Škvoreckého díla ráz provizoria, dobového dokumentu v povrchním, dekorativním slova smyslu. Asi takového, jakým jsou pro dobový kolorit po čase kabarety, šantány, móda, dobové výrazivo. Nechci rozhodně upírat velký smysl pro komiku a charakterizační moc slovní (příjmení ve Zbabělcích) i situační, přesto však myslím, že klíč k pozdější profánní virtuozitě je ve Zbabělcích plně dán. Je dán povrchními omezeními, riziky tzv. spontánního talentu, jeho opájením se povrchem, nechutí k selekci, rozlišování. Řemeslně reflektovaná spontánnost samozřejmě autora neuchrání od recipování nejpovrchnějších konstrukcí, které doba i motivický materiál přinášejí. Březen 1968

(79)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 80

DVĚ PROZAICKÉ NOVINKY

Třicátým svazkem malé řady edice Život kolem nás je Pánská jízda Zdeny Salivarové (ČS 1968, 116 stran). Povídky „La strada“, „Pánská jízda“ a „Tma“ seznamují čtenáře například s těmito skutečnostmi: Hrdinka prvého příběhu jede se svým milým autem na výlet kamsi směrem k Benešovu. Do auta fouká jarní vítr, rozcuchává dívku a tím jí brání vypadat tak, jak by právě chtěla. Není to však jen vítr, který dělá takové neplechy, i jiné živly mohou často vykonat své — slunce dělá pihy, pálí pokožku..., a tak některé ubohé ženy stále nevypadají tak, jak by chtěly či potřebovaly, jak se dozvídáme hned v počáteční úvaze. Po tomto střízlivém uvědomění mezí vlastní krásy dozvíme se cosi neodolatelného o vysloužilém autě, v kterém se výlet podniká, a o milých, ale i méně milých vlastnostech partnera. Duševní pochody pokračují dál a ústí v navyklý prý dialog o vzájemných vztazích obou. Ten je otevřený, humorný, ale vždy také zpola vážný a věcný — psaný „s psychologickou znalostí obou pohlaví“, jak se praví na obálce knihy. Pak se auto zastaví, dojde k procházce v lese a k malému trucování. Pak se zase kousek jede, zastaví a dojde k vypití limonády ve výletní restauraci. To ovšem není samoúčelné pití limonády, ale rámec pro debatu o ženském zaměstnání, chuligánech apod. Při ní se objeví problémy s mužskou zaostalostí, s profanací ženských snah uplatnit se v životě, problémy s mužskou samolibostí, omeze-

(80)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 81

ností. Cesta pokračuje, auto stopne jakýsi strýc, posléze vystoupí, při projíždění vesnicemi se ukazuje, že některé jsou čisté jako klícka, jiné zase velice zanedbané. To opět není samoúčelné regionální zjištění, ale vytváření atmosféry pro závěr líčení. Konečně se dorazí k Benešovu, do hotelu, v kterém je velice originální vtíravý výčepní. Jsou jakési problémy s noclehem, záležitost se posléze vyřeší tak, že se najdou dvě lůžka, bohužel každé zvlášť, zůstává však naděje, že se večer bude moci vše upravit tak, že partneři přece jen stráví noc spolu. O to totiž, abychom nezapomněli, jde už delší dobu, zase to ovšem není jen samoúčelné, jde zároveň už v počáteční debatě o to, zda se mají partneři rádi jen kvůli tomu, že spolu spí, či zda spolu spí proto, že se mají rádi, a zda se tedy mají rádi ještě i kvůli jiným záležitostem. Nastane ještě večeře s obtěžováním hostinského, to vše z retardačních důvodů. Konečně se čas přece jen naplní, dojde k výpravě na kutě. Hostinský odvede milence do pokojů, hrdinka předpokládá, že po této formalitě odejde k svému milému. Zlý a nepřející osud však způsobí, že hostinský zamkne jakési dveře na chodbě a je po radosti. Ráno se prohlubuje roztrpčenost a neodvolatelné odcizování partnerů, které cítíme po celou dobu, odjedou tedy, rozejdou se před domovem, a přestože k žádné vážnější roztržce nedochází, cítíme, jak těžké je někdy: a) vyjít s mužem, b) vyjít s ženou. Sujet zbylých dvou povídek si už odpustíme. O co tu jde? O zručně napsanou, hlubokomyslně se tvářící řemeslnou plytkost, náladu, dekoraci. Nemám v úmyslu klasifikovat motivický materiál a jeho seskupení podle toho, zda se zdá či nezdá dostatečně „veliký“, významný, jistě by mohla být s týmž sujetem napsána velice dobrá kniha, leč to není tento případ. Zde nejde o plytkost tzv. námětu, ale o plytkost spisovatelskou, o spisovatelství pojaté jako beztrestná možnost vyplňovat pauzy drobným, zdánlivě neškodným hlukem soustřeďujícím v sobě dobovou konverzaci na dané téma, asi tak, jako ji v sobě soustřeďují reklamní texty,

