MODUL 4 - Evropská unie

MODUL 4 - Evropská unie Úvod V roce 2004 se stala Česká republika členským státem Evropské unie. To s sebou přineslo řadu změn a nároků. Žijeme tedy v Evropské unii déle než 5 let a budeme žít i nadále. Abychom se opravdu mohli podílet na dalším rozvoji unie, musíme jí rozumět. Musíme vědět, co Evropská unie je, na jakých principech funguje, jak se vyvíjela a kam směřuje. Vy před sebou nyní máte právě tyto potřebné informace. Krok za krokem projdete cestou vedoucí od vzniku prvních Společenství, seznámíte se s principy, na kterých je Evropská unie založena, dozvíte se o právu, o institucích, porozumíte procesům, podle kterých se v Evropské unii rozhoduje, poznáte, jak funguje vnitřní trh, jednotlivé politiky, jak státy spolupracují v oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky, justice a vnitra, zamyslíte se krátce nad budoucností EU. Až dočtete poslední řádky tohoto kurzu, nebudete vědět zcela určitě vše o problematice EU, neboť ta je nepředstavitelně rozsáhlá, ale budete znát základní fakta a souvislosti, budete vědět, kde získat další informace, pokud budete mít zájem své znalosti prohlubovat.

Přejeme vám, aby chvíle strávené nad tímto kurzem byly pro vás zajímavé, příjemné a obohacující. Poznámka: V současné době prochází Evropská unie transformací související se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. Změny, která smlouva přinesla, se týkají terminologie, institucí, právní subjektivity, struktury EU, politik aj. Sama EU ještě všechny reformy nezapracovala a provádí je průběžně. Česká republika teprve zjišťuje praktické dopady. Probíhá období interpretace smlouvy. Z těchto důvodů i v tomto kurzu můžeme změny provádět postupně, neboť nemůžeme „předbíhat“ oficiálním úpravám EU.

1

Historie ES/EU

Cíl kapitoly

Cílem této kapitoly je seznámit vás s historickým vývojem Evropské unie, vysvětlit vám terminologické nejasnosti související s EU a provést vás fázemi vývoje vnitřního trhu k hospodářské a měnové unii.

Historický okamžik •

Česká republika vstoupila v roce 2004 do Evropské unie. Tím zahájila zcela novou kapitolu svého vývoje. Členství v EU určuje celý další vývoj naší země na dlouhé roky. Vstup do Unie znamená podstatné změny pro Českou republiku a doslovně se dotýká každého občana naší země. Je to svým dosahem podstatně závažnější krok než vstup ČR do OECD, Rady Evropy nebo dokonce do NATO.

•

Evropská unie je organizací, která se svou formou a uspořádáním zcela odlišuje od všech jiných mezinárodních organizací. Samotné založení Evropských společenství nesmazatelně změnilo tvář evropského kontinentu a je rozhodujícím faktorem vývoje tohoto koutu světa.

•

Protože je členství v EU záležitostí s tak dalekosáhlými důsledky pro naši veřejnost, je rozhodně důležité získat alespoň rámcovou představu o její podobě a funkci a o tom, jaké dopady má na každého z nás.

2

Evropská unie a státní správa Státní správa: • • • • •

projednává návrhy nových zákonů, je v prvé linii styku s orgány Evropské unie, zodpovídá za zavádění legislativních aktů EU do praxe, na její připravenosti záleží, kolik peněz Česká republika dostane z fondů Evropské unie, spočívá na ní prvotní tíha prosazení nových postupů.

Po vstupu se objevil nový úkol - Česká republika se zapojila do práce Evropské unie, musí se spolupodílet na nové legislativě a má možnost plnoprávně si hájit své zájmy v rámci společenství. Může zasahovat do dění, prosazovat ve svém zájmu změny navrhované legislativy, žádat o respektování jejího postoje a účastnit se všech rozhodovacích procesů. Od 1. ledna do 30. června 2009 Česká republika předsedala Radě Evropské unie a z této pozice řídila činnost nejen jedné z nejdůležitějších unijních institucí, ale současně reprezentovala Evropskou unii na mezinárodním poli.

Historie evropské integrace

Počátky spolupráce mezi evropskými státy v rámci Evropských společenství spadají do poloviny minulého století. Dnešní EU prošla více jak půlstoletím vývoje.

Shrňme si stručně základní mezníky této cesty: •

1951 - Vznik Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Zakládající smlouva, kterou podepsaly 18. 4. 1951 Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, je známa jako Pařížská smlouva. Vstoupila v platnost 27. 7. 1952.

3

Podpis smlouvy zakládající Evropské společenství uhlí a oceli v Paříži.

•

1957 - Vznik Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Smlouva o EHS rozšiřovala spolupráci z původních sektorů uhlí a oceli na celé hospodářství a jejím cílem se stalo vytvoření společného trhu, který by zajistil rozvoj, spolupráci a růst životní úrovně členských států. Euratom si dal do vínku kontrolu a obchod s jaderným materiálem a spolupráci při mírovém využití atomové energie. Tyto dvě zakládající smlouvy jsou známy jako Římské smlouvy. Byly podepsány 25. 3. 1957. Vstoupily v platnost 1. 1. 1958.

Podpis smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství a Euratom v Římě.

• •

1967 - Slučovací smlouva, která znamenala sloučení výkonných orgánů všech tří Společenství. Tato společenství pracovala od počátku na základě principu nadstátnosti. 1973 - 1. rozšíření o Velkou Británii, Irsko a Dánsko

4

Podpis přístupové smlouvy Velkou Británií v Bruselu 22.1.1972.

• • •

• •

1979 - Vznik Evropského měnového systému, první přímé volby do Evropského parlamentu 1981 - 2. rozšíření o Řecko 1986 - 3. rozšíření o Španělsko a Portugalsko První novelizace zakládajících smluv tzv. Jednotný evropský akt (nazývaná též Akt o jednotné Evropě). Hlavním důvodem novelizace bylo zajištění dokončení vnitřního trhu. Kromě toho přinesl např. nové pravomoci Evropskému parlamentu (spolupráce a souhlas) a především hlasování kvalifikovanou většinou do některých oblastí rozhodování. Nově se objevuje ve smlouvách regionální politika a ochrana životního prostředí. (Smlouva vstoupila v platnost 1. 7. 1987.) 1990 - Začlenění bývalé NDR díky sjednocení Německa 1992 - Maastrichtská smlouva, která rozšířila spolupráci členských států v nových oblastech, a to ve Společné zahraniční a bezpečnostní politice a ve Spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. Znamenala také založení novinky: Evropské unie. (Smlouva vstoupila v platnost 1. 11. 1993.)

Smlouva o Evropské unii podepsaná v Maastrichtu.

• •

1995 - 4. rozšíření o Švédsko, Finsko a Rakousko 1997 - Amsterodamská smlouva - tato novelizace smluv mj. přesunula především problematiku týkající se azylu, vízové a přistěhovalecké politiky do prvního pilíře (tj. pod Evropská společenství, do pilíře založeném na nadstátním principu z pilíře

5

• •

mezivládního). Zavedla princip flexibility (úzká resp. užší spolupráce). Přijala mezi acquis communautaire také Schengenské dohody. (Smlouva vstoupila v platnost 1.5. 1999). 1999 - Zavedení eura v bezhotovostním styku 2001 - Niceská smlouva, která vstoupila v platnost 1. 2. 2003, měla za úkol především připravit instituce EU na připravované velké rozšíření o nové členské státy. Stanovila nově počet hlasů v Radě a počet poslanců v Evropském parlamentu. Definovala nově složení a úkoly Evropského soudního dvora. Vnesla do téměř třicítky nových oblastí možnost hlasovat v Radě kvalifikovanou většinou (na místo jednomyslného hlasování). Umožnila využít za přesně stanovených podmínek úzké spolupráce i v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a v oblasti spolupráce justice a vnitra v trestních věcech.

Slavnostní podpis smlouvy z Nice 26.2.2001

• •

• •

• •

2002 - Zánik smlouvy o ESUO. Zavedení eura v hotovostním styku. 2003 - Návrh Ústavy pro Evropu, který vzešel z Konventu o EU. Smlouva o Ústavě pro Evropu však nebyla ratifikována ve všech členských státech a v platnost nevstoupila. 2004 - 5. a největší rozšíření o 10 nových členských států: Českou republiku, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Kypr a Maltu 2007 - 6. rozšíření o Rumunsko a Bulharsko. Evropskou unii tedy tvoří 27 členských států: Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Velká Británie, Irsko, Dánsko, Řecko, Španělsko, Portugalsko, Švédsko, Finsko, Rakousko, Česká republika, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Slovinsko, Kypr, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Malta, Rumunsko a Bulharsko. 2007 - Lisabonská smlouva - 13. 12. 2007 byla podepsána představiteli členských států v portugalském Lisabonu. 2009 - Lisabonská smlouva vstoupila v platnost 1.12.2009. Jedná se o novelizaci dvou základních smluv (Smlouvy o EU a Smlouvy o založení Evropského společenství, která byla přejmenována na Smlouvu o fungování EU). Přinesla řadu změn, které se týkají zejména institucí EU a pravidel rozhodování v Radě. Zavedla dva zcela nové posty - stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele Unie pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku. Posílila roli Evropského parlamentu i parlamentů národních. Nově zavedla právní subjektivitu Evropské unie. S Lisabonskou smlouvou se stala právně závaznou i Listina základních práv EU, ačkoli není součástí smlouvy.

6

Další zdroje: Mapy členských států EU najdete na adrese: http://europa.eu/abc/european_countries/index_cs.htm

Cvičení:

Před sebou vidíte vlajky členských států evropské patnáctky před rozšířením v roce 2004 a vlajky dalších evropských zemí. Věděli byste, které z nich patří novým členským státům?

Řešení 2. - Bulharsko, 4. - Estonsko, 3. - Česká republika, 7. - Polsko

Nové členské státy z roku 2004: Česká r., Polsko, Maďarsko, Slovensko, Slovinsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Kypr

7

Nové členské státy z roku 2007: Bulharsko, Rumunsko

Terminologické nejasnosti •

•

Evropskou unií se prolínají jako zlatá nit terminologické nejasnosti, které velmi komplikují pochopení celé záležitosti. Je to tím horší, že i média s terminologií nakládají velice necitlivě a zaměňují označení, která volně zaměnitelná nejsou. Tím vzniká dokonalý zmatek, který je dovršen tím, že spousta materiálů vzniká překladem z různých jazyků a stejná věc je nazývána různými jmény. Je na čase vysvětlit první hříčku: jaký je rozdíl mezi Evropským hospodářským společenstvím, Evropským společenstvím, Evropskými společenstvími a Evropskou unií. Nejedná se totiž o jedno a totéž.

Evropské hospodářské společenství •

Evropské hospodářské společenství bylo jedním ze tří společenství, které existovalo celá 60., 70. a 80. léta. Protože bylo zdaleka nejdůležitější a nejviditelnější ze všech, toto integrační uskupení v západní Evropě se zjednodušeně označovalo jako EHS.

Evropská společenství •

Maastrichtská smlouva přejmenovala Evropské hospodářské společenství pouze na Evropské společenství. Motivem přejmenování bylo, že EHS přerostlo pouze ten hospodářský rozměr, a proto bylo potřeba vypustit přídavné jméno "hospodářské". Od podzimu 1993, kdy Maastrichtská smlouva vstoupila v platnost, bylo tedy jen ES.

Když se řeklo Evropská společenství, tedy když bylo použito množné číslo, myslela se tím všechna tři společenství dohromady. Bylo to Evropské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Počet společenství se následně zredukoval na dvě - Evropské společenství uhlí a oceli nebylo totiž podepsáno na dobu neurčitou jako EHS a Euratom, ale na 50 let a platnost smlouvy skončila 23. července 2002. Smlouva nebyla prodlužována a sektor uhlí a oceli do sebe vstřebalo Evropské společenství. Tak byla Evropská společenství definována ve smlouvě z Nice. Dnes, po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, zmizel termín Evropská společenství. Evropská unie nahradila Evropské společenství a je jeho nástupkyní. (Nutno ale dodat, že Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii v platnosti zůstává a má vlastní samostatnou právní subjektivitu. Máme tedy už jen jedno evropské společenství - Euratom.)

8

Toto nahrazení však platí až od 1.12. 2009, tudíž v době před tímto datem se budete setkávat s termíny, které byly platné do konce r. 2009 a terminologických nejasností přibude.

Evropská unie •

Evropská unie je na světě také teprve od roku 1993, kdy Maastrichtská smlouva vstoupila v platnost. Skládala se z Evropských společenství, která tvořila první, nejmasivnější pilíř, a dalších dvou mezivládních pilířů - Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech.

•

Lisabonská smlouva vnesla významné změny i do této oblasti. Přinesla právní subjektivitu, kterou měla jen Evropská společenství, celé Evropské unii. Zmizela struktura tří pilířů. Evropská unie dnes nahrazuje Evropské společenství a je jeho nástupkyní.

Vývoj zakládajících smluv

V průběhu padesátých let vznikla tři Evropská společenství. Každé z nich bylo založeno zvláštní zakládající smlouvou viz článek Historie evropské integrace.

Zakládající smlouvy se staly právním základem fungování Evropských společenství. Uprostřed 80. let bylo ale zřejmé, že aktuální stav smluv neumožňuje dovršení vnitřního trhu. Státy se tedy dohodly na podstatnější novelizaci zakládajících smluv, která by umožnila dobudování vnitřního trhu. Touto novelizací se stal Jednotný evropský akt z roku 1986.

•

Poté, co Jednotný evropský akt uvolnil prostor pro dokončení vnitřního trhu, začaly členské státy uvažovat o dalším kroku: zavedení jednotné měny a s tím spojené založení Hospodářské a měnové unie. Na to ale nepostačovala ani tato poslední novelizace, a proto se hned rozběhly práce na novelizaci další. Tou se stala Maastrichtská smlouva.

9

Maastrichtská smlouva: • • •

Uvolnila cestu k zavedení jednotné měny Založila Evropskou unii tím, že zakládající smlouvy tří Evropských společenství rozšířila o smlouvu zcela novou, Smlouvu o Evropské unii Prohloubila spolupráci na další, nyní již čistě politické oblasti obrany, zahraniční politiky, justice a vnitra (druhý a třetí pilíř EU). Tím vytvořila tzv. Maastrichtský chrám, který schematicky znázorňuje rozdělení Evropské unie na tři pilíře.

Rozšiřující materiál: Abyste se mohli orientovat i v materiálech o evropské problematice, které vznikaly do r. 2009, je potřeba, abyste pochopili strukturu platnou do r. 2009. Maastrichtský chrám Evropská unie představovala dle této smlouvy "stavbu" připomínající antický chrám. Základ tvořily tři pilíře, na nichž spočívala střecha chrámu. V prvním pilíři byla Evropská společenství, která spolupracovala na principu nadstátnosti. Ve druhém pilíři se objevila Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Ve třetím pak Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. Spolupráce ve druhém a třetím pilíři probíhala na základě mezivládní spolupráce, nebyl zde uplatňován nadstátní princip.

10

11

Smlouva Amsterodamská a smlouva z Nice

Státy se dohodly na Evropské radě v Amsterodamu v roce 1997 na podepsání smlouvy se začleněním všech novinek s tím, že rozhodnutí o několika málo reformách (bohužel ale nejdůležitějších a nejspornějších) bude odloženo do té doby, až bude již další rozšíření bezprostředně přede dveřmi. Tak vznikla další smlouva. Vstoupila v platnost v roce 1999 opět po ratifikačním kolečku v členských zemích. To je smlouva Amsterodamská, která nahradila smlouvu Maastrichtskou. V roce 2000 již nebylo možno dále odkládat rozhodnutí, která podvazovala možnost dalšího rozšíření, jestliže neměl být vážně ohrožen další průběh rozšiřovacího procesu. Dozrál čas, kdy se státy dohodnout musely, jestliže neměla utrpět jejich důvěryhodnost. Byla svolána mezivládní konference, na které se měly dořešit věci, které byly odloženy při rozhodování v Amsterodamu. Konference vyvrcholila na zasedání Evropské rady ve francouzské Nice v prosinci 2000. Po velice dramatickém průběhu zasedání se státy opravdu dohodly na stěžejních věcech: • • • •

Počtu hlasů při hlasování kvalifikovanou většinou (faktické rozdělení moci mezi státy) Počtu komisařů Oblastech, kde bude i nadále používáno jednomyslné hlasování (kde zůstává právo veta pro členské státy) O další podobě užší spolupráce

Mimo to byly dořešeny i další věci, např. postavení Soudního dvora. Smlouva z Nice byla po menších obtížích ratifikována a 1. 2. 2003 vstoupila v platnost. Některé její části vstoupily v platnost až po rozšíření. Tato smlouva platila do 30.11.2009, tj. do doby, než vstoupila v platnost Lisabonská smlouva.

Smlouva o Ústavě pro Evropu Další novelizací měla být Smlouva o Ústavě pro Evropu, která byla podepsána, ale nebyla ratifikována všemi členskými státy. Podrobněji o této smlouvě viz článek 4.5.8 Smlouva o Ústavě pro Evropu.

Lisabonská smlouva Poslední novelizací smluv je proto až tzv. Lisabonská smlouva.. Tu odsouhlasili a v klášteře řádu sv. Jeronýma v Lisabonu dne 13. 12. 2007 podepsali představitelé EU. Záhy po podpisu, již 17.12.2007, ratifikoval Lisabonskou smlouvu první členský stát EU - v 386 členném maďarském Národním shromáždění hlasovalo pro přijetí nové smlouvy 325 poslanců, proti bylo jen pět. Ratifikace se zkomplikovala, když smlouvu v červnu 2008 v referendu zamítli občané Irska. V opakovaném referendu ji Irové v říjnu 2009 schválili. Jako poslední smlouvu ratifikovala Česká republika, která čekala po schválení smlouvy oběma komorami parlamentu

12

na podpis prezidenta. Ten ji podepsal 3.11.2009. 1. prosince 2009 vstoupila Lisabonská smlouva v platnost a je tedy současné době platnou smlouvou. Podrobně o této smlouvě viz článek Lisabonská smlouva.

Vnitřní trh

Přínos vzájemné spolupráce v oblasti hospodářství si státy světa dobře uvědomují. Proto vytvářejí integrační uskupení, která mají za úkol zlepšovat vzájemný obchod a tím i zvyšovat výkonnost jejich ekonomik.

Úroveň integrace má několik úrovní: • •

•

•

•

•

Zóna volného obchodu - členské státy zóny úplně odstraní překážky vzájemného pohybu zboží, ale ponechají si vlastní přístup k obchodu s nečlenskými státy. Celní unie - oblast volného obchodu je doplněna o společnou obchodní politiku vůči nečlenským státům. To znamená zejména vytvoření společného celního sazebníku a společné obchodní politiky. Společný trh - celní unie je rozšířena o uvolnění pohybu osob, služeb a kapitálu. Pohyb těchto faktorů však není zcela liberalizován a členské státy si ponechávají vlastní pravidla, která vytvářejí bariéry pro jejich zcela volný pohyb. Vnitřní trh - v rámci vnitřního trhu dochází k úplné liberalizaci volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob, jsou odstraněny fyzické, technické, daňové a jiné bariéry bránící jejich pohybu. Hospodářská a měnová unie - koordinace hospodářské politiky, charakteristická pro vnitřní trh, je stále více nahrazována společnou hospodářskou politikou členských států. Stávající národní měny členských států jsou nahrazeny jednou společnou měnou. Politická unie - existující hospodářská a měnová unie je doplněna politickými institucemi, které přebírají plnou odpovědnost za fungování unie. Výsledná podoba takovéto unie může být buď federativního nebo konfederativního typu.

Většina států světa, které se o hospodářskou spolupráci pokoušejí, se dostává na úroveň zóny volného obchodu nebo celní unie. Od všech těchto zemí se výrazně odlišují státy sdružené v Evropské unii, protože ty dotáhly integraci na výrazně vyšší úroveň - vytvořily funkční vnitřní trh a v současné době budují Hospodářskou a měnovou unii. Ta ještě není zcela dokončena, protože ne ve všech zemích je zatím zavedena jednotná měna.

Vybudování Jednotného vnitřního trhu bylo základním cílem Evropského společenství a dnes i nástupnické Evropské unie.

13

•

Hlavním úkolem je rozvoj hospodářství, ekonomické výkonnosti a životní úrovně občanů členských států Evropské unie. Během let se spektrum cílů rozšířilo i na další oblasti jako např.: ochrana životního prostředí, dosažení vysoké úrovně zaměstnanosti a sociální ochrany, rovného zacházení s muži a ženami, zvýšení hospodářské a sociální soudržnosti a solidarity mezi členskými státy, úplné uvolnění pohybu lidí, sbližování právních předpisů členských států, podpora zaměstnanosti, podpora výzkumu a technologického rozvoje, dosažení vysoké úrovně ochrany zdraví, zlepšení vzdělání, výchovy a kultury, podporu rozvojové spolupráce, posílení ochrany spotřebitele, opatření v oblasti energie, civilní ochrany a turistiky a další. Vznikl tak provázaný komplex opatření v oblasti legislativy, norem, řízení i financí, který umožnil dosáhnout výše uvedených cílů. V současné době je tato práce v nejdůležitějších parametrech v podstatě završena.

•

Vytvoření Vnitřního trhu znamenalo nejvíce práce všech členských států, týká se ho zdaleka nejvíce společné legislativy a bylo už od začátku hlavním cílem nejdůležitějšího společenství - Evropského hospodářského společenství. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost je to rozvíjení Vnitřního trhu i jednou z hlavních náplní činnosti celé EU. Je bezesporu tím největším hospodářským výdobytkem evropských států a prokazatelně zlepšuje jejich ekonomickou výkonnost. Proč je tento trh tak důležitý? V padesátých letech si evropské státy uvědomily, že mají-li udržet krok se světovými velmocemi a mají-li nadále hrát důležitou roli v hospodářské oblasti, musí urychleně změnit svůj způsob vzájemného obchodu. Mohutný hospodářský rozmach USA během a po druhé světové válce prokázal platnost základní ekonomické poučky - větší trh je vždy účinnější a výkonnější než slepenec malých, izolovaných trhů.

•

Existují k tomu dva hlavní důvody: •

•

Jestliže vyrábím ve větších objemech, klesají jednotkové náklady na jeden výrobek výroba je levnější. Je to tím, že výrobce si může nakoupit jednoúčelové stroje, které jsou sice dražší, ale výkonnější při sériové výrobě. Může si zajistit lepší přístup k surovinám, získat například množstevní slevy, vymoci si lepší podmínky, lépe si zorganizovat práci a zejména může své fixní, s objemem výroby se neměnící, náklady (např. za pronájem tovární haly, její osvětlení apod.) rozpočítat na větší počet výrobků. Čím je výrobků více, tím menší část pevných nákladů musí nést jeden výrobek a jednotková cena klesá. V malé ekonomice se dokonce některé druhy výrob vůbec neuživí, nebo se na trhu udrží jen jeden nebo několik málo výrobců, kteří potom svého dominantního postavení mohou zneužívat a pracují neefektivně. Druhým důvodem lepší funkce velkého trhu je větší konkurence, která nutí výrobce a poskytovatele služeb neustále snižovat náklady, zlepšovat výrobky a poskytovat lepší služby tak, aby se na trhu udrželi. Takovýto bezprostřední konkurenční tlak je na malém trhu menší, někdy dokonce vůbec chybí.

14

Evropské hospodářské společenství si dalo za úkol odstranit veškeré bariéry pohybu zboží mezi členskými státy. Nejen ale pohybu vlastního zboží, ale i výrobních faktorů, zejména pracovních sil a samozřejmě i služeb a kapitálu. Tím vznikají tzv. čtyři svobody, na kterých je vnitřní trh založen.

Základem Jednotného vnitřního trhu jsou tzv. čtyři svobody: • • • •

volný pohyb zboží volný pohyb osob volný pohyb služeb volný pohyb kapitálu

Podstatou těchto svobod je vyloučení jakýchkoliv omezení pohybu nebo diskriminace a stanovení jednotných pravidel pro tyto pohyby.

Volný pohyb zboží

•

•

•

•

Volný pohyb zboží je základní svobodou, a proto není divu, že práce začaly na odstraňování bariér pohybu právě u zboží. Nejkřiklavější bariérou pohybu zboží je clo vybírané na vnitřních hranicích. Jde vlastně o poplatek za to, že zboží přejde těch pár metrů z jedné strany hranic na druhou. Státy si tedy naplánovaly postupné odstraňování celních překážek až na úplnou nulu. Nejednalo se však jen o cla. Současně bylo zakázáno vybírat při vzájemném obchodu jakékoliv jiné poplatky, které se sice clo nenazývají, ale fungují stejně - dovozní nebo vývozní přirážky, vyrovnávací dávky apod. Po odstranění cel na vnitřních hranicích bylo třeba srovnat celní sazby jednotlivých států vůči třetím zemím. Jakmile se totiž zboží dostane na území jednoho členského státu, už se může nadále pohybovat bezcelně. To by při neharmonizovaných sazbách působilo velké nesnáze, protože dovozci ze třetích zemí by si vybrali pro dovoz na území Společenství vždy zemi s nejnižší celní sazbou pro dané zboží, tam by clo zaplatili a dále by zboží již bezcelně dovezli do kterékoliv jiné cílové země. Byl tedy vytvořen jednotný celní sazebník. Zároveň byla zakázána i jakákoliv kvantitativní omezení - státy nemohou mezi sebou omezovat vzájemný obchod např. stanovením kvót. Poslední celní poplatky byly odstraněny v létě roku 1968. Tak byla dovršena fungující celní unie. Bylo také dohodnuto, že budou odstraněna i další opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení. To se ukázalo jako velice důležité opatření, na jehož základě byl prosazen Evropským soudním dvorem rozhodující princip pro odstraňování dalších překážek vzájemného obchodu - rozdílným normám a technickým předpisům, které se staly účinným nástrojem omezování dovozů z

15

ostatních členských zemí, neboť normotvorba byla v počátcích fungování Společenství v rukou členských států. Problém rozdílných standardů byl vyřešen: •

•

•

tzv."Starý přístup" V nejcitlivějších oblastech byly vytvořeny skutečně podrobné evropské standardy, které jsou závazné pro všechny výrobce v členských zemích. Tímto velice náročným způsobem byly ale upraveny jen normy v několika málo oblastech (např. dopravní prostředky, léčiva, některé potraviny). tzv. "Nový přístup" Na ten Společenství přešla později. Tento "Nový přístup" znamená, že Evropská společenství vytvoří pouze rámcovou normu pro širší okruh výrobků (např. hračky, nebo malá plavidla) a technicky podrobné normy jsou svěřeny soukromým normotvorným organizacím, zejména CEN a CENELEC sídlícím v Paříži. Princip vzájemného uznávání U zbytku výrobků, které nejsou ošetřeny ani novým ani starým přístupem platí statut vzájemného uznávání. Je založen na vzájemné důvěře států, že ani jeden z nich nepustí na trh výrobek, který by škodil.

Státy si jednoduše věří, že každý z nich má vlastní vyspělé normy a kontroly. Je-li tedy legálně uveden výrobek na trh v kterémkoliv členském státě, nemohou mu bránit ostatní státy v přístupu na svůj trh pouze s odvoláním na odlišné standardy.

V rámci volného pohybu zboží existují výjimky. Ty poskytují státu možnost v odůvodněných specifických případech omezit pohyb zboží.

Stát může volný pohyb omezit, jestliže se jedná o zákaz odůvodněný: • • • • • •

veřejnou mravností; veřejným pořádkem; veřejnou bezpečností; ochranou zdraví a života lidí, zvířat a rostlin; ochranou národních kulturních památek; ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví.

Tyto výjimky jsou ale posuzovány velice přísně a stát si je nemůže svévolně vykládat dle své potřeby. Jestliže omezí neodůvodněně pohyb zboží, odpovídá za všechny škody, které tím případně někomu vznikly. Výjimek lze využít jen v opravdu odůvodněných případech. V souladu se smlouvou například bylo, když Německo zavedlo kontrolu všech dovážených jablek, protože se bálo zavlečení skutečné choroby jabloní vyskytující se v jiných zemích Společenství. Když ale 16

Belgie s odvoláním na ochranu zdraví a lidí vyžadovala, aby veškerý dovážený margarín byl v balení tvaru krychle, protože tak to bylo stanoveno jejich normou, neuspěla.

Z hlediska Evropské unie jsou dvě skupiny subjektů, které mohou narušovat hospodářskou soutěž:

1. silné nadnárodní firmy a ostatní podniky 2. samy členské státy

V každé členské zemi samozřejmě existují pravidla a dohled nad monopoly a hospodářskou soutěží. V rámci jednotlivých států tedy na tuto oblast dohlížejí členské státy. Evropská unie = kontroluje situaci v rámci celého vnitřního trhu. Platí obvyklá pravidla: zákaz zneužívání dominantního postavení, zákaz dohod mezi podniky a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit vzájemný obchod, kontrola velkých fůzí a slučování. Dalším škůdcem na vnitřním trhu mohou být samotné členské státy. Každý stát má dostatek prostředků a síly, aby vytvořil nerovné podmínky pro různé subjekty na trhu. Samozřejmě, že každý stát má tendenci pomáhat svým vlastním podnikům. Z hlediska rovnosti podmínek pro všechny je to ale nespravedlivé. Je to i nevýhodné pro slabší státy, protože silnější státy si mohou dovolit větší výhody, na které slabší nemají.

Státy mohou poškozovat hospodářskou soutěž v zásadě dvojím způsobem: a) ve formě nerovných podmínek při zadávání státních zakázek b) v poskytování přímých a nepřímých podpor vybraným subjektům

Státní zakázky V oblasti státních zakázek platí jednoduché pravidlo: zakázky musí být veřejné a musí k nim mít přístup všechny subjekty ze všech členských států. Zadávající stát se navíc nesmí dopustit diskriminace uchazečů o zakázku jen z toho důvodu, že pocházejí z jiné členské země. Navíc musí být zakázky všude stejně průhledné.

17

Státní podpory Dále jsou zakázány jakékoliv formy podpory ze státních prostředků, které narušují nebo dokonce jenom hodlají narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo ovlivňují vzájemný obchod mezi státy. Určité druhy podpor ale povoleny jsou: jedná se však o případy jako podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami, podpory z důležitých a objektivně odůvodnitelných sociálních nebo regionálních důvodů, podpory napomáhající kultuře nebo zachování kulturního dědictví. Daňová oblast Do oblasti vytváření rovných podmínek patří i ostatní kroky, které vedou k narovnání podmínek podnikání. Sem patří i oblast daňová. Daně jsou polem, kde se ale harmonizaci již tradičně členské státy velmi brání. Proto jsou výsledky v oblasti harmonizace daní slabé. Obecně by mělo platit, že daně jsou v pravomoci jednotlivých členských států, ale neměly by vytvářet překážky vzájemného obchodu nebo sloužit k diskriminaci výrobků z jiných členských zemí. V daňové oblasti se podařilo určit jen minimální hodnoty spotřebních daní a vyšla směrnice ohledně sazeb daní z přidané hodnoty (z které je ale plno výjimek). Velmi rozdílné mechanismy zdaňování však přetrvávají až do dnešních dnů a zdá se, že tento trend bude i nadále pokračovat. Je to hlavně tím, že v této oblasti se rozhoduje jednomyslně, takže stačí jeden jediný stát k zablokování jednání.

Cvičení: Před vámi je řada produktů. Na které z nich se zřejmě svoboda volného pohybu v celé úplnosti nevztahuje?

Myslíte si, že nastanou komplikace, kdybyste chtěli vyvážet z jedné členské země do jiné členské země: cihly; zjevně šílené krávy; samohybné houfnice; podezřele kulhavé a uslintané ovce; nábytek; Michelangelovy sochy; špinavé peníze (nikoliv ve smyslu ušmudlané); zubní pasty; které jsou podrobeny předepsané kontrole ve vaší zemi; marihuanu; prostitutky; párátka, která sice splňují vaše normy, ale nikoliv normy země, do které chcete vyvážet; časopisy s dětskou pornografií; písek; pervitin. Řešení Problémy byste neměli mít u zubní pasty, párátek, nábytku, písku a cihel. Jestliže budou splněny všechny náležitosti při uvádění výrobků na domácí trh, výrobky již nemusí podléhat žádným dalším kontrolám a testům v jiných členských zemích a nesmí být diskriminovány. Tak je tomu ve všech případech, kdy není tato skupiny výrobků harmonizována z úrovně EU. U ostatních vyjmenovaných položek by se zřejmě nějaké problémy vyskytly, protože se jedná o věci, na které se vztahují zvláštní předpisy nebo výjimky. Rozhodně neplatí, sednete-li v Portugalsku do tanku, přejedete s ním napříč Evropou do Finska a tam ho prodáte, aniž by se vás kdokoliv na cokoliv zeptal.

18

Volný pohyb osob

Volný pohyb osob je v prostředí Evropské unie chápán velmi široce, rozhodně nejen jako pohyb turistů z jedné členské země do druhé. Základem této svobody je volný pohyb pracovních sil - rozšíření trhu práce na všechny členské země. Svoboda pohybu byla rozšířena i na volnost usazování se i pro nevýdělečně činné osoby: pro důchodce, studenty a rentiéry. Dá se říci, že jediným omezením je to, že takto se pohybující osoby se nestanou přítěží sociálních systémů hostující země. Svoboda pohybu v takovéto míře nemá mezi jinými zeměmi nikde na světě obdobu.

Zásady: •

•

Pracovníci se mohou pohybovat a zdržovat v jiných členských státech za účelem ucházení se o zaměstnání, výkonu zaměstnání, dokonce i při dodržení určitých podmínek po skončení zaměstnání. To vše při vyloučení jakékoliv diskriminace z důvodu státní příslušnosti. Volný pohyb pracovních sil musí být ale samozřejmě doplněn o opatření v oblasti sociálního zabezpečení a sladění předpisů a norem tak, aby tento pohyb byl opravdu i v praxi volný a nediskriminační.

Výjimky: •

Stejně jako u volného pohybu zboží i tady platí určité výjimky, kdy stát může omezit volný pohyb osob. Jedná se o zásadní nebezpečí, která pramení z ohrožení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví. EU si také uvědomuje zvláštnost zaměstnání ve státní správě, takže i u zaměstnanců podílejících se na výkonu státní moci lze požadovat určitou státní příslušnost jako podmínku zaměstnání. Všude jinde ale musí být k pracovníkovi z jiné členské země přistupováno nezaujatě jako k vlastnímu. Dá se říci, že princip nediskriminace je chápán velice široce, takže se nesmí diskriminovat ani podle národnosti, menšin nebo pohlaví.

Přestože je volný pohyb osob rozhodně velice důležitá svoboda, není přespříliš využívána. Mezi členskými státy migruje jen velice omezené množství pracovníků. A tak je malá pružnost na trhu práce jedním ze zklamání vnitřního trhu. Zdá se, že kulturní a jazykové kořeny obyvatel Evropy nedovolují přesuny pracovníků ve větším měřítku. Proto i určitá přechodná omezení volného pohybu, která si vymohly některé členské státy ještě před rozšířením, nemají nijak zásadní dopady na občany nových členských států. Jen malá část našich občanů vyrazila za prací do zemí EU.

Dokladem toho, že volný pohyb osob je míněn naprosto vážně, jsou zejména Schengenské dohody, které znamenají faktické odstranění kontrol na vnitřních hranicích mezi členskými státy.

19

Devět nových členských států (z desítky, která vstupovala v roce 2004, se jen Kypr rozhodl ještě vyčkat, a to na zprovoznění informačního systému SIS II) vstoupilo do tohoto systému 21. 12. 2007. Mimo zůstávají Velká Británie, Irsko a zatím i dvě nové země – Bulharsko a Rumunsko a zmíněný Kypr. Odstranění fyzických kontrol na vnitřních hranicích znamená na jednu stranu bezprecedentní uvolnění pohybu osob na území Evropy, na druhou stranu však znamená velké problémy v oblasti boje s organizovaným a mezinárodním zločinem, v oblasti kontroly migrace osob z nečlenských států, v oblasti víz a azylu, kontroly pohybu zbraní a drog apod. Je potřeba i velká důvěra v to, že státy, které kontrolují vnější hranice EU, svoji práci odvedou dobře a poctivě. Rozšiřující materiál 12. prosince 2008 vstoupilo do Schengenského prostoru Švýcarsko. Po Norsku a Islandu je třetí nečlenskou zemí EU, která je součástí Schengenského prostoru. Ze 27 členských zemí EU není součástí Schengenu Irsko, Velká Británie, Bulharsko, Rumunsko a Kypr. Součástí Schengenského prostoru jsou: Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko,Rakousko, Řecko, Španělsko, Švédsko, Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Mezi přidružené země (tedy země, které nejsou členy EU, ale jsou součástí Schengenského prostoru) patří Norsko, Island a Švýcarsko. Kypr, Rumunsko a Bulharsko zatím nejsou součástí Schengenského prostoru. Kypr čeká především na zprovoznění nového informačního systému SIS II. Všechny tři státy, než se stanou součástí schengenského prostoru, budou ale muset projít, stejně jako všechny ostatní před nimi, přísným schengenským hodnocením. Časový rozvrh zatím ještě není znám.

Zamyšlení - Schengenské dohody Dozvěděli jste se, že v rámci schengenského prostoru byly zrušeny kontroly osob na vnitřních hranicích. Zkuste se zamyslet a odpovědět na následující otázku: Mohou země, které podepsaly Schengenskou dohodu a jsou součástí schengenského prostoru, znovu zavést kontroly osob na vnitřních hranicích? Řešení ANO Na základě veřejného zájmu nebo z důvodů bezpečnosti státu mohou být dočasně znovu zavedeny kontroly na vnitřních hranicích. Využívání tohoto práva je však nutné pečlivě zvážit a použít ho pouze na základě přesvědčivých argumentů.

Tohoto práva využilo např. Německo. V době konání mistrovství světa v kopané zavedlo kontroly přijíždějících fanoušků na svých hranicích. Mělo k tomu plné právo. K podobnému opatření sáhlo např. i Rakousko v době konání mistrovství Evropy v kopané v červnu 2008.

20

Tuto záležitost řeší článek 2 Hlavy 2 Prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě: "Překračování vnitřních hranic": 1. Vnitřní hranice mohou být překračovány na libovolných místech a neprovádějí se na nich kontroly osob. 2. Pokud to však vyžaduje veřejný zájem nebo bezpečnost státu, může smluvní strana po konzultaci s ostatními smluvními stranami rozhodnout, že po omezenou dobu budou na vnitřních hranicích prováděny jednostranné kontroly přiměřené dané situaci. Vyžaduje-li veřejný zájem nebo bezpečnost státu okamžité jednání, učiní dotčená smluvní strana potřebná opatření ihned a co možná nejdříve o tom informuje ostatní smluvní strany. Součástí Schengenského prostoru se od 21. 12. 2007 stala i Česká republika. Co to znamená v praxi pro naše občany? • •

• • •

•

• • •

Můžeme přestupovat vnitřní hranice kdekoli a kdykoli (existují ale výjimky, např. národní parky, soukromé pozemky). Nejsou již kontroly na vnitřních hranicích, tzn. z přechodů do sousedních států zmizeli příslušníci cizinecké a pohraniční policie. Policie však dál provádí namátkové kontroly na území České republiky. Můžeme se zcela volně pohybovat po schengenském prostoru jen s platným občanským průkazem, případně pasem. Stejným způsobem se mohou pohybovat po našem území a celém schengenském prostoru všechny osoby, které legálně překročí vnější hranici schengenského prostoru. Na místech našich bývalých pozemních hraničních přechodů nejsou již žádné překážky bránící volnému průjezdu. Z některých přechodů zmizely i některé stavby, např. buňky pro příslušníky kontrolující doklady apod. Od konce března 2008 nemusí být prováděny kontroly dokladů ani na našich mezinárodních letištích, pokud jsou cestující odbavováni v rámci schengenského prostoru. V odůvodněných případech máme možnost dočasného znovuzavedení hraničních kontrol. Došlo ke změnám ve vízové politice státu, která je harmonizována s ostatními zeměmi EU a Schengenského prostoru. Česká republika se zapojila do SIS (SIS – Schengenský informační systém - je sdílená databáze zejména s údaji o: - osobách hledaných za účelem zatčení a předání nebo vydání, - pohřešovaných osobách, - nežádoucích osobách, kterým má být odepřen vstup a pobyt na území členských států, - osobách vyžadujících ochranu, - svědcích, - hledaných (ztracených/ukradených) věcech - např. vozidlech, střelných zbraní, dokladech totožnosti atd., - věcech hledaných za účelem zabrání nebo jako důkazy pro trestní řízení).

21

Bližší informace o Schengenských dohodách a schengenském prostoru: http://ec.europa.eu, http://www.euroskop.cz

Pokud se chcete o problematice schengenského systému ve vztahu k České republice dozvědět více, na těchto stránkách naleznete e-learningový vzdělávací kurz "Schengenský systém a Česká republika": http://www.euroskop.cz.

Cvičení - Volný pohyb osob Cestujete rádi? Podíváme se společně na případ jedné italské turistky, která navštívila Řecko, a ukážeme si na něm praktické využití pravidel volného pohybu osob v rámci EU.

Italka Donatella Calfová cestovala ráda. Navštívila jako turistka i slunný ostrov Krétu, místo zrození bájné Afrodity. A dostala se tam do problémů… Bylo proti ní řeckými úřady vzneseno trestní obvinění z nedovoleného držení a užívání drog. Trestní soud v Heraklionu ji v roce 1995 shledal vinnou a odsoudil k tříměsíčnímu vězení a současně i k doživotnímu vyhoštění z Řecka. Odvolací soud se v souvislosti s argumenty obhajoby obrátil na Evropský soudní dvůr, aby mu vysvětlil nejasnosti týkající se druhé části trestu.

Ptáme se Vás: Je vyhoštění v souladu s ustanoveními o volném pohybu osob a nediskriminací na základě státní příslušnosti? Měl řecký soud právo vyhostit Italku ze země? Existuje přece výjimka, kdy lze omezit volný pohyb osob, a to je ochrana veřejného pořádku a veřejná bezpečnost. Ohrozila tedy paní Calfová veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost Řecka? Řešení Stanovisko soudu: Trest doživotního vyhoštění je zjevnou překážkou volného pohybu, ba dokonce přímo ruší tuto svobodu. Takový trest by byl ospravedlnitelný pouze tehdy, jestliže by se na čin dala vztáhnout výhrada ochrany veřejného pořádku a bezpečnosti, která u volného pohybu osob platí podobně jako výjimky u volného pohybu zboží. V takovém případě totiž Smlouva umožňuje členským státům přijmout zvláštní režim pro příslušníky cizího státu. V tomto případě by ovšem vyhoštění občana Unie bylo na místě pouze tehdy, kdyby paní Calfová nejenom spáchala drogový delikt, ale i svým chováním skutečně a dostatečně závažně ohrožovala základní společenský zájem.

22

Z případu vyplývá, že omezování svobody pohybu a diskriminace jsou posuzovány velmi přísně. Je třeba si dále uvědomit, že i když trestní právo a trestní řízení zůstává striktně v kompetenci jednotlivých členských států, právo ES klade požadavky na výkon těchto kompetencí. Zejména tehdy, jestliže by vnitrostátní rozhodnutí bylo diskriminační vůči osobám, kterým právo ES zaručuje právo stejného zacházení. Také nesmí vnitrostátní právo omezovat komunitární svobody. Jinak ale každý stát řeší delikty podle svého vlastního trestního zákona a ten se vztahuje přesně stejně i na občany jiných členských států, kteří se nacházejí na jejich území a dopustili se tam deliktu. Proto je zcela v pořádku první část trestu Donatelly Calfové (tříměsíční vězení), který byl soudem vynesen podle řeckého práva. Stejný trest by dostala jakákoliv řecká občanka na jejím místě.

Věc č. jedn. C-348/96, 19.1.1999, "Donatella Calfa"

Zamyšlení - Volný pohyb osob Chtěli byste vy a vaši blízcí využít možnosti získat zaměstnání v jiném členském státě? Proč ano? Proč ne? Jak se díváte na větší možnosti studia v zahraničí pro mladou generaci? Chtěli byste zkusit pracovat přímo v institucích Evropské unie?

Bližší informace na: http://europa.eu, http://europa.eu - brožura

Volný pohyb služeb

Rozdělme si tuto oblast do několika podoblastí: •

Svoboda podnikání Jedná se vlastně o volný pohyb podnikatelů. Zásada je opět jednoduchá - nikdo by neměl být diskriminován při podnikání v jiném členském státě jen na základě své odlišné státní příslušnosti. Znamená to, že podnikatel z jiné země musí narazit na totožné podmínky podnikání a předpisy jako domácí podnikatel. Týká se to i podmínek při nabývání nemovitostí v jiné zemi, odstraňování administrativních postupů a praktik, které by mohly být diskriminující apod.

23

•

•

•

Svoboda vykonávat svobodná povolání, činnosti průmyslové, obchodní, řemeslné Svoboda služeb se týká i všech těchto oblastí. Hlavní problém vzniká při rozdílných kvalifikačních předpokladech pro výkon povolání v jiných členských státech. Existují systémy uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o kvalifikaci. Situace v oblasti kvalifikace se komplikuje u kvalifikačně náročnějších povolání. Jsou harmonizovány požadavky v oblasti nejcitlivějších povolání, zejména u lékařů, zdravotních sester, zvěrolékařů, lékárníků, architektů apod. V ostatních případech je opět široce uplatňován princip vzájemného uznávání. Ostatní služby - liberalizace Do oblasti služeb proniká snaha pokud možno co nejvíce nechat volně působit hospodářskou soutěž a liberalizovat poskytování služeb. To se týká i odvětví, kde státy velice často a rády zasahují a poškozují rovné podmínky podnikání. Jedná se zejména o oblast dopravy, telekomunikací, ale i rozvodu elektřiny, plynu atd. Jasné zásady jsou: nediskriminace, liberalizace, pokud možno co největší omezení zásahů státu. Velké služby - pojišťovnictví a bankovní služby Volný pohyb služeb se týká i velice citlivých oblastí pojišťovnictví a bankovních služeb. Volnost poskytování těchto služeb je míněna samozřejmě i přes hranice. I zde musel být vybudován zcela nový model poskytování služeb. Cvičení Francie podmínila poskytování průvodcovských služeb pro turisty z jiného členského státu vlastnictvím licence, která osvědčovala zvláštní kvalifikaci získanou složením zkoušky. Tato licence byla požadována i na jiných místech, než jsou muzea či jiné památky, které lze navštěvovat pouze s odborným profesionálním průvodcem. Měla na takovéto opatření Francie právo?

Řešení Neměla. Dle výroku Soudního dvora porušila Francouzská republika povinnosti, které jí vyplývaly ze smlouvy o ES. Smlouva totiž požaduje odstranění jakékoliv diskriminace z důvodů státní příslušnosti a zakazuje i omezování volného pohybu služeb. Zvláštní licence jsou hůře dostupné pro státní příslušníky jiných zemí a znamenají i omezení volného pohybu služeb.

Bližší informace o volném pohybu služeb a nové směrnici o službách: http://www.euroskop.cz, http://www.europarl.europa.eu, http://www.evropskaunie.cz Směrnice o službách na http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2006:376:0036:0068:cs:PDF

24

Volný pohyb kapitálu

V zásadě jsou zakázána všechna omezení pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi. Tato svoboda je dotažena až k zavedení jednotné měny, o které je pojednáno v další kapitole. Volný pohyb kapitálu je tedy již skutečností.

Volný pohyb kapitálu znamená volnost v oblasti přímých investic, investic do nemovitého majetku, finančních služeb, vstupu cenných papírů na kapitálové trhy apod.

Volný pohyb kapitálu znamená ovšem i svobodu utrácet své peníze na území jiného členského státu třeba tedy i za zemědělské pozemky, nemovitosti včetně rekreačních objektů apod..

Jsou zakázána: • • •

všechna omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy všechna omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy a třetími zeměmi je zakázáno omezovat platby

Není ovšem dotčeno právo členských zemí: • •

•

uplatňovat příslušná daňová opatření rozlišující mezi poplatníky podle místa bydliště učinit nezbytná opatření, jež by zabránila porušování vnitrostátních předpisů v oblasti daní, dohledu nad finančními institucemi, ohlašování kapitálových pohybů, opatření odůvodnitelná veřejným pořádkem a bezpečností možnost Rady učinit ochranná opatření vůči třetím zemím na dobu menší než 6 měsíců

25

Význam vnitřního trhu

•

•

Vnitřní trh je tedy velice komplikovanou a ucelenou oblastí, jejíž dotažení do dnešní podoby znamenalo obrovskou práci. Zasahuje i do mnoha ostatních, na první pohled nesouvisejících záležitostí - od ochrany životního prostředí až po otázky vnitra a poskytování azylu. Prokazatelnou skutečností je, že vnitřní trh je něco, co skutečně funguje a přináší blahodárný vliv v oblasti zvyšování hospodářské výkonnosti všech zúčastněných ekonomik. Česká republika je podle všech měřítek ekonomikou malou, ekonomikou nesoběstačnou a tedy i ekonomikou nutně odkázanou na mezinárodní obchod. Jako taková, naše ekonomika nemůže než vydělat na faktu, že jsou odstraněny veškeré bariéry vývozu z naší země na trh, který má více než 450 miliónů koupěschopných obyvatel. Zkušenosti prvních let v EU jasně dokazují, že vstup na vnitřní trh české ekonomice náramně prospěl - ČR se propracovala k rekordním přírůstkům HDP, výrazně se zvýšila její exportní výkonnost, zlepšila se obchodní bilance, zvýšil se příliv zahraničních investic, snižuje se nezaměstnanost. Není jediný důležitý makroekonomický ukazatel, který by se vinou vstupu do EU v České republice zhoršil. Cvičení Pokuste se uplatnit probraná pravidla vnitřního trhu na následující případy, které se během vývoje Evropské unie vyskytly a které buďto přímo nebo ve formě Předběžné otázky řešil Soudní dvůr:

1. Belgický dovozce, bratři Gustave a Benoit Dassonvillovi, dovezl z Francie whisky VAT 69 a Johne Walker pod označením "skotské whisky". Tuto whisku nakoupili od francouzského obchodníka a přivezli do Belgie. Belgické právo ale zakazuje dovážet destiláty, jejichž označení původu je chráněno a uznáno belgickou vládou, pokud nemají oficiální doklad o původu zboží. "Scotch Whisky" je označení původu, které je belgickou vládou uznáváno, a proto se musí prokazovat. Dassonvillové se pokusili prokázat britským osvědčením celního původu, kterým je vybavil francouzský prostředník. Toto osvědčení bylo navíc "vylepšeno" ručně psanou poznámkou. Takovéto osvědčení bylo sice dostačující ve Francii, ale nikoliv v Belgii. Belgické úřady navrhly zahájení soudního řízení, protože podle jejich pohledu pozměňované listiny mají zjevně podvodný účel a Dassonvillové se jen snaží vyvolat dojem,že vlastní doklad o původu whisky. Právo porušili tím, že dováželi a nabízeli k prodeji zboží, které nemělo uznávaný doklad. Dassonvillové se hájili, že takovýto výklad práva je v rozporu se zákazem kvantitativního omezení a opatření s rovnocenným účinkem zakotveným ve smlouvě o Evropských společenstvích.

