Možné způsoby při úpravě vztahů k nezletilým dětem

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Možné způsoby při úpravě vztahů k nezletilým dětem

Bakalářská práce

Autor:

Kateřina Kmochová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Zdeněk Milík

Duben, 2009

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.

V Kolíně, dne 14. dubna 2009

Kateřina Kmochová

Anotace Ve své bakalářské práci jsem se snažila vymezit základní principy náhradní rodinné péče, tak jak vyplývají z mezinárodních dokumentů a českého zákona o rodině. Zabývala jsem se problematikou osvojení, pěstounské péče, poručenství a svěření dítěte do péče třetí osoby z toho důvodu, že dosud je u nás stále mnoho dětí, které byly rodiči opuštěny nebo jim hrozí, že opuštěny budou. Proto potřebují včasnou, citlivou a účelnou ochranu. V práci se také věnuji oblasti výchovy a výživy nezletilých dětí po dobu po rozvodu, zejména se zaměřením na důvody svěření dítěte do péče jednoho rodiče, ale také na klady společné a střídavé péče.

Klíčová slova: dítě, rodič, osvojení, pěstounská péče, poručnictví, střídavá a společná péče

Annotation In my bachelor thesis I try to specify the first principles of substitutive child welfare ensuing from the international documents and Czech family law. I deal with the theme of adoption, child-in-foster-care, child in ward, by reason of¨current existence of many children who were abandoned by their parents or are in danger to be abandoned. Consequently those children need well timed, tender-hearted and meaningful protection. In the thesis I also consider matters of upbringing and nourishment of minor children during the time of divorce, especially matter of case when children are in care of one parent, and advantages of joint custody and changeable custody.

Key words: child, parents, adoption, foster care, child in ward, point custody, changeable custody

OBSAH Úvod ..................................................................................................................................... 5 1. Vývoj rodinného práva v České republice .................................................................. 7 1.1 Rodinné právo až do roku 1918 ................................................................................. 7 1.2 Období 1. republiky ................................................................................................... 8 1.3 Období 2. republiky ................................................................................................. 10 1.4 Právní úprava od roku 1963 do současnosti ............................................................ 11 1.5 Novela zákona o rodině ........................................................................................... 13 2. Instituty náhradní rodinné péče ................................................................................. 15 2.1 Osvojení ................................................................................................................... 15 2.1.1 Osoba osvojitele a osvojence ............................................................................ 15 2.1.2 Souhlas s osvojením.......................................................................................... 17 2.1.3 Předadopční péče .............................................................................................. 19 2.1.4 Druhy osvojení .................................................................................................. 20 2.1.5 Řízení o osvojení............................................................................................... 21 2.1.6 Mezinárodní osvojení........................................................................................ 23 2.2 Pěstounská péče ....................................................................................................... 23 2.2.1 Druhy pěstounské péče ..................................................................................... 24 2.2.2 Hmotné zabezpečení pěstouna a dítěte ............................................................. 27 2.2.3 Řízení o svěření dítěte do pěstounské péče....................................................... 28 2.2.4 Zánik pěstounské péče ...................................................................................... 30 2.3 Poručenství ............................................................................................................... 30 2.4 Svěření dítěte do péče jiné osoby............................................................................. 33 3. Vyživovací povinnost ................................................................................................... 34 3.1 Svěření dítěte do péče jednoho z rodičů .................................................................. 35 3.2 Svěření dítěte do společné či střídavé péče.............................................................. 38 4. Rodinné právo v jiných zemí ...................................................................................... 43 4.1 Slovenská republika ................................................................................................. 43 4.2 Německá spolková republika ................................................................................... 45 Závěr .................................................................................................................................. 47 Seznam použité literatury .................................................................................................. 50

4

Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolila téma Možné způsoby při úpravě vztahů k nezletilým dětem. Volba tématu pro mou bakalářskou práci nebyla vůbec těžká ani nahodilá. Tato problematika mě zajímá z pracovního hlediska již dlouho, a proto pro mě byl výběr jednoduchý. Ve své bakalářské práci se zabývám základními principy jednotlivých forem náhradní rodinné péče, a to nejen z české právní úpravy, ale také z pohledu mezinárodních úmluv, o které se opírá i české rodinné právo. Je potřeba připomenout, že základním právem dítěte je vyrůstat ve své biologické rodině. Toto právo je zakotveno v řadě vnitrostátních a mezinárodních dokumentů. Cílem náhradní rodinné péče by měla být snaha vytvořit dítěti harmonické a stabilní prostředí, které mu zajistí zdravý vývoj, výchovu, péči a také jeho schopnost se začlenit do společnosti. Na samém počátku mé práce stručně vyložím vývoj vnitrostátního rodinného práva a nejdůležitější prameny týkající této oblasti práva. V této části je také zmíněna chystaná rekodifikace občanského zákoníku, která by měla zahrnout nynější rozsah rodinného práva. Otázky rodinného práva by měly být upraveny komplexně, a to pouze novým občanským zákoníkem bez úpravy ve speciálních zákonech. Pro snadnější orientaci v systému náhradní rodinné péče jsem se rozhodla zaměřit druhou kapitolu na instituty náhradní rodinné péče s orientací především na dva nejčastější typy náhradní rodinné péče – osvojení a pěstounskou péči. Zároveň byly vymezeny odlišnosti mezi jednotlivými instituty, které jsou třeba k posouzení vhodnosti výběru jedné z forem náhradní rodinné péče pro nejlepší uspokojení potřeb dítěte. Další kapitola mé práce je zaměřena na vyživovací povinnost rodičů vůči dětem z hlediska úpravu poměrů nezletilých dětí po dobu po rozvodu. Byly stručně vyloženy východiska soudu, která jsou nutná k rozhodnutí o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Dále byly zmíněny předpoklady a podmínky pro svěření dítěte do společné či střídavé péče. Závěrečná kapitola je zaměřena na právní úpravu rodinného právo na Slovensku a ve Spolkové republice Německo. Zde se zabývám především odlišnostmi zahraniční právní úpravy od české právní úpravy v oblasti náhradní rodinné péče. Tyto státy jsem si zvolila

5

proto, že mě jejich právní úprava zaujala, a také proto, že by jejich právní úprava mohla být v mnohém pro naší právní úpravu inspirující. Zhodnocení systému náhradní rodinné péče a srovnání některých zahraničních právních úprav rodinného práva s právem českým je i cílem mé bakalářské práce.

6

1. Vývoj rodinného práva v České republice Právní úprava rodinného práva v oblasti nezletilých dětí spadá již do dávných dob římských. Během svého vývoje prodělala řadu změn, které nám poskytují obraz toho, jak se vyvíjel přístup k dětem a k jejich ochraně. Dříve právní úprava nesměřovala k zabezpečení blaha a ochrany dítěte, jak je tomu nyní, ale upřednostňovala zájem jiných osob nad zájmem dětí.

1.1 Rodinné právo až do roku 1918 Počátky rodinného práva na území dnešní České republiky můžeme nalézt již v době římské, kdy děti narozené otci zcela podléhaly jeho moci tzv. patria potestas. Otec byl jediným pánem v rodině tzv. pater familias. Otci vznikala moc nad svými dětmi již jejich narozením v řádném manželství, osvojením a nebo uznáním v případě, že se narodily mimo manželství. Dále mu patřilo právo rozhodnout o životu a smrti svých dětí, právo odložit je, prodat je nebo je nechat adoptovat. Tato práva se však uplatňovala bez výjimek pouze u druhorozených dcer, v případě prvorozené dcery a synů mohl tato práva vykonat jen v případě jejich tělesného postižení. Navíc měl otec majetkoprávní způsobilost za své děti a veškerý majetek mu připadal do výlučného vlastnictví 1. Římské právo mimo jiné také stanovilo právní předpoklady pro osvojení. Později se řada evropských zemí inspirovala v římském právu a začlenila jej do svých právních řádů. Vztah mezi osvojitelem a osvojencem byl blízký vztahu mezi rodičem a jeho dítětem. Nicméně se prosazoval zájem osvojitele nad zájmem dítěte, šlechta tak využívala osvojení dětí k zajištění pokračování rodu. V době středověku stále přetrvával model z doby římské, kdy otec figuroval jako pán rodiny a děti byly podřízeny jeho patria potestas. Byl však rozdíl mezi dětmi, které se narodily v manželství a mimo manželství. Nemanželské děti dle kanonického práva nenáležely do rodiny otce, s tím byla spojena nemožnost nabýt majetek otce po jeho smrti. Vyživovací povinnost pro nemanželské děti byla upravena značně spoře a do té doby nebyla upravena vůbec. Dětem mohl být ustanoven poručník pro správu majetku, avšak pouze v případě, že otec zemřel. Pro děti opuštěné byly zřizovány nalezince, kde byly mimo jiné umisťovány 1

Veselá, R. a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy, 2003, s. 54 - 55

7

schránky zabudované do zdi tzv. torny, obdoba dnešních babyboxů, které mohly využít svobodné matky k odložení dítěte aniž by způsobily jeho smrt. Pod záštitou Josefa II. byl v roce 1789 v Praze založen první nalezinec opatřený tornem. Nalezince se tak staly zdrojem dětí, které byly vhodné k osvojení i pro pěstounskou péči. Až za vlády Josefa II. byl odstraněn rozdíl mezi manželskými a nemanželskými dětmi, na základě Všeobecného občanského zákoníku z roku 1786, který tuto problematiku upravoval v prvním díle. Dne 1.1.1812 nabyl účinnosti dokončený Všeobecný občanský zákoník (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch – ABGB), který obsahoval mimo jiné i ustanovení upravující manželství, vztahy mezi rodiči a dětmi, poručnictví a opatrovnictví, která platila na našem území až do roku 1949, kdy byl vydán nový zákon o rodině, platící dodnes. Dle ABGB měl v rodině hlavní postavení otec a matka s dětmi byly povinni ho poslouchat a následovat, dával dětem jméno, rozhodoval o jejich výchově a spravoval jejich majetek. Zemřel-li otec, byl dětem ustanoven poručník. V případě, že došlo mezi rodiči k rozvodu, děti byly ve většině případů svěřeny otci.

Zákoník se také vrátil

k nerovnému postavení manželských a nemanželských dětí, a to v oblasti vyživovací povinnosti, dědění apod. Zákoník se zaměřoval i na otázky osvojení, jasně stanovil, že osvojitel musel být starší 50 let a nesměl mít žádné dítě. První dílčí novela byla provedena císařským nařízením č. 276/1914 a upravila minimální věk osvojitele na 40 let, minimální věkový rozdíl mezi osvojitelem a osvojencem byl 18 let, zároveň bylo poprvé umožněno, aby otec osvojil své nemanželské dítě a osvojitelem se mohla stát i žena. Zákoník dále umožňoval osvojení jak nezletilých dětí, tak i zletilých dětí. Práva mezi osvojitelem a osvojencem byla stejná jako práva mezi rodiči a dětmi, avšak právní vztahy dítěte k jeho původní rodině zůstaly zachovány.

1.2 Období 1. republiky Konec 1. světové války znamenal vznik Československého státu a zák. č. 11/1918 Sb. tzv. recepční normou byl dosavadní Všeobecný občanský zákoník transformován do právního řádu Československa, avšak pouze na území dnešní České republiky. Na území dnešního Slovenska platilo právo uherské, které bylo převážně vyjádřeno formou obyčejového

8

práva a jen malá část právních norem byla formou psaných právních předpisů, rodinné právo se tak řídilo zákonem č. XXXI/1894. Období 1. republiky bylo poznamenáno válkou, kdy se z mnohých dětí stali sirotci, kteří byli umístěni v nalezincích a sirotčincích a mnozí z nich se tak stali vhodnými dětmi k osvojení či k pěstounské péči (dříve schovanství). Kromě zájmu třetích osob se začal klást větší důraz i na blaho dítěte. Ochrana dítěte se tak v nové republice stává i jakýmsi nepsaným celonárodním programem 2. Právní úprava osvojení obsažená ve Všeobecném občanském zákoníku platila až do roku 1928, kdy byla problematika osvojení vyčleněna do propracovanějšího samostatného zákona č. 56/1928 Sb. z. a n., o osvojení. Mnohá ustanovení nového zákona navazovala na dosavadní úpravu osvojení ve Všeobecném zákoníku občanském, a to zejména v osobě osvojitele či v minimálním věkovém rozdílu mezi osvojitelem a osvojencem. Zákon i nadále upravoval osvojení zletilých osob. K osvojení docházelo na základě adopční smlouvy, obdobným způsobem mohlo být osvojení i zrušeno, avšak smlouvy musely být příslušnému soudu či poručenskému úřadu předloženy ke schválení. K osvojení bylo dále třeba souhlasu obou rodičů, pokud rodiče neměli jednotný názor na osvojení svého dítěte, platilo, že rozhodné mínění má otec. V případě že rodiče odmítali udělit souhlas s osvojením bez řádného důvodu, mohl být jejich souhlas nahrazen rozhodnutím soudu nebo poručenského úřadu. Nicméně ani podle této právní úpravy osvojení soud nezkoumal, zda je osvojení ku prospěchu nezletilého dítěte, ale jednalo se spíše o institut, který zajistil přechod majetku. Také právní úprava pěstounské péče byla v roce 1921 vyčleněna a zpracována zvláštním zák. č. 256/1921 Sb., o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských. Zákon přímo stanovil, které osoby jsou způsobilé být pěstouny. Muselo se jednat o osoby bezúhonné, zdravotně a psychicky způsobilé a se schopností zajistit dítěti řádnou výchovu. Aby mohl pěstoun převzít dítě do věku 14-ti let, musel získat povolení od příslušného orgánu, kterým byla Okresní péče o mládež. Tento orgán vykonával dohled nad nezletilými dětmi v pěstounské péči. Za tímto účelem mohl provádět kontrolu bytů pěstounů, žádat po pěstounech vysvětlení o poměrech dětí, jejich výživě a výchově. O tom, že tento typ náhradní rodinné péče byl rozšířený svědčí i fakt, že v roce 1932 Okresní péče o mládež zajistila pěstounskou péči pro více než 15 000 dětí.

