Mokrá náruč léta. Mokrá náruč léta. Lenka Lanczová Víkend, Praha 2003

Mokrá náruč léta Mokrá náruč léta Lenka Lanczová Víkend, Praha 2003 1. Růžová barva prázdnin (pondělí Nádraží praskalo ve švech. Atmosféru léta spojenou s příslibem dobrodružství, dálek, cestování a zaručeně skvělých zážitků prostě miluji a nikde jinde než právě na nádraží nelze prožít tenhle pocit intenzivněji! Koktejl ze všeho toho hemžení, pobíhání lidí různých typů i barvy pleti s většími či menšími kufry, čundráků s bágly a krosnami, hlášení odjezdů a příjezdů vlaků, všudypřítomného ruchu a shonu a hukotu vlakových souprav se mixuje v jednom obrovském kotli zvaném prázdniny a člověk je jeho součástí, i když nikam nejede a jen tak sedí v koutě a pozoruje. Jako právě já. Schválně jsem vyrazila takřka o hodinu dřív, než byl podle jízdního řádu inzerovaný příjezd vlaku ze Znojma, abych si to tu pořádně vychutnala, a společně s pětadvace-timinutovým zpožděním, které lokálka cestou nabrala, nemohu říct, že by mi můj záměr nevyšel. Těch lidí, co jsem viděla! Malých, velkých, tlustých i hubených. A těch ksichtů...! Pravda, pár borců také, avšak ti tak nějak nikdy necestují osamoceně, když už s sebou netáhnou svou dívku, patří alespoň do party. Nicméně dnes jsem v situaci, kdy mi nevadí, že je svět plný zadaných kluků. Všichni totiž zadaní nejsou! Minimálně jeden je volný, a ten je můj!! No, abych byla upřímná, doufám, že je můj. Nebo spíš, že můj bude. Zatím je můj tak jako platonicky, ale už zítra přejdeme do reálné roviny... A pak se uvidí! Výhled mi zakryje hubená postava zarostlého chlápka v tak usmolených kalhotách, že se ani nedá poznat původní barva. Natáhne ke mně ruku: "Nemáš drobný?" Němě zavrtím hlavou a chlap se zase stáhne. Tihle bezdomovci mi tu prázdninovou idylku kapánek kazí, za moje sezení v koutě mě navštívili celkem tři plus jeden dost otravný ožrala, který sice nepřišel žebrat, ale zato mě chtěl sbalit! Jeho sebevědomí mi vzalo dech - on si fakt myslel, že si s ním půjdu povyrazit, nebo co! Nedal se odbýt jen vrtěním hlavy, musela jsem použít poněkud ostřejší odmítací prostředky. Mimoděk si vzpomenu na jednu dávnou příhodu, kterou jsem zapsala do svého deníčku pod nadpisem Jak jsme dělaly dobré skutky. Lelkovat na nádraží chodím totiž odmalička, pro svůj podivný koníček jsem nadchla i svou nejlepší kamarádku Beu, no a kdysi, asi v páté třídě, nám bylo bezdomovců tak moc líto, až jsme se rozhodly jim pomoci. Představovaly jsme si, jak ti chudáci trpí, když nemají kde bydlet ani co jíst. Strašně jsme je litovaly. Zajistit jim bydlení bylo nad naše síly, a tak jsme z kapesného (mého) koupily maso, pracně jsme z něho u nás doma nasmažily pět řízků (tedy, vařila Bea, já pouze podávala potřebné ingredience), zabalily je do pěti úhledných balíčků i s chlebem a okurkou a vítězoslavně je nesly na nádraží, kde jsme je nabídly prvnímu bezdomovci. Díků jsme se ovšem nedočkaly. Ten člověk rozbalil balíček, nedůvěřivě k němu začichal - a hodil ho do koše! Pak rozbalil druhý, třetí... a když zjistil, že ve všech je totéž, málem nás zfackoval, prý si z něho žádní malí smradi nebudou dělat legraci, protože on chce peníze nebo aspoň flašku a ne nějaký zasraný řízky! Jen tak tak že jsme mu utekly. Bylo nám to tehdy dost líto, při smažení jsme jen polykaly, jakou jsme na čerstvé řízečky měly chuť, ale odolaly jsme, aby víc zbylo na ty chudáčky... Možná jsme tenkrát káply na špatného bezdomovce, každopádně dneska bych název oné kapitolky v deníčku přepsala na Jak jsme byly pitomé. Na nádraží chodíme očumovat dál, ovšem všichni žebráci mají smůlu. Jojo, řízky se nezapomínají! "Na čtvrtou kolej přijíždí mezinárodní rychlík Budapešť - Bratislava - Brno..." Hlášení mě vytrhne ze starých vzpomínek a já se nakloním, abych dohlédla k východu z peronu. Musí to být paráda jet vlakem takhle daleko... Bea onehdy cestovala lůžkovým vlakem se svou babičkou-babušou až na Sicílii! Babuša je moderní babička. Brzy nato se znovu vdala a přestěhovala ke své lásce do Strakonic a Bee skončily zlaté časy, musela se vrátit zpátky k podruhé vdané matce, odkud ji předtím její drahý otčím vyštípal, k protivnému otčímovi a k nevlastní a rodinou obletované mladší sestře z druhého manželství. Nemá to lehké, to je fakt, a vůbec se jí nedivím, že jak může, mizí z domu. Ať už ke mně, u nás je víc než doma a já jsem jen ráda, aspoň tam nejsem pořád sama, nebo k tetě na jižní Moravu. K babuše se dostane leda o letních prázdninách ... Za chvíli se ale z Moravy vrátí a vyrazíme spolu! "... na třetí kolej. Opakuji, osobní vlak ze Znojma právě přijel na třetí kolej." Stránka 1

Mokrá náruč léta Vyskočím na nohy, opráším bermudy a protlačím se co nejblíž k východu, aby mi Bea nemohla proklouznout. Jeden by nevěřil, co přijede lidí směrem od Znojma! Znovu mi vyvstane na mysli otázka, kde se ti lidi berou, a co víc, jak to, že nikde nechybí? Vsadím se, že na každém nádraží to bude v první půlce července vypadat takhle! A kdyby jen na nádraží, každé město je plné turistů, všude tolik lidí, hrůza. Nejzajímavější je párek důchodců, kteří mají na jednom vodítku čtyři trpasličí jezevčíky! Vypadá to vyloženě legračně, čtyři válečky na krátkých nožičkách. Kluk s krosnou na zádech mi opětuje úsměv, asi myslí, že se zubím na něho a ne na pejsky, nicméně je hezký, tudíž mě to nijak neuráží, naopak! Pak se zase soustředím na dav. Kde je...? V jednu chvíli užuž chci mávat, ovšem ta holka má pouze stejný uzel ze světlých vlasů, jako nosí ká-moška, tím však veškerá podobnost končí. A co hůř, nápor pomine, z východu se trousí posledních pár opozdilců -a dost. Vylovím z kapsy mobil, abych ji prozvonila. Jestli jsme se minuly a ona už je před nádražní budovou... Nic, žádná odezva. Hm, nejspíš ta příšera vůbec nepřijela! SMSka, kterou vzápětí nadatluji, je sice krátká, leč výstižná a patřičně vyčítavá: Kde jsi? Tvrdnu na nádru a ty nikde! Odpovědi se dočkám teprve v tramvaji, mobil mi zavi-bruje v kapse ve chvíli, kdy se tlačím k pneumatickým dveřím, takže přečíst si ji mohu až na chodníku kousek před naším domem: Menši zdrzeni, ktere zavinil jeden hooodně zajímavej kluk -), dorazim zitra v 11 nebo v 16.30. Vydrz! Ale ale, zajímavej kluk, to se podívejme! Dokonce hooodně zajímavej! Opřu se o domovní dveře našeho činžáku, se zavíráním se nenamáhám, od toho je brano, a než vyhopsám až do posledního, čtvrtého patra, tyhle staré domy v centru takové vymoženosti, jako výtahy, pochopitelně nemají, stihnu nadatlovat takřka výhružnou SMSku: Zajímaví kluci budou na Orlíku! Zítra v 11 na nádraží, jinak si chystej funus! Na tohle mi odpoví promptně, těch pár znaků jí nedá žádnou práci: :-D Zítra čau! Nemám jí za zlé, že mě nechala jít na nádraží zbytečně. Nádraží je moje láska, Bea to ví, a pak, stejně bych se doma tak akorát nudila. Bez kámošky jsem jako bez ruky, a to už druhý týden, prosím! "Tati?" zavolám doma zkusmo v hale, protože dožadovat se mamky by bylo holé šílenství, ta má službu až do deseti a ani to nezaručuje, že skutečně po desáté dorazí, známe svoje lidi. U táty, pokud tedy není úplně mimo město, je šance nachytat ho doma o maličko větší, problém však je, že mimo bývá takřka neustále. Tentokrát mám na jeho přítomnost štěstí, jestliže se dá říkat štěstí tomu, že místo odpovědi zaslechnu z jeho pracovny hudbu. Pochybuji o tom, jestli má někdo víc zaneprázdněné rodiče než já, a ty, co jsou na tom stejně či podobně, upřímně lituji. Podle Bey můžu být ráda - mám pokoj, nikdo po mně nic nechce, nikdo mě nekontroluje, nikdo neotravuje. Je to pravda jen tak napůl, odmalička na mě dohlíží drahá paní Kolíčková, paní v invalidním důchodu a naše sousedka v jedné osobě. Na druhou stranu je fakt, že se mnou moc práce nemá, nepatřím mezi rebely a bouřící se puberťáky, co jednu noc proflámují a druhou prohýří. Takovou povahu bych ani neměla po kom zdědit, jsem po rodičích introvert, takže, i když se to někomu může zdát divné, ve svých čerstvých sedmnácti mám na kontě jednu jedinou diskotéku, na kterou jsme šly s Beou už před dvěma roky a kde se nám tak strašně nelíbilo, že jsme víckrát nikam nevyrazily. Mnohem víc času trávíme v kině nebo spolu u nás doma, ke vzájemné spokojenosti nás obou kolikrát i přes noc. A úplně nejvíc času strávím s knížkama, v těch ležím pořád. Jsem polykač sci-fi, fantasy i milostných příběhů! S knížkama se dá tak krásně snít! Především u těch pro holky se vžívám do rolí hlavních hrdinek a prožívám to, co ony, spousty lásek a zážitků. Je ze mě v tu ránu jiný člověk, převtělím se v Radku, Evu, Anetu, Kristýnu... Při čtení zapomínám, že v mém skutečném životě tyhle srdeční záležitosti tak nějak chybí... No jo, je to tak, dodnes jsem nechodila s žádným klukem. Bea naštěstí také ne, tudíž se nám posměšky ostatních spolužaček snáší hned o něco lépe. Sice se mi nezdá, že by úplně všechny byly tak zkušené a mezi kluky žádané, třeba ta čůza Mariana, podle mého názoru škaredá jak noc a blbá ještě víc, která tvrdí, že už vloni o prázdninách byla na miniinterrupci, a to dokonce s jedním nejmenovaným učitelem z našeho gymplu! Kdo ví, jak to všechno bylo, každopádně moje i Beino postavení ve třídě je mírně řečeno nezáviděníhodné. Ještě štěstí, že máme jedna druhou, jinak jsme bez přátel! Nakouknu do ledničky, hlad je prevít... Paní Kolíčková nakupovala naposledy v pátek, kdy se s námi loučila na celé dva měsíce, které hodlá strávit u své provdané dcery kdesi v Rakousku, jíž se v červnu po umělém oplodnění narodila dvojčata, a má toho plné brejle. Pěkná zrada, takhle si odjet! Je to poprvé, co nás nechá napospas vlastnímu osudu, ale docela ji chápu, vysněných vnoučat se dočkala až po patnáctiletém Hančině manželství! Zásoby se tenčí, ještě štěstí, Stránka 2

Mokrá náruč léta že i já pozítří odfrčím. Chudák mamka tu nejspíš umře hlady, táta odlétá zítra. Ale v nemocnici mají kantýnu a jídelnu, tak co. S oříškovým jogurtem a rohlíkem se přesunu do svého pokoje a zapnu počítač. Blíží se devátá hodina, mám to akorát. Internet je další věc, kterou jsem zapomněla jmeno vat mezi své koníčky. Svého času jsem na něm byla vyloženě závislá, hned po příchodu ze školy jsem žhavila komp a vydržela klábosit s nejrůznějšími lidmi z celého světa až do nočních hodin. Poslední rok jsem se v tomhle směru dost zklidnila - poté, co jsem vloni o prázdninách na netu narazila na Romana. Kontaktoval mě přes ICQ jako první s tím, jestli si nechci pokecat. No a bylo to. Z jednoho pokecu se stalo takřka každodenní on-line povídání, nemluvě o haldách mailů, co jsme si vyměnili (ty od něho si dokonce tisknu na papír, abych se v nich mohla prohrabovat i v posteli, před usnutím), a zvláště ty z poslední doby jsou mnohem zajímavějším čtením než sebelepší dívčí román, protože tady není hrdinkou žádná Sandra či Nela, adresátem mailů jsem já, Iva Kasalová, úplně obyčejná holka, co měla až dosud na kluky pěknou smůlu. Respektive, žádný o mě nestál. A ti, co by třeba i stáli, se zase pro změnu nelíbili mně. S Romanem je to jiné. Skvělé!!! Ještě honem založím do CD ROM mechaniky cédéčko skupiny Nirvána, od té doby, co mi Roman řekl, že spolu s R.E.M. a Buty je jeho nejoblíbenější, vysloveně tyhle tři kapely miluji, ačkoli jsem je poslouchala i předtím, a otevřu ICQ. Nick Namor je mezi červenými, tedy offline, ovšem úderem deváté hodiny zabliká a přeskočí do online. Přesný a spolehlivý jako vždycky. I téhle vlastnosti si na něm cením! Ostatně, které ne...? Roman mi připadá dokonalý!! A už mi posílá chat, přijmu ho tlačítkem Accept a můžeme se bavit naprosto nerušeně, jelikož pro všechny ostatní internetové přátele jsem invisible, tedy neviditelná. Dřív jsem se stíhala bavit s několika lidmi najednou, však 10 11 také v contactlistu na rozdíl od skutečného života jich mám pár desítek, na netu jsem totiž vtipná a hovorná, bez zábran a hlavně bez mindráků, ti lidi mě přece nevidí!, ovšem co jsem poznala Romana, nejprve jsem povídání s více lidmi omezila a časem zrušila úplně. Nejen že bych to nestíhala, ale nechtěla jsem se zabývat čímkoli či kýmkoli jiným. Naše setkání dostávala podobu rande, byť virtuálních, a každý další člověk by byl vyloženě rušivým elementem. - Ahoj, lásko! :~~o Jako každý správný budoucí programátor a počítačový maniak nepoužívá diakritiku, já však zůstávám češtině i přes pár let na počítači věrná. -Ahoj!!! Množství vykřičníků vypovídá o radosti, s jakou ho vidím na netu, a smajlík s polibkem samozřejmě obratem oplatím. Už někdy v zimě jsme se shodli, že zdrobnělinky typu zlatíčko, sluníčko, kočička, koťátko, brouček a beruška a jiné patvary z říše zvířat i odjinud jsou příliš infantilní na to, abychom je používali, tudíž jsme si říkali dlouho jen křestními jmény, no a někdy zjara, když se náš virtuální vztah začal upevňovat, jsem byla bez sebe štěstím z oslovení "lásko". To je totiž nejen hezké a neutrální, ale i důvěrné a ještě obsažné, vyjadřující vztah! - Jsi sama ? Nemam moc casu, tak jestli si muzes zapnout mikrofon, budu jen rad, vic toho stihneme. - Jasně. Hned to bude. Nasadím si na hlavu sluchátka spojená s mikrofonem, vypnu Nirvánu a vzápětí přijmu Romanovo "volání" rovnou do oušek. Sice bych ho mohla nechat mluvit na celý pokoj, zvuky tónů violoncella znějí příliš hlasitě přes dvoje dveře, než aby nás mohl táta odposlouchávat, nicméně důvěrný hovor je lepší prožívat intimně. A s Romanem 12 jsou všechny hovory důvěrné, na tenhle způsob verbální komunikace jsme přešli teprve zjara, když jsem se osmělila natolik, abych zvládla počítačové hovory naživo. "Ještě jednou ahoj," slyším ve sluchátkách Romanův měkký hlas, který už pozítří budu mít možnost slyšet ve skutečnosti! Nedělám si starosti, že bych ho nepoznala, a to ani v případě, že hlas může být přenosem maličko zkreslený a fotky, které mi naposílal, zavádějící. Poznám ho poslepu i bez jediného slova, tím si jsem jistá! Poznám ho srdcem. "Ahoj," hlesnu tak nějak dojatě, doléhá na mě síla touhy. Už pozítří!!! "Máš sbaleno?" "Neblázníš?" zasměje se tak krásně, až mě zašimrá ve slabinách. "Pomáhal jsem našim na stavbě, vrátili jsme se před chviličkou... Ale i kdybych byl doma, stejně bych nejspíš sbaleno neměl, však mě znáš..." Stránka 3

Mokrá náruč léta "Jo, to znám," pousměji se. Mockrát jsme spolu chato-vali do poslední chvíle, než měl letět na vlak, když jel na víkend domů, a balil si až v poklusu při oblékání. Nikdy jsme se nemohli tak nějak odtrhnout, oba jsme se smáli, že kabely internetu jsou něco jako pupeční šňůra... Nejskvělejší však byly ty víkendy, kdy zůstal na koleji. Pokud zrovna neměl zkouškové období, aby se musel šprtat, seděli jsme přilepení k obrazovkám počítačů třeba osm hodin v kuse! Rekord byl dvanáct... Vzdálenost Bakov -Opava se v tu ránu zrušila, byli jsme spolu a stále si měli co povídat. "Proto právě nemám moc času," povzdychne si. "Musím se vy sprcho vat, jsem od malty až... Ani nechtěj vědět, kde všude. A pak honem něco málo sbalit, chceme s klukama vyrazit brzy ráno, abychom se tam vůbec do večera dostali. Kdo ví, jak to s báglama půjde stopem... Uvidíme." 13 "A nevadí vašim, že jedeš pryč, když stavíte...?" "V pohodě," uklidní mne. "Chápou, že taky potřebuju prázdniny. Matěj byl pryč teď dva týdny, tak ať mákne." Vida, k čemu všemu se hodí sourozenci, pousměji se v duchu. Vždycky jsem hrozně litovala toho, že jsem jedináček, zatímco Bea mě ujišťovala, že není o co stát a úplně nejhorší variantou je být "vyženěná" a mít sestru, která je otčímova vlastní skvělá holčička... Romanův hlas mě vrátí zpátky do reality: "A co ty? Jsi sbalená?" "Já až zítra," ujistím ho. "Takže ve středu v jednu hodinu U línýho šneka.'' "Jasně," potvrdím naše mockrát probrané a do detailů propilované plány. Ačkoli jsem v kempu Zátiší u orlické přehrady nikdy nebyla, díky Romanovu vyprávění a informacím lesní hospůdku U líného šneku najdu třeba o půlnoci. "No, kdyby to z nějakého důvodu nevyšlo v jednu, druhá možnost bude v šest večer tamtéž." "Fajn," souhlasím. "Ale ono to nemůže nevyjít. Našla jsem dobrý spojení, v poledne tam jsem jako na koni." "Nikdy nevíš, co se může objevit za komplikaci. Bez mobilu je to na vořech, taky mi ho museli ukrást zrovna před prázdninama, parchanti..." Tuhle ztrátu jsme oba nesli hodně těžko. Roman si ho zapomněl v menze a ačkoli si to uvědomil po pár minutách a hned běžel zpátky, mobil byl navždy v tahu. Z koleje mi mohl psát SMSky z Internetu kdykoli, ovšem o prázdninách se naše komunikace musela omezit na pouhé večerní chatovací chvilky, protože doma na rozdíl ode mě nemá pevnou linku a přes modem by se nedoplatil. "Co ta kámoška, už přijela?" "Ne, ale psala, že zítra určitě," uklidním ho. "To by mohl být zrovna ten slabej článek v řetězu," 14 obává se. "Ivo, radši se domluvíme takhle: ve středu v jednu U línýho šneka, když ne, tak v šest, a když ani to ne, tak stejný časový údaje necháme případně i pro další dny." "Dny?!" opakuji pobaveně. "Blbost. Ve středu se uvidíme!" "Doufám," pousměje se a dodá: "A strašně moc se těším." "Já taky," povzdychnu si. "To neznělo moc nadšeně," zhrozí se se smíchem. "Znělo," bavím se. "Jen mám kapku strach, to je celé." "Z čeho? Sama říkáš, že to nemůže neklapnout -" "Toho se taky nebojím," přeruším ho. "Tak čeho? Že se nepoznáme? Znám tě z fotek zpaměti. Ani netušíš, kolikrát jsem si je prohlížel, šílenče!" "To nemyslím..." "Prosím tě," zasměje se, protože se dovtípí. "Nechceš zase začínat s tím, že se mi nebudeš líbit, že ne? To jsme přece probrali mockrát. Líbíš se mi, věř mi. Tvoje vlasy, oči, tvář... ty celá. Už se nemůžu dočkat, až se ti podívám do očí, jaké je máš v reálu... Ježiš, jak já se těším! Ivo, líbila by ses mi, i kdybys nevypadala tak dobře, jak vypadáš. Líbila by ses mi proto, jaká jsi, chápeš? To, že jsi navíc pěkná a můj typ, je samozřejmě tím lepší, ale nehraje to tu nejdůležitější roli. Známe se nějakej ten pátek na to, abys mi mohla věřit, ne?" Přikývnu, načež mi dojde, že mě nemůže vidět, a s rozpaky odpovím: "Já vím... Jsi moc fajn a já tě ... moc se těším." "To je dobře," pochválí mě. "Krom těšení se ostatní pocity zakazují. Lásko, budu muset končit, abych to všechno stihl. Ty si taky pěkně sbal - a víš co, neber si moc věcí, jde se tam kus pěšky a všechno se pronese. A hlavně, 15 netahej se se spacákem. Ten budu mít já, i stan. Nemáš ponětí, jak strašně se těším, až se spolu schoulíme v jednom spacáku..." Stránka 4

Mokrá náruč léta Zavřu oči, abych si tuhle představu vychutnala do dna. Náš virtuální vztah trvající rok se vyvíjel pěkně pomalu a postupně gradoval. Vloni o prázdninách jsme se seznámili, tehdy neměl moc času, začali stavět barák a on musel pomáhat, na podzim, z koleje, jsme se vídali na netu čím dál častěji, dozvídali se jeden o druhém spoustu věcí, psali si dlouhatánské maily o všem možném, na Vánoce si poslali poštou dárky, zatímco já jsem ho obdarovala plyšovým pejskem a vánočním balením bonboniéry Mon Chéri, která dle reklamy řekne pocity za vás, on mně poslal velikého plyšového hrocha, prý aby vyjádřil, že je v těchhle věcech nemotorný, zjara už jsme bez sebe tak nějak nemohli být ani den, kredity v mobilech jen hořely. Tehdy mi poprvé řekl lásko a přiznal, že se do mě zamiloval, maily se v tu ránu změnili z přátelských v nádherně milostné, no a před prázdninami jsme se na netu bavili čím dál odvážněji i o velmi důvěrných věcech. První virtuální sex byl trochu rozpačitý, ty další už ale super! A krom toho jsem se dozvěděla, že nemusím mít ani náhodou pocit mé-něcennosti z toho, že jsem panna. Roman byl rád, nechtěl holku, která by už měla na kontě bůhvíkolik kluků, už proto, že sám s žádnou dosud nespal! Nemohla jsem tomu ani uvěřit. Nevím, proč jsem si myslela, že takoví kluci neexistují! A pokud ano, tak jen proto, že jsou šerední. Roman je ale v mých očích ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla!! Pravda, určitě je to ovlivněné i tím, že o něm vím tolik, znám jeho dětství, rodinu, jeho koníčky, předměty ve škole, oblíbené písničky i barvu... Znám díky Internetu jeho povahu. Znám ho velice dobře, ačkoli jsme se 16 ještě nikdy neviděli! Internet je skvělé médium, které zkracuje vzdálenosti a rozšiřuje obzory i možnosti. Nebýt jeho, nikdy bych Romana nepotkala! Bea se o jeho fotkách vyjádřila asi v tom smyslu, hm, docela ujde... Ovšem u mé drahé kamarádky může jít jednak o závist, že sama tak skvělého kluka nemá, a jednak právě proto, že z pár fotek ho nemůže poznat. "Jsi tam...?" přeruší moje rozjímání. "Ano," vydechnu. "Představovala jsem si to..." "To je prima," usměje se měkce. "Bude to fajn, uvidíš. Neměj strach. Známe se natolik dobře, že to ani jiné být nemůže. Hlavně tam přijeď, lásko. To ostatní... zvládneme." Pochopím, že nemluví jen o prolomení rozpaků. Od chvíle, kdy jsme naplánovali setkání, tedy mou tajnou výpravu na Orlík, přestali jsme o sexu mluvit. Ono je totiž něco jiného prožívat virtuální sex, když je ten druhý spoustu kilometrů daleko, než když se máme za pár dní sejít! Oba jsme se jakékoli narážce na tohle téma vyhýbali. "Já vím..." "Ničeho se neboj. Hlavně ne mě. Ani toho spacáku... Neudělám nic, co bys nechtěla nebo co by se ti nelíbilo," slíbí mi a já nemám nejmenší důvod mu nevěřit. "Moc se na tebe těším, Romane." "Já taky. Posílám ti pusu... a pozítří, když budeš chtít, tak ti dám skutečnou." "Určitě budu chtít," špitnu tiše. "Tak... dobrou noc, sbal si a dobře se na zítřek vyspi, přeji hodně štěstí u stopu, a... pozítří u Šneka." "Fajn, domluveno. Tobě taky sladký sny. Ahoj a dobrou." "Dobrou noc." 17 Ačkoli se rozloučíme, ani jednomu se nechce ukončit program a zrušit spojení. Slyším, jak na druhé straně dýchá. "Ivo?" řekne ve chvíli, kdy ho chci oslovit já. "Hm?" "Miluji tě." Nemusím odpovídat, linka ohluchne a na obrazovce monitoru naskočí okénko oznamující skutečnost, že Roman program Buddyphone vypnul. Vypojí se i z ICQ, jeho nick přeskočí zpátky do červených. Nemám důvod se zdržovat na netu, přestože je spousta mých kamarádů online. Nemluvila jsem s nimi už dlouho a ani nehodlám, zkazila bych si krásný pocit, co mi zůstal po Romanovi. Písemně mi tahle dvě nejkrásnější slůvka sdělil mockrát, i do SMSek, ale nahlas je vyslovil poprvé!!! Cítím se šťastná jako blecha. Otevřu složku Dokumenty a v ní vyhledám podsložku NAMOR, abych se mohla nabažit pohledů na Romanovy fotky. Tu, na které se mi líbí nejvíc a co ostatně mám i coby tapetu na monitoru, si zmenším na velikost 10 x 15 a vytisknu laserovou tiskárnou. Stihnu to tak akorát, ještě na papíru ani nezaschne pořádně barva a ozve se zaklepání na dveře mého pokoje. V zápalu něhy a vzrušení jsem ani nezaregistrovala ticho v bytě, táta docvičil a přišel mě navštívit. Bleskově vypnu komp a fotku schovám do zásuvky psacího stolu, teprve poté, co zaklepe Stránka 5

Mokrá náruč léta podruhé, ho pozvu dál. "Ťukáš dlouho? Promiň, neslyšela jsem tě, poslouchala jsem hudbu," zalžu z voleje a na důkaz důvěryhodnosti si stáhnu z uší sluchátka. "Tomuhle říkáš hudba?" popichuje mne při pohledu na obal cédéčka naoko pohoršeně. "Samozřejmě," zazubím se. "Kurt Cobain je boží, víš? Hlavně mi neříkej, že si tím zkazím hudební sluch..." 18 Táta se neubrání úsměvu. Je to totiž poměrně tolerantní rodič, ctí svobodu projevu i vkusu, ačkoli mu musí být líto, že se jeho jediný potomek naprosto nepotatil. Je to až legrační, jak mohl on, který se hudbou živí, zplodit dceru bez hudebního sluchu! Iluze ztratil už kdysi dávno, kdy mě houpal na kolenou a já absolutně falešně povykovala hity typu Halí, belí. Přesto mě naši zapsali hned v první třídě do hudebky a poté, co si ho po třech měsících zavolala paní učitelka k sobě do kabinetu, aby mu šetrně, byť důrazně sdělila dávno obávanou pravdu, že jeho dítě by naučil hrát na klavír či na housličky jedině čaroděj, kterým ona ovšem není, pochopil, že se zázraky dít nebudou. Byla jsem tomu jen ráda, ke klavíru jsem sedala s křikem a z donucení. Od té doby mám pokoj. Neznamená to ale, že nemám ráda hudbu! Naopak, Nirvánu a jiné oblíbené kapely vydržím poslouchat celé hodiny a v hlavě je slyším správně, když si je vybavím, naprosto je však nedovedu interpretovat. Sama se slyším, jak úděsně falešně zpívám, a proto radši nahlas nezpívám. Hudební sluch jde ruku v ruce s rytmem, takže maminčin sen vidět svou jedinou holčičku v bílé sukénce na baletním pódiu vzal za své krátce poté. Paní učitelka v baletu si servítky jako ta z hudebky nebrala. Takové dřevo prý za celou svou kariéru ještě neviděla! Tím pádem jsem měla pokoj i od dalšího neoblíbeného kroužku. Své rodiče jsem zklamala ještě několikrát. Faktem, že omdlívám při pohledu na krev, padly veškeré máminy iluze vidět mě kráčet ve svých šlépějích. Matka-chirurg a dce-ra-měkkota, to také není zrovna dobrá vizitka. Po čtvrté třídě mě tedy šoupli na nižší gymnázium s tím, že mám osm let všeobecné přípravy, a pak se uvidí. Po prázdninách půjdu do septimy a vidí se leda to, že jsem průměr19 nou studentkou, a co hůř, v matice a jazycích vyloženě slabou. Ta holka je k ničemu, prohlásila jednou matka za zavřenými dveřmi, když myslela, že ji nemohu slyšet. Dost mě to ranilo. Se svým traumatizujícím zážitkem jsem se svěřila i Romanovi, který mě ale potěšil. Každý je k něčemu a v každém nějaké vlohy dřímají, jen je objevit. A tak doufám, že během dvou let, co mi na gymplu zbývají, třeba i zjistím, co bych vlastně chtěla dělat dál. Hodně by mě lákala psychologie, poslední dobou jsem přečetla spousty knih na tohle téma, nicméně se svými průměrnými výsledky asi moc šancí nemám. Každopádně za gympl jsem našim moc vděčná - poznala jsem tam Beu. Sedly jsme si k sobě hned první den před šesti lety a od té doby jsme skoro siamská dvojčata. Mít pravou kámošku je výhra! "Přece jenom bys mohla zvolit vážnější repertoár a v hudbě se vzdělávat aspoň teoreticky," domlouvá mi. "Kdykoli k tobě přijdu, slyším totéž stále dokola. Omílání stejných melodií ohlupuje a -" Podívám se na něho psíma očima. Pochopí, nechá svůj proslov nedořečený, což je jenom dobře, protože povinné koncerty, na které mě občas donutí rodiče jít, jsou hotovým utrpením. Ještě tak operu nebo operetu, budiž, ovšem přečkat vystoupení kvarteta, v němž táta hraje na violoncello, tak to je pak opravdové vraždění neviňátek. Naproti tomu miluji muzikály, avšak ty se bohužel doma oblibě netěší, na ty chodíme samy s Beou. Ideální kombinace! "Chtěl jsi něco, tati? Určitě jsi nepřišel proto, abys mi domlouval kvůli Kurtovi," vzpomenu si. "Krom toho, on už je dávno po smrti, takže mě ničím novým kazit nemůže..." "Přišel jsem se rozloučit. Letí mi to v osm z Prahy, takže pochybuji, že se ve čtyři ráno uvidíme." 20 Nejradši bych si nafackovala. Jak jsem mohla zapomenout! "To určitě vzhůru nebudu," pousměji se. "A ty bys měl jít spát, jinak se moc nevyspíš, bude jedenáct." "Čekám na matku," povzdychne si s pohledem na zápěstí. "No, tak si užij prázdnin, Ivuš, dávej na sebe pozor. Máš nějaké speciální přání, co bys chtěla přivézt?" "Ani ne," pokrčím rameny. S tátou je to těžké, takhle se ptá pokaždé, nicméně nabídka není až tak velkorysá, jak se zdá. Nedovedu si ho představit, jak běhá Stránka 6

Mokrá náruč léta po japonských obchodacích a vybírá mi nějaké cool tričko, kterým bych v září ve škole oslnila! Oblečení po něm nemohu chtít žádné, myslím, že si nikdy nekoupil ani ponožky, táta je umělec a pro běžný život nepraktický, o kosmetice nemluvě. Knížky v japonštině mít nemusím a s cédéčky je potíž. Klasickou hudbu by mi jistě dovezl rád, zatímco moderní vybírat neumí. "Třeba na něco pěknýho narazíš." "Dobrá," souhlasí a já se mohu těšit kupříkladu na přívěsek na klíče s naprosto nemožným růžovým slonem, který mi přivezl z turné po Kanadě. A to mi holky ve škole závidí, prosím! Přitom všechno oblečení, které nosím, si kupuji v buticích a obchodech tady v Bakově. Z chodby k nám dolétne zaštrachání klíčů a klapnutí bezpečnostního zámku. "A, maminka dorazila." Jen hodina zpoždění, dobrý výkon! Netrvá dlouho a její silueta se objeví ve dveřích mého pokoje. Nakrčím nos, pach nemocnice se kolem ní vznáší jako atomový mrak, ačkoli je oblečená v letním kostýmku. "Tady jste, rodinko. Tak jak? Máš sbaleno, Karle?" "Něco mi připravila Anežka, něco jsem si tam přidal..." Neubráním se úsměvu. Něco! Já jet na dva měsíce do Japonska, potřebovala bych nákladní prostor letadla čistě jen pro sebe. Nemít hospodyni Kolíčkovou, táta by patrně ani neodletěl. Nebo odletěl, ale bez čistých košilí a kravat. 21 Mámě jeho sdělení stačí. "V kolik ráno musíme vyjet? Ve čtyři by mohlo stačit, ne? Abys tam byl dvě hodiny před odletem..." Její pozornost se záhy obrátí na mne: "A co ty? Byla tu Beata? Domluvily jste se pořádně?" "Ona je ještě na Vranově, ale dorazí zítra, a ve středu -" "Ještě nepřijela?" Máma se zatváří pochybovačně. "Ivo, nebylo by opravdu lepší, kdybys jela na dva týdny k Luďkovi? Než budu mít dovolenou -" "Ne, to by tedy lepší rozhodně nebylo," přeruším ji ostře. To tak! Tenhle nápad už tu jednou padl, jakmile se ukázalo, že paní Kolíčková bude přes prázdniny nepoužitelná. Vlastně mi báječně nahrála do noty! V té chvíli mě napadlo využít příležitosti k setkání s Romanem a on tenhle nápad dovedl k dokonalosti. Všechno klape naprosto ideálně, sportovní soustředění Romanova spolužáka na Orlíku, tátův odjezd a moje tři týdny k dobru, než poletíme s mamčou na Rhodos. Byl by hřích si z lákavého koláče neukrojit jeden týden na stanování u Orlické přehrady! Jistě, před rodiči tomu říkám návštěvu Beatiny babuši ve Strakonicích... "Je přece úplně jedno, jestli se Bea vrátí dneska nebo zítra. Do Strakonic jedeme stejně až ve středu, tak co." "Moc se mi to nezdá," mračí se máma. "Obtěžovat cizí lidi. Mohla jsi jet k Luďkovi, užila by sis prázdnin ažaž." "Pch," odfrknu nevychovaně. "To bych byla radši doma!" "Nemůžeš tady být sama," zavrtí máma hlavou. Málem se rozesměji! "Vždyť tu jsem skoro pořád sama! Táta je věčně někde v luftě a ty bydlíš víc v nemocnici než tady. "Prosím tě, jak se to vyjadřuješ," napomene mne. "V luftě! To jsou výrazy." 22 "Tak ve světě," opravím se. "Ale na podstatě věci - že jsem tu celý dny a kolikrát i noci sama - to nic nemění." "Jenže to je vedle Anežka, za kterou můžeš kdykoli jít." "Teď asi nemá cenu tohle řešit," vloží se do našeho sporu táta, jehož povaze jsou veškeré konflikty bytostně nepříjemné. "Měli bychom sejít raději vyspat." Tohle řešení mi vyhovuje ze všeho nejvíc, natáhnu se, abych tátu políbila na hladce oholenou tvář, popřála mu dobrý let, úspěšné turné a hodně nadšených japonských fanynek, a raději se zavřela v koupelně a následně ve svém pokojíčku se slabě puštěnou Nirvánou, u které se tak krásně usíná a ještě lépe sní, s Romanovou fotkou v plastikovém obalu pod polštářem. A ty sny, ty byly! Světle růžové s nádechem do červena! 2. Touha, která bolí (úterý) Pokud by si někdo myslel, že na jedenáctou se nedá zaspat, pletl by se! Vzbudím se v půl a mám pekelné fofry, abych stihla příjezd vlaku od Znojma. No, ono není divu, komu by se chtělo opouštět tak krásné sny... Po každém probuzení jsem zase honem zavírala oči a myslela na Romana tak usilovně, že se mi celkem třikrát podařilo na sen zase navázat. Palackého ulice, kde bydlím celých sedmnáct let, naši si mě totiž pořídili až poté, co dostudovali, vybudovali kariéru i domov a zajistili svému potomkovi slušnou budoucnost, je v centru a tudíž kousek od hlavního nádraží, dvě zastávky tramvají překonám coby dup a vlak má pochopitelně opět zpoždění, byť menší než včera, takže na Beu čekám celých pět minut. Respektive, na její vlak, protože ta kachna opět nepřijede. Mít ji po ruce, Stránka 7

Mokrá náruč léta dostala by pár facek. Ačkoli mít ji po ruce by znamenalo, že by přijela a nebyl by důvod ji trestat... No, nechám slaboduchých úvah a jdu si koupit k snídani párek v rohlíku se spoustou hořčice. Vidět mě mamka, asi by ji trefilo, stravovat se takhle nezdravě! Doma se párků ani jiných uzenin nedočkám, paní Kolíčková má přísný zákaz mi podobné pochutiny nakupovat, ale na druhou stranu moje kapesné je tak velké, že si mohu dovolit zhřešit, aniž by se to doma dozvěděli. Hm, doma... Uvědomím si, že tam minimálně až do oběda, než odejde 24 mamka do nemocnice, nemohu. Jistě by se vyptávala, jak je to s Beou, a já nemám chuť na tohle téma jakkoli rokovat. Před mým odchodem naštěstí dospávala ranní výlet do Prahy a zpátky, takže jsem toho byla ušetřená. Odloudám se tedy na nábřeží a slezu pár schůdků přímo k řece. Pominu-li párek důchodců krmící labutě, mám tu krásný klid a moje snění může pokračovat, tentokrát s otevřenýma očima. Roman se chystal vstávat brzy ráno, měl před sebou hodně dalekou cestu, no a jelikož hodlal ušetřit za dopravní prostředky, asi i hodně složitou. Snažím se s ním navázat telepatické spojení, aby cítil mou podporu, někde jsem četla, že to funguje. Tedy pokud to člověk umí, že. Pěsti pro štěstí při stopu mu držet mohu tak jak tak, uvolním je jen na chvíli, abych mohla Bee napsat SMSku: Ty potvoro, kde se flákáš?! Lítám na nádr jak čokl a zbytečně! V půl páté máš poslední možnost, grrr! Její odpověď, mrkající smajlík, je vyloženě lakonická! Je fakt, že mě včera připravovala na možnost odpoledního spoje, asi by musela dneska brzy vstávat a na to kamarádku také moc neužije, nicméně tohle bych mamce těžko vysvětlovala, a tak na nábřeží proflákám celé dvě nudné hodiny. Teprve když si jsem jistá prázdným bytem, vrátím se a opět proluxuji ledničku. Samozřejmě v ní nic nepřibylo a mě nenapadlo nakoupit, tudíž se musím spokojit čtyřmi rýžovými chlebíčky a jedním rajčetem. Strava celkem vzato zdravá, nicméně dost hladová, zrovna dvakrát sytě se necítím. Zbylého času využiji k balení. Roman říkal netahat zbytečnosti. No jo, ale jak mám vědět, co je zbytečné a co ne? Těžko mohu takhle dopředu odhadnout, co budu po25 třebovat! Nikdy jsem na čundru nebyla. Vlastně jsem nikdy nespala pod stanem! Rodinnou dovolenou si nepamatuji žádnou, táta většinou nemá čas a i kdyby ho měl, válení u moře, jak říká ráchání ve vlnách, ho nebere, navíc nesnáší horko, kdežto my s mamkou moře a plavání milujeme, a tak každoročně vyrážíme samy dvě na dámské jízdy. Jenže to jsou dovolené s leteckou dopravou a ubytováním v hotelích s plnou penzí, samozřejmě. No, ono i to spojení dámská jízda je dost nadnesené, krom toho, že se válíme pod slunečníkem na pláži a rochníme ve slané vodě, připomínáme spíš čtenářský kroužek. Jednu tašku vlečeme pokaždé plnou knih! Mamka jindy na čtení čas nemá. Nikdy jsem nebyla ani v žádném táboře, jak mám tedy sakra vědět, co si vzít?! Jelikož nemám ani žádnou babičku, všichni zemřeli už kdysi dávno, což je handicap všech dětí, jejichž rodiče si je pořizují až ve starším věku, nemám ani zkušenosti s pobytem u příbuzných. Jediný můj živoucí příbuzný je právě strýc Luděk, mamčin mladší brácha, ovšem ten byl až do loňska zapřísáhlým starým mládencem žijícím ob dvě ulice od nás, tudíž ani tudy žádná cesta nevedla. Hm, tričky a šortkami nemůžu nic zkazit, usoudím. Vyberu pochopitelně ty nejhezčí, které mám, abych se Romanovi líbila. Pak také budu potřebovat spodní prádlo, minimálně na každý den jedny kalhotky. Ambice typu přeprat si je a sušit na stanové šňůře, tak ty opravdu nemám! Plavky! No jistě, ty nesmím zapomenout. Pro jistotu sbalím oboje, opalovačky blankytně modré barvy i černožluté jednodílné. Džíny na večery u ohně. Mikinou určitě také nic nezkazím. Na nohy sandály a do báglu botasky. Teplá-kovou soupravu na spaní. Pokud tedy budu spát obleče26 ná... No, to se uvidí na místě podle situace! Pochopitelně kosmetický kufřík, ten je nejdůležitější! Sluneční brýle, peněženku, mobil, nabíječku, Romanovu fotku... Halda, která naroste na mé válendě, je příliš velká na to, aby se vešla do batohu! Něco musím nechat doma, ale co, když všechno je důležité... Nakonec usoudím, že mi prospěje odpočinek, dobalím po návratu a po konzultaci s Beou, ta s tím má mnohem víc zkušeností, a vydám se na nádraží s půlhodinovým předstihem. Tentokrát dorazí vláček od Znojma přesně, ale i tak stihnu atmosféru prázdnin nasát do sebe jako houba. Dneska jsem tu jen tak v pozici diváka, ale už zítra budu patřit mezi ně! Čundráci s bágly na zádech evokují svobodu a prázdniny a léto a touhu ze všech nejvíc, jsou mi tisíckrát sympatičtější než upocené rodinky s kufry na kolečkách! Stránka 8

Mokrá náruč léta "Osobní vlak ze Znojma, Pohořelic a Brna přijel na třetí kolej," oznámí hlas v amplionu a já se rovnou nahrnu k východu, kde do mě sice lidi musí takřka vrážet, jak jim překážím, ale jenom tady mám jistotu, že Beu nepřehlédnu. Určitě bych ji nepřehlédla, kdyby ta husa přijela!!! Samotná dívka přicestuje jediná, ale ta má černý cop. Světlovlasá Bea nikde! To se mi snad zdá...!! Ještě na nádraží vyhledám v seznamu mobilu její číslo a stisknu tlačítko se zeleným sluchátkem, se SMSkou se nezdržuji. Není možné, aby nepřijela jen tak, něco se muselo stát... Cítím, jak mi po zádech naskakuje husí kůže při představách, co všechno mohlo zapříčinit Beinu nepřítomnost. Tím spíš, že se jí nedovolám! Odosobněný hlas mi oznámí, že lituje, ale uživatel má buď vypnutý telefon, anebo je nedostupný. Vyjde to nastejno, nevím, co s ní je! Cestou domů ji zkusím vytočit ještě čtyřikrát, abych se pokaždé dozvěděla totéž, a doma zkouším štěstí co čtvrt hodiny. "Lituji, ale uživatel má ..." Vztekle zavěsím. Kulový lituješ! Bea určitě mobil vypnutý nemá, proč by to dělala! Zrovna dneska musí mít poruchu signálu?! K mé věčné smůle bych se ani nedivila, mohu jen doufat, že ji operátor místo litování brzy odstraní a já se Bee dovolám - a dozvím se, že přijede večerním vlakem! Žádná jiná možnost totiž neexistuje. Tedy, existuje. Aspoň mamka si to myslí! V šest mi totiž zavolá z nemocnice a já jí musím s vyloženou nechutí sdělit neutěšený stav s tím, že se vlastně nic neděje... "Neděje?" zlobí se mamka. "Říkala jsi, jak je všechno domluvené, a nic! Hned teď zavolám Luďkovi a zítra tě tam odvezu a basta. Pokusím se vzít si na zítra volno a -" "Neee!" zaječím rozčileně. "Tak se prostě maličko zdržela, o nic nejde! Pojedeme do Strakonic podle plánu." "A kdy říkala, že přijede?-' "No... večerním vlakem nebo maximálně zítra ráno..." "Jen aby," prohodí mamka a zní to jako věštba. Položím telefon a už zase žhavím mobil. Beo, proboha, kde jsi?? Lituji, ale účastník... Grrr! Přestože nemám žádnou náladu, donutím se dobalit si věci. Něčím rozbouřenou mysl zaměstnat musím! Kdybych tušila, jak se Beina teta jmenuje, našla bych si na netu číslo na jejich pevnou linku a zavolala tam...! Takhle musím jen čekat a doufat, že konečně bude mít signál a ozve se mi. Fantazie pracuje na plné obrátky, za chvíli budu jak Amelie z Montmartru ze stejnojmenného filmu, která si také domýšlela ty nejúžasnější důvody, proč se její milý 28 zpozdil na rande, až dospěla k tomu, že pase v Turkmenistánu kozy! Těsně před tím, než vyrazím obšlapovat k večernímu vlaku, ji zkusím prozvonit a tentokrát místo odporného hlasu operátora se ozve vyzváněcí tón! Celá se našponuji. Zvedni to, Beo, zvedni to... "Je, ahoj!" zacinká mi do ucha kamarádčin zvonivý hlásek. "Zrovna jsem ti chtěla volat, akorát jsem zapnula mobil -" "Tys ho měla vypnutej?!" vydechnu nechápavě. Už podle hlasu ze mě spadnou obavy, že je kamarádka v nemocnici nebo tak něco, zní nejen zdravě, ale vyloženě vesele. "Proč??" "Protože mi docházela baterka a neměla jsem kde si ho dobít, tak jsem ho radši vypnula, aby se vzpamatovala. Snad nás to chvíli nechá mluvit, jsem totiž venku u táboráku -" "U táboráku?!" vyjevím se. "Nemělas být, čirou náhodou, ve vlaku a v téhle chvíli supět někde před Bako-vem?!" "No jo, měla, ale pochop, Ivo, jak jsem ti psala o tom klukovi, tak ono je to s ním Čím dál zajímavější..." Potřebuji snad minutu, abych se vzpamatovala. "Co mi tím chceš naznačit... ?" "No, víš... Já se tu ještě tak den dva pozdržím, jo?" Mám co dělat, aby to se mnou neseklo. "Den dva?! Ty ses zbláznila! Zítra v sedm ráno nám jede vlak do Českých Budějovic a odtud autobus -" "Nepojedeme zítra," řekne kajícně. "Vždyť se nic nestane. Sama jsi říkala, že Namor bude na Orlíku nejmíň týden, takže když se vrátím... dejme tomu... ve čtvrtek, času dost, ne?" "Ty to nechápeš!" zuřím. "Jestliže nepřijedeš zítra 29 ráno, matka mě vyexpeduje k příbuzným na nějakou podělanou samotu a nic mě od toho nezachrání! Pak bude celej Orlík víš kde! Kdyby nemusela na nějakej seminář, asi bych ji překecala a mohla tu na tebe čekat, ale ona nebude doma asi sedm dní a to mi prostě neprojde! Odveze mě a... Navíc ty lidi vůbec neznám, Stránka 9

Mokrá náruč léta viděla jsem je o Vánocích dvě minuty mezi dveřmi -" "Ale strýce přece znáš dobře, ne?" "Toho jo, ale... ale to je přece jedno! Pochop, mám je^ dinečnou šanci setkat se s Romanem!" "A ty pochop mě," namítne. "Já mám taky jedinečnou šanci. Jestliže teď odjedu, ta šance bude v háji navždy, kdežto tvůj Roman tam na tebe bude čekat klidně i popo-zítří." "Beo, vždyť jsi mi to slíbila!" apeluji na její svědomí. "Taky ten slib neruším, jen říkám, že to posuneme." "Podívej," nadechnu se, "chováš se jako hnusnej sobec!" "A ty snad ne? Jde ti o sebe a Romana, ne o mě a Jirku." "Zítra ráno přijeď. Beo, prosím tě! Zítra." A pro jistotu zavěsím, protože bych si protelefonovala kredit a stejně bychom nic nevyřešily. Nechám ji patlat se ve vlastním svědomí, musí přece pochopit, že sliby se plní a kamarádka je přednější než jakýkoli kluk, natož tak nejistý!!! Náladu mám prabídnou, zalezu si na balkon, kde je vedro ještě větší než uvnitř bytu, inhaluji smog z večerní špičky a myslím na Romana. Respektive, ráda bych myslela jenom na něj, na to, kde asi právě je, zda si na mne také vzpomene, jak se mu asi cestovalo a tak, nicméně se nemohu pořádně soustředit, myšlenky zalétávají k nespolehlivé Bee a co hůř, chtěj nechtěj mi lezou na mozek i Luďkovi noví příbuzní. Můj strýc se totiž konečně vloni na podzim ve čtyřiceti oženil a nejspíš aby dohonil ztracené roky, 30 uvázal si na krk jakousi rozvedenou vesnickou ženskou se dvěma haranty zhruba mého věku. Na svatbě mu nebyli ani naši, neměli čas, a svou rodinku nám přivezl ukázat na Štěpána. Byla jsem tehdy zrovna domluvená s Beou, takže jsem se s nimi setkala v chodbě, a než jsem se vrátila z kina, už zase byli pryč. Ta holka je přesně o rok mladší než já, zatímco její brácha zase o něco starší, myslím. Dobrý dojem na mě neudělal ani jeden z nich. Verunka s dlouhými blond vlásky a pomněnkově modrýma očima vypadala jako sladká panenka, jak se o ní později mamka vyjádřila, takže mi byla okamžitě protivná, a Martina jsem sama ve dveřích odhadla na pěkného debila. A k takovým lidem bych měla jet na prázdniny?! Túúúdle! Pravda, Luděk je hrozně fajn, tedy aspoň býval fajn, než se oženil. Sice také nemíval moc volného času, celé roky se živí coby řidič kamionu, ale zato když byl ve městě, nahrazoval mi všechny ty chybějící příbuzné, co normální děti mají. Chodili jsme spolu do bazénu a jezdili na výlety, kam bych se normálně nepodívala, navštěvovali hokejová utkání extraligy, každoročně se vyblbli na Matějské pouti v Praze... No prosím, co se oženil, vybodl se na mě, letos mě vůbec na pouť nepozval! Nejspíš tam vzal ty své dva vyženěné cukrouše. Tak to tedy ne. Rozhodnu se udělat všechno možné, jen abych k nim nemusela. Před desátou se raději zdekuji do pokoje a pro jistotu zhasnu, kdyby mamka čirou náhodou přišla z práce včas, aby si myslela, že už spím a nechtěla se se mnou dohadovat o plánech na prázdniny, protože ty mé jsou naprosto jasné a nehodlám je měnit! Zbytečné obavy. Přestože přes samé starosti vůbec nemohu usnout a civím do tmy ještě v půl druhé, matinky se nedočkám. Také dobře. 31 3. Když se bortí sny (středa) Klouby na prstech, kterými svírám mobil, mám úplně bílé. Chudák mobilek, ačkoli za nic nemůže, vysloveně ho drtím v dlani, jak kdybych z něj chtěla vyždímat šťávu. Uškrtit by ale zasloužila Bea, ne můj ubohý Ericsson. Sice jsem se osobě, jíž jsem považovala až dosud za svou nejlepší kamarádku, dovolala napoprvé hned v osm ráno, ale to byl první a současně také poslední úspěch téhle mise. "Neslyším hučení vlaku," poznamenám jedovatě. "Ani nemůžeš... Ahoj, Ivuš. Víš, já -" "Kde jsi, když ne ve vlaku?" "Na Vranově, přece jsem ti říkala, že -" "Ty jsi mi říkala, že dnes touhle dobou budeme sedět v rychlíku směr Budějovice, jestli se nepletu!" "No jo, ale to jsem netušila, co se stane na Vranově." "Ale? A copak se stalo? Uhnala jsi ho?" "Dovol?" ohradí se skoro dotčeně. "Zamilovala jsem se." Protáhnu obličej. Paráda!! "Mám ti blahopřát hned, nebo až příležitostně, osobně? Na konci prázdnin?" "Zatím není k čemu, protože Jirka to neví," zasvětí mě do svých záležitostí, které mne za mák nezajímají. "A nebuď tak uštěpačná, vrátím se za dva tři dny a pojedeme podle plánu." 32 "Teď už to jsou dokonce tři dny?!" ušklíbnu se. "Den ode dne přidáváš! Krom toho, jestliže se nevrátíš dnes, celý naše slavný plány můžu spláchnout do Stránka 10

Mokrá náruč léta záchodu, protože mě máti odpoledne odveze k příbuzným." "Hm, to je blbý," uzná váhavě. "Tak vidíš!" chytím ji za slovo a nasadím prosebný tón. "Zjistím ti na netu první spoj a okamžitě přijeď, jo? Beo, jsi moje jediná šance! Nikdy jsem neměla kluka, a teď, když ho mám, o něj nemůžu přijít dřív, než by k něčemu došlo!" "A já snad někdy kluka měla?" opáčí obratem. "Ani toho internetovýho, jako máš ty! Kdo z nás dvou je na tom hůř, no? Ivo, prosím tě, přej mi to. Nebuď sobec. Vždyť to je úplně stejná situace." Mám dojem, že špatně slyším. "Ne, drahoušku, je úplně jiná. Pěkně jsme to vymyslely, já na tebe spoléhám, a ty to takhle zkazíš! Beo, jestli i hned nepřijedeš, tak -" "Tak?" "Tak jsme spolu skončily," prohlásím tvrdě. Bea chvíli mlčí, ale když už myslím, že se mi omluví a vše se v dobré obrátí, prohlásí: "Ještě si pořád myslíš, že jsem sobec já a ne ty?" Namíchnu se úplně. "Jak chceš!!" A ukončím tenhle neplodný hovor. V poslední chvíli se ovládnu a nevyhodím mobil otevřeným oknem. Pádem ze čtvrtého patra na ulici by se určitě rozkřápl a já bych měla pokoj, stejně už ho nebudu potřebovat, Roman mobil nemá a s Beou jsem právě definitivně skončila, tak co...! V poslední chvíli se trošku pootočím a švihnu jím pouze na svou válendu. Byl příliš drahý na to, abych si na něm vylévala zlost na tu nánu, která mě klíďo píďo vymění za nějakého hejska, co jí tam přeběhne přes cestu. Notabene, 33 který na ni z vysoka kašle! Kéž by jí to nevyšlo, zaslouží si, aby si jí ani nevšiml! To tak, aby ona měla kluka ajá ne! No, tohle přemýšlení je asi kapku sobecké, ale ona s tím začala první! Nemůže mít kluka na můj úkor! Nejsem sobec. Jak ráda bych ji seznámila s Romanovými kámoši a ještě bych doufala, že s některým z nich v sobě najdou zalíbení, protože pak by to vůbec nemělo chybu, kdybychom my dvě kámošky chodily se dvěma kamarády! Bea si nemůže užívat na Vranově s nějakým kreténským Jirkou, zatímco jsme dávno měly sedět v rychlíku a těšit se na setkání s Romanem!! Vida, zase taková výhra, že jsem na gymplu poznala Beatu, to nebyla. Copak by mě pravá kamarádka mohla zradit?! Kvůli klukovi?? Ne. S těmi nulovými zážitky s láskou měla Bea pravdu, dosud jsme na tom byly navlas stejně, a proto jsme si asi tak rozuměly. Obě jsme o lásce snily, dokázaly jsme probírat děj knížky či filmu celé hodiny, představovaly jsme se v rolích hrdinek a plánovaly si, jaké to bude skvělé, až budeme chodit s kluky doopravdy... Hm, ale to jsme počítaly, že buď budeme mít kluka obě, anebo žádná. Možnosti, že by mě mohla Bea předběhnout a kvůli klukovi odstrčit na vedlejší kolej, jsem se bála jako čert kříže. A jak je vidět, oprávněně! Cítila jsem převahu, když jsem jí vyprávěla o Romanovi a dávala jí číst některé jeho maily, nebo aspoň úryvky. Záviděla mi, poznala jsem to na ní. Oni doma internet nemají a při našich společných večerech, kdy jsme chatovaly od nás, se nám na druhého Romana narazit nepodařilo. Na internetu je kluků spousta, nicméně někteří jsou pěkná hovada, jiní jsou zadaní, další třeba moc z daleka, anebo nám nesedí povahou. S klukama v reálu to je pak ještě horší. Svého času se 34 mi líbil Bořek, co chodí u nás na gymplu o rok výš. Vzdychaly jsme po něm s Beou obě. Propracovávaly jsme možnosti a situace, kde ho potkat a jak s ním dát řeč... Posléze mi přihrál sám osud netušenou šanci, když v době, kdy naše i jejich třída jela na představení do Mahenova divadla v Brně, Bea onemocněla chřipkou a já tak zůstala lichá a Bořek shodou okolností také, tudíž ho učitelka v autobuse posadila dopředu ke mně. Nemohla jsem svému štěstí ani uvěřit! Až do Brna jsem asi tisíckrát v duchu zapředla dávno připravený hovor, ovšem ve skutečnosti jsem za celou tu dobu nevydala ani hlásku. Z představení jsem nic neměla, dumala jsem nad tím, jak to zaonačím na zpáteční cestě... Jenže můj příděl štěstí se patrně vyčerpal, protože on si sedl k Marianě z naší třídy a na mě zbyla její kámoš-ka Jana. A aby všeho nebylo málo, ti dva spolu pak pár týdnů chodili. Nedáš - dostaneš, říká jedno hokejové pravidlo. Pro mě to byl trest za to, že jsem se tehdy neodhodlala. Ale za co mě trestá osud teď?! Být zamilovaná skoro celý rok přece není trestné! Tím spíš, že to byl Roman, kdo se jako první s údivem přiznal, že se zamiloval do písmenek na netu, když to řeknu takhle přeneseně. Samotného ho to překvapilo a zaskočilo! Pak už to bylo jen lepší a lepší a nyní, kdy má přijít vyvrcholení, odměna v podobě setkání a přeměna platonického vztahu ve vyšší formu, přijde trest. To není fér! Mamce je vše jasné, jen se na mě podívá. Nemusím ani promluvit! Jakékoli další Stránka 11

Mokrá náruč léta debatování s ní nemá cenu, zítra odjíždí na konferenci a chce mít dceru zaopatřenou, tudíž mě vůbec nepřekvapí, když z ní vypadne, že Luďkovi skutečně volala už včera a má mi vyřídit spoustu pozdravů, prý se na mě všichni moc těší. 35 "Nápodobně," procedím skrz zuby. Asi je normální, že matky mají dar jasnozřivosti a předem tuší, jak co dopadne. Já však matka nejsem a nejspíš nikdy nebudu, protože zůstanu starou pannou nadosmrti, tudíž jsem si tyhle prázdniny jako ta husa naivně malovala růžovoučkýma barvičkama. Vrcholem ironie osudu je, že přesně v jednu hodinu nakráčím ne k restauraci U líného šneka, nýbrž k našemu autu a nasupeně hodím do jeho zavazadlového prostoru krom báglu i ranec knih. Co jiného bych v tom blbákově asi dělala!! Hodlám tam ovšem být maximálně těch pár dní, co bude mamka mimo město, ale s tím se jí předem nechlubím. Jednoduše se pak sbalím a přijedu a postavím ji před hotovou věc. "Připoutej se, prosím tě," požádá mne, než nastartuje. "Proč jedeme tímhle prdítkem?" procedím skrz zuby, protože fiatu Punto se ani jinak říkat nedá. Mamka pro něj jiný název má, celkem láskyplný. "S Punťou? Protože s ním jezdím mnohem radši než sPassatem" vysvětlí mi. "Už kvůli automatické převodovce a o tom, že je menší a snáz se s ním vejdu na silnici, nemluvě. Co máš proti Punťovi?" Na důkaz svého tvrzení se s červeným autíčkem svižně prodírá hustým městským provozem. "Na větší vzdálenost bych samozřejmě vzala druhý vůz, ale Klikov není zase tak daleko." "No, to bude tedy reprezentativní příjezd," zavrčím. Mamka na mě překvapeně pohlédne přes obroučky brýlí, ale pak se zase soustředí na silnici. "Od kdy si potrpíš na reprezentaci? Zrovna ty?" "Někdy je třeba," trhnu rameny. "Ukázat těm vesnickým buranům, jak vypadá pořádný auto." "Překvapuješ mě," oznámí mi. "To zní hodně snobsky, Ivo." 36 Neodpovím, s pohledem přikovaným na hodiny se mi při představě Romana přešlapujícího před hospůdkou a zpytavě prohlížejícího každou příchozí dívku hrnou slzy do očí! Je jasné, že když tam nebudu já, seznámí se s jinou.. . Prázdniny jsou pro letní lásky a nové známosti jako dělané a myslet si, že zrovinka na Orlíku, v tak velkém rekreačním středisku, žádné zajímavé holky nebudou, by byl nesmysl. Krásné, štíhlé, vtipné, společenské a nezadané holky dychtící po nových zážitcích jsou prostě úplně všude! Jak bych si mohla myslet, že nechají Romana, tak pěkného kluka, na pokoji'?! Na koleji odolával, kvůli škole neměl tolik času, ale tady... Horko, léto, prázdniny, krásné dívky v bikinách... to všechno mluví proti mně!! Uvědomím si, že mamka stále něco povídá: "Cože?" "Bude se ti tam líbit, uvidíš. Čerstvý lesní vzduch i změna prostředí ti jen prospěje, poznáš nové lidi..." "Jo," potřesu hlavou. "Jsem nadšená už teď." Hnít v nějaké bohem zapomenuté díře bez možnosti prožít cokoli pěkného i tohle léto je fakt super pomyšlení! "Netušíš, kde má ta usedlost být?" přemýšlí mamka, jakmile obkrouží náměstíčko historického městečka Chvá-lovice kolem dokola a ocitneme se na snad jediné místní křižovatce. Ukazatel na samotu čítající pár domečků pochopitelně nikde žádný. O existenci Klikova jsem se dozvěděla teprve nedávno a i kdybych věděla, kde je, z principu bych jeho polohu mamce neprozradila! Myslet si, že když ho nenajdeme, vrátíme se domů, je pochopitelně příliš pošetilé na to, aby se mi tohle dětinské přání mohlo splnit, přesto cítím jakési slabé zadostiučinění, že v tom nechám mamku plácat se samotnou. Ostatně, mamina si ví rady v každé situaci, tudíž zaparkuje Punťu u krajnice a mobilem zavolá svému mladšímu bratrovi o potřebné informace. Coby navigátor se osvěd37 čí, Klikov je skutečně kousek, s bídou čtyři kilometry od městečka směrem na Nížany. Jestliže jsem čekala maličkou vesnici, spletla jsem se. Shluku asi třech domků obklopených rozsáhlými pozemky se ves říkat nedá! Navíc jsou od sebe poměrně vzdálené, takže pojem samota sedí víc než cokoli jiného! Příjezdovou cestou se dokodrcáme k patrovému stavení s krytou verandou, obloženou truhlíky s rozkvetlými převislými muškáty. Dům vypadá k mému překvapení spíš jako vilka v rozkvetlé zahradě, očekávala jsem něco na způsob hromady hnoje uprostřed dvora, ve kterém ťapkají slepice, nebo tak něco. Jediné zvířectvo tady prezentuje mohutný vlčák, co se nám vyřítí vstříc, takže mamka zase rychle zabouchne dveře. "Oni mají psa, jo?" protáhnu obličej. Že jsme dojely k tomu správnému domu, Stránka 12