Zkuste vyřešit tento slavný případ a rozhodnout, zda bratři Dassonvillové byli skutečně poškozeni postupem belgických úřadů.

26

Řešení Soudní dvůr dal za pravdu bratrům Dassonvillovým a jeho výrok zněl, že to je skutečně opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení, protože získání osvědčení je zjevně obtížnější pro nepřímé dovozce, než pro dovozce dovážející přímo ze země původu. Ujímá se tedy velice široká definice "opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení", která umožňuje opravdu velkoryse uvolňovat překážky pohybu zboží. 2. Blíží se vánoce. Vy, francouzský právní poradce Jean Bosquin, sedíte ve své kanceláři. Přemýšlíte o tom, jaký dárek koupíte letos své ženě. Zazvoní telefon. Vytrhne vás z myšlenek na rodinu a vy se stáváte ze starostlivého manžela a otce vyhlášeným a vyhledávaným profesionálem, odborníkem na evropské právo. "Dobré ráno, pane Bosquine. Mé jméno je Cristén a zastupuji firmu Sando, která vyváží drůbež. Před několika hodinami zakázaly britské úřady dovoz krůt z Francie. Odvolávají se na nedostatečnou kontrolu drůbežího masa z hlediska případného nakažení Newcastleskou chorobou. Tato choroba se však prokazatelně v posledních pěti letech u nás ve Francii nevyskytla. Jistě si dovedete představit, jak těžkou ránu pro nás tento zákaz právě před v předvánočním období představuje. Není to ze strany Britů svévolné porušení zásad volného pohybu zboží? Nebo mají Britové pravdu, když tvrdí, že z důvodů ochrany zdraví svých občanů mohou vyloučit dovoz závadných potravin? Představte si, že ještě ke všemu se odvolávají na článek Smlouvy o založení ES o ochraně zdraví a života lidí a zvířat."

Článek 28 Smlouvy o založení ES Omezení dovozu Kvantitativní omezení dovozu jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou mezi členskými státy zakázána. (V Lisabonské smlouvě je to dnes článek 34 : Množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou zakázána. Článek 35 Lisabonské smlouvy: Množstevní omezení vývozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou mezi členskými státy zakázána.) Článek 30 Výjimky: Ustanovení článku 28 nevylučují zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněné veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národních kulturních statků, které mají uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto zákazy nebo omezení nesmějí však sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. (V Lisabonské smlouvě se dnes jedná o článek 36 : Články 34 a 35 nevylučují zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněné veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto zákazy nebo omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy.)

27

Co odpovíte vašemu klientovi? Řešení "Z toho, co jste mi právě řekl, vyplývá, že se skutečně jedná o porušení zásad volného pohybu zboží. Ochrana zdraví a života lidí, zvířat a rostlin je často uplatňovaným důvodem různých omezení ze strany jednotlivých členských států. Jeho uplatnění však vyžaduje prokázat skutečné a závažné riziko. A to, jak vyplývá z vašeho tvrzení, že se Newcastleská choroba již pět let prokazatelně ve Francii nevyskytla, v tomto případě nebude zřejmě jednoduché prokázat. Můžete se obrátit na Komisi. S největší pravděpodobností byste spor vyhráli. Ale letošní předvánoční trh ve Velké Británii už nejspíš nestihnete zásobit svými produkty. Pakliže vám ale vznikne škoda a spor vyhrajete, můžete žádat o náhradu škody. Děkovat mi za mou radu nemusíte, ale zašlete na můj účet 400 eur. Na shledanou." Obdobný případ se skutečně stal v roce 1981. Komise zažalovala Velkou Británii a spor vyhrála. Soudní dvůr označil toto opatření za přehnané a za skryté omezování obchodu mezi členskými zeměmi. Poznámka:V poslední době je zdravotní stav drůbeže velmi bedlivě sledován. Důvodem je ptačí chřipka, choroba, která postihuje nejen drůbež, ale může se přenést i na člověka a je pro něj velmi nebezpečná. Pokud je v některé zemi EU prokázána tato nemoc, nejen že jsou vybíjeny celé chovy drůbeže, ale může být v zájmu ochrany zdraví lidí i zvířat zakázán vývoz tamní drůbeže do ostatních států Unie.

Hospodářská a měnová unie

Evropský měnový systém

Hospodářská a měnová unie je logickým pokračováním vnitřního trhu a korunuje celé úsilí o propojení všech oddělených národních trhů do jednoho. Nejednotná měna znamená totiž znatelné bariéry pohybu zboží a osob. Nejenže jsou s výměnou jedné měny na druhou spojeny určité poplatky, ale s nepředvídatelnými pohyby jedné měny vůči druhé je spojena nejistota při vzájemném obchodu. Dříve klíčová otázka zněla: „Jestliže mám podepsaný kontrakt na 2 miliony italských lir, kolik vlastně dostanu za dva roky v německých markách?“ •

•

Členské státy postupovaly nejdříve cestou omezení nejistoty spojené s pohybem měn omezením možných pohybů měn vůči sobě. Již od roku 1979 se datuje Evropský měnový systém. V rámci kurzového mechanismu byly stanoveny vztahy jednotlivých měn vůči střední hodnotě a rozmezí, ve kterém se mohly tyto měny pohybovat. Odchylky mohly být maximálně + nebo - 2,25 %. Jakmile bylo dosaženo hranice, centrální banka dotčené země musela provést opatření na znovudosažení rovnováhy. Teprve po neúspěšných intervencích mohlo dojít k vzájemné úpravě kurzu. Cílem nebylo

28

•

dosažení absolutní stability kurzů, ale spíše vyloučení překvapivých a náhlých výkyvů. Evropský měnový systém měl blahodárný účinek na inflaci, sblížení úrokových sazeb i stabilizaci hospodářských parametrů a hlavně na prohloubení ekonomických vztahů mezi členskými státy. Ve své době bylo jeho působení jednoznačně pozitivní. Po zavedení volného pohybu kapitálu se situace zákonitě stala daleko komplikovanější. Uvolnění přelévání kapitálu znamenalo počátek těžkých problémů některých zemí, které již nebyly schopny ani nákladnými intervencemi udržet kurzy svých měn v rámci určeného rozmezí. Ze systému vypadla v roce 1992 Velká Británie a záhy po ní Itálie. Španělsko a Portugalsko musely svoji měnu devalvovat. V problémech byl i francouzský frank.

Měnová unie •

•

Po dobudování vnitřního trhu v roce 1993 přišla na pořad i Hospodářská a měnová unie. Po přípravě legislativních podmínek v Maastrichtské smlouvě mohly státy přikročit k jejímu budování. Byl založen Evropský měnový institut jako předobraz budoucí Evropské centrální banky. Dále byla stanovena kritéria, která státy musí splňovat, jestliže se chtějí ucházet o zavedení jednotné měny.

Důvody pro zavedení jednotné měny •

•

Pro zavedení jednotné měny byl vedle hospodářského i politický důvod. Evropské státy se dostaly tak jako tak se svými měnami do područí německé marky. Jestliže Německá centrální banka něco podnikla, centrální banky ostatních evropských států jí musely chtě nechtě neprodleně následovat. Proti Německé centrální bance byly ale ostatní státy dokonale bezmocné a nemohly její rozhodování naprosto nijak ovlivňovat. V případě jednotné měny jsou však měnová rozhodnutí svěřena Evropské centrální bance, která je kolektivním orgánem všech zemí se společnou měnou, kde už mohou zaznít hlasy i z pohledu ostatních měn.

Přechod na jednotnou měnu •

Rozhodující kroky v přechodu první skupiny států na jednotnou měnu se staly v roce 1998. Bylo určeno, které státy se mohou ucházet o zavedení jednotné měny. Bylo vyřazeno pouze Řecko, které ani po zamhouření obou očí nesplňovalo kritéria. Zavedení měny se neúčastnila také Velká Británie, Dánsko a Švédsko. Ty se ale nechtěly účastnit spíše z vlastní vůle.

•

Další osudový okamžik nastal o půlnoci z 31. 12. 1998 na 1. 1. 1999, kdy nastal rozhodující krok - vytvoření společné měny. V tento okamžik totiž došlo k neodvolatelnému zafixování jednotlivých měn eurozóny vůči euru. Technicky nešlo o stanovení kurzu jednotlivých měn, ale o stanovení přepočítávacích koeficientů jednotlivých měn vůči euru. Od této chvíle již neexistuje možnost pohybů jednotlivých měn vůči euru, a tím i pochopitelně měn vůči sobě navzájem. Od tohoto okamžiku je společná měna realitou. Euro se stalo plnohodnotnou měnou.

29

•

•

• •

Potom nastalo další období pozvolného přechodu a zvykání si na účtování ve společné měně. Tato etapa skončila 28. 2. 2002, kdy státy vyměnily mince a bankovky národních měn za mince a bankovky euro. Od 1. ledna 2001 se k původním státům eurozóny přidalo i Řecko, které bylo shledáno způsobilým rozšířit řady ostatních. Švédsko, Dánsko ani Velká Británie s podobným krokem zatím nepočítají. 1. 1. 2007 zavedlo společnou měnu Slovinsko, které se tak stává prvním státem přistoupivším v roce 2004, kterému se podařilo splnit Maastrichtská kritéria a jako první z nových členských států přešlo na euro. 1.1. 2008 Euro zavedly euro Kypr a Malta 1.1. 2009 Euro zavedlo Slovensko

Na zavedení eura se intenzivně připravoval i náš východní soused - Slovensko. Pro rychlou cestu do eurozóny se naši sousedi rozhodli již za vlády Mikuláše Dzurindy. Ta v září 2004 schválila strategii přijetí eura, v níž počítala s rokem 2009. V létě 2005 přijala vláda Národní plán zavedení eura. V listopadu téhož roku země vstoupila do režimu ERM-II. V roce 2006 potvrdil cíl přijmout euro v plánovaném termínu i nový premiér Robert Fico. V listopadu 2007 slovenský parlament schválil zákon o přechodu země na jednotnou evropskou měnu a v březnu pak země oznámila, že splnila všechna kritéria vstupu, a požádala o dobrozdání Evropskou komisi (EK). Evropská komise a Evropská centrální banka vypracovaly konvergenční zprávy, které byly zveřejněny v květnu 2008. Obsahují hodnocení maastrichtských kritérií, jejichž splnění je nutnou podmínkou ke vstupu do eurozóny, a také posuzují slučitelnost národní legislativy s legislativou ES, přičemž důraz je kladen na zajištění nezávislosti centrální banky a na její připravenost být součástí Eurosystému. Obě zprávy uvádějí, že všechna požadovaná konvergenční kritéria byla slovenskou ekonomikou splněna. Po doporučení EK i Evropské centrální banky ze začátku května schválili v červnu 2008 na summitu Evropské rady lídři jednomyslně přijetí eura na Slovensku k 1. lednu 2009. Rada EU (ve složení ministrů financí členských států) v červenci 2008 rozhodla o přijetí Slovenska do eurozóny. Tečkou pak bylo červencové rozhodnutí ministrů financí o konverzním kurzu 30,126 slovenských korun za euro. V září se Slovensko (zatím jako pozorovatel) poprvé účastnilo jednání takzvané euroskupiny, tedy zasedání ministrů financí eurozóny. 1. ledna 2009 se začalo na Slovensku eurem platit. Do 16.1. bylo možné ještě platit i slovenskými korunami, ale obchodníci byli povinni vracet již jen eura. Od 16. ledna Slovensko plně přešlo na společnou evropskou měnu. •

V přehledu zásadních okamžiků, které ovlivnily chod měnové unie, nemůže chybět ani první velká krize, která postihla eurozónu počátkem r. 2010. Vyvolal ji hrozící ekonomický kolaps Řecka. Situace je o to tristnější, že Řekové nepodávali EU pravdivé informace o svém hospodaření už při vstupu do eurozóny a zjevně v tom pokračovali i v dalších letech, zkreslovali údaje a nyní se ukázalo, že jsou k ekonomickému pádu blíže, než si kdo jen dokázal představit. Členské státy, tudíž ani země jejichž měnou je euro, s podobnou situací nemají zkušenosti a musely najít řešení nastalé situace. Hledání nebylo vůbec jednoduché. Smlouvy, kterými se EU řídí, jednoznačně uvádějí, že Unie neodpovídá za závazky ústředních a regionálních vlád nebo jiných veřejných orgánů. Navíc zakazují, aby Evropská centrální banka pomoc postižené zemi poskytla. Samozřejmě s touto situací nepočítal předem ani rozpočet EU, tudíž není připraven na nějakou masivní finanční injekci do řecké státní kasy. Mezi návrhy na řešení krize se objevil i radikální, aby Řecko z měnové unie vystoupilo a nestáhlo s sebou společnou evropskou měnu ke dnu. V Lisabonské

30

smlouvě je článek, který umožňuje „za určitých podmínek" poskytnout finanční pomoc členskému státu „z důvodů mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit" a které tento stát vážně ohrožují. Přesto Evropská rada podpořila „provinilce“ a deklarovala, že společně a rázně zajistí, že fungování eurozóny nebude narušeno. Země eurozóny se po vzrušených debatách dohodly na pomoci zadluženému Řecku. Za jasně stanovených podmínek a při současné pečlivé kontrole rozpočtové politiky Řeků členové eurozóny na mimořádném setkání hlav států schválili finanční pomoc Řecku ve výši 80 miliard eur. Pomůže i Mezinárodní měnový fond. Řecká vláda na druhé straně přijala tříletý úsporný program a zavázala se snížit schodek z 13,6 % v roce 2009 na 8,1 % v roce 2010 s tím, že v roce 2013 dosáhne úrovně deficitu jen 4,8 %. Díky snaze zabránit pádu eura se do hledáčku dostává nově i Španělsko a Portugalsko. EU se rozhodla nejen pomoci samotnému Řecku, ale schválila i balíček opatření k zajištění finanční stability v Evropě a vytvořila Evropský finanční stabilizační mechanismus o objemu 500 miliard eur. Pomoc poskytne i Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond, takže celková suma připravená na rychlou pomoc a garance půjček dosáhla 750 miliard eur. Tato opatření mají napomoci k další stabilizaci společné měny. Rozšiřující materiál: Bankovky jsou pro všechny státy eurozóny stejné a jejich výtvarné pojetí i technické parametry musí dodržet všechny země. U mincí mají země možnost volby, ale jen u rubové strany, protože lícová strana mincí je jednotná. Slovenská eura v hodnotě jedno a dvě eura mají na rubové straně dvojitý kříž a trojvrší. Na mincích v hodnotě deset, dvacet a padesát centů je Bratislavský hrad a na nejmenších mincích v hodnotě jeden, dva a pět centů je zobrazen tatranský štít Kriváň. Slovenská eura razí od srpna 2008 slovenská mincovna v Kremnici. http://www.finance.cz/zpravy/finance/169727-neni-euro-jako-euro/

31

Význam Hospodářské a měnové unie Vytvoření Hospodářské a měnové unie je bezesporu epochální čin - ještě nikdo nikdy se nepokusil o podobnou věc mezi takto vyspělými ekonomikami. Je to svým způsobem i riskantní krok, právě proto, že je to krok nevyzkoušený.

Pozitivní přínosy zavedení jednotné měny: • • • • • • • •

Pro všechny odpadnou konverzní poplatky Odpadnou náklady spojené s účetnictvím v několika měnách Nebudou muset být udržovány pohotovostní zásoby v několika měnách Kolísání měn a s tím spojená nejistota je vyloučena Zlepší se funkce kapitálových trhů Produkty a služby budou lépe porovnatelné, a to bude znamenat další impulz k prohloubení vzájemného obchodu i zostření konkurenčního boje Zmizí možnosti spekulací se slabšími měnami Sníží se náklady při mezinárodním obchodě, protože i s třetími státy se povedou obchody v euru

Negativa Hospodářské a měnové unie: • • •

Měnovou politiku nelze citlivě přizpůsobovat okamžitým potřebám jednotlivých států Může mít vliv i na nežádoucí přesouvání peněz uvnitř Unie Náklady budou i se zaváděním nové měny - budou znamenat změny mincových automatů, informační kampaně pro obyvatelstvo, vytištění a distribuce nových bankovek apod.

•

Hospodaření států eurozóny může být ovlivněno nezodpovědným členem zóny. Určité náklady bezesporu vzniknou i v oblasti těžko vyčíslitelné zvyknout si na nové bankovky, mince a nové ceny nebude pro všechny snadné. Očekává se, že občané nejstarší generace si na novou měnu nezvyknou až do smrti. Setrvačnost je totiž neuvěřitelná. Ještě dnes si někteří lidé přepočítávají ceny na v Británii dávno zrušené šilinky nebo dokonce na staré francouzské franky.

Zamyšlení Jak se vám líbí bankovky a mince měny euro? Podoba bankovek je závazná a stejná pro všechny členské země. U mincí je jednotně dána jen lícová strana s udanou hodnotou. Na rubovou stranu si každá členská země může vyrazit obraz dle svého výběru. Tuto možnost bude mít při zavedení jednotné měny i ČR u mincí dávaných do oběhu u nás. Jaké motivy byste na rubovou stranu mincí navrhli vy?

32

Vyobrazení jednotlivých bankovek a mincí: http://www.ecb.int/euro/html/hires.cs.html

Instituce a orgány EU

Cíl kapitoly

Cílem této kapitoly je blíže představit instituce a orgány Evropské unie a jejich roli v institucionálním sytému. V této kapitole se seznámíme i posláním, organizací, cíli a úkoly jednotlivých institucí a poradních, finančních a decentralizovaných orgánů EU.

Základní rámec institucí EU

Rozdělení zákonodárného procesu Již při vzniku prvního Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1951 se musely státy, které se chystaly smlouvu podepsat, vypořádat s problémem vytvoření společných institucí. O pár let později, před podpisem Římských smluv, se obdobný problém řešil znovu. Státy se musely především dohodnout, jak mezi navrhované instituce rozdělit moc. Jednotlivé kroky rozdělení: • • •

První - vytvoření zcela nových institucí Druhý - rozdělení moci mezi tyto instituce Třetí - zajištění kontroly nad mocí, která byla institucím dána

V zásadě zde proti sobě stály dvě síly: Evropská společenství (dále jen "Společenství") na jedné straně a členské státy na straně druhé. Každá strana ale může mít odlišný pohled na věc, který je přitom potřeba respektovat. Proto vykrystalizovaly dvě základní instituce: • •

Komise - zastupuje zájmy celku, dříve Evropských společenství, dnes Evropské unie Rada - hájí zájmy členských států

33

Pro Radu se používá i označení Rada Evropské unie a někdy i Rada ministrů. Zde bude používán zejména termín Rada tak, jak je i uveden v Lisabonské smlouvě. Dalším úkolem bylo rozdělit zákonodárnou moc mezi tyto subjekty. Jak přimět obě instituce ke spolupráci v nejdůležitější oblasti - při vytváření vlastního práva? Zákonodárný proces byl rozdělen v zásadě na dvě poloviny. Komise dostala výhradní právo navrhovat legislativu. V naprosté většině nikdo jiný iniciovat zákonodárný proces nemůže. Radě pak bylo přiděleno právo rozhodovat.

Mohlo by se zdát, že Komise si může navrhnout, co se jí zachce. Ale návrh přijde do Rady a ta neschválí, co není dobré pro členské státy. Na druhou stranu musí Rada, chce-li schválit něco, co je výhodné pro členské státy, požádat nejdříve Komisi, aby jí tento návrh podala. A Komise, je-li návrh Rady v rozporu se zájmy EU, ho prostě nepředloží.

A tak jedna instituce vlastně "hlídá" druhou. Samozřejmě tato charakteristika je velmi zjednodušena, ale osvětluje podstatu rozdělení moci mezi základními orgány EU, mezi Komisí a Radou.

Demokratický deficit a politické vedení unie •

Řadu let fungoval princip rozdělení moci mezi Radu a Komisi vcelku uspokojivě. Ale časem se začaly ozývat hlasy, že rozhodování v Evropských společenstvích postrádá demokratický prvek. Členové obou orgánů, o kterých jsme se zmínili, byli jmenováni a nikoliv voleni. Tíhu demokracie na svá bedra vzala další instituce, která zpočátku měla jen funkci poradní. Tou se stal Evropský parlament. Jeho zástupci jsou od roku 1979 voleni ve všech členských státech přímými volbami. Přesto v počátcích neměl žádné pravomoci, byl jen jakýmsi pozorovatelem. Až novelizace zakládajících smluv mu postupně přidávaly nové a nové pravomoci, nové možnosti, jak se podílet na rozhodovacím procesu. Dnes Evropský parlament hraje velmi důležitou roli při rozhodování. Lisabonská smlouva dále výrazně posílila jeho roli v rozhodovacím procesu.

•

Přestože původní zakládající smlouvy s něčím podobným nepočítaly, během let se začali setkávat vedoucí představitelé členských států na pravidelných setkáních. Vyvstala potřeba vytvořit i nejvyšší politický orgán a jeho existenci zakotvit do smluv. S návrhem, aby se schůzky nejvyšších představitelů konaly pravidelně a byly nazývány Evropská rada, přišel francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing v roce 1974. Od tohoto roku se schůzky šéfů vlád a hlav států konají pravidelně a od roku 1986 se schůzek účastní i předseda Komise. Evropská rada je institucí především s významem politickým a strategickým.

34

Soudní a Účetní dvůr

•

Víme, že evropské právo je nadřazeno právu členských států. To vyvolalo potřebu vytvořit instituci, která bude zajišťovat soulad mezi právem Evropských společenství (dnes Evropské unie) a faktickou činností EU, jednotlivých členských států, jejich právnických osob a občanů. Proto byl vytvořen Evropský soudní dvůr (ve smlouvě z Nice byl označován jako Soudní dvůr, nyní je v Lisabonské smlouvě nazýván Soudní dvůr Evropské unie).

•

Požadavek na vytvoření další instituce vyvstal zejména poté, co Společenství zaváděla tzv. vlastní zdroje rozpočtu, zvyšovaly se příjmy a zároveň i výdaje. Bylo potřeba vytvořit orgán, který by kontroloval hospodaření Evropských společenství a zastupoval tak zájmy daňových poplatníků. Stal se jím Evropský účetní dvůr. Bývá občas označován jako finanční svědomí Unie. Lisabonská smlouva jej nazývá Účetním dvorem.

Ostatní orgány EU •

•

•

•

•

Hospodářský a sociální výbor Jsou v něm zastoupeni představitelé zaměstnavatelů, zaměstnanců, svobodných povolání a odborů. Má podobu jakési tripartity a má pouze poradní roli. Výbor regionů Je výborem, v němž zasedají zástupci regionů EU. Komise, Rada či Evropský parlament s výbory čas od času konzultují své návrhy (v některých případech dokonce tak musí činit povinně, jak jim předepisuje smlouva). Zasahovat do rozhodovacího procesu tyto výbory rozhodně příliš nemohou. Tyto výbory mají pouze poradní roli. Evropská centrální banka Finanční orgán vytvářející měnovou politiku států, které se dnes společné měnové politiky účastní, a plnící další úkoly, které mají obvykle ve své kompetenci centrální banky jednotlivých zemí. Centrální banka je zcela nezávislý orgán. Evropská investiční banka Je rovněž finančním orgánem. Je to banka, která poskytuje půjčky a záruky, kterými usnadňuje financování rozvojových projektů. Agentury Jsou specifické orgány s právní subjektivitou, které jsou zřizovány za účelem plnění konkrétních technických, vědeckých a řídících úkolů v rámci všech třech pilířů.

35

Terminologické nejasnosti v názvu institucí Často jsou instituce Evropské unie zaměňovány s jinými organizacemi či institucemi, jejichž názvy zní podobně. Aby byl vnesen do názvosloví pořádek, zde jsou uvedeny instituce, které mají sice podobně znějící názvy jako instituce EU, ale do struktur Evropské unie nepatří: •

•

•

Rada Evropy Mezinárodní organizace, která byla založena v roce 1949. Sídlí ve Štrasburku. Zajišťuje spolupráci zúčastněných zemí při podpoře demokracie, v oblasti ochrany sociálních a lidských práv a svobod, v kultuře a ve zdravotnictví. Dnes má 46 členských států. Evropský soud pro lidská práva Instituce Rady Evropy. Vznikl v roce 1960. Sídlí ve Štrasburku. Rozhoduje ve sporech v oblasti porušování Charty základních lidských práv a svobod. Mezinárodní soudní dvůr Soudní orgán OSN, zřízený Chartou OSN. Sídlí v Haagu. Řeší spory mezi stranami, jimiž mohou být jen státy, a vydává poradní posudky.

Cvičení Přečtěte si výňatek z článku Milana Syrůčka "Velká Evropa v malém Sochoux" z Ekonoma č. 50/2000 a pokuste se najít chybu:

CO SE MÁ REFORMOVAT "Především je to složení a velikost Evropské komise. Zatímco malé státy trvají na tom, aby každá země měla v EK "svého" komisaře, velké státy usilují o stanovení početního stropu. Zdůvodňují to tím, že komisař je sice jmenován na návrh určité země, ale poté její zájmy nezastupuje - od toho je Rada Evropy. Komisař musí hájit evropské zájmy. Veřejnosti kteréhokoliv členského státu však není lhostejné, zda má či nemá v EK svého státního příslušníka. Je symbolem toho, že i malé země se aktivně podílejí na činnosti celého společenství."

Řešení Rada Evropy rozhodně žádné zájmy členských států v Evropské unii nezastupuje. Rada Evropy je samostatnou mezinárodní organizací a není institucí Evropských společenství. Zájmy členských států zastupuje Rada Evropské unie (nebo jen Rada).

36

Evropská komise

Evropská komise je výkonným, administrativním a správním orgánem EU. Reprezentuje zájmy celku a má monopol na předkládání návrhů legislativních aktů.

Poslání Komise •

Navrhuje zákonodárství Legislativní proces Unie začíná návrhem Komise. Znamená to, že Rada může v drtivé většině oblastí rozhodovat jen o návrzích předložených Komisí. Toto výlučné právo potvrdila Komisi i Lisabonská smlouva, která ve Smlouvě o EU v článku 17 říká: „Nestanoví-li Smlouvy jinak, mohou být legislativní akty Unie přijaty pouze na návrh Komise.“

•

Lisabonská smlouva rozšířila počet subjektů, které mohou u Komise iniciovat (nikoli však sami předkládat) předložení legislativního návrhu. Jedním z nich je i Evropský parlament. Může většinou hlasů všech svých členů požádat Komisi, aby předložila vhodný návrh ve věcech, u nichž má za to, že je k provedení Smluv potřeba aktu Unie. Ale pozor! Komise tento návrh předložit nemusí. Pokud jej nepředloží, musí ovšem poslancům EP vysvětlit, proč tak neučinila a uvést jasné důvody. Ve snaze více demokratizovat EU a přiblížit jí občanům, zavedla Lisabonská smlouva další možnost. Nejméně jeden milion občanů Unie pocházejících z podstatného počtu členských států se může ujmout iniciativy a vyzvat Evropskou komisi, aby v rámci svých pravomocí předložila vhodný návrh k otázkám, k nimž je podle mínění těchto občanů nezbytné přijetí právního aktu Unie pro účely provedení Smluv. Podnět k předložení legislativního aktu, v úzce a přesně vymezených oblastech a případech, které jsou definovány Lisabonskou smlouvou, může pocházet i od členských států, Soudního dvora, Evropské centrální banky i od Evropské investiční banky. V oblasti policejní a justiční spolupráce zavedla Lisabonská smlouva možnost podání návrhu legislativního aktu jednou čtvrtinou členských států.

Při zpracování legislativních návrhů respektuje Komise na prvním místě zájem celé Evropské unie, přitom ale důkladně návrhy konzultuje s členskými státy, některé s poradními orgány a dalšími význačnými skupinami. Je nucena respektovat i princip subsidiarity.

37

•

Dohlíží na dodržování smluv a uplatňování práva Komise bývá nazývána strážkyní smluv. Zajišťuje, aby legislativa EU byla dodržována a správně aplikována ve všech členských státech. Hlavním rozhodovacím orgánem EU je Rada a čím dál více se na rozhodovacím procesu podílí i Evropský parlament. Ale i Komise může rozhodovat. Týká se to některých legislativních pravomocí, které jsou stanoveny ve smlouvách, nebo v případech, kdy ji k tomu zmocní Rada a přenese na ni část svých pravomocí.

•

Plní rozpočet a řídí programy Komise spravuje rozpočet Unie a zodpovídá za její hospodaření. Vybírá peníze do rozpočtu, kontroluje a spravuje fondy. Řídí programy EU. Iniciuje podněty k přijímání jednoletých i víceletých programů Unie.

•

Zajišťuje vnější zastupování EU Komise zajišťuje vnější zastupování Unie. Napomáhá jí zejména nově vytvořená funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku.

Organizace Evropské komise

1. Komisaři • • • • •

Komisi tvoří 27 komisařů. Z každého členského státu je vybrán jeden komisař. Komisaři jsou jmenováni na pětileté funkční období. Každý komisař dostane přidělen resort, za který pak zodpovídá. V čele komise stojí předseda, který Komisi řídí, rozhoduje o její vnitřní organizaci, jmenuje místopředsedy, má právo vyzvat komisaře k odstoupení. Posláním Komise je především hájit zájmy celku, tedy celé Evropské unie. Komisaři musí být proto nestranní. Výběr komisařů: Nejdříve je členskými státy vybrán a Evropským parlamentem schválen předseda nové Komise. Poté jsou vybíráni členové Komise, které jsou navrhováni členskými státy. Nakonec předstupuje celá Komise před Evropský parlament, který ji buď schválí, anebo s jejím složením může samozřejmě nesouhlasit.

2. Kabinet • •

Nejbližšími spolupracovníky komisařů jsou členové jeho kabinetu. Komisař si je jmenuje sám. Pracovníci kabinetu zajišťují informace pro komisaře, vytvářejí podporu pro jeho návrhy a v neposlední řadě fungují jako spojovací článek řetězu mezi ostatními částmi Komise.

38

3. Generální ředitelství (Directorate General, DG) •

Generální ředitelství jsou nejdůležitějším a nezastupitelným článkem aparátu Komise, neboť odborně zastřešují legislativní návrhy, které v Komisi vznikají. Kolegium komisařů do nich pak těsně před zveřejněním zpravidla zasahuje jen výjimečně.

•

Komise sama své "útvary" dělí do čtyř skupin - politiky, vnější vztahy, obecné služby, vnitřní služby.

•

V rámci aparátu Komise pracují poradní, řídící a regulační výbory. Komise rovněž najímá podle momentální potřeby rozsáhlý sbor externích spolupracovníků. S Komisí spolupracuje i řada agentur.

Komise sídlí v Bruselu.

Podrobně o Komisi: http://ec.europa.eu

39

Komisaři a oblasti jejich odpovědnosti V listopadu 2009 oznámil staronový předseda Komise José Barroso složení nové Komise. Kandidáty na komisaře, kteří obstojí při tzv. grilování před Evropským parlamentem, i celou Komisi schvaluje Evropský parlament. Bližší informace o tzv. grilování (slyšení před EP) Štefana Füleho před poslanci EP viz http://www.europarl.europa.eu/news/expert/infopress_page/008-67124-011-01-03-90120100111IPR67123-11-01-2010-2010-false/default_cs.htm V nové Komisi zůstane 13 stávajících komisařů. Zvýší se počet místopředsedů. Bude jich nově 7 místo pěti. Přehled členů nové Komise a jejich resortů: Komisař/ka José Manuel Barroso Portugalsko Karel De Gucht Belgie Kristalina Georgijevová Bulharsko Štefan Füle Česká republika Connie Hedegaardová Dánsko Siim Kallas Estonsko Olli Rehn Finsko Michel Barier Francie Máire Geogheganová-Quinnová Irsko Antonio Tajani Itálie Andrulla Vassiliuová Kypr Algirdas Šemeta Litva Andris Piebalgs Lotyšsko Viviane Redingová Lucembursko László Andor Maďarsko John Dalli Malta Günther Oettinger

Oblast předseda EK komisař pro obchod komisařka pro mezinárodní spolupráci a humanitární pomoc komisař pro rozšíření a sousedskou politiku komisařka pro ochranu klimatu místopředseda EK a komisař pro dopravu komisař pro hospodářské a měnové záležitosti komisař pro vnitřní trh a služby komisařka pro vědu a výzkum místopředseda EK a komisař pro průmysl a podnikání komisařka pro vzdělání, kulturu, mládež a mnohojazyčnost komisař pro daně, celní unii, audit a boj s podvody komisař pro rozvojovou pomoc místopředsedkyně EK a komisařka pro spravedlnost, základní práva a občanství komisař pro zaměstnanost a sociální věci komisař pro zdraví a ochranu spotřebitele komisař pro energetiku

40

Německo místopředsedkyně EK a komisařka pro digitalizaci Neelie Krosová Nizozemsko a nové technologie Janusz Lewandowski komisař pro rozpočet a finanční plánování Polsko Johannes Hahn komisař pro regionální politiku Rakousko Dacian Ciolos komisař pro zemědělství Rumunsko Maria Damanakisová komisařka pro námořní záležitosti a rybolov Řecko místopředseda EK a komisař pro institucionální Maroš Šefčovič Slovensko vztahy a administrativu Janez Potočnik komisař pro životní prostředí Slovinsko místopředseda EK a komisař pro hospodářskou Joaquín Almunia Španělsko soutěž Cecilia Malmströmová komisařka pro vnitřní záležitosti Švédsko místopředsedkyně EK a vysoká představitelka Catherine Ashtonová Velká Británie Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Poznámka: Komisaři jsou řazeni abecedně podle států, z nichž byli nominováni, vyjma předsedy Komise, který, ač z Portugalska, je uveden z titulu své funkce na místě prvním.

Zamyšlení Podrobně - Komisaři: http://ec.europa.eu

Před Vámi jsou portréty a životopisy všech komisařů a komisařek http://ec.europa.eu/commission_2010-2014/index_en.htm Který/á z nich je Vám nejsympatičtější? Proč? Které/mu byste nejvíce důvěřoval/a? Které osoby spravují nejdůležitější resorty, mezi něž patří např. podnikání a průmysl, hospodářské a měnové záležitosti, hospodářská soutěž, zemědělství a rozvoj venkova, vnější vztahy a evropská politika sousedství, energetika, regionální politika? Podívejte se, jaké resorty zastávají Vámi vybrané osoby. Může ještě Komise o 27 členech efektivně pracovat? Není komisařů již příliš mnoho?

41

Zamyslete se i nad důležitostí resortu, který byl přidělen komisaři z České republiky, kterým je oblast rozšiřování a sousedská politika. Je tento resort pro chod Unie důležitější, než oblast sociální politiky, kterou měl ve své kompetenci Vladimír Špidla? Podívejte se na resorty, které komisaři zastávají, a zamyslete se nad tím, jaký resort by mohl být "vytvořen" po případném vstupu Chorvatska do EU pro nového, již 28., komisaře. (Pro Leonarda Orbana, nového komisaře z Rumunska, to kupříkladu byla "mnohojazyčnost", která byla přesunuta z portfolia Jána Fígeĺa.)

Otázka: Víme, jak je Komise složena a co dělá. Ale komu se zodpovídá ze své činnosti a případných chyb? Evropské radě, Radě, Evropskému parlamentu nebo Soudnímu dvoru? Odpověď: Komise je jako sbor odpovědná Evropskému parlamentu. Ten jí může vyslovit nedůvěru. Pokud tak učiní, členové Komise jsou povinni kolektivně odstoupit ze svých funkcí, a to včetně vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Ten ale v tomto případě odstoupí jen ze své funkce v Komisi. Cvičení Představte si, že jste komisařem/komisařkou Evropské komise. Obrátí se na Vás předseda vlády Vaší země a bude chtít, abyste prosadil/a v Komisi návrh legislativy na větší kontrolu přílivu imigrantů ze třetích zemí. Co budete dělat?

Podotázky: Mohou prosazovat komisaři stanoviska svých mateřských států a přijímat od nich pokyny? Dělají to v praxi? A když ano, tak jak asi?

Komisaři musí být nestranní a nadstátní Ve Lisabonské smlouvě v článku 17 je stanoveno: "Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti. Komise vykonává své funkce zcela nezávisle. Aniž je dotčen čl. 18 odst. 2, členové

42

Komise nevyžadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády, orgánu, instituce ani jiného subjektu. Zdrží se jakéhokoli jednání neslučitelného s povahou své funkce nebo plněním svých úkolů." Podle smlouvy by tedy komisaři výlučné zájmy země, ze které pocházejí, prosazovat neměli, protože Komise je instituce nadnárodní a při nástupu do funkce komisaři slibují svou nestrannost. Nicméně jsou jmenováni vládami členských zemí a ty nenominují nikoho, kdo by si dělal, naprosto co chtěl, a nebral by jakýkoliv ohled na mínění mateřského státu. S ohledem na svůj slib komisaři musí vyjadřovat pohledy svých států velice opatrně a diplomaticky.

Občas je možné slyšet z úst komisařů podobná tvrzení: "Mám takový dojem, že vláda státu, který znám zřejmě nejlépe, se bude na tuto věc dívat tak a tak." Pokud byste získal/a post komisaře/komisařky EK, mohl/a byste dále zastávat svou dosavadní funkci, vykonávat nějakou další výdělečnou či nevýdělečnou činnost?

V článku 245 Smlouvy o fungování EU je rovněž řečeno: „Členové Komise se zdrží jakéhokoliv jednání neslučitelného s povahou jejich funkce. Členské státy uznávají jejich nezávislost a nesnaží se je ovlivňovat při plnění jejich úkolů. Během funkčního období nesmějí členové Komise vykonávat žádnou jinou výdělečnou nebo nevýdělečnou profesionální činnost. Při svém nástupu se slavnostně zavazují dodržovat během výkonu své funkce i po jeho ukončení povinnosti vyplývající z jejich postavení, zejména povinnost čestného a zdrženlivého jednání při přijímání některých funkcí nebo některých výhod po uplynutí funkčního období. V případě porušení těchto povinností může Soudní dvůr na návrh Rady rozhodující prostou většinou nebo Komise rozhodnout podle okolností o odvolání člena podle článku 247 nebo o odnětí jeho nároku na důchod nebo jej nahrazující požitky.“ To se již v historii stalo. Důchod byl odejmut bývalému německému komisaři Bangemannovi za to, přijal zaměstnání, které znamenalo střet zájmů s jeho funkcí.

43

Zamyšlení Kdo se může stát komisařem? Můžete se stát Vy komisařem či komisařkou Evropské komise?

Proč ne? Kandidáta nominuje vláda členského státu. Komisaři se stávají známé osobnosti, které byly většinou do té doby pověřeny nejvyššími vládními funkcemi. Příkladem může být bývalý český premiér Vladimír Špidla, který zastával funkci komisaře pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. Nebo náš nový komisař Štefan Füle, který ve vládě Jana Fischera zodpovídal za problematiku evropských záležitostí. Nebo Siim Kallas, komisař z Estonska, bývalý premiér a otec tamní národní měny kroon.

Komisařem se může člověk stát i opakovaně Může být jmenován i na druhé funkční období. Důkazem je např. nám dobře známý Němec Günter Verheugen. V Komisi, která ukončila svou činnost v roce 2004, měl na starosti oblast rozšiřování EU (i proto jsme ho před vstupem ČR do EU v našich médiích vídali často). V Barrosově komisi v letech 2004 - 2009 zastával funkci místopředsedy Komise a komisaře pro podnikání a průmysl. Nebo můžeme jmenovat bývalou irskou učitelku Máire Geogheganovou-Quinnovou, která působila v minulé Barrosově Komisi v letech 2004-2009 a v letech 2010 - 2014 bude zastávat post komisařky pro vědu a výzkum.

Ale nejen lidé z vládních funkcí se stávají komisaři. Nizozemka Neelie Kroes, v letech 2004 - 2009 komisařka pro hospodářskou soutěž, v nové Komisi na postu místopředsedkyně EK a komisařky pro digitalizaci a nové technologie, působila před svým jmenováním jako rektorka University Nyenrode a zároveň měla bohaté ekonomické aktivity. Byla: Chairman Supervisory Board MeyerMonitor Non Executive Board Member MM02 Member Supervisory Board Corio Member Supervisory Board Royal P&O Nedlloyd NV Member Supervisory Board Ballast Nedam Member Supervisory Board of New Skies Satellites Member Supervisory Board Lucent Technologies BV the Netherlands Member Supervisory Board Nederlandse Spoorwegen NV (holandské železnice) Member Supervisory Board Volvo GroupMember Supervisory Board Thales Group Member Board of Trustees ProLogis International

44

Také komisařka Viviane Reding, pocházející z Lucemburska, nezastávala žádné vysoké vládní posty před svým prvním jmenováním do Komise, ale byla předsedkyní svazu novinářů ve své zemi a zároveň pracovala jako poslankyně v tamním parlamentu. Dnes je ale příkladem opravdu úspěšné komisní „harcovnice“, neboť již působila v EK Romana Prodiho. Znovu byla jmenována a schválena do Komise Josého Barrosy, kde měla na starosti resort zabývající se informační společností, politikou v oblasti audiovize a koordinací mediálních záležitostí. V nynější Komisi zastává pozici místopředsedkyně EK a komisařky pro spravedlnost a základní práva. Je to tedy již její třetí funkční období v EK. Zamyšlení Možná Vás v souvislosti s otázkou, zda byste Vy mohli stát komisařem či komisařkou napadlo i zcela prozaická otázka: Kolik takový komisař vlastně bere? Než si řekneme čísla, zamysleme se nad tím, kdo vlastně určuje výši platu komisařů? Že by si ji schvalovali sami členové Komise? To by vskutku bylo hodně nedemokratické! Je to Rada, tj. členské státy, které se shodnou na tom, kolik euro budou komisaři mít na svých výplatních páskách. Článek 243 Smlouvy o fungování EU: „Rada stanoví platy, náhrady a důchody předsedy Evropské rady, předsedy Komise, vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, členů Komise, předsedů a členů Soudního dvora Evropské unie a vedoucích jeho soudních kanceláří, jakož i generálního tajemníka Rady. Rovněž stanoví veškeré náhrady poskytované místo odměny.“ Pokud byste na místě p. Füleho byli Vy, mohli byste se těšit na základní plat 19 900 euro měsíčně, tedy zhruba 520 tisíc Kč (před zdaněním, které může být i hodně vysoké a pohybuje se od 8 % do 45 %, a samozřejmě v závislosti na síle české koruny vůči euru). K tomu byste jako komisaři dostávali měsíčně 15 % svého platu jako příspěvek na bydlení (cca 75 tisíc Kč) a 607 eur na zábavu (cca 15 tisíc Kč). Po tři roky po ukončení této funkce byste dostávali měsíční příspěvek pro přechodné období ve výši 260 tisíc Kč. Součástí vymožeností, které dostanou odcházející komisaři, je i příspěvek na přesídlení. A co je jistě z pohledu zejména starší generace zajímavé, je i skutečnost, že komisař po dosažení 65 let dostává přibližně stotisícový důchod. Je to hodně? Je to málo? Může zajistit takový plat absolutní nestrannost komisaře?

Rada EU

Pro tento orgán EU se používá několik názvů: Rada, Rada EU a Rada ministrů. Stále se jedná o jednu a tutéž instituci. My se budeme držet názvu Rada, jak jej definuje Lisabonská smlouva. Lisabonská smlouva pravomoci Rady výrazně nezměnila. Zásadní změnou je ale způsob hlasování kvalifikovanou většinou, viz níže. Další změnou je vznik funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který nahrazuje a personálně slučuje funkce generálního tajemníka Rady a vysokého představitele pro společnou zahraniční

45

a bezpečnostní politiku, komisaře pro vnější vztahy a předsedu Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy. Poslání Rady •

Rada byla a je hlavní zákonodárnou institucí, jejím hlavním posláním je schvalovat evropskou legislativu.

•

Společně s Evropským parlamentem vykonává především legislativní a rozpočtovou funkci. Rozhoduje o společných postojích a společných akcích EU. Je platformou členských států Unie, prezentuje a hájí jejich zájmy. Jménem EU vyjednává a uzavírá smlouvy se třetími zeměmi. Vymezuje a koordinuje politiky EU. Spolu s Evropským parlamentem schvaluje rozpočet EU.

• • • • •

Organizace Rady Evropské unie

1. Ministři Rada se tedy skládá z jednoho zástupce každého členského státu na ministerské úrovni, tj. z ministrů vlád jednotlivých členských států. Legálně je jen jedna Rada, ale v praxi jich je víc. Nejznámější radou byla Rada pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy. Lisabonská smlouva tuto formaci rady rozdělila na dvě samostatné rady. Rada pro obecné záležitosti Rada pro zahraniční věci Rada pro hospodářské a finanční záležitosti Rada pro spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele Rada pro konkurenceschopnost Rada pro dopravu, telekomunikace a energetiku Rada pro zemědělství a rybolov Rada pro životní prostředí Rada pro školství, mládež a kulturu Ministři se při jednáních mohou nechat zastoupit. Každého ministra či jeho zástupce doprovází při jednání národní delegace. Všech jednání Rady se účastní rovněž zástupce Evropské komise. Zasedání bývají jedno- až dvoudenní a řídí je předseda z právě předsedajícího členského státu. Všechny Rady mají stejné pravomoci. To znamená, že např. Rada pro životního prostředí může za stanovených podmínek odhlasovat směrnici, týkající se třeba sociální politiky. Zasedání Rady se konají v Bruselu s výjimkou dubna, června a října, kdy Rada zasedá v Lucemburku.

2. COREPER a pracovní skupiny

46

Samotné zasedání ministrů je jen špičkou pyramidy. Předcházejí mu jednání na nižší úrovni. Základnu pomyslné pyramidy tvoří pracovní skupiny. Zde se scházejí úředníci, delegovaní vládou každé členské země. Jednají o návrhu Komise a jejich cílem je dosáhnout shody mezi pohledem Komise a názorem členských států. Výsledky své práce postupují pracovní skupiny o stupínek výše v hierarchii této instituce Výboru stálých představitelů, označovanému zkratkou COREPER. •

• •

•

Co je COREPER? Tato zkratka vznikla z francouzského Comité des Représentants Permanents. Každý členský stát má v Bruselu svou delegaci, své Stálé zastoupení. V čele úřadu stojí Stálý představitel, "velvyslanec" členského státu při Evropské unii. Existuje COREPER I, v němž se scházejí zástupci stálých představitelů, a COREPER II, v němž se scházejí stálí představitelé. COREPER zasedá cca 2x - 3x týdně. COREPER je tedy dalším stupněm pyramidy. V něm se dále diskutuje o návrhu Komise. I zde je cílem, aby jednající došli pokud možno ke shodě. Odtud putuje návrh již do samotné špice pyramidy, do Rady ministrů, která o návrhu, často již jen formálně, rozhoduje. Radě slouží její Generální sekretariát. Ten zajišťuje zasedání Rady po technické a administrativní stránce. Stará se o přípravu zasedání, vedení protokolu, o tlumočnické a překladatelské služby a zveřejňování dokumentů. Spravuje rozpočet Rady a archívy. Člení se na pět ředitelství a odbor právních služeb. Sídlí v budově Justus Lipsius v Bruselu. Sekretariát zajišťuje zázemí pro vlastní jednání Rady, ale není v jeho možnostech jednat se všemi stranami samostatně. Značná část organizační práce tak zůstává na úřednících země, která předsedá Radě.

Rada EU sídlí v Bruselu.

47

Hlavním sídlem Rady EU při formálních jednáních je Brusel, především budova Justus Lipsius. V dubnu, červnu a říjnu se zástupci členských států schází v Lucemburku. Neformální jednání Rady probíhají v předsednickém státu.

Předsednictví v Radě

Jednání v Radě, a to na všech úrovních od ministrů až po pracovní skupiny, jsou vedena zástupci členské země, která Radě v daném období předsedá. Státy se dohodly, že se budou v předsedání Rady střídat po půlroce. Česká Republika předsedala v 1. pololetí roku 2009.

Předsednictví v jednotlivých formacích Rady se bude střídat po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost i nadále po půl roce na základě systému rovné rotace. Jedinou výjimkou je Rada pro zahraniční věci, kterou povede vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Podle Lisabonské smlouvy je rovněž předsedající země povinna úzce spolupracovat s dalšími dvěma státy, jež ji budou ve funkci následovat . (V současné době se jedná o Španělsko, Belgii a Maďarsko.) Toto „trojpředsednictví“ zpracovává společný osmnáctiměsíční program.

