MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra politologie
Moderní trendy v bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků Bakalářská práce
Tomáš Maceček
Vedoucí práce: Mgr. Petr Martinovský UČO: 397903 Obor: Politologie - Bezpečnostní a strategická studia Imatrikulační ročník: 2011 Brno, 2014
Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Moderní trendy v bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Brně, 22. 4. 2014
...................................................
2
Poděkování Tímto bych chtěl poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce Mgr. Petru Martinovskému za odborné vedení, cenné podněty a zejména vstřícný přístup, které mi poskytl při psaní této práce. Dále bych rád poděkoval Jaroslavu Petříkovi (Člověk v tísni), Henku van Hattemovi (Armáda spásy), Lucii Chocholaté (Centrum Dialog) a Editě Bednárové (Človek v ohrození) za jejich spolupráci a sdílení informací a v neposlední řadě své rodině za morální a materiální podporu ve studiu.
3
Anotace: Předložená práce se zabývá moderními trendy a přístupy k zajištění bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků. Teoretická část představuje základní trendy s ohledem na počet a motivaci útoků, geografické členění a dále se věnuje jednotlivým přístupům k zajištění bezpečnosti. Empirická část této práce se soustředí na české prostředí a analyzuje způsob zajištění bezpečnosti pracovníků z pohledu čtyř vybraných humanitárních a rozvojových organizací, přičemž reflektuje teoretický rámec. Data byla sesbírána pomocí on-line dotazníků a osobních rozhovorů se zaměstnanci jednotlivých organizací.
Klíčová slova: bezpečnost, humanitární pomoc, rozvojová spolupráce, NGO, trendy, humanitární a rozvojový pracovník
Abstract: Presented thesis is dealing with current trends and approaches to security of aid workers. Theoretical part presents trends reflecting the amount and motivation of attacks on aid workers, geographical trends and it also describes particular approaches to security. The theoretical part is reflected in the empirical part of the thesis, which focuses on czech environment and analyzes the approaches to security undertaken by four particular aid agencies. The data were collected through on-line questionnaires and interviews conducted with the employees of particular aid agencies.
Key words: security, relief, development, NGO, trends, aid worker.
4
Obsah 1.
Metodologie a výzkumná otázka ............................................................................................ 9
2.
Pojmy „incident“ a „humanitární a rozvojový pracovník“ ................................................... 11
3.
2.1.
Incident ........................................................................................................................... 11
2.2.
Humanitární a rozvojový pracovník ............................................................................... 11
Trendy v násilí proti humanitárním pracovníkům ................................................................ 13 3.1.
Celkový a relativní počet incidentů a obětí .................................................................... 13
3.2.
Mezinárodní vs. národní personál .................................................................................. 14
3.3.
Ekonomická a politická motivace útoků ........................................................................ 16
3.3.1.
Ekonomicky motivované násilí............................................................................... 16
3.3.2.
Politicky motivované násilí..................................................................................... 17
3.4.
3.4.1.
Afghánistán, Irák, Somálsko ................................................................................... 18
3.4.2.
Palestina a Sri Lanka ............................................................................................... 19
3.4.3.
Demokratická republika Kongo, Čad, Středoafrická republika .............................. 20
3.4.4.
Súdán....................................................................................................................... 20
3.5.
4.
Geografický trend v násilí .............................................................................................. 17
Trend v násilí podle typu organizace ............................................................................. 20
3.5.1.
Organizace spojených národů (OSN) ..................................................................... 21
3.5.2.
Nevládní organizace (NGOs) .................................................................................. 22
Přístupy k zajištění bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků ......................... 23 4.1.
Humanitární principy ..................................................................................................... 23
4.2.
Akceptace, ochrana, odstrašení ...................................................................................... 24
4.2.1.
Akceptace ................................................................................................................ 26
4.2.2.
Ochrana ................................................................................................................... 27
5
4.2.3.
5.
Odstrašení ............................................................................................................... 28
4.3.
High profile bezpečnost ................................................................................................. 30
4.4.
Low profile bezpečnost .................................................................................................. 30
4.5.
Negotiating access (vyjednaný přístup) ......................................................................... 32
4.6.
Remote management (strategie vzdáleného řízení) ....................................................... 33
České humanitární a rozvojové organizace – trendy a přístupy k zajištění bezpečnosti ...... 35 5.1.
Bezpečnostní platformy.................................................................................................. 35
5.1.1.
International NGO Safety Organisation (INSO)..................................................... 35
5.1.2.
České fórum pro rozvojovou spolupráci (FoRS) .................................................... 36
5.2.
Člověk v tísni ................................................................................................................. 36
5.2.1.
Trendy v bezpečnosti organizace Člověk v tísni .................................................... 37
5.2.2.
Zajištění bezpečnosti organizace Člověk v tísni ..................................................... 37
5.2.3.
Použití akceptace, ochrany a odstrašení.................................................................. 38
5.2.4.
Bezpečnostní komunikace a low profile přístup ..................................................... 39
5.3.
Centrum Dialog .............................................................................................................. 40
5.3.1.
Trendy v bezpečnosti organizace Centrum Dialog ................................................. 40
5.3.2.
Přístupy k bezpečnosti organizace Centrum Dialog ............................................... 41
5.4.
Armáda spásy ................................................................................................................. 41
5.4.1.
Trendy v bezpečnosti organizace Armáda spásy .................................................... 42
5.4.2.
Přístupy k bezpečnosti organizace Armáda spásy .................................................. 42
5.5.
Človek v ohrození ......................................................................................................... 43
5.5.1.
Trendy v bezpečnosti organizace Človek v ohrození ............................................. 44
5.5.2.
Přístupy k bezpečnosti organizace Človek v ohrození ........................................... 44
6.
Závěr ..................................................................................................................................... 46
7.
Primární zdroje...................................................................................................................... 48 6
7.1.
Elektronická pošta ...................................................................................................... 48
7.2.
On-line dotazník ......................................................................................................... 48
7.3.
Osobní rozhovor ......................................................................................................... 48
8.
Bibliografie ........................................................................................................................... 49
9.
Seznam zkratek ..................................................................................................................... 54
10.
Přílohy ................................................................................................................................ 55
Počet znaků: 84 411 znaků
7
Úvod Práce humanitárních a rozvojových pracovníků je bezpochyby riskantní a nebezpečné zaměstnání. Na rozdíl od civilních zaměstnání je většina úmrtí a vážných zranění těchto pracovníků způsobena úmyslnými násilnými činy. Za posledních patnáct let se počet útoků na humanitární a rozvojové pracovníky zvyšuje nejrychlejším tempem v historii. Odůvodnění, že se zároveň zvyšuje celkový počet pracovníků v terénu bohužel není relevantní, neboť počet útoků s ohledem na počet pracovníků operujících v terénu roste neméně rychle. Téměř každá organizace zabývající se humanitární pomocí nebo rozvojovou spoluprácí svým pracovníkům zdůrazňuje, že ze všeho nejdůležitější jsou jejich vlastní životy a zdraví, protože bez nich samotných by žádná pomoc nemohla být doručena. V této práci se věnujeme trendům v bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků, analyzujeme vyvíjející se riziko útoků a představujeme jednotlivé přístupy k zajištění bezpečnosti. V empirické části této práce analyzujeme způsob zajištění bezpečnosti pracovníků z pohledu tří vybraných českých humanitárních a rozvojových organizací. Tyto organizace jsou buď založeny v České republice a působí na zahraničních misích nebo na své mise vysílají pracovníky z České republiky. Dále analyzujeme také jednu slovenskou organizaci. Toto téma se v odborné literatuře objevuje ve velmi malé míře i díky možným citlivým informacím. V zahraničí se tématu věnují některé skupiny expertů (Humanitarian Outcomes, Overseas Development Institute atd.) a zpracovávají analýzy nejnovějších trendů a každoroční reporty. Celková analýza této problematiky se však nevyskytuje v zahraniční, ani české odborné literatuře. Tato práce je časově omezena rozmezím let 1997 po rok 2012 až 2013, podle dostupných dat. V první části práce vysvětlujeme hlavní koncepty, v druhé kapitole se soustředíme na jednotlivé trendy v násilí proti humanitárním a rozvojovým pracovníkům a v poslední kapitole teoretické části představujeme jednotlivé přístupy k zajištění bezpečnosti. V empirické části této práce krátce představujeme bezpečnostní platformy a dále analyzujeme zajištění bezpečnosti v rámci jedné slovenské a tří českých humanitárních a rozvojových organizací.
8
1. Metodologie a výzkumná otázka Hlavním cílem této práce je odhalit trendy v bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků jedné slovenské a tří vybraných českých1 organizací a zjistit jakým způsobem zajišťují bezpečnost svých pracovníků. Výzkum je proveden primárně na základě informací poskytnutých jednotlivými organizacemi. Výzkumná otázka zní: „Jaké trendy zaznamenávají a jakým způsobem zajišťují bezpečnost svých pracovníků vybrané české, respektive slovenské humanitární a rozvojové organizace?“ Designem práce je případová studie, tedy „detailní studium jednoho případu nebo několika málo případů“ (Hendl 2008: 104). Jedná se o analýzy zajištění bezpečnosti organizací Člověk v tísni, Centrum Dialog, Armáda spásy a Človek v ohrození. Tyto organizace byly vybrány z důvodu jejich působení na zahraničních misích a také díky jejich ochotě poskytnout informace. Data byla sesbírána pomocí podrobných on-line dotazníků (viz příloha) zaslaných vybraným organizacím a skrze polostrukturované osobní rozhovory se zaměstnanci těchto organizací. V této empirické části navazujeme na teoretickou část práce věnující se vývoji světových trendů v bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků a různým přístupům k zajištění bezpečnosti těchto pracovníků. Právě sledování jednotlivých trendů je klíčem ke vhodně zvolenému přístupu zajištění bezpečnosti a nedílnou součástí nutnou pro pochopení kontextu jednotlivých bezpečnostních strategií českých humanitárních a rozvojových organizací. Základním zdrojem pro teoretickou část této práce jsou podrobné statistiky násilí proti humanitárním a rozvojovým pracovníkům, které poskytuje skupina Humanitarian Outcomes, nezávislý tým expertů věnující se poradenství humanitárním a rozvojovým organizacím a vládám. Z jimi zřízené Bezpečnostní databáze humanitárních a rozvojových pracovníků (AWSD2) ve svých analýzách a studiích čerpají agentury OSN, nevládní organizace a využívají
V této práci analyzujeme zajištění bezpečnosti pracovníků ze strany čtyř organizací, z nichž jsou dvě české, jedna mezinárodní vysílající na zahraniční mise pracovníky z České republiky (Armáda spásy) a jedna slovenská (Človek v ohrození). V dalším průběhu této práce však budeme používat zjednodušený termín „české humanitární a rozvojové organizace“, což z povahy zkoumaného problému nepředstavuje problém. 2 The Aid Worker Security Database (AWSD) je veřejně přístupná a dostupná online na webových stránkách stránkách (https://aidworkersecurity.org/incidents). 1
9
je i vlády jednotlivých států (AWSD 2014). Značná část těchto kapitol se opírá o analýzu dokumentů skupiny Humanitarian Policy Group (HPG) a každoročního vydání publikace Aid Worker Security Report, které je zpracováváno skupinou Humanitarian Outcomes. Kapitola analyzující jednotlivé přístupy k bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků se opírá o nejvýznamnější odbornou literaturu tohoto zaměření, publikaci Operational Security Management in Violent Environments (2000) od Koenraada Van Brabanta. Značná část analýzy jednotlivých přístupů k zajištění bezpečnosti vychází z dokumentu To Stay and Deliver (2011) vydaného Úřadem pro koordinaci humanitárních záležitostí pod OSN (UNOCHA). Mezi limity a nedostatky výzkumu můžeme zařadit omezené množství často citlivých informací poskytnutých jednotlivými organizacemi. Toto omezení je však naprosto pochopitelné, jelikož některé citlivé informace by mohly být zneužity. Dalším omezením byla neochota některých dalších organizací sdílet jakékoliv informace. Závěry tohoto výzkumu nemohou být plně generalizovány na všechny humanitární a rozvojové organizace a na všechny oblasti působení, neboť zjištěné informace se vztahují k určitému kontextu. Dalším možným problémem teoretické části může být fakt, že řada incidentů zůstává neohlášena a může docházet ke zkreslení statistik, což by však nemělo ovlivnit další části této práce.
