85
Moje seznámení s Býčí skálou O tom, že se v Moravském krasu nachází jeskyně Býčí skála a že tam byly odkryty pravěké nálezy, jsem se dočetl z Kroniky objeveného věku od Jaroslava Böhma, vydané v roce 1941. To jsem byl ještě student a musím osvětlit, jak jsem se k této knize dostal. Doporučil mně ji Vilém Hrubý, tehdy učitel bydlící v Uherském Hradišti v ulici sv. Václava ob jeden dům od nás. Na dvoře umýval pazourky a střepy a já se k němu přidával a později jsem s ním jezdil do okolí Hradiště na povrchové sběry i záchranné výzkumy. Ale byla i jiná cesta k mému zájmu o archeologii. V Uherském Hradišti žil a tvořil Bedřich Beneš Buchlovan, jehož knížku Oživlé kameny a střípky i jiná časopisecká vyprávění o pravěku jsem pročítal se zaujetím a vžíval se do archeologické činnosti. Když se po maturitě v roce 1947 rozhodovalo, co budu dělat dál, zasáhl Vilém Hrubý znovu. Tehdy již působil jako profesionální archeolog v Moravském zemském muzeu v Brně a mým rodičům vylíčil ve skvělých barvách, jakou má archeologie budoucnost. Zapsal jsem se tedy na Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Zde se postupně rozhodovalo, které pravěké období se stane mou disciplínou vedoucí k doktorské práci a kdoví proč na mne padla horákovská kultura. Již v průběhu studia jsem začal pracovat na tehdejším Státním archeologickém ústavu a díky jeho řediteli Josefu Poulíkovi jsem mohl v muzeích i soukromých sbírkách sepisovat nálezy. Dokonce jsem měl k dispozici fotografa Josefa Škvařila. Mou disertační práci tvořil v podstatě soupis nálezů a příliš si ji necením. O Býčí skále jsem nemohl napsat nic, protože vídeňské nálezy mi nebyly přístupné. V tu dobu o horákovské kultuře sepsal své pojednání pražský Miloš Šolle, který přistupoval k problémům se znalostmi široké literatury a poukazoval na souvislosti s antickým světem. Zde se musím vrátit zpět, neboť během studií se mi podařilo zajistit si trvalou existenci. V roce 1951 jsem pracoval na archeologických výzkumech pod hlavičkou HUKO (Hutní kombinát) jižně od Košic a od roku 1952 jsem byl vzat do služeb Státního archeologického ústavu v Brně. V tom roce jsem získal doktorát. Shodou okolností, možná i náhod, jsem od roku 1953 zakotvil na Mohelnicku, tedy v oblasti kultury lužických popelnicových polí. U obce Moravičany jsem začal zkoumat pohřebiště a za deset let jsme tam odkryli dvě části pohřebiště s několika tisíci hroby (jak je možno přesvědčit se ve Fontes AM XIV, 1 a 2 z roku 1982). Výsledky výzkumu byly využity v mnoha dílčích publikacích, hlavně z halštatské části pohřebiště. Vedle toho bylo třeba zabývat se desítkami větších i menších výzkumů této kulturní oblasti, ze kterých opět vyšla řada publikací. Je nutno přiznat, že vše, co poskytl moravičanský výzkum, se zatím nevyužilo. Především starší část pohřebiště ze střední doby bronzové dosud skrývá poznatky, jež musíme teprve vyhodnotit.