Přehled předsednictví dle Rozhodnutí Rady ze dne 1. ledna 2007 o pořadí pro výkon předsednictví Rady:

Roky 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020

1. pololetí Německo Slovinsko Česká republika Španělsko Maďarsko Dánsko Irsko Řecko Lotyšsko Nizozemsko Malta Estonsko Rakousko Finsko

2. pololetí Portugalsko Francie Švédsko Belgie Polsko Kypr Litva Itálie Lucembursko Slovensko Spojené království Bulharsko Rumunsko

48

Úkoly předsednické země: • • • • • • •

svolávat a řídit zasedání Rady usilovat o přijatelné kompromisy nacházet řešení problémových témat zaručit návaznost a konzistentnost politik pomoc při přípravě summitů Evropské rady a zajištění jejich hladkého průběhu organizovat i neformální setkání, různé mezinárodní summity a také doprovodný program stanovit své priority na období předsednictví

Hlasování a počty hlasů v Radě

Rada rozhoduje hlasováním. Existuje několik způsobů hlasování, jakými může Rada dojít k rozhodnutí. •

•

•

Prostou většinou Tímto způsobem se rozhoduje pouze o některých procedurálních otázkách a o některých tarifech, ale pro důležitá rozhodování se neužívá. Má-li se Rada usnést prostou většinou, usnáší se většinou hlasů všech svých členů. Jednomyslné hlasování Aby mohl při jednomyslném hlasování přijat návrh, znamená to, že se žádný stát nemůže vyslovit proti. Tento způsob hlasování je stále více a více omezován. Důvody jsou patrné: je stále těžší při zvyšujícím se počtu členských států nalézat řešení, se kterým souhlasí bez výhrad všechny členské státy. Jednomyslné hlasování zůstává i po 1.12.2009 nadále v těch nejcitlivějších oblastech, kterými jsou např. daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika, společná obrana, operativní policejní spolupráce, jazyková pravidla a otázka sídel institucí. Hlasování kvalifikovanou většinou Toto hlasování převažuje. Právě tento způsob umožňuje i přes nesouhlas několika států přijmout rozhodnutí, které se však i pro ty země, které hlasovaly proti, stává závazným. Právě zde je velmi zřetelně uplatněn princip supranacionality. Jednotlivým členským státům jsou v Radě přiděleny různé počty hlasů. Na jejich celkovém počtu a rozdělení se dohodly samy členské státy.

49

Kolik hlasů má který stát?

Dnes mají členské státy dohromady 345 hlasů. Kvalifikované většiny je dosaženo v případě splnění dvou následujících podmínek: •

je získán souhlas většiny členských států (Pro návrh se musí vyslovit nadpoloviční většina členských států, pokud se hlasuje o návrhu předloženém Komisí - takových je většina. U ostatních rozhodnutí musí být podpora členských států dvoutřetinová.);

• •

ve prospěch návrhu je podáno alespoň 255 hlasů, tj. 73,9 % z celkového počtu každý členský stát může navíc požádat o potvrzení, že hlasy odevzdané ve prospěch návrhu zastupují nejméně 62 % celkového obyvatelstva Unie.

Pokud tyto podmínky nejsou splněny, není rozhodnutí přijato. Při pohledu na počet hlasů, které mají jednotlivé země, je zřejmé, že žádná z velkých zemí nemůže sama zablokovat jakýkoliv návrh, ale musí hledat spojence. Na druhou stranu bývá obvyklé, že zástupci členských států se snaží jednat dále, i když by bylo možné kvalifikované většiny hlasováním dosáhnout. Jde spíše o konsensus, nikoliv o uplatňování moci, a členské státy se snaží nacházet řešení, která budou přijatelná pokud možno pro všechny zúčastněné. Od roku 2014 bude Rada rozhodovat podle ustanovení Lisabonské smlouvy, jež vstoupí v platnost 1.11. 2014. Změní se tím způsob hlasování kvalifikovanou většinou.


Kvalifikovanou většinu bude představovat 55 % členských států, které reprezentují alespoň 65 % obyvatel EU. Blokační menšinu musí tvořit nejméně 4 členové Rady, jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou.

Do roku 2017 navíc platí přechodné období, v němž může kterákoli členská země požádat o hlasování podle systému smlouvy z Nice.

50

Lisabonská smlouva rovněž rozšířila využití hlasování kvalifikovanou většinou o 68 nových oblastí. Od 1.prosince 2009 se bude tedy používat již ve 218 oblastech. Rozšiřující materiál Lisabonská smlouva definuje kvalifikovanou většinu po roce 2014 v článku 16 Smlouvy o EU a v článku 238 Smlouvy o fungování EU následovně: Ode dne 1. listopadu 2014 je kvalifikovaná většina vymezena jako nejméně 55 % členů Rady, tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie. Blokační menšinu musí tvořit nejméně čtyři členové Rady, jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou. Odchylně od čl. 16 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii, pokud Rada nerozhoduje na návrh Komise nebo vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, je ode dne 1. listopadu 2014 a s výhradou Protokolu o přechodných ustanoveních kvalifikovaná většina vymezena jako nejméně 72 % členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie. Ode dne 1. listopadu 2014 a s výhradou Protokolu o přechodných ustanoveních je v případech, kdy se na základě Smluv na hlasování nepodílejí všichni členové Rady, kvalifikovaná většina vymezena takto: a) jako nejméně 55 % členů Rady zastupujících zúčastněné členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva těchto států. Blokační menšinu musí tvořit nejméně tolik členů Rady, kolik jich zastupuje nejméně 35 % obyvatelstva zúčastněných členských států, a ještě jeden člen, jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou; b) odchylně od písmene a), pokud Rada nerozhoduje na návrh Komise nebo vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, jako nejméně 72 % členů Rady zastupujících zúčastněné členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva těchto států. Zdržení se hlasování přítomných nebo zastoupených členů není překážkou přijetí usnesení Rady vyžadujících jednomyslnost.

Více o Radě EU: oficiální stránky Rady EU - http://www.consilium.europa.eu

51

Evropská rada

Evropská rada je hlavní politický orgán Evropské unie. Nevykonává legislativní funkci.

Zakládající smlouvy sice s tímto orgánem nepočítaly, ale od roku 1961 se začali setkávat čelní představitelé členských států Evropských společenství na samostatných jednáních. Časem začala být tato jednání na nejvyšší úrovni označována slovem summit. Po roce 1974 se stala tato setkání pravidelnými a dostala i své jméno "Evropská rada". První formální zasedání se konalo v Dublinu.

Do smluv se Evropská rada dostala článkem 2 Jednotného evropského aktu. V dosavadních smlouvách však její postavení nebylo jednoznačně definováno. Někdy byla považována za specifické složení Rady EU. Lisabonská smlouva ji poprvé formálně zařadila mezi orgány EU. Tím se Evropská rada stala regulérní součástí institucionálního systému Unie.

Poslání

Evropská rada je fórum nejvyšší politické úrovně. • • • • •

Určuje pro Evropskou unii politický směr. Určuje střednědobé a dlouhodobé cíle. Snaží se vyřešit problémy, kterými se neúspěšně zabývala Rada. Je iniciátorkou hlavních politik a směrů. Tvoří zásady zahraniční politiky.

Neschvaluje právní normy, ale přijímá politická rozhodnutí o prioritách budoucího vývoje Unie. Poskytuje nezbytné podněty pro rozvoj Unie a definuje všeobecné politické směry. Přispívá ke koordinaci cílů a aktivit EU. Řeší také politické otázky, které Rada nezvládla pro jejich složitost. Z jednání Evropské rady mohou vyjít nové podněty pro další rozvoj integrace.

52

Evropská rada ale není zákonodárce!! Její rozhodnutí jsou pouze politická rozhodnutí!

Organizace Evropské rady •

• •

•

Evropská rada je složena z hlav států a nebo předsedů vlád členských zemí a z předsedy Komise. Setkávají se zde prezidenti (hlavy států např. Francie, která má prezidentské uspořádání výkonné moci) a předsedové vlád členských zemí. Jednání se od roku 1986 účastní i předseda Komise a nově i vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Těchto jednání na nejvyšší úrovni se obvykle účastní i ministři zahraničních věcí členských států EU a další člen Komise. Zasedání Evropské rady se konají alespoň dvakrát do roka. Běžnou praxí v posledních letech však je, že se Evropská rada setkává častěji, zpravidla čtyřikrát do roka. Zasedání se konají obvykle uprostřed období, kdy členský stát předsedá, a poté v závěru předsednictví. Lisabonská smlouva zavedla nově stálou funkci předsedy Evropské rady. Stal se jím Belgičan Herman Van Rompuy.

Předseda Evropské rady je volen představiteli členských států na dva a půl roku. Mezi jeho úkoly patří:

53

a) předsedá ER a vede její jednání, b) ve spolupráci s předsedou Komise a ve spolupráci s Radou pro obecné záležitosti zajišťuje přípravu a kontinuitu jednání ER, c) usiluje o usnadnění soudržnosti a konsensu uvnitř ER, d) po každém zasedání ER předkládá zprávu Evropskému parlamentu, e) zajišťuje na své úrovni a v této funkci vnější zastupování Unie v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Rotační předsednictví zůstane zachováno. (Zástupci předsednické země budou předsedat již jen jednáním Rady, nikoli Evropské radě.)

Zamyšlení Myslíte si, že vztahy mezi nejvyššími představiteli vlád a států mohou být při summitech Evropské rady přátelské a vřelé, anebo pouze oficiální a pracovní?

V době, kdy bylo členských států ještě málo, mělo často setkání politických špiček komornější charakter. Občas zasedli nejvyšší představitelé po celodenním maratónu jednání v klidu a příjemné atmosféře u krbu. Leckdy právě toto neoficiální prostředí pomohlo k překvapivým závěrům.

Dnes, kdy má Unie již 27 členů, se ze zasedání stala prestižní záležitost. Nejen účastí opravdových špiček všech členských států, ale i významem, který je zasedáním přikládán s ohledem na další vývoj Unie. Samozřejmě to s sebou přináší řadu problémů pro pořádající zemi. Každá z nich by chtěla pozvat účastníky do co nejreprezentativnějších prostor. Vždyť představa místnosti, obložené vyřezávaným dřevem, zařízená kvalitním historickým nábytkem na nějakém velkolepém zámku je tak lákavá! Bohužel, nerozhoduje krása prostředí, ale zcela prozaicky především bezpečnost účastníků. Ta je v současné době prioritním požadavkem. A tak předsedající hledá především místo, kde bude možné uspokojit požadavky těch, kteří dbají na naprostou bezpečnost jednajících. Ti, kteří střeží bezpečí účastníků summitů, by nejspíš preferovali kamenný hrad na vysokém skalním ostrohu, do něhož by mohli politiky takřka hermeticky uzavřít. Rozhodně se neradují z prostor, které jsou zpravidla místem summitů - velká konferenční centra uprostřed metropolí plných

54

dopravního chaosu, ale i hotelů. Ale jak jinak zajistit ubytování pro představitele a jejich doprovod a novináře, kteří se sjíždějí nejen z Evropy, ale z celého světa. Řešením této situace jsou pak stále častější jednání Evropské rady v Bruselu, v budově Justus Lipsius, patřící Radě EU, kde je nejen potřebné zázemí, ale i požadovaný komfort.

Více informací: http://www.consilium.europa.eu 429 http://www.consilium.europa.eu 1098 http://www.consilium.europa.eu 1121 Dokumenty Evropské rady v češtině: http://www.consilium.europa.eu

Evropský parlament

Evropský parlament je jediný demokraticky volený orgán Evropské unie. Poslanci jsou voleni od roku 1979 v přímých volbách ve všech členských státech. Tato instituce se podílí nemalou měrou na rozhodování EU a má svou roli i při kontrole ostatních institucí EU.

Současný Evropský parlament vzešel z voleb konaných v červnu 2009 v 27 státech EU. Celkem do EP po volbách zasedlo 736 poslanců. (Dnešní EP se vyvinul z původního 78členného shromáždění ve sbor 785 poslanců, kteří pracovali ve volebním období 2004 2009.) Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost v Evropském parlamentu zasedlo na přechodné období 754 poslanců. Strop jejich počtu stanovila smlouva na 751. Evropský parlament má svá sídla ve Štrasburku, Bruselu a Lucemburku.

55

Oficiální sídlo EP je ve Štrasburku. Tam se "europoslanci" scházejí jeden týden v měsíci na plenárním zasedání. Mezi plenárními zasedáními se scházejí ve dvaceti stálých výborech v Bruselu. Sídlo předsednictva a generálního sekretariátu EP je v Lucemburku.

Budovy Evropského parlamentu ve Štrasburku a v Bruselu.

Poslání: 1. 2. 3. 4.

Účast na legislativním procesu spolu s Radou EU Kontrolní funkce Schvalování a kontrola rozpočtu Ostatní

1. Účast na legislativním procesu

Evropský parlament se účastní legislativního procesu několika způsoby, které se liší mírou a váhou zapojení parlamentu. EP spolurozhoduje s Radou, spolupracuje s ní, v definovaných případech může být jen konzultován nebo je vyžadován přímo jeho souhlas. Předešlé smlouvy definovaly čtyři základní druhy procedur: Spolurozhodovací, kooperační, konzultační a proceduru souhlasu. Systém zůstává podobný i po lisabonské novelizaci, která ale přejmenovává tyto procedury. Lisabonská smlouva přesně definuje tzv. řádný legislativní postup, který se stává převažující procedurou přijímání legislativních aktů. (Jedná se o bývalou spolurozhodovací proceduru.) • Řádný legislativní postup Řádný legislativní postup spočívá v tom, že Evropský parlament a Rada přijímají společně na návrh Komise nařízení, směrnice nebo rozhodnutí. (Přesně jej definuje čl. 294 Lisabonské smlouvy.)

56

Evropský parlament a Rada podílejí rovným dílem na rozhodování. Rozhodování probíhá v několika krocích, které odpovídají několika čtením v parlamentu. Záleží na tom, má-li Evropský parlament k návrhu Komise výhrady. Je-li tomu tak, vrací se návrh k projednání jak Komisi, tak Radě. V případě rozdílných názorů se po čteních v Evropském parlamentě vytváří Dohodovací výbor, který je sestaven ze stejného počtu zástupců Evropského parlamentu i Rady a ze zástupce Komise. Cílem Dohodovacího výboru je dosáhnout kompromisního textu, který by mohla schválit jak Rada, tak Evropský parlament. Nedojde-li k dohodě, může Evropský parlament návrh odmítnout, a tím návrh vlastně smést ze stolu. Tato procedura je velmi důležitá, neboť se týká vnitřního trhu, školství, kultury, zdravotnictví, transevropských sítí a dalších oblastí. Dnes se více méně stala tato procedura obecným pravidlem.

•

Zvláštní legislativní postup Ve zvláštních případech stanovených Smlouvami je přijetí nařízení, směrnice nebo rozhodnutí Evropským parlamentem za účasti Rady nebo Radou za účasti Evropského parlamentu zvláštním legislativním postupem. Ve většině případů Radou, kvalifikovanou většinou či jednomyslně, se zapojením EP formou konzultace.

•

Konzultace Je třeba zdůraznit, že v tzv. citlivých otázkách (daně, průmyslová politika, zemědělská politika ...) zaujímá Evropský parlament pouze konzultační stanovisko v rámci tzv. postupu konzultace. V některých případech stanoví Smlouva povinnou konzultaci, protože ji vyžaduje příslušný právní základ a návrh nemůže nabýt právního účinku, pokud Parlament nezaujal stanovisko. Za těchto okolností nemá Rada oprávnění sama rozhodnout. Rada si musí před svým rozhodnutím vyžádat názor Evropského parlamentu. Neučiní-li tak, je její rozhodnutí neplatné. Tento způsob zapojení EP zůstává, ale jen ve velmi omezených případech.

•

Souhlas Souhlas Evropského parlamentu je vyžadován pro uzavírání mezinárodních smluv, jako je např. u přistoupení nových zemí, dohod s třetími státy o přidružení. Souhlas se požaduje i při důležitých opatřeních, jako např. organizace a cíle strukturálních fondů a Fondu soudržnosti, úkoly a pravomoci ECB. Parlament vyslovuje souhlas s novým předsedou Komise a se složením celé Komise. Evropský parlament musí dát svůj souhlas i s trestem, jež uvalí Rada na některý z členských států. Jestliže Evropský parlament neudělí souhlas, nemůže být věc schválena. Evropský parlament také musí dát souhlas k uzavření všech mezinárodních dohod, které se týkají otázek podléhajících řádnému legislativnímu postupu.

•

Žádost Komisi o předložení návrhu Vedle přímé účasti na legislativním procesu má Evropský parlament ze smlouvy dánu

57

možnost požádat Komisi, aby předložila návrh. Komise je povinna na tuto žádost Evropského parlamentu reagovat. Slabiny Evropského parlamentu Evropský parlament není nejvyšším zákonodárným orgánem Evropské unie. Stále ještě má silnější postavení Rada. EP navíc není ani konzultován u všech legislativních aktů. O některých nemusí být dokonce ani informován. Pozice EP stále ještě není srovnatelná s pozicí národních parlamentů, přestože Lisabonská smlouva výrazně posílila jeho roli i postavení v legislativním procesu. Mj. i tím, že výrazně rozšířila řádný legislativní postup, v němž má EP rovnocenné postavení s Radou, téměř na všechny oblasti evropské legislativy, včetně oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí 2. Kontrolní funkce Evropského parlamentu

Kontrola orgánů Evropský parlament vykonává politickou kontrolu výkonných orgánů Unie, tj. Komise a Rady. V praxi se však tato kontrola vztahuje jen na omezenou kontrolu Komise: • • • •

Schvaluje nominaci předsedy Komise. Celá Komise podléhá schválení Evropského parlamentu. Může odvolat Komisi jako celek. Projednává souhrnnou zprávu Komise a závěrečný účet hospodaření.

3. Schvalování a kontrola rozpočtu

Evropský parlament každý rok schvaluje rozpočet Unie a následně hodnotí, jak byly prostředky z rozpočtu Komisí vynaloženy. Podpis předsedy Evropského parlamentu je nezbytný, bez něho by se rozpočet nestal zákonem. Evropský parlament může navrhovat změny a dodatky k návrhu rozpočtu, který předkládá Komise. Výdaje jsou stanovovány na základě spolupráce Evropského parlamentu s Radou. Evropský parlament, zejména prostřednictvím svého Výboru pro kontrolu rozpočtu, sleduje hospodaření Unie. Ale jeho pravomoci jsou při kontrole omezené. Nový rozpočtový proces podle Lisabonské smlouvy je založen na postupu společného rozhodování, jež bude na rovnoprávném základě provádět Evropský parlament a Rada, přičemž bude pokrývat všechny typy výdajů. Smlouva ruší dosavadní rozlišování mezi nepovinnými a povinnými výdaji (například přímé podpory pro zemědělství). EP a Rada budou společně rozhodovat o i víceletém finančním rámci.

4. Ostatní •

Petiční právo Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se

58

•

statutárním sídlem v některém členském státě má právo předložit samostatně či společně s dalšími občany nebo osobami petici Evropskému parlamentu ve věci, která spadá do oblasti činností EU a která se jich přímo dotýká. Jmenování ombudsmana Evropský parlament jmenuje veřejného ochránce práv oprávněného přijímat stížnosti od kteréhokoli občana Unie nebo od kterékoli fyzické osoby s bydlištěm nebo právnické osoby se statutárním sídlem v členském státě, které se týkají případů nesprávného úředního postupu orgánů a institucí EU, s výjimkou Soudního dvora a Tribunálu při výkonu jejich soudních pravomocí.

Evropský parlament a Lisabonská smlouva Lisabonská smlouva posílila roli Evropského parlamentu nejen v oblasti schvalování legislativních aktů. Stanovila i to, že Evropská rada může jednomyslným rozhodnutím a se souhlasem Evropského parlamentu rozšířit hlasování kvalifikovanou většinou a řádný legislativní postup. Uznala i roli parlamentu při přijímání mnoha politických rozhodnutí, která mají význam pro život Unie. Posílila jeho funkci v oblasti politické kontroly a rozšířila je, třebaže v menší míře, i na oblast Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Přidělila mu právo účastnit se Konventu a stanovila, že je zapotřebí jeho souhlasu v případě, že se Evropská rada domnívá, že ke svolání Konventu není důvod. S nově přidělenými pravomocemi souvisí i nutnost změny v samotném parlamentu. Ten musí nyní na základě posílení svých pravomocí přizpůsobit svůj jednací řád Lisabonské smlouvě.

Organizace Evropského parlamentu •

•

•

Poslanci EP jsou voleni v členských státech přímými volbami a jejich funkční období je pětileté. Poslanci zasedají podle politických uskupení. V čele Evropského parlamentu stojí předseda, zvolený z jeho středu na období 2,5 roku. Na vedení této instituce se podílejí i místopředsedové. Poslanci pracují převážně ve stálých výborech. Kromě stálých výborů mohou být vytvořeny ještě podvýbory, dočasné výbory či vyšetřovací výbory. K plenárním zasedáním se scházejí pouze jedenkrát do měsíce. Lisabonská smlouva stanovila počet poslanců v EP na 751. Maximální počet poslanců pro jeden členský stát je 96, minimální 6.

Počty poslanců podle Lisabonské smlouvy: Počet poslanců 96 74 73 54 50 33

Země Německo Francie Velká Británie, Itálie Španělsko Polsko, Rumunsko

59

26 22 20 19 18 13 12 9 8 6 751

Nizozemsko Belgie, Česko, Maďarsko, Portugalsko, Řecko Švédsko Rakousko Bulharsko Dánsko, Finsko, Slovensko Irsko, Litva Lotyšsko Slovinsko Estonsko, Kypr, Lucembursko, Malta

Poslanci, kteří na volební období 2009 - 2014 usedli do poslaneckých lavic EP, vzešli z voleb, které se konaly v červnu 2009. Počet poslanců EP po volbách:

Počet poslanců 99 72 50 33 25 22 18 17 13 12 8 7 6 5 736

Země Německo Velká Británie, Francie, Itálie Polsko, Španělsko Rumunsko Nizozemsko Belgie, Česko, Maďarsko, Portugalsko, Řecko Švédsko Bulharsko, Rakousko Dánsko, Finsko, Slovensko Irsko, Litva Lotyšsko Slovinsko Estonsko, Kypr, Lucembursko Malta

60

Rozšiřující materiál Výsledky voleb 2009

Od roku 2009 musí politické skupiny sdružovat poslance z nejméně sedmi členských států. K založení politické skupiny je třeba nejméně 25 poslanců. EPP-ED: Skupina Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů) a Evropských demokratů PES: Skupina sociálních demokratů v Evropském parlamentu ALDE: Skupina Aliance liberálů a demokratů pro Evropu UEN: Skupina Unie pro Evropu národů GREENS/ EFA: Skupina Zelených/Evropské svobodné aliance GUE/ NGL: Skupina konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice IND/ DEM: Skupina nezávislých/demokracie Others: Ostatní

61

Předsedou Evropského parlamentu, který zastupuje EP navenek a ve vztazích s ostatními institucemi EU, byl v červenci 2009 zvolen bývalý polský ministerský předseda, Jerzy Buzek. Fotografie z návštěvy předsedy parlamentu v Evropské komisi na: http://ec.europa.eu/avservices/photo/photo.cfm?id=3689&sitelang=en Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost se počet poslanců zvýšil. Jednalo se o 18 nových poslanců z 12 členských států EU, kteří byli zvoleni v červnových volbách jako kandidáti na poslance, ale do vstupu Lisabonské smlouvy v platnost neměli právo hlasovat, nicméně podle nového znění jednacího řádu EP měli status pozorovatele (4 ze Španělska, po dvou z Francie, Švédska, Rakouska, po jednom z Velké Británie, Itálie, Polska, Nizozemska, Bulharska, Lotyšska, Slovinska a Malty.) Tři „přebývající“ poslanci (oproti nejvyššímu počtu, který určuje Lisabonská smlouva) jsou z Německa, které ztratilo se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost tři křesla. Tito poslanci však nebyli „vyhnáni“ z EP, neboť byli zvoleni v řádných demokratických volbách a dokončí své volební období. Právo volit mělo okolo 388 milionů lidí z celé EU. Zájem o tyto volby však nebyl valný, k urnám se dostavilo necelých 43 % z nich, tedy méně než v předcházejících volbách. (A je nutné si uvědomit, že v některých zemích jsou volby povinné. Rekordmanem s nejnižší voličskou účastí se stalo Slovensko, kde k urnám přišla necelá pětina voličů.) Volební účast v jednotlivých zemí EU (v procentech; řazeno sestupně): Země Lucembursko Belgie Malta Itálie Dánsko Kypr Irsko Lotyšsko Řecko Švédsko Španělsko Německo Estonsko Rakousko Francie Finsko Bulharsko Portugalsko Nizozemsko Maďarsko Británie ČR Slovinsko Polsko

rok 2009 91 85,86 78,81 66,46 59,5 59,4 55 53,06 52,18 43,8 44,3 43,3 43,2 42,4 40,66 40,3 37,73 37,05 36,5 36,29 34,8 28,22 28,02 27,4

62

Rumunsko Litva Slovensko Průměr EU

27,21 20,88 19,64 43,09

Poslance podle členského státu a politické skupiny najdete na: http://www.europarl.europa.eu/members/expert/groupAndCountry.do?language=CS

Výsledky voleb do Evropského parlamentu v České republice Volby v ČR vyhrála ODS (31,45 %, 9 mandátů), před ČSSD (22,38 %, 7 mandátů), KSČM 14,18 %, 4) a KDU-ČSL (7,64 %, 2). Nově zvolení europoslanci za Českou republiku Strana ODS

ČSSD

KSČM

KDU-ČSL

Poslanci EP Evžen Tošenovský Jan Zahradil Oldřich Vlasák Milan Cabrnoch Ivo Strejček Miroslav Ouzký Edvard Kožušník Hynek Fajmon Andrea Češková Jiří Havel Richard Falbr Libor Rouček Pavel Poc Zuzana Brzobohatá Robert Dušek Olga Sehnalová Miloslav Ransdorf Vladimír Remek Jiří Maštálka Jaromír Kohlíček Zuzana Roithová Jan Březina

Zamyšlení A nakonec se zkuste zamyslet nad tím, jak se hlasuje v tak velikém tělese, které čítá 751 poslanců. O hlasování se více dozvíte se na webu Evropského parlamentu:

63

http://www.europarl.europa.eu/news/public/story_page/009-9320-171-06-26-90120060628STO09319-2006-20-06-2006/default_cs.htm Členství českých europoslanců v jednotlivých výborech http://www.evropsky-parlament.cz/view/cs/press-release/pr-2009/pr-2009-July/pr-2009-Jul5.html http://www.europarl.europa.eu/news/public/story_page/009-9320-171-06-26-90120060628STO09319-2006-20-06-2006/default_cs.htm

Více o Evropském parlamentu http://www.europarl.europa.eu http://www.evropsky-parlament.cz

Cvičení Instituce "Kdo co dělá?" Zkuste roztřídit následující úkoly, činnosti a pravomoci a přiřadit je ke třem základním institucím EU. Co tedy dělá Evropská komise, Rada EU a Evropský parlament? Je hlavní schvalovací orgán EU. Může požádat Komisi, aby předložila návrh legislativního aktu. Může kontrolovat činnost Komise a Rady EU. Zabezpečuje provádění Smluv a legislativních aktů. Prezentuje názory a zájmy ČS. Dohlíží nad dodržováním smluv. Činí nejdůležitější legislativní rozhodnutí.

64

Má výlučné právo navrhovat legislativu EU. Vyslovuje souhlas se jmenováním předsedy a členů EK. Může zažalovat u Soudního dvora Komisi či Radu za zanedbání či neplnění jejich povinností. Jménem EU vyjednává a uzavírá smlouvy se třetími zeměmi. Spoluúčastní se a spolurozhoduje s Radou při rozhodování v rámci legislativního procesu, avšak pouze v případech stanovených smlouvou.

Může zažalovat členský stát u Soudního dvora za neplnění závazků, plynoucích ze smluv. Řídí fondy Evropské unie a je za ně zodpovědná. Vyslovením nedůvěry může Komisi přimět k rezignaci.

Rozhoduje velmi omezeně - jen v rámci některých legislativních pravomocí stanovených ve smlouvách.

Řešení

Komise Má výlučné právo navrhovat legislativu. Dohlíží nad dodržováním smluv. Zabezpečuje provádění Smluv a legislativních aktů. Rozhoduje velmi omezeně - jen v rámci některých legislativních pravomocí stanovených ve smlouvách. Řídí fondy Evropské unie a je za ně zodpovědná. Může zažalovat členský stát u Evropského soudního dvora za neplnění závazků, plynoucích ze smluv. Evropský parlament

65

Vyslovuje souhlas se jmenováním předsedy a členů EK. Může požádat Komisi, aby předložila návrh legislativního aktu. Může kontrolovat činnost Komise a Rady EU. Spoluúčastní se a spolurozhoduje s Radou při rozhodování v rámci legislativního procesu, avšak pouze v případech stanovených smlouvou. Vyslovením nedůvěry může Komisi donutit k rezignaci. Může zažalovat u Soudního dvora Komisi či Radu za zanedbání či neplnění jejich povinností. Rada EU Je hlavní schvalovací orgán EU. Činí nejdůležitější legislativní rozhodnutí. Prezentuje názory a zájmy ČS. Jménem EU vyjednává a uzavírá smlouvy se třetími zeměmi.

Soudní dvůr Evropské unie

Před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost býval Evropský soudní dvůr soudním orgánem Společenství. Lisabonská smlouva tím, že zrušila pilířovou strukturu a že přidělila Evropské unii právní subjektivitu, posílila nepřímo i postavení Soudního dvora. Významnější postavení této instituce je dáno i rozšířením jurisdikce v oblasti spolupráce ve věcech justice a vnitra, právní závazností Listiny základních práv Evropské unie a s rozhodováním žalob týkajících se dodržování zásady subsidiarity.

Skládá se z: 1. Soudního dvora 2. Tribunálu (dříve Soud prvního stupně) 3. Specializovaných soudů

66

Tyto soudy, které budou připojeny k Tribunálu, mohou být zřízeny řádným legislativním postupem Evropským parlamentem a Radou. Mají příslušnost rozhodovat v prvním stupni o některých kategoriích žalob ve zvláštních oblastech. Evropský parlament a Rada rozhodují formou nařízení buď na návrh Komise a po konzultaci se Soudním dvorem, nebo na žádost Soudního dvora a po konzultaci s Komisí. Dosud jediným specializovaným soudem je Soud pro veřejnou službu. Jejich hlavním posláním je přezkum legality aktů a zajištění jednotného výkladu a provádění práva EU.

Soudní dvůr

Rozhoduje zásadní spory v oblasti práva Evropské unie, zejména mezi orgány EU, orgány EU a členskými státy, mezi členskými státy navzájem. Může rozhodovat o otázkách přednesených členskými státy, institucemi EU, jednotlivci i firmami. Rozhoduje rovněž o žalobách fyzických a právnických osob proti rozhodnutí orgánů EU. • • • • •

Působí jako ústavní soud, objasňuje práva a povinnosti orgánů EU, kontroluje právní normy, zkoumá slučitelnost sekundárního práva s primárním. Vystupuje rovněž jako soud správní. Působí jako občanský soud, zkoumá nároky na náhradu škody. Pracuje také jako soud rozhodčí, dohodnou-li se na tom strany sporu. Rozhoduje zpravidla většinou svých hlasů

Je rovněž hlavním vykladatelem unijního práva. Zajišťuje jednotný výklad práva EU v rámci celé Unie.

Organizace •

•

Soudní dvůr tvoří 27 soudců (z každého členského státu jeden) a 8 generálních advokátů. Soudci jsou jmenováni společnou dohodou vlád všech členských států na dobu 6 let. Volba se koná jednou za 3 roky, kdy je jmenována polovina soudců. Mohou být jmenováni i opakovaně. Soudci Soudního dvora se stávají především právníci, kteří jsou obecně uznávanými znalci práva, splňují požadavky nezbytné k výkonu nejvyšších soudních funkcí a jsou zárukou nestrannosti a nezávislosti. Soudci po svém jmenování zvolí ze svého středu předsedu. Funkční období předsedy je tříleté. Počet generálních advokátů, kteří jsou jmenováni obdobně jako soudci rovněž na šestileté funkční období, může Rada na návrh Soudního dvora jednomyslně zvýšit. Úkolem generálních advokátů je veřejně poskytovat odborné, nezávislé a nestranné stanovisko k projednávanému případu. Nejsou reprezentanty orgánů Unie, ani žádné

67

ze stran projednávaného případu, ani veřejnosti. Jejich posláním je sloužit pouze právu a spravedlnosti.

Soudní dvůr EU sídlí v Lucemburku.

Právní rámec, na jehož základě rozhoduje Soudní dvůr

Rozhoduje především na základě: • • • • •

zakládajících smluv (ve znění jejich novelizací) aktů orgánů Evropské unie mezinárodního práva obecných právních principů právních interpretací

Rozsudky soudů jsou zveřejňovány v úřední sbírce, jejich podstatné části publikovány v Úředním listě. Soudní dvůr, Tribunál i Soud pro veřejnou službu mají sídlo v Lucemburku. Statut Soudního dvora i Tribunálu stanoví Lisabonská smlouva.

Pro toho, kdo měl někdy co do činění s našimi vnitrostátními soudy, je určitě zajímavá skutečnost, že řízení před Soudním dvorem nepodléhá poplatkům. Soudní dvůr ale nehradí náklady vynaložené na advokáta oprávněného působit jako právní zástupce před soudem členského státu, kterým musejí být účastníci řízení zastoupeni. Není-li některý účastník řízení schopen zcela nebo zčásti uhradit náklady řízení, může požádat o poskytnutí bezplatné právní pomoci.

68

Základní zásady stanovené judikaturou Soudního dvora Soudní dvůr ve své judikatuře stanovil během let svého působení základní zásady. Patří sem: 1. Zásada přímého účinku práva EU Ta evropským občanům umožňuje dovolávat se přímo pravidel EU před svými vnitrostátními soudy a vnitrostátním soudům přikazuje v rámci jejich pravomocí chránit práva přiznaná občanům unijním právem. Tato zásada vznikla je uplatňována na základě rozsudku Soudního dvora z roku 1963.Zásada přednosti práva EU před vnitrostátním právem Jedná se o přednost práva EU před vnitrostátními právními předpisy.

Právo Evropské unie tvoří dle názoru Soudního dvora specifický právní řád, jenž má být jednotně prováděn ve všech členských státech a má přednost před vnitrostátními předpisy. V praxi to znamená, že nelze použít žádný vnitrostátní předpis, který je v rozporu s normou EU. Tato zásada je platná od roku 1964. Článek o přednosti práva Unie byl ve smlouvě o EU. V poslední lisabonské novelizaci již není. K Závěrečnému aktu mezivládní konference však bylo připojeno prohlášení č. 17 o přednosti práva: „Konference připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených touto judikaturou.“ Toto prohlášení je obsaženo i v konsolidovaném znění Lisabonské smlouvy. (Najdete ho mezi prohlášeními.) 2. Zásada odpovědnosti členského státu za porušení práva EU Jestliže členský stát poruší právo EU a díky tomu jsou způsobeny nějaké škody jednotlivci či nějakému subjektu, může poškozený žádat náhradu škody na daném členském státě. Z porušení, jichž se členské státy dopustily, tak mohou vyplynout povinnosti k náhradě škody, jež se mohou v některých případech závažně odrazit v jejich veřejných financích. Kromě toho může být jakékoli nesplnění povinnosti členským státem, vyplývající z unijního práva, předloženo Soudnímu dvoru a v případě nevykonání rozsudku konstatujícího takové nesplnění povinnosti mu může být uloženo zaplacení paušální částky nebo penále. Tato zásada platí od roku 1991 a vztahuje se dnes na právo EU. Soudní dvůr vynáší rozsudky v případech, které jsou mu předloženy. Jedná se o následujících pět nejběžnějších typů: 1. 2. 3. 4. 5.

řízení o předběžné otázce řízení o porušení Smlouvy řízení o prohlášení neplatnosti řízení o nečinnosti žaloba o náhradu škody (podává se k Tribunálu)

69

Jednotlivé druhy řízení •

Řízení o předběžné otázce Soudní dvůr a soudy členských států spolupracují. Úkolem Soudního dvora je zde zajistit účinné a především stejnorodé uplatňování právních předpisů EU a zabránit jejich rozdílnému výkladu v jednotlivých členských zemích. Soudci vnitrostátních soudů se mohou, někdy dokonce musí, obrátit na Soudní dvůr a požádat jej o upřesnění výkladu práva EU. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se může týkat přezkumu souladu vnitrostátních předpisů s unijním právem či přezkumu platnosti aktu práva EU. Neznamená to, že by spor, který řeší vnitrostátní soud, za něj Soudní dvůr rozhodl. Soudní dvůr na druhou stranu neodpovídá jen pouhým posudkem, ale rozsudkem nebo odůvodněným usnesením. Tato rada je vydána ve formě „rozhodnutí o předběžné otázce“. Vnitrostátní soud, kterému je rozsudek určen, je vázán daným výkladem při rozhodování o sporu, který projednává. Rozsudek Soudního dvora je závazný nejen pro ten vnitrostátní soud, který předběžnou otázku podal, ale stejným způsobem i pro ostatní vnitrostátní soudy, které by projednávaly stejnou otázku. Na základě předběžných otázek položených vnitrostátními soudy, byly takto v průběhu existence Soudního dvora stanoveny některé významné zásady práva Společenství.

Pokud se Komise nebo jiný členský stát domnívají, že některý členský stát neplní své závazky, které pro něj ze Smluv vyplývají, mohou vyvolat řízení o porušení smlouvy. Soudní dvůr prošetří toto podání a shledá-li je oprávněným, vynese rozsudek. V první fázi musí především dotyčný členský stát dát vše do pořádku a svá pochybení napravit. Pokud tak neučiní a nerespektuje rozhodnutí Soudního dvora, tak mu může Soudní dvůr uložit pokutu. •

•

Řízení o porušení smlouvy Členské státy jsou povinny dodržovat povinnosti, ke kterým se v souvislosti se svým členstvím zavázaly. Pokud tak nečiní, zahájí s takovými provinilci předběžné řízení Komise. Ta dá možnost danému členskému státu se vyjádřit k vytýkané záležitosti a napravit ji. Pokud stát nezačne plnit svou povinnost, může být podána žaloba pro porušení práva EU k Soudnímu dvoru. Takové žaloby nejčastěji podává Komise, ale může ji podat i jiný členský stát. Pokud Soudní dvůr shledá, že opravdu došlo k porušení povinností, členský stát je povinen v takovém porušení neprodleně ustat. Ve většině případů členský stát vyhoví rozsudku Soudního dvora. Pokud tak ale neučiní, Komise předloží záležitost znovu a Soudní dvůr může na žádost Komise uložit takovému členskému státu zaplacení paušální částky nebo penále nebo pokuty. Řízení o prohlášení neplatnosti Žalobu na neplatnost může podat členský stát, který se domáhá zrušení nějakého legislativního aktu (nařízení, směrnice, rozhodnutí). Stejně tak Rada, Komise nebo (za určitých okolností) Evropský parlament, pokud si myslí, že je některý konkrétní předpis EU protiprávní, mohou Soudní dvůr požádat o jeho zrušení. Obdobnou žalobu může podat i fyzická osoba a požadovat zrušení předpisu, který se jí přímo negativně dotýká. Soudní dvůr přezkoumá dotyčný předpis. Pokud skutečně dojde k závěru, že

70

nebyl přijat správně nebo nemá právní základ ve smlouvách. může jej prohlásit za neplatný.

•

Řízení o nečinnosti Jestliže některý z orgánů EU nepracuje, či přesněji nečiní, jak by měl, jak mu určují Smlouvy, vystavuje se hrozbě podání žaloby na nečinnost. Prvním krokem v tomto procesu je ale určité napomenutí daného orgánu, v rámci něhož je vyzván, aby jednal. Pokud tak neučiní, může být podána žaloba na nečinnost. Žalobu na nečinnost mohou podat členské státy, orgány EU a za určitých podmínek i fyzické osoby nebo společnosti. Konkrétním příkladem může být žaloba Evropského parlamentu na Radu , která nezajistila, jak se zavázala, vytvoření společné dopravní politiky.

•

Opravný prostředek Působení Soudního dvora v této oblasti můžeme přirovnat k působení nejvyšších národních soudních orgánů. Je to právě Soudní dvůr, ke kterému může být předložen opravný prostředek proti rozsudkům a usnesením vyhlášeným Tribunálem omezený na právní otázky. Shledá-li Soudní dvůr tento opravný prostředek jako přípustný a opodstatněný, zruší Soudní dvůr napadené rozhodnutí. Následně může postupovat dvěma způsoby: 1. může sám vydat rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje 2. nebo je povinen vrátit věc zpět soudu, který je vázán rozhodnutím vydaným v rámci opravného prostředku

•

Přezkum Rozhodnutí Tribunálu o žalobách podaných proti rozhodnutím Soudu pro veřejnou službu Evropské unie mohou být v mimořádných případech předmětem přezkumu Soudního dvora.

Před Soudním dvorem se tedy mohou objevit žaloby: -

-

podané členským státem proti některým orgánům EU či legislativním aktům, které jsou jí určeny, či se jí dotýkají podané některým orgánem EU proti jinému orgánu EU podané jednotlivci či právními subjekty členských států podané Komisí proti členskému státu za neplnění povinností na legalitu legislativních aktů Rady, Komise a Evropské centrální banky (s výjimkou doporučení a stanovisek) a rovněž aktů Evropského parlamentu, Evropské rady a dalších subjektů EU, které mají právní účinek vůči třetím osobám podané členskými státy, EP, Radou nebo Komisí pro nedostatek příslušnosti, pro porušení podstatných formálních náležitostí, pro porušení Smluv nebo právních předpisů Unie

71

-

podaných Účetním dvorem, Evropskou centrální bankou a Výborem regionů k ochraně jejich práv

Tribunál (dříve nazývaný Soud prvního stupně) Vzhledem k stále narůstajícímu množství podání byl v roce 1989 založen Soud prvního stupně, který byl Lisabonskou smlouvou přejmenován na Tribunál. Ten je příslušný v prvním stupni rozhodovat o: •

• •

• •

• • •

přímých žalobách podaných fyzickými nebo právnickými osobami, které směřují proti aktům orgánů Unie, které jsou jim přímo určeny nebo, které se jich bezprostředně a osobně dotýkají přímých žalobách podaných fyzickými nebo právnickými osobami, které směřují proti právním aktům s obecnou působností, které se jich bezprostředně dotýkají žalobách podaných členskými státy, Evropským parlamentem, Radou nebo Komisí pro nedostatek příslušnosti, pro porušení podstatných formálních náležitostí, po porušení Smluv nebo jakéhokoli právního předpisu týkajícího se jejího provádění anebo pro zneužití pravomoci žalobách podaných Účetním dvorem, Evropskou centrální bankou a Výborek regionů k ochraně jejich práv žalobách proti Evropskému parlamentu, Evropské radě, Radě, Komisi nebo Evropské centrální bance za porušení Smluv tím, že nepřijali rozhodnutí či za nečinnost žalobách směřujících k náhradě škody způsobené orgány nebo jejich zaměstnanci spory mezi Unií a jejími zaměstnanci o předběžných otázkách, týkajících se výkladu Smluv a platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie na základě rozhodčí doložky obsažené ve veřejnoprávním nebo soukromoprávní smlouvě uzavřené Unií nebo jejím jménem

Proti rozhodnutí Tribunálu lze podat opravný prostředek k Soudnímu dvoru, omezený na právní otázky. Organizace Tribunálu Tribunál tvoří 27 soudců, kteří jsou obdobně jako jejich kolegové ze Soudního dvora jmenováni společnou dohodou členských států na šestileté funkční období. Na rozdíl od Soudního dvora neexistují u Tribunálu stálí generální advokáti. Tato funkce však může být výjimečně svěřena některému soudci.

Soud pro veřejnou službu EU •

Na konci roku 2004 přijala Rada EU rozhodnutí o zřízení nového soudu - Soudu pro veřejnou službu. Ten byl řádně zřízen o rok později, 2. prosince 2005. Úkolem

72

•

•

•

•

nového specializovaného soudu je rozhodovat o sporných věcech veřejné služby Evropské unie. Tuto pravomoc vykonával dosud Soud prvního stupně (dnes Tribunál) a Rada doufala, že práce nového soudu napomůže zlepšit fungování celého soudního systému. Vytvoření soudu představovalo významný krok při provádění reforem soudního systému upravených Niceskou smlouvou. Cílem bylo především zkrátit délku trvání řízení a zlepšit rozhodování věcí nejen pro věci týkající se evropské veřejné služby, ale pro veškerou soudní agendu Tribunálu. Proti rozhodnutím nově vytvořeného soudu je možné podat opravný prostředek omezený na právní otázky k Tribunálu a výjimečně mohou být přezkoumána Soudním dvorem. Soud pro veřejnou službu se skládá ze sedmi soudců, z jejichž středu je volen předseda. Jsou jmenováni na dobu šesti let; mohou být jmenováni opakovaně. Soudce jmenuje Rada jednomyslným rozhodnutím po konzultaci s výborem složeným ze sedmi osob z řad bývalých členů Soudního dvora a Tribunálu a obecně uznávaných právníků. Kromě toho, že soudci musí - stejně jako u předešlých dvou soudů - poskytovat veškeré záruky nezávislosti, být občany Unie a být způsobilí k výkonu soudcovské činnosti, je jedním z požadavků i jejich schopnost pracovat ve sboru v mnohonárodním a mnohojazyčném prostředí.

Cvičení Kterými žalobami by se Soudní dvůr zabýval a kterými by se zabývat nemohl, neboť mu nepřísluší?

1. Žaloba na pomalou práci české justice, na neúměrné průtahy (Případ studentů fakulty architektury, kteří v lednu 1990 vyjádřili nedůvěru některým vyučujícím. Učiteli a zároveň předsedovi základní organizace KSČ Janu Snášelovi napsali, že je "arogantní kariérista a zneužívá své politické postavení". Snášel je za to v roce 1991 zažaloval u soudu a požadoval omluvu. Soudní instance mu dávaly za pravdu. Studenti však s rozsudky soudů nižších instancí nesouhlasili a odvolali se. Čtrnáct let se vlekly v ČR soudní spory. Studenti dotáhli svou kauzu až k Ústavnímu soudu, který spor vrátil na začátek.)

2. Žaloba pro nesplnění povinnosti členským státem (Typickým příkladem je nezavedení směrnic do národního práva, jejich nerespektování, popř. neoznámení zavedení směrnice Komisi)

3. Žaloba na stát, který používáním klecových lůžek omezuje svobody mentálně postižených (Jako příklad může sloužit mediálně známý případ používání klecových lůžek v

73

ústavech a psychiatrických léčebnách v České republice, proti nimž vystoupila autorka Harryho Pottera, J.K. Rowlingová.)

4. Žaloba na neplatnost, v níž se žalobce domáhá zrušení nařízení Rady (Typickým příkladem je žaloba členského státu, který považuje vydaný legislativní akt za protiprávní, a domnívá se, že odporuje unijnímu právu.)

5. Žaloba týkající se nečinnosti Rady, která měla budovat společnou dopravní politiku a nekonala (Takových žalob se neobjevilo v historii mnoho, nicméně tato konkrétní se u soudu objevila.)

6. Žaloba na omezování práv uvězněných Řešení 1. Touto žalobou by se Soudní dvůr nezabýval. Tato žaloba přísluší Evropskému soudu pro lidská práva. (Ten dal bývalým studentům za pravdu, že se od české justice nedočkali "práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě", jak to slibuje evropská úmluva o lidských právech. Štrasburský soud proto nařídil Česku, aby každému z nich zaplatilo odškodnění pět tisíc eur, tedy zhruba 150 tisíc korun.) 2. Takové žaloby řeší Soudní dvůr . (Žalující stranou je většinou Komise, žalovanou členské státy, které neplní své povinnosti. Zažalovat může členský stát i jiný členský stát, ale děje se tak jen výjimečně. Drtivou většinu podobných žalob podává Komise.) 3. Touto žalobou by se Soudní dvůr nezabýval. Tato žaloba přísluší Evropskému soudu pro lidská práva. 4. Takové žaloby řeší Soudní dvůr . Soudnímu dvoru jsou vyhrazeny žaloby podané členským státem proti Evropskému parlamentu nebo Radě nebo podané některým orgánem EU proti jinému orgánu EU. Soud je příslušný rozhodovat v prvním stupni o všech ostatních žalobách tohoto druhu a zejména o žalobách podaných jednotlivci. 5. Takové žaloby řeší Soudní dvůr, jedná se o žaloby na nečinnost. 6. Touto žalobou by se Soudní dvůr nezabýval. Tato žaloba přísluší Evropskému soudu pro lidská práva.

74

Více o Soudním dvoru EU: http://curia.europa.eu/cs/

Účetní dvůr

Účetní dvůr bývá nazýván finančním svědomím Unie. Chrání zájmy evropských daňových poplatníků - provádí revizi účtů. Kontroluje, zda EU vydává finanční prostředky podle rozpočtových pravidel, která si schválila, a na účely, pro něž jsou určeny.

Poslání Účetního dvora: • • • • • •

•

• •

•

na základě nezávislé kontroly příjmů a výdajů EU posoudit, jak instituce Evropské unie hospodaří s finančními prostředky; přezkoumávat účetnictví, řádnost a právoplatnost všech finančních operací EU a jejich orgánů; kontrolovat hospodárné využívání rozpočtu EU; vydávat pravidelné i mimořádné zprávy o finančním hospodaření; upozorňovat na eventuální zjištěné nedostatky v hospodaření a navrhovat způsoby, jak je odstranit; vydávat pro Evropský parlament a Radu zvláštní prohlášení, jímž daňovým poplatníkům stvrzuje, že prostředky na určené účely byly čerpány podle platných pravidel; má pravomoc kontrolovat jakoukoliv jednotku, která vydává prostředky EU, kontrolovat může v prostorách jakéhokoli subjektu, který spravuje příjmy a výdaje jménem Unie, včetně prostor fyzických a právnických osob, které přijímají platby z rozpočtu EU, i v členských státech vypracovávat stanoviska k návrhům právních aktů EU finanční povahy; nalezne-li nějaké nesprávnosti, týkající se příjmů a výdajů, podává zprávy o nesrovnalostech nebo podezření z podvodů (z těchto důvodů úzce spolupracuje s OLAF, což je Evropský úřad pro boj proti podvodům); vydávat vyjádření k návrhům v oblasti boje proti podvodům.

V rámci Účetního dvora pracují následující auditní skupiny: • •

I Ochrana přírodních zdrojů a hospodaření s nimi II Strukturální politiky, doprava, výzkum a energie

75

•

III Vnější akce

•

IV Příjmy, bankovní aktivity, správní výdaje, orgány a instituce Unie a vnitřní politiky

Skupina CEAD - koordinace, komunikace, hodnocení, zajišťování kvality a vývoj Účetní dvůr má 27 členů - z každého členského státu jednoho. Jsou jmenováni na 6 let. Ze svého středu si volí na 3 roky předsedu. .