Mokrá náruč léta poznáme lehce, a to podle strýcova tahače, se kterým brázdí silnice celé Evropy. "Na konci světa je to asi nutnost," soudí mamka. "Super. Pokud mě tady nepodřízne nějakej pobuda, po-' kouše mě tahle bestie." To už ale psa odvolá můj drahý strýček a vlčák s jazykem plandajícím až k zemi nevypadá vysloveně krvelačně. "No hurá!" jásá Luděk a objímá svou sestru, jako by ji neviděl posledních pár let. Nenávidím vítání, natož když mu jsou přítomni i úplně cizí lidi! Než mě strýček pořádně pomuchluje na přivítanou, z domu vyjde i jeho manželka a nějaká zrzavá holka. Bože, oni tu snad mají na prázdninách ještě další příbuzné! "Vítej u nás," potřese mi moje nová tetinka rukou a málem mi ji svým stiskem rozdrtí. Do tak křehké bytosti bych tolik síly neřekla ani omylem! Teta je snad o půl hlavy menší než já, podle všeho i o pár kilo lehčí a v sestřihu 38 z krátkých světlých vlasů, vojenských maskáčích a bílém tričku vypadá spíš jako holka! "Minule jsme se viděly jen tak na skok, že? Tak teď to napravíme. Já jsem Jiřina." Zdvořile se pousměji, není mi jasné, co tím chtěl básník říci. Jako že ji mám oslovovat křestním jménem, nebo co...? To už se ke mně hrne i ta holka. "Ahoj, Ivo." Nechápu, jak mě může znát jménem, v životě jsem ji neviděla a - teprve zblízka své tvrzení opravím. Viděla mě. Sice jen jednou, ovšem na rozdíl ode mě má lepší paměť! No, jí hraje do noty i to, že já se za ten půlrok vůbec nezměnila, zatímco ona tedy dokonale! Její blonďaté princeznovské vlásky dlouhé do pasu jsou nenávratně v trapu, má je kratší než já, skvěle sestříhaný účes dosahuje sotva k ramenům a mahagonový přeliv je fakt odvaz. Nevypadá už jako nevinný andílek, nicméně... sluší jí to ještě víc! Preventivně se zamračím. Taková vesnická buchta a hraje si na sexy vampa, nebo co! Na sobě má pouze jakési letní elastické šatičky na uzounká ramínka, které se na prsou vydouvají v pořádné kopečky - a bez podprsenky!, zatímco v pase je na přeštípnutí. Pěkná nespravedlnost! Jak to, že někdo je čistě průměrný (já) a jiný s dokonalou postavou, tváří i pletí (ona)?? Jestliže jsem byla ještě před prázdninami pyšná na svůj nový účes, kdy jsem si nechala hnědé vlasy zarovnat do jednotné délky pod ramena a horní pramínky prosvětlila červeným melírem, v konfrontaci se svou sestřenkou se mohu jít schovat. A to je, prosím, o celý rok mladší! Na šestnáct vypadá víc než dobře, tudíž je mi maximálně protivná. Vzmohu se na zavrčení: "Čau." Vítání s posledním členem rodiny se odkládá na neurčito, podle Jiřiny je "mladej" někde v trapu. Tím lépe. To už jsme strkány do nitra domu, Jiřina i Luděk nás o překot 39 ujišťují, že Gira je ještě hravé štěně, co by neublížilo ani kuřeti. Nevěřím ani jednomu, natož hafanovi velikosti menšího telete! Mamka se nehodlá dlouho zdržovat, musí ještě do nemocnice a zítra brzy ráno odjet na seminář, ovšem Jiřina s možností, že by někdo odmítl jídlo, které pro nás navařila, nepočítá. Přes naše protesty nás dotlačí ke stolu a naloží nám porce jak pro horníky po dvanáctihodinové šichtě! Vařit fakt umí, to se jí musí nechat, takhle dobrý segedín-ský guláš jsem v životě nejedla, nedá se srovnat ani s výtvorem paní Kolíčkové, natož matky, která vařit vůbec neumí! Z hovoru vyplyne, že Jiřina je vyučená kuchařka, které je pro mateřskou školku v Chválovicích škoda, podle strýce by mohla v tu ránu konkurovat šéfkuchařum v Al-cronu nebo tak. Úkosem se na Luďka podívám a v tu chvíli odhalím důvod, proč se můj světácký strýc tak z ničeho nic vzdal bez mrknutí oka staromládeneckého života a uvázal si na krk rozvedenou ženskou s dvěma haranty! Pupíček, co se mu tlačí z trička, je jasným důkazem, proč. Odstrčím nedojedenou porci, i když mám ještě hlad. Z principu. Mě si kusem žvance nikdo nekoupí! Báječný rybízový koláč s bílým příkrovem sněhu, co nám Jiřina servíruje jako dezert, odmítnout nedokážu. Zuřím sama na sebe, nicméně... Je tak dobrý! Dám si ale jen jeden, čímž přece jen své svědomí trošku utiším. "Prosím tě, ty jíš jak vrabec," všimne si mě Luděk. "Ber si, doma to nemáš," zavtipkuje. "To sice nemám, ale nemusím vypadat za pár dnů jako někdo," prohodím a významně se mu zadívám na fotbalový míč schovaný pod tričkem. Všichni se zasmějí, Luděk si bříško skoro zálibně poplácá. "Jídlo je jednou z hlavních radostí v životě, Ivuš." "Možná ve čtyřiceti," odfrknu. "Ivo," střelí po mně mamka pohledem. Pohodím hlavou. Všechny dobroty světa bych vyměnila za možnost te-leportovat se jako ve Star Treku z kuchyně klikovské samoty k Línému šnekovi a nelitovala bych toho ani na okamžik! Stránka 13

Mokrá náruč léta "Má pravdu," zastane se mě Jiřina. "To až věkem se posouvají hodnoty. Viď, Niko?" Veronika jí věnuje líbezný úsměv. "Ano, maminko." Normální trapka! Mamka nemá stání, letící čas nad ní visí jako Damoklův meč. "I když je tu u vás moc pěkně, musím... Kdy ty vyrážíš, Luďku? Nebo máš dovolenou?" "Tu si vezmu až v srpnu, až bude mít školka zavřeno, abychom mohli s Jiřkou vyrazit někam společně." "A bude vám mít kdo hlídat děti?" Mamčina otázka je zaskočí, Jiřině trvá, než pochopí, jak ji máma myslela, Luděk je důvtipnější: "Děti? Myslíš ty naše dva výrostky?" zeptá se pobaveně. "Nemáme hlídání," potvrdí Jiřina. "Taky - na co? Oni se pohlídají sami. Nice bylo šestnáct a Martinovi bude devatenáct, jsou skoro dospělí." Podívám se na matku vyčítavě: "Slyšíš?! Proč oni můžou a já místo toho musím do takový po..." "Nejspíš jsou, na rozdíl od tebe, samostatní," skočí mi mamka do řeči v pravou chvíli. Pochopitelně se urazím. "A že mi k tomu dáváš příležitosti, viď?!" Mamce je hádka před ostatními nepříjemná, mou otázku nechá nezodpovězenou a raději sbírá brýle a tašku přes rameno. "Pojď si radši do auta pro zavazadla... Musím brzy ráno vstávat, opravdu se nemohu víc zdržet." 40 41 "Škoda," lituje Jiřina. "Ale tak až bude doma Karel, určitě přijeďte aspoň na víkend..." Pobaveně se ušklíbnu. Volný víkend máma nezná. "Taky brzy vstávám," uvědomí si Luděk. "Jedu do Španělska pro ovoce, tentokrát ale jen do Barcelony, ne nijak daleko." "Do Španělska?" V hlavě mi blikne nápad. "Luďku, mohla bych jet s tebou? Já bych ti nepřekážela!" Mamka je pochopitelně proti. "Ty ses zbláznila," obviní mne. "Tady je tak krásně, ten klid a vzduch, lesy a voda a slunce... A ty by ses chtěla tlouct takovou dálku?" Zadívám se na strýčka psíma očima, ale zklame mne i on. "Nejde to, Ivuš. Tentokrát mám s sebou závozníka. Třeba někdy příště, až bude mít dovolenou... Rád tě vezmu. Martin už se mnou taky párkrát byl." "Martin možná," zasáhne mamka. "Ty si budeš užívat prázdnin tady a ani se odsud nehneš, rozumíš?" Nejradši bych se rozeřvala na celé kolo. "Užívat si prázdnin, a tady? Můžeš mi vysvětlit, jak to mám udělat?!" Mamka vyřeší trapas jednoduše - vyjde na zahradu, vyloží mi z vozu bágly a když mě chce na rozloučenou políbit na čelo a já ucuknu, nechá další pokusy plavat, místo toho si potřese pravicí se svým bráchou i jeho ženou a zamává nám z auta. Pohled za odjíždějícím Punťou mě rozlítostní natolik, až si málem rozmažu řasenku. "Netvař se, jako kdyby tě mamka strčila do děcáku," směje se mi Luděk a vůbec netuší, jak blízko je pravdy! Opravdu mnou zmítají podobné pocity. "Tak se pojď ubytovat," pobídne mne Jiřina a Veronika mi nabídne pomoc se zavazadly. "Co v tom máš tak těžkýho?" podiví se. "Cihly?" "Knížky," odseknu. 42 Zvedne obočí. "Knížky?" "No, to jsou takový tlustý časopisy v tvrdých deskách..." Luděk s Jiřinou se rozesmějí, Nika pohodí hlavou a já si mohu připsat bod k dobru. Sejmula jsem ji, vesničanku! V té chvíli se jí rozezpívá mobil, jako melodii má Pohádky z mechu a kapradí, mě švihne, fakt, ale nejde o žádný hovor, protože pouze zkontroluje, kdo prozváněl, a vleče se s mou taškou dál. Než vyšlapeme schody do patra, pohádková melodie se ozve ještě dvakrát! "Tohle je Martinův pokoj," ukáže Jiřina na jedny dveře, "ale dovnitř tě radši nepovedu, stejně by nebylo kam stoupnout, má tam příšernej bordel. A tady je Verunčin." Dveře vedlejšího pokoje otevře bez skrupulí, načež se zarazí a vyčítavě se ohlédne na svou dceru: "Neměla sis uklidit?" "Já jsem to nestihla," usměje se nevinně. "A nestydíš se vzít Ivu do takového svinčíku?" Nika pokrčí rameny. "Ne." Kdybych na ni neměla vztek, té spontánnosti bych se musela za jiných okolností Stránka 14

Mokrá náruč léta zasmát. Ovšem smích mě záhy přejde. Teta totiž ukáže na poschodovou postel: "Ta je ještě z dob, kdy měly děti společnej pokoj. Chceš spát nahoře, nebo dole, Ivo?" Rozpačitě pohlédnu na Luďka a zpátky na postel. "Copak musím spát tady!" "Je to nejhezčí pokoj," podivuje se Jiřina mému otálení. "Tedy, když je v něm uklizeno, samozřejmě. Nejsvětlejší, s balkonem a s okny na jih..." "Nemůžu bydlet sama?" upřesním svůj dotaz. "Klidně v kobce bez oken, třeba ve sklepě, ale hlavně sama." "Ach tak," trkne Jiřinu. "Samozřejmě můžeš. Máme tu 43 prázdnej pokojík po babičce, říkáme mu pro hosty. Myslela jsem, že budete chtít být spolu, děvčata..." "Radši bych v tom pro hosty," vytyčím pravidla a v mechu a kapradí to opět zahraje uspávači písničkou. Luděk mi ukáže na poslední dveře v patře, které vedou do malého půdního pokojíku se zkoseným stropem vybaveným starodávnou truhlou, malovanou komodou a dřevěnou postelí s vyřezávanou pelestí. Kdybych tu nebyla z donucení, možná by se mi tu i líbilo. V pokoji to pronikavě voní senem a není divu, všude po parketách jsou roztažené noviny a na nich haldy nějaké uschlé trávy či co. "Je, bylinky!" chytí se Veronika za pusu. "Já jsem je zapomněla odevzdat... A mně bylo divný, že mám malej sběr." "Niko, ty trdlo," hrozí se teta, zatímco Luděk se dobře baví. "Chceš říct, že tohle je ta přeslička, na kterou jsme šli celá rodina, abys splnila sběrovou kvótu?!" "No, to je přesně ona," přikývne. "Ale to vůbec nevadí, aspoň mám na příští rok. Přesličce se nic nestane." "Taky jsi tak zapomnětlivá, Ivo?" otočí se na mě Jiřina. Pokrčím rameny, víc mě zajímá jiná věc: "Vy máte ve škole povinnej sběr?" "Jo," přikývne a sesypává přeschlou přesličku na jednu hromadu. "Naše úča je trochu ujetá." "Proč ujetá?" podiví se Jiřina. "Natrhat trochu bylinek nikoho nezabije a jiným to pomůže." "A na jaký že to seš škole?" zeptám se co nejvíc pohrdavě. "Na hnojárně, či co?" "Na gymplu," odvětí nevzrušeně. Samozřejmě to vím od mámy, to když se mi snažila vsugerovat myšlenku, jak dobře si budeme se sestřenkou rozumět, když obě chodíme na stejný typ školy! 44 "A kde tady, v tom zapadákově, je nejbližší gympl? Co jsem se dívala, jely jsme přes samé díry... Jsi na intru?" "Dej pokoj," zasměje se. "Jeden gympl je v Hradci, ale já jezdím do Račic. Denně patnáct kilásků tam a patnáct zpátky. Na kole, tedy krom prosince, ledna a února, kdy je mráz nebo náledí a závěje sněhu, to pak dojíždím busem. Na intru je brother, chodí na průmyslovku v Hradci, a když slyším, co tam dělají, tak jsem ráda, že můžu dojíždět." Mám chuť si zaklepat na čelo. Denně třicet kilometrů na kole! Páni, to by mě nejspíš zabilo, já jsem na kole neseděla, hm, pěkných pár let... Asi co jsem vyrostla z dětského kolečka a o větší si našim neřekla. Jiřina s Veronikou napěchují přesličku do papírového pytle, zametou parkety a ještě je Nika vytře. Pachu sena se tím stejně nezbavím! S vybalováním se nezdržuji, nějak se mi nechce, na těch pár dní to nemá cenu! Hodím batoh na truhlu a tašku s knížkama na komodu, čímž považuji vybalování za uzavřenou kapitolu. Jiřina sleduje mé počínání poněkud překvapeně, Veronika se dokonce uchichtne, ale nahlas neřekne nic ani jedna. To tak, kdybych si vybalila, přiznám, že se tu zabydluji - a to já nechci! Na zahradě zarachotí motorka a Gira se rozštěká, právě dorazil bratránek. Chtě nechtě se s ním musím jít seznámit. Spíš tedy nechtě. Martin vypadá přesně tak, jak si ho pamatuji z Vánoc. Vysoký, tmavovlasý a celkem i pohledný arogantní frajírek. "Zdar," kývne na mě nevzrušeně a už si stěžuje Luďkovi, že mu motorka zase nechtěla startovat. "Martine, tak snad..." řekne Jiřina významně. "Vždyť jsem pozdravil, ne?" namítne ten burák. 45 Veronika se na mě zazubí: "To je holt Marťan, no." To tedy je! A minimálně z Venuše! "Nešel by ses laskavě najíst?" požádá ho teta, takže můj nový bratránek neochotně zvedne hřbet od pekelného stroje a loudá se za námi do kuchyně, zatímco strýc jde nažnout trávu králíkům. Takže přece jen mají domácí zvířectvo! Stránka 15

Mokrá náruč léta Minimálně Giru, králíky a mourovatého kocoura, který projde do kuchyně oknem a rozvalí se na lavici. Martin s ním nedělá žádné strachy, vezme ho do dlaní a hodí na kanape pod oknem, jen kocour protestně zaprská. "Jak se jmenuje?" zeptám se, protože mi na rozdíl od dvounohých obyvatel připadá sympatický, krásně nerudný. "Kocour," pokrčí rameny Veronika. Jak duchaplné! "Mourek," představí mi ho teta. A jak originální! Otřeseně se zahledím na Martina, který si stejnou rukou, jíž nabral Mourka do dlaně, sahá na tác pro rybízový koláč! Chytí můj pohled, leč nepochopí. "Co je? Ulítly ti včely?" "Vám tady neteče voda?" ušklíbnu se. "Teče, máme vlastní studnu, proč? Jo... tak..." "Voda teče, ale Marťánek je prase," vysvětlí mi Nika to, co jsem právě také poznala, a pružně uhne před letící pěstí. "Starej se o sebe," doporučí jí Martin, a protože se Nice opět rozezní mobil, dodá: "A o ty svý debily." "Slepá závist," baví se Veronika. "Tebe holky nepro-zvánějí, protože na tebe dlabou. Prozvoněním ti dává svět najevo, že si na tebe zrovna někdo vzpomněl, že máš přátele, víš?" "Než takový infantilní, jako máš ty..." "Prosím tě, kdo pořád otravuje?" zajímá se také Jiřina. "Myslela jsem, že Zdeněk je v cizině." 46 "Zdeněk neprozvání," přikývne. "Vždyť říkám, že mi volají kamarádi. Teď to byl zrovna Kraťas. A předtím Michálek. .." Mobil jí zazvoní přímo v dlani, takže nám může rovnou z displeje přečíst dalšího adepta: "Dejv." "Ten Martinův spolužák?" zachmuří se teta. "A proč ten?" "Protože je to můj kamarád," odpoví s bohorovým klidem. Teta v tom má stále zmatek: "A co je potom Zdeněk?" "Taky kamarád," nedá se Nika vyvést z míry. "Ale o maličko větší kamarád než ti ostatní. Někdo je menší, jiný větší..." "... debil," předběhne ji Martin. Ani tohle sestřenku nerozhodí. "Zalez někam do kouta, Marťane, a udělej si dobře... Ale bacha, ať nemáš chlupatý dlaně, nebo abys z toho neoslepl..." Martin se jí pokusí podtrhnout židli, Veronika však s výpadem počítá a zavčas uskočí. Připadají mi trapní oba, možná až úchylní! Sourozenci a baví se o takových věcech, dokonce před vlastní mámou, která se tomu jen směje! Moje mamka, ač lékařka, je v tomhle směru pruderní, neodvážila bych se před ní vtipkovat na téma sex, ani se o něm zmínit. Připadají mi jako marťani z jiné planety oba, tohle prostě neznám. No, coby jedináček, který vyrostl jen mezi dospělými, vlastně ani nemohu! Nebo že by oni byli normální a ten mimozemšťan, který sem nezapadá, jsem Já--? "Jedeš s námi, ne?" obrátí se na mě Martin nečekaně. Přestala jsem jejich hovor sledovat, zabraná do vlastních úvah, takže netuším, o čem jde řeč. "Ven," pomůže mi Veronika. "Ven?" opakuji nedůvěřivě a zároveň posměšně. "Co to 47 znamená? Jako někam na pole, do kravína, nebo na pastvu...?" Zírají na mě oba a já v jejich výrazech nečtu jen překvapení, nýbrž i jakési pohrdání. Přesto to se mnou Nika ještě jednou zkusí: "Zajedeme do města za kámošem, a pak se vykoupat na Vrabčárnu." Celá nakřivo se toužím seznamovat s jejich infantilními kamarádíčky, jak se o nich sám Martin vyjádřil! To tak. "Do města?" protáhnu pochybovačně. "To se ale nestihnete vrátit do večera, protože nejbližší město je odtud. .. Nemyslíš tím ty Prdelkovice-Chválovice, nebo snad jo...? A v nějakým žabinci plným sinic a pijavic se tedy rozhodně koupat nehodlám." Ti dva si vymění pohled. Martin trhne rameny: "No, když myslíš, že je lepší počítat holuby na střeše, jak je libo." Pevně zatnu zuby. Blbeček! Jiřina naši roztržku nepochopí, protože mi domlouvá: "Ten rybník je nejčistší široko daleko, skoro nikdo tam nechodí, protože je v lese a Chválovice mají vlastní koupaliště..." "Díky, nemám zájem," přeruším její agitaci. Dusnou atmosféru v kuchyni přeruší strýcův příchod, ostatně, ti dva marťani se už víc nezdržují, Veronika si pouze sbalí láhev minerálky a do plastové dózy pár Stránka 16

Mokrá náruč léta kousků koláče, u vody prý přijde vhod. "Ať jste do tmy doma," nabádá je Jiřina a Luděk dodá: "A pokud možno přijďte po dvou, ne po čtyřech jako někdo." Martin rozhodí rukama. "Člověk jednou výjimečně nezvládne zemskou gravitaci a hned je z toho aféra." "Jednou?" podiví se Jiřina. "A co závěr školního roku?" 48 "To nepřišel po čtyřech, to ho rovnou dovezli," baví se Nika. "No tak dvakrát," připustí. "Náhodou." "Ať ty náhody nejsou moc často," přeje si Jiřina. Po jejich odchodu se přemístím do svého pokojíčku. I když jsem měla strýce vždycky ráda, neměla bych si s ním najednou o čem povídat. Vždyť jen to, že existuje, mi zhatilo skvělé plány na prázdniny!! Padnu na tvrdou postel a s očima upřenýma na střešní okénko v arkýři si znovu a znovu uvědomím nespravedlivou křivdu, které se na mně tenhle svět dopustil. Neváhám na chvíli vstát a nařídit staré pendlovky podle hodin na mobilu, to abych se mohla vědomě týrat. Když doputuje velká rafička na dvanáctku a malá ukazuje na šestku, zavřu oči. Doba naší druhé šance... A opět se mě Roman nedočká. Nemám ani jak mu dát vědět, co se mnou je! Netuším, zda jeho kámoši mají mobil, a pokud ano, stejně neznám jejich čísla. Jedinou mou nadějí je opačný postup. Musel by si Roman půjčit od někoho mobil a napsat mi z něj, moje číslo si jistě stále ještě pamatuje...! Jenže tohle je věc, kterou já nijak neovlivním, a ta bezmoc mě ubíjí tím víc. Zvednu Ericssona do dlaně. Romane, napiš mi... prosím tě, napiš mi... Telefon je však beznadějně tichý. Nejsem Nika, aby mě v jednom kuse prozváněly desítky kamarádů, krom Bey a Romana žádné nemám - a o oba jsem právě přišla! Ta dá dá dádádá ta dá dá dádádá... Vyletím do sedu jako uštknutá. Že bych měla telepatic-ké schopnosti a opravdu se mi povedlo s Romanem spojit a vnuknout mu myšlenku?! Symbol obálky na displeji mě naplní slastným očekáváním, kterého si však užiji jen ve49 lice krátce. Přesně řečeno do doby, než obálku otevřu a přečtu si odesílatele: BEA. Nejsem telepat ani vědma, jsem jenom úplně zoufalá holka, která přišla o lásku i o iluze! Tak co, jaké to tam je? Doufám, že to není tak hrozné. My jdeme zase na oheň, tak mi drž palce! Nad její neuvěřitelnou drzostí mi zůstává rozum stát. Opravdu si myslí, že jí nezištně budu držet pěstičky pro štěstí, zatímco ona mě tak sprostě hodila přes palubu?! Je to tu super. Ty si to tam užij. Stručné, ironické, neupřímné až běda. Samozřejmě doufám, že se na ni Jirka z vysoka vykašle! Proč by ona měla mít štěstí, když mně ho zkazila?? Od první chvíle, kdy jsme se seznámily, jsem na ni žárlila. Bála jsem se, aby mi ji neodloudila nějaká jiná kamarádka, protože bych pak zůstala úplně sama. Časem přibyly ke strachu ze sokyně i obavy z kluků. Kdyby chodila s klukem, neměla by na mě čas! Že bych byla skutečně sobec, který myslí jen na sebe...? Ne. Kdyby mi to Bea nepokazila, mohly jsme mít právě rande ve čtyřech. Tedy, kdyby nám to nepokazila. Na dveře pokojíku kdosi zaklepe. V první chvíli zpanikařím, nejsem na nikoho zvědavá, pak si rychle otřu slzy z očí, vylovím z tašky první knížku, co mi přijde pod ruku, a schovám pod ní celý obličej. "No?" "Můžu?" Do mého soukromí se vetře Luděk. "Přišel jsem se podívat, co děláš, Ivčo." "Čtu si." "No, koukám... A je to zajímavý?" "Jo." Přejde rovnou k věci: "Proč ses nejela koupat? Verunka i Martin jsou správní cvoci, věřím, že s nimi budeš dobře vycházet, jen co se trošku oťukáte." "Ale nemám to povinný, ne?" Zamyšleně zavrtí hlavou. "Ivčo, co blbneš? Takovou tě vůbec neznám. Nechceš mi říct, co se stalo?" Zvednu otráveně oči od knihy, z níž jsem nepřečetla jediný řádek. To uhodl!! "Možná mi máš za zlý, že jsem za tebou poslední dobou nejezdil... Uvědomuju si to, od loňskýho jara tě vážně zanedbávám. Ale můžeme si to vynahradit, co říkáš? Víš, Jiřka a její děti jsou to nejlepší, co mě mohlo potkat." Asi čeká, co mu na to řeknu, a já ho nezklamu: "Ráda bych si četla... Dovolíš?" Obličej, který udělá, je jasným důkazem, že pochopil. Víc mě v mém celibátu Stránka 17

Mokrá náruč léta neruší. Ani on, ani Bea, už mi neodepíše a mně hrdost nedovolí za ní dolejzat! Roman, bohužel, mlčí. 50 51 4. Samota Blbákov (čtvrtek) To byla noc! Nezvyklá postel, nezvyklé zvuky, nemohla jsem dlouho usnout a pak se zase pro změnu každou chvíli budila. Dokonce jsem se bála! Každý dům v noci ožívá a mění se v živou bytost se všemi svými vzdechy, steny a šepoty. Náš velký byt v činžovním domě je starý pán, kterého k tomu všemu loupe v kříži, ale doma je všechno to praskání nábytku a vrzání parket tak důvěrně známé, že mi už ani nepřijde a nevnímám ho. Tady jsem se soustředila na každičký zvuk, který do kulisy letní noci nepatřil, a že jich bylo! Pískání komárů, pro horko jsem si nechala otevřené okno i zvečera a nerozumně svítila, za což jsem pak zaplatila vlastní krví, skřehotání žab nesoucí se odkudsi zdaleka či houkání nočního ptáka, mimochodem pěkně strašidelné!, by nebylo to nejhorší. Mnohem víc mě děsil šramot uvnitř domu. Připadalo mi, že na půdě, od které je můj pokojík oddělený pouze tenkou stěnou ze sádrokartonu, neustále někdo chodí a co hůř, škrábe nehty po zdi! Úděsný zvuk sám o sobě, natož ho poslouchat v půl třetí v noci, že, když ostatní obyvatelé domu tvrdě spí. Navíc jsem ve dveřích pokoje nenašla klíč, abych se mohla zamknout. Taková ztráta soukromí! V jisté chvíli jsem byla rozhodnuta hned ráno přestěhovat všechny svoje saky paky do Veroničina pokojíku, ostatně, stěhování by mi nedalo žádnou práci, když jsem nevybalila, ale k ránu se mi konečně podařilo usnout a za slunečních paprsků, 52 které mě polechtaly na tváři v půl desáté, docela jsem si přispala, můj noční strach vypadal... ehm... hloupě a dětinsky. S kosmetickým kufříkem zamířím do koupelny. Martin je sice debil, ale přece jen je to kluk a nemusí mě vidět v horším světle, než je bezpodmínečně nutné. Jen malé procento lidí má to štěstí vypadat bez nalíčení půvabně. Například Verunka. Jak jsem si všimla, neměla na sobě ani stopy líčidla, a přitom jí to slušelo! Dokonce i zarudlý a nezamaskovaný pupínek na bradě nepůsobil nijak rušivě či nepatřičně! My, obyčejní smrtelníci, musíme Matce přírodě drobátko pomoci, jak říkává s oblibou Bea. Nejsem se svým vzhledem spokojená ani tak, ale když se trošku při-šmrncnu, hned je to kapku lepší. Hlavně zvýrazním oči, které by samy o sobě nebyly špatné, mají docela pěkný tvar připomínající velkou mandli, kdyby si ovšem dovedly vybrat barvu a byly buď hnědé, nebo zelené. To něco mezi tím, co vzniklo namixováním genů z matčiny i otcovy strany, z toho dělá pěkný guláš! Řasenkou s prodlužujícím účinkem si nalíčím řasy, s těmi jedinými jsem spokojená. A taky mám docela hezké zuby, bílé a pravidelné - dětství strávené s rovnátky přineslo ovoce, ale to je tak všechno. Pihy na svém pršáku zatřu make-upem a korekční tyčinkou zamaskuji beďary. Urodily se hned tři, hajzlo-vé! Vypláznu na sebe jazyk. Nakonec je dobře, že to s Romanem nevyšlo. Lepší být zklamaná teď než až potom, co by mě viděl naživo! V kuchyni zastihnu pouze Martina a Giru svorně se dělící o snídani. Martin, jakmile mě spatří, ji jde vyhnat na zahradu. Neujde mu, jak zbrkle před ní zabouchnu dveře! "Dobrý," pozve mne pak dovnitř. "Nevím, proč sejí tak bojíš. Zatím nikoho nekousla." "Zatím?" Povytáhnu obočí. "A to mě mělo uklidnit?!" 53 Martin se pobaveně usměje. "Někdo bejt první musí." "Díky, o takový prvenství nestojím," ušklíbnu se. Bratránek považuje tuhle kapitolu za uzavřenou, dál si čte noviny a láduje do sebe koláč, až se mu dělají boule za ušima. Připadám si jako idiot. Jiřina je nejspíš v práci, Luděk podle všeho na cestách a Veronika bůhví kde. Co tady mám ale dělat já?! Držet protestní hladovku...? Hm, to není to pravé ořechové, zvláště když koláč je tak vynikající a pokud si nepospíším, ten vidlák ho sežere celý! Natáhnu se pro předposlední dílek, čímž na sebe upoutám pozornost. "Máš si vzít něco k snídani," vzpomene si na instrukce, které patrně dostal od své matky. "Jako co?" pídím se po podrobnostech a významně hledím na prázdný podnos upatlaný od rybízu a sněhu. "No já nevím, co jíš," pokrčí rameny. "Podívej se do lednice nebo do špajzu a něco si najdi. Uvař si k tomu čaj nebo kakao, na co máš chuť." Dovtípím se, že tenhle hotel není s obsluhou. Čím dál lépe! Připadá mi dost hloupé šmejdit cizím lidem v ledničce, mají ji nelogicky ve velké chodbě, ovšem nic jiného mi nezbývá, takže se záhy vrátím do kuchyně s jednou nožičkou klobásy kořeněné tak, až mě z ní pálí jazyk, když se do ní s neskrývanou chutí zakousnu. Stránka 18

Mokrá náruč léta Vidět mě máma, omdlí! Než bych hledala čaj a citron a kdesi cosi, udělám si na zapití do ozdobného půllitru vodu se sirupem. Martinovi přijde můj způsob ranního stolování legrační. "Ty si buřt ani neohřeješ? Jo a chlebník je támhle..." "Díky, není třeba," odmítnu s plnou pusou. Veronika, která se připotácí v noční košili, jen valí oči. "Brrr, jak můžeš jíst hned po ránu maso?" "Je skoro jedenáct," pokrčím rameny. 54 Sestřenka si zalije cornflaky mlékem a sleduje mě div ne s odporem. Proč bych jí měla vysvětlovat, jak se věci mají?! "Ona ho nejí ani večer," baví se Martin. "Jsi vegetariánka?" dovtípím se. "Jo, tak se těm bláznům říká," přisadí si Martin. "Lepší být blázen než jíst rozemletý mrtvoly," usoudí Nika a mně v tu chvíli sousto zhořkne na jazyku. Naštěstí je poslední, ale i tak mám co dělat, abych ho vůbec spolkla! "Co bude k obědu?" "Lečo." "Už zase...?" Martin se zvedne od stolu a hodlá zmizet. "Snad si po sobě uklidíš, dobytku!" zahuláká Nika. "Dvě ženský v baráku a nádobí mám mýt já, jo?" ohrne ret. "Říká vám něco dělba práce, berušky? Verunka bude umejvat, Iva utírat... Nebo obráceně, to nechám na vás." "Nějak jsem nepochopila tvou roli v té dělbě práce... Na co vlastně máme tebe?" "Vy to nevíte?!" Martin se zatváří jak v nejvyšším transu. "Přece na okrasu!" Plácačka na mouchy, kterou po něm jeho něžná sestra hodí, se však sveze pouze po dveřích a Martin je ten tam. "Buď ráda, že jsi jedináček," zazubí se na mě a jakmile zkontroluje, kdo jí ústřední motiv z Křemílka a Vochomůr-ky posílá tentokrát, ještě v noční košili začne připravovat věci na oběd. Jestliže jsem si myslela, že přinese ze spíže konzervy, jejich obsah hodí do hrnce a ohřeje ho, pletla jsem se. Veronika omyje spoustu paprik a rajčat a pustí se do krájení cibulky, až jí tečou slzy. Jde jí to fakt zručně, nožem se ohání jak starý samuraj a aniž by si způsobila řezné rány třetího stupně, nakrájí cibuli na malé čtverečky. "Chceš s něčím pomoct...?" zeptám se rozpačitě. "Můžeš ji zatím zpěnit, anebo chceš krájet zeleninu?" "Krájet radši snad ani ne..." "Tak vem tu hlubokou pánev s poklicí, olej je ve spíži." Dost času mi zabere, než najdu požadované nádobí, pak jsem ale zase v koncích. "A teď...?" "Prostě ji podus." Poškrábu se za uchem. "Jak?" Verunka se na mě shovívavě usměje. "Radši nijak. Víš, co?" navrhne jiné řešení, jelikož se mezi nás opět vetře mech a kapradí. "Prozvoň ho zpátky, jo?" Natáhnu se po její Nokii. "Jak víš, kdo ti volá?" "Ale to já nevím," zasměje se. "Nějakej kámoš, no." "Perverz" prozradím jí odesílatele melodie. "No vidíš," pokrčí rameny. "Prozvoň ho, ať má radost." Za dobu, než si Veronika poradí s haldou zeleniny, oplatím prozvonění asi dvanáctkrát! Vůbec se nedivím, že z téhle frekvence její matce tečou nervy, na druhou stranu jí hrozně závidím! Můj mobil mlčí jako hrob... Tím víc mi sestřenka pije krev. Povídá mi přitom jakousi slabomyslnou příhodu ze školního výletu, jejíž pointu s jejím mobilem u ucha přeslechnu. A do toho se ozve ze dvorka Giřino štěkání a holčičí hlas: "Niki?" "To je Klára," zaraduje se. "Zrovna jsem ti o ní povídala." Nakloní se k oknu a zařve: "Je otevřeno!" Než se stihnu zdekovat do podkroví, v kuchyni se objeví černovlasá holka s nagelovaným účesem připomínajícím ježčí bodlinky, éro na první pohled. Averzi k ní pocítím ještě dřív než promluví: "Čaues. Ty seš ta sestřenice na hlídání?" "Na jaký hlídání?" zeptám se nechápavě. Lidi, kteří se zdraví slovem čaues, ve mne nikdy nevzbuzovali dojem normálnosti a Klára je toho jasným příkladem. "Navíc já ničí sestřenice nejsem, aspoň ne vlastní." "Vlastní nevlastní, to je šumafuk, ne?" soudí Klára. "Těžko se budete oslovovat plnými tituly - nevlastní sestřenko Veroniko, hihi, to zní ujetě, ne? Představovala jsem si tě mnohem mladší, tak dvanáct, třináct." "Máš dost bujnou představivost," ušklíbnu se. "Krom toho mi uniká smysl, proč Stránka 19

Mokrá náruč léta zrovna ty si mě nějak představuješ! Pro úplnost, jsem o rok starší než ty." "Jako že bych ti měla vykat, nebo co?" Veronika vycítí hmatatelné nepřátelství. "Proboha, proč se hádáte? Seznámím vás: moje kámoška od školky Klára, sestřenice Iva... A je to, ne? Přátelé?" Přátelé!! Zvednu oči v sloup. Ta holka se moc dívá na seriály a telenovely, když si myslí, že si potřeseme rukama a slíbíme si přátelství za hrob! A její kamarádka nejspíš také, proto jsou obě takové nanynky! Ruku jí samozřejmě nepodám. Celá situace vyzní dost trapně, ačkoli se Klára pokusí trapas vyretušovat: "Těší mě." Spolknu odpověď, že mne tedy ne, ale to už si mě ty dvě přestanou všímat, Klára míchá Nice cibulku a mluví obě naráz, probírají včerejší koupání a řehtají se jako koně, takže jim není ani rozumět. Ostatně, nestojím o to! Beze slova opustím kuchyni, i když je mi jasné, že jakmile za sebou zavřu dveře, určitě mě hned pomluví. Noa! Vůbec nevím, co mám dělat. Jsem v tak odporném duševním rozpoložení, kdy mě ani nebaví číst, a to už je co říct! Jak mohu snít u sebehezčího dívčího románu, když jsem taková ztracená existence?! Vyjdu na zahradu, Giru naštěstí nikde nevidím, asi ji vzal Martin s sebou ven. Ale co tady? Můžu leda pozoro56 vat slepice, jak ťapkají ve svém výběhu za domem. Zábava k popukání! Dívat se na králíky v králíkárně ve stodole mi také nevydrží dlouho, i když coby zvířata jsou králíci rozhodně příjemnější tvorové. Jsou ale hloupí, nenechají se pohladit, jakmile natáhnu ruku k pletivu, se zadupáním prchají k zadní stěně svého domečku. Za plotem sousední zahrady se může zvencnout malý vzteklý voříšek, kterému ve zdejším prostředí připadám jako vetřelec (nejen jemu, já si tak připadám úplně nejvíc!), zatímco třetí a poslední stavení Klikova se zdá díky zabarikádovaným okenicím bez života. Tady to tedy žije... Kvůli tomu štěkajícímu raťafákovi vyjdu až za samotu a posadím se na mez do stínu jabloně. Teď jsme takhle mohli sedět někde v přírodě s Romanem a povídat si... Svým způsobem je tu hezky, slunce praží, listy stromů se nehnou ani v tom nejjemnějším vánku, v koruně štěbetající ptáci a výhled mám přes celé údolíčko, v němž se Klikov choulí, až na hlavní silnici vzdálenou kilometr a les na druhé straně. Mrknu na mobil, skoro jako bych slyšela zvuk došlé SMSky! Hm, tak nic, to už mám nejspíš z toho všeho myšky. Zvednu se, sejdu dolů na příjezdovou cestu a nevydám se vlevo, k městečku, nýbrž silnicí vpravo k lesu, kde bude určitě větší chládek. A také samozřejmě je, i když ne o moc větší. Z asfaltové cesty odbočím dole pod lesem na stále se zužující lesní a vstřebávám vůni horké pryskyřice, mechu a jehličí. Pak mě do nosu uhodí vůně jiná, sladší... Maliny! A jaké! Na chvíli zapomínám na trápení a prodírám se houštinou, abych se dostala k těm nejčervenějším. Malinový porost se táhne stále dál, jsou tu hotové plantáže, až nečekaně skončí u stavidla lesního rybníku. S překvapením zjistím, že 58 jsem na hrázi, a co je ještě větší šok, nejsem tu sama! Na olši nad mou hlavou zapraská větev, zvednu oči a s otevřenou pusou zírám na dvě nahé postavy, bílé zadky svítí v listoví jak majáčky, jedna z nich sepne ruce nad hlavou a efektním obloukem skočí do vody. Prolétne kousek ode mne a s cáknutím zajede pod vodu. Neubráním se vyjeknutí, cákanec koupím z první ruky a skok druhého člověka ani nevidím, protože mám svoje krásně namalované oči plné vody! Opatrně si je protřu, rozmazání mascary se pochopitelně neubráním, a vztekle zírám do pobavené tváře tmavovlasého kluka s dredy, které se mu ve vodě kroutí kolem hlavy jako Medúziny hádci. "Snad jsem tě nenamočil, kře-hulko?" To už se vynoří i druhá klukovská hlava. "Pojď se vykoupat, když už seš stejně mokrá. Voda je super." Vlézt do vody za těmi naháči je to poslední, co by se mi chtělo, bez jediné hlásky projdu ostrou chůzí přes hráz dál do lesa. Volají za mnou, ať nedělám fóry. Blbečci! Po celou dobu, kdy by mě mohli mít ve svém zorném úhlu, tedy pokud by se za mnou dívali, makám jak voják na cvičení ostrým pochodem, abych od nich byla co nejdřív pryč. Abych si před nimi nezadala, jdu stále dopředu, ovšem jakmile nechám rybník za zády, okamžitě změním směr. Vytočili mě natolik, že mě nenapadlo vzít zpátečku, takže nyní musím rybník obejít obloukem, abych se dostala na cestu vedoucí do Klikova. Pěkně si kvůli nim zajdu, rybník je rozsáhlý a na severní straně se navíc rozlévá do rozlehlých bažin, v kterých se čvachtám ve svých letních botách s podpatkem! Musím to vzít mnohem větším obloukem, než jsem měla v úmyslu, sakra, jinak si boty zničím. Stránka 20

Mokrá náruč léta Asi po hodině chůze se přede mnou konečně les roze59 stoupí a než zajásám, že jsem na louce pod Klikovem, v mém zorném úhlu se zablýskne vodní hladina v odpoledním slunci. Že by tu byly dva rybníky nad sebou a cestou tam jsem ten první díky malinám minula...? A už vidím i stavidlo. Vypadá navlas stejně jako u předešlého rybníka, olše nahnutá nad vodou se třemi úrovněmi skokanských můstků jakbysmet... O těch dvou kreténech nemluvě. Neee! Sedí na hrázi, tentokrát už naštěstí v bermudách, a mají ze mě psinu. "Buď mám já déjavu, nebo ty máš dvojče," řekne mi ten zdredovaný. "Ale je ti fakt dost podobný." Nejsem hej ani počkej, abych se dávala do řeči s kdejakým vandrákem, i když ti kluci jsou docela fešáci. Hlavně ten dredař, tentokrát z něho vidím víc a navzdory ujetému účesu má fakt pěkný obličej a štíhlou, do bronzova opálenou postavu s namakanými svaly. Asi si hraje na Indiána, protože na krku se mu houpe podivný náhrdelník ze samých zubů či co to má být. Přemohu bolest a snažím se kolem nich projít bez kulhání. Cestou kolem rybníka jsem možná ušetřila boty, ale zničila si nohy! Cítím, jak mi jen hoří, určitě mi naskakuje jeden puchýř vedle druhého, nejsou to boty na pochodová cvičení lesem, navíc díky tenkým páskům přes nárt mám nohy do krve poškrábané od šlahounů ostružin. "Do města se jde tudy," ukáže mi kluk s ježkem směr rovnou za nosem. No jistě, ušklíbnu se, a budu tu bloudit ještě pozítří! Vydám se raději po té osvědčené, i když o cestu v pravém smyslu nejde - přes maliní. Klukům to připadne směšné, pobavený smích slyším ještě daleko za zády, nicméně teď už mi na jejich mínění nesejde, toužím být hlavně pryč z toho začarovaného lesa!! Klikovské samoty mi v kontrastu s prožitými zážitky 60 připadají jak vrchol civilizace. Teprve na mezi se odvážím sundat boty, tady si snad žádný trn do nohy nevrazím, a se zuboženými údy se opatrně pajdám posečenou trávou k domu. Těsně před tím, než by mě mohli obyvatelé Klikova vidět z okna, si zase boty nazuji, bolí to tedy pekelně, a i když se snažím sebevíc, kulhání se neubráním. Vniknout nepozorovaně do chodby se mi ale nepodaří, Martin má na vybetonovaném plácku před verandou rozebranou motorku a Jiřina věší na sušák prádlo do dálky vonící pracím práškem. Oba na mě zírají jak na zjevení. "Dobrý den," zahučím, maskujíc rozpaky. "Ahoj, Ivo... Kde jsi byla tak dlouho?" stará se Jiřina. "Tys zabloudila?" zajímá pobaveného Martina. "Proč bych měla zabloudit?" odseknu uraženě. Ještě abych se jim musela hlásit a dovolat, kam jdu! "Tady?! To by snad ani nešlo... Prostě jsem jen byla na delší vycházce." Jejich oči sehraně sklouznou na moje zubožené nohy. "Lesy kolem jsou hluboké a táhnou se několik kilometrů, občas k nám dobloudí houbaři a nestačí žasnout, jak moc si zašli. Nebyla bys první ani poslední," vysvětlí mi Jiřina. "A proč sis na to nevzala normální boty?" Pokrčím rameny. Na přímořskou promenádu jsou moje značkové botičky jako dělané, kdo ale mohl vědět, že se procházka asfaltovou cestou změní ve zmatené pobíhání v bažinách a ostružiní?! To, že jsou venku, má výhodu - volnou koupelnu. Okamžitě se naložím do vany, kde ze sebe smyji pot i krev. Teprve pak si uvědomím, jak strašný mám hlad, rychle se převleču do čistého a odkulhám na Veroničino lečo, pokud na mě tedy nějaké zbylo. Zbylo, v hluboké pánvi objevím 61 víc než jednu porci. Asi zase platí heslo obsluž se sám, což ostatně Jiřka záhy potvrdí. Nakoukne do kuchyně a pobídne mě, ať si ohřeji oběd a uříznu k němu chleba, a zase zmizí. Chvíli zápolím s plynovým vařičem, dost se ho bojím, co kdyby to vybuchlo... Taky mi trvá, než přijdu na princip zapalování se škrtákem, trochu plynu unikne a blafne mi pod rukou, až sebou cuknu. Než se Jiřina vrátí a přinese septonex ve spreji, zásyp a rychloobvaz, který nastříhá na přiměřené kousky, už se hladově láduji naprosto skvělou zeleninovou dobrůtkou, kterou zakusuji vlastnoručně upižlaným krajícem pařezákem. Je širší než delší, nůž se zařízl víc než jsem počítala, ale dlabu na to, hlad zasytí i tak! "Ukaž," pobídne mě, když zdlábnu i přídavek. "Ty sis ty nohy zrasovala... Na, vyčisti si to, ať nechytneš infekci." Septonex ve škrábancích a hlavně ve strhlých puchýřích pálí jako čert, rychle bolístky zasypu zásypem a důkladně nohy oblepím náplastmi, takže její hodnocení, že vypadám jak hrdina od Stalingradu, asi nebude od věci. "Bylo tam víc trní než jsem počítala," zahučím. "Ty jsi sem moc nechtěla, viď?" Stránka 21

Mokrá náruč léta "Ale jo, chtěla jsem do lesa, jenže ta cesta najednou -" "Myslím do Klikova," upřesní otázku. Umlknu v půlce věty. V první chvíli chci hodit ramena a nafouknout tvář, co jí je potom...! Pak neochotně přiznám: "Měla jsem podstatně jinou představu o letošním červenci." "Takže změna plánu?" dovtípí se. "Ty plány změnila máma." No, vlastně hlavně Bea, opravím se v duchu, ale zdá se mi zbytečné vysvětlovat podrobnosti. "To mě mrzí," řekne Jiřina. "Na druhou stranu všech62 no pro má své proti - a naopak. Každá věc má rub a líc. Nemyslíš, že by se i z pobytu tady u nás v lese a u vody nedalo vytěžit pár dobrých věcí a zážitků?" Podívám se na ni nechápavě. "Tady?! A jakých?" "Vždyť je tu docela pěkně, počasí přímo výstavní, plno lidí sem jezdí na prázdniny... Verunka tě ráda seznámí se svými přáteli a s nimi můžete podnikat spoustu věcí. Nika pro samý zážitky nic nestíhá, ta se nenudí." "Nika možná," ušklíbnu se. "Už jsem měla tu čest poznat Kláru... Obejdu se bez ní." Jiřina se zasměje. "Podle Niky jste se sotva pozdravily, tomu přece nemůžeš říkat, že jste se poznaly." Zatvářím se nepřístupně. Na výchovné kecy chybí Jiřině posluchač! Kuchařka fušující do řemesla psychologům, hm... Můj výraz je asi dostatečně čitelný, protože se stáhne: "No, jak myslíš, ale věř, že když budeš sedět zavřená v pokojíčku a pronudíš to tady, pak tě opravdu nic pěkného nepotká. Nedáš těm zážitkům šanci." "Moje věc," brouknu temně a raději sejdu zavřít do své kobky. Než se tak stane, Jiřina má poslední slovo: "Neber to jako buzeraci, ale mohu tě o něco požádat? Ten talíř, kdybys byla tak hodná... Vy prý doma máte hospodyni, ale my ne, tady musí každý za sebe. Už dávno jsem odmítla dělat dětem služku, tak mi to nekaž." Kdyby mi dala facku, nemohla bych zrudnout tolik! Kulhajíc se vrátím ke stolu, seberu ušpiněný talíř a příbor a jdu nádobí po sobě umýt do dřezu, utřít utěrkou a vrátit zpátky na svá místa. "Hodná holka," usměje se na mě. "To víš, mám nádobí dost v práci... Ivo? Já, Martin ani Nika jsme ti prázdniny nezkazili. Rozumíš mi, co tím chci říct?" Sice neodpovím, ale musím na to myslet ve svém po63 koji. Tyhle myšlenky mi dokonce přehlušují myšlení na Romana! Kvůli nim se na něho nemohu soustředit. Jasně že mi dojde, co tím myslela. Nejsem idiot! A ke všemu... ona má asi pravdu!! A tím víc mě to štve. Odpolední lečo mě zasytí natolik, že si k večeři namáznu pouze jeden malý žitný chlebíček výbornou tvarohovou pomazánkou a přikousnu k tomu rajče. Večeříme u venkovního stolu pod pergolou za bzukotu vos, naštěstí si radši pochutnávají na rychle zrajících plodech blumy u vrátek do ovocné zahrady, než aby si všímaly našeho tvarohu. Jediné zvíře, které naše menu zajímá, je tlustá zrzavá kočka, co má tu drzost, že v nestřežené chvíli vyskočí na stůl! "Jedeš, potvoro!" zažene ho Jiřina. "Jak se jmenuje tenhle? Taky Kocour?" zajímám se. "Ani nevím," pokrčí rameny. "Je sousedů. A pěknej zmetek, všude nám vleze. Náš Mour by si tohle nedovolil. Kšššác!" "Maminko, kočka není slepice," baví se Veronika s plnou pusou. "Chce to ostřejší metodu. Giro, vem si kočičku!" Pes, kvůli mně přivázaný na dlouhém provazu u boudy, kterou prý využívá pouze coby letní byt, přes zimu spí v kotelně, se snaživě vzepne a s žádostivě vyplazeným jazykem se sápe po tlusté micce. "No tak," domlouvá Jiřina šeptem své dceři. "Kdyby nás Dejmková slyšela, tak s ní nevydržíme...!" "Nesměla by se to dozvědět," míní Martin. "Gira by byla první, kdo by ji napadl. Opovažte se!" "Na naší zahradě nemá co dělat, ne? Vstup jen na vlastní nebezpečí," baví se Martin. "Nic takového," rozhodne Jiřina. "Ani jsem se tě ještě nezeptala, Ivo, jak se ti vlastně spalo?" "Nooo," protáhnu, "až na to, že za zdí pořád škrábal nějakej duch, to šlo." "To byla Cecilka," oznámí mi Veronika. "To si zvykneš. Zdálo se ti něco zajímavýho? Víš, co se tvrdí, ne?" "Něco asi ano, ale nepamatuji se," odvětím. Ani není divu, usínala jsem a zase se vytrhovala ze spánku tolikrát! "Krom jednoho snu, ten si vybavuji. Byla jsem Stránka 22

Mokrá náruč léta zkoušená ze zeměpisu." Moje vyprávění je pobaví. "To naštve, co? Ale aspoň si můžeš říct, že je ta pověra pravdivá. Tvůj sen se rozhodně do roka vyplní, někdy ze zemáku zkoušená budeš." "To snad ne!" vyděsím se upřímně. "Dostala jsem za pět!" Tímhle dodatkem je rozesměji ještě víc, Nice zaskočí. "Zprovoznil jsi to?" kývne poté, co znovu nabere dech, bradou k motorce. "Že bychom se zajeli vykoupat." "Leda na kolech," zklame ji s úšklebkem. "Fajn nápad," pochválí ho Jiřina. "Iva si půjčí moje kolo a můžete jet všichni tři." Překvapeně zvednu oči a užuž otvírám pusu, abych odmítla, když mi dojde, že tohle je patrně návaznost na náš odpolední rozhovor. Nechám pusu sklapnout. Nakonec, rybník, ve kterém se koupali oni dva pitomci, vypadal víc než lákavě, žádný žabinec. Po celodenním horku by večerní koupel přišla vhod... "Pojedeš?" otáže se mě Veronika přímo a když neurčitě kývnu, jde rovnou do kůlny pro kola. Tentokrát nenechám nic náhodě, zaběhnu si nahoru pro svoje sněhobílé botasky Adidas. Sice trochu usykávám bolestí, když do nich cpu svoje pohmožděné končetiny, ale chodit se mi 64 ,, 65> v nich bude lépe. Po krátkém dumání pohodím mobil na neustlanou postel. Aspoň se budu moct po návratu víc těšit na případnou SMSku! Jízda na kole se prý nezapomíná. Doufám... S malou dušičkou nemotorně nasednu na Jiřinina horáka a poněkud kymácivě vyjedu z otevřených vrátek zahrady. Po as-faltce to jde docela dobře, horší situace nastane, když z ní sjedeme na úzkou a hrbolatou lesní cestu. O jeden vystouplý kořen se div nepřerazím, naštěstí je Jiřina menší než já, takže dosáhnu nohama na zem a rovnováhu udržím. Ti dva jsou dávno v trapu, Veroničin každodenní trénink někde být znát musí a také je, nemá jen skvěle vysportovanou postavu, nýbrž i výbornou kondičku. Zatímco já do kopce funím jako lokomotiva, sestřenka, která na mě v ohbí cesty čeká, je stále stejně svěží. Asi je na mně moje únava vidět, protože mě těší: "Už je to jen kousíček." "Já vím," zavrčím, protože tuhle trasu mám prošláplou. Dvakrát! A po pravdě řečeno, nechápu, jak jsem tu mohla tak bloudit, jak se mi vůbec mohlo podařit z cesty sejít! Kola opřeme o stromy na hrázi a já se přistihnu, že se nevědomky usmívám. Rybník Vrabčárna vážně nemá chybu, nikde nikdo, jen žáby a komáři a kachna kvákající v rákosí, hukot vody pod stavidlem a zurčení potůčku odvádějícího přebytečnou vodu. Slunce dávno zapadlo, na hladinu klesá soumrak a do lesa kolem dokola už není pro tmu vidět. Bolestivě mě píchne kdesi pod žebry. Taková nádherná teplá prázdninová noc... jako stvořená pro lásku, pro rande, pro setkání s milovaným člověkem... Mí dva noví příbuzní mě nenechají rozjímat dlouho^ Martin shodí boty a v sežvejkaných bermudách, co má na 66 sobě, jeho jediný a patrně víceúčelový oděv, rovnou skočí z hráze do vody bez osmělování. Plavky!! Uvědomím si to až nyní. Pravda, boty jsem si vzala na kolo pořádné, avšak převléct se do plavek nebo si je alespoň strčit do kapsy bermud, jako to udělala Veronika, tak to už by na mě bylo nejspíš moc! V letní zavazovací sukni a tričku se koupat nemohu, vypadala bych jako imbecil, a lézt do rybníka v růžových kalhotkách... to by snad bylo lepší jít úplně nahá! Veronika se nasouká do dvojdílných plavek leopar-dího vzoru, takhle svlečená vypadá ještě lépe než v ša-tičkách, a jde do vody po kamenitých schůdkách hráze. Pak si všimne mého okolkování. "Kde to vázne? Ty nemáš plavky?" Přiznat před těmi dvěma, že jsem takový idiot, který se jede koupat, aniž by si vzpomněl na plavky, by bylo znemožnit se tím nejubožejším způsobem, raději zvolím variantu frajerka. "Ne, proč? Vždyť tady nikdo není, ne?" Tohle je i na mou odvážnou nevlastní sestřenici hodně, obdivně protáhne obličej. Že bych u ní stoupla v ceně? Horší problém je, jak se s novou situací vyrovnat! Nejsem zvyklá se před kýmkoli svlékat, dokonce i s Beou, když spí u nás, se převlékáme v koupelně - každá sama, samozřejmě. Mému tělu k dokonalosti hodně chybí, o tom si nedělám žádné iluze, natož pak v konfrontaci se štíhlounkou a urostlou Nikou! Těžko si mohu hrát na drsoně, když se uvnitř tetelím strachem a žaludek je svírán ledovou rukou mindráků! Tuhle kaši jsem si ale navařila sama a musím se z ní nějak prokousat. Nejdřív se asi pět minut tvářím, že se mi udělal uzel na botasce, a teprve když šero zhoustne natolik, že mě nemůže šmírovat ani Nika ráchající se kousek Stránka 23

Mokrá náruč léta 67 od břehu, natož Martin, kterého pro tmu ani nevidím, asi to bere rovnou přes rybník tam a zpět, servu ze sebe oblečení a stejnou rychlostí naběhnu do vody. "Není nad to osmělit se šokem," blekotám omluvně. "Vždyť je krásně teplá," namítne Veronika. "Osmě-lování není třeba... Příště jdu taky bez plavek. Prima nápad, Ivo." Po krk ve vodě se vzpamatovávám z prošlého šoku. Vlastně to nebylo vůbec tak hrozné, jak jsem se obávala, a až z vody polezu, žádné trauma mě také nečeká. To už bude tma jako v pytli a pokud nebudu stát metr od Martina, může ze mě vidět leda světlejší skvrnu na tmavším pozadí, nic víc. Koupání je vážně boží! Tam, kde dostoupnu, cítím pod nohama písek, voda je krásně teploučká a já v ní plavu sem a tam, schválně vybírám nové trasy, kde nikdo z nás hladinu nezčeřil, protože tam je při povrchu úplně nejteplejší, přímo cítím zhruba třiceticentimetrový pruh tepla, který mě oblévá a ve kterém se s požitkem rochním. Kam se hrabou všechna koupaliště, co jsem kdy byla! Dokonce ani přehrada, jediné přírodní koupaliště, kam jsme s Beou chodily, nesahá lesnímu rybníčku ani po kolena, no a ty klasické, vybetonované či vykachlíčkované, ani po kotníky. Veronice nemůže ujít, jak si to užívám. "Super, co?" "Paráda. Copak sem nikdo nechodí? Nikdo o tom neví?" "Ale jo, ví, jenže takových nebo podobných rybníků je tady v okolí spousta a blíž u Chválovic, takže proč by se lidi namáhali až sem, že jo," vysvětlí mi. "Pár se jich taky najde, hlavně takoví ti hodně vybíraví, jako -" Martin, který doplave až k nám, vyplivne vodu: "Pirát." Nechápavě se na něho podívám. "Cože? Kdo je Pirát?" 68 "No, nevím, jestli zrovna Pirát je vybíravej," míní Nika. "Říkám, že jede Pirát," baví se Martin naší natvrdlostí. "Copak to neslyšíte?" Z toho, co jsem považovala za vrčení letadla kdesi ve výšinách pod hvězdnou oblohou, se nečekaně vyklube motor skútru. Jeho světlomet probleskuje mezi stromy stále častěji, až malý motocykl zastaví na kraji hráze. Moje přání, že dotyčný pouze kolem projede, se ukáže liché, ostatně, sama jsem tomu moc šancí nedávala. "Čau, lidi," zahuláká klukovský hlas, který mi připadá povědomý. Hloupost, nikoho tady neznám, natož kdejakého vesničana s přezdívkou Pirát...! Ehm, kdejakého opravdu ne, ale toho s dredy dlouhými do půl zad, tentokrát svázanými do culíku, jsem už tu čest potkat měla. I pod vodou mi na nahém těle naskočí husí kůže a vůbec to není chladem! Kdybych měla aspoň plavky, ale to ne, ty jsem musela, já blbka, zapomenout zrovna dnes... "Jak tě napadlo, že jsme tady?" vyzvídá Veronika. "Podle několika indicií," hraje si dredař na borce. "Tušení, pár výpočtů pravděpodobnosti... A krom toho mi to řekla vaše matka." "Ty...!" Veronika ho za trest pocáká, takže je osmělený dřív, než za námi skočí do rybníka. Tak, jak je, v šortkách zhotovených z ustřižených džínsů. Teprve ve vodě si všimne, že nad hladinu čouhá o jednu hlavu víc. Doplave těsně ke mně a roztáhne pusu do širokého úsměvu: "No ne, koho to tu máme? Zbloudilou ovečku!" "Vy se znáte?" žasne Nika. "Naštěstí ne!" odvětím napruženě, čímž kluky rozesměji. 69 "Spíš naneštěstí," opraví mě Pirát pobaveně. "Protože kdyby sis odpoledne dala říct a poslechla mě, kudy vede cesta, nemuselas tu běhat jak vyjukanej zajíc." "Takže jsi přece bloudila, jo?" baví se Martin. "Nejsem žádnej zajíc, natož vyjukanej!" rozzuřím se. "Nejsi zajíc... ?" zopakuje Pirát dvojsmyslně. "Ale to je škoda, zajdové jsou nejlepší..." "Vtipnej," zavrčím a plavu na druhou stranu, protože setrvávat vedle toho idiota a poslouchat jeho vytahovačné žvásty, tak na to mě neužije! Jeho blízkosti se tak zbavím, jeho žvástů ne. Naštěstí už ale nemluví o mně. "Tobě už ta brigáda skončila, žes tu byl odpoledne?" zajímá se Veronika. "Ne, jeli jsme sem s Tomem hned po práci. Ještě pětkrát." "Jaký to je, hrát si na archeologa, mistře Jonesi?" "Nudný," odvětí se smíchem. "Co myslíš, že tam je? Tma a zima. Víc než jak archeolog si připadám jak kopáč, furt jen nosíme hlínu, to je celý. Už aby byla středa a vypadli jsme na Vltavu, musím se trochu nahřát, takový vedra a já tam skoro mrznu. Doufám, že vydrží počasí, to by mě švihlo, vybrat si nejhezčí počasí zrovna na brigádu a na řece nám bude lejt na hlavu..." "Žádnej strach," těší ho Martin. "Celý léto má být abnormálně teplý a suchý. Já Stránka 24

Mokrá náruč léta se spíš bojím, aby tam vůbec voda byla a dala se řeka sjíždět, protože přenášet každej jez je na provaz." "Hlavně aby byla voda pod námi, a ne nad námi." "Zmokly by ti dredíky," utahuje si z něho Veronika. Pak zaslechnu její vypísknutí, mohutné cákání přehlušující zvuky boje, smíchu a spílání, asi se snaží jeden druhého utopit. "Ticho, nechte toho!" krotí je Martin. "Neslyšíte nic?" "Já ne," hlásí Veronika. "Není divu, když tu řvete jak na lesy," zlobí se Martin. "Zdálo se mi, že je někdo na břehu. Asi to byl jen stín." "Ty tvoje sny," baví se Pirát. Martinova poznámka najde úrodnou půdu u mě, najednou mě pranic neláká plavat na druhou stranu a zpátky, zvlášť když tam přes tmu ani nedohlédnu!, voda v rybníce se zdá tmavší než před chvílí, hrozivější... Brrr. Honem zpátky! "Ty s námi nemluvíš, osobo?" všímá si mě Pirát, kterému visí Veronika za krkem jako přicuclé klíště. Odpovědí "s blbečky se nebavím" bych shodila hlavně sebe, nic vtipnějšího mě však nenapadne, tudíž uraženě mlčím. Prý osobo! Vesnickej pařát, to je to, co na něho pasuje nejvíc! "Tak ne, no," kření se, jen mu do šera svítí bílé zuby. Mají stejně zářivou barvu jako tesáky na kožené šňůře náhrdelníku omotaném kolem krku. On se s tím i koupe! "Marťas, půjčíš mi toho Landu? Kvůli tomu jsem přijel." "Jasně," kývne bratránek. "Ale až doma. Normálně sice nosím dvě až tři cédéčka po kapsách, tentokrát jsem to kapku podcenil..." Nechápu, čemu se všichni tři smějí! Takový ubohý fórek. Ke všemu je mi ve vodě docela chladno, čvachtáme se tu hodnou dobu, moc ráda bych vylezla na souš a oblékla se do suchého, když už s sebou pochopitelně nemám osušku, natož můj krásný koupací froté župánek s růžovým medvídkem na prsou. Jenže v tom bych se tu asi vyjímala dost nepatřičně. V duchu hodnotím situaci. Jestliže je nechám, aby vylezli z vody přede mnou, budou mě mít jako na dlani a spoustu času si mě prohlížet. Pokud půjdu na 70 71 břeh první, uvidí mě maximálně zezadu, a to ještě stěží. Když si přichvátnu, dokud jsou dál od hráze, mohla bych se stihnout obléct, než se přištrachají. Ovšem to bych musela přemoci svůj strach ze všech stínů na hrázi i všude kolem, v houštinách se může skrývat kdoví co a kdoví kdo...! Skoro mám pocit, že mě noční les pozoruje tisíci očima! Hm, dilema, které řeším, je hodné Hamleta, jít, či nejít... "Já asi půjdu z vody," urychlí moje rozhodování Nika. "Začínám klepat kosu." V tom případě mám jasno, ze dvou zel volím to menší a jelikož jsem na strategicky výhodném místě poblíž přírodních schůdků, najednou neváhám ani vteřinku. Ve vodě se navíc nedá pohybovat zrovna rychle a při své zbrklosti si málem ukopnu palec mé už tak dost pohmožděné levé nohy. Pravá na tom není o moc lépe, respektive jen o ten palec, který bolí jako čert! Nemohu úpět nahlas, ještě čtyři schůdky, tři, dva, jeden, bosky přeběhnout po trávě vlhké noční rosou až ke kolům, najít hromádku svého šatstva a - krucinál, kde jsem se vlastně svlékla?! Přísahala bych, že to bylo tady, neměla jsem přece moc času a snažila se mít to do vody co nejblíž. Veroničino oblečení bylo o kousek dál, ale při své slepotě ho také nevidím! Ačkoli dojdu až ke kolům a Pirátově motorce, na žádné svršky nenarazím. Rychle tutéž trasu proluxuji ještě jednou v opačném směru, skloněná k zemi jak smuteční vrba, místy lezu po čtyřech, jak překotně plácám rukama v trávě, abych objevila oblečení aspoň podle hmatu, ačkoli i mně samotné to přijde jako blbost, moje zářivě bílé botasky svítí do dálky! To už se ale hrnou z vody i ostatní. Jsem z toho na mrtvici, rychle se přitisknu ke kmeni skokanské olše a osopím se na Piráta: "To jsou tedy hodně ubohý vtipy! Kam jsi mi schoval hadry?!" "Co to...?" zahraje si na neviňátko. "Stůj!" poručím mu tak ostře, až sebou trhne a zastaví, přičemž bedlivě zkoumá zem, snad jestli tam nečíhá něco, před čím ho varuji či co! "Nepřibližuj se!" "Proč?!" opět hraný údiv, otočí se na mé vysmáté příbuzné a žádá vysvětlení po nich: "Co sejí stalo?""Nehraj si na ještě většího hňupa, než jsi!" prskám vztekle. "Na to, abys nám schovával oblečení, jsi už trošku starej, nezdá se ti?! Ve třinácti by se takovej fór dal pochopit, ale takhle... ubohost!" "Oblečení? Já jsem ti žádný neschoval, neblbni..." Veronika zatím pobíhá po hrázi jako pejsek. "Ale ono tady fakt není. Mně se taky ztratilo." Stránka 25