86
JINDRA NEKVASIL
Chtěl bych zde také zmínit, že jsem se od Moravičan odklonil, protože jsem vypomáhal Čeňku Staňovi při jeho výzkumu slovanského pohřebiště u Rajhradu, kde se našly desítky objektů horákovského sídliště. Jezdil jsem tam, když se zkoumala zemnicová obydlí a jiné hospodářské objekty. Obrovské množství nálezů, hlavně keramiky, jsem postupně dokumentoval a připravil k publikování. Bylo však třeba je doplnit celkovým plánem sídliště, ale ten patrně dodnes není přístupný. Velké množství poznatků proto leží nevyužité a sám již nemám předpoklady práci dokončit. A tak, hodnotím-li sám svou činnost, musím přiznat, že místo abych se soustředil na jeden problém a uzavřel ho, začínal jsem mnohokrát cosi jiného a výsledkem je mnoho nedokončeného za mnou. Konec konců, totéž se stalo s Býčí skálou. Šedesátá léta minulého století byla pro Archeologický ústav tehdejší Československé akademie věd v Brně velkým vypětím shrnujícím výsledky výzkumu z velkomoravského období do podoby velkolepé výstavy. A ta pak zamířila do světa. V roce 1966 byla výstava s názvem Velká Morava a křesťanská mise u Slovanů instalována ve Vídni. Jako protějšek si vyžádal československý výstavní výbor uspořádat u nás výstavu o slavném nalezišti v Hallstattu a o soudobém nálezu z Býčí skály. Stal jsem se členem československého přípravného výboru a začal působit na přípravě výstavy, která se uskutečnila roku 1969 v Brně, poté v Bratislavě a nakonec v Praze. Výstavu doprovázel katalog pojmenovaný Hallstatt a Býčí skála. Ve zmíněném katalogu začalo mé kličkování kolem výkladu Býčí skály, snaha nález vsunout do poměrů halštatské doby na Moravě. A to pod dojmem Wankelova líčení v Bilder, aniž bych se předtím detailně obeznámil s celým obsahem nálezů a konfrontoval zjištění s Wankelovými názory. Teprve když Milan Stloukal rozetnul rozborem antropologických nálezů skutečnost od Wankela, začaly se i mně jevit nové pohledy na celou problematiku. Kdy vznikl záměr zpracovat Wankelův nález do mnohostranně sledované práce, si již nedovedu vzpomenout. Patrně na počátku stál F. E. Barth, který začal zpracovávat součásti vozu. Možná, že o tom padlo slovo na archeologickém kongresu v Praze v roce 1969. Po výstavě Hallstatt a Býčí skála již začalo konkrétní jednání. Nepamatuji se, kým a proč jsem byl přizván ke spolupráci. Od počátku bylo zřejmé, že celkové hodnocení připadne někomu z Vídně. To snad bylo příčinou, že se na tom nechtěl podílet nikdo z Prahy. Nevím ani, proč jsem se nabídnuté práci více nebránil. Možná z touhy dostat se v těch letech za železnou oponu. V roce 1968 jsem odjel s kresličem Jaroslavem Jašou do Vídně, kde jsme měli připraveny nálezy a začali je dokumentovat. Po odjezdu J. Jaši doplnil popisy fotografiemi Josef Škvařil. V Brně pak pokračovalo sestavení katalogu nálezů v písemné formě, velmi mi byl nápomocen náš technik Leopold Frank. Po léta celý soubor kreseb a katalog zůstal v Brně. Já jsem sice občas hledal k nálezu analogie v literatuře, tu a tam
87
hodnotil, co Wankel napsal. Jenže se blížil konec mé pracovní kariéry a bylo především nutné odvést ze všeho, co jsem nahromadil z výzkumů, alespoň nálezové zprávy. Šlo snad o tisíce stran textu a sta dokumentačních kreseb a tabulek nálezů. Počátkem 90. let vstoupila do zpracování Býčí skály nová osobnost, a to Hermann Parzinger, Zweiter Direktor der Römisch-Germanischen Kommission (druhý ředitel Římsko-germánské komise). V listopadu 1991 došlo ke konfrontaci mezi členy Archeologického ústavu ČSAV v Brně, členy Römisch-Germanischen Kommission des Deutschen Archäologischen Instituts i s členy Prähistorische Abteilung des Naturhistorischen Museums Wien a bylo rozhodnuto, že H. Parzinger dílo dokončí. V březnu 1992 ode mne převzal v Brně katalog a další dokumentaci a začal organizovat vydání díla, a to rychle. Vyšlo v roce 1995 u Verlag Philipp von Zabern v Mohuči (Mainz am Rhein). Jako hlavní autoři jsou uvedeni H. Parzinger, J. Nekvasil, F. E. Barth a jako přispěvatelé Thea Elisabeth Haevernicková (v té době již nežila), František Kühn, Emanuel Opravil, Antonín Přichystal, Erich Pucher, Antoinette Rast-Eicherová, M. Stloukal a J. Szilvássy.