10
2. Pojmy „incident“ a „humanitární a rozvojový pracovník“ V teoretické části této bakalářské práce věnující se trendům v násilí proti humanitárním a rozvojovým pracovníkům využíváme množství statistik. Z tohoto důvodu si musíme jasně vymezit důležité koncepty této práce. Ve veřejném diskursu a médiích mohou být některé známé pojmy zavádějící a neurčité a pro pochopení této práce je důležité tyto pojmy konkretizovat. Důležité pojmy jsou vymezeny podle odborné literatury zabývající se bezpečností humanitárních a rozvojových pracovníků.
2.1. Incident Incident je definován jako zabití, únos nebo ozbrojený útok s vážnými zraněními. Únosem se myslí zadržení po dobu delší než 24 hodin, nezávisle na tom, zda bylo vyžadováno výkupné. Pokud byla oběť při únosu usmrcena, incident je veden jako zabití. Zraněním se myslí vážná zranění způsobena úmyslným násilím včetně výbušných zařízení a nášlapných min. Všechny osoby postižené jednotlivými útoky (zabití, únos, vážné zranění) jsou definovány jako oběti. Je důležité nezaměňovat počet takto definovaných obětí s počtem usmrcených pracovníků. Počet obětí se může od počtu incidentů samozřejmě lišit, pokud bylo při jednom incidentu zabito/uneseno/vážně zraněno více osob najednou. Do statistik incidentů nejsou započteny akty znásilnění, zadržení, týrání, výhružky, loupeže, vandalismus nebo další útoky proti humanitárním a rozvojovým pracovníkům, které nezpůsobí vážná zranění. S krátkodobým zadržením, obtěžováním nebo vydíráním se humanitární a rozvojoví pracovníci setkávají především na hraničních přechodech velmi často, případy znásilnění nebo sexuálního napadení jsou pouze občasné, ale lze předpokládat, že některé případy zůstávají nenahlášeny (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 5-7).
2.2. Humanitární a rozvojový pracovník Je definován jako zaměstnanec, dobrovolník nebo doprovodný personál neziskové humanitární nebo rozvojové organizace, která poskytuje materiál a technickou podporu v kontextu humanitární pomoci nebo rozvojové spolupráce. Tato definice se vztahuje na národní i mezinárodní pracovníky operující v cizí zemi a zahrnuje také lokálně najaté pracovníky působící například v dopravě, bezpečnosti a dalších odvětvích. Pod tuto definici jsou zahrnuti pracovníci organizací zaměřujících se na okamžitou humanitární pomoc i následnou rozvojovou
11
pomoc. V anglické terminologii se používá souhrnný termín aid worker. Pod tuto definici naopak nespadají pracovníci peacekeepingových misí OSN, lidskoprávní pracovníci, volební pozorovatelé nebo personál čistě politických a náboženských organizací (AWSD 2014a). Toto rozlišení a poměrně přesná definice humanitárních a rozvojových pracovníků je důležitá zejména v kontextu statistik. Jiné studie mohou disponovat rozdílnými čísly týkajících se násilí spáchaného na humanitárních a rozvojových pracovnících, což může být důsledkem rozdílné definice a počtu osob zahrnutých do statistik. Humanitární a rozvojové pracovníky dělíme podle typu na 1) mezinárodní a 2) národní pracovníky. Mezinárodní pracovníci (expatriate staff) vykonávají svou činnost v místě humanitární mise pod hlavičkou mezinárodní organizace. Pod národní pracovníky spadají jak místní (národní) pracovníci mezinárodních organizací, tak veškerý personál pod hlavičkou místních humanitárních a rozvojových organizací. V této práci budeme stejně jako v Bezpečnostní databázi humanitárních pracovníků (AWSD) rozlišovat čtyři druhy organizací, pod které mohou humanitární pracovníci spadat.
OSN - Agentury OSN3, které se zapojují do humanitární asistence na lokální úrovni přímo v terénu,
ICRC - mezinárodní a národní pracovníci Mezinárodního výboru Červeného kříže,
IFRC - pracovníci Červeného kříže a Červeného půlměsíce na národní úrovni a delegáti Mezinárodní federace Červeného kříže a Červeného půlměsíce,
NGOs - mezinárodní, národní a lokální nevládní organizace, které pracují v kontextu humanitární pomoci a rozvojové spolupráce. Tato kategorie zahrnuje pracovníky soustředící se na okamžitou humanitární pomoc i následnou rozvojovou pomoc (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 6).
Agentury OSN patřící pod IASC (Inter-Agency Standing Committee on Humanitarian Affairs): FAO, OCHA, UNDP, UNFPA, UNICEF, WFP a WHO. Dále také agentury IOM a UNRWA. 3
12
3. Trendy v násilí proti humanitárním pracovníkům V této části práce se zaměříme na trendy provázející hrozby a rizika, kterým jsou vystaveni humanitární a rozvojoví pracovníci na svých misích. Nebudeme se podrobně věnovat každému roku a podrobně rozebírat statistiky, ale pokusíme se nastínit, jak se měnila míra rizika pro humanitární pracovníky v posledních více než patnácti letech, porovnáme míru násilí spáchaného na národním a mezinárodním personálu, podrobněji se budeme věnovat trendům v násilí podle příslušnosti k jednotlivému typu organizace, nastíníme rozdíly v motivaci ovlivňující páchání útoků a v neposlední řadě se zaměříme na geografické rozčlenění, přičemž budeme reflektovat dříve popsané trendy a hledat podobnosti a rozdíly v jednotlivých zemích či regionech.
3.1. Celkový a relativní počet incidentů a obětí Při pohledu do minulosti můžeme vidět jasný trend narůstajícího počtu útoků spáchaného na humanitárních a rozvojových pracovnících, mezi lety 1997 a 2008 se toto číslo téměř každoročně zvyšovalo. Stejně tak neustále roste množství financí proudících do tohoto sektoru a počet humanitárního a rozvojového personálu operujícího v terénu. Celkový počet humanitárních pracovníků narostl mezi lety 1997 a 2005 o 77 procent, v roce 2008 čítal zhruba 290,000 pracovníků a v dalších letech se pohyboval kolem 300,000 pracovníků v terénu (DiDomenico, Harmer, Stoddard 2009: 2). Tento nárůst však rozhodně nevysvětluje zvýšení počtu incidentů. Celkový počet incidentů a obětí musíme porovnávat s celkovým počtem humanitárních a rozvojových pracovníků operujících v terénu a tímto způsobem zjistit relativní počty incidentů a obětí. Jako směrodatný ukazatel trendu násilí nám poslouží relativní počet obětí, tedy počet obětí na 10.000 humanitárních pracovníků operujících v terénu. V některých letech číslo klesalo, v dalších však rapidně rostlo a jako důkaz rostoucího trendu nám poslouží průměrné hodnoty za období tří let. Od roku 1997 do 1999 byl relativní počet obětí čtyři humanitární a rozvojoví pracovníci, v dalších třech letech čtyři a půl, v období 2003 až 2005 již pět a půl a značný nárůst můžeme pozorovat v letech 2006 až 2008, kdy se relativní číslo vyšplhalo až na osm obětí na 10.000 humanitárních a rozvojových pracovníků (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 11 a DiDomenico, Harmer, Stoddard 2009: 3). Výrazný nárůst těchto hodnot se na přelomu desetiletí zpomalil, s rostoucím počtem obětí rostl počet humanitárních pracovníků v terénu a relativní 13
počet obětí se v letech 2009 – 2012 ustálil na průměru deseti obětí na 10.000 humanitárních pracovníků. Nejvyšší relativní číslo bylo zaznamenáno v roce 2011, kdy se blížilo k dvanácti obětem. Z těchto hodnot znázorněných v grafu vidíme, že do roku 2004 rostl počet relativních obětí pouze mírně (a v šesti nejnebezpečnějších oblastech4 dokonce klesal z důvodu rychlého navýšení celkového počtu humanitárních pracovníků). Za poslední dekádu se však relativní počet obětí zdvojnásobil a kolísal kolem deseti obětí na 10.000 humanitárních pracovníků v terénu (AWSD 2014b + vlastní výpočty).
POČET OBĚTÍ NA 10.000 HUMANITÁRNÍCH A ROZVOJOVÝCH PRACOVNÍKŮ 14 12 10 8 POČET OBĚTÍ NA 10,000
6
HUMANITÁRNÍCH PRACOVNÍKŮ
4 2 12
11
2010
9
8
7
6
5
4
3
2
1
2000
99
98
97
0
Graf č. 1, zdroj: autor.
3.2. Mezinárodní vs. národní personál Při pohledu na rozdíly v míře rizika, kterému čelí národní a mezinárodní personál musíme na rozdíl od trendu celkového počtu obětí humanitárních a rozvojových pracovníků vnímat jak relativní, tak absolutní počet obětí. Národní humanitární a rozvojoví pracovníci tvoří většinu obětí v absolutních číslech, neboť tvoří drtivou většinu personálu zastoupeného v terénu. Relativní počet obětí byl až do roku 2004 nižší než u mezinárodního personálu, ale každoročně se zvyšoval. Na druhé straně mezinárodní humanitární pracovníci tvoří menšinu jak v počtu V letech 2004 a 2005 patřilo mezi šest nejnebezpečnějších států nebo regionů Somálsko a Somaliland, Sudán, Afghánistán, Irák, Demokratická republika Kongo, Čečensko a Severní Kavkaz. 4
14
personálu operujícího v terénu, tak v celkovém počtu obětí. Trend relativního počtu obětí mezinárodních pracovníků byl buď stabilní, nebo se snižoval. V roce 2005 se dostal relativní počet obětí na srovnatelná čísla u národních i mezinárodních pracovníků, jenže optimistický trend snižování rizika pro mezinárodní personál se obrátil, až do roku 2009 prudce rostl a oproti roku 2005 se zvýšil čtyřikrát. Tento rok byl zlomový, protože v roce 2010 relativní počet obětí mezinárodního personálu znovu klesl o více než polovinu. Na druhou stranu relativní počet obětí národního personálu stále mírně stoupal nebo zůstával na stejných hodnotách (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 17-19; DiDomenico, Harmer, Stoddard 2009: 3 a AWSD 2014b). Z celkového počtu obětí v roce 2012 tvořili mezinárodní pracovníci pouhou jednu pětinu, ale díky mnohem menšímu celkovému počtu mezinárodních pracovníků operujících v terénu byl relativní počet obětí téměř dvakrát vyšší, než u národních kolegů (Harmer, Stoddard, Toth 2013: 2).