(81)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 82

fejetony, slovní vložky v hudebních pořadech rozhlasu, jídelníčky, písňové texty. Jan Hanč, člověk nadmíru povolaný soudit oprávněnost spisovatelské práce, v jednom ze svých záznamů komentoval daleko významnější projevy ukojování „široké obce lačného čtenářstva“ tak, že autoři těchto textů „mají jedno společné, totiž že nevěří v posmrtný život. Kdyby v něj totiž věřili, ztrpkla by jim z představy očistce chutná sousta v...“ Nemohu bohužel reprodukovat, kde by ztrpkla. Šikovné a plynulé vyprávění, dobře odpozorované prvky rozhovoru, formální vkusnost, to vše slouží k vytvoření miniatury. Není tu nic, co by bylo nutno interpretovat, není tu dokonce nic, co by vůbec bylo lze interpretovat. Proto se v takových případech vždy znovu ukazuje, že recenzovat jednotlivé produkty tohoto typu není příliš schůdné, a není jim to také zcela právo. Jde tu vždy spíš o příznak určitého dobového vnějšího stavu. — Zde například o odraz literárních poměrů, v kterých se konstituovaly dva proti předchozímu desetiletí zdánlivě podstatně progresivní principy: 1) právo na „malé“ téma, 2) kult řemeslné dovednosti. První záležitost je tragikomickou reakcí na normativní moralizátorské nároky na prózu. Poukazovalo se při obrozenské obhajobě práva na zdánlivě nicotné téma, například na zdánlivě nicotný příběh Emmy Bovaryové, který přesto... Návratu zdánlivě nicotných témat ovšem daleko víc než poukazování na literárněhistorické precedenty napomohl ekonomický zájem nakladatelství. Nikdy se totiž neobávám toho, že by nebylo dost konzumentů pro tento typ literatury. Obávám se něčeho zcela jiného: že si takového konzumenta umím velice přesně představit. Pokud jde o kult „stavby“, artificiální dovednosti, či o prohřešování se proti tomuto požadavku, není samozřejmě tato námětová oblast jedinou, v které se s tím setkáváme. I zde jde o příznačné dobové nedorozumění, které je vždy příznačně a zákeřně demaskováno ze strany,

(82)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 83

z které to nejméně chce očekávat: ze strany exploatované reality, ze strany dokumentu. Dokument, a to někdy dokonce jakýkoliv dokument, problematizuje a většinou zcela zbavuje smyslu „odvážné“, uvážlivě stylizované romány s tematikou padesátých let, stejně tak „moderní“, „kultivované“ vyprávění o sexu a jeho psychických souvislostech ztrácí jakýkoliv smysl v porovnání s dobrou reportáží, rozhovorem, statistikou, zprávou. Protože dokument tohoto typu, zárodečný příběh, anekdota, údaj, mívá daleko větší schopnost transcendovat, odkrývat další významy, schopnost být šifrou nepopsatelných myšlenkových souvislostí. Povrchní kultivovanost proti tomu svědčívá jen o spisovatelských ambicích, bývá zcela sterilní, průhledná, bez potenciálního směřování. Sterilní kultivovanost prozaická konečně nemá ani povrchní hodnotu dobového dokumentu, jakou po čase mívají taneční písně, reklamní texty, fejetony, tedy produkty oblasti, s kterou nejvíce souvisí. Je na to příliš literárně zkažená, neutralizovaná. Eva Kantůrková má ve své druhé knize (Smuteční slavnost, MF 1967, 224 stran) daleko vážnější starosti. Chce na příběhu z padesátých let ukázat na složitost nejen doby, ale lidského života vůbec. „Vše je složitější“, tato devíza je nejen viditelná z veškerého konstruování, je — aby to snad někdo nepopletl a nezjednodušil — přímo vyjádřena autorkou na obálce knihy: „Tak tedy pravda. Ani černá, ani bílá. Ano i ne, od každého kousek. A ze všeho nejvíc snad.“ Jak je vidět, má to všechno promyšleno předem. Vyjde-li to tak, jak si autorka naplánovala, je neúspěch zaručen. Relativismus ne právě nejhlubší, relativismus jako kýčovité gesto odstupu, „vyšší moudrosti“, je tedy stimulem vyprávění. Projevuje se střídáním výpovědí šesti osob, z nichž každá má svou pravdu a každá ze svého hlediska a ze svého partikulárního zájmu trochu jiné vidění situace. Dalším prostředkem vyjádření původního plánu je důsledná kombinace dobrých

(83)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 84

i špatných vlastností. — Především u hlavního hrdiny, tajemníka Januše, jehož sebevraždou kniha začíná a celá je pak hledáním motivace v jeho osobní historii a historii kraje. Proč vypovídá šest lidí a ne dva nebo čtyřicet, to zůstává záhadou. Vyprávěním se jen kumulují další zcela zbytečné a nepochopitelné údaje, všechny pokusy o vysvětlení tragiky osobnosti i doby končí — hlavně díky zdařené realizaci vytčeného plánu — spíš směšně. Hlavní slovo v odhalování příčin má nejbližší druh Janušův. Jeho funkcí je být hrdinovým svědomím. Je to v porovnání s ním outsider, je koncipován jako méně úspěšné alter ego hrdinovo, které má za úkol připomínat dobrou minulost i odcizující se přítomnost Janušovu. Aby se to nepletlo, dotvrzuje autorka povahu tohoto vztahu i teoreticky — Januš byl osobnost, jeho přítel je jeho stínem, stává se někdy, že stín zabíjí svého průvodce. Odtud jejich napětí, odtud i konkrétní bezprostřední původ Janušovy sebevraždy. Nejen tato zpopularizovaná teorie o silných a slabých jedincích, ale i jiné učenosti dostávají tu svůj konkrétní projev. Jiný z vyprávějících, Alois Devera, kterého všichni vždycky ponižovali — lidsky i sociálně —, dostal možnost vyžít se při rozkulačování a taky (k velké radosti Adlerově) kompenzaci letitého komplexu méněcennosti realizuje. I vztahy mezi kulakem Chladilem a jeho ženou, která ho po celý život nenávidí, je jím utlačována, ponižována, v okamžiku jeho smrti však používá jeho mrtvého těla a pohřbu k vyřizování dalších účtů, i tyto vztahy jsou vybrány jako typické pro psychologické úvahy na úrovni hodně populárních lidovýchovných přednášek o lékařství. Zvláštní kapitolu tvoří agrární kolorit velké části textu. Selská pýcha, panské zvláštnůstky, děvčata běhající na schůzku v živůtkách a spodničkách, proč? — no samozřejmě proto, že jim zlí a zazobaní otcové brání vydat se podle hlasu svého srdce. K tomu nesmírně mnoho zcela nepochopitelných kronikářských detailů, vysvětlitelných snad v regionální historii, jazyková šeď, zcela marné pokusy o odlišení jednotli-