Mokrá náruč léta "Já měl jen boty," uvědomí si Martin, "a jsou taky fuč." "Na mě nekoukejte," baví se Pirát. "Když jsem šel za vámi do vody, o nějaký bílý boty jsem zakopl, ležely tady," ukáže na místo, kde jsem svoje adidasky, sukénku, tričko a kalhotky viděla naposledy, "ale rozhodně jsem je nikam neschoval, Nika na mě hned cákala, viděli byste mě." "Musel jsi to být ty!" obviním ho. "Nikdo jinej tu nebyl! Takže mi koukej okamžitě prádlo vrátit, nehodlám jet domů úplně nahá!" "Oho, ty jsi fakt nahá... ? Jako komplet?" zeptá se se zájmem a dokonce se snaží nakouknout za kmen olše, debil! "No, já jsem vám říkal, že někoho na hrázi slyším," připomene Martin a husí kůže, kterou mám po celém těle z chladu, ještě přituhne. I kdyby byl Pirát sebeblbější, pokud by nám vzal oblečení on, zase by nám ho vrátil, ovšem jestliže ho odnesl někdo cizí... "Proč by kdo kradl hadry?" pochybuje Veronika. "Ty moje sešmajdaný sandálky by nechtěl nikdo ani zadarmo! Mobily ani peníze jsme s sebou nikdo neměli." 72 73 "Nejspíš z recese," soudí Pirát. "Určitě to hodil jen tady někde do křoví opodál..." Všichni tři se pustí do hledání, zatímco já se stále tisknu k drsnému kmeni stromu. Veronice zbyly aspoň ty její leopardí opalovačky, klukům mokré šortky, ale mně vůbec nic! V jednu chvíli ve mně zaplane naděje, že nakonec vše se v dobré obrátí, protože Pirát cosi objeví na začátku hráze a Veronika v onom předmětu rozpozná jeden svůj sandál. Zázraky se nedějí a dobro vítězí jen v pohádkách, Ni-čin střevíc zřejmě nesplňoval kritéria pořádného lupu, tudíž ho zloděj odhodil úmyslně - a o kousek dál i druhý, ale nic víc. Veronika navzdory objevu nejásá, naopak! "Já jsem se bála, že ty moje vietnamský křusky nikdo nechce ani zadara..." Ví si však rady: elegantním obloukem odhodí jednu a vzápětí i druhou botu do bažin. "Teď už máma konečně uzná, že nový fakt potřebuju. Ne abyste mě práskli!" požádá nás nakonec výhružným tónem. Nestačím žasnout, tohle bych do té dokonalé holčičky nikdy neřekla! "Tak to vypadá, že fakt domů pojedeš nahá, Ivo," vysloví Martin hrůznou ideu, kterou jsem se bála byť jen domyslet, asi po pěti minutách marného hledání v nejbližším okolí, "protože nikdo z nás tří tu nemá jedinej svršek navíc." "Mám jet úplně nahá na kole?!" osopím se na něho, jako kdyby za to mohl on. Ostatně, může! Neměli mě sem tahat!! "To kolo nemá sedlo...?" otáže se pobavený Pirát. "Samozřejmě má, proč by..." Zapálí mi narážka. "Pch!" Martin s Nikou se ubohému vtípku smějí jak o závod. "Pak je ještě jedno řešení," navrhne mi Pirát. "Můžu tě vzít na mašinu. Posadíš se za mě, pevně se přitiskneš a -" "Jedu na kole." Moje rozhodnutí je opět odměměno salvou smíchu. "Ha ha," udělám napruženě. "Hlavně že se bavíte!" "Docela jo," přiznají. "Koukejte už radši jet! Pojedu poslední," pobídnu je. "Mamčino kolo ale nemá světlo, měla bys jet uprostřed -" "Ani náhodou!" "Dobrý, klid," utěšuje mě Martin a rovnou sedá na kolo. Veroničin výraz je kupodivu soucitný, asi chápe, že mi není zrovna veselo. Pirát neprosadí nápad, že by měl jet poslední on, aby nám všem svítil motorkou na cestu, to tak, pustit si ho za záda!, a konečně vyrazí. Jsem z toho na mrtvici. Nahá uprostřed noci společně se třemi idioty, super výlet, fakt! Bosýma nohama se mi šlape do pedálů pěkně nepříjemně, přesto se do nich opírám jako o život, div si na výmolech a čnějících kamenech i kořenech lesní cesty nevyrazím zuby, tak moc mi drkotají, a vůbec to není zimou! Na asfaltce se mi trochu uleví, ale ne moc. Teď už sice nehrozí, že si namelu, zato se objeví další zádrhel v podobě protijedoucího auta!! To snad neee! Jeho reflektory jsou ještě hodně daleko vpředu, přesto už seskakuji z kola a vrhám se přes příkop do lesa, abych schovala svou nahotu v křoví. Je to zajímavé, najednou se nebojím vnořit se do nepřátelsky temného hvozdu! Aspoň mám čas se vydýchat z nejhoršího, tahle cesta mě stojí hodně nervů! Ostatní na mě čekají, avšak jejich ochotu nemohu přičítat solidaritě, spíš zlomyslnosti, chtějí mě vidět co nejvíc pokořenou! 74 75 Nevím, jaký je provoz na téhle bohem zapomenuté komunikaci, například za Stránka 26

Mokrá náruč léta odpoledne, kdy jsem se tu promenádovala, jsem nepotkala jediné auto, ovšem teď se s nimi roztrhl pytel! Za krátký úsek, než dojedeme k odbočce na příjezdovou cestu ke Klikovu, potkáme tři! Znamená to třikrát seskočit z kola, dvakrát prchat bosky do lesa a jednou si lehnout přímo do hnusného vlhkého příkopu, ve kterém může být cokoli, třeba i naděláno, o nejrozličnějších zástupcích živočišné říše nemluvě, při představě myší, slimáků a hlavně pavouků se mi dělá mdlo, a ty vteřiny, než auto projede, jsou horší než Tantalova muka. A to proto, že nás auto míjí v místě, kde už kolem lesy nejsou, jenom pastviny. Kluci jsou ze mě hotoví smíchy! Verunka je sice krotí, ale nevěřím jí, že to myslí upřímně. Klikovské samoty jsou pro mne v téhle chvíli něčím jako oáza v poušti pro trpícího žízní. V rozsvíceném okně sousedovic domu si zrzavý kocour čistí kožich, ten mě vidět může, náš dvorek je tmavý. Prádlo! Jiřina přece věšela odpoledne prádlo, sušák je hned za posezením! Doufám, že tam ještě visí... Uleví se mi, když zahlédnu světlejší skvrny na šňůře, a fofrem k nim zamířím, zatímco můj předvoj zajel s koly rovnou do kůlny a Pirát za hlasitého blafání motoru staví svůj stroj na stojan. Můj plán by mi vyšel, kdybych nezapomněla na Giru. Její úmysly možná nebyly vyloženě zlé, ale to, že se mi vrhla vstříc a hlavně že jí k tomu provaz od boudy vystačil, mě vyděsí natolik, že prudce zabrzdím - a jdu přemetem přes řidítka!! Samozřejmě u toho příšerně zařvu a Gira se rozčilením rozštěká, čímž upoutáme pozornost nejen těch na dvoře, nýbrž i Jiřininu, vyběhne z domu a rozsvítí jak na zápraží, tak i velkou lampu nad venkovním stolem přesně ve chvíli, kdy se zase hrabu na nohy a nejbližší ručník, do kterého bych se zahalila, je ode mě tři metry. Ani nevím, zda jsem si při pádu neublížila, mým prioritním cílem je mezi sebe a Giru dostat kolo a ukořistit jakýkoli kus prádla. Jakmile se mi obojí podaří, mohu se zabývat ostatním. Nejradši bych se neviděla!! Až k sušáku Giře provaz nestačí, pokousání mi nehrozí, a podle všeho nemám ani nic zlámaného, ovšem hrát těm čtyřem divadlo je snad horší potupa, než kdybych si zlomila nohu! Pohled na mé nahé tělo osvětlené ze všech stran halogenovými žárovkami sice nemohl trvat déle než pár vteřin, ale musel stát za to, aspoň tak soudím z jejich pobavených výrazů. Akorát ten Jiřin je jiný. "Na co si tu hrajete?" zeptá se udiveně. Asi nestačí žasnout, že se z jejich schovanky vyklubala exhibicionistka! "Na Indiány, maminko," řehoní se Veronika. "Spíš na artisty," míní Pirát. "To bylo salto mortale jak vyšitý... Jsi celá? Vypadalo to fakt strašidelně." Nestojí mi za odpověď, už proto, že vlastně přiznal šmírování! Zvednu cípy prostěradla, které bylo blíž než ručník, na způsob římského oděvu a s hlavou hrdě vztyčenou bez jediného slůvka projdu dvorkem k domovním dveřím, kde mi Jiřina s koutky cukajícími smíchem teatrálně ustoupí. "Není vyžehlený..." namítne ještě a poslední, co slyším, je mohutný aplaus smíchu. Ten večer už ze svého pokoje nevystrčím ani nos, přestože na mě později Veronika ťuká, a raději se obejdu bez večerní hygieny, jen abych náhodou nepotkala nikoho z rodiny, dokud je můj trapas čerstvý. Podle zákona kyvadla by mě mělo potkat něco pěkného, aby byla rovnováha v přírodě zachována, takže se 76 77 s nadějí vrhnu na mobil. Jedině z téhle strany mohu totiž něco pěkného čekat a SMSka od Romana by byla tou nejlepší náplastí na všechny moje dnešní odřeniny těla i duše, ale ani tudy cesta nevede. Existuje na světě větší smolař a ubožák...? Ne. Jsem si tím jistá!!! 5. Jen pro náročné (pátek) Dušice Cecilka se sice zase snažila proškrábat na mou stranu sádrokartonu, nicméně jsem byla po přestálých útrapách tak doničená, že jsem strachu nedala šanci. Spala jsem jako dřevo až do jedenácti! V kuchyni nikoho nepotkám, což jsem jen ráda, kéž by to trvalo celý den. K snídani si namažu zbytek tvarohové pomazánky, do půllitru naliji mléko a sotva dlabanec zbužíruji, jdu se zavřít na hodinu do koupelny, abych odčinila prohřešky proti hygieně a dala své tělo jakž takž do kupy. Napustím si plnou vanu krásně teplé vody, kterou provoním koupelovou solí s příměsí měsíčku a meduňky, a uvelebím se tam až po krk. Teprve ve vodě strhám staré náplasti, mají být vodě odolné a vážně drží jako čert, sůl není na odřeniny i otlaky to pravé ořechové, ale vydržím to, a s nelibostí počítám modřiny. Při pádu z kola se mi Stránka 27

Mokrá náruč léta nějakým způsobem podařilo zhmoždit si pravé rameno, levou paži a záda, narazit si kostrč a odřít obě kolena. Slušná bilance! Takhle dobitá jsem nebyla snad ani jako malé dítě, natož sedmnáctiletá slečna! S čerstvě umytými vlasy, zasypanými a zalepenými puchýři a v čistém tričku a plátěných bokovkách s dlouhými nohavicemi, kterými maskuji svá zranění, se hned cítím mnohem lépe. Problém je, že krom pantoflí prakticky nemám v čem chodit. O botasky jsem přišla a letní boty si 78 79 nemohu na zmrzačené nohy vzít minimálně do doby, než se otlaky zahojí. Tedy, ne že bych chtěla někam chodit, včerejškem jsem si vybrala výlety na celý pobyt tady, ale kdyby náhodou bylo třeba, ať mám v čem. Veroniku slyším z kuchyně až na chodbu, s někým tam mluví, risknu setkání s Martinem, stejně se mu nebudu moci vyhýbat nadosmrti, že, a jdu se sestřenky zeptat, zda v díře zvané Chválovice existuje něco takového jako je prodejna obuvi. Zastihnu ji pilně míchající vařečkou v hrnci, kde cosi prská a syčí tak, že nevědět, že vaří oběd, mohla bych si ji splést s alchymistou. Stojí ke mně zády a nemá o mé přítomnosti ani tušení, protože je zabraná do veselého hovoru ne s Martinem, jak jsem si myslela, ani s Girou, ta v kuchyni není, nýbrž s někým neviditelným na druhé straně pomyslné telefonní šňůry. Pomyslné proto, že v levé ruce svírá přenosné sluchátko bezdrátové pevné linky. Chichotá se u toho, jak kdyby vykládala vtipy do Zlaté mříže, či co! "Neměla na sobě vůbec nic, prostě jsme ty hadry nenašly, musela jet chudák domů úplně nahá, a když proti nám jela auta, tak skákala do příkopu!" V první chvíli nevím, zdají mám natřít pokličkou povalující se na stole. Krvelačné sklony přemohu a místo toho pouze významně bouchnu dveřmi. Veronika se na mě otočí s pusou od ucha k uchu a aniž by přestala míchat zlato, nebo co to v tom hrnci klohní, vykládá pobaveně dál: "Samozřejmě nahá. Jak jinak, když nic neměla. Celkem třikrát. A doma..." "To by stačilo, ne?!" vyjedu na ni rozzuřeně. Její drzost nezná mezí, ona mě klidně pomlouvá i v mé přítomnosti!!! "...ji ještě navíc srazila z kola Gira. Jo, smolnej den. Počkej, zavolám ti za chvíli, jo? Připaluje se mi to. Zatím pa," rozloučí se nevzrušeně, odloží telefon a s pusou od ucha k uchu se zeptá: "Tak co, dobrý? Jak se cítíš?" "Jsi pěkná kráva!" zasyčím nenávistně. Samým úžasem jí spadne čelist. "Cože? Proč??" "Proč?!" pitvořím se po ní. "Jak bych se asi mohla cítit, když mě pomlouváš a bavíš se na můj účet s kdoví kým!" "Ale já tě nepomlouvám!" ohradí se a tváří se přitom tak, že by se kámen ustrnul. Mě však neoblafne! "Jen jsem Kláře vyprávěla, jak to bylo. To přece není pomlouvání." "Proč jí to tedy vykládáš?!" "Protože se to stalo a i když to pro tebe asi v tu chvíli bylo dost trauma, musíš uznat, že takhle s odstupem to byla hodně veselá příhoda," zasměje se. "Jsem celá bez sebe štěstím, že jsem vás mohla pobavit!" "Pochop, vykládala bych to Kláře, i kdyby se to stalo mně nebo klukům. Vždyť o nic nejde!" "Jestli tě mohu požádat, byla bych ti opravdu vděčná, kdybys mě ze svýho vyprávění příště laskavě vynechala." "Nemysli si, že to tím ututláš. Pirát to určitě taky vykecá kdekomu..." "No jistě, vesnice! Někomu se něco stane a hned všechny vesnický drbny mají o čem povídat, co?!" Dívá se na mě nechápavě. "Ty se bereš moc vážně, Ivo. Copak nemáš smysl pro humor? Ani nadhled, aby sis uměla udělat srandu i sama ze sebe?" "V tomhle případě rozhodně ne." Pokrčí rameny. "Tak to tě lituju." "Starej se o sebe!" Na tohle mi už neodpoví, obrátí se zpátky k hrnci, kte80 81 rý předtím prozíravě sejmula z plamene, a pokračuje v kuchtění. Afektovaně třísknu dveřmi, jen to zaduní. To aby viděla, jak moc jsem na ni naštvaná! Na obuv jsem sejí pochopitelně nezeptala, radši bych si ukousla jazyk, než abych na ni musela promluvit, rozhodnu se Chválovice propátrat sama na vlastní pěst. Hloupoučkou Verunku k tomu přece nepotřebuji! Ty tři čtyři kilometry, které mě od městečka dělí, ujdu i se svými pohmožděninami, pantofle jsou pohodlné, tak co. Chválovice jsou prakticky za kopcem, z Klikova je vidět kostelní věž, zabloudit tentokrát nemohu už proto, že Stránka 28

Mokrá náruč léta cesta vede stále po silnici a hned na rozcestí mě ve správném směru utvrdí i ukazatel s nápisem CHVÁLOVICE 3 KM. Vida, jak dobrý mám odhad! Byla by to docela pěkná procházka, i v pantoflích jsem na starobylém náměstíčku za slabou třičtvrtě hodinku, kdyby ovšem nebylo tak příšerné vedro! Silnice vedla celou dobu mezi poli a koruny jabloní podél ní skýtaly jen hodně mizerný stín, ochlazení pak vůbec žádné. Do městečka dorazím doslova splavená a moje první kroky vedou do cukrárny v mázhausu domu s nádhernou klenbou. Moje objednávka: džus s ledem, chlazená kola a tři kopečky zmrzliny prodavačku nijak nepřekvapí, v tomhle tropickém počasí jsou na tom všichni turisti stejně jako já. A že jich tu je! Podloubí starého domu skýtá příjemný azyl, podaří se mi ochladit se zevnitř i trosku zvenčí, sedím s nohama pohodlně nataženýma a pozoruji živý turistický ruch. Nečekala bych, že je tu tolik lidí ať už pěšky, auty či na kolech. Je fakt, že se tu mají na co dívat, náměstí je jako vystřižené z historického filmu a domy zdobené sgrafity tak překrásně, že mi to nedá a zajdu si na informační středisko koupit brožurku, kterou se zájmem prostuduji, načež se vydám na prohlídku jednotlivých domů, abych ke svému úžasu zjistila, že se na žádném neopakují motivy nástěnných maleb. Tady se snad zastavil čas, nestát na náměstí auta všech druhů a značek, málem bych myslela, že jsem se časovou smyčkou dostala do šestnáctého století. Přestože jsem si ještě před chvílí připadala pořádně zdrchaná, nelituji námahy a vystoupám neuvěřitelné množství točitých schodů na věž, abych si mohla náměstí a blízké i vzdálené okolí prohlédnout z ptačí perspektivy. Mám z toho sice zamotané nohy, ale stálo to za to. Pak si vzpomenu na prvotní cíl své návštěvy městečka. Boty! Na několik obchůdků jsem sice narazila, leč ve všech případech šlo o vietnamské zboží i prodavače. O boty z umělé hmoty nemám zájem, jdu tedy prozkoumat ještě horní část náměstí, a vida, narazím na SPORT. Takový výběr jako v Bakově tu pochopitelně není, přesto nakonec zvolím docela pěkné černé botasky značky Fila, když je mým krásným, bělostným, pohodlným a kvůli Orlíku schválně koupeným adidaskám konec bůhví kde! Jejich ztrátu a nemalou pořizovací cenu připomenu mamce při první příležitosti. Kdyby mě sem neposlala, mohla by ušetřit! Hned vedle obchůdku objevím v průjezdu jednoho z domů přímo na náměstí druhou místní atrakci. VSTUP DO PODZEMÍ, hlásá křídou načmáraný nápis a pod ním šipka ke dveřím, co zrovna moc důvěry nebudí. Kupodivu nejde o past na nevinná děvčátka, jakmile sejdu pár schodů do zatuchlého sklepení, narazím na slečnu prodávající vstupenky, která mě ujistí, že další prohlídka bude za pět minut, tudíž se prý mohu rovnou ustrojit a krom peněz, co mi vrátí na mou stokorunu, mi strčí gumové holínky a jakousi pláštěnku naprosto nemožného střihu. Nebýt brýla82 83 tého kluka, ze kterého se vyklube náš průvodce podzemím a ochotný rádce, vůbec bych netušila, jak si to mám obléct! Ostatní turisté v naší výpravě už totiž namaškaření jsou, tísní se ve vedlejší sklepní místnosti a potkat je někde sama, určitě se jich pěkně leknu! Za klukovy pomoci brzy vypadám stejně hastrošácky jako oni. "To jsou normální atomkecky. Vlez do nich i s bota-ma," poradí mi a oči mu na chvíli zůstanou na mých ovázaných prstíčcích vyčuhujících z pantoflí. "To jdeš v tomhle...?" "Ne, v tomhle!" vybalím zbrusu novéfily, rovnou se přezuji a i s nimi vklouznu do gumové obuvi vzdáleně připomínající rybářské holinky. Dosahují mi nad kolena a gumovým řemínkem se připínají k pláštěnce. Poslední součást výzbroje tvoří baterka, kluk mi ji vrazí do ruky a ujímá se výkladu: "Dobrý den, vítám vás na návštěvě gotického podzemí našeho městečka. Zpřístupněné je teprve čtyři roky a svědčí o důmyslném důlním díle, které bylo dokončeno v 16. století. Gotická zástavba v 11. a 12. století řešila odvod spodních vod ručně vybudovaným kanalizačním systémem, který propojoval sklepy všech domů pod náměstím a odváděl spodní vodu do někdejšího hradebního příkopu, takže se základy domů uchovaly v suchém stavu a neztratily svou pevnost. Tyto sklepy, původně lochy, jsou místy až tříúrovňové. Zpřístupněná trasa představuje pouhý zlomek místního podzemí, podle legendy některé chodby ústily na povrchu až daleko za městečkem. V současnosti probíhají práce na zpřístupnění další části lochů, které se v průběhu staletí zanesly bahnem či byly zatopeny. Chtěl bych vás upozornit na náročnost prohlídky, šířka některých chodeb je pouhých čtyřicet centimetrů a průlezy mezi jednotlivými lochy jsou jen takhle nízké..." K úžasu všech přítomných se vytasí z maketou z kartonu, v němž je vystřižená úzká díra vysoká od země s bídou osmdesát cenťáků! A co je ještě zajímavější, požádá nás, abychom si ji "zkusili", protože kdo neprojde tady, Stránka 29

Mokrá náruč léta nemá šanci prolézt ani v podzemí. Moc mu nevěřím, v katakombách už jsem byla a vždycky šlo o chodby široké ažaž, asi nás chce nalákat. Nejsem zrovna vysokého vzrůstu, škvírou prolezu bez problémů i v nemožně bachratém oblečení. "Ještě bych vás chtěl požádat, abyste se nevzdalovali od skupiny, v podzemí samozřejmě není žádné osvětlení, takže se snažte stále vidět na záda tomu před vámi, jinak se může stát, že nám budete bloudit v podzemí navždy," dodá ten vtipálek, zakření se na mne a já jsem tou výsadou potěšena. Co na tom, že ve skupině deseti turistů, početnější prý být ani nemohou, jsem jediná dívka přiměřeného věku, tudíž nemám žádnou konkurenci, ti ostatní jsou bujní staříci, jak by nazvala Bea partu chlápků a žen z jakési cyklistické výpravy ve věku kolem čtyřicítky. Lezou do podzemí dokonce v cyklistických helmách a pokřikují po sobě jak parta puberťáků. Zařadím se až na konec, jsou moc rozverní. Nejdřív je chválovické podzemí stejné jako každé jiné, sestoupíme do hlubin po schodech zatuchlého sklepa, až dosud nám k tomu svítí elektrické žárovky, a odtud po dalších schodech užší chodbičkou do prvního lochu. Ne nadarmo se dírám říká lochy! Tenhle je jako vyšitý - malý, černý a studený, až mě obrazí zima. Průvodce otevře plechová dvířka a vpustí nás do ručně vyhrabaných chodbiček středověkého světa. Místy jsou vážně široké s bídou čtyřicet centimetrů a teprve tady ocením pláštěnku! I když jsem malá, neustále se otírám o nějakou stěnu a brzy litu84 85 ji, že nemám na hlavě helmu jako ti cyklisti, párkrát se docela slušně břinknu. Také staříkům sklapne, prodírání úzkými chodbičkami je fakt náročné, teď už mě neobchází mráz, nýbrž ze mě záhy leje pot, jak se snažím nezůstat pozadu. Že já, nána, šla poslední!! Pravá jeskynní tma se rozkoukat nedá, žlutavé světlo nic moc výkonné baterky osvítí s bídou metr přede mnou, chodby nejsou vůbec rovné, neustále zatáčí a klikatí se, takže pokud jsem myslela, že turistu před sebou budu vidět podle jeho baterky, pletla jsem se! U průlezu do lochu se nahromadíme těsně za sebou, musí se prolézt po čtyřech, což výpravu pozdrží. Loch, ve kterém se ocitneme, je sice proti uzounkým chodbám větší, nicméně rozhodně nejde o žádné prostranství! "Jsou tu myši?" strachuje se jakási žena. "Ne," uklidní ji průvodce. "Chcíply by hlady. Jsme moc hluboko. Myši se drží lidí, tohle jsou lochy prakticky ještě o patro níž než normální sklepení." "Takže tady nežije nic?" oddychne si jiná. "Jedině duchové," zasměje se kluk. "Údajně mají tyto chodby návaznost na tehdejší pohřebiště, ale já jsem tu na rozdíl od své kolegyně žádného ducha nepotkal." Staříci se zasmějí, přidají pár hlodů na téma ženské a jde se dál. To o tom pohřebišti zrovna říkat nemusel, stačí mi ticho a tma... Kdyby se mi udělalo špatně a já kupříkladu omdlela, kdo ví, jestli by si toho vůbec všimli, když jsem poslední, a i kdyby, jak by mne odtud dostali?? Tak úzkými chodbami těžko, aniž by mi nerozmlátili hlavu o stěny, brr. Představa, že by byli ostatní rychlejší a já na některé z mnoha křižovatek odbočila špatně, není o moc růžovější, takže se chlapovi přede mnou vyloženě lepím na záda. Nejspíš to tak dělají všichni, postupujeme rych86 lým tempem, prolezeme několik lochů a prodíráme se dalšími a dalšími chodbami, až dorazíme ke schodům a k úlevě všech se brzy nato vynoříme v průjezdu domu na opačném konci náměstí, než kudy jsme do podzemí sestoupili. Pot ze mě jen prýští! Shodím bagančata i pláštěnku, odevzdám výstroj spolu s baterkou klukovi, který doufá, že se nám podzemí líbilo, a jdu se nadýchat čerstvého vzduchu ke kašně uprostřed náměstí, kde si kecnu na kamenný schod a pět minut jen tak dřepím bez hnutí. Tak to byla síla! Kam se hrabou katakomby jiných měst! Lochy, adrenalinový sport jak vyšitý. I když mě sluneční svit odrážející se od dlažby oslepu-je a od protějšího podloubí mě dělí krom pěkných pár metrů i spousty procházejících či projíždějících turistů, zase tak slepá, abych nepoznala Piráta, nejsem! Instinktivně se přikrčím, byť šance, že by si mne všiml, je dost malá. Nejsem tak výrazný typ jako ten šáhlej dredař! Tentokrát má ty své špagety svázané do culíku, asi aby mu nepřekážely při práci, oblečený je v zablácených maskáčích a stejně umolousanou vojenskou košili má rozepnutou až k pasu, takže i kdybych ho nepoznala podle dredů, což je samo o sobě dost jisté znamení, neušel by mi ujetý náhrdelník z kančích tesáků, či co to má. V jeho společníkovi poznám kluka od rybníka, oba se posadí rovnou na dlažbu, opřou se zády o vrata, ze kterých vyšli, a zapálí si cigaretu, načež se dají do řeči s třemi slečnami v minisukních procházejícími kolem. Vzpomenu si na jeho hovor s Martinem při Stránka 30

Mokrá náruč léta večerním koupání a dojde mi pár věcí. Říkal přece, že je na brigádě, kde je tma, zima a vlhko? Podle Veroniky si hraje na archeologa, což on sám skromně degradoval na kopáče a vynašeče hlíny. Kluk v podzemí mluvil o odkrývání dalších chodeb. No jasně, už vím, co dělá! Upřímně 87 řečeno, je mi to fuk, ať se staví třeba na hlavu, blbeček. Přesto mi to nedá a špicluji zpoza kašny jak tajný agent. Je to totiž pěknej blbeček - a to přídavné jméno je tentokrát myšleno doslova. Hezkých kluků jako on je děsně málo, proto si jich každá holka hned všimne - a proto jsou to vesměs namyšlení kreténi! Ty tři turistky mou teorii potvrzují, v družném hovoru si k nim přisednou a společně si vesele vypalují zobáky, slyším je řehtat se až sem. Holky ho žerou, kluk v jeho stínu nemá šanci, všechny tři visí pohledem na Pirátovi. Jsou mnohem družnější než já, umí se bavit s klukem... Trhnu rameny. Copak mi to snad vadí?! Ani náhodou! Aspoň ne v případě Piráta. Naopak, doufám, že se s kreténem, který mě viděl, jak se nahá válím na zahradě, víckrát nesetkám. Nechám špiclování a vyjdu z náměstí horní bránou, projdu kolem plácku, na kterém rozbili svůj stan komedianti, tedy jedna střelnice, malý koníčkový kolotoč a housenková dráha, místní děti jsou ovšem z atrakcí unesené, v celých houfech obklopují snědé kolotočáře a pomáhají jim kolotoče stavět. Mě ovšem v městečku, kde jsem strávila podstatnou část dne, nic nedrží, vyrazím na zpáteční cestu a opět se u toho pekelně zapotím. Jiřina sedí společně s Veronikou u venkovního stolu s hrníčkem kávy. Preventivně se naježím, předpokládám, že spustí bandurskou, kde jsem se celé odpoledne flákala, co kdybych zabloudila, mají mě tu přece na starosti, a kdesi cosi, ale ona se na mě už z dálky usměje, nařídí Nice, aby přivázala Giru, a otočí se zpátky na mne: "Ahoj, Ivo. Jak jsi prožila dnešní den? Doufám, že příjemně." 88 Tenhle přístup mě zaskočí, najednou mi přijde hloupé projít kolem nich a rovnou zalézt do domu, v poslední chvíli změním směr a složím své uondané tělo k nim na lavici. "No, vlastně jo," připustím neochotně. "Šla jsem si koupit boty..." Názorně zvednu jednu nohu v zablácené botasce do výše. "Je, ty jsou pěkný," pochválí mi je Veronika, jako by nevěděla, že s ní nemluvím. Za to její bonzáctví! Jiřina vypadá překvapeně: "A kde jsi přišla k tomu bahnu, prosím tě? Nepršelo dobře čtrnáct dní!" "V podzemí," vysvětlím. "Taky nechápu, jak se mi mohlo dostat do holínek, který se oblékají navrch... No, nejspíš je mají zašpiněné i zevnitř, jak tam lidi lezou s botama." "Dala jsi jim zabrat," uzná Jiřina. "Byly asi drahé, že?" "Ani ne," namítnu. "Jenom osmnáct stovek." Veronice, která zrovna pije kávu, zaskočí. "Jenom, jo?" "Jo," odseknu. "Ty adidasky stály mnohem víc." "To bych za to tedy nedala," usoudí. "Na nohy patří kvalitní boty," odvětím napruženě. "Přece si nebudu ničit nohy nějakými křápy." "Něco jako máš ty letní, jo?" uchichtne se. "Ty jsou, náhodou, taky značkový! Akorát nejsou na lesní túru, to je jasný." "No tak, děvčata," krotí nás Jiřina, která vytuší nepřátelství a rozbroj. Mám sestřenky plné zuby! "Já bych si za ty prachy radši koupila několikerý obyčejný a co bych nadělala parády," mele Veronika svou. "U Vietnamců, jo?" ušklíbnu se pohrdavě. "Jasně." "Každej by si měl kupovat jen kvalitní značkový zboží." 89 "To je sice fajn," pousměje se Jiřina, "ale zdaleka ne každý na to má. My jsme museli vyjít z jednoho platu..." A teď ždímou Luďka, napadne mě, ale pochopitelně mlčím. "No, mně přijde dost snobský mít tričko za šest stovek jen kvůli nějaký pitomý značce na prsou," vysloví Veronika svůj názor. "Pak chodí každej snob jak odfajfkovanej blbec." Zalapu po dechu. Ke svým plátěným letním kalhotům z Kenvela mám na sobě přesně takové, o kterém ta kachna mluví! "Ty jsi ještě neobědvala," vzpomene si Jiřka. "Jdi si naložit, musíš umírat hlady." S tím umíráním to sice není až tak žhavé, přesto si jdu ráda nabrat talíř rizota Stránka 31

Mokrá náruč léta s kuřecím masem a spoustou dušené zeleniny. Už proto, abych nemusela poslouchat Verun-čina moudra! Sním svou porci uvnitř domu, nejdu za nimi ven, když jsou takové... Ze zahrady jsem zmizela přesně včas, otevřeným oknem slyším, že dorazil i Martin. Ve třech se tam všichni živě baví. Nerozumím každé slovo, pouze sem tam něco, ale i to mne uklidní, nejspíš nehovoří o mně. Že bych byla fakt paranoidní a brala se moc vážně, jak mi ta nanynka v poledne naznačovala...? V kuchyni zůstanu i dlouho poté, co dojím poslední sousto a umyji po sobě talíř. Ti tři mne fascinují! Jsou spolu denně a pořád si mají co povídat, je to vůbec normální...? Vzpomenu si na večeře u nás doma. Buď jíme každý zvlášť, kdy kdo dorazí, anebo, když už se u některého jídla výjimečně sejdeme, a to bývají fakt jen výjimky, jíme v úplné tichosti, každý pohroužený do svých myšlenek, maximálně se mamka zeptá, jestli máme dost! Odmalička mi doma říkali, že se u jídla nemluví. No, budiž. Jenže Ji- \ 90 řina a její děti zůstávají u stolu i poté, co mají snědeno, a povídají si! Co kdo dělal, jak bylo v práci, jaká je voda, co říkala Klára a kde tráví prázdniny ostatní Ničiny kamarádky, proberou i potíže se stále stávkující motorkou... Vydrží jim to víc než hodinu!! A já je celou dobu šmíruji. Teprve když se Martin rozhodne zajít si domů pro něco k pití, než se pustí do přípravy táboráku, málem se přerazím, abych stihla zmizet aspoň v koupelně, když po schodech nahoru bych to nezvládla určitě, než on projde verandou! Vana mi opět přinese úlevu a zabije další hodinu času prázdnin. Čisťounká a na dálku vonící spláchnu pěnu a dokonce hadrem setřu pocákané dlaždice, aby neřekli, a s osuškou namotanou kolem těla se vydám do vyhnan-ství půdního pokojíčku. Zatímco já mám času na rozdávání, Veronika je na tom přesně opačně, hrne se ze schodů jako velká voda, div mě nepovalí, dole totiž někdo zvoní u domovních dveří a v kapse jí navíc hraje mobil pohádky z mechu a kapradí, takže chudák holka neví, co dřív. Přesto se na mě otočí přes rameno: "Snad už nejdeš spát?! Neblázni. Hoď něco na sebe a přijď na zahradu, děláme oheň, bude sranda." Neodpovím, ostatně, ona na to ani nečeká, už je ta tam. Bude sranda...! No, to věřím. Kdoví, kolik Pirátovi podobných kreténů pobaví historkou ze včerejšího koupání! Z takovéhle srandy se mi ježí všechny chloupky na těle, to se raďěji zavřu v pokojíčku a A?? Co budu vlastně dělat?! Obleču si noční košili. Sednu si na postel. Zkontroluji mobil, nikdo mi nepíše, dokonce ani ta proradná Bea! Lehnu si. Zavřu oči. Ležím. Otevřu oči. Zkontroluji mobil. Samozřejmě nic nového nevykoukám, neslyšela jsem ani pípnutí, ani vibrování. 91 Sednu si. Vyčerpám tak celou škálu možností, co tu mohu dělat, a jsem otrávená jak želva. To je nudááááááá! Jasně, ještě bych si mohla číst. Ačkoli na to zrovna chuť nemám ani náhodou, donutím se a otevřu první knížku. Věž vlaštovky, fantasy od Sap-kowského, mého nejmilejšího autora tohoto žánru, kterou se mi podařilo sehnat v obchůdku Dračí doupě těsně před odjezdem na Orlík. Pcha, prý Orlík! Tedy před dnem, kdy jsem si myslela, že pojedu na Orlík. To jsem ještě doufala a spřádala naivní plány... A jak je vidět, Romanovi tam vůbec nechybím, nejspíš si vůbec nevšiml, že tam nejsem!! Jinak by si přece půjčil mobil od někoho z kamarádů, dneska má mobil i každé malé dítě z prvního stupně základky, natož vysokoškoláci, a napsal by mi, co se děje. Bohužel, není takový, jakého jsem si přála a jak se celé ty měsíce dělal... Asi se jen bavil. Z nudy... Naživo by to zklamání bylo mnohem horší! Odložím knížku, protože takové čtení nemá cenu. Ani netuším, jak jsem se dostala na stranu devět, natož abych věděla, o čem se na předešlých listech psalo. Mnohem víc myslím na Romana a také trochu na ty venku. Kolik se jich u ohně sešlo...? Pirát přijel docela určitě, slyšela jsem jeho motorku. Jak to, že má Veronika, taková husička, tolik přátel?! Jistě, je moc hezká, kluci za ní musí pálit a ona si své nadvlády je vědomá, dobře jsem viděla, jak se včera plazila při koupání po Pirátovi...! Pěkná potvora na šestnáct let. Zaklepání na moje dveře mě vyděsí, málem nadskočím, jako by mě nachytali při něčem zakázaném! "Ano...?" Do mého soukromí vklouzne Jiřina. Tedy, zůstane stát mezi futry, do pokoje strčí hlavu. "Nespíš? Jsi tu tak potmě..." 92 Vida, vůbec jsem nezaregistrovala, že se zatím venku úplně setmělo. Neodpovím, proto pokračuje: "Běž za nimi." "Ne, děkuji," odmítnu prudce. "Je tam krásná noc," svádí mne, jako by počasí bylo to nejdůležitější na světě! Stránka 32

Mokrá náruč léta "Noc na rusalčí tančení v trávě... Za takových nocí je hřích sedět zavřená doma, Ivo." "Já si nestěžuju." "Vím, že si nahlas nestěžuješ," zasměje se. Tma naštěstí přikryje moje zrudnutí. Ta ženská umí číst myšlenky, pozor na ni!! "Ale taky vím, že je blbost zavřít se sem jako do věže. Nejsi princezna a žádnej z princů sem nepřijde." "To doufám," zavrčím. "Vy jste si něco s Nikou udělaly?" "Ne. Jen jsme každá jiná a máme jiné přátele." "Ale to přece nevylučuje to, že byste mohly mít společné přátele, ne?" oponuje mi. "Já o ty její přátele fakt nestojím. Mám dost svých." "To je přece hloupost. Dobrých přátel není nikdy dost, tak proč nevyužít příležitost poznat pár nových lidí?" domlouvá mi mateřsky. Vlastně víc než mateřsky, mamka se se mnou o přátelích nikdy nebavila. Ví, že kamarádím s Beou, to je tak všechno. Jestli to nebude tím, že si se mnou nepovídá skoro o ničem... "Nebo pojď aspoň se mnou dolů na televizi, neseď tu jak trestanec." Nenechám se zviklat. "Mně to vyhovuje." Jiřina pokrčí rameny. "Jak chceš, Ivo. Tak dobrou noc." Vypláznu na dveře jazyk, samozřejmě až když je za sebou zavře na kliku. Nemám vztek na ni, myslela to dobře, chtěla mi pomoct. Mám vztek na sebe. Na mámu. Na Klikov. Na Romana a Beu a prostě na celý svět! Nakonec nevydržím svou hrdost, vezmu mobil a napí93 šu SMSku: Jak to s tebou vypadá? Stále návrat v nedohlednu ? Odpovědi se kupodivu dočkám už po pár vteřinách, Bea musela mít mobil u sebe, ale že by mě potěšila, to ani náhodou: Je to super, jsme u ohně a vypadá to nadějně :-) Na druhou část mé zprávy vůbec nereagovala, potvora. Jestliže jsem do té doby byla smutná, teď se mě zmocní lítost obřích rozměrů. Tahle noc není vhodná jen na rusalčí tančení v trávě, či co to tu Jiřina vykládala za nesmysly, mnohem víc se hodí na táboráky. Dole na zahradě je jeden, Bea sedí u druhého, tisíce lidí u tisíců jiných ohýnků a Roman možná právě také... A když ke mně dolehne kytara, jak kdosi z Verunčiných kámošů uhodí do strun, vyhrknou mi do očí slzy. Vytáhnu zpod polštáře Romanovu fotku a dotknu sejí svými rty. Touha po lásce je přímo bolestná. Hrozně to bolí. Tam uvnitř. U srdce, nebo kde. Strašně moc chci někoho mít. Strašně moc chci Romana. Do pokoje mi nakoukne měsíc velký jako kolo od vozu. Brzy bude úplněk, možná už zítra nebo pozítří. Přivleču si židli k dokořán otevřenému oknu, opřu si hlavu o rám a do uší si píchnu sluchátka diskmana. Užuž do přehrávače zakládám CD skupiny Nirvána, ale pak se rozmyslím a zaseje uklidím. Bolestně by připomínala Romana, naše večerní rozhovory po netu a posílání si písniček... Na jeho doporučení jsem si přečetla poměrně tlustou autobiografickou bichli o Kurtovi Cobainovi a ostatních členech kapely. Ne, Nirvánu dnes ne, raději něco z naprosto jiného soudku... Jarek Nohavica mi vždycky dokáže zvednout náladu, i když jsem spíš na tvrdší věci. • -.] Ve slezském muzeu v oddělení třetihorje bílý krokodýl, liška, medvěd a kamenní trilobiti, a ty se tam chodíš dívat, abys viděl, jaké je to pomíjivé živobytí... Jo, to je pomíjivé. Všechno je pomíjivé. A pak jdeš do parku a celou noc se touláš noční Opavou a opájíš se představou, jaké to bude v ráji... Opava příliš bolestně připomíná Romana, touhle písničkou jsem si nepomohla, spíš naopak! V 5.35 jednou z pravidelných linek sedm zastávek do Kateřinek, ukončete nástup, dveře se zavírají... Kdo ví, kde je mu konec. Jestli se třeba také dívá na měsíc. Jakou písničku poslouchá v tuhle chvíli. V čí společnosti.. . V mnohem zajímavější, když mi nenapsal. Třeba v takové, jako byly ty tři vyzývavé slečny, co balily Piráta... Budeš-li poslouchat a nebudeŠ-li odmlouvat, složíš si svoje maturity, vychováš pár dětí a vyděláš dost peněz... Ale já přece nechci, aby to tak uplynulo, šance, byla-li vůbec nějaká, zmizela mezi prsty v nenávratnu!! A ty bys chtěl plout na hřbetě krokodýla po řece Nilu a volat: Tutanchámon vivat... Přece musím mít také nárok na prožití něčeho pěkného... Proč někdo má všechno a jiný nic? Jak k tomu přijdu? Třeba taková Veronika. Chodí v hadrech od ťamanů a přitom je nesrovnatelně bohatší než já! Bohatší o přátele, o lásku, o kluky, je oblíbená a obletovaná! Jenže není žádné doma jako není žádné venku, není žádné venku, to jsou jen slova, která obrátit se dají... Stránka 33

Mokrá náruč léta Všechno jsou jen slova. A marné touhy. 94 95 6. Příbuzní a jiné pouťové atrakce (sobota) Něco se mi zdá. Něco příjemného, kupodivu. Jdu loukou posetou kopretinami, jejich hlavičky se kývají v lehkém vánku a šimrají mě na nahých lýtkách. Je vedro, slunce pálí a svítí mi přímo do očí. Zvednu ruku, abych si je zaclonila, a vzbudím se. Louka zmizí, kopretiny jsou také v nenávratnu, zůstanou jen sluneční paprsky pronikající do pokojíku střešním oknem a šimrání na lýtku. Šimrání? Co to je za blbost? Nadzvednu deku, abych tu záhadu vyřešila, a "Ááááááá!!!" Po noze mi leze myš!!! Štítivě začnu kopat nohama do výšky, deka letí kamsi na druhý konec místnosti a já řvu, jako kdyby mě na nože brali "Uáááááá!!!!", přičemž se hrabu na nohy a snažím projít sádrokartonovou zdí. Takový šok jsem za celý svůj dlouhý sedmnáctiletý život nezažila, tudíž si ho užívám. Svým křikem přilákám všechny obyvatele domu, dokonce Gira se na zahradě roz-štěká, a tak když do mého pokoje vtrhnou Jiřina s Martinem, najdou mě nalepenou na zdi v rohu pokoje, v očích děs a hrůzu a obličej zkřivený hysterií. "Ááááááá!" "Ivo?!" Jiřina se mě snaží překřičet, jde jí to ale ztuha, můj hlasový potenciál je, když na to přijde, značného rozsahu, no a v téhle chvíli na to opravdu přišlo. "Co se ti stalo, proboha?! Slyšíš?" 96 Martin se projeví podstatně rázněji, přiskočí až ke mně, zacloumá mnou a dokonce mi loupne dvě facky, zprava i zleva, jen to mlaskne, abych se vzpamatovala! Z otočky mu jednu vrátím, a protože bratránek takovou reakci nečekal, tím spíš nemohl čekat sílu, kterou jsem do toho vložila, druhou vezme o zeď. Veronika, jež dorazila v závěsu za zbytkem rodiny, se zhroutí v křeči smíchu. To mě probere úplně. "Mě nikdo mlátit nebude," prohlásím hrdě. Za daného stavu jsem nejspíš nemohla říct nic veselejšího, aspoň Verunka se baví náramně a Jiřině také škube v koutcích. "Tohle životní krédo ti schvaluji," oznámí mi. "Domácí násilí by si neměla nechat líbit žádná ženská... Jen mi, prosím tě, vysvětli, proč jsi tak šíleně ječela...?" "No, že by mým životním krédem bylo nechat se mlátit od ženských, to jako taky ne, abych řekl pravdu," mumlá Martin, držící se za pravou tvář. Vzpomenu si na důvod ranního šoku a štítivě ukážu pod postel, kam se ta malá bestie schovala. "Je tu myš! Normálně mi lezla po noze!" "Myš?" užasne Jiřka. "Tady? To snad -" Veronika nemá k zemi daleko, smích neustála, musela si kleknout, takže teď se přímo vrhne na koberec a strčí pod postel celou hlavu. Hrůza, co kdyby ta krysa na ni skočila a - sestřenčino jásání předčí veškerá očekávání, je jasné a zvonivé jak horský potůček: "Cecilka! Vážně je to ona! Cecilko, pojď k mamince, ťuťuťu..." K mému úžasu a nepřekonatelnému odporu se zasou-ká pod postel celá, aby za chvíli vylezla a v dlani držela malou bílou myšku s očima jako červené korálky. "A já už se bála, že ji nikdy neuvidím. Pročpak jsi mi 97 utíkala, ty nevděčná potvůrko? Víš, co by bylo, kdyby tě našel kocour dřív než Iva? No?" "Poslyš, ten tvůj zvěřinec se mi zdá asi brzy rozpustím," zlobí se Jiřka. "Nemůžeš nechat myši volně pobíhat po domě." "Cecilka je domácí zvířátko, žádná obyčejná myš," brání Nika tvorečka ve své dlani a dokonce se s ním mazlí, fuj!! "Tak ji okamžitě strč do terária a běda, jak ti ještě někdy uteče. Pak ji vážně nechám hledat Mourkem." "To bys neudělala," nevěří jí Veronika, načež se na mě vyčítavě otočí: "Podívej, jak jsi ji vyděsila! Celá se třese, chudinka... Má z tebe posttraumatickej šok." "Nápodobně," ušklíbnu se. "Vy dvě máte možná šok, ale já zlomenou čelist," připomene Martin svou maličkost. "Co je horší?" "Můj šok!" ujistím ho. "Ty se nemůžeš divit, začal sis!" "To byla první pomoc," namítne dotčeně. Veronika se znovu rozchichotá. "Vás kdyby někdo natočil, kamera v Natočto! by vás neminula, fakt..." "Dole mi kyne těsto!" vzpomene si Jiřina. "A vy se pojďte nasnídat, když už jste Stránka 34

Mokrá náruč léta vzhůru na vás tak nezvykle brzy." Skutečně, vstávat v sobotu a navíc o prázdninách v osm ráno, to je skoro trestuhodné! Až teď si uvědomím, že Martin i Nika mají na sobě pouze pyžama. "Krom toho byste mi mohli s koláči pomoct," napadne Jiřku báječné řešení. "Všichni tři," dodá, nejspíš aby nevznikla mýlka a zbytečné dohady, komu bylo sdělení určené. Samozřejmě se nejprve převleču a v koupelně upravím, dost na tom, že se jeden den ztrapním válením v trávě a dnes zase s myší, natož nenamalovaná, teprve pak si v kuchyni naliji mléko a k němu namáznu na chleba máslo s medem. Domácí koláče nepekla dokonce ani paní Ko-líčková, takže vůbec netuším, jak se něco takového může dělat, natož jak bych zrovna já mohla být k něčemu nápomocná, ale Jiřina s tím asi počítá, protože nám úlohy rozdělí podle našich schopností i zkušeností. Zatímco Martin pomoučenou lžící vykrajuje z velké mísy plné bachratého těsta stejnoměrné bochánky a Veronika je zpracovává v malé koláčky s důlkem uprostřed, já je mám plnit nádivkou, aby je mohla Jiřina dotvarovat, posypat drobenkou, potřít rozšlehaným vajíčkem a dát na plech. Protože mi přesně ukáže, co po mně chce, nemám co zkazit a docela mě tahle práce baví. Střídám nádivku tvarohovou, makovou i povidlovou a tajně, aby mě neviděli, olizuji z prstů drobečky. "To pečete na každý víkend koláčů jak pro rotu?" zajímám se, když počet hotových plechů úspěšně narůstá. "Ne, kdepak, jindy je toho méně," směje se Jiřina a zapne troubu. "Jenom když je pouť, víš." "Cože? Co to znamená?" "Je to zvyk odjakživa," vysvětlí mi. "Dřív chodilo procesí až do kostela v Račicích, dneska už se jenom pečou koláče a k obědu kachny a ve městě jsou kolotoče a večer pouťová taneční zábava." "Jo tak," vyprsknu. "Včera jsem viděla v městečku dva otřískaný kolotoče... Tak to bylo na počest pouti, hana. Ta vaše, pouť by mohla konkurovat Matějské!" "To je, náhodou, pěkný zvyk," zastává se Jiřka tradic. "Odpoledne roznesete výslužku, holky. Červenec bez poutě si neumím představit." "Já spíš bez té zábavy," zazubí se Veronika. 99 "Půjdeš si také zatancovat, Ivo?" otáže se Jiřina. "Ne, ani náhodou!" ohradím se skoro dotčeně, jak si vůbec mohla myslet, že bych na takovou šílenost přistoupila! "Představ si, mami, že mě letos pozval Dejv," vzpomene si Veronika. "Protože je švihlej," zasměje se Martin, vykrojí poslední dva kousky těsta a s úlevou odhodí lžíci do dřezu. "Hotovo." "Ono by se ještě něco našlo, neboj," slibuje mu jeho matka, ale Martin se bojí právě toho, proto bere roha zavčas. Jiřina se tedy obrátí na Veroniku: "David? A co na to Zdeněk? Ví o tom?" "Ne, proč by to měl vědět?" pokrčí Nika rameny. "Je tak daleko, chudáček, určitě tam zmírá steskem po vlasti, přece mu nebudu dělat zbytečný starosti, ne?" "A jsou zbytečný?" pochybuje Jiřina. "Jasně," kývne Verunka a uhňácá z těsta kouličku, kterou hodí z výšky silou o vál, aby měl koláček ten správný tvar. "Dejv je menší kamarád, o nic nejde." "Hm, jen aby. A co to bylo včera za kluka, jak s tebou stál takovou dobu v brance, když všichni ostatní odjeli?" "Perverz," zasměje se při vzpomínce. "Ten je neškodnej." "Kde chytl takovou přezdívku?" zeptám se podezíravě. "On je expert na sprostý vtipy," směje se. "Normální si nepamatuje, ale takový ty úchylácký sype z rukávu jeden za druhým. Včera jich vykládal snad dvacet... měla jsi za námi přijít, to by ses pobavila. Jo, Pirát se na tebe ptal." "Pirát?! A proč?" naštětím se. "Ptal se, kde seš, nic víc," vysvětlí. "Mami, představ si,, že Bára se s tím Nováčkem fakt vyspala." "Prosím tě," žasne Jiřina. "Vždyť se mnou chodil do školy, mohl by jí dělat tátu...! Třeba to jsou jen drby." "Nejsou," ujistí ji Veronika. "Bára se tím včera sama chlubila." "To se má tedy čím," vrtí hlavou Jiřka. "S ženatým chlapem od rodiny... Až se to dozví Nováčková, tají dá." "Zatím dala ona Nováčkovi," hihňá se Nika puberťácky. "Vykládala, jaký to s ním bylo super, když je o tolik starší, zkušenej, co všechno dělal on a co chtěl po ní..." Nováčka neznám a ani mě nezajímá, věkový rozdíl je mi také ukradený, mnohem víc mě zaujme fakt, že si Veronika povídá o takových věcech s vlastní matkou, jako by se nechumelilo! Rozebírají téma sexu, jako by šlo o recept na vaření! Moje Stránka 35

Mokrá náruč léta mamka, ač doktorka, mi přinesla haldu naučné literatury a tím považovala celý problém za vyřešený. Sice mi tehdy nabídla, kdybych něčemu nerozuměla, ať za ní přijdu, ale já jsem samozřejmě nešla a ona se víckrát neptala. Propadla bych se hanbou, o tom s ní mluvit!! Radši jsme to probíraly s Beou a čerpaly vědomosti odjinud, z filmů a tak, co jsme kde zaslechly, což zrovna to pravé ořechové nebylo, v naučných knížkách nebylo zdaleka všechno, co nás trápilo. Jiřina si s Veronikou povídají jako dvě kámošky a přijde jim to normální. Jak je to možné? Že by prostě byly nejen matka s dcerou, ale i kamarádky? Je fakt, že Jiřina je mnohem mladší než moje mamka, věkově k sobě mají blíž a je to opravdu znát... Pak se rozezpívá mobil a kupodivu ne na motivy pařezové chaloupky! Jak jsem si poslední dny zvykla tuhle melodii slyšet tak často, teď mě moje vlastní zaskočí tak, že pár vteřin vůbec netuším, která bije. Že konečně někdo volá mně! 100 101 Zmocní se mne panika, vždyť by to mohl být Roman!!! Mobil mám položený na pohovce, teď si překotně opláchnu ruce, otřu je halabala do sebe a vrhnu se po mobilním aparátu střemhlav, aby mi stačil jediný pohled na displej a veškeré nadšení ze mě spadlo mávnutím kouzelného proutku. "Mami?" Kvůli tomuhle hovoru nemusím ani prchat na zahradu či kamkoli jinam do soukromí. "Ahoj, Ivo. Jak je? Vše v pořádku?" "A co by jako nemělo být v pořádku?" "Já nevím, proto se tě ptám." "Všechno je O.K." "Bavíš se dobře?" "Přímo úžasně," odvětím co nejvíc ironicky. "Tak to je fajn," řekne, aniž by si zabarvení mého hlasu všímala. "Nechybí ti nic?" Z hluboka se nadechnu. Chybí! Ne nic, ale někdo... Jenže to ty mi, milá maminko, dát nemůžeš. Jiřina mi gestikulací naznačuje, že mám jít telefonovat do obýváku, kde se mohu zavřít, asi si myslí, kdovíjaké tajnosti si chceme špitat, takže raději hovor ukončím. Nebyl by dlouhý, ani kdybych se na mamku nezlobila, všechny naše hovory jsou stručné a věcné, kdyby všichni volající telefonovali jako my, operátoři by brzy přišli na buben! Zavěsím a zase se vrátím ke koláčům. Nakonec tam s Jiřkou a Veronikou vydržím až do oběda, ke kterému je, v duchu pouťových tradic, pečená kachna s nádivkou, bramborový knedlík a zelí. Při pohledu na mou porci mne obcházejí mrákoty, raději si rovnou odeberu. Nemám spalování jako Veronika, která si dá pět knedlíků se zelím jen to fikne, coby vegetariánka bez kachny, a přitom má vosí pas! "Bylo to vynikající," pochválím jídlo sice nezdravé, ale naprosto dokonalé, zamaštěná až za ušima. "To jsem ráda," usměje se Jiřina a napustí si do dřezu horkou vodu. "Jenom škoda, že se nestihl vrátit Luděk, kachnička je jeho zamilované jídlo." "A které není?" podotkne Martin, takže se musíme smát. "To bys ale musela péct dvě," doplní Veronika, co se bez řečí chopí utěrky. "Jednu pro něj, druhou pro nás čtyři..." "Ale no tak," krotí své potomky. "Zprovoznil jsi mašinu? Je třeba odvézt výslužku babičce do Lhoty. Chválovi-ce obejdou holky, ale Podlesí a Lhota zbyde na tebe, Martine." "Teoreticky by tam měla dojet," posoudí bratránek váhavě stav svého pekelného stroje. "Takže ty nejdeš večer na zábavu?" otáže se Veronika. "Jasně žejdu. Proč?" "Spočítej si kilometry. Do Lhoty to máš sedmnáct, do Podlesí dalších čtrnáct, krát dvě... I normální chůzí by ti to trvalo zhruba dvanáct hodin, ale vzhledem k tomu, že se u toho budeš dřít s tou těžkou krávou, nemůžeš počítat pět kilometrů za hodinu. Měl bys lepší jít rovnou pěšky." Martin se zatváří blahosklonně. "Neměj péči, sestro. Je půl druhý, nejpozději ve čtvrt na tři jsem zpátky." "V noci, nebo zítra...?" Bratránek se po ní za nemístnou drzost ožene pěstí, leč Nika s tím počítá a nastaví mu plechovou mísu, co právě utírá, a hned je o zábavu postaráno. Nejprve to zaduní a Martin se promění v tanečnici z Lúčnice, poskakuje bolestí po kuchyni a nadává jako špaček slovy rozhodně ne 102 103 slušnými! Vyhrožuje přitom Veronice usmrcením, tudíž ho Jiřina raději vystrčí ze Stránka 36

Mokrá náruč léta dveří, jinak by se ti dva snad porvali doopravdy. "Kdy ti dva dostanou rozum, to fakt nevím," stěžuje si Jiřina. "A to jsem si myslela, že mám skoro dospělé děti..." "Máš jedno skoro dospělé dítě a druhé se zastydlou pubertou," opraví ji pobaveně Nika, která z dnešní rozepře vyšla coby vítěz. Připadá mi hloupé tam jen tak sedět a dívat se, jak se ty dvě hmoždí s nádobím, kterého jsme při vaření a pečení zašpinily požehnaně, a tak uchopím druhou utěrku a společnými silami ty hory brzy zlikvidujeme. Jestliže jsem si nedovedla pod pojmem "výslužka" nic představit, teď, když se dívám na čerstvě pečené a nádherně vonící koláčky připomínající cukrářské zboží úhledně vyrovnané v malých krabičkách, žasnu ještě víc. Veronika si je skládá do batohu na záda, prý je máme roznést příbuzným! Stále mi nějak uniká smysl celé akce. "A proč jako?" "Protože je pouť." Hm, že by mě tahle odpověď nějak uspokojila, to se tedy opravdu říct nedá! Venku je vedro jak v peci, obleču si džínsovou minisukni a top na tenká ramínka, na hlavu nasadím slaměný klobouk, kolem jehož krempy uvážu šátek ve stejné barvě jako top, a na nohy si obuji botasky, protože Veronika vybere coby způsob dopravy pěškobus. "Proč ne na kolech?" nechápu. "Sice to není daleko, ale -" "Nemohly bychom na kolotoč," vysvětlí mi bezelstně. Pohlédnu k nebi, čekajíc zázrak. Třeba blesk, co by sjel z té blankytně modré výhně a strefil by se přímo do ní!! Samozřejmě žádný nesjede, a tak kráčíme směr městečko. "Připadám si jak Červená karkulka," baví se. "Akorát že nevleču košíček, ale batoh s dobrotama. A jsem v zeleném." "Tak to jsi spíš jak Mášenka," vzpomenu si na jinou pohádku. "Ta, co poslala medvěda někam, nevím kam, s koláčema, a pořád na něj volala tenkým hláskem nesedej na souček, neber si koláček..." "A on si nesměl vzít?" "Nejspíš ne... Asi aby je nesežral." "Proč volala tenkým hláskem?" "Možná měla tenkej hlas," hádám. "Narodila se tak." "Třeba mutovala," usoudí Veronika - a obě se rozřehtáme, jaké kraviny to tady probíráme, proboha! To už jsou před námi první domky městečka a naše okružní jízda po příbuzných začíná. "Tady bydlí teta Maruška," vysvětlí mi a zaklepe na okno. "To je sestra tvé mamky?" "Ne," převeze mne a už mě představuje růžovolící ženě kolem padesátky, co nás hned zve dovnitř. Tady se také peklo, místo koláčů jakési naprosto fantastické krémové řezy, ze kterých dostaneme jak ochutnat, tak výslužku. Navíc nám pupkatý strýc nalije každé velkého panáka becherovky. "Já nepiju alkohol," bráním se. "Božínku, jakej alkohol?" nechápe strýc. "Tohle je lék." Verunka ho do sebe loupne jak starý zpiťar, nezbyde mi než skleničku vypít také. Celá se otřesu a honem pro104 105 sím o trochu vody, abych to mohla zapít, br, a oni se mi smějí. Teta Jana bydlí o dvě ulice dál, její výslužka činí kus banánové rolády a panák fernetu do druhé nohy, to když se pokusíme o chabý odpor a námitku, že už jsme měly. "Tak tohle byla sestra tvé mamky?" "Kdepak, moje mamka nemá žádnou ségru," vyvede mne z omylu. "Strýc Evžen bydlí dole pod náměstím, tak fofrem, ten je nejdál, pak už budeme mít jenom paneláky-", Evžen je vyloženě sympatický člověk, žije sám a tudíž nemá napečené žádné sladkosti, zato nás pozve na čerstvě vyuzené domácí klobásky právě vytažené z udírny na dvorku. Neodoláme, nic tak fantastického jsem snad v životě nejedla! Jsou hodně kořeněné, musíme je hojně zapíjet, no a protože strýc nemá nic než vodu a červené víno, rozdělíme se a Nika pije vodu, zatímco já do sebe liji víno, jako by to byla voda. Na to, že jsem doma vždycky maximálně ochutnala a šklebila se ještě za půl hodiny, protože mamina si kupuje pouze víno bílé a suché, tedy kyselé jak šťovík, na Evženovu vínu z Moravy si vymlaskávám, s klobáskami se skvěle doplňuje a strýc je navíc prima společník, sype z rukávu jeden vtip za druhým, až se mi vůbec nechce odejít. Veronika mě popohání, i tak máme zpoždění. Stránka 37

Mokrá náruč léta Slogan, že nás čekají "jenom" paneláky, byl zavádějící. V osmi ne zrovna velkých panelových domech bydlí celkem čtyři klany příbuzných! Naštěstí i do Chválovic došla taková vymoženost, jakou jsou výtahy, ačkoli nějaké šíleně úzké, málem si urazím půlku těla, jak se tam nemohu strefit! Přijde nám to šíleně k smíchu, řehtám se tomu ještě u bratránka Tomáše a jeho manželky, se kterými si připiju na seznámení tequilou. Zatím jsem to viděla jen ve filmu a za normálních okolností by mi stačilo si k tomu přičichnout a už bych prchala, dnes však není normálně, jsem veselá jako nikdy, upovídaná a společenská, všechno mě zajímá a láká, takže ochotně přijmu Tomášovu instruktáž. Olíznu sůl, vypiji tequilu a celý obřad zakončím citronem. Super! Dokonce přemlouvám Veroniku, aby nebyla měkká a také to zkusila, ale ta se nenechá a snaží se mě vystrnadit ven. "Kde jsi přišla k tolika příbuzným, když tvoje mamka nemá žádnou sestru?" nechápu. "Ségru nemá, ale zato má pět starších bratrů, no a ti mají už ženaté a vdané děti, tak se to nashání... Ale neboj, zdaleka ne všichni bydlí ve Chválovicích," utěšuje mne. Faktem je, že by mi vůbec nevadilo, kdyby exkurze po příbuzných pokračovala! Je to vlastně obrovská zábava poznávat nové a nové lidi! U těch posledních navrhnu bojovou hru. "Zahrajeme si na jeskyňky, jo?" zamrkám na Niku těsně předtím, než zazvoní u dveří. "Jak se hraje na jeskyňky...?" zeptá se podezíravě. "Vydrž, předvedu ti to," zahihňám se do dlaně, a když se dveře bytu pootevřou na délku bezpečnostního řetízku, chytím se za jejich kraj oběma rukama a tenkým hláskem podobným tomu Mášenčinu zarecituji zpěvavě: "Klepy klepy na okýnko, ťuky ťuky na dveře... úúúú... My jsme jeskyňky, můžeme si k vám strčit prstíček? Jen co si u vás dojdeme na záchod, hned zase půjdeme..." Veronika je mrtvá smíchy a strýc v pokročilém věku poněkud konsternovaný, nicméně nás k sobě dovnitř skutečně pustí a ukáže mi, kde má záchod. Přijde mi k smíchu i to, jak je záchůdek v panelovém jádru maličký! 106 107 "Ještě že nejste tlustej," zalichotím starému pánovi, "jinak byste se tam taky mohl někdy pěkně zaklínit... Ale má to i svoje výhody, nedá se tam upadnout na zem, haha." Nika mne vleče ven a ještě se strýci omlouvá! "Prosím tě, nač ten spěch? Ani jsme si nestihli připít. Takovej milej starej pán na to určitě čekal," zalituji. "Ty radši příště nepij nic," baví se Nika. "Máš ji jak z praku! Díky bohu, že víc příbuzných už tu nemáme." "Jak z praku? Já jsem, náhodou, úplně v pohodě!" "To vidím," zasměje se. "A jen tak mimochodem, ten milej starej pán byla prateta Eliška, univerzitní profesorka." Chvíli mi trvá, než si tuhle informaci v hlavě sešrotuji. "Co to? Ten chlap že byla teta...? Vždyť měl bíbra!" "No a?" řehtá se Veronika. "Myslíš, že univerzitní profesorky ve výslužbě nemůžou mít fousy?" Ohromeně se ohlédnu zpátky na panelák, kde dáma bydlí. "Ty vole... Ta když jím práskla, tak museli stát studenti v pozoru, to ti povím...! Já bych z ní měla trauma." "Polez, prosím tě," táhne mě za ruku ze sídliště a otírá si smíchy uslzené oči. "Takhle veselou pouťovou roznášku jsem ještě nezažila, to ti zase povím já!" Dunění decibelů diskotékových hitů nás upozorní na to, že pouť je v plném proudu. Kolotoče se vesele točí a také u střelnice je narváno, místní borci zkoušejí štěstí. Nika, která má kamarády úplně všude, je potká samozřejmě i tady, takže mne zavleče přímo do centra dění. Nijak se nevzpěčuji, naopak, v tomhle rozpoložení mi najednou kolotoče vůbec nepřipadají trapné, spíš je rozjásaně sleduji, takže si Piráta a spol. sedících na nízké zídce parkoviště, za kterou kočovní avaři rozbili svůj tábor, všimnu teprve když na mě mluví. Verunka mi je všechny představí, jejich jména jdou však povětšinou kolem mé hlavy, tolik informací nejsem schopna vstřebat. Navíc mi jejich posezení přijde legrační. "Jéé, vás tu aleje! Jste jak slepičáci na hradě. Pardon, já zapomněla na dámy, ty jsou k nerozeznání od slepic." Zatímco kluci se mé hlášce pobaveně smějí, ty tři holky, co tu s nimi jsou, vypadají dotčeně. "To byla lichotka," vylepším tedy svůj příměr. Pirát si mě prohlíží s pusou od ucha k uchu. "Čau, princezno. Tebe někdo vyměnil, nebo co...?" Stránka 38