CELKOVÝ A RELATIVNÍ POČET OBĚTÍ NÁRODNÍCH A MEZINÁRODNÍCH PRACOVNÍKŮ 300 275 250
CELKOVÝ POČET OBĚTÍ NÁRODNÍCH PRACOVNÍKŮ
225 200
CELKOVÝ POČET OBĚTÍ MEZINÁRODNÍCH
175 150
PRACOVNÍKŮ
125
POČET OBĚTÍ NA 10,000
100
NÁRODNÍCH PRACOVNÍKŮ
75 POČET OBĚTÍ NA 10,000
50
MEZINÁRODNÍCH
25
PRACOVNÍKŮ
12
11
2010
9
8
7
6
5
4
3
2
1
2000
99
98
97
0
Graf č. 2, zdroj: autor. Celkový počet obětí mezinárodního personálu se od roku 1997 držel kolem hranice třiceti obětí za rok nebo méně, rostoucí trend můžeme pozorovat od roku 2008, kdy se celkový počet obětí začal mírně navyšovat. Výjimku tvoří zejména roky 2009 a 2013 kdy bylo postiženo 75, 15
respektive 61 mezinárodních pracovníků (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 11). Rok 2009 byl ovlivněn dvěma incidenty, při kterých bylo postiženo deset a dvanáct mezinárodních humanitárních pracovníků najednou. V prvním případě se jednalo o výbuch v luxusním hotelu Pearl Continental v Péšávaru v Pakistánu, ve kterém byli ubytováni pracovníci různých humanitárních organizací včetně zástupců OSN (BBC 2009). V druhém případě zaútočil Taliban na dům pro hosty OSN v Kábulu s účelem přerušit probíhající prezidentské volby (BBC 2009a). Jednou z příčin zvýšeného počtu obětí v roce 2013 byla probíhající občanská válka v Sýrii. Naprostou většinu obětí mezi humanitárními pracovníky tvoří národní personál a zejména v nejnebezpečnějších oblastech, kde se relativní počet obětí všech pracovníků dlouhodobě snižoval nebo zůstával stabilní, čelil národní personál zvyšujícímu se riziku. Celkový i relativní počet obětí národních humanitárních pracovníků se v těchto oblastech neustále navyšoval, což byl jeden z důsledků rostoucího trendu předávání odpovědnosti za humanitární mise národnímu personálu. V rizikových oblastech a zejména v reakci na násilí roste počet případů, kdy mezinárodní personál spoléhá na místní partnery a národní pracovníky, předává odpovědnost za řízení humanitárních projektů v postižených oblastech a přesouvá riziko útoků právě na místní partnery. Více o této problematice v kapitole Remote management.
3.3. Ekonomická a politická motivace útoků Útoky na humanitární a rozvojové pracovníky můžeme dělit podle motivace útočníků na ekonomicky a politicky motivované útoky, přičemž toto dělení je značně důležité pro pochopení kontextu útoků. Pochopení motivace útočníků je klíčové pro tvorbu bezpečností politiky a odvíjí se od něj různé přístupy k zajištění bezpečnosti humanitárních pracovníků. Útoky bez politické nebo ekonomické relevance se vyskytují pouze občasně, humanitární pracovníci se jednoduše objeví „ve špatný čas na špatném místě“ a jejich profese je pro útočníky neznámá nebo irelevantní (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 4).
3.3.1. Ekonomicky motivované násilí V polovině devadesátých let jsme mohli zaznamenat zvýšení kriminality v rozvojových zemích, což mohlo být důsledkem zvětšujících se nerovností nebo destabilizačním účinkem globalizace. Nesplněná očekávání a upadající veřejný sektor vyvolali frustraci a nárůst kriminality zaznamenala především velká města jako Nairobi. Klasickým příkladem ekonomicky 16
motivovaného násilí je lupičství. Mnoho útoků motivovaných touhou po zbohatnutí se však obejde bez výrazného násilí a obětí, motivací útočníků je primárně zabavení zboží nebo peněz a nikoliv poškození humanitárních a rozvojových pracovníků (tamtéž).
3.3.2. Politicky motivované násilí Humanitární a rozvojoví pracovníci jsou často cílem útoků, které nejsou motivované touhou po zbohatnutí, ale z čistě politických důvodů. Tyto útoky mají pracovníky nebo organizace zastrašit, znemožnit doručení humanitární pomoci, překazit implementaci rozvojových projektů nebo je potrestat za jejich aktivity. Do této kategorie jsou zahrnuty teroristické útoky, které mají narušit stabilitu nebo rozpoutat strach a chaos. Velmi časté jsou útoky, které mají za úkol zasáhnout humanitární a rozvojové pracovníky nebo jejich operace z důvodu jejich spojení nebo provázání s nepřátelsky vnímanou politickou agendou. Nejčastěji to znamená spojení organizace se „západní vládou“ nebo pouhý fakt, že se jedná o západní či americkou organizaci. Od roku 2003 můžeme pozorovat nárůst politicky motivovaného násilí proti humanitárním a rozvojovým pracovníkům, kteří se stali součástí probíhajících válek v Iráku a Afghánistánu a začali být vnímáni jako političtí aktéři. Prvním incidentem značných rozměrů a ukázkou politicky motivovaného násilí byl bombový útok na velitelství OSN a kanceláře ICRC v Bagdádu v roce 2003, který potvrdil trend, že humanitární a rozvojoví pracovníci se stávají politickým cílem (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 4). Jedním z možných přístupů ke kvalitnějšímu zajištění jejich bezpečnosti je snaha o větší zdůrazňování politické nezávislosti (tamtéž: 20), více o této problematice v kapitole Přístupy k zajištění bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků.
3.4. Geografický trend v násilí Není překvapením, že drtivá většina útoků na humanitární a rozvojové pracovníky se odehrává v malém počtu zemí, které jsou sužovány zejména válečnými konflikty a nestabilním prostředím. Zatímco humanitární mise v reakci na přírodní katastrofy jsou většinou krátkodobé a humanitární personál není tak častým terčem úmyslných útoků, značné nebezpečí hrozí v oblastech postižených násilím a se slabou centrální vládou. Výsledkem zvyšujícího se počtu incidentů koncentrujících se pouze v několika oblastech bylo snížení počtu humanitárních a 17
rozvojových pracovníků například v Afghánistánu, Pákistánu a v dřívějších letech také Somálsku. Od roku 1997 se žebříček nejnebezpečnějších oblastí měnil s ohledem na okolnosti právě probíhajících konfliktů, avšak není vždy pravdou, že větší intenzita konfliktu a míra násilí v zemi znamenají úměrně velké riziko pro humanitární pracovníky (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 18-19). Zatímco počet obětí v porovnání s celkovým počtem humanitárních pracovníků operujících v dané zemi nemusí souviset s intenzitou konfliktu, celkové počty obětí jsou bezesporu ovlivněny touto proměnnou z důvodu nárůstu či poklesu celkového počtu humanitárních, popřípadě rozvojových pracovníků operujících v postižené zemi. V období mezi lety 1997 a 2005 hrozilo největší nebezpečí pro humanitární a rozvojové pracovníky v Somálsku a v Súdánu. Tyto dvě země byly následovány Afghánistánem a Irákem, které zažily prudký nárůst násilí v roce 2001, respektive 2003. Nezanedbatelný počet obětí přinesl i konflikt v Čečensku a dlouhodobě nebezpečná situace panující v nestabilní Demokratické republice Kongo. Po roce 2004 se začala zhoršovat bezpečnostní situace v Afghánistánu a země zaznamenala prudký nárůst obětí v kontrastu se značně zlepšenou bezpečností situací v Iráku. S ohledem na počet humanitárních a rozvojových pracovníků operujících v terénu hrozilo největší nebezpečí pracovníkům v Somálsku. Od roku 2011 doposud můžeme sledovat rostoucí trend v počtu obětí zejména v nově vzniklém Jižním Súdánu, občanskou válkou sužované Sýrii a překvapivě také v Keni. Stabilní nebo snižující trend vidíme v Pákistánu, respektive v Somálsku. Jednoznačně nejnebezpečnější zemí z pohledu celkového počtu incidentů zůstává Afghánistán, ve kterém byl zaznamenán téměř stejný počet incidentů jako ve výše zmíněných zemích dohromady (AWSD 2014c).
3.4.1. Afghánistán, Irák, Somálsko Bezpečnostní situace pro humanitární pracovníky v Afghánistánu, Iráku a Somálsku si byla v určitých obdobích velmi podobná. Ve všech třech zemích probíhaly pozemní vojenské operace americké armády a jejich spojenců a pro humanitární a později rozvojové organizace bylo velmi složité demonstrovat svou nestrannost a získat podporu postiženého obyvatelstva při poskytování pomoci. Pokud se do rekonstrukce válkou zasaženého území zapojuje také armáda, její nepřátelé často vnímají tyto snahy jako vojenskou aktivitu a tudíž jako legitimní cíl svých útoků. Tradiční nezávislé humanitární a rozvojové organizace jsou poté vystaveny podobnému riziku jenom proto, že buď přímo spolupracují s armádou a dalšími aktéry vojenské kampaně 18
nebo jsou tak pouze vnímány. Další podobností je žádná nebo velmi slabá centrální vláda a obrovská území bez její kontroly, což je živnou půdou pro beztrestné páchání útoků. Do této kategorie částečně spadá také Pákistán. Globální aktéři jako Al-Kájda, která byla odpovědná za značnou část útoků na humanitární a později rozvojový personál v Afghánistánu, vnímají všechny západní aktéry jako nepřátele, mají širší politické cíle a většinou nemají zájem na vyjednávání s humanitárními organizacemi ohledně přístupu na postižené území. Naopak zlepšení přístupu humanitárních pracovníků přišlo v době, kdy určitou kontrolu nad územím získali lokální nebo národní aktéři jako Tálibán v Afghánistánu, pákistánský Tálibán nebo Aš-Šabáb v Somálsku. Tito aktéři chtěli získat postižené obyvatelstvo na svou stranu, a proto často umožnili přístup humanitárním organizacím k zasažené populaci. Útoky v těchto zemích jsou v porovnání s ostatními státy velmi často politicky motivované (Egeland, Harmer, Stoddard 2011: 13-15) a Afghánistán je relativně bezpečnou zemí, co se týče běžné kriminality. Ekonomicky motivovaných útoků se vyskytuje pouze minimum. Příkladem ekonomické a zároveň politické motivace může být snaha opozičních tálibánských jednotek ukořistit specializované vybavení (Petřík 2014). Tyto tři země jsou také nejnebezpečnější s ohledem na relativní počet útoků, například v Somálsku byl mezi lety 2006 a 2008 roční průměr 438 útoků na 10.000 humanitárních pracovníků, což z něj tvořilo absolutně nejrizikovější prostředí (DiDomenico, Harmer, Stoddard 2009: 4). Irák je příkladem prudkého snížení počtu humanitárních a rozvojových pracovníků v terénu, snížení objemu humanitární pomoci v reakci na bombové útoky v roce 2003 a přechodu ke vzdálenému řízení operací z Jordánska, což pomohlo ke snížení počtu útoků. Podobný trend následuje od roku 2010 také Somálsko (Egeland, Harmer, Stoddard 2011: 14).