(84)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 85

vých vyprávění, nuda a zbytečnost celého textu. Vše je tu jen ve slovech, v slovních proklamacích, realizacích prajednoduchých teorií. Z jednoho důvodu bych však u této knihy ještě chvíli setrval. Autorka se pokouší pomocí mnohostranně osvětlovaného příběhu o vzestupu a pádu okresního funkcionáře v padesátých letech ukázat nejednoznačnou složitost doby, ukázat příčiny a postup tzv. dobové choroby. Nedělá už tím něco velice vnějšího, vzdáleného tvorbě? Stojí opravdu takto otázka dobovosti? Není u takovýchto období cesta k pravdě daleko spíš v dokumentech, ať už jde přímo o dokumenty sociální, nebo o záznamy dobových outsiderů, tedy v něčem, co nemůžeme předem očekávat, naplánovat, co můžeme jen odhalit? Nevytvářejí takovéto pokusy jen formální varianty monopolního zobrazování doby? Mám za to, že ano a že tak Kantůrková rozhodně nečiní sama. Kundera a Vaculík například Žertem a Sekyrou dělají v podstatě totéž, jen s daleko účinnějším stylizačním aparátem, s daleko zručnější, lepší rozvahou, pokud jde o konzumentský efekt. V zásadě bych je však neodděloval tak podstatně, jak je zvykem. Kult dovednosti, který pomíjí otázku po novosti, po překvapivém odhalení, a soustřeďuje se zákonitě na provádění, technologii, nutně pak musí vidět podstatné rozdíly hodnotové tam, kde jde o různý stupeň zdaru v počítání s dobovým publikem, o různý úspěch v „provedení“ téhož. Pravdu, která by mimo jiné mohla osvětlit i historické období, můžeme nesporně získat více způsoby. Jisté je, že beletrizací skupinových debat rozhodně ne. Duben 1968

(85)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 86

DENÍKOVÉ DÍLO JANA HANČE

I. Cítím propast generací, propast charakterů, propast tříd, propast pohlaví, propast založení, propast temperamentu, propast myšlení, propast samoty, propast existence, propast schopností, propast energie, propast pláče i propast smíchu, propast zdraví, propast vzdělání, propast touhy, propast zoufalství. Narodil jsem se, abych spatřil propasti. Narodil jsem se s pocitem závrati a se závratí zemru. Kdo zná podrobněji deníkové knihy Jakuba Demla, zřejmě se při prvních slovech tohoto úryvku neubrání vzpomínce na exaltované pasáže nejen z těchto deníkových záznamů, ale ze Zapomenutého světla především. Podobnost není jen formální, jak by mohla nasvědčovat Hančova téměř parafráze podstatného motivu právě z této knihy: Pravda! Divné slovo. Je pravda holoprdelníků a pravda podnikatelů, pravda nacistů a pravda liberálů, pravda rodičů a pravda dětí, pravda milujících a pravda nemilovaných, pravda chytrých a pravda hloupých, pravda silných a pravda slabých, pravda národovců a pravda internacionalistů, pravda dříčů a pravda peciválů, pravda šikovných a pravda nešikovných, pravda krásných a pravda šeredných, pravda katolíků a pravda

(86)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 87

evangelíků, pravda věřících a bezvěrců, samé pravdy a za nimi oprátky pro nevěřící Tomáše. Podobnost je především — postupujeme-li od vnějšku — v extrémnosti, práci s kontrastem, střídání žánrů, poloh, je v poznání nedostatečnosti, nepravdivosti sujetových konstrukcí: Dějové konstrukce mne nezajímají. Proti skutečnosti jsou vždy ubohé jako papírové růže proti skutečným. Myšlenkové pochody konzumentů jsou mi lhostejné. Naše nejlepší báseň Máj je po dějové stránce hloupá a směšná. Máchovi možno odpustit topornou a dětinskou konstrukci; patří do dávnověku a Májem po dějové stránce dokázal, že děje není vůbec zapotřebí. Podobnost je v exaltaci, v zaujetí sebou, v upřímném přiznání nostalgie nad lidským údělem. V sebereflexi outsidera, který v jednom případě, ač intenzivně tradičně určený a lokalizovaný, byl v celoživotním konfliktu s církví i státem a často s celým světem, a to napětí je jedním z podstatných zdrojů jeho díla, a v druhém případě vytvořil deníkové dílo jako rozhovor s dobou, jako málo osobně utěšující, nicméně neopakovatelnou náhražku za soulad s okolím, soulad, který je dán méně pronikavým a méně nekompromisním tuctovějším šťastlivcům, za soulad, jehož nedostatek je jedním z trvalých a nutkavě se vracejících motivů v Hančově díle: Dar, že jsem mohl mnohem dříve nahlédnout do propastných hlubin lidské duše, pokládal jsem spíš za trest a prokletí nežli za vyznamenání a záviděl jsem slepým a hluchoněmým jejich sabat. Podobnost je konečně v jedné z nejpodstatnějších známek moderní literatury — v tvárné polyfonnosti, střídání vysokého a nízkého, v překvapivých a přímo střihových přechodech mezi exaltovaně vysloveným