Mokrá náruč léta "Vyměnil?" podivím se a pro jistotu se zkontroluji od prsou dolů, tam si vidím. Jsem to já! "Aha, ty myslíš nohy? Ty jsou taky moje a pořád pěkně dorasovaný, mrkej..." Na důkaz toho, že se mi šrámy ani odřeniny nijak extra nezahojily, předvedu nohy jednu po druhé a už tak dost krátkou minisukni ještě nadzvednu, až kluci obdivně hvízdnou. Tedy, do vytržení je nepřivedou odřená kolena, nýbrž bílá tanga, co ostře kontrastují s opálenou kůží. Však jsme se s Beou něco nachodily opalovat, abychom nachytaly do Orlíku bronz. S překvapením zjistím, že mě ani vzpomínka na Orlík nebolí, ani netíží, je mi to ukradené, a to je fajn! "Nestačím mrkat," podotkne pobaveně. "Nechceš ukázat ještě víc...?" "Vždyť už jsi to viděl," vyprsknu, jak mi vzpomínka na noční dobrodružství přijde směšná. Proč jsem vlastně lezla do příkopů, proboha?! No tak by mě viděli, co na tom...! "No právě, a nebyl to špatnej pohled, to ti řeknu." Koketně si zase sukni nasoukám na správné místo a změřím si Pirátův ohoz. Na bermudách a tričku není nic 108 109 extra, víc mě zaujme šátek, co si uvázal na hlavu po pirátském vzoru. "Už vím, proč ti říkají Pirát," zubím se. "Ne, to určitě nevíš," usměje se. "Ale jo," mávnu vědoucně rukou. "Protože tak vypadáš!" S úsměvem pokrčí rameny. "Zásah mimo cíl, princezno." Pohodím hlavou. "Mám oči, ne? Třeba tuhle Dejv," ukážu na blonďáka s hárem, co se snaží přemluvit Veroniku, aby s ním šla na housenkovou dráhu, "vypadá jak Tarzan." Všichni se mému vtípku řehtají jako blázni a já si připadám neodolatelná a vtipná, pozornost všech upřenou na sobě. Je ze mě úplný hlásič! Skoro se tetelím, jak jsem najednou in, takže když Dejv znovu vyrukuje s kolotočem, plácnu sestřenku do zad: "Jasně že jdete. A já s vámi!" "To se mi nezdá jako úplně nejlepší nápad," váhá Nika. i"Ty se bojíš kolotočů? Pcha," bavím se. "Nebojím se o sebe, Ivuš," zakření se na mě. "A o koho? O Tarzana? Ty se bojíš? To by tě nezval, kdyby se bál, ne? A kdo zve, ten platí. Pirát to sice ještě neví, ale ten zve mne, že jo? Tak hurá, jdem na kolotoče!" Pirát je takhle zblízka a se šátkem vysloveně k sežrání, v očích mu pobaveně svítí. "Ty se nezdáš, osobo. Jo, zvu tě, ale jestli ti bude blbě, tak si vzpomeň, čí to byl nápad." Skloním se až k němu, přičemž mě tenhle prudký pohyb málem stojí rovnováhu, kdyby mě nezachytil, asi bych přepadla až za zídku, a špitnu mu do ouška: "Neboj." "No, to dopadne," chichotá se Klára a já vůbec nevím, o čem mluví. Ale je mi to šumafuk! Ve frontě na vstupenky si Dejv vzpomene: "Co ta zábava? Má bejt od sedmi, tak to abyste ani nechodily domů, ne?" "Zábava?" Chvíli usilovně přemítám. "Jo! Ty myslíš tu dupárnu pro vesnický paznehty?" "Musím se předtím převléct," namítne Veronika. "Prosím tě," uklidňuji ji. "Místním frájům bude čouhat sláma z holínek, a to ještě v lepším případě, v tom horším budou smrdět hnojem, na to jsi oblečená až moc dobře." Nějaká holka, jejíž jméno jsem se ani nesnažila zapamatovat, se ušklíbne: "Niky, ta tvoje příbuzná je fakt nemožná kráva." "Mluvíš o mně, drbanko?" otáži se co nejvíc přezíravě. To už ale dojde na kluky řada, koupí lístky všem, a protože housenková dráha s cinkáním právě zakončuje další ze svých jízd, úprkem se hrneme po dřevěných schůdcích k atrakci, než nám tam nalezou jiní. Je nás pořádná tlupa, zabereme půlku sedátek a ani se nám nepodaří být všichni vedle sebe. Je mi to ukradené, chtěla jsem sedět vedle Piráta a to se mi povedlo, protože byl rychlejší, držel mi místečko před sebou. Veronice, která sedí ob tři lidi dál, se pořád něco nezdá: "Co když propadne tou plachtou?" "Kdo?" zeptám se se zájmem. Plachta natažená od šaška s žárovkou místo nosu ve středové části přes celý kolotoč, po níž se koulejí nafukovací míče, skutečně nevypadá nijak pevně, ale po té se přece nechodí! "Ten šašek?" Piráta i ostatní tím rozesměji, můj společník mě těší: "Nelam si tím hlavu, princezno. Radši se drž tady za to madlo, já tě budu jistit zezadu." Po zazvonění zvonků se celý kolos rozjede a já ucítím Pirátovy ruce na nahé kůži v pase. "Nonono!" ohradím se. "Tomu říkáš jistit? Normálnímu ošmatávání?" 110 Stránka 39

Mokrá náruč léta 111 "Jen tě přidržuju," brání se s úsměvem. "Nenakláněj se!" Samozřejmě se musím naklánět, protože se snažím zachytit jeden z koulejících se míčů. Připadám si jak rytíř bez bázně a hany, naprosto beze strachu se nakláním těsně nad plachtu, abych dosáhla, až má Pirát co dělat, abychom nepropadli oba! "Klídek," utěšuji ho. "Vystřelím nám jízdu zadara!" První míč se mi chytit nepodaří, druhý také ne, pak housenka nabere rychlost a celé okolí mi splývá v jednu barevnou šmouhu. Kdosi naproti hodí míč na šaškův koš, nestrefí se a míč přiletí kousek přede mne. Výpad - a mám ho! Sice mi přitom Pirát div nestáhne sukni, málem se mu celá vysmeknu, ale míč je můj a světe, div se, já se jím trefím do koše! Šaškův nos se červeně rozbliká a já se vítězně otočím na Piráta. Neuvěřitelné! "Jsi dobrá," směje se. To mě povzbudí, zase se chci vrhnout do lovu dalších míčů, abych zajistila ještě jízdu i pro něho, když se mi nějak podezřele zvedne žaludek. Dokud jsem se dívala jen na jednu stranu, nepřišlo mi to, teprve to otáčení ve mně vzbudilo vlnu nevolnosti, která nehodlá ustoupit, či co! Zatočí se mi hlava a nebýt Piráta, skončila bych v plachtě, aniž bych se tam nakláněla. Najednou jsem naprosto dezorientovaná, postrádám jakýkoli pevný záchytný bod, mám dojem, že co chvíli vzlétnu, neudržím se v sedačce, řemínek, kterým jsem připoutaná, jako by neexistoval, nevnímám už ani Pirátovy ruce a jediné, co si jsem schopna uvědomovat, jsou odporné žaludeční šťávy až v krku!! "Vydrž!" volá na mě Pirát a jeho ruce mi svírají paže jako kleště. Pak se šílený kolotoč barev a šmouh začne zvolna zpomalovat, ale úplně se nezastaví, ani když mě Pirát smýká ze zad hada po dřevěné točně ke schůdkům. Tam mi trochu povolí, protože do nás vrážejí nadšenci, co chtějí zabrat naše sedačky, dav nás od sebe oddělí a já ne-vychytám vzdálenost, místo na schod stoupnu do prázdna! Sice to není vysoko, maximálně tři schůdky, ale i tak je dopad víc než tvrdý. Vyasfaltované parkoviště není žíněnka, to dá rozum. Nestarám se o utržené rány a rychle se hrabu na nohy. Nemůžu přece zvracet tady, mezi tolika lidmi... Kdybych se dostala alespoň zezadu za maringotku...! Není to jen tak, v tlačenici se prodírá špatně, navíc mě dostihne Pirát a hned po něm Veronika a chytí mě za paži, každý za jednu. To je to poslední, co jsem mohla potřebovat. Pusu plnou zvratků prostě neudržím déle zavřenou, obsah žaludku musí ven... Klobásky, dorty, roládky, všechny ty dobroty mohutně zalévané těmi nejrůznějšími "léky", jak se mi snažili všichni ti dobrosrdeční příbuzní namluvit, se změní v odpornou kaši a já mezi lidmi i vysmátou partou Verunčiných přátel pozvracím stěnu maringotky. Teprve když největší nápor nevolnosti pomine, opřu se zády o maringotku a zatoužím umřít. Kupodivu jsem si nezaneřádila ani tričko, ani sukni, šavle letěla obloukem, ovšem Pirát takové štěstí neměl, všichni si z něj dělají legraci, schytal zásah do sandálů. Netrápí mě to, vlastně to vnímám jen tak jako na okraj, centrem všeho vesmíru jsou moje vlastní pocity. Je mi zle, strašně zle! Všechno se ve mně chvěje a třese, žaludek mě příšerně bolí, hlava třeští a neustále ztrácím rovnováhu, kdyby mě někdo nedržel, dávno bych se sesula podél stěny maringotky k zemi. Pak mě kamsi vlečou, klopýtám mezi nimi jak hadrová panenka, ostatní nám raději uhýbají, asi nechtějí dopadnout jako Pirát. Nevím, kam jdeme, ani jak dlouho, připa113 dá mi všechno nekonečné! Potom ucítím vodu. Pekelně studenou! "Uááá!" vykřiknu a snažím se z ní vyhrabat. "Topím se!" Ruce mě však nepustí, jsou hned několikery, tlačí mě pod proud vody, který mi pouštějí přímo na zátylek. I když je to stále studené, prvotní šok pomine, netopím se. Pod pumpou, z níž mi lijí vodu na hlavu, to ani nejde. Čas i děj kolem se nějak začne kamsi vytrácet, v jedné chvíli ležím zhroucená na trávníku a jen tiše úpím, jak je mi špatně, v druhé se nějakým nepochopitelným zázrakem dostanu do auta, aspoň tak soudím podle hukotu a drncání a také Pirátova pokřikování: "Držte jí hlavu z okénka, fotr by mě zabil, kdyby mu poblila potahy..." No a pak se do všehochuti zvuků a dějů vmísí Giřino štěkání, než se kdo naděje, padnu jí kolem krku a šeptám jí do ouška nechutné tajemství, že vyzvracená kachna a klobásky z udírny jsou pěkná hnusárna, pes mi olízne obličej, asi se mnou soucítí, ale to už mě táhnou do domu a po schodech a celý ten poblázněný svět se nepřestane točit ani v posteli. I když záhy usínám, kdesi v podvědomí tuším, že mě čeká těžká noc. 114 Stránka 40

Mokrá náruč léta 7. Těžká rána opilcova (neděle) Nejradši bych se zahrabala pod zem. Nebo tam aspoň strčila hlavu jako pštros! To, že je mi blbě nejen celou noc, ale i v neděli, mě netrápí tolik jako příšerný stud! Stydím se úplně šíleně, když si tak v rozbolavělé hlavě přehrávám útržky včerejšího divokého odpoledne. Vzpomínky jsou pěkný prevít, přicházejí postupně a na přeskáčku, dávkují mi moje vyvádění po kapkách jako hořký lék. Jako by nestačilo, že po několikerém nočním vyzvracení se mi žaludek stále houpe, cítím se dokonale prázdná, jediné, co jsem schopna pozřít, je voda, kterou chodím tajně chlemtat do koupelny z vodovodního kohoutku, a v hlavě mi hučí, úpí a sténá! Stačí, abych jí pootočila na stranu a mozek, který plave ve vzduchoprázdnu, okamžitě narazí do lebeční stěny na té či oné straně. Hrůza. Bolestí se mi zatmívá před očima, co chvíli mi po celém těle naskočí husí kůže a jsem jako roztřesená osika, zmítá mnou neviditelný vnitřní třas. I když je tohle samo o sobě dost příšerné, vzpomínky na ostudu, kterou jsem si před Veronikou a nejprve jejími příbuznými, například hrou na jes-kyňky, achich ouvej, a potom známými, uřízla, jsou ještě horší! Zvracet na veřejném místě před tolika lidmi... Jak se teď mám podívat Veronice do očí?! A Martinovi? Ten sice u kolotočů nebyl, ovšem nedělám si iluze, že by mu jeho sestra nebo kdokoli jiný ochotně neporefero115 vala. Urážela jsem je do vesnických hnátů, co si vzpomínám ... a slepi c... Panebože, jestliže mě neměli rádi dosud, tak jak se asi ke mně staví po včerejšku?! A co teprve Jiřina...? Taková ostuda! Večerní příjezd mi dost splývá, někdo mne musel dovézt autem a ve změti zmatených střípků vzpomínek se míhá i Jiřinina tvář, takže si dělat iluze, že mě neviděla, by bylo bláhové. Z postele mě nenadzvedne ani pípnutí SMSky. Natáhnu se pro mobil hlemýždím tempem, na ukvapené pohyby bych mohla těžce doplatit, a pak, z nadějí, že by mi mohl napsat Roman, jsem vyrostla. Po tolika dnech...? Blbost. Samozřejmě, odesílatelem je podle očekávání Bea. Tak co, jak to jde? My byli včera na disce, sice bez Jirky, ale i tak to bylo fajn. Co ty? Vůbec nepíšeš! Vymazat zprávu? zeptá se mne můj inteligentní mobilní aparát a já kliknutím potvrdím ano. Bea je dobrá. Prý vůbec nepíšu! Jako by ona psala čtyři SMS do hodiny... Za celý včerejšek se ani jednou neozvala! Já samozřejmě také ne, neměla jsem čas a nakonec ani myšlenky, nicméně i kdybych měla, ona tohle celé zavinila, já za ní dolejzat nebudu! Jen ať si užívá na diskotékách, potvora! I přes svou apatii k celému okolnímu světu pocítím zadostiučinění. Jiříček na diskotéce nebyl, alealeale, pročpak? Že by na mou drahou kamarádku z vysoka...? Ptát sejí samozřejmě nehodlám! Asi v jedenáct hodin se ozve klepání na dveře mého pokoje. Kousnu se do rtu, na okamžik váhám, co teď... Příliš možností nemám, tvářit se, že tvrdě spím, nemohu až do soudného dne, to dá rozum, takže hlesnu: "Dále." Očekávala jsem Jiřinu, aleje to ještě horší - do pokoje vejde Martin. Vidí mne nejen nenalíčenou, hlavně však 116 celou zmuchlanou, bledozelenou a polomrtvou a já s tím nemohu nic dělat, maximálně se tvářit nezúčastněně! Na rozdíl ode mě oplývá dobrou náladou. "Zdar. Jsem tu coby vyslanec - žiješ vůbec?" Je mi jasné, kdo tuhle misi vyslal! Bože, tak se stydím! Nejdřív chci hrát borce, pak snahu vzdám. Nespolkla by mi to ani Gira... Proboha, s Girou jsem se včera nějak podezřele sbratřila...! Odevzdaně vzdychnu. "Jde to." "Ale dře to, co?" pousměje se s účastí. "Vypadáš dost zdrchaně... To znám, takhle blbě mi bylo před třemi týdny, nějak jsem neukočíroval oslavu konce školního roku." "No jo, tys to ale přežil," kuňknu závistivě. Martin se rozesměje. "Ty přežiješ taky, na to vsadím krk. Muselo to bejt včera docela hustý, haha. Mám ti vyřídit pozdrav od Piráta. Litoval, že ses zlískala tak brzy a nemohla jsi na zábavu, prej by to bylo s tebou rozhodně veselejší. Všichni koukali, jak ses na pouti rozjela." Zavřu oči. Ostudě sice neuteču, ale aspoň Martinovu pohledu ano! Umřít, hned teď a okamžitě... "V pohodě," uklidní mě bratránek. "Všichni si mysleli, že nejsi normální, že jsi jen namyšlená městská snobka, a ona je s tebou zatím psina. Na oběd asi nepůjdeš, co?" Sice silně pochybuji, že zrovna takhle se dokazuje normálnost, ale nepřu se s Stránka 41

Mokrá náruč léta ním, představa mastné kachny zamává už tak dost otřeseným žaludkem, mít co, určitě na místě vrhnu! Naštěstí nemám, a to mě zachrání. Prý je se mnou psina. Božíčku... Další návštěva mě čeká půl hodinky poté. Jiřina mnoho řečí nenadělá, místo s výčitkami o mém nevhodném chování se přivalí s plenou, do níž zamotá mikrotenový sáček s kostičkami ledu z mrazáku, ováže mi ji kolem hlavy, přikryje mě dekou po bradu a přinutí mě vypít jakýsi 117 utrejch, ze kterého se mi sice zježí všechny chlupy po těle, ale oproti očekávání v mém žaludku zůstane. Zatáhne mi ještě žaluzie a od dveří se na mě povzbudivě usměje: "Snaž se usnout a za chvíli ti bude dobře, uvidíš." Tohle tvrzení mi připadá notně přehnané, přesto se zařídím podle její rady a zvolna upadnu do říše snů. Tyhle nejsou naštěstí podobné těžkým nočním můrám, co mě pronásledovaly v noci mezi jednotlivými křečemi nevolnosti. Nevím, co se mi zdá, ale nemůže to být nic hororového, to bych si určitě pamatovala. Ve čtyři, kdy mě vzbudí další klepání na dveře, jsem sice kapánek dezorientovaná a v první chvíli nevím, kde jsem a co se děje, ale už se opravdu cítím mnohem lépe! Sice do juchů to není, pokrok tu každopádně je. "Nespíš?" zajímá se Veronika. "Už ne," procitnu úplně, odvážu si turban, led dávno roztál, ale sáček je zatavený dobře, nikde voda neprosakuje, a s obavami pohlédnu na sestřenku. Musí na mě mít šílený vztek, znemožnila jsem ji přede všemi jako její příbuzná...! "Nesu ti rohlík a čaj, pomalu bys mohla něco zdlábnout." "Nejsem si jistá," zaváhám. "Tak to zkus," zasměje se. "Hůř ti být nemůže, ne?" Zatímco se váhavě zakousnu do suchého rohlíku, přisedne si na mou postel. Vystopuji směr jejího pohledu. Na nočním stolku jsem nechala Romanovu v barvách vytisklou fotku. Veronika si ji přitáhne blíž a bedlivě prostuduje tvář na obrázku. "Tvůj kluk? Fakt hezkej. Chodíte spolu dlouho?" "No... Známe se přesně rok," odvětím. To, že znát se a chodit spolu je velikánský rozdíl, nevysvětluji. Nemám 118 sil ani chuti, a pak, nechce se mi shazovat se před mladší holkou, co má na každém prstu deset kamarádů, kteří by se milerádi jediným kývnutím změnili z kamarádů na kluky. "To jsi dobrá," ocení. "Tak dlouho jsem s žádným nevydržela." "Ani se Zdeňkem?" vzpomenu si na často omílané jméno. "Kdepak," ohradí se. "S tím chodím od května." "Takže je to tvůj kluk?" "On to tvrdí," zasměje se vesele. "Já si spíš myslím, že Zdendaje můj nejbližší kámoš, to je vše." "A co vlastně dělá, že tu není?" "Momentálně dopilovává amgličtinu přímo v Anglii, v září ho čekají státnice, a píše mi žárlivý smsky," vysvětlí prostě. Pak se zasměje. "Ale to je jeho chyba, protože na to doplatí! Máme úmluvu. Když bude jeden z nás žárlit, za t rest musí koupit tomu druhému dárek. Už se těším, kolik dárečků po jeho návratu dostanu...!" Navzdory špatné kondici se musím smát. "Zajímavá dohoda." "To rozhodně," pochvaluje si. "Pro mě víc než výhodná, já totiž nejsem žárlivá." Někdo má prostě štěstí. Ve všem. "A ten tvůj?" překvapí mne otázkou. "Jako proč nejsem s ním?" "Hm." Z hluboka se nadechnu. "Protože musím být tady. Touhle dobou jsme si už mohli pěkných pár dní užívat na Orlíku..." "Dost smůla, co?" dovtípí se. "Pekelná," připustím. "Co ta zábava včera, byla jsi... ?" 119 Nadšeně přikývne. "Domů jsme dorazili s Marťanem až v půl čtvrté ráno. Skvěle jsme si zapařili." "S Dejvem?" vzpomenu si na zarostlého blonďáka. "Taky," připustí a při vzpomínce se rozřehtá: "Všichni mu teď říkají Tarzan." Zhrozím se. Tu praštěnou přezdívku jsem přece vymyslela já...! "To mě štve... Má asi ze mě radost, co?" "On si to tak nebere," uklidní mne. "S tebou byla včera vůbec sranda, hihi. Chudák prateta, ze který jsi udělala chlapa... Nebo jak jsi měla strach, že se utopíš pod pumpou, to taky nemělo chybu! A jak ses chtěla mermomocí nacpat do Stránka 42

Mokrá náruč léta kufru auta, že pojedeš tam... Nemohli jsme tě dostat ven!" "Ježíši!" hrozím se upřímně. Poslední příhodu si vůbec nepamatuji, mám okno!! "Jak jsem se dostala sem...?" "Pirát skočil domů pro auto, protože bylo nemyslitelný, abys v tom stavu ušla tři kilometry. Jeho táta mu ho půjčil, Pirát měl pak jenom hrůzu, abys jim ho ne-znečistila, mají nový. Zvlášť když jsi v nestřežené chvíli vlezla do kufru a nemohli jsme tě odtud vytáhnout, to nemělo chybu." "A... nepozvracela jsem jim ho...?" zeptám se zděšeně. "Ne, v pořádku," uklidní mne. "Drželi jsme ti s Dejvem a Klárou hlavu přivřenou v okénku, takže jsi ho jenom ohodila zvenčí. U nás na zahradě ho vzal hadicí a smyl to." "I tak musel Pirát pěkně zuřit, co," hlesnu zničeně. "Ten je v pohodě. Sice ho trošku ranilo, když jsi mu nablila do bot, měl sandály, pak si je musel umýt i s nohama pod pumpou, haha, ale nesl to statečně." "Ach..." .-..' .-:.•;,•;..•, "Jeho chyba," soudí Veronika. "Já jsem ho varovala, ať tě nebere na kolotoč. Měl mě poslechnout." Na ten kolotoč jsem mermomocí chtěla, uvědomím si. Vybaví se mi další vzpomínky - jak jsem si vytahovala sukni a ukazovala se mu v tangách a vůbec s ním koketovala jako nějaká... "No, to je tedy paráda." "Prosím tě," baví se lehkomyslně. "Víš, jak se to říká, ne? To se stane i v lepších rodinách." "A tobě se to někdy stalo?" zeptám se pochybovačně. "Sice nejsem prototyp z lepší rodiny," vyprskne vesele, "ale i tak se mi to stalo. Za co myslíš, že jsem měla předloni dvojku z chování? Nejen že jsem to přehnala s pitím, byla jsem navíc tak blbá, že jsem si svou první opici musela prubnout na školním výletě... A naše třídní to nepřekousla, no. Od té doby si dávám fakt bacha." Nestačím žasnout! Veronika mě překvapuje čím dál víc! Nejen že se s ní dá mluvit, vůbec to není taková praštěná puberťačka, jak se mi jevila v prvních dnech, ale že by bylo i zdání sladké, dokonalé a vzorné holčičky s tváří andílka pouhým klamáním nepřítele a prvním dojmem...? Na první dojmy se nedámoc sázet, tohle je jasný příklad. V partě by přece nemohla být tak oblíbená jen proto, že je hezounká jako obrázek. S kombinací pěkné, leč hloupé holky by si dlouho nevystačila, a Veronika je oblíbená. "Jdu udělat kafčo," rozhodne se. "Přijď za chvíli dolů. To tě postaví na nohy." "No, jenže... já..." Zašklebí se na mne. "Chceš tu být zavřená navždy?" "To ne, ale..." "Tak vidíš. Jestli ti jde o mamku, bez obav. Vždyť má 120 121 dvě děti, je zvyklá na leccos," zasměje se pobaveně. "A nemysli si, že byla zamlada lepší! Měla bys slyšet, co o ní strýcové vyprávějí! To jsou teprve story!" Sice mne maličko uklidní, možná má pravdu a Jiřina bere výchovu svých dětí poněkud jinak než moje mamka, která nemá žádné srovnání, určitě je rozdíl mít bezproblémového introvertního jedináčka, či dva živé adolescenty, přesto kráčím po schodech dost nejistě. Svůj pohár hořkosti si musí každý vypít do dna, to je jasné... I když se zajdu nejprve upravit do koupelny, kde toho ale moc nenadělám, potřebovala bych tunu make-upu, abych vrátila bledým lícím přirozenou barvu, stejně jako se mi žádnou řasenkou ani linkami nepodaří oživit zapadlé a kalné oči, které navíc neustále slzí, tudíž ani namalovat nejdou. Při představě, že mě všichni viděli nejen zvracící, ale i rozmazanou, jak na mě lili vodu, mascara tekla úplně všude, se mi dělá mdlo. Jindy jsem tak háklivá na svůj vzhled a ima-ge a bez nalíčení bych nešla ani přes ulici do trafiky pro noviny...! Jiřina už u kávy sedí, nejistě se na ni usměji a ona se hned zeptá: "Zabralo to? Je ti trošku líp?" "Mnohem," ujistím ji. "Už neumírám." "To jsem sama ráda," zasměje se a pobídne mne, ať si vezmu šálek s kouřící kávou. Veronika si k němu pochutnává na kulatých lázeňských oplatkách, které za normálního stavu také miluji, teď však po nich netoužím, jsem sama zvědavá, co udělá s mými útrobami kafe. Zatímco mně nevytkne ani to nejmenší, ke své dceři výhrady má: "Nedokážu pochopit, proč jsi na Ivu nedohlédla. Nemuselo by jí být tak strašně zle. Copak jsi neviděla, co pije a kolik toho pije?" Do bledých tváří mi vstoupí horkost. Tohle je možná Stránka 43

Mokrá náruč léta horší, než kdyby se obořila přímo na mne, už proto, že Veronika je o rok mladší - a přesto se od ní očekává, že je rozumnější!! "Viděla, jenže znáš strýce," hájí se Nika. "Každý na-leje tu svou šťopičku, strejda Evžen rovnou třídecky, no a když se to pak všechno sečte, tak je z toho drak jak stodola." Rýpu nehtem do ubrusu venkovního stolu a jen doufám, že nás Martin, hmoždící se s motorkou opodál, přes puštěné rádio nemůže slyšet. Veronika je považovaná za tu rozumnější, protože prostě rozumnější je, to je celé. Ona zůstala střízlivá, ačkoli absolvovala stejnou trasu a stejné nabídky! Na rozdíl ode mě však krom prvních dvou nic víc nepila, dokázala odmítnout. Já ne. "Proto jsi ji měla chránit," zlobí se Jiřina. "To je moje vina, ne její," zahučím rozpačitě. "Ty nevíš, jak to tady o pouti chodí, ale Nika ano." "To sice ne, ale... nejsem přece nesvéprávná," namítnu. "No, příště si dáš aspoň pozor," shrne Jiřka povídání a včerejší aféru tak považuje za uzavřenou. "V životě si ani necucnu," otřesu se jen při představě alkoholu, natož snad jeho chuti, bléééé... "Na druhou stranu se aspoň spřátelila s Girou," najde Veronika klad na mé opilosti. "Kde vlastně je? Gi-runko!" "Martin ji měl na zahradě," uvědomí si Jiřina. "Martine? Kde je Gira? Nemůže jen tak pobíhat mimo zahradu!" Bratránek zvedne tvář umouněnců od motorového oleje, otře si prsty do nahých stehen a hvízdne. Všichni zvedneme vyčkávavě hlavy, odkud se přinese dusot tlap. Nic. Martin hvízdne na prsty ještě jednou, pronikavěji. Tento122 123 krát to zabere, vlčákova hlava se objeví v dálce za souse-dovic plotem. Jiřina se rozzlobí: "Okamžitě ji zažeň domů! Nebudu poslouchat stížnosti! Když si nezavírají vrata na dvůr oni, zavírej laskavě aspoň naše, aby nemohla ven!" ; "Gira přece není zlá," vzpomenu si, co mi o psovi říkali. "Na lidi ne, aleje to lovec," vzdychne Jiřina. "Minule právě u sousedů ulovila slepici... To byl tanec!" "A jakou z toho měla radost," rozesměje se Veronika. "Gira, nebo sousedka?" zakřením se pobaveně. "Obě," přizná Jiřka. "Jenomže každá trošku jinou..." "No co, byla slepičí polívka," namítne Martin, a znovu na psa zavolá, tentokrát mnohem přísněji. "Jenže já tu slepici musela uhradit, a pak, kvůli dobrým sousedským vztahům si takové věci nemůžeme dovolit." Giře se u sousedů zrovna líbí, vůbec sejí odtud nechce, teprve po třetím odvolání poslechne a cválá k nám. "Co to nese...?" všimne si Veronika, že jí cosi velkého visí z tlamy. Všichni čtyři se napřímíme, abychom to mohli identifikovat. Nějaké zvíře, že by zase slepice...?! Je to ale světlejší než slepice a chlupatější, nemá to peří... Gira má čenich i tlapy od hlíny, v očích vítězoslavný výraz. O Jiřinu se pokusí mrákoty. "Panebože!" "Tak to je gól," rozřehtá se Veronika. "To tedy nevím, mami, jak chceš po tomhle udržovat dobrý sousedský vztahy!" "Fuj!" poručí Martin psovi přísně a Gira mu tedy k nohám poslušně položí svůj úlovek - zrzavého kocoura!! Je, chudák, celý uválený od hlíny, asi o svůj život bojoval ze všech sil, a mrtvý tak, že víc mrtvý ani snad být nemůže! "Giro, ty potvoro! To se smí?! To se nesmí! Fuj je to!" Vlčák se přestane usmívat, stáhne ocas mezi nohy a provinile po nás loupe očima, jen se mu bělmo svítí. "Na to je teď pozdě," zlobí se Jiřka. "No co, tak jim ho prostě strčíme do zahrady, aby si mysleli, že chcípl sám," navrhne Martin řešení. Nohou obrátí kocouří tělo i na druhý bok. "Není pokousanej ani od krve, Gira ho nezakousla, ale spíš uválela u nich na hnoji..." "To nám nikdo neuvěří," chytá se Jiřina za hlavu. "Podívej, jak vypadá!" Martin si ví rady. "Tak ho kapánek opucujeme, ne?" Popadne mrtvé tělíčko, proudem vody ze zahradní hadice z něho opláchne veškerou hlínu, trochu ho vyždíme a položí do závětří na sluníčko. "Až oschne, strčím jim ho večer tajně na parapet kuchyňskýho okna, jak tam vždycky lehával, a ráno ho tam najdou. Na Giru nepadne stín podezření." "No, nevím, jestli nám tohle projde," váhá Jiřina, ale sama usoudí, že je to jediná možnost. "Jdi si umýt ruce!" Stránka 44

Mokrá náruč léta Celé akce se účastním pouze jako divák a i když je mi zrzavého kocoura líto, musím se spolu s Veronikou smát. Bavím se tak dobře, až dokonce zapomenu na fyzickou nevolnost! Ostatně, ta do večera ustoupí úplně, jsem jen poněkud mátožná, takže si hned poté, co si prvně v životě ručně vyperu top, sukni i tanga, abych z ničeho ani náznakem necítila kyselý pach zvratků, jdu už před osmou na kutě. A to praní, to také nebylo vůbec tak náročné, jak jsem 124 125 si vždycky myslela. Dokonce mě ráchání v mydlinkové vodě bavilo natolik, že jsem si došla i pro kalhotky z předešlých dní a navěsila si je na šňůru na dvoře jako vánoční ozdoby, až mi ho Veronika závistivě okukovala. A pak že se jí značkové věci nelíbí! 8. Podzemní story (pondělí) Po probuzení už není po včerejší nevolnosti ani památky, proberu se úplně fit a relativně brzy. Ono není divu, šla jsem spát se slepicemi, vlastně dřív než slepice, ještě dlouho před setměním. Navíc mám pekelný hlad, což taky svědčí o dobré kondici, takže se namaluji, zamaskuji zbytky poopičích následků, jako jsou tmavé kruhy pod očima, a jdu se nasnídat. Veronika už je také vzhůru, chvíli dumáme, co s načatým dopolednem, a ještě před obědem se sjedeme vykoupat na Vrabčárnu. Tentokrát s plavkami a bez kolapsu. Voda je tu fakticky senzační, přeplaveme rybník na druhou stranu a zpátky, chvíli posedíme na stavidle, pokecáme o všem možném i nemožném, a zase se vrátíme, abychom připravily sobě i Martinovi, co teprve leze z pelechu, k obědu palačinky s tvarohem. To množné číslo u slovesa připravily je trošku nadnesené, všechno dělá Veronika, já jsem v kuchyni nejprve divák, pak pomocná síla typu přines-podej-podrž-zamíchej. Když sestřenku pozoruji, usoudím, že na vaření nic tak obdivuhodného není. Budu to muset doma taky zkoušet! Už proto, že bych si vždycky mohla připravit to, na co mám chuť já a ne paní Kolíčková, že. Nemyslím pochopitelně žádná složitá jídla a celé obědy, spíš menší věci k večeři a svačině, a tak. Zvláště otáčení palačinek ve vzduchu za letu mě zaujme a zatoužím si to také vyzkoušet. To, že palačinka přistane 126 127 na podlaze kuchyně, je jedna věc, Gira mi je za můj malý dárek vděčná, i když jí ho hodím do misky, neodvážím se jí ho podat z ruky do tlamy, její zuby budí respekt a ruku by mi mohla urafnout klidně i nechtíc, z hltavosti, a to, že další palačinku otočím zastaralejší metodou, tedy dvěma vařečkami, věc druhá. Důležité je, že se mi to vůbec povede! Zvlášť když u toho poskakujeme v rytmu hip-hop na Eminema, kterého si Veronika pouští na plné pecky. "Co novýho s kocourem?" zajímá se Martin. "Koukám, že na parapetu neleží." Veronika pokrčí rameny. "Neležel tam už ráno. Nejspíš ho paní Dejmková objevila, jak šla do práce. Je to kousek od dveří. V pohodě, prošlo to. Určitě mu udělala hrobe-ček." Po obědě si Veronika obleče letní šatičky, ve kterých mě rozčilovala hned první den. Vypadá v nich dobře i dnes, to je jasné, ale už mi to vlastně nevadí. "Razím za Klárou, potřebuju s ní mluvit. Jedeš taky?" "Za Klárou?" opakuji ne zrovna nadšeně. Tu jsem sice nepozvracela, nicméně kamarádky jsme nebyly ani předtím! "A kdo tam bude ještě?" "Jako kde? U nich doma? Nikdo, předpokládám. Říkala, že jejich mají odpolední. Pojeď, na kolech jsme tam hned. Co budeš dělat tady?" No, to je právě otázka, na kterou neznám odpověď, Martin kamsi zmizel ještě před námi a zůstat jenom s Gi-rou a číst si nebo myslet na Romana mě dvakrát neláká, takže i když Kláru zrovna nemusím, jdu si do kůlny pro kolo. Tentokrát si vezmu Veroničino a Nika Martinovo, jelikož Jiřina je na svém v práci a vrátí se nejdřív za tři 128 hodiny, no a já bych se na pánském kole se štanglí docela určitě přizabila. Kolotoče na plácku parkoviště právě balí své atrakce, raději se tím směrem ani nedívám, abych si nepřipomínala sobotní trapas. Při vjezdu do městské brány křiknu na Niku: "Proč jedeme na náměstí?!" "Protože tam Klára bydlí," odvětí nevzrušeně a dál šlape jako o závod, proplétá se čilým turistickým ruchem a k mé nelibosti z kola seskočí teprve kousek před vraty, ze kterých minule vyšel Pirát. Nejen minule, krucinál!! Stojí v nich, opřený o futra, zablácenou košili rozepnutou až po pupík, opálený hrudník ozdobený indiánským amuletem efektně porostlý tmavými chloupky, a Stránka 45

Mokrá náruč léta pokuřuje. Nemůže nás nevidět, Klára bydlí totiž pouhé dva domy odtud! Navíc na něj Veronika vesele zamává a on neváhá odlepit se od vrat a přijít až k nám, aby nás pozdravil. "Čau, dámy," zazubí se ze široka. "Á, princezna Blitka!" Jestliže jsem se mu původně chtěla omluvit za nepříjemnosti, co se mnou v sobotu měl, a ochotu, s jakou poskytl tátovo nové auto, po tomhle oslovení, které Veroniku rozesměje, od toho striktně upustím. Je to prostě debil! "To říká ten pravej," baví se Veronika. "Není to tak dávno, co jste u nás s Marťanem a Dejvem umírali po těžký oslavě konce školy... Slavili jste tak mohutně, jak kdybyste měli minimálně po maturitě, nebo dokonce po promoci, a přitom vám i k tý blbý matuře chybí rok!" "Každej konec školy je důvod k oslavě, i konec třeťáku, zvlášť když ho člověk absolvuje bez ztráty desítky," za-kření se na ni nevzrušeně, načež se otočí zpátky ke mně: "Copak? Snad jsem se tě nedotkl? Předevčírem mě balíš 129 o sto péro a dneska se ke mně neznáš, či co? Tedy, princezno, to jsem si nezasloužil." Zalapu po dechu: "Já že tě balila?!" "A ne snad?" usměje se samolibě. "Ne." "Dovol, abych se zasmál," předvede mi dvě řady bílých zubů v opáleném obličeji. "Sebe tím třeba přesvědčíš, Ivušo, mně ale ne. Alkohol odbourává zábrany a násobí tužby. Takže to, po čem toužíš za střízliva, chceš v opilosti ještě víc a na rozdíl od střízlivýho stavu po tom jdeš." Veronika se může umlátit smíchy, zatímco já si připadám jak Alenka v říši divů! Takovej namyšlenej frajer...! "Nejsem žádná Ivuša," upozorním ho kategoricky, "a už vůbec ne někdo, kdo by šel po něčem takovýmhle...!" Spojí ukazováček s palcem, čímž mi naznačí, ať raději mlčím a neplácám. "Nepoznat tě v pravý podstatě, skoro bych uvěřil, že seš takovej suchar od přírody, takhle ti věřit nemůžu, pochop," domlouvá mi skoro soucitně. "To už bych spíš věřil tomu, že se nachmelíš jak motyka ob týden, haha." "No dovol?! Ty -" "Ale jo, dovolím," posmívá se mi. "Odpustil jsem ti i ty sandály, sice s těžkým srdcem, byly skoro nový, ale přece." "Jsi normální hovado!" vřísknu vytočeně na půlku náměstí a proderu se i s kolem do vrat Klářina domu, jen abych se nemusela do toho jeho hezkého a posměšného ksichtu dívat! Veronika mě dostihne vzápětí. "Ty se fakt bereš moc vážně," směje se. "Nerozumíš legraci a necháš se strašně snadno vytočit. Copak nechápeš, že na to on čeká?" "Takovou legraci si vyprošuju!!" "Protože je na tvůj účet?" "Protože je to blbá legrace!" "Nebudeme se hádat ještě my dvě," pousměje se. "Pojď, kola necháme tady. Klára už nás čeká, prozváněla mne." Třísknu kolem o zeď, v průjezdu starého domu je skoro chladno, kamenné stěny tu více než čtyři sta let izolují zimu jako v ledničce, a zamračeně stoupám po schodech do patra ke dveřím s vizitkou Zamazalovi. Klára otevře hned po prvním zazvoněním. "Tě pic, Niko! Mně se zdálo, že tě slyším venku mluvit..." Užuž chce za kamarádkou zavřít dveře, když si teprve všimne, že není sama. "Ty seš tu taky...? Ahoj, Ivo. Pojďte dál, uděláme si dámskou jízdu." "Můžeš i pánskou a pozvat Piráta, vypadá to, že má pauzu," baví se Veronika. "Ten má pauzy pořád," mávne rukou Klára. "Kdykoli jdu ven, tak s Tomem očumují holky na náměstí." "Jestli ho pozveš, jdu domů," upozorním je smrtelně vážně. "Proč?" nechápe Klára. "Zachránil ti život, hihi..." "Tak nějak si nepadli do oka," vysvětlí Veronika pobaveně, načež mě uklidní: "Dělala jsem si srandu. On by ani nemohl, v pracovní době! I když se asi nepředře, nemůže odejít." Klára nás zavede do prostorného pokoje s nezvykle vysokým stropem a okny ve starých rámech s výhledem na náměstí. Jeho zařízení je typicky moderní, novodobé, přesto to v kontrastu s oblouky nad okny působí zajímavě a nezvykle. Zachytí můj pohled. "Pozdní gotika." 130 131 "Myslela jsem, že jsem v renesanci." "Výzdoba na nich je z doby renesance. Ty domy tu ale stály samozřejmě dřív, jen Stránka 46

Mokrá náruč léta zvenčí prošly moderní úpravou." Takže jsou starší, než jsem si myslela...! Fascinuje mne už jenom šířka stěn, zatímco v našem bytě - a to jsem si myslela, že bydlím ve starém činžáku - mají vnitřní příčky šířku cihly, tady měří minimálně půl metru! Mezi futra by se schovalo pár lidí a okna představují hluboké výklenky. "Jaký to je, bydlet v tak starým domě? Ve stejných prostorách jako lidi před tolika staletími...?" zeptám se se zájmem. "Fascinuje mě, kolik generací se tu vystřídalo." "A co všechno musely tyhle stěny vidět, co?" směje se Klára. "Dřív se doma dělalo úplně všechno. Rodilo i umíralo. A minulej týden se tu muchlovala Bára s tím svým dědkem." Veronice skoro zaskočí: "Přímo tady?!" "Jo," potvrdí Klára. "Na tomhle gauči. Chtěla půjčit byt, že se nemají kam schovat a potřebují si promluvit... Naši byli dopoledne v práci, tak jsem je sem pustila. Pro Rudlu ideální poloha, kancelář má ob barák, že... A já, husa, si myslela, že si tu fakt budou jen povídat, a přitom..." "Nekecej, tys je viděla?" Nika se chytne za pusu. "Už mě to venku nebavilo, myslela jsem, že to můžou dopovídat jindy, nakoukla jsem do vnitř... Hrůza, holky." Ty dvě se řehtají jako koně, zatímco já s odporem kouknu na zelený pohodlný gauč. Stěny domu by fakt mohly vyprávět! "Bára je úplně pitomá," usoudí Veronika. "Vždyť je ženatej a starej." "To jsem jí říkala taky," směje se Klára. "A víš, co mi odpověděla? Že se Rudánkovi v jistých věcech..." obscénní gesto, které předvede, mluví za vše, tudíž si o jejich kamarádce udělám úsudek, "žádnej mladej kluk nevyrovná." Klářina představa dámské jízdy mě příjemně překvapí. Na občerstvení nám totiž připraví kapucino a k němu načne čokoládovou bonboniéru a chipsy, žádný alkohol, jak jsem se obávala. Hovíme si v měkoučkých křeslech i na muchlovacím gauči a povídáme si. Tedy, ty dvě si povídají, já je spíš jen poslouchám, maximálně k tomu něco podotknu. Většinou ale nevím, o kom je řeč, ze spousty jmen nikoho neznám, takže to se pak doplňuje dost těžko. Jejich dýchánek připomíná můj a Bein, i když jen vzdáleně. Tyhle dvě se baví o sexu naprosto otevřeně, to my s Beou jsme až tak daleko nepokročily! Určitě je to tím, že Klára i Veronika ho už mají za sebou, i když obě o rok mladší než já a Bea! "Vidíš, proto jsem vlastně přišla," vzpomene si Veronika. "Martin se ptá, jestli jedeš na tu vodu, nebo ne." "A ty?" Veronika zavrtí hlavou. "Já nemůžu." "V tom případě taky ne." "Nebuď blbá," domlouvá jí Veronika. "Lodičky jsou objednaný a zaplacený, netušili jsme, že se to zkomplikuje, takže to kluky bude stát stejně, i když nepojedeme, chápeš?" "No jo, ale s kým bych asi jela," namítne Klára. "Jako ve dvojici? S Pirátem, Dejvem, bráchou... To je fuk, ne? S kýmkoli. Jedinej pár je Kamil s tou jeho, ostatní kluci jsou volní. A kámoši, o nic nejde. Nekaz si prázdniny aspoň ty." Že bych netrpěla změnou plánů na prázdniny jenom já, 132 133 ale dokonce i Verunka, která se narodila pod šťastnou hvězdou? Že by jí také někdy něco nevyšlo?? "Já nevím," váhá Klára nerozhodně. "Kdyby jela aspoň Bára, ale ta se od Rudínka nehne, a Hanka má brigádu..." "Musím se ještě cestou domů stavit za Ondrou, jak je na tom ten. S tím bys jet mohla, ne?" "Ondra je pošuk, ale ... no, proč ne. Jenže když tam nebudeš ty, Niko, tak je to na vořech." Tyhle starosti se mě vůbec netýkají, jdu se raději podívat z okna. Nerada bych, aby mě zahlédl Pirát, pokud by byl venku. Sice pod podloubím nemá šanci, ale "Je tam?" zeptá se mne pobaveně Nika. "Kdo?" odseknu dotčeně, přestože vím, koho myslí! "Vůbec mě nezajímá on, ale ta brigáda, co má. Musí to být super, lézt v chodbách, kde nikdo nebyl, a nosit odtud hlínu..." "Mně se na tom nic tak moc super nezdá," míní Klára. "Byly jste tam vůbec?" zeptám se holek pochybovačně. "No jasně," ujistí mě. "Nejen na trase, ale i v chodbách tady pod domem. Je tam pěkná kosa. A tma jak v pytli." "Pod vaším domem jsou taky chodby?" zajímám se živě. Stránka 47

Mokrá náruč léta "Pod každým na náměstí," opraví mě Klára. "Akorát že do lochů je vstup zakázanej a zamčenej. Krom toho našeho, do toho se dá dostat. Můj brácha je starší o osm let než já, a ten je má prošláplý i tam, kde se ani archeologům nesnilo. Jako kluk je prolezl s kámošem všechny, kam se dalo, a protože mě musel hlídat, tak mě bral s sebou. Naši se nikdy nedozvěděli, jaký jsem měla hlídání, haha." "Prej jsou spojený s nějakým pohřebištěm," vzpomenu si. 134 "Aleš říkal, že ho našel. Nečekej ale podzemní hřbitov, je to díra, kam naházeli mrtvoly při morový epidemii." "Fuj," otřesu se. "A ty jsi tam byla taky?" "V tom pohřebišti ne, ale jinak jsme našlapali v chodbách kilometry. Jednou jsme vylezli v rotundě za městem. Ta chodba je už zaplavená, provalilo se do ní koryto potoka." "To je úžasný," vzdychnu vzrušeně. "Takovou atrakci přímo pod barákem! To tam můžeš jít kdykoli?" "Jo," kývne ledabyle. "Chceš se tam jít podívat?" "To bych mohla?!" Holky se mé dychtivosti pobaveně zasmějí. "Klidně." Veronika pokrčí rameny. "Sice jsem tam byla několikrát, ale proč ne. Vem hlavně baterku, co svítí. Minule nám zhasla a řeknu ti, Ivo, nebylo to nic příjemnýho!" Klára mě vyzbrojí jednou baterkou, druhou vezme pro sebe a Veroniku. Pak zamkneme byt, sejdeme do průjezdu a odtud do sklepa. Ten je, krom toho že rozlehlý a klenutý, celkem obyčejný. Dá se však po úzkých schodech sejít ještě o patro níž, kde nás od vstupu do pravého podzemí dělí mřížové dveře zamčené řetězem s kladkou. Zklamaně protáhnu obličej. "Kdy jste tu byly naposledy, holky? Někdo to zamkl..." "Tak dva tři roky nazpět," přemítá Klára. To nepochopím, mít ve vlastním sklepě něco takového, podnikala bych dobrodružné výpravy denně! "Ale takhle to bylo zamčený vždycky. Nedej na první úsudek..." Vlastnoručně předvede, že byl opravdu klamný. Kladka i řetěz vypadají bytelně a také asi bytelné jsou, ovšem Klára vyzkouší několik prutů mříží a jeden bez větší námahy úplně vychýlí. Tím vznikne otvor dost široký na to, 135 abychom se jím jedna po druhé protáhly do temných hlubin. "Bacha na hlavu, ještě chvilku půjdeme dolů," upozorní mě a už sestupujeme po dalších schodech. Z jejich nepravidelnosti soudím, že ručně vydlabaných. Chodba, ve které se ocitneme, je navlas podobná těm na turistické trase a po několika krocích nás dovede na křižovatku. "Tady je první loch," předvede mi prostor za nízkým vlezem. "Ten patří našemu domu. Tenhle vedle je už pod sousedním a dá se projít. Kdybychom šly nalevo, dostaly bychom se až pod kostel, aleje tam strašně mokro, někudy prosakuje voda a brodily bychom se až po kolena v bahně. Na část náměstí, kde se provádí, to tudy nejde, je to zasypaný." "Aspoň kousek," požádám je. "Pod kostel, co to půjde." "Nadšenče," smějí se mi. Těžko chápou, že pro městskou holku, polykačku fiktivního dobrodružství popsaného v knihách, je něco takového naprostou senzací! Dostala jsem se tak do středověku, kdy si připadám skoro jako některý z mých obdivovaných hrdinů fantasy, chybí mi však meč... Nejprve postupujeme celkem rychle, brzy se nám začne pod nohama čvachtat bláto. Holky se zastaví v jednom z lochů. "Teď jsme dům před kostelem," odhaduje Klára. "Dál nejdu, nebudu si ničit boty." "Ještě kousíček by to šlo, ne?" "Zkus to," pobídne mne. "My tu počkáme." Tahle nabídka je vyloženě lákavá! Kolikrát se mi poštěstí zůstat sama ve středověkých katakombách, kam normální turista vůbec nesmí?! Ale zase bych nerada zůstala úplně sama. "A neutečete mi?" jistím se. Holkám tahle otázka připadne k smíchu. "Prosím tě, jsme ve školce? Za co nás máš? Hlavně se neztrať a nechoď daleko, nebo tu zmrzneme." "Pár metrů," slíbím, protože mi je jasné, že dál mi moje odvaha nevystačí. Přesto chci strašně moc ochutnat samotu podzemní kobky! Chodba, po níž se vydám, zatáčí vpravo, mírně se svažuje a vlhkosti v ní přibývá, nechci vidět moje ubohé fily...! Holky atmosféra místa vůbec nechytila, slyším je za sebou, jak si povídají o nějakém klukovi. Jejich hlasy však rychle slábnou, stačí pár kroků a zatáček a obklopí mě úplné ticho. S napětím se zastavím. Ticho je tak husté, že slyším tlukot vlastního srdce! A také kdesi kape voda, kapka po kapce padá v intervalu několika vteřin. Tma je jeskyňářská, kdyby mi zhasla baterka, tak... Zkouším si představit, že stejnou chodbou chodili lidé před více než čtyřmi sty lety... Drželi se stejných stěn! Možná zrovna tudy tahali oběti moru... Po zádech mi přejede mráz. Je dost pravďěpodobné, že pohřebiště umístili poblíž Stránka 48

Mokrá náruč léta kostela, ne...? Blbost, to by ho už dávno někdo našel, nejen Klářin brácha! Stejně ale neodolám a otočím se, abych střelila baterkou za sebou, to kdyby za mnou stál duch. Není tam pochopitelně nikdo, takže se zase prudce otočím, nebezpečí mi může hrozit spíš z chodby přede mnou, taje neznámá, ne ze strany, odkud jsem přišla a kde po pár metrech čekají holky! Doufám, že čekají... Pohodím hlavou, jsem větší srab, než jsem myslela. Daleko jsem nedošla...! Vydám se zase kupředu, prolezu úzkým nízkým lochem a jsem náhle na křižovatce. Zamračím se. O ničem takovém Klára nemluvila! Prostor přede mnou je malý a zanesený bahnem, hlavně chodba zahýbající vpravo. Takhle pod zemí si nedokážu představit, kde vlastně jsem, 137 ani kam znamená pravo či levo, takže je mi to úplně jedno. Zkusím tedy tu levou, ujdu pár metrů - a jsem na další křižovatce. Nechci riskovat, co kdybych při zpáteční cestě špatně odbočila, to bych tu pak mohla lítat do soudného dne, než by mi došla baterka! Raději se vrátím. Než tak učiním, cosi zaslechnu. Kůže na krku se mi nakrabatí jako struhadlo. Znělo to jako lidské hlasy! Blbost, tady přece nemohu nikoho slyšet, tudy se neprovádí a holky by mluvily za mnou, ne přede mnou! Tohle byl rozhodně lidský hlas! Mužský, jestli mohu soudit. A přicházel z levé chodby společně s tlumenými škrábavými zvuky. S očima vykulenýma na stopkách udělám pár kroků tím směrem. Že by se tahle chodba křížila s prohlídkovou trasou? Je fakt, že tam jsme prošli několikrát kolem různých odboček a křižovatek... Ujdu dalších pár kroků a jsem si jistá. Dva mužské hlasy. Zaslechnu slovo "hlína" a "pivo". Usměji se, konec romantiky, kdepak duchové, prostě nějací turisti! Chodba tady zahýbá a za jejím zákrutem spatřím světlo. Nepohybuje se, zdá se být stále na jednom místě. Zakryji světlomet své baterky a připlížím se blíž a ještě kousek... Obrázek, který se mi naskytne, rozhodně stál za všechnu tu námahu i strach! Kousnu se do rtu. Tohle jsem tedy nečekala, i když mě to napadnout mělo!! Rý-pavé zvuky pocházejí od lopat, na které nabírají dva kluci bahno a plní jím kbelíky. V kopáčích neomylně poznám Piráta a jeho kolegu, myslím, že se jmenuje Tom. Ty dva pitomce, co mě ztrapnili hned první den mého bloudění u rybníka! "Ještě tak dvakrát a padla," těší se Tom, uchopí dva naplněné kbelíky a mizí chodbou opačným směrem. Kři138 žovatka, v níž právě pracují, je poměrně široká a dostatečně osvětlená jak lampou zavěšenou na kovovém stojanu, tak lampičkami, které má každý z nich přímo na helmě. Vypadají jako horníci, až na to, že nerubou uhlí, nýbrž bláto. Jakmile Tom zmizí, Pirát narovná záda a chce odhodit lopatu. Ta se mu zachytne za šňůrku amuletu a jak lopatou škubne, přetrhne si ji. "Sakra," zakleje, chvíli cosi štrachá zády ke mně, načež přetrhlé konce amuletu sváže k sobě uzlem a opatrně zavěsí na stojan k lampě. Asi si ho cení, usoudím z jeho chování. Baví mě ho pozorovat, aniž by měl o mně nebo tedy o přítomnosti kohokoli nejmenší tušení! Podrbe se na zádech a vydá se směrem, kam odešel Tom. Že by to taky zabalil...? To asi ne, vždyť tu nechal lampu i amulet a - kdesi za rohem zaslechnu cinkání láhví. Pousměji se, nejspíš tam mají občerstvení. A pěkně vychlazené, v téhle kose tady musí mít pivo ideální teplotu... V té chvíli mě něco napadne. Je to tak šílené, že to uskutečním! Zatímco si Pirát kdesi za rohem otevírá lahváče, jen to zasyčí, několika přískoky se dostanu až k lampě, jediným pohybem z ní stáhnu amulet a zase se bleskově vrátím do bezpečí chodby. Nemám představu, co s ním hodlám dělat dál, ani proč jsem ho vlastně sebrala, každopádně už se stalo a vrátit se to nedá, Pirát se objeví v mém zorném úhlu. Popíjí si v klidu lahváče, v hezké tváři samolibý výraz, který mě tak vytáčí, má i tady, pod zemí. Jeho oči náhle zůstanou na stojanu lampy. Pirát se zarazí, odtáhne láhev od úst a dojde až k němu, aby se ujistil, že ho nešálí zrak. Přijde mi k smíchu, jak znovu a znovu šátrá v bahně pod stojanem, zda mu tam amulet nespadl! Odloží si láhev a hledá'na všech čtyřech. Pak se postaví a znova se zadívá do tmy mým směrem. Vím, že mne nemůže 139 vidět, jsem až za hranicí světla, přesto ani nedýchám, abych se neprozradila. Kdyby se sem vydal, ozářilo by mě světlo z jeho kahanu. Pirátovi se však do hlubin chodeb pouštět nechce!! Udělá krok, zastaví se a špicluje uši. Udělá druhý, ještě menší, a zase poslouchá. Na chodbě po jeho levé ruce se mu něco nezdá, váhavě do ní nakukuje. Přijde mi to k smíchu - on se snad bojí!! On, takový frajer a borec! Využiji příležitosti, kdy se dívá jinam, a chci podél chodby couvnout. Botaska mi zapadne do řídkého bahna, které vydá odporně mlaskavý zvuk. Ustrnu, teď jsem se prozradila! Pirát sebou trhne, obrátí se Stránka 49

Mokrá náruč léta čelem ke mně a ztuhne také. Zvednu koleno druhé nohy a v tichu největším silou dupnu do bahýnka. Tenhle zvuk zazní v chodbě jako výstřel a má ještě ničivější účinky - Pirát se střelhbitě otočí a bere roha!!! Mám z něho dost. Kdybych se nebála, že mě může zaslechnout, rozřehtám se nahlas! Takhle udělám i já čelem vzad a vydám se středověkým labyrintem za holkama. Nechci, aby mě začaly shánět a vykřikovaly v chodbách moje jméno! Cestou si nacpu náhrdelník do kapsy, pořádně mi ji vyboulí, zubů či co mají jednotlivé přívěsky znázorňovat, je tam požehnaně. Díky Pirátovi se na zpáteční cestě nebojím, dvakrát jsem odbočila doleva, dvakrát musím na rozcestí doprava, to je jasné. Ty dvě najdu na svém místě prokřehlé na rampouch a vidím na nich, že by mě nejradši ukamenovaly. "Co jsi tam dělala tak dlouho, proboha? Čekáme tu půl hodiny! Víš, jaká je tady kosa?" "Měly jste jít se mnou," pousměji se. "A zapotily byste se. Já neměla na zimu ani pomyšlení." "Kam až jsi došla? Stálo to za to?" "Jo, to si tedy pište," zazubím se spokojeně. Vidět Piráta prchat před duchem či čeho se bál, byl pohled hodný pro bohy! Mám z toho vyloženě krásný pocit uspokojení. Byl to adrenalinový zážitek a zjištění, že milý Pirát není takový borec, jak se navenek zdá, stálo za to! Holkám ale nic nevysvětluji, určitě by se tam chtěly jít podívat a tím by všechno prasklo, zážitek by ztratil své kouzlo tajemna. A určitě stál i za doničené botasky, které se s Veronikou snažíme společnými silami dát u Zamazalů v koupelně jakž takž do pořádku, abych v nich vůbec mohla vylézt na náměstí! Pak už se s Klárou rozloučíme, nakonec to u nich nebylo vůbec tak špatné, jak jsem se obávala, a koneckonců ani Klára sama o sobě kupodivu není úplné střevo. Nezamíříme rovnou domů, nýbrž do restaurace V zatáčce, která se skutečně nachází v nepřehledné zatáčce na kraji městečka. "To je jen na skok," slibuje Veronika a už se bouřlivě vítá s klukem, který po celkem útulném lokále běhá coby pingl. Představí mi ho jako Ondru, jednoho z Martinových vrstevníků a svých kamarádů. Ondra nám přinese dvě koly na účet podniku a já si celou dobu lámu hlavu, do jaké kategorie Verunčiných kamarádů ho zařadit. Podle jejich chování bych totiž řekla, že jsou milenci, nejen kamarádi, natož pouze malí kámoši! Nebo alespoň budoucí milenci, kterým k tomuto stavu chybí maličký krůček. Jakmile si k nám Ondra přisedne, teď odpoledne nemá moc práce, Veronika si mu vyleze na klín, aby mu mohla cosi pošeptat do ouška, on se přitom zasměje a snaží se ji kousnout do krku, Nika koketně uhýbá a nakonec mu uzme propisku, kterou stálým štamgastům zapisuje čárky na účtenky, a hodí si ji za výstřih trička. 140 141 "Ještě řekni - hledej, Šmudlo - a já nebudu," podotknu. "Neříkala jsi, že sem jdeme jen něco vyřídit?" "A ty někam spěcháš?" táže se Ondra. "Nechvátejte, holky. Tohle jsou prázdniny na pytel, trochu vzruchu mi sem vnese jedině Nika, když za mnou zaskočí, jinak na mě všichni kašlou, tak mi nekažte jedinou radost." "Ty můj chudáčku," cuchá ho Veronika ve vlasech, "Opuštěnej, smutnej, zanedbanej..." "To je pěkný, můžeš pokračovat," pobídne ji. "Nemůžu. Moc by ses namlsal a příště by sis toho nevážil, víš?" zamrká na něj. "S pěknými věcmi se musí šetřit. Krom toho jsem ti fakt přišla vyřídit vzkaz, nebo spíš dotaz. Bratřík se ptá, jak je to s tebou a Vltavou." "Jak to se mnou je?" ušklíbne se. "Chceš to fakt slyšet?" -•''. "Bez sprostých slov, please," požádá ho pobaveně. "V tom případě nemůžu odpovědět," povzdychne si. "Na pytel, pane stavitel," komentuje Veronika. "Klára bude smutná, těšila se, jak ti bude dělat háčka. "Ty ne?" "Já bych ti ho nedělala ani tak," ujistí ho. "No, hlavně že bys mi dělala po večerech ve stanu jiný věci," zamrká na ni. "O tom nepochybuj," baví se Veronika. "Dělala bych ti čaj, kafe, polívku ze sáčku... Kdybys zaplatil, samozřejmě." "Ty jsi normální potvora," komentuje její chování. "Potvory to mají v životě snazší," pokrčí rameny. "Ale neplatí to vždycky. Z tý vody nemusíš mít mindrák, Ondrášku. Já taky nemůžu jet, takže máme smůlu oba." "Aspoň mě můžeš přijít občas navštívit," zadoufá. Stránka 50