Wankelova osobnost Pojmy Heinrich (Jindřich) Wankel a Býčí skála jsou spolu neodmyslitelně spojeny, a proto bude vhodné nejprve pojednat o této osobnosti. Jeho životopis byl podrobně zveřejněn v práci Antonína Přichystala a Miroslava Náplavy z roku 1995 (Záhada Býčí skály aneb jeskyně plná otazníků, Amaprint, Třebíč). Z ní přebírám následující základní údaje. Jindřich Wankel se narodil 15. července 1821 v Praze v rodině c. a k. zemského rady Damiana Wankela. Otec pocházel z bavorského městečka Hammelsbergu, matka Madlena, rozená Schwarzová, byla z Prahy. Měl sedm sourozenců, první čtyři však ještě v dětství zemřeli. Nejmladší Jindřich vyrůstal v klidné rodině společně se sestrami Betty a Karolínou a bratrem Vilémem. V necelých jeho čtrnácti letech umírá otec a životní úroveň rodiny tím výrazně klesla. Přesto od roku 1840 studoval Jindřich medicínu, v roce 1847 byl prohlášen doktorem lékařství a o rok později doktorem chirurgie. Znalosti ze studia uplatnil hned v bouřlivém roce 1848, kdy jako člen studentské legie ošetřoval zraněné na barikádách a v Nemocnici Milosrdných bratří. Významná změna ve Wankelově životě nastala, když byl od 1. října 1849 ustanoven lékařem v hutích šlechtického rodu Salmů na Blanensku. Začínal nejprve v Jedovnicích a po dvou letech se přestěhoval přímo do Blanska. Dne 17. srpna 1851 se oženil s Eliškou Šímovou z Kuřimi. Moravský kras ho ihned očaroval. První výkopy provedl roku 1850 ve Sloupských jeskyních, kde nalezl například téměř kompletní kostru jeskynního lva. O dva roky později napsal o výsledcích svého bádání první odborný článek do časopisu Lotos.
88
JINDRA NEKVASIL
V roce 1850 proběhla v Adamově unikátní slavnost brněnských přírodovědců a Wankel byl na ní jedním z hlavních řečníků. Předvedl i rekonstrukci kostry jeskynního medvěda, prvního v tehdejším Rakousku. Během 50. let se postupně věnoval výzkumu propadání Bílé vody u Holštejna – Rasovny, spodních pater Sloupských jeskyní a Jedovnického propadání. V srpnu 1856 pak sestoupil v čele expedice na dno Macochy. V následujícím roce se neúspěšně pokusil dostat do Macochy výtokem Punkvy. Třikrát se vypravil do Jedovnického propadání, kdy se spolupracovníky pronikli až do hloubky 118 m. Po roce 1863 podnikal archeologické výzkumy, v Býčí skále objevil roku 1867 sídliště ze starší doby kamenné, kde lidé žili vedle jeskynního medvěda. Ve výzkumech pokračoval v jeskyních Výpustek (1870) a Pekárna (1880) a také na otevřené lokalitě v Předmostí u Přerova (v letech 1880 až 1886). Po objevu paleolitického stanoviště a halštatského pohřbu v Býčí skále získal pověst věhlasného a obecně uznávaného badatele. Přispěla k tomu i jeho snaha popularizovat nálezy. Již od roku 1854 sloužily sbírky v Blansku jako muzeum, zval sem významné osobnosti, například malíře Josefa Mánesa; v roce 1861 navštívila Blansko skupina poslanců v čele s Františkem Ladislavem Riegrem. Wankel se stal členem učených společností v Brně, Praze, Vídni, Mnichově a Moskvě. Na četných zahraničních cestách navázal