3.4.2. Palestina a Sri Lanka Tyto dvě země tvoří specifickou kapitolu bezpečnostní situace pro humanitární a rozvojové pracovníky, násilí není pácháno úmyslně, ale je důsledkem krátkodobých intenzivních konfliktů. Personál v těchto zemích není ohrožen permanentním nebezpečím jako v ostatních zemích a oběti jsou většinou způsobeny přestřelkami a vzájemným ostřelováním. Na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy jsou humanitární a rozvojoví pracovníci v relativním bezpečí, ale riziko se pro ně mnohonásobně zvyšuje při eskalaci konfliktu mezi Izraelem a Hamásem. 19
V případě Srí Lanky tvořily nejrizikovější období roky 2006 – 2009 kdy se znovuobnovily boje mezi vládou a Tamilskými tygry a při jednom incidentu bylo v popravčím stylu zastřeleno sedmnáct humanitárních pracovníků najednou5 (Egeland, Harmer, Stoddard 2011: 14).
3.4.3. Demokratická republika Kongo, Čad, Středoafrická republika V těchto zemích jsou nebo byla přítomna cizí vojska nebo mírové jednotky OSN zajišťující bezpečnost humanitárních misí. Většina humanitárních a část rozvojových aktivit je závislá na vojenském doprovodu a pracovníci čelí nebezpečí ze strany rebelů a lokálních ozbrojených kriminálních skupin. Stahování spojeneckých vojsk z oblastí představuje značné komplikace v zajištění bezpečnosti. V těchto oblastech čelí humanitární pracovníci většímu počtu ekonomicky motivovaného násilí než ve výše zmíněných zemích, zejména pak organizovanému lupičství.
3.4.4. Súdán Súdán představuje specifickou kategorii, protože se v něm mísí charakteristiky bezpečnostní situace ze všech výše zmíněných zemí. Vláda Omara Bašíra omezuje přístup k postižené populaci a humanitární i rozvojoví pracovníci čelí ekonomicky i politicky motivovaným útokům. Zejména při dlouhotrvajícím konfliktu v Darfúru hrozilo zejména humanitárním organizacím násilí ze strany mnoha ozbrojených nestátních aktérů a kriminálních skupin. Většina útoků je připsána běžnému lupičství (DiDomenico, Harmer, Stoddard 2009: 4 a Egeland, Harmer, Stoddard 2011: 14-15). Po rozdělení země v roce 2011 se nově vzniklý Jižní Súdán stal třetí nejnebezpečnější zemí, co do počtu incidentů a v takt nestabilním prostředí se neočekává pokles tohoto trendu (Harmer a Schreter 2013: 10-11).
3.5. Trend v násilí podle typu organizace Bezpečnostní databáze humanitárních pracovníků (AWSD) a jednotlivé studie nepoužívají zcela shodné dělení humanitárních pracovníků podle typů organizací. Zatímco zhruba do roku 2004 se vedly statistiky zvláště pro pracovníky OSN, ICRC, IFRC a NGOs, Z tohoto incidentu, který se stal 4. srpna ve měste Muttur, byla podezřívána Srí Lanská armáda, která však zodpovědnost za tento „masakr“ popírá (BBC 2013). Humanitární organizace, pro kterou oběti pracovali vydala vlastní vyšetřovací zprávu (ACF 2013). 5
20
v dalších letech se začalo používat rozdělení reprezentující OSN, mezinárodní nevládní organizace (INGOs), lokální NGOs společně s národními pracovníky Červeného kříže a Červeného půlměsíce a poslední nejméně početnou kategorii s ohledem na zastoupení v terénu tvořili zástupci ICRC. Tímto se rozdělila kategorie nevládních organizací na mezinárodní a lokální, ke které se přiřadili pracovníci národních společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce spadajících pod IFRC. Jedním z důvodů zavedení této změny monitorování byla větší podobnost v povaze hrozeb a rizik, kterým musejí humanitární a rozvojoví pracovníci z jednotlivých organizací čelit. Dlouhodobé trendy však můžeme jasně sledovat i přes tuto skutečnost. Dlouhodobě největší podíl na celkovém počtu obětí mezi humanitárními a rozvojovými pracovníky tvoří personál NGOs následovaný zástupci OSN. V rámci Červeného kříže a Červeného půlměsíce tvoří většinu obětí pracovníci národních organizací a jen malou část pracovníci ICRC, kteří jsou v terénu zastoupeni jen velmi málo (AWSD 2014b a Harmer, Stoddard, Toth 2013: 1).
3.5.1. Organizace spojených národů (OSN) Do roku 2005 se pohyboval počet obětí humanitárních pracovníků z řad OSN kolem třiceti za rok, většinou však pod touto hranicí. Trend násilí byl stabilní nebo dokonce mírně klesal, a zatímco OSN dříve zaznamenávaly vysoký počet útoků na počet pracovníků v terénu, toto číslo zaznamenalo klesající trend mezi lety 2003 a 2005. Důvodem tohoto poklesu byla reakce na bombový útok proti OSN v Bagdádu v roce 2003 a následná zvýšená pozornost věnována bezpečnostním otázkám a výraznější dodržování již existující bezpečnostní politiky, což mohlo zabránit dalším incidentům a snížilo riziko pro personál OSN. Dalším důvodem bylo předávání humanitární odpovědnosti v rizikových oblastech humanitárním organizacím a „efekt kaskádové zranitelnosti“. Ten nastává, když jeden aktér viditelně zvýší míru svého zabezpečení a zastrašení a ostatní aktéři se pak stávají častějšími a zranitelnějšími cíly (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 12-13). Od roku 2006 se však začal zvyšovat absolutní i relativní počet obětí a roční průměr do roku 2013 najednou vzrostl na 65 obětí ročně. Za těmito zvýšenými počty obětí stojí incidenty s velkým počtem obětí, ale také zvýšený počet útoků na lokální pracovníky pracující pod OSN, zejména řidiče kamionů. V posledních letech se zvýšil počet únosů, které jsou však téměř vždy úspěšně vyřešeny (DiDomenico, Harmer, Stoddard 2009: 4 a UN 2013: 2).
21
3.5.2. Nevládní organizace (NGOs) Značně rostoucí trend celkového i relativního počtu obětí dlouhodobě zaznamenávají NGOs a národní organizace Červeného kříže a Červeného půlměsíce. Nárůst mezi lety 19972001 a 2002-2005 činil 161 procent. Jednou z příčin je bezpochyby nárůst počtu humanitárních operací prováděných nevládními organizacemi ve velmi rizikových oblastech, zejména v Darfúru a Afghánistánu (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 12-13). Mezinárodní NGOs zaznamenávaly od roku 2005 stabilní trend počtu obětí a výrazně jej snížili až v posledních dvou letech. Přesně opačný trend můžeme sledovat u lokálních NGOs, od roku 2005 byl stabilní nebo mírně rostl a v posledních třech letech se počet obětí výrazně zvýšil (AWSD 2014b). Z toho můžeme vyvodit, že mezinárodní organizace předávají odpovědnost především za humanitární mise v nejrizikovějších oblastech místním nevládním organizacím, stejně jako v případě posunu odpovědnosti z OSN na NGOs o několik let dříve.
22
4. Přístupy k zajištění bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků V této kapitole si představíme jednotlivé přístupy sloužící k zajištění bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků. Nepostradatelnou součástí úspěšného fungování jakéhokoliv přístupu je dodržování základních humanitárních principů. Popsané přístupy jsou humanitárními a rozvojovými organizacemi běžně užívány a prokázaly se jako úspěšné, přičemž vždy záleží na konkrétních podmínkách a prostředí. Jednotlivé přístupy se vzájemně nevylučují, většinou jsou užívány v kombinaci s rozdílnou váhou závisející na konkrétním aktérovi a aktuální bezpečnostní situaci. Podle studie UNOCHA z roku 2011 (Egeland, Harmer, Stoddard 2011: 18) spoléhaly především humanitární organizace ve vysoce rizikových oblastech na dva přístupy, které byly často použité v kombinaci: (1) personální obsazování lokálních pracovníků – remote management a (2) low profile přístup. První by měl posilovat akceptaci mezi postiženou populací a druhý pomoci předejít oportunistickým útokům. Výjimku tvoří ICRC, která značně investuje do vyjednávání s lokálními aktéry a možnými útočníky a proto se snaží být jasně identifikovatelná.
4.1. Humanitární principy Nepostradatelnou součástí jakékoliv strategie nebo přístupu k bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků je dodržování základních principů humanitární pomoci, od kterých se celé vnímání bezpečnosti odvíjí. Dodržování humanitárních principů je klíčové pro humanitární organizace, dodržování těchto principů u rozvojových organizací záleží na povaze jejich pomoci a kontextu. Mezi čtyři základní principy patří lidskost, nestrannost, neutralita a nezávislost. Zatímco první princip lidskosti směřuje k základnímu cíli humanitární pomoci, další tři mají chránit nedotknutelnost humanitárního úsilí i samotné humanitární, popřípadě rozvojové pracovníky.
Lidskost - zásadním cílem humanitární pomoci je záchrana životů a snížení utrpení lidí
Nestrannost - humanitární pomoc se poskytuje výhradně na základě identifikovaných potřeb, bez rozlišování mezi příjemci podle jiných kritérií
Neutralita - v ozbrojených či jiných konfliktech se pomoc nepřiklání k žádné ze sporných stran 23
Nezávislost - cíle pomoci nejsou pod vlivem politických, ekonomických ani jiných zájmů dárce ani příjemce (MZV ČR 2010). Dodržováním principů nestrannosti, neutrality a nezávislosti se snaží humanitární
organizace oprostit od spojení s ozbrojenými nebo politickými aktéry, pod kterými mohou ve skutečnosti vykonávat svou činnost. Ačkoliv může tato snaha vyústit ve snížení prostředků k zajištění fyzické bezpečnosti, tato slabina může být vnímána jako silná stránka - humanitární organizace poté nejsou vnímány jako hrozby místním aktérům. Postupná proměna podoby konfliktů a nárůst nevládních ozbrojených aktérů v posledních dvaceti letech značně proměnil také vnímání bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků. Nestátní aktéři již nerespektují tyto humanitární principy, které byly velice široce uznávány po celou dobu studené války a v devadesátých letech minulého století téměř všemi aktéry konfliktů. Humanitární a rozvojové organizace si na přelomu století uvědomily, že pouhé spoléhání na tyto principy je značně nedostačující pro zajištění bezpečnosti a většina z nich se zaměřila na utvoření dokumentů, manuálů a instrukcí k zajištění bezpečnosti svého personálu (DCAF 2007: 2-4). V roce 2000 vydal Koenraad Van Brabant (2000) rozsáhlou publikaci, ve které rozpracoval strategii „bezpečnostního trojúhelníku“ tvořeného ze tří přístupů k zajištění bezpečnosti – akceptace, ochrany a odstrašení6. Tato publikace se stala základním kamenem tvorby jednotlivých přístupů k zajištění bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků a je dodnes hojně citovanou.