(87)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 88

závratným poznáním a náhlým „pádem“ do plebejského závěru i výraziva, v časté a zjevné radosti z barvitého líčení i fabulace. Nemusím snad připomínat, že o analogii mluvím tam, kde lze analogizovat, to je především v základním typu tvorby — v jednotě a prostoupení, splynutí života a díla, a že u obou autorů zůstávají celé podstatné polohy zcela rozdílné. Jinak snad ani nelze u autora, jehož vnitřní podnět k tvorbě je tak závislý na subtilní proměnlivosti denního zážitku, že u Demla velice často nedovolí přesáhnout improvizovaný rámec výpovědi — kombinaci reálií, korespondence, fragmentárních lokálních příběhů, popisů folkloru, aforismů, okamžitých pozorování, úvah, veršů. Podobně to nedovoluje ani u Hanče, deník se u něho dokonce stává jedinou adekvátní možností vyjádření. Závažná obdoba je v často — na první zdání zbytečně — důkladném a těžkopádném popisu reálií při rozpomínání (Demlovy knihy o Tasově, Pout na Svatou Horu, Hančovy vzpomínky na dětství i zaměstnání, zejména v pozdějších sešitech). Je to pedantská přesnost při rozpomínání, přesnost, jejíž cíl je zcela jiný než regionální či autobiografický, jak by se zdálo čiře formálnímu pohledu. Jejím pravým původcem je snaha o přesnost pojmenování, nutný předpoklad přesnosti, konkrétnosti vidění. K němu patří vážnost každého momentu, sebenepatrnějšího detailu, neboť: kdo předem ví, který z nich bude klíčem k osvětlení, podnětem k novému odhalení věcí? Tak se často první podnět, momentální nápad, mění pod tlakem chvíle v závažnou výpověď, charakteristiku lidského údělu. Odtud je pro oba autory příznačná stálá ambivalence, možnost sklonu, narůstání od konkrétního k symbolickému významu textu. Příznačná a častá je u Hanče taková výstavba záznamu, kdy od bezprostředního podnětu k jeho vzniku — denní příhody, novinové zprávy apod. — přechází k přesnému vybavování vzpomínek a konkrétních souvislostí, které podnět vyvolaly, a odtud k závažné formulaci některé z životních

(88)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 89

otázek. (Viz záznam o otcově kremaci v tomto čísle1 — jeho zdánlivě ledabylá stručnost jen podtrhuje a obnažuje tvrdošíjné směřování k jádru pocitu.) Jindy zase symbolicky běžně užívaný vztah (divák— divadlo) podnítí k mrazivě konkrétní precizaci lidské zkušenosti: Jsou diváci, kteří nikdy nepochopí, proč je přivedli do divadla, pro které každá hra je utrpením a kteří ví jediné, že už nikdy je živí neopustí. Tito nedobrovolní diváci hádají se tak zuřivě, kde budou sedět, kde budou stát, perou se pro barvu kulis a opon, o všechno se hrdlují v bufetech, u šaten i na záchodech, na galeriích i v lóžích, před kulisami i za nimi. Každou chvíli celé divadlo hoří, každou chvíli dochází ke krveprolití mezi sedícími a stojícími, ke vzpouře sboristů, k biletářské revoluci nebo k dirigentskému puči při hermeticky uzavřených prostorách. Hasím, dělám jásající publikum a nejednou jsem nucen hrát roli vraha, abych skutečným vrahům nebyl podezřelý. V krátkých přestávkách jsem vyslýchán. Moji soudcové nemohou nikdy pochopit, proč dosud jsem naživu, když pro jejich vítězství tolik jich padlo. V našem divadle zůstat naživu jest nanejvýš podezřelé, když za mizerné místo k stání platí se tuctem křivých přísah a poslední sedadlo stojí tucet prokázaných vražd. Tento druh existenciální šifry připomene svou polohou jednu z knih, která je beletristickým rozpracováním podobné zkratky, která stejně osciluje mezi reálným fabulačním a transcendujícím významem. Mám na mysli Leviatana od Juliena Greena, především určení tohoto druhu: Jaká krutá a velitelská síla řídila svět! Jistě byly na této zemi zelené louky, lesy, v nichž bylo lze skrýt se a ztratit, mladé a krásné ženy, jež by ho možná milo1 Tj.

Tvář č. 2/1968, s. 41.

(89)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 90

valy, avšak nenávistná nutnost tyto bytosti izolovala, zavírala dveře, škodolibě strkala do jedné ulice ty, kteří by byli v druhé ulici nalezli štěstí, libovala si v tom, že jedněm dala se naroditi o několik let příliš brzy, jiným příliš pozdě. Myšlenka, že štěstí, jeho štěstí, se potuluje někde na tomto světě a on o něm neví, ho doháněla k šílenství. Když běhal za děvčaty, bylo to právě toto štěstí, za nímž běhal. Byl jako ubožák, kterému zavázali při hře na slepou bábu oči a kterému všichni křičí do uší: „Zde! Tam! Dále!“ točil se do kolečka, chodil napravo, nalevo, směšný a vzrušený, den ze dne starší a zklamanější. (Překlad Zdenky Hofmanové) Rozdíly Demlových a Hančových zápisů jsou dány několikerou, je nutno to tak říci, determinací. Deml svou jedinečností překračuje hranice dané mu do vínku silnou náboženskou tradicí, toto napětí tvoří jeden ze zdrojů jeho nejvyhraněnějších textů. Jde tedy o pevné zakotvení, pevné často tak, že zůstává v předreflexivní, jen tradicí dané podobě, čímž se nápadné ostří mezi touto polohou a výbušností, která u něho podněcuje jiné vztahy, jen zvětšuje. Podobně pevné a konkrétní je jeho zakotvení v lokální tradici, které ho neopouští celý život. A konečně Deml, byť dobový outsider, nicméně publikuje, podoby jeho napětí literárního se průběžně formují, dotvářejí i dále inspirují publikovaným rozhovorem s literárním okolím. Hanč je indiferentní městský člověk, s městskou citlivostí, charakterizovanou vstřebáváním dojmů i podnětů nejrůznějšího původu, druhu i úrovně, jeho outsiderství nemá tradiční vazby v žádném směru. Ani jeho formulace Boha nemají proto žádnou tradici církevní, jsou formulací víry neznabožské, vyděděné. Hančův spor je veden s celým světem, s kterým si za každou cenu chce porozumět, ačkoliv ví sám lépe než kdokoliv jiný o marnosti takové snahy. Vnější scénou jeho prvotních zážitků také nejsou lidové náboženské slavnosti, procesí, poutě, exaltace obřadů, venkovská