kontakty po celé Evropě, účastnil se mezinárodních sjezdů archeologů a antropologů. O všem vedl rozsáhlou korespondenci, která je dnes uložena v muzeu v Olomouci a v pavilonu Anthropos v Brně. Z významných cest je třeba zmínit jeho putování po Sýrii, Palestině a Egyptě v roce 1869, exkurze do Itálie, Švýcarska, Tyrolska, středního a severního Německa, Dánska, Švédska a Norska. Mnohokrát pobýval také v Rusku. Co vlastně přinášel Jindřich Wankel na odborná setkání? Jistě referoval o Moravském krasu a jeho speleologických poměrech. Nedovedu posoudit, jak odborně fundované jsou jeho práce z paleolitu, ale pokud se týká halštatského nálezu v Býčí skále, zřejmě jen opakoval to, co bylo nakonec zveřejněno v Bilder. Nevím však, jak dalece bylo správné tvrzení dánského profesora Japeta Steenstrupa, který v roce 1888 Wankela nazval zakladatelem archeologie v Rakousku a otcem moravské archeologie. Jak se to asi dotklo vídeňských pracovníků, majících za sebou mnoho úspěšných akcí? Třetí etapa Wankelova života začala odchodem do penze v roce 1883. Přestěhoval se do Olomouce k zeti J. Havelkovi (jak již bylo uvedeno v předchozím textu M. Stloukala), kde po delší nemoci 5. dubna 1897 zemřel. Manželům Wankelovým se narodily čtyři dcery: Lucie (1853), Karla (1855), Vlasta (1857) a Madlena (1865). Všechny byly vychovány ve vlasteneckém duchu a postupně se zapojily do osvětové činnosti. Lucie, provdaná Bakešová, psala o památkách na Krymu a o slovanských klášterech. Karla si vzala za manžela MUDr. Vilibalda
89
Absolona, který byl jako lékař velmi ceněn, jejich syn Karel se stal známým přírodovědcem, badatelem a organizátorem výzkumné činnosti v Moravském krasu.
O Býčí skále Začneme popisem z hlediska geologie a mineralogie. Znovu uplatníme zprávu A. Přichystala a M. Náplavy (1995), kteří na straně 13 uvádějí: „Jeskyně je tvořena ve svrchních polohách josefovských a spodní částí lažáneckých vápenců středně devonského stáří. Jeskynní systém vznikl chemickou a mechanickou činností především Jedovnického potoka, který sledoval tektonické poruchy ve vápencích směru severoseverovýchod a jihojihozápad a poruchy na ně kolmé. Je možno se zmínit i o jevu nesouvisejícím s dobou halštatskou. Totiž na plošině nad Býčí skálou jsou zajímavé výskyty tzv. rudických vrstev – nezpevněných pestře zbarvených křemenných písků až štěrků s úlomky rohovců, železitých slepenců a křemenných geod (neboli drúzy – s menší či větší dutinou, často vyplněnou krystaly). Propadnutím přes závrty se dostaly i dovnitř jeskynního systému. Rohovce z rudických vrstev sloužily ve starší době kamenné pro výrobu štípaných nástrojů. Wankel v jižní odbočce v roce 1867 zjistil sídliště lovců, kteří zhotovovali kamenné nástroje z jedné variety rohovce z rudických vrstev a jsou označeny jako rohovce typu Býčí skála.