Moje první cesta na střední Jednou ráno jsem se vzbudila, a věděla jsem, že ten den mi začíná nový život. Věděla jsem, že vstupuju do nového světa, do světa dospělých, do světa, ve kterém už se mnou nebudou jednat jako s dítětem, do světa, kde žiju sama za sebe. Chystala jsem se na střední, konkrétně na Soukromou podnikatelskou střední školu. Už celý ten den začal velmi bláznivě. Po dvouměsíčních prázdninách, kdy ráno nebylo možné vytáhnout mě z postele, jsem se ve čtyři hodiny vzbudila a už jsem prostě neusnula. Šla jsem se tedy nasnídat a pustila jsem si v televizi nějaký hudební program. Vzhledem k mé nervozitě jsem se až divila, jak mě některé písničky uklidnily. Když jsem uslyšela kroky na schodech, zjistila jsem, že už tam takhle sedím dvě hodiny. Taťka na mě udiveně koukal co tam tak brzo dělám, což jsem mu jen stěží vysvětlovala. Dodnes nechápu, jak je možné, že on byl v klidu, zatím co já trémou málem omdlívala. V půl osmé jsem měla sraz s jednou ze svých spolužaček, kterou jsem už naštěstí znala. Šly jsme směrem k Podnikatelce a klepaly se jako osiky. Když jsme viděly všechny ty studen-
ty, kteří stáli před školou, zastavily jsme se, otočily to a šly za roh. Samozřejmě všichni poznali, že patříme k nim do prváku, a jelikož jsme tam byly zatím jediné, tak se na nás všichni otáčeli. Když už se blížila osmá hodina, dodaly jsme si odvahu a šly tam. To už tam stáli i ostatní naši spolužáci. Tedy vlastně spolužačky. Jeden kluk se k nám připojil až o pár minut později a samozřejmě jediná já neměla potuchy, že jde právě o našeho spolužáka. Když pomalu všichni začali vcházet do školy, nás šest tam zůstalo se slovy: „Tak teď by si pro nás mohl přijít nějaký uvítací výbor, že jo?‘‘ Ovšem nikdo nepřišel. Stáli jsme tam patnáct minut, než jsme se rozhodli jít dovnitř. Usadili jsme se ve druhém patře na sedačku a oknem koukali do třídy 3. P, kde měla paní ředitelka proslov. Přibližně o dalších deset minut později vyšel pan učitel Sameš a řekl: „Vy jste ti prváci?‘‘ Odpověděli jsme, že ano, načež on: „A co tu děláte, když máte být už dávno uvnitř? No tak jděte!‘‘ Opět jsme se stali středem pozornosti. Musel to být dokonalý první dojem na spolužáky z vyšších ročníků. Žáci 1.P dorazili pozdě hned prvního
září! Byla jsem rudá jako rajče. Ale přežila jsem a to bylo hlavní. Po všech těch proslovech a přivítáních po prázdninách jsme šli konečně do naší třídy. K mému udivení jsem se dozvěděla, že celkový počet lidí v mé třídě je devět. Devět studentů v jednom ročníku. Všichni se tomu jen smějí a já ze začátku také, ale teď už za to jsem jedině ráda. Ve třídě jsme se okamžitě shodli na zasedacím pořádku, a aby toho nebylo málo, tak já jsem schytala místo přímo uprostřed třídy. Seznámili jsme se s třídní učitelkou, poslechli jsme si školní řád a vše ostatní. Pak už jsme se rozloučili a chystali se domů. Šla jsem vyprovodit holky na autobusovou zastávku, a pak jsem se vrátila ke škole, kam pro mě přijela mamka. Po příjezdu domů jsem okamžitě padla do postele a už mě nevzbudili ani náloží dynamitu. A už jsem se jen těšila na další tři dny na adaptační kurz. Sice je nás ve třídě devět a z toho jen dva kluci, sice je to těžké učení, sice kvůli škole už několik měsíců pořádně nespím, pořád si ale říkám, že líp jsem si prostě vybrat nemohla. Kateřina Pecharová
Adapťák očima prvačky Před začátkem adaptačního kurzu mezi námi prváky převládaly smíšené pocity. Někdo se těšil, někdo se bál. Přece jenom byli jsme tu noví. Nic a nikoho jsme neznali, nevěděli, jak to na této škole chodí mezi studenty, ani jak se chová který učitel. Na druhou stranu nás bylo devět, a tak jsme měli velkou naději na to, že z nás bude jedna velká parta, která bude držet pospolu. Když jsme přijeli, dostali jsme klíče od chatek a šli jsme se zabydlet. Odpoledne nás čekal orientační běh. Jestli jsme se na něj chvíli těšili, tak nás to rychle přešlo. Vedro bylo k padnutí a chuťovka na závěr, kofola, která stála celé odpoledne na sluníčku, byla moc pěknou tečkou za krásným odpolednem!! Mysleli jsme si, že to bylo to nejhorší, co nás mohlo potkat, ale čekala na nás, jakožto prváky, ještě spousta dalších překvapení. Vtip byl totiž v tom, že nám nikdo ze starších ročníků neřekl, co nás na našem prvním adaptačním
kurzu čeká! Prý bychom si tento pobyt asi rozmysleli. Ještě ten den večer se promítal hrozně zajímavý film, který nás měl připravit na druhý den, kdy se lezlo po skalách. Film nás všechny příjemně naladil. Tím spíš, že byl o horolezci, který někde uvízl. Večerka byla kolem jedenácté hodiny. Druhý den ráno jsme si udělali malou procházku po Sloupu, prohlédli si skalní divadlo a objali majestátnou Lípu (což bylo v plném počtu devíti lidí docela problém) a šli jsme zpátky na OPRAVDU SKVĚLÝ oběd. Poté co jsme se dosyta najedli, mohli jsme vyrazit na zábavné odpoledne, které nám připravila agentura SixNumbers. Na výběr jsme měli z lezení po skále, střílení z luku, i chůzi po laně. Počasí nám OPRAVDU PŘÁLO a tak nás asi jen dvě hodiny kropil vlahý letní deštík. Vrátili jsme se celý promáčení a ne s moc dobrou náladou. Celý zbytek odpoledne se spekulovalo o tom, jestli nás opravdu v tomto počasí
učitelé poženou na kopec Ortel. Odbila osmá hodina a vyráželo se. Výšlap, který absolvovala naše skupina, bych shrnula pouze do pár vět. I přesto, že jsme byli ve skvělém složení, jsme skončili poslední. Vedoucí naší skupiny Mára, byl skvělým průvodcem. Ukázal nám cestu lesem a vysokou trávou, když ostatní šli po cestě. Uklidňoval nás, že ostatní už jsou hodinu v cíli jen proto, že jsou srabi a šli kratší cestou. A my, protože jsme odvážní, jdeme přímou čarou přes les. Poté nám vysvětlil, že do cíle se dá dostat i bez pomoci kompasu a map. A nakonec prohlásil, že jsme se vůbec neztratili, že jen prozkoumáváme terén. Přesto všechno musím tomu odvážnému čtvrťákovi poděkovat, protože udělal můj první adaptační kurz nezapomenutelným. Druhý den ráno nás čekalo už jen vyměňování dobrodružných zážitků a vytoužená cesta domů. Michaela Švecová
Berlínství Na začátku školního roku (09/10) se mnoho studentů SPoSŠ zúčastnilo zájezdu do Berlína, který se konal 24-25. Září. Vedení se ujala paní učitelka Pecháčková. Úlohu dohledu plnily ještě paní ředitelka Matoušková a paní učitelka Jandová se svou ratolestí Plán byl jasný. První den jsme navštívili Tropical Island, nacházejícím se nedaleko Berlína. Noc jsme strávili v hotelu F1, určen především pro profesionální řidiče. Druhý den nás čekala celodenní návštěva hlavního města Spolkové republiky Německa, tedy Berlína. No a jaké byli vlastně dojmy? To se Vám pokusíme přiblížit následujícími řádky. Samotná cesta, jak k Tropical Islandu tak i do Berlína proběhla v příjemném duchu, díky společnosti „spoluobjevitelů“, která byla zárukou rychle ubíhající cesty. Cesta k aquaparku byla ale mírně komplikovaná. Pan řidič nejspíš minul odbočku a díky tomu jsme byli v menším časovém skluzu. Ale to se stává, jsou i horší věci. Musím říct, že stavba aquaparku, která původně sloužila pro konstrukci vzducholodí, je přímo neuvěřitelná a krásná zároveň. V aquaparku jsme strávili 5 hodin a myslím, že to