2

Matějček, Z. a kolektiv. Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny,1999, s. 21

9

1.3 Období 2. republiky Po 2. světové válce byl zák. č. 150/1948 Sb., ústava ČSR, ze dne 9. května 1948, podnětem pro velké změny v právním řádu. Změny se neobešly ani v oblasti rodinného práva, neboť Ústava, jako zákon nejvyšší právní síly zaručovala ve svých ustanoveních práva, která by byla v rozporu se stávajícími ustanoveními o rodinném právu. V kapitole první Ústava garantovala rovnocenné postavení můžu a žen v rodině i ve společnosti, manželství, rodina a mateřství byly pod ochrannou státu a původ dítěte nesměl být jeho právům na újmu. Aby se odstranily tyto nedostatky, začalo se pracovat na rekodifikaci právního řádu, který vyústil vydáním nového zákona o právu rodinném č. 265/1949 Sb., s účinností od 1.1.1950. Tímto zákonem došlo k vyčlenění právní úpravy o rodině z práva občanského a tím i k vytvoření nového právního odvětví - práva rodinného 3. Zákon se odlišoval tím, že obsahoval preambuli, ve které byl vystihnut význam a záměr zákona. V preambuli se výslovně uvádělo, že mají být v život uvedeny zásady ústavy o stejném postavení mužů a žen a o právech dětí bez rozdílu původu. Hlava druhá se věnovala problematice rodičů a dětí. Byl zakotven nový pojem, a to moc rodičovská, která nahradila do té doby vykonávanou moc otcovskou. Rodičovská moc náležela oběma rodičům, bez ohledu na to, zda jsou rodiče manžely a obsahovala práva a povinnosti rodičů řídit jednání dětí, zastupovat děti a spravovat jejich majetek s péčí řádného hospodáře. Součástí tohoto zákona byla i ustanovení o osvojení. Zákon bezpodmínečně stanovil, že osvojit lze jen osoby nezletilé, ze znění zákona tak vypadla možnost osvojení již zletilé osoby. Požadavek věku 40-ti let pro osvojitele nebyl nutností, pouze bylo stanoveno, že mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl. Podstatnou změnu v problematice osvojení přinesla novela zák. č. 15/1958 Sb., o změně předpisů o osvojení, která zavedla nezrušitelné osvojení. Zrušitelné osvojení mohl na návrh osvojitele či osvojence zrušit soud, avšak pouze ze závažných důvodů a právní důsledky zrušení osvojení by tak nastaly dnem, kdy byl návrh podán. Avšak v případě nezrušitelného osvojení byli do rodného listu dítěte zapsáni osvojitelé, vznikl tak mezi nimi trvalý příbuzenský poměr. K osvojení dítěte mohlo dojít i bez souhlasu jeho rodičů, pokud byli zároveň jeho zákonnými zástupci, a to ve třech případech:

3

Veselá, R. a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy, 2003, s. 88 - 89

10

-

jestliže je dítě po dobu nejméně jednoho roku v ústavní péči a rodiče o něj neprojevují po tu dobu žádný zájem, nebo

-

jestliže rodiče neprojeví žádný zájem po dobu nejméně dvou let, nebo

-

jestliže rodiče dali souhlas s osvojením předem bez vztahu k určitým osvojitelům.

Závěrečná část třetí pojednávala o institutu poručenství. Poručník byl dítěti ustanoven v případě, kdy dítě přišlo o oba rodiče nebo byli oba rodiče zbaveni rodičovské moci. Nad poručníkem vykonával dozor soud, který též dával souhlas poručníkovi s provedením všech důležitých věcí. Po 2. světové válce docházelo k podstatným změnám, a to v oblasti, která se týkala pěstounské péče. Zákonem č. 48/1947 Sb., o organizaci péče o mládež byly zrušeny Okresní péče pro mládež, které zprostředkovávaly pěstounskou péči. Byl spíše kladen důraz na výchovu dítěte v kolektivní formě v ústavech než individuální náhradní rodinnou péčí. Tímto směrem se ubírala právní úprava péče o nezaopatřené děti a v roce 1950 byla pěstounská péče definitivně zrušena 4. Nadále měli pěstouni možnost osvojit si svěřené dítě a starat se o něho, avšak bez nároku na odměnu.

1.4 Právní úprava od roku 1963 do současnosti Velice významným pro vývoj rodinného práva byl rok 1963, který přinesl v rámci druhé rekodifikace nový zákon o rodině. Zák. č. 94/1963 Sb., o rodinném právu navazoval na úpravu rodinného práva předcházející, některá ustanovení byla převzata, jiná byla změněna pouze po formální stránce. Dosud vyčleněná právní úprava sociálně právní ochrany mládeže byla nově přejata do zákona, to umožnilo společenskou kontrolu výchovy dětí prostřednictvím národních výborů, a to zejména v oblasti osvojení, výživného a výchovy dětí, které neměly rodiče. Národní výbory mohly zasahovat do rodinných poměrů jen vyžadoval-li to zájem společnosti, a to buď formou napomenutí dítěte, jeho rodiče či občanů, kteří narušují jeho řádnou výchovu nebo uložením dohledu nad nezletilým či omezení, která by měla zabránit škodlivým vlivům na jeho výchovu. Hlava čtvrtá zmíněného zákona obsahovala ustanovení o osvojení. Hlavním účelem zákona bylo zabezpečit náhradní rodinnou výchovu dítěti, která by vyhovovala zájmům dítěte. Natrvalo se tímto zákonem osvojení stalo institutem, který sloužil jen ku prospěchu 4

Novotná, V. a Burdová , E. - Zákon o sociálně – právní ochraně dětí. Komentář., 2007. s. 13

11

dítěte. K dosažení blaha osvojovaného dítěte zákon stanovil jednotné předpoklady pro osvojení, které prověřoval soud. Změnu zákon přinesl především ve vztahu mezi osvojencem a osvojitelovými příbuznými, vznikl mezi nimi pravý příbuzenský poměr ve vztahu k veřejnosti. Změna se dotkla rovněž ustanoveních, která se týkala možného osvojení dítěte bez souhlasu rodičů. Byla určena lhůta jednoho roku, po které mohlo být dítě osvojeno bez souhlasu rodičů, jestliže rodiče neprojevovali o dítě opravdový zájem, který by jako rodiče projevovat měli. Novelou zák. č. 132/1982 Sb., byla lhůta jednoho roku opravdového nezájmu zkrácena na 6 měsíců. Tzv. blanketový souhlas byl druhým možným způsobem. Pojem opatrovník a poručník splynul, nadále byl používán pouze výraz opatrovník. Opatrovník byl dítěti ustanoven jestliže rodiče dítěte zemřeli či byli zbaveni rodičovských práv. Dítě namísto rodičů vychovával, zastupoval a spravoval jeho záležitosti opatrovník. V podstatě se jednalo o obdobnou právní úpravu, která platí dnes. Podrobnější úpravy se dočkala oblast výživného, která se rozčlenila do 5 hlav – vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí, vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými, vyživovací povinut mezi manžely, příspěvek na výživu rozvedeného manžela, příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce. Další podstatnou novelu zákona o rodině přinesl zák. č. 91/1998 Sb., s účinností od 1.8.1998. Jednalo se o významnou změnu především v oblasti vztahů mezi rodiči a dětmi, které s drobnými úpravami platí dodnes. Pěstounská péče byla opětovně začleněna do právního řádu až v roce 1973, zák. č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči. Tímto zákonem se podstatně měnil dosavadní stav náhradní rodinné výchovy dětí. Dosud byla náhradní výchova uskutečňována prostřednictvím osvojení dítěte, svěření dítěte do péče jiného občana, individuálním opatrovnictvím a ústavní výchovou. Pěstounská péče byla státem řízená a kontrolovatelná dlouhodobá náhradní rodinná péče o děti. O svěření dítěte do pěstounské péče rozhodoval soud v případech, kdy výchovu dítěte dlouhodobě nemohli zajistit sami rodiče. Rozhodnutí o tom, zda bude osoba vhodná jako pěstoun náleželo národním výborům, které po svěření dítěte do pěstounské péče konaly dozor nad výkonem pěstounské péče. Stát stanovil jako odměnu za poskytnutou péči pěstounům odměnu a dítěti vyplácel příspěvek na úhradu jeho potřeb. Ostatní dávky sociální péče byly pěstounům vypláceny jako by šlo o jejich vlastní dítě 5.

5

Veselá, R. a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy, 2003, s. 101

12

1.5 Novela zákona o rodině V současní době je soukromé právo upravováno několika samostatnými zákony, což může způsobovat problémy v orientaci běžným občanům. Cílem rekodifikace je tak upravit veškeré soukromoprávní vztahy v jednom zákoně. Návrh zákoníku v největší míře navazuje na právní úpravu platnou v současnosti, která je široce vžitá, a inspiruje se v ní. Úprava rodinného práva se tak vrací zhruba po 60-ti letech zpátky do občanského zákoníku. Problematika rodinného práva bude upravena v části druhé od § 578 a násl. a bude členěna do 4 částí – manželství, příbuzenství, poručenství a jiné formy péče o dítě a zapsané partnerství. Oblast problematiky osvojení projde mnoha změnami. Institut osvojení nemá již být považován výlučně za formu náhradní rodinné péče. Nová úprava osvojení výrazně posílí ochranu dítěte v řízení o osvojení, ale také bude posílena ochrana biologických rodičů dítěte. O osvojení se nebude moci rozhodnout, pokud zde bude jiný blízký příbuzný dítěte, který je ochoten a schopen o dítě pečovat a projeví-li o to zájem. V takovém případě se dá přednost tomuto postupu před osvojením dítěte. Změní se minimální doba předadopční péče, z dosavadních 3 měsíců bude činit alespoň 6 měsíců, tato doba by měla zajistit, aby byly dostatečně prověřeny schopnosti a možnosti budoucích osvojitelů ohledně péče o osvojované dítě a aby se účastníkům poskytl dostatek času k vybudování kvalitního vztahu. Další novinku, kterou přinese nový občanský zákoník je možnost za určitých okolností osvojit zletilou osobu. Osvojit zletilou osobu bude možné v případě, kdy sourozenec byl osvojen týmž osvojitelem, či v době podání návrhu na osvojení byl osvojovaný nezletilý, či pokud osvojitel pečoval o osvojovaného jako o vlastního již v době nezletilosti, a nebo pokud osvojitel hodlá osvojit dítě svého manžela. Tyto způsoby lze považovat za obdobu osvojení nezletilého 6. Nový občanský zákoník bude také znát typ osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého a tento druh osvojení je zamýšlen pro výjimečné situace a přichází v úvahu především u osob, které nemají potomky, ať pokrevní nebo právní, popřípadě které nemají pokračovatele ve svém díle, ať vědeckém, uměleckém, řemeslném či jiném, ale i u takových, jimž jejich potomci neposkytují náležitou pomoc v nemoci nebo ve stáří, jsou 6

Eliáš, K. - Zuklínová, M. - Principy a východiska nového kodexu soukromého práva, 2002, s. 171

13

nedosažitelní či pobývají neznámo kde. Od prvního typu se bude odlišovat v tom, že osvojenci a jeho potomkům nevznikne osvojením příbuzenský poměr vůči členům rodiny osvojitele a nenabudou vůči nim žádných majetkových práv, osvojitel nenabude osvojením žádných majetkových práv vůči osvojenci a jeho potomkům a osvojenec a jeho potomci nepozbudou osvojením práv ve vlastní rodině. Také dle mého mínění by se mělo k osvojení zletilé osoby přistupovat opatrně, neboť se mohou nalézt jedinci, kteří by mohli mít z osvojení a následné smrti osvojitele značný majetkový prospěch. Nový zákoník výrazně oslabuje anonymitu osvojení, když zdůrazňuje právo každého dítěte znát svůj biologický původ. Osvojitelé tak budou povinni seznámit osvojence o proběhlém osvojení a o jeho původu, nejpozději do 12-ti let věku dítěte 7. Náhradní rodinná péče bude upravena v hlavě třetí – Poručenství a jiné formy péče o dítě. Bude obsahovat instituty svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství. Jejich hlavní funkcí je zajištění péče o dítě a jeho ochrana, není-li o dítě náležitě postaráno a je v zájmu dítěte, aby nebylo ponecháno v péči ústavní. Uplatní se ale i tam, kde vzhledem k příbuzenství zúčastněných nepřipadá osvojení dítěte v úvahu nebo tam, kde není pravděpodobné, že k osvojení v brzké době dojde, popřípadě, že k němu vůbec dojde. Nová právní úprava je podrobnější, zavádí zcela nový institut profesionální pěstounské péče, jejímž úkolem bude zajistit kvalifikovanou péči o dítě. Zákon však tento pojem nepoužívá a mluví pouze o výkonu péče o děti jako povolání. V případě profesionálního pěstounství se může jednat jak o péči krátkodobou, tak dlouhodobou. Jinou osobou zákon rozumí jakoukoli fyzickou osobu odlišnou od rodiče a poručníka dítěte. Na rozdíl od současné právní úpravy, předpokládá nová úprava krátkodobé trvání péče jiné osoby o dítě. Pěstounství je navrhováno jako dlouhodobější řešení v případě, že z péče osoby o dítě a jejího průběhu je zřejmé, že bude ku prospěchu dítěte. V takovém případě musí opět rozhodnout soud o tomto řešení, a to bez časového omezení.

7

http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/rodinne-pravo/co-upravuje-rodinne-pravo-zakoniku.html 24.3.2009

14

ze

dne

2. Instituty náhradní rodinné péče Mezi základní práva dítěte patří žít ve své vlastní rodině, poznat rodiče a poskytnout jim tu možnost, aby se o ně mohli s láskou starat. Mnozí z nich však nemají to štěstí a nemohou vyrůstat ve své přirozené rodině. Většina z nich sice rodinu má, ale ta jim nechce nebo nemůže poskytnou to velmi potřebné rodinné prostředí a zázemí. Některé děti sice poznají to idylické rodinné prostředí, avšak ze dne na den se také mohou ocitnout bez své původní rodiny. Stát musí sehrát důležitou roli a zajistit dětem bez své vlastní rodiny potřebnou výchovu a péči v jedné z forem náhradní rodinné péče a dát jí přednost před péčí ústavní.