“ Dále si povšimneme, co se odehrálo nedlouho před tím, než byla v předsíni jeskyně nalezena soška býčka. V 70. letech 19. století se stal majitelem adamovských železáren kníže Alois z Liechtensteina s novým správcem Karlem Rudzinským. Zveleboval nejen železárny, ale pustil se do úprav jeskyní Výpustek a Jáchymka v Josefovském údolí, kde tím došlo ke zničení řady archeologických i paleontologických objektů. Pravděpodobně v roce 1876 nechal vystřílet nový vchod do jeskyně. Předně tu byla snaha těžit křemenný písek pro potřeby průmyslového podnikání v Josefovském údolí. Tam se od 14. do 19. století provozovala činnost, která vycházela z místních surovin: železných rud z rudických vrstev, křemenných písků a z dostatku dřeva a vody. Ve 14. a 15. století tu byla i sklářská huť, pak salajna čili draslovna. V druhé polovině 16. století stál na Křtinském potoce hamr s redukční železářskou pecí a další provozy. K některým z nich potřebovali křemenný písek a ten poskytovala právě Předsíň Býčí skály, kam se písek uložil během povodní na Jedovnickém potoce. Ale je také možné, že nový vchod měl sloužit pro návštěvu panovníka. Wankel prováděl výzkum v jižní odbočce Býčí skály v roce 1867 a také v roce 1871. V roce 1869 položil tři sondy v Předsíni. První u severní stěny ve vzdálenosti 10 m od vchodu, druhou 34 m od vchodu. Třetí založil na nejjižnější úrovni starého vchodu. Na žádném jeho plánku však sondy nejsou vyznačeny. Ani v jedné z nich nezachytil
90
JINDRA NEKVASIL
paleolitické kamenné artefakty, pouze z první popisuje nález roztříštěných medvědích kostí. Uvádí, že na profilu sond ležel odshora dolů nejdříve písek se štěrkem, pak buď bíle vypálený vápenec, nebo vápencové balvany tvořící až 1,5 m silnou vrstvu. Pod nimi měla být vrstva uhlíků s kusy železa, bronzového plechu a se spálenými zvířecími a lidskými kostmi. Jeho zájem se tedy soustředil na diluviální (pleistocenní) nálezy a pozůstatků z doby halštatské si nevšímal. V roce 1869 navštívili Předsíň Býčí skály bratranci Gustav a Arnošt Felklovi a prohrabávali sedimenty u severní stěny asi 7 až 10 m od nového vchodu. V rozrytém dně jeskyně nalezli lidská žebra a obratle a ve vrstvě dřevěného uhlí rozbitou keramickou nádobu, zdobenou křížícími se rýhami. Její průměr odhadli podle oblouku okraje asi na 20 cm. Nádoba byla naplněna spečeným spáleným prosem, které obsahovalo těžký kovový předmět připevněný na bělavé kovové destičce. Ta během vyzvedávání z místa nálezu odpadla a již se nikdy nenašla. Spečeninu odnesli do svého bydliště v Olomučanech, kde po vyčištění zjistili, že skrývala částečně poškozenou bronzovou sošku býčka. Sošce chyběly obě přední končetiny, levá zadní a pravý roh. Studenti tehdy bydleli u majitele majolikové továrny Arnolda Schütze, který se o nálezu po delší době zmínil J. Wankelovi. Ten požádal již vystudovaného lékaře Gustava Felkla o písemnou zprávu. Wankel poté o nálezu podal dvě zprávy, jednu v roce 1877 a druhou roku 1879. Ale první zpráva vyšla již o pět let dříve v němčině z pera Josefa Karabáčka (1872, v překladu: Domnělý slovanský kult Apise v jeskyni Býčí skála), a tím začal dlouhý literární spor. Tento nález byl později impulzem pro Wankelův výzkum Předsíně Býčí skály.