Mokrá náruč léta 142 "Protože trávit léto v hospodě je ten nejpitomější způsob, jak zabít prázdniny." Cestou zpátky mě napadne: "Na tu vodu ses ho mohla zeptat SMSkou a bylo by to rychlejší, ne?" Drahá sestřenka nedá bez mobilu ani ránu, u Kláry si dokonce musela vypnout zvuk, aby její povídání s kámo-škou neustále nerušili Křemílek s Vochomůrkou, zatímco já svůj mobil nechala doma úmyslně. K čemu ho tahat jako závaží, když mi maximálně napíše Bea, které mohu odpovědět kdykoli? "To by určitě bylo," souhlasí se mnou. "Jenže neosobní." "Ale co se změnilo k lepšímu pro vodu osobním setkáním?" "Pro Vltavu nic," připustí a střihne prudkou zatáčku z hlavní cesty ke klikovským samotám. "Nešlo jenom o vodu. Přátelství se musí hýčkat a pěstovat. Mám docela dost kámošů, ale kdybych pro to nic nedělala, neměla bych je. A já to dělám ráda, jsou to skvělí kluci. Například Ondra. Chtěla jsem tě s ním seznámit, je fajn. Líbil se ti, ne?" Trpně se pousměji. Líbil, jenže - celou dobu měl oči pouze pro Niku, na mě koukl při seznamování a tak letmo, až mě tím naštval hned na úvod, proto se mi tam nechtělo být! Vrátka na zahradu jsou zavřená, seskočíme z kol a zbytek dotlačíme pěšky. Martina, Jiřinu i Giru zastihneme v kuchyni "Ahoj, rodino!" zahaleká Veronika, načež si všimne zamlklé atmosféry a zavětří: "Co je? Stalo se něco?" "Průser," vysvětlí Martin a má co dělat, aby se nerozesmál nahlas. Jiřina na něj zahrozí. 143 "Ty se radši ani neozývej!" A poté, co Gira blafne, asi sejí nelíbí zvýšený tón na jejího páníčka, zahrozí i psovi: "A ty teprve ne...!" "O co jde?" dožaduje se Veronika bližších informací. "Ani se neptej," vzdychne její matka. "Ten sousedovic kocour, co ho včera Martin pracně vypral a vysušil a tajně se s ním doplížil k sousedům, aby jim ho položil na okno, byl mrtvej." Vyměníme si s Veronikou nechápavé pohledy. "To přece všichni víme," namítne Nika. "On byl mrtvej den před tím, než ho Gira donesla!" Tak tohle je gól!!! Musí m si sednout na pohovku, jinak by mě tohle sdělení položilo, tak moc se obě rozchechtáme. "Jak se to mohlo stát?!" zeptám se se zaslzenýma očima. "Před chvílí tu byla sousedka," vysvětluje Jiřina. "Celá špatná mi přišla vyprávět jednu neuvěřitelnou příhodu... Jak jim předevčírem chcípl kocour, ona ho pohřbila vzadu na zahradě... A ráno, když šla do práce, nevěřila vlastním očím - kocour vstal z mrtvých a šel si lehnout na okenní parapet, kde tak rád lehával, a tam umřel nanovo! Dovedete si představit, bando, jaký to pro ni musel být šok?" "A jak si to vysvětluje?" škytne Veronika. "Jímá ji hrůza při představě, že ho pohřbila zaživa... a že se ten chudák z posledních sil vyhrabal z hrobečku, dovlekl se na parapet a tam skonal doopravdy." "A my jsme mimo podezření," zakření se Martin. "No jo, ale ona má strach, že ji bude chodit strašit za to, jak se k němu chovala. "Takže je vlastně všechno v pořádku," usoudí Veroni144 ka. "Gira ho nezakousla ani neuválela k smrti, jenom vyhrabala mrtvolku... Z toho plyne, že Dejmková si moc práce s hrobem nedělala, zahrabala ho dost povrchně. My jsme mimo hru a to, že si baba dělá starosti, je jen dobře. Může zpytovat svědomí a k ostatním zvířatům se chovat slušněji. A když ji hryže, znamená to, že má co napravovat. Neřekla jsi jí, jak to bylo doopravdy, že ne, mami?" "Byla jsem tak konsternovaná, že jsem se nevzmohla na slovo," přizná se Jiřina. "Přesto si ale myslím, že vy byste za ní měli zajít a vysvětlit jí to. Martine? Niko? Ivo?" "Do týhle šílenosti mě nedostaneš ani párem volů," ujistí ji Veronika, a protože my s Martinem její názor bez výhrady sdílíme, ubohá paní Dejmková se pravdu nikdy nedozví. 145 9. Kdo se bojí, nesmí na vodu (úterý) Ráno stojí na příjezdové cestě Luďkův kamion. Tedy, přesněji řečeno, pouze tahač Stránka 51

Mokrá náruč léta bez návěsu, ale i tak to znamená, že se drahý strýček někdy v noci vrátil domů a já jeho příjezd zaspala. Je vidět, že jsem si na postel zvykla, když spím tak tvrdě! Rachot silného motoru musel na téhle samotě nerušené jinými zvuky než přírodními připomínat starousedlíkům okupaci. Naštěstí tu moc starousedlíků není. V kuchyni potkám pouze Martina. Jiřina je v práci a Luděk patrně spí, po dlouhé cestě ze Španělska ani není divu. "Ahoj," kývnu na bratránka. "Kde je Nika?" "Odvezl jsem ji do Lhoty," překvapí mne sdělením. "Volala babička, že potřebuje pomoct s mytím oken, nebo co, tak jsem ji tam hodil na mašině a zase pro ni pojedu, až zavolá. Pokud nebude motorka stávkovat. To by měla, sestřička, dost smůlu... Umíš uvařit guláš?" Přechod na docela jiné téma mě zaskočí, chvíli mi trvá, než si ho přeberu, stejně jako obsah otázky. "Já a guláš? To má být vtip?" "Ne, dnešní oběd," opraví mě. "Mamka vyndala maso z mrazáku, stihlo přes noc rozmrznout, jenže... co teď s ním? Já vařit neumím a ty taky ne, znovu ho dát mrazit nemůžeme. Budeme bez oběda, škoda masa..." 146 "Nemáte někde kuchařku?" "Máti je v práci -" "Myslím knížku," vyprsknu smíchy. "To asi jo," kývne váhavě. "Jako že to zkusíme sami, jo?" "Proč ne? Bude tam návod, tak co." "No, nevím," nevěří našim schopnostem, nicméně jde kuchařskou knihu vyhledat a za chvíli už vybíráme z obrovského počtu předpisů na různé druhy guláše. Naše kritérium výběru je jasné - najít ten nejjednodušší, který si navíc pokud možno zjednodušíme, co to jen jde. Záludností typu maso nejprve odblaníme si nevšímáme, Martin usoudí, že jde o provokaci. Dost na tom, kolik práce dá nakrájet velké množství cibule! Brečíme u toho oba a v konečné fázi se naše nažvýkané kusy cibule rozhodně nedají srovnávat s úhlednými kostičkami, které tu minule vyráběla Veronika jak na běžícím pásu! Pak přihodíme na kousky nakrájené maso, osolíme, opepříme, přisypeme celý balíček papriky, nepíší tam totiž, kolik jí máme dát, zalijeme vodou a vaříme. Pravda, dvakrát plamen vypneme, protože se nám zdá, že by to už mohlo stačit, a vzápětí ho zase zapínáme nanovo, maso je stále tuhé, ale přece jen ho uvaříme. Největší problém nastane se zahuštěním. V receptu varují před hrudkami, které se mohou v guláši špatným mícháním vytvořit - a my už je máme v hrníčku v zahušťovací hmotě z mouky a vody! V té chvíli nám samo nebe sešle záchranu v podobě strýce Luďka, který se probudí a přijde za námi dolů. Jakožto dlouholetý starý mládenec umí vařit, takže je pro něj dodělávka guláše máček. Ochutí ho, vylepší, zjemní a ještě se nám, umělcům, vysměje, a v poledne všichni tři jen mlaskáme. Tolik nádobí Veronika při vaření nikdy nezašpinila, hmoždíme se s ním ještě hodinu po obědě, nicméně společnými sila147 mi zvládneme i tohle. Jsme však úplně zničení a oba s Martinem dospějeme k názoru, že než se takhle dřít s vařením, stačily by nám k obědu rohlíky. Na druhou stranu nemohu říct, že by při vaření nebyla s bratránkem psina! "Mám z tebe radost, Ivo," pochválí mě Luděk nečekaně. : "Radost? Proč? Z čeho?" zeptám se podezíravě. "Že ses dokázala zadaptovat." Trhnu rameny a jen doufám, že nebude Martin taková sketa, aby se hned svému otčímovi pochlubil, kterak jsem vzala adaptování v sobotu od podlahy...! Psát si deník, musela bych nazvat svůj opilecký zážitek: Jak jsem málem umřela. "A že se ti tu líbí," doplní samolibě, jako by Klikov vymyslel, nebo co! Zachytí můj pobouřený pohled: "Nebo ne?" "Samozřejmě ne!" zklamu ho a s třísknutím dveří vyjdu na zahradu. To, že jsem měla a mohla být úplně jinde a s někým úplně jiným, jim nikdy neodpustím. Ani těm, kteří za to nemohou!!! A ti, co tohle všechno zavinili, mají po ptákách úplně. Například taková Bea. Včera po návratu z Chválovic jsem našla na mobilu hned dvě zprávy od ní. V jedné psala, že se byla s Jiříčkem koupat a vypadá to víc než nadějně (pch, tyhle klíny mi valí do hlavy už týden a stále žádný pokrok!), a v druhé se pídí po důvodu, proč jí vůbec nepíšu. Odepsala jsem jí tedy v tom smyslu, že nemám čas. Nejen že nepochopila skryté poselství, drze mi od ní dnes přijde další SMSka: Dnes je den D a hodina H, kdy se rozhodne. Jsem napnutá jak kšandy. Od letošních prázdnin jsem si slibovala tolik... A při148 tom mě Bea nejen předběhla, ale nejspíš i trumfla na plné čáře. Kdo ví, jak její Stránka 52

Mokrá náruč léta hodina há s Jiříčkem dopadne. Třeba se budou líbat a šeptat si pěkná slovíčka a držet se za ruku a možná i mazlit... A já budu v naší dvojici ta, co dostala od kluka pusu maximálně při nějaké infantilní hře na vadí nevadí, ale nikdy ji nikdo nepolíbil, natož z lásky! Tahle prohra, být horší než kamarádka, bolí snad úplně stejně jako prohra s láskou. Posadím se na první schod k verandě. Ptáci zpívají, a ovocné stromy stejně jako vysoké zahradní kopretiny, které lemují plot zahrady po celé její délce, se vlní v slabém vánku. Gira je mou přítomností potěšena, přicválá ke mně a když vidí, že ze mě žádná legrace nekouká, posadí se těsně vedle, až se zády opírá o moje koleno pokryté vrstvou krví zčernalých příškvarků. Dopad na asfalt parkoviště u kolotočů byl tvrdý, naštěstí jsem byla ve stavu, kdy mi to vůbec nevadilo. No, aspoň k něčemu byla moje opice dobrá! A vlastně i k tomu, že jsme od soboty s Girou velké kámošky. Podrbu ji na mohutných plecích a pošeptám jí do krásně vztyčeného slechu: "Ta Bea je ale trapka, viď?" Gira souhlasně blafne. A mám to potvrzeno, milá Beo! Není tu zase tak úplně hnusně, usoudím v duchu. Rozhodně lépe, než jsem si představovala, ale... Na Orlíku by bylo tisíckrát a nesrovnatelně lépe! Orlík, pch... Z hluboka vzdychnu. Měli jsme se tam sejít přesně před šesti dny. Roman plánoval maximálně týdenní pobyt... Takže dnes patrně balí a jede domů, pokud už neodjel třeba v neděli, když naše setkání nevyšlo... Proč ho vlastně pořád omlouvám?? Proč se konečně nepodívám pravdě do očí??? 149 Vždyť je přece úplně jedno, jestli odjel z Orlíku dnes, včera nebo pojede až pozítří! To, že se mi neozval, znamená jediné: konec. Nestojí o mě. Potkal jinou. Všechno byly jen kecy. Není takový, jak jsem si namlouvala. Ať už z těchto možností platí kterákoli^ na výsledku to nic nemění. Kdyby chtěl, mohl se se mnou spojit za ten týden tisíckrát. Mohl mi napsat nebo zavolat na moje číslo třeba z budky, těch možností je strašně moc!! Nevyužil ani jediné. Tak co pořád řeším, proboha?! V kapse bermud mě cosi tlačí, sáhnu tam a vytáhnu Pirátův náhrdelník. Při vzpomínce se pousměji. Bral roha jak uličník! Na amulet jsem úplně zapomněla, prohlížím si ho poprvé zblízka a ve slunečním světle. Hm, zajímavá věcička. Celkem dlouhý a docela i těžký, bílých zubů i jakýchsi malých kamínků je na něm požehnaně. Studuji strukturu zubů. Určitě nejsou pravé, jestli jsou z moduritu či čeho... Každopádně si Pirát své ujeté ozdoby dost vážil. A má po ní. Patří mu to! Spokojeně se usměji. Dostala jsem ho, frajírka! Pak mi zase sklapne. No, a co z toho? K čemu mi vlastně je jeho amulet, když už ho v životě neuvidím? Tedy, ne že bych toho nějak litovala, ten kluk má chování křováka, no ale... Ani se mu nemohu nijak pomstít. Už zítra odjíždí s Martinem a dalšími šílenci na vodu, a než se vrátí, budu dávno doma...! Odnesu amulet do pokoje a pro jistotu ho schovám do svého batohu, aby ho nikdo u mě nespatřil ani náhodou. Veronika by ho docela určitě poznala! Plácnu sebou na postel a natáhnu se pro knihu. Za celý týden jsem nepřečetla ani stránku, a to jsem si jich nabali150 la celou tašku! Nebaví mě číst ani dnes, přitom se nudím až hrůza! Je to zvláštní, doma se nudit neumím, ačkoli jsem tam většinu času sama samotinká. Jenže tam mám televizi, počítač, knížky... Tak proč se tady nedokážu ničím zabavit...? Kdyby se aspoň vrátila Veronika od babičky, mohly bychom pokecat, včera to s ní bylo vlastně fajn, i s tou praštěnou Klárou, a nemyslím jen dole v katakombách. Zavrtím nad sebou hlavou. Jak je možné, že mi najednou chybí společnost, ke všemu společnost pro mě donedávna naprosto cizích lidí? Pravda, doma je Martin. Aspoň někdo. Odhodím knížku a jdu mu chvíli asistovat při svérázném balení věcí, kdy si do báglíčku hodí plavky a náhradní tričko a připadá si sbalený! Docela se u toho bavím, ovšem tahle zábava nevydrží dlouho, těch svých doslova a do písmene pět švestek má připravených raz dva - a ještě mu nejvíc času zabere smotání spacáku do co nejmenší ruličky! Pak Martin zmizí, ale vrátí se z práce Jiřina. Nechce se mi jít do ticha pokoje, kde mi jedinou společností je Romanova fotka a sveřepě mlčící mobil, zůstanu s ní i Luďkem až do večera dole a nelituji toho. Už mi nepřipadají tak trapní jak první dny! Vlastně nejsou trapní vůbec, oni žijí rodinným životem, jaký já vůbec neznám, a když Martin doveze Veroniku a jsme v plné sestavě, legrace je ještě větší. Ti dva se neustále pošťuchují a škorpí, ale tak jako v dobrém. "Příště jsi na řadě ty," ukáže Veronika na svého bratra. "Je to tvoje babička stejně jako moje, nechápu, proč bych tam měla pořád jezdit na galeje jenom já!" Stránka 53

Mokrá náruč léta "Protože jsi holka." "A co?!" zlobí se Veronika. "Ty jsi zase kluk, no a?" 151 "Mytí oken je čistě ženská práce. Já ji neumím a ani si nehodlám rozšiřovat obzory, když to nebudu potřebovat." "Mami, řekni k tomu něco!" dožaduje se Nika spojenectví. "Taky myslím, že žádné rozšíření obzorů nikomu nemůže uškodit, a pak, proč myslíš, že to nebudeš potřebovat?" míní Jiřina. "Luďku, postav se k tomu jako chlap. Ty jsi žil celý roky sám, vysvětli mu, jak to chodí!" Strýc se poškrábe ve strništi vousů na bradě. "To máš tak. Když už jsou okna zaprášený natolik, že přes ně není vidět, tak jsou dvě možnosti. Za á, pozveš si na to někoho z úklidový agentury, nebo aspoň sousedku, samozřejmě za peníze, zadarmo ti nikdo uklízet nebude, pokud to není zákonitá manželka... Au au, proč mě biješ?" uhýbá před Jiřčinou rukou. "To je tedy postoj chlapa," zlobí se ta. "A druhá možnost, co dělat, když přes špinavá okna nevidíš ven?" "A za bé, otevřeš je." Vybuchneme smíchy všichni, dokonce i Jiřina. Strýcovy rady jsou fakt boží! "Hm, to jsme se nezeptaly zrovna toho pravého," soudí Jiřka. "Prostě, Martine, nikomu nemůže uškodit, když se naučí cokoli nového. A je jedno, jestli jde o cizí jazyk, počítačový program nebo mytí oken." "Na druhou stranu jsou věci, bez kterých se v životě obejdu - a rád, zatímco bez jiných ne," namítne. "Zkus hádat, kam řadím mytí oken." "Vy jste úplně mimo všichni," rozhodí Veronika rukama. "Tady vůbec nejde o to, jestli se má nebo nemá učit něco novýho, ale o to, že je pěkně omezený si myslet, že existují čistě ženské práce!" "Sestro, nehraj si na feministku," šklebí se Martin. "Tuhle je ukazovali v televizi... Feministkou se stává ta, co v životě ani nic jinýho dělat nemůže, protože se jí každej chlap lekne, haha." "Další naprosto scestnej názor," zalomí Nika rukama. "Ivo, no řekni, co si myslíš o domácím úklidu ty?" Pokrčím rameny. "Já na něj budu mít hospodyni." Všichni se tomu zasmějí, jak kdybych řekla vtip! "No, pokud budeš vydělávat tolik, co vaši, a bylo by to jen dobře, pak ano," pousměje se Jiřina. "Ti, co nejsou ze zrovna bohaté rodiny, se holt musí domácí práce naučit sami, že, Martine? Verunko?" "Je tu ještě jedna cesta," usměje se Veronika líbezně. "Dobře se vdát." "To není špatnej nápad," pochválí ji Luděk, "ale sázet se na to moc nedá." "Feministku by si vzal leda blázen," utahuje si z ní Martin. "A ti zase nejsou bohatí, takže to máš blbý." "A že by zrovna Zdeněk byl milionář...?" namítne Jiřina. "To je holá řiť," přisadí si Martin. "Zdenda je boháč v tom, že má mě - za kamarádku," odvětí Veronika šalamounsky. Sice jsem nikdy nepřemítala, jestli můj budoucí manžel musí být bohatý či chudý, samozřejmě je lepší bohatý, o tom není pochyb, přesto je mi jedno jasné -pokud do něho budu zamilovaná tak moc, jako jsem do Romana, a on by mě měl rád zrovna tak, to, kolik má na knížce, by bylo naprosto, ale naprosto vedlejší! Kvůli Romanovi bych byla schopná naučit se mýt i ta okna. Například. Ale on, a co hůř, ani nikdo jiný, o mě nestojí. 152 153 Tíha samoty na mě dopadne v celé své obludnosti večer, kdy za Martinem a Veronikou přijedou kámoši a ká-mošky a oni si s nimi sednou k ohýnku na zahradě, aby dořešili poslední přípravy před odjezdem na Vltavu. "Běž taky," pobídne mne Jiřina, když vidí, jak dřepím na lavici zahradního posezení u verandy. "Už je přece znáš, ne?" Hm... Znám Kláru, ta tam je také, to je fakt, Veroniku a Martina. Znám Piráta, který tam naštěstí není, jak jsem vypozorovala. Tarzana Dejva bych možná také poznala -a ještě se musela propadnout hanbou za svoje chování na pouti, stejně jako před těmi ostatními, jejichž jména prošla hlavou v podobě průtokových informací, aniž by zanechaly stopu v šedé kůře mozkové. Nejsou ode mě daleko, stačilo by zajít za roh domu, ohniště je schované za hranicí dřeva, kam odtud není vidět, ale podle smíchu a povykování kolem ohně soudím, že se všichni dobře baví. Sice jsem se v sobotu zmazala, jak zákon káže, na druhou stranu každý z nich už podobnou situaci prožil, mohl by mít pochopení... Takové věci se stávají, no. Stejně o ně nestojím, proč bych se měla doprošovat o jejich přízeň?! Zítra většina z nich odjede a můj pobyt tady už se také chýlí ke konci, tak co! Stránka 54

Mokrá náruč léta Nestojím o ně, a proto sedím venku a nechám se v houstnoucím šeru žrát komáry... ? Vždyť jsem tu schválně, protože doufám, že by mohla Veronika pro něco běžet domů a všimnout si mne... Třeba by mne pozvala mezi svou partu... Jako na potvoru se nikdo od ohně nehne. Dřepí tam jak připínáčci!! Nedá mi to, zvednu se a potichounku dojdu na dvůr, abych se dostala do stínu hranice. Chci jen škvírkou mezi poleny nakouknout, ujistit se, zda jsem Piráta nepřehlédla... "Fakt to nejde nijak udělat?" přemlouvá právě Dejv holky. "Niko? Kláro? Dost na tom, že vypadl Ondráš, už takhle je jedno místo volný, teď ještě vy dvě..." Pár lidí sice sedí ke mně zády, dredy však nemá žádný z nich. Jak kdyby mě ten debil zajímal, nebo co! Kdyby tu byl, mohla bych mu přede všemi vrátit náhrdelník, to by byla dobrá švanda, zkoupat ho před jeho přáteli! "Netušila jsem, že přijede," namítne Veronika omluvně. "Přijela, tak zase odjede, ne?" nechápe Dejv. "Kde je problém? Copak je malá, abys ji musela hlídat, nebo co?" Chci se vrátit zpátky na verandu, poslouchat cizí hovory se nesluší, nicméně to, o čem se baví, mě zaujme. Skoro to vypadá, jako by "To ne, ale chápej, musím jí dělat společnost. Nemůže k nám přijet na prázdniny a my se oba zdejchneme, to by bylo dost blbý," odpoví Veronika. Mám co dělat, abych tuhle informaci přestála! Za hranicí, pár metrů ode mě, se rozproudí debata na téma otravní příbuzní. To už je i na mě moc!!! Místo abych se schovala do domu, udělám něco pro mou povahu nepochopitelného: nakráčím se sveřepým výrazem přímo k ohni, takže zase rychle zmlknou. Neví, kolik jsem toho slyšela, přesto pokračovat nemohou. Nějaká holka se hloupě uchichtne. Klára mě pozdraví. "Ahoj, Ivo." "Ahoj," řeknu jejím směrem, nicméně se hned otočím na Veroniku: "Netušila jsem, že nesmíš na vodu kvůli mně. Já si návštěvu u vás nevydupala, naopak, jsem tu, protože tu být musím, dobrovolně by mě sem nikdo nedo154 155 stal, a společnost mi opravdu dělat nemusíš. Nestojím ti o ni." Veronika vstane z dřevěného sedátka. "Tu vodu jsme plánovali od jara, tenhle termín jsme vybrali mnohem dřív, než jsi přijela. Já ti to ale nevyčítám a nevadí mi to." "A mně zase nevadí, když odjedeš a já tu zůstanu sama. Beztak nejdéle za tři dny jedu domů." Jen co zavolá mamka, že je doma, balím fidlátka! Podle svých výpočtů by už být měla, ale dopoledne jsem sejí nedovolala, v bytě se mi ozval pouze záznamník... Veronika mi na tohle sdělení nemá co odpovědět, ostatně, vše důležité bylo řečeno. Nika je volná a může jít balit! A já mohu jít nahoru do pokojíku, což také hodlám udělat. "Počkej," zarazí mě Dej v, "a co kdybys jela na vodu s námi?" Překvapeně se na něho otočím. Je vidět, že o Veroniku fakt hodně stojí, když je ochotný vláčet se i se mnou...! Martin se plácne do čela: "Proč nás to netrklo dřív?" Veronika roztáhne pusu od ucha k uchu. "Protože nás nenapadlo, že by Iva s námi jet chtěla... Chtěla bys?" "No, já -" S pohledem všech upřených na mně se cítím jak nahý v trní. Připadá mi to celé jako nesmysl, já a vodák. ..?! Jenže zase být tu úplně sama, bez Veroniky a Martina... "Já jsem na vodě nikdy nebyla." "Nejvyšší čas to vyzkoušet, ne?" zazubí se kdosi. "A neumím veslovat, takže -" "Pojedeme na kánoích a budeme mít pádla," opraví mě jiný kluk, kterému říkají, myslím, Adam. "Tím pádem vůbec nevadí, že neumíš veslovat..." Všichni se pobaveně zasmějí, já se topím v rozpacích. Pomůže mi z nich Martin: "Veronika s Klárou taky umí kulový, a jedou. To, že na vodě s námi byly vloni, neznamená, že jsou vodačky. Tady problém není. Buď se ti chce, nebo nechce, to je celý. Ale rozhodni se rychle, ráno je odjezd." "Na vodě budeme jen čtyři dny, neboj, to přežijeme," těší mě Klára. "Snad..." Veronika o kousek odsedne a rukou mi ukáže místo. Jsem tak vytočená, že se mezi ní a Adama vecpu. "Radši byste měly jít, dámy, balit," zakření se na nás Dejv. "Jak znám ženský, do rána budete mít co dělat, co?" Martin zvedne oči v sloup. "Což to je fakt... To se tam budou štrachat celou noc... A Ivo? Vem si, prosím tě, nějaký normální boty, žádný na podpatku, nebo nějaký jiný městský manýry, jasný?" Nejdřív zrudnu, všichni ostatní se vesele baví, a potom se musím smát s nimi. Zůstanu sedět u ohně a poslouchám, jak vzpomínají na loňské příhody z vody a Stránka 55

Mokrá náruč léta jejich zážitky jsou tak veselé, že mě přesvědčí. Jiřina mi to říkala hned na začátku. Z každého pobytu, ať je to kdekoli, se dá vytěžit něco pěkného. Sjíždění Vltavy by se mi doma nikdy nepoštěstilo, tak proč ho nevyužít! Uprostřed největšího veselí se rozštěká Gira. Martin se jde podívat a záhy přivede na zahradu Piráta. V neforemném světlém předmětu poznám v záři ohně svůj slaměný klobouček, ve kterém jsem honila parádu na pouti... Zrudnu ještě dřív, než mě vyhledá pohledem. Teď bych v té zřícenině mnoho parády nenadělala, vypadá jak papoušek po tornádu!! "Je tu někde Ivuša?" zajímá se Pirát. "A, tady... Zdar, princezno. Něco sis u mě zapomněla." "Díky," zasyčím a přijmu věc, která s původním klo156 157 boukem nemá nic společného. Všichni se pochopitelně skvěle baví, jít o klobouk někoho jiného, smála bych se také! Takhle ho otáčím ze strany na stranu. Krempu má na jedné straně odtrhlou, celý je provalený dovnitř, jak kdyby na něm tancovala rota kozáčků svůj oblíbený tanec! "Jestli přemítáš, kde se mohl takhle zvalchovat," poznamená Pirát s úšklebkem, "tak k těm úrazům přišel, když sis na něj lehla a odmítala z kufru vozu vylézt..." Trhnu hlavou, jako bych byla zvyklá na kloboucích spát dnes a denně! "Před tím, aby dopadl ještě hůř, jsem ho ochránil." "Jak...?" zeptám se podezíravě a v tu ránu otázky lituji. "Zvala jsi mě, abych si do toho kufru vlezl s tebou," vychutná si mě spokojeně. "A uznej, kdybychom se po něm váleli oba... Asi by z něj nezbylo už vůbec nic." Takhle se nechat nachytat!! Pochopitelně mě nenapadne trefná odpověď, sice na něj mám v záloze jeho útěk před duchy, jenže ostatní by netušili, o čem mluvím, a mně se nechce prodat zážitek jen tak zadarmo! "A ty jsi tam za ní nevlezl?" pochybuje Adam. "Ne. Nic by si z toho nepamatovala..." "No právě...! Ty jsi vůl," podotkne kdosi a všichni se mohou usmát. Sejmu z potrhané krempy ozdobný šáteček a klobouk bez milosti hodím na ohniště, kde zaplane jasným plamenem. "Taky řešení," směje se Pirát. K posezení se nenechá zlákat, prý musí zajet pro mamku do práce, aby ji vyzvedl po odpolední směně. Ještě jednou se otočí ke mně: "Nepůjdeš mě vyprovodit, Ivušo?" "Uhodl." "A já, bloud, čekal trochu vděku," zazubí se. "No, škoda. Tak se tedy měj..." 158 Rozloučí se s ostatními, má naspěch, aby matku stihl. Dívám se za ním, jak odchází. U hranice dřeva se otočí a přes oheň se podívá zpátky. Nevím, jestli na mne nebo kam vlastně civí, nedá se to poznat, jeho oči jsou ve stínu. Po pár vteřinách zmizí ve tmě. Sezení rozpustíme chvíli po jeho odchodu, ráno musíme brzy vstávat a ještě nemám sbaleno. O tom, co vzít s sebou, se radím s Veronikou, která s tím má přece jen větší zkušenosti. Luděk s Jiřinou nejsou proti, jak jsem se obávala, spíš naopak, přejí mi hodně pěkných zážitků a mamce, kdyby volala, to prý lehce vysvětlí. A pak honem spát, abych stihla alespoň pár hodin. Kdo ví, jaké bude spaní někde s Veronikou a Klárou pod stanem na karimatce a ve strýcově spacáku...! Je to sice šílenost, ale těším se tam! V kratičké chviličce před usnutím si chci přivolat vzpomínku na Romana, vybavit si jeho tvář, a k mému úžasu se mi na zadní straně očních víček promítne Pirátův opálený posměšný obličej. 159 10. Vodáci a čochtani (středa) Ranní vstávání za normálních okolností nesnáším, jenomže dnes ty okolnosti jsou všechno jen ne normální! Vstáváme opravdu časně, pusy se nám rozvírají tak nějak samovolně, přesto máme všichni čtyři včetně strýce skvělou náladu. Ten nás i Kláru, pro kterou se zastavíme ve Chválovicích, totiž až na Lipno veze. Nechápu Veroniku, jak může v autě usnout! Zalomí to kousek za městečkem a vůbec jí nevadí, že si přes ni s Klárou povídáme. Dozvím se, jaké bylo sjíždění vloni, sice prý na víc dní, zato ale nepohodlnější, jelikož se vlekli se všemi zavazadly v lodích, kdežto letos máme odvozy zajištěné firmou, co nám půjčí kánoe a ostatní vybavení. "Fakt se tam nemůžu utopit?" váhám pochybovačně. "Jasně že můžeš," směje se Martin sedící se strýcem vpředu. "Utopit se dá i na Stránka 56

Mokrá náruč léta lžičce čaje, to jsi nevěděla?" "Nestraš ji," domlouvá mu Luděk. "Přece umíš plavat, Ivo, ne? A i kdyby ne, tak v tomhle suchu bude maximálně vody po pás, takže přinejhorším pustíš nohy na zem a postavíš se." "Díky za rady," zakřením se na ně oba. "Krom toho si vezmeš plovací vestu," doplní Martin. "A to už by ses musela fakt moc snažit, aby ses utopila." Vestu si samozřejmě brát vůbec nehodlám, to tak, dělat si tam ostudu! Jejich vtipkování mi ale náladu zkazit nemůže, tím spíš, když mi hned po ránu přijde SMS: Všichni kluci jsou debilové a Jirka je debilů král! Vracím se dnes domů. Kdy ty? Můžeme vyrazit na Orlík. Kousnu se do rtu, abych nevyprskla smíchy. Ze srdce mi spadne balvan. Bea žádný náskok ohledně lásky a erotiky nemá! Patří jí to. Myslela si, že jí zrada na kamarádce projde beztrestně? Nene, holčičko, takové věci se nedělají. Jaká by to byla spravedlnost, kdyby mně rande zkazila a jí by spadl kluk až do klína? S nevýslovnou chutí napíšu okamžitou (a škodolibou) odpověď: Na Orlík je pozdě, to sis měla rozmyslet dřív. Já se domů rozhodně nevracím, jsem s partou kluků na Vltavě. Než stisknu tlačítko Odeslat, vrátím se k napsanému textu a před slovem "kluků" vmáčknu přídavné jméno hezkých. Ať závidí a pořádně si tu závist užije, tak jako já! To už jsme kousek od Soumarského mostu, kde, jak se dozvím od Martina, naše vodácké dobrodružství začíná. "Přesnej jako hodinky," libuje si Luděk. "Chtěli jste tu být v osm a jste tu za pět minut osm. Jakej jsem?" "Přesnej jako hodinky," zazubí se na něho Veronika a na důkaz díků mu lípne pusu na neoholenou tvář. Strýc nám pomůže vyházet bágly z kufru auta a hned nato se loučí a rozdává poslední instrukce, kterých jsme za včerejší večer slyšeli i tak celou haldu od něj i od Jiřiny. "Mějte se fajn a koukejte se dvakrát denně hlásit, Niko, jasný? Ráno a večer podat report. Martine, dávej na holky pozor, ať se jim nic nestane ani na vodě, ani jinde. Jsi do-spělej, máš je na triku... Ivo? Máš dost peněz?" Tahle otázka mě překvapí. "Já? Jo, jasně. Proč?" "Tihle dva mají něco z brigády, o ty strach nemám, ale abys měla na jídlo a kemp a tak, co bude třeba." 160 161 "V pořádku," ujistím ho. "Mám dost." Zaslechne mě Adam, který tu už s Jošem, jak říkají tomu druhému, na nás čekají, a zasměje se: "Ta holka je snad z Venuše... První člověk, co má dost peněz!" Još, vtipálek, se přitočí ke strýci: "Já dost nemám, takže by se celkem něco šiklo... Když tak nabízíte..." "Padej, frajere," baví se Luděk, ale to už opravdu nasedá do stařičké škodověnky. Vyděšeně se rozhlédnu, zda nikdo neviděl, že jsme přijeli tímhle vrakem...! Lidí se motá na seřadišti u Soumarského mostu navzdory časné ranní hodině nečekaně hodně, přesto se zdá, že si nás nikdo nevšímá, natož aby ohrnoval nos nad strýcovým autem. Pak dorazí další parta a ti přijedou dokonce trabantem! A také v pohodě. Hm, že by na tomhle skutečně až tak nezáleželo, jak jsem si myslela? Že bych byla vážně snob...? Zatímco Martin s kluky vyrazí na obhlídku, někde tady se máme setkat s firmou, která nám má dovézt v osm ráno lodě, přitočím se k Veronice: "Ty sis musela na prázdniny sama vydělat brigádou?" "Prvních čtrnáct dní jsem dělala v galerii. Nepřetrhla jsem se, setkala se tam se spoustou zajímavých lidí a ještě si vydělala nějakej ten peníz, takže super." "A mamka by ti nedala?" Nejde mi to na rozum! "No, asi třeba dala," pokrčí rameny, "ale mně by bylo blbý na ní žebrat. Dost na tom, kolik ji stojím normálně." Sednu si do trávy na spacák. Hm, pěkně mi to nandala, to se musí nechat. Usoudím, že bychom se mohly v srpnu s Beou také po nějaké menší brigádičce poohlédnout. Ne že bych přímo nějaké peníze potřebovala, ty si mohu doma vzít, ale... tak, z principu. Zkusit si, jaké to je, vydělat si je sama, vlastnoručně... Na delší rozjímání není čas, Martin na nás z dálky mává. "Vemte věci, holky. Už jsou tady." Posbíráme tedy saky paky a přestěhujeme se s plnou polní k řece, kde dva chlapíci skládají z přívěsného vozíku za modrou dodávkou červené a bílé kánoe a kolem asistují Pirát s Dejvem. Lodičky se mi zdají takhle zblízka hrozně malé a Stránka 57

Mokrá náruč léta uzounké, určitě musí být pekelně vratké... "Zdar," zdraví nás kluci. Uvědomím si, že to Pirátovi v džínách ustřižených nad koleny a s otřepanými kraji, které se ani nesnažil nijak nůžkami zarovnat, moc sluší. Krom nich má totiž na nohou pouze jakési dodrbané tenisky, ze kterých mu čouhají palce, a další a poslední součástí oděvu je pirátský šátek na hlavě v bílé barvě s červenými puntíčky! Úlet jak blázen, uchichtnu se, a on si mě v té chvíli všimne. Neujde mi, že se zarazí, dokonce hlavu trochu nachýlí dopředu, aby lépe viděl. Teprve pak se usměje: "No ne... To je hustý. Co ty tady? Kterej čert tě sem přinesl?" "Dovol!" ohradím se dotčeně. "Dovolím ti to, co mi zbyde?" zasměje se. "Že by její výsost sestoupila mezi prostej lid a zúčastnila se takový huranský zábavy? Ivušo, ty jedeš." Ten kluk je tak drzý a neomalený a - užuž se nadechuji, že ho pošlu někam, když si všimnu, že na takovou reakci čeká a nejspíš má připravenou trefnou odpověď, stále je jakoby o úroveň výš, tudíž zvolím jinou taktiku. Co nejlíbezněji se usměji (a že to dá práci, usmívat se na tu kreatu-ru!): "Nemáš snad radost, že mě vidíš?" "Fakt to chceš vědět?" zamrká na mě pobaveně. "Upřímně?" "Ne, vlastně ne," stáhnu se. Do takových slovních přestřelek jsem ještě nedorostla. Pirát se pobaveně zasměje, 162 163 ale naštěstí nemá víc času se mi věnovat, spolu s Martinem jdou domlouvat s chlapíky z půjčovny lodí podrobnosti. Poslední členové naší výpravy, Kamil a jeho dívka Lucka, taková nenápadná obrýlená blondýnka, až se v duchu podivuji, kde k ní přišel, dorazí před půl devátou. Celkem nás je deset, šest kluků a čtyři holky. Nenápadně si prohlížím své společníky. Martina s Veronikou se obávat nemusím. Kláry kupodivu také a Lucka se zdá neškodná, navíc se vine po Kamilovi jako liána, asi se o něj bojí či co. Holky jsou tedy v pohodě. Tarzan Dej v mě vlastně na vodu pozval, sice kvůli Veronice, ale i to se počítá. Kamil má svou dívku. Adam s Jošem se včera u ohně projevovali jako vtipálci, na ty bacha. Největším problémem však zůstává Pirát. V téhle partě má hlavní slovo, jak jsem mohla vypozorovat, a je nejvíc svůj. Pokud si umane, že mi zdejší pobyt znepříjemní, nic ho od toho neodradí a já prožiju peklo!! Pěkní kluci jsou většinou parchanti zkažení holkama, Pirát je jasným prototypem! To už nám s Martinem začnou rozdávat výzbroj: každý vyfasuje jeden plastový barel, plovací vestu (!) a pádlo. Martin organizuje: "Pro ty, kdo to neznají -" "Tedy pro zajíce, jako je Ivuša," doplní Pirát. " - do barelu si dejte jen věci, který budete potřebovat přes den na lodi. Ostatní naházejte do dodávky, večer nám je přivezou." Všechno ve mně jen pění. Já mu dám zajíc! Asi se vážně rozhodl mi to tu osladit, kretén jeden! "Ty si tam dáváš i mobil?" podivím se, když vidím, co všechno cpe do barelu Veronika. "Jo," kývne. "Ale klidně si ho nech v báglu, protože na vodě stejně nebudeš mít čas smskovat nebo tak něco." "To ne, spíš jsem myslela, že si ho nechám v kapse." "A co když se uděláš?" zasměje se. "To je tak častá možnost...?" zaváhám a s rostoucími obavami pohlédnu na řeku, která se v ranním slunci leskne tisíci třpytkami drobounkých vlnek. "Není to pravidlo," usoudí, "ale stát se to může." Hm, tak to je trochu zrada. Po zaváhání ho strčím do barelu spolu s peněženkou, láhví minerálky, svačinou od Jiřiny a plavkami, do kterých se mi vůbec nechce oblékat, jako to dělá Veronika. Ta si to se svou postavou může lehce dovolit! K mému úžasu si na titěrné bikinky navlékne bez řečí či pobízení i vestu. Slunce slibuje pořádný pařák, všechny poslední dny jsou jako podle šablony, nádherně horké a letní, přesto zůstanu v bermudách a tričku. Pře-vléct se můžu kdekoli cestou, až bude vedro k nevydržení. Deset lidí, pět lodiček. Ideální poměr. Přesto však před vyplutím nastane při rozdělování do lodí komplikace, a to zásadní! Dvě dvojice jsou jasné: Kamil s Luckou a Adam s Jošem, ti jsou domluvení předem. Další se vytvoří přímo na místě, a to když si Dej v zabere Veroniku pro sebe. Tím mi udělá pořádnou čáru přes rozpočet. Sice jsme o tom doma s Nikou nemluvily, přesto jsem počítala, že pojedeme spolu! Pohlédnu tedy na Kláru, leč zklame mne i ta, a to kapi-tálně! "No, já bych radši Stránka 58

Mokrá náruč léta s někým, kdo to umí... Jsem stejný ucho jak ty, Ivo, a navíc levá na všechny druhy sportu, takže... Marťane, vezmeš mě na palubu?" "Jo, klidně," souhlasí galantně a už méně galantně dodá: "Ale jestli se otočíme na první šlajsně, jdeš pěšky." "No moment!" ohradím se prudce, protože takový vývoj událostí se mi za mák nelíbí! Koutkem oka pohlédnu na Piráta, který se pobaveně zubí. "A co já?" 164 165 "S Klárou by vám to fakt dohromady nešlo," domlouvá mi Dejv. "Taje úplnej lempl a ty -" "Druhej," doplní opět vtipně Pirát. Všichni se zasmějí, Dejv se hájí: "To jsem takhle otevřeně říct nechtěl, no ale... Vzhledem k tvým předešlým vodáckým zkušenostem, co se rovnají nule, na tom něco bude." "Dobře," uznám jejich argumenty. "Tak pojedu s Martinem, protože tady Mistr," otočím se s ironickým úšklebkem na Piráta, "by lempla do loďky jistě nechtěl, to by bylo pod jeho důstojnost a kazila bych mu tím image." "Lempl jako lempl," ujistí mě Pirát pobaveně. "Ty nebo Klára, to vyjde nastejno. Tak si nahopkej do lodi a jedeme. Mistr to s tebou zkusí." Nejsem z toho zrovna nadšená, na druhou stranu mi dal přednost před Klárou, i když tedy ne zrovna vybraným způsobem... A samozřejmě mi hned dá najevo svou převahu: "Na začátek pár pojmů, Ivušo. Já jsem kapitán, ty plavčík, o tom se nebudeme dohadovat. Plavčík je míň, takže svému kapitánovi slouží, to jistě chápeš. Nosí mu pivo, připravuje večeři, staví stan, balí stan, rozbaluje spacák, zahaluje spacák, čistí boty - od toho budeš ušetřená, nechci tě zabít přenáší věci, když je třeba, stará se o pádla a barely. Tady na lodi sedím vzadu, proto se mi říká zadák. Jsem kormidelník. Ty sedíš na předním sedátku a jsi háček. Háček vyskakuje z lodi první, aby ji mohl uvázat k molu a zadák mohl pohodlně vystoupit, naproti tomu do lodi nastupuje poslední až poté, co ji odváže. Kánoe je vratká, takže se nebudeš vrtět. Tohle se jmenuje pádlo a drží se to takhle, oběma rukama, sleduj mě pozorně, není to vařečka... O.K.?" 166 Ostatní se při jeho proslovu výborně baví, ve mně všechno vře. Překonám se: "Jenom? To je všechno?" "Tak se mi líbíš," zazubí se spokojeně, jelikož docela určitě očekával, že se hned na začátku zhádáme jako psi. "Jinak, je toho mnohem víc, ale to až postupně, cestou, abych tě tím nezahltil. Máš k tomu něco ty?" "Fajn," souhlasím. "Dvě věci. Za prvé, jmenuju se Iva, takže na Ivušu neslyším, a za bé, služku ti v žádným případě dělat nebudu. Můžeme jet." "Při troše dobrý vůle bys mohla," nabádá mě vesele. Pohrdavě odfrknu, a protože ostatní už jsou nalodění a odrážejí od mola, počkám, až Pirát naskočí do lodičky, odvážu ji a nemotorně nastoupím. To, že při tom ladnými pohyby neoplývám, skrčím se až na bobek a třesu se tak, až se kymácí i molo, by nevadilo tolik jako to, že při dostoupnutí na podlážku kánoe se lodička příšerně vychýlí na levou stranu. Pirát něco povykuje, ale nerozumím mu, nejdřív chci nohu vytáhnout a vrátit se na bezpečné molo, jenže na to je pozdě, noha i s kánoí odjíždí, musím rychle naskočit do loďky a vyrovnat rovnováhu nakloněním vpravo. Plán je to jistě pěkný, leč neproveditelný. Jakmile dostoupnu i druhou nohou, kánoe nabere přes okraj vodu a než se vzpamatuji, padám po zádech do Vltavy po ránu úděsně studené!! Není tu hluboko, navíc mám na sobě plovací vestu, přesto nezabráním tomu, abych nespadla do vody jak prkno a jen s úžasem sleduji očima otevřenýma dokořán, jak se nade mnou zavírá kalná říční voda. Trvá to samozřejmě chviličku, přesto než začnu prudce máchat rukama a vyhrabu se ze studené vody, jsem mokrá do posledního vlásku! Smích, který moje počínání doprovází, nepatří jen naší partě, řehtají se mi i cizí vodáci, ať jsou na vodě či na sou167 ši. Pravda, čekala jsem, že se někdy uděláme, ale že ten křest bude při úplně prvním kontaktu s řekou, to jsem fakt netušila! Jediné, co mě na tom potěší, je fakt, že se Pirát vykoupal spolu se mnou. Nebere to nijak tragicky, pochytá barely a vyštrachá se na břeh, aby se převlékl rovnou do plavek. "No," zhodnotí můj první pokus o nalodění, "tak tohle byla první začátečnická chyba, Ivušo. Lézt na loď jak slon do porcelánu. Kdes nechala ladnost?" "U splavu," zavrčím, protože mi po tváři teče make-up, se kterým jsem se ráno tak dělala, a dokonce kvůli němu...! "Snad ji cestou někde potkáme," kření se na mě a s tím převlékáním je hotový raz dva - otočí se ke mně a lidem na vodě zády a lážo plážo si stáhne kraťasy i slipy, takže jeho bílý zadek oproti hnědým zádům i nohám zasvítí do dáli. Já si Stránka 59

Mokrá náruč léta na převlečení musím najít soukromí, tudíž zdržení, kdy na mě všichni ostatní čekají, je notné. Pochopitelně se musím znovu namalovat tak, aby mě neviděli. "Na kolik že to máme? Na čtyři dny?" baví se Adam. "To jsi, Marťane, nevystihl. Kdyby čtrnáct, neřeknu..." Neujde mi, jak si mě v plavkách Pirát změří. Od hlavy až k patě. Nakonec jsem ráda, že mám přes prsa vestu! "Třeba to bude stát za to," podotkne s úsměvem a já si vůbec nejsem jistá, o čem vlastně mluví! Druhý nástup do lodi je úspěšnější. Sice se opět zakymácíme, ale Pirát se drží rukou mola a vyvažuje rovnováhu, tudíž nenabereme. Jestliže jsem si myslela, že tím mám nejhorší za sebou, pletla jsem se. Teprve poté nastane peklo! Pádlovat neumím, Pirát za mými zády neustále vykřikuje povely a rady, jsem z toho celá zmatená, buď zabírám málo nebo zase naopak moc, naše lodička je zakletá, nejede rovně jako všechny ostatní, ale neustále má tendenci zatáčet na levou stranu! Podle Piráta je to pochopitelně moje vina, jak jinak! "Já za to nemůžu!" hájím se. "Vybral jsi křivou kánoi!" "Cože?" řehtá se. "Jak, křivou?" "Musí mít ten čumák stočenej doleva, proto -" Pirát div smíchy nevypadne z lodi. "Ivušo, ty perlíš. Věř, že má čumák tak, jak ho mít má. Zabíráš pravou rukou víc, než když si přehodíš pádlo na levou stranu, v tom je celá věda. Pravák má větší sílu v pravičce, ale prostě na lodi musí zabírat po obou stranách stejnoměrně, jinak se budeme pořád točit jako káča." Soustředím se na to ze všech sil, přesto pokrok veškerý žádný. A přitom ostatní jedou tak plynule a lehce! Nemám čas užívat krásu řeky a okolí, nestíhám ani opětovat vodácké "ahóóój" všech kolemjedoucích, projíždíme částí Lipna chráněnou krajinnou oblastí, kde se navíc nesmí vystupovat z lodí, takže za celý den máme všehovšudy dvě přestávky na vyznačených odpočívadlech! Voda skoro neteče, proud tu není žádný a nežene nás ani vítr, i ten slabý vánek, co byl ráno, dávno ustal. Všechno musíme upádlovat sami a je to pěkná zabíračka, což říkají i zkušení vodáci! Na druhém odpočívadle jsem úplně vyřízená. Padnu do trávy a zavřu oči, abych ani koutkem nezahlédla toho despotického mučitele! Proto si mě vybral, aby si na mě mohl chladit svůj mindrák a ukazovat svou neodolatelnou důležitost, pitomec jeden! "Tak co?" přisedne si ke mně Veronika, která byla většinu času s Dejvem kdesi daleko vpředu. "Dobrý, ne?" 168 169 Málem se zakuckám! Sdílíme vůbec jednu planetu?! Jsem naprosto zničená, fyzicky i psychicky, zpocená jako myš, ruce vůbec necítím a mít po ruce revolver, Piráta odprásknu jak krysu i za cenu doživotního pobytu ve vězení! "Pojď se vykoupat," pobídne mne. "To tě osvěží." Nebýt celá upocená, vůbec by se mi do té pitomé řeky nechtělo. Navzdory tropickým vedrům jsou její vody chladné, řeka se nikdy neprohřeje tolik co třeba lesní rybníček u Klikova, ačkoli dosahuje pouze k pasu, maximálně po ramena. Osvěžení však skutečně koupel přinese, dokonce se zapojím do blbnutí s Klárou a Adamem a Jošem, tedy do doby, než mi cáknou do očí a mně se nespustí řasenka. Jak se dívám, ostatní holky vůbec namalované nejsou a mají pokoj...! Svačina od Jiřky dávno vzala za své a láhev poděbrad-ky už mám vypitou, a tak lekám žízní, kluci mě však utěšují tím, že co nevidět budeme v Nové Peci, kde půjdeme na oběd. To "co nevidět" je taky pěkně nadnesené! Teprve těsně před čtvrtou hodinou se před námi objeví městečko Nová Pec, náš dnešní cíl, což mi nalije do žil takový optimismus, že zaberu pochopitelně příliš silně, takže kousek před molem uděláme nejprve hodiny a následně i sebe! Tentokrát se otočíme a to doslova, dno kánoj-ky máme najednou nad hlavami a my musíme zpod lodi vyplavat. "Ivušo, Ivušo," vzdychá Pirát a ždímá dredy, "co to zase bylo za zbrklej manévr, proboha?" Po celodenním napomínání a popichování ho mám plné zuby, takže když všichni čekají, jak zareaguji, nezklamu je. Gestem, které normálně nepoužívám, mu naznačím, kde ho mám! Vztyčený ukazováček mluví sám za sebe a ostatní řvou smíchy. "Až tak, jo?" chechtá se Pirát. "Jo," zašklebím se na něho, vyhrabu se z vody, pomůžu mu vytáhnout kánoi na břeh, popadnu svůj barel a jdu se zase převléct z plavek do bermud a trička, které jsou od ranního koupání dávno suché. Na líčení není čas vůbec, spokojím se tedy s brýlemi proti sluníčku, co si narazím na oči a nesundám ani v restauraci Stránka 60

Mokrá náruč léta UZárubů na břehu Lipna, kam si zajdeme na oběd. Schválně si sednu k jinému stolu než on a na skvělém kung-pao mi kazí chuť jedině to, že takřka nemohu udržet příbor v dlaních, jak mám doničené ruce! Na pravičce mi vystoupily puchýře, jeden se mi dokonce povedlo servat, takže pálí jako čert, a dlaň sevřu v pěst jedině s velkým sebezapřením. Ostatní vypadají čerství, neodvážím se stěžovat si nahlas, abych nevypadala jak městská fňukna. Pak se vrátíme zpátky k lodím a čekáme na modrou dodávku, která nás společně s bágly odveze na tábořiště do Vyššího Brodu, kde to vypadá mnohem veseleji než na Lipně. Je tu pěkně živo, stan na stanu, táboří se kousek od kláštera a kemp žije pravou prázdninovou atmosférou. Za sprchy se sice platí, ale to mě neodradí, zatímco ostatní stavějí stany, vydám se smýt ze sebe únavu a pot teplou vodou. "Jde ještě někdo?" zeptám se. "Máchala jsi nás ve vodě jak špinavý prádlo, to ti nestačilo?" kření se na mě Pirát od svého rozestavěného iglú. "A kdo bude stavět stan?!" "Pokud v něm chceš spát, tak si ho postav," ušklíbnu se. "Nikdo tě nenutí. Noc pod širákem je romantická." Na sprchy s teplou vodou se stojí fronta, takže než se 170 171 na mě dostane a než si vody užiji, strávím v umývárně hodnou dobu, zato sotva z ní vylezu, první, na koho narazím, je Pirát! Ten kluk je prostě všude! Právě vychází z pánských sprch a na nahém těle se mu lesknou kapičky vody. Plandavé plavky střihem připomínajícím spíš kratší ber-mudy vyměnil za své oblíbené džínokraťasy. Hlasitě vtáhne vzduch nosem: "Pěkně voníš." Nevím, zda to byla lichotka, každopádně se tvářím, že jsem ji neslyšela, a zeptám se s hraným úžasem: "Snad ses taky nebyl mýt...?" "Máš radši smraďochy? Stačí říct, vyzuju boty a hned -" Zamávám protestně rukama. "Ušetři mě těch katastrofických scénářů, prosím!" Pobaveně se zasměje, když tu mě nečekaně chytí za ruku. Dost mě tím šokuje, chci mu ji vyškubnout, aby si nemyslel, že je mi to příjemné, a současně s tím otálím, protože to příjemné je. Pirát tím však nic osobního nesledoval, uchopil mou pravičku proto, aby ji obrátil dlaní nahoru, a uznale hvízdl. "Fíha. To sis udělala za dnešek?!" "A kdy jindy?" "No, skoro to vypadá, že jsi včera složila lopatou osmdesát metráků uhlí," pousměje se. "Ty jsi přece tele, takhle si zničit ruku... Ukaž druhou. Fofrem, nedělej fóry. Proč sis nevzala rukavice, když máš ruce z porcelánu? Poslyš, dělala jsi s nimi někdy něco, neboje máš jen proto, aby tě nepovažovali za mutanta?" Pohodím uraženě hlavou. "A já tě chtěl zrovna pochválit, že teď odpoledne už ti pádlování šlo. Tedy až na tu zbrklost na konci." Nevěřícně se po něm podívám, ale nevypadá, že vtipkuje. "To myslíš vážně...?" 172 "Jo, jsi docela šikovná. Naučíš se to rychle, zatímco třeba Kláře nepřejde vodáctví do žil ani za deset let. Říkám docela šikovná, takže nezpychni. A úplně pitomá, když si takhle zrasuješ ruce, Ivušo. Polez, prosím tě," pobídne mne a za ruku mne vleče ke stanům, aniž by bral ohledy na to, že se bráním a nechci dělat to, co vymyslí on, natož co mi nařídil Asi tuší, že bych ho neposlechla, proto mne bez milosti dovleče až na místo, vyhrabe ze svého batohu krabičku náplastí s polštářkem a jakýsi prášek ve skleničce. "Ten je sice na nohy, ale ruka nebo noha, žádnej rozdíl. Nic lepšího nemám a pochybuju, že ty jo. Takže si to zasyp a zalep a ráno si přes to uvaž třeba kapesníky nebo šátek nebo něco místo rukavic." Jeho starostlivost mě zaskočí, nečekala bych ji od něho, užuž mu chci poděkovat, ale v té chvíli se ho Martin zeptá, co mi je, a on mu sdělí, že "ta hlupka chytla začátečnickej lišej", protože ji nenapadlo si puchýře zalepit zavčas, tudíž se žádných díků nedočká ani tentokrát. Frajer! Jdu si otevřít svůj barel, abych si z něho mohla vytáhnout mobil, a jakmile vyšroubuji uzávěr, v barelu se cosi pohne a nějaké zvíře mi skočí přímo do obličeje! Zařvu na celé tábořiště, pustím barel a vřískám preventivně, to kdyby mě ta myš nebo krysa nebo co to bylo, chtěla kousnout. "Co ječíš?!" žasnou ostatní. "Něco tam bylo, vylezlo to na mě! Nejspíš krysa!" Koukají po mně dost nevěřícně a asi by si mysleli, že mi přeskočilo, kdyby se Adam nevrhl do trávy kousek od mého barelu a nechytil do dlaní malou zelenou rosničku. "Tobě z těch myší hrabe," baví se Martin. Stránka 61

Mokrá náruč léta "Vy jste se ve škole neučili rozdíl mezi myší a žábou?" šklebí se na mě Pirát. "Taková roztomilá kuňka. 173 "Třeba je to zakletej princ," baví se Klára. "Zkus ho políbit, uvidíme, jestli je to princ nebo -" "Jestli dostaneš žloutenku," dodá Kamil pobaveně. "V tom případě můžeš políbit mě," navrhne Pirát řešení. "Ode mě ti žloutenka nehrozí, ani prašivina." "Leda kapela, co?" řehtá se Dejv. "Líbat nebudu nikoho," ujistím je a podívám se Pirátovi do očí. "Hlavně by mě moc zajímalo, jak se ta žabka dostala do zavřeného barelu." "Že by byla kouzelná?" nabídne mi řešení. "Vidíš, to mě nenapadlo," zakřením se na něho. "Já to říkám furt," baví se. "Taková docela pěkná holka a nemá filipa..." Pohodím hlavou. Sloganem docela pěkná holka mě ne-dojme! Přímo u kempu se sice nachází jedna hospoda, do které se společně zajdeme podívat, ale ceny tam nápadně připomínají drahotu, tudíž si pouze v kiosku v areálu tábořiště koupíme občerstvení a uděláme si na prostranství mezi stany ohýnek. Nijak obrovský, prostě jen na opečení buřtů a příjemné posezení. A to tedy opravdu příjemné je, noc je krásně teplá, ani po desáté večer nepotřebujeme mikiny či dlouhé kalhoty, a když Dejv vytáhne kytaru a začne hrát Pod tou skálou, kde proud řeky syčí a kde ční červený kamení, nemá to chybu už vůbec, takže v SMSce, kterou pošlu coby odpověď na tři Beiny, v nichž vyzvídá, jaké to na Vltavě je, vlastně nelžu ani nezveličuji, když napíšu: Prostě super pohodička, škoda, že tu nejsi s námi! Z těch kluků by sis jistě vybrala ;-) Do vlasatého Tarzana bych nikdy neřekla, jaký je to borec! Na kytaru fakt válí a hlas, kterým se doprovází, má nečekaně melodický. Veronika sedí k němu zády, vzájemně se o sebe opírají a v přestávkách, kdy nehraje a někdo něco vypráví, si na prst natáčí Verunčiny kadeře. Ti kluci mě překvapují vlastně všichni. Adam je rozený vypravěč, jeho historky nemají chybu, dusíme se při nich smíchy, Još je celkem vzato mlčenlivý typ, ale zato když něco řekne, tak to sedí a my přímo umíráme, no a o Pirátovi nemluvě. Kdyby to nebyl takovej frajírek, musela bych o něm říct, že je nejen moc hezkej, ale i vtipnej. Škoda že si to přes den tak kazí! Tedy, on si to kazí jen n mně, ostatní ho baští čtyřiadvacet hodin denně, na mě si však nepřijde! Pohoda vydrží zhruba do půlnoci, kdy někoho napadne podívat se ke klášteru. V hodině duchů čas na vycházku jako malovaný! Teď už si na sebe riflovou bundu obleču, ne tak kvůli zimě, ale aby mi zuby necvakaly strachem! Kemp je z velké části tichý, vodáci i jiní turisté spí, cestou ke klášteru nepotkáme živáčka, a když oblézáme jeho zdi, tak teprve ne. Atmosféra prostředí chytne všechny, přestože kluci vtipkují a dělají si z nás legraci, mluví šeptem. Do velebného ticha by se ani hlasité pištění a ječení nehodilo. Nevím proč na mě slovo klášter působí strašidelně, natož když ho obcházíme o půlnoci! Zvlášť když se s Klárou maličko zpozdíme a Još na nás vybafne, to pak zapomeneme na'šeptání a ječíme jako dvě sirény na celé kolo. "Tedy, dámy, vy byste měly mít na ty pusy zbrojní pas," ocení náš výkon Pirát. "Příště zůstanete za trest ve stanu." Podívám se na něho s nevolí. "Já nevím, proč si pořád myslíš, že tě budeme poslouchat?" 174 175 Pirát zná odpověď na každou otázku: "Protože jsem starší a moudřejší a pro vás autorita. A o tom, že mnohem hezčí, tak o tom radši pomlčím, abyste neměly mindrák." Tomuhle se ovšem zasmějí všichni, ačkoli ten nafouka-ný bídák si něco takového nejspíš myslí doopravdy! Vysoké mínění o své neodolatelnosti předvede vzápětí. Když se totiž vrátíme do tábořiště a hodláme zapadnout do stanu, zjistím, že do prťavého Veroničina áčka, ve kterém už je nastěhovaná Klára, se jako třetí osoba nemůžu v žádném případě nasoukat. Holky musí mít venku dokonce i bágly, aby se tam vešly samy! Bydlení jsem vůbec neřešila, považovala jsem za samozřejmé, že budu spát s holkama. Asi stejně samozřejmé, jako že s holkama pojedu na lodičce -a oboje dopadá přesně naopak! Všechny stany jsou pro dvě osoby, Dejv svoje iglú sdílí s Martinem, Još s Adamem a Kamil s Luckou. "Netvař se tak znechuceně, princezno," zakření se na mě Pirát. "A přiznej, že ses na to těšila celej den..." "Na co?! Že budu spát s tebou?! To radši venku!" "Tam by mohly bejt myši," upozorní mě. Stránka 62

Mokrá náruč léta Zaváhám. "Kecáš...!" "Můžeš to zkusit. Ráno nám pak poreferuješ, kolikrát ti nějakej chlupatej kožíšek přeběhl po obličeji." Otřesu se odporem. "S tebou ale spát nechci!" "A proč si pořád myslíš, že já chci spát s tebou?" usměje se nevinně. "Můžeš spát vedle mě, ne se mnou." Zrudnu až ke kořínkům vlasů. "Nemyslela jsem to -" "Ivušo," řekne mi konejšivě. "Jestli jsi panna a bojíš se o svou čest, neboj, já se ti ubráním." Nevím, co je na tom tak vtipného, aby ostatní hýkali smíchy a Još podotkl: "Třeba už ráno panna nebudeš..." "Vtipnej," zavrčím nakvašeně. Otálet před stanem je pouhé přilévání oleje do ohně, je mi jasné, že jinde než v Pirátově stanu místo není, tudíž se dovnitř nastěhuji i se svými zavazadly, převleču se do červené teplákovky adi-das s bílými proužky a zazipuji se do spacáku až po krk. Pirát takové přípravy na noc nedělá. Určitě proto, aby mě vytočil a znemožnil co nejvíce, si stáhne kraťasy i slipy a dočista nahý zaleze do spacáku. I když jsem z něho opět viděla jen bílý zadek v šeru stanu, jsem konsternována! "Jestli se mě jen dotkneš, budu řvát tak, že probudím celej kemp," upozorním ho smrtelně vážně a on se tomu řehtá jak vtipu, kretén! Pak zhasne maličkou lampičku zavěšenou na jedné z hliníkových tyček a v nastalé tmě mě přes všechno moje varování obejme!! Protože jsem ve střehu, nepřekvapí mne. Nejen že zařvu z plných plic, ale kolena, která jsem už předem preventivně přitáhla v sebeobraně k tělu, teď prudce vytrčím. Zasáhnu ho nejspíš na nejcitlivějším chlapeckém místě, protože vykřikne také a v síle a hlasitosti si s mým řevem moc nezadá, byť on vyjekl bolestí, zatímco já strachy. "Já tě zabiju, Ivušo," slíbí mi polohlasně, jakmile se vzpamatuje, a aby mi dal svou převahu najevo, překulí se na mne. Přestože se bráním, jako by mi šlo o život, celkem bez velkých potíží mi uvězní každé zápěstí ve své dlani, natáhne mi ruce nad hlavu a svým obličejem je od mého s bídou deset centimetrů. "A jsi nahraná, princezno. Kdybych chtěl, mohl bych tě znásilnit a nic by ti nepomohlo, ani žádný pitomý chvaty okoukaný z televize. Kdybych chtěl. Ale já nejsem na násilí stavěnej, takže se bát nemusíš. Mně to holky dávají dobrovolně a líbí se jim to víc než násilím." 176 177 Kdosi nám zabuší na stan a Martinův hlas se se smíchem zeptá: "Co tam vyvádíte, vy dva? Nějak nejde rozeznat, kterej z vás potřebuje pomoc? Kdo koho vlastně znásilňuje?" Pirát neodpovídá schválně, asi čeká, co řeknu. Nezby-de mi než přiznat: "Nikdo nikoho." "Bohužel," doplní Pirát pobaveně. "Aha," zasměje se Martin. "Tak dobrou. Užijte si to." Venku se rozhostí ticho, ale Pirát stále leží na mně a tiskne mi ruce ve svých svěrácích, až to bolí. "Tak promiň," dostanu ze sebe. "Myslela jsem, že to byl útok, jak ses tak po mně sápal." "Nesápal jsem se po tobě, ale po kapse, co je za tvou hlavou," vysvětlí. "Mám v ní cigarety, chtěl jsem si je připravit blíž, abych tě ráno nebudil." "Aha," špitnu rozpačitě. "To jsem netušila." "V poho," odvětí, ale stále na mně zůstává! V té tmě mu nevidím do očí, jen ho na sobě cítím. I když štíhlý, je dost těžký, a navíc... přes spacák mě cosi tlačí do slabin!! Je to stále větší a tvrdší a mně vyschne v krku, takže nemohu ani hlesnout. Ve tváři mě šimrají provázky dredů. Naprosto paralyzovaná ležím, ostatně, drží mě tak, že mi žádný pohyb nedovolí. Nevím, co mám dělat, ani co říct, jak tenhle trapas komentovat!! Navíc je to tak... vzrušující a vlastně příjemné! Pirát se náhle pousměje. "Nepůjdeme spát?" "To by ses musel odkulit," poradím mu vytočeně. "Prima nápad," uchichtne se a skutečně se odvalí na svou karimatku! "Pěkný sny, Ivušo." Za tu Ivušu mu dobrou noc nepopřeji. A možná i proto, že jsem stále poněkud mimo. Tenhle stav mi vydrží hodně dlouho! Pirát už dávno vedle mne pravidelně oddechuje, zatímco já si vybavuji erotickou chvilku ve stanu, kterou jsem měla prožít už před týdnem a s úplně jiným klukem... Nějak se to všechno zamotává, či co. 178 179 Stránka 63