Účetní dvůr sídlí v Lucemburku.

Cvičení Účetní dvůr bývá nazýván "finančním svědomím Unie".

Setkali jste se již s termínem "výroční zpráva za rozpočtový rok" nebo "výroční zpráva o plnění rozpočtu EU"? Těmito slovy bývá označována zpráva, kterou každý rok vydává Účetní dvůr. Je zveřejňována v Úředním věstníku. Její součástí je zpráva o plnění rozpočtu EU za rozpočtový rok a prohlášení o věrohodnosti účtů a zákonnosti a správnosti uskutečňovaných operací.

Podívejme se tedy, jak hospodařila EU v letech, kdy Česká republika již byla členem EU.

76

Rok 2004 Závěr EÚD k auditu hospodaření EU za rok 2004 zněl, že konsolidovaná účetní uzávěrka k plnění souhrnného rozpočtu věrně zobrazuje příjmy a výdaje, s výjimkou různých pohledávek; že účetní systém nebyl schopen poskytnout záruku záznamu veškerých aktiv a pasiv a že Komise dosáhla v přechodu na nový způsob účetnictví značného pokroku. V souvislosti s výroční zprávou za rok 2004 vyjádřil Evropský parlament tento názor: "Účetní dvůr po jedenácté za sebou zveřejnil negativní hodnocení celkové správy evropských účtů. To je neudržitelné a hlavně nevysvětlitelné jak rozčarovanému parlamentu, tak nevěřícné veřejnosti." Podobné to bylo i v roce 2005. Prohlédněte si výroční zprávu za daný rok na http://www.eca.europa.eu. Jak sami vidíte, i v této zprávě se objevuje kritika ze strany Evropského účetního dvora na adresu Komise, ale i na adresu členských států, hospodařících s finančními prostředky EU. Na druhou stranu EÚD nejen kritizuje, ale i chválí a především naznačuje, v jakých oblastech a jakým způsobem by se měla činnost Komise zlepšit. A jak dopadlo hodnocení v roce 2006? Asi nebude překvapením, že EÚD již potřinácté za sebou vydal kritické stanovisko k zákonnosti hospodaření s prostředky z rozpočtu Evropských společenství. Hlavní výhrady měl ke čtyřem zásadním výdajovým oblastem, které představují téměř 107 miliard eur: • • • •

zemědělská politika (nevíce chyb bylo v realizaci programů rozvoje venkova) strukturální operace (ty byly nejvíce kritizovanou výdajovou oblastí) interní politika vnější akce

Bez výhrad tentokrát "prošly"výdaje na: • •

předvstupní pomoc kandidátským státům administrativu

Rovněž bez výhrad byly i celkové rozpočtové příjmy. Možná uvedená kritika vede k dojmu, že většina plateb z evropských fondů byla v rozporu s legislativou, či že peníze byly rozkradeny. Ve skutečnosti tomu tak není. Musíme si totiž uvědomit, že Účetní dvůr je při svém hodnocení velmi přísný a stačí, když najde, že míra nesprávných operací v dané výdajové oblasti přestoupila 2 % z celkového objemu a již kladný auditorský výrok nevydá. Podívejte se sami na Výroční zprávu Účetního dvora za rok 2006 na http://www.eca.europa.eu. A co auditní zpráva za rok 2007?

77

Evropský účetní dvůr konstatoval, že „došlo k určitému zlepšení, avšak je ještě třeba dosáhnout dalšího pokroku“. „Bez výhrad“ byl výrok Účetního dvora k účetní uzávěrce EU. V r. 2007 tedy poprvé od zavedení účetnictví na akruální bázi vydal Účetní dvůr ke konsolidované účetní závěrce čistý výrok (tj. výrok bez výhrad). Roční účetní závěrka Evropských společenství dle názoru Účetního dvora ve všech významných ohledech věrně odráží finanční situaci Evropských společenství, výsledky jejich činností a peněžní toky. Čistý výrok vydal i k legalitě a správnosti v některých oblastech, například u správy Unie.

Ovšem výrok k uskutečněným operacím zůstal v hlavních rysech podobný výroku předešlému. Ačkoliv většina plateb, které auditoři kontrolují, je prováděna v souladu s pravidly, přesto bylo zjištěno, že platby konečným příjemcům, například zemědělcům nebo navrhovatelům projektů, kteří řídí projekty financované z prostředků EU, vykazují příliš vysokou míru chyb (nedodržování předpisů). Nejvíce chyb bylo jako již tradičně v oblasti politiky soudržnosti . Dle odhadu Účetního dvora nemělo být proplaceno minimálně 11 % hodnoty uhrazených nákladů. V oblasti „zemědělství a přírodní zdroje“ je celková míra chyb rovněž významná. Značná část chyb se týkala oblasti rozvoje venkova, kde jsou stále velmi složitá pravidla. Auditoři konstatovali, že je třeba zlepšit systémy dohledu a kontroly a doporučili zjednodušit právní předpisy. Zmínili i nedostatečné kontroly na nižších úrovních (v samotných členských státech), včetně kontrol na místě. Plné znění zprávy najdete na stránkách Účetního dvora na adrese: http://eca.europa.eu/products/AR07 Poznámka: Pokud máte po jejím prostudování nepříjemný pocit či jste smutní z toho, jak EU hospodaří z prostředky jí svěřenými, nebo se nad výsledky zlobíte a rozhorlujete, jak mizerným hospodářem EU je, doporučujeme se zamyslet nad tím, kde byly zaznamenány nejvýraznější nedostatky, nebo třeba nahlédnout i do Věstníků Nejvyššího kontrolního úřadu. Najdete tam zprávy o hospodaření s českým rozpočtem a o úrovni rozpočtového managementu našich ministerstev. Máte pocit, že je to veselejší čtení? A co poslední auditní zpráva za rok 2008? Ta zní optimističtěji, než všechny předešlé. Účetní závěrka Evropské unie dle auditorů věrně zobrazuje její finanční situaci a výsledky. Účetnictví EU bylo shledáno za „pravdivé a správné“. Externí auditoři roční účetní závěrce EU dali „dobré vysvědčení“. Konstatovali, že se významně zlepšilo finanční řízení EU a pochybné platby poklesly. Reforma účetního systému proběhla úspěšně. Celkové zlepšení, k němuž v roce 2008 došlo, je především důsledkem lepších výsledků u nejrozsáhlejší skupiny politik „zemědělství a přírodní zdroje“. U politiky rozvoje venkova je míra chyb nižší než v předchozích letech, i když i nadále zůstává významná. U skupiny politik „zemědělství a přírodní zdroje“ jako celku Účetní dvůr vůbec poprvé nevydal záporný výrok. Co se týče vydávání prostředků na tuto oblast, Komisi se podařilo snížit výdaje v „červeném“ poli na polovinu – z více než 60 % celkových výdajů v roce 2004 na zhruba 30 % v loňském roce 2008. Celých 70 % rozpočtu EU vykazuje nízké riziko chyb (jejich finanční dopad se odhaduje na 5 % nebo méně).

78

Chyby jsou ale pořád na straně členských států. Jedná se např. o platby uskutečněné členskými státy. Finanční riziko pro rozpočet EU se však snižuje tím, že dochází k většímu zpětnému získávání prostředků. K poměrně velkým chybám stále ještě docházelo v oblasti „Soudržnosti“, která představuje téměř třetinu rozpočtu. Auditoři odhadují, že nejméně 11 % plateb, jež jménem EU uskutečnily členské státy na regionální projekty a projekty zaměstnanosti v rámci politiky soudržnosti v roce 2008, nemělo být vyplaceno. Komise je rozhodnuta tyto prostředky od členských států získat zpět. Komise využila i prostředek pozastavení plateb, dokud členské státy nepodniknou nápravná opatření: během posledních dvou let bylo učiněno celkem 15 rozhodnutí o pozastavení plateb a u dalších 28 programů se pozastavení připravuje. Komise souhlasila s názorem Účetního dvora, že k řadě chyb došlo díky složitosti pravidel. Komise si stanovila za cíl zjednodušit finanční postupy.

Zamyšlení Kdy se objeví výroční zpráva Účetního dvora o plnění rozpočtu EU zcela bez připomínek a kritiky?

Poradní instituce Unie

Při přípravě legislativních aktů se instituce, které navrhují legislativu a rozhodují o ní, tj. Komise a Rada, opírají o stanoviska poradních orgánů, které byly k tomuto účelu zřízeny. Jsou to Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Hospodářský a sociální výbor •

Hospodářský a sociální výbor byl zřízen Smlouvou o Evropském společenství jako poradní orgán, který zastupuje zájmy různých skupin hospodářského a sociálního života.

•

Skládá ze zástupců organizací zaměstnavatelů, zaměstnanců a dalších subjektů zastupujících občanskou společnost, zejména v sociálně-hospodářské, občanské, profesní a kulturní oblasti.

•

Hospodářský a sociální výbor a) má právo vydávat stanoviska k jakékoliv otázce b) vydává informace a zprávy o aktuálních problémech c) je kvalifikován se vyjadřovat k otázkám vnitřního trhu

79

d) v některých případech smlouva určuje, že musí být před rozhodnutím konzultován Evropským parlamentem, Radou nebo Komisí. Tyto orgány však mohou výbor konzultovat, kdykoli to považují za vhodné. •

Hospodářský a sociální výbor má 344 členů, počet členů dle Lisabonské smlouvy nesmí překročit 350.

•

Členy výboru navrhují vlády členských států a jmenuje je Rada na 5 let. Členové jsou organizováni ve třech skupinách: zaměstnavatelé, pracovníci - zaměstnanci a ostatní povolání. Ti pracují v 6 pracovních sekcích.

•

Hospodářský a sociální výbor sídlí v Bruselu. Více o Hospodářském a sociálním výboru: http://www.eesc.europa.eu/index_en.asp http://www.eesc.europa.eu/index_fr.asp

Výbor regionů • • •

•

• •

•

•

Poradní orgán, který začal pracovat v roce 1994. Jeho posláním je zastupovat zájmy regionálních a komunálních územních správ v EU. Výbor regionů má 344 členů, jejich počet dle Lisabonské smlouvy nesmí překročit 350. Skládá ze zástupců regionálních a místních samosprávných celků, kteří buď mají volební mandát v některém regionálním nebo místním samosprávném celku, nebo jsou politicky odpovědní volenému shromáždění. Jsou to zástupci regionálních a místních orgánů, starostové měst a jiné osobnosti. Jsou navrhováni členskými státy. Rada na návrh Komise jednomyslně přijme rozhodnutí, kterým se stanoví složení výboru. Současně Rada jmenuje stejný počet náhradníků. Očekává se od nich nezávislé rozhodování v zájmu EU, proto nesmějí přijímat žádné závazné pokyny. Výbor vypracovává stanoviska k otázkám např. strukturálních fondů, k otázkám rozvoje transevropských sítí, k rozvoji venkovské turistiky, k veřejné zdravotní péči, vzdělávání, práci s mládeží, kultury aj. V některých případech stanovených Smlouvou, musí být Výbor regionů povinně konzultován Evropským parlamentem, Radou nebo Komisí. Tyto orgány mohou Výbor regionů konzultovat i ve všech ostatních případech, v nichž to některý z těchto orgánů považuje za vhodné, zejména v případech týkajících se přeshraniční spolupráce. Výbor regionů má sídlo v Bruselu.

Počet členů výborů z jednotlivých členských států: 24

Francie, Itálie, Německo a Spojené království

80

21 15 12 9 7 6 5 344

Polsko a Španělsko Rumunsko Belgie, Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Nizozemsko,Portugalsko, Rakousko, Řecko a Švédsko Dánsko, Finsko, Irsko, Litva a Slovensko Estonsko, Lotyšsko a Slovinsko Kypr a Lucembursko Malta CELKEM

Více o Výboru regionů: http://www.cor.europa.eu

Finanční orgány

Evropská centrální banka •

•

• •

•

Evropská centrální banka (ECB) je právní subjekt. Spolu s národními centrálními bankami tvoří Evropský systém centrálních bank., ECB a národní centrální banky členských států, jejichž měnou je euro, tvoří Eurosystém a řídí měnovou politiku EU. ECB je plně nezávislá, což znamená, že nemůže dostávat instrukce ani od vlád členských států, ani od institucí EU, ani od žádného jiného orgánu. Určuje zásady měnové politiky států eurozóny. Pouze ona může povolovat vydávání eura. Má koordinační a řídící roli v této problematice. Rozhodovacími orgány jsou Rada guvernérů (členové Výkonné rady ECB a guvernéři národních centrálních bank, jejichž měnou je euro) a Výkonná rada (prezident, viceprezident a čtyři další členové). Rada guvernérů má mj. výhradní právo povolovat vydávání bankovek v rámci EU. Je v oblastech spadajících do její působnosti konzultována ke každému návrhu aktu Unie a ke každému návrhu úpravy na vnitrostátní úrovni a může předkládat stanoviska. Evropská centrální banka sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem. (19. května 2010 byl ve Frankfurtu nad Mohanem položen základní kámen nového sídla ECB. Stavba by měla být dokončena v r. 2013 a banka by se měla do nových prostor přestěhovat již v r. 2014.)

81

Budova ECB ve Frankfurtu nad Mohanem

Více informací o ECB: http://www.ecb.eu

Evropská investiční banka • •

• • • •

Evropská investiční banka je finančním orgánem Evropské unie, jež poskytuje dlouhodobé neziskové půjčky a záruky na investice, které napomáhají rozvoji hospodářství členských států EU a přispívají k prohlubování evropské integrace. Usnadňuje financování následujících projektů ve všech odvětvích hospodářství: a) projektů na rozvoj méně rozvinutých oblastí; b) projektů na modernizaci nebo konverzi podniků anebo na vytvoření nových činností vyplývajících z vytvoření nebo fungování vnitřního trhu, které pro svůj rozsah nebo pro svou povahu nemohou být plně kryty dostupnými finančními prostředky v jednotlivých členských státech; c) projektů společného zájmu více členských států, které pro svůj rozsah nebo povahu nemohou být plně kryty dostupnými finančními prostředky v jednotlivých členských státech. Členy této banky jsou členské státy EU. Ty vytvořily základní kapitál banky tím, že upsaly podíl ve stanovené výši. Banku spravuje a řídí Rada guvernérů, správní rada a řídící výbor. Rada guvernérů je tvořena ministry, jmenovanými vládami členských států. Správní rada je složena z 28 řádných členů a 18 zastupujících členů. Řádné členy jmenuje na dobu pěti let Rada guvernérů, přičemž každý členský stát nominuje jednoho řádného člena a jeden řádný člen je nominován Komisí. Je jmenována na

82

• • •

pětileté funkční období. Jmenuje ji Rada guvernérů. Má výlučnou pravomoc rozhodovat o poskytování půjček a záruk a o uzavírání půjček. Řídící výbor se skládá z předsedy a osmi místopředsedů jmenovaných Radou guvernérů na návrh správní rady na dobu šesti let. Zajišťuje pod dohledem předsedy a pod kontrolou správní rady vedení běžných obchodů banky. Evropská investiční banka má právní subjektivitu. Sídlí v Lucembursku.

Více informací o EIB: http://www.eib.europa.eu/

Fotografie unijních institucí - zdroj www.europa.eu

Decentralizované orgány EU - agentury Agentury Evropské unie v zásadě odpovídaly její celkové struktuře a rozdělovaly se podle třech pilířů: 1. Agentury v oblasti vnitřního trhu (1. pilíř) 2. Agentury v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (2. pilíř) 3. Agentury v oblasti Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech (3. pilíř) K nim pak přiřazujeme agentury zřízené na dobu určitou: 4. Výkonné agentury

1. Agentury v oblasti vnitřního trhu

Agentury se řídí evropským veřejným právem; liší se od institucí (Rada, Parlament, Komise atd.) a mají svou vlastní právní subjektivitu. Jsou zřízeny sekundárním právním aktem za účelem plnění konkrétních technických, vědeckých nebo řídících úkolů v rámci "prvního pilíře" Evropské unie. Agentury: • • •

jsou decentralizované útvary, které mají za úkol dohlížet, získávat informace, zlepšovat funkci vnitřního trhu; mají za úkol poskytovat specializované služby; liší se co do charakteru své činnosti, účelu a velikosti;

83

• •

na druhou stranu mají ale podobnou strukturu, řízení a způsob práce; vznikaly v různých etapách vývoje Evropských společenství.

Agentury umožňují rozšířit záběr odborných činností, které vykonává Unie, mohou se lépe profilovat a dosáhnout potřebné specializace ve vytčených oblastech a navíc mohou zprostředkovávat dialog na mezinárodní úrovni. Přehled agentur je na http://europa.eu/agencies/index_cs.htm

2. Agentury Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Tyto agentury byly zřízeny za účelem plnění konkrétních technických, vědeckých a řídících úkolů v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky (CFSP) Evropské unie. Evropská obranná agentura (EDA) Satelitní středisko Evropské unie (EUSC) Ústav Evropské unie pro studium bezpečnosti (ISS)

3. Agentury pro spolupráci policejních a soudních orgánů v trestních věcech Další skupina agentur byla zřízena, aby napomáhala členským státům EU spolupracovat v boji proti mezinárodnímu organizovanému zločinu. Evropská jednotka pro justiční spolupráci (Eurojust) Evropská policejní akademie (CEPOL) Evropský policejní úřad (Europol)

4. Výkonné agentury Výkonné agentury jsou organizace zřízené v souladu s nařízení Rady (ES) č. 58/2003 (Úř. věst. L 11, 16.1.2003) a pověřené některými úkoly při správě jednoho nebo více programů Unie. Tyto agentury se zřizují na dobu určitou. Agentury mají sídlo v místě, kde je umístěna Komise (Brusel nebo Lucemburk). Výkonná agentura Evropské rady pro výzkum (ERC) Výkonná agentura pro konkurenceschopnost a inovace (EACI) Výkonná agentura pro transevropskou dopravní síť (TEN-T EA) Výkonná agentura pro výzkum (REA) Výkonná agentura pro vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast (EACEA) Výkonná agentura pro zdraví a spotřebitele (EAHC)

84

Bližší informace o jednotlivých agenturách: http://europa.eu/agencies/index_cs.htm

Cvičení Po vstupu desítky nových členských států do EU v roce 2004 bylo ze strany EU deklarováno, že agentury, které budou nově vznikat, by měly být umístěny na území nových členských států.

1. Existuje již na území některého z nových členských států některá z agentur? Pokud ano, o jakou agenturu se jedná a kde se nachází? 2. A co Česká republika? Nachází se na jejím území nějaká agentura?

Řešení 1. Ano. Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států EU (FRONTEX) má své sídlo ve Varšavě v Polsku.

2. Ne. Česká republika usilovala o umístění Evropské agentury pro železnice (ERA), která formálně vznikla v roce 2004 na základě nařízení č. 881/2004, na svém území, ale ta byla dle rozhodnutí, učiněného ještě před rozšířením, umístěna do Francie.

Cvičení - Shrnutí institucí, poradních a finančních orgánů

Určete, které názvy organizací označují součásti institucionální struktury Evropské unie a které ne: 1. 2. 3. 4.

Rada Evropské unie Rada bezpečnosti Rada Rada Evropy

85

5. Valné shromáždění 6. Rada vzájemné hospodářské pomoci 7. Hospodářský a sociální výbor 8. Evropská rada 9. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj 10. Výbor regionů 11. Evropský soudní dvůr pro lidská práva 12. Rada ministrů 13. Soudní dvůr Evropské unie 14. Mezinárodní soudní tribunál 15. Evropské sdružení volného obchodu 16. COREPER 17. WTO 18. Účetní dvůr 19. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě 20. Evropská centrální banka 21. OPEC

Řešení 1. ANO, Rada Evropské unie, instituce, která zastupuje zájmy členských států, která je Lisabonskou smlouvou nazývána jen Rada, ale používá se i toto označení 2. NE, Rada bezpečnosti je orgánem OSN 3. ANO, Rada, zastupuje členské státy, říká se jí i Rada Evropské unie 4. NE, Rada Evropy, samostatná organizace, zabývající se zejména lidskými právy 5. NE, Valné shromáždění, nejvyšší orgán OSN 6. NE, Rada vzájemné hospodářské pomoci, bývalé RVHP mělo sloužit koordinaci hospodářství socialistického bloku 7. ANO, Hospodářský a sociální výbor, jeden z poradních výborů 8. ANO, Evropská rada, setkávají se v ní nejvyšší političtí představitelé členských států, je nově formálně jedním z orgánů EU 9. NE, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, OECD je samostatnou mezivládní hospodářskou organizací založenou v Paříži 10. ANO, Výbor regionů, poradní instituce EU 11. NE, Evropský soudní dvůr pro lidská práva je soud založený Radou Evropy a sídlí ve Štrasburku 12. ANO, Rada ministrů je starší název pro Radu, se kterým se občas ještě můžeme setkat 13. ANO, Soudní dvůr Evropské unie je nejvyšší soud ve věcech unijního práva, sídlí v Lucemburku 14. NE, Mezinárodní soudní tribunál patří OSN, sídlí v Haagu 15. NE, Evropské sdružení volného obchodu je to samostatná organizace, jejímiž členy je Norsko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Island 16. ANO, COREPER je součástí Rady, zkratka označuje Výbor stálých představitelů 17. NE, WTO, Světová obchodní organizace je samostatná organizace 18. ANO, Účetní dvůr je nejvyšší kontrolní úřad Evropské unie, sídlí v Lucemburku

86

19. NE, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě je organizace vzniklá z Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 20. ANO, Evropská centrální banka je finančním orgánem EU 21. NE, OPEC, Organizace zemí vyvážejících ropu je založena na ochranu zájmů zemí těžících ropu

Politiky a činnosti EU

Cíl kapitoly

Cílem kapitoly je vytvoření přehledu o tom, co Evropská unie vykonává. Jsou objasněny činnosti, v nichž má Unie výlučné pravomoci, sdílené pravomoci i ostatní politiky, jejich náplň a cíle.

Bylo zdůrazněno, že hlavním cílem integrace bylo vytvoření vnitřního trhu. Mimo tento hlavní trend existují ale i další oblasti, jejichž řízení nebo alespoň koordinaci se členské státy rozhodly delegovat na Evropskou unii. Tyto činnosti jsou popsány ve Smlouvě o fungování Evropské unie (dříve Smlouva o ES). Lisabonská smlouva rozdělila nově činnosti a politiky podle několika hledisek. Jedním z nich je dělení na vnitřní a vnější činnosti EU do následujících oblastí: Vnitřní politiky a činnosti Unie
Vnitřní trh
Volný pohyb zboží
Volný pohyb osob, služeb a kapitálu,
Zemědělství a rybolov
Prostor svobody, bezpečnosti a práva - jedná se o politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví, justiční spolupráci v občanských a trestních věcech, policejní spolupráci
Doprava
Společná pravidla pro hospodářskou soutěž, daně a sbližování právních předpisů - sem spadají pravidla hospodářské soutěže, pravidla platná pro podniky, státní podpory, daňová ustanovení či sbližování právních předpisů
Hospodářská a měnová politika
Zaměstnanost
Sociální politika
Všeobecné a odborné vzdělávání, mládež a sport
Kultura
Veřejné zdraví
Ochrana spotřebitele
Transevropské sítě
Průmysl 87










Hospodářská, sociální a územní soudržnost Výzkum a technologický rozvoj a vesmír (vesmír se zde objevuje zcela nově) Životní prostředí Energetika (nově zakotvena ve smlouvách, ač se zde spolupracuje již dlouho) Cestovní ruch (nově zaveden) Civilní ochrana (nově zavedeno Lisabonskou smlouvou) Správní spolupráce

Vnější činnost unie
Společná obchodní politika
Spolupráce se třetími zeměmi a humanitární pomoc - zahrnuje rozvojovou spolupráci, hospodářskou, finanční a technickou spolupráci se třetími zeměmi, humanitární pomoc
Vztahy Unie s mezinárodními organizacemi a třetími zeměmi a delegace Unie

Jiným úhlem pohledu na dělení činností EU je míra pravomocí, kterou v daných oblastech EU od členských států dostala, resp. které jí členské státy svěřily.

Základní oblasti podle míry svěření pravomocí Unii: 1. výlučné pravomoci 2. sdílené pravomoci 3. oblasti podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti

1. Výlučná pravomoc je ve smlouvě definována: „Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii výlučnou pravomoc, může pouze Unie vytvářet a přijímat právně závazné akty a členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li k tomu Unií zmocněny nebo provádějí-li akty Unie.“ Mezi oblasti, v nichž má Unie výlučnou pravomoc patří: a) celní unie b) stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu c) měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro d) zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky e) společná obchodní politika Do této oblasti výlučné pravomoci Unie spadá i uzavírání mezinárodních smluv, pokud je jejich uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla

88

vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud jejich uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost. Z výčtu je patrné, že se jedná o 5 oblastí. V zásadě lze říci, že se jedná o oblasti, v nichž členské státy svěřily veškeré pravomoci Evropské unii. 2. Sdílená pravomoc je ve smlouvě definována: „Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.“ Sdílená pravomoc, kterou sdílí Unie s členskými státy, se uplatňuje v následujících oblastech: a) vnitřní trh b) sociální politika, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě c) hospodářská, sociální a územní soudržnost d) zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů e) životní prostředí f) ochrana spotřebitele g) doprava h) transevropské sítě i) energetika j) prostor svobody, bezpečnosti a práva k) společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, vymezené v této smlouvě Mezi sdílené pravomoci lze zahrnout i dvě další oblasti, ve kterých má Unie právo vyvíjet činnost: - v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru. Zde může Unie zejména vymezovat a provádět programy, avšak výkon této pravomoci nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich pravomoci. - v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Opět zde platí, že výkon této pravomoci nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich pravomoci. 3. Oblasti podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti jsou definovány: „Členské státy koordinují své hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti v souladu s úpravou uvedenou v této smlouvě, k jejímuž stanovení má pravomoc Unie.“ „V některých oblastech a za podmínek stanovených Smlouvami má Unie pravomoc provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by přitom v těchto oblastech nahrazovala jejich pravomoc. Právně závazné akty Unie přijaté na základě ustanovení Smluv, která se týkají těchto oblastí, nesmějí harmonizovat právní předpisy členských států.“ Do této oblasti řadíme: a) ochrana a zlepšování lidského zdraví b) průmysl

89

c) kultura d) cestovní ruch e) všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport f) civilní ochrana g) správní spolupráce Nově se zde oproti Niceské smlouvě setkáváme např. s oblastí civilní ochrany či cestovního ruchu. Nicméně pravomoci Unie v této skupině činností jsou poměrně malé, o čemž svědčí i samotná označení činnosti - podpůrné, koordinační a doplňkové.

Mimo tento výčet jsou však ve smlouvě na různých místech uvedeny ještě další politiky, které v uvedeném seznamu nejsou, např. "Politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví" apod. To trochu komplikuje přehlednost.

Zamyšlení Porovnejte následující výčet politik společných i dalších ze smlouvy v Nice s výše uvedenými, které definovala Lisabonská smlouva? Zamyslete se nad tím, zda se pravomoci Unie v oblastech uváděných činností rozšířily, zúžily, nebo zůstaly stejné. Podle Niceské smlouvy patřily mezi společné politiky: - společná obchodní politika - společná politika v oblasti zemědělství a rybolovu - společná politika v oblasti dopravy - měnová politika pro státy, které přijaly společnou měnu euro Označení "společná" používala Niceská smlouva i v názvu Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jestliže ale pod společnou politikou rozumíme politiku, která je vykonávána výhradně na nadstátní úrovni orgány Evropské unie, pak toto kritérium Společná zahraniční a bezpečností politika nesplňuje. Zahraniční a bezpečnostní záležitosti jsou totiž téměř výhradně spravovány členskými státy a EU má roli spíše koordinační. Politiky, které podle Nice neměly charakter politik společných: Unie zde neměla výlučné pravomoci, ale podílela se na řízení těchto oblastí společně s členskými státy. Ty mohly vydávat vlastní legislativu jen tehdy, pokud zde již neexistovala společná evropská úprava, případně jako doplněk k ní. Byly to: -

-

-

hospodářská a sociální soudržnost (politika soudržnosti, nazývaná i politika strukturální nebo regionální, založená na principu solidarity mezi státy a regiony, jejíž podstatou jsou investice do méně rozvinutých či zaostávajících oblastí a regionů vízová, azylová a přistěhovalecká politika (důležitá spolupráce mezi členskými státy zejména po zavedení Schengenských dohod, kde se sjednocují azylová a vízová pravidla) politika v oblasti životního prostředí hospodářská soutěž (předmětem je ochrana hospodářské soutěže v rámci vnitřního trhu) rozvojové spolupráce (podpora rozvojích zemí) ochrana spotřebitele 90

Politiky, kde byla podle Nice úloha EU doplňková a koordinační: - oblasti civilní obrany - vzdělávání a školství - vědy a výzkumu - kultura - zdravotnictví - turistika

Politiky s výlučnou pravomocí Unie: Jsou to tedy politiky, kde přijímá právně závazné akty výlučně Evropská unie. Těmito politikami jsou: a) celní unie Evropská unie je v oblasti hospodářské především unií celní. To nevyhnutelně znamená jednotná pravidla v oblasti stanovování celních pravidel na celém území. Tato politika nelze dělat jinak, než společně. Např. společný celní sazebník ve vztahu ke třetím zemím musí platit pro všechny státy Unie bez rozdílu a musí být proto i vytvořen společnými silami. b) stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu Aby byl vnitřní trh funkční, musí mít jednotná pravidla hospodářské soutěže na celém území Unie. Jednotná pravidla nelze dělat jinak, než z úrovně Evropské unie pro všechny státy společně. Tato pravidla se např. týkají zákazů dohod o jednání ve vzájemné schodě mezi podniky, které by mohlo vést k omezování hospodářské soutěže. To jsou dohody o rozdělování trhů, kontroly výroby, stanovování cen apod. Hospodářskou soutěž na vnitřním trhu mohou poškozovat velké firmy těmito dohodami, ale i zneužíváním dominantního postavení na trhu, nekalými praktikami, vynucováním nevýhodných smluv apod. Férovost soutěže mohou ale narušovat i samotné členské státy. Co je rovného na soutěži, kde by jeden stát pomáhal ze státních peněz vybraným domácím výrobcům, jejichž výrobky by se potom střetávaly na jednotném trhu s výrobky z ostatních zemí, kde stát žádné dotace nerozdává? Státní dotace jsou proto zakázané. (Pokud ovšem není udělena výjimka, která by dotace povolovala. Tyto výjimky by však neměly narušovat hospodářskou soutěž.) Stejně tak jsou kontrolovány i veřejné soutěže, protože ty lze lehko zneužít jako nástroje neférové pomoci. Stačí zadat bez výběrového řízení veřejnou zakázku za obzvláště výhodných podmínek předem určeným výrobcům a je to podpora jenom v jiném hávu. Výběrová řízení jsou proto povinná a musí probíhat podle standardních procedur v celé Evropě. c) měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro Jednotnou měnu nelze řídit jinak, než jednotně. Není např. možné, aby jeden stát bezhlavě tisknul nové eurobankovky a používal je na nějaké své

91

extravagantní projekty, protože na jeho počínání by nevyhnutelně doplácely i ostatní „nevinné“ státy, které poctivě šetří. Vstupem do Eurozóny proto státy musí přistoupit na jednotnou měnovou politiku, kterou vytváří Evropská centrální banka. d) zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky. Zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky zavedla Lisabonská smlouva. Státy Evropské unie se rozhodly postupovat společně proti nadměrným výlovům a jiným negativním jevům, které ohrožují samotné zachování mořských zdrojů. Je jen logické, že tato politika se bude vykonávat společně na nadnárodní úrovni. Upřímně řečeno, nás, ani ostatních vnitrozemských států, se tato politika moc netýká. e) společná obchodní politika Tato politika úzce souvisí s vnitřním trhem. Jestliže jsou na tomto trhu jednotná pravidla, musí být i jednotná pravidla mezi tímto trhem a okolním světem. Není možné, aby např. jeden stát nabízel okolním státům nějaké doložky nejvyšších výhod při dovozu zboží, protože takováto jednostranná ujednání by mohla poškozovat ostatní státy zapojené do společného trhu.

Sdílené politiky

Tyto politiky už nemají charakter politik společných. Znamená to, že v této oblasti přijímají právně závazné akty jak Evropská unie, tak i členské státy.

Sdílená pravomoc se uplatňuje v následujících oblastech: a) vnitřní trh Vnitřní trh je nejvýraznějším výdobytkem evropské integrace a jeho pravidla byla a jsou z větší části vytvářena společně. Týká se to pravidel týkajících se volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. b) sociální politika, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě Politika sociální se značně prolíná i s dalšími oblastmi. Hlavní témata sociální politiky jsou zejména boj proti nezaměstnanosti, zabránění nediskriminaci, řešení dopadů volného pohybu osob a pracovních sil a ochrana zdraví a bezpečnosti na pracovišti. c) hospodářská, sociální a územní soudržnost

92

Politika soudržnosti (nazývaná i politika strukturální nebo regionální) je založena na principu solidarity mezi státy a regiony. Jedná se o přerozdělování prostředků od bohatších směrem k chudším regionům - investování do zaostávajících oblastí EU. Hlavním smyslem je pomoci rozvoji znevýhodněných oblastí a tím i k zvýšení výkonnosti celého vnitřního trhu.Vzhledem k tomu, že se jedná o politiku, která je ze sdílených politik finančně nejnáročnějších, je jí věnována samostatná podrobná část. d) zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů Jedná se o jednu z nejdůležitějších a finančně nejnáročnějších politik, a proto je tomuto tématu věnována samostatná část. e) životní prostředí V politice životního prostředí lze začít spojitostí se strukturálními fondy, kde je pamatováno na investice do této oblasti. Krom toho se tato politika zabývá hodnocením dopadu na životní prostředí, zajištěním volného přístupu k informacím o životním prostředí, ekologickým auditem a ekologickým značením i vlastní ochranou přírody přírodními parky a chráněnými územími. Nemalou součástí práce na tomto poli je i stanovování minimálních standardů směřujících ke snížení znečištění životního prostředí v oblasti kvality vody a vzduchu, ochrany proti hluku, nakládání s chemickými produkty a hospodaření s odpady. f) ochrana spotřebitele Jestliže vnitřní trh má mít jednotné standardní podmínky na celém svém území, je potřeba stanovit i základní parametry ochrany spotřebitelů. Má to i své ekonomické důvody: ochrana spotřebitelů a jejich zájmů něco stojí. Např. zaručení dlouhé záruční doby je celkem nákladná záležitost a různá úroveň záruky výrobců za výrobek v různých státech by znamenala různou výši nákladů výrobců. Není možné, aby v některých částech vnitřního trhu dosahovaly výrobci vyšších zisků jenom proto, že poškozují spotřebitele, a tím dosahovaly i lepšího postavení na trhu než firmy v jiných zemích, kde jsou výrobci donuceni k přísné ochraně spotřebitele. Ochrana spotřebitele se týká široké oblasti - od již zmíněných záručních dob, přes ochranu před nečistými praktikami při podomním prodeji až po ochranu před klamavou reklamou a nepříjemnostmi vzniklými při špatném označování výrobků. Nejdůležitější je ale jasně stanovená odpovědnost výrobců či prvních dovozců za chyby svých výrobků. g) doprava Evropská unie v rámci této politiky stanovuje zejména společná pravidla pro mezinárodní dopravu do nebo z některého členského státu anebo procházející přes území jednoho nebo několika členských států, dále pak podmínky, za nichž mohou dopravci, kteří nejsou rezidenty tohoto státu, provozovat dopravu uvnitř některého členského státu, dále opatření ke zlepšení bezpečnosti dopravy, případně jiné potřebné předpisy. Hlavním cílem je odbourávat bariéry v nabízení dopravních služeb mezi státy, které by mohly omezovat dopravní propojení mezi státy vnitřního trhu. h) transevropské sítě Aby bylo umožněno občanům Unie, hospodářským subjektům i regionálním a místním územním samosprávným celkům plné využití výhod vyplývajících z prostoru bez vnitřních hranic, přispívá Unie v rámci této své politiky ke zřizování a rozvoji transevropských sítí v oblastech dopravních, telekomunikačních a energetických infrastruktur. Činnost Unie je zaměřena na podporu propojení a funkčnosti vnitrostátních sítí a přístupu k nim. i) energetika

93

V rámci vytváření a fungování vnitřního trhu a s přihlédnutím k potřebě chránit a zlepšovat životní prostředí má politika Unie v oblasti energetiky za cíl zajistit fungování trhu s energií, zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii, podporovat energetickou účinnost a úspory energie i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie a podporovat propojení energetických sítí. j) prostor svobody, bezpečnosti a práva Tomuto tématu je věnována samostatná kapitola. k) společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, vymezené v této smlouvě Mimo obecné politiky zlepšování veřejného zdraví, která je politikou pouze doplňující, se Unie zabývá blíže otázkami bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví. Myslí se tím zejména opatření ke stanovení vysokých standardů kvality a bezpečnosti pro orgány a látky lidského původu, např. pro krev a krevní deriváty, opatření ve veterinární a rostlinolékařské oblasti, která mají za svůj přímý cíl ochranu veřejného zdraví a opatření k zajištění vysokých standardů kvality a bezpečnosti léčivých přípravků a zdravotnických prostředků.

Docela dobrým kritériem pro stanovení důležitosti jednotlivých politik je pohled na rozpočet. Za jaké politiky Evropská unie utrácí nejvíce peněz? • • • •

Finančně nejnáročnější politikou je v tuto chvíli politika strukturální (neboli tzv. Hospodářská a sociální soudržnost a konkurenceschopnost). Hned v závěsu je zemědělská politika (neboli Přírodní zdroje – zemědělství a rozvoj venkova) Relativně malé výdaje jdou na společný výzkum a vývoj a rozvojovou spolupráci. U ostatních oblastí se z pohledu výdajů jedná jen o koordinaci, stanovování společných pravidel a minimálních standardů.

Podívejme se nyní podrobněji na finančně nejnáročnější politiky EU.

94

Zemědělská politika

Zemědělská politika je politikou, která se datuje již od zrodu EHS. Stala se nejkomplexnější, nejpropracovanější, nejproblematičtější a nejreformovanější politikou ze všech. Dlouhou dobu byla i politikou nejdražší.

U zrodu Společné zemědělské politiky stála snaha států dosáhnout soběstačnosti v oblasti zemědělské výroby (po druhé světové válce zakládající státy soběstačné nebyly, proto bylo potřeba zvýšit zemědělskou produkci), stabilizace zemědělských trhů a zlepšení postavení chudých zemědělců. V té době nebyla žádná regionální politika, a protože na zemědělství závislé oblasti byly současně ty nejchudší, pomoc zemědělcům znamenala pomoc nejproblémovějším regionům. Zemědělská politika suplovala regionální politiku.

Zemědělská politika se svými parametry dost výrazně odlišuje od principů, které jinak platí na vnitřním trhu, který se vyznačuje liberálním přístupem k řízení ekonomiky a až úzkostlivým lpěním na tržních principech. Zemědělská politika je velice ochranářská vůči okolním státům a nezastavila se dokonce před porušením nejdůležitějšího principu tržního hospodářství - některé ceny nejsou určovány na základě rovnováhy nabídky a poptávky, ale na základě rozhodnutí orgánů EU.

95

Ceny zemědělských produktů Ceny zemědělských produktů jsou určovány v několika úrovních: •

•

Cena prahová Cena, na kterou je dorovnávána dovozní přirážkou cena dovezených zemědělských produktů z nečlenských zemí. Touto cenou je vlastně zaručena ochrana domácího trhu EU se zemědělskými produkty před levnějšími dovozy. Cena intervenční Cena, pod níž nemá klesnout cena daného zemědělského produktu v EU. Klesne-li cena pod tuto úroveň, začne EU intervenovat svými nákupy tak, aby udržela cenu na této úrovni. Tím je vlastně garantována minimální cena produktu pro zemědělce. Tato cena je většinou vyšší než obvyklá tržní cena mimo EU.

Tímto způsobem dochází k nezakryté stimulaci nabídky. Během velice krátké doby bylo dosaženo zvýšení produkce a kýžené soběstačnosti v zemědělské produkci. Parametry politiky ale zůstaly nastaveny stejně i nadále. Nabídka nebyla vyvážena odpovídající poptávkou a neměla naději na odbyt. Spotřebitelé jednoduše nebyli ochotni nakupovat potraviny v nabízeném množství za tak vysoké ceny. Tehdejší Společenství začala mít problém: co udělat se zemědělskými produkty, které v rámci intervencí nakoupila a které za tyto ceny nikdo nechtěl? EU se potýká s nadprodukcí zemědělských výrobků již více než dvacet let. Co s přebytky? Neustálý růst výdajů za zemědělskou politiku a neustále se hromadící přebytky přinutily Unii k reformním opatřením. Na jedné straně opatření sledují omezování zemědělské výroby (uvádění zemědělské půdy do klidu, její alternativní využívání, zalesňování, předčasný odchod do důchodu u zemědělců, snižování intervenčních cen), na druhé straně se EU snaží přebytků zbavit (dotování exportu, potravinová pomoc nejchudším zemím světa).

• •

•

•

V nové etapě reformy zemědělské politiky se přenáší těžiště financování z cenových dotací na podporu strukturálních změn v zemědělství. Změny se prosazují jen velmi pozvolna. Nejen díky velké setrvačnosti rozhodování EU, ale i díky sveřepému odporu zemědělců a jejich vlivné lobby a díky dalším faktorům se zemědělstvím spojeným. Zemědělství má totiž i svůj význam krajinotvorný, strategický, sociální a regionální. Kdyby se nechal volný trh bez omezení působit i v této oblasti, znamenalo by to zánik zemědělské výroby v celých obrovských oblastech, a to je z mnoha důvodů nepřijatelné. Pro ulehčení útlumu jsou zemědělcům proto nabízeny platby, které přímo nestimulují zvyšování výroby - přímé platby. Zemědělská politika v současné podobě, která by byla stejným způsobem rozšířena i na nové členské země s velkým zemědělským sektorem (např. na Turecko), by byla neudržitelná a znamenala by zhroucení rozpočtu Unie. Znamenala by prudké zvýšení plateb a současně i zhoršení beztak zoufalé situace v oblasti přebytků. Členské státy se ještě před rozšířením EU o desítku nováčků v roce 2004 dohodly na některých dílčích změnách v rámci zemědělské politiky. Podpory již většinou

96

•

nesměřují přímo ke zvyšování produkce. Zemědělci nových členských zemí dostaly a budou dostávat v rámci přímých podpor v po dlouhou dobu méně peněz než jejich kolegové z bývalé patnáctky. EU jim přiznala z počátku jen čtvrtinu toho, co dostávají zemědělci ve starých členských státech s tím, že do výše 55% jim mohou přispívat jejich národní vlády ze svých rozpočtů. Příspěvek se rok od roku zvyšuje. Důvodů, které vedly k tomuto rozhodnutí, byla celá řada. Např. nebezpečí sociálních nepokojů v nových členských státech v případě, že by zemědělci pobírali plné přímé podpory, výrazně nižší ceny půdy a práce v nových státech, neochota patnáctky více přispívat do rozpočtu EU, neochota Francie měnit nastavení zemědělské politiky aj. I po rozšíření EU je nadále víc než zřejmé, že zemědělská politika bude muset projít v nejbližších letech výraznějšími reformami.

Zamyšlení EU určitě dříve či později neminou další reformy zemědělské politiky. Jaké změny byste v oblasti zemědělství navrhl/a vy?

Podrobnější informace o zemědělské politice, jejím vývoji a reformách: http://www.euroskop.cz - zakladni-pojmy http://www.euroskop.cz - spolecna-zemedelska-politika-evropske-unie http://www.europa.eu http://ec.europa.eu http://ec.europa.eu/agriculture

97

Hospodářská a sociální soudržnost Region v Evropské unii Politika hospodářské a sociální soudržnosti se týká z největší části politiky regionální. Ta je založena na principu solidarity mezi státy a regiony. Jedná se o přerozdělování prostředků od bohatších směrem k chudším - investování do zaostávajících oblastí EU. Tato politika se neustále rozvíjí a její důležitost podtrhuje výhled na další rozšiřování většinou o hospodářsky zaostávající státy. Strukturální politika se řídí jednotlivými pravidly a principy.

Jako první bylo potřeba určit, co to vlastně je region. Státy měly velice různé způsoby administrativního členění svého území, a proto byly regiony (např. Lucemburska a Německa) těžce porovnatelné. Bylo potřeba ujednotit pohled na regiony. To se stalo zavedením statistických nomenklaturních jednotek územního členění, tzv. NUTS (Nomenclature des unités teritoriales statistique). Jedná se skutečně jen o statistické jednotky, které mají ale předepsanou orientační velikost a musí v jejich rámci být stanovitelné statistické veličiny.

Státy si je stanovují samy a jejich hranice v konečném důsledku vůbec nemusí kopírovat hranice územního členění příslušného státu (i když většinou s výhodou využívají hranic přirozených regionů, které státy mají).

98

Cíle strukturální politiky

Dále bylo potřeba určit, které regiony jsou ty zaostávající a zanedbané, a na jaké regiony a projekty se tedy bude přispívat. Zde se mluví o tzv. cílech strukturální politiky: •

Konvergence: podpora růstu a tvorby pracovních míst v nejméně rozvinutých členských zemích a oblastech. Jsou to regiony velikosti NUTS II, které mají hrubý produkt na hlavu menší než 75 % průměru celé Evropské unie. V České republice se pod tento cíl vejdou všechny regiony s výjimkou Prahy, která má hospodářskou výkonnost na hlavu více než 120 % průměru EU. U projektů, na které se přispívá v rámci tohoto cíle, to jsou zejména investice do vytváření nových pracovních míst, zlepšení infrastruktury, vědeckotechnických inovací, pomoci malým a středním podnikům a rozvoje lidských zdrojů.

•

Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost: podpora pro regiony a orgány regionální správy podporující ekonomické změny v průmyslových, městských a venkovských oblastech.Tento cíl se týká zejména oblastí prodělávajících ekonomické změny v průmyslu nebo službách, zemědělských a venkovských upadajících oblastí, postižených oblastí závislých výlučně na rybolovu a městských problémových oblastí. U těchto projektů je kladen důraz na nastartování ekonomické výkonnosti, podporu podnikatelské kultury, zvětšení diverzifikace, vzdělání a rekvalifikace, zavádění moderních technologií, využití ekonomického potenciálu a podporu malých a středních podniků.

•

Evropská územní spolupráce: podpora harmonického a vyváženého rozvoje na území Unie, která je řešena spoluprací na přeshraniční, mezinárodní a meziregionální úrovni. Hlavními prioritami je podpora rozvoje vědy a výzkumu a informační společnosti, životní prostředí a předcházení rizikům a řízení vodních zdrojů

Strukturální fondy

Jádro regionální a strukturální politiky EU tvoří fondy. Ty se přímo zaměřují na snižování rozdílů v úrovni rozvoje různých regionů členských států a snižování zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů včetně venkovských oblastí.

Finanční prostředky na hospodářskou a sociální soudržnost se čerpají z následujících fondů: •

Evropský fond pro regionální rozvoj (European Regional Development Fund, ERDF) Pomáhá snižovat rozdíly mezi úrovněmi rozvoje, životní úrovní různých regionů a

99

omezovat zaostávání nejproblematičtějších regionů. Pomáhá vyrovnávat hlavní regionální rozdíly v rámci Evropské unie tím, že se podílí na strukturálním rozvoji zaostalých regionů a na hospodářské a sociální soudržnosti regionů. •

Evropský sociální fond (European Social Fund, ESF) Pomáhá snižovat nezaměstnanost podporou zaměstnatelnosti, podnikání, rovných příležitostí a investicí do lidských zdrojů.

Fond soudržnosti (Cohesion fund) Aby byl výčet úplný, je třeba ještě doplnit tzv. Fond soudržnosti (někdy označovaný jako Kohezní fond). Je to sice také rozvojový fond, ale má odlišný charakter. Vznikl i v jiné době a z jiných pohnutek. Když se totiž začalo v počátku 90. let mluvit o zavedení jednotné měny, vyvstal těžko řešitelný problém. Podmínkou zavedení jednotné měny je mimo jiné i střízlivá rozpočtová politika - státy nemohou mít velké schodky veřejných rozpočtů. Na druhou stranu bylo potřeba dotvořit jednotný trh a do praxe zavést i velice drahé směrnice Společenství v oblasti dopravní infrastruktury (transevropské sítě) a v oblasti životního prostředí (čističky odpadních vod, zajištění skládek atd.). Chudší státy vystoupily s logickým argumentem: jak mají na jednu stranu omezit výdaje a na druhou stranu je zvýšit kvůli uvedeným investicím? Odpovědí byl právě Fond soudržnosti, který má napomoci řešení tohoto problému. Fond soudržnosti slouží nikoliv na rozvoj regionů, ale celých zemí. Jedná se o státy, které mají menší HDP na osobu než 90 % průměru EU. Nemohou s prostředky z tohoto fondu nakládat libovolně, ale musí je používat pouze na investice z oblasti dopravní infrastruktury a životního prostředí. Je zde i další podmínka - budou udržovat rozpočtové schodky v přijatelných mezích (budou dodržovat tzv. Maastrichtská kritéria konvergence). Zamyšlení Na co by se měly zaměřit investice ze strukturálních fondů ve vašem okolí? Znáte někoho, kdo na svůj projekt čerpal peníze z EU? Viděli jste někde pamětní desky, které se umisťují na realizované investiční projekty, připomínající, že ten projekt byl spolufinancován ze Strukturálních fondů? Účastnili jste se sami nějakého projektu, který spolufinancovala EU? Máte představu, na co lze čerpat peníze z EU, na jaké projekty? Pracujete v oddělení, které se zabývá problematikou spojenou se strukturálními fondy? Víte, kde byste našli informace o Strukturálních fondech? Víte, kde byste našli informace o projektech, které již byly realizovány a které by se mohly stát i inspirací pro vás, pro známé? Čerpal právě váš úřad nějaké prostředky z předstrukturálních nebo strukturálních fondů?