Výzkum vedený Jindřichem Wankelem v Předsíni Býčí skály Jednoho podzimního dne se před jeskyní shromáždila skupina těch, kteří se měli podílet na budoucím výzkumu. Nejspíše kočárem přijel sám Wankel, asi doprovázen některou z dcer, ne-li všemi. Čekali tam i knížetem Liechtensteinem uvolnění horníci. Kupodivu nikde není zmínka, kolik jich bylo a jaké měli nástroje pro archeologickou práci. Musíme se zamyslet, jak to v Předsíni vypadalo před započetím prací. O tom se již ledacos dočteme. Zůstaly tam ještě zbytky štěrku a písku, který byl předtím vybírán. Pak se zde kupily vrstvy či hromady vápencových kamenů až balvanů a bílá vrstva považovaná zprvu za spálený vápenec (nickamínek); ovšem o jejím rozšíření se nelze nic dovědět. Teprve níže se nalézala udusaná jeskynní hlína, na které byly uloženy nálezy. Nicméně o něco dále Wankel uvádí lebky ležící na měkké hliněné podlaze. Nevíme, kdy dělníci začali, jak postupovali, čím si svítili na práci, jestli loučemi, nebo kahany. Než se dostali k nálezům, museli se vypořádat s vápencovými kameny a asi je vynášeli před jeskyni. A co udělali s vrstvou mylně označenou za spálený vápenec?
91
Nedovedu si představit, že by byla zkoumána přímo na místě. Spíše se mi zdá pravděpodobné, že ji vylámali a vynesli z jeskyně, teprve venku z ní vytloukali nálezy. Jenže o tom není nikde zmínky. Kupodivu se zachovalo několik zvířecích kostí se zřetelnými stopami po zásecích motykami či něčím podobným. To je asi jediné přímé svědectví, jakým způsobem probíhaly v jeskyni výkopy. Stejné záseky by se pak měly objevit i na lidských kostech, ty však nejsou dochovány. Možná, že řada poškození bronzových nádob je tohoto původu. Čím však byly nálezy zasypány, se již nedovídáme. Ležely mezi nimi tu a tam hromádky zuhelnatělého obilí; v něm byly zamíchány šperky. Každopádně ať je zasypalo cokoli, nebyly, jak je tomu u normálního archeologického výzkumu pravidlem, očištěny a zásyp nad nimi odstraněn. Zde probíhaly práce nejspíš tak, že co bylo zajímavé, to se vyzvedlo a ostatní zůstalo ponecháno se zásypem za kopáči. Je pozoruhodné, že zde nebyl zájem o keramiku, z níž bylo vyzvednuto několik střepů a nádobky, které zůstaly celé nebo skoro celé. Ovšem pozor: máme tu soupravy perel, závěsků, množství spon a náramků nebo nánožníků, a obrovské množství drobných kroužků. Jak to, že se tyto věci uchovaly jako celky? Rádi bychom věděli, v jak zvláštním uložení se nalézaly. O tom, jak nedokonale, a vtírá se i výraz ledabyle, byly vybrány nálezy z kulturní vrstvy, svědčí záznamy z pozdějších výkopů v jeskyni. Již v roce 1891 provedl Martin Kříž výkop sestávající ze tří rýh a několika šachet (?), při tom získal keramický hrnek s prosem, střepy mís a džbánů, přesleny, kamenné nástroje, bronzové, železné a kostěné předměty a úlomky zlatého drátu. V překopaných sedimentech nacházel roztroušené lidské kosti poznamenané ohněm. To se potvrdilo sondáží německých archeologů dříve, než byla podlaha jeskyně zabetonována pro válečnou výrobu. Nálezy z roku 1944 jsou v Moravském zemském muzeu v Brně zapsány pod čísly 99584 až 100000 a jde většinou o střepy a úlomky železných ráfků kol. V Moravském muzeu jsou uloženy další skupiny nálezů, o nichž se mnohdy nedá zjistit, mají-li původ v Předsíni. Další pocházejí z amatérských zkoumání sahajících do současnosti. O faktu, jak byla zanedbána dokumentační zásada, svědčí příkladně to, že na některých lidských kostech se po nošených předmětech zachovaly zbytky bronzové patiny. Nikde se ale neuvádí, které z nalezených předmětů to