(90)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 91

krajina, ale periferní ulice, neútulné domácnosti, melancholické kavárny, hřiště, nemoderní železniční most. Odtud i rozmanitost jazyková, stylová je jiného druhu než u Demla. Spočívá v prolínání exaltovaných výpovědí s reprodukcí rozhovorů, s persifláží dobových novinových příběhů, v prolínání osobní nostalgické noty s odosobněným referentským výrazivem, ve využití ironicky znesvěcující desperátské mluvy městského folkloru, po níž hned přichází zcela obnažené, bezbranné vyznání. Odtud i svérázně zvěcňující dryáčnictví němých filmových představení, kabaretů, bulvárního tisku, plakátu, reklamy, které nacházejí osobitou modifikaci v hravé vnější úpravě některých rukopisných sešitů. Závažný rozdíl je i v posledním z jmenovaných bodů: bylo-li pro Jakuba Demla jedním ze stimulů tvorby to, že žil ve stále nutkavém napětí s literárním okolím, že mu své knihy adresoval, byla, jak není třeba dovozovat, pro Hanče situace zcela jiná. Nedělat nedůstojné nesmysly znamenalo nepublikovat, tak jasné a universální to snad bylo málokdy jindy. Typ napětí vůči literárnímu okolí se tím mění ve ztrátu styčných bodů vůbec. To však nevylučuje stálou reflexi tohoto stavu ani svéráznou persifláž výraziva i celkové literární kultury oficiálního písemnictví, kontinuita není přerušena. Je především — jak si ještě budeme moci všimnout — jedním z podnětů základního uvědomění vlastních mezí i vlastního literárního významu. Kromě toho se — zvěcněna — stává velmi důležitým stylizačním prostředkem. Ať už jde o lapidární kritický komentář k současné umělecké produkci nebo o využití výraziva literárních žánrů, které jsou v kursu, především hagiografických článků o mimořádně výkonných pracovnících. I dobový slovník často poslouží jako svérázný podnět k dalšímu využití, takovému, o jakém se tvůrcům sloganů jistě ani nesnilo (např. floskule o poznatelné, leč dosud nepoznané skutečnosti). Zmínka o Jakubu Demlovi nutně připomíná souvislost s dalšími autory, o kterých se obvykle mluví ja-

(91)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 92

ko o tvůrcích „literatury vně sujetu“, především s Vasilijem Rozanovem. S tím Rozanovem, o němž před drahnými lety soudil Bohumil Mathesius, že „zapadl — zdá se nenávratně“. V typu textů má Hanč s Rozanovem společné to, co i s Demlem — je to především stavba záznamů, proniknutí „neliterárních“ privátních reálií do textu, universální korespondence s okolím, popření hierarchické výstavby. Motivická analogie je tu nápadná a závažná ve dvou polohách — ve formulaci podstaty spisovatelství jako závažném opakujícím se motivu a v náhlých zvěcňujících, především sebezvěcňujících prozřeních. Nesmí nás tu mýlit stylizační „ruskost“, podporovaná ostatně poněkud zastaralým překladem: Každé hnutí duše je u mne provázeno nutností se vypovídat. A každé vypovídání chci stůj co stůj zapsat. Je to pud. Nenarodila se z takového pudu literatura? (Spadalé listí, překlad B. Mathesia) Moje rodné jméno jest mi báječně protivné. Podepisuji se „V. Rozanov“ pod články vždy s takovým cizím pocitem. „Rudněv“, „Bugajev“, toť je alespoň přece něco. Nebo třeba obyčejné ruské „Ivanov“. Kráčím jedenkrát po ulici. Zvedl jsem hlavu a četl jsem: „Rozanovovo německé pekařství“. Ano, tak se to má: všichni pekaři jsou „Rozanovové“ a podle toho všichni Rozanovové — pekaři. Kam se podějí tací hlupáci (s takovým hloupým rodným jménem). Horší než moje rodné jméno má jenom „Prťák“ (Kabljukov): to je už potupné. Nebo „Ščečkin“ (kritik Ruského Oznamovatele, který se podepisuje „Starodumov“): toť již naprosto hanebné. A tak celkem vzato je to úžasně nepříjemné pro sama sebe míti nepříjemné rodné jméno. Myslím, že „Brjusov“ se neochvějně těší ze svého rodného jména. Proto D Í L A V. R O Z A N O V A mě nevábí. Je to dokonce směšné. B Á S N Ě V. R O Z A N O V A