100

Informace o hospodářské a sociální soudržnosti: http://www.europa.eu/pol/reg/overview_cs.htm http://www.europa.eu/pol/reg/index_cs.htm http://www.euroskop.cz - regionalni-a-strukturalni-politika-evropske-unie/ http://www.euroskop.cz - uvod-do-strukturalnich-fondu-v-ceske-republice/

Informace o strukturálních fondech: http://www.strukturalni-fondy.cz Rozcestník pro evropské peníze - http://rozcestnik.euroskop.cz/

Principy strukturální politiky

EU usiluje o snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů jednotlivých členských států. Jinými slovy jde o solidaritu s chudšími regiony celé EU. Regionální a strukturální politika EU se při tom opírá o následující principy: •

Koncentrace Znamená soustředění se na nejpotřebnější oblasti.

•

Programový přístup Každý členský stát musí zpracovat ucelený plán rozvoje ohrožených regionů. Znamená to tedy komplexní řešení situace, a ne jednorázové, navzájem neprovázané investice.

•

Koordinace Budou zohledněny všechny důležité politiky a směry Evropské unie. Na pomoc regionům budou používány současně všechny fondy.

•

Partnerství Do přípravy plánů rozvoje, vyhodnocování projektů a správy fondů bude zapojena nejen státní správa, ale i místní samospráva a ostatní tzv. ekonomičtí a sociální

101

partneři (svazy zaměstnavatelů a zaměstnanců, hospodářské komory, odbory, ochránci přírody apod.) tak, aby byla zaručena objektivita a nejvyšší možná účelnost pomoci. •

Adicionalita EU vychází z předpokladu, že si nikdo neváží pomoci, kterou dostane úplně zadarmo. Proto si regiony musí pomoc zasloužit a prokázat, že o ni opravdu stojí. To prokážou tak, že se na ní budou také samy finančně podílet. Finanční prostředky EU jsou tedy jen doplňkem investic z místních zdrojů. Příspěvek EU se pohybuje velice přibližně v rozmezí 30-75 % investice. Záleží na druhu projektu, na druhu cíle, na bohatství státu, na budoucí finanční soběstačnosti investice atd.

•

Kontrola Všechny vynakládané prostředky se přísně kontrolují (a jsou-li objeveny nesrovnalosti, prostředky se vracejí).

Pomoc novým členským zemím Evropská unie se rozhodně nechce vyhýbat pomoci novým členským zemím. Naopak si uvědomuje, že nové členské země se většinou stanou nejpotřebnějšími regiony v rámci EU. Proto je i na strukturální pomoc do těchto zemí v návrhu rozpočtu pamatováno nemalými částkami. Na druhou stranu se ale obávají, že by se v nových zemích daly bez užitku utopit velké sumy jen díky nepřipravenosti těchto zemí. EU tedy přišla s iniciativou tzv. předstrukturálních fondů. Myšlenka byla jednoduchá: poskytneme zemím peníze na rozvoj již před vstupem a tyto peníze budou rozdělovány podle principů a zásad skutečných strukturálních peněz. Bude se ale jednat o řádově menší obnosy. Tak se kandidátské státy v předstihu naučí všem postupům, vybudují si potřebné instituce a agentury - jednoduše se naučí s penězi zacházet a až přijdou vlastní strukturální peníze, budou všichni připraveni a rozjezd strukturální pomoci bude daleko méně chaotický a penězi se nebude plýtvat.

Proto strukturální politika zasáhla i Českou republiku v podobě tří nástrojů pomoci kandidátským zemím od počátku roku 2000 do našeho vstupu v roce 2004: • • •

Phare Fondy ISPA (model Fondu soudržnosti, pomoc v oblasti životního prostředí a dopravy) SAPARD (pomoc zemědělské oblasti a venkovu)

V současné době čerpá Česká republika ze strukturálních fondů EU. Na základě Národního rozvojového plánu, zpracovaného vládou ČR, byly vytvořeny jednotlivé operační programy. Zájemci o dotace mohou při splnění všech požadovaných podmínek předkládat projekty.

102

Programovací procedury Pro pochopení toho, co u nás nazýváme "operačními programy", o který slýcháme v médiích a čteme v tisku, je nutné objasnit, jak fungují programovací procedury v EU i v České republice. •

Programování v EU funguje na principu zpracovávání víceletých rozvojových programů. Strukturální fondy nepřispívají k financování jednotlivých akcí, ale k podpoře rozvojových programů, které mají svůj vlastní rozpočet členěný podle priorit a jednotlivých opatření. Struktura těchto programů zahrnuje analýzu území včetně vymezení slabých a silných stránek a stanovení celkové strategie rozvoje území. Na tuto strategii pak navazuje podrobné rozpracování jednotlivých opatření (nikoliv ovšem na úrovni projektů) včetně vymezení finančního rámce (prostředky EU, národní prostředky - státní, regionální, místní a další a rovněž prostředky soukromého sektoru), splnění principu doplňkovosti a definování podmínek realizace programu.

Existuje několik druhů programovacích dokumentů: 1. Národní rozvojový plán (National Development Plan) Jedná se o základní plánovací dokument připravený členským státem založený na příslušných prioritách států a regionů, který musí být v souladu s unijní legislativou. Pokud zahrnuje celý stát, jako je tomu např. v ČR, hovoří se o Národním rozvojovém plánu (NRP). Ten lze nalézt na: http://www.strukturalni-fondy.cz 2. Národní strategický referenční rámec (National Strategic Reference Framework) Národní strategický referenční rámec vychází z Národního rozvojového plánu a udává systém operačních programů politiky hospodářské a sociální soudržnosti v letech 2007-2013. Je předmětem vyjednávání s Evropskou komisí. Lze ho nalézt na: http://www.strukturalni-fondy.cz 3. Operační programy - OP (Operational Programme, OP) Operační programy jsou dokumenty schválené EK, které jsou vytvořené pro realizaci politiky soudržnosti v daném státě. Operační programy řeší podrobně rozvoj jednotlivých oblastí. Pro programovací období 2007 - 2013 jsou v ČR vytvořeny následující operační programy. Zde je jejich stručný přehled: Přehled operačních programů v České republice pro období 2007 - 2013 • • • • • • • • • • •

OP Podnikání a inovace OP Výzkum a vývoj pro inovace OP Lidské zdroje a zaměstnanost OP Vzdělávání pro konkurenceschopnost OP Životní prostředí OP Doprava Integrovaný operační program Regionální operační programy regionů soudržnosti OP Konkurenceschopnost pro cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost region soudržnosti Praha OP Adaptabilita pro cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost - region soudržnosti Praha Operační programy Přeshraniční, nadnárodní a meziregionální spolupráce

103

•

OP Technická pomoc

Znění operačních programů lze dohledat na: http://www.strukturalni-fondy.cz

Během let 2004 - 2006 byla podpořena dotací ze strukturálních fondů a s přispěním veřejných rozpočtů řada subjektů - obce, města, NNO, velcí, střední i malí podnikatelé, fyzické i právnické osoby, zemědělci… Byla realizována široká škála projektů - od nákupu moderních technologií do firem, přes výstavbu dopravních terminálů, zavedení internetu do obcí, výstavbu multimediálních center, školících středisek, rekonstrukci komunikací, výstavbu cyklostezek, ubytovacích kapacit pro cestovní ruch, rekonstrukci lázní, odborné vzdělávání zaměstnanců firem, projekty zaměřené na rozvoj sociálních služeb, rekonstrukci historických památek až po založení klastrů a technologických výzkumných center. Zamyšlení Může podle vašeho názoru ovlivnit současná ekonomická krize podobu politiky soudržnosti po roce 2013? Proč a jak? Ano, rozhodně může. Připomeňme si hlavní cíl této politiky: vyrovnávat rozdíly mezi regiony. Politika soudržnosti, zvaná též kohezní, určuje dnes rámec pro více jak třetinu rozpočtu celé EU. A již nyní je zřejmé, že zdrojů bude méně. Jako jedna z možností se nabízí např. zvýšení spoluúčasti národních zdrojů. Ale zdaleka ne všichni odborníci se shodují na tom, že by právě toto opatření přineslo pozitivní dopady. Otázkou, jak by měla kohezní politika po roce 2013 vypadat se zabývají členské státy i odborníci. Ministerstvo pro místní rozvoj připravuje podrobnou verzi takzvané rámcové pozice České republiky této otázce. Naší prioritou by mělo být zejména zvýšení dopravní dostupnosti v regionech, podpora výzkumu a inovací, podpora zaměstnanosti a bydlení. Podrobnější informace o zaměření, o prioritách, plánovaných cílech politiky soudržnosti v příštím programovacím období najdete na http://ec.europa.eu/ceskarepublika/news/issues/100428_csas_cs.htm

Výzkum a vývoj

Jak již bylo zmíněno v přehledu sdílených politik, Unie má i pravomoc vyvíjet činnost v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru. Evropa je nespokojena se zaostáváním v oblasti moderních technologií za světovými velmocemi USA a Japonskem. Proto se rozhodla ze společného rozpočtu podpořit i tuto oblast. Financuje nejen vlastní výzkumné laboratoře, ale přispívá i na zavádění vědeckotechnických poznatků do praxe. Za tímto účelem Unie podporuje podniky včetně malých a středních, výzkumná střediska a vysoké školy v jejich činnosti v oblasti výzkumu a

104

technologického rozvoje vysoké úrovně. Dále podporuje vzájemnou spolupráci, zejména tím, že umožňuje vědcům svobodně spolupracovat bez ohledu na hranice a podnikům plně využívat potenciál vnitřního trhu Unie. Týká se to i zpřístupňování veřejných zakázek v jednotlivých státech, stanovení společných norem a odstraňování právních a daňových překážek této spolupráce. Cílem podpory EU v této oblasti je rozvoj vědeckých a technologických základů evropského průmyslu, podpora výzkumných činností a tím zvýšení mezinárodní konkurenceschopnosti evropských výrobců.

K dosažení těchto cílů provádí Unie následující činnosti:

a) provádí programy výzkumu, technologického rozvoje a podpory spolupráce b) podporuje spolupráci se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi v oblasti výzkumu a technologického rozvoje c) šíří a vyhodnocuje výsledky činností v oblasti výzkumu, technologického rozvoje d) podporuje vzdělávání a mobilitu výzkumných pracovníků v rámci Unie. Tyto činnosti jen doplňují činnosti jednotlivých členských států.

Sedmý rámcový program (2007 - 2011)

Evropská komise na podzim roku 2005 představila podrobnosti svého návrhu nového programu na financování výzkumu a vývoje v nejbližších letech. Výsledkem se stal Sedmý rámcový program na léta 2007 - 2011.

Program je tvořen čtyřmi specifickými programy: •

•

Spolupráce Cílem programu Spolupráce je zejména podpora spolupráce mezi vysokými školami, průmyslem, výzkumnými středisky a orgány veřejné správy v Evropské unii i ve zbytku světa. Je zde devět témat, která odpovídají hlavním oblastem pokroku znalostí a techniky, kde musí být podporován výzkum na špičkové úrovni, aby byly řešeny sociální, hospodářské, ekologické a průmyslové úkoly, kterým Evropa čelí. Myšlenky Hlavním opatřením tohoto programu je zřízení Evropské rady pro výzkum, která bude 105

•

•

celoevropským mechanismem pro podporu skutečně tvůrčích vědců, inženýrů a akademických pracovníků. Lidé Tento program se soustředí na kvantitativní i kvalitativní posilování lidských zdrojů v oblasti vědy a výzkumu v Evropě. Cílem je podněcovat zájem o nastoupení a rozvoj kariéry ve výzkumu, podporovat výzkumné pracovníky, aby zůstali v Evropě, a přitahovat do Evropy "nejlepší mozky". Kapacity Cílem tohoto programu je zvýšení výzkumné a inovační kapacity v Evropě. Podpora směřuje na budování nové výzkumné infrastruktury, malým a středním podniků, napomáhá vytváření "regionů znalostí" a celkovému zlepšení postavení vědy ve společnosti.

Novinky v oblasti výzkumu a vývoje

Evropský inovační a technologický institut (EIT) •

•

Mezi poslední novinky v této oblasti patří zřízení Evropského technologického institutu (ETI). Zde se soustředí talentovaní vědci a výzkumní pracovníci a zároveň i nejlepší subjekty z oblasti vysokých škol, výzkumných ústavů a podnikové sféry. Tím by se měly odbourat další dosud stále ještě existující bariéry - v tomto případě bariéry mezi výzkumem, vzděláváním a podnikovou sférou. Tento institut má řídící centrálu a síť "znalostních a inovačních společenství", které budou plnit úkoly ETI. Tvoří jej správní rada složená ze špičkových osobností z podnikové sféry a vědy a zástupců zaměstnanců, studentů a znalostních a inovačních společenství. Institut začal pracovat v roce 2008 s rozpočtem cca 2,4 mld. EUR pro období 2008-2013. Financován je jak z veřejných tak i soukromých zdrojů.

Podrobnější informace o tomto institutu najdete na http://eit.europa.eu/home.html

Více o politikách EU: http://www.europa.eu http://www.euroskop.cz

106

Základy Společné zahraniční a bezpečnostní politiky V listopadu roku 1993 vstoupila v platnost Smlouva o Evropské unii, známá jako Maastrichtská smlouva. Tato smlouva se stala právním základem fungování Evropské unie. Vytvořila totiž tzv. Maastrichtský chrám, stavbu, která znázorňovala strukturu EU. Její součástí byla Evropská společenství (Evropské společenství, Euratom a ESUO, které zaniklo v roce 2002), která tvořila první pilíř chrámu. Další dva pilíře byly mezivládní. Druhý pilíř představoval Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP), třetí pilíř pak Policejní a soudní spolupráci v trestních věcech. Proč k posunu ve spolupráci v této oblasti došlo? Situace se změnila jako důsledek událostí, které proběhly v Evropě počátkem devadesátých let dvacátého století: • • • • •

pád berlínské zdi; sjednocení Německa; demokratizaci států střední a východní Evropy; rozpad Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa; konflikty na Balkáně.

Na všechny tyto změny musela tehdy Evropská společenství reagovat. Reakcí bylo mimo jiné i vytvoření Evropské unie s třemi pilíři. Cílem Smlouvy o EU bylo zajistit pro Evropskou unii podstatnější váhu a respekt na mezinárodním poli. Přesto Společná zahraniční a bezpečnostní politika zůstala ve výlučné působnosti vlád členských států, neboť všechna rozhodnutí přijímaná Radou vyžadovala v této oblasti souhlas všech členských států. Prvek nadstátnosti se do druhého pilíře v Maastrichtu prosadit nepodařilo. Proto byl tento druhý pilíř také označován za mezivládní. Svědčí to o urputné snaze členských států udržet si právě v této citlivé oblasti právo rozhodovat o všech otázkách. Amsterodamská smlouva toto pojetí Společné zahraniční a bezpečnostní politiky podstatně nezměnila. Niceská smlouva zachovala základy SZBP, vyjádřené ve smlouvě Amsterodamské. Výrazněji pozměnila využití úzké spolupráce v rámci tohoto pilíře. Ta se týkala provádění společných akcí a uskutečňování společných postojů. Nedotýkala se však otázek vojenského a obranného charakteru. Lisabonská smlouva zrušila pilířovou strukturu a oblasti spolupráce ze druhého a třetího pilíře zahrnula mezi činnosti Evropské unie a některé z nich i pod jurisdikci Soudního dvora. V Hlavě V definuje Lisabonská smlouva obecná ustanovení o vnější činnosti Unie a zvláštní ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice. Součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky je i společná bezpečnostní a obranná politika. Smlouva v článku 21 Smlouvy o EU stanovuje společné zásady, cíle a obecná ustanovení pro zahraniční politiky Unie. Ty jsou společné jak pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (čl. 23–46), tak pro vnější činnost Unie upravenou Smlouvou o fungování Evropské unie (čl. 205–222). Rozhodnutí v této oblasti přijímá Evropská rada nebo Rada jednomyslně.

107

Smlouva zavádí novou funkci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. V jedné funkci i osobě se tak sloučí tři dosavadní funkce - předsedy Rady pro vnější vztahy, vysokého představitele pro SZBP a komisaře pro vnější vztahy. Tato významná změna by měla přinést především vyřešení problémů, které byly v oblasti vnějšího zastupování Unie. Tu totiž zastupovala tzv. trojka, kterou tvořil zástupce v té době předsedajícího státu, vysoký představitel pro SZBP a komisař pro vnější vztahy. Už při pohledu na počet zástupců jedné jediné Unie, s přihlédnutím k ne zcela vyjasněným kompetencím těchto funkcí a samozřejmě k tomu, že se každého půl roku měnil předsedající stát a s ním přicházely leckdy i velmi protikladné zájmy této předsedající země.

Místopředsedkyně Komise a současně vysoká představitelka pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Britka Catherine Ashtonová. Nová úprava tak dala dosud odděleně fungujícím složkám společný právní základ. Smlouva přinesla i právní subjektivitu EU v oblasti mezinárodních vztahů. V dubnu 2010 bylo dosaženo i politické dohody týkající se návrhu na zřízení Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ). Jedná se o diplomatickou službu EU, která představuje jednu z významných změn, které Lisabonská smlouva přinesla. Její součástí budou delegace Unie v třetích zemích. Bude se jednat o nezávislou instituci EU, která bude poskytovat podporu vysoké představitelce pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku při vedení problematiky SZBP. Dohoda bude nyní konzultována s EP. Souhlas Komise a rozhodnutí Rady pak uvedou službu do života. Všechny tyto kroky mají za cíl posílit postavení EU na mezinárodním poli, v oblasti zahraniční politiky i v oblasti spolupráce na poli obrany. O EU se říká, že je ekonomickým obrem, ale politickým trpaslíkem. Možná právě úpravy v Lisabonské smlouvě otevírají dveře k tomu, aby se ze současného politického trpaslíka mohl stát obr i na poli mezinárodním. Otázkou však zůstává, zda se to v praxi opravdu podaří, neboť rozhodnutí v této oblasti přijímá Evropská rada nebo Rada jednomyslně. A každý z nás si dokáže představit, jak složité je získat souhlas s jednotným postojem či postupem všech členských států i v mnohem méně citlivých oblastech, než jakými jsou zahraniční politika a otázky bezpečnosti.

Cíle společné zahraniční a bezpečnostní politiky

108

Základem společné zahraniční a bezpečnostní politiky je tzv. soft power: řešení konfliktů pomocí diplomacie, případně za podpory nástrojů obchodní politiky, pomoci a mírových sborů. •

Unie vymezuje společné politiky a činnosti a usiluje o dosažení vysokého stupně spolupráce ve všech oblastech mezinárodních vztahů ve snaze:

a) chránit své hodnoty, základní zájmy, svou bezpečnost, nezávislost a celistvost; b) upevňovat a podporovat demokracii, právní stát, lidská práva a zásady mezinárodního práva; c) zachovávat mír, předcházet konfliktům a posilovat mezinárodní bezpečnost v souladu s cíli a zásadami Charty Organizace spojených národů, jakož i v souladu se zásadami Helsinského závěrečného aktu a s cíli Pařížské charty, včetně těch, které se týkají vnějších hranic; d) podporovat udržitelný rozvoj v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti životního prostředí v rozvojových zemích s hlavním cílem vymýcení chudoby; e) povzbuzovat zapojení všech zemí do světové ekonomiky, včetně postupného odstraňování překážek mezinárodnímu obchodu; f) přispívat k vypracování mezinárodních opatření pro ochranu a zlepšení kvality životního prostředí a udržitelné hospodaření se světovými přírodními zdroji, aby se zajistil udržitelný rozvoj; g) pomáhat lidem, zemím a regionům čelícím přírodním nebo člověkem způsobeným pohromám; a h) podporovat mezinárodní systém založený na posílené mnohostranné spolupráci a na řádné správě věcí veřejných v celosvětovém měřítku.

Nástroje SZBP SZBP podléhá zvláštním pravidlům a postupům. Nejsou zde přijímány legislativní akty. Politika je vymezována a prováděna Evropskou radou a Radou jednomyslně, nestanoví-li Smlouvy jinak. (Lisabonská smlouva zahrnuje i možnost hlasování kvalifikovanou většinou. Jedná se o případy, kdy Rada přijímá rozhodnutí na základě podnětu od Evropské rady. Nicméně je zde zachována pojistka. Přijetí takového rozhodnutí může členský stát „ze zásadních důvodů státní politiky“ zablokovat. Pak je toto rozhodnutí předloženo Evropské radě, která jej schvaluje jednomyslně.) Tím je zachována hlavní role členských států v této velmi citlivé oblasti. SZBP vykonává v souladu se Smlouvami vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a členské státy. Evropský parlament a Komise mají v této oblasti jen velmi omezené pravomoci, které přesně vymezují Smlouvy. Soudní dvůr, s výjimkou

109

pravomoci kontrolovat dodržování článku 40 SEU a přezkoumávat legalitu některých rozhodnutí, nemá v souvislosti s těmito ustanoveními žádnou pravomoc. I tato významná skutečnost svědčí o zvláštním postavení SZBP. V článku 24 SEU se uvádí: „Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost Unie v této oblasti.“ Připomínáme, že znění i tohoto odstavce smlouvy si členské státy i jejich poslanci v národních parlamentech dobrovolně odsouhlasili v rámci ratifikace Lisabonské smlouvy. Díky výlučnosti postavení SZBP nemohou být jako nástroj spolupráce využívány právní akty jako např. směrnice aj. K naplňování cílů SZBP využívá EU jiné nástroje. Unie

a) vymezuje obecné směry; b) přijímá rozhodnutí vymezující: i) akce, které má Unie provést; ii) postoje, které má Unie zaujmout; iii) podrobnosti provádění rozhodnutí uvedených v bodech i) a ii); c) posiluje systematickou spolupráci mezi členskými státy při provádění jejich politiky. Společné akce („rozhodnutí vymezující akce, které má Unie provést“) Společné akce slouží k řešení konkrétních problémů. Přijímá je Rada. A je to také ona, kdo specifikuje cíl, rozsah, podmínky provádění, délku trvání akce i výši zdrojů z rozpočtu Unie, která bude na její zajištění poskytnuta. Společné postoje („rozhodnutí vymezující postoje, které má Unie zaujmout“) Společné postoje vymezují přístup ke konkrétní geografické nebo tématické oblasti. Jedná se o záležitosti vůči aktuálním otázkám, vůči třetímu státu či mezinárodní události. O společném postoji rozhodují státy v Radě. Rozhodnutí jsou závazná. Členské státy zajistí, aby jejich národní politiky byly v souladu se společnými postoji. Mezinárodní dohody Mezinárodní dohody jsou uzavírány s jedním či více státy v oblastech spadajících pod SZBP. Důležitou roli zde hraje vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku a účastnit se při jednáních může i Komise. Mezinárodní dohodu poté jednomyslně uzavírá Rada. Deklarace Deklarace představují účinný nástroj, kterým dává EU v mezinárodních vztazích na vědomí své postoje a varuje třetí strany před možnými sankcemi. Jsou to veřejná stanoviska či požadavky EU vůči třetím zemím a mezinárodním organizacím. Kontakty se třetími zeměmi Kontakty se třetími zeměmi mají charakter politického dialogu. Jednání probíhají na mnoha

110

úrovních, od hlav států a předsedů vlád, ministrů až po politické ředitele ministerstev zahraničí, nebo experty. Evropskou unii zastupuje buď vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku, či všechny členské státy EU. Účastní se jich zpravidla i zástupce Evropské komise. Úloha Evropské rady a Rady v rámci SZBP. Hlavní slovo v rámci SZB mají členské státy, zastupované Evropskou radou a Radou. •

Evropská rada určuje strategické zájmy, stanovuje cíle a vymezuje obecné směry SZBP, včetně záležitostí, které mají dopad na obranu. Vytváří tak rámec společného postupu členských států v oblastech, kde mají členské státy důležité společné zájmy. Specifikují cíle, jejich trvání a zdroje, které budou potřebné ze strany Unie a členských států. Udává základní rámec, ve kterém může dále jednat Rada. Evropská rada přijímá i nezbytná rozhodnutí.

•

Rada na základě obecných a strategických směrů vymezených Evropskou radou vypracovává společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a přijímá rozhodnutí nezbytná pro vymezení a provádění této politiky. Je hlavním schvalovacím orgánem EU. Jediná může v rámci SZBP rozhodnout o společných akcích a společných postojích. Ale připomínáme, že nemůže vytvářet vlastní legislativu. Tím, že Rada přijme společnou akci, zavazuje členské státy přistupovat k událostem, kterých se týká, jednotně a účastnit se společných opatření. Členské státy taky musí zajistit, aby jejich vnitrostátní politiky byly v souladu s postoji Unie.

•

Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku vykonávají vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku a členské státy za využití vnitrostátních prostředků a prostředků Unie.

Společná bezpečnostní a obranná politika •

•

Zásadní impuls ke vzniku Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP) přišel dne 4. prosince 1998 v podobě společného francouzsko-britského prohlášení ze St. Malo. Na půdu EU vstoupil tento pojem oficiálně až během summitu v Kolíně nad Rýnem 3. a 4. června 1999. •

Amsterdamská smlouva obohatila SZBP o základní obranné prvky, které doposud v procesu evropské integrace nebyly zastoupeny. Došlo k vytvoření Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP).

•

Změny přinesla i Niceská smlouva Zavedla možnosti nastolit v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky užší spolupráci z hlediska implementace společné akce nebo společného postoje. Důležité bylo rozhodnutí summitu EU v Nice (prosinec 2000) o vytváření stálých institucí Společné evropské bezpečnostní a obranné politiky. Ty byly určeny k politické kontrole a strategickému řízení v krizích. Bezpečnostní a obranná politika Evropské

111

unie (EBOP) vytvářela podle Nice rámec pro společnou obrannou politiku, ze které by případně mohla vzejít skutečná kolektivní obrana. Cílem bylo umožnit rozvoj vojenských i civilních kapacit pro zvládání krizí a prevenci konfliktů na mezinárodní úrovni a tím napomoci zachování míru a mezinárodní bezpečnosti v souladu s Chartou OSN. Cílem Evropské bezpečnostní a obranné politiky není ustavení evropské armády, jak se občas můžeme dočíst v médiích, ale vytvoření vojenských a civilních kapacit a institucionálního zázemí, které Evropské unii umožní rychle reagovat na krizové situace. •

Lisabonská smlouva přináší jasná ustanovení o Společné bezpečnostní a obranné politice. Zahrnuje ji jako nedílnou součást společné zahraniční a bezpečnostní politiky, která zajišťuje Unii operativní schopnost, opírající se o civilní a vojenské prostředky. Smlouva rovněž specifikuje možnosti využití těchto prostředků. Unie je může použít pro mise vedené mimo území Unie k udržení míru, předcházení konfliktům a posílení mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů. Společná bezpečnostní a obranná politika zahrnuje dle smlouvy postupné vymezení společné obranné politiky Unie. „Ta povede ke společné obraně, jakmile o tom Evropská rada jednomyslně rozhodne.“ (viz SEU, článek 42). Pokud tedy slýcháte názor, že Unie buduje společnou armádu, tak není pravdivý. Unie, pokud se členské státy jednomyslně, a to na nejvyšší politické úrovni (předsedové vlád a prezidenti některých členských států v Evropské radě) dohodnou, může začít budovat společnou obranu. Stačí ale nesouhlas třeba i jen malinké Malty a Evropská unie společnou armádu nebude moci začít vytvářet. Unie respektuje zvláštní povahu bezpečnostní a obranné politiky některých členských států a uznává rovněž závazky některých členských v rámci NATO. Jsou to právě členské státy, které Unii dávají k dispozici své civilní a vojenské schopnosti a kapacity. Přispívají tím k plnění cílů vymezených Radou. Některé členské státy ustanovily mnohonárodní síly. I tyto síly mohou sloužit cílům společné bezpečnostní a obranné politiky. Hlavní roli v této politice hraje Rada. Rozhodnutí týkající se společné bezpečnostní a obranné politiky včetně těch, která se týkají zahájení mise, přijímá Rada jednomyslně na návrh vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku nebo z podnětu některého členského státu. Vysoký představitel může, případně společně s Komisí, navrhnout, aby byly využity vnitrostátní prostředky i nástroje Unie. Obranná politika nesměřuje jen vně Unie, ale předpokládá pomoc i uvnitř Unie. Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci.

•

Byly zřízeny agentury, jejichž úkolem je plnění konkrétních technických, vědeckých a řídících úkolů v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jedná se o Evropskou obrannou agenturu, Satelitní středisko EU a Ústav Evropské unie pro studium bezpečnosti. Nejmladší z nich, Agentura pro oblast rozvoje obranných schopností, výzkumu, pořizování a vyzbrojování (tzv. Evropská obranná agentura, 2004) určuje operativní potřeby, podporuje opatření k jejich uspokojování, přispívá k určení a případně k provádění všech účelných opatření pro posílení výrobní a

112

technologické základny v oblasti obrany, podílí se na vymezení evropské politiky schopností a vyzbrojování napomáhá Radě při hodnocení zlepšování vojenských schopností.

Rozšiřující materiál Evropská unie v rámci výše uvedených politik organizuje i zahraniční mise. V článku 42 Smlouvy o Evropské unii je uvedeno:

„Mise, při kterých může Unie použít civilní a vojenské prostředky, zahrnují společné akce v oblasti odzbrojení, humanitární a záchranné mise, poradní a pomocné mise ve vojenské oblasti, mise pro předcházení konfliktům a udržení míru, mise bojových sil k řešení krizí, včetně misí pro prosazování míru a stabilizačních operací po ukončení konfliktů. Všechny tyto mise mohou přispívat k boji proti terorismu, včetně podpory třetích zemí v boji proti terorismu na jejich území.“ Přehled misí, organizovaných EU, naleznete na http://www.consilium.europa.eu/showPage.aspx?id=268&lang=CS Mise probíhají v nejen Evropě, ale i na Blízkém východě či v Africe. •

Mezi jinými probíhá i mise v oblasti západního Balkánu (vojenská EUFOR-Althea a policejní EUPM v Bosně a Hercegovině či mise EULEX KOSOVO – největší civilní mise EU podporující kosovské úřady při zavádění vlády práva a v oblastech policejní, soudní a celní, které se účastní na dva tisíce policejních a celních úředníků, soudců a žalobců)

•

Další misí jsou akce na Kavkaze v Gruzii (dvousetčlenná pozorovací mise EUMM v nárazníkových pásmech kolem separatistických provincií Jižní Osetie a Abcházie)

•

Mise probíhají i na Blízkém východě (EUPOL COPPS - policejní mise na Palestinských územích, BAF Rafah - na hraničním přechodu mezi izraelským a palestinským územím a Eujust Lex v Iráku- v Afghanistánu (policejní mise EUPOL AFGHANISTAN)

•

V Africe fungují následující mise: EU NAVFOR Somalia - první námořní protipirátská mise v historii EU, nazývaná též ATALANTA, pod vedením Britů vyplula v prosinci 2008; EU SSR Guinea-Bissau a EUSEC RD Congo – mise na podporu reforem v oblasti bezpečnosti v Guinee-Bissou a v Demokratické republice Kongo; EUFOR TCHAD/RCA – vojenská mise v Čadu s 3500 vojáky z 25 států EU, EUPOL RD CONGO – policejní mise

113

Fregata PSARA Zdroj: webové stránky Rady EU Mise, při kterých může Unie použít civilní a vojenské prostředky, zahrnují společné akce v oblasti odzbrojení, humanitární a záchranné mise, poradní a pomocné mise ve vojenské oblasti, mise pro předcházení konfliktům a udržení míru, mise bojových sil k řešení krizí, včetně misí pro prosazování míru a stabilizačních operací po ukončení konfliktů. Všechny tyto mise mohou přispívat k boji proti terorismu, včetně podpory třetích zemí v boji proti terorismu na jejich území. Podrobné informace o jednotlivých současných i již ukončených misích EU: http://www.consilium.europa.eu/cms3_fo/showPage.asp?id=268&lang=en&mode=g http://www.consilium.europa.eu/showPage.aspx?id=268&lang=cs

Boj proti terorismu •

Společně začaly členské země postupovat i v boji proti terorismu. Hlavním impulsem ke zvýšené aktivitě v této oblasti, byly zejména teroristické útoky v Madridu (2004) a Londýně (2005). Již v březnu 2004 schválili šéfové vlád členských zemí jednotnou koncepci boje proti terorismu, která je postavena především na principu solidarity a koordinace boje proti konkrétním skupinám na evropské úrovni. Následně na návrh předsednictví a protiteroristického koordinátora přijala Rada strategii EU pro boj proti terorismu, která zavazuje Unii k boji proti terorismu v celosvětovém měřítku za současného dodržování lidských práv.

114

Hlavním cílem je, aby občané EU mohli žít v prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Strategie EU pro boj proti terorismu zahrnuje čtyři oblasti činnosti: prevenci, ochranu, stíhání a reakci. Mezi již zavedenými konkrétními opatřeními najdeme zlepšení ochrany hranic, začlenění biometrických znaků do pasů, zřízení agentury FRONTEX, modernizaci celního kodexu, zavádění společného Vízového informačního systému, zlepšení zabezpečení letišť a přístavů, evropský systém rychlého varování, který napomůže reagovat na mimořádné události. V oblasti stíhání se jedná konkrétně o využívaný Evropský zatýkací rozkaz. Je připravován evropský důkazní příkaz. Fungují i směrnice týkající se boje proti praní peněz. Byla posílena spolupráce bezpečnostních a zpravodajských agentur. Došlo k upevnění transatlantické spolupráce. Do Europolu a Eurojustu byli přiděleni styční důstojníci USA. Byla schválena dohoda mezi USA a Eurojustem o další vzájemné výměně informací. Evropská policejní akademie (EPA) zajišťuje odbornou přípravu pro vyšší policejní úředníky zaměřenou na oblast boje proti terorismu. Bylo uzavřeno několik nových mezinárodních dohod, týkajících se terorismu a boje proti němu. Byl vytvořen nový fond stability (2007-2013), který umožňuje Unii zvýšit svoji pomoc třetím zemím při budování kapacit pro boj proti terorismu. V roce 2007 byla v rámci SZBP zahájena první společná akce v oblasti terorismu. Jedná se o finanční pomoc Středisku pro boj proti terorismu při Africké unii (Alžír). •

Problematice prevence terorismu boji proti němu se věnuje i Lisabonská smlouva. Ta umožňuje výjimku z volného pohybu kapitálu a plateb z třetích zemí. S terorismem se setkáme i při stanovení minimálních pravidel týkajících se trestných činů a sankcí. Budou zaváděna minimální pravidla o znacích skutkových podstat nejzávažnějších trestných činů v uvedených oblastech, mezi něž spadá i terorismus. Rada a EP budou moci přijmout směrnice, které stanoví minimální pravidla vymezení trestných činů v této oblasti. Ale musí se jednat o skutečně závažnou trestnou činnost s přeshraničním rozměrem.

Cvičení Evropská unie vytváří společnou obrannou politiku.

Členské státy EU na konferenci k závazkům vojenských schopností v listopadu 2004 deklarovaly vytvoření celkem 13 bojových uskupení, tzv. Battlegroups, o počtu cca 1500 vojáků v každé z nich, které by měly být vojensky efektivním souborem sil schopným samostatných operací i zapojením do počáteční fáze větších operací. Obecně se zapojení může týkat širokého spektra operací, např. mírových misí,

115

odzbrojovacích operací nebo humanitárních či záchranných úkolů. BG budou mít schopnost rozmístitelnosti do 10 dnů od rozhodnutí Rady EU a schopnost působit v místě nasazení minimálně 30 dnů. V současnosti jsou postupně vytvářeny tyto Síly rychlé reakce EU. Cílem EU je, aby se její Evropská bezpečnostní a obranná politika co nejlépe doplňovala s NATO. 1. Účastní se i vojáci z České republiky misí EU? 2. Jsou čeští vojáci i v Battlegroups Evropské unie?

Řešení 1. Kde najít odpověď na tuto otázku? Na webových stránkách Ministerstva obrany ČR: http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=5174 A odpověď přímo z ministerstva zní: Ano. Koncem ledna 2010 se do operace proti somálským pirátům zapojili i první tři čeští vojáci. Ačkoli jsme státem suchozemským, budou se naši vojáci podílet na řízení protipirátských akcí z londýnského centra operace EU NAVFOR Atalanta. Informace o účasti českých vojáků v misi EU: http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=6391 http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=3699

2. V roce 2005 se uskutečnila předběžná jednání mezi ministry obrany ČR a Slovenska, jejichž výsledkem bylo potvrzení záměru vytvořit společné česko-slovenské bojové uskupení pro druhou polovinu roku 2009. Nebyla to první spolupráce příslušníků obou zemí při společném působení v zahraničních operacích. Ta začala již dnem 1. března 2002, kdy byl zahájen operační úkol 1. česko-slovenského kontingentu v misi KFOR. V říjnu 2004 přestala společná jednotka v Kosovu existovat. Vytvoření společné česko-slovenské jednotky (battlegroup) je tedy jen logickým pokračováním vzájemného partnerství. Česko - slovenské bojové uskupení EU (EU Battlegroup) bylo připraveno v pohotovosti k vyslání do možné operace EU. O případném nasazení bojového uskupení do operace by musela rozhodnout Rada EU. V současnosti, dle informací z Ministerstva obrany ČR, čeští vojáci nejsou součástí žádného bojového uskupení EU (EU Battlegroup). Pohotovost česko-slovenského bojového uskupení EU k možnému nasazení do operace pod vedením EU skončila k 31.12. 2009.

Všeobecné informace o SZBP a EBOP: http://www.consilium.europa.eu http://www.consilium.europa.eu

116

http://www.europa.eu http://www.evropska-unie.cz

Prostor svobody, bezpečnosti a práva

Při založení Evropského společenství se státy soustředily především na hospodářskou oblast a o otázkách bezpečnosti a svobody občanů se tehdy nehovořilo. Postupný vývoj vnitřního trhu, zejména volného pohybu osob, ukazoval stále zřetelněji, že pokud má mít každý občan EU právo na volný pohyb, měl by mít také všude právo na stejnou ochranu a stejný přístup ke spravedlnosti. I tento požadavek vedl mj. ke změnám ve smlouvách.

Cílem této spolupráce ve třetím pilíři bylo dát principu volného pohybu osob praktický rozměr.

Spolupráce pokrývala následující oblasti: a. b. c. d. e. f. g. h.

azylová politika pravidla upravující překračování vnějších hranic členských států přistěhovalecká politika boj proti drogám boj proti mezinárodním podvodům soudní spolupráce v občanských a trestních věcech celní spolupráce policejní spolupráce

•

Snahou bylo umožnit ministrům členských zemí EU, aby za stanovených podmínek mohli v Radě přijímat opatření, která by prohlubovala spolupráci jim podřízených justičních, policejních a celních složek.

Svoboda pohybu zboží, osob a kapitálu, o kterou se opírá fungování vnitřního trhu a která je základním stavebním kamenem hospodářské spolupráce, s sebou přináší řadu problémů

117

v oblasti občanského práva. Přenáší zároveň na mezinárodní úroveň boj proti kriminalitě. Díky tomu se prohlubuje spolupráce orgánů policie a justice. •

Ani v této oblasti se neobjevila snaha o spolupráci až v devadesátých letech, ale mnohem dříve. Stejně jako v bývalém druhém pilíři, šlo však i tady o záležitosti nesmírně citlivé. První vlaštovky kooperace se objevily v 70. letech. Tehdy se jednalo o mezivládní dohody. Členské státy se dohadovaly o tom, jak postupovat vůči třetím zemím. Až začleněním této problematiky do rámce Maastrichtské smlouvy získala Rada ve třetím pilíři nové kompetence. Mohla na základě iniciativy vlád členských zemí či Komise zaujímat společné postoje a přijímat rámcová rozhodnutí.

•

Amsterodamská smlouva podstatně zasáhla do konstrukce tří pilířů. Převedla totiž velkou část pilíře třetího (vízovou a azylovou politiku) do pilíře prvního, do rámce Evropského společenství. Třetí pilíř se tím zúžil na znění Hlavy VI Smlouvy o EU. Změnilo se i jeho původní označení "Justice a vnitřní věci" na "Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech". Převedení azylové a vízové politiky z pilíře třetího do pilíře prvního znamenalo, že věci, které se do té doby mohly rozhodovat jen na úrovni mezivládní, podléhaly nyní rozhodování na základě principu supranacionality v rámci pilíře prvního

•

Svoboda pohybu uvnitř EU je velkou výhodou pro občany, kteří dodržují zákony. Bohužel jí využívají také pachatelé trestné činnosti. V současné době existuje řada trestné činnosti, která má mezinárodní charakter. Patří sem např. terorismus, počítačová kriminalita, pašování narkotik nebo obchod s lidmi. Občané očekávají, že je Unie ochrání i před závažným přeshraničním organizovaným zločinem. Právě k řešení této situace potřebuje Unie společnou politiku i v trestních věcech, kterou může zajistit jen užší policejní a soudní spoluprací a prohloubením spolupráce policie a celníků. Hlavní myšlenkou a současně i cílem se v této oblasti stalo vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

•

Lisabonská smlouva, provedla zásadní změnu v této oblasti tím, že přesunula policejní a justiční spolupráci v trestních věcech do právního rámce Smlouvy o fungování EU mezi ostatní politiky. Tím de facto zrušila pilířovou strukturu, Smlouva zavádí v rámci Hlavy V Smlouvy o fungování Evropské unie termín „prostor svobody, bezpečnosti a práva“. Tato Hlava zahrnuje politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví, justiční spolupráci v občanských a trestních věcech a spolupráci policejní. Pro oblast trestního práva a policejní spolupráce to přináší řadu zásadních změn, od omezení práva členských států předkládat návrhy legislativních aktů, přes změnu rozhodovací procedury v Radě, zapojení Evropského parlamentu, jiné typy právních instrumentů, kterými jsou nově směrnice a nařízení, až po pravomoc Komise a Soudního dvora v řízení o porušení Smlouvy. Změny staví oblast policejní a justiční spolupráce v trestních věcech na roveň ostatních politik Unie. Dojde zde také ke změně jednomyslného hlasování v Radě na hlasování kvalifikovanou většinou v řádném legislativním postupu, tj. za spolurozhodování Evropského parlamentu, a to v oblastech justiční spolupráce v trestních věcech a policejní spolupráce, v oblastech vízové politiky a přistěhovalecké politiky.

118

Unie vytváří prostor svobody, bezpečnosti a práva, ale současně při tom respektuje základní práva, různé právní systémy a tradice členských států. Až bude tento prostor plně dotvořen, bude zahrnovat zejména otázky občanství Unie, mobility osob, azylu, přistěhovalectví, vízové politiky a správy vnějších hranic EU. Bude také podporovat spolupráci mezi policejními, justičními a celními orgány členských států. Cílem je zajistit, aby zákony platné pro občany EU, návštěvníky a přistěhovalce z jiných částí světa, jakož i pro pachatele trestných činů a teroristy, se uplatňovaly jednotně v rámci celé Unie. Hlavní prvky spolupráce v této oblasti:


Základní práva - osobní, občanská, politická, hospodářská a sociální práva občanů Unie - jsou zakotvena v Listině základních práv EU.




Schengenská dohoda zajišťuje právo cestovat svobodně z jedné země do jiné, bez kontrol na vnitřních hranicích. Je pro to důležité, aby lidé nejen neztratili přístup k právu, ale aby se jim ani nemohlo dařit se právu vyhýbat.




V rámci EU je posilována spolupráce mezi vnitrostátními soudními systémy. Cílem je zajistit, že rozsudky vynesené v jednom členském státě budou v jiných státech uznávány a vykonávány.




EU se díky svému ekonomickému postavení a demokratickému zřízení v členských státech stává čím dál častěji cílem imigrantů, ať už legálních, či nelegálních. Na tuto skutečnost musí reagovat. A členské státy se snaží řešit tento problém společně. Jsou stanovovány minimální normy a postupy pro žadatele o azyl, které určují, jak a kde mají být žádosti o azyl zpracovávány, stanoví status osob, kterým byl azyl udělen, a úlohu vnitrostátních orgánů při plnění těchto úkolů. Byl schválen pakt o přistěhovalectví a azylu. Jeho cílem je organizovat legální přistěhovalectví s ohledem na potřeby každé země EU a zlepšit kontrolu na vnějších hranicích. Unie podporuje legální přistěhovalectví, ale proti tomu nelegálnímu však rázně zasahuje.




Ani Unii se samozřejmě nevyhýbá zločinnost a na jejím území je páchána trestná činnost. EU se snaží zaručit bezpečnosti svých občanů. Prohlubuje proto spolupráci vnitrostátních policejních orgánů. Cílem je zabránit trestným činům, zejména těm s přeshraničním rozměrem, jako např. trestným činům spojeným s prodejem drog, obchodu s lidmi, praní špinavých peněz, terorismu.

V této oblasti Unie: •

•

zajišťuje, že na vnitřních hranicích neprobíhá kontrola osob (ve výjimečných a náležitě odůvodněných případech může členský stát kontroly na vnitřních hranicích dočasně zavést) rozvíjí společnou politiku v oblasti azylu, přistěhovalectví a ochraně vnějších hranic

119

•

• •

•

•

usiluje o zajištění vysoké úrovně bezpečnosti prostřednictvím opatření pro předcházení trestné činnosti, rasismu a xenofobii a boj proti nim, prostřednictvím opatření pro koordinaci a spolupráci mezi policejními a justičními orgány a jinými příslušnými orgány, napomáhá vzájemnému uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech v nezbytných případech přispívá ke sbližování předpisů trestního práva (Týkají se vzájemné přípustnosti důkazů mezi členskými státy, práv osob v trestním řízení, práv obětí trestných činů, dalších zvláštních aspektů trestního řízení, které Rada předem určila v rozhodnutí. Při přijímání rozhodnutí stanovujících minimální pravidla v daných oblastech Rada rozhoduje jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Přijetí minimálních pravidel nebrání členským státům zachovat nebo zavést vyšší stupeň ochrany osob.) usnadňuje přístup ke spravedlnosti, zejména zásadou vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí v občanských věcech, především v občanských věcech s mezinárodním prvkem vyvíjí policejní spolupráci, do níž jsou zapojeny všechny příslušné orgány členských států, včetně policie, celních orgánů a dalších donucovacích orgánů specializovaných na předcházení trestným činům, jejich odhalování a objasňování.

Mezi cíle spolupráce patří prevence a potírání následujících problémů, a to i prostřednictvím stanovení minimálních pravidel v následujících oblastech mimořádně závažné trestné činnosti s přeshraničním rozměrem: • terorismus • obchod s lidmi a sexuální vykořisťování žen a dětí • nedovolený obchod s drogami • nedovolený obchod se zbraněmi • praní peněz, korupce • padělání platebních prostředků • trestná činnost v oblasti výpočetní techniky • organizovaná trestná činnost Tento seznam je možné na základě vývoje trestné činnosti v budoucnosti rozšířit o další trestné činnosti, které budou splňovat podmínku mimořádné závažnosti a přeshraničního rozměru. Pokud by se tak členské státy rozhodly, může Rada přijmout rozhodnutí, ve kterém určí další oblast trestné činnosti. Rozhoduje se jednomyslně a musí předem získat souhlas Evropského parlamentu. V rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva se jedná o sdílenou pravomoc Unie a členských států. Evropská rada vymezuje strategické směry pro legislativní a operativní plánování. Rada pak přijímá opatření, která zajistí vytvoření takového prostoru a plnění vyjmenovaných úkolů. Výše uvedenými opatřeními není nijak narušena či omezena pravomoc členského státu zajistit svou národní bezpečnost. Smlouva potvrzuje výlučnou pravomoc členských států při zajišťování jejich národní bezpečnosti.

K podpoře spolupráce policejních a soudních orgánů zemí EU. Jedná se zejména o u Europol a Eurojust.

120

Europol Evropský policejní úřad, Europol, byl zřízen v roce 1992. Měl zajistit celoevropské zpravodajství v oblasti trestné činnosti. Úřad sídlí v Haagu. Jeho zaměstnanci jsou zástupci vnitrostátních orgánů pro prosazování práva, např. policie, celních úřadů, úřadů pro přistěhovalectví, atd. Cílem Europolu je napomáhat členským státům EU v užší a účinnější spolupráci, při předcházení mezinárodního organizovaného zločinu. Posláním Europolu je podporovat a posilovat činnost policejních orgánů a jiných donucovacích orgánů členských států, jakož i jejich vzájemnou spolupráci při předcházení závažné trestné činnosti dotýkající se dvou nebo více členských států, terorismu a těm formám trestné činnosti, které se dotýkají společného zájmu, jenž je předmětem některé politiky Unie, a při boji proti takové trestné činnosti. Eurojust Evropská jednotka pro justiční spolupráci (Eurojust) byla zřízena v roce 2002, aby podporovala a zdokonalovala koordinaci při vyšetřování a trestním stíhání mezi příslušnými soudními orgány v členských státech EU, jež se zabývají závažným přeshraničním a organizovaným zločinem. Eurojust má 27 národních členů (z každého členského státu jeden). Členové z členských zemí jsou přidělování v souladu s právními systémy svých zemí a trvale sídlí v Haagu. Jsou to zkušení státní zástupci, soudci nebo policisté s příslušnou kvalifikací a dlouholetou praxí. Posláním Eurojustu je podporovat a posilovat koordinaci a spolupráci mezi vnitrostátními orgány pověřenými vyšetřováním a stíháním závažné trestné činnosti, která se dotýká dvou nebo více členských států, nebo která vyžaduje stíhání na společném základě, a to na základě operací vedených a informací poskytovaných orgány členských států a Europolem.

Více o Prostoru svobody, bezpečnosti a práva http://www.consilium.europa.eu http://www.euroskop.cz

Úvod do práva

Cíl kapitoly

121

Cílem této kapitoly je objasnění principů, na nichž je Evropská unie postavena, zejména principu nadstátnosti, subsidiarity a posílené spolupráce. Je objasněna primární a sekundární legislativa, vztah mezi právem unijním a právními systémy jednotlivých členských států a legislativní proces. Právní soustava EU odlišuje Unii od všech mezinárodních organizací, je svébytná a specifická, její pochopení je klíčem k porozumění fungování celé Evropské unie.