Mokrá náruč léta 11. Romantika a jiné hrůzy (čtvrtek) Moje první noc s klukem byla... no, přinejmenším zvláštní. Neustále jsem se budila a celá zmatená si pokaždé musela znovu a znovu uvědomovat, kde to jsem, proč mě tak příšerně tlačí záda a studí nohy a kdo je ten chrápající člověk vedle mne. Už mohu Bee říct, že jsem spala s klukem, ale ne se s ním vyspala, což je podstatný rozdíl. Jakmile kemp za stanovou celtou ožije, potichoučku se vysoukám ze spacáku půjčeného od strýce, hořce při tom lituji, že jsem si nakonec ten svůj značky Hannah, sbalený na Orlík, nechala doma, protože mi připadalo zbytečné se s ním tahat do Klikova, teď pod Luďkovým obyčejným trpím navzdory teplé noci chladem a celkovým nepohodlím, a s kosmetickou taškou se odplížím do umýváren. Vždycky jsem záviděla všem trampům jejich svobodu a volnost, fascinoval mě pohled na krosny nabité vším potřebným, u kterých se jim houpal přivázaný kotlík a karimatka. Svobodu jim závidím stále, tím spíš, když ji sama poznávám, ale také vím, že spaní na karimatce je málem horší než prubnout Záhořovo lože! Připadám si celá hrbatá, pracně rozcvičuji ztuhlé a otlačené kyčle a kroutím hlavou, abych uvolnila přeležené krční obratle. Polštářek jsem si samozřejmě zapomněla doma a prádlo složené pod hlavou nebylo zrovna tím pravým ořechovým! 180 Po vlažné sprše, čerstvě nalíčená a vonící na dálku se vrátím ve stále provlhlých botaskách, ani za celý včerejší den se mi je na lodi nepodařilo úplně vysušit, k našemu ležení, kde už se hrabou ze stanů i ostatní členové výpravy. "Ty jsi nějak podezřele svěží," všimne si Veronika, co zívá, div si neroztrhne čelist. "Mám spoustu důvodů! Bude krásně, vlastně je krásně už teď, slunce praží, obloha jako vymetená, les voní, řeka čaruje, ptáci zpívají..." vypočítávám pobaveně. "A pro samý housata není kam plivnout, co?" podotkne Pirát, co vystrčí hlavu teprve nyní a zírá na mě jako na cvoka. "Dej si bacha, Ivušo. Jsou chvíle, kdy patří optimisty popravovat." Martina zajímá něco jiného: "A co jinak? Bylo, nebylo...?" "Leda jedno království," zazubí se na něj Pirát. "Nekecej, že nic," nevěří mu Adam. "Kde máš vlastně náhrdelník?" všimne si jeho prázdné nahé hrudi Klára. Tahle otázka mě zaujme, zvědavě se podívám Pirátovi do očí. Jestlipak se přizná, kde ho nechal...? "Ztratil se mi," odvětí ne zrovna ochotně. "Fakt?" baví se Dejv. "To musí bejt na provaz, ne?" Veronika se široce zazubí: "A jak tu ztrátu neseš...?" "Jak to teď dohoníš? Takovejch trofejí... Začneš od nuly?" zajímá se Martin zvědavě. "Co je vám všem po tom?" setřese Pirát zvědavé otázky. "Jste jak navedení... Nejdeme radši snídat? Mám hlad. Kde se fláká plavčík...? Ivušo? Snídani, hop hop..." "Můžeš hopsat, nikdo ti nebrání," zakřením se na něho líbezně, spakuji si věci do báglu, pomohu mu složit stan, 181 aby neřekl, respektive mu u toho spíš překážím, načež si hodím do kapsy bermud peněženku a mobil a přidám se k Veronice a Kláře, abychom byly u kiosku první a mohly si koupit dlabanec. Samozřejmě pro sebe, ani náhodou mě nehne dělat mu sluhu! Hlad mám jak vlk, to se musí nechat, a můj ranní nákup tomu jen nasvědčuje: dva rohlíky, balíček plátkovaného sýra, obložená bageta, croissant s čokoládou a půllitrové balení meruňkového jogurtového nápoje. Klára si poručí croissant také, a když o něco později sedíme na dřevěných lavicích pod pergolou, nespokojeně jím zamává. "Jsem ošizená. Takovej mrzáček..." Zvednu ten svůj do výše. "Já mám docela pěknej -" Chlamst. Pirát, který kráčí na nákup teprve nyní, mi z něj drze urafne víc než půlku! "To abyste na tom byly stejně a nemachrovala jsi na ni," vysvětlí mi s plnou pusou. "Aha. Díky. Tebe nemít, tak si tě snad musím namalovat!" "To mě těší," zamrká na mě. "Jsem Zorro mstitel, musím udržovat rovnováhu v přírodě, nemůžu dopustit bezpráví..." "A já myslela, že spíš Jánošík," baví se Veronika. "Nebo loupežník Grassel," vzpomene si Još na lupiče, po kterém nám zůstala skvělá nadávka. "Ten taky bohatým bral a chudým dával?" pídí se Klára. "Ne," zazubím se na ni. "Ten bral všem a nikomu nedal nic. Přesně jako Pirát." Stránka 64

Mokrá náruč léta Parta se rozhýká smíchy, tahle hláška se mi povedla. Jediný, komu se nelíbí, je jmenovaný frajer. "Z tebe mluví mladická nerozvážnost, Ivušo. Jinak bys totiž věděla, že já bych se nejradši rozdal!" 182 "Ale musíš při tom být vždycky nahoře, že?" neodpustím si rýpnutí na naši včerejší potyčku. Teprve když se všichni rozřehtají a znovu se začnou vyptávat, co se v noci vlastně dělo, zalituji, proč raději nejdřív nepřemýšlím, než něco tak dvojsmyslného plácnu! Pirát mi s úsměvem slíbí: "Při nejbližší příležitosti tě utopím. Než drzýho háčka, radši žádnýho!" Zbytek snídaně se už obejde bez konfliktů, kluci začali jíst později, mám čas vyřídit korespondenci s Beou. Na její závistivou SMSku: Ahojky, zdravím na Vltavu! Jak to jde? Ještě ses neutopila? A co ti kluci? Povídej!! vymyslím další ze série lakonických odpovědí: Jeden z nich mi zrovna teď utopení slíbil;-), ale nemyslel to smrtelně vážně, musel by pak trávit noci ve stanu sám :—D Jsem šikovná holka, pochválím se. Neprozradila jsem nic a přitom leccos naznačila, Bea si může lámat hlavinku po celý den, protože já mobil strčím do barelu společně s peněženkou i oblečením a botaskami. Ačkoli o mně večer Pirát tvrdil, že jsem se v pádlování a tedy i padání do vody zlepšila, nehodlám opakovat stejnou chybu. Včerejší koupele mě poučily minimálně v jednom nejlepší je mít na sobě pouze plavky. Ještě si na rozbité dlaně a pohmožděná bříška prstů nalepím čisté a vodě odolné náplasti, pravou dlaň pro jistotu zafačuji šátkem, prý nás čeká sedmadvacet kilometrů po vodě, což je ještě o dva kilásky více než včera! Upřímně řečeno, bolí mě celý člověk a moje ranní hra na Miss svěžest byla nafilmovaná! Včera mi totiž všichni prorokovali, že se dnes nepohnu, no a já jim chtěla dokázat, že nejsem taková městská padavka, jak si o mně myslí! Přitom všechny ty nezvyklé pohyby spojené s pádlováním cítím, dlaně nemohu dovřít, mám je zdeformované podle tloušť183 ky pádla, zadek otlačený od dřevěné sedačky a paže vytržené z ramenních kloubů bolí úplně nejvíc. Jakmile nacpeme zavazadla do dodávky, abychom se s nimi shledali zase až večer kdesi daleko vpředu na Pískárně, když se nikdo nedívá, opatrně nastoupím do lodičky. Sama bez zadáka si chci vyzkoušet pádlování. Třeba mi to kazí on, dřepí si vzadu jako paša a jen povykuje povely. ..! Odstrčím se pádlem od mola, kánoe se zakymácí, ale ustojím to. Pak zkusím zabrat dvakrát na pravé straně, dvakrát na levé, jednou na pravé, dvakrát na levé, znovu na levé, třikrát na pravé... Točím se na vodě sem a tam, ale přes veškerou snahu se mi nedaří jet kousek rovně! Stále neumím zabírat rovnoměrně, v tomhle bude mít nakonec Pirát pravdu... Ke všemu se trénováním dostanu pěkný kousek od břehu, kde máme uvázané ostatní lodičky. Jelikož zahlédnu nastupovat Kamila s Luckou, opatrně kánoi otočím. Je na čase se vrátit! Jenže... To se lehko řekne, hůř vykoná. Vůbec mě nenapadlo, že zpátky se budu vracet proti proudu a že to bude jaksi mnohem složitější než se plavit po něm! "Ivo? Kde jsi? Támhle je! Ivo!" pokřikují na mě lidi z naší party, čímž přivábí pozornost ostatních vodáků, takže ze mě má psinu málem celý Vyšší Brod! Čím víc se snažím, tím mi to jde hůř, pot ze mě lije a ruce bolí jako pes, přesto se mi nedaří jet rovně, natož snad tam, kam bych chtěla! Sice se o kousek zpátky dopatlám, přirazit až k molu je však neřešitelný problém. Jsem úplně vyplivnutá. Zvlášť když zachytím Pirátův posměšný výraz. Sedí na molu v tureckém posedu a točí palci mlýnek!! Na pomoc ho však nezavolám, i kdybych se měla uštvat. To už jsou ostatní na lodích, obeplouvají mě kolem dokola a radí mi jeden přes druhého. 184 Nakonec mi z potupné situace pomůže sám Pirát. Většina geniálních řešení spočívá v jednoduchosti! Když už se na to nemůže dívat, tak, jak je, v kraťasech a polorozpadlých teniskách skočí do vody a dojde si pro mě, aby mě dotlačil blíž ke břehu a mohl sám nastoupit. "To tě nenapadlo, viď?" zazubí se na mě pobaveně. Nemám sílu ani na to, abych si honila triko a vymlouvala se třeba na umyté vlasy nebo cokoli. "Ne," přiznám se tiše. "Z toho si nic nedělej," těší mě v mé skleslosti a ladně se vyhoupne do kánojky, aniž by nás přitom převrhl. "Není divu. Oproti mně nemáš totiž tolik -" "Vodáckých zkušeností, já vím," zahučím stydlivě. " - geniality!" dokončí myšlenku po svém a už se nestačí krýt, jak po něm hodím Stránka 65

Mokrá náruč léta nejdřív jednu botu, poté druhou. Obě se smíchem zachytí v letu. Jak jsem si jen mohla myslet, že se s ním dá mluvit normálně! \ Náš erotický zážitek ho nepolepšil, je to pořád stejný vysmívající se vtipálek, kterého baví mě shazovat, to je celé. No, možná to pro něho ani erotické nebylo. Prostě mu jen stoupl. "Buď ráda, že máš boty suchý." "Nejsou suchý, ale navlhlý," odseknu napruženě, protože ještě netuším, že velice brzy po téhle legendární větě už nebude moje sdělení platit. Stačí totiž, abychom dojeli na první šlajsnu a bžuuum, otočíme se jako na houpačce. Jen s tím rozdílem, že tahle kabinka se na své místo nevrátí, musíme ji pracně obrátit a honem posbírat všechny ne-přivázané věci. Naštěstí tu není hluboko, jinak bych neměla boty mokré, nýbrž žádné. Make-up si sice namočím, ale nesmyji, pod vodou pobydu jen krátce, a pak celou cestu neustále potají utírám tekoucí mascaru. Još s Adamem přijímají tipy, kolikrát se za dnešek ješ185 tě uděláme! Asi se jim naše včerejší koupání zdá málo, sprosťákům. Po počátečních obtížích, tedy do doby, než bolavé svaly rozhýbu další dávkou fyzické námahy, moje tělo je nezvyklým zacházením tak překvapené, že ani neprotestuje, se mi skutečně jede lépe než včera. Pravda, stále řeku křižujeme od jednoho břehu k druhému, tudíž si trasu oproti ostatním prodlužujeme, pár posádek cizích lodí na nás pobaveně volá, do kdy jsme včera pařili, že se motáme jak pod parou, občas má naše kánoe tendenci se otočit o 180 stupňů, ale celkově vzato se plavíme v pohodě a mnohem lehčeji, voda totiž plyne klidným tempem a proud je natolik silný, aby nám šetřil síly při pádlování, z velké části se necháváme unášet. Stíhám dokonce už i koukat dál než jen na konec pádla, navíc nejsme v národním parku, tudíž můžeme dělat přestávky a vystupovat kdekoli na břehu, připojovat se k jiným výpravám, co rozdělávají na břehu ohýnek a zvou nás na kus řeči, a zase pokračovat v plavbě. Čím víc se blížíme Rožmberku, tím víc houstne lodní provoz, Vltava je posetá pestrými kánojkami, kajaky i rafty. Nejvíc mě chytí skvělá atmosféra, která na vodě vládne. Netušila jsem, že vodáci jsou taková přátelská pakáž, jak se vyjádří Veronika. Taje totiž zvaná všude a hned a prakticky otvírá cestu i ostatním. Závistivě svou nevlastní sestřenku pozoruji. Jistě, líbivý obličejík a dokonalá postava dělá svoje, ale Veronika má v sobě mnohem víc. Ona se totiž umí bavit, s každým navazuje řeč a vůbec není trapná, jak jsem si první dny na Klikově myslela. Klára je na tom podobně, povahově stejný typ jako Nika a přitom vzhledově naprosto odlišná. Klíč k tomu, jak být oblíbená a mít spoustu kluků a přátel, je v něčem jiném než v pouhé kráse!! A já 186 začínám tušit, v čem, ačkoli to je možná mnohem těžší, než ze sebe udělat krásku! No, krásku... To mi s rozmazanou a později zcela smytou mascarou fakt nehrozí. Nejen že jsme se udělali na první šlajsně, my se uděláme na každé šlajsně!! Sluneční brýle jsou pro mě nutností, nemám totiž kde si obnovit make-up. Rožmberk nad Vltavou se nám představí v celé své parádě. Hrad tyčící se přímo nad řekou vypadá tak impozantně, že neodoláme a rozhodneme se pro jeho návštěvu, ale předtím pro oběd v některé z hospůdek, k nimž je přístup přímo z řeky. Vybereme si jednu, kde momentálně kotví nejméně lodiček, abychom nemuseli dlouho čekat na jídlo, a přirazíme k molu. "Neukradne nám tu někdo věci?" strachuje se Klára. "Nemyslím teď, přes oběd, to na ně uvidíme, ale pak přes prohlídku hradu." "Možná bychom tu měli nechat hlídače," souhlasí Dejv, který by nerad přišel o digitální foťák, jímž zadokumentoval už mnoho našich čochtanů. "Necháme tu Ivušu," napadne Piráta, který se právě chystá k výstupu z kánojky, již jsem pevným námořnickým uzlem připoutala k železnému kruhu na molu. "Stačilo by ji posadit do lodě a odrazit od břehu. Vzhledem k tomu, že by se jí za celou dobu nepodařilo přirazit, nemohli by nás ani okrást..." "Fakt vtipnej!" ušklíbnu se a nechápu, čemu se ti ostatní smějí! Asi jim vážně vtipný připadá, pch. "A neodolatelnej," připomene mi. "Jen si vzpomeň..." Zhrozím se, aby náhodou nezačal líčit noční historku, a rychle přemýšlím, jak bych ho zarazila. Jelikož se v té chvíli vyhoupne na molo, zatímco já už dávno pevně sto187 jím a v ruce stále třímám pádlo, mám to vymyšlené hned. Natřu mu ji pádlem na plocho, jen se zapotácí a zahučí zpátky do řeky, jen vy cákne gejzír vody. Tohle je vtipná událost, libuji si, protože všichni se svíjejí v křečích a nemyslím tím jen lidi z naší party! Sice se trošku obávám, jak se se mnou za tohle vyrovná, ale jak si všimnu, ostatní jsou při mně. Zatímco Pirát prská vodu, Stránka 66

Mokrá náruč léta hrabe se na molo a vykřikuje, že mi to spočítá i s úroky, Martin prohodí: "Jo, hochu, každej pohár trpělivosti jednou přeteče, to se nediv." Pro jistotu se uklidím ke stolu pod velkým slunečníkem vedle Kláry a Veroniky, a než si Pirát vyždímá dredy, už mám objednaný smažený plněný hermelín s tatarkou a bramborové krokety coby přílohu. Smažená jídla jsou u nás doma dost tabu, přepálený olej a tuky a tak, proto neodolám. Moje jídlo vypadá rozhodně mnohem lépe než guláš Bílé paní, co si poručí všichni kluci. "Chudák Perchta," lituje ubohou šlechtičnu Veronika. "Nejen že si za života nic neužila a po smrti musí strašit, ale ještě si berou její jméno do huby i v hospodách. Přitom ta vařila chudým dětem sladkou kaši, ne guláš." "To s tou kaší se mi taky moc nezdá," pochybuje Adam. "Že by byla tak cáklá a vyžívala se ve vaření?" "Cáklá? Byla hodná," opraví ho Klára. "Však pojďte na hrad, tam o ní určitě budou mluvit." Na hrad se vydáme hned po zaplacení, a nejen kvůli Perchtě. Nakonec bez Joše a Adama, kteří vymění historii za přítomnost, tedy prohlídku hradu za posezení u piva a nic jim nepomohou výmluvy, že pivo má také co do činění s historií. Vařilo se prý už ve středověku a oni vlastně dělají něco pro své zdraví, když ho konzumují, jelikož 188 pivo obsahuje vitamin B, takže na ně údajně nepůjdou komáři. Jsou to prostě nekulturní barbaři. Nevýhodou hradů je však jejich umístění na kopci. Ten před rožmberským hradem je pořádně vysoký a příkrý! Vyšplháme se tam celí uřícení, slunce připaluje, teplotní rekordy padají, záhy mnozí začnou těm dvěma pivním skautům závidět! Skoro mezi ně patřím, protože pot zrovna nesvědčí očním linkám ani řasence, co jsem si na toaletě u zašlého zrcadla pracně obnovila! Lituji ale jen do doby, než si koupíme vstupenky a čas do prohlídky strávíme v mučírně ve sklepních prostorách pod hradem. Z nástrojů, které tu mají, jde strach, jen se na ně člověk podívá, natož když si je představí...! "To je kláda?" zeptá se mě Klára. "Jak se do toho lezlo?" "No, muselo to jít nějak otevřít," usoudím a skutečně, najdu jednoduchý mechanismus. Otočím se po průvodkyni, ale vzduch je čistý, zatoulaly jsme se s Klárou do jednoho z temných koutů, od vchodu mě vidět nemůže, takže mučící pomůcku názorně předvedu. Odháknu kličku a zvednu horní část prkna. "Sem se strčily ruce a sem hlava... Podrž, ukážu." Ke Klářině pobavení do menších vykrojených otvorů vložím zápěstí a do toho většího krk. "Aha, už chápu," dovtípí se a zkusmo mě do klády zavře. Otočí západku. "Jaký to je?" "Nepohodlný," uchichtnu se. .Jestli jsi čekala, že u toho ti chudáci prožívali rozkoš, tak to jsi drobátko vedle." Pirát, co si do té doby prohlížel jakési podivné mučící křeslo, zaslechne náš hovor a neváhá přijít až k nám. "Rozkoš? Ivušo, ty mě děsíš," baví se. "Abych s tebou v noci vydržel... Ukaž, jak ti to v kládě sluší? Super!" 189 "Hlavně že jsi spokojenej. A teď mě pusťte ven." Klára mi chce vyhovět, leč on ji ke mně nepustí. "Počkej, nespěchej tak. Tohle je fantastickej vynález a měl bych si ho nechat patentovat ne jako kládu, ale přístroj na zkrocení zlé ženy. Nebo neposlušnýho háčka, vyber si." "Otevři mě, než přijde průvodkyně a -" "Vlepí ti, co?" zasměje se a já si mohu jen představit, jak se posměšně šklebí. Do tváře mu nevidím, stojí za mnou, a otočit se nemohu, na to nebyly klády stavěné. Ucítím jeho ruce na svých bocích, vyjede jimi nahoru po žebrech a těsně pod ňadry dopředu a odtud na bříško, přičemž se ke mně celý přimkne. Postoj v kládě je nepohodlný sám o sobě, stojím předkloněná dopředu a Dejv s Martinem, kteří se přijdou podívat, co tady vyvádíme, jsou z toho hotoví smíchy. "Chtěla prožít rozkoš," vysvětlí jim, "takže kdybyste drobet poodstoupili, mohl bych jí vyhovět..." "Víš, co jsi?!" zasyčím, rudá až na krku. "Bacha!" špitne Dejv a rychle si s Martinem stoupnou tak, aby průvodkyni kryli výhled minimálně do doby, než klapne západka a Pirát mě z klády vysvobodí. "Svěř se mi, mé dítě," zakření se na mě líbezně. "Libovej frajer!" Nenechá se vytočit. "Líp než tučnej, ne?" Trhnu rameny a jdu se z toho vydýchat na druhý konec mučírny. Sice jsem se nebála, že by se mi pomstil zrovna takhle a na veřejném místě, jak sám pravil, Stránka 67

Mokrá náruč léta tohle není jeho styl, mnohem větší hrůzu jsem měla, že by si mohl svou pomstu vychutnat mým zostuzením. Mohl mi například začít stahovat šortky nebo naopak vytahovat už tak krátký top... Proč si myslím, že by byl tak zákeřný? Třeba mu nasazuji psí hlavu neprávem, i když si ze mě neustále utahuje 190 a baví tím sebe i ostatní, nedá se říct, že by mě shazoval, natož nějak psychicky deptal. A pak... Půl prohlídky krásného sídla jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů musím myslet na jeho horké ruce. Pod ňadry přejel hodně těsně, až se o ně otřel hřbetem rukou... A nebylo to nepříjemné! Skoro se dá říct, že na nahé kůži na břiše i bocích jeho prsty stále cítím, a když se ke mně přimkl a otřel se džínovými šortkami, cítila jsem, že i pro něj byl ten dotek příjemný a zneklidňující. Vlastně se mi nepomstil v pravém slova smyslu fyzicky, nýbrž psychicky... Víc než na pány Viléma a Voka myslím na zdredovaného fráju až do doby, než mými útrobami projede křeč. Sice hned odezní, ale v další místnosti se vrátí a s o to větší intenzitou pracuje v mých střevech! Ježíši, co jsem snědla špatného?! Hermelín ani krokety zase tak mastné nebyly, aby mě to prohnalo... Pak mě trkne: tatarka! Určitě to mám z ní, v tomhle vedru by ani nebylo divu! Prohlídka dalšího sálu je pro mě větším utrpením než předešlé mučení v kládě. Samou nevolností mi naskakuje husí kůže a já nejen že se nemohu soustředit na výklad, to jsem nemohla ani předtím, byť z mnohem zajímavějších důvodů, teď se vyloženě modlím, aby už byl konec a já mohla na záchod!! Co když to nestihnu?! Navzdory horku mě polije ledový pot, perlí se mi na bledém čele a já se potácím vzadu za výpravou, aby si mě zbytečně nikdo nevšímal. Ve chvíli, kdy jsem přesvědčená, že déle nevydržím a koušu se do rtů, jak se přemáhám zajít za slečnou průvodkyní a požádat ji přede všemi, aby mě vyvedla ven, protože se mi neudělalo dobře, se s námi ta osoba rozloučí, zadoufá, že se nám na Rožmberku líbilo a my si odná191 šíme spoustu krásných zážitků, a ačkoli ještě flirtuje s Pirátem a Martinem, odemkne dveře a pustí nás na nádvoří. Cedulky s označením WC jsem si všimla už při příchodu, teď letím jako splašená, div nesmetu dvě ubohé důchodkyně. Nemohu se jim ani omluvit, mám fakt naspěch! Do kabinky vpadnu jako bomba, být obsazená, nevím, co bych si počala, mám to taktak! Sice se mi obrovsky uleví, obávám se však, že touhle akcí hrr ještě neřekly moje útroby poslední slovo. A taky že ne! Od hradu dolů k řece metu, jako by mi za patami hořelo, a moje první kroky nevedou k báglům a rozjařenému Adamovi a Jošovi, nýbrž na toaletu restaurace. "Kudy lítáš?" zajímá se Pirát, který na mě čeká v lodi, zatímco ostatní už vyplouvají. "Tady těsně pod hradem je retardér, kde se většinou každej bulík udělá. Dej si záležet, Ivušo, ať jim předvedeme, že bulíci nejsme. Vzpomeň si na všechno, co jsem tě naučil, a musíš to zvládnout. Taky kdo jinej, když máš nejlepšího učitele na celý řece." Užasle se rozhlédnu na všechny strany: "Kterýho?" "Mě!" baví se Pirát. "Ona si nedá pokoj. Já tě budu muset fakt ztrestat, protože jinak nepřestaneš provokovat." "No, pokud vím, tak retardér se od přírodního jezu liší tím, že jde o vybetonovaný koryto, ve kterém plyne voda prudkým proudem, a háček tam moc dělat nemůže -jen se nechat unášet a doufat, že mu to projde. Neříkal jsi, že vše závisí na zadákovi, jak to ukormidluje?" "Správně," pochválí mě. "Tak velký procento úspěšnosti, kolik si toho zapamatuješ, jsem ani nečekal! Že bys měla tu sesuli na krku, aspoň občas, i na poslouchání?" "Pořád mi uniká smysl téhle přednášky," upozorním ho. "Pokud pominu fakt, že si honíš triko, abys ukázal, jakej jsi skvělej vodák, zatímco já začátečník..." 192 "Zaučím tě, neboj," slíbí mi. "Rád zaučuju nezkušený holčičky. Ve všem..." Pohled, který mu věnuji, je vyloženě vražedný, Piráta rozesměje tím víc. "Jsi klasickej příklad neurotika, Ivušo. Chytáš na první našlápnutí. Musíme jet... Honem, čemu nerozumíš?" "Není mi jasná moje úloha. Říkáš, že se mám snažit a dát si záležet, ale já nechápu, jak, když je to na tobě!" "Vždyť říkám, že tou sesulí posloucháš jen občas" vzdychne si. "Znovu: co dělá háček při sjíždění retardéru?" "No... nic." "Super. A teď těžší otázka: co budeš dělat ty?" Stránka 68

Mokrá náruč léta "Taky nic." "Výborně. A s tím nic si dáš záležet," směje se. "Ať tam nevypadáme jak začátečníci oba. Seď, nenakláněj se, nevrť se a nesnaž se mi pomáhat s řízením lodi. To je vše. Jasný?" Jakmile se přiblížíme k retardéru, dojde mi, proč ta sáhodlouhá debata. Krom velkého cestovního ruchu stojí totiž po stranách retardéru spousty čumilů, které nepobaví nic tolik jako zmáchané posádky lodí! Právě se dobře baví při pohledu na koupající se Joše a Adama. "Oni to nezmákli...?" zhrozím se. "Chlemtat pivo na slunci se někde musí odrazit," usoudí. Nevím, zda je to pivem, protože hned po nich jdou pod vodu Lucka s Kamilem. Podívám se tázavě na Piráta a ten má vysvětlení i pro tenhle karambol: "Kamil je chromajzl." Martin s Klárou sjedou retardér bez potíží, bratránek je na lodi stejně jistý jako Pirát, což mě trochu naladí, takže 193 přestanu mít strach. U Dejva se ani s jinou možností nepočítá, Pirát nakormidluje naši bárku hned za jejich a už si to frčíme z kopce. Pěkně rychle, až mě to překvapí. Držím se křečovitě sedátka a když chci jásat, že jsme z toho venku, těsně pod retardérem, kde už je takřka klidná voda, se z ničeho nic ti dva před námi udělají! Pirát se sice pokusí o úhybný manévr, jsme však příliš blízko na to, aby se podařil, zavadíme o ně a žbluňk, jsme tam taky. Obecenstvo je naším skupinovým výkonem nadšeno, odmění nás potleskem a smíchem. Tímhle tempem mi botasky neuschnou nikdy, usoudím, když je lovím z vody. Naštěstí je mám přivázané tkaničkami k barelu, neuplavou mi ani je neutopím. Zato však mám po make-upu, cítím, jak mě štípe řasenka v očích, rozpatlávám si ji po tvářích a co hůř, tenhle čochtan mě stál sluneční brýle, jsou v tahu! "No, to ti pěkně děkuju!" spustím na Piráta v ráži. "Mám po brýlích! Víš, kolik takové Relaxky stojí?!" A hlavně, co si počnu bez nich? Za co se budu schovávat?! To ale nahlas neřeknu, místo toho zuřím: "Retardér kočíruje zadák... Super, možná jo, ale musel by to umět, že!" "Milá zlatá, to je tvoje vina," ohradí se. "Mělas mi pomoct, když jsi viděla, že -" "Neříkal jsi, že se nemám ani hnout?!" "Na retardéru ne," potvrdí, "ale dole, pod ním, jsi mi měla píchnout a vyhnuli bychom se jim." "Nechte toho," prosí nás Veronika. "Nehádejte se. To byla moje vina, moc brzy jsem se do toho vložila..." "O nic nejde," míní také Dejv. "Jedno vykoupání sem..." Má pravdu, o vykoupání vůbec nejde! Jde o princip, takže bez ohledu na diváky a lidi z party štěkám dál: "Vů194 bec nevíš, co chceš! Nejdřív nepádluj, pak zase, že jsem pádlovat měla... Tebe prostě baví komandovat!" "Moje přání a tužby se dost rychle mění, záleží na okamžiku, lidech, situacích," připustí s pobaveným úsměvem, "ale většinou vím, co chci. A teď to vím naprosto přesně." To už máme kánoi i barely na břehu, stojíme ve studené vodě a hádáme se dál. "Jo? A co to je, smím-li se zeptat?!" Pirátovi blýskne v očích. "Klidně, princezno. Zrovinka teď bych si přál, aby sis umyla ty příšerný barvičky a víckrát to na sebe nepatlala, jsi ve vodě víc než na suchu a vypadáš pak jak papoušek kakadu." "Ty jeden -" za takovou urážku musí zaplatit krví! I když vím, že je silnější, alespoň se pokusím shodit ho do vody. Samozřejmě nemám šanci, místo toho se vrhne on na mne, zatlačí mne pod sebe a drsným způsobem mi umyje obličej!! "Zabiju tě, ty hnusnej, namyšlenej parchante!!" soptím vzteky bez sebe. Jestliže jsem ho ještě na hradě omlouvala, teď si to u mě celé pokazil. Je to prachsprostý debil! Mým vztekem se baví tím víc, sevře mi obě moje ruce v jedné své, přitáhne ke břehu a obkročmo se na mě posadí. "Už v noci jsem ti přece ukázal, že na to nemáš, Ivušo. Tak se s tím smiř." Nečekaně zvážní. "A pak, nevím, proč ta hysterie. Taková pěkná holka jako ty, Ivo, přece nepotřebuje pořád na sebe matlat nějakej sajraj t. Každej normální kluk dá přednost přirozený kráse před umělou. Zrovna ty to fakt nemáš zapotřebí." A už s úsměvem dodá: "Mně můžeš věřit." Než stihnu cokoli říct, postaví se a silou mě vytáhne na nohy. Přitáhne kánojku blíž, poruší vodácké pravidlo 195 Stránka 69

Mokrá náruč léta s nastupováním, protože mi ji podrží a počká, až do lodičky nalezu, strčí mi do ruky pádlo a teprve poté elegantně naskočí, abychom bez jediného slova pokračovali v plavbě. Takový trapas! Ke všemu mi nezbývá než ho poslechnout a plout dál nenamalovaná. Ještě štěstí, sedím před ním, tedy k němu zády, nevidí mě. Zato mě mohou vidět všichni ti, co nás předjíždějí či zrovna bivakují na břehu! Nemám kde ani kdy se nalíčit, a pak... To, co řekl, znělo... hm, opravdově...? Věřím, že se svými zkušenostmi pozná hezkou holku od ošklivé, ale co potom znamenala, věta taková pěkná holka jako ty, Ivo? Myslel ji skutečně vážně?! Zařadil mě do kategorie pěkných spolu s Veronikou, například?! Mohl si dělat legraci, takže... Ale také mohl poprvé, co ho znám, mluvit vážně... Znělo to tak! Asi půl hodiny po tomhle incidentu mě opět rozbolí břicho. Na tuhle komplikaci jsem vývojem událostí docela zapomněla, teď se zhrozím. To snad ne...! Třeba jde jen o ojedinělou křeč a Nejde. Hned po ní dorazí další a další, takže mi nezby-de než porušit předsevzetí v životě na toho namyšleného pitomce nepromluvit. "Zajeď ke břehu, prosím." "Co tam budeš dělat?" zeptá se podezíravě. Asi si myslí, že se poběžím do houštiny vrbiček podél vody namalovat! "To je moje věc!" odseknu. "Chci pauzu." "Tak brzy?" Rozhlédne se po nehostinném břehu a namítne: "Blbý místo. Počkáme, až zastaví ostatní na nějakým pěkným plácku." "Jenže já chci zastavit hned," upozorním ho. "Jsi jak Marfuška," směje se mi. "Ta taky chtěla všechno a hned. Já chci ženicha a peníze a móóóc peněz..." 196 "Zavezeš mě ke břehu?!" přeruším ho naléhavě, jelikož o husí kůži, co mi naskočí, bych mohla strouhat sýr. "A když ne?" baví se. "Tak si trhni!" vykřiknu zoufale, hodím pádlo na dno lodě a než se naděje, postavím se na vratkém plavidle a skočím přes palubu. Není to žádné umění, řeka je v tomhle místě hodně mělká, dosahuje mi ke kolenům, zato Pirát rozhoupanou kocábku neustojí a s cáknutím se udělá. Ostatní se řehtají, asi myslí, že jsem ho vykoupala schválně, ale nevšímám si ani jich, ani klejícího Piráta, po kluzkých kamenech na dně co nejrychleji překlopýtám ke kraji, po čtyřech se vyhrabu na vyvýšený břeh a peláším tam, kde je křoví nejhustší. Sice se mi uleví, nicméně používat lopuchové listy je pěkný humus, a to už vůbec nemluvím o tom, jak je mi trapně, když se mám vrátit zpátky na loď! Kdyby na mě čekal jenom Pirát, budiž, ale kvůli mně u břehu kotví celá naše flotila. "A já myslel, že utopení slíbil Pirát tobě, ne ty jemu," směje se Dejv. "Už jsme se báli, že jsi vzala roha," baví se Adam. "Není ti něco?" stará se Klára. "Jsi nějak bílá." "Ne, v pořádku," bráním se a koukám být co nejrychleji v lodi, abych své utrpení být středem pozornosti zkrátila. "To strachy," vtipkuje Pirát, kterému ani další nedobrovolná koupel nezkazila náladu, možná mu dokonce přišla v tomhle pařáku vhod. "Ale neboj, Ivušo, já si to vyberu v naturáliích... Mimochodem, styl vystupování z lodě budeš muset drobátko dopilovat." Hraně si zakryje půlku úst, jako aby ho ostatní neslyšeli, a dodá hlasitě: "Je děsnej." 197 Udělám na něho strašný obličej s vyceněnými zuby, kterým ho pouze tím víc rozesměji, a konečně odrazíme. Není mi vůbec do smíchu, pocity ve střevech jsou stále dost nejisté, a tak se ani moc nedivím, když brzy musím na další výlet. "Zavezeš mě ke břehu dobrovolně?" prohodím přes rameno. "Už zase?! A jak moc vážně to myslíš?" "Smrtelně." Pirát se zasměje. "Tak to je hodně těžkej kalibr." "Jo, je," přisvědčím. "Pokud se nechceš znovu vykoupat, protože věř, že jsem styl dopilovat nestihla, přiraz." "Tvůj výhrůžnej tón mě přesvědčil," zazubí se. "Ale nějak mi není jasný, co tam vlastně chodíš dělat. Hledáš houby? Nerostou, na to je moc velký sucho..." Na tohle pochopitelně nereaguji, křeč v'mých útrobách graduje, na čele mi perlí kapičky potu, za které rozhodně nemůže pražící slunce, navzdory vedru mám zimnici, a až do křoví, kam zadřepnu, slyším Martina, který volá na Piráta: "Co jí je? Máte nějakej problém?" "Spolu ne, jsme jak dvě hrdličky," ujistí ho pobaveně. "Tohle bude Ivušin soukromej. Asi chytla běhavku." Jestliže jsem se styděla předtím, teď mám dost! Otálím s návratem, přestože jsem Stránka 70

Mokrá náruč léta dávno hotová. Je mi jasné, že nemohu trčet v křoví navždy, ovšem nepřirazit ke břehu cizí dvě lodičky, nejspíš bych tam zůstala do večera! Takhle se vrátit musím. S očima sklopenýma k zemi očekávám posměch. "Dávat si v takovým vedru tatarku je vždycky koledovat si o salmonelu," soudí Tarzan Dejv. "Mám prášky. Fakt zabírají, jsou účinný," potěší mě Lucka, nicméně když z ní vypadne, že je má v báglu, ke 198 kterému se dostane na Pískárně, moje naděje zase splasknou. "Je to lepší?" stará se Veronika s účastí. "Teď zrovna jo," přisvědčím rozpačitě. Připadám si před nimi šíleně trapně, odbíhat do křovisek je tak potupné...! A to i přes to, že se mi k mému úžasu nesmějí. "Pískárna není daleko," utěšuje mě Martin. Nevím, co si představuje pod pojmem "není daleko"! Za tu dobu si stihnu odskočit ještě dvakrát!! Smažený sýr s tatarkou to tímhle u mě prohrál na celé čáře na hodně dlouho! Pirát moje muka neprodlužuje, jsme už tak sehraní, že mi stačí se na něho pouze podívat a on beze slova zajíždí k břehu, případně fofrem vybírá místo, kde to bude nejlepší a beze svědků. Jestli existuje štěstí v neštěstí, tak ho mám v tomhle směru. Na to, že Vltava představuje živou říční tepnu, se mi pokaždé podaří najít si kousek soukromí. Díky prohlídce hradu Rožmberk a také mým neustálým nuceným přestávkám se na Pískárnu dostaneme se zpožděním. Respektive, abychom stihli být na místě v domluvenou dobu, rozdělíme se. Ti zdatnější na mě s Pirátem přestanou čekat a než se i my doštracháme na místo dnešního kempování, mají už pro nás vybraný plácek a dokonce i postavené stany. To, že mě poslední hodinu ani jednou nezabolelo břicho, považuji za vlaštovku dobrých zpráv! Jakmile i my zakotvíme, moje první cesta vede do sprchy. Po těch lopuchách nutnost! Veliký a živý kemp z jedné části chatič-kový a z druhé stanový je vybavený velice dobře po všech stránkách, takže když se převlečená do čistého a suchého, provoněná mýdlem Lux, s umytými vlasy a s čerstvě ošetřenými puchýři a mozoly, žádné nové mi díky šátku nepři199 byly a ty včerejší také vypadají o něco lépe, zaschleji, vrátím k partě jenom s nepatrným make-upem z korekční tyčinky a pudru a s řasami protaženými mascarou, ale bez linek a bez třpytivé rtěnky, rty si pouze navlhčím slabým leskem, cítím se sice kapánek nejistě, jak to ostatní přijmou, nicméně po těle je mi tak nějak... příjemně. A nemůže za to jen to, že se moje dokonale vyprázdněná střeva konečně umoudřila! Skoro mě zklame, že si ti burani vůbec nevšimnou, že nejsem namalovaná! Že by nakonec bylo všem celkem vzato fuk, jak vypadám, a já si to při své sebestřednosti jenom zbytečně namlouvala...? Proč jsem si vždycky myslela, že všichni civí jen na mě a proto, aby mě hned mohli pomluvit?? Nejvíc mě pochopitelně zajímá Pirátova reakce. Právě něco řeší s Kamilem a Martinem a všichni tři se smějí jak blázni, takže si mě nevšímá ani on. Hm... A já měla zrovna dojem, že mi to v krátkých džínsových šortkách a elastickém červeném tričku od Calvina s bílým lemováním kolem podélného výstřihu, ze kterého mi čouhají snědá ramena, sluší... Opálená jsem byla už před prázdninami, pobyt na vesnici a především dva dny na vodě ze mě udělaly barvou skoro cikánku. Pravda, tím víc mi vylezly pihy na nose, ale na druhou stranu mi zhnědl celý obličej. Požádám Lucku o slíbené prášky, těmi rozhodně nic nezkazím, a na večeři si u jednoho stánku s občerstvením, kterých je po celém kempu fůra, poručím čtvrtku grilovaného kuřete, přičemž z něho sloupnu kůži a zdlábnu pouze suché maso z prsou. To je dietní, nemělo by mi nijak uškodit. Po jídle podnikneme něco, co by se dalo nazvat okružní jízdou po všech občerstvovacích zařízeních, co v kem200 pu jsou. A že jich je! Nehodlám se nalévat pivem ani ničím jiným, sobotní úlet si budu pamatovat hodně dlouho, dám si tak akorát černou kávu a pozoruji cvrkot. No, cvrkot... Upřímně řečeno, mnohem častěji pozoruji Piráta. Nevím, proč mi oči neustále sklouzávají na něj! Proč ho stále vyhledávám v davu? Vždyť je mi buřt! Možná je to proto, že od trapasu, kdy ze mě přede všemi smyl nalíčení, a to mu tedy jen tak neodpustím, takhle mě veřejně zostudit!, se mezi námi něco změnilo. Tak nějak mě celé odpoledne šetřil, přestal ze mě dělat blbečka neustálým poučováním, co dělám špatně, a celkově si ze mě nějak podezřele málo utahoval. Možná mě jen litoval, když viděl, že mám průjem! Musím se tomu sama zasmát. Skoro se zdá, že mi to chybělo!! Tedy, rozhodně ne jeho posmívání a vtípky, Stránka 71

Mokrá náruč léta ale... Tak, jak otravoval mne, se momentálně baví s Veronikou. Neslyším je, o čem se dohadují, stojí spolu ve frontě na pivo a jiné alko či nealko nápoje, neustále se řehtají a pošťuchují, až se Veronice podaří vytáhnout mu z kapsy jakýsi smotaný sešitek, Pirát ho chce dostat zpátky, takže spolu laškují, Verunka mu jím zamává před nosem a když po něm hmátne oběma rukama, bleskurychle jej schová za svá záda. Pirátovy ruce letí v setrvačnosti dál a skončí na jejích ne zrovna malých ňadrech. Stát se to mě, nejspíš by mou prvotní reakcí bylo vrazit mu facana přes celou hlavu! Sestřenka je jiného kalibru, přestože Pirát ruce nesundá, naopak, položí si dlaně na její prsy jako na nárazníky a něco jí řekne, dala bych nevím co za to slyšet, co!, znovu záporně zavrtí s úsměvem hlavou, sešitek mu nevrátí a nechá se klíďo píďo veřejně osahávat, Pirát o sešit asi opravdu stojí, jelikož použije hrubší formu nátlaku. Natlačí Verunku zády na stěnu kiosku, přilepí se těsně na ni, aby 201 se nemohla hýbat a bránit, a vlastně ji celou objímá, jak se snaží dosáhnout na její ruce schované vzadu a vyrvat jí kořist. Veronika se kroutí jako had, hihňá na celé kolo, Pirát má hlavu těsně vedle její, skoro to vypadá jako milenecké objetí, něco jí řekne a ona se rozřehtá ještě víc. Sleduji je se zatajeným dechem. Moc by mě zajímalo, jestli ho tenhle přímý fyzický kontakt vzrušil stejně jako ten náš...! To už se mu ale povede získat notýsek zpátky, smotá ho do ještě menší ruličky a nacpe hluboko do přední kapsy dží-nokraťasů. Pak se dostanou k pultu a oba si začnou vymýšlet objednávky. Přitáhnu si kolena k sobě na lavici, položím na ně bradu a zadívám se přes barevné celty stanů kamsi do dáli. Naprosto se nechápu, ale... já snad žárlím! "Kopni to do sebe," pobídne mě Pirát, co se nečekaně zjeví vedle mne a podává mi panáka s podezřelou kapalinou. "Nechci!" bráním se. "Víš, jak mi bylo zle v sobotu?!" "Vím," ujistí mě. "Moje sandály by mohly vyprávět..." Prudce vtáhnu dech nosem. "Ty -" "Kuš," přeruší mne rychle. "Alkohol v malý míře neškodí, ale pomáhá. Nesmí se to samozřejmě přehnat, to dá rozum, pak už je to jed. Přesně takovýho panáka potřebuješ, aby sis vydezinfikovala střeva." Strčí mi kelímek do ruky a sám pozvedne svůj: "Tak na co, Ivušo?" "Nejsem Ivuša a -" Hraně vzdychne. "S tebou je kříž, princezno. Věčně se ti něco nelíbí. Co třeba připít si na mír?" "Celosvětovej...?" ', Svým nápadem ho rozesměji tak, že se v kelímku málem utopí. "Ty jsi kouzelná, fakt. Fajn, pijeme na celosvětovej mír. A taky trošku na náš." 202 "Jako že zahodíš válečnou sekeru?!" "No," baví se. "Jen si ji odložím. Tak... ahoj, Ivo. Ať tu Vltavu dojedeme v pohodě." Na tohle prostě nemůžu říct ne, kopnu lék do sebe a honem uzmu Klářinu limonádu, abych mohla pachuť v ústech spláchnout něčím normálním. Na nic dalšího "ostřejšího" se nenechám pozvat Martinem, Tarzanem ani žádným jiným, přestože těch možností mám najednou nečekaně mnoho! U další venkovní restaurace si ke mně přisednou dokonce dva úplně cizí kluci a snaží se dát řeč! Nelíbí se mi ani jeden, ale na tom nesejde, jejich zájem mě těší, už proto, že si mě někdo všiml! Pirát je totiž dost zaneprázdněný, neustále někde pobíhá a baví se s kdekým, teprve když se sesedneme kolem ohniště cizí party, kam se přisomrujeme, a Dejv rozparáděnou společnost zklidní hrou na kytaru, vtlačí se mezi mne a Lucku. "Nechceš jít jinam?" vyhání ho Lucka, kterou z druhé strany objímá Kamil. "Jauvajs... Tady není místo." "Ale je, jenom není na první pohled vidět," zazubí se na ni, trochu se zavrtí, aby si místo udělal. "A je to." "Hotovej Pat a Mat," zazubím se na něho. "Já jsem lepší," ujistí mě se svou pověstnou skromností. "To sis ještě nevšimla? Styď se, Ivušo." Pohodím hlavou, ten kluk se prostě nezmění. Neutlaču-je nás však dlouho, hned ho zase odvolá Adam a kamsi spolu zmizí, načež se ukáže, že šli koupit láhvinku, aby mohli oplatit pohostinost našim hostitelům, a když se vrátí, místo vedle mě je obsazené Klárou, která se o něčem dohaduje s Luckou, a Pirát zůstane naproti s Adamem a Jošem. Stejně pochybuji, že by si tam znovu sedl! Proč by to dělal...! 203 Stránka 72

Mokrá náruč léta Zakloním hlavu, abych se podívala na tmavé nebe poseté zářícími body. Hovory a smích kolem ohně neposlouchám, vytvářejí spolu s Dejvovým sametovým altem a kytarovými tóny pouze kulisu toho nejpohodovějšího večera, jaký jsem za poslední dobu prožila. Recept na báječné prázdniny je velmi jednoduchý: stačí prima počasí, ohýnek, kytara, řeka a les, k tomu přimíchat pár kámošů a opepřit někým zajímavým... "Jdu na záchod," vyruší mě z rozjímání Veronika. "Půjdu s tebou," připojím se k ní, protože jsem o návštěvě onoho zařízení přemýšlela už hodně dlouho, akorát že se mi stále nechtělo se zvednout. "To je super, jedenáct v noci a pořád krásně teplo," libuji si. "Ve stanu bude dusno, vůbec jsem nemohla na dnešek spát," stěžuje si sestřenka. "Jak se spalo tobě?" "Taky blbě," přiznám se. "Ten Luďkův spacák je na nic. Sice mi bylo po těle teplo, ale studily mě nohy. Nemám odizolovanou karimatku, možná to bylo i tím, nevím." "A co Pirát?" překvapí mne přímou otázkou. "Co s ním?" "Dovoloval si?" "Ne," zavrtím hlavou. "Naopak, chlubil se, že jemu dávají holky dobrovolně a samy od sebe." Nika se pousměje. "Ani moc nekecal, takových slepic je fakt hodně. Dej si na něj bacha, Ivo." "Nebojím se, že by mě chtěl znásilnit," uchichtnu se. "Já taky nemluvím o znásilňování," ujistí mě. "Není to žádný neviňátko, který by ke svý pověsti přišlo jak slepej k houslím. Pirát je prachobyčejnej holkař, jde mu jen o skalpy. Každou přefiknout, aby se mohl pochlubit klukům, jakej je borec, a nazdar." Překvapeně se na ni podívám. "Ty o něm tedy mluvíš... Myslela jsem, že je tvůj kámoš." "Však je," potvrdí můj původní odhad. "A jsem ráda, že je to jenom kámoš. On ani nic jinýho být neumí. Jako kámoš je prima, je na něj spoleh, nedělá mu potíže hnout prstem pro druhý, je vtipnej a pohodář, ale to neznamená, že to není sebejistej a namyšlenej děvkař." "Nikdo není dokonalej," namítnu. "Jasně že ne," souhlasí se mnou. "Ale snažit se o holku jen do doby, než mu dá, aby nahnal body a byl před klukama ještě větší borec, je dost ubohý. A on se umí snažit. Pár holek, který kvůli němu brečely, znám osobně." "Jejich problém, když se nechaly," usoudím. "A nechápu, proč mě před ním varuješ. Moc dobře s ním nevycházím, natož abych... Jsme věčně na nože." "No," pousměje se, "když myslíš." Zabrány do-hovoru dojdeme až k umývárnám, kde se každá zavřeme do jedné kabinky WC. Veronika je hotová dřív, čeká na mě venku pod lampou osvětlující prostranství kempu, kde se snaží setřást ty dva kluky, co mě u jednoho z kiosků zvali na víno. Jakmile mne poznají, zaradují se a považují mě za starou známou. Přes naše protesty jeden čapne Niku, druhý mne a snaží se nás skoro násilím odvést na procházku k řece! Táhne z nich alkohol na kilometr daleko, je vidět, že s tím popíjením nezaháleli a moje odmítnutí jim nevadilo, dohnali to jinde, jsou arogantní a neuznávají slovo ne. "Pusť, slyšíš?" odstrkuji chapadla toho vyššího z nich. "Musíme se vrátit k ohni, máme tam svoje kluky," vysvětluje Veronika menšímu pořízkovi. 204 205 "Kecy," nevěří nám. "Určitě žádný kluky nemáte... Ale můžete mít. Tady dva jsou a celí nadržení... Ukaž, beruško, copak ti to tady vyrostlo... takový dva pěkny kopečky..." "Vychladni, blbečku!" odstrčí ho Veronika, až popolítne. Zajímavé, Pirátovy ruce jí na ňadrech nevadily...! Mohu si gratulovat, že jsem nešla na záchod sama! To bych se nejspíš sesypala strachy, zatímco Veronika je pošle hodně nevybíravymi slovy kamsi a vůbec se jich nebojí ! Nakonec jim musíme utéct, jinak bychom se jich nezbavily. U ohně si svou nevlastní sestřenku zadumaně měřím. To, co říkala o Pirátovi, vůbec nebylo pěkné, ale co když z ní mluvila závist? I když si Pirát sáhl, zdá se být jejím půvabům imunní, a to s ním flirtuje každou chvíli! Že by byl zakopaný pes zrovna tady... ? Možné to je! Takovou sebe-jistou krásku musí odmítnutí hodně ranit! U ohně vydržíme až do půl jedné, načež usoudíme, že je čas jít načerpat síly na zítřek, abychom do rána stihli aspoň pár hodin spánku. S tím dusnem Veronika Stránka 73

Mokrá náruč léta nijak nepřeháněla, nechali jsme si zapnuty stan, aby nám do něj nenalítali komáři, a teď se můžeme zalknout. "Jdu se mrknout k vodě, než se to tady trošku vyvětrá," rozhodne se Pirát. "Nejdeš se mnou? V tomhle stejně neusneš." Váhám pár vteřin, nechce se mi zůstávat samotné ve stanu. Přehodím přes sebe džínsovou bundu a dohoním ho u přístaviště. Ani na mě nečeká, vagabund! "Tohle je už druhý pozvání, co jsem dneska dostala," pochlubím se s úsměvem. "Akorát že ten první by mi neutekl." "No jo, lidé jsou různí," baví se. "A co že jsi nešla?" 206 "Proč myslíš, že jsem nešla?" Střelí po mně pohledem a já vyprsknu smíchy. Konečně se mi ho jednou povedlo dostat! "Poslyš, Ivušo, to jsme si nedomluvili," čertí se. "Ze mě si dělat srandu nebudeš, jasný?" "Proč ne? Ty si ze mě utahuješ pořád." "No jo," ohradí se. "Já můžu! Jsem starší." "Cha cha," podotknu významně. "To není důvod." Nezůstaneme u vody hned pod kempem, pomalou chůzí se vydáme, aniž bychom se na tom nějak domlouvali, cestičkou podél řeky. Měsíc, na ktery odtud máme nádherny vyhled, je impozantní. Určitě je úplněk! Všimne si, jak na něj upřeně zírám. "Paráda, co?" "Super," přiznám okouzleně a nemyslím tím jenom měsíc. Čím víc se vzdalujeme kempu, tím je příroda hezčí, tajemnější a vycházka romantičtější. Sama bych se strašně bála, po Pirátově boku si na strach ani nevzpomenu a krom toho díky měsíci, ktery svym svitem mění hladinu vody na tekoucí stříbro, je vidět málem jako ve dne. "Jak ti je?" zeptá se náhle a mně chvíli trvá, než si otázku přeberu. "Fajn. Ty prášky pomohly. Nebo to prostě přešlo. Naštěstí to nebyla salmonela, ale jen ta špatná tatarka... Na smaženej sýr se nebudu moct do smrti podívat! Já jsem se rozhodovala mezi smažákem a kuřecími prsíčky s brokolicí, no a samozřejmě jsem zvolila špatně." "Třeba by ti po těch prsíčkách bylo ještě hůř." "To snad ne," pousměji se. "Co ty víš. Jak říkal doktor Dlaha ze Simpsnových, to už je třetí případ úmrtí na brokolici." "A přitom nás varuje svou odpornou chutí...," dopl207 ním skvělou hlášku ze svého oblíbeného seriálu a oba se rozesmějeme nahlas. "Dlaha je boží. Ten jeho smích...!" "Další jeho skvělá hláška byla v tom díle, kde sundával Homerovi dráty ze zlomený čelisti a říkal: Homere, vám tak smrdí z pusy, že si musím vyzut boty, aby se to vyrovnalo!" Znovu se rozřehtáme, až nás musí být slyšet v kempu, a celou zpáteční cestu se bavíme různými citáty ze seriálu, na kterém se dohodnem jako na nejoblíbenějším hned po Červeném trpaslíkovi. Překvapí mne, že ho zná! Tohle byl totiž můj a Romanův seriál, každý díl jsme prodebatovávali na našich večerních chatovacích randíčkách, ty nejlepší jsem si stahovala z jeho počítače do svého... Pirát mě příjemně překvapí, dá se s ním mluvit jako s normálním člověkem, přeme se, která postava je nejlepší, zatímco já horuji pro Davea Listera, Pirát je jednoznačně pro Arnolda Rimmera. Že zrovna my dva budeme mít stejný vkus co se týče televizních pořadů, to bych v životě nevěřila! Tím spíš, že zabrousíme na téma fantasy a máme téma na celé hodiny. Tedy, měli bychom, kdybychom k tomu měli čas a příležitost. A nám chybí oboje, jelikož se bavíme tak hlasitě, až přivábíme pozornost nezvaných svědků, kterými není nikdo jiný než ti dva opruzové. "Helemese," poznají mě, když nakráčí blíž. "Křehulka nekecala. Má nějakyho bouchače..." "Proč myslíš, že bouchače?" pochybuje zavalitý pořízek. "Můžeme to vyzkoušet," rozhodne se ten vyšší a zkus-mo do Piráta strčí. Ten to nečeká, takže se zapotácí. "Co blbneš, vole?" zeptá se udiveně, ale to už se ten 208 pořez napřáhne a jednu mu ubalí pěstí. Vykřiknu úlekem, od kempu jsme dost daleko a pomoc v nedohlednu, navíc ti dva jsou v přesile, opilí, arogantní a je na nich vidět, že je s vrbí prsty, jak moc se chtějí prát! Pirátovi to dojde také, tudíž zvolí jinou variantu - chytne mne za ruku: "Padáme!" Nenechám se pobízet dvakrát! Tentokrát heslo kdo uteče, vyhraje, kupodivu platí. Stránka 74

Mokrá náruč léta Oba mstitelé se sice také rozběhnou, ale nejsou ve stavu, kdy by mohli běhat přespolní běhy, tudíž je to po pár metrech omrzí. Kapánek zvolníme tempo, maratón vyhrát nemusíme, ale zastavíme se až na seřadišti lodí těsně u kempu, kde se posadíme na raft, abychom se vydychali. "Cos jim, prosím tě, udělala?" vyzvídá zadychaně. "Já? Nic," pokrčím rameny. "Jen jsem s nimi večer nechtěla jít na procházku..." "Jo, tak to byli oni?" zasměje se. "Máš divný ctitele." "Já si je nevybírám." "Taky fakt," baví se. "Jen nechápu, proč mám od tvých ctitelů dostat na zobák zrovna já! Takovej pacifista, kterej se bytostně nerad rve a vůbec se vyhýbá násilí." "Bolelo to...?" zajímám se. Citlivě si ohmatá levou tvář. "No, čelist mi sice Dlaha nebude muset drátovat, ale že bych to musel mít víckrát..." Pobaveně se zasměju. "Ukaž, podívám se." "Na tom nic neuvidíš," namítne, nicméně nastaví tvář měsíčnímu světlu. Opatrně sejí dotknu bříšky prstů a přejedu jimi od úst skoro po ucho. Je to příjemné se ho dotýkat. Všimnu si, že mě upřeně pozoruje, takže ruku prudce odtáhnu. "Tak cos zjistila?" zeptá se tiše. "Že... by ses měl oholit," odlehčím napětí. 209 , Jasně, srandičky," pousměje se, ale oči ze mne nespustí. "Nepůjdeme? Je dost hodin," namítnu rozpačitě a vstanu. Nečekaně mě uchopí za ruku a stáhne zpátky k sobě na raft. "Na něco jsi zapomněla. Dostal jsem kvůli tobě, takže by neškodilo malý odškodný." Zpanikařím. "Ne, já -" "Řekl jsem malý," přeruší moje vyšilování, pustí mou ruku, aby mi mohl prsty nadzvednout bradu, mám totiž největší pilno civět kamsi do země, a teprve když není zbytí a naše pohledy se střetnou, zvolna se ke mně přiblíží a zlehýnka mi vtiskne kraťoučký motýlí polibek na rty. Dotek trvá tak vteřinu, víc ne, je suchý, měkky a přitom elektrizující, skoro mi připadá, že jsem dostala ránu výbojem elektřiny! Srdce mi buší jako blázen, ale to už se Pirát zvedne a jako by se vůbec nic nestalo vydáme se do kempu. Jsem z toho pořádně mimo! Bála jsem se, že mě bude na břehu stříbrné řeky líbat proti mé vůli, a přitom polibek, který mi dal, byl bolestně kraťoučký!! Připadám si ošizená! Bez jediného slůvka dojdeme až ke stanu, kde se horko z velké části vy větralo, Pirát galantně počká venku, než se převleču, a nemluvíme ani poté, když se nahý nasouká do svého spacáku. Nevím, jak dlouho jen tak ležíme a mlčíme. Hodně dlouho! Hodinky nemám a na mobil jsem si za cely večer ani nevzpomněla, i kdyby mi někdo napsal, nebylo by to tak důležité jako tahle chvíle a předešlý zážitek! Odhodlávám se snad čtvrt hodiny, než pípnu: "Spíš...?" "Ne," odvětí a nadzvedne se na lokti. "Proč se ptáš?" 210 "No... abych ti mohla popřát dobrou noc..." Pirát se pobaveně pousměje. "Čím?" "Jak - čím?" zeptám se vytočeně. "Třeba pusou na dobrou noc jako od maminky," napoví mi a zase si spořádaně lehne, abych mohla přání vyplnit. Celá se chvěji, když se nad něho nakloním. Chci mu vrátit stejny motylí polibek, jaky dal u řeky on mně, ale tentokrát to dopadne jinak. Jeho rty jsou pootevřené a jakmile se jich dotknu, vyjde mi vstříc svým jazykem. Z mé strany jde o hrozně nemotorné a nejisté líbání, spíš se mu jen snažím oplácet jeho něžnosti, a protože při tom neustále hlavu oddaluji a on se musí víc a víc natahovat, vyřeší to po svém. Zvedne se úplně, obejme mne a položí pod sebe, aby se mohl svými ústy vpít do mých a já neměla kam uhybat. A to tedy opravdu nemám, jeho ruce jsou pod mymi zády, tiskne mne k sobě, zatímco mu svymi prsty odstrkuji z obličeje neposlušné dredy. Nemám kam uhnout a ani uhnout nechci. Lekce v líbání, kterou mi uštědří, za to stojí! Střídá mazlivé polibky s hlubokými francouzáky, v nichž vzájemně proplétáme jazyky, a já cítím nejen jeho mohutné vzrušení, ale i svou touhu, což mě dost zaskočí a vyděsí. Nemusím se však bát ani sebe, ani jeho. Po nekonečných minutách, v nichž jsem mimo realitu, mě pustí, odvalí se na svou stranu a řekne zastřeně: "Dík za moc pěkny přání." A chvíli nato usne!!! Kéž by to bylo tak jednoduché a mohla bych spát také... Ale nemohu. To, co jsem právě prožila, jsem měla naplánované na tyhle prázdniny, akorát že s Romanem... Stránka 75

Mokrá náruč léta S Romanem, jehož poslední slova na netu byla miluji tě, 211 a přitom se ani nenamáhal mi napsat, postrádat mě... Roman je navždy ztracený a daleko, nestojí o mě, kdežto Pirát je tady a je tak hezký a přitažlivý a fajn... A jak se zdá, ani já mu nejsem lhostejná!! A to je na tom to nejkrásnější. 212 12. Láska na háčku (pátek) Také dnes vedou moje první kroky rovnou do umývárny, jen s tím rozdílem, že můj úprk ze stanu nemotivuje strach, že mě uvidí nenalíčenou, to mě viděl včera mockrát a přesto se potom se mnou líbal, takže jsem se mu nemohla bez make-upu a linek zošklivit, nýbrž rozpaky. Tak nějak vůbec nevím, jak se po nočním zážitku tvářit, jak reagovat, co říkat... V soukromí stanu by to bylo všechno moc intimní! Anebo taky nebylo - a to by mě nejspíš ranilo ještě víc. Proto raději uteču ještě před tím, než se Pirát probudí. Nalíčení zvolím opravdu velice decentní, předpokládám, že si i dnes odbydu hned několik křestů vltavskou vodou, tudíž si pouze zamaskuji korekční tyčinkou vady pleti a tím končím, mascaru ani linky nepoužiji. Nechci, aby se mi při první příležitosti roztekly a on se mi posmíval! SMSka, kterou napíšu Bee na záplavu jejích zvědavych a zvídavych dotazů, je ještě rozjásanější než včera: Promiň, nestíhám psát, jsem vytížena na 100 %. Může za to nejhezčí kluk, jakého si dovedeš představit...;-) Cítím přitom báječné zadostiučinění. Bea mě chtěla trumfnout, zkazit mi prázdniny... A zatím mi je nezkazila, nybrž jen trochu pozměnila - a rozhodně nemohu říct, že k horšímu! 213 S nejkrásnějším klukem, o kterém jsem jí psala, se setkám u snídaně před kioskem, kde chlemtá mléko přímo z litrové krabice a zakusuje to loupáčky, až se mu dělají boule za ušima. Jakmile mne spatří, sjede mne pohledem od hlavy až k patě, dokonce u toho na chvíli přestane polykat. Poprvé jsem si totiž na sebe vzala dvojdílné plavky s vysokými výkrojemi a podprsenkou s push-up efektem, a poprvé je moje sebevědomí tak vysoko, že se nebojím procházet se v nich po kempu, aniž bych v tváři každého člověka hledala náznak posměchu. Pirát pozvedne obočí a udělá oceňující obličej. Nikdo jiný si toho nevšimne, tím víc mne ta soukromá pochvala těší! Jinak se ale chová naprosto stejně jako vždycky, jakoby se žádná erotická chvíle ve stanu nekonala. Vtipkuje, popichuje mne a baví se na můj účet. "Kolikrát dneska?" zaskočí mne otázkou Još, sotva se nalodíme, abychom urazili dalších 27 kilometrů z Pískár-ny až do Zlaté koruny. "Cože?" vyděsím se. "Čeho...?" "No čísel ne," řehtá se Adam. "Piráte, co tam s ní po nocích vyvádíš, že myslí jen na sex?" "Zkus hádat," zazubí se můj zadák. "Je to to, co si myslím?" dotírá také Tarzan a já na sobě zachytím Veroničin zpytavý pohled. "Myslet si můžeš co chceš, od toho je svoboda myšlení," zakřením se na něho, čímž všechny rozesměji. "Ptal jsem se, kolikrát se dneska uděláte. Myslím jako převrhnete," upřesní Još svou záludnou otázku. "Na kolik máme zvýšit sázky, a tak." > "Ne kolikrát si to dneska uděláte," doplní Adam. "Pch!" ohradím se. "Abys věděl, dneska ani jednou." 214 "Plácneme si na to?" baví se Još. "Kdo vyhraje, platí tomu druhýmu pivo." "Klidně," holedbám se, ale spíš pro formu. Je mi jasné, že nemám moc šancí velkou sázku o malé pivo vyhrát. "Náhodou," zastane se mě Martin. "Z Ivy je vodák jak řemen. Jde jí to dobře." "Padání z lodě?" "To jsou spíš nehody," hájím se. "Ivuša je paní Čvachtová," zdůvodní Pirát fakt, že se koupeme nejčastěji ze všech, "a já její oběť." Záhadu, proč se chová normálně, brzy rozřeším. Pro něj to totiž žádný extra zážitek nebyl, nelíbal se poprvé v životě, takže nemá důvod z toho být mimo i celý následující den! Bohužel. Bohužel pro mě, samozřejmě. S tou pochvalou co se tyče pádlování Martin nepřeháněl, sice mne stále bolí namožené paže a ramena a opět mám obě dlaně zafačované, přesto se mi jede zase o mnoho lépe než včera a proti prvnímu dni nesrovnatelně. Dokonce už nemám potíže Stránka 76