(92)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 93

jest naprosto nemožno si představiti. Kdopak bude „čísti“ takové verše? — Copak robíš, Rozanove? — Skládám verše. — Hlupáku. Lepší bys udělal, kdybys pekl housky. Naprosto přirozené. (Osamocení, překlad Zdeňka Řezníčka) Hančovy texty přirozeně nejsou svázány jen s těmito pokrevně spřízněnými autory: analogické náznaky najdeme i u některých současníků. Je-li Hančovo dílo především důsledným přesunem váhy literárního textu z fabulace, konstruování na digrese, je-li přesunem digresí z periferie do centra textu, kdy anekdoticky stavěný příběh není rámcem, ale objevuje se jako vedlejší motiv, kdy hierarchie se převrací tak, že prvním plánem je plán digresí, pak je možné hledat obdoby a příbuznost u autorů, u nichž se tyto náznaky objevují, byť polovičatě a jen v některých momentech díla. U Bohumila Hrabala si můžeme všimnout sklonu k deníkovému typu díla nejvíc při porovnání starších a pozdějších variant některých jeho textů (viz recenzi knihy Morytáty a legendy2). Nejde tu o formu deníku v technickém smyslu, ale o tlak empirického materiálu, který určuje rozmanitý průběh díla, o proměnlivou důležitost příběhu, který se tímto tlakem často dostává z centra na okraj, ztrácí se v popisných odbočkách a znovu se objevuje. Pozdější varianty tuto vlastnost většinou ztrácejí — přesun jde směrem od neopakovatelného dokumentu k universálnímu „krásnému“ útvaru, k estetizovanému bezčasí. Vnější obdobu ve stavbě textu najdeme i u vydané knížky Josefa Jedličky (Kde život náš je v půli se svou poutí, 1966). Především je to obdoba v mechanice textu: Střídání anekdotických příběhů s velkým gustem vyprávěných, takových, jaké doba (počátek padesátých let) produkovala na každém kroku a které ma2 Jan

Lopatka, Tvář č. 2/1968, s. 55—58.

(93)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 94

jí své místo i u Hanče, i u Hrabala, s úvahami o psaní, aforismy, obecnými charakteristikami, vzpomínkami, vyznáním. Ve vnější stavbě podobnost končí, mnoho o tomto druhu tvorby Jedlička spíš tuší, uhaduje, než aby ji skutečně produkoval, úplné oproštění od vazeb s umělým literárním kontextem jeho knížka ještě nepředstavuje. II. Jednou objeví, že jsem byl jediným skutečným spisovatelem ve své době. Vím to už dnes, jediný člověk to však netuší. Být spisovatelem je nesmírně těžké. Ve Svazu nejsou spisovatelé, ale flundry. Kdyby se to nepřebralo, byla by to strašná bída. „Události“ jsou nelogické jako život sám, a to jim jediné zachraňuje život navzdory lajdáctví a malému důvtipu autora. Kdyby člověk sahal po peru pouze ve chvílích potence, stěží by se přišlo na to, že je také impotentní. „Mistře, na čem nyní pracujete?“ připadá mi stejně stupidní otázkou jako: „Mistře, jakou jste měl dnes stolici?“ Ty tam jsou doby, kdy bylo možno na „něčem“ pracovat. Buď pracujeme neustále na objevování života a světa, po nichž ostatní šlapou se zavřenýma očima, nebo ležíme vyčerpáni, neschopni vůbec ničeho. Všechny tyto výroky jsou charakteristické pro základní polohu Hančova psaní — reflexi vlastního spisovatelství, jeho omezení i naléhavosti. Pro tuto otázku je důležité náhlé uvědomění vlastního významu stejně jako skepse vyjádřená ve druhém citátu i na mnoha jiných místech („Povede se mi toho vůbec velmi poskrovnu“ apod.). U prostředních autorů

(94)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 95

se setkáváme s právě opačným pojetím otázky — se zdůrazňovaným, okázalým a rezervu ponechávajícím gestem skromnosti tam, kde by šlo o základní jistotu o vlastním díle, a se samolibým uspokojením z dovednosti, z toho, že „v některých věcech jsem si přece jen jist“. Poslední tři ukázky zaznamenávají víc než výmluvně bod, od kterého začíná být autoru jasné to, co musí dělat, jako máloco jiného. Je to ten bod, z kterého není návratu a kterého je právě nutné jednoho dne dosáhnout. To, že Hanč tohoto bodu dosáhl, staví do pravého světla nejen to, co se jako literatura oficiálně psalo v padesátých letech. To by snad věru nestálo za tu námahu. Staví do pravého světla především to, co by zjemněním, kultivací někdejší paliteratury chtělo překročit vlastní stín — aniž by se však vzdalo původního východiska. Dvojakost tohoto druhu se nedařívá. Jednak proto, že se taková tvorba snaží mít pojištěnu obojí cestu, cestu profánního úspěchu i cestu toho, čemu se s oblibou říkává experiment. A za druhé proto, že žije s nepřiznanou vinou za neúplný literární kontext, žije v centru za cenu toho, že není po léta zveřejněna řada textů základního významu. Učinit tuto vlastní situaci předmětem svého psaní, to by byla Hančova cesta, která by této jejich situaci odpovídala a která by zároveň jako jediná mohla vést k bodu, z kterého není návratu. U díla takového druhu a takového osudu, jako je Hančovo, nabízí se jako málokde jinde sentimentální zamyšlení nad dílem outsidera, nad nešťastným námětem „zapomenutého básníka“ pro poklidné nedělní fejetony. Hančův osud, to, co se jeho bývalým druhům mohlo jevit jako nejvýš pozoruhodné, leč nepochopitelné podivínství, jako tvrdošíjnost ve věcech, na nichž ve vážném „moderním“ životě málo záleží, jeho důsledné setrvání v privátnosti, jeho nemoc, neoddělitelné sepětí díla s nejosobnější historií, to už je příliš svůdným momentem pro sentimentální zvěcnění.