Minimální časová dotace: 2 výukové hodiny

Nadstátnost

Z právního hlediska vznikl založením Evropských společenství zcela nový typ mezinárodní organizace, který se odlišuje od všeho, co na poli mezinárodního práva existuje.

Nadstátnost - nejdůležitější rys Evropských společenství dnes i Evropské unie.

Do vzniku prvního společenství totiž státy používaly pro svou spolupráci výhradně formy mezinárodní organizace, která je založena na zásadě svrchované rovnosti, kdy si každý stát ponechává zcela nedotčenou svoji státní svrchovanost. Znamená to, že svrchovaný stát je na samém vrcholku hierarchie a nikdo a nic nemá právo mu něco diktovat. To má samozřejmě své výhody: každý stát dokonale kontroluje dění na svém území a rozhodně se nemusí podřizovat rozhodnutí jiných států nebo nadstátního orgánu. Takováto organizace ale má i své zřejmé nevýhody: je nevhodnou formou v případě, že máme za cíl vytvořit skutečně jednotný celek s jednotnými pravidly a zákony.

Nelze totiž přinutit žádný stát, aby v zájmu integrace podnikl nějaké, z jeho pohledu nepopulární, kroky. Integrace v rámci takovéto organizace může proto mít jen dosti omezené cíle. •

To ale nebyl případ Evropských společenství s požadavkem ambiciózních integračních cílů, s požadavkem vysoké jednotnosti. Zakladatelé se tedy vydali cestou zcela novou: vytvořením nadstátního celku, tedy celku, který má svou vlastní svrchovanost, který je nadřazen členským státům a který je

122

dokonce vybaven vlastní zákonodárnou mocí a pravomocemi vůči všem členským státům. •

Tento prvek nadstátnosti, supranacionality, byl charakteristický pro všechna tři Evropská společenství. Princip znamená, že členské státy dobrovolně odevzdají v určitých oblastech část své svrchovanosti nově vzniklému nadstátnímu celku, jemuž se potom v těchto vymezených oblastech podřizují, a to i občas proti své vůli. Tímto nadstátním celkem byla Evropská společenství. Ta měla potom i možnost ve vymezených oblastech vytvářet vlastní právo, které je podle principu supranacionality nadřazeno právním úpravám jakéhokoliv členského státu.

•

Lisabonská smlouva zde přinesla dvě změny:

Nahradila Evropské společenství Evropskou unií. Ta se stala nástupkyní Evropského společenství (Hlava I, článek 1 Smlouvy o EU). Výslovně se ve smlouvě neříká, že právo EU v oblasti její působnosti je nadřazeno právu národnímu. Ale v prohlášení č. 17 mezivládní konference se však s odkazem na precedenční právo připomíná, že tomu tak je.

Právní postavení Evropské unie

V této oblasti existovaly a přetrvávají problémy s terminologií, s definicí právního postavení Evropských společenství a Evropské unie. Jasno zcela nevnesla ani Lisabonská smlouva, která poprvé přiznala v článku 47 SEU právní subjektivitu Evropské unii a současně hned v prvním článku SEU stanovila, že Unie nahrazuje Evropské společenství a je jeho nástupkyní. Pokud v této oblasti byl zmatek v terminologii, která byla v praxi v souvislosti s danou oblastí používána, tak ani dva nové články Lisabonské smlouvy mnoho nezměnily. Naopak se nyní v praxi setkáme souběžně s termíny „právo Evropských společenství“ i „právo Evropské unie“, „komunitární právo“, stále se ještě setkáme s dělením oblastí spolupráce do pilířů… Bude nějakou dobu trvat, než změny, které Lisabonská smlouva přinesla, budou skutečně přejaty a plnohodnotně a správně aplikovány, a to i v terminologii. I z tohoto důvodu se při objasňování právního postavení Evropské unie vrátíme k předešlému chápání právního postavení Evropských společenství i Evropské unie. K tomu, abyste se lépe dokázali orientovat v současné situaci a byli schopni ji porozumět, je nutné, abyste pochopili i tu, jež té současné předcházela.

Nadnárodním celkem byla Evropská společenství (Evropské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii). Díky změnám v Lisabonské smlouvě se jí stala celá Evropská unie.

123

Právo v rámci jednotlivých pilířů EU

Právo v prvním pilíři •

•

Princip supranacionality platil pouze u Evropských společenství, tedy jen v prvním pilíři Evropské unie. Evropská unie dokonce neměla na rozdíl od Evropských společenství ani svoji vlastní právní subjektivitu. To se změnilo po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, neboť přinesla právní subjektivitu celé Unii. Evropské právo se tedy mohlo tvořit jen v rámci Společenství, a proto se také používal termín „právo Evropských společenství“ (komunitární právo). Dnes to již je „právo Evropské unie“.

Právo v druhém a třetím pilíři • •

•

Tvořilo se zcela jiným způsobem - na základě mezivládních dohod. Ve druhém a třetím pilíři byla tedy svrchovanost států v podstatě zachována, ale na druhou stranu byla Evropská unie na poli mezinárodní politiky, obrany a vnitra potom řádově méně akceschopná než v oblasti hospodářské, v oblasti supranacionálního prvního pilíře. Proto se říká, že Evropská unie je hospodářský obr, ale politický trpaslík. Má to ale svoji logiku - členské státy nechtějí předat rozhodovací pravomoci do rukou nadstátního orgánu, kterému by se potom musely podřizovat ve velice delikátních otázkách národní bezpečnosti, zahraniční politiky a vnitra.

Rozhodování v členských státech

Rozhodování v členských státech se děje podle dvou modelů: 1. V jedné oblasti předaly státy svou suverenitu a pravomoci na nadstátní útvar, Evropskou unii, a ta v těchto oblastech rozhoduje ve jménu všech členských států dohromady. 2. V jiných oblastech, kde členské státy svoji suverenitu nepředaly, rozhoduje každý stát samostatně a svrchovaně. To znamená, že v těch druhých oblastech nemá EU žádné nástroje k ovlivňování suverénního rozhodování členských států. A mezi těmito dvěmi mezními situacemi je celá škála kombinací vlastního rozhodování členských států se zásahy EU.

Primární legislativa

124

Primární legislativa je tvořena především zakládajícími smlouvami o Evropských společenstvích, Smlouvou o EU, dále smlouvami, které je doplňují (např. Slučovací smlouva z r. 1967), mezinárodními smlouvami, jichž se ES účastni jako smluvní strana. Budeme se věnovat zejména zakládajícím smlouvám, které lze označit za "páteř" primárního práva.

Předání pravomocí se událo jen v přesně specifikovaných oblastech. Musí tedy existovat závazný právní dokument, kde jsou tyto oblasti vymezeny. Těmito dokumenty byly zakládající smlouvy všech tří Evropských společenství. Byly to dokumenty nejvyšší důležitosti, které tvořily jakousi právní páteř Evropských společenství, od které se veškeré dění odvíjí. Tyto smlouvy byly postupně novelizovány. Poslední v současné době platnou novelizací zakládajících smluv, tudíž i základem primárního práva, je Lisabonská smlouva (obsahuje Smlouvu o EU a Smlouvu o fungování EU) a Smlouva o založení Euratomu. S Lisabonskou smlouvou se stává právně závaznou i Listina základních práv Evropské unie. Listina (nazývaná též „charta“) stanoví základní práva v 6 oblastech: důstojnost, svoboda, rovnost, solidarita, občanská práva a soudnictví. Obsahuje ustanovení týkající se základních lidských, občanských a politických práv. Její součástí jsou také práva ekonomická a sociální. Ta byla nejtěžším oříškem a hlavním jablkem sváru. I díky nim si vyjednaly Velká Británie, Polsko a nakonec i Česká republika výjimku z této Listiny. .

Sekundární legislativa

Dříve Evropská společenství, dnes od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost již Evropská unie je zmocněna vydávat vlastní legislativní akty, které mají sloužit k naplnění zakládajících smluv. Jakou podobu ale mohou tyto legislativní akty mít?

Podle smluv existují čtyři možnosti:

125

•

Nařízení Je pro právo Unie totéž, co pro vnitrostátní právo zákon. EU vydá nařízení, které je uveřejněno v oficiálním věstníku, a od okamžiku jeho vstupu v platnost se stává závazným normativním aktem pro všechny členské státy i pro jejich vnitrostátní subjekty, osoby. Podle principu nadstátnosti jsou nařízení nadřazena všem vnitrostátním zákonům platným v členských zemích - nařízení musí dostat přednost před jakoukoliv úpravou platnou v kterékoliv členské zemi. Smlouva o fungování Evropské unie v článku 288 stanoví: Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

•

Směrnice Není obecně závazná jako nařízení, protože předepisuje jen výsledek, kterého má být členskými státy dosaženo. Formy a metody dosažení tohoto cíle jsou na vůli členského státu. Unie chce tímto způsobem ponechat členským státům možnost volby, aby si směrnici převedly do svého práva tak, jak to pro ně bude nejpřijatelnější, nejšikovnější a nejcitlivější. Směrnice tedy obvykle stanoví jen víceméně podrobné zásady, které mají být vtěleny do právních řádů členských zemí, a lhůtu, do které se tak má stát. Pakliže ale stát v dané lhůtě nezapracuje směrnici do svého vnitrostátního práva, může být za to postižen a zodpovídá za škody, které tím případně někomu vznikly. Smlouva o fungování Evropské unie v článku 288 stanoví:: Směrnice - je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.

•

Rozhodnutí Jsou svou podstatou velice podobná nařízení. Mohou být adresná. Nemusí tedy platit plošně, ale jen pro ty subjekty, kterým jsou určena. Mohou být určena např. pro jednotlivé členské státy, jejich subjekty, ale třeba i orgány EU. Smlouva o fungování Evropské unie v článku 288 stanoví: Rozhodnutí je závazné v celém rozsahu. Pokud jsou v něm uvedeni ti, jimž je určeno, je závazné pouze pro ně.

•

Doporučení a stanoviska Nejsou právně závazná, a proto nejsou vynutitelná a mají jen orientační charakter. Mají ale svoji váhu, protože například často předurčují směr, kterým se budou Evropská společenství v budoucnosti ubírat.

Smlouva o fungování Evropské unie v článku 288 stanoví: Doporučení a stanoviska nejsou závazná.

Legislativní akty mohou být přijaty jen návrh Komise, pokud Smlouvy nestanoví jinak. Vyjmenované právní akty Unie jsou zpravidla přijímány na návrh Komise řádným legislativním postupem, v němž se na přijetí návrhu podílí společně Rada a Evropský parlament, které společně rozhodují.

126

Existují i případy, kdy tyto akty mohou být přijaty tzv. zvláštním legislativním postupem. Tyto zvláštní případy jsou přesně definovány smlouvou.

Právní soustava členských států

Legislativní soustava každé členské země je tedy směsí jejich vlastních zákonů, přímých zásahů ze strany EU ve formě nařízení, případně rozhodnutí, a vlastních legislativních norem, které vznikají na základě směrnic EU, tedy vlastně na přímý popud EU.

Legislativní proces •

•

•

Proces rozhodování v EU je velmi složitý a nutno říci, že také v detailech poměrně nepřehledný. Zahrnuje řadu možných variant. Naštěstí v praxi jsou v legislativní oblasti využívány jen některé stěžejní, kterým se také budeme věnovat. Jak už bylo popsáno v kapitole Základní rámec institucí EU, celý legislativní proces začíná u Komise.Ta jediná má výhradní právo předkládat návrhy nových legislativních aktů. Komise je tedy hlavním iniciátorem celého legislativního procesu. Na druhé straně stojí Rada, která dlouhá léta byla jediným orgánem, který měl právo schvalovat (či neschválit) předložené návrhy. Během vývoje spolupráce v rámci Evropské unie se však situace postupně měnila a stále větší důležitost a váhu v tomto procesu získává Evropský parlament. Ten jako jediný opravdu demokraticky volený orgán se v dnešní době velkou měrou spolupodílí na rozhodování, tj. na schvalování nové legislativy.

Kdo rozhodne o tom, jak a kdo bude schvalovat předložený návrh?

Zde je situace naprosto jasná a také jednoznačně daná. Postupuje se podle platné smlouvy, kterou je v současnosti Lisabonská smlouva. Ta přesně stanoví a popisuje nejen způsoby rozhodování, ale také případy, kdy bude ten či onen způsob využit. (Připomeňme si, že to

127

byly členské státy, které tuto smlouvu schválily, všechny ji ratifikovaly a souhlasily s jejím obsahem.) Postup Komise vytvoří návrh. V mnoha případech (v některých povinně) jej konzultuje s poradními orgány Společenství. Hotový návrh pak v přesně definovaných případech: 1. Předloží pouze Radě, která jej schvaluje Rozhodování je jednodušší v tom, že se na něm podílí jen jeden subjekt, členské státy zastoupené v Radě. Ale nutno říci, že tento způsob se využívá jen v několika málo smlouvou přesně definovaných oblastech (např. při vytváření celního sazebníku atd.). 2. Předloží Radě i Evropskému parlamentu ke schválení Mnohem častěji je využíván druhý způsob. V něm existuje několik variant, které se navzájem liší především mírou spoluúčasti Evropského parlamentu. Stejně jako v předešlém případě i zde je přesně stanoveno smlouvou, kdy a která procedura bude využita. Zda bude Evropský parlament pouze Radou konzultován, či bude využit řádný legislativní postup, při němž parlament s Radou spolurozhodují, nebo či bude nutný souhlas EP k tomu, aby akt mohl být schválen. Postupy jsou popsány v kapitole o institucích v části o Evropském parlamentu.

Rozšiřující materiál Řádný legislativní postup Ten je dnes nejčastěji využívaným postupem. Je detailně popsán v článku 294 Smlouvy o fungování EU. A právě znění tohoto článku nám ilustruje, jakým způsobem jsou opravdu přesně a podrobně ve smlouvě rozhodovací procesy popsány. Článek 294 1. Odkazují-li Smlouvy, pokud jde o přijetí aktu, na řádný legislativní postup, použije se následující postup. 2. Komise předloží Evropskému parlamentu a Radě návrh.

První čtení 3. Evropský parlament zaujme svůj postoj v prvním čtení a postoupí jej Radě. 4. Schválí-li Rada postoj Evropského parlamentu, je dotyčný akt přijat ve znění odpovídajícím postoji Evropského parlamentu. 5. Neschválí-li Rada postoj Evropského parlamentu, přijme svůj postoj v prvním čtení a postoupí jej Evropskému parlamentu. 6. Rada podrobně informuje Evropský parlament o důvodech, na základě kterých přijala postoj v prvním čtení. Komise podrobně informuje Evropský parlament o svém postoji.

128

Druhé čtení 7. Jestliže ve lhůtě tří měsíců od tohoto postoupení Evropský parlament: a) schválí postoj Rady v prvním čtení nebo nepřijme žádné usnesení, pokládá se dotyčný akt za přijatý ve znění odpovídajícím postoji Rady; b) odmítne postoj Rady v prvním čtení většinou hlasů všech svých členů, pokládá se navrhovaný akt za nepřijatý; c) navrhne většinou hlasů všech svých členů změny postoje Rady v prvním čtení, postoupí se změněný text Radě a Komisi, která k těmto změnám zaujme stanovisko. 8. Jestliže ve lhůtě tří měsíců od obdržení změn Evropského parlamentu Rada kvalifikovanou většinou: a) schválí všechny tyto změny, pokládá se dotyčný akt za přijatý; b) neschválí všechny změny, svolá předseda Rady po dohodě s předsedou Evropského parlamentu ve lhůtě šesti týdnů dohodovací výbor. 9. O návrzích změn, k nimž Komise zaujala odmítavé stanovisko, Rada rozhoduje jednomyslně. Dohodovací postup 10. Dohodovací výbor, který se skládá z členů Rady nebo z jejich zástupců a ze stejného počtu členů zastupujících Evropský parlament, má za úkol dosáhnout přijetí dohody o společném návrhu kvalifikovanou většinou členů Rady nebo jejich zástupců a většinou členů zastupujících Evropský parlament ve lhůtě šesti týdnů od svého svolání, a to na základě postojů Evropského parlamentu a Rady v druhém čtení. 11. Komise se účastní jednání dohodovacího výboru a vyvíjí veškerou činnost potřebnou ke sblížení postojů Evropského parlamentu a Rady. 12. Neschválí-li dohodovací výbor ve lhůtě šesti týdnů od svého svolání společný návrh, pokládá se navrhovaný akt za nepřijatý. Třetí čtení 13. Schválí-li dohodovací výbor v této lhůtě společný návrh, mají Evropský parlament, který se usnáší nadpoloviční většinou odevzdaných hlasů, a Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou, ode dne tohoto schválení šest týdnů na to, aby přijaly navrhovaný akt v souladu se společným návrhem. Pokud tak neučiní, pokládá se navrhovaný akt za nepřijatý. 14. Lhůty tří měsíců a šesti týdnů uvedené v tomto článku se prodlužují z podnětu Evropského parlamentu nebo Rady, první nejvýše o jeden měsíc a druhá nejvýše o dva týdny. Zvláštní ustanovení 15. Je-li legislativní akt v případech uvedených ve Smlouvách podán k řádnému legislativnímu postupu z podnětu skupiny členských států, na doporučení Evropské centrální banky nebo na žádost Soudního dvora, nepoužijí se odstavec 2, druhá věta odstavce 6 a odstavec 9. V takovém případě Evropský parlament a Rada předají Komisi návrh aktu i se svými postoji v prvním a druhém čtení. Evropský parlament nebo Rada mohou kdykoli během celého postupu požádat Komisi o stanovisko, které může Komise rovněž vydat z vlastního podnětu.

129

Pokud to pokládá za nezbytné, může se rovněž podílet na činnosti dohodovacího výboru podle odstavce 11. U jednotlivých oblastí spolupráce nalezneme ve smlouvě i stanovený postup, kterým se v nich rozhoduje. Příkladem může být článek 207 o společné obchodní politice. Ukažme si na něm, jak smlouva definuje danou oblast a způsoby rozhodování v ní. Článek 207

1. Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod týkajících se obchodu zbožím a službami, obchodní aspekty duševního vlastnictví, přímé zahraniční investice, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a opatření na ochranu obchodu, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování. Společná obchodní politika je prováděna v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie. 2. Evropský parlament a Rada přijímají řádným legislativním postupem formou nařízení opatření vymezující rámec pro provádění společné obchodní politiky. 3. Je-li třeba sjednat a uzavřít dohody s jednou nebo více třetími zeměmi nebo s mezinárodními organizacemi, použije se článek 218 (pozn. týká se uzavírání mezinárodních smluv) s výhradou zvláštních ustanovení tohoto článku. Komise podává doporučení Radě, která ji zmocňuje k zahájení potřebných jednání. Rada a Komise odpovídají za to, že sjednané dohody jsou slučitelné s vnitřními politikami a vnitřními předpisy Unie. Komise při vedení těchto jednání konzultuje zvláštní výbor, který určí Rada, aby jí v tomto úkolu napomáhal, a řídí se směrnicemi, které jí Rada může poskytnout. Komise podává zvláštnímu výboru a Evropskému parlamentu pravidelně zprávu o stavu jednání. 4. Při sjednávání a uzavírání dohod uvedených v odstavci 3 rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou. Při sjednávání a uzavírání dohod týkajících se obchodu službami, obchodních aspektů duševního vlastnictví a přímých zahraničních investic rozhoduje Rada jednomyslně, pokud dané dohody obsahují ustanovení, pro která je při přijímání vnitřních předpisů vyžadována jednomyslnost. Rada rovněž rozhoduje jednomyslně při sjednávání a uzavírání dohod: a) v oblasti obchodu kulturními a audiovizuálními službami, pokud by tyto dohody mohly ohrozit kulturní a jazykovou rozmanitost Unie; b) v oblasti obchodu sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami, pokud by tyto dohody mohly vážně narušit vnitrostátní organizaci takových služeb a ohrozit odpovědnost členských států za jejich poskytování. 5. Sjednávání a uzavírání mezinárodních dohod v oblasti dopravy se řídí částí třetí hlavou VI a článkem 218.

130

6. Výkon pravomocí svěřených tímto článkem v oblasti společné obchodní politiky se nedotýká vymezení pravomocí mezi Unií a členskými státy a nesmí vést k harmonizaci právních předpisů členských států, jestliže Smlouvy takovou harmonizaci vylučují.

Článek ilustruje formu i obsah řady dalších článků Lisabonské smlouvy. Smlouva nejdříve objasní, čeho se článek (v našem případě společná obchodní politika) týká, jaké jsou její cíle, jakým postupem se v této oblasti standardně rozhoduje, kdo se na rozhodnutí podílí, jakým způsobem hlasuje Rada. Jsou vyjmenované případy, kdy Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou a kdy jednomyslně. V tomto článku je uvedeno, že EP a Rada přijímají rozhodnutí řádným legislativním postupem formou nařízení. Pokud netušíme, co je řádný legislativní postup, najdeme jeho popis znovu ve smlouvě (článek 294 Smlouvy o fungování EU). Pokud nevíme, co je to nařízení, nezbývá, než znovu zapátrat ve smlouvě. Definici nařízení najdeme mezi právními akty v článku 288 SFEU. Tímto způsobem můžeme postupovat i u dalších oblastí spolupráce a politik. Najdeme si ve smlouvě článek o dané oblasti spolupráce, která nás zajímá, najdeme v něm typ legislativního postupu, který je stanoven pro přijímání legislativy, či přesný způsob, jak a kdo v dané oblasti rozhoduje. V rámci tohoto kurzu nelze samozřejmě popsat každou jednotlivou oblast spolupráce a způsoby rozhodování v ní. Ale ukázali jsme cestu, jak poměrně jednoduše najít konkrétní způsob schvalovacího procesu v oblasti, která zajímá právě Vás. Znění Lisabonské smlouvy najdete mj. na stránkách Rady http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/st06655-re01.cs08.pdf

Legislativa Legislativu každé členské země EU lze rozdělit na dvě části: 1. Oblast, která vzniká v rámci suverénní kompetence každého státu. 2. Oblast, která vznikla přímo či nepřímo na nadstátní úrovni, v Evropské unii. Zásadní otázkou je:

131

Jaký je vzájemný poměr unijního práv a právní soustavy členských států? Jak velká část dění v zemi je přímo či nepřímo ovlivňována “Bruselem” a kolik zbývá na oblast, která je pod svrchovanou správou členských zemí? •

•

Poměr těchto dvou oblastí se neustále vyvíjí, a to jedním směrem. Tak, jak se integrace rozrůstá do dalších a dalších oblastí a současně se i prohlubuje, státy předávají další a další kompetence na nadstátní úroveň a možnosti na EU nezávislého rozhodování jednotlivých členských států se neustále ztenčují. Nizozemské odhady říkají, že více jak 60 % toho, co se děje v jejich zemi, je přímo či nepřímo inspirováno Evropskou unií. To znamená, že se v souvislosti s tím, že jsme se stali členem EU, se musíme smířit i s tou skutečností, že Evropská unie ovlivňuje více jak polovinu dění u nás doma. Proto také členství v EU nelze srovnávat se členstvím v jakékoli jiné mezinárodní organizaci na světě. Členské státy jsou tedy v situaci, kdy se musí podřizovat rozhodnutí Unie. Nechtějí tak ale dělat bez rozmyslu, bez možnosti ovlivnění toho, co na ně dopadne z nadstátní úrovně. Nechtějí jen trpně přijímat rozhodnutí Unie. Kontrole slouží samotná architektura institucí EU, která ponechává členským státům ve formě Rady konečné slovo ohledně nové legislativy. V některých oblastech se dokonce musí státy pro nové kroky shodnout jednomyslně, to znamená, že takováto rozhodnutí nelze prosadit proti vůli jakéhokoliv státu, byť by to byla třeba Malta.

Lisabonská smlouva poprvé v historii evropské integrace přináší jasně definovanou a smluvně zajištěnou možnost přesunu pravomoci z Unie zpět na členské státy. Podstatou koncepce tzv. oboustranné flexibility je vytvoření prostoru a podmínek pro to, aby mohly být pravomoci přenášeny z členských států ve prospěch Unie, jak se dělo doposud, ale i zpět z Unie na členské státy. Nelze říci, že by tuto možnost členské státy doposud neměly vůbec. Byly a jsou to právě ony, kdo jsou „pány Smluv“ a mohly a mohou je měnit. Ale chápání integrace dosud vycházelo ze snah o vytváření stále těsnější spolupráce v rámci Unie a také se podle této myšlenky postupovalo. Z tohoto pohledu je ustanovení o tom, že pravomoci Unie lze nejen rozšiřovat, ale také omezovat, naprosto zásadním prvkem v Lisabonské smlouvě i v evropské integraci. V článku 48 Smlouvy o EU je mj. uvedeno: „Vláda kteréhokoli členského státu, Evropský parlament nebo Komise mohou Radě předkládat návrhy na změnu Smluv. Tyto návrhy mohou mimo jiné směřovat k rozšíření nebo omezení pravomocí svěřených Unii ve Smlouvách.“

Co je to subsidiarita? Pokusem o řešení problému přesného určení rozsahu pravomocí Společenství a členských států je princip subsidiarity, který se stal součástí Smlouvy o Evropském společenství v r. 1992. Bylo v ní doslova řečeno: „v oblastech, které nespadají do jeho výlučné působnosti, vyvíjí Společenství činnost v souladu se zásadou subsidiarity - tedy jen tehdy a potud, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a mohou být z důvodů rozsahu či

132

účinku navrhované činnosti lépe dosaženy Společenstvím".

Princip subsidiarity Smlouvou o EU ze 7. února 1992 se stal princip subsidiarity součástí Smlouvy o Evropském společenství. Tento princip znamenal, že "v oblastech, které nespadají do jeho výlučné působnosti, vyvíjí Společenství činnost v souladu se zásadou subsidiarity - tedy jen tehdy a potud, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a mohou být z důvodů rozsahu či účinku navrhované činnosti lépe dosaženy Společenstvím". Uvedený princip měl tedy zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům. Jinými slovy, Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné pravomoci), pokud je efektivnější řešit danou záležitost na národní, regionální či lokální úrovni.

Princip subsidiarity zajišťoval, že Společenství budou vyvíjet svoji činnost tehdy a jen tehdy, pokud cílů nemůže být dosaženo uspokojivě samotnými členskými státy a může jich být lépe dosaženo pouze Společenstvími. Jinak řečeno: Evropská společenství (s výjimkou oblastí, kde mají výlučné pravomoci) nebudou zasahovat do věcí, které si státy mohou vyřešit samy. Společenstvím tak byla vyhrazena jen nadstátní sféra. Tento princip se dá i volně interpretovat takto: každé rozhodnutí se bude konat na nejnižší úrovni, která je dostatečně kompetentní k provedení tohoto rozhodnutí. Vymezení rozsahu pravomocí Unie, tzn. vlastně souhlas členských států ohledně oblastí, kde nechají zasahovat nadstátní orgán i do svých vnitřních věcí, je stanoven v zakládajících smlouvách. Jak se vyvíjel postup integrace, vyvíjely se i zakládající smlouvy. Princip subsidiarity nezmizel samozřejmě ani z Lisabonské smlouvy. Ta v článku 5 SEU říká: 1. Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomoci. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality. 2. Podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům3. Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie. Jak je vidět, chápání zásady subsidiarity se v Lisabonské smlouvě oproti předešlým novelizacím výrazněji nezměnilo a tento princip je stále chápán jako základní zásada fungování celé Unie. Změnily se však možnosti, jak kontrolovat dodržování tohoto principu. Lisabonská smlouva zavádí nové nástroje a mechanismy, s jejichž pomocí lze uplatnění tohoto velmi důležitého principu kontrolovat. Nově umožňuje tuto kontrolu i tzv. ex ante, tj. ještě před tím, než je legislativní akt přijat. Tuto pravomoc získaly vnitrostranické parlamenty členských států. Rozšiřují materiál

133

Již při přípravě návrhů legislativních aktů musí vést Komise konzultace a přihlížet při nich k regionálnímu a místnímu rozměru zamýšlené činnosti. Komise návrhy předá vnitrostranickým parlamentům. Stejně tak jsou vnitrostranickým parlamentům postoupeny návrhy pocházející od EP, Soudního dvora, skupiny členských států, Evropské centrální banky a Evropské investiční banky. Navíc všechny návrhy legislativních aktů musí být odůvodněny s ohledem na zásady subsidiarity a proporcionality. Každý návrh legislativního aktu by měl obsahovat zevrubnou informaci umožňující posoudit soulad se zásadami subsidiarity a proporcionality. Tato informace by měla obsahovat zhodnocení finančního dopadu návrhu, a jde-li o směrnici, zhodnocení důsledků pro předpisy, jež mají být členskými státy přijaty, případně včetně důsledků pro regionální předpisy. Každý vnitrostátní parlament nebo kterákoli komora vnitrostátního parlamentu může po vlastním posouzení návrhu z hlediska subsidiarity zaslat předsedům EP, Rady a Komise odůvodněné stanovisko, v němž uvede, proč si myslí, že dotyčný návrh není v souladu se zásadou subsidiarity. Každý vnitrostátní parlament má dva hlasy rozdělené na základě vnitrostátního parlamentního systému. V dvoukomorovém parlamentním systému má každá komora jeden hlas. A co se stane se stanovisky vnitrostranických parlamentů? Nic, pokud jich je málo. Pokud však odůvodněná stanoviska o nedodržení zásady subsidiarity představují nejméně jednu třetinu všech hlasů přidělených vnitrostátním parlamentům, musí být návrh přezkoumán. (Pokud se jedná o návrh, který se týká prostoru svobody, bezpečnosti a práva, je třeba jedné čtvrtiny hlasů.) Po přezkoumání se může navrhovatel legislativního aktu rozhodnout, že návrh: - zachová - změní - stáhne jej Své rozhodnutí musí odůvodnit. Pokud dále v rámci řádného legislativního postupu odůvodněná stanoviska o nedodržení zásady subsidiarity k návrhu legislativního aktu představují nejméně prostou většinu hlasů přidělených vnitrostátním parlamentům, musí být návrh přezkoumán.

Po takovém přezkoumání může Komise rozhodnout, že návrh - zachová - změní - stáhne jej Pokud se Komise rozhodne, že i přes námitky vnitrostátních parlamentů návrh zachová, musí v odůvodněném stanovisku uvést, proč je přesvědčena, že daný návrh je v souladu se zásadou subsidiarity. Její stanovisko spolu se stanovisky vnitrostátních parlamentů jsou pak předložena normotvůrcům Unie ke zvážení. Těmi jsou Evropský parlament a Rada. Ty posoudí před ukončením prvního čtení obě stanoviska. Pokud Rada většinou 55 % členů Rady

134

nebo Evropský parlament většinou odevzdaných hlasů dojdou k závěru, že návrh není v souladu se zásadou subsidiarity, není legislativní návrh dále zvažován a končí jeho pouť legislativním procesem EU. Pokud by se přece jen stalo, že bude přijat legislativní akt, který dle názoru vnitrostátního parlamentu či členského státu nerespektuje princip subsidiarity, je zde ještě pojistka. Tou pojistkou je Soudní dvůr. K němu může členský stát podat žalobu na porušení zásady subsidiarity. Soudní dvůr má pak pravomoc rozhodnout o žalobách týkajících se porušení zásady subsidiarity některým legislativním aktem. Pravdou je, že to není jednoduchá a snadná cesta, ale je to možnost pro zástupce unijních občanů zvolených do parlamentů jednotlivých členských států, jak zabránit přijetí návrhu, který podle nich porušuje základní princip fungování EU, tj. princip subsidiarity. Podrobněji v Protokolu (č. 2) o používání zásad subsidiarity a proporcionality, který je součástí Lisabonské smlouvy.

Co je to posílená spolupráce?

Po podpisu Maastrichtské smlouvy se státy rozdělily na dvě skupiny. Jedna část členských států chtěla rychle zavést společnou měnu, druhá část byla proti. Bylo potřeba legislativně podchytit stav, kdy některé státy nehodlaly pokračovat v další integraci stejně rychlým tempem jako zbytek států. Existovalo reálné nebezpečí, že státy, které měly velký zájem pokračovat v rychlé integraci, začnou podnikat další kroky zcela mimo rámec Evropských společenství na základě mezivládních dohod a takovéto kroky by potom byly mimo jakoukoliv kontrolu Společenství.

Legalizace postupu k cíli různými rychlostmi se tak stala další přetřásanou otázkou. Nakonec spatřila světlo světa v podobě dalšího principu tzv. úzké, dnes nazývané posílené, spolupráce. Znamená, že státy se mohou dohodnout na rychlejším postupu k cíli, pokud budou dodržena určitá bezpečnostní pravidla, např. že tato posílená spolupráce bude podporovat cíle Unie a chránit její zájmy, použije se pouze jako poslední prostředek, nebude ohrožovat členské státy, které se na úzké spolupráci nebudou podílet, bude naopak kdykoliv otevřena státům, které zůstaly pozadu, budou využívány orgány a postupy Evropské unie atd.

Dva protichůdné pohledy na úzkou spolupráci

135

•

•

Posílená spolupráce je počátkem nového, nebývalého rozvoje integrace Znamená, že státy nemusí již dále čekat vždy až na ten poslední stát, který se odhodlá k dalšímu postupu. Bude naplno uvolněn potenciál nejpokrokovějších států a Evropská unie dostává obrovský impulz k dalšímu rozvoji. Posílená spolupráce je hrobem integrace Znamená, že byla popřena ta nejzákladnější myšlenka původních Společenství jednota mezi státy. Teď se začne Evropská unie trhat na skupinky států s odlišnými zájmy a brzy zanikne v půtkách a řevnivosti mezi těmito státy, nebo skončí ve stavu, kdy si každý stát bude z toho společného vybírat jen to, co se mu právě hodí.

Lisabonská smlouva přináší některé změny i do této oblasti. Posílenou spolupráci bude možné využívat především tam, kde zůstalo zachováno jednomyslné rozhodování v Radě. I nadále však platí, že posílená spolupráce se nemůže týkat oblastí ve výlučné pravomoci Unie. Smlouva zvýšila minimální počet zúčastněných členských států z osmi na devět a v zapojuje nově EP do povolování posílené spolupráce. K posílené spolupráci lze přistoupit i v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Posílenou spolupráci zavádí Lisabonská smlouva i v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, ale musí se k ní dospět jen jednomyslně. Podrobně se o posílené spolupráci píše v Lisabonské smlouvě ve Smlouvě o fungování EU v Hlavě III, článcích 326 až 334. Rozšiřující materiál:

Smlouva o Ústavě pro Evropu Od vzniku prvních Evropských společenství byly zakládající smlouvy několikrát novelizovány a zpravidla i rozšiřovány. Vlivem těchto novelizací a postupem let vznikl velmi dlouhý a složitý právnický text. Evropská unie se tedy po půl století své existence rozhodla vytvořit jednu jedinou smlouvu, a to Smlouvu o Ústavě pro Evropu. Smlouva byla po dlouhém projednávání v Konventu sepsána a následně na podzim r. 2004 podepsána vrcholnými představiteli členských států v Římě. Nikdy však nebyla ratifikována, a to díky zamítavým referendům v Nizozemsku a ve Francii. Přesto není bez zajímavosti se na ni podívat trošku podrobněji, neboť právě z této smlouvy vychází text Lisabonské smlouvy, která je v současnosti platnou smlouvou. Návrh smlouvy byl vytvořen Konventem. To bylo speciálně pro tuto příležitost vytvořené shromáždění 105 zástupců členských i kandidátských států, národních parlamentů, Evropského parlamentu a Komise. Předsedal mu Valéry Giscard d'Estaing. Po bouřlivých jednáních na závěrečné schůzi Konventu dospělo shromáždění ke kompromisnímu návrhu Smlouvy o založení Ústavy pro Evropu, tzv. evropské ústavní smlouvy.

Jak Smlouva o Ústavě pro Evropu vypadala a co nového měla přinést? Forma Smlouvy o Ústavě pro Evropu

136

Zásadní změnou po formální stránce byla oproti předcházejícím novelizacím skutečnost, že ústava byla sepsána nikoli jako novelizace jednotlivých zakládajících smluv, jak tomu bylo až dosud, ale jako nový jednotný text. Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu se skládala z krátké preambule a čtyř částí. Ke smlouvě, podobně jako předešlým novelizovaným smlouvám, byly připojeny rovněž protokoly (bylo jich 36).

V první části byly základní charakteristiky EU (definice Evropské unie, její cíle a hodnoty, články o tom, jak lze do Unie vstoupit, či z ní vystoupit). Druhá část obsahovala Chartu základních práv EU. Ve třetí části byl zahrnut popis unijních institucí a způsoby jejich fungování. Dále zde byl podrobnější popis činností EU a popis politik. Čtvrtá část byla tvořena obecnými a závěrečnými ustanoveními (např. pravidla, podle kterých je možné tuto smlouvu v budoucnu měnit). Obsah Smlouvy o Ústavě pro Evropu Po obsahové stránce vycházela ze stávajících smluv, z velké části přebírala a upřesňovala jejich ustanovení. Přinášela ovšem i věci zcela nové. Do smlouvy byly zapracovány některé nové články a změny ve fungování EU oproti současnému stavu.

Hlavní změny se týkaly následujících oblastí: • • • •

složení evropských institucí; způsobu rozhodování unijních institucí; rozdělení kompetencí mezi unijními institucemi a přesně definování působnosti EU udělení právní subjektivity Evropské unii.

Přehled zásadních novinek, které obsahovala Smlouva o Ústavě pro Evropu: • •

Do textu smlouvy byla nově začleněna Charta základních práv. Byly zřízeny 2 zcela nové funkce: předseda Evropské rady a evropský ministr zahraničních věcí.

•

Změnil by se podle smlouvy výkon předsednictví Rady. Namísto jednoho členského státu, který vždy dosud předsedal po dobu půl roku, by předsednictví vykonávala vždy skupina tří zemí, které by se na základě vnitřní rotace během osmnácti měsíců vystřídaly v čele všech formací Rady EU. Došlo by k výraznému zjednodušení souboru legislativních nástrojů. Smlouva z Nice jich popisuje 15, ústava jich navrhla jen 6. Nařízení, směrnice a rozhodnutí by nahradily evropské rámcové zákony a evropské zákony. Zcela nově smlouva vymezila působnosti EU. Byly definovány výlučná a sdílená působnost, podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti. Byly přesně rozděleny oblasti spolupráce, které pod dané působnosti patří. Smlouva nově a přehledněji rozdělila kompetence mezi jednotlivými institucemi EU.

• • •

•

137

•

Zcela nově smlouva definovala hlasování kvalifikovanou většinou. Smlouva z Nice přiděluje hlasy jednotlivým členským státům. Nová definice stanovila, že ke schválení rozhodnutí by bylo zapotřebí souhlasu 55 % členských států, které představují nejméně 15 členských států a které zastupují členské státy představující nejméně 65 % celkového počtu obyvatel Unie. Současně by byla stanovena i pojistka proti blokační menšině. Důvod je zřejmý - aby nemohlo dojít k situaci, kdy by pouhými třemi nejlidnatějšími státy, v nichž žije více než 35 % populace EU, byly přehlasovány všechny ostatní členské země. Bylo stanoveno, že z zablokování rozhodnutí bude potřeba nejméně čtyř států, v nichž žije alespoň 35 % obyvatel EU.

•

Ústava se pokusila změnit i složení Evropské komise. Každý členský stát má v Komisi jednoho komisaře. Tento stav měl platit do roku 2014. Poté by byl počet komisařů snížen na dvě třetiny celkového počtu členských zemí. Změny se dotkly nejen Komise, ale i Evropského parlamentu. Smlouva by změnila počty mandátů, či chcete-li křesel, pro jednotlivé členské státy (zvýšila minimální počet zástupců jedné země z 5 na 6, snížila maximálního počet z 99 na 96; celkový počet poslanců by neměl překročit 750). Změny se netýkaly jen čísel. Mezi důležitou úpravu patřilo i zvýšení vlivu EP. Smlouva posílila nejen roli EP, ale také úlohu parlamentů národních. Novinkou byl článek, který poprvé jasně definoval mechanismus vystoupení členského státu z Evropské unie. Právní subjektivitu měla dosud základními smlouvami přiznánu Evropská společenství. Díky novému stanovení ve smlouvě by ji získala Evropská unie. Ve smlouvě se objevila nová "evropská občanská iniciativa". Ta spočívá v tom, že alespoň 1 milion občanů z podstatného počtu členských zemí by mohl vyzvat Komisi k předložení legislativního návrhu.

•

• • • •

Lisabonská smlouva

Vývoj od neratifikované Smlouvy o Ústavě pro Evropu k Lisabonské smlouvě

138

•

• •

•

Proces ratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu se po referendech ve Francii a Nizozemsku zastavil. Německo, které předsedalo EU, v čele s Angelou Merkelovou chtělo situaci vyřešit tím, že by byl vytvořen nový text, který by ovšem obsahoval některé změny, které požadovala ústava. Své požadavky objasnil i Evropský parlament. Poslanci vyjádřili své přání, aby v dokumentu byla zachována podstata neratifikované ústavní smlouvy. O dalším postupu rozhodla Evropská rada na svém summitu 22. - 23. června 2007. Země se dohodly na kompromisu. Vznikne nová smlouva, která se už ale nebude jmenovat „ústava“. Bude však ze Smlouvy o Ústavě pro Evropu vycházet. Konečné znění nového dokumentu bylo v říjnu schváleno a následně 13. prosince 2007 za portugalského předsednictví podepsáno v Lisabonu. EU zůstala věrna tradici a podle místa podpisu nazvala novou smlouvu „Lisabonská smlouva“. Stejně jako všechny smlouvy předešlé i Lisabonská smlouva, aby mohla vstoupit v platnost, musela projít ratifikačním procesem ve všech členských státech.

Lisabonská smlouva

Základem Lisabonské smlouvy je původní text euroústavy, z něhož však zmizely některé body, které se jevily jako nejspornější. Velká a podstatná část obsahu euroústavy, jako např. právní subjektivita EU, posílení Evropského parlamentu, reforma institucí, rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě, vytvoření úřadu předsedy Evropské rady, zpřehlednění systému kompetencí atd., ale zůstala zachována. Nicméně není novým souvislým textem, ale další novelizací zakládajících smluv. Změny oproti ústavě: • • •

• • • •

Nová smlouva se nazývá „Lisabonská smlouva“. Z názvu zmizelo slovo "ústava". Zmizela i zmínka o symbolech. Ve smlouvě se již nedočteme ani o unijní vlajce, ani o hymně. Ve smlouvě již rovněž nenalezneme text Listiny základních práv a svobod. Ale přiznejme si, že se jedná víceméně o formální záležitost. Ve smlouvě je totiž obsažen odkaz na tuto Listinu, který zajistil její právně závazný charakter. Znamená to, že Listina zůstává právně závazná - stejně jako měla být ve smlouvě ústavní - pro všechny státy vyjma Velká Británie. Té se podařilo vyjednat výjimku společně s Polskem a Českou republikou. Ke změně došlo i v oblastí právní subjektivity, kterou dosud měla Evropská společenství. Nově ji touto smlouvou získala Evropská unie. V Evropském parlamentu byl stanoven počet poslanců na 751. (Vzpomeňte si na ústavu, kde jich mělo být 750. Itálie si prosadila jednoho poslance navíc.) Změny, ke kterým mělo dojít v Komisi (počty komisařů), byly odsunuty. Bude zatím nadále platit současný stav: co členský stát, to jeden komisař. V Radě došlo ke změnám v oblasti hlasování. Systém byl zcela přejat z ústavní smlouvy. Ale především Polsko prosadilo oddálení používání nového hlasovacího

139

•

•

•

• • •

•

•

•

•

systému. Od roku 2014 bude platit, že Radou přijaté rozhodnutí bude platné, pokud s ním bude souhlasit více jak 55 % zemí s více jak 65 % obyvatel EU. (Hlavním důvodem, proč Poláci prosazovali oddálení tohoto způsobu hlasování, je to, že je pro ně stávající systém výhodnější.) Tento typ hlasování bude využíván rovněž výrazně častěji. Co se měnit nebude, je rotující předsednictví. Jsou vytvořeny dvě nové funkce: předseda Evropské rady (stejně jako v ústavě), který povede Evropskou radu a bude zastupovat Unii na mezinárodní scéně, a vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Tímto dlouhým názvem byla nově označena funkce ministra zahraničních věcí, která se objevila v ústavní smlouvě. Diplomaticky zastupuje Unii a bude řídit tzv. evropský útvar pro vnější činnost, v němž budou pracovat úředníci Rady a Komise a diplomaté z jednotlivých členských států. Smlouva uvádí, že Unie jedná "výhradně" v rámci kompetencí, které ji svěřily členské státy. Přináší přesnější přehled pravomocí, které Unie má. Poprvé se ve smlouvě objevuje text, který stanoví, že pravomoci lze Unii také odebírat. Nově je v prohlášení mezivládní konference výslovně uvedeno, že pravomoci nesvěřené Unii ve smlouvách zůstávají členským státům. S výše uvedeným souvisí i další změna. Lisabonská smlouva popisuje postupy změn smluv. U běžného postupu změn smluv (nikoli u tzv. zjednodušeného) je výslovně uváděna skutečnost, že smlouvy mohou být měněny, aby "zvýšily či snížily" kompetence svěřené Unii. Smlouva přejala z ústavy i vymezení působnosti EU a definuje výlučnou a sdílenou působnost, podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti. Znovu se oproti ústavě objevují stávající nařízení, směrnice a rozhodnutí. Zmizely naopak v ústavě navrhované rámcové zákony a zákony. Nová smlouva výslovně neříká, že právo EU v oblasti její působnosti je nadřazeno právu národnímu. V prohlášení č. 17 mezivládní konference se však s odkazem na precedenční právo připomíná, že tomu tak je. K určitým transformacím došlo i v oblasti některých politik. Zejména v oblasti soudní a policejní spolupráce došlo k velkým změnám, neboť smlouva zde zavádí rozhodovací postupy, které již platí v ostatních unijních politikách a přináší i usnadnění využití posílené spolupráce (je k ní potřeba skupina minimálně 9 členských států). Cílem nových opatření není snaha Unie o koncentraci moci, ale její schopnost efektivněji čelit terorismu, obchodu s lidmi, nedovolenému obchodu s drogami a další závažné trestné činnosti s mezinárodním rozsahem. Ke změně došlo i v části, zabývající se cíli. V ústavě Unie zařadila mezi své cíle i "svobodnou a rovnou hospodářskou soutěž". Lisabonská smlouva tento cíl přímo neobsahuje. Nicméně toto ustanovení nezmizelo úplně, ale je přesunuto do části týkající se vnitřního trhu. Lisabonská smlouva zachovává opatření směřující k posílení role národních parlamentů, jak je navrhla smlouva ústavní. Ještě je posiluje prodloužením lhůty, během níž mohou národní parlamenty zkoumat návrhy evropské legislativy ze 6 na 8 měsíců. Pokud by návrh zpochybnila minimálně polovina národních parlamentů, je Evropská komise povinna návrh znovu posoudit. Pokud bude i nadále přesvědčena o jeho správnosti, musí zdůvodnit, že návrh opravdu odpovídá principu subsidiarity. Hlavní slovo bude mít v takovém případném sporu Rada. Ta rozhodne, zda tomu tak skutečně je. Nové články ve smlouvě přinášejí pro Unii možnost čelit problémům s dodávkami energie a reagovat na změnu klimatu.

140

•

Smlouva přináší i zjednodušený postup pro přijímání změn zakládacích smluv v podobě tzv. přechodové klauzule („passerelle“). Tento postup umožní, aby Evropská rada se souhlasem Evropského parlamentu rozhodla jednomyslně, že v určité oblasti či určitém případě, kde rozhoduje Rada jednomyslně, bude Rada napříště rozhodovat kvalifikovanou většinou. Nebo že v určité oblasti, kde jsou legislativní akty přijímány zvláštním legislativním postupem, se budou příště přijímat řádným legislativním postupem. (Jedná se tedy ve své podstatě o nepřímou změnu zakládacích smluv, aniž by k ní však bylo zapotřebí ratifikace členskými státy v souladu s jejich ústavními procedurami jako u běžné změny mezinárodní smlouvy. Určitou pojistkou je však veto členských států, které smlouva ponechala a které mohou použít proti připravované iniciativě.)

Jak probíhala ratifikace Lisabonské smlouvy? RATIFIKACE LISABONSKÉ SMLOUVY 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27.