byly. Nemůžeme se zabývat všemi rozpory ve Wankelových záznamech, jako je například uložení kadlubu, o nadložních vrstvách nad tak zvanou kovárnou i o podloží halštatské vrstvy. Musíme si položit otázku, jak měl Wankel zaznamenané informace, i když tušíme, jak podivně získané. Když sepisoval Bilder, měl nějaké písemné podklady? Nebo vše psal z paměti? Jak sestavoval půdorys Předsíně a podle čeho do něho zakresloval jednotlivé nálezy? Z Wankelovy pozůstalosti pocházejí dva rukopisy. Jeden z nich je na některých místech podrobnější než údaje publikované v Bilder. Jenže není datován a nelze prokázat, že byl napsán v době výzkumu. Druhý je přímo výtažkem z Bilder. Jinou pomůckou by mohl být Wankelův inventář, ale ani ten nemá datum. Přináší
92
JINDRA NEKVASIL
několik poznámek o uložení jednotlivých předmětů v Předsíni. V něm citovaná literatura udává, že byl sepsán po roce 1879, a tak berme v úvahu značný odstup od výzkumu. Jak vlastně dlouho v roce 1872 výzkum probíhal? Wankel v Bilder píše: „Tak jsem dal v říjnu v celé Předsíni provést odkopy jednotlivých vrstev.“ František Adámek na základě Wankelových rukopisných poznámek tvrdí, že výzkum proběhl v září a říjnu. Zdánlivě podřadný údaj o délce trvání prací má obrovský význam pro získání představy, jak důkladně mohlo být naleziště prozkoumáno při jeho ploše přes 500 m2. Je také podivné, že neexistuje zpráva, že by se někdo z tehdejších zájemců o archeologii přišel na výzkum podívat. V jistém okamžiku bádání v Předsíni došel Wankel k závěru, že se tu odehrál pohřeb náčelníka. Objev kola vyvolal představu pohřebního vozu, a tím i vlastního pohřbu. Jenže předpokládaný pohřeb měl proběhnout tak důkladně, až nad ním byl dokonce přepálen vápenec, což byla ovšem chybná úvaha. Tedy pro knížecí pohřeb žehem bylo nutno zaznamenat velkou hranici, která musela být dochována jako rozsáhlé žároviště. Z přítomnosti dalších lidských koster a ostatních nálezů vyrůstá Wankelův obraz pohřebiště a obětiště. Když si probereme další Wankelovo líčení, co objevil v místě žároviště, pak jde o cosi zcela jiného než pozůstatky velkého ohně. Nezbývá než opakovaně citovat Wankela: „Již ve spáleném vápenci nad uhlím ležely pevně zatmelené předměty, které musely být vyproštěny dlátem a páčidly. Byly to kalcinované zvířecí kosti, zpola spálený zdobený bronzový plech, střepy z nádob, jednotlivé části vozu, železné obruče, loukotě a nápravy kol. Zejména bohaté na tyto nálezy byly spodní vrstvy ležící na uhlí. Na uhlících a mezi nimi ležely kusy kol, železné náboje kol zdobené bronzem a pod nimi zčásti kalcinované, zčásti zuhelnatělé pozůstatky člověka.“ Potud Wankel. Okolnost, že zde a hlavně dále v okolí se nacházely další zuhelnatělé předměty, svědčí, že v těchto místech musely hořet ohně, zřejmě jak ke svícení, tak asi k vaření či k dalším činnostem těchto lidí. Velmi pozoruhodná je zmínka o kostře, ale kam se poděla, kdoví zda z ní zůstala zachována jen lebka. Svědčila by, že před uskladněním pozůstatků vozů zde někdo již byl pohřben. Ze zjištění v Býčí skále vyplývá: – Nebyl tu uložen honosný knížecí pohřeb. Bohužel, než jsem dospěl k tomuto závěru, byl jsem nucen se k průběhu událostí v Býčí skále vyjadřovat, a to i nepodloženými prostředky. – Velké žároviště neexistovalo. – Jeho vyznačení v půdoryse Předsíně a hlavně celý profil je pouhá fikce. – Nezbývá, než mít značné pochybnosti i o hodnověrnosti údajů týkajících se uložení jednotlivých předmětů. – Pozoruhodný je Wankelův nezájem o keramické nádoby, které většinou zůstaly nevyzvednuty.