(95)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 96

Všechny tyto zdánlivé outsiderské nevýhody mění se ve výhodu tím, že se stávají předmětem spisovatelství, a tím — kromě jiného — jaksi mimochodem a v tichosti vytvářejí českou alternativu „literatury vně sujetu“ posledních let. Vnější okolnosti Hančova psaní posílily soustředění na podstatu tvorby jako na základní předmět záznamu ještě víc, než u tohoto druhu tvorby bývá běžné. Spisuje o svém spisovatelském osudu, vědom si směru, z kterého nesmí spustit zřetel („Ztroskotal-li Čapek na Dílu skladatele Foltýna, tedy proto, že chtěl zobrazit cizou, jinou ubohost nežli svou vlastní,“ napsal v jednom sešitě). Vrhá tím nové světlo na své literární okolí i na způsob, jakým je nutno jeho dílo i toto okolí posuzovat, „měřit“. Předně je nutné oprostit se od posuzování podařenosti či nepodařenosti jednotlivých sekvencí. Naléhavost každého záznamu, byť se zdál sebenepatrnější, brání se takovému oddělenému posuzování, základní plán, „naléhavost a morálnost“, které jediné podle Hančovy formulace nemůže postrádat literární výtvor, vrhají své světlo i na nejmenší z částic. Ani výběr z takového díla se příliš nedaří, ač by se zdálo, že není nic snazšího; to je velice výmluvné praktické pozorování. Každý výběr zrazuje, návaznost jednotlivých částí, právě proto, že nahodile vzniklá, je velice subtilní a téměř nerekonstruovatelná. Musíme tu tedy opustit takové kategorie, jako je „zdar“ či „nezdar“, umělecké mistrovství, hierarchie děl v rámci jedné autorské osobnosti, a všimnout si podrobněji kategorie vážnosti. Bude zřejmě třeba zkoumat také provokující výzvu celého Hančova díla k tomu, aby se vždy znovu s největší vážností promýšlel vztah náhod a nezbytností v literárním díle, přesněji řečeno náhod, které se stávají nezbytností, nebo — jak se mile říkává — zákonitostí. Hančova formulace „Literatura je zázrak života, pro který nelze zřídit žádné ministerstvo“ není například z tohoto ohledu vůbec náhodná. Říjen 1968

(96)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 97

JAK SE DĚLÁ LITERATURA

Rok po válce vyšla v lidovýchovném kalendáři povídka, která osudově předznamenala podstatnou část tzv. angažované prózy posledních desetiletí. Autor dost okrajové úrovně se v ní netajil zjevnou a průhlednou tendencí: František a Pavlína žili šťastně a bohabojně až do doby, než jejich idylu rozrušil všeobecný zájem o socialistické hnutí a revoluční teorie. František se stal funkcionářem a Pavlína ho podle Písma následovala. Zůstala věrna svému založení, představovala si Marxe jako vousatého pánaboha, Lenina jako jeho proroka a Františka samozřejmě jako jednoho z božích vyvolených. Domácí dřina na ni doléhala stále stejně, nestěžovala si však a žila v podstatě svým tempem. Faktické rozrušení idyly teprve přišlo. František se stále více odcizoval rodině, žil překotností hnutí, politickou aktivitou i dostavující se politickou slávou. Na rodinu bylo čím dál tím méně času. Čím dál tím víc dává ženě najevo, že přestává být dostatečně reprezentativní pro jeho současnou úroveň. Až se konečně vše rozuzlí, objeví se reprezentativní soudružka, samozřejmě hezčí a mladší než Pavlína. Pavlína je rozumná a oddaná, nedělá potíže, nezlobí a nepřekáží. Vyjde z toho jako morální vítěz a navíc se ještě s pokáním rozpomene na starého faráře, kterého ostatně v poslední době dost zanedbávala. Hrdina Mňačkova románu Jak chutná moc, jehož některé části znají čtenáři Plamene a který nyní vyšel

(97)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 98

v českém překladu (v nákladu 160 000 výtisků), fotograf Frank, je pouze hrdinou formálním, kompozičním — „kvůli rýmu“, jak píše Morgenstern. Ve skutečnosti jde o alter ego skutečného hrdiny, zemřelého vysokého hodnostáře. Životní osudy hrdiny se — alespoň co se rodinných poměrů týče — kupodivu příliš neliší od těch, před nimiž varoval autor kalendářové povídky. Náš hrdina také začíná jako řádný bojovník se svou ženou Margitou, ta mu však na určitém stupni kariéry přestává stačit, vezme si tedy reprezentativní sekretářku, Margita žije dál svým prostým nezávislým životem, věrna sama sobě a samozřejmě původním ideálům. V závěru vyznívá jako jedna z mála dobrých postav všeobecně pokřivené doby. Jen dekorace jsou preciznější, předvídat do takových podrobností ani nebylo v moci kalendářového autora, jistě neměl ani Mňačkův kontakt s těmito vrstvami společnosti. Snad je přinejmenším zarážející ta obdoba v motivických a fabulačních stereotypech u obou autorů. Bylo třeba dvaceti let poznávání a odhalování deformovaných společenských stereotypů k tomu, aby se literatura dostala zhruba na poznávací úroveň účelového autora třetího řádu, který to věděl předem? Nebo je tu přece jen rozhodující obdobná literární schopnost? Obdoby ve fabulaci tu asi nejsou jen náhodné. Vypovídají také něco o způsobu a úrovni literárního vidění, o uzavřenosti v konvenčních ideologických strukturách. O zanedbatelnou náhodu by mohlo jít tehdy, pokud by to byla jediná obdoba, pokud by šlo o zcela jinou úroveň tvorby. Že o tento případ nejde, dokazují některé podstatné šablony v myšlení, které spolu s banální fabulací, nezbytným chlapáctvím (rvačky o dívku, silácké pití...) i přehledným literátským rozvržením sil (sok politický jako barvitý protiklad hrdiny, nezbytný je i sok intelektuální — profesor, který se umí se vším duchovně vyrovnat, v barvitém protikladu jsou i obě ženy apod.) vytvářejí vzácně reprezentativní text universálního typu, jakých se za posledních dvanáct let objevila už nesčíslná řada. — Beletrizovaný souhrn posledních