Mokrá náruč léta udržet směr, daří se mi zabírat po obou stranách stejnoměrně! Je to určitě i tím, že proud Vltavy je plynulý, z velké části se necháváme unášet a celkově se jede mnohem pohodlněji. Vltava je i v těchto místech plná vodáků, atmosféra na vodě i kolem ní si v ničem nezadá se včerejší pohodičkou, spíš je ještě lepší, protože si ji víc užívám, dokonce se dokážu lehce bavit s posádkami jiných lodí, tedy těmi klu-kovskymi. Kéž by tak tahle řeka snů a přání byla sjízdná až do Prahy, nebo ještě dál, po soutok s Labe, případně až do Hamburku... Kéž by nikdy neskončila! Ačkoli máme před sebou ještě cely dnešní a zítřejší den, najednou se začnu bát, co bude poté. Pak odjedu domů a budu moci 215 o všem leda tak vyprávět Bee... Ale o čem všem? Je vlastně o čem...? Jen jediný jez kousek před Českým Krumlovem se musí přenést po souši. Je to docela makačka, člověk by nevěřil, jak může být taková malá kánojka těžká, zvlášť když v ní máme naložené barely a pádla. Až do Krumlova, kde se rozhodneme zajít na oběd, se mi podaří dojet suchou nohou. Nakonec něco na Martinově pochvale skutečně bude! Mám z toho radost, zatímco Još je nespokojený, dokonce si stěžuje, že se těšil na pivo k obědu! "Však si ho dát můžeš," pokrčím rameny a soukám na plavky krátkou minisukni. "Sice jsou všude varování, že se na vodě nesmí pít, ale pochybuji, že si jimi lámeš hlavu, co?" "Já taky nepiju na vodě, ale v hospodě, to je rozdíl," upozorní mě. "Krom toho pít za svoje ztrácí šmrnc..." "Pivínko zadara přijde vhod i k večeři," těší ho Adam. "To budu večer na šrot," strachuje se. "Proč?" nepochopím narážku. "Hodláš tak moc nasávat?" "Přece je nevyhodím, když je zaplatíš, ne?" baví se. "Nezapomínej na naši dohodu. Za každou koupel jedno..." "Pch," ušklíbnu se pobaveně. "Moc si fandíš! Abys věděl, já ti tu radost neudělám a večer piješ za svoje. Nebo vůbec, můžeš si vybrat." "Uvidíme, uvidíme," nevěří mi. "Nechval dne před večeří," prohodí Tarzan pobaveně, ale nevím, koho tím vlastně myslí, zda mne nebo Joše. Moje sebevědomí totiž závratně narůstá, možná mám vážně vlohy k vodáctví! Umíním si hned po návratu do města 216 zjistit, jestli nemáme v Bakově nějaké vodácké kroužky, nebo tak něco. Vodáci se mi totiž jako typy lidí vyloženě zamlouvají! "Nechte zbytečných řečí a jdeme, mám hlad jak vlk," pobízí nás Martin, takže rychle přetáhnu přes hlavu bílé elastické tričko Atlantic, přes které mi lehce prosvítají bleděmodré plavky, což vypadá docela efektně, uhladím ho na prsou, přičemž zachytím Pirátův pohled. Nijak se nesnaží skrýt skutečnost, že jsem ho nachytala na švestkách, ještě to otočí ve vtip: "Chceš pomoct...?" "Ne, díky," odmítnu s úsměvem jeho ochotu, vyhladím veškeré záhyby a dodám: "Přece bych nemohla po svém velkém kapitánovi chtít, aby pomáhal plavčíkovi s oblečením..." "Jsou práce, pro který by nelitoval námahy, co?" řehtá se Kamil. "Podle mého je zbytečná námaha si brát to triko," prohodí Pirát s mírným úsměvem, nespouštěje ze mě oči. "Je moc bílý," hádá Veronika scestně. "Já bych si tak zářivý tričko vzít ani nemohla, určitě bych ho hned upatlala prvním jídlem." "To taky," pousměje se. "Ivuša je určitě prasátko, i když to pracně maskuje..." Zalapu po dechu. "No dovol?!" "A navíc má odpornej zvyk mi pořád skákat do řeči," pokračuje nevzrušeně. "Takže kdyby chvíli mlčela, což ona, mimochodem, vůbec neumí, ostatně jako všechny ženský, dozvěděla by se, že největší chybou toho trička je, že zakrývá ty hezounký plavečky... Miluju modrou barvu, víš?" "Jenom barvu?" řehtá se Tarzan Dejv. 217 "Poslyšte!" rozkřiknu se po nich. "Nemůžete si chvíli brát na mušku někoho jinyho?!" "Můžeme," připustí Pirát, ale než stihnu zajásat, dodá: "Ale nechceme. S tebou je to totiž největší zábava." Trhnu rameny a vznešeně odběhnu za Luckou a Klárou, co se vydaly hledat restauraci. V zádech cítím Pirátův pohled - a vůbec mi to není nepříjemné! S tím hledáním vhodného stravovacího zařízení to není žádný problém, restaurací je podobně jako v Rožmberku hned u Vltavy spousta, vybereme tu nejbližší našemu kotvišti a už se vrhneme na jídelní lístky, kde si vyberu hned v hotových Stránka 77

Mokrá náruč léta jídlech tvarohové knedlíky s meruňkami. Sedím vedle Kláry a Veroniky, naproti Lucka s Kamilem a Dejvem, Pirát je s klukama až ob tři stoly dál, mám tedy relativní klid a mohu podobně jako všichni vytáhnout mobil a zkontrolovat poštu, až se nám Dejv směje a říká nám mobiloví maniaci. Nejvíc zpráv má Veronika, musí dokonce i promáznout SIM kartu, aby se jí tam vešly nové! S pusou od ucha k uchu maže jednu za druhou. "Tobě snad někdo poslal sbírku vtipů, ne?" soudí Kamil. "Ale kdepak," uchichtne se. "To jen Zdeněček. "Co píše pěknyho?" otáže se Klára. "Jak se tam má?" "O tom se tak nějak ani nešíří," usmívá se sestřenka. "Ten má jiný starosti... Jojo, to bude dárečků! Vidím to na novej mobil. Asi si budu přát Ericssona jako máš ty, Ivo." "Pořád tak šíleně žárlí?" vyprskne Klára. "Chudák. Dejv použije jiný příměr: "Debil." "Ty jsi ale ošklivej," vyčte mu Veronika pobaveně. "Zdenda je vlastně nemocnej, žárlivost je nemoc, ne? A já 218 se ho z ní snažím vyléčit. Třeba tím, že za ni platí. Pokud chce ušetřit, nesmí žárlit. Moc to zatím nezabírá, hihi." Tarzan, sedící hned vedle sestřenky, se k ní nakloní a cosi jí pošeptá rovnou do ouška. Nika se rozchichotá a snaží se ho setřást, ale Dejv se nenechá, mele svou a ona posléze přikývne, načež se oba skloní nad mobil a smolí za občasných výbuchů smíchu společnou SMSku. Vyměníme si s Klárou pohled, v němž je nám to oběma jasné -ubohy Zdeněk! To už nám číšník přinese objednané pokrmy. "Tady jsou ty knedlíčky, prosím, a tady k nim ta tatarčička..." "Prosím?" podivím se. "Jaká tatarčička? Já si žádnou tatarku neobjednala, natož k ovocným knedlíkům, to je omyl!" "Vy ne, ale támhle ten mládenec," ukáže číšník na Piráta, "ji pro vás poručil. Prý jako dezert." Parta hýká smíchy jak stádo oslů na pastvě, smějí se dokonce i úplně cizí lidi od vedlejšího stolu, ačkoli nemohou tušit, o co vlastně jde. "Aha... Tak děkuji," zkrátím trapas, přijmu tatarku a ještě v ráži ji odnesu k Pirátovu stolu. "Nevím, co sis objednal ty, ale sníš si to, jinak ti ji namažu do dredů!" "Za dobrotu na žebrotu," deklamuje pateticky a dívá se mi zblízka do očí, zatímco kluci se řehtají jako koně. Vlastně jeho oči vidím takhle zblizoučka poprvé, naše intimní chvilky se odehrály potmě nebo za svitu měsíce, kdy jsem si nemohla všimnout, jak pěkné oči vlastně má. Tak tmavohnědé, tak zářivé a tak... hypnotické, či co! "Hej!" smějí se mi. "Ivo? Neusnula jsi?" Trochu nechápavě se rozhlédnu, na okamžik jsem ztratila kontakt s realitou a byla jsem zase úplně mimo, a když 219 vidím tváře ostatních, rychle se zdekuji na své místo. On to asi zase takový okamžik nebyl, v tom bude ten problém! Při jídle se neodvážím podívat přes hlavy ostatních hostů k Pirátovu stolu. Tuším, že se na mě dívá, cítím jeho pohled a jsem z toho vytočená. I když se mi líbí a přitahuje mě, děsí mě, jakou má nade mnou moc! A dvě cizí slečny, které tam s ním a Martinem okatě koketují, mi vyloženě pijí krev! Po jídle usoudíme, že být v Krumlově a nenavštívit zámek by byl hřích, tudíž se Pirátovi vyhýbám i cestou k zámku, kam se vydáme tentokrát bez Lucky a Kamila, jimž se nechce a jdou radši hlídat věci k lodičkám, při čekání na prohlídku na nádvoří, na zámku je totiž pěkny frmol, ačkoli výpravy odcházejí po deseti minutách, pořád se u pokladny tlačí víc zájemců, než je mašinérie schopná spolknout, a následně i při šoupání papučemi po parketách jednotlivých sálů. Zato Pirát si s tím takové násilí nedělá! Kdykoli se neuhlídám a přece jen po něm mrknu, abych ho zkontrolovala, pokaždé se naše pohledy střetnou, až mě zašimrá kdesi ve slabinách. Jak je vůbec možné, že z kluka, kterého jsem měla plné zuby, cítím takovou slabost v kolenou, krucinál?! Protože je hezký? Protože bezvadně líbá? Protože byl první, kdo se se mnou tak vášnivě líbal... ? Dospěje to se mnou tak daleko, že si při pohledu na raritu zámku, pozlacený kočár, představuji, jaké by to bylo sedět s Pirátem uvnitř a líbat se, a co hůř, při pohledu na postel se mi vybaví ještě těžší stupeň představ, až mě poleje horkost. Uf... Moc z té prohlídky nemám. Bohužel. Cestou ze zámku si koupíme v malém krámečku Stránka 78

Mokrá náruč léta zmrzlinu. Protože jsem 220 hamoun, poručím si hned dva kopečky borůvkové, a ta se mi, mrcha, pěkně vymstí! To, že chutná naprosto uměle, s ovocem má společný jedině název, by nebylo tak hrozné jako to, že mi vrchní kopeček v tom horku sklouzne a spadne na bělostné tričko, které v tu ránu samozřejmě přestane být bělostnym. Než se vzpamatuji a odpornou hmotu ze sebe shodím, sjede mi samovolně po celé oblině levého prsu, kde zanechá širokou fialovou šmouhu. Jsem z toho na mrtvici tím víc, že ostatní prožívají nejspíš druhé Vánoce! V obavách pohlédnu na Piráta, tohle si přece nemůže nechat ujít! A taky nenechá. "Ivušo, Ivušo," pokývá dramaticky hlavou. "Nejen že jsi čuně, ty jsi navíc neposlušný čuně. Kdybys dala na moje rady a tričko si nebrala, mohla sis ho ušetřit. Nejsem žádnej pradlen, ale s tímhle si neporadí ani králíček Azurit..." Ještě v ráži vyhodím zbytek zmrzliny do odpadkového koše a tričko si rovnou přetáhnu přes hlavu. Kluci uznale hvízdnou a já sama nechápu, kde jsem vzala tolik odvahy, abych se producírovala rozpálenými uličkami starobylého města plného turistů tak, že se místy musíme prodírat skoro tělo na tělo, jen ve vrchním díle plavek a minisukni!! Pár dní na Klikově a pobyt s touhle partou mi dal větší školu života než celé předešlé roky!! "A dál?" přeje si Još. "Co, dál?" "Mohla bys pokračovat," napoví mi Adam, že mám na sobě ještě podprsenku. "Nejedno chlípné oko by se rádo podívalo." "Aha," ušklíbnu se. "Dovedu si to živě představit." Neubráním se pohledu na Piráta, který nezklame ani tentokrát, podpoří mě v mém odhadu a schválně vykulí 221 obě oči, div mu nevypadnou z důlků! To už se musím smát s nimi. Návrat k lodičkám znamená návrat do reality. Hned pod zámkem je šlajsna jako kráva, jak se o ní vyjádří Dej v, ke všemu řízená člověkem, nejspíš aby nedocházelo ke kolizím. "Tak se snažte," mrkne na nás Još. "Ať mám z čeho večer lítat na záchod." Pirát na rozdíl ode mě zůstává klidný. "Máček. Toho hejhuly, co řídí provoz, si nevšímej, jak kdyby tam nebyl." Nevidím to tak růžově, protože se málem uděláme už ve frontě na průjezd! Tísní se tu totiž spousta lodiček, co do sebe narážejí, takže když do nás drcnou dvě holky se svou kánoí, máme co dělat, abychom si nenabrali. Ty dvě, shodou okolností nanynky, co u oběda balily Piráta, takové štěstí nemají, skončí pod vodou a některé jejich neuvázané věci předběhnou své majitelky a profrčí šlajsnou v nedočkavém předstihu. Určitě to není pěkné, ale hned se cítím lépe po těle! Beztak do nás vrazily schválně, aby na sebe upoutaly pozornost, a vypadají naštvaně, když lezou z vody jako dvě mokré slepice, aniž by se dočkaly Pirátovy pomoci. To už jsme na řadě a na šlajsnu vjedeme sice středem, zato plnou parou. Nezachovám se právě vodácky, zavřu totiž oči a modlím se. Prosím vodáckého pánbíčka, ať se nevykoupeme. Nejde mi o pivo, Jošovi ho klidně zacvaknu, spíš jako o fakt, že bychom se sušili na stejném břehu s těmi slečnami! Já snad žárlím, uvědomím si. Na Piráta!! Pak to s námi zhoupne, proud smykne lodičkou doprava, chvíli si připadám jako na tobogánu, a když otevřu oči, jsme za šlajsnou a bez vykoupání! 222 "Tedy, co to s vámi je?" rozčiluje se Još. "Taková tutovka, a nic." "Zázrak," tlemí se Dejv. "Nakonec se budu muset večer vysprchovat," podotkne Pirát naoko nespokojeně. "Jinak budu za dnešek nemytej..." "Fuj, ty bagoune," řehtá se Klára. "Chceš říct, že se na řece jinak nemyješ?!" "Nemám zapotřebí," brání se. "Ivuša mě několikrát denně proplachuje vltavskou vodou jak špinavý prádlo." Přehání a navíc kecá, ještě v noci z něho byl slabě cítit tělovy šampon. Při vzpomínce ztěžka polknu, pootočím se na Piráta a on se na mě slabě usměje, jako by si právě také vzpomněl na vůni horké kůže a vlhkost rtů... Raději se otočím zpátky, není vhodná doba na takové myšlenky, a soustředím se raději na pádlování. Zachytím Verunčin zpytavý pohled. Skoro přistiženě se na ni usměji, přece nemůže vědět, kam se moje mysl ubírala, ale i tak!, leč ona mi úsměv neopětuje. Tak ať sejde bodnout! Na tom žárlení vážně něco bude! Další cesta plyne v krásné pohodičce. Pirát mě ne-peskuje za každou pitomost, nevím, zda je to tím, že jsem se skutečně zlepšila, sedí za mnou mlčky a maximálně si pohvizduje různé písničky. Zato já nemlčím vůbec! Odpovídám na pokřikování z jiných lodí, tu a tam se zastavíme na pokec na břehu, neustále je Stránka 79

Mokrá náruč léta čemu se smát, prostě super! V jedné z Pirátovych hvízdavych reprodukcí poznám svého oblíbeného Landu. "Tu znám," prohodím přes rameno a jelikož jde o skvěly song o pirátech, dodám: "Tvoje hymna, že?" "To si piš," ujistí mě pobaveně. 223 "Proč ti tedy říkají Pirát?" vzpomenu si na náš rozhovor minulou sobotu, který je sice zahalený v mlhovině alkoholického opojení, nicméně tuhle část si vybavuji. "Tys to vážně neuhodla?" "Tvrdils, že to není podle vzhledu, šátku a tak." "Taky ne," přikývne s úsměvem. "Už vím! Je to tvoje vodácká přezdívka." "Jako že vodáci a piráti je jedna pakáž?" baví se. "Tak nějak." "Musím tě zklamat, princezno, ani tudy cesta nevede." "Hm, v tom případě se dám poddat." Za mymi zády se ozve smích. "Ty bys to vyřešila moc jednoduše, Ivušo. Nic takovýho. Lámej si hlavinku." Je mi jasné, že nepoví, co nechce, nemá cenu naléhat. Ať přemýšlím, jak chci, žádný jiný důvod prostě nevymyslím! Na pravé straně krku a následně na rameni náhle ucítím jakysi šimravý dotek. Povyskočím tak dvacet čísel nad dřevěné sedátko, protože první, co mě napadne, je, že mi tam pokládá žábu nebo pavouka nebo něco takového, vypísknu dřív, než se podívám, a pro jistotu onu hnusnou věc rovnou shodím do vody. Samozřejmě u toho rozkyvu celou kánoi, až musí Pirát honem vyvažovat rovnováhu. Na hladině Vltavy však plave květina. Jde o dlouhy stonek modrobílé lupiny. Uvědomím si, že jsme trsy lupin míjeli už před hodnou dobou, v těch místech jsme se stavěli na kus řeči s jinými vodáky... Ač se snažím rostlinu přitáhnout pádlem, mám smůlu, je už příliš daleko. Strašně mě to mrzí! Dostala jsem svou první kytku od kluka, sice poněkud podivnym způsobem, ale přece, a já ji utopím. Pohlédnu rozpačitě na Piráta. "Nevrátíme se pro ni.. . Myslela jsem, že je to chcíplá myš..." Mnoho nechybí a utopím také svého zadáka. Málem totiž smíchy vypadne z lodičky! Jedeme bohužel poslední z naší výpravy, takže mi ji nemůže ani vylovit nikdo jiný. Na druhou stranu je to možná bohudík, zážitek i trapas zůstává zcela v naší režii, mezi námi dvěmi. "Nevděčná Ivuša," podotkne Pirát, jakmile se vysměje. "Od tebe bych čekala všechno, jen ne kytky," namítnu. "Co všechno?" chytí mě za slovo. "Chci to vědět, abych tvoje očekávání nezklamal, Ivo." "Tak... různě. Třeba tu myš," vykroutím se z odpovědi. "A dál?" "Víš, co se stane zvědavym lidem?" "Chvilku mi o tom povídej," baví se. "No jak myslíš, když nechceš říct, neříkej, ale myslel jsem to pro tvoje dobro. Chápeš, byl by to trapas, kdybys čekala něco... za-jímavyho... a já bych ti to nesplnil, protože bych to netušil." "Myslím, že to risknu," ujistím ho. "Ta kytka mě mrzí." "To by měla," zakření se. "Krásně ladila k tvym plavkám." "Byla modrá, chápu." "Byla pěkná jako tvoje plavky," opraví mě a po dlouhé době, kdy už si myslím, že jsme tohle téma uzavřeli, mezi dvěma záběry z ničeho nic doplní: "Pěkná jako ty." Trhnu sebou. Další věc, které bych se nenadála! "Ať už v plavkách, nebo bez," ujistí mě roztomile. "Jsi příšera!" "Ty plavečky ti moc sluší, tak se nediv, že na mě pak jdou všelijaký myšlenky," svaluje vinu na mě. Víc toho probrat nestihneme, dojedeme ostatní, kteří na 224 225 nás čekají, protože jsme těsně před Zlatou korunou, cílem dnešní trasy. Uteklo to nějak moc rychle...! A aby všeho nebylo málo, těsně před Korunou nás čeká retardér, který také stojí za to. Udělají se na něm dokonce i Dej v s Veronikou, o Kamilovi s Luckou a Martinovi s Klárou nemluvě! Pouze Još s Adamem ho sjedou bez škobrtnutí. Nemám čas je sledovat, vřítíme se do vybeto-novaného koridoru bez bázně a hany a ačkoli to s námi pořádně zašplouchá, takže v tu ránu máme v lodičce po kotníky Stránka 80

Mokrá náruč léta vody!, ustojíme to!! Zatleskají nám nejen čochtani z naší výpravy, ale i čumilové okolo. Još se tváří jako deset čertů, strouhám mu pobaveně mrkvičku. Je to vážně zázrak - za cely den jsem se ani jednou nenamočila! "Vylez na břeh, Ivo, pasujem tě na vodáka," slíbí mi Adam. "Právě jsi zvládla nejtěžší překážku na Vltavě." "Bacha, jsou tu šutry!" varuje nás před mělkym dnem Dej v. "Sice by to chtělo ještě trošku doladit," poukáže Martin na vodu v naší lodi, "ale i tak, všechna čest." "Zato ty ses moc nevytáhl," baví se Pirát. "No, asi máš lepšího háčka než já," vymlouvá se a uhýbá před cákanci, co mu za to Klára uštědřuje. \ "Nebo Iva lepšího zadáka," uchichtne se Veronika. Pirát se na ni se zájmem podívá. "Slyšíš, Marťane? Tvoje inteligentní sestra se mi fakt líbí." "Přiraz," pobídnu ho, aby nechal cukrování a radši zajel lodí k molu, mírně nevrle. "Prej máš přirážet," směje se Dejv. S jednou nohou na lávce a s druhou ještě v lodičce se na něho pekelně zašklebím: "Vtipnej Tarzan, to je tedy dílo!" 226 A zmáchaná Iva ještě větší! Všem přihlížejícím totiž vzápětí předvedu nejhloupější možný pád, jaký se mi za celou Vltavu povedl. Mezera mezi lodí a molem se totiž zvětšuje a zvětšuje, nejdřív nevím, zda mám skočit zpátky do kánoe nebo jestli radši na molo, každopádně než se rozhodnu, je příliš pozdě na oboje. Nohy se mi rozjedou jak při nejdelším skoku a já s výkřikem spadnu do vody, až voda pocáká i všechny na lávce. Jsou ze mě hotoví, Klára si musí sednout na bobek, jinak by nejspíš šla za mnou, řehtají se, až se popadají za břicha, zatímco Pirát komentuje můj výkon pouze pozdviženým obočím: "Čvachtová, no. Jak vidí vodu, neudrží se." "Bohužel ani rovnováhu, co?" směje se Marťan a pomáhá mi spolu s Dejvem vyhrabat se na nohy. Mělká řeka představuje tu nejhorší variantu, jaká může být: na zmáchání to stačí a na boule a odřeniny teprve! "Neříkal jsem ti, že tu jsou šutry?" vytkne mi Dejv při pohledu na moje do krve sedřené koleno. "A vidíš, byly tam." Tolik rozbitých kolen jsem nemívala ani v dětství! Tentokrát to odneslo to zdravější, tudíž vypadám jak válečný veterán kulhající na obě nohy. "Ber to z té lepší stránky," těší mě Još. "Nedopustila jsi, aby zůstal starej vodák pokořen. Ty mi koupíš pivo za prohru, já tobě za bolestny, a -" "Zkárujem se oba," doplní ho Adam a já se směji s nimi. Moje zranění mi dobrou náladu vzít nemohou! Tím spíš, když o něco později ve stanu, ktery si s Pirátem postavíme v kempu ve Zlaté koruně, velikém a čistě jen stanovém, mi Pirát poté, co se vrátím ze sprchy, nabídne ošetření! Samozřejmě se nezdráhám a v přítmí stanové celty se zatajeným dechem sleduji, jak mi nohu prosahá, 227 což je celkem podezřelé, na první pohled je vidět, že jde jen o povrchovou odřeninku, poté otře kouskem obvazu, zasype hojivým pudrem a přelepí náplastí. "Hotovo." Podívám se mu do očí. "Dík." Mírně pokrčí rameny. "Není za co." Uhnu pohledem, abych se vzápětí na něj zase podívala. Ticho i napětí by se dalo krájet! Nevím, co říct, ani jak se chovat, natož co udělat... Jedna věc mě napadá, ale... "No, tak abych se šel asi vy sprchovat, co? Když jsi mě dneska ani jednou nevykoupala," pousměje se. S mírnym úsměvem kyvnu a teprve když ve stanu zůstanu sama, z hluboka se nadechnu. Jo, jsem srab, neodvážila jsem se! Ale on pro to také nic neudělal, tak co! Z kapsy pohozenych džínokraťasů, do sprchy šel ve svých plandavých plavkobermudách, vyčuhuje cosi modrého. Sešitek, o který se včera pral s Veronikou! Zaposlouchám se do zvuků rušného kempu, od kterého jsem oddělena soukromím stanového příbytku. Nic z toho se mě netyká, mám čas a možnost nahlédnout, jaké tajnosti v něm skryvá... Není to pěkné, přesto zvítězí zvědavost. Jestliže jsem čekala, že objevím Pirátův deník, případně seznam všech jeho holek včetně popisků a vysvětlivek, pletla jsem se. Sešitek je krom posledních pár listů popsaný hustým drobným a takřka nečitelným písmem, dá mi práci, abych Stránka 81

Mokrá náruč léta poznala, že se jedná o jakési verše. Přelouskám tu úvodní: Vojákovo volno Dal jsem svou vojenskou čepici do klece a vyšel jsem si s ptákem na hlavě. Tak co už se nezdraví 228 zeptal se velitel Ne už se nezdraví odpověděl pták. Ach tak, promiňte, myslel jsem že se zdraví řekl velitel Ale prosím nic se nestalo každý se může mýlit řekl pták. Překvapeně vykulím oči. Co to je? Listuji notýskem, zda nenajdu něco známějšího, co by mi bylo aspoň povědomé. Poslední básnička je o lásce, nebo tedy spíš o konci lásky: Proč se musíme rozejít? protože mě na tobě už všechno děsně štve způsob a styl chůze i to, jak se usmíváš, když ti tohle říkám! To jak při polibcích zavíráš oči a to že si po nich vždycky otřeš rty "Dobrý čtení?" Trhnu sebou a do tváří se mi vlije krev ještě dřív, než se otočím po příchozím Pirátovi. "Nerozumím poezii..." Uzme mi notýsek z ruky a se sveřepým výrazem ho nacpe do boční stanové kapsy. "Tak ji nečti." Takhle se nechat nachytat...! Piráta tím pěkně namíchnu, bez dalšího slova opustí stan. Počkám, až ze mě opadne rudá barva, a vylezu také, abych se připojila k holkám a vyrazily jsme na večeři a tradiční večerně-noční tah. Ze dvou restaurací si nevybereme ani jednu, jsou drahé až hanba, jak podotkne Adam, takže jako tradičně za229 kotvíme u velkého kiosku s ještě větší pergolou, kde u spousty dřevěnych stolů a lavic najdeme jeden volný, naskládáme se kolem něj a zůstaneme i poté, co zbaštíme dlabanec. Koupím Jošovi pivo a s díky odmítnu jeho velkorysý dar zaplatit mi také jedno. Patrně patří mezi kluky, kteří neuznávají ne, takže mi vzápětí strčí do ruky krásně vychlazeného bavoráka, co ho musel stát mnohem víc než pivo, jež dostal ode mě za vyhru. Na vybetonovaném plácku probíhá cosi jako diskotéka, hudbu obstarávají dva repráky vystrčené přímo z kiosku a co se týče žánru, jde o mix všeho druhu! "Diskotékový sračky," zhodnotí hudbu Adam a zcela nečekaně mě pozve na parket! Nemít v sobě bavoráka, určitě bych nešla, tím spíš, že prozatím tancují všehovšudy čtyři páry odvážlivců, na které všichni ostatní zvědavě zírají. Ani nevím, co tančit na ruské Tatu, ale když se tak rozhlédnu po ostatních, nevědí to také, tudíž se to ztratí. Jdu na parket i kvůli Pirátovi, co sedí u stolu s Veronikou, Dej vem a Klárou. Ať vidí, že nejsem odkázaná jenom na něj! Na parketu totiž zůstanu, s Adamem dáme tři kousky, na Eminema si zaskotačíme s hip-hoperem Jošem a když mě na ploužák od mých dalších oblíbenců, skupiny Kabát, pozve úplně cizí kluk, co vůbec nevypadá špatně, neváhám ani minutu. Dejv vyzve k tanci mou nevlastní sestřenku, která samozřejmě neodmítne, a já přes rameno svého společníka sleduji, co udělá Pirát. No jistě, aby nezůstal pozadu, připojí se společně s Klárou k tančícím párům. Ploužíme prakticky vedle sebe, i když každý s jiným partnerem. Při otočkách, kdy jsme čelem k sobě, si upřeně hledíme do očí. Ploužák skončí, ale není jediný, z úvodních tónů poznám When Did You Sleep Last Night, naprosto boží sklad230 bu od Nirvány, mou a Romanovu, pohlédnu na Piráta, co udělá, zda zůstane s Klárou nebo odejde, a on k mému překvapení zvolí třetí možnost: bez jediného slova přistoupí o krok blíž, obejme mě v pase a takhle tiše a klidně si v párech vyměníme partnera. Můj předešlý tichý tanečník je z toho trošku zmatený, nicméně Stránka 82

Mokrá náruč léta neprotestuje, jen Klára se tváří všelijak. "Kdo psal ty básně?" poruším mlčenlivé ticho, i když tím riskuji další příval Pirátovy nelibosti. Kupodivu se nevzteká, se rty na mém uchu odpoví: "Nevím, který jsi četla. Jejich tam víc." "Jen dvě," přiznám se. "Psal jsi je nejspíš nohou, takže mi to zabralo hodně času. Tu divnou, o ptákovi na hlavě..." Pousměje se. "Divnou? Je úžasná, od Jacquese Préverta." "Víc se mi líbila ta druhá. Ta poslední, o tom rozchodu." "Aha," pousměje se, udělá otočku, nechá mě od sebe o pár kroků poodstoupit a zase mě k sobě přitáhne, aby mě objal pevněji než předtím. Nohy v minisukni, ke které jsem si oblékla samozřejmě čisté tričko, ne to od zmrzliny, mám zaklíněné mezi jeho. Objímá mě v pase, ruce položené na mém zadečku, a docela si to užívá. Když chci sevření maličko uvolnit, nepustí mě, spíš ještě přitlačí. "Ehm ehm," udělám rozpačitě a naznačím pohled na slabiny. "To není moje vina," brání se s úsměvem. "Jsi sexy." "Výmluva!" hájím se rozpačitě. "Myslíš, že takhle tlačí výmluvy?" baví se. "Nene," opravím ho se smíchem. "Takhle tlačí úchy-lák!" 231 Bohužel mi nestačí odpovědět, skladba končí a s ní i série ploužáků. Divočina, která vystřídá Nirvánu, má už zase mnohem blíž do Adamova nekompromisního hodnocení produkce. "Tohle fakt nemůžu," omluví se mi. "Rve mi to uši." "Nevadí. Stejně si potřebuju odskočit a napít, a tak." V umývárně, kam dorazím celá rozjařená, se setkám s Klárou a Veronikou. Sestřenka si pročesává před zrcadlem vlasy a jakmile mne ty dvě spatří, umlknou v původním hovoru, tudíž si nedělám iluze, o čem či spíš o kom mluvily! Ostatně, potvrdí mi to vzápětí. "Jste s Pirátem nějak moc velcí kámoši," řekne Klára. "A vadí to něčemu?" namítnu lehkomyslně a požádám Niku: "Půjčila bys mi hřeben, prosím tě?" Doupraví svůj dokonalý účes a podá mi ho. "Všechno není zlato, co se třpytí, Ivo." Je mi jasné, že nemluví o hřebenu! "Zase varování?" "Konstatování," upřesní. "Pochop, my ho známe přece jen mnohem déle než ty a víme, jak umí bejt okouzlující, když mu o něco jde." "Ale nevydrží mu to," dodá Klára. Nasliněnym prstem smáznu černou tečku, jak se mi pod obočím otiskla řasa načerněná řasenkou s prodlužujícím účinkem, jiné šminky na sobě totiž vůbec nemám, spokojeně se na sebe usměji do zrcadla a vrátím Veronice hřeben. "Vy jste se sešly, vy dvě sudičky. Chcete trávit mládí v umývárce? No tak, pojďte," vytáhnu je ven a ony mi už víc nedomlouvají. Jsem si jistá, že vím, o co jim jde!! Pirát na mě čeká u kiosku. "Chceš ochutnat vichr z hor?" "Co to, proboha, je?" zeptám se podezíravě, protože 232 takový název jsem slyšela leda v divadle Járy Cimrmana a tam se tak jmenoval divadelní kus napsaný Mistrem! "Uvidíš. Marťan to teď objevil, balí místní číšnici..." Pirát mne dovede k bratránkovi a společně objednají podezřelé zelené pití zdálky vonící peprmintem. Chutná to naprosto příšerně! A když zjistím, že sličná děva s hlubokym vystřihem míchá malé panáky ze zeleného peprmintového likéru, který dolívá Alpou, další s díky odmítnu. "Náhodou," baví se Pirát. "Co chceš za osm korun! Možnost zlískat se i při malých finančních nákladech kde-jakej teenager přivítá, nech na hlavě." "A ty?" uchichtnu se. "Já nejsem teenager, princezno," ujistí mě. "Nebo ti připadám jak puberťák?" "Ne, ty jsi..." Hledám slova. "Hajzlík." Pirátovi málem zaskočí, tohle opravdu nečekal. "Tedy, za to zasloužíš ztrestat, drzá Ivušo!" A jelikož se výkonu trestu ujme hned a okamžitě, nestihnu utéct daleko. Dohoní mě po pár skocích, zády přitiskne na kmen borovice a naprosto nečekaně a bez přípravy mě políbí! Ještě než si to stihnu vychutnat, zase mě pustí a celou zmatenou a roztouženou mě za ruku dovede k ostatním pod pergolu. Diskotéka končí současně s koncem prodejní doby úderem půlnoci, nicméně nikomu se ještě nechce spát, a tak se Dejv nechá ukecat, přestane se líbat s Veronikou, sestřenka mi může něco vytykat!, a zaběhne si do stanu pro kytaru. Sedneme si na lavice obkročmo, já dopředu, Pirát za mě, sedím mu vlastně v náručí a oběma rukama mě objímá kolem nahych paží, a brzy už všichni rozjařeně povykujeme ty nejznámější Stránka 83

Mokrá náruč léta trampské hitovky jako na lesy. Pochybuji, že v téhle části kempu může vůbec někdo spát! Na druhou stranu tu kempují 233 hlavně vodáci, žádné rodinky s dětmi, a těm to nevadí, naopak, přidávají se k nám, takže z miniparty je velice brzy megaparty a můj falešný zpěv se zcela ztratí. Kdekdo nechává kolovat láhev, rukama mi projde spousta druhů pití, ale loknu si maximálně červeného vína, dávám si dobrý pozor. A pak, bavím se naprosto skvěle i bez alkoholu, tak proč si to kazit?! Občas k nám doputuje i brčko, zatímco já z něj potáhnu spíš ze zvědavosti a ještě mám co dělat, abych to ustála a nerozkašlala se na celé kolo, na Veronice je vidět, že to rozhodně nedělá prvně, vysmátá na celé kolo. " Vítr vůbec nevane, a když jo, tak přestane, stojíme jak na souši, to nevěští nic dobrýho. Než se člověk naděje, sko-čej na něj kurděje, včera jsme si připíjeli na prvního mrtvýho," spustí Tarzan svým melodickým altem a já pootočím hlavu na Piráta, co tomu říká, když hraje jeho hymnu. Pobaveně se na mě usměje, ruce nechá z mych paží sklouznout dopředu, kde mi je položí na bříško, a zatímco já se připojím k Dejvovi, abych mu pomohla se zpěvem, Pirát mě začne z boku líbat na krk. "Je schlíplá fangle s lebkou a zkříženými hnáty, kořalka ať teče, to je pro nás, pro piráty, ráj... " Jak se mohu soustředit na zpěv, když mi při slově "ráj" položí zespodu ruce na ňadra a svymi ústy vyhledá moje rty?? "Plavím se tu jako vůl a ksicht mi rozežírá sůl, nemít místo ruky hák, už bych si facku dal..." Další sloka je čistě na Dejvovi, Veronice a těch pár, co znají přesná slova písničky, já zpívat nemohu. Zakloním se tak, aby ke mně mohl co nejpohodlněji, naše jazyky se proplétají a já se opět propadám do mimoprostoru, takže když mě lehce zvedne z lavice a odvádí od hlučné společ234 nosti někam, kde budeme mít víc klidu, ani tu cestu nevnímám, tak moc si přeji být s ním někde sama, vydrážděná a roztoužená! Největší soukromí najdeme pochopitelně v našem stanu. Pirát to ví, proto mě sem vede, ještě za námi rychle zatáhne zip a už mě tlačí pod sebe na spacák, horečně hledá ústa a zatímco se líbáme jako o život, rukama mi vyhrne krátký top až nad prsa a následně mi ho přetáhne přes hlavu. Připadám si jako omámená, na jednu stranu se pokusím zakrýt svou nahotu rukou, na druhou si ji nechám velice snadno odtáhnout. To už cítím jeho vlhké rty klouzat po mém krku až na bradavky, skoro to bolí, když je tře a líbá a laská a hladí, ale také to šíleně vzrušuje, sténám a přeji si, aby tahle noc nikdy neskončila, aby mě líbal pořád a víc... Nejspíš umí číst myšlenky, protože se brzy vrátí k mým ústům a nepřestane mě líbat ani ve chvíli, kdy mi pod krátkou vykasanou minisukní stahuje černá tanga. Odhodí je kamsi stranou, chci něco namítnout, ale nemohu, zůstaneme ústy spojení stále, i když si svleče bermudy, zašustí obalem od kondomu a rukou mě donutí oddálit od sebe kolena. Skoro násilím se osvobodím ústa a vzrušeně, dychám jako při divokém běhu, namítnu: "To... je moc..." Slíbne mlčky moje námitky ze rtů, rukou mi odhrne vlasy z čela, mazlivě mě políbí na špičku nosu, pak na zavřená víčka a zase na ústa, chvíli jen tak lehounce, čeká, až se zklidním a přestanu se celá chvět, a když cítí, že mu polibky oplácím, znovu mi začne třít ňadra, líbat mě tak, až hořím touhou, přitahuji si ho blíž a blíž a... Bolí to mnohem víc, než jsem si představovala! Vzpínám se a snažím se uhnout, odstrčit ho od sebe, aleje poz235 dě, teď už se couvnout nedá, Pirát mi to nedovolí. Drtí moje výkřiky svými polibky a nejen že nepovolí, stále zrychluje tempo, svíjím se pod ním celá zpocená, zatínám prsty do spacáku, než dospěje k vyvrcholení. Teprve pak padne na svou karimatku a otře si čelo. Noc je horká a dusná sama o sobě, natož po takovém výkonu! Navzdory vedru se nepřestávám chvět. Třas je neovladatelný, musím se zkroutit do polohy embrya a zavřít oči, vzpamatovat se. Trvá mi to samozřejmě mnohem déle než jemu, zatímco jsem stále naprosto rozhozená a mimo, ovšem teď už zdaleka ne tak příjemně jako předtím, Pirát se posadí a hledá po kapsách stanu cigarety. Když je najde, navlékne si bermudy a vyleze před stan, kde si zapálí, aniž by mi řekl jediné slovo. Hlavou se mi honí stáda splašených myšlenek. Sice jsem byla vzrušená a vydržela bych se líbat až do rána, ale na milování jsem ještě zdaleka nebyla připravená. A navíc jsem si milování představovala jinak. Nechápu, proč ty nanynky, co píší Stránka 84

Mokrá náruč léta svoje první zážitky do dívčích časopisů, jásají, jaké to bylo boží a nádherné a super...! Ještě teď mě všechno bolí, připadám si celá zhmožděná. Bylo to tak velké a tvrdé! Virtuální sex, jaky jsem prožila s Romanem, byl něžnější a i když jen v představách, mnohem vzrušivější a hezčí!! Pirát dokouří cigaretu a vrátí se do stanu. "Dobrý?" Veškeré rozjaření ze mě opadlo, jsem bolavá a špinavá a třesu se jak ratlík. Ne zimou, to jsou nervy! Nahlas mu to však nevykládám. "No... Musím si zajít do sprchy." "Tak pojď," pobídne mě. Asi si myslí, že to jde tak rychle! Trvá mi, než najdu tričko a obleču si ho, s tangama se nenamáhám, jen si mu236 sím stáhnout vykasanou sukni. Ještě ručník a mýdlo a vy-mátožím se ze stanu. Úplně se mi motá hlava, klopytám za ním jako opilec, než ho napadne podat mi ruku. Pod pergolou je stále veselo, Dejv neúnavně mlátí do strun a mno-hohlasny dav huláká Bednu od whisky. "Mají výdrž," zasměje se Pirát, před umývárnami mě pustí a pobídne: "Pohni, půjdeme za nimi." Překvapeně na něho pohlédnu: "Teď?!" "Kdy asi? Dokud tam jsou, ne?" Pokrčím rameny a mlčky zajdu dovnitř, abych si na už tak doničené tělo různými šrámy a odřeninami pustila proud horké vody a smyla ze sebe krev rozmazanou po stehnech. Proč si připadám tak... špinavá a pokořená? Přece mě neznásilnil, dovolila jsem mu to, nemohu mu nic vytykat. A že se mi to zrovna dvakrát nelíbilo... to taky není jeho vina. Se zavřenýma očima na sebe vydržím pouštět vodu aspoň dvacet minut, teprve pak se osuším, obleču a rozpačitě vyjdu před umývárny. Nevím, jak se mám po předešlém zážitku tvářit, co říkat, jak reagovat... Jsem toho však ušetřena. Pirát na mě nečeká. Nedá mi to, abych to nevzala maličkou zacházkou k pergole, i když nemám nejmenší chuti přidat se k ostatním a vyzpěvovat o tom, že je lepší sedět doma a louskat buráky, chci se jen podívat, jak to tam vypadá. Skryta ve stínu stromu zaostřím. Společnost sice prořídla, ale ne o moc, z naší party chybí jen Martin. Pirát sedí mezi Adamem a Veronikou, právě si nahybá z láhve, co mu Adam podal, a něčemu, co mu vykládá Nika, se rozesměje tak, až se ve vojenské čutoře málem utopí. Asi to bylo směšné... Dívám se na něho a v hlavě cítím vzduchoprázdno. Dopatlám se zpátky do stanu, dvakrát div nevezmu 237 přes kořeny stromů pochopa, převleču se do teplákovky a chci se zasoukat do spacáku, když rukou zavadím o cosi kluzkého. Za svitu baterky s odporem uchopím konečky prstů použitý kondom a neváhám najít první odpadkový koš, abych ho tam vyhodila. Brr, to si taky mohl po sobě uklidit sám! Pak se zhroutím na karimatku a aniž bych vnímala její tvrdost a nepohodlí, smotaná do klubíčka se snažím dopřát odpočinku a klidu rozbolavělému tělu a duši. U toho těla se mi to postupně i daří, u duše ani náhodou. První milování jsem si představovala jinak. A taky... s někym úplně jinym. Bylo by to s Romanem hezčí...? Všechno se to nějak zamotalo. Nějak moc. Nějak divně. Roman je ztraceny, vykašlal se na mě ještě dřív, než jsme se sešli, a Pirát... Hm, Pirát... Vrátí se do stanu teprve kolem třetí ráno. Vím to přesně, protože jsem vzhůru celou dobu. Slyším je už z dálky, Veroničino pištění, Adamův typický hrdelní smích, utahují si z Martina, který se podle všeho s nimi nevrací, zůstal kdesi s tou slečnou z kiosku... Pirát zaleze do stanu a potichu ho za sebou zazipuje. K tomu, aby se mohl správně zasoukat do spacáku, si na okamžik blikne baterkou. "Ty ještě nespíš?" všimne si. "Nějak nemůžu." "Tak proč jsi nepřišla za námi? Byla sranda." Neodpovím. To se těžko vysvětluje, a když to nechápe sám, pak už vůbec nemá cenu snažit se vysvětlit cokoli. Pirát se zachumlá, zhasne baterku a zůstane na své půlce. Ležím celá našponovaná. Nemůže přece usnout jen tak\\\ "Tak dobrou, Ivušo," promluví konečně. 238 "Dobrou...?" zeptám se s ironickým podtónem. "Jasně," ujistí mě, nadzdvihne se na lokti, až mě ve tváři zašimrá jeden z jeho Stránka 85

Mokrá náruč léta dredů, a řekne: "Bylo to přece to, co jsi ode mě očekávala, ne?" Zalapu po dechu. "Ale já nemyslela hned -" "Prosím tě," zasměje se pobaveně a zase se klidně položí. "Nevěš mi na nos bulíky, mám vás prokouknutý. Každá to chce, jen s tím dělá určitou dobu drahoty, to je celá věda." Kousnu se do rtu, až to zabolí. "Dobrou, já už fakt odpadám," rozloučí se. "Tu druhou básničku... jsi napsal ty?" "Jo," přikývne. "Proč se ptáš? A zrovna teď?" "Protože přemýšlím o všem možným..." Pobaveně se zasměje. "To jsou tedy nápady, v půl čtvrtý ráno! Radši se vyspi, za chvíli vstáváme." A názorně mi předvede, jak se to dělá. Sotva se otočí, netrvá ani pár vteřin a začne polohlasně chrápat!! Já jsem na tom podstatně hůř. No, ono se taky těžko usíná, když člověku tečou slzy. 239 13. Noc divných sil (sobota) Sobotní ráno vypadá navlas stejně jako páteční či čtvrteční, slunce praží jako o závod, startuje další ze série suchých tropických dní, kterými se to o letošních prázdninách hemží, lidi v kempu vstávají a povykují a hladina Vltavy se krásně blyští jako včera... Je to však jen pouhé zdání. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, říká staré přísloví. Teprve dnes poznávám, jak moc je pravdivé! Duševní rozpoložení, ve kterém se nacházím, má podobu těžké deprese. Nemůže za to jen skutečnost, že jsem za celou noc nezamhouřila oko a usnout trhavým spánkem plným děsivych obrazů se mi podařilo teprve za denního světla. To, že mě pálí oteklé zarudlé oči, cítím slabost v kolenou a tupý tlak v zátylku, o občasné bolesti v podbřiš-ku ani nemluvě, stačí na pořádnou depku samo o sobě, natož když bych nejradši neviděla sebe, Piráta ani ostatní! Čas bohužel nejde vrátit ani posunout dopředu, když už se něco takového stalo, kéž by šlo aspoň překlenout tohle období vakua a dostat se jinam, až za hranici bolesti... Všechno je to samozřejmě nesmysl, takže mi nezbydej než vylézt ze stanu jako tradičně dřív, než se Pirát probudí, pohled na něj, jak si blaženě a bezstarostně chrupká, v hezké tváři slabý úsměv, asi sní o něčem pěkném, mě vy-' 240 táčí sám o sobě!, a jít si zapudrovat načervenalý nos i oto-kem ztěžklá víčka. S líčením se nenamáhám vůbec, oči mi slzí natolik, že bych se rozmazala ještě dřív, než by se mi vůbec podařilo líčení dokončit! Nejvíc se obávám toho, že se na mě ostatní podívají a hned jim bude jasné, co se stalo! Tahle chmurná vize se naštěstí nenaplní, protože jsou na tom podobně. Vypravu zachvátí celková skleslost, všichni zívají, div si neroztrhnou sanice, bez ladu a skladu balí věci a probírají se teprve na vodě. Všem chybí minimálně pár hodin spánku, některym navíc přebývá kocovina. Jsem tomu jen ráda, aspoň si mě nevšímají! Ve své formě je jediny Pirát, tedy až na zívání podobné lvím skřekům. Trasa, která nás čeká, není sice dlouhá, zato ji ale musíme zmáknout za dopoledne, abychom stihli odevzdat v Boršově loďky i ostatní výbavu v domluvenou hodinu. Nejprve se nebaví nikdo s nikým, teprve kolem desáté se mrtvolky začnou probírat a v jedenáct už si kluci vesele utahují nejen z Kamila, který včera přebral a co chvíli si musí zastavit, aby nechal na břehu něco žaludečních šťáv, víc už nemá co zvracet, ale také z Martina, ze kterého se snaží vytáhnout podrobnosti. "Povídej, jaká byla? Přítulná? Vyspal ses s ní? Dala ti?" Bratránek nejdřív kluky napíná, nicméně brzy jejich naléhání podlehne. "Dala mi... zabrat." Kluci jsou z toho hotoví, Pirát si pobaveně přisadí: "Jo, hochu, málo trénuješ..." Upoutá tím pozornost na sebe: "A co ty? Tys trénoval?" Píchne mě u srdce. Jestli se jim pochlubí, tak... nevím!! 241 "Já trénuju pořád," baví se. "Ne nadarmo jsem chodil celý dětství do skautu. Jejich heslem se řídím dodnes -buď připraven." "Kam ty ses, Ivo, vlastně včera ztratila?" vzpomene si Klára. "Nějak jsem tě tam pak už neviděla." "Nebylo mi dobře, šla jsem si lehnout," vymluvím se. "Po tom vichru z hor ani není divu," řehtá se Martin. Stránka 86

Mokrá náruč léta "To byl pěkně blbej nápad nechat tu tvou nymfomanku, aby nám nalejvala takovej utrejch," otřese se Još a Kamil musí honem přirazit ke břehu, aby to nehodil rovnou do Vltavy. Tarzanovi však vrtá hlavou něco jiného: "Tys ji nechal jít spát samotnou, Piráte? To ti moc podobny není..." "Že by ses už nehonil pro další zuby do náhrdelníku?" uchichtne se Adam. "Když jsem ho ztratil, tak to nemá cenu," odvětí Pirát. "Nebudu začínat od nuly." Konsternovaně se na něho otočím, dokonce přestanu na chvíli pádlovat. Ten amulet... "Tím jsem nemyslel tebe, Ivušo," zazubí se na mě. "Ta nula se vztahovala k náhrdelníku, nemluvil jsem o tobě." Ostatní se tomu smějí, mně však rysy ztuhnou natrvalo, když pochopím celý smysl amuletu a význam jednotlivých zubů! Otočím se zpátky po směru jízdy a všimnu si Verunčina pohledu. Sestřenka je kapánek pobledlá, ale jinak se zdá být v pohodě. Přitom se s Dejvem určitě také vyspala, líbala se s ním pěkně vášnivě, potvora! "Jo, byla to super pařba," zhodnotí Adam včerejšek 242 a ostatní se k němu přidávají. Včetně Kamila, i když mu je stále blbě a Lucka s ním navíc nemluví. "Akorát to musíme dneska trošku naspat," zívne Martin. "Co vlastně podniknem, až vrátíme lodě?" Z hovoru vyplyne, že zatímco jiní stejnou trasu sjíždějí cely tyden i se všemi svými bágly, my jsme ji zmákli za čtyři dny právě proto, aby se nám zbytečně neprodražoval pronájem a denní odvoz báglů. Otázka, co s vyšetřeným časem, se řeší až tady na místě, nikomu krom Lucky se ještě domů nechce. Kamilovi také ne, ale má to se svou dívkou nahnuté i tak, tudíž se neodváží zůstat a poslat ji domů samotnou. "Tak to zapíchneme někde v kempu a pár dní vydržíme, ne?" navrhne Još. "Nemyslím ve vodáckým, na řece, to ne, prostě někde u vody, kde se dá koupat, jsou pěkny holky, dobry pivo, a tak." Jak málo stačí k radosti, ušklíbnu se v duchu. "Co třeba zajet na Orlík?" navrhne Veronika a já sebou prudce škubnu, div nevypadnu z lodičky. "Ten odtud není zase tak daleko, ne?" "Blízko taky ne, hádám osmdesát kiláků," soudí Martin, ale v zásadě není proti. Zbyvá ještě dořešit způsob přepravy, což přijde na řadu, až vrátíme lodě a Dejv se dostane ke svému mobilu, aby se jím mohl připojit na internet a zjistit spoje. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Stačí vyslovit jméno Orlík a padá na mě deprese ještě větší. Tam jsem měla jet na začátku svého prázdninového putování, ne teď, na konci, když už tam Roman dávno není... a když se toho tolik změnilo!! Do Boršova, cílového místa všech vodáků téhle trasy, dorazíme ještě s malym předstihem. Za ty čtyři hodiny na 243 vodě se ani jednou nevykoupeme, sjedeme ji málem bravurně, a poté, co vrátíme všechny věci, vyrazíme na oběd. Nedá se říct, že bych měla hlad, a pokud mám hlad, rozhodně mi chybí chuť k jídlu, objednám si však v hospodě Na růžku roštěnou na houbách s ryží, první jídlo, na které padne můj skelný zrak. Nechci na sebe upoutávat pozornost víc, než je nutné! Bohatě stačí, jak vyzvídají. "Jsi nějaká skleslá," podotkne Adam. "Ospalá," opravím ho. "Ale to ostatní taky, ne?" "Jo," přikývne, "jenže tebe se to drží nejdýl." Pohodím hlavou, ne nadarmo se říká mlčeti zlato! "Mám to," oznámí nám Dejv upřeně hledící na displej svého mobilu. "Pokud stihneme ve třináct třicet bus do Budějovic a pak přípoj na Tábor, budeme na Orlíku v sedm. Odtud už je to do kempu celkem kousek, to zvládneme pěšky. Byl jsem v Zátiší vloni, docela super." Orlík, Zátiší... Jména bodají jako nůž. "U línýho šneka taky?" "No jasně," zazubí se. "Toho nemůže vynechat nikdo, prima hospůdka. Znáš to tam?" "Ne," odvětím pravdivě, leč kluky tím rozesměji. Abych nekazila image generace mobilovych maniaků, vylovím ve zbytku času do oběda svůj aparát. Zapnu ho dnes poprvé, ráno jsem to nestihla. A ani nechtěla. Pak už jen sleduji, jak mi přichází jedna zpráva za druhou. A že se jich urodilo! Jedna výhružná od mamky (Kde pořád jsi?! Nemůžu se ti dovolat, koukej mi ihned zavolat!), čtyři zvídavé od Bey (Tak co, jak užíváš prázdnin? Do Stránka 87

Mokrá náruč léta sytosti? Závidím ti, hrozně se doma nudím, Sašenka je u babičky, nemám co dělat, už se brzy vrať, ať něco podnikneme! Vůbec nepíšeš, to tě ten kluk tak vytěžuje?! Napiš, dělám si starosti, co s tebou je!). Ušklíbnu se. Prý si dělá starosti...! To zrovna. Hoří zvědavostí a závistí. Milá Beo, boží mlýny melou možná pomalu, ale jistě. Já se doma také nudila a ty ses nevracela, protože jsi mě vyměnila za lepší program! Až dosud byl můj program záviděníhodny... Teď se to nějak podělalo... Respektive, teď jsem si to nějak podělala! Do SMSky pochopitelně tak sdílná a otevřená nejsem: Nestíhačka. Pařili jsme dlouho do rána. Stala se spousta zajímavých věci (diska, oheň...a různé). Teď se přesouváme tak na dva dny na Orlík! Kdy budu doma, nevím. Zatím se mi nechce. Měj se krásně! Mobil mi rozdělí zprávu do dvou částí a bžuuum, ode-sláno, doručeno. Bea si může počíst. V psaní šalamounských odpovědí jsem fakt dobrá, usoudím v duchu. I když nejsou až tak úplně pravdivé, no... Nejradši bych odjela domů hned teď a okamžitě, abych se nemusela na Piráta dívat! Jenže sama se odsud nedostanu, a pak, ačkoli přijedu na Orlík s křížkem po funuse, jak se říká, svým způsobem mě to tam láká. Možná jsem sadista, když si chci drásat nervy pohledem na místa, kde jsem mohla být s Romanem... To už nám donesou jídla, do kterých se ti, kterým není po včerejšku mdlo, vrhnou a cpou se jako o závod, protože ráno na snídani nezbyl čas. Ani nálada. Nevím, jakou má roštěná chuť, převaluji každé sousto v puse dobře minutu, než se mi ho podaří násilím spolknout a zatlačit do žaludku. Na vodě jsem se pohledu na Piráta vyhybala snadno, abych ho viděla, musela bych se na něj otočit a riskovat převrhnutí lodě, což jsem si pochopitelně nelajzla. Navíc jsem se na něho dívat nechtěla. Teď sice také nechci, ale protože sedí u stolu přesně naproti, moc se mi to nedaří. 244 245 Nechápu, jak se může tak klidně cpát kuřecí směsí s přílohou dozlatova opečených bramboráčků a zvedne oči jen proto, aby viděl na půllitr, kterým tu baštu zapíjí! Dredy si svázal do culíku, v modrém tričku, dorvaných džínokraťasech a průtokových botách, jak říká zbytkům tenisek s dírami vpředu i vzadu, mu to i v úboru houmlesáka tak sluší... Všimne si, že na něho civím, a zazubí se: "Ulítly ti včely, Ivušo? Měla sis dát taky něco pořádnýho, abys teď nemusela závidět. Chceš kousnout?" Němě zavrtím hlavou a pokusím se dostat do sebe další vidličku rýže. Dojde mi, proč se může cpát obědem s nepředstíraným apetitem jak hladový vlk. Úplně lehce. Pro něj se totiž včerejškem vůbec nic nezměnilo. Přibyl mu pouze jeden skalp, to je celé. A ještě si myslí, že mi vlastně vyhověl...! Nesním ani půlku porce. Napiji se minerálky a omluvím se u stolu: "Jdu si zavolat." Před hospůdkou zrovna moc klidu na telefonování nenajdu, skutečně stojí na růžku a to na celkem rušném, ale pořád lepší než mluvit s mamkou před ostatními. Baterky mám ještě polovinu, však jsem mobil měla skoro celé dny vypnuty, zapínala jsem ho pouze na chvíli ráno a pak až navečer v kempech. Třeba mamka nebude mít čas, to, že je sobota, neznamená, že ji zastihnu doma, a -" "Ivo?" spustí do telefonu tím svým energickým hlasem. "Konečně se taky uráčíš ozvat! Jak jsi vůbec mohla odjet kamsi na vodu, aniž by ses mě zeptala?" "Mami," přeruším vodopád jejích slov. "Nechávala jsem ti vzkaz doma na záznamníku, ještě než nás Luděk odvezl na vodu. Krom toho jsi určitě volala k nim a on ti to všechno vysvětlil, tak není co řešit." 246 "To sice ano, ale -" "Tak vidíš," pokrčím rameny. Znám mámu jako své boty! "Přála sis, abych strávila prázdniny se svými novými příbuznými, ne? Tvrdila jsi, že se jistě s Veronikou spřátelím, když máme tolik společnýho, jako například gympl... A jak bude super strávit část prázdnin na vesnici. Splnila jsem jenom tvoje přání. Čerstvější vzduch než tady na řece a v lese asi těžko kde seženu, s Nikou jsme kámoš-ky, kromě ní a Martina jsem si tu našla celou partu přátel, takže... Přece jsi nechtěla, aby oni odjeli na vodu a já zůstala u nich sama doma jen se psem. Navíc jsem se naučila pádlovat a jsem vodák. Máš ze mě radost, ne?" Mamce vezme moje vyřečnost vítr z plachet. Proti použitým argumentům nemůže nic namítat! Pro formu zůstane v opozici: "Mohla ses vyklopit a utopit..." Navzdory špatné náladě se neubráním vyprsknutí. "Vyklopila jsem se mockrát, ale věř, že jsem se neutopila ani jednou... Ve Vltavě je vody do pasu, a to ještě v lepších případech, většinou tak po kolena. V tom se fakt utopit nedá." "Dobře," vezme mě na milost. "A kdy pro tebe mám přijet?" Stránka 88

Mokrá náruč léta "Nevím," přiznám se. "Je teprve sobota, do Klikova se Vrátíme nejdřív zítra večer, možná až v pondělí. Až tam dorazíme, zavolám ti a domluvíme se." "Zařídím si v nemocnici volno na úterý," rozhodne se konkrétně. "To bude nejvyšší čas, v pátek letíme na Rho-dos." "Vždyť to je skoro za týden," namítnu. "Do té doby se vrátím třikrát." "Musíš se sbalit a trochu zcivilizovat." Pobaveně se usměji. Nevím, co si mamka představuje 247 pod pojmem vodáci a vodáctví, jakési necivilizované vodní rusalky a lesní mužíky? "Neboj, to stihnu." "Takže v úterý. Spoléhám na tebe," svalí na mě zodpovědnost. "Ivo? Jsi v pořádku?" "Kdybych byla utopená, těžko si s tebou teď povídám." "Nemyslím jenom utopená," vysvětlí mi. "Toulání samotnych děvčat někde v lese a s partou kdoví jakych pobudů..." Z hluboka vzdychnu. Moje mamka snad nebyla nikdy mladá?! "Mami, to jsou moji přátelé, ne pobudové." "I tak. Dávej si pozor na sebe i na kluky... Vůbec nevíš, co všechno by ti mohli udělat!" "Ale vím..." "Prosím?" "Musím končit, aby mi vydržela baterka." "Fajn. Ivo, ozvi se, jen co budeš zpátky u Luďka. Ahoj." S úlevou zavěsím. Páni, tohle byl ale dlouhy hovor! Snad nejdelší, jaký jsem kdy s mámou měla! Dokonce při něm zabloudila i na téma kluci... Umíním si, že si s ní pokusím na dovolené promluvit. V hotelu i na pláži budeme mít času dost a dost a pokud ji donutím odložit lékařské věstníky či romány, mohla by mě vyslechnout a třeba si se mnou i popovídat. Je jasné, že nemohu očekávat hovor na způsob debaty stylem rovná s rovnou jako má Veronika se svou matkou, kdy je Jiřina spíš v roli kamarádky, přesto to za pokus určitě stojí. Vida, během hovoru mi stihla dojít SMSka od Bey: Na Orlík?!? To je super, ne? Co kdybych tam přijela taky? V kolik budeš v Zátiší? Bea je najednou aktivní! I když bych ji nejradši poslala někam, kdyby mi nezkomplikovala prázdniny, nemuse248 la jsem se vyspat s Pirátem a byla bych v pohodě! Do SMSky to napíšu samozřejmě mnohem jemněji: Já tam dorazím v sedm večer, ale Roman tam nebude, takže zklidni hormony. A pak, co to je za řeči, že jsem se MUSELA vyspat s Pirátem?! Kdo mě nutil?! On? Ne. Bea? Ta teprve ne! Tak kdo? Příležitost? Naivita? Touha po zážitcích? Touha po lásce? Vrátím se ke stolu, abych zaplatila svou útratu. Adam se na mě zakření: "Tak co, kterýmu doma scházíš?" "Kterýmu paroháči?" podotkne Dejv a všichni se rozřehtají. Střelím pohledem po Pirátovi, jestli se jim pochlubil, jedu domů okamžitě! Tváří se nevzrušeně, zívne a s úsměvem prohodí: "Chytry holky vědí, že nemá cenu vázat se na jednoho kluka. Stejně žádnej není věrnej. Láska je jen žvást z dívčích románů. Je třeba žít a užívat. Viď, Ivušo?" Podívám se mu do očí a jen vší silou ovládnu touhu popadnout nedojedenou a stále neodnesenou roštěnou a hodit mu ji do toho posměšného obličeje! Tím bych se ale prozradila, takže se přemohu, nechám u Kláry peníze za svůj oběd a odkráčím na toaletu. Za zády zaslechnu Joše, jak říká se smíchem Pirátovi: "To byl přímo vražednej pohled, haha!" Láska je jen žvást, duní mi hlavou, ještě když si oplachuji obličej pod tekoucí studenou vodou. Únava z probděné a prohyřené noci je na mě stále patrná, sice mi oční víčka trochu splaskla a ani nos nemám po pláči oteklý, ale jsem celá zarudlá, včetně očí, a je mi pořád horko. "Není ti nic?" ozve se za mnou Verunčin starostlivý hlas. 249 "Trochu mě bolí hlava," přiznám jednu ze svých bolístek. O jiných pohmožděninách duše i těla nehodlám polemizovat! "Je to z nevyspání, to přejde. Poslyš, proč jsi vlastně navrhla ten Orlík? Jestli kvůli mně, tak to je celkem o ničem, měla jsem tam mít rande už minulou středu a je sobota, takže před deseti dny." "Stejně se nám ještě domů nechce, tak proč ne zrovna Orlík? Připadalo mi, že potřebuješ zvednout náladu." Napružím se: "Proč bys mi měla zvedat náladu?!" Pokrčí rameny. Stránka 89