bylo akorát. Uvnitř jsme nalezli atrakce od tobogánů, přes dětský „koutek“, minigolf, botanickou zahradu, let balonem až po wellnes. Studenti nejvíce využívali právě zmíněných tobogánů. Pokud jsme dostali během jízd, koupání či jen tak procházení hlad, byla možnost se tu i najíst. Mohli jsme zde také shlédnout představení Piráti z Karibiku. Okolo 17. hodiny jsme opouštěli Tropical Island naprosto vyčerpaní, ale spokojení. Ubytovaní jsme byli v F1. Velmi jednoduchý hotel, zato velmi dobře vybaven. Koupelny a záchody se samy umyly :D Druhý den nás čekala prohlídka Berlína samotného. Vyjeli jsme okolo 8 hodiny a cesta do města nám trvala asi ještě hodinu. Berlín je velice rušné město. Nejdřív jsme chtěli navštívit die Kaiser Wilhelm Gedächtniskirche , česky památný kostel císaře Wilhéma. Ovšem byl zavřený, takže jsme putovali dál Berlínem, až jsme se dostali k Brandeburger Tor. Po menší přestávce jsme se pomalu přesunuli k Reichstagu, kde jsme strávili čekáním v nekonečné frontě, určitě víc než hodinu. Nakonec jsme se do budovy Reichstagu do-
stali a kochali se překrásnou vyhlídkou ze střechy budovy. Poté následovalo Sony Centrum, kde jsme měli menší rozchod, ale díky časovému skluzu jsme si tento odpočinek moc neužili. Další cílový bod na mapě bylo Pergamonmuseum ukrývající nesčetné historické artefakty z dob Antiky, starého Egypta a Persie. Vyzdvihnout bych měla Ištařinu bránu z Babylonu, respektive její kopii. A také nesmím zapomenout na Pergamský oltář. Pro některé to byl velký kulturní zážitek, pro jiné zas možnost si odpočinout na antických schodech přímo v muzeu nebo na, ne zrovna pohodlných, polstrovaných lavičkách. No a poslední zastávkou nám byl Alexanderplatz, kde nám byly umožněny menší nákupy. Jako vždy jsme museli čekat na „nákupní“ opozdilce. Konečně jsme byli všichni, takže jsme vyrazili k autobusu, který nás odvezl zpět do naší vlasti. Doufáme, že se do Berlína opět vypravíme, byli to úžasně strávené dva dny, za které musíme poděkovat především paní učitelce Pecháčkové. Andrea Žížalová Barbora Štolúnová
Studenti čtou a píší noviny aneb Spoška na stránkách MF Dnes Studenti Spošky zajisté vynikají v mnohých činnostech – během prvního pololetí školního roku 2009/2010 se to ukázalo mnohokrát. Jinak tomu nebylo ani v projektu MF Dnes, do kterého jsme se opakovaně zapojili. Musím přiznat, že pokaždé, když otevřu noviny a naleznu v nich článek některého z našich studentů, jsem neskonale pyšný. A věřte mi, že na podzim jsem byl pyšný mnohokrát. Sami si ostatně
můžete všechny úspěchy připomenout i v tomto vydání La Puerty, ve které přehledně uveřejněné články připomínáme. Za naši aktivitu jsme ostatně byli odměněni i vedením vydavatelství Mafra, které si naši školu vybralo pro setkání se samotnou zástupkyní šéfredaktora. Nebudu tuto zkušenost hodnotit jako učitel českého jazyka, neboť jsem přesvědčen, že skutečný přínos musí ocenit sami studenti.
Ať už na stránkách La Puerty či na webu školy jsem několikrát rozebíral hodnotu a přínos tohoto projektu, proto se domnívám, že opakování toho, proč se do něho opakovaně zapojujeme, by bylo nošením dříví do lesa… A protože jsem bytostně přesvědčený, že i sami studenti jsou na stejné vlně jako já, už teď se nemohu dočkat března, kdy opět začneme číst a psát s Mladou frontou Dnes:-)!
Hypotéka, manželka, pes, dítě. To stojí peníze Kdo by chtěl vstoupit do politiky? Politika není lehká práce, samý stres, nejednoduché rozhodování, kauzy a mnoho dalšího. Do politiky se nevstupuje jen tak, je to zodpovědná a tvrdá práce! Jestliže nemáte zajištěné zázemí, rodinu, peníze..., je to problém. Najednou zjistíte, že máte hypotéku, manželku, dítě, psa a že to stojí peníze. To je také důležité. Musíte vědět, I kde brát přísun peněz, a to nejdůležitější je mít na to všechno čas. Tyto I podmínky jsou velice žádoucí na politic-
kou kariéru, je lepší mít tyto starosti vyřešené už před vstupem. Je mnoho lidí, co má tyto podmínky zajištěné, mají to, co chtějí. Kupříkladu ekonomové, ředitelé, velmi úspěšní podnikatelé, vysocí funkcionáři a tak dále, ale jediný problém je v tom, že tito lidé si nechtějí práci ztěžovat, čili zůstávají u svých zaměstnání. Ano, mohli by vstoupit do politiky, ale aby to vyměnili za nepohodlnou a o mnohem stresující práci, to by se chtělo málokomu. Každý jsme jiný, každému vyhovuje
něco jiného, ale zase na druhou stranu některým lidem je to jedno, vstoupí do politiky a vydělávají velké peníze. Politika není běh na dva roky. Mnozí z nich si neuvědomují, že nebudou dva roky „malým pivem" a pak se z nich stane poslanec. Tak to nefunguje. Funguje to tak, že politiku děláte mnoho let a teprve pak možná dostanete funkci, kde můžete reálně rozhodovat a stranu ovlivňovat. Petr Kolč
Všichni nadávají, nikdo nevolí! Nevím, zda-li je to pouze naší českou povahou, nebo si svobody neváží na celém světě. Jsme stát, který si prošel těžkou historií, kdy naše svoboda
byla potlačována a téměř eliminována. Nakonec jsme se dočkali a již dvacet let žijeme v demokracii. A přesto jsme jako národ neustále nespoko-
jení s tím, kdo nám vládne a jak nám vládne. Kdykoliv padne otázka týkající se politiky, lidé se znechuceně zamračí a řeknou s ironickým tónem
„politika". Říkají nesmyslné věty typu „jako bych to mohl ovlivnit“ či „všechno je to bordel“. Je mi špatně a zároveň smutno, když takové názory slyším. Vždyť jsme to my, kteří rozhodují o tom, kdo nám bude vládnout. Jsme to především my, kdo máme svobodu ovlivnit politiku. Po dlouhé roky naši předci bojovali za to, co tu dnes máme. A my se k tomu chováme, jako by to
byla samozřejmost. Každý je nespokojený s tím, kdo nám zrovna vládne, je jedno, zda-li to je levice či pravice, lidé jsou nespokojení pokaždé. Ale aby někdo přešel od řečí k řešení, to ne. Vždyť je to tak jednoduché, stačí hodit lístek do volební urny. A přesto je naše volební účast naprosto mizivá. Lidé nechodí k volbám, nezajímají se o politiku a vlastně se nezajímají o nic, ale přesto
všechno jim vadí, kdo nám vládne a jak nám vládne. Je to absurdní, jak může mít česká politika úroveň, když se o ni nikdo nezajímá. Každý, kdo nevolí, ale je nespokojený se současnou situací na politické scéně, je naprostý pokrytec. Ono je totiž mnohem snazší si stěžovat, než se zvednout a jít s tím něco udělat. Dominik Půlpán
Měl by člověk dodržovat všechny zákony? Zákon-právo-pořádek – Toto slovní spojení naplňuje myšlenku právního státu, ve kterém chce každý normální člověk žít. Měl by člověk dodržovat všechny zákony nebo jen ty, které mu vyhovují nebo neodporují jeho hodnotám? Tato otázka nutí k zamyšlení. V našem právním státě jsou zákony považovány za základ státu a demokracie. Zákony drží stát pohromadě a bez nich by v našem státě byl chaos. Dalo by se spekulovat, jestli jsou některé zákony v náš prospěch. Každý zákon má své klady i zápory. Například: „Nechci platit zdravotní a sociální pojištění, ale jsem rád, když v nemoci, při ztrátě zaměstnání nebo ve stáří mi stát finanč-
ně pomáhá". Některými zákony by se leckdo raději neřídil.