4.2. Akceptace, ochrana, odstrašení Tradiční strategie v devadesátých letech předpokládala, že nejlepším způsobem zajištění bezpečnosti humanitárních organizací je přijetí ochranných prvků a postupů reagujících na možné hrozby a rizika. Tento přístup však ignoroval fakt, že právě pozice a chování humanitárních a rozvojových organizací mohou být provokativní a vyvolávat napětí a ozbrojené útoky. Van Brabant (2000) se svou strategií snažil narušit tento bludný kruh akce a reakce, který se ve své podstatě dal nazvat bezpečnostním dilematem mezi organizacemi a útočníky. Čím více a viditelněji se humanitární a rozvojové organizace chránily a vyzbrojovaly, tím nebezpečnější a nepřijatelnější připadaly místním potenciálním útočníkům.
6
Mezi zažité strategie ochrany a
V anglickém originále Security traingle: acceptance, protection, deterrence.
24
odstrašení přidal klíčový přístup akceptace humanitárních a rozvojových organizací v prostředí, kterém operují.
Akceptace – tento přístup se snaží zmírnit nebo odstranit hrozby a rizika zvyšováním politické a sociální akceptace humanitární nebo rozvojové organizace a její práce v daném prostředí.
Ochrana – používání ochranných zařízení a postupů za účelem snížení zranitelnosti, které neovlivňují původce hrozby nebo hrozbu samotnou. Tento přístup je také známý pod anglickým pojmem „hardening the target“.
Odstrašení – tento přístup se snaží odstrašit hrozbu protihrozbou, rozsahem od legálních, ekonomických nebo politických sankcí, které nemusí být nutně ze strany humanitárních organizací, až k použití násilí nebo hrozby násilí (Van Brabant 2000: 58). Tyto tři přístupy představují široké pojetí konkrétních bezpečnostních opatření od měkké
po tvrdou bezpečnost. Často jsou používány v kombinaci a důraz na jednotlivé přístupy se může lišit podle lokálního bezpečnostního prostředí a podmínek, což znázorňuje schéma č. 1. Mnoho humanitárních a rozvojových organizací však zcela nepochopilo princip využití těchto přístupů a pro svou bezpečnostní strategii si vybralo pouze jeden preferovaný přístup. Realita humanitárních operací je mnohem proměnlivější a žádný z těchto přístupů nemá šanci na úspěch, pokud není přizpůsoben místním podmínkám a pokud na jeho zvládnutí nemají jednotlivé organizace kapacity a možnosti. Velice pravděpodobné a účinné je kombinování a hledání rovnováhy mezi těmito třemi přístupy podle podmínek, ve kterých organizace operují. Při zvýšeném riziku útoků mohou organizace zdůraznit přístup ochrany, což však neznamená, že najednou zcela opustí přístup akceptace. Všechny přístupy k bezpečnosti budou vždy ovlivněny konkrétními kroky samotných organizací a je nutné si uvědomit, že žádný přístup nezaručí snížení rizika na nulu (Van Brabant 2010: 55).
25
Schéma č. 1, zdroj: Van Brabant 2000: 57.
4.2.1. Akceptace Přístup akceptace, tedy přijetí nebo uznání humanitárních nebo rozvojových aktérů komunitou, ve které působí, je nejvíce preferovaným přístupem většiny NGOs, Červeného kříže, Červeného půlměsíce i Mezinárodního výboru Červeného kříže (ICRC). Sám autor této strategie Van Brabant (2010: 56) uznává, že akceptace by měla být základem této bezpečnostní strategie a postavil ji na vrchol bezpečnostního trojúhelníku. Budování a udržování dobrých vztahů s místní populací a politickými vůdci, popřípadě státními či nestátními ozbrojenými aktéry je základem úspěšné bezpečnostní strategie v relativně stabilním prostředí. Přístup akceptace ale není zcela efektivní ve vysoce nebezpečném a nestabilním prostředí, kde není dodržováno a vymáháno právo, v případech nebezpečí organizovaného lupičství nebo v případech, kdy útočníci pronásledují národní nebo globální cíle (Tálibán, Al-Kájda, Aš-Šabáb atd). Akceptace je značně nepoužitelná v prostředí, kde je humanitární mise a její cíle neslučitelná se zájmy některých vlivných aktérů. Pokud humanitární a rozvojové organizace nebo jejich prostředníci nejsou schopni navázat dialog s aktéry představujícími hrozbu, pak přístup akceptace ztrácí efektivitu, což potvrzuje mnoho případů ze 26
Somálska a Afghánistánu. Nedávné útoky na organizace, které v těchto zemích působily řadu let a disponovaly vysokou mírou akceptace mezi lokální populací potvrzují, že v těchto oblastech je nutné užití přístupu ochrany a odstrašení (DiDomenico, Harmer, Stoddard 2009: 8). Z finančního pohledu je přístup akceptace nejhůře měřitelným, ale neměl by být ve všech případech považován za finančně nenáročný. Humanitární a rozvojové organizace si musí uvědomit, že akceptace nemůže být předpokládána bez snahy o její dosažení. Ve skutečnosti musí být aktivně budována, což vyžaduje specializované pracovníky, programy pro místní populaci, spolupráci s médii a v neposlední řadě finanční prostředky. Tento přístup je ve značné míře využíván především organizacemi, které se soustředí na rozvojovou spolupráci (Van Brabant 2000: 58 a 2010: 56). Konkrétní opatření Přístup akceptace má velmi široké pole působnosti a celou řadu různých možností konkrétních opatření. Aktivní akceptace může být budována například pomocí:
kontaktních týmů, které se často a pravidelně setkávají s místními politickými, vojenskými nebo nestátními aktéry stejně jako s místní komunitou;
komunitního spoluvlastnictví, kdy humanitární nebo rozvojová organizace pokryje pouze část nákladů určitého projektu a (lokální) vláda a místní komunita pokryje zbytek;
vydávání letáků v místním jazyce nebo užití rádiového vysílání s cílem jasně vysvětlit cíle humanitární organizace;
přiměřeného vzhledu, stylu oblékání, chování a respektování místní kultury (Egeland, Harmer, Stoddard 2011: 19-21).
4.2.2. Ochrana Přístup ochrany se soustředí na humanitární a rozvojové organizace jako potenciální cíle útoků, ale nevěnuje pozornost aktérům, kteří mohou být hrozbou. Cílem tohoto přístupu je snížit zranitelnost pomocí ochranných postupů. V minulém století tento přístup využívala především OSN, ale v posledních letech užití ochrany redukuje, podobně jako řada NGOs. Tento přístup je využitelný ve středně rizikových oblastech a zejména v prostředí, kde humanitární a rozvojové organizace čelí organizovanému kriminálnímu násilí a kde nestačí pouhá akceptace místní 27
populací. Určité základní ochranné prvky jsou používány téměř za každé situace, byť mají sloužit pouze k prevenci kriminality a možných útoků. Přílišné soustředění na přístup ochrany může vést k izolaci organizací a jejich pracovníků od okolního prostředí7, což komplikuje budování vztahů s místní populací. Pro humanitární a rozvojové pracovníky je poté mnohem složitější získávat informace o prostředí a ztížená je také efektivní komunikace s místními aktéry. Špatné nebo žádné vztahy většinou stojí na počátku nedůvěry, podezřívání humanitárních a rozvojových organizací ze strany místní populace a aktérů, nelibosti až nepřátelství (Van Brabant 2000: 58 a 2010: 56). Humanitární a rozvojové organizace by se měly snažit hledat ochranná řešení, která by minimalizovala výše popsané negativní účinky. Mezi takové patří:
nenápadné ochranné opatření nepůsobící militarizovaným dojmem. Mezi takové opatření můžeme počítat umístění ochranných pytlů s pískem k vnitřním stěnám objektů nebo umístění humanitárních objektů v bezpečné vzdálenosti od silnic;
diplomatická nebo mezinárodní enkláva s omezeným přístupem ve větších městech (Egeland, Harmer, Stoddard 2011: 29).
4.2.3. Odstrašení Přístup odstrašení se na rozdíl od přístupu ochrany soustředí zejména na původce hrozby. Cílem je odstrašit potenciálního útočníka protihrozbou a tím snížit riziko útoků. Přístup odstrašení může být zejména pro humanitární organizace nezbytný ve vysoce rizikových oblastech a často je užití tohoto přístupu jediným způsobem, jak zajistit bezpečnost personálu a pokračovat v doručování humanitární pomoci ohrožené populaci. Tento přístup často využívaly vojenské mírové operace (Van Brabant 2000: 58 a 2010: 56). Zvýšené užití přístupu ochrany a odstrašení lze podle studie Humanitarian Policy Group zaznamenat v případech, kdy humanitární pracovníci čelí většímu riziku politicky motivovaných útoků (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 49)
Tento efekt je také známý pod anglickým pojmem „bunker mentality“, což doslovně znamená „postoj extrémní defenzívy (...) založený na často přehnaném pocitu vnějšího tlaku“ (The Free Dictionary 2014). 7
28
Podle jedné z humanitárních organizací je vhodné přejít k přístupu odstrašení a ozbrojené ochrany pokud:
je v ohrožení velký počet lidských životů potřebujících pomoc;
hrozba má charakter rozšířeného (organizovaného) lupičství, nikoliv politický8;
poskytovatel ozbrojené ochrany je přijatelný a
odstrašení může být efektivní (Van Brabant 2010: 82). Jedním z nejefektivnějších mechanismů odstrašení je pozastavení nebo odvolání
humanitární mise nebo takto směřovaná hrozba. Tento mechanismus je nejsilnějším vlivem, který může organizace použít v dialogu s lokálními autoritami. Organizace by měly disponovat jasnými směrnicemi o použití ozbrojené ochrany a o pozastavení nebo odvolání své mise a neměly by tyto směrnice přizpůsobovat nebo měnit podle aktuální situace (Egeland, Harmer, Stoddard 2011: 29-30). Soustředění na tento přístup může především humanitárním organizacím přinést řadu problémů. Pokud humanitární organizace a jejich personál cestují s ozbrojenými hlídkami nebo si najímají ozbrojenou stráž k ochraně svých kanceláří, pro místní aktéry může být obtížné odlišit humanitární pracovníky od ozbrojenců nebo armády a pro humanitární organizace velmi složité přesvědčit místní populaci a aktéry o své neutralitě, nestrannosti, nezávislosti a nepoužívání násilí. Místní komunity mohou věřit, že humanitární organizace jsou úzce spojeny s určitou ozbrojenou skupinou, což značně podrývá dříve získanou akceptaci. Přístup odstrašení může umožnit pokračování humanitárních operací ve vysoce nebezpečném prostředí a může být úspěšný v krátkodobém časovém horizontu, ale ve střednědobém až dlouhodobém časovém horizontu může užívání tohoto přístupu značně uškodit humanitární operaci a navrácení k jinému přístupu může být stejně jako obnovování akceptace téměř nemožné (Van Brabant 2000: 58 a 2010: 56).