(98)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 99

skupinových názorů na to, jak vykládat uplynulou dobu. Zakletí v povrchní vázanosti na zcela konkrétní kontext tu zřejmě nedovoluje základní reflexi situace (jde přeci o beletrizaci názorů!), jak se můžeme přesvědčit na mnoha místech tohoto typu: (Frank uvažuje o rozdílu obou politických soků.) Teprve tehdy, teprve v tu chvíli, kdy Galovič končil svůj projev, začalo být Frankovi toho mrtvého líto. Ledacos se mu dalo, samozřejmě, vyčítat. Prohospodařil důvěru veřejnosti, a to nejen důvěru v sebe, ale i v společenský systém, který reprezentoval, v hnutí, v němž vyrostl. Zklamal naděje, které do něho vkládali. Jenže Frank ví víc než mnozí jiní, Frank o něm ví téměř všechno. Dopustil se nejedné špatnosti, nejednou zneužil moc, která nepatřila jemu osobně, způsobil nejedno lidské neštěstí. Ale to všechno bylo přece jen nějak cítit člověčinou. Jeho pohnutky, jeho motivy, jeho kroky nebyly vždy důstojné, ale vyplývaly z lidských, i když ne čistých a správných pohnutek. Byl to přece jenom člověk. Chybující. A snad i ubohý a nešťastný člověk. Snad nemusím citovat dál. Nevím. Snad vazba na konkrétní úzký kontext může autorovi a čtenáři zabránit uvidět asociální dosah takových slov a to, co se za nimi v konkrétní historii skrývá (jde přeci o beletrizaci názorů!). Jinak by člověk málem musel autorovi přát, aby kus té člověčiny a těch nečistých a nesprávných pohnutek pocítil i na sobě. Banální pojetí politického vývoje posledních desetiletí jako něčeho, co „se pokazilo“, co vzniklo rozložením původního zlatého pionýrského věku, by mohlo být zanedbatelnou kuriozitou, osobní záležitostí lidí, kteří nedovedou nebo nechtějí dodatečně důkladně reflektovat to, s čím případně spojili dobu svého biologického či jiného zrání, nebýt právě té nepříjemné historické konkrétnosti, která za věcmi je. Vždyť i hodnocení politického vývoje od V. sjezdu v roce 1929, jak ho přináší naše tzv. pokroková histo-

(99)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 100

rická věda, stačí k pořádné problematizaci tohoto kýčovitého stereotypu. Nemluvě o zpětných pohledech hospodářských, organizačních, právních. Nic platno, žánr zřejmě navzdory skutečnosti vyžaduje své: Tenkrát to byl celý muž. Stačil na všechno, stačil i na tehdejší úkoly. A tenkrát to chtělo jednat, rozhodovat, riskovat, zvládnout okamžitou situaci, nebát se. Byl v kraji populární, měli ho rádi, vyprávěly se o něm legendy. Nesmíme zapomenout na moment něhy. Objevuje se nejen jako způsob rozpomínání na bohatýrské doby, objevuje se — byť řídce u tak mužné knihy — i jako moment něhy domácké (citát je z Mňačka, ne z původně vzpomenuté kalendářové povídky): Vzbudila se. Neřekla nic, ale Frank věděl, vycítil, že je vzhůru, nemohl ve tmě vidět její oči, ale vycítil, že je má otevřené. Její dech se ztišil, její prsa se zdvíhala jinak. Čekala. — Máš pořád ještě hezká kozlátka... — — Ach Franku — vydechla. Znělo to jako pozvání k zázraku. — Mám jen tebe, Pavlínko... — Několikrát vyslovenou ambicí autorovou je přinést příspěvek k psychologii moci, neomlouvat, ale pokusit se objektivně vysvětlit. Výsledek je, žel, velice málo podařený. Od původního všeobecného předpokladu, který si stačil vysát z prstu i kalendářový autor, dochází opět k tomuto předpokladu, mezi tím je 170 stránek slov a spojení známých odjinud. Vysvětlení najdeme nejspíš v omezeních daných neschopností odstoupit od romaneskních představ o těchto věcech. Pak se nelze divit, že nacházíme jen tresť toho, co se obvykle o tematice říká, aby řeč nestála. U podobně orientovaných textů se často zdůrazňuje, že důležité je především to, co se vypovídá, že lite-

(100)

Lopatka - zlom

3.10.1956 2:57

Stránka 101

rární neschopnost či kýčovitost nemůže být na překážku závažné výpovědi. Zcela s tím souhlasím, každý podobný případ vždy znovu potvrdí oprávněnost tohoto málo atraktivního postupu. V ničem jiném se tolik neprojeví pranepatrná literární invence jako v povrchní, nepokrytě zainteresované a ideologické výpovědi. Bída oficiálního písemnictví se ostatně nikdy neskrývá v metrice. Listopad 1968

(101)

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.