Mokrá náruč léta "Jsem jen ospalá, nic víc!" "To je dobře," ujistí mě. "Už jsem si málem myslela, že jsi mě neposlechla a ulítla s Pirátem. Ušklíbnu se: "Víš, co mi připadá? Skoro jako bys s ním někdy měla úlet ty včetně toho konce, kdy se na tebe vy-bodl, jak mě pořád varuješ." "Já?!" rozesměje se pobaveně a tak nahlas, až mám strach, aby nás neslyšeli na pánských záchodcích, které jsou hned vedle. Kdyby tam šel někdo z kluků, případně rovnou Pirát, byl by to šílený trapas! "Ani náhodou! Nejsem padlá na hlavu, abych o to chtěla přijít zrovna s takovým děvkařem!" Zírám na ni jak spadlá z višně. "Cože? Přijít...?" "Jo," ujistí mě, že jsem slyšela správně. "Já jsem panna a jsem na to hrdá. To, že se s klukama bavím, přece neznamená, že s nimi hned musím spát, ne?" "Ani se Zdendou...?!" "Jasně že ne!" "Chodíte spolu přece..." "Zdeněk je můj bližší kámoš," vysvětlí. "A co Tarzan?! Včera jste vypadali jako milenci." 250 "Hrozně ráda se líbám," přizná mi svou neřest se zamrkáním. "Dejv je taky kámoš, díky Vltavě určitě větší kámoš než mnozí jiní, ale nic jsem s ním neměla, nic s ním mít nebudu a s nikym jinym to ještě hodně dlouho neplánuju. Baví mě s kluky flirtovat, spono vat je... Je to baví taky, protože se tím víc snaží." Jsem z ní na větvi! "A... Pirát? Líbala ses s ním?" "Jednou," připustí. "Vloni. Vystartoval po mně a myslel si, že mi to udělá u rybníka, a nazdar. To se spletl! Pak to zkusil ještě asi třikrát. Samozřejmě marně. Jeden čas mi nosil dokonce i kytky... Neznat ho, uvěřila bych mu, že se fakt zamiloval. A pak jsme slavili Silvestra na jedný chalupě a když jsem ho odmítla i tam, a to bylo docela srdcervoucí, haha, sliboval mi, jak se kvůli mně změní a že jestli ho nechám, něco si udělá, tak víš, co provedl?" Němě zavrtím hlavou. "Nešel si hodit provaz, neboj," uchichtne se. "Vyřešil to po svým. Vyspal se s Klárou." Nějak mi dochází kyslík. "Cože?!" "Jo," potvrdí, celá vysmátá. "Klára byla taková blbka, že se nechala sbalit a ještě tu noc o to přišla. Vybrečel sejí na rameni, ona ho utěšovala... Chápeš? A druhej den pro změnu brečela ona, protože to tím jedním sexem skončilo. Pirát není kluk na chození. Teprve pak jsem se domákla od různých holek, že za ty čtyři měsíce, co mě balil včetně kytiček a psích pohledů, si jen tak bokem čile doplňoval sbírku skalpů." "To je... parchant!" "Vždyť to říkám celou dobu!" usměje se. "Já si na něj nemůžu stěžovat, protože od toho Silvestra dal pokoj, došlo mu, že nejsem husička, co mu rozmnoží harém, a jsme 251 kámoši. Můžu se na něj kdykoli s čímkoli obrátit, vždycky pomůže, je spolehlivej, vtipnej, fajn." Nejdřív jí chci vytknout, proč mi to neřekla dřív, ale pak si to rozmyslím. Ona mi to přece říkala] Sice ne takhle podrobně, přesto, kdybych nebyla blbá, pochopila bych. Možná bych jí ani nevěřila, protože bych jí věřit nechtěla. Nemůžu to přiznat už proto, aby nepoznala, že já se do stáda hloupých husiček, za které si Pirát dělá zářezy, zařadila. Na toaletu nakoukne Klára: "Nezasekly jste se tu? Pohyb, dámy, nebo nám ujede bus!" Neujede, stihneme ho. Teď už pouze v osmi, protože Lucka s Kamilem se s námi rozloučí a odcestují na opačnou stranu, se i s bágly nacpeme do autobusu, který připomíná výheň. Jde o obyčejný linkový, tudíž pochopitelně bez klimatizace, navíc narvany oddílem malych skautíků, běžných cestujících a pár trampů, takže celou cestu stojím na jedné noze a ještě ne vlastní, naštěstí tohle utrpení trvá jen chvíli, z Boršova je to kousek, a v Českých Budějovicích vypadnu na dlažbu rozpáleného autobusového nádraží nejen upečená, ale i uvařená ve vlastním potu. Což je odporné. "Léto budiž pochváleno," prohodí Tarzan a chlemtá vodu rovnou z fontánky, aniž by se staral o to, zda je pitná. Léto ano, u vody, na řece, v lese, případně u moře... Ale ne na nádraží, kde při čekání na spoj podřimujeme vsedě na zemi a musíme si nastavit na mobilu budík, abychom nezaspali, natož v dopravních prostředcích, kde může být snad šedesát stupňů! Ve druhém autobusu, se kterým se doštracháme až do Tábora, není o mnoho lépe, ale aspoň sedíme a bágly si můžeme dát dolů do zavazaStránka 90

Mokrá náruč léta 252 dlového prostoru, takže nepřekážejí. Zadřepnu vedle jakési babky a navzdory vedru usnu takřka okamžitě, ještě dřív, než se mnou ta dobrá žena zapřede rozhovor. Stihne se mě zeptat, kam jedu, ale nejsem si jistá, zda jsem jí odpověděla, anebo se mi to jen zdálo. Každopádně nás v Táboře budí sám řidič a dá mu to dost práce. Sice nechápu, kam se poděla moje sousedka, která seděla u okna, jak mohla přese mě vystoupit, nebo či se vypařila, nicméně nemám čas záhadu Bermudského trojúhelníku vypátrat, jsem ráda, že posbírám všechny svoje věci a už dobíháme právě se rozjíždějící bus směr Milevsko, Kostelec nad Vltavou a Orlík nad Vltavou. Podle časového plánu v sedm a nějakou tu minutku navíc skutečně vypadneme z autobusu, ale naše utrpení prakticky teprve začíná! Sice jsem věděla, že z vesnice musíme do kempu dojít kousek pěšky, jen jsem si neuměla představit, co znamená kousek s plnou polní na zádech! A to se ani netáhnu se stanem. Chvíli dumáme, zda dáme pauzu tady nebo až v kempu, pak usoudíme, že lepší je mít to horší za sebou a padnout až tam. Bylo by totiž dost dobře možné, že bychom se z vesnice nehnuli, a nocovat na návsi pod širákem se nikomu nechce. No, ačkoli... Než s Pirátem ... "To je nádhera!" rozplývá se Veronika na mostě spojujícím oba břehy přehrady. I když jsem utrmácená, nevyspalá, bolavá a psychicky vykolejená, musím jí dát za pravdu. Hloubka pod námi je uchvacující, stejně jako vyhled na hladinu, která má v odlesku zapadajícího slunce takřka smaragdovou barvu. Skály kolem, barevné lodičky všech možných druhů i pestré barvy surfů nádherně ladí a ta krása mě rozesmutní, až se mi sevře srdce lítostí a touhou. Tohle jsem mohla prožívat už před deseti dny a vů253 bec, za úplně jiné situace! Ačkoli sjíždění Vltavy bylo bezpochyby skvělé, jisté události a osoby bych z něho vyškrtla. Například by mi bylo rozhodně mnohem líp, nepoznat Piráta! Všimnu si, že mě pozoruje, jak se zamženým zrakem hledím na přehradu. "Snad nechceš skočit, Ivušo?" mrkne na mě. "Neblbni, na bungee-jumping ti chybí ta guma." "Kvůli tobě rozhodně neskočím!" "Správně," pochválí mě. "Já bych kvůli sobě taky neskočil." Ušklíbnu se. "Vtipnej jako vždycky!" Za mostem sejdeme z hlavní cesty a trmácíme se údajnou zkratkou, o které si nejsem jistá, zda o zkratku jde, a co hůř, po hodině chůze si tím není jistý ani Dej v! "Možná jsme měli odbočit až o kousek dál..." "To si děláš srandu, ne?" sípu zničeně. "Radši se někoho zeptáme," rozhodne se a osloví prvního kolemjdoucího, jímž je důchodce s kozou na provázku. Děda je sice hluchy jako poleno, páchne úplně stejnym odérem jako jeho společnice, a dá to fušku, nicméně po halasném pokřikování se dozvíme, že jsme skutečně úplně jinde, než bychom si přáli, a musíme se o kus vrátit. "Až dojdeme na místo, najdi si velkej šutr," pobídne Tarzana Martin. "Skončíš v Orlíku." "K čemu šutr?" nechápe Klára. "Přece aby nevyplaval," řehtá se Adam. Ačkoli se snažím, zůstávám stále víc pozadu. Nechápu, kde berou síly ještě rozvíjet teorii, čím mu ten kámen přivážou k břichu! Za chvíli už je ani neslyším, jsou příliš vpředu. Všichni - krom Piráta. Ten na mě počká. "Ukaž, prosím tě," natáhne ruku po mém báglu. "Nenamáhej se!" "Nemluv. Třeba mi to někdy nějak oplatíš." I když bych moc ráda zůstala hrdá a nedotčená, nechám si vzít batoh a sama nesu jen spacák s karimatkou. Obrovská úleva! A pak, být nedotčená se mi už nikdy nepodaří. Podařilo se mi předběhnout v zážitcích Beu na celé čáře, ale... Neřekla bych, že je to výhra! Po další půlhodině chůze, kdy začnou převládat choutky neukamenovat jenom Dejva, ale vrátit se a ztrestat rovnou i toho prolhaného dědka, co si z nás nejspíš vystřelil, zašli jsme si dobrých pět kilometrů, se zablýská na lepší časy, jelikož turistická cedule KEMP ZÁTIŠÍ 0.5 KM připevněná na jednom ze stromů nás naplní novým optimismem. Teď už zabloudit nemůžeme, kráčíme po červené a o tom, že jdeme správně, svědčí i stále čilejší ruch a větší počet lidí. S vybíráním toho vhodného místa ke kempování se příliš nepáráme, stačí nám první volný plácek mezi skupinkou vzrostlých borovic, na který narazíme. V rychlosti postavíme stany, dokud je ještě vidět, a přehradu vezmeme ztečí. Proti Vltavě je Stránka 91

Mokrá náruč léta božsky teplá, s požitkem se v ní rácháme až do tmy a dokonce u toho blbneme, jako bychom vůbec nebyli unavení! Únava podobná smrtelné křeči na mě padne teprve po návratu. Nezmírat hlady, od pár soust k obědu jsem cely den nic nepozřela, tělu jsem cely den dodávala tak akorát energii z odporně zteplalych minerálek, co jsem si koupila jednu v Budějovicích a druhou v Táboře, snad bych večeři nechala plavat! Pirát rozsvítí a štrachá v báglu, marně hledaje čisté oblečení. Na stan nám zabuší Martin: "Nemuchlujte se dlouho a přijďte na večeři. Držíme vám fleka U línýho šneka!" 254 255 "Z Marťana je básník," baví se Pirát. "Hoď něco na sebe a jdeme. Ta hospoda je tady kousíček přes les." Hlad zvítězí, navléknu si teplákovku, po jídle hodlám rovnou zapadnout do spacáku a spát, spát, všechno zaspat. Ještě peněženku, tu mám v boční kapse batohu. Konečky prstů zavadím o Pirátův amulet. Mám ho u sebe už tolik dní a teprve dnes se dozvím, co vlastně zuby na náhrdelníku symbolizují...! A že to nebylo zrovna příjemné zjištění! "Piráte? Něco tu pro tebe mám." "Pro mě?" podiví se. "Sice miluju dárky, ale -" Jakmile spatří, co z kapsy tahám, překvapením umlkne. Pak se rozzáří: "To je super! Já už ho oplakal...!" "Na." Hodím ho po něm. "Můžeš si tam za mě pověsit další zub. Jestli se ti tam ještě vejde." Zakření se. "Neboj, tam se jich vejde...!" Zatnu ruce do spacáku. Nenávidím ho!!! "Kde jsi k němu vlastně přišla?" "Hádej." Zamyslí se. "Ztratil jsem ho v ..." Bleskne po mně očima. "Tys byla v podzemí?!" "Ne, vzal ti ho duch," ušklíbnu se. Pobaveně se usměje. "Takhle si ze mě dělat srandu... Prahnu po tvé krvi, Ivušo..." Vrhne se po mně, aby dostál své vyhrůžce. Nechci, aby se mě vůbec dotýkal, odstrkuji ho od sebe. Samozřejmě je silnější. "Vyber si trest." "Pusť," zasyčím vztekle. Nemůžu si nevšimnout, že mu naše potýkání dělá dobře, vzrušuje ho to! Dívá se mi do očí. "Nechceš si zopakovat včerejšek?" "Cože?!" "Proč ta bezdůvodná hysterie? Chtěla ses se mnou vyspat? Chtěla. To nezapřeš. Já jsem chtěl taky a taky to ne256 zapírám. A tak k tomu logicky došlo. Jednou jsi o to stejně přijít musela. Panna v sedmnácti... nejvyšší čas, ne?" "Víš, co seš?!" "Povídej mi o tom," baví se. "Pirát," řeknu co nejopovržlivě. "Ten, co jen loupí a drancuje bez slitování. Bez citů. Bez lásky." "A nemám se nejlíp?" Úsměv mu moc sluší. Škoda jen, že patří k tak cynickému člověku!! "Vyhovuje mi to a holkám to vyhovuje taky. Můžu mít každou." "Pch." "Nevěříš? První, co mi přeběhne přes cestu. Každou." "A co Veronika?" Trochu se zarazí, nicméně se po chvíli přemýšlení znovu usměje: "Tu taky, jen to bude dyl trvat. Lepší zboží se musí dobejvat delší dobu - a tím víc si to pak vychutnám." "Lepší zboží!" prsknu pobouřeně. "Takže já jsem -" "Nadprůměrná," přeruší mě pobaveně. "Trvalo to skoro tejden, když to vezmu od minulý soboty, kdy jsi po mně sama vyjela. Můžeš bejt na sebe hrdá, jiný dostanu na počkání. Jsem prostě dobrej, přiznej si to, Ivušo." "Ne, spíš jsi chudák," řeknu vážně, "protože láska existuje. Bez ní je to o ničem! Jenže tobě to nemá cenu vysvětlovat, tak tě aspoň požádám, za ten náhrdelník, abys o tom, co se mezi námi dvěma stalo, neříkal ani Veronice, ani svým kámošům." "Fajn," řekne s úsměvem. "Jak si přeješ. Takže teď, když je mezi námi jasno, můžeme jít na večeři, ne?" Mlčky si přes tričko přehodím bundu teplákovky, do kapsy strčím mobil, který těsně předtím zapnu, a společně se vydáme přes lesík k hospůdce. Je mi strašně smutno. Ze sebe. Z toho, jak to všechno dopadlo. Je mi smutno i z Pi257 ráta. Je mi smutno z lásky, o kterou jsem přišla dřív, než mohla začít, a ze Stránka 92

Mokrá náruč léta sexu, který přišel dřív než láska. Nemá nakonec Pirát pravdu?! Bez lásky by bylo všechno o tolik jednodušší!! Žádné trápení, žádné výčitky... "Zvoní ti mobil," upozorní mě. Co'?" "Mobil!" směje se. "Tvůj mobil. V kapse." Vylovím z bundy stále vyzvánějící telefon a z displeje přečtu jméno Bea. Tohle nevypadá na obyčejné prozvánění, kamarádka se naléhavě dožaduje mého hlasu! Přijmu hovor: "Ahoj. Co je? Ty mi voláš?" "No hurá!" oddechne si. "Jasně že ti volám! Za odpoledne asi po padesátý! To máš pořád vypnutej mobil, nebo jsi bez signálu, nebo co se děje?!" "Není kde dobíjet, tak šetřím baterku a zapínám hojen na pochytání zpráv. Proč? Kde jsi, že můžeš volat?" "U cedule." "Jaký?" "Je na ní asi napsáno kemp Zátiší, nevím jistě, je tu tma jak v ... Přesně tam." "Počkej! Ty jsi tady?! Na Orlíku?" "Přece jsem ti psala, že přijedu. Tvrdnu v tý pitomý vesnici asi od osmi, celou dobu se ti snažím dovolat, už cestou ve vlaku a autobusu... Kdybych se nebála přes les, došla bych až do kempu, ale takhle. "Počkej tam, kde jsi. Přijdu pro tebe," rozhodnu se, zavěsím a vysvětlím Pirátovi: "Kámoška. Splašila se a přijela, ale bojí se přes les. Musím jí jít naproti." "Já se snad dneska nenajím," zhrozí se, ale podle očekávání mě doprovodí. "Je aspoň pěkná? Jestli stojí za to, abych na ni vybalil svoje fluidum a předvedl ti rychlovku." 258 "Je pěkná, ale ne blbá," odseknu napruženě. "Na Beu nemáš šanci. Jo - a před ní taky ani muk, jasný?" "Ty si navymejšlíš," řehtá se. Moje blonďatá kamarádka s vlasy vyčesanými do svého tradičního uzlu skáče radostí skoro jako pejsek, kterému se vrátí pán. Ačkoli jsem před dvěma tydny vyhrožovala, že s ní končím, vidím ji ráda. Dala přednost nejistému klukovi před kamarádkou a já ji najednou chápu. Nezachovala jsem se jinak! Jsem sobecká úplně stejně. Bea může na Pirátovi oči nechat! "Ahoj, já jsem Beata, ale všichni mi říkají Bea. Asi jim je zatěžko přidat dvě písmenka..." "Pirát," představí se. "Pirát? To je originální!" zahihňá se. "Ani nevíte, jak ráda vás vidím! V osm jsem dorazila do vesnice, tam jsem čekala jak blázen, pořád se ti snažila dovolat, Ivo, pak už jsem se rozhodla vydat po červený do kempu, jenže než jsem se rozhoupala a došla až sem, úplně se setmělo... hrůza." "Netušila jsem, že se zvencneš a přifrčíš tak narychlo!" namítnu s ostnem výčitky. Nemusela totiž jezdit vůbec! "A co bych dělala doma? Ségra jela k babičce..." "Ty nerada k babičce?" vyzvídá Pirát. "Kdyby to byla moje babička, tak jo," vysvětlí. "Babička od ségry není tvoje babička?" nechápe Pirát příbuzenské propletence rodiny Vackovy. "Ne. Moje maminka byla totiž tak velkorysá, že dopřála svým dvěma dcerám každé jiného tatínka, nejspíš abychom se nemusely dělit... A tak máme i jiny babičky a dohromady to jaksi nějak nejde... U Sašiny babičky bych nebyla vítaná. Proto jsem jela radši za vámi, tady je rozhodně veseleji..." 259 Je to docela legrace, protože než dorazíme k Línému šnekovi, zjistíme, že Bea se na cestu ptala téhož dědy s kozou, a celkově jsme se s ní museli minout úplně těsně! "A to máš lehoučkej batůžek," těší ji Pirát, který jí ho galantně nese. "Co jsme měli říkat my, bágly jak stodola..." Kamarádčino zavazadlo je skutečně nepatrné a největší položkou je spacák! "Ty sis nevzala stan?" "Na Orlík jsi měla přece stan brát ty," připomene mi. "To jo, jenže před skoro dvěma tydny. Teď je kapku jiná situace. Kde chceš spát, prosím tě?" "Může u nás," navrhne Pirát. "To iglú je pro tři." "Uf, díky," usměje se na něho líbezně. "Dneska je den blbec, fakt. Nejdřív jsem se bála, že budu spát sama v lese, teď zase, že pod širákem vedle vašeho stanu... Tak ještě že se to vyřešilo. A... nebudu vám překážet...?" Sjedu ji pohledem. Kamarádka za tu dobu, co jsme se neviděly, nějak vyrostla! Je z ní normální koketa! Stránka 93

Mokrá náruč léta "Co tě nemá," zubí se na ni Pirát. "Znáš to: bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic..." To už se nám otevře výhled na hlučící restauraci. Navzdory pozdní noční hodině je osvětlená jak pouťová atrakce a venkovní posezení se šňůrami lampiónů a hořící olejovou loučí na každém stole obsazené snad do posledního místa! Ne, do posledního ne. Naše parta namačkaná hned u krajního dlouhého stolu nám dvě drží. Z Beina příchodu mají radost především kluci, kvůli ní jsou ochotní smrsknout se ještě víc a vida, vejde se k nám i ona. Dokonce se ani neposadí vedle mne, jak jsem očekávala, nýbrž vedle Piráta z druhé strany, 260 takže ten nás má každou po jedné ruce a když kluci vtipkují na téma harém a mnohoženství, majetnicky nás obě obejme kolem ramen. Normálně bych ho setřepala, kvůli Bee nemůžu! Moje milá a nejlepší kamarádka mi pije krev, abych byla upřímná. Tohle jsem od ní nečekala! K večeři si dáme utopence, takhle pozdě už se samozřejmě nevaří, a i když je moc ráda nemám, přijdou vhod. Ostatní jsou dávno po jídle. Nevím, zda je to Beiným příchodem, ale partaje rozjařená, na nějakou únavu si nikdo ani nevzdechne, a tak zatímco se cpeme, Dej v vytáhne kytaru. " Uprostřed lesa ležím v mechu a prost všeho spěchu fakt nevím kam dál, " zanotuje další z mých oblíbených. Spolknu poslední sousto a zbytkem chleba vytřu ocet. "Cizí dívka mě po tváři hladí a že mi to nevadí, tak se to stalo," zpívá Tarzan a Veronika mu přizvukuje. "Havraní vlasy mi bičují líce a já chci více, vždyť ještě mám málo! " Ta slova jsou skoro jako vysměch, napadne mě, po očku mrknu na Piráta a on v té chvíli na mě. Ještě se tomu směje! Udělám na něho obličej, což mu náladu nezkazí, spíš naopak, znovu mě chytí kolem ramen. Tentokrát jen mě, ne Beu. "Na dušičky pozor dejte, do mechu v lese si nelehejte, světy se prolnou na dušičky, tak buďte doma a zapalte svíčky!" prozpěvuje chorál hlasů. Kdybych seděla doma, ušetřila bych si spoustu trápení, to je fakt. S povzdechem se rozhlédnu. Tak tohle je hospůdka U líného šneka, tady jsem se měla sejít s Romanem a tady 261 Hrkne ve mně tak, až mi to na chvíli vyrazí dech. Mám vidiny, nebo je jen ten kluk, co sedí ob tři stoly dál ve společnosti dvou kluků a jedné dívky, Romanovi tak strašně podobny?! Ne, to není možné... Čas nejde vrátit, ani posunout, to přece nemůže být Roman!!! Jenže... Tmavé krátké vlasy na ježka, hnědé oříškové oči, úsměv jako Matt Damon... Podle té fotky, na které znám zpaměti každý detajl, to on být musí!! Poznám ho srdcem. Opravdu cítím, že to je on, přesně jak jsem si před dvěma tydny představovala. Poznám ho poslepu. On tuje. Takhle naživo je mockrát hezčí a sympatičtější než na fotkách! Je tu. A s nějakou holkou. No, možná nepatří k němu, jsou tam přece tři kluci, ale... Pocity, které mnou smýkají, by slabší povaze možná způsobily infarkt. Já mám namále, srdce mi buší až v krku. Pevně doufám, že si mě nevšiml, přikrčím se za Piráta. Nemůžu se mu ukázat, takhle ... Neupravená, nevyspalá, se zarudlýma očima... A co je úplně, úplně nejhorší - nemůžu se mu ukázat vůbec. Zradila jsem ho. Zradila jsem nás. Naše plány i sny! Ještě předtím on zradil mě, vykašlal se na mě a klidně si tu užívá s nějakou blondynkou... Je to šílený propletenec!! "Ivo?" všimne si mne Martin. "Jsi O.K.?" "Vypadáš, jak kdybys potkala ducha," podotkne Klára a nemá nejmenší tušení, jak blizoučko je pravdy! Veronika stopuje můj pohled, kam tak civím, tudíž se raději ještě víc přikrčím. Hlavně na sebe neupoutávat pozornost, ani naší party, natož něčí cizí! 262 "Jsem jen hrozně zničená. Přece jste chtěli jít všichni brzy spát, ne? A je půlnoc," ohradím se tiše. Kluci uznají, že na tom něco bude, ale než všichni dopijí a zaplatíme, prožívám hotová muka! A nejspíš brzy zemřu na skrčeninu, jak se snažím být menší a ještě menší, nejmenší a neviditelná... Dej v vyslyší Verunčiny prosby zahrát ve zbytku času poslední písničku na dobrou noc. " Umírám, síla mě opouští, odpouštím, co bych měl. Vzápětí tělo opustím, obrátím se v prach. Miláčku, ach, ne, ne, ne, neměj z toho strach... " Také Buty patří mezi moje oblíbence, s Tarzanem máme vůbec hodně podobny vkus co se tyče písniček, jenže... Tohle opravdu nemusel! Stačí, jak mi je samo o sobě! Stránka 94

Mokrá náruč léta "Posaď se ke mně, zazpívej, jak to všechno rychle utíká. Já ti umírám a jenom uvítám, když se tobě bude o mně zdát..." Slova písničky znám, vím dobře, co bude následovat, přesto se mi oči zalijí slzami a raději se přikrčím ještě víc, protože Roman se dívá naším směrem, přiváben kytarou. Buty mě vlastně naučil mít rád on...! Až se ti jednou vrátím, bude divná noc, noc co dává divným silám jejich divnou moc... " Musím se kousnout do ruky, abych se nerozeřvala přímo u stolu. Ta písnička je o mně. A o Romanovi. Ačkoli sedí nedaleko, pár metrů ode mne, pro mě je mrtvy. Umřel mi v tuhle divnou noc. Ne. Umřel už tu předešlou, kdy jsem se vyspala s Pirátem. "Jedno velké živé' přání, všechno vzkřísí, už to visí na provázku. Za tvou lásku, odpovím ti na otázku, jestli se to všechno jenom zdá..." V nestřežené chvíli se vytratím do tmy jako první, ke 263 stanu dojdu jako v mrákotách a než dorazí vysmátá Bea s jako vždy vtipným a neodolatelným Pirátem, ležím zhroucená v koutku iglú a ze všech sil se snažím udržet na uzdě alespoň hlasité vzlyky, když už se mi nedaří neplakat. A že to dá fušku, protože ti dva si ještě dobrou půlhodinu cosi šeptem špitají. Divná noc nemá konce. 264 14. Ještě divnější den (neděle) "Ty vypadáš," řekne mi Bea po mém návratu z umývárny. "A to jsi mě neviděla po ránu!" ušklíbnu se kysele. Po probuzení to totiž bylo tisíckrát horší! Nakonec se mi přece jen povedlo usnout, asi vyčerpáním, a spala jsem až do deseti hodin, kdy jsem se probudila jako první z party a další hodinu strávila v koupelně, kde jsem si myla vlasy, chladila obličej studenou vodou, pudrovala si červený nos a barvila si řasy lemující zateklá oční víčka. K světlemodrym plátěnym bokovkám Nike si vezmu modry vršek od plavek. Push-upka mi fakt sluší a i když bych to do sebe, takové stydlivky, nikdy neřekla, najednou jsem ve stadiu, kdy potřebuji odvést pozornost případných diváků z obličeje na hezčí partie svého těla. Hm, že bych po Pirátově škole už nebyla stydlivka?! Těch změn na sobě pozoruji víc, nejen ztrátu panenství. Například se najednou obejdu bez make-upu, což jsem si do nedávna nedokázala ani představit! A také vím, co myslela Veronika tím, když mi tvrdila, že se beru moc vážně. Nadhled a schopnost zasmát se i sama sobě mi skutečně vždycky chyběly! Teď vím, že nejsem nejdůležitější na světě. Ani středem vesmíru. "Ivo, co se tady stalo?" nechápe. "Psala jsi, jak je to super a -" "Bylo to super." 265 "A už není? Proč?" Zarazí se. "Kvůli mně... ?" "Ne, s tím nemáš co dělat," ujistím ji. "O co teda jde, krucinál?!" "Nevím, jestli sis včera v hospodě všimla Romana. "Cože?! On tu ještě je?! No to je skvělé! Mluvili jste spolu?" Na rozdíl od ní na tom nevidím nic skvělého, spíš je mi znovu do pláče. "Nemluvili." "Tak za ním jdi! Padej!" "Nevím, kde bych ho měla hledat, tady v kempu jsem se dívala cestou z umyvárny a neřekla bych, že tuje, ale... já se s ním nechci setkat." Vykulí oči. "Tobě přeskočilo! Vždyť jste to plánovali tři měsíce! Máš šanci, tak ji nepropásni, ty cvoku!" "Nejde to." "Ale proč?!" "Například proto, že je tu skoro čtrnáct dní a ani jednou mi nenapsal. Vůbec mu nechybím. Nebudu se vnucovat!" "Přece nemá mobil!" "Ale jeho kámoši jo." "Ti ho nemusí mít taky..." "Ani jeden?" ušklíbnu se pochybovačně. "Má tu tři kamarády a jednu slečnu. Možná je tu s ní, proto nenapsal." "Možná, možná!" opakuje opovržlivě. "Dokud s ním nepromluvíš, tak ho nemůžeš rovnou odsoudit a odepsat!" "Hm." "A jaký jsou další důvody, smím-li se ptát?" "No..." Do těch se mi chce ještě méně. "Pár dní jsem si myslela, že by mi to mohlo vyjít s Pirátem... Ale nevyšlo." Stránka 95

Mokrá náruč léta Tohle téma není moc příjemné ani mé nejlepší kama266 rádce. Vezme mne za ruku a odtáhne kus stranou, aby nás náhodou ten, o kom je řeč, nemohl poslouchat ze stanu. "Ty jsi do něj zamilovaná...?" "Ne," zavrtím hlavou. Bee spadne kámen ze srdce. "No tak! V tom případě na něj hoď bobek a upaluj za Romanem! Víš, Pirát mě pozval na lodičku, že zajdeme k nejbližší půjčovně a uděláme si vylet ve dvou... Měla jsem obavy, abych ti nelezla do zelí, to bych fakt nerada, Ivo, ale i Dominik říkal, že spolu nechodíte, takže když to potvrzuješ. "Dominik? Kdo je zase Dominik?" Bea se rozchechtá. "Ano, potvrzuješ. Nebo sis myslela, že má v rodném listě napsáno Pirát?" "To asi ne," připustím překvapeně. "Ty ses ho na to ptala, nebo se ti tak představil sám?" "Ptala. Hned včera," vysvětlí. "Dominik je strašně pěkny jméno. .. A on je děsně krásnej kluk... Sice se mi nikdy nelíbili tihle zdredovaní zacuchtanci, ale Pirát je boží." "Takže s ním na ten výlet chceš jít?" "Jasně," přikývne. "Proč bych neměla?" "Protože on není boží, Beo," řeknu důrazně. "Je to parchant. Podle něj láska neexistuje a holky má jen na sex." "To říká každej, než se zamiluje," pokrčí bezstarostně rameny. "Dokud nepotká tu pravou. Může mít spoustu holek, ke kterým nic necítí, ale pak najednou se objeví holka, kdy cítí, že je to ono... A zamiluje se." "Takhle to funguje ve filmech nebo knížkách," odfrknu. "A i kdyby i v životě, snad si nemyslíš, že zrovna ty jsi ta pravá pro Piráta? Pcha..." Něco na Beině vyraze mě varuje. "Počkej, počkej... Chceš říct, že tohle, co jsi teď vykládala, do tebe nahustil on?!" 267 "Proč nahustil? Prostě mi říkal, že má na holky smůlu, že ho uhání samy a on k nim nic necítí. Nemůže za to." "Pokračuj," pobídnu ji. "Chci slyšet ty blafy, co ti navalil do hlavy!" "Proč to říkáš takovým tónem? Proč by se nemohl zamilovat zrovna do mě? Zase tak hnusná nejsem!" Donutím se ke klidu, abych nezařvala nahlas. "Beo, tobě to nepřipadá ani trochu podezřelý? Že by se zamiloval z hodiny na hodinu, na první pohled? Ten náhrdelník, co má na krku, jsou trofeje. Každej zub za jednu holku. Bere to jako soutěž. Včera mi sám řekl, že tě dostane." "Cože? Proč by to dělal?" nevěří mi. "Jednak proto, že je to parchant, pořád ti to říkám, a jednak proto, aby mi dokázal, že dostane každou, na kterou kývne prstem!" Nevěří mi. Asi si myslí, že jí chci zkazit známost!! No, ostatně... vzpomenu si na sebe a Verunčino varování. Copak jsem ji vyslechla?! Copak jsem jí uvěřila?? Možná kdyby mi o Kláře řekla před tím, tak... "A taky protože... protože já tak blbá byla." Vykulí oči. "Chceš tím říct...?" "Jo. Přiznává se mi to hrozně špatně a opravdu nevím, jestli bych ti to někdy řekla, i když jsme nejlepší kámoš-ky, protože se za to strašně stydím... Nechci, abys udělala stejnou chybu. A doufám, že teď zároveň chápeš, proč jsem včera nemohla jít za Romanem..." "No, tak to je teda na pytel," potvrdí a kecne do mechu, jak ji tahle zpráva šokuje. Ztěžka polknu. "Je. Nikomu ani muk, jo? Nechci, abych klesla v očích party... Myslela jsem, že je Roman ztracenej navždy, Pirát byl blízko a tak fajn... jiskřilo to ' 268 mezi námi a já si opravdu myslela, že tím odstartuju lásku. Je to ale blbost. Láska odstartuje sex, naopak to nejde." Mrtvolný klid kolem stanů pomalu ožívá, z plátěnych příbytků se začínají hrabat lidi z party. Pirát ve svých orva-ných a notně zkrácenych džínách si nás úkosem změří a zapálí si cigaretu. "A... jaký to bylo?" Mávnu rukou. "Taky zklamání. Bez lásky a bez něžností to ani nemohlo být jiný. Hned na to mi začal vykládat, že láska neexistuje a že může mít první holku, kterou potká, aby mi to dokázal. No a tou první jsi byla ty." "Hajzl...!" uleví si. Stránka 96

Mokrá náruč léta Z Verunčina stanu se ozve hysterický výkřik. To mou nevlastní sestřenku právě Tarzan polil vodou, aby se vůbec probudila. V půl dvanácté dopoledne měla pravou půlnoc! "Ale počkej, Ivo," přemítá Bea. "To, že je Pirát hajzl, přece neznamená, že jsou parchanti všichni kluci, ne? Musíš najít Romana a promluvit si s ním, třeba s tou holkou vůbec nic neměl a nezradil tě." "I kdyby on ne, tak já jeho jo!" "Ale to on přece neví." "Jenže já to vím!" Chvíli na mě nechápavě zírá. "Tak mu to neříkej." "A co moje svědomí?" vyhrknu zoufale. "Svědomí...," zopakuje pomalu. "Svědomí je prevít, ale... Prostě jsi udělala chybu, to se stává." Od stanů na nás zamává Marťan. "Co tam děláte, vy dvě tetky? Na snídani je pozdě, takže jdem rovnou obědvat." "Vy možná," lká Još. "Mně nějak docházejí penízky..." Pirát dokouří cigaretu a doklátí se až k nám. "Neviděly 269 jste se tak dlouho, že se nemůžete vypovídat, či co?" Sjede hodnotícím pohledem Beu od hlavy až k patě, vezme to pro jistotu ještě jednou opačným směrem, a uznale prohodí: "Máš pěkny tričko. Růžová ti ladí k pleti..." "A já myslela, že jsi na modrou barvu," připomenu mu. "Člověk se mění," ujistí mě roztomile. "Člověk možná," připustím. "Ale ty se nezměníš, rozhodně ne ze dne na den!" Odlepím se od stromu, o ktery jsem se opírala, a jdu si do stanu pro peníze. Pirát si přisedne k Bee, a když na ně Martin znovu zavolá, ať nezdržují, křikne na nás, že jim máme držet místo, přijdou prý hnedlinko. V kiosku přímo v kempu připravují jedině občerstvení typu hotdogů, langošů, pizz ohřátých v mikrovlnce a grilovaných kuřat, na jakékoli normální jídlo musíme k Línému šnekovi za lesíkem. Už zase...! Pravděpodobnost, abych tam znovu potkala Romana, je takřka nepatrná, přesto se ve mně všechno sevře, jakmile se podívám na místo, kde včera seděl. Dnes tu samozřejmě není, pár stolů je dokonce úplně volnych, horky den patrně většina lidí tráví radši u přehrady. Pro Beinu záchranu jsem udělala maximum, zbytek je na ní. Otupěle sedím a čekám, až mi donesou kuřecí řízek s bramborem, co jsem si objednala. Ve chvíli, kdy se tak stane a kluci začnou dumat nad tím, co tam ti dva asi pro- • vádějí, se jmenovaní objeví na cestičce. Střelím po nich zpytavým pohledem. Jako milenci nevypadají, ale tak jsme nepůsobili ani my s Pirátem. Kráčí metr od sebe a podle všeho se ani nebaví, alespoň ne před námi. Bea se pak nacpe mezi mne a Tarzana, co na tom, že má krátkou minisukni, zvedne nohu, aby překročila lavici, až bůhví kam, takže Još sedící naproti se málem utopí na lžíci zeleninové polévky. "Co, Piráte, dobrý?" vyzvídá Adam. "Jako co?" ušklíbne se ten a posadí se na kraj protější lavice. Pak vyhledá můj pohled, ale tentokrát se na mě ne-usměje ani nezakření, měří si mě, zdá se, nakvašeně. "Bude čárka do památníčku?" zajímá se Još. "Na to je tu přístupnější zboží," odvětí s pohledem stále určeným mně. Orosím se. Ten bídák...! Kluci naštěstí nepochopí, co naznačoval, jelikož si Nika všimne: "Je, ty máš náhrdelník! Neříkals, že je ztracenej?" Předběhnu ho v odpovědi, to jako aby si upamatoval na naši včerejší dohodu: "Občas se i ztracený věci zase najdou." Nejspíš pochopí, protože se bez dalších komentářů zahloubá do jídelníčku a já mohu v klidu obědvat. Ptát se Bey, co se mezi nimi (ne)stalo, není vhodná příležitost. No, v klidu...!!! Možná bych se najedla v klidu, kdyby se na cestě z opačného směru než je kemp Zátiší neobjevily čtyři postavy s bágly na zádech. Na tom by samo o sobě nebylo nic zvláštního, takových tu courají sem a tam celé davy, nicméně tihle mi jsou víc než povědomí, dva kluci, něžná blondýnka a ... Roman. Doufat, že pouze projdou kolem, je nesmysl, už před terasou začnou shazovat ze zad krosny a rozhlížejí se po volných místech. Sklopím oči o vteřinku později a na krátky okamžik se naše pohledy spojí. Civím do talíře, před očima rudá kola, srdce slyším tepat ve spáncích jak divé. Možná mě jen tak přejel pohledem jako všechny ostatní, třeba mě nepoznal... Na fotkách vypadám trochu jinak, teprve před prázdninami jsem se ne270 271 Stránka 97

Mokrá náruč léta chala vylepšit melírem s červenými pramínky... A pak, na všech svých fotkách, co jsem mu kdy naposílala, jsem byla silně nalíčená, abych zamaskovala různé kazy a nedostatky. Uvědomím si, že do mě někdo strká. Kdo jiny než Bea, které jsem Romanovy fotky ukazovala všechny a ne jednou! "Je tady! Ivo, slyšíš?!" "Já vím," zasyčím. "Neupozorňuj na mne!" "To ani nemusím, on se sem stejně dívá," šeptne. "Pochop, po tom všem mailování a chatování si nezaslouží, abys s ním ani nepromluvila! Nemůžeš dělat mrtvyho brouka!" Zvednu oči v očekávání pádu gilotiny. Roman si se svými přáteli sedne hned k protějšímu stolu a jakmile se na sebe podíváme, nepatrně na mě kyvne. Samozřejmě mě poznal! Situace na mašli! Nevím, co mám dělat, ruce se mi klepou jak v pokročilém stadiu Parkinsona, načež mě dorazí Veronika, která se ke mně nakloní přes Dejva a polohlasně se zeptá: "Poslyš, není to ten tvůj kluk...? Byl tu už včera, že jo? Mně se zdál hned povědomej, ale když jsi nic neříkala..." "Jakej kluk?" zajímá se Tarzan. "Starejte se všichni o sebe!" vyjeknu. Znovu pohlédnu na Romana. Pochopí to jako signál, vstane a zamíří k toaletám, co jsou z druhé strany budovy. Těsně než zmizí za rohem, mrskne po mně pohledem. "Mazej!" pobídne mě Bea nekompromisně. "Vy spolu nemluvíte, či co?" nechápe Veronika současný stav. Pochopitelně tím upoutáme pozornost všech u stolu, zachytím Pirátův upřený pohled. Veronice to pálí, 272 bleskne očima ze mě na Piráta, z Piráta na Romana a zpátky na mě a naznačí mi, že mi drží pěsti. Odhodím příbor vedle takřka nedotčeného talíře, jen to zacinká, a kývnu na Joše. "Jestli chceš...? Já nebudu." "Ty jsi zlatíčko!" zajásá a už se sápe po mé porci. "Piráte, já se ti fakt divím, tys ji nedocenil..." Přelezu lavici a s malou dušičkou zamířím k toaletám. Pochopitelně tam ani nedojdu, Roman na mě čeká hned za rohem, kam není od stolů vidět. Rozpačitě přešlapuje ve stínu hospůdky a ještě rozpačitěji mi řekne: "Ahoj, Ivo." "Ahoj, Romane." Tak přesně tohle jsem plánovala celé měsíce a šíleně se těšila, až si řekneme něco tak prostého a zároveň krásného, jako je ahoj, Ivo a ahoj, Romane... Konečně se to stalo! Jenže se to mělo stát před jedenácti dny. Dnes to strašně bolí, protože je pozdě\!! Hned poté mělo přijít na řadu vzájemné objetí a polibek... "Neposadíme se?" ukáže na ohniště dál od budovy, kolem něhož jsou primitivní lavičky z fošen na špalcích. Přikývnu, následuji ho jako ovce a když se posadíme vedle sebe asi s půlmetrovým rozestupem, zavládne na chvíli ticho. Tak tohle je kluk, se kterým jsem si rok psala a později i telefonovala... Tenhle kluk v bermudách a bílém tričku s barevným obrázkem Bárta Simpsna s prakem a jakýmsi nápisem v angličtině v bublince komiksu je moje velká platonická láska. Když ho vidím zblízka, uvědomím si, že to mohla být i moje velká reálná láska, že všechny moje sny a představy mohly být naplněny... Je hezčí než na fotkách, je živý! Líbí se mi včetně maličkého mateřského znaménka pod pravým okem, takhle zblíz273 ka připomíná Matta Damona v tmavém vydání ještě víc než na fotkách a i když to není hezoun jako Pirát, cítím, jak moc mě ten kluk přitahuje, vzrušuje a láká, nejradši bych mu podle původního scénáře padla kolem krku, aby se mohly naše dávné touhy a sny naplnit! "Kde ses tu tak najednou vzala?" zeptá se. "Čekal jsem tě od minulé středy den co den, vlastně dvakrát denně! "Sjížděli jsme Vltavu, Orlík je navíc..." "Vltavu?" zeptá se nechápavě. "Ty jsi věděla, že pojedeš na Vltavu místo sem za mnou?" "Ne," zavrtím vláčně hlavou, protože cítím, jak mne prostupuje pocit zmaru a zkázy. "Všechno se zvrtlo. Měl jsi pravdu, Bea byla ten slabej článek v řetězu... Nevrátila se z Vranova včas a mamka mě odvezla k příbuzným. Dva z té party jsou mí příbuzní. Neměla jsem ti jak dát vědět, že se plány tak změnily... V pondělí, kdy jsem myslela, že už se vracíš domů, jsem s nimi jela na vodu... A teď jsem tady. Netušila jsem, že tu strávíš takovou dobu, plánoval jsi přece Stránka 98

Mokrá náruč léta maximálně do neděle!" "Nechtěl jsem odjet, aniž bychom se viděli," vysvětlí. "Zdržoval jsem kluky, jak se dalo. Naštěstí se nám tu líbilo, takže to až taková oběť pro ně nebyla, ale dneska už musíme domů všichni. Na stavbě jsem měl makat už před týdnem, brácha mě zabije... Jakub má od zítra brigádu, Johana od pozítří, dnešek je úplně nejzazší možnost." "Kdo je ta holka... ?" zeptám se a přestože vím, že Roman je jen virtuální známost, která se díky mé hlouposti nikdy ve skutečnou změnit nemůže, bodne mě osten žárlivosti. "Jakubova ségra." "Ta tu ale být neměla, ne?" Dá mi za pravdu. "Rozmyslela se na poslední chvíli." 274 "Je moc hezká," hlesnu tiše. Souhlasí i s tímhle: "Jo, je pěkná... Dokdy tu budeš?" "Během zítřka se musíme dostat do Klikova a v úterý si tam pro mě přijede máma, protože v pátek letíme na Rhodos." "To je v háji," uleví si. "Domlouváme to měsíc předem, a pak to takhle krachne... Dva týdny tu čekám jak ten debil a nakonec se potkáme teprve včera... Na posrání, fakt." Včera! Zatěkám na něj pohledem a zase ucuknu. Dovtípí se: "Proč ses přede mnou večer schovávala?" Pohlédnu mu do očí a tentokrát pohledem neuhnu: "Proč jsi mi ani jednou nenapsal? Copak kluci nemají mobil? Nebo Johana? Nebo jsi mi mohl zavolat, třeba z budky!" V oříškových očích se objeví údiv: "Já ti psal aspoň dvacetkrát! Nedošla ti ani jedna SMSka a nešlo ti ani zavolat, pořád mi to říkalo, že jsi nedostupná. Proč jsi za celých čtrnáct dní nezapnula mobil?" "Co to povídáš?!" ohradím se. "První týden jsem ho měla zapnuty pořád, na vodě několikrát denně!" "To mi tedy ukaž," požádá mě. Zalovím v kapse, načež si uvědomím, že jsem ho nechala ve stanu. "Mám ho v kempu. Klidně ho donesu a uvidíš!" "Tak ho dones," souhlasí. "Předvedu ti, že tě nejde pro-zvonit ani od Johany, ani od Jakuba, ani od Honzy." "Skočím pro něj!" rozhodnu se, jelikož mi to připadá velmi důležité. Musím dokázat jemu i sobě, že lže. Jen pak budu mít klidné svědomí!! Protože pokud lže, a to si jsem jistá, nedošlo mi od něho a vlastně od nikoho krom Bey NIC, tak potom nemusím litovat, že jsem epizodkou s Pi275 rátem zničila něco krásného, co mohlo mezi mnou a Romanem začít naživo! "V kolik vám to jede?" "Ve čtrnáct pět z Orlíku. Je poledne, takže za dvě hodiny, ale hodinu musíme počítat na cestu pěšky, než tam dojdeme, takže moc času nezbývá. Ivo, nechoď tam!" "Proč?" zeptám se podezíravě. Nechce konfrontaci! "Nezabíjej tu první a poslední hodinu, co máme." "Za patnáct minut jsem zpátky. Možná o něco dřív. Dej si zatím něco k jídlu, přišli jste se před cestou najíst, ne?" "Přišel jsem kvůli tobě. Včera ses schovávala, ale věděl jsem, že tu budeš. Nemohla jsi nepřijít!" vysvětlí a oříškové oči se na mě vážně zahledí. "Doufal jsem v to." "A kdybych nebyla... ?" "Tak bych si nechal autobus ujet a hledal bych tě po kempu," pokrčí rameny. "Když tě konečně po čtrnácti dnech potkám, nemůžu to zabalit a zmizet, aniž se setkáme, ne? Já je vlastně můžu nechat odjet samotné a jet domů zítra ráno. Sice to Matěj asi jen tak nepřekousne a naši taky ne, ale..." "Kde jste stanovali? Taky v Zátiší! Přišli jste z opačné strany a já tě tu ani nikde neviděla." "Mimo kemp," usměje se. "Tady kousek v lese, načerno. Našli jsme si krásnou mýtinku schovanou v houští, za celou tu dobu nás ani jednou nikdo nevyhmátl. Mám nápad. Pojedu domů až zítra a ukážu ti ten palouček. Nakonec ze všech plánů zbyde jen půl dne, ale aspoň něco." "Jdu pro ten mobil," rozhodnu se. Další plány jsou bezpředmětné, jakmile se ukáže, že najednou mě prozvonit jde, tudíž se z Romana vyklube hajzlík, co umí klamat tělem a působí víc než věrohodně, stejně jako Pirát, nebude mít nejmenší důvod v Zátiší zůstávat! 276 Stránka 99

Mokrá náruč léta "Nemám jít s tebou?" napadne ho. "Zatím se najez. Hned jsem tady!" "Tak jo," souhlasí váhavě, a když se chci rozeběhnout, nečekaně mě zastaví: "Ivo?" "Hm?" "Přijď brzy. Musíme si toho hrozně moc říct... a vůbec. Bojím se tě pustit, aby ses zase někam neztratila... Teď, když vím, jak krásný máš oči zblízka. Můj výraz je tak vážný, že se i jeho natěšený úsměv rozplyne do ztracena. To už ale mizím v lese, abych to vzala zkratkou k našemu tábořišti. Potřebuji být chvíli sama, utřídit si peklo zmatených myšlenek a doufat, že lže, protože jinak jsem ztracená... Nevím, kolik minut přesně mi můj polední kondiční běh zabere, víc než čtvrt hodiny to ale nebude. Mobil mám samozřejmě zapnuty, a když se vrátím a od rohu hospody jím vítězně zamávám k Romanově stolu, poněkud mě zarazí jeho zachmuřená tvář naprosto nepodobná té, se kterou se se mnou před pár minutami loučil! Že by nevěřil, že mobil donesu...? Od našeho stolu na mě Bea cosi mohutně gestikuluje, nejspíš mi přeje hodně štěstí, ta naivka! Roman něco řekne svým přátelům, půjčí si dva mobilní aparáty a ne zrovna nadšeně dojde ke mně. "Ty sis nedal nic k jídlu?" všimnu si prázdného stolu, zatímco jeho společníci i ta holka se cpou jak hladovci. "Nějak mě přešla chuť," oznámí mi, náhle bez jakéhokoli nadšení a naprosto bez nálady. Nepátrám se po příčině, ta se patrně za chvíli odhalí! "Zkus mě prozvonit," pobídnu ho. "Má to cenu?" zeptá se mdle. 277 "Proto jsem pro ten mobil běžela, ne? Romane, ty jsi mi žádný zprávy neposílal, že?" "Tss," odfrkne pohrdavě. "Lhal jsem ti snad někdy?" "To nevím," odvětím. "Nemohla jsem si to nikdy ověřit." Blýskne očima. "Tak se dívej!" Na stříbrném Siemensu nejnovější řady najede do adresáře, kde vyhledá jméno IVANKA, potvrdí volbu VYTOČIT a já až ke svému uchu zaslechnu neosobní operátorův hlas: "Lituji, ale účastník má buď..." Roman ho domluvit nenechá, ukončí spojení a celou operaci provede na Nokii 7210 s barevným krytem z filmu Pán Prstenů. Uložil mě do mobilu svého kámoše i té odporně hezké holky jako Ivanku. A zase: "Lituji, ale účastník má ..." "To není možný! Dej mi číslo na tu Nokii..." Roman mi ho nadiktuje, dám VYTOČIT a šup, Nokie začne hrát melodii z Krotitelů duchů. Tohle zaujme i jeho, oba se skloníme nad displejem, kde bliká moje číslo, ale ne jméno. Teprve nyní mě to trkne! Vyrvu Nokii Romanovi z ruky, sama najedu do adresáře na jméno IVANKA, vyvolám si číslo, pod kterým si mě uložil. To je správné, jenže... "Spletl ses při zadávání v předvolbě," hlesnu. "To není možný, vždyť přece máš 722, ne?" "Ne, mám 723. Vždycky jsem měla 723." "Ale to -" Pak jeho vyraz zase ztvrdne. "Stejně je to úplně jedno. Akorát škoda peněz za esemesky, co jsem odeslal a nešly doručit. A vůbec, škoda času, škoda celý-horoku...!" Nechápavě se na něho podívám. "Cože?" "Lituju všeho! Takových mailů, hodin chatu..." "Ale proč...?" 278 V oříškových očích blýskne. "Holku, která mi nasadí parohy při první příležitosti, můžu mít i doma, na koleji jich je dvanáct do tuctu. To nemusím jezdit až na Orlík." Jeho slova mají anestetický účinek a mně bůhví proč znovu prolétne hlavou melodie i slova písničky od Buty. "Nic mi k tomu neřekneš?" Umírám, síla mě opouští... "Takže ten nečesanej debil nekecal," řekne tiše a veškerá bojovnost z něho vyprchá, stojí přede mnou smutný, zklamaný a podvedený kluk. Vzápětí tělo opustím, obrátím se v prach... "No," řekne posléze. "Tak to by bylo. Nikdy bych nevěřil, že..." "Mohla bych ti to vysvětlit," pokusím se. Miláčku, ach... "Díky, nechci podrobnosti. Za chvíli mi jede autobus a to poslední, co bych si přál, je poslouchat, jak sis užívala, zatímco já tady na tebe jak ten kretén čekal a věřil ti..." Nevěřícně potřese hlavou, stále je to pro něj velké sousto, a pak už beze slova odchází ke stolu, kde si bere bágl a ačkoli na něj ti kluci i Johana něco volají, bez ohlédnutí míří cestou k vesnici. Já ti umírám a jenom uvítám, když se ti bude o mně zdát... Stránka 100

Mokrá náruč léta Nebrečím. Jsem jen těžce otupělá. Počítala jsem s rozchodem, jen jsem nečekala, že se Roman dozví důvod takhle natvrdo. Piráta si vezmu stranou těsně předtím, než ostatní vy279 razí k přehradě. Nikdo krom Bey o mém prohřešku neví, nechci je do toho zbytečně zatahovat, i když je mi jasné, že si Pirát stejně co nejdřív pustí pusu na špacír. "Tak ti mockrát děkuju." "Rádo se stalo," zazubí se. "Netušila jsem, jakej si bonzák!" "Ty taky," obviní mne. "Muselas mi to s Beou zkazit?" "Jo takhle," pochopím. "Takže vlastně odplata! Msta!" "I tak se tomu dá říct," souhlasí pobaveně. "A co naše úmluva? Slíbils, že to nikomu neřekneš!" • "Nene," ohradí se. "Slíbil jsem, že to neřeknu nikomu z party, žádnýmu svýmu kamarádovi. A že to neřeknu Bee. Té jsi to nakonec vyslepičila ty sama, ale budiž. Já jí to neřekl a svým kámošům taky ne. Ten frája nebyl můj kámoš, na toho se žádná úmluva nevztahovala. Tvářil se na to dobře, haha... Takže jsme si kvit, jsme si rovni, princezno." Zavrtím hlavou. "Nejsme. A nikdy nebudeme. Ty jsi totiž parchant a budeš jím pořád." "Tahle image mi nevadí," ujistí mě. "Přestaň kázat, Mistr Jan Hus kázal a proletěl komínem... Pojď se radši vykoupat. V těch modrych plavečkách ti to vážně sekne... Mezi námi, Ivušo... O Beu vůbec nešlo. Není můj typ ani na jednu noc. Čekám tě u vody. A... těším se na tebe." Chvíli se na sebe mlčky díváme, pak se zaváháním, jako by se mu to neříkalo lehce, dodá: "A toho si važ, protože to jsem moc holkám neřekl. A už vůbec ne žádný, abych to myslel vážně. Žádná mě neprokoukla tak jako ty." Neztrácím s ním víc slov. Byla by zbytečná! Místo toho sbalím pět švestek a po anglicku se vytratím, rozloučím se pouze s Beou. Marně se mě snaží zadržet: "Neblázni, kam 280 bys chodila?! Teď ti z té díry nic nepojede, natož až do Bakova! Vydrž do rána, pak zvedneme krovky všichni. Piráta si přece všímat nemusíš... Je to větší svině, než jsem myslela. Jak jsem ho viděla, že jde za Romanem, hned mi to bylo jasný. On se několikrát šel podívat za roh, jako že jde na záchod, jak jsi mluvila s Romanem u té hranice... Připadalo mi, že žárlí, nebo co!" "Dlabu na něj," ujistím ji apaticky. "Tak kam chceš tedy jít?! Jsou dvě hodiny, než dolezeš do vesnice, budou tři a ještě jen v případě, že nezabloudíš... Kolik myslíš, že pojede v neděli odpoledne autobusů?!" "Když nic nepojede, zavolám mamce, aby pro mě přijela sem. Jí je to celkem fuk, jestli mě vyzvedne v Klikově nebo tady, má to skoro stejně daleko, jen na druhou stranu." "Půjdu s tebou," rozhodne se, když vidí, že mě od mého úmyslu neodradí. "Ne," zatrhnu jí tenhle nápad. "Ty tu zůstaneš a řekneš ostatním, že jsem odjela s Romanem. Neshoď mě, Beo. Pirát jim určitě vykecá, že se se mnou vyspal, už mu nevěřím ani slovo, tak ať z toho nemá to potěšení. Vyřiď jim, že jsem se nestihla rozloučit, ale že jsem je určitě neviděla naposledy, jen co se vrátím z Rhodosu, navštívím je. A vem si stranou Veroniku, že jí napíšu a domluvím se s ní." "Koukám, že to máš promyšlený." "Jak co," prohlásím zamyšleně. To, co se tyká mého překotného odjezdu, je čistá improvizace, zatímco o tom, že se hodlám se sestřenkou a bratránkem scházet mnohem častěji než na Vánoce, je čistá pravda. Můžou přece jezdit oni za mnou do Bakova a podnikat akce společně s Beou 281 a tak, stejně jako já za nimi na vesnici! Byla pěkná pitomost se jim posmívat, nakonec se ukázalo, že oni se dokáží zabavit lépe než já ve městě! K čemu mi je, že já mám ve městě tolik možností, když je stejně ani nevyužívám? Oni ty možnosti nemají, oni si je vytvářejí! Máma měla pravdu, když mi tvrdila, jak se mi bude na venkově líbit. Čerstvý vzduch, změna prostředí, noví lidé... O vzduch a nakonec ani o prostředí zase tak nejde, důležitější jsou lidé. Vůbec, ale vůbec nevadí, že jsou nevlastní, natož aby bylo na překážku to, že nechodí ve značkovém oblečení!! V Klikově jsem totiž našla přátele. A nejen v Klikově. Ve Chválovicích jakbysmet! Už se těším, až po návratu z Rhodosu zase uvidím Kláru a Stránka 101

Mokrá náruč léta vtipálky Adama a Joše a skvělého Tarzana Dejva! "Tak... hodně štěstí. Napiš mi, kde jsi. Já dorazím zítra, takže v úterý se sejdeme a pokecáme." Přikývnu, hodím na záda bágl a mizím. Do vesnice trefím, jdu po červené a i když se mi popruhy batohu zařezávají bolestivě do ramenou, vyztuhy nevy-ztuhy, něco málo po třetí hodině už rázuji po mostě přes přehradu a chvíli na to se doploužím utrmácená, propocená a zničená psychicky i fyzicky do vesnice Orlík, kde vyhledám autobusovou zastávku, abych podle jízdního řádu upravila program na další hodiny. Mamku se mi do toho moc tahat nechce, pokusím se dojet pokud možno co nejblíže k domovu... Před zastávkou s úlevou shodím batožiny na chodník. Respektive, nedopadnou na dlažbu, nýbrž na nohu trampa, co sedí přímo na zemi opřený zády o zastávku a s hlavou položenou na kolenou. "Sorry," omluvím se. "Stanou se horší věci," ujistí mě Roman. 282 Vytřeštím oči. "Ty jsi tady?!" "Jo." "A co tu děláš? Ten autobus vám ujel?" "No... jenom mně." "Myslela jsem, že jsi šel před nimi." "Jo, byl jsem tu dřív než oni." "A přesto jim bus neujel, a tobě jo... ?" "Hm." Zahloubám se do jízdního řádu, z velké části seškrabaného a odřeného tak, že tam nic pořádného nevykou-kám. "Jede ti něco?" zajímá se. "Já nevím," přiznám se a oba se tomu musíme zasmát. "Něco určitě, ale bůhví kdy... A tobě?" "Zítra v devět na Budějovice a z Budějovic rychlík na Brno a pak nahoru na Opavu. Tím na Brno bys mohla jet i ty. Je to stejnej směr." "To bych mohla." Přestanu zjišťovat spoj, sednu si na zem vedle Romana a minimálně deset minut tam sedíme jak dva bezdomovci. Cítím jeho pohled na své tváři, ale teprve po dalších deseti minutách se na něho otočím přímo. "Do devíti zbývá dost hodin odpoledne a celá noc a ráno..." "Jo, to jo," souhlasí se mnou. "Budeš spát tady na zastávce?" "A ty?" "Ne. Nejspíš si půjdu postavit stan někam kousek za vesnici. Možná k Orlíku... Jestli se tam dá dostat i z tohodle břehu... Uvidím." "Aha." "Chceš jít se mnou?" 283 "Možná." "Tak až to budeš vědět, řekni." "Tak jo," souhlasím prostě. Na zhruba patnáct minut naše konverzace usne. Dřepíme vedle sebe jak dvě cibule na záhoně. Jsem to já, kdo nevydrží. "Proč sis nechal ten bus ujet?" "Protože jsem U línýho šneka kecal." "Kecal? V čem?" nerozumím mu. "Když jsem řekl, že nechci slyšet ty důvody." "Aha... A chceš je slyšet?" "Jsem vůl, co?" pousměje se trpce. "Jo, chci. Myslím si, že každej má nárok na obhajobu. A taky si myslím, že mi to vysvětlení dlužíš. A že já ti dlužím tu šanci." "K obhajobě?" "Nejen k obhajobě." "Tak jdeme?" navrhnu. "Jsi rozmyšlená?" "Hm. Ať tam stihneme postavit stan do tmy, než bude noc." "Noc, co dává divným silám jejich divnou moc?" zare-cituje slova písničky, která mě včera tak rozplakala. "Ano," souhlasím. "Noc, kdy se splní velký přání a vzkřísí se i to, co umřelo." "No..." podívá se na mě a olízne si rty. "Někdy taková noc fakt je. Tak pojď, ať to stihneme, Ivo." Naložíme si na záda bágly a já vím jedno jistě: tram-pům budu i nadále závidět jejich volnost a svobodu, ale ne tíhu zavazadel, co vlečou na hřbetě! A to, jak je to s tím odpouštěním a vracením a křísením lásky, která vůbec neumřela, jen byla odtlačená do pozadí jinými emocemi, to nevím, ale to se teprve uvidí!!! Pirát neměl pravdu. Lepší je být smutný z lásky, než nemilovat vůbec! Ta dnešní noc bude divná docela určitě! A možná i čarovná. Stránka 102

Mokrá náruč léta 285 284 Obsah 1. Růžová barva prázdnin (pondělí) ......................... 5 2. Touha, která bolí (útery) ......................................... 24 3. Když se bortí sny (středa) ...................................... 32 4. Samota Blbákov (čtvrtek) ...................................... 52 5. Jen pro náročné (pátek) .......................................... 79 6. Příbuzní a jiné pouťové atrakce (sobota) .............. 96 7. Těžká rána opilcova (neděle) ................................. 115 8. Podzemní story (pondělí) ...................................... 127 9. Kdo se bojí, nesmí na vodu (útery) ........................ 146 10. Vodáci a čochtani (středa) ...................................... 160 11. Romantika a jiné hrůzy (čtvrtek) ............................ 180 12. Láska na háčku (pátek) .......................................... 213 13. Noc divných sil (sobota) ........................................ 240 14. Ještě divnější den (neděle) ..................................... 265 Lenka Lanczová Mokrá náruč léta Vydal Mgr. Jiří Černý - Vydavatelství Víkend, 2003 Redaktor Jaroslav Kašpar Obálka WASABI, s. r. o. Tisk a vazba FINIDR, s. r. o., Český Těšín, závod Vimperk I. vydání ISBN 80-7222-314-3 © Editor Vydavatelství Víkend Seznam dosud vydaných knih Lenky Lanczové 1. Počkej na mě Radko! 2. Podej mi ruku Radko! 3. Pojď se mnou Radko! 4. Znamení Blíženců 5. Panna nebo Blíženec 6. Zadáno pro Blížence 7. Lucky Luk l 8. Lucky Luk 2 9. Prázdniny pro zaláskované 10. Š jako Šarlota 11. Hvězda naděje 12. Království za botu 13. Schody do nebe 14. Blbejfór 15. Tajná láska 16. Mokrá louka 17. Super koťata 18. Past na kočku 19. Zlodějka snů 20. Všechno bude fajn 21. Srdcový kluk 22. Sólo pro Kristýnu 23. Oranžové blues 24. Tři na lásku 25. Stopa v mém srdci 26. Souhvězdí Labutě 27. Dva kroky od ráje 28. Most do Země lásky 29. Střípky mých lásek 30. Půlnoční sny 31. Sonáta pro dvě srdce 32. Kam se vytrácí láska 33. Kde končí svět 34. Hořká chuť lásky 35. Pár minut lásky 36. Deváté nebe Pokud knížky neseženete u svého knihkupce, můžete si je objednat na adrese: Vydavatelství Víkend Litoměřická 405/9,190 00 Praha 9 Tel.: 286 589 961 e-mail: [email protected]

Stránka 103

Mokrá náruč léta Lenka Lanczová Mokrá náruč léta ISBN 80-7222-314-3

Stránka 104