Odborná literatura se neshodne na efektivitě přístupu odstrašení vůči politicky motivovanému násilí. Porovnej (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 49), (Van Brabant 2010: 82) a (Egeland, Harmer, Stoddard 2011: 29). 8
29
4.3. High profile bezpečnost High profile přístup k bezpečnosti se zčásti kryje s přístupem odstrašení, je založen na zajištění bezpečnosti ve vysoce rizikových oblastech pomocí armádní ochrany nebo jiné ozbrojené ochrany humanitárních pracovníků, ale také jasným užíváním grafiky a symbolů humanitární nebo rozvojové organizace na automobilech a jiných objektech. Tento přístup byl využíván při válce v Čečensku a později v Somálsku a Afghánistánu. Jakmile je přístup high profile jednou použit, je velice obtížné přejít zpět k nepoužívání ozbrojené ochrany a získat akceptaci. Humanitární a rozvojové organizace se tím stávají viditelně zranitelnější (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 29). Poslední dobou roste podíl soukromých bezpečnostních firem zajišťujících bezpečnost nevládním organizacím, většinou se ale jedná o bezpečnostní poradce a neozbrojenou ochranku, ozbrojený personál tvoří menšinu (DiDomenico, Harmer, Stoddard 2009a). Pro bezpečnost humanitárních a rozvojových pracovníků je velmi důležité, jak jsou oni samotní a jejich organizace vnímáni místní populací a aktéry. Značným problémem high profile přístupu k bezpečnosti je obtížné rozeznání mezi ozbrojenými aktéry a především humanitárními pracovníky. Užití ozbrojené ochrany ze strany armády nebo soukromých bezpečnostních firem by mělo být omezeno pouze na výjimečné situace a s jasným cílem doručit humanitární pomoc. Nejčastěji je této ochrany využíváno při dopravě, transport humanitárních pracovníků v armádních vozidlech by měl také být v co největší míře omezen. Humanitární organizace následující tento přístup by si měly uvědomovat riziko, kterému vystavují ostatní humanitární a rozvojové aktéry. Pokud je jedna organizace vnímána jako spolupracující s nepřátelskou armádou, místní populace může předpokládat, že ostatní organizace postupují stejně. Směrnice týkající se spolupráce humanitárních a vojenských aktérů v Afghánistánu nařizuje, že rozhodnutí přijmout ozbrojenou ochranu musí učinit samotné humanitární nebo rozvojové organizace, nikoliv politické nebo armádní autority (Guideline Afghanistan 2008: 8-9).
4.4. Low profile bezpečnost Tento přístup zajištění bezpečnosti je charakteristický snahou humanitárních a rozvojových organizací působit co nejvíce nenápadně a neužívat své označení, symboly a loga na lécích, potravinách nebo objektech, samozřejmostí je používání neoznačených automobilů a obecná snaha o snížení viditelnosti. Někdy se tento přístup může posunout až do extrémní 30
podoby, kdy humanitární nebo rozvojové organizace fungují de facto v utajení (Roberts 2005: 26-27). Tento přístup je nevyhnutelný zejména v případech, kdy organizace disponují velmi nízkou mírou akceptace a zároveň čelí vysoké míře rizika. Značně využívaný je také v nestabilních prostředích, kde hrozí vysoké riziko útoků kvůli předpokládanému úzkému spojení humanitárních nebo rozvojových organizací s určitým politickým aktérem (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 2). Udržování humanitární mise s velmi nízkou mírou viditelnosti a reprezentace je dlouhodobě těžko udržitelné, jelikož dárci nebo sponzorující vlády často požadují, aby byla jejich podpora veřejně známa a propagována (tamtéž: 29). Mezi takové patří např. administrativa Baracka Obamy, která vytváří tlak na humanitární a rozvojové organizace, aby postižené populaci zdůrazňovaly (zejména užitím vládních znaků na svých materiálech, automobilech apod.), že pomoc přichází od americké vlády. Podle amerických vládních činitelů stojí za nízkou mírou akceptace nedostatečná propagace americké vlády jako dárce pomoci. Opačný názor má Samuel A. Worthington (2010) z organizace InterAction, který tvrdí, že například obyvatele Pákistánu více zajímají útoky amerických bezpilotních letounů, než americké dolary proudící do humanitární pomoci. Z toho usuzuje, že humanitární a rozvojoví pracovníci v nebezpečných regionech se vystavují mnohem většímu nebezpečí, pokud jsou spojování s americkou vládou. V některých provinciích zejména podél pákistánsko-afghánské hranice dostaly organizace výjimku a mohou pracovat bez označení, přesto existuje tlak na zrušení těchto výjimek. Například ICRC podle svých směrnic přechází k low profile přístupu v oblastech s problematikou lupičství a vysoké kriminality (Brugger 2009: 437). Tento přístup je prakticky opakem přístupu ochrany a odstrašení a byl využíván v také v Iráku a po řadu let v některých oblastech Afghánistánu. Přesto humanitární a rozvojové organizace nevnímají extrémní low profile přístup jako dlouhodobě udržitelný způsob zajišťování bezpečnosti. Další možností je využívat tento přístup na začátku humanitární operace a postupně přecházet k přístupu akceptace, jelikož příliš dlouhé využívání low profile přístupu může vést k podezřívání, nepochopení cílů mise a podkopávání akceptace (DiDomenico, Harmer, Stoddard 2009: 8 a Van Brabant 2010: 72).
31
4.5. Negotiating access (vyjednaný přístup) Tento přístup je využíván zejména v prostředí, kde byl úspěšně použit přístup akceptace a především humanitární organizace jsou dobře vnímány místní populací, ale stále jim hrozí nebezpečí ze strany nestátních aktérů, kteří většinou nepochází z lokálního prostředí. Efektivní užití vyjednaného přístupu spočívá na vyjednávání s každým, kdo má zbraň. Tento přístup se stal klíčovým mechanismem ICRC pro získání a udržení bezpečného přístupu v nestabilních a vysoce rizikových oblastech. Základními prvky tohoto přístupu je komunikace s klíčovými aktéry ovládající postižená území a dohoda o bezpečném působení humanitární organizace. Jednání zejména s nestátními aktéry skýtá mnoho nebezpečí a jednotlivé organizace by měly disponovat jasnými pravidly a „červenými liniemi,“ které za žádných okolností nepřekročí. Neméně důležitá je v rámci tohoto přístupu spolupráce a komunikace mezi samotnými humanitárními aktéry a společné řešení konkrétních krizí. Například v Somálsku byly přijaty jako neakceptovatelné tyto červené linie:
přímá platba (materiální nebo finanční) za přístup k postižené populaci;
platba daní, registračních poplatků nebo jiných forem platby ozbrojeným skupinám a
převod humanitárního zboží jakékoliv straně konfliktu za účelem další distribuce. Hrozba nebo nátlak pro překročení jedné nebo více červených linií by měla vyústit
v pozastavení nebo odvolání humanitární mise (Van Brabant 2010: 67). Další nebezpečí v rámci tohoto přístupu přichází od samotných vlád nebo zahraničních dárců, kteří neradi vidí humanitární nebo rozvojové organizace vyjednávat s nestátními aktéry nebo ozbrojenými skupinami. Stejně tak může humanitárním a rozvojovým organizacím hrozit právní postih za vyjednávání s určitými skupinami, které jsou některými státy vnímány jako teroristické9. Pokud však chtějí tyto organizace operovat v jimi ovládaných oblastech a doručit humanitární pomoc populaci podporující tyto skupiny, většinou nemají jinou možnost, než vést dialog (Egeland, Harmer, Stoddard 2011: 22-24 a Van Brabant 2010: 67).
Hizbaláh v Libanonu, Hamás v Palestině, Aš-Šabáb v Somálsku, Komunistická strana v Nepálu, Lord´s Resistance Army v Ugandě a další. 9
32
4.6. Remote management (strategie vzdáleného řízení) Jedním ze způsobů, jak řídit především humanitární mise v nebezpečných oblastech je strategie vzdáleného řízení10. Hlavní ambicí této strategie je zaručit pokračování humanitární mise a pomoci postiženému obyvatelstvu navzdory zvýšenému bezpečnostnímu riziku. Mezinárodní personál řídí celou misi z pozice mimo nebezpečnou oblast a práci v terénu předává lokálním pracovníkům, lokálním humanitárním organizacím, partnerským organizacím a místním autoritám. Evropská komise (2013: 1) definuje strategii vzdáleného řízení jako „operační přístup použitý za účelem poskytování pomoci (relief) v situacích, kdy je přístup humanitární pomoci k postižené populaci omezen.“ Humanitární organizace upřednostňují pouze krátkodobé a dočasné užití této strategie, ale v některých oblastech se stala standardní a roky trvající praxí (Harmer, Renouf, Stoddard 2010: 7). Mezi hlavní faktory ovlivňující rozhodnutí spoléhat se na místní personál patří míra zranitelnosti zejména mezinárodních humanitárních pracovníků a míra potřeby humanitární pomoci v postižené oblasti. Hlavní myšlenkou strategie vzdáleného řízení byl předpoklad, že národní pracovníci čelí menšímu riziku, než jejich mezinárodní kolegové díky tomu, že jsou jako místní lépe vnímáni a přijati okolím. Tato hypotéza však podle studie zpracované skupinou Humanitarian Outcomes není ve většině konkrétních příkladů podložena. Podle studie může být pro místní pracovníky naopak značně složité odmítnout tuto práci, ať už z ekonomických nebo altruistických důvodů. Tento přístup skýtá také řadu nevýhod a překážek, například méně efektivní doručování pomoci, náročnější řízení projektů a vyšší riziko korupce. Humanitární organizace často čelí problému najít kompetentní a spolehlivý národní personál. Dalším problémem této strategie je nedostatečné zvážení etických důsledků přenášení bezpečnostního rizika na národní pracovníky (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 38-46). Zatímco drtivou většinou incidentů byl postižen národní personál, téměř veškerý bezpečnostní výcvik absolvoval mezinárodní personál (Harker 2006 a HPCR 2006). Na konci první dekády tohoto století již některé organizace investovaly do bezpečnostního managementu a bezpečnostním a krizovým
Strategie vzdáleného řízení je českým ekvivalentem pro nejčastěji využívaný pojem „remote management“. Různé organizace využívají různé pojmy pro totožnou strategii, například „off-site programming“, „remote control“, „remote support“ nebo „partnership“ (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 38). 10
33
výcvikem prošel větší počet národních pracovníků, včetně lokálně rekrutovaných řidičů nebo pracovníků ochranky (DiDomenico, Harmer, Stoddard 2009: 7). Studie zpracovaná skupinou Humanitarian Outcomes vytyčila klíčové body nezbytné ke zlepšení bezpečnosti národního personálu. Mezi tyto body patřila snaha o dosažení větší proporcionality národních a mezinárodních pracovníků podstupujících bezpečnostní výcvik, lepší dostupnost bezpečnostních materiálů v jazyce srozumitelném veškerému personálu, přesnější analýza hrozeb a rizik pro lokální humanitární pracovníky a větší připravenost na nutný rychlý přechod ke vzdálenému řízení a předání kompetencí lokálnímu personálu (Harmer, Haver, Stoddard 2006: 38-46).
34
5. České humanitární a rozvojové organizace – trendy a přístupy k zajištění bezpečnosti V České republice existují desítky charitativních, humanitárních a rozvojových organizací, které poskytují nejen finanční a materiální pomoc doma i v zahraničí. Pro účely této práce jsme k analýze zajištění bezpečnosti vybrali dvě české organizace, jednu mezinárodní organizaci vysílající na své mise pracovníky z České republiky a jednu slovenskou organizaci. Konkrétně to jsou Člověk v tísni, Centrum Dialog, Armáda spásy a Človek v ohrození. Spolupráce mezi českými humanitárními a rozvojovými organizacemi v bezpečnostních otázkách je téměř na nulové úrovni. Jednotlivé organizace řeší zajištění bezpečnosti svých pracovníků samostatně a nedochází k výměně informací a poznatků z jednotlivých regionů. Mezi organizacemi taktéž neexistují žádná společná kritéria minimálních nutných požadavků na přípravu pracovníků nebo dobrovolníků směřujících na zahraniční mise (FoRS 2012a). V této kapitole proto analyzujeme, jaké trendy v bezpečnosti zaznamenávají vybrané české organizace na svých zahraničních misích, jaké přístupy k bezpečnosti preferují a jaké konkrétní prvky v rámci zajištění bezpečnosti svých pracovníků využívají.