ZEMĚ Maďarsko Slovinsko Malta Rumunsko Francie Bulharsko Polsko Slovensko Portugalsko Rakousko Dánsko Litva Lotyšsko Německo Lucembursko Finsko Estonsko Řecko Irsko Velká Británie Kypr Nizozemsko Belgie Španělsko Itálie Švédsko Česká republika

ZPŮSOB RATIFIKACE hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu referendum hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu hlasování v parlamentu podpis prezidenta

TERMÍN PŘIJETÍ 17.12.2007 29.01.2008 29.01.2008 04.02.2008 07.02.2008 21.03.2008 02.04.2008 10.04.2008 23.04.2008 24.04.2008 24.04.2008 08.05.2008 08.05.2008 23.05.2008 29.05.2008 11.06.2008 11.06.2008 11.06.2008 12.6. 2008 NE 3.10.2009 ANO 18.06.2008 03.07.2008 08.07.2008 10.07.2008 15.07.2008 31.07.2008 21.11.2008 6.5. 2009 3.11. 2009

141

Parlamenty všech výše uvedených zemí schválily Lisabonskou smlouvu. (V Německu a České republice byla smlouva předložena i ústavním soudům, které zkoumaly její kompatibilitu s národními ústavami.) Jediné Irsko, kde ji neschvaloval parlament, ale všelidové referendum, ji odmítlo. Smlouva může ovšem podle stávajících pravidel vstoupit v platnost jen v případě, že ji schválí všechny členské státy. Rozšiřují materiál

Irsko je jediným členským státem, který Lisabonskou smlouvu předložil přímo svým občanům, a ratifikace zde proběhla formou referenda. Dnem „D“ se stal čtvrtek 12. června 2008. Již předvolební plakáty, vyvěšené po celé zemi, napovídaly, že kladný výsledek referenda není v žádném případě jednoznačný a předem zaručený. Převažovaly totiž ty, které vyzývaly k nepodpoření smlouvy. Výsledek, který byl nakonec za značné pozornosti mnoha evropských médií vyhlášen na hradě v Dublinu, však jednoznačný byl – nadpoloviční většina voličů smlouvu odmítla. Výsledky tohoto červnového referenda velmi připomínaly výsledky prvního referenda o smlouvě z Nice. Irové ji tehdy rovněž zamítli, a to poměrem 53,4 % ku 46,6 %. O rok později svým občanům irská vláda předložila smlouvu znovu a Irové ji schválili v poměru 63,8 ku 36,2 %. Představitelům EU nezbývalo nic jiného, než na situaci reagovat. Problematika Lisabonské smlouvy a debata o možných variantách dalšího vývoje se staly hlavní náplní summitu Evropské rady ve dnech 19. a 20. června 2008. Názory představitelů se však velmi výrazně lišily. Většina evropských špiček na summitu vyjádřila názor, že by ratifikace smlouvy měla dál pokračovat. Vždyť v té době již Lisabonskou smlouvu schválilo 19 členských států! Někteří měli jiný názor a s tímto návrhem nesouhlasili. Patřil mezi ně např. i český prezident, který označil výsledek referenda za "vítězství svobody a rozumu nad umělými elitářskými projekty a evropskou byrokracií" a dodal, že podle něj je smlouva mrtvá a v její ratifikaci nelze dál pokračovat. Zůstal však mezi nejvyššími činiteli evropských zemí se svým tvrzením, že irské "ne" znamená konec, osamocen. Osud Lisabonské smlouvy Stejně jako v případě zamítnuté Smlouvy o Ústavě pro Evropu se i po referendu v Irsku nabízelo několik variant dalšího postupu. •

Lisabonská smlouva bude smetena se stolu a dál se v ratifikaci pokračovat nebude. Toto řešení vycházelo z faktu, že EU má platnou smlouvu, podle které bude Unie fungovat dál. Nicméně by během dalšího předpokládaného vývoje muselo dojít

142

•

•

•

•

k novelizaci stávající Smlouvy z Nice, protože ta není připravena na další rozšiřování a nedefinuje (např. po vstupu Chorvatska) zejména počet komisařů a europoslanců, počet hlasů v Radě. Bude vytvořena zcela nová smlouva. Tento postup by byl velmi komplikovaný, neboť je potřeba si uvědomit, že již Lisabonská smlouva je přepracovanou Smlouvou o Ústavě pro Evropu a je maximálním možným kompromisem, se kterým byly členské státy ochotny souhlasit. V danou chvíli nebyla ochota ze strany členských států připravovat nějaký nový dokument. Bude se dál pokračovat v ratifikaci smlouvy. Zde by mohlo následně dojít k situaci, že Irsko se svým „Ne“ zůstane osamoceno a zbylých 26 členských států smlouvu ratifikuje. Řešením by bylo znovu předložit smlouvu Irům, jak už se ostatně kdysi stalo v případě Smlouvy z Nice. Před novým referendem by se jevilo jako velmi pravděpodobné, že by proběhla jednání mezi Irskem a Unií, v němž by si Irové vyjednali nějaké výjimky. Dublin by tak mohl od Unie získat nějakou deklaraci, která by vyvrátila obavy, jež vedly irské voliče k odmítnutí smlouvy. Mohla nastat i situace, kdy by ratifikace pokračovala a všechny státy vyjma Irska ji odsouhlasily. Pak by bylo možné ze smlouvy vybrat pouze nejnutnější a pro další rozšiřování nezbytné pasáže o reformě institucí, které by nevyžadovaly souhlas voličů a stačil by souhlas parlamentů. Změny by pak bylo možné připojit k jinému dokumentu, např. k přístupové smlouvě s Chorvatskem (plánované na r. 2010) a schválit obojí najednou. Nabízela se i varianta tzv. „vícerychlostní“ Evropy. Pokud by se během pokračující ratifikace stalo, že by smlouva nebyla schválena kromě Irska i v dalších zemích, mohly by začít vznikat skupiny zemí, spojovat se podle svých zájmů, postupovat rozdílnou rychlostí a spolupracovat s odlišnou mírou intenzity v rámci EU.

Vývoj ukázal, že členské země chtějí pokračovat v ratifikačním procesu. Lisabonskou smlouvu schválily parlamenty všech členských států. Česká republika, která v 1. polovině r. 2009 předsedala Radě EU, se stala poslední zemí, kde byla Lisabonská smlouva schválena. Senát smlouvu před hlasováním předal Ústavnímu soudu k projednání. Soud se zaměřil na šest oblastí dokumentu - oblast předání některých pravomocí na evropskou úroveň, možnost měnit způsob rozhodování v Radě EU z jednomyslného na většinový (ztráta práva veta pro členské státy) nebo způsob uznání Listiny základních práv EU a její právní závaznost pro Česko. V listopadu 2008 rozhodl Ústavní soud ČR, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou. Rozhodnutí Ústavního soudu bylo jednomyslné. Následně v květnu 2009 schválil po Poslanecké sněmovně Lisabonskou smlouvu i Senát. Smlouva ještě čekala na podpis prezidenta.

143

Vývoj po irském NE Po odmítavém postoji Irů v referendu ratifikace smlouvy pokračovala. Byla zahájena jednání mezi irskou vládou a Unií, na nichž byly vyjednávány opt-outy (výjimky) z Lisabonské smlouvy, které irská strana považuje za své specifické zájmy: struktura Evropské komise, vojenská neutralita, daňová politika a občanská práva. Důležitá jednání o budoucnosti Lisabonské smlouvy proběhla na prosincovém zasedání Evropské rady 11. a 12. 12. 2008 v Bruselu. Summit skončil úspěchem. ER se na něm shodla nejen na nejvážnějších problémech, mezi něž vedle boje s klimatickými změnami a plánu na obnovu krizí postižené evropské ekonomiky patřila právě i budoucnost Lisabonské smlouvy. Irsku byly nabídnuty právní záruky, které stanoví, že smlouva neomezí pravomoc vlády v otázkách, které jsou pro irské občany ve vztahu k Lisabonské smlouvě stěžejní: daňová politika, vojenská neutralita, etické otázky (např. potraty). Vyslyšen byl i požadavek Irů, aby po případném vstupu smlouvy v platnost mělo i nadále všech 27 zemí v Komisi svého komisaře. Irsko zase souhlasilo s tím, že uskuteční druhé referendum. Jednání pokračovala i po prosincovém summitu a vyvrcholila na summitu Evropské rady, která se konala pod vedení českého předsednictví v červnu 2009 v Bruselu. Výsledkem je schválení textu, který Lisabonskou smlouvu nemění, ale mění se forma záruky pro Iry. Jedná se o oblast daňovou, oblast irské neutrality a některé sociální záležitosti. Dle mezinárodního práva se jedná o politické rozhodnutí Evropské rady, které má právní závaznost. Je pravděpodobné, že dodatek s těmito zárukami bude přičleněn k přístupové smlouvě s Chorvatskem a spolu s ní ratifikován všemi členskými státy EU. Smlouva byla předložena Irům ke druhému referendu. 3. října 2009 řekli Irové, pravda až na podruhé, Lisabonské smlouvě své „Ano“. Staly jsme se tak posledním členským státem, kde nebyla ratifikace ukončena, přestože smlouvu schválily obě komory našeho parlamentu a Ústavní soud neshledal její rozpor mezí ní a naší ústavou. O měsíc po irském referendu nakonec, ač nerad, podepsal smlouvu i český prezident. Tím byla ratifikační proces lisabonské smlouvy ukončen Lisabonská smlouva a s ní i razantní změny, které přinesla, vstoupily v platnost 1. prosince 2009.

Doporučujeme speciální webové stránky s informacemi o Lisabonské smlouvě, které zřídila Komise: http://europa.eu/lisbon_treaty/index_cs.htm Zajímavým dokumentem je i nová publikace (leden 2010) Úřadu vlády o dopadech Lisabonské smlouvy, kterje ke stažení na adrese: http://www.vlada.cz/assets/evropske-zalezitosti/dokumenty/Analyza-dopadu-

144

Lisabonske-smlouvy.pdf

Zamyšlení Porovnejte znění Smlouvy pro Evropu se změnami v Lisabonské smlouvě.. Považujete Vy osobně předložené změny za zásadní?

Česká republika a EU

Cíl kapitoly

V této kapitole se seznámíte s vývojem vztahů EU a ČR, zkušenostmi s členstvím v EU, s možnostmi a realitou čerpání financí z EU, rozpočtem EU a ČR, zastoupením ČR v institucích a orgánech EU. Společně se v závěru zamyslíme nad dalším vývojem Evropské unie.

Minimální časová dotace: 2 výukové hodiny

Vývoj vztahů ČR a EU

Vývoj vztahů •

Vztahy mezi naší zemí a Evropskou unií (dříve Evropskými společenstvími) se na neformálním základě vyvíjely poměrně dlouhou dobu. Formálně byly však stvrzeny až podpisem Dohody mezi Československou socialistickou republikou a Evropským hospodářským společenstvím o obchodu průmyslovými výrobky v r. 1988.

145

Platnost dohody však díky dalším změnám v tehdejším Československu netrvala dlouho. •

Po roce 1989 zesílily v souvislosti s politickými i ekonomickými změnami ve východní Evropě vzájemné vztahy mezi ES a tehdejším Československem.

Evropská společenství nabídla v této době některým východoevropským a středoevropským postkomunistickým zemím uzavření asociačních dohod, tzv. Evropských dohod. Cílem bylo zajistit politickou a hospodářskou stabilitu regionu a předejít násilnému řešení případných etnických konfliktů. •

V roce 1990 byla zahájena jednání o uzavření asociační dohody i mezi Československem a Evropskými společenstvími. Jednání trvala do konce roku 1991, kdy byla v prosinci uzavřena asociační dohoda. Spolu s ní byla podepsána i Prozatímní dohoda o obchodu a otázkách, které s obchodem souvisejí. Tato federální Evropská dohoda měla jednu zvláštnost. Nikdy nevstoupila v platnost. Dohoda podléhala jako celek časově náročnému procesu schválení - musely ji schválit na jedné straně parlamenty všech členských zemí ES, ale také Evropský parlament a na druhé straně i parlament asociované země. Dříve než byla schválena, rozpadla se naše Československá republika. Po rozdělení na dva státy byla dojednána, podepsána a schválena nová asociační dohoda.

•

V počátcích devadesátých let bylo zřejmé, že o členství v EU bude usilovat řada nových států střední a východní Evropy. Na tuto situaci zareagovali hlavní představitelé členských států, kteří na summitu Evropské rady, který se konal v červnu 1993 v Kodani, rozhodli o podmínkách které musí splnit každý stát, který se chce stát členem EU Jedná se o tzv. Kodaňská kritéria. (Kandidátský stát musí být především fungující demokracií, musí mít vytvořeno tržní hospodářství a zároveň musí být schopen převzít všechny závazky související s členstvím.)

•

Asociační dohoda s Českou republikou vstoupila v platnost 1. února 1995. Dohoda se týkala vytvoření zóny volného obchodu a současně zavazovala obě strany k hospodářské, kulturní a finanční spolupráci. V této dohodě se ČR zavázala k postupnému sbližování svého právního řádu s acquis communautaire. Součástí dohodnutých podmínek byla i možnost přerušit jednostranně provádění dohody v případě, že by jedna strana závažně porušila smluvní závazky.

•

Hned v následujícím roce podala ČR do rukou italského předsednictví žádost o vstup do EU (leden 1996). Na základě posudků, které vypracovala na kandidátské státy Komise, rozhodla Evropská rada na svém summitu v Lucemburku v prosinci 1997 o tom, že budou zahájena jednání s následujícími kandidátskými státy: Polskem, Českou republikou, Maďarskem, Slovinskem, Estonskem a Kyprem. Česká republika se tedy ocitla v tzv. první vlně kandidátských států. Tato jednání začala počátkem r. 1998.

146

•

V roce 2000 byla zahájena jednání i s druhou skupinou kandidátských zemí - tzv. skupinou Helsinskou. Tu tvořily zbývající pobaltské státy Litva a Lotyšsko, dále Slovensko, Rumunsko, Bulharsko a Malta.

•

Následujícím krokem bylo vypracování Národního programu přípravy České republiky na členství v EU. Ten lze přirovnat k jízdnímu řádu, v němž byly pro jednotlivé vlaky stanoveny různé hodiny odjezdu, ale všechny vlaky končí v jednom městě, mají jeden jediný cíl. V případě Národního programu to bylo plné zapojení země do EU. Plán specifikoval celkový postup a současně i jeho jednotlivé kroky, které souvisely s procesem harmonizace českého právního řádu s komunitární legislativou. Obsahoval i časový harmonogram tohoto postupu.

•

Samotnému procesu vyjednávání o přistoupení předcházel tzv. screening legislativy. Jeho cílem bylo prověřit českou národní legislativu a porovnat ji s acquis communautaire. Po něm a v některých případech i současně s ním začala probíhat negociační jednání. Screening naší republiky skončil v roce 1999. Od počátku roku 2000 probíhal tzv. dodatečný screening, který se týkal nově vzniklé legislativy.

•

Během procesu vyjednávání byly postupně otevírány a prodiskutovávány jednotlivé kapitoly. Ty byly po náležitém projednání uzavřeny.

Přechodná období

Vyjednaná přechodná období ve Smlouvě o přistoupení

Negociační proces, který za českou stranu ve funkci hlavního vyjednavače vedl JUDr. Pavel Telička, byl ukončen v prosinci roku 147

2002 na jednání Evropské rady v Kodani. Tam jsme uzavřeli všechny kapitoly, obdobně jako další kandidátské státy Polsko, Maďarsko, Estonsko, Slovinsko, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Malta a Kypr. Na jmenovaném summitu, tedy bylo rozhodnuto, že 10 kandidátských států je připraveno na vstup do EU a definitivně vyjednány podmínky vstupu nových států. •

Vyjma uzavření negociačních kapitol vyjednala Česká republika i přechodná období v pěti oblastech: a) energetika, b) životní prostředí, c) volný pohyb kapitálu, d) daně, e) zemědělství.

•

Současně si i Evropská unie vyjednala přechodná období. Ta se týkala dvou oblastí: a) volný pohyb osob, b) doprava.

•

Součástí vyjednaných podmínek byl i finanční rámec vstupu ČR do EU. ČR se zavázala, jako všechny ostatní kandidátské státy, že bude přispívat do společného rozpočtu EU. Současně si vyjednala i výši příjmů do státního rozpočtu.

Slavnostním podpisem Smlouvy o přistoupení České republiky k EU se 16. dubna 2003 uzavřela dlouhá a náročná cesta vyjednávání a současně i důležitá etapa integračního procesu. Již po podpisu smlouvy se změnilo postavení České republiky. Získala (spolu s ostatními kandidátskými státy, které podepsaly přístupovou smlouvu) možnost účastnit se jednání v Radě a Evropské komisi. Zatím pouze v pracovních skupinách a výborech obou institucí a pouze jako aktivní pozorovatel, který má právo se vyjadřovat k návrhům, popř. podávat svá stanoviska, ale nemá právo hlasovat o návrzích.

Smlouva o přistoupení

148

Smlouva o přistoupení se stala základním smluvním dokumentem mezi EU a ČR, určujícím podmínky vstupu do EU. Z právního hlediska se jedná o mezinárodní smlouvu, jejímiž smluvními stranami jsou stávající členské státy (tj. v té době 15 členských států) na jedné straně a desítka přistupujících zemí na straně druhé.

•

• •

• •

Smlouva o přistoupení byla úspěšně ratifikována ve všech členských i kandidátských státech, schválil ji i Evropský parlament. Způsoby schvalování se v jednotlivých státech lišily. Někde probíhala referenda, někde schvalovaly smlouvu parlamenty. V České republice proběhlo 13. - 14.června 2003 referendum. 77,3 % účastníků souhlasilo s tím, aby se Česká republika stala členským státem Evropské unie. 1. května 2004 se stala Česká republika (spolu s dalšími devíti kandidátskými státy) plnoprávným členským státem Evropské unie. Po svém vstupu se rovnoprávně zapojila i do práce všech institucí EU. V Evropské komisi měla komisaře Vladimíra Špidlu a řadu dalších občanů ČR, kteří pracují v aparátu Komise na vyšších i nižších postech. Ministři a úředníci se účastní pravidelně jednání Rady a zapojují se do všech rozhodování v této instituci. V Evropském parlamentu pracuje 22 poslanců a poslankyň, kteří byli zvoleni ve volbách do EP v ČR a kteří zde hájí zájmy svých stran a doufejme, že i zájmy České republiky. I v ostatních institucích máme své zástupce. Ať už auditora v Evropském účetním dvoře, nebo soudce u Evropského soudního dvora a soudce u Soudu prvního stupně, či české zástupce ve Výboru regionů a Hospodářském a sociálním výboru. Češi pracují i v Evropské centrální bance a Evropské investiční bance.

Stálé zastoupení ČR při EU v Bruselu

149

Stálé zastoupení ČR při EU v Bruselu sehrálo velmi důležitou úlohu již při negociačních jednáních a neméně důležitou roli hraje i po našem vstupu do EU. Bylo založeno v roce 1993 jako Mise České republiky při Evropských společenstvích. Navazovalo na činnost bývalé československé mise, která byla ustavena k 15.3.1989. Po našem vstupu se Mise přeměnila na Stálé zastoupení ČR při EU v Bruselu.

Poslání Stálého zastoupení Posláním Stálého zastoupení je především hájit zájmy České republiky v EU. Ale úkolů má zastoupení mnohem víc: • • •

• • • • • •

koordinuje politiku unijní s politikou národní, zabezpečuje komunikaci mezi orgány státní správy ČR a institucemi Evropské unie, zabezpečuje i pravidelný kontakt se stálými zastoupeními členských zemí EU v Bruselu či misemi ostatních členských a přistupujících zemí při Evropských společenstvích, podílí se na formulaci postupu ČR v jednotlivých orgánech Evropské unie, poskytuje podporu delegacím vyslaným ČR při samotných jednáních sleduje a vyhodnocuje vývoj jednotlivých politik Evropské unie, informuje o vývoji v EU vládu, Ministerstvo zahraničních věcí a další instituce v ČR, jeho úkolem je i zvyšovat informovanost o ČR, může rovněž podávat doporučení, stanoviska a názory ke specializovaným otázkám či dokumentům, které se v rámci Evropské unie rodí a projednávají.

V čele Stálého zastoupení stojí od ledna 2008 velvyslankyně či stála představitelka České republiky při Evropské unii MVDr. Milena Vicenová. Ona a její zástupkyně pracují ve Výboru stálých zástupců Rady EU (COREPERu). Desítky dalších pracovníků zastoupení se účastní práce nejrůznějších pracovních orgánů EU. Diplomaté i další pracovníci spolupracují rovněž s delegacemi ČR (předseda vlády, ministři, členové parlamentu, zástupci státní správy i samospráv), pomáhají a asistují jim při jednáních v Bruselu, Štrasburku či Lucemburku. Pracovníci se výraznou měrou podíleli i na zajištění chodu našeho předsednictví. Portréty obou představitelek jsou na webových stránkách: http://www.mzv.cz/representation_brussels/cz/udalosti_a_media/fotografie_predstavitelek_sta leho_zastoupeni_ke_stazeni/index.html

Organizační struktura Stálého zastoupení Kontaktní údaje Stálého zastoupení ČR při EU Stálé zastoupení ČR při EU

150

(Permanent Representation of the Czech Republic to the European Union) 15 Rue Caroly, 1050 Bruxelles - Ixelles Tel.: (+32 2) 2130 111 Fax: (+32 2) 2130 185 e-mail.: [email protected] http://www.mzv.cz/representation_brussels Organizační struktura Stálého zastoupení ČR při EU http://www.mzv.cz/representation_brussels/cz/o_stalem_zastoupeni/organizacni_struktura/ind ex.html (Zdroj webové stránky Ministerstva zahraničních věcí a Stálého zastoupení ČR při EU)

Zkušenosti ČR v EU

Po více jak 5 letech členství v EU lze bilancovat, jaké nevýhody a výhody nám toto členství přináší.

Negativní dopady •

Určitá omezení rozhodovacích pravomocí orgánů ČR.

•

Určitý demokratický deficit orgánů EU v Bruselu (zejména Komise a Rady), který je postupně eliminován posílením pozice Evropského parlamentu v rozhodovacím procesu. Nutnost vyrovnávat se s novými předpisy a jejich dopady. Těžkopádnost při schvalování evropské legislativě, kdy je proces zpravidla mnohem delší než by byl jen našem státě. Velké investice, které jsou důsledkem náročných ekologických předpisů EU. Poměrně finančně náročné reformy zemědělství. Nutnost získávat další peníze na spolufinancování ze strukturálních fondů EU. Řada nákladů spojených se členstvím např. příspěvky do společného rozpočtu EU. Nemožnost ochrany domácího trhu. Větší konkurence spojená s otevřením pracovního trhu (kterou ovšem chápat také jako klad, protože může přispět ke zkvalitnění uchazečů). Po našich dálnicích a silnicích jezdí více kamionů.

• • • • • • • • •

151

• •

V případě neplnění závazků a mezinárodních smluv byla již Česká republika povolána orgány EU k zodpovědnosti. Může být i sankcionována. Stále jsme se ale nenaučili dodržovat závazky. Důkazem toho jsou dopisy od Evropské komise, ve kterých nás žádá o řádné vysvětlení toho, proč neplníme to, k čemu jsme se zavázali. U Soudního dvora je projednáváno několik žalob na Českou repliku, které podala Komise.

Kladné dopady • • • • • • • • • • •

• • • • • • • •

•

•

Větší politická i hospodářská stabilita, která se projevila zejména v počátečním období po vstupu do EU. Možnost ovlivňovat politiku EU, která se několikanásobně zvýšila díky předsednictví ČR v Radě EU. Silnější pozice vůči třetím státům. Možnost lepšího a jednoduššího přístupu na větší trh. Rozvoj institucí státní správy a zlepšení jejich funkcí Zlepšení legislativy, životního prostředí, infrastruktury. Zlepšení našeho přístupu k financím EU. V období 2007 - 2013 výrazné zvýšení finanční prostředků, které můžeme čerpat ze strukturálních fondů. Zlepšení postavení zemědělců díky štědrým dotacím z pokladny EU. Jednodušší cestování po zemích EU. Z našich hranic zmizely kontroly poté, co se ČR stala součástí schengenského prostoru. Cestování se ještě výrazněji zjednodušilo, než tomu bylo po samotném vstupu do EU. Zvýšení exportu zejména do nových členských zemí. Možnost pracovat v jiných členských státech a s tím spojené rozšíření pracovního trhu. Možnost se usadit a studovat ve kterémkoli členském státě. V oblasti zdravotnické je výhodou, že při zranění v zemi Evropské unie není problém při ošetření, stačí průkaz pojištěnce. Stali jsme se součástí trhu, na němž je ochrana spotřebitele na vysoké úrovni a v jehož rámci jsou stanovena a dodržována striktní pravidla hospodářské soutěže Rozšířila se práva občanů ČR o evropskou dimenzi. Stali jsme se součástí velkého evropského prostoru hospodářského i politického. Naučili jsme se prosazovat ve sjednocené Evropě i své zájmy, jak ukazují výsledky jednání o rozpočtu na rok 2007 - 2013 a finanční pozice vyjednaná pro Českou republiku. Během předsednictví jsme získali (i přes jeho rozporuplně hodnocené výsledky) sebevědomí, naučili jsme se prosadit své zájmy, řídit konstruktivní jednání a dovést je k přijatelným řešením. Zvýšení mezinárodní prestiže jako členského státu.

Čerpání prostředků z EU 152

•

V rámci jednání o přistoupení ČR do EU byl vyjednán i finanční rámec. Po našem vstupu do EU musela Česká republika odvést svůj podíl do rozpočtu EU, ale současně začala čerpat finance z pokladny EU.

•

Během všech let byla čistá finanční pozice ČR vůči EU kladná. Výše příjmů a výdajů je uvedena v následující tabulce.

•

Vývoj čisté pozice ČR vůči rozpočtu EU od roku 2004 do konce roku 2006.

Rozpočet EU a ČR

Rozpočet EU na léta 2007 - 2013 a Česká republika •

Na sklonku roku 2005 byl po dlouhém a tuhém boji podepsán na Evropské radě rozpočtový rámec na období 2007 - 2013. Tento rozpočtový rámec je velmi důležitým dokumentem, protože určuje stropy pro roční rozpočty a tím i cestu, jakou se bude vyvíjet utrácení peněz z Evropské unie na dlouhou dobu 7 let.

•

Pro Českou republiku je tento navržený rozpočtový rámec velmi dobrou zprávou. Znamená totiž výrazné zvýšení příjmu z rozpočtu a současně i zlepšení pozice čistého příjemce. Rozdíl mezi příjmy z rozpočtu a výdaji by v běžném roce měly činit asi 90 mld. Kč ve prospěch ČR.

•

Nejvíce peněz bude k dispozici na rozvoj ČR v rámci strukturální politiky a politiky soudržnosti. Musíme být ale schopni tyto peníze úspěšně vyčerpat. Je to dobrá zprávy i pro české zemědělce, v jejichž rukou by měly zůstat zhruba dvě pětiny finančních prostředků z EU. To nadále posílí pozici zemědělců jako skupiny obyvatelstva, která vstupem do Evropské unie nejvíce získala.

153

•

Česká pozice

Více o rozpočtu: na http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/budget/index_cs.htm

154

ČR a její předsednictví v Radě EU v roce 2009

Motto českého předsednictví:

Evropa bez bariér

•

Přehled předsednictví Přehlednou tabulku naleznete v článku Rada EU. Od 1. ledna 2009 do 30. června 2009 předsedala Radě EU Česká republika. Byla po Slovinsku teprve druhým novým členským státem v čele Rady. Předsednickou štafetu převzala od Francie a předala ji v polovině roku Švédsku. Předsednictví znamená pro každý členský stát na jedné straně obrovskou zodpovědnost, hromadu úkolů a povinností, na druhé straně však i ohromnou příležitost. Zamyšlení Než si povíme podrobněji o přípravě a průběhu našeho předsednictví, zkuste si sami pro sebe sestavit seznam povinností a úkolů, které podle Vás musí předsednická země splnit.

Zároveň si zkuste představit, co všechno musela Česká republika v rámci příprav na předsednictví zvládnout. Jaké výhody a jaký přínos může ČR z předsednické funkce mít? A úplně nakonec zkuste odpovědět na otázku: Kolik nás to všechno stálo?

155

Co všechno tedy musí předsedající stát v průběhu předsednictví zvládnout, zajistit, zorganizovat? • • •

• •

• • •

Předkládá program hlavních cílů (říká se jim „priority“), kterých chce dosáhnout. Připravuje program Rady na období svého předsednictví a nese za něj zodpovědnost. Připravuje a řídí jednání Rady na všech úrovních (v Radě předsedá vždy příslušný resortní ministr, v COREPERu předsedá Stálý velvyslanec při EU nebo jeho zástupce, při jednáních pracovních skupin předsedá příslušný expert). V této souvislosti je nutné si uvědomit, že se jedná o stovky jednání! Pokud jednání nevedou ke shodě, musí předsednická země vypracovávat přijatelné návrhy kompromisů a hledat věcné řešení problémů. Spolupracuje nejen s Generálním sekretariátem Rady, ale zajišťuje komunikaci a koordinaci rozhodovacího procesu s Evropskou komisí, Evropským parlamentem a dalšími institucemi EU. Spolupracuje nejen s unijními institucemi, ale musí rovněž komunikovat se všemi členskými státy. Reprezentuje EU vůči "třetím zemím" a jménem EU s nimi také jedná. Jedná jménem EU i s mezinárodními organizacemi.

Protože předsednictví nepředstavuje jen samotný kolotoč všemožných jednání, musí zajistit i řadu dalších akcí např. kulturních v rámci tzv. doprovodného programu. Vidíte sami, že povinností a úkolů má předsedající stát opravdu mnoho. Musí se tudíž na ně důkladně připravit. Největší nároky v oblasti přípravy byly samozřejmě kladeny na státní správu. Ta musela zajistit v rámci přípravy otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Finanční Personální Logistické Bezpečnostní Komunikace Koordinace Zkušenosti

Během příprav byl: a. vytvořen harmonogram příprav; b. určena zodpovědnost subjektů, ať už jednotlivých resortů či Stálého zastoupení ČR při EU, nebo koordinační strukturu; c. připraven kalendář akcí d. vytvořen zvací a akreditační systém, zajištěny komunikační kanály uvnitř země, se Stálým zastoupením, s velvyslanectvími, s ostatními členskými zeměmi, zejména s Francií a Švédskem…; e. připraveno bezpečnostní zajištění akcí (finanční, logistické, personální); f. zajištěna spolupráce s ostatními unijními institucemi.

156

Zásadní roli zde hrála vláda ČR, která zodpovídala za: • • • • • •

vrcholnou politickou koordinaci obsahové a organizační složky, politické priority, rozpočet, doprovodný program, zapojení parlamentu, regionů, soukromého sektoru, NNO, výběr a přípravu osob.

Nejvytíženějšími ministerstvy v souvislosti s průběhem předsednictví byla: • • • • • • •

Ministerstvo zahraničních věcí Ministerstvo financí Ministerstvo zemědělství Ministerstvo spravedlnosti Ministerstvo vnitra Ministerstvo průmyslu a obchodu Ministerstvo pro místní rozvoj

Ohromnou roli sehrálo v souvislosti s výkonem předsednictví Stálé zastoupení v Bruselu, které a) b) c) d) e) a.

sledovalo a vyhodnocovalo politiky, připravovalo podklady pro priority a program, navazovalo pracovní kontakty se zastoupeními členských států a dalších orgánů EU, zajišťovalo výkon předsednictví na pracovní úrovni v pracovních skupinách Rady, vytvářelo organizační zázemí pro zasedání v Bruselu a Lucemburku a souhrnně lze říci, že výborně plnilo všechny úkoly, které v souvislosti s předsednictvím mělo.

Všechny tyto úkoly kladly na státní správu obrovské nároky, a to jak v oblasti personální, finanční, tak i v oblasti jazykové a předmětné přípravy. V oblasti personální bylo posíleno Stále zastoupení, vytvořeny koordinační týmy, najaty dočasné síly pro logistické zabezpečení všech akcí. Přijati byli i noví lidé do stěžejních resortů. Celkem bylo v souvislosti s předsednictví vytvořeno 338 nových úřednických pracovních míst. Nestačilo však jen přijmout nové síly. Úředníci, zajišťující úkoly v souvislosti s předsednickou funkcí, museli být na výši nejen po stránce odborné, ale i po stránce jazykové (především znalost obou jednacích jazyků AJ + FJ). Kromě toho museli daní pracovníci velmi dobře znát fungování samotné EU.

157

Jak postupovaly přípravy na předsednictví? •

Bylo určeno institucionální zajištění předsednictví ČR, kde hlavní zodpovědnost měl místopředseda vlády pro evropské záležitosti RNDr. Alexandr Vondra.

•

Byl připraven 18ti měsíční program předsednictví s Francií a Švédskem. (http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=38126) Byla navázána spolupráce se zástupci obou uvedených zemí a byl konzultován společný postup. Byla navázána spolupráce s členskými státy, které již Radě předsedaly, zejména s Rakouskem a Finskem, u nichž jsme sbírali zkušenosti z již proběhlých předsednictví. Bylo schváleno motto našeho předsednictví: "Evropa bez bariér".

• • • •

Během přípravy předsednictví byly stanoveny priority 1. Evropa konkurenceschopná a otevřená (hlavní priorita) 2. Energetika udržitelná a bezpečná 3. Rozpočet pro budoucnost Evropy 4. Evropa jako globální partner 5. Evropa svobodná a bezpečná

•

Byla jmenována nová vedoucí Stálého zastoupení ČR při EU - MVDR. Milena Vicenová.

•

11.10.2008 byla slavnostně otevřena nově pronajatá budova v centru Bruselu v ulici Trone 60, tzv. Český dům (sídlí zde mj. Stálé zastoupení ČR při EU - rozšíření prostor na české předsednictví, velvyslanectví ČR v Belgii - přesídlení ze současné adresy, v agenturním patře - České centrum, CzechInvest, CEBRE, Czech Trade, CzechTourism a zastoupení některých krajů v tzv. Domě českých regionů).

•

Proběhl výběr loga předsednictví, který vzešel z 350 podaných grafických návrhů. Logo odráží motto českého předsednictví v Radě EU „Evropa bez bariér“, i samotné motto Evropské unie „Jednota v rozmanitosti.“ Tvoří ho barevné kódy jednotlivých států rozložené na mapě Unie a posléze smíchané v rovnoprávné mozaice.

Více o logu: http://www.eu2009.cz/en/czech-presidency/presidency-logo/logo-story/pribeh-loga-1829/ http://www.eu2009.cz/cz/news-and-documents/news/logo-ceskeho-predsednictvi-2145/ •

V září 2008 byla televizním spotem „Tváře českého předsednictví“ zahájena komunikační kampaň českého předsednictví. Jejím mottem bylo heslo: "Evropě to osladíme". (Heslo bylo přijato rozporuplně. Alexandr Vondra, místopředseda vlády pro evropské záležitosti, však vysvětloval, že je záměrně dvojsmyslné, neboť: „Cílem téhle fáze kampaně není upoutat pozornost těch, kteří pravidelně monitorují evropské záležitosti, ale oslovit normální lidi v této zemi, kteří o tom moc nevědí. A to vždy musíte přijít s takovou menší provokací, musíte zaujmout. Ale sladit je přece také příjemné… .“ Zdroj: List E15, rozhovor redaktora Jana Žižky s vicepremiérem A. Vondrou, 8. 9. 2008 )

158

Více informací o kampani vlády ČR k předsednictví a tvářích kampaně: http://www.eu2009.cz/cz/czech-presidency/presidency-faces/tvare-predsednictvi-3641/ http://www.euroskop.cz/112/sekce/ceske-predsednictvi-eu-2009 Podrobnější informace o českém předsednictví v Radě EU na speciálních webových stránkách předsednictví: www.eu2009.cz Zamyšlení Vzpomenete si ještě alespoň přibližně, či víte naprosto jistě, jaké dva zásadní problémy museli již v prvním lednovém týdnu naši politici v čele Rady EU řešit? Napovíme jen aktéry těchto prvních dvou dějství půlročního předsednického dramatu: tehdejší premiér Mirek Topolánek spolu s ministrem obchodu a průmyslu Martinem Římanem a ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg.

Přehled předsednictví ČR v Radě EU:

Tak naše předsednictví začínalo - premiér Topolánek s předsedou Komise Barrosou na setkání vlády s Evropskou komisí v Praze Zdroj: www.eu2009.cz 1. ledna 2009 odstartovalo předsednictví České republiky v Radě EU. A nebyl to vůbec snadný start! Hned od počátku museli naši představitelé v čele Rady řešit dva velmi závažné problémy – válku Izraele proti Hamásu v Gaze a spor mezi Ruskem a Ukrajinou o dodávkách zemního plynu. Předseda Rady ministrů zahraničních věcí EU a ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg v čele delegace EU odjel vyjednávat příměří na Blízký východ, vedl jednání v Egyptě, Jordánsku, na palestinských územích a v Izraeli. Předseda Rady EU pro energetiku a ministr průmyslu a obchodu ČR Martin Říman vedl delegaci, která měla za úkol pokusit se napomoci vyřešení obchodního sporu mezi společnostmi Gazprom a Naftogaz, mezi Ruskem Ukrajinou. Hlavním cílem bylo přispět k jednání o obnovení dodávek plynu. K tomu se ještě přidala nutnost řešit dopady ekonomické krize.

O necelý týden později, 6. ledna 2009, premiér Topolánek a vicepremiér Vondra představili v Praze oficiálně priority a program předsednictví: 159

Hlavní priority českého předsednictví lze shrnout do sloganu „3E“ – ekonomika, energetika a Evropa a svět (Economy, Energy, External Relations). •

Ekonomickou ambicí bylo pro ČR dle slov premiéra „zvyšování evropské konkurenceschopnosti, posilování důvěry spotřebitelů, ale i malých a středních podniků v tržní hospodářství, efektivní a rozumné řešení finanční krize, pokračování v liberálních reformách rozpočtu a politik EU, zejména Společné zemědělské politiky a v neposlední řadě zvyšování zaměstnanosti.“

•

Energetika pro nás pak znamená především hledání rovnováhy mezi nároky životního prostředí a udržením evropské konkurenceschopnosti a bezpečnosti. Důraz budeme klást na debatu o diverzifikaci zdrojů a o nových sítích. ČR považujeme za nezbytné, aby EU měla společnou energetickou politiku a vystupovala v jednáních o dodávkách energetických surovin jednotně.

•

Evropa a svět: K oblasti zahraniční politiky premiér uvedl: „Vztahy Evropy a světa stavíme na euro-atlantické vazbě, která je základem bezpečnostní i ekonomické spolupráce. Stejnou prioritou je pro nás otevřenost a další rozšiřování EU. Chceme pokračovat v integraci zemí západního Balkánu. Významným je pro nás také východní partnerství.“ •

Během našeho předsednictví se uskutečnila následující důležitá neformální zasedání Rady:

Neformální zasedání Rady pro všeobecné záležitosti, Praha, 8.1.2009 Neformální zasedání Rady pro spravedlnost a vnitřní věci, Praha, 15.-16.1.2009 Neformální zasedání ministrů pro zaměstnanost a sociální věci, Luhačovice 22.-24.1.2009 Neformální zasedání ministrů pro rozvojovou spolupráci, Praha, 29.-30.1.2009 Neformální zasedání ministrů EU pro otázky rodinné politiky, Praha, 4.-5.2.2009 Neformální zasedání ministrů obrany, Praha, 12.-13.3.2009 Neformální zasedání ministrů pro vzdělávání, Praha 22.-23.3.2009 Neformální zasedání ministrů zahraničních věcí (Gymnich), Hluboká n. Vlt. 27.-28.3.2009 Neformální zasedání ministrů pro hospodářské a finanční záležitosti, Praha, 3.-4.4.2009 Neformální zasedání ministrů životního prostředí, Praha, 14.-15.4.2009 Neformální zasedání ministrů pro regionální rozvoj, Mariánské Lázně, 22.-24.4.2009 Neformální zasedání ministrů dopravy, Litoměřice, 29.4.2009 Neformální zasedání ministrů pro konkurenceschopnost, Praha 3.-5.5.2009 Neformální zasedání ministrů pro zemědělství a rybářství, Brno, 31.5.2009 –2.6.2009 • Proběhla i dvě mimořádná zasedání Rady, která reagovala na aktuální problematiku: Mimořádné zasedání Rady pro energetiku, Brusel, 12.1.2009 Mimořádná Rada zdravotnictví ke chřipce typu A/H1N1, Lucemburk, 30.4.2009

Kromě neformálních a mimořádných setkání ministrů členských států se Rada pod naším vedením v nejrůznějším složení sešla ještě 29krát.

160

• Setkali i nevyšší političtí představitelé na svých zasedáních: Neformální zasedání hlav států a předsedů vlád k finanční a ekonomické krizi, Brusel, 1.3.2009 Evropská rada, Brusel, 19.-20.3.2009 Evropská rada, Brusel, 18.-19.6.2009 • Proběhly další vrcholné summity: EU - USA, který se konal 5.4. 2009 Praze a během něhož se nový americký prezident setkal s vrcholnými představiteli EU a členských států EU. EU – Japonsko, Praha, 4.5.2009 EU – Kanada, Praha, 6.5.2009 Východní partnerství, Praha 7.5.2009 Jižní koridor, Praha 8.5.2009 EU – Čína, Praha, 20.5.2009 EU – Rusko,Chabarovsk, 21.-22.5.2009

Summit EU – Korejská republika, Soul, 23.5.2009 Summit EU – Pákistán, Brusel 17.6.2009 Neformální summit EU – Jordánsko, Brusel 17.6.2009 Ministři členských států EU jednali se svými protějšky z mnoha dalších zemí světa. Za všechny zmiňujeme např. Jižní Afriku, Srbsko, Bělorusko, Afghánistán, Albánii, Pákistán, Egypt, Kapverdy, Kubu, Srí Lanku, Chile, Mexiko, Nový Zéland, Turecko, Nigérii, Izrael, Alžírsko, Indii, Zimbabwe, Ligu arabských států, Radu zemí Perského zálivu, země ASEAN aj. •

Pro ilustraci pár čísel: Celkem se konalo na 3000 zasedání na různých úrovních v ČR, v Bruselu i jinde v Evropě a ve světě. Každý pracovní den se konalo cca 25 jednání. Na předsednictví se podílelo asi 1500 českých úředníků a 46 diplomatů Stálého zastoupení řídilo, kteří řídili celkem 150 pracovních skupin Rady EU. O předsednictví se zajímali naši i zahraniční novináři. Jen pro vaši představu, jak velký zájem médií byl - akreditováno bylo celkem 3 730 novinářů, z toho 2 049 zahraničních.

•

Jednou z nejzávažnějších událostí, byť se odehrála na scéně vnitrostátní, která významně poznamenala celý průběh a zejména vnímání našeho předsednictví, bylo vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka a jmenování nové tzv. úřednické vlády v čele s Janem Fischerem. Ta se uprostřed rozběhnutého předsednictví ujala řízení Rady EU. Právě díky otřesům v naší domácí politice se ve vedení Unie během jediného půlroku vystřídaly tři osobnosti - premiéři Mirek Topolánek a Jan Fischer a euroskeptický prezident Václav Klaus (vedl delegaci EU při summitu EU - Rusko). To nade vší pochybnost velmi výrazně ovlivnilo kontinuitu celého předsednictví a byl to i jeden z aspektů, které byly nejvíce negativně vnímány. Nicméně i přes otřesy na naší domácí politické scéně byla práce dokončena. A to je zásluha především české administrativy, mnoha úředníků, kteří byli schopni pracovat i v této nelehké politické situaci.

161

A takto končilo - tisková konference po červnovém summitu Evropské rady (zleva předseda Komise Barroso, premiér Fischer, ministr zahraničních věcí Kohout) Zdroj: www.eu2009.cz

Přehled výsledků, nejdůležitějších okamžiků i schválených legislativních aktů během českého předsednictví v Radě EU najdete na: http://www.eu2009.cz/cz/czech-presidency/programme-and-priorities/achievements/zaverypredsednictvi-24391/ Pracovní program a priority českého předsednictví: http://www.eu2009.cz/cz/czech-presidency/programme-and-priorities/program-a-priority-478/ Kalendář akcí: www.eu2009.cz/cz/calendar/1/ Harmonogram významných akcí na území ČR během českého předsednictví EU www.eu2009.cz/cz/calendar/kalendar-akci-849/

Zhodnocení českého předsednictví v Radě EU 1. července 2009 od nás přejalo roli předsednického státu Švédsko. Tím naše historicky první předsednictví v Radě EU skončilo. Můžeme tedy shrnout, jak jsme ve vedení této instituce obstáli, čeho jsme dosáhli a co se nepodařilo. Úvodem je potřeba konstatovat, že různých hodnocení se v médiích i z úst evropských politických představitelů objevila celá řada. Závěry rozhodně nebyly jen černobílé. Některá hodnocení jsou pochvalná, jiná zdrženlivá, některá velmi kritická. Jak to bývá i v běžném životě, pravda bude někde uprostřed.

162

Rozšiřující materiál Za všechny názory, které se v médiích i z úst politiků objevily, uveďme alespoň několik příkladů: •

Naše působení v čele Rady ocenil a chválil předseda Evropské komise José Manuel Barroso. "Česká administrativa prokázala kvalitu v politicky vypjatých časech." (Ale rozhodně ani on nepřivítal výměnu vlády během předsednického období. Právě ta byla asi naším největším mínusem v očích sedmadvacítky. Tři lídři, kteří se vystřídali v čele EU - premiér Topolánek, prezident Klaus a premiér Fišer - s jejich odlišnými názory na evropskou integraci, byli pro ostatní představitele opravdu příliš.) Pochvalu si vysloužil nejen Mirek Topolánek za řešení plynové krize a postoj k řešení hospodářské krize, ale i premiér Fischer, který „naskočil do rozjetého vlaku“. Jeho práci pochválil i jinak k našemu předsednictví velmi kritický Nicolas Sarkozy: "Pan Fischer odvedl velmi dobrou práci. …Je to člověk, který dělá klidnou, inteligentní a rozumnou práci." I kancléřka Merkelová posoudila působení premiéra Fischera a jeho vlády jako úspěšné, když řekla: „Muselo to být pro něj těžké… Vykonal úžasnou práci."

•

Poměrně shovívaví byli k našemu předsednictví i poslanci Evropského parlamentu. Podle názoru většiny české předsednictví zejména pod vedením premiéra Mirka Topolánka a vicepremiéra Vondry bylo úspěšné. Zástupce tradičně skeptických britských poslanců Graham Watson byl ve svém hodnocení překvapivě optimistický, vyzdvihl skutečnost, že se nám podařilo dojednat dohody mezi unijními institucemi při moha jednáních a prohlásil: "Vaše předsednictví nebylo špatné.“ Vyjádřil současně názor, že mohlo být ještě horší. Ani on ale neopomněl dodat, že předsednictví "převálcovaly" velmi nešťastné události jakými byl pád vlády uprostřed předsednického období nebo euroskepticismus našeho prezidenta, který po určitou dobu stanul v čele Rady. Naši nejbližší sousedé, Slováci, nepovažovali české předsednictví za nijak zvlášť úspěšné, ale chválili Topolánka, jak zvládl ruskoukrajinský spor o plyn.

Mezi nejkritičtější ohlasy patřil článek ve Financial Times, kde se objevil názor, že to bylo nejhorší předsednictví, co Unie zažila. Ani německý korespondent z Bruselu na stránkách iHNed.cz nás příliš nešetřil: "České předsednictví mám spojené se spoustou různých 'nehod' a podivných historek. Všichni si například budeme pamatovat Topolánka a jeho výrok o 'cestě do pekel' v souvislosti s plánem Washingtonu na pomoc americké ekonomice." Ovšem jednoznačně nejkritizovanějším aspektem celého našeho působení byla výměna vlády uprostřed našeho předsednického období. • A jaké lze očekávat hodnocení našeho předsednictví v diplomatických kruzích? Ilustrují ho asi nejvěrněji slova velvyslankyně ČR při EU MVDr. Vicenové, která použila v rozhovoru s redaktorkou Barborou Tachecí již 15. 5. 2009: Tachecí: O jaké zemi se dosud říkalo, že neuspěla? Vicenová: Neříká se, že některá země neuspěla. Říká se, že předsednictví bylo vynikající, slabší, nebo třeba rozpačité. Za vynikající je bráno například předsednictví německé v prvním pololetí 2007. Tachecí: A my máme šanci na jaké hodnocení z této škály? Vicenová: Vzhledem k pádu vlády - rozpačité.

163

Zdroj: aktualne.cz, 15.5.2009, autor: Barbora Tachecí. Celý rozhovor na http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/z_medii/velvyslankyne_pri_eu_padu_vlady_tad y.html Na jedné věci se ale dokázali shodnout všichni - velmi kvalitní práci odvedli státní úředníci i diplomatický sbor, zejména pracovníci Stálého zastoupení v Bruselu. Především díky nim byly splněny úkoly, které před námi stály. A to je rozhodně dobrá zpráva, neboť bez úředníků, kteří Evropské unii rozumí, bychom nebyli schopni hájit své zájmy v rámci sedmadvacítky.

Čeho bylo během předsednictví dosaženo? •

Podmínky našeho předsednictví nebyly lehké. Hlavní vinu jsme na tom nesli sami, když jsme vyměnili uprostřed předsednictví svou vládu, ale i vnější okolnosti přispěly k náročnosti našeho působení v čele Rady EU. Již od samého počátku bylo potřeba řešit složitou mezinárodní situaci, komplikovanou válečným konfliktem v Gaze či zastavením dodávek plynu do některým unijních států, způsobeným sporem mezi Ukrajinou a Ruskem. Významný vliv měla i sílící hospodářská krize, na níž muselo naše předsednictví reagovat a hledat řešení zmírnění jejího dopadu na země EU. Hlavním úkolem v této oblasti, který se nám podařilo splnit, bylo zabránit protekcionalismu v souvislosti s postupující ekonomickou recesí.

Ukázalo se, že námi vybrané programové priority (ekonomika, energetika a Evropská unie ve světě) byly velmi aktuální, a to po celou dobu trvání naší předsednické funkce. Rovněž i hlavní motto celého předsednictví „Evropa bez bariér“ bylo jednou ze základních myšlenek, kterou jsme se navzdory dané těžké hospodářské situaci snažili opravdu intenzivně a nekompromisně prosazovat. •

Přispěli jsme významně i k zajištění budoucího stabilního institucionálního rámce pro rozšiřující se Unii. Jako poslední členská země jsme ratifikovali Lisabonskou smlouvu (ač podpis prezidenta na ní ještě v počátku druhé poloviny r. 2009 chyběl). Bylo nalezeno společné a pro všechny strany přijatelné řešení, které by mělo vést k dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy. Na červnovém summitu Evropské rady byly schváleny záruky pro Irsko, které umožňují opakování referenda v Irsku. Druhým úspěchem bylo i dosažení politické shody na kandidátovi na předsedu příští Evropské komise, kterým se stal její současný předseda José Manuel Barroso.