2.1 Osvojení Význačnou formou náhradní rodinné péče se stalo osvojení, které je právně upraveno v zák. č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen ZOR) a v zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Cílem osvojení je vybrat nejvhodnější osvojitele, kteří mají předpoklady vytvořit mezi nimi a dítětem takový vztah jako je vztah mezi rodiči a dítětem a zajistit mu klidné a stabilní rodinné prostředí. Právní mocí soudního rozhodnutí o osvojení zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi biologickou rodinou a osvojencem a tyto práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, která zahrnuje i povinnost vyživovací, v tu samou chvíli přecházejí na náhradní rodinu.

2.1.1 Osoba osvojitele a osvojence Aby mohlo být dítě řádně osvojeno a přijato za vlastní, musí být splněny zákonné podmínky, které mohou být jak na straně osvojitele, tak na straně osvojence. Osvojitelem se může stát pouze bezúhonná osoba starší 18-ti let, která má plnou způsobilost k právním úkonům a svým způsobem života se může zaručit, že dítěti poskytne nejlepší péči a zajistí jeho náležitou výchovu a řádný tělesný a duševní vývoj, který bude ku prospěchu dítěte i společnosti. Osvojitelem se může stát buď jednotlivec, zda se jedná o muže či ženu není rozhodné, anebo manželé. Pouze manželé mohou osvojit dítě jako dítě společné. Pokud má zájem osvojit dítě jen jeden z manželů, je zapotřebí, aby měl souhlas druhého manžela. Souhlas 15

s osvojením druhého manžela není nutný, pokud druhý manžel nemá způsobilost k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou. Ač to zákon výslovně neurčuje, ustálená soudní praxe stanovila, že není možné, aby byl mezi osvojitelem a osvojencem příbuzenský poměr v pokolení přímém či vztah mezi sourozenci, neboť by se tak nevhodně přeměnily rodinné vztahy a poměry v rodině. Nejvyšší soud České republiky v Brně vydal již ohledně této problematiky v rámci dovolání řadu rozhodnutí. Např. rozsudkem ze dne 7.12.2006, sp. zn. 30Cdo 2787/2005, se Nejvyšší soud vyjádřil, že mezi prarodiči nezletilé, kteří podali návrh na osvojení a nezletilou existuje blízký příbuzenský vztah, který brání vyslovení navrhovaného nezrušitelného osvojení, neboť je příbuzenský vztah v rozporu se samotnými principy institutu osvojení. Osvojením má být založen vztah mezi osvojitelem a osvojencem, jaký je mezi rodiči a dětmi. V daném případě by došlo k takové záměně příbuzenských vztahů, že by se prarodiče stali rodiči nezletilé a matka nezletilé by se tak stala zároveň její sestrou. To však neznamená, že by blízcí příbuzní a sourozenci nemohli dítěti poskytnou láskyplnou péči, pouze musí využít jiné formy náhradní rodinné péče, např. pěstounské péče, kde příbuzenský poměr není na závadu, ba přímo naopak. Zákon ale výslovně stanoví, že mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl, který se ustálil na 25 – 30 letech. Osvojencem může být pouze dítě mladší 18-ti let, a to jen je-li mu osvojení ku prospěchu. Pokud je nezletilé dítě schopno posoudit význam osvojení, vždy se vyžaduje jeho souhlas, ledaže by se tím zmařil účel osvojení. Osvojenec ovšem musí být dítě tzv. právně volné, podrobně viz kapitola 2.1.2. Osvojení je v české právní úpravě určeno pro nezletilé dítě, tzn. fyzickou osobu mladší 18-ti let, pokud zletilosti nenabyla dříve. Otázkou je, zda možnost osvojení pouze nezletilého dítěte není, ve vztahu k nemožnosti osvojení zletilého, porušením principu rovnosti práv občanů. K této problematice se vyjádřil Ústavní soud ČR, když ve svém nálezu ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 6/96 dospěl k závěru, že rovnost porušována není. Odůvodnil to tím, že právní postavení nezletilých dětí a zletilých osob v úpravě institutu osvojení sice není stejné, ale nejde o nerovnost, která by dosahovala intenzity protiústavnosti. Výběr správné osoby osvojitele je velice důležitým aspektem v procesu úspěšného osvojení. Osoba osvojitele by měla svým způsobem života zaručit, že poskytne dítěti 16

nezbytnou lásku, bezpečí a výchovu. Osvojitel by měl být především vnitřně přesvědčen, že chce přijmout do své rodiny cizí dítě a přijmout jej za své. Měl by mít zajištěno stálé zaměstnání, aby mohl řádně zabezpečit rodinu a potřeby dítěte. V rámci celého procesu osvojení se rovněž vyžaduje na osobu osvojitele výpis z rejstříku trestů, který může být částečným obrazem o řádném společenském životě, proto by měl být bez záznamu. Bytová situace by měla všestranně zajistit potřeby dítěte, zda je tomu tak je úkolem orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který provádí šetření v bytě či domě osvojitele. Důležitým předpokladem osvojitele pro zajištění stabilního prostředí je jeho osobní stav. Je dáváno přednost osobám, které žijí v trvalém spokojeném manželství, u nichž lze důvodně předpokládat, že povedou výchovu dítěte správným směrem 8. Dětí, které potřebují náhradní rodinu je mnoho, všichni se však do nových rodin nedostanou. Ti, u kterých se předpokládá méně problémový zdravotní a psychosociální vývoj a jsou věkově nejmladší mají největší šanci na osvojení a přijetí do náhradní rodiny. Děti vhodné k osvojení je možné rozdělit do třech skupin. Jedná se o děti, které porodily matky z nízkých sociálních vrstev, narkomanky, prostitutky. Tyto děti se narodily ve většině případů jako nechtěné, svou původní rodinu nepoznaly a jsou relativně brzy umístěny do nových rodin. Druhou skupinu jsou děti, které nějaký čas pobývaly ve své biologické rodině jsou již starší, rodiče se o ně nechtěli nebo nemohli postarat a z toho důvodu byly umístěni v ústavní péči. Třetí a nejméně početnou skupinou jsou děti osiřelé. Těmto dětem oba rodiče zemřeli a v nejbližší rodině se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten a schopen se o dítě postarat, ale také se jedná o děti rodičů, kteří dlouhodobě vykonávají trest odnětí svobody. Jako osoby osvojence jsou stále více preferováni děti nízkého věku, avšak zde podstupují budoucí osvojitele riziko ohledně psychického a zdravotního vývoje dítěte, neboť se stále nemusely projevit některé specifické zdravotní či vývojové poruchy.

2.1.2 Souhlas s osvojením Jak již bylo řečeno, souhlas dítěte s osvojením se vyžaduje vždy, jestliže je samo schopno zhodnotit a posoudit význam osvojení se všemi jeho důsledky. Zákon výslovně nestanovuje, kdy je dítě schopno posoudit význam osvojení, záleží tedy vždy na konkrétním soudci, který zváží, zda je dítě vzhledem ke svému věku natolik rozumově a morálně vyspělé, aby bylo jeho přání týkající se osvojení vyslyšeno. Souhlas dítěte se 8

Matějček, Z. a kolektiv. Osvojení a pěstounská péče, 2002, s. 21

17

nevyžaduje v případě, že by se tím zmařil účel osvojení. Takto zmařeno by mohlo být osvojení dítěte, které žije již delší dobu u svých budoucích osvojitelů, ale stále neví, že to nejsou jeho biologičtí rodiče. Potřebný souhlas by tak mohl ohrozit jeho citový vztah k osvojitelům, popř. způsobit trauma 9. Vedle souhlasu dítěte je také třeba souhlasu jeho zákonných zástupců, aby se dítě stalo tzv. právně volné. Souhlas s osvojením se činní osobně do protokolu a je výslovný k určité osobě osvojitele a určitému typu osvojení. Pokud jsou splněny zákonem stanovené předpoklady, může být dítě osvojeno bez jejich souhlasu a souhlas je nahrazen rozhodnutím soudu. Souhlasu zákonných zástupců není třeba tehdy, -

jestliže soustavně neprojevovali po dobu nejméně 6 měsíců o dítě opravdový zájem, a to tím, že jej pravidelně nenavštěvovali, neplnili dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neupravili si své osobní a majetkové poměry tak, aby se mohli sami řádně starat o své dítě, zde se jedná o tzv. kvalifikovaný nezájem

-

jestliže po dobu nejméně 2 měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě žádný zájem, ačkoliv jim v tom nebránila žádná závažná překážka, zde se jedná o tzv. absolutní (žádný) nezájem

-

jestliže dali souhlas s osvojením předem bez vztahu k osobě osvojitele a typu osvojení, tzv. blanketový souhlas.

Tzv. kvalifikovaný nezájem spočívá v tom, že rodič se dítětem pravidelně nestýká, není s ním v kontaktu dopisovou formou ani prostřednictví telefonu a neprojevuje o dítě žádný zájem, který by jako rodič projevovat měl. Rozhoduje-li soud o tomto způsobu uvolnění dítěte, musí se zabývat skutečnostmi, které rodiče k tomuto nezájmu vedou. Může se jednat o překážky objektivní povahy (např. dlouhodobé umístění rodiče v léčebně) či osobnostní povahy anebo o dítě poskytují zájem naoko, aby zabránili případnému osvojení. Doba 6 měsíců se stala dle ustálené praxe dobou dostatečnou, aby si rodiče dítěte dali dohromady své osobní, rodinné, sociální a bytové poměry a mohli tak dítěti poskytnou řádnou péči v domácím prostředí 10. Problematika tzv. absolutního nezájmu byla do oblasti rodinného práva včleněna až významnou novelou v roce 1998, zákonodárce tímto způsobem reagoval na tlaky nevládních organizací a veřejnosti, aby byly opuštěné děti co nejrychleji po jejich narození umístěny do vhodné rodiny. O tom, zda se rodič dopustil absolutního nezájmu 9

Veselá, R. a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy, 2003, s. 163 Hrušáková M. - Králíčková Z., České rodinné právo, 1998, s. 275

10

18

rozhoduje soud v tzv. incidenčním řízení, které předchází samotnému rozhodování o osvojení. Tzv. blanketový souhlas musí být dán zákonnými zástupci osobně před soudem či orgánem sociálně-právní ochrany dětí, nejdříve 6 týdnů po narození dítěte. Tento souhlas je odvolatelný pouze do doby, než je dítě umístěno na základě rozhodnutí soudu do péče budoucích osvojitelů.

2.1.3 Předadopční péče Další hmotně – právní podmínkou osvojení a tedy i dalším krokem k úspěšnému osvojení, který pomáhá naplnit cíl osvojení je předadopční péče. Orgán sociálně-právní ochrany dětí nejprve vyslechne budoucí osvojitele, kterým položí otázky, které jsou zaměřeny na důvody osvojení, osobu osvojovaného dítěte, tj. věk, pohlaví, barva pleti aj., v případě vhodnosti zařadí osvojitele do seznamu osvojitelů. Hlavním účelem předadopční péče je ověřit si schopnosti budoucích osvojitelů postarat se o nového člena rodiny a náležitě jej vychovat, zjistit specifické potřeby dítěte, řádně se na ně připravit a případně předem rozpoznat možné problémy a překážky ve výchově či případně v samotném osvojení. O tom, zda bude dítě svěřeno do péče budoucích osvojitelů rozhoduje ve správním řízení orgán sociálně-právní ochrany dětí, který za tímto účelem vydá správní rozhodnutí o svěření dítěte do předadopční péče. Orgán sociálně-právní ochrany dětí tak rozhoduje v případech, kdy je dítě umístěno v ústavu z rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů. Pokud však dítě není umístěno v ústavu, ale setrvává stále u rodičů, jsou pouze zákonní zástupci dítěte oprávněni rozhodnout o svěření dítěte do předadopční péče. Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu 3 měsíců v péči budoucího osvojitele. Předadopční péče není nutná v případech, kdy se pěstoun, fyzická osoba odlišná od rodičů či poručník rozhodnou osvojit dítě svěřené jim do příslušné péče. Už svěřením dítěte do předadopční péče se rozvíjí vztah mezi budoucím osvojitelem a dítětem, který by se do budoucna měl přetvořit ve vztah jako je mezi rodiči a dítětem. Budoucí osvojitel má právo pečovat o dítě, vychovávat jej, podporovat jeho psychický, citový a rozumový vývoj a zajišťovat jeho specifické potřeby. Po dobu předadopční péče hradí veškeré náklady na potřeby dítěte sám osvojitel. V případě, že se plánované osvojení z nejrůznějších důvodů neuskuteční, nemá osvojitel nárok domáhat se náhrady nákladů, které účelně vynaložil na potřeby dítěte a jeho výživu.

19

Osvojitel si může požádat o přiznání dávky státní sociální podpory již v době, kdy je mu dítě svěřeno do předadopční péče, avšak za předpokladu, že o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů rozhodl sám orgán sociálně-právní ochrany dětí, neboť vydal správní rozhodnutí, které se tak stane titulem pro výplatu dávek státní sociální podpory.

2.1.4 Druhy osvojení Český právní řád rozlišuje mezi dvěma typy osvojení, a to zrušitelné a nezrušitelné. Pro oba typy platí vše, co bylo výše uvedeno, existují však mezi nimi rozdíly 11. Při osvojení zrušitelném (prosté, obyčejné, I. stupně) se může dítě nejdříve osvojit po uplynutí tří měsíční předadopční péče a lze takto osvojit dítě různých věkových skupin, tedy i mladší jednoho roku. Soud v rozsudku o osvojení zároveň nerozhoduje o tom, že se do knihy narození u příslušného obecního úřadu zapisují osvojitelé na místo rodičů dítěte, avšak rozhodne o tom, že dítě ponese příjmení osvojitelů. Může se stát, že osvojení neplní svůj účel a zrušení osvojení je v nejlepším zájmu dítěte. Tato situace může nastat v případě, kdy se mezi osvojitelem a osvojencem nevytvořil patřičný citový vztah či osvojitelé neplní svou rodičovskou zodpovědnost. Soud může na návrh osvojitele či osvojence osvojení zrušitelné zrušit a právní mocí rozsudku o zrušení osvojení vznikají znovu vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou, současně dítě pozbude příjmení osvojitele a znovu bude užívat příjmení původní. Rozhodnutí soudu o osvojení zrušitelném nebrání osvojitelům po dosažení jednoho roku věku dítěte přeměnit zrušitelné osvojení na nezrušitelné, a to podáním návrhu na nezrušitelné osvojení 12. Nezrušitelným osvojením (plné, osvojení II. stupně) vzniká mezi osvojitelem a osvojencem stejný vztah jako mezi rodičem a dítětem. Tímto typem osvojení lze osvojit pouze dítě starší jednoho roku věku. Počet rozhodnutí soudu o nezrušitelném osvojení převládá nad počtem rozhodnutí soudu o zrušitelném osvojení viz graf č. 1, neboť se do nezrušitelného osvojení započítávají rozhodnutí o osvojení manžela rodiče dítěte. Soud ve svém rozhodnutí o osvojení vysloví, že se v knize narození zapíší na místo rodičů osvojitelé a též rozhodne o změně příjmení osvojence. Matrika po právní moci rozhodnutí o osvojení zapíše osvojitele na místo původních rodičů, osvojuje-li dítě osamělá osoba, je

11 12

http://www.fod.cz/stranky/adopce/nrp/osvojeni.htm ze dne 25. ledna 2009 Novotná V. – Průšová L., K vybraným otázkám osvojování dětí, 2004, s. 63, 64

20

údaj o druhém rodiči vypuštěn. Matrika nadále vede údaj o biologických rodičích v poznámce v knize narození dítěte. Jak již vyplývá z názvu, osvojení nelze zrušit. I v tomto případě se může stát, že osvojení nebude plnit svůj účel, osvojitelé však nemají možnost požádat soud o zrušení osvojení. Může se tak stát, že dítě bude svěřeno do pěstounské péči či do péče 3. osoby, v nejhorším případě by mohlo být umístěno do ústavní výchovy. Osvojenec může být opětovně osvojen pouze v případě, že je osvojován manželem osvojitele nebo osvojitel zemřel. Graf č. 1 Počet soudních rozhodnutí o vyslovení k návrhu na zrušitelné či nezrušitelné osvojení 2000 1800 1600 1400 1200

osvojení nezrušitelné

1000

osvojení zrušitelné

800 600 400 200 0 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008

Zdroj: vlastní

2.1.5 Řízení o osvojení Samotnému řízení o osvojení předchází v mnoha případech tzv. incidenční řízení. Jedná se o zvláštní typ řízení nazvané Řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, které upravuje v § 180a a 180b zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.). Cílem tohoto řízení je posoudit, zda jsou splněny podmínky tzv. kvalifikovaného či absolutního nezájmu, tedy zjistit, zda je dítě „právně volné“. Účastníky řízení jsou rodiče, kteří jsou zároveň zákonnými zástupci dítěte a dítě samotné. Procesní způsobilost má i rodič, který je nezletilý i když není zákonným zástupcem dítěte. Řízení se zahajuje na návrh orgánu sociálně – právní ochrany dětí, který je i zároveň kolizním opatrovníkem dítěte anebo na návrh některého z rodičů. Soud po provedeném dokazování může rozhodnout, že nejsou splněny podmínky tzv. kvalifikovaného či

21

absolutního nezájmu a dítě není vhodné k osvojení nebo rozhodnout, že zmíněné podmínky splněny byly a dítě se tak stane „právně volné“. V následujícím řízení před soudem o osvojení již nejsou biologičtí rodiče účastníky řízení. Pokud se výrazným způsobem změní poměry rodičů, může soud na návrh rozhodnout, že se pravomocný rozsudek, kterým bylo určeno, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů, zruší. Avšak návrh lze podat nejdříve po uplynutí jednoho roku po právní moci rozsudku, nebylo-li dítě již osvojeno, nebo svěřeno do péče budoucích osvojitelů, nebo zahájeno řízení o osvojení, anebo zahájeno řízení o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů. Incidenční řízení se nebude konat v případech, kdy rodiče dítěte udělili tzv. blanketový souhlas s osvojení bez vztahu k určitým osvojitelům nebo byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti. Řízení o osvojení zahajuje soud pouze na návrh osvojitele. Mimo běžných náležitostí musí osvojitel v návrhu uvést, zda má zájem osvojit dítě zrušitelným typem osvojení či nezrušitelným, soud je pak tímto návrhem vázán a nemůže sám rozhodnout o jiném typu osvojení než o tom, který byl uveden v návrhu. Zákon o rodině výslovně stanoví, kdo jsou účastníky řízení o osvojení. Těmi jsou osvojované dítě, jeho rodiče, popř. poručník, osvojitel a jeho manžel. Rodiče osvojovaného dítěte nejsou účastníky řízení o osvojení tehdy, jestliže -

jsou zbaveni rodičovské zodpovědnosti

-

jsou zbaveni nebo omezeni ve způsobilosti k právním úkonům

-

poskytli tzv. blanketový souhlas k osvojení

-

soud rozhodl, že k osvojení dítěte není třeba jejich souhlasu (tzv. incidenční řízení).

Soud v řízení o osvojení všemi dostupnými prostředky zjišťuje, zda bude osvojení ku prospěchu dítěte. Potřebnou součinnost mu k tomu poskytují orgán sociálně - právní ochrany dětí, osvojitelé, aj.. Osvojitelé jsou za tímto účelem povinni soudu předložit lékařské potvrzení, které osvědčuje jejich zdravotní stav. Po provedeném dokazování soud vydá rozsudek, ve kterém uvede, že se dítě po právní moci rozsudku stává osvojencem osvojitelů, uvede příjmení, které bude osvojenec nadále užívat a v případě nezrušitelného osvojení též rozhodne o zapsání osvojitelů do knihy narození dítěte. V ojedinělých případech může soud rozhodnout o tom, že se návrh na osvojení dítěte zamítá, a to tehdy, jestliže v provedeném dokazování soud zjistil, že

22

osvojení není plně v zájmu nezletilého či se v průběhu soudního řízení o osvojení výrazným způsobem k lepšímu změnily poměry v původní rodině.

2.1.6 Mezinárodní osvojení Mezinárodní osvojení je možný náhradní způsob zajištění náhradní rodinné péče v případě, že se pro dítě nemůže zajistit vhodná péče v zemi jeho původu. Mezinárodní osvojení je upraveno zák. č. 259/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí a Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, která byla vydána v Haagu dne 29.5.1993 a v České republice vstoupila v platnost dne 1.6.2000. Úmluvu můžeme považovat za doplňující procesní předpis k Úmluvě o právech dítěte, konkrétně k článku 21. Účelem Úmluvy je ve vztazích mezi smluvními státy zabezpečit, aby při osvojování dětí z jednoho státu do druhého bylo zajištěno dodržení požadavků stanovených Úmluvou o právech dítěte, zejména, aby děti byly osvojované do ciziny pouze tehdy, pokud nemůžou být osvojeny, pěstounské péči nebo jinak vhodně umístěny ve státě původu. Dále má být zajištěno, aby byly děti osvojovány do ciziny pouze tehdy, je-li to v jejich nejlepším zájmu, aby se předešlo obchodování s dětmi a únosům dětí 13. Ústředním orgánem, který má záštitu nad mezinárodním osvojením je Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Tento úřad jako jediný orgán může zprostředkovat osvojení z ciziny i do ciziny. Zprostředkování osvojení dětí se činí jen na návrh fyzické osoby, která má zájem osvojit dítě z ciziny. Budoucí možný osvojitel má dvě možnosti, jak se dostat do evidence žadatelů o osvojení z ciziny. Buď může přímo podat žádost o zprostředkování mezinárodního osvojení u Úřadu, nebo je jeho žádost o zprostředkování osvojení Úřadu postoupena, a to v případě, kdy mu nebylo zprostředkováno osvojení dítěte v České republice a souhlasil se zařazením do evidence žadatelů o osvojení u Úřadu.

2.2 Pěstounská péče Pěstounská péče je vedle osvojení druhou nejrozšířenější formou náhradní rodinné péče a můžeme jí chápat jako zvláštní formu státem zprostředkované, řízené a kontrolované

13

http://www.umpod.cz/adopce/adopce.html ze dne 27. ledna 2009

23

náhradní výchovy v rodině, která je upravena v zák. č. 94/1963 Sb., o rodině a v zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí 14. Hlavním cílem pěstounské péče je zajistit náležitou výchovu v náhradním rodinném prostředí a dostatečně zabezpečit hmotné potřeby dětí, které nemohou být z právních, zdravotních či sociálních důvodů osvojeny. Děti vhodné k umístění do pěstounské péče jsou takové, které vyžadují trvalou osobní péči. Zpravidla jde o děti, které mají různé zdravotní či psychické potíže, děti jiného etnika, sourozenci a děti starší. Jednat se ale také může o děti, které nemohou být osvojeny z hlediska právního. Poměrně časté jsou případy, kdy se rodiče o dítě řádně nestarají a projevují o něj jen takový druh zájmu, který postačí k tomu, aby nemohlo být soudem rozhodnuto o tom, že rodiče o dítě neprojevují tzv. kvalifikovaný nebo absolutní nezájem a nemohlo se konat řízení o osvojení bez jejich souhlasu. Přijmout starší nebo postižené dítě je úkol velice náročný. Vyžaduje od budoucích pěstounů především laskavost, trpělivost a odhodlanost čelit případným obtížím jak ze strany dítěte, tak i jeho původní rodiny. Přijetí postiženého dítěte vyžaduje od pěstounů rovněž obecnou znalost problematiky postiženého dítěte, informovanost o zdravotním stavu a vývoji, reálné představy o jeho specifických potřebách, možnostech a případných vývojových odchylkách 15.

2.2.1 Druhy pěstounské péče Předpoklady pro svěření dítěte do pěstounské péče jsou obdobné jako u institutu osvojení. Dítě může být svěřeno do pěstounské péče tehdy, pokud není jeho výchova v rodině řádně vykonávána a zabezpečena či se o něho nechtějí, neumějí anebo nemohou rodiče starat. Svěření dítěte do pěstounské péče je tak plně v zájmu dítěte. Náš právní řád umožňuje svěřit dítě do individuální pěstounské péči, skupinové pěstounské péče a do pěstounské péče na přechodnou dobu. Individuální pěstounská péče se vykonává v běžném domácím prostředí a může ji vykonávat osamělá osoba, jeden z manželů či oba manželé společně. Pěstounem se může stát pouze fyzická osoba straší 18-ti let s plnou způsobilost k právním úkonům a která svým způsobem života může zaručit, že dítěti poskytne náležitou výchovu

14 15

Hrušáková M. - Králíčková Z., České rodinné právo, 1998, s. 313 http://www.rodina.cz/snrp/nrp_pece.htm ze dne 29. ledna 2009

24

a péči. Jako jsou rodiče pro své děti vzorem, tak by měli být pěstouni vzorným příkladem pro své svěřence, proto se také vyžaduje, aby pěstouni měli čistý trestný rejstřík. Mezi základní povinnosti pěstouna náleží osobní péče o dítě, zastupování dítěte a správa jeho záležitostí v běžných věcech

16

. Je-li třeba učinit za dítě neběžnou záležitost, jsou

oprávněni ji vykonat sami rodiče jako zákonní zástupci dítěte, popř. může pěstoun podat soudu návrh na schválení úkonu za nezletilého. Rodinné vazby k původní rodině zůstávají po svěření dítěte do pěstounské péče zachovány, stejně tak vyživovací povinnost rodičů vůči svému dítěti. Výši vyživovací povinnosti určí soud, rodiče tuto vyživovací povinnost neplní k rukám dítěte nebo pěstouna, ale poukazují ji státu až do výše vyplaceného příspěvku. Je-li vyživovací povinnost vyšší než vyplacený příspěvek pěstounovi, náleží tento rozdíl dítěti. Úprava poměru k nezletilému může být soudem upravena i když je dítě svěřeno do pěstounské péče. Záleží však na doporučení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, zda bude vhodné zachování vazeb na biologické rodiče. Kolektivní pěstounská péče probíhá ve zvláštních zařízeních pro pěstounskou péči či v SOS dětských vesničkách. Ve zvláštních zařízeních pro pěstounskou péči většinou bydlí manželský pár, který se stará o více svěřených dětí. Děti jsou různého věku, pohlaví a často také zdravotně postižené. Pěstouni uzavírají dohodu se zřizovatelem pro výkon pěstounské péče ve smyslu zák. č. 359/1990 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, o výkonu této pěstounské péče. Dohoda mimo jiné specifikuje výši měsíční odměny pěstounovi, úhradu části nákladů na domácnost, připadající na svěřené děti a bývá zpravidla uzavírána na dobu neurčitou. Manželé poskytují rodinné zázemí a výchovu svěřeným dětem. Cílem umístění dětí ve zvláštních zařízeních pro pěstounskou péči je umožnit opuštěným dětem žít ve vřelém, harmonickém a přijímající rodinném prostředí. Tato forma náhradní rodinné péče vyžaduje odbornou poradenskou činnost ze strany orgánu sociálně – právní ochrany dětí, který poskytuje všestrannou pomoc při výchově a péči o svěřené děti. V současné době existuje k 1.1.2009 v České republice 51 zařízení poskytující pěstounskou péči. O 326 dětí se nyní stará 81 pěstounů v 72 rodinách. SOS dětské vesničky zabezpečují náhradní rodinou péči dětem, o které se nemohou vlastní rodiče starat a věnovat jim potřebnou péči či nejsou vhodné pro individuální

16

Hrušáková, M. a kol. - Zákon o rodině. Komentář, 2001. s. 155

25

pěstounskou péči nebo osvojení. Jsou zejména vhodné pro umístění více sourozenců, kteří tam pro svou početnost nemohli být osvojení či přijmuti do individuální pěstounské péče. O děti se stará tzv. matka – pěstounka, která připravuje svěřené děti na samostatný život po dosažení zletilosti a po celou dobu pobytu jim vytváří stabilní, láskyplné a harmonické prostředí. Děti vyrůstají jako v každé normální rodině, chodí do školy, starají se o chod domácnosti, aj.. Matka - pěstounka se stará o skupinu 6 – 8 dětí různého věku a pohlaví, které bydlí v samostatném domku. Skupina domků vytváří SOS dětskou vesničku, která je začleněna do společenského dění v obci. V České republice zajišťují kolektivní pěstounskou péči tři SOS dětské vesničky, v Doubí u Karlových Varů, ve Chvalčově a v Medlánkách. Pod záštitou SOS dětských vesniček byla v roce 2003 založena Komunita mládeže v Brně, která připravuje děti na budoucí povolání, umožňuje získání praktických životních zkušeností a rozvíjí jejich osobnost. Pěstounská péče na přechodnou dobu je relativně nový institut v oblasti rodinného práva, neboť vznikla až novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí s účinností od 1.6.2006. Tato nová úprava by mohla vést k efektivnější a kvalitnější práci s rodinami a dětmi. O děti se starají speciálně vyškolení pěstouni, kteří spolupracují s biologickými rodiči na vytvoření takových podmínek, které umožní návrat dítěte do původní rodiny. Tito pěstouni jsou vedeny ve speciální evidenci osob vhodných k výkonu pěstounské péče po přechodnou dobu. Musí mít předpoklady pro výkon takového typu péče, a to zejména z hlediska krátkodobosti péče a péče o dítě krátce po jeho narození. O svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu rozhoduje soud na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který svěří dítě osobám, které jsou zařazeny do evidence, a to na -

dobu, po kterou nemůže rodič ze závažných důvodů dítě vychovávat

-

dobu, po jejímž uplynutí lze podle § 68a ZOR dát souhlas rodiče s osvojením

-

dobu do pravomocného rozhodnutí soudu o tom, že není třeba souhlasu rodičů k osvojení (podle § 68 ZOR).

Následnou povinností soudu je přezkoumat každé tři měsíce, zda trvají podmínky pro umístění dítěte v přechodné pěstounské péči. Pokud důvody již pominuly či o to pěstouni sami požádali, soud svěření do pěstounské péče na přechodnou dobu zruší.

26

2.2.2 Hmotné zabezpečení pěstouna a dítěte Za výkon pěstounské péče náleží pěstounovi od státu hmotné zabezpečení, které je upraveno v zák č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Dávky pěstounské péče jsou čtyři a jsou určeny ke krytí potřeb pro svěřené děti a další náklady související s touto péčí. Mimo tyto sociální dávky náleží dítěti i pěstounovi i jiné dávky státní sociální podpory (rodičovský příspěvek, přídavek na dítě). Příspěvek na úhradu potřeb dítěte se poskytuje nezaopatřenému dítěti v pěstounské péči měsíčně ve výši 2,3násobku částky životního minima dítěte na osobní potřeby tohoto dítěte. Výše příspěvku pro zaopatřené nezletilé dítě se stanoví jako součin částky životního minima zaopatřeného dítěte (tj. dítě, které je ve věku od 15 do 18 let výdělečně činné a nepřipravuje se na budoucí povolání) a koeficientu 1,40. Příspěvek se pobírá (tabulka č. 1) do dosažení 18-ti let věku dítěte, nejdéle však do 26-ti let, jestliže jde o nezaopatřené dítě, které žije ve společné domácnosti s osobou, která byla do dosažení zletilosti jeho pěstounem. Tabulka č. 1 Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte podle věku a zdravotního stavu dítěte v pěstounské péči měsíčně v Kč

Nezaopatřené dítě ve věku

zdravé dítě

dlouhodobě nemocné

dlouhodobě zdravotně postižené

dlouhodobě těžce zdravotně postižené

koeficient 2,30

koeficient 2,35

koeficient 2,90

koeficient 3,10

do 6 let

3 680

3 760

4 640

4 960

Od 6 do 15 let

4 508

4 606

5 684

6 076

Od 15 do 26 let

5 175

5 288

6 525

6 975

Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí

Odměna pěstouna je projevem určitého společenského uznání osoby pečující o dítě v pěstounské péči. Výše odměny je stanovena ve výši částky životního minima jednotlivce za každé svěřené dítě, tj. za každé dítě v pěstounské péči náleží částka 3.126,Kč. Na odměnu pěstouna ve zvláštních případech má nárok pěstoun, který pečuje alespoň o 3 svěřené děti nebo alespoň o jedno svěřené dítě, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II., III., IV. Odměna pěstouna ve zvláštních případech náleží, jen jestliže pěstoun není po celý kalendářní měsíc výdělečně činný. Tato odměna se pro

27

účely zdravotního pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti posuzuje jako plat. Účelem příspěvku při převzetí dítěte je přispět na nákup potřebných věcí pro dítě přicházející do náhradní rodinné péče. Výše příspěvku je stanovena pevnými částkami podle věku dítěte dle tabulky č. 2. Tabulka č. 2 Příspěvek při převzetí dítěte jednorázově, pro rok 2009

Věk dítěte

Příspěvek při převzetí dítěte v Kč

do 6 let

8 000

6-15 let

9 000

15 - 26 let

10 000

Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí

Příspěvek na zakoupení motorového vozidla náleží pěstounovi, který má v pěstounské péči minimálně 4 děti a je poskytován ve výši 70 % pořizovací ceny vozidla, resp. ceny opravy vozidla, nejvýše však 100 000 Kč. Příspěvek může být poskytnut v bezhotovostní formě i před zakoupením motorového vozidla 17.

2.2.3 Řízení o svěření dítěte do pěstounské péče O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud, jestliže zájem dítěte vyžaduje svěření do takové péče a osoba pěstouna poskytuje záruku řádné výchovy. Před samotným zahájení soudního řízení o svěření dítěte do pěstounské péče, může OSPOD rozhodnout o dočasném svěření dítěte do předpěstounské péče. Na rozdíl od předadopční péče se jedná o institut ryze fakultativní. Souhlasu zákonných zástupců dítěte s dočasným svěření do předpěstounské péče není třeba, je-li dítě umístěno v ústavní výchově či v zařízení vyžadující okamžitou pomoc. O tom, že bylo dítě umístěno do předpěstounské péče je OSPOD povinen do 15 dnů informovat soud. Cílem této předpěstounské péče je zjistit, zda se podaří navázat vztah mezi pěstounem a svěřeným dítětem, který by byl ku prospěchu dítěte a aby se tak případně zabránilo pozdějšímu zrušení pěstounské péče z důvodů neustálých neshod mezi pěstounem a dítětem. O tom, že předpěstounská péče je institut dočasný svědčí i fakt, že nebude-li do třech měsíců od právní moci rozhodnutí o předpěstounské péči u soudu zahájeno řízení o 17

http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane/pestounska_pece ze dne 27. ledna 2009

28

svěření dítěte do pěstounské péče, pozbude rozhodnutí o předpěstounské péči právní účinky. Na rozdíl od osvojení, nemusí být předpěstounská péče financovány pouze pěstouny. Na náklady, které vzniknou v průběhu předpěstounské péče se významný způsobem podílí stát, který pěstounovi po dobu předpěstounské péče vyplácí státní sociální dávky v podobě příspěvku na úhradu potřeb dítěte a odměny pěstouna. Jak již bylo výše uvedeno, rozhodnutí o tom, že bude dítě svěřeno do pěstounské péče může učinit pouze soud. Účastníky řízení o svěření dítěte do pěstounské péče jsou nezletilé dítě, které je zastoupené opatrovníkem, neboť v rámci tohoto řízení dochází ke kolizi zájmů mezi dítětem a jeho zákonnými zástupci, rodiče dítěte, pokud jsou zároveň zákonnými zástupci a budoucí pěstoun, popř. druhý manžel budoucího pěstouna, má-li být dítě svěřeno do pěstounské péče pouze jednomu z manželů. V rámci řízení o svěření dítěte do pěstounské péči si soud od orgánu sociálně – právní ochrany dětí vyžádá odborné vyjádření o osobě pěstouna. Pro účely pěstounské péče OSPOD posuzuje pěstouna z hlediska jeho charakteru, psychického stav, zdravotního stav, předpokladu vychovávat dítě, motivace, stability manželského vztahu a prostředí v rodině, atd.. OSPOD dále zhodnotí přípravu přijetí dítěte do nového rodinného prostředí, vyslechne dítě svěřované do pěstounské péče a popřípadě i děti, které již jsou v domácnosti pěstouna a zjistí bezúhonnost pěstouna, která je předpokladem pro poskytnutí záruky řádné výchovy. V provedeném dokazování soud zjistí vyjádření dítěte, jen pokud je samo schopno formulovat své názory. Souhlas zákonných zástupců není pro svěření dítěte do pěstounské péče rozhodný. Nezjistil-li soud po dobu konání soudního řízení žádné skutečnosti, které by bránily svěřit dítě do pěstounské péče, rozhodne rozsudkem, že se dítě svěřuje do pěstounské péče pěstounů a na návrh pěstounů může také rozhodnout o změně příjmení dítěte. Jak vyplývá z grafu č. 2, počty soudních rozhodnutí o svěření dítěte do pěstounské péče rok od roku mírně stoupají.

29

Graf č. 2 Počet soudních rozhodnutí o svěření dítěte do pěstounské péče 900 800 700 600 500 400 300 200 100 0 1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

Zdroj: vlastní

2.2.4 Zánik pěstounské péče Pěstounská péče může zaniknou z několika důvodů, první z nich je dosažení zletilosti svěřeného dítěte, tj. 18-ti let. Žije-li zletilé nezaopatřené dítě stále ve společné domácnosti s pěstounem, pobírá od státu nadále příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Dalším důvodem zániku pěstounské péče je úmrtí svěřeného dítěte či pěstouna. Bylo-li dítě svěřeno do společné pěstounské péče manželů a jeden z manželů zemře, společná pěstounská péče zaniká a druhý manžel je jediným pěstounem dítěte. Jiná situace nastane v případě, kdy se manželé, kteří mají dítě svěřené do společné pěstounské péče, rozvedou. I po právní moci rozsudku o rozvodu zůstává v platnosti společná pěstounská péče, teprve poté soud rozhodne o svěření dítěte do pěstounské péče jednoho z rozvedených manželů. Poslední důvodem, kdy dochází k zániku pěstounské péče je rozhodnutím soudu o zrušení pěstounské péče. Pěstounská péče může být zrušena pouze ze závažných důvodů, a to jestliže odpadly důvody pro které bylo dítě svěřeno do pěstounské péče či již pěstounská péče není ku prospěchu dítěte a neplní svůj účel. Soud musí zrušit pěstounskou péči vždy pokud o to sám pěstoun požádá.

2.3 Poručenství Institut poručenství se v zákoníku o rodině objevil po mnoha letech až přijetím velké novely zákoníku o rodině v roce 1998. Poručenství v podstatě plní funkci náhradní

30

rodinné péče, i když hlavním společenským účelem tohoto institutu je ochrana nezletilého dítě pro jeho specifické postavení, kdy nemá plnou způsobilost k právním úkonům s ohledem na svůj věk. Poručenstvím lze rozumět zvláštní druh opatrovnictví, pro případ, že nezletilé dítě nemá zákonného zástupce (rodiče zemřeli, byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti či byl výkon jejich rodičovské zodpovědnosti pozastaven), kdy poručník dítě vychovává, zastupuje a spravuje jeho záležitosti místo rodičů. Rodiče mají právo navrhnout konkrétní osobu jako poručníka. Soud však z úřední povinnosti musí přezkoumat, zda takto navržená osoba poskytuje záruky správného výkonu funkce a zda s přijetím této funkce souhlasí. Aby osoba poručníka mohla řádně nahradit zákonného zástupce dítěte musí mít plnou způsobilost k právním úkonům a svým způsobem života poskytuje záruky, že jeho ustanovení do funkce poručníka bude plně v zájmu dítěte. Pokud zákonní zástupci dítěte nikoho nedoporučili jako osobu vhodnou poručníkem, zpravidla bývá ustanoven někdo příbuzných dítěte nebo jiná osoba. Takovou osobu je možno též vybrat z evidence žadatelů o osvojení či pěstounskou péči. Dojde-li k situaci, že žádná fyzická osoba není vhodná ustanovení poručníkem, ustanoví soud do funkce poručníka orgán sociálně – právní ochrany dětí, která nemůže funkci poručníka odmítnout. Dle zákona o rodině je také možné, aby se poručníky stali manželé. Proces ustanovení poručníka u soudu není okamžitý, a tak dokud není dítěti ustanoven poručník nebo dokud se ustanovený opatrovník neujme své funkce, činí neodkladné úkony v zastoupení dítěte orgán sociálně – právní ochrany dětí. To může nastat v případě, že rodiče dítěte náhle zemřeli a je třeba činit neodkladné úkony, které prozatím poručník není oprávněn učinit. Po právní moci rozsudku o ustanovení poručníka vydává soud poručníkovi listinu poručníka, která dokládá třetím stranám, že osoba uvedená v listině je oprávněna dítě zastupovat a činit za něj běžné záležitosti. Vztah mezi dítětem a poručníkem není totožný jako mezi dítětem a rodičem. Poručník má právo pouze dítě zastupovat, vychovávat a spravovat jeho majetek, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost jako je tomu u rodičů či prarodičů dítěte. Osobní péče o dítě sice není nutnou součástí institutu poručenství (dítě např. může mít nařízenou ústavní výchovu, pěstounskou péči apod.). Pokud však poručník péči o dítě osobně vykonává, považuje se z důvodu vyplácení dávek státní sociální podpory za pěstouna a má tak nárok na stejné hmotné zabezpečení, jako by šlo o pěstounskou péči. 31

Jakékoli rozhodnutí poručníka v podstatných věcech týkající se dítěte vyžaduje schválení soudem, a to zejména v případě vzdělání dítěte, souhlasu k lékařskému zákroku, který není neodkladný a nakládání s majetkem dítěte. Pokud by poručník rozhodl bez toho aniž by soud rozhodl o schválení právního úkonu za nezletilého, je toto rozhodnutí neplatné. Soud je plně vázán návrhem poručníka na schválení právního úkonu, může jej schválit nebo zamítnout, nemůže jej však změnit, rozšířit či omezit. Za řádné plnění funkce odpovídá poručník soudu a podlého jeho pravidelnému dozoru. Soud ho v pravidelných intervalech vyzývá k doložení zprávy o osobě poručence a účtů ze správy jeho jmění. Poručenství může zaniknout třemi způsoby, a to ze zákona, odvoláním a zproštěním. Ze zákona funkce poručníka nejčastěji zaniká dosažením 18-ti let věku dítěte. Může zaniknout i osvojením, neboť osvojitelům vznikne rodičovská zodpovědnost a stanou se tak zákonnými zástupci dítěte namísto poručníka. Dále může zaniknout v případě, že byl dítěti ustanoven poručník z důvodu omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům rodičů a soud rozhodne o tom, že jejich způsobilost k právním úkonům bude navrácena. A také může zaniknout dosažením zletilosti rodiče, narodilo-li se dítě nezletilým rodičům. Dalším způsobem zániku poručnictví je odvolání. Soud může i bez návrhu poručníka odvolat pro neplnění svých povinností či proto, stal-li se poručník nezpůsobilým k výkonu poručníka, např. tehdy, je-li zbaven či omezen ve způsobilosti k právním úkonům či mu jeho zdravotní stav neumožňuje řádně vykonávat funkci poručníka. Na žádost poručníka musí soud rozhodnout o jeho zproštění, kdykoliv o to sám poručník požádá. Funkce poručníka je dobrovolná a nikdo nesmí být nucen ji vykonávat. Kdybychom na závěr porovnali institut poručenství z hlediska práv a povinností poručníka ve vztahu k ostatním druhům náhradní rodinné výchovy, tak poručenství je zjednodušeně o něco "nadřazeno" pěstounské péči, kdy poručník na rozdíl od pěstouna je zákonným zástupcem dítěte. To sebou nese i výhody vyloučení možného rizika zásahů biologického rodiče dítěte. Poručník však nedosahuje postavení osvojitele. Zatímco při rozhodování o podstatných záležitostech dítěte pěstoun žádá o souhlas biologického rodiče, poručník soud, tak osvojitel rozhoduje sám a nepotřebuje svolení nikoho jiného.

32

2.4 Svěření dítěte do péče jiné osoby V případě svěření dítěte do péče 3. osoby se jedná o jednu z volnějších forem náhradní rodinné péče, které umožňuje české rodinné právo a zároveň tento institut plní funkci přechodného řešení krize v rodině. Vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud rozhodnout o tom, že bude dítě svěřeno do péče jiné osoby než rodiče. Tato situace může nastat v případě, kdy se rodiče nemohou řádně starat o dítě z nějakých subjektivních či objektivních důvodů, ale zároveň lze důvodně předpokládat, že tato překážka je dočasného charakteru a dítě se po překonání obtíží bude moci do své původní rodiny vrátit. Může se například jednat o situaci, kdy rodiče utrpí vážnou dopravní nehodu a jsou po delší dobu upoutáni na lůžko v nemocnici a nemohou osobně pečovat o své dítě, ale jejich zdravotní stav je natolik příznivý, že lze očekávat, že se po určité době opět vrátí do běžného života. Rodiče dítěte či poručník nadále zůstávají zákonnými zástupci dítěte, avšak rozhodování v běžných záležitostech ohledně dítěte náleží jiné osobě, které byl dočasně svěřen do péče.

33

3. Vyživovací povinnost V této části bakalářské práci bych se ráda věnovala problematice vyživovací povinnosti rodičů k dětem z hlediska úpravy poměru dítěte po dobu po rozvodu. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je nejvýznamnějším a nejdůležitějším druhem vyživovací povinnosti. V české právní úpravě je tento význam zdůrazněn především tím, že zákon o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění, tuto konkrétní vyživovací povinnost staví na první místo. Rozsah vyživovací povinnosti je upraven zákonem, a to tak, že rodiče dítěte přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů se vychází především ze skutečností, zda se povinný rodič nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popř. zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (§ 96 odst. 1 ZOR). Tato dikce zákona umožňuje soudu při řízení o stanovení výše výživného tyto zkušenosti zjišťovat a v případě že dojde k závěru, že povinný rodič bez vážného důvodu změnil výnosné zaměstnání za hůře placené, může k této skutečnosti přihlédnout a stanovit tak výši výživného k odůvodněným potřebám dítěte. Rozsah vyživovací povinnosti je dále založen na zásadě, že se dítě má podílet na stejné životní úrovni svých rodičů 18. Novela zákona o rodině z roku 1998 přinesla do české rodinného práva novinku stanovenou nyní v § 85a odst. 2 ZOR, která výslovně stanoví, že tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání. Z toho plyne, že v případě, kdy povinný rodič disponuje velkými finančními prostředky, může mu soud v rozhodnutí uložit, že se část pravidelně vypláceného výživného bude ukládat na pozdější potřeby dítěte.

18

Hrušáková M. - Králíčková Z., České rodinné právo, 1998, s. 222, 223

34

3.1 Svěření dítěte do péče jednoho z rodičů Jedním z nejčastějších řízeních u opatrovnického soudu je určování výživného pro nezletilé děti, a to buď v řízení při úpravě poměru k nezletilým dětem po dobu před rozvodem, po dobu po rozvodu anebo v řízeních o snížení či zvýšení výživného. Novela zákona o rodině z roku 1998 s účinností od 1.8.1998 udala, že soud nemůže rozvést manželství dříve, než nabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilým dětem po dobu po rozvodu. Touto novelou zákona o rodině se také oddělilo opatrovnické řízení od rozvodového řízení. Tím se mělo zamezit vleklým a dlouhotrvajícím sporům o nezletilé děti, kdy již samotné manželství bylo pravomocně rozvedeno. Nyní vede řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem tzv. opatrovnický soud, který může být zcela odlišný od soudu, který projednává řízení o rozvodu manželství. Příslušnost soudu v opatrovnických věcech je určena § 88 písm. c) o.s.ř., kdy je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu své bydliště. V druhém případě je příslušnost soudu dána § 88 písm. a) o.s.ř. a k řízení o rozvodu je příslušný soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště v České republice a bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manželů, není-li takového soudu, je příslušný soud, v jehož obvodu má bydliště žalovaný. Při svěření dítěte do péče jednoho z rodičů či do společné či střídavé výchovy by soud měl (§ 26 odst. 4, 5 ZOR): -

sledovat především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů

-

dbát, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s oběma rodiči s právo druhého rodiče na, jemuž nebylo dítě svěřeno na pravidelnou informaci o dítěti

-

přihlédnout k citové orientaci dítěte a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů

-

vzít v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.

35

Z kritériích uvedených výše nelze poznat, které aspekty jsou důležité a které jsou pouze doplňující. Je jen velmi malá pravděpodobnost, že jeden z rodičů bude splňovat všechna uvedená kritéria a druhý z rodičů nebude splňovat žádná, proto soudce při rozhodování o tom komu svěří dítě do péče nerozhoduje bez jednání, ale zpravidla se s rodiči setká. Pomoc v rozhodování mu může usnadnit i zadané znalecké posudky z odvětví psychologie jak na straně nezletilého dítěte tak na straně obou rodičů 19. Kritéria nutná k posouzení vhodnosti svěření dítěte otci či matce jsou předmětem dlouhodobého vývoje. Skupina odborníků sestavená především ze znalců psychologů a psychiatrů blíže doplňuje § 26 ZOR o seznam k posouzení kvality výchovných schopnosti rodičů při rozhodování o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů: -

osobnost rodiče a její zralost skýtá záruky kvalitní a řádné péče o dítě, rodič by také měl mít dobrou dávku lidské slušnosti a morálky

-

rodič by měl dítěti projevovat lásku, která není zaměřená na uspokojování svých vlastních potřeb, účastnit se na aktivitách dítěte, které jsou zaměřené na rozvoj dítěte

-

ve vztahu dítěte k rodiči se hodnotí především hloubka a kvalita vztahu, psycholog zejména posuzuje koho má dítě raději a koho lépe poslouchá, který z rodičů umí lépe uspokojovat jeho dětské potřeby

-

změna výchovného prostředí by neměla být radikální, dítě by nemělo být často stavěno do situace, kdy by mělo opustit své známé prostředí a zpřetrhat tak své vazby s osobami a prostředím, na které je zvyklé

-

více finančních prostředků může dítěti zajistit lepší životní podmínky, ale dle mého názoru nemůže zcela nahradit osobní péči, která je při výchově dítěte zcela nezbytná

-

při rozhodování o výchově více nezletilých dětí stejných rodičů platí zásada svěřování sourozenců do výchovy témuž rodiči, aby se tak dále zabránilo dalšímu narušování vztahů v rodině 20.

Při rozhodování o svěření dítěte otci či matce má opatrovnická soudce nezáviděníhodnou pozici a jsou na něj kladeny vysoké nároky, zvláště pak tehdy, pokud rodiče nejsou schopni se dohodnout komu bude dítě svěřeno do péče. Tehdy musí soudce sám či za

19 20

Jonáková Irena, Mgr., Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy, Právo a rodina, 2008, č. 4, s. 12 Jonáková Irena, Mgr., Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy, Právo a rodina, 2008, č. 4, s. 12

36

pomoci znaleckých posudků rozhodnou komu bude dítě svěřeno do výchovy a též musí určit míru styku druhého rodiče s dítětem. Naštěstí jsou nenávratně pryč doby, kdy soudce rozhodoval o styku dítěte s otcem nevyhovujícím způsobem, a to jednou za čtrnáct dní pouze v neděli a dále souvisle pouze lichý rok jeden týden o jarních, či každoročně dva týdny během letních prázdnin. Tato úprava styku žádným způsobem nenaplňovala právo rodičů podílet se na výchově svých dětí, jak by také mohla, když se otec mohl se svým dítětem vídat jednou za čtrnáct dní. Tím, že soudy svým rozhodnutím povolovali otcům pouze minimální kontakt s dětmi, ztráceli tak otcové v dětských záležitostech autoritu. Je zcela v zájmu dítěte, aby se na jeho výchově podílel odpovídajícím způsobem i otec, který může do výchovy vnést mužský element, kterého matka nemůže být schopna. Přesto, že formálně jsou si oba rodiče rovni, soudy stále preferují svěřování dětí po rozvodu manželů do výlučné péče matkám viz graf č. 3. Obvyklá soudní praxe vychází z úvahy, že matka je vždy schopna postarat se o dítě lépe než otec, pokud není prokázán opak, zatímco otec musí soudu prokázat, že je schopen se o dítě postarat. Je to pravděpodobně důsledek toho, že v úplných rodinách jsou to většinou právě matky, které zastávají každodenní úkony spojené s péčí o děti a jsou dětem spíše k dispozici. Soudci proto předpokládají, že po rozchodu mohou proto právě matky zajistit dětem stabilní prostředí v návaznosti na předešlý stav. Tato nerovnost již však dnes není zakódována v samotných zákonech, ve kterých se o pohlaví rodiče vůbec nehovoří. Rozvod ale znamená v drtivé většině případů narušení či oslabení kontaktů mezi otcem a jeho dětmi. Masivní a často automatické svěřování dětí matkám vyplývá z převládajících stereotypů a tradičních představ o mateřské a otcovské roli, které sdílejí soudci a soudkyně zabývající se rodinným právem, sociální pracovníci a pracovnice rozhodující o zájmu dítěte a v neposlední řadě i sami rodiče, jak matky, tak otcové, kteří s velkou pravděpodobností ve shodě s těmito stereotypy ani neuvažují o možnosti jiného uspořádání, i když subjektivně trpí omezením kontaktů se svým dítětem. Přestože ale určitá skupina mužů prožívá a prezentuje tuto situaci jako diskriminační, realita je jen velmi obtížně hodnotitelná. Mnoho mužů nežádá o výhradní či střídavou výchovu svých dětí prostě proto, že nevědí, že taková možnost existuje, nebo nevěří, že mají nějakou šanci uspět. Dle názoru řady soudců je toto zapříčiněno především tím, že valná většina otců předem kapituluje na svěření dítěte do své péče, neboť se domnívá, že mu ho soud jako otci nesvěří aniž by měl

37

pro toto své přesvědčení pádné důvody

21

. Soudu tak nezbývá nic jiného než svěřit dítě

matce. Na druhou stranu, dosti velké procento otců, kteří o takovéto uspořádání výchovy žádají, u soudu uspěje. To ovšem může být dáno tím, že se jedná o muže, kteří vědí, že mají vzhledem k okolnostem reálnou šanci dítě do vlastní výchovy získat. Rozvod je pro muže i pro ženy bolestnou zkušeností, ať už je chtěný či nechtěný, plánovaný či překvapivý. Na obě pohlaví má v určitých oblastech trochu jiné dopady: zatímco muži jsou mnohdy zvýhodněni ekonomicky, ženy jsou zpravidla zvýhodňovány v oblasti porozvodové péče o děti. V obou případech je ale tato výhoda relativní: muži sice rozvodem zpravidla ekonomicky neztrácejí, zato ale v mnoha případech ztrácejí rodinu a subjektivní pocit domova. Ženy si sice uchovávají každodenní kontakt se svými dětmi, ale mnohdy mají značné problémy sebe a své děti adekvátně materiálně zajistit. Graf č. 3 Počet soudních rozhodnutí o svěření dítěte matce či otci po dobu po rozvodu 30000

25000

20000

svěření dítěte matce

15000

svěření dítěte otci

10000

5000

0 1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

Zdroj: vlastní

3.2 Svěření dítěte do společné či střídavé péče Další možností jak upravit poměry dítěte po rozvodu je dohoda rodičů schválená soudem o společné či střídavé péči. Praxe soudů se však od tohoto názoru odklání a o svěření dítěte do společné či střídavé výchovy bývá rozhodováno i bez dohody. 21

Černá, P. - Rozvod, otcové a děti, 2001, s. 116

38

V případě schvalování dohody o společné či střídavé péči musí soudce sledovat především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Zároveň musí dbát na to, aby bylo respektováno právo obou rodičů dítěte na udržování pravidelného osobního styku s nimi. Na společné či střídavé péči se musí oba rodiče dohodnout, soud tak pouze schvaluje dohodu uzavřenou mezi rodiči, v žádném případě by o tom neměl rozhodnout bez předchozí dohody rodičů. Pod pojmem střídavá péče si můžeme představit situaci, kdy dítě pobývá určitý čas u jednoho či druhého rodiče. Délka jednotlivých období by měla být podřízena především věku dítěte a je ponechána na úvaze rodičů, zákon totiž nestanoví žádné časové období, po kterém by se měli rodiče ve výchově a výživě dítěte střídat.. Vzdálenost bydlišť obou rodičů by neměla být tak velká, aby nebylo možné zachovat nutnou potřebu dítěte docházet do stejné školy či předškolního zařízení. Obliba tohoto typu úpravy poměrů k nezletilým dětem strmě od roku 2000 roste (viz graf č. 4), a dle mého názoru je to výborná zpráva, neboť prakticky všechny studie zjistily významně lepší socializační podmínky i výsledky dětí, které se nacházejí ve společné či střídavé péči ve srovnání se situací, kdy se děti nacházejí v péči pouze jednoho rodiče. Nejčastějším intervalem, po kterém se rodiče ve výchově dítěte střídají, bývá zpravidla jeden měsíc, což je praktické z hlediska stanovení a plnění výživného, a také vzhledem k případným dávkám státní sociální podpory. Oba rodiče po dobu, ve které je dítě v jejich péči, k němu vykonávají práva a povinnosti, tzn. včetně vyživovací povinnosti. Aby střídavá péče co nejlépe fungovala je zapotřebí, aby oba rodiče mezi sebou ohledně výchovy dítěte výborně spolupracovali a zároveň aby si sami děti takovýto způsob výchovy přály a byly spokojené v domácnosti otce i matky. Děti musí mít v každém domově vytvořený svůj vlastní prostor, aby se tam cítilo v bezpečí a bylo v nové domácnosti vítáno a uznáváno. Oba rodiče by se také měli živě zajímat o dění ve škole či v předškolním zařízení a o to, jak dítě tráví svůj volný čas. Dále by se také rodiče měli dohodnout, zda bude mít dítě u každého z rodičů své vlastní oblečení, věci do školy, aj. či zda bude mít tyto věci pouze v jediném provedení a při změně domácího prostředí si tyto věci přiveze s sebou. Ani po splnění těchto obecných předpokladů na fungování střídavé péče však nemůže být tato péče uplatňována u všech dětí. A to buď z hlediska věku či z hlediska neochoty jednoho či obou rodičů.

39

Hlavním předpokladem střídavé péče stále zůstává dohoda rodičů, pokud se rodiče na péči nedohodnou a vedou prostřednictvím soudu „bitvu“ o dítě a trvají na svěření dítěte do své vlastní péče, nemůže být střídává péče uplatněna a ani by nebyla v zájmu dítěte. V žádném případě nelze střídavou péči brát jako zákonem stanovený kompromis mezi rodiči, kteří se nedokážou dohodnout, u kterého z nich dítě po rozvodu manželství zůstane 22

.

Zkusme se zamyslet, jaké výhody s sebou přináší střídavá výchova. Otcům dovoluje udržet se svými dětmi hodnotný vztah. Muži se těší skutečné důvěře svých dětí a prožívají s nimi opravdovou blízkost. Jejich vztah je v porovnání s povrchním vztahem otců, kteří vídají dítě jednou za dva týdny, daleko kvalitnější. Čas trávený s dětmi jim dává možnost skutečně děti vychovávat. Dětem přináší společná výchova oba rodiče, stale jsou přítomni v jejich životě a na oba se mohou kdykoli obrátit. Mohou se od nich učit. Oba jsou jim k dispozici při zdolávání těch životních úkolů, s kterými jim může pomoci pouze rodič určitého pohlaví. Graf č. 4 Počet soudních rozhodnutí o svěření dítěte do střídavé péče po dobu po rozvodu 1000

860

900

759 800 700 600 500

444

488

506

2002

2003

2004

539

584

2005

2006

416

400

304 300 200 100

28

0 1999

2000

2001

2007

2008

Zdroj: vlastní

Je-li dítě svěřeno do střídavé péče rodiče se musí dohodnout na výši výživného za dobu, kdy jejich dítě není v jejich výchově. Mají-li rodiče stejné majetkové dispozice, zpravidla se dohodnout na stejné výši vyživovací povinnosti. V dohodě zároveň uvedou, že se zavazují přispívat na výživu dítěte vždy k určitému datu v měsíci, který předchází měsíci, 22

Průchová, B., Novák, T. – Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů?, Právo a rodina, 2003 č. 10, s. 11

40

ve kterém je dítě svěřeno do jejich péče, neboť není povoleno vzájemné započtení výživného. Dohoda rodičů o stanovení vyživovací povinnosti samozřejmě nebrání tomu, aby rodič, který je v lepší majetkové pozici hradil vyšší výživné než druhý rodič. Soud bude rozhodovat o výši výživného pouze v případě, pokud jeden z rodičů nebude stanovené výživné dodržovat a nebude tak dobrovolně plnit svou zákonnou vyživovací povinnost. Hlavním z argumentů zastánců existence společné výchovy byla skutečnost, že rozvedení manželé spolu často žijí i po rozvodu v jednom bytě. Společná výchova tak předpokládá, že dítě bude mít s oběma rodiči stejný kontakt a jsou-li rodiče schopni se dohodnout na podstatných záležitostech týkající se výchovy a výživy dítěte, může soud rozhodnout o svěření dítěte do společné péče, poměry dítěte tak zůstanou zachovány jako v době před rozvodem 23. Jestliže soud přistoupí na dohodu o společné výchově, v rozsudku s největší pravděpodobností nebude uveden výrok o stanovení výživného jednomu či druhému rodiči. Na této skutečnosti se shoduje většina autorů zabývající se problematikou rodinného práva, např. Radvanová Senta, Zuklínová Michaela, Hrušáková, Milana aj.. Avšak dle mého názoru by v rozsudku soudu měla být alespoň určena povinnost rodičů týkající se výživy dítěte, tedy jakým způsobem a v jakém rozsahu bude každý z rodičů přispívat na budoucí náklady dítěte, aby se tak do budoucna předešlo možným nedorozuměním – kdo a co vlastně má hradit a jak často. Nejedná se tak o běžné stanovení vyživovací povinnosti, pouze se jedná o určení povinností rodičů při výchově dítěte. V případě, kdy soud rozhoduje o konkrétní vyživovací povinnosti rodičů vůči dítěti si myslím, že by soud měl v rámci předkládané dohody o svěření dítěte do společné péče a stanovení výživného, vycházet z § 85 odst. 2 ZOR, tedy zda oba rodiče přispívají na výživu dítěte podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Někteří autoři se přiklánějí k názoru, že schválit takovou dohodu není možné. Svůj názor odůvodňují tím, že v současném pojetí zákona o rodině společná výchova po rozvodu neznamená nic jiného, než že poměry dítěte nejsou vlastně nijak upraveny. Také z hlediska praktické realizace a výkonu rozhodnutí by to mohlo být problematické 24.

23

Hrušková M. – Rodinné právo v aplikační praxi, 2000, s. 28 Hrušáková, M., Králíčková, Z. Gregorová, Z. - Výchova, výživa a státní sociální podpora. Právní rozhledy, 1999, č. 4. s. 170

24

41

V Komentáři zákona o rodině autorů Milana Holuba, Hany Nové a Jany Hyklové je prezentován odlišný názor, a to, že je možné o výživném rozhodovat i v případě společné výchovy jednak proto, že s rozhodováním o výchově je rozhodování o výživném vždy velmi úzce spojeno a dále proto, že pokud by proti jednomu z rodičů byl veden výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, bylo by dítě zvýhodněno zajištěním druhé třetiny mzdy povinného 25.

25

Holub, M., Nová, H., Hyklová, J. - Zákon o rodině, Komentář a předpisy související, 7. aktualizované vydání, 2005, s. 53

42

4. Rodinné právo v jiných zemí V této kapitole bych se ráda zabývala tématem rodinného práva v zahraničí. Protože se ale jedná o velice rozsáhlou problematiku, zaměřila jsem se především na některé odlišnosti od české právní úpravy v oblasti náhradní rodinné péče v některých státech Evropské unie, které jsou svým systémem rodinného práva nejblíže českému rodinnému právu.

4.1 Slovenská republika Vzhledem k tomu, že úprava náhradní rodinné péče u nás a na Slovensku původně vychází ze stejného právního předpisu zák. č. 94/1963 Sb, o rodině, je si v mnohém podobná, avšak objevují se určité zvláštnosti. Od rozpadu Československé republiky se začali odlišně vyvíjet oblasti rodinného práva v obou zemí a došlo k určitým změnám. V roce 2005 vstoupil na Slovensku v platnost nový zákon o rodine č. 36/2005 Z.z., který tak nahradil dosavadní zákon o rodině č. 94/1963 Sb.. Mnohé změny, které přinesl nový slovenský zákon o rodině by mohly být inspirací pro českou úpravu rodinného práva. Neopomenutelnou výhodou celého slovenského systému náhradní péče o děti je jeho organizační sjednocení pod jeden řídící a kontrolní orgán, kterým je Ministerstvo práce, sociálnych vecí a rodiny. Jeho působnost se nevztahuje jen na oblast náhradní rodinné péče, ale i na oblast celá náhradní výchovy dětí, tj. zařízení typu dětských domovů a kojeneckých ústavů. Sjednocení tak umožňuje kontinuální a systematickou práci s dětmi v celé oblasti náhradní výchovy s tím, že klade důraz na péči v rodinném prostředí. Pěstounskou péči jako jednu z forem náhradní rodinní péče upravuje zákon č. 265/1998 Z.z., o pestúnskej starostlivosti. Nejpodstatnějším rozdílem obou systémů je zavedení profesionální pěstounské péče na Slovenku, která dosud na území České republiky není právně upravena ani realizována. Profesionální pěstounská péče vznikla na Slovensku již v roce 1995 a není klasickou náhradní rodinnou péčí, ale jedná se spíše o formu ústavní péče. Profesionální rodič poskytuje dítěti péči ve svém vlastním rodinném prostředí 24 hodin denně. Rodič je zaměstnancem dětského domova a jeho hlavní náplní je péče o děti. Jeden profesionální

43

rodič může mít v péči nejvýše 3 děti, v případě více dětí (např. početní sourozenci) se můžou stát zaměstnanci dětského domova i manželé. Hlavní nevýhodou tohoto způsobu péče je skutečnost, že profesionálními pěstouny jsou zaměstnanci dětských domovů, kteří mají stejná práva a povinnosti jako všichni zaměstnanci. Mají tedy právo na dovolenou, přestávky v práci aj. a nemohou se plně věnovat dítěti jako je tomu u plnohodnotných rodičů. V případě těchto překážek dítě není umístěno u jiné osoby, která se o něho bude dočasně starat, ale zůstává v dětském domově. Pouze ředitelka daného dětského domova je oprávněna rozhodnout o tom, kdo bude umístěn do tohoto typu pěstounské péče. Není tedy třeba rozhodnutí soudu či souhlas zákonných zástupců dítěte. Tento typ péče je vhodný zejména pro děti, které jsou již starší, či děti s různými výchovnými problémy, anebo i pro děti, které jsou tělesně či duševně postižené. Profesionální pěstoun musí splňovat kvalifikační předpoklady stanovené zákonem. Cílem tohoto typu náhradní péče o dítě je poskytnout dítěti péči rodinného typu na přechodné období, dokud nedojde k urovnání poměrů v biologické rodině nebo dokud se dítěti nenajde náhradní rodina 26. Osvojení, stejně jako v naší právní úpravě, je právním vztahem mezi osvojitelem a osvojencem, který vzniká na základě rozhodnutí soudu. Budoucí osvojitelé musí být zapsáni v seznamu vhodných osvojitelů. Osvojit lze nezletilé dítě tehdy, pokud rodiče udělili souhlas s osvojením či o dítě neprojevovali nejméně po dobu 6-ti měsíců opravdový zájem anebo o dítě neprojevovali žádný zájem po dobu 2 měsíců ode dne narození dítěte. Souhlas s osvojením je vyžadován od nezletilého rodiče i když není nositelem rodičovských práv a povinností. Pokud však rodiče zemřeli, nejsou známí či byli zbaveni výkonu rodičovských práv nebo jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům, uděluje souhlas za rodiče ustanovený poručník. Souhlas s osvojením lze vzít zpět pouze do doby, než je osvojenec svěřen do péče budoucích osvojitelů. Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být osvojenec umístěn po dobu 9 měsíců v předosvojitelské péči budoucích osvojitelů. Zde můžeme najít odlišnost od české právní úpravy, neboť dle našeho právního řádu musí být dítě pouze po dobu nejméně 3 měsíců v předadopční péči.

26

http://www.pestounskapece.cz/slovensko.php#np_slovensko ze dne 21. března 2009

44

Dále se v zákoně stanoví, že osvojitelé mohou zprostředkovat osvojenci přístup k informacím o jeho biologických rodičích, popř. mu poskytnout veškeré informace, které o jeho pravých rodičích znají, avšak jen v případě, je-li to v jeho zájmu. Slovenská právní úprava rodinného práva nerozlišuje mezi osvojením zrušitelným a nezrušitelným. Na základě vyrozumění soudu se osvojitel vždy zapíše v matrice na místo rodiče osvojence. Nicméně zákon umožňuje, aby bylo osvojení v odůvodněných případech zrušeno, neboť po každém rozhodnutí soudu o osvojení má soud lhůtu 6 měsíců, ve které může sám své rozhodnutí o osvojení zrušit, vedou-li ho k tomu vážné důvody. V ostatních předpokladech řádného osvojení je česká právní úprava shodná se slovenskou.

4.2 Německá spolková republika Německo je příkladem země, kde platí občanský zákoník v podobě jednotného kodexu soukromého práva. Tato podoba občanského zákoníku je již také připravena i pro Českou republiku. Právní úprava osvojení je v Německu upravena v občanském zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, zkratka BGB), a to v jeho čtvrté knize v ustanoveních § 1741 - § 1772. Vývoj právní úpravy směřoval stejně tak jako u nás od vzniku osvojení na základě smlouvy po vznik výhradně na základě soudního rozhodnutí 27. Nejvýznamnější odlišností oproti právu v České republice je skutečnost, že je osvojení nezletilých dle německého práva osvojením nezrušitelným a také je možné osvojit zletilou osobu. Osvojení zletilých osob je zrušitelné a je možné pouze v případě, pokud je v souladu s dobrými mravy. Osvojenec se rozhodnutím soudu stává dítětem osvojitelů. Příbuzenské vztahy k původní rodině zůstávají zachovány. Soud může na návrh osvojitele a osvojence rozhodnout o nezrušitelném osvojení jako u nezletilého dítěte, pokud to není proti zájmům biologických rodičů osvojence. Dále je v německé právní úpravě stanovena věková hranice 14-ti let, kdy se vyžaduje souhlas dítěte s osvojením, následně se k osvojení musí kladně vyjádřit zákonný zástupce dítěte. Toho není třeba, pokud dítě trpí duševní poruchou. Pokud je dítě mladší 14-ti let nebo nezpůsobilé z důvodu duševní poruchy, může dát souhlas k osvojení pouze zákonný

27

Macháčková, L. - Právní úprava osvojení v Německu a srovnání s ČR. Právo a rodina, 2001, č. 8, s. 11.

45

zástupce. Souhlasu zákonného zástupce není v tomto případě třeba pokud je souhlas nahrazen soudním rozhodnutím. Následný souhlas pak dává Úřad pro ochranu mládeže. Dítě se stane právně volné tehdy, učiní-li jeho zákonní zástupci souhlas s osvojením ve formě notářského zápisu. Notářského zápisu je třeba i pro návrh na zahájení řízení o osvojení. Souhlas s osvojením se vyžaduje i rodičů, kteří nemají rodičovskou zodpovědnost. V německé právní úpravě je vyžadováno, aby biologičtí rodiče poskytli souhlas s osvojením předem. Souhlas s osvojením musí poskytnou i muž, který doloží, že měl s matkou dítěte v době početí pohlavní styk. Tento souhlas není nutný v případech, pokud rodič dítěte není trvale schopen takový souhlas poskytnout nebo je neznámého pobytu. Souhlas předem k osvojení dítěte lze udělit pouze po dovršení 8 týdnů věku dítěte. Pokud je již jednou dán souhlas s osvojením, není již možné ho odvolat. Pokud dítě není osvojeno do 3 let po udělení souhlas, ztrácí platnost. Biologickým rodičům nemusí být známo, kdo bude osvojitelem dítěte, ale v okamžiku udělení souhlasu musí být osvojitelé pevně určeni, jinak by byl souhlas neúčinný. To znamená, že není možné dát blanketový souhlas jako je tomu v naší právní úpravě. Mohou nastat situace, kdy je souhlas sice nutný, ale z okolností konkrétního případu je jasné, že je nezbytné zajistit pro dítě výchovné prostředí, neboť dítě už od svých rodičů nemůže nic příznivého očekávat. Proto občanský zákoník stanoví, kdy lze tento souhlas předem nahradit. Jedná se např. o případy neustálého hrubého porušování povinností k dítěti ze strany rodičů, dávání najevo, že je jim dítě lhostejné, jednorázové zvlášť závažné porušení povinností, nezpůsobilost k výchově z důvodu těžké psychické poruchy nebo nahrazení souhlasu nemanželského otce, pokud se o dítě starala matka sama, hrozí-li dítěti bez osvojení neúměrná újma. Pokud by došlo k tomu, že by se souhlas s osvojením stal neúčinným, tak v případě, že to není v rozporu se zájmem dítěte, soud rodičovskou zodpovědnost přenese zpět na rodiče. Rodičovská zodpovědnost tedy na rodiče nepřechází zpět automaticky jako je tomu v ČR. Okamžikem udělení souhlasu s osvojením se dostává rodičovská zodpovědnost do klidového režimu a poručníkem dítěte se stává orgán péče o mládež. Vlastní řízení o osvojení se v Německu příliš neliší od procesu osvojení v České republice.

46

Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo zhodnocení systému náhradní rodinné péče se záměrem porovnat právní úpravy některých jiných států s právní úpravou v České republice. Porovnávala jsem náš systém náhradní rodinné péče se zaměřením na osvojení a pěstounskou péči s rodinným právem na Slovensku a ve Spolkové republice Německo. Mezi českou právní úpravu pěstounské péče a osvojení a právní úpravu na Slovensku není mnoho rozdílů. Nejvýznamnější odlišností v oblasti pěstounské péče je dle mého názoru realizovaná profesionální pěstounská péče. Mnoho odborníků , jako jsou např. Bubleová, Vrtbovská, Bartáková a Matějček se přiklání k uzákonění profesionální pěstounské péče i u nás. Dle mého názoru je profesionální pěstounská péče novou nadějí pro opuštěné děti, neboť neustále ubývá žadatelů o náhradní rodinnou péče, zejména pro děti, které jsou zdravotně či sociálně znevýhodněni. Tato úprava je již řadu let v zahraničí úspěšně využívána a myslím si, že může být realizována i v našich podmínkách. Určitá obdoba profesionální pěstounské péče je také zakotvena v novém občanském zákoníku. Hlavní výhodou tohoto typu náhradní rodinné péče je zachování možnosti návratu dítěte do biologické rodiny, prvotní účast a spolupráce s biologickou rodinou a také umístění dítěte na základě souhlasu biologických rodičů. Myslím si, že tento typ náhradní rodinné péče je zejména vhodný pro děti, které mají vlastní biologickou rodinu či alespoň jednoho z rodičů, ale ten se o dítě nemůže z vážných důvodů po určitou dobu plnohodnotně starat, rodina se ocitá v dočasné krizi a je závažně ohroženo normální fungování rodiny. Ale i pro děti drogově závislých matek, které potřebují určitý čas na doléčení. Smyslem profesionální pěstounské péče je dle mého názoru poskytnout rodičům čas na vyřešení osobních problémů či vztahů, pomoci dětem překonat obtíže či je ochránit a poskytnout akutní péči ohroženým dětem v rodinném prostředí, aniž by byly umístěny v ústavní péči, za současného zachování vazby na biologické rodiče. V oblasti osvojení slovenská právní úprava vykazuje pouze malé odlišnosti od české úpravy. Odlišnost spočívá především v délce předadopční péče, která je na Slovensku v délce 9-ti měsíců. Tato doba se mi zdá nepřiměřeně dlouhá a spíše se přikláním k délce předadopční péče v trvání nejméně 6-ti měsíců, která je nyní obsažena v návrhu nového

47

občanského zákoníku. Myslím si, že během této doby lze řádně ověřit, zda bude osvojitel vhodným náhradním rodičem, ale i zda se jako vhodný osvojitel neosvědčil. Další odlišností právních úprav spatřuji v tom, že o svěření nezletilého do péče budoucích osvojitelů rozhoduje na Slovensku výlučně soud, kdežto u nás orgán sociálně-právní ochrany dětí. Také tato odlišnost bude sjednocena přijetím nového občanského zákoníku, kde je již výslovně stanoveno, že o péči před osvojením rozhoduje výlučně soud. Přestože slovenská právní úprava zná jen osvojení nezrušitelné, schvaluji, že jsou u nás nadále upraveny oba typy osvojení, neboť oba z nich mají své opodstatnění. Německá a česká problematika osvojení se v podstatě mnoho neliší. Rozdíl můžeme spatřit zejména v možnosti osvojit zletilou osobu, nicméně tato varianta osvojení bude i v našich podmínkách brzy realizovatelná přijetím nového občanského zákoníku. Další odchylnost nalezneme v nezbytnosti souhlasu dítěte s osvojením, jakmile dosáhne věku 14-ti let. Nyní u nás stále platí právní úprava, že souhlas nezletilého dítěte se vyžaduje tehdy, pokud je schopno posoudit dosah osvojení. V nové úpravě občanského zákoníku je již uvedeno, že souhlas dítěte s osvojením se vyžaduje vždy, jakmile dítě dosáhne věku 12-ti let. Myslím si, že každé dítě je jinak rozumově vyspělé a nelze jednoznačně určit věkem, kdy je vyžadován jeho souhlas s osvojením. Soudce by měl vždy přistupovat individuálně ke každému případu osvojení a podle zkušeností a situace sám rozhodnout, kdy je třeba souhlasu dítěte s osvojením. V zásadě můžeme říci, že nový občanský zákoník, který obsahuje i problematiku rodinného práva se v mnohém inspiroval v zahraničních právních úpravách a doplnil a upravil vhodná ustanovení, která dosud v zákoně o rodině chyběla. Ukáže až čas zda-li bude tato právní úprava rodinného práva vyhovující a dostačující a nebude způsobovat v praxi mnoho potíží s aplikací.

Po bližším prozkoumáním systému náhradní rodinné péče jsem dospěla k názoru, že se situace v oblasti péče o ohrožené a znevýhodněné děti, především v náhradní rodinné péči, v poslední době zásadně nezměnila. Stále u nás převažuje ústavní péče nad péčí rodinnou, i když podle Úmluvy o právech dítěte i zákona o rodině to má být naopak. Na tuto skutečnost upozorňovalo již delší dobu více nestátních neziskových organizací, které se ochranou práv dětí a péčí o ně zabývají. Česká republika a státní orgány jí pověřené by měli zajistit, aby co největší počet dětí vyrůstal ve své vlastní rodině a aby se co nejvíce zvýšil počet dětí, které budou umístěny v náhradní rodinné péči namísto péče ústavní. Bylo by také vhodné a žádoucí, aby se 48

nějakým způsobem zkrátila doba pobytu dítěte v kojeneckých ústavech, neboť délka pobytu je protahována věcnými a právními překážkami a zdlouhavým soudním řízením. Pověřené orgány státní správy by měly především zavést moderní přístupy v oblasti sociálních služeb pro dítě a rodinu a definovat závazné standardy jejich kvality a dále rozvíjet náhradní rodinnou péči v jejích stávajících i nových formách tak, aby byla dostupná všem dětem vyrůstajícím mimo vlastní rodinu, a to bez rozdílu věku, etnické příslušnosti, zdravotního stavu či psychosociálních obtíží.

49

Seznam použité literatury 1. ČERNÁ, Petra. Rozvod, otcové a děti. 1. vyd., Praha: Eurolex Bohemia, 2001. ISBN 80-86432-11-4 2. ELIÁŠ Karel, ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vyd., Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-303-0 3. HOLUB, Milan, NOVÁ, Hana, HYKLOVÁ, Jana. Zákon o rodině, Komentář a předpisy související. 7. aktualizované vyd., Praha: Linde, 2005. ISBN 80-7201-517-6 4. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ Zdeňka. České rodinné právo. 1. vyd., Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998. ISBN 80-210-1809-7 5. HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rodinné právo v aplikační praxi, 1. vyd., Praha: Beck, 2000. ISBN 80-7179-293-4 6. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kolektiv. Zákon o rodině, Komentář. 2. vyd., Praha: Beck, 2001. ISBN 80-7179-448-1 7. MATĚJČEK, Zdeněk a kolektiv. Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. 1. vyd., Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-304-8 8. MATĚJČEK, Zdeněk a kolektiv. Osvojení a pěstounská péče, 1. vyd., Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-637-3 9. NOVOTNÁ, Věra, BURDOVÁ, Eva. Zákon o sociálně – právní ochraně dětí, Komentář. 3. aktualizované vyd., Praha: Linde, 2007. ISBN 978-80-86131-72-6 10. NOVOTNÁ, Věra, PRŮŠOVÁ, Lenka. K vybraným otázkám osvojování dětí, 1. vyd., Praha: Linde, 2004. ISBN 80-86131-56-4 11. VESELÁ, Renata a kolektiv. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. 1. vyd., Praha: Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-48-3

Odborné časopisy 1. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kolektiv. Výchova, výživa a státní sociální podpora. Právní rozhledy, 1999, č. 4 2. JONÁKOVÁ, Irena. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Právo a rodina, 2008, č. 4 3. MACHÁČKOVÁ, Lenka. Právní úprava osvojení v Německu a srovnání s ČR. Právo a rodina, 2001, č. 8 50

4. PRŮCHOVÁ, Bohumila. Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů?. Právo a rodina, 2003, č. 10

Internetové zdroje


http://obcanskyzakonik.justice.cz




http://portal.mpsv.cz




http://portal.gov.cz




http://www.umpod.cz




http://www.rodina.cz




http://www.fod.cz




http://www.pestounskapece.cz




http://www.portal.gov.sk




http://www.sos-vesnicky.cz




http://www.usmev.sk




http://www.epravo.cz




http://natama.cz




http://www.adoption.de




http://www.adopcia.sk

Judikatura


Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 30Cdo 2787/2005




Nález Ústavního soudu České Republiky ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 6/96

Použité právní předpisy


zákon č. 94/1963 Sb., o rodině




zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů




zákon č. 56/1928 Sb. z. a n., o osvojení, ve znění pozdějších předpisů




zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném




zákon č. 15/1958 Sb., o změně předpisů upravujících osvojení




zákon č. 132/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o rodině 51




zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině




zákon č. 256/ 1921 Sb., o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských




zákon č. 50/ 1973 Sb., o pěstounské péči




zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně – právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů




zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů




zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře




Úmluva o právech dítěte




Deklarace práv dítěte




Evropská úmluva o osvojení dětí

52