5.1. Bezpečnostní platformy V této kapitole si krátce představíme dvě bezpečnostní platformy, jednu mezinárodní, která poskytuje podporu humanitárním a rozvojovým organizacím v Afghánistánu a dalších zemích a druhou českou, která slučuje téměř všechny české humanitární a rozvojové aktéry.
5.1.1. International NGO Safety Organisation (INSO) INSO je neziskovou nevládní organizací, jejímž cílem je poskytovat podporu ostatním humanitárním a rozvojovým organizacím operujícím v terénu. Jinými slovy, INSO je „nevládní organizací pro nevládní organizace,“ které poskytují humanitární pomoc a rozvojovou spolupráci. Hlavní misí této organizace je poskytování podpory v zajištění bezpečnosti, INSO zajišťuje „vysoce kvalitní a aktuální informace a analýzy lokálních bezpečnostních poměrů“ (INSO 2013a). Veškeré služby jsou poskytovány zdarma a to pouze pro NGOs, INSO zásadně neposkytuje jakékoliv informace nebo podporu vládám, ozbrojeným složkám nebo soukromým firmám (tamtéž). V současnosti působí především v Afghánistánu, kde poskytuje služby téměř 35
třem stovkám NGOs, dále pak v DR Kongo, Keni a Mali (INSO 2013b). Služeb INSO využívají také české humanitární a rozvojové organizace jako Člověk v tísni (Petřík 2014) a Centrum Dialog (Chocholatá 2014) a takto poskytnuté informace tvoří nedílnou součást procesu zajištění bezpečnosti.
5.1.2. České fórum pro rozvojovou spolupráci (FoRS) Platformu českých nevládních neziskových organizací a dalších subjektů věnujících se humanitární pomoci a rozvojové spolupráci tvoří České fórum pro rozvojovou spolupráci. Toto fórum bylo založeno v roce 2002 a v roce 2010 bylo tvořeno 37 členskými a 10 pozorovatelskými organizacemi. Cíl fóra reflektuje společný zájem organizací „prosazovat vyšší relevanci a efektivnost české i mezinárodní zahraniční rozvojové spolupráce a zvyšovat pozitivní dopady pro obyvatele rozvojových a transformujících se zemí“ (FoRS 2012b). Hlavním úkolem je také zastupování společných zájmů a posilování spolupráce jak mezi samotnými organizacemi, tak mezi organizacemi a institucemi České republiky a Evropské unie. Platforma FoRS také disponuje pracovní skupinou pro bezpečnost, jejímž smyslem je sjednocovat jednotlivé organizace v bezpečnostních otázkách a podporovat koncepční přístup k bezpečnosti napříč organizacemi. Tato snaha se snaží směřovat k „vytvoření prostoru pro společné sdílení informací, postupů, procesů, dokumentů a standardů zaměřených na bezpečnost rozvojových a humanitárních pracovníků, (...)“ (FoRS 2012a).
5.2. Člověk v tísni Člověk v tísni se zapojuje do humanitárních misí ve válečných zónách i v oblastech zasažených přírodními katastrofami a mimo okamžitou pomoc se věnuje také dlouhodobým problémům, jako je nedostupnost kvalitního vzdělání nebo zdravotní péče. Humanitární a rozvojová sekce působí ve dvaceti zemích po celém světě a v patnácti z nich má stálé pobočky. Člověk v tísni vysílá své pracovníky do vysoce rizikových zemí včetně Afghánistánu, Jižního Súdánu, Pákistánu, DR Kongo nebo Sýrie (Člověk v tísni 2013a). Všichni zaměstnanci se řídí několika strategickými dokumenty, mezi které patří zásady rizikového managementu a protikorupční zásady. Bezpečnost a zdraví zaměstnanců je pro Člověka v tísni „základní prioritou“ (Člověk v tísni 2013b). Konkrétnější zajištění bezpečnosti je zodpovědností každé etablované mise (Člověk v tísni 2013c), pro účely této práce analyzujeme pouze situaci 36
v Afghánistánu s užším zaměřením na program Zlepšení kvality středních zemědělských škol, jehož programovým manažerem byl v roce 2013 Jaroslav Petřík. Analýza trendů a přístupů k bezpečnosti na této misi se opírá především o informace získané při interview s touto osobou. Tato mise byla k analýze vybrána záměrně ze dvou důvodů, Člověk v tísni je největší nevládní neziskovou organizací působící v sektoru humanitární pomoci a rozvojové spolupráce v České republice a rovněž významným světovým aktérem na tomto poli. Druhým důvodem je bezpečnostní situace v Afghánistánu, který je zemí s dlouhodobě nejvyšším počtem incidentů (AWSD 2014c) a kde humanitární a rozvojoví pracovníci čelí značnému riziku.
5.2.1. Trendy v bezpečnosti organizace Člověk v tísni Následující čtyři podkapitoly vycházejí především z rozhovoru s Jaroslavem Petříkem (Petřík 2014). Do programů Člověka v tísni v Afghánistánu je zapojeno zhruba 250 pracovníků. Převážnou většinu tvoří místní afghánský personál, zahraniční personál je tvořen zhruba 15 pracovníky pocházejících z Evropy a obou Amerik a počet zapojených Čechů se v různých časových obdobích pohybuje mezi jedním až čtyřmi. V programu Zlepšení kvality středních zemědělských škol bylo v roce 2013 zapojeno 13 místních pracovníků a dva mezinárodní (tamtéž). Člověk v tísni striktně odmítá poskytovat jakékoliv informace o zaznamenaných incidentech (Homolka 2014), přičemž pracovníci dlouhodobě čelí většímu riziku politicky motivovaných útoků. Organizace pracuje pouze v oblastech pod kontrolou centrální vlády a díky rozvojové povaze svých projektů nevysílá své pracovníky do nejrizikovějších oblastí, které jsou pod kontrolou opozičních jednotek (Petřík 2014).
5.2.2. Zajištění bezpečnosti organizace Člověk v tísni Bezpečnost pracovníků organizace Člověk v tísni je reflektována již v přípravě rozvojových projektů a to výběrem místa působení, povahou projektu a konkrétní činností. Bezpečnostní politika je vždy uzpůsobena místnímu kontextu a je nastavená pro celou misi, odpovědnost za ní nese vedoucí mise a hlavní logistik. Vyhodnocování rizik probíhá ve spolupráci s organizací INSO a to před i v průběhu realizace jednotlivých programů. Tato 37
organizace je významným bezpečnostním aktérem a Člověku v tísni poskytuje stejně jako dalším NGOs cenné informace o aktuální bezpečnostní situaci. Člověk v tísni se naopak snaží o co nejmenší kontakt s OSN, které může být místními aktéry a populací vnímáno jako politický subjekt. Mezinárodní pracovníci mířící na zahraniční misi prochází obecným školením v zemi, odkud pocházejí a následným důkladným školením přímo v Afghánistánu, bezpečnosti je věnováno zhruba 15% z celého školení. Národní pracovníci jsou využívání z ideologických, ekonomických i bezpečnostních důvodů, místní pracovníci jsou méně nápadní a podle Člověka v tísni jsou vystaveni menšímu riziku útoků. Konkrétním příkladem z programu Zlepšení kvality středních zemědělských škol bylo rozdělení škol podle toho, kde mohou z bezpečnostních důvodů působit národní i mezinárodní pracovníci, kde pouze národní pracovníci a kam nemají přístup vůbec žádní pracovníci Člověka v tísni. Národním pracovníkům je poskytováno obecné školení v místě působení, jehož součástí je také bezpečnostní trénink. Specializovaným bezpečnostním školením prochází například řidiči (tamtéž).
5.2.3. Použití akceptace, ochrany a odstrašení Při pohledu na van Brabantův bezpečnostní trojúhelník (viz strana 26) můžeme jednoznačně konstatovat, že Člověk v tísni se v Afghánistánu spoléhá především na přístup akceptace, v určité míře užívá přístup ochrany a absolutně se distancuje od přístupu odstrašení. Klíčovým předpokladem pro úspěch mise je akceptace organizace místními aktéry a populací a Člověk v tísni se snaží tuto akceptaci zvýšit formálními i neformálními způsoby. Samotná povaha některých projektů vyžaduje spolupráci s reprezentanty místních komunit11, důležitý je také jasně prezentovaný cíl projektů a dobrá komunikace. Zvyšování akceptace v sousedství sídla Člověka v tísni v Kábulu probíhá také na neformální úrovni v podobě budování osobních sousedských vztahů, pořádáním různých akcí pro sousedy a zapojení mezinárodních pracovníků v rámci místních svátků a tradic. Spoléhání na tento přístup však přináší i nepříjemná omezení, organizace Člověk v tísni musela například odmítnout návštěvu z českého velvyslanectví, jehož vlastní bezpečnostní pravidla byla postavena na přístupu odstrašení. Pro organizaci bylo nepřijatelné, aby byli její pracovníci spatřeni v interakci s jakýmkoliv ozbrojeným personálem. 11
Mezi reprezentanty komunit patří nejčastěji rady stařešinů, tzv. šúry.
38
Tato situace by mohla vážně oslabit získanou akceptaci a dobrou pověst a v dlouhodobém horizontu by mohla přinést zvýšené riziko pro samotné pracovníky. Následování
přístupu
ochrany
v rámci
afghánské
mise
Člověka
v tísni
je
charakterizováno účinnými, avšak nenápadnými mechanismy. Sídlo organizace v Kábulu je pod neustálým dohledem bezpečnostních kamer, zajištěno plotem s ostnatým drátem a neozbrojení hlídači se pohybují pouze uvnitř objektu a hlídají vstup. Objekt je pro krizové situace vybaven opancéřovanou místností se zásobami potravin. Ochranné prvky jsou vyžadovány při pohybu pracovníků, který je omezen časově i teritoriálně. Mezinárodní pracovníci musí vždy cestovat s alespoň jedním místním pracovníkem a kromě největších měst platí zákaz cestování po setmění. Organizace disponuje seznamem destinací, které by měly být bezpečné, díky povaze svých projektů však nemusí nutně cestovat do rizikovějších oblastí kontrolovaných opozičními jednotkami. Člověk v tísni nepoužívá žádnou ozbrojenou ochranku ani služby soukromých bezpečnostních firem, snaží se o co nejmenší kontakt s OSN a vyhýbá se jakémukoliv kontaktu s armádou nebo jinými ozbrojenými aktéry. Důvodem není pouze možné oslabení akceptace, ale také zvýšená míra rizika utrpení ztrát při útocích na tyto aktéry, tzv. collateral damage (tamtéž).