Třeba takové daně, kdo by v dnešní době chtěl platit daně v takové výši, aniž by mu to nějakým způsobem nevadilo. Na druhou stranu stát, i když to někdy bývá problematické,
zajišťuje nejen zabezpečení ochrany práv každého z nás, ale i chod a bezpečnost celého státu. Zákony tak jsou ve vyvažující poloze, vždy je to něco za něco, například za určité omezení svobody je více bezpečnosti. Záleží na každém jednotlivci ve společnosti, jak se k daným zákonům postaví a zachová, protože si musí uvědomit, že má nejen práva, ale i povinnosti, jimiž se musí každý z nás řídit a dodržovat je, pokud chceme žít v právním státě. I když budeme na nějaké zákony pohlížet pasivně, musíme je dodržovat už jen proto, že drží společnost v neutrální pozici, která je vyhovující pro většinu občanů státu. Miroslav Houštecký
Uzdrav svět. Pro tebe i pro mě Uzdrav svět, vytvoř z něj lepší místo. Pro Tebe, pro mě a pro každou lidskou rasu... Toto zpíval v jedné ze svých písní Michael Jackson. Jeho smrtí přisel svět nejen o krále popu či legendu hudebního světa, ale také o člověka v pravém slova smyslu. Člověka, který chtěl změnit svět, udělat ho lepším. Nebyl to jeden z těch bezduchých zpěváků kroutících se na pódiu a zpívajících jakési odrhovačky, které nemají hlavu ani patu. On zpíval o světě, o životě, o lidech, jejich problémech a předsudcích. Svými písněmi nám neustále něco sděloval, upozorňoval nás na problémy lidstva a této planety. Proto, když se mě někdo zeptá, kdo je můj životní vzor či člověk, kterého obdivuji, byl a vždy jím bude on. Člověk, který nikdy nezažil skutečné dětství a rodičovskou lásku. Přesto ji dokázal rozdávat všude kolem. Ano, někdo může jedovatě říci, že tu lásku dával především malým chlap-
cům. Ale já si myslím, že se stal obětí závistivých lidí, kteří se chtěli na jeho slávě přiživit a nezapomínejme na to, že pokud se člověku neprokáže vina, je nevinný. Miloval děti, protože sám dětství nezažil. Chtěl být jako oni. Snít o pirátech a dobrodružstvích, o dobývání a králích na trůnech, o čemž ostatně zpívá v jedné ze svých písní. Za celý svůj život zachránil tolik dětí, co nikdo jiný. Neustále se angažoval v různých organizacích, ať už to byly organizace na podporu dětí z Afriky, dětských domovů či dětí týraných. Častokrát šlo také o organizace na záchranu planety. O čemž svědčí „Píseň Země", která patří k jeho nejlepším songům. Její text obsahuje mimo jiné slova: „Co jsme to udělali světu? Copak už si nevšímáte, že země a pobřeží pláče?" Zkrátka nepatřil mezi lidi lhostejné ke svému okolí. Ano, dnes je mnoho slavných tváří angažujících se v různých charitativ-
ních organizacích. U některých si ovšem nejsem jista, zda to není jen marketingový tah. Jemu jsem to věřila. Lidé o něm mohou říkat, že byl blázen. Byl to ovšem neobyčejný člověk a lidé vyčnívající z davu občas mívají takový úděl. V tuto chvíli bych opravdu nekoukala na množství plastických operací nebo několika milionové částky za stavby svých rezidencí či pozlacené limuzíny, ale na to, co dokázal. Vždy pro mě bude jakýmsi symbolem míru a člověka bojujícího za lepší svět. Člověka, který nebyl lhostejný k naší planetě Zemi. A také bohužel symbolem smutku, se kterým se on potýkal celý život. Smutku z promarněného dětství a nedostatku lásky svých rodičů. Dospělého člověka, který zůstal v duši stále dítětem a na kterého by svět neměl zapomenout. Andrea Gričová
Andrea Afro Gričová – nová hvězda české literatury? Vyzdvihovat literární úspěchy, kterými je Andrea v poslední době ověnčena, již možná připomíná klišé. Ale myslím, že tohle klišé je příjemné jak pro samotnou Andreu, tak pro nás všechny. Během prvního pololetí jsme mohli být na „Afrouše“, která (pravděpodobně) za pár týdnů naši školu opustí a (určitě) se vydá vstříc studiu
žurnalistiky, několikrát náležitě pyšní. Vedle dalších úspěchů v projektu MF Dnes „Studenti čtou a píší noviny“, článku otištěném v Městských novinách, se zúčastnila literární soutěže o nejlepší esej pod názvem „Dvacet let svobody aneb Demokracie není samozřejmost“, ve kterém dosáhla fantastického úspěchu. V kon-
kurenci více než stovky studentů se umístila na 4.místě! Její úspěch je o to cennější, že soutěž pořádala Masarykova univerzita v Brně, která posléze zařadila její esej i do knižního vydání! Nezbývá než ještě jednou pogratulovat a popřát - Afro, ať ti to pořád píše!¨
Soukromá podnikatelská střední škola se hlásí k odkazu 17. listopadu 1989 17. listopadu jsme si připomněli dvacetileté výročí konce totalitního režimu, který přes 40 let ovládal život v naší zemi. Všichni moc dobře víme, jakým způsobem v Praze umíral komunismus – statisíce lidí v čele s Václavem Havlem cinkalo klíči, provolávalo hesla svobody a demokracie na Václavském náměstí. Co se ale v tu dobu dělo na jiných místech republiky? Jaká byla situace například tady u nás v České Lípě? Jak v našem městě probíhal 17. Listopad a dny bezprostředně následující? Na tyto otázky by vám mohl odpovědět film, který natočili studenti Soukromé podnikatelské střední školy, jenž nese název „Den, který si musíme připomínat aneb 17. listopad 89 v České Lípě". Tento dokument byl vytvořen v rámci projektu, „Bojovníci proti totalitě pohledem dětí" ve spolupráci s Českou televizí a Ministerstvem obrany. 17. listopadu byl také-na kanálu České televize odvysílán pořad „Pozor, natáčí se!" zachycující celý průběh tohoto projektu. Nejen, že jsme mohli vidět některé záběry z našeho stu-
dentského filmu, ale také rozhovory se samotnými tvůrci. A co bylo tedy hlavním důvodem natočení dokumentu? „Snažili jsme se přiblížit tehdejší situaci v našem městě prostřednictvím osobností, které v listopadových či polistopadových událostech zde hráli klíčovou roli. Jsou to lidé, kteří by si určitě zasloužili, aby se o nich vědělo. Rovněž je důležité, aby občané České Lípy, především ti z mladší generace, znali důležité události v historii jejich rodného města." říká jedna ze scenáristek. V dokumentu vystupuje PhDr. Miroslav Hudec, zakladatel Občanského fóra v České Lípě, Mgr. Zdeněk Pokorný, 1. polistopadový starosta České Lípy a Mgr. Ladislav Smejkal, historik Českolipského muzea Z jejich úst se dozvídáme zajímavé informace a postřehy z té doby. Pan Pokorný například zmiňuje velmi špatný stav historických budov či problémy s úředníky po nástupu do funkce starosty. Jelikož měl dokument velice pozitivní ohlasy, nezahálí filmový štáb pod vedením Mgr.
Karla Minaříka ani v těchto dnech a odstartoval turné po základních školách v Českolipském okrese. Tým si klade za cíl nejen přiblížit žákům dobu nadvlády komunismu, nesvobody a bezpráví, ale také se s nimi podělit o zkušenosti, zážitky či vtipné historky z natáčení, kterých je opravdu hodně. Chceme také ukázat, že tohoto projektu se může zúčastnit opravdu každý, kdo má dobré nápady, chuť do práce, fajn kamarády, protože dobrá parta je přeci jenom základ, a v neposlední řadě potřebné nadšení. Nutno dodat, že nadšení těmto studentům rozhodně nechybí. V půlce října totiž, také proběhlo v rámci školního mediálního klubu premiérové vysílání Televize SPoSŠ. A co dodat na závěr? Snad jen to, aby v budoucnu bylo více takových studentů, pro které nebude historie naší země jen nutné zlo z učebnic dějepisu, jelikož historii a především ty špatné události z ní, bychom si měli neustále připomínat, protože jinak budeme odsouzeni k tomu, abychom si je zopakovali. Andrea Gričová
20 let svobody aneb Demokracie není samozřejmost Milada Horáková. Jméno, které se musí každému člověku nesmazatelně zarýt do paměti. Jméno ženy, která až do poslední chvíle bojovala. Bojovala za pravdu a svou čest. Je úžasné, jak sebevědomě, rozhodně a skálopevně obhajovala své názory a odpovídala otázky komunistů, když ji předtím nesčetněkrát mučili. Věřím, že tento vykonstruovaný politický proces viděl dnes už snad každý. Možná jsem až příliš velký optimista, protože kdyby ho viděl každý, nebyla by dnes komunistická strana tam, kde je. Člověk má bohužel dar zapomínat na to zlé a vzpomínat jen na to dobré. Co bylo ale na komunismu dobré? Někteří lidé občas s pousmáním vzpomínají na éru Michala Davida. Na dobu svého dětství. Na dobu, kdy se stály fronty na banány a maso se prodávalo jeden den v týdnu. Na dobu Discopříběhů, Kamarádů do deště nebo Nemocnic na kraji města. Ovšem, dnes některým lidem přijde vtipné, že byl tenkrát Lenin ve skoro každé učebnici nebo že celé město chodilo ve stejných teniskách, protože se víc druhů nevyrábělo. To vše ale jen proto, že to ti lidé nezažili a já jsem jedním z nich. Přesně tak vypadaly moje představy o komunismu. Jednou jsem se zeptala, proč tu tedy pořád není, když to bylo tak legrační. Tehdy mi bylo asi 11 let. Poté mi začalo být sáhodlouze vysvětlováno, co
bylo špatné na této době. Cestování do cizích zemí bylo zakázáno a vyjadřování svobodných názorů, taktéž. Učebnice dějepisu byly upravovány a některé osoby, které se jen trochu nelíbily tehdejšímu režimu, pronásledovány a zavírány. Lidé nemohli poslouchat hudbu nebo číst knihy, které chtěli. V svých 11 letech jsem si to tenkrát nedokázala představit. Pravé hrůzy komunismu jsem poznala o několik let později na jedné přednášce, jejíž účastníky byli lidé, kteří se nějakým způsobem znelíbili tehdejšímu režimu. Ano, při hodinách dějepisu jsme se o době totality dozvídali mnoho, ale skončením hodiny a zaklapnutím učebnice člověk tyto věci zkrátka vypustil, ovšem tato přednáška mnou hluboce pohnula. Najednou před vámi sedí lidé, kteří pocítili hrůzy tehdejšího komunismu na vlastní kůži. Lidé, kteří se ničeho závažného nedopustili, a přesto se ocitli v těch nejhorších podmínkách vězeňských cel. Dnes optimističtí pánové a dámy důchodového věku vám popisují, jak je podrobovali fyzickým trestům, trápili hlady, nebo polonahé zavírali do miniaturních studených kobek. Dodnes nezapomenu na jednu paní, která vyprávěla o tom, jak ji tamní dozorkyně mučila. Ještě dnes mi z toho jde mráz po zádech. Jak je něco takového vůbec možné? Jak je možné, že ještě ve 20. století se můžou beztrestně mučit lidé? Myslela
jsem, že středověk je již za námi. „Milada Horáková visela na té šibenici osm minut, než jí vysvobodila smrt. Osm minut se dusila, dokážete si to představit?“říkal se slzami v očích jeden z pamětníků. Jeden z těch, na jejichž pohled do smrti nezapomenu. Pohled, ve kterém se sice dnes zračí optimismus a radost ze života, ale zároveň pohled, který je plný bolesti při vzpomínce na dřívější dobu. Komunismus vzal život mnoha nevinným lidem a těm dalším ho nenávratně poznamenal. Jak se nám potom všem může vůbec KSČM podívat do očí? Jak si může dnes, 20 let po sametové revoluci, během předvolební kampaně vesele rozdávat třešničky a tvrdit, že jsou jediná demokratická strana v České republice? Přijde mi to jako výsměch. Výsměch všem, kteří proti němu tenkrát bojovali i těm, kterým komunismus sebral blízké nebo kamarády. Myslím, že Česká republika za svou historii už utrpěla mnoho krutých ran a komunismus patřil k těm největším z nich. Dodnes se s tím naše země vyrovnává. Jak jednou řekl Václav Havel:“ Umírající lesy rekultivujeme, památky jakžtakž zachráníme, ale největší škody zůstanou na duších lidí.“ A měl pravdu. Proto bychom neměli dovolit, aby se něco takového podruhé opakovalo. Mohlo by to být totiž horší než předtím. Stokrát horší. Můžeme nadávat na dnešní politi-
ku. Na politiky, kteří na sebe neustále házejí špínu a pro vulgární slova a gesta mnohdy nejdou daleko. Ale máme de-
mokracii, svobodu, za kterou v minulosti tolik lidí bojovalo a toho bychom si měli strašně
moc vážit a jen tak se toho nevzdávat. Andrea Gričová
Není důležité zvítězit, ale Umět česky! Mezi tradiční studentské radosti patří na naší škole pravidelné klání v dovednostech jazykových, zejména pak češtinářských! Letošní školní kolo Olympiády v čj bylo vlastně takovým vánočním dárečkem pro všechny zúčastněné, neboť bylo naplánováno na 18. prosince. Nečekal jsem, že někdo dorazí ( tedy kromě mně...). Že se však do boje zapojí 15 studentů, v to jsem ani nedoufal! Dovolte mi proto, aby zprostředkoval průběh a výsledek češtinářského souboje o vítěze školního kola 36. ročníku Olympiády v českém jazyce. Studentské klání provázela poměrně velká nervozita a vzájemná rivalita. Pikantérií určitě bylo několik „bratrovražedných“ i „sestrovražedných“ soubojů. Jasného favorita měl především ten sourozenců Gričových, byť důvod Markovi účasti zůstával pro mnohé
nejasný..:-) Sám jsem byl zvědav, jak dopadne klání sestřiček Pecharových, byť i tady byla na první pohled jasná favoritka, neboť Petra (obhájkyně loňského prvenství!) měla ty nejvyšší ambice. Neměl bych to přiznávat, ale tajně jsem fandil všem klukům, kteří se zúčastnili, neboť byli ve značném oslabení. Další zajímavostí bylo sledovat, jak se s nástrahami mateřského jazyka vypořádají naši prváci, nebo zda maturanti vyhrají rozdílem třídy. Otazníky se to tedy před rozdáním zadání jen hemžilo. Nebudu dlouho své čtenáře unavovat podrobnostmi téměř dvouhodinového boje. Zápolení to bylo líté, čas od času se ozývaly zoufalé výkřiky a vzdechy, napětí by se dalo krájet a v očích studentů se zračila jasná touha po vítězství. Tu největší prokázala Kateřina Sedláčková, která po zásluze
převálcovala všechny favoritky (promiň Marku....) a vyhrála s absolutním přehledem (a náskokem 2 bodů). Ve vlčáky, kteří vítězce dýchali na záda, se proměnily studentky 4.P, které obsadily 2. - 4. místo. Nezklamala ani Petra Pecharová, které k bronzovému stupínku chyběl jediný bodík. Čest prváků zachraňovala Míša Švecová na skvělém 7. místě. Děkuji všem, kteří se zúčastnili letošního školního kola Olympiády v českém jazyce (a tím mi přidělali kupu práce na Vánoce). Děkuji Vám i z toho důvodu, že jste přišli, i když už ostatní měli prázdniny a snažili se, jak jen to šlo. A nakonec nesmím zapomenout popřát hodně štěstí a bystrou mysl Kateřině Sedláčkové a Andree Gričové, které budou školu reprezentovat v březnovém okresním kole! Takže dámy, ukažte jim, že kdo umí, ten chodí na Spošku :-)
Výsledky školního kola Olympiády v českém jazyce 2009/2010 1. Sedláčková Kateřina 2. Veselá Eliška 3.-4. Gričová Andrea Sejkorová Petra 5.-6. Pecharová Petra Svobodová Tereza 7. Švecová Michaela
2.P 4.P 4.P 4.P 3.P 2.P 1.P
Ostatní (bez umístění ) - Michal Berky (4.P), Bára Štolúnová (3.P), Aneta Zatloukalová, Terka Tůmová (obě 2.P), Marek Grič, Káťa Pecharová, Verča Škodová a Pavla Truhlářová (všichni 1.P)
Kateřina Sedláčková Kateřina se do češtinářského zápolení zapojila již minulý rok a k překvapení všech obsadila 2.místo! Dalo se tedy čekat, že letos, o rok starší a zkušenější, zaútočí na celkové prvenství. Papírové předpoklady se naplnily, Kateřina zvítězila zejména díky (téměř) bezchybné mluvnické části a neztratila mnoho bodů ani při slohovém cvičení. Tak jen doufám, že úspěch ve školním kole dodá téhle nadějné studentce dostatek odvahy do dalšího studia (nejen) češtiny!
Kdybych měla křídla… Kdybych měla křídla, neváhám a letím. Uletím od všech starostí všedního života, od své zodpovědnosti i povinností. Vše vypustím z hlavy a užívám si pocit proudícího vzduchu kolem mě. Na nic nemyslím, jsem tu jen já. Zaletím se podívat na všechny divy světa, z výšky si prohlédnu největší vodopády a obletím celý svět. Zažila bych spoustu krásných okamžiků. Ale sama. Nepřestalo by mě to bavit? Určitě ano. K čemu by ty zážitky byly, kdybych se o ně s nikým nemohla podělit? Ostatní lidé by se na mě dívali se závistí. Ne, člověk s křídly nechci být! A co stát se ptákem? Vzali by mě mezi sebe? Jaké by bylo mít místo rukou křídla? Asi bych byla velmi neobratná, nejsem na nic takového zvyklá. A živit se žížalami a housenkami? Ne, to také není nic pro mě. Ještě jeden nápad mám – ochraňovat lidi, být andělem. Odvracet neštěstí a dělat nešťastné šťastnými. Na silnicích bych zachraňovala nevinné lidi před smrtí, na koupalištích malé děti před utonutím a z hořících domů bych také všechny zachránila. Ale jak bych toho tolik stíhala? Vždyť na světě se v jeden moment stane plno neštěstí. Bylo by mi líto, že nemůžu ochránit všechny ty, kteří to potřebují. Na druhé straně zeměkoule třeba prosí a doufají, že přiletím. Nezvládla bych to … Raději zůstanu člověkem.
Sami pro sebe jsme vítězi Do soutěže Euroduel, kterou pořádal Respekt institut, se přihlásili členové ekonomického klubu pod vedením Inženýrky Štěpánky Dlouhé. Náš soutěžní tým měl toto složení: I. Greplová, M. Cibulka, M. Berky, D. Štefan, M. Knopp, S. Kaňka a M. Jansa. Soutěž byla zaměřena na iniciování diskusí mezi středoškolskými studenty nad tématy, které se týkaly Evropské unie. Tématem, o kterém diskutovali naši studenti, byla ratifikace Lisabonské smlouvy a naši spolužáci
zastávali názor „pro přijetí“. Ještě před samotným duelem musel náš tým odevzdat desetistránkovou esej na zadané téma a prošel si interaktivním vzdělávacím workshopem, kde se zástupci školy přiučili metodě britské parlamentní debatě a zároveň se dozvěděli od pozvaných odborníků něco k tématu, o kterém poté se svými protivníky diskutovali. Vyzkoušeli si cvičnou diskuzi na téma „je vhodné čistit si zuby před nebo po jídle“. Samotný duel se uspořádal v kulturním stře-
disku Lovoš v Lovosicích před publikem, které rozhodovalo svým hlasováním o vítězi. Náš tým sice nevyhrál, ale i tak si tuto akci velice užil a získal mnoho nových zkušeností. Odjížděli s heslem: „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“. Mohl si vyzkoušet řeč před velkým publikem, které čítalo něco kolem dvou set lidí. Všem zúčastněným přeji mnoho podobně naučných příležitostí do budoucna. Stanislav Kaňka
Euroduel očima divačky Naše škola se mimo jiných akcí zúčastnila i Euroduelu v Lovosicích. Šestičlenný tým „SPoSŠ“ hrdě nastoupil proti lovosickému gymnáziu. Síly se mi zprva zdály celkem vyrovnané, ale nakonec vše dopadlo jinak, než jsem očekávala. Ratifikace lisabonské smlouvy nezajímala jen mě, ale i ostatní studenty ze školy, a proto jsme se vydali za svým týmem do Lovosic. Když jsme dorazili na místo kde se Euroduel konal, měli
jsme ještě chvilku času. Před vstupem do sálu jsme museli vyjádřit svůj vlastní názor na schválení lisabonské smlouvy. Když to konečně začalo, byla jsem až překvapená. Neměla jsem ani ponětí jak takový Euroduel vlastně probíhá. Každý měl na svůj „projev“ tři minuty. Docházelo ke srážkám mezi týmy. Argumenty byly ve většině případů smysluplné a nečekané. Překvapovaly mě narážky lovosického gymnázia.
Zastávám se názoru, že k přesvědčení zúčastněných opravdu nedošlo čestně. SPoSŠka měla navrch! Každopádně každý by se zastal lidí z jeho strany, že? I Já jsem neudělala jinak. A co jsem si z toho vzala? Především spoustu informací a inspirací, zato lovosičtí si odnesli ještě větší EGO než to, se kterým přišli. Veronika Škodová
Maturitní ples 2009 – hvězdy odchází Dne 16.1.2010 se v hotelu Merkur konal maturitní ples třídy 4.P. Program začínal v 8 hodin. Jako první přišla na řadu taneční skupina Efekt. Teprve pak jsme mohli shlédnout video s podtextem „Diskopříběh“. Následovalo tradiční předtančení, slavností nástup maturantů a poté třídní učitel
společně s paní ředitelkou předali šerpy. Po desáté hodině byla v programu připravena světelná show. Po celou dobu maturitního plesu byla skvělá nálada, to dokazuje vydražení divočáka za 10 000 Kč a tácu s řízky za 2000 Kč. O půlnoci proběhlo odšerpování a jako půlnoční překvapení byla na-
chystána bublinková show. Protancovali jsme si všichni boty, vyhráli jsme hezké ceny v tombole a ve 2 hodiny jsme vyčerpáni a plni zážitků opustili ples. Veronika Klímová Andrea Žížalová
Rozhovory maturantů na "rozloučenou" s Barborou Štolúnovou Andrea Gričová Jak jsi na tom s přípravou na maturitu? Moje příprava na maturitu je velice pečlivá, nic neponechávám náhodě a učím se každý den – asi tak by měla vypadat moje odpověď. Ale realita je trošku jiná. Aby byl člověk dobře připraven, musí mít přeci dostatek kvalitního spánku a tím se v poslední době nejvíce řídím. Velmi, ale opravdu velmi pečlivě sbírám síly na zkoušku dospělosti a soustředím se na předměty, ze kterých budu maturovat. A to, že v ostatních hodinách usínám, mi přece nemůže mít nikdo za zlé.
Jak bys zhodnotila ty 4 roky, co jsi pobývala na SPoSŠCe? Jako jedny z nejlepších chvil v mém životě (ne-li nejlepší). Skvělá parta, nejlepší kamarádi, nezapomenutelné zážitky, skvělí učitelé… Možná to vypadá až moc růžově, ale takový vzpomínky budu mít. Jasně, že to nebylo pořád OK, ale vždycky jsme všechno překonali a snad bez velkých následků (u některých by se o tom ovšem dalo úspěšně polemizovat). Nikdo nikoho nezabil, atentáty na učitele se také nekonaly (nebo ano, ale byly očividně neúspěšné) a naše paní uklízečka snad nebude
mít po našem odchodu nervy v kýblu. Školní akce, na kterou máš nejlepší vzpomínky? Na všechny školní akce mám ty nejlepší vzpomínky. Ale jako první se mi určitě vybavil zájezd, který jsme absolvovali v prvním ročníku do Itálie s CK Eva Šulcová. Tento zájezd byl opravdu nezapomenutelný. Počínaje červenými železnými palandami (které jsem nedávno viděla na fotkách z koncentračního tábora v Terezíně, fakt akorát tam měli šedivé), pokoji metr na metr a podivnými sprchami s ještě podivnějšími kohouty, přičemž červená barva zna-
menala studenou vodu a modrá teplou (což ovšem vůbec nebylo důležité, poněvadž teplá voda na některých pokojích netekla vůbec) a klimatizací foukající teplý vzduch konče. Po počátečních depresích jsme se ale celkem úspěšně aklimatizovali a užívali si sluníčka, moře a všeho, co k tomu patří (netřeba vyprávět). Dodnes na tuhle akci nejraději vzpomínáme. Je něco co by si ve škole změnila? Příšerná otázka. Poněvadž člověka hned napadne střecha nebo fasáda. Ba ne, ale jen tak mezi námi, určitě bych z naší třídy odstranila ten „fešný“ hnědý koberec. Ale stejně se s ním budeme muset smířit, takže nevím, proč o tom vůbec mluvím. Ovšem když už jsme u toho, chtěla bych místo baget v automatu bufet s párky v rohlíku. Krásná představa. Opět se ale budu muset smířit s automatem a pánem, který, jen tak mimochodem, chodí doplňovat automat kolem 11. Hodiny, takže by člověk dřív umřel hlady. Poslední věc, která mě velice trápí. Zavedla bych od 2. Ročníku předmět Výpočetní technika jako volitelný, poněvadž, co si budeme namlouvat, někteří na to opravdu nemají buňky (občas lituji, že nežiji ve středověku). Takže se těším, až budu v příštím životě koukat na učebnu výpočetní techniky zpovzdálí. Jinak co se týče atmosféry a vztahů ve
škole, nejspíš bych neměnila nic. Už máš představu, co budeš dělat po škole? Uvažuješ o VŠ? A pokud ano jaká by to měla být? Určitou představu mám. Pojedu do Afriky, budu žít v kmeni Fayuů, lézt po stromech a jíst bobule. Ne to byl vtip, ale ne tak docela. Jednou bych chtěla jet do Afriky jako humanitární pracovník a poznávat zdejší kmeny, zvyky a národy, protože tenhle kontinent mě už strašně dlouhou dobu fascinuje. To všechno ale až po vysoké škole. Chemickotechnologická fakulta obor sladařství a pivovarnictví je pro mě jasná volba, od mala sním o tom, že si budu vařit vlastní pivo. Ba ne, s chemií jsem kamarád nikdy nebyla, s pivem možná trochu, ale zas tolik ho ráda nemám. Moje vysněná škola je tam, kde je čeština, literatura, dějepis a tak dále. Nemusí to být přímo žurnalistika, i když to je můj hlavní cíl. Budu si podávat více přihlášek, tak uvidíme. Tři měsíce prázdnin, to je dlouhá doba, co plánuješ? Vůbec nevím, nikdy nic neplánuju (podle toho to taky občas vypadá). Teď se spíš zaměřuju na přijímačky, maturitu a tak. Na ostatní bude čas potom. Určitě uskutečníme adrenalinový pobyt v Krkonoších s naším milým třídním a také pobyt na chatě v Jižních Čechách s mými věrnými přáteli ze třídy. Ostatní je ve hvězdách… že by ta Afrika?
Návod na to, jak se dostat až do čtvrtého ročníku, máš nějaký?:D Ráda bych nějaký měla, ale bohužel. Spíš sama přemýšlím, jak je to možné. Než se člověk rozkouká, tak je ve čtvrťáku. Ale když jsem byla v prvním ročníku, tak nám říkali, že prvák je nejhorší a další rok bude brnkačka. Ve druhém ročníku tvrdili, že druhák je těžký a další rok už to bude pohoda. Nemusím říkat, jak to bylo dál. Jsem ve čtvrtém ročníku a ráda bych připomněla učitelům, že stále na tu brnkačku čekám. Ale myslím, že se mé naděje pomalu ale jistě rozplývají. A co maturitní ples? Dojmy, pocity. Maturitní ples byl zkrátka maturitní ples se vším všudy. Ale nebyl to jen tak ledajaký ples, jelikož byl přeci náš. Myslím, že tu nemusím nic moc popisovat, protože všichni, co tam byli, vědí. Pro nás maturanty to byl určitě nezapomenutelný večer a jedna z nejhezčích chvílí, na které budeme v domově důchodců velmi rádi vzpomínat. Nepochybně se opět ukázalo, že jsme přes některé menší neshody fajn kolektiv, který se dokázal (občas s vypětím všech sil) na všem rozumně domluvit a ve finále to bylo tak úžasné, že sem tam někomu skoro (ale opravdu jenom skoro) ukápla slza dojetí. Jak se vyvíjely vztahy ve 4.P? Myslím, že vesměs pohodově. Na začátku prvního ročníku
byli všichni nejlepší kamarádi, poté přišlo vystřízlivění a sundání růžových brýlí, sem tam hádky, bouře, uragány někdy dokonce i tornáda. Pak chvíle klidu, občas nějaká ta ponorka, ale tak to chodí. Od třetího ročníku se to tak nějak ustálilo a trvá období klidu. Už jsme si asi na sebe zvykli. Ale myslím, že jako třída jsme vždy drželi spolu za všech okolností a velmi hrdinně odolávali krvežíznivým nájezdům ze strany učitelů nebo okolních tříd. Jsi jedna z „nejplodnějších“ studentů co se týče různých literárních soutěží a prací ve škole. Uvažuješ o dráze spisovatelky nebo novinářky?
Nejplodnější – to slovo mě fakt docela děsí. Jinak jsem k tomu vždy byla donucena svým milým učitelem, který mi pod výhružkou smrti vnucoval různé soutěže a projekty. Samozřejmě přeháním, kdybych nechtěla, tak to nedělám. Jinak o dráze spisovatelky jsem přemýšlela, ale zatím nevím, o čem bych měla psát (proto potřebuji jet do té Afriky) a novinářka? Hm uvidíme Tvůj nejoblíbenější autor, či literární dílo? Nemám ráda tuhle otázku, protože je toho hrozně moc. Před několika lety bych určitě hned vyhrkla Harry Potter. No nebudu předstírat, že je to pořád má srdeční záležitost.
Ale teď mám nejradši historické romány. Nejvíc se mi líbila kniha Na věky věků z období středověké Anglie, Ve stínu králů z doby Alexandra Velikého, Soumrak nad Babylonií, Poražený vítěz – Pro Caesarovu moc a slávu a pro mě už klasika – Řeka bohů od Wilbura Smithe. I jeho ostatní knihy z prostředí Afriky jsou skvělé. Jinak mám ráda knihy typu Šifra mistra Leonarda a vůbec záhady. Určitě také nesmím zapomenout na knihy z druhé světové války – například S pečetí viny. To byl stručný výtah těch nejlepších
Martin Cibulka Jak jsi na tom s přípravou na maturitu? Díky průběžnému zkoušení z maturitních otázek jsme všichni nuceni se na maturitu opravdu důkladně připravovat. Ale vždy se člověk může učit ještě více. Jak bys zhodnotil ty 4 roky, co jsi pobýval (přežíval) na SPoSŠCe? Do školy jsem vždy chodil rád a díky rodinné atmosféře školy jsem se v ní vždy cítil „jako doma“, ale podle mého názoru už není a nebude taková, jaká byla v době mého prváku, druháku… Školní akce, na kterou máš nejlepší vzpomínky?
Jednoznačně Itálie v mém prváku !!! Je něco co by si ve škole změnil? Zrušil bych zákaz vycházení z budovy školy o přestávkách plnoletým studentům a zavedl vyučování od 9:00, tím by se naše škola podstatně lišila od ostatních škol a určitě přilákala potenciální budoucí prváky ke studiu na naší škole !!! Už máš představu, co budeš dělat po škole? Uvažuješ o VŠ? A pokud ano jaká by to měla být? Vysoká škola NEmatematická Tři měsíce prázdnin, to je dlouhá doba, co plánuješ?
Zatím mám v hlavě především maturitu samotnou, prázdniny jsem moc nepromýšlel, ale moc se těším na léto, na zahřáté pneumatiky, nudit se rozhodně nebudu… Návod na to,jak se dostat až do čtvrtého ročníku, máš nějaký?:D Hlavně z toho všeho nezblbnout :D A co maturitní ples? Dojmy, pocity. Super odvaz…klidně bych si ho zopáknul :) …a dal bych si podruhé pozor, abych nastupoval na tu správnou písničku :P :D Jak se vyvíjely vztahy ve 4.P? Já myslím, že se nepřestaly vyvíjet :D… někdy bylo krásně
slunečno, jindy trochu přeháňky a občas také lítaly hromy a blesky…Ale jinak bych třídu určitě neměnil !!! Nějaké poselství pro ostatní studenty této školy?
Važte si naší výjimečné školy, protože ji paní ředitelka založila pro Vás, pro všechny a nesnižujte Spošku svým sobeckým, pubertálním chováním na úroveň jiných soukromých
škol… na závěr snad jediné, rád jsem Vás všechny poznal, nebude snadné opouštět tuhle velkou rodinu!
Kristýna Ševčíková Jak jsi na tom s přípravou na maturitu? Zatím to nějak nehrotím, dělám si sice dané okruhy, ale že bych se nějak extra učila, to se opravdu říct nedá:D Jak bys zhodnotila ty 4 roky, co jsi pobýval na SPoSŠCe? Dá se to přežít Školní akce, na kterou máš nejlepší vzpomínky? No těch by bylo ale asi určitě TOP 1 jsou alpy v Aprice. Na ty mám tak nejkrásnější vzpomínky, protože tam byla perfektní parta a neopakovatelné tragikomické události viz první alpy u kluků na pokoji, když tam přišla paní ředitelka:D Je něco, co by si ve škole změnila? Toho by bylo, ale nic velkého, spíš pár drobností. Už máš představu, co budeš dělat po škole? Uvažuješ o VŠ? A pokud ano jaká by to měla být? Určitě Vysoká škola…bez školy jste dneska téměř nula a v době krize je lepší studovat a přečkat tu krizi na škole, než
být nezaměstnaný Tak určitě zkusím VŠE, pár oborů na Karlovce, Hradec a Pardubice. Tři měsíce prázdnin, to je dlouhá doba, co plánuješ? Tak hned po maturitě budu slavit a to asi hodně dlouhoNo a pak hned jdu na brigádu do hotelu. No jinak sem dostala nabídku do Států na 2 měsíce tak zatím to zvažuji, ale všechno je zatím v projektové fázi. Momentálně jsou důležitější věci na světě Návod na to,jak se dostat až do čtvrtého ročníku, máš nějaký?:D Návod opravdu nemám, protože dostat se do dalšího ročníku s celkem dobrými známkami se dá i když si občas na té hodině zdřímnete….mám ale jednu malou radu – vnímat o hodině, jelikož z vlastní zkušenosti vím, že doma nad tím učením vždycky usnu A co maturitní ples? Dojmy, pocity. Naprosto úžasné….hned bych si ho dala znova. Pro mě to byl nejlepší ples na světě. Nejlepší pocit je, když si jdete pro šer-
pu a sál začne řvát, házet peníze a hraje vám vaše písnička – neopakovatelný zážitek. Jak se vyvíjely vztahy ve 4.P ? Tak ze začátku jsme se oťukávali, byly skupinky, pár problémových žáků, ale to jádro zůstalo stejné. Teď téměř na konci se bavíme všichni se všema. Bála jsem se, že se tenhle rok pohádáme kvůli maturitnímu plesu, jak nám to říkaly ty ročníky před námi, ale bylo to naprosto v klidu. Párkrát sice byla výměna názorů, ale řekněte mi, která třída se jednohlasně shodne na jednom názoru…to se pak musí řešit většinovým systémem. Chtěla bych říct, že za ty 4 roky jsem si tu našla opravdové přátele, kteří mi budou na vysoké chybět, především náš nejužší filmový tým. Nějaké poselství pro ostatní studenty této školy? Lidi, život máte ještě celý před sebou, tak proč ještě neobětovat pár let studiu, ať se pak máte líp?
Petr Lukavec Jak jsi na tom s přípravou na maturitu? Snažím se na to koukat, ale mam milion dalších aktivit, doteď to nebylo tak aktuální, ale v posledních pár dnech to začíná nabírat na obrátkách a maturita se chtě nechtě blíží. Takže už procvičuju jak na maturu, tak na přijímačky. Jak bys zhodnotil ty 4 roky, co jsi pobýval na SPoSŠCe? Myslím, že když se na to zpětně podívám, svého rozhodnutí nelituju. Našel jsem na škole nové kamarády, zapojil se do spousty projektů, prožil nespočet vydařených akcí a v neposlední řadě získal vzdělání. Tudíž ty 4 roky nemůžu hodnotit jinak než pozitivně. Školní akce, na kterou máš nejlepší vzpomínky? No těch bylo, ale rád vzpomínám na moře v Itálii, Horské pahorky v alpách nebo na „cestu pro vítězství do Příbrami“ a spousta dalších akcí, na který si momentálně nevzpomenu. Je něco co by si ve škole změnil?
Škola, od doby kdy jsem nastoupil do prvního ročníku, prošla řadou pozitivních změn. Možná bych uvítal větší vyžití pro studenty v dobách přestávek (ping pong, fotbálek) a zhotovil nějaký krytý altánek na pozemku školy, pro výuku v letních měsících. Co se týče výuky, nic bych neměnil. Dobrá věc by byly i tenisové kurty a kdy už budeme mít školníka?:D Už máš představu, co budeš dělat po škole? Uvažuješ o VŠ? A pokud ano jaká by to měla být? Uvažuju, uvažuju, rád bych na něco s marketingem, ale nejsem zrovna talent na matiku. :D Jako nejreálnější vidím management služeb na TUL v Liberci. Hodně se mi zamlouvá marketing komunikací u Bati ve Zlíně, ale to je dálka Taky bych rád zkusil ekonomii na ČZU v Praze. Uvidíme, kam mě osud zavane. Každopádně se mi zatím nechce pracovat na plný úvazek, rád bych si ještě užíval slastný život studenta
Tři měsíce prázdnin, to je dlouhá doba, co plánuješ? Mám celoroční brigádu, budu se snažit najít nějakou další, aby byli peníze na cestování. Jestli to vyjde, chci prozkoumat kraje americké a britské, pak mam v plánu s kámošema navštívit Řím. Návod na to, jak se dostat až do čtvrtého ročníku, máš nějaký? :D Pln optimismu vstříc nebezpečí:D Ba ne nepodcenit to a brát vše s nadhledem Základem je i dobrý kolektiv a príma kámoši, bez nich by to nešlo. A co maturitní ples? Dojmy, pocity. Naprostá paráda, užil jsem si ho na maximum. Myslím si, že se vyvedl Jak se vyvíjely vztahy ve 4.P? Občas napnuté, občas príma, někdy na bodu mrazu, přes všechny neshody jsme se stali výbornou partou, kde jsou lidi, na které budu rád vzpomínat po ukončení školy
TV SPOSŠ Nový, tento rok největší, projekt naší školy s názvem TV SPoSŠ, byl spuštěn 10. října 2009. Jsou do něj zapojeni studenti mediálního klubu pod vedením Mgr. Minaříka, kteří jsou rozděleni do skupin a mají na starost jednotlivé pořady. Do projektu se zapojila spousta studentů, a proto v televizi není nouze o moderátory, scénáristy, dramaturgy a mnoho dalších. Z našeho spektra pořadů si vybere skoro každý. SPOŠKETA: Anketa mezi studenty naší školy. VIZITA: Stručné představení naší školy, rozhovory s učiteli,… SPOSŠKO NEKECEJ: Ukázka vědomostí našich spolužáků. ZPRÁVY: To nejdůležitější, co se v daném období událo. SPOSŠKOŠ : Sestřih nepovedených záběrů Na závěr přeji za sebe i za celou redakci La Puerty hodně nových zkušeností, vydání a hlavně silné nervy Michaela Švecová
Smím tě políbit, než chcípnu?! Název divadelního představení, na které třída 3.P psala recenzi v rámci slohové části výuky literatury.
Zajímavé, zábavné a neotřelé Do divadla chodím celkem ráda. Ale páteční představení ve mně vyvolávalo rozporuplné pocity. Už jenom ten název: „Smím tě políbit, než chcípnu.“ Mé představy byly asi následující. Buď se bude jednat o skvělý kousek, nebo se pár postarších herců bude snažit napo-dobit slovník a chování mladého publika. Ovšem nakonec to bylo příjemné překvapení.
Scény začínaly dost často velmi zajímavým a neotřelým způsobem. Třeba hned ta první v posteli. Další například impozantní příchod Arthura Rimbauda. Bohužel nejednou se stalo, že místo, aby scéna gradovala, tak byla nudnější a nudnější. Některé výstupy byly také nepřehledné a příliš krátké. Scéna začala a téměř vzápětí zase skončila. A další se najednou odehrávala v úplně jiném prostředí, na jiném mís-
tě. Naopak příliš dlouhé se zdálo promítání Verlainova a Rimbaudova pobytu na venkově. Z počátku to ovšem byla velmi poutavá vsuvka do hry. Publikum zpozornělo a naplno se věnovalo hře. Bohužel, po několika minutách zájem zase opadl. Ovšem největším překvapením byl nezpochybnitelně Verlainův výstřel na Rimbauda. Určitě jsem nebyla jediná, koho to nadzvedlo ze židle.
Mezi herci na první pohled vynikl svým výkonem Jarek Hylebrant v roli Arthura Rimbauda. Jeho postava byla živá, energická, posedlá touhou neuznávat žádná pravidla. A přesně tak ji pan Hylebrant zahrál. Myslím, že v publiku jsem rozhodně nebyla jediná, kdo mu věřil, že je přesně takový jako Rimbaud. Netaktnost, jeho moc nad Verlainem a občas až absurdnost jeho chování vyzařovaly z každého jeho pohybu či slova. Oproti tomu Verlain byl zpočátku, jak se říká, nemastný neslaný. Spořádaný manžílek spořádané manželky, vyléčený alkoholik a nadšený nastávající tatínek. Jeho role nabrala tempo až s příchodem Rimbauda na scénu. Jako by až láska k prokletému básníkovi dokázala Verlainovi sílu a ráznost. I to, myslím, se dalo panu Michalu Vaňkovi věřit
téměř beze zbytku. I když někdy jeho energie a důraznost byly až moc velké, zvláště u násilí páchaném na jeho ženě Matyldě. To bylo jako opravdové. Já osobně ve hrách nemám moc ráda násilí, ale k tomuto představení to patřilo. Poslední postavou ve hře byla Matylda ztělesněná Halynou Ischenko. Její herecký výkon jsem nejprve sama sobě omlouvala. Měla přece hrát hodnou a milující manželku na počátku 20. století, vlastně takovou domácí puťku. Ale ani to jsem jí nevěřila. Jakoby se nedokázala dostatečně vcítit do role mnohdy týrané a ublížené manželky. Občas nehrála vůbec, jindy zase přehrávala. Aby toho nebylo málo, také dost často stála otočená od publika. Ve výsledném efektu jí tedy nebylo rozumět, co říká. Její výkon byl nezáživný a nudný.
Co se týče hudby, ta se do představení rozhodně hodila. Napodobit praskání staré desky se ukázalo jako dobrý nápad. Jakoby v zákulisí opravdu pouštěli dobový gramofon. Zároveň hudba měla výpovědní charakter. Je celkem pozoruhodné, vyjádřit Verlainovu návštěvu hospody francouzskou písní. Kulisy byly také celkem dobře udělané. Jednoduše a přitom účelně. Ovšem já osobně jsem měla z počátku problémy s určením, kde se měl vlastně výstup odehrávat. Musím tedy říci, že i když se představení muselo držet skutečného života prokletého básníka, bylo pojato vtipným a zajímavým způsobem. A až na několik okamžiků to rozhodně nuda nebyla. Petra Pecharová
Bohémové, alkoholici a flákači = prokletí básníci Smím tě políbit, než chcípnu? – tak zní název dramatu, které napsal Jarek Hylebrant. Divadelní hra má ambici seznámit nás s obdobím prokletých básníků a s jejich pohnutými životními osudy. Všichni, kteří znají osud Paula Verlaina a Arthura Rimbauda, si určitě před-staví – nekonvenčnost, bujarost a cynizmus. Přesně na této vlně se celé představení neslo. V hlavních rolích excelovali Jarek Hylebrant (Arthur Rimbaud) a Michal Vaněk (Paul
Verlaine). Ne příliš zdatně jim asistovala Halyna Ischenko (v roli manželky Paula Verlaina). Představení se jevilo jako drama o dvou rolích ve třech hercích. Ischenko přehrávala, její roli by jí snad nevěřil ani farář. Emoce, které měla ztvárnit, věrohodně nepředvedla. Po celou do-bu, kterou trávila na jevišti, měla otrávený výraz v obličeji a její hlas byl více než monotónní. Za to Vaněk a Hylebrant zvládli své role na jedničku s hvězdičkou. Nejenom, že se vžili do prokle-
tých básníků velice přesvědčivě a autenticky, také na nich bylo vidět nadšení, se kterým je ztvárnili. V roli vypravěče jsme slyšeli Zdeňka Kašpara, který již mezi námi bohužel není. Hudba byla pojata velice dobře, příjemně doprovázela celé představení. V určitých situacích hrála dobová hudba, která nám měla nastínit, kam se postava právě žene. Jiná hudba hrála, když manželé ulehali na lože a jiná, když Verlaine, odcházel od ženy do
hospody. Na začátku dramatu byl vyléčeným alkoholikem, ale jak o závislostech platí, když jednou člověk propadne, nikdy nemůže přestat, a tak tomu bylo i v jeho případě. Hudba byla pouštěna jako by z gramofonu, což celému představení dodávalo punc věro-
hodnosti a zatáhla nás přesně do devatenáctého století. Snahou díla bylo reálně a zajímavě přiblížit dobu prokletých básníků a jejich střet s konvencemi 19. století. Tato snaha byla naplněna, dle mého soudu, plně a jako divák jsem odcházel z divadla s nadšením. Pouze mne však zarazily reak-
ce některých diváků, kteří pokřikovali ne příliš slušné výrazy a ještě před závěrečným potleskem se začali zvedat a odcházet. Hra se zařadila vedle představení Rock’n’roll (Národní divadlo) na pomyslné první místo mého žebříčku dramat. Stanislav Kaňka
Bez tradiční návštěvy Drážďan by to nešlo Návštěva drážďanského "Striezelmarktu" (letos již 575.) se stala milou tradicí naší školy v době adventu. Předvánoční období jsme si zpříjemnili procházku po Altmarktu spojenou s prohlídkou Muzea hygieny. Není nad to, nakoupit svým blízkým dárky za velmi příjem-
né ceny, zároveň si nacpat břicho pořádným německým „bratwurstem“ a zapít to nealkoholickým „Glühweinem“. V autobuse jako vždy panovala bujará nálada, kterou jsme doplňovali opakováním modálních sloves a procvičováním skloňování podstatných jmen.
Jediná chybka, která se vloudila, bylo počasí, které nám ke konci výletu nepřálo a hustě pršelo. To však nikoho neodradí, abychom zase příští rok vyrazili „nach Dresden“. Auf Wiedersehen nächste Jahr Dominik Půlpán
Letos zřejmě naposled Aneb Turnaj zmatků na Uranu Dne 9.12 se zástupci Spošky zúčastnili už po čtvrté basketbalového turnaje středních škol, krajů Libereckých, hájů českolipských, konkrétně pak v tělocvičně Uranu. V silné konkurenci, nasazeni do skupiny smrti - společně se SPŠ , Gymnáziem a Lužickou, jsme podali velice dobrý výkon, za který se není třeba stydět. První zápas jsme díky zmatkům u tabule zapisovačů prohráli o bod s vítězem celého turnaje SPŠ. Následovala výhra nad podceňovanou Lužickou, u které jsme se řádně zapotili, ale poslední zápas jsme jen těsně
prohráli s Gymnáziem, a bohužel nepostoupili do dalších vyřazovacích bojů. Nutno podotknout, že Spošáci bojovali jako jeden . Zřejmě to byla poslední účast na basketbalovém turnaj, jelikož odejde basketbalové jádro ze 4.P, i když nikdy neříkej nikdy, třeba do prváku přijdou nové posily a konečně se našim následníkům podaří získat jediné umístění, které nám za ty čtyři roky chybí a to první místo :))) Petr Lukavec
Sestava: Mašek(4.P), Bečka(4.P), Štolún(4.P), Lukavec(4.P), Švarc(4.P), Soukal(4.P) Půlpán(3.P), Jansa(3.P), Novák(2.P), Mr.Sameš(Coach)
Konec nadějím v jediné sekundě Jak je již zvykem, naše malá školička byla přizvána do turnaje ve Florbale, který se konal 16.Února v Zákupské sportovní hale. Stejně tak jako minulý rok, i letos jsme hráli hned první zápas proti Gymnáziu v České Lípě(pozdějším vítězům a největším favoritům celého turnaje). Historie se opakovala i v případě našeho již klasického pozdního příjezdu, kvůli kterému nám opět hrozilo vyřazení z turnaje, ale prořízlá pusa našich borců situaci zachránila, a tak nic nebránilo prvnímu zápasu. Zřejmě nerozcvičenost a respekt ze soupeře pro nás znamenal výprask 9:1, ale hlava se nevěšela a šlo se dál, to přeci není ostu-
da proti florbalové škole . Další zápas byl s Uranem, a ona smolná vteřina, kdy za stavu 4:3 pro nás nahodil obránce Uranu zoufalý pokus na bránu a s údivem všech skončil přesně se sirénou za zády bezmocného Dominika. Poslední zápas s Euroškolou rozhodoval o bytí a nebytí, po srdnatém výkonu celého týmu jsme ho však nedotáhli k vítěznému konci a cesta turnajem pro nás skončila dřív, než každý čekal. Ani tady si neodpustím vlastní komentář: „chlapi příští rok ať vám na krku přistanou zlatý“ Petr Lukavec
Sestava: Štolún(4.P), Lukavec(4.P), Švarc(4.P), Soukal(4.P), Půlpán(3.P), Jansa(3.P), Novák(2.P), Jiroušek(2.P), Mr.Sameš(Coach)