Kompletní dokument se závěry Evropské rady i se zárukami pro Irsko z 19. června 2009 najdete na http://ec.europa.eu/ceskarepublika/news/090619_evropska_rada_cs.htm http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/CS/ec/108634.pdf •

Nezpochybnitelné úspěchy byly dosaženy v oblasti legislativní. Pod naším vedení bylo dokončeno projednávání více jak 80 konkrétních opatření a legislativních aktů. Za všechny můžeme jmenovat Plán obnovy (Nařízení o vypracování programu na podporu hospodářského oživení prostřednictvím finanční pomoci Společenství pro projekty v oblasti energetiky) s jeho 5 mld. eur na energetiku, vysokorychlostní

164

internet, opatřeními v zemědělské politice a v politice hospodářské a sociální soudržnosti, či revizi směrnice č. 112/2006 o společném systému DPH, týkající se snížení daně z přidané hodnoty, jejíž projednávání se v Unii vleklo téměř 10 let. Důležitou roli mají balíčky legislativy z oblasti silniční a letecké dopravy nebo balíček legislativy, týkající se sociálního zabezpečení. Schválena byla řada nových směrnic v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (např. směrnice o sankcích proti zaměstnavatelům nelegálních přistěhovalců). Podstatná je i dohoda o příspěvku členských států EU k navýšení zdrojů Mezinárodního měnového fondu formou půjčky až do výše 75 miliard eur. V neposlední řadě ČR přispěla ke zlepšení regulace finančních trhů a dohledu nad nimi, a to zejména dojednáním klíčových legislativních návrhů v oblasti finančních služeb, k nimž patří zejména směrnice Solventnost II pro oblast pojišťovnictví, nařízení o ratingových agenturách či směrnice o kapitálových požadavcích bank. Přehled nejdůležitějších legislativních aktů dohodnutých během předsednictví http://www.eu2009.cz/cz/czech-presidency/programme-and-priorities/achievements/zaverypredsednictvi-24391/ •

V problematice týkající se rozšiřování EU se ČR podařilo pokročit v jednáních vedoucích k procesu vízové liberalizace se zeměmi Balkánu, v oblasti regionální spolupráce a v otázce studentské mobility. Zprostředkovali jsme rovněž předání přihlášky Černé Hory k posouzení Komisi. Přijali jsme přihlášku ke členství v Unii od Albánie. Vpřed se posunula i vleklá vyjednávání s Tureckem. Průlom se bohužel nepodařil v oblasti pozastavených přístupových rozhovorů, jež vede Chorvatsko a které blokuje Slovinsko.

•

Cílem předsednictví je mj. také přitáhnout pozornost k unijní problematice v předsedající zemi. A to nejen pozornost obyvatel, ale i pozornost samotných politiků. Ti především se museli naučit, jak Unie funguje, jaké možnosti prosazování zájmů předsednictví nabízí. Díky médiím, která pravidelně a poměrně obšírně i fundovaně informovala o českém předsednictví a činnosti EU, se unijní problematika dostala blíže k lidem. Mnozí z nich vlastně poprvé od našeho začlenění do EU začali chápat, že jsme skutečně součástí společenství, že máme možnost spolupodílet se na jeho řízení, že nám jen kdosi z bruselských výšin něco nepřikazuje, ale že jsme spolutvůrci politik zvaných unijní. Politici pak zažívali reálný pocit, že jsou nedílnou součástí evropské politiky, že opravdu ovlivňují dění. Mnozí z těch, kteří řídili zasedání na různých úrovních Rady, pochopili, že jejich role při těchto jednáních byla podstatná a skutečně stěžejní, že dokázali svým vedením dovést dvacet šest kolegů za jednacím stolem k přijatelným kompromisům. Jednou z hlavních deviz našeho předsednictví by se tak mohlo stát pochopení skutečnosti, že to není tak často omílaný „Brusel“, který nám neustále něco nařizuje a předepisuje, ale že v institucích sedí naši zástupci, kteří o drtivé většině záležitostí jednají, dohadují se a hledají řešení, přijatelná pro všechny zúčastněné strany.

Podrobně o výsledcích českého předsednictví na webu předsednictví, zejména v dokumentu Výsledky českého předsednictví v Radě EU na http://www.eu2009.cz/cz/czech-presidency/programme-and-priorities/achievements/zaverypredsednictvi-24391/

165

Zhodnocení předsednictví premiérem Fischerem: http://www.eu2009.cz/cz/news-and-documents/news/zaverecne-podekovani-ceskehopredsednictvi--26621/ Výběr názorů na předsednictví, uvedený na webu českého předsednictví: http://www.eu2009.cz/cz/news-and-documents/news/ceske-predsednictvi-jako-serialvysledku-26180/

Co říci na závěr? Evropská unie zažila již mnoho různých předsednictví. Mnohá z nich byla velmi rychle zapomenuta. Jisté je jedno, na to české předsednictví Evropa vzpomínat bude a zapomenuto zcela jistě hned tak nebude. Bylo na rozdíl od mnohých jiných skutečně výrazné.

Rozšiřující materiál Nebyli jsme prvním postkomunistickým státem, který se postavil do čela Rady EU. Jako první si tuto roli vyzkoušelo Slovinsko, které se ujalo pomyslného žezla v Radě EU přesně rok před námi. Zkuste se zamyslet a vzpomenout si, co jste o slovinském předsednictví četli, slyšeli, viděli a co jste si zapamatovali. Mnoho toho, pokud nepracujete přímo v oblasti, která má s předsednickou zemí úzké kontakty, nebude. Slovinci předsedali tiše, pracovitě, nenápadně, standardně, bez skandálů. To se o našem předsednictví rozhodně říci nedá. Důvodů nepřehlédnutelnosti českého předsednictví je několik: • •

• •

• •

ještě před zahájením samotného předsednictví rozhodně zaujalo počáteční heslo „Evropě to osladíme“ a následné „Sladíme Evropu“, výrok mluvčího předsednictví J. F. Potužníka, v němž označil útok Izraele na Gazu jako „defenzivní, nikoli ofenzivní politiku“, což by de facto znamenalo zásadní změnu v politice EU, která se dosud jako celek snažila zaujímat neutrální pozici slova Mirka Topolánka, kterými označil americké protikrizové snahy za potenciální "cestu do pekel", která byla přetřásána v řadě evropských i amerických médií mystifikace autora a instalace kontroverzní plastiky Entropa v budově Rady, která vyvolala protesty Bulharska, kterému se nelíbilo, jak je na plastice zobrazeno. (Více zemím se jejich ztvárnění Davidem Černým na obří plastice, která zdobila halu Rady EU, nelíbila. Ale jediné Bulharsko podalo oficiální stížnost. Znázornění Bulharska bylo překryto.) pád vlády uprostřed předsednictví vystoupení Václava Klause v Evropském parlamentu a jeho projev, kterému někteří poslanci tleskali, ale také s ním řada poslanců nesouhlasila a svůj nesouhlas dala rezolutně najevo, a to nejen opuštěním sálu (http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=5wOBVMWIhXZ4, nebo reportáž B. Šámalové a E. Hrnčířové na http://www.ct24.cz/svet/46046-klaus-tvrde-kritizoval-euoznacil-ji-za-revolucni-experiment/ nebo záznam na stránkách Evropského parlamentu: http://www.europarl.europa.eu/activities/plenary/cre.do?language=EN), kde si můžete vybrat datum a debatu, poté kliknout na "Video of the speeches" (nahoře na obrazovce). Následně vybrat Windows Media Player, řečníka (pravá strana) a jazyk (pod obrazovkou)

166

• • • •

•

odmítnutí českého prezidenta podepsat Lisabonskou smlouvu, kterou již schválily obě komory parlamentu a posvětil i Ústavní soud na druhé straně výrazně povedené summity Evropské rady, které skončily úspěchem zvládnutý summit EU v Praze s prezidentem Obamou úspěšně dokončené stovky důležitých jednání, profesionalitu jejichž vedení si chválili sami účastníci, a to i Francouzi, kteří na naše předsednictví hleděli z úhlu svého právě ukončeného vedení Rady EU velmi kriticky především spousta kvalitně odvedené práce, která za námi zůstala

Kolik nás to všechno stálo? Poslední otázku, kterou jsme si na počátku této kapitoly položili, zněla: Kolik nás to všechno stálo? • •

• •

•

Na léta 2007 - 2009 bylo z rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní správa vyčleněno na předsednictví 1,9 miliardy Kč. V dokumentech vlády se ale setkáme s celkovými předpokládanými minimálními náklady spojenými s přípravou a výkonem předsednictví na léta 2007 - 2009 ve výši 3,7 miliardy Kč. Do této sumy jsou započítány i peníze, které půjdou z rozpočtů jednotlivých ministerstev. V této částce jsou zahrnuty náklady na vzdělávání státní správy, zajištění neformálních akcí a případných summitů s regionálními uskupeními, doprovodného programu apod. Vláda ve svých materiálech upozorňuje, že se tato výše může lišit v závislosti na počtu akcí v ČR, popř. na doprovodném programu. Další finance tekly i ze zdrojů Evropské komise a Rady EU, partnerů a v neposlední řadě i sponzorů např. při kulturních akcích. Perličkou je, že dle dosavadního průběžného účtování a porovnání s předcházejícím předsednictvím země galského kohouta se zdá, že Francouzi za své předsednictví utratili téměř třikrát více, než česká vláda. Na definitivní a konečný účet si musíme však ještě počkat. Ale jasno již je vcelku i teď: naše předsednictví v Radě přišlo daňové poplatníky zatím na 3,3 miliardy korun.

Zamyšlení Je to hodně? Je to málo? Vykompenzují se náklady částečně tím, že jsme v roli předsednické země měli významně vyšší vliv při jednáních, větší možnost se aktivně podílet na spoluvytváření Evropy? Že o nás bylo mnohem více slyšet v rámci Evropy? Že jsme měli možnost více ovlivňovat dění v EU? Že jsme vrcholné evropské činitele přivezli do Čech na neformální zasedání Rad a s nimi i stovky novinářů a ukázali jsme jim i Evropě, že regiony ČR mají co nabídnout? Neprohospodařili jsme si svoji šanci v čele Evropy? To už ponecháme na vašem úsudku. A společně si počkáme na konečný závěrečný účet předsednictví po roce 2009.

167

Více o předsednictví: http://www.vlada.cz

Webové stránky, které byly v souvislosti s předsednictvím spuštěny: www.eu2009.cz

Cvičení Víte v kolika různých složeních se dnes Rada schází? Dokázali byste je vyjmenovat? A kdo stanovuje jejich počet?

Řešení Mohli bychom zjednodušeně říci, že je v současné době 10 Rad. Formálně je ovšem Rada (Council, Le Conseil, Der Rat) jedna, která se schází v devíti různých složení. Jejich počet stanovila Evropská rada. • • • • • • • • • • Cvičení

Rada pro obecné záležitosti Rada pro zahraniční věci Rada pro hospodářské a finanční záležitosti, tzv. Ecofin Rada pro spravedlnost a vnitro Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a záležitosti spotřebitele Rada pro konkurenceschopnost Rada pro dopravu, telekomunikace a energetiku Rada pro zemědělství a rybolov Rada pro životní prostředí Rada pro školství, mládež a kulturu

Vyzkoušejte si své znalosti angličtiny a přiřaďte správné názvy jednotlivých Rad k českým termínům. Anebo je Vám bližší francouzština či němčina? Tak to zkuste také. Rada, Council (angl.), Le Conseil (fr.), Der Rat (něm.)

Rada Rada pro obecné záležitosti Rada pro zahraniční věci

168

Rada pro hospodářské a finanční záležitosti, tzv. Ecofin Rada pro spravedlnost a vnitro Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a záležitosti spotřebitele Rada pro konkurenceschopnost Rada pro dopravu, telekomunikace a energetiku Rada pro zemědělství a rybolov Rada pro životní prostředí Rada pro školství, mládež a kulturu

The Council Competitiveness Education, Youth and Culture Environment Cooperation in the fields of Justice and Home Affairs (JHA) Employment, Social Policy, Health and Consumer Affairs General Affairs Foreign Affairs Transport, Telecommunications and Energy Agriculture and Fisheries Economic and Financial Affairs

Le Conseil Environnement Affaires économiques et financieres Emploi, politique sociale, santé et consommateurs Compétitivité

169

Éducation, jeunesse et culture Affaires générales relations extérieures Affaires ???? Transports, télécommunications et énergie Coopération dans le domaine de justice et d'affaires intérieures (JAI) Agriculture et peche

Der Rat Landwirtschaft und Fischerei Beschäftigung, Sozialpolitik, Gesundheit und Verbraucher Zusammenarbeit in den Bereichen Justiz und Inneres (JI) Umwelt Wettbewerbsfähigkeit Verkehr, Telekommunikation und Energie Allgemeine Angelegenheiten und Außenbeziehungen Bildung, Jugend und Kultur Wirtschaft und Finanzen Řešení Rada pro obecné záležitosti: General Affairs Affaires générales Allgemeine Angelegenheiten Rada pro zahraniční věci Foreign Affairs Affaires étrangéres

170

Auswärtige Angelegenheiten

Rada pro hospodářské a finanční záležitosti, tzv Ecofin: Economic and Financial Affairs Affaires économiques et financieres Wirtschaft und Finanzen

Rada pro spravedlnost a vnitro: Cooperation in the fields of Justice and Home Affairs, JHA Coopération dans le domaine de justice et d'affaires intérieures (JAI) Zusammenarbeit in den Bereichen Justiz und Inneres (JI)

Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a záležitosti spotřebitele: Employment, Social Policy, Health and Consumer Affairs Emploi, politique sociale, santé et consommateurs Beschäftigung, Sozialpolitik, Gesundheit und Verbraucher

Rada pro konkurenceschopnost: Competitiveness Compétitivité Wettbewerbsfähigkeit Rada pro dopravu, telekomunikace a energetiku: Transport, Telecommunications and Energy Transports, télécommunications et energie Verkehr, Telekommunikation und Energie

171

Rada pro zemědělství a rybolov: Agriculture and Fisheries Agriculture et peche Landwirtschaft und Fischerei Rada pro životní prostředí: Environment Environnement Umwelt Rada pro školství, mládež a kulturu: Education, Youth and Culture Éducation, jeunesse et culture Bildung, Jugend und Kultur

172

Podmínky vstupu do EU Základní podmínky vstupu jsou stanoveny ve Smlouvě o EU. Podrobnější kritéria, která musí každý uchazeč splnit, chce-li být přijat do EU, stanovily členské státy na summitu Evropské rady v Kodani v roce 1993. Jsou to tzv. Kodaňská kritéria. Týkají se v zásadě tří oblastí - politické, hospodářské a acquis communautaire. V těchto oblastech stanovila EU požadavky, které musí před vstupem do EU splnit každý stát, chce-li se stát plnoprávným a rovnoprávným členem Společenství. Každý kandidátský stát se snaží splnit všechny na něj kladené požadavky: • • • • • •

Mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát. Snažit se dodržovat lidská práva a práva menšin. Usilovat o vytvoření fungující tržní ekonomiky. Činit vše pro to, aby jeho ekonomika byla schopna se vyrovnat s konkurenčním prostředím trhů EU. Pilně pracovat na přejímání a zapracovávání nekonečného množství evropské legislativy do vlastního právního systému. Vysvětlit svým vlastním občanům, co pro ně bude vstup do EU znamenat, co kladného či záporného jim přinese.

Kdo a za jakých podmínek může usilovat o vstup do EU?

Odpověď nalezneme v nejdůležitějším dokumentu Evropské unie - Lisabonské smlouvě. •

Ve Smlouvě o EU v článku 49 čteme: "Každý evropský stát, který uznává hodnoty uvedené v článku 2 a zavazuje se k jejich podpoře, může požádat o členství v Unii. O této žádosti je informován Evropský parlament a vnitrostátní parlamenty. Žadatelský stát podává svou žádost Radě, která rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Komisí a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu, který se usnáší většinou hlasů všech svých členů. Kritéria pro přistoupení, na nichž se dohodne Evropská rada, budou zohledněna. Podmínky přijetí a s ním spojené nezbytné následné úpravy smluv, na nichž je Evropská unie založena, jsou předmětem dohody mezi členskými státy a žadatelským státem. Tato dohoda vyžaduje ratifikaci všemi smluvními státy v souladu s jejich ústavními předpisy."

Výše uvedený článek smlouvy však nepopisuje všechny podmínky, které musí každý kandidátský stát splnit. Jsou to nám již známá "Kodaňská kritéria".

173

Tři základní kritéria, podle nichž se hodnotí připravenost země na vstup do EU 1. Prokazatelná stabilita a funkčnost institucí, které zajišťují demokracii, právní stát, lidská práva a respekt vůči menšinám a jejich ochranu. 2. Existence fungujícího tržního hospodářství a schopnost vyrovnat se s konkurenčním prostředím trhů EU. 3. Schopnost převzít závazky vyplývající z členství v ES včetně schopnosti dostát požadavkům stanoveným pro účast na Hospodářské měnové unii a podpořit politické cíle Evropské unie. Na základě těchto požadavků začínají vlastní jednání kandidátského státu se státy členskými. První fází vyjednávacího procesu je tzv. screening acquis, technická část jednání. V této etapě se porovnává stav legislativy kandidátského státu s tzv. acquis communautaire, tj. souhrnem všech zákonů a ustanovení, které byly přijaty během celého vývoje Společenství a Unie. Následující vlastní jednání jsou formálně mezivládními konferencemi členských států s každou kandidátskou zemí. Jedná se o jednotlivých kapitolách. Těch je zpravidla celkem 35. V této fázi přicházejí se svými požadavky jak na jedné straně kandidátské státy, tak i na straně druhé státy členské. Je otázkou schopnosti vyjednavačů všech zúčastněných stran a síly jejich argumentů, které ústupky či požadavky se jim podaří prosadit. Evidentní přitom je, že lepší postavení mají zástupci členských států. Neboť zůstává skutečností, že je to kandidátský stát, který usiluje o vstup do "klubu", který již dávno existuje, má svá pevně stanovená pravidla a který je ochoten přijmout nového člena jen tehdy, bude-li i on tato pravidla respektovat a dodržovat. V optimálním případě je podepsána dohoda o podmínkách vstupu. Tu musí ratifikovat všechny členské státy a samozřejmě i stát, který o vstup usiluje. Stane-li se tak a souhlasí-li s rozšířením navíc i Rada a Evropský parlament, nic již nebrání přijetí nového členského státu do EU.

174

Plánovaná rozšíření o nové členské státy

Plánovaná rozšíření o nové členské státy Evropská unie se rozšířila v roce 2004 o desítku nových členských států. Bylo to největší rozšíření v dosavadních dějinách EU. Do té doby EU přijala najednou nejvíce tři nové země. Skeptici se obávali, že takto masivní rozšíření Unie nezvládne. Zdá se však, že jej zvládla bez významnějších problémů. V roce 2007 byly přijaty dvě další země – Bulharsko a Rumunsko. Před branami EU stojí několik států, které usilují o vstup. Některé z nich již několik let vyjednávají, jiné podali svou přihlášku v nedávné době. Chorvatsko, Turecko, Bývalá jugoslávská republika Makedonie, Albánie, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora a Kosovo a Island. První tři jmenované mají již status kandidátské země. •

•

•

•

Chorvatsko To získalo status kandidátské země 18. června 2004 a negociační jednání s touto zemí byla oficiálně zahájena 3. října 2005, přestože se předpokládalo, že začnou již v březnu 2005. Důvodem zpoždění byla podle EU nedostatečná ochota Záhřebu spolupracovat s tribunálem pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii. Chorvatsko by rádo uzavřelo přístupová jednání v době našeho předsednictví. Chorvaté již projednávají řadu kapitol, některé se jim podařilo zdárně uzavřít. Nejobtížnější je jednání v kapitolách justice a soutěž. Komisař pro rozšíření Olli Rehn nabídl Záhřebu předběžný časový scénář pro přistoupení Chorvatska do EU. Předběžnost plánu souvisí zejména s postojem Slovinska, které má vůči svému sousedu řadu konkrétních výhrad (např. otázka námořní hranice a přístupu Slovinska k moři). Vyhlídky Chorvatska na brzké přistoupení navíc poškozují projevy organizovaného zločinu a vraždy novinářů, k nimž v poslední době došlo. Díky postoji Slovinska byla jednání pozastavena. Turecko Status kandidáta má Turecko již od roku 1999. Od té doby odvedlo velký kus práce. Vstupní rozhovory zahájilo ale po dlouhých a vzrušených debatách až 3. října 2005. Očekává se, že potrvají nejméně deset let. Bývalou jugoslávskou republiku Makedonii O členství v EU požádala 22. března 2004 a získala status kandidátské země v prosinci 2005, ale představitelé Evropské rady na summitu zároveň uvedli, že vstup Makedonie do EU bude zapotřebí spojit s debatou o budoucnosti Unie a její schopnosti absorbovat více poměrně chudých nováčků. Island Islandský ministr zahraničí Ossur Skarphedinsson předal 23. července 2009 oficiálně přihlášku své země ke vstupu do EU. Všeobecně se předpokládá, že jednání Islandu budou krátká. Země je součástí Evropského hospodářského prostoru i Schengenského prostoru. Počet kapitol, o kterých se bude jednat, bude pravděpodobně nižší, než obvyklých 35. Ale sami islandští představitelé tak optimističtí nejsou a dokonce předpokládají, že jednání mohou být velmi obtížná. Dá se očekávat, že tou nejspornější oblastí, které se jednání určitě dotknou, bude rybářský průmysl. Problém rybolovných kvót, které stanoví EU, by se mohl stát tvrdým oříškem.

175

Více o pokroku kandidátských zemí za rok 2008: http://www.europarl.europa.eu/news/expert/infopress_page/027-51429-068-03-11-90320090310IPR51427-09-03-2009-2009-true/default_cs.htm Rozšiřující materiál: Makedonie má od roku 2005 statut kandidátské země, ale na rozdíl od ostatních kandidátských států nebyla s Makedonií ještě zahájena ze strany EU přístupová jednání. Existuje hned několik důvodů: •

jednostranná orientace bývalé jugoslávské republiky Makedonie na USA

Ta se projevila například v tom, že Makedonci podepsali a ratifikovali dvoustrannou dohodu o imunitě s USA, vyjímající americké občany z jurisdikce Mezinárodního trestního soudu v Haagu, což je v rozporu se standardy a politikou EU. •

název této republiky

Řecko zatím odmítá užívat označení Makedonie, neboť se jedná o historické označení části řeckého území, a vidí v užívání tohoto označení jinou zemí vznášení nároku na část své země. Nicméně obě strany vedou jednání. •

vliv albánského etnika v zemi

Albánci tvoří zhruba jednu třetinu obyvatel státu. Tradičně se vesměs jedná o etnikum velmi nacionalisticky zaměřené. Problém Kosova se tak rázem dotýká i Makedonie. Bez vyřešení fenoménu albánského nacionalismu a separatismu by se tento problém, v případě přijetí Makedonie do EU, stal problémem celé Unie.

Mezi další adepty na členství, s nimiž EU jedná o přidružení, patří: •

•

•

•

Albánie V lednu 2003 zahájila s EU rozhovory o stabilizační a asociační dohodě. Ta byla podepsána v roce 2006. Bosna a Hercegovina O asociační a stabilizační dohodě začala s EU jednat 25. listopadu 2005. 16. června 2008 jako poslední z bývalých republik Jugoslávie podepsala i Bosna a Hercegovina stabilizační a asociační dohodu s EU. Srbsko Rozhovory o stabilizační a asociační dohodě byly ještě společně s Černou Horou zahájeny 10. října 2005. Srbsko, již jako samostatný stát, v dubnu 2008 podepsalo s EU Stabilizační a asociační dohodu. Dohoda však zatím nebyla ratifikována a proces ratifikace v EU ani nezačal. Jako podmínku si EU stanovila, že Bělehrad bude plně spolupracovat s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. V první polovině r. 2009 se Srbsko chystá požádat o členství. Černá Hora Rozhovory o stabilizační a asociační dohodě byly ještě společně se Srbskem zahájeny 176

10. října 2005. Dohodu o stabilizaci a přidružení Černá Hora podepsala v r. 2007. 15.12.2008 Černá Hora formálně požádala o členství v EU.

Některé členské země mají však vůči rychlému přijetí tohoto státu výhrady. Problematická je hlavně rozsáhlá korupce a chybějící západní standardy v mnoha odvětvích veřejného života. Východní partnerství Novým krokem EU k možnému upevnění vztahů s dalšími zeměmi je tzv.Východní partnerství, které Evropská komise představila v prosinci 2008. V jeho rámci by měla být výrazně posílena spolupráce s Arménií, Ázerbájdžánem, Běloruskem, Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou. Unie s nimi hodlá za určitých podmínek uzavřít i asociační dohody. Snahy o upevnění vzájemných vztahů urychlil i konflikt v Gruzii. Nabídnutí asociačních dohod je významným a zároveň citlivým krokem, neboť znamená možnost, že všech šest vyjmenovaných zemí poskočí na žebříčku vztahů s Unií o stupínek výš. V současné době totiž všechny uvedené země spadají pod tzv. Evropskou politiku sousedství (ENP), která upravuje vztahy Unie s řadou států světa na několika kontinentech. Případné uzavření asociačních dohod však klade na země nemalé požadavky. Zavazuje je k přijetí některých evropských standardů, např. z oblasti ochrany lidských práv, nebo ke spolupráci s některými mezinárodními institucemi (s Radou Evropy, s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Nejedná se však jen o politické přiblížení, ale i o upevnění vztahů v oblasti hospodářské. Nové partnerství může přinést i významný ekonomický impulz. Asociační dohody by měly uvedeným zemím ulehčit přístup na unijní trh. Cílem je vytvoření určité formy zóny volného obchodu. Samozřejmě by ekonomicky měla z tohoto partnerství těžit i sama Unie. Ta si hodně slibuje od spolupráce s Ázerbájdžánem. Ten je velmi významným vývozcem ropy a zemního plynu v regionu. Zejména v s ohledem na situaci v počátku roku 2009 by bylo možné díky spolupráci snížit závislost EU na ruských dovozech. Hráčem na tomto poli nebude jen Ázerbájdžán, ale samozřejmě i Ukrajina. Jinou pozici, než zakavkazské země, má ovšem Bělorusko. To nemá svou účast ve východním partnerství jistou. Důvodem je především politická situace v zemi a kontroverzní režim prezidenta Lukašenka. O východním partnerství se hovořilo na summitech ER za francouzského i českého předsednictví. Unie je dle závěrů summitů ochotna uzavřít s těmito zeměmi dohody o přidružení, o zónách volného obchodu a o snadnějším poskytování vstupních víz do evropského bloku. Rozvoj spolupráce s bývalými zeměmi Sovětského svazu se stal i jednou ze zahraničněpolitických priorit českého předsednictví v Radě EU. Česká republika uspořádala zahajovací summit sedmadvacítky a šesti východoevropských partnerských států (postoj Běloruska závisí na krocích jeho vlády) a chce institucionalizaci těchto vztahů, podobně jako v případě Středomoří.

177

Cvičení Po rozšíření o desítku nových členských států v roce 2004 a dva úplné nováčky z ledna r. 2007 má, jak již víte, EU 27 členských států. Nové státy přinesly do EU také nové jazyky. Do všech oficiálních jazyků jsou např. překládány dokumenty opouštějící Komisi, do těchto jazyků se tlumočí jednání v Evropském parlamentu.

Víte, kolik oficiálních jazyků je dnes v Evropské unii?

Řešení Evropská unie má 27 členských států a 23 oficiálních jazyků: anglický, bulharský, český, dánský, estonský, finský, francouzský, irský, italský, lotyšský, litevský, maďarský, maltský, německý, nizozemský, polský, portugalský, rumunský, slovenský, slovinský, španělský, švédský a řecký. Každý členský stát si při přistoupení k Unii určí, který jazyk (či jazyky) si přeje používat jako úřední jazyk EU. Unie tedy používá jazyky, které si zvolili sami občané prostřednictvím svých vlád, nikoli jen jeden nebo několik jazyků, které vybrala Unie a kterým by mnoho lidí v Unii nemuselo rozumět. V na počátku ledna 2007 se staly oficiálními jazyky bulharština a rumunština. Týž den se 23. oficiálním jazykem stala také irština. Irsko, ač je členským státem od roku 1973, dlouho nepožadovalo uznání irštiny jako oficiálního jazyka. S přijetím každého oficiálního jazyka je spojeno přijetí nových tlumočníků a překladatelů do jednotlivých institucí EU. Nejinak tomu bylo v případě irštiny. Celkem jich bylo přijato osm desítek. Vždyť jen do Evropského parlamentu při jednání poslanců je zapotřebí 9 tlumočníků do irštiny. Ozývají se však i kritici. K jejich hlavním argumentům patří skutečnost, že sami Irové většinou irsky ani neumí. Jen necelá třetina obyvatel ostrova irštinu ovládá a ještě méně lidí opravdu v každodenním životě tento jazyk používá. A skutečnou „třešničkou na dortu“ je i fakt, že žádný z irských poslanců v době, kdy byla irština jako oficiální jazyk zavedena, neměl tento jazyk jako mateřský. Všichni bez rozdílu vystupovali dosud při jednáních EP bez nejmenších problémů v angličtině. Dalším, podstatným argumentem, jsou samozřejmě i náklady. Rok tlumočení irštiny stojí EP a evropské daňové poplatníky téměř 18 milionů korun! (Informace o irštině byly čerpány z článku Radka Honzáka „Unie se potýká s novými jazyky“. Zdroj: Euroskop a Hospodářské noviny) Jaký je váš názor na zavedení irštiny? Je to zbytečný a nákladný přepych, nebo potvrzení toho, že jsou si všichni členové EU i jejich jazyky rovni?

178

Zamyšlení Jen je nutné zdůraznit, že uzavření asociační dohody nezaručuje budoucí členství; EU má asociační dohody i s jinými, neevropskými zeměmi. Nejproblematičtějším státem z hlediska budoucího přistoupení k EU, soudě dle škály reakcí, které přípravy a následné zahájení negociačních jednání vyvolávají, je určitě Turecko. Existuje řada pro i proti vstupu Turecka do EU. Zkuste se zamyslet nad klady a zápory, které dle vašeho názoru případný vstup Turecka do EU přinese. Jste Vy sami spíše pro začlenění této země do EU, nebo naopak proti? Proč?

Proti vstupu Turecka je poměrně silná opozice, která se opírá o následující argumenty: • • • • • • • •

křesťanská nedůvěra k muslimskému sousedovi; nepřízeň veřejného mínění nedůvěra k hloubce demokracie v této zemi; pochybnosti o dodržování lidských práv (Kurdové, vliv armády na politické dění, nedůvěra v objektivitu tureckého soudnictví, postavení žen); velký vliv na dění v EU (Turecko bude nejpočetnějším a tudíž i nejvíce zastoupeným státem); nákladnost vstupu (relativní chudoba a zemědělský charakter země by znamenal velkou zátěž pro unijní pokladnu); nejasnost "evropanství" Turecka (nejenom kulturní a historická odlišnost, ale i fakt, že 95% Turecka leží v Malé Asii); získání problematických sousedů (Irák, Írán, Sýrie, Gruzie a Ázerbájdžán).

Na druhou stranu je i dost důvodů, proč Turecku vstup do Evropské unie umožnit: •

• •

• •

Prokazatelná snaha Turecka vyrovnat se s "evropskými" požadavky (nebývalé politické a ekonomické reformy, demokratizace, zlepšování úcty k lidským právům, zrušení trestu smrti). Plné členství v EU by bylo logickou korunovací nesmírně strastiplné cesty Turecka k demokratickému a právnímu státu, kterou již v roce 1924 zahájil Mustafa Kemal. Získání silného politického, vojenského, strategického a ekonomického partnera. Získání kontroly a bezprostřední možnosti ovlivňování procesu přeměny muslimského nepříliš demokratického státu na úspěšnou demokracii. To by se navíc mohlo stát modelem i pro další státy a významně oslabit fundamentalistická hnutí v ostatních muslimských státech. Získání vlivu v jednom z nejcitlivějších regionů na světě. Ekonomické důvody - velmi dynamicky se rozvíjející trh, obrovský lidský potenciál.

179

•

Možnost vytvořit funkční model soužití s muslimskou zemí. To je výzva, která Evropu tak jako tak čeká. V státech EU dnes stejně žije kolem 20 milionů muslimských imigrantů a celé jižní středomoří tvoří muslimské státy, se kterými Evropa musí spolužít.

Rozšíření o Turecko bude v každém případě námětem pro velmi živé téma debaty v Evropě v příštích letech. Evropa si na tuto debatu chce ponechat dlouhý čas - případné členství Turecka by mělo nastat až někdy mezi lety 2015 - 2020, plné ukončení přísných přechodných období ještě o 5 - 10 let později.

Zamyšlení 1. Kolik států bude mít zřejmě Evropská unie za patnáct let? 2. Kolik evropských států zůstane vně Unie, proč? 3. Jak se tyto nekandidátské státy budou chovat v budoucnu? Budou usilovat o vstup do Unie?

180

Další vývoj EU

Další vývoj Evropské unie lze jen stěží předpovídat. Nemáme skleněnou kouli, ze které bychom dokázali věštit. Ale můžeme se společně podívat na základní oblasti spolupráce a cíle, které si v nich EU stanovila do dalších let. Jaká ovšem bude realita, to dnes neví skutečně nikdo.

1. Hospodářská oblast

V hospodářské oblasti se stalo základním kamenem přijetí Lisabonské strategie. Ta klade důraz především na sféru ekonomickou. Vyzdvihuje potřebu dobudování vnitřního trhu EU, tzn. liberalizaci a integraci energetických trhů, dopravy, telekomunikačních a poštovních služeb, budování transevropských dopravních sítí, ale také např. ochranu hospodářské soutěže. Zabývá se také koordinací hospodářských politik členských zemí EU a integrací finančních trhů. Vyzdvihuje podporu využívání informačních technologií, výzkumných aktivit a inovativních procesů a investicím do lidského kapitálu. I přes důraz na hlediska ekonomická nezapomíná na potřebu snižování nezaměstnanosti v EU, kterou mj. spojuje s podporou malých a středních podniků a zejména s podporou vzdělanosti obyvatel.

V březnu 2010 projednala Evropská rada návrh nové hospodářské strategie EU na příštích 10 let, nazvaný „Evropa 2020 - Strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění". Na rozdíl od předešlé Lisabonské strategie z té nové zmizel důraz na konkurenceschopnost a snižování administrativní zátěže. K základním pilířům patří tzv. „inteligentní růst" (propagace znalostí, inovací, vzdělávání a digitální společnosti), udržitelný růst (produkce méně náročná na zdroje a podpora konkurenceschopnosti EU) a inkluzivní růst (vyšší míra participace na trzích práce, získávání dovedností a boj proti chudobě). Současně vyzdvihuje potřebu intenzivnější koordinace hospodářských politik. Mezi priority, které si EU vytkla, patří: • • •

dosažení 75 % zaměstnanosti žen a mužů ve věku od 20 do 64 let, mimo jiné i prostřednictvím vyšší účasti mládeže, starších pracovníků a pracovníků s nízkou kvalifikací a lepší integrace legálních migrantů; zlepšení podmínek pro výzkum a vývoj, zejména s cílem zajistit, aby veřejné a soukromé investice v tomto odvětví dosáhly v úhrnu 3 % HDP; snížení emisí skleníkových plynů o 20 % oproti úrovním roku 1990; zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů v konečné spotřebě energie na 20 %; a posun ke zvýšení energetické účinnosti o 20 %;

181

• •

zlepšení úrovně vzdělání, zejména snahou snížit míru předčasného ukončování školní docházky a zvýšit podíl obyvatelstva s dokončeným terciárním vzděláním podpora sociálního začlenění, zejména prostřednictvím snižování chudoby

Závěry Evropské rady viz: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/CS/ec/113596.pdf Strategie stanoví rámec pro akce členských států. Ty na základě této dohodnuté strategie (předpokládá se její schválení Evropskou radou v červnu 2010) vypracují své národní programy reforem. V těch podrobně uvedou konkrétní opatření nutná pro naplnění nové strategie. Je potřeba upozornit i na to, že pro novou hospodářskou vizi Brusel nevyčlenil žádný rozpočet, a proto bude její naplňování a řízení spočívat právě na členských státech.

A jak byl návrh přijat? Samozřejmě má své zastánce, ale i odpůrce. Překvapivě se nad ním při projednávání shodl Evropský parlament. Nejvíce zájmu i rozruchu vyvolala asi otázka další koordinace hospodářství členských států. Jedni ji považují za nezbytnou, druzí pak za vměšování Bruselu do záležitostí členských států. Evropa se sice dohodla na potřebě hospodářské koordinace, ale v čem konkrétně by měla spočívat zatím nemají jasno ani unijní instituce, ani členské státy.Rozšiřující materiál Lisabonská strategie •

Lisabonská strategie si vytkla opravdu smělý cíl: do roku 2010 přeměnit EU v "nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku, schopnou udržitelného růstu s více a s lepšími pracovními místy a s více posílenou sociální soudržností".

•

Bohužel se nedaří plnit vytčené cíle Lisabonské strategie. V roce 2004 byla pod vedením bývalého nizozemského premiéra W. Koka vypracována velmi kritická studie nazvaná „Čelit výzvě“. Kokovu kritiku doprovází i varování před zaostávání EU v oblasti hospodářské v porovnání s jinými světovými velmocemi. Komise vyslyšela toto varování a společně s členskými státy přezkoumala plnění i cíle strategie.

•

Důležitým prvkem při plnění cílů Lisabonské strategie se stala (důraz na ni je kladen i do budoucna) podpora informační společnosti. V rámci obnovené Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost byla navržena i strategii pod názvem „i2010: Evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost“. Na jejím základě se buduje jednotný evropský informační prostor, investuje do výzkumu v oblasti informačních a telekomunikačních technologií (ICT) a dochází k vytvoření informační společnosti podporující vytváření nových pracovních míst a lepší veřejnou službu.

•

V hospodářské oblasti postavila před Evropskou unii další neplánované úkoly ekonomická krize. Právě v souvislosti s hospodářskou recesí vyplynul jako jeden z úkolů boj proti protekcionistickým snahám některých členských států hrozbě protekcionistických nálad, který prosazovala ČR během svého předsednictví a který musí zůstat prioritou i do dalšího období. Na nejbližší období se členské státy shodly na fiskálních opatřeních, jejichž prostřednictvím bude – spolu s automatickými stabilizátory – na podporu ekonomiky EU v letech 2009-2010 vynaloženo přes 5 %

182

celkového HDP. Zásadním požadavkem a nutným předpokladem pro další fungování Unie v této oblasti je respektování pravidel jednotného vnitřního trhu, hospodářské soutěže a Paktu stability a růstu, zejména pokud jde o dlouhodobou udržitelnost veřejných rozpočtů.

Zdroj: http://ec.europa.eu

183

2. Spolupráce politická a bezpečnost Evropská unie chce posilovat své postavení i v tak citlivé oblasti, kterou právě spolupráce v oblasti politické a bezpečnostní je. Problémem zde je především to, že tato oblast spadá do výlučné kompetence členských států. A můžeme v každodenním životě sami sledovat, jak se názory jednotlivých členských států např. na otázky zahraniční politiky leckdy zcela diametrálně liší. (Jako velmi názorný příklad může sloužit postoj jednotlivých členských států k válce v Iráku, který sahal od totálního zatracení tohoto konfliktu až po jasnou, konkrétní a faktickou podporu v podobě vyslání vojsk některými členskými státy.) Přesto byla ještě Vysokým představitelem pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javierem Solanou vypracována Evropská bezpečnostní strategie, která byla následně přijata členskými státy v Radě. Vytkla tři hlavní strategické cíle vnějšího působení Unie: • • •

vytváření stability a dobré správy (good governance) v bezprostředním sousedství integrované Evropy; podporu mezinárodního řádu založeného na multilateralismu; aktivní postup proti bezpečnostním hrozbám.

Zaměřuje se i na hrozby, kterým EU bude muset v budoucnu čelit. Jedná se zejména o nové formy terorismu (vytvořena společná unijní strategie boje proti terorismu), nekontrolované šíření zbraní hromadného ničení a raketových technologií a oslabování státní organizace a sociálních struktur v některých částech světa. Při rekapitulaci po 5 letech fungování této strategie v r. 2008, byly vyzdviženy úspěchy, ale i další výzvy, mezi které mj. patří: -

nevyřešený konflikt na Blízkém východě nedovolené přistěhovalectví pirátství terorismus a organizovaná trestná činnost pokračování íránského jaderného programu, který podle názoru Rady ohrožuje stabilitu v regionu šíření zbraní hromadného ničení („potenciálně největší ohrožení bezpečnosti EU“) zajištění počítačové bezpečnosti zajištění energetické bezpečnosti boj proti nedovoleným ručním palným zbraním, lehkým zbraním, kazetové munici a protipěchotním minám

Politická oblast Do politické oblasti můžeme zařadit i další z hlavních cílů EU: hrát v době současné mezinárodní ekonomické i politické nestability silnou roli, která odpovídá jejímu hospodářskému a politickému potenciálu. Prostředkem k vybudování takového postavení, jak si je sama Unie velmi dobře vědoma, je však především schopnost členských států zaujímat kompromisní společná stanoviska k dění na mezinárodní scéně.

184

Zvláštní kapitolou je v této oblasti i vztah k ostatním zemím. Problematika začala být řešena již v minulých letech a jejím vyústěním je vytvoření tzv. Východního partnerství, na jehož základě hodlá Unie budovat vztahy s vybranými zeměmi směrem na východ od své hranice. Spuštění tohoto projektu, který bude v nejbližším období podpořeném částkou ve výši 600 milionů eur je důležitým krokem EU vůči východním sousedům. Současně tento projekt bude přinášet přínos oběma zúčastněným stranám. Hovoříme-li o zahraniční politice, musíme samozřejmě zmínit i vztahy k jednomu z nejdůležitějších partnerů a strategických spojencům EU - ke Spojeným státům americkým. Byly navázány kontakty s novým prezidentem a jeho administrativou osobním setkáním představitelů sedmadvacítky s prezidentem Obamou na summitu v Praze. Mezi hlavní problémy, které čekají na svá řešení, patří ekonomika a hospodářská krize, energetika, klimatické změny a bezpečnostní otázky související s vývojem v Afghánistánu, Pákistánu a Íránu. Novým projektem na poli mezinárodní spolupráce je i Unie pro Středomoří (zahájen 2008), který usiluje o užší spolupráci s jižní partnery, a to prostřednictvím širokého programu, včetně námořní bezpečnosti, energetiky, vod a migrace. Bezpečnostní oblast V bezpečnostní oblasti se jeví jako jeden z hlavních problémů boj proti terorismu. Evropa si uvědomuje, že terorismus je globálním problémem, neboť v současné době jsou všechny oblasti života velmi úzce propojeny. Současně se snaží řešit dilema, které v této oblasti nastalo - aby nedocházelo ve jménu boje proti terorismu k neodůvodněnému omezování základních práv a svobod občanů. Základními dokumenty EU v oblasti boje proti terorismu je Strategie EU pro boj proti terorismu, jejíž součástí je Akční plán EU pro boj s terorismem. Strategie se opírá o 4 hlavní prvky, které zahrnují prevenci, ochranu, pronásledování a reakci. Do této oblasti spadá i Strategie EU pro boj proti radikalizaci a náboru teroristů či Akční plán k posílení bezpečnosti výbušnin. Jeho naplňování má za cíl chránit efektivněji Evropu před útoky teroristů, kteří používají výbušniny. V boji proti terorismu hraje důležitou roli i protiteroristický koordinátor EU, který zajišťuje soulad aktivit EU v této oblasti.

Základním dokumentem EU v oblasti boje proti terorismu je Strategie EU pro boj proti terorismu, jejíž integrální součástí je Akční plán EU pro boj s terorismem. Impulsem k jejímu vzniku byly teroristické útoky v Londýně v roce 2005. Dokument je koncipován do čtyř následujících pilířů, které mají představovat odpovídající reakci na všechny aspekty terorismu: předcházet, chránit, pronásledovat, reagovat. EU věnuje rovněž značnou pozornost problematice boje proti radikalizaci přistěhovaleckých komunit a prevence náboru jejich členů do teroristických struktur. Pro tento účel byla vypracována Strategie EU pro boj proti radikalizaci a náboru teroristů, která je souhrnem možných opatření různé povahy, která by členské státy a EU měly přijmout.

185

Na úrovni EU byl vypracován a přijat Akční plán k posílení bezpečnosti výbušnin. Jeho cílem je chránit společnost před hrozbami teroristických útoků, při nichž jsou použita výbušná zařízení. Základní pilíře Akčního plánu tvoří prevence, detekce a reakce. Prioritou je zlepšení včasné výměny informací, vytvoření varovného systému a podpora a rozvoj výzkumu v oblasti výbušnin. V současné době probíhá druhé kolo evaluací členských států EU, které je zaměřeno na zhodnocení prevence a připravenosti členských států zvládat následky případných teroristických útoků.

3. Oblast spolupráce policejních a justičních orgánů Základem pro další rozvoj v této oblasti se stal tzv. pětiletý akční plán, tzv. Haagský program, přijatý v roce 2004. Ten vyzdvihl tři základní okruhy a současně předpokládá, že do roku 2010 budou realizovány konkrétní kroky k naplňování programu. Patří sem:

a) Azylová politika a migrační politika Hlavním pilířem této oblasti je koncept „globálního přístupu k migraci“, jehož základní myšlenkou je posílení spolupráce a dialogu se třetími zeměmi, bez jejichž zapojení není možné migrační politiku efektivně realizovat. • • • •

•

V oblasti mezinárodní ochrany (azylu a tzv. doplňkové ochrany), sleduje EU cíl vytvořit do roku 2010 společný evropský azylový systém. Je postupně vytvářena Společná evropská azylová politika (CEAS; její první fáze harmonizace legislativy je dokončena; pracuje se na druhé fázi.) Pracuje se na sblížení systémů přidělování azylu, což má podpořit evropskou solidaritu a snížit fenomén "cestování za azylem". Jsou zřízeny nové fondy podporující tuto oblast (Fond pro vnější hranice činný od ledna 2007, který podporuje schengenské aquis, především spolupráci na správě vnějších hranic, zavedení společné vízové politiky, atd. Fond pro evropské uprchlíky, který má za úkol usnadňovat členským státům aplikaci odpovídajících a efektivních azylových předpisů. Fond pro návrat imigrantů činný od ledna 2008, jehož cílem je podpořit dobrovolný návrat imigrantů do jejich původní země a pomoci členským státům v poradenství poskytovaném neúspěšným žadatelům o pobyt.) Komise přijala sdělení s názvem „Společná přistěhovalecká politika pro Evropu: zásady, opatření a prostředky“ a plán politiky „Azyl – integrovaný přístup k ochraně v celé EU“. Představila deset zásad, na kterých stojí společná imigrační politika a které jsou rozděleny do skupin podle tří hlavních aspektů politiky EU: prosperita, solidarita a bezpečnost. Nový impuls v rámci vytváření komplexní migrační a azylové politiky EU dává Evropský pakt o migraci a azylu.

186

• •

Je vytvářen vízový informační systém (databáze, která slouží k výměně údajů mezi členskými státy o krátkodobých vízech a žádostech o víza od občanů třetích zemí, kteří si přejí vstoupit do Schengenského prostoru). V platnost vstoupil v dubnu 2010 i vízový kodex EU. Ten shrnul do jednoho dokumentu všechna stávající pravidla týkající se rozhodování o vízech. Harmonizuje současně pravidla a postupy ve 22 členských zemích a dalších třech přidružených státech, které uplatňují společnou vízovou politiku v rámci schengenského systému. Přispět by měl k větší přehlednosti, ke spravedlivějším podmínkám pro vydávání víz občanům třetích zemí, k urychlení celého procesu.

V azylové centru Safi Barracks, Malta Zdroj: http://ec.europa.eu b) Policejní spolupráce - postupně je posilována vzájemná spolupráce v rámci Europolu i postavení samotného Evropského policejního úřadu) •

Členské státy EU se shodly i na výměně dat a propojení rejstříků na národní úrovni (údaje o DNA, otisky prstů nebo data o automobilech). Česko, ale například také Británie, Irsko nebo Polsko zatím mají výhrady k poměrně vysokým nákladům na tuto součinnost.

c) Justiční spolupráce •

V této oblasti má být dosaženo zejména vzájemného uznávání rozsudků, mělo by dojít k jemné harmonizaci trestního práva a postupnému posilování spolupráce v rámci Eurojustu, využívání eurozatykače, zavedení do praxe dohody o tom, že vězni si budou odpykávat tresty ve své domovské zemi.

Vzhledem k tomu, že úkoly Haagského programu jsou plánovány do r. 2010, je již nyní připraven navazující tzv. Stockholmský program. Ten stanovuje priority a cíle v oblasti

187

justice a vnitřních EU na období let 2010 - 2014. Mezi požadavky, které jsou kladeny na tento nový strategický dokument, patří i - větší konkrétnost opatření (a méně politických prohlášení a skutečných cílů a úkolů) - nalezení rovnováhy mezi ochranou soukromí, bezpečností a svobodou pohybu osob - zajištění implementace společné vízové politiky, zejména nového Vízového kodexu - rozšíření spolupráce národních policií v boji proti organizovanému zločinu, terorismu a drogám - posílení Evropského policejního úřadu (EUROPOL) - posílení civilní ochrany - posílení mezinárodní přítomnosti Unie v soudní oblasti - zlepšení kontroly na vnějších hranicích - posílení boje proti hospodářské kriminalitě Celý dokument najdete na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2009:0262:FIN:CS:PDF

Informace o EU Server europa.eu je vstupní branou k informačním systémům Evropské unie. Shromažďuje všeobecné informace o celé EU, jejích institucích a organizacích, politikách, akcích, novinkách a veškerém dění. V ČR najdete nejobsáhlejší informace o dění v EU na adrese www.euroskop.cz.

Zastoupení ČR v orgánech a institucích EU

•

Komise Z ČR pochází jeden komisař, stejně jako z jakéhokoli jiného členského státu. Na post komisaře byl jmenován Štefan Füle. Kromě něho pracují v této instituci desítky Čechů na postech úředníků, překladatelů, tlumočníků.

•

Rada Jednání Rady, a to na všech úrovních, se pravidelně účastní naši zástupci - od úředníků jednotlivých ministerstev jednajících v pracovních skupinách, přes stálého zástupce ze Stálého zastoupení jednajícího v COREPERu, až po ministry, přijíždějící na jednání jednotlivých rad.

188

•

Evropský parlament V Evropském parlamentu má ČR 22 poslanců, kteří byli zvoleni ve volbách v červnu r. 2009.

•

Soudní dvůr EU U Soudního dvora máme, stejně jako ostatní členské státy, jednoho soudce. U Tribunálu máme rovněž jednoho zástupce v řadách soudců.

•

Evropský účetní dvůr V EÚD zasedá v 27 členném sboru auditorů i zástupce z ČR.

•

Hospodářský a sociální výbor V poradním orgánu EU má ČR 12 zástupců.

•

Výbor regionů V poradním orgánu EU má ČR 12 zástupců.

189