5.2.4. Bezpečnostní komunikace a low profile přístup Na velmi vysoké úrovni pracuje systém bezpečnostní komunikace, který je zajišťován bezpečnostním oddělením. V případě jakéhokoliv výjezdu do terénu musí být 24 hodin předem zaslána žádost o schválení cesty se všemi detaily a podrobným itinerářem. Bezpečnostní oddělení poté ve spolupráci s místní policií, INSO a partnery z dané lokality prověřuje míru rizika této cesty. Pracovníci mají povinnost hlásit příjezd do místa určení a každý další pohyb v terénu. Bezpečnostní oddělení disponuje non-stop linkou v tzv. „radio roomu“, což je středisko pro komunikaci se všemi pracovníky, které zároveň zaznamenává pohyb všech pracovníků v terénu. Pokud je zaznamenám jakýkoliv problém, bezpečnostní oddělení může situaci začít řešit okamžitě. Využívány jsou především mobilní telefony, v oblastech se zhoršenou kvalitou signálu pak satelitní telefony. Podle Člověka v tísni je tento systém reportování na mnohem kvalitnější úrovni, než jakým disponují další západní NGOs, které například reportují pouze jeden pohyb pracovníků v terénu za den. 39
Důležité místo v celkové strategii zajištění bezpečnosti pracovníků Člověka v tísni v Afghánistánu patří přístupu low profile. Značný důraz je kladen na snahu nevyčnívat a zbytečně na sebe nepřitahovat pozornost, což se týká především působení mezinárodních pracovníků. Touto snahou je snižováno riziko politicky motivovaného násilí, neboť žádná oblast v Afghánistánu není zcela bezpečná a vždy je nutno počítat s určitou mírou rizika útoků ze strany Tálibánu. Konkrétní opatření zahrnují užívání místních neoznačených vozidel, používání konzervativního oblečení nebo lokálních oděvů. V některých oblastech si ženy dokonce zakrývají obličej. Otevřená prezentace organizace probíhá až při implementaci projektů, například v podobě informačních tabulí nebo plaket, při samotné realizaci projektů se dbá důraz na nenápadnost pracovníků (tamtéž). Tento program Člověka v tísni využívá low profile přístup, ačkoliv nepůsobí ve vysoce rizikovém prostředí a disponuje větší, než nízkou mírou akceptace, což jde proti samotné teorii low profile přístupu. Člověk v tísni tak činí z důvodu prevence, což se v praxi ukazuje jako významný prvek zvýšení bezpečnosti.
5.3. Centrum Dialog Občanské sdružení Centrum Dialog se soustředí zejména na projekty rozvojové spolupráce, konkrétně se zaměřuje na Afriku a projekty v oblasti vzdělávání, zemědělství a lékařské péče. Centrum Dialog je také jedním ze zakládajících členů Fóra pro rozvojovou spolupráci (FoRS) (Centrum Dialog 2014). V současnosti realizuje projekty v Guinei a Keni, přičemž Centrum Dialog se do svých projektů snaží zapojit co nejvíce národních pracovníků a dobrovolníků a čeští pracovníci cestují do Afriky pouze občasně (Kofránková 2014 a Chocholatá 2014).
5.3.1. Trendy v bezpečnosti organizace Centrum Dialog Následující dvě podkapitoly jsou zpracovány na základě dotazníku (viz příloha) vyplněného Lucií Chocholatou (Chocholatá 2014). Implementace projektů je zajišťována téměř výhradně místními pracovníky a dobrovolníky. Organizace nezaznamenala žádné významné bezpečnostní incidenty, setkala se pouze s běžnou kriminalitou. Destinace, ve kterých jsou projekty realizovány se podle Centra Dialog nedají označit za vysoce rizikové (tamtéž).
40
5.3.2. Přístupy k bezpečnosti organizace Centrum Dialog Bezpečnostní situace v místě projektů je analyzována pomocí veřejně dostupných zdrojů, informací z OSN, Ministerstva zahraničních věcí České republiky a zejména s pomocí místních spolupracovníků. Díky působení v relativně bezpečných zemích je bezpečnostní školení českých pracovníků a dobrovolníků omezeno na formální poučení o mírách rizika a adekvátních reakcích na krizové situace. Organizace běžně neposkytuje bezpečnostní školení místním pracovník, neboť předpokládá, že místní pracovníci jsou s bezpečnostními riziky a jejich snižováním obeznámení lépe. Centrum Dialog téměř výhradně spoléhá na přístup akceptace a vysloveně uvádí, že úzký kontakt s místními pracovníky a komunitou je základem zajištění jejich bezpečnosti. Dalším z konkrétních opatření v rámci přístupu akceptace je zapojení místní komunity do budování projektů. Realizované projekty jsou podle Centra Dialog vnímány velmi pozitivně všemi aktéry a míra přijetí všech pracovníků místní populací je vysoká. Ozbrojená ochrana není díky povaze prostředí využívána stejně jako užití soukromých bezpečnostních firem (tamtéž).
5.4. Armáda spásy Celosvětová organizace Salvation Army se mimo pomoc potřebným v jednotlivých zemích zaměřuje na humanitární pomoc při přírodních katastrofách a v určité míře také na rozvojovou spolupráci (Salvation Army 2014). Aniž by se jednalo o českou nebo slovenskou organizaci, mezinárodní týmy Oddělení humanitární intervence Armády spásy operující na zahraničních misích se mohou skládat z českých nebo slovenských občanů. Pro účely této práce poskytl informace o bezpečnosti pracovníků na zahraničních misích Henk van Hattem, který dlouhodobě žije a pracuje pro Armádu spásy v České republice. Tyto informace se týkají jen a pouze rozvojové spolupráce v Iráku v roce 2004 a humanitární pomoci na Haiti po zemětřesení v roce 2010. Armáda spásy je zapojena ve značném množství humanitárních a rozvojových projektů a přílišné zobecňování tudíž není možné, přesto nám tyto dvě mise ukazují některé specifické trendy a přístupy k bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků ze strany Armády spásy.
41
5.4.1. Trendy v bezpečnosti organizace Armáda spásy Následující dvě podkapitoly vycházejí především z rozhovoru s Henkem van Hattemem (van Hattem 2014). Armáda spásy vysílá na zahraniční mise v rámci svého Oddělení humanitární intervence několik mezinárodních pracovníků, kteří tvoří základ celé mise a jsou zodpovědní za její řízení. V Iráku v roce 2004 se mise zaměřovala na poválečný rozvoj a tým zahrnoval zhruba dvacet místních pracovníků nejrůznějších profesí potřebných pro fungování mise. Na Haiti v roce 2010 spolupracoval mezinárodní tým s místní pobočkou Armády spásy. Ani při jedné z těchto misí nebyl zaznamenán významný bezpečnostní incident, napětí v Iráku přesto eskalovalo do té míry, že musely být provedeny bezpečnostní opatření nejdříve v podobě stáhnutí všech mezinárodních pracovníků do Kuvajtu na dobu jednoho týdne a později bylo z důvodu přetrvávajícího rizika rozhodnuto o definitivním stáhnutí všech mezinárodních pracovníků. Pracovníci Armády spásy se nestali terčem přímých útoků ani přímých hrozeb násilím, přesto byla bezpečnostní situace vyhodnocena jako příliš riziková z důvodů obecných nepokojů. Na rozdíl od Iráku, kde hrozilo větší riziko politicky motivovaných útoků, se pracovníci Armády spásy na Haiti museli vypořádávat s rizikem ekonomicky motivovaných útoků (tamtéž).
5.4.2. Přístupy k bezpečnosti organizace Armáda spásy Při déle připravované zahraniční misi analyzují situaci a míru rizika přímo v místě připravované mise bezpečnostní experti Armády spásy. Další informace jsou čerpány od národních spolupracovníků nebo partnerů, stejně jako při rychlé reakci na přírodní katastrofy. V Iráku byl kladen značný důraz na úzkou spolupráci s britskou armádou, která poskytovala Armádě spásy důležité informace o bezpečnostní situaci. Na Haiti byla bezpečnostní rizika vyhodnocována ve spolupráci s místní pobočkou Armády spásy. Za velmi důležité byly považovány tzv. „cluster meetings“ pořádané UNOCHA, na kterých bylo organizacím působícím v dané lokalitě poskytováno značné množství informací ohledně bezpečnosti. Bilaterální nebo jiná užší forma spolupráce v bezpečnostních otázkách mezi různými NGOs byla jen občasná a na neformální úrovni.
42
Mezinárodní pracovníci Armády spásy mířící na zahraniční mise procházejí dvoutýdenním obecným cvičením, v jehož rámci jsou obvykle dva dny věnovány bezpečnosti s důrazem na to, že život a bezpečnost pracovníka je vždy na prvním místě. Žádné konkrétní bezpečnostní školení zaměřené na specifika daných zemí před těmito dvěma misemi neprobíhalo. Přestože situace v Iráku byla značně riziková, lokální pracovníci obdrželi jen minimální bezpečnostní školení, což mohlo být znakem světového trendu, že místní pracovníci znají rizika nejlépe a bezpečnostní trénink tudíž není nutný. Na místní národní pracovníky bylo spoléháno především z finančních důvodů, částečně však také z bezpečnostních důvodů s předpokladem, že jim hrozí menší riziko intencionálního útoku. Při přetrvávajícím zvýšeném riziku v Iráku využila Armáda spásy přístup vzdáleného řízení a pokračování mise záviselo pouze na místních národních pracovnících. Ještě předtím se však stejně jako na Haiti snažila o zvýšení akceptace spoluprácí s místními NGOs. Zvyšování ochrany pracovníků bylo na obou misích dosahováno přísným dodržováním bezpečnostních manuálů, na Haiti se jednalo například o zákaz vycházení po setmění nebo zákaz jakéhokoliv pohybu bez doprovodu místního pracovníka. Přístup odstrašení byl využíván především v Iráku a to v podobě úzké spolupráce a komunikace s britskou armádou, využíváním ozbrojené ochranky u objektů Armády spásy nebo při cestování do rizikových oblastí, ať už ze strany armády nebo místní najaté ochranky. Tyto tři přístupy byly v Iráku využívány zhruba v poměru 50% akceptace, 25% ochrana a 25% odstrašení, na Haiti zhruba v poměru 75% akceptace, 25% ochrana a 0% odstrašení. Armáda spásy na těchto misích nemusela vyjednávat přístup s nestátními ozbrojenými aktéry a v obou případech se otevřeně prezentovala svými symboly, zejména na plaketách uskutečněných projektů (tamtéž).
5.5. Človek v ohrození Človek v ohrození je slovenská nezisková nevládní organizace založená v roce 1999, jejímž posláním v zahraničí je „účinně pomáhat lidem, kteří trpí v důsledku ozbrojených konfliktů, přírodních katastrof a autoritativních režimů“ (Človek v ohrozeni 2012a). Organizace se věnuje humanitární pomoci i rozvojové spolupráci. Človek v ohrození působil na projektech v řadě zemí Asie, východní Evropy, v některých zemích Afriky a při zemětřesení na Haiti v roce 2010 (tamtéž).
43
V současnosti působí Človek v ohrození na třech zahraničních misích, v Keni, Jižním Súdánu a Afghánistánu, přičemž všechny tyto mise jsou zaměřeny na rozvojovou spolupráci a zaměřují se na podporu zemědělství, vzdělávání a ženských práv (Človek v ohrození 2012b). Kromě těchto rozvojových projektů se Človek v ohrození podílel na humanitární pomoci při nepokojích, které vypukly po prezidentských volbách v prosinci 2007 (Človek v ohrození 2012c).
5.5.1. Trendy v bezpečnosti organizace Človek v ohrození Následující dvě podkapitoly jsou zpracovány na základě dotazníku vyplněného Editou Bednárovou (2014), vedoucí oddělení humanitární pomoci a rozvojové spolupráce. V každé z těchto zemí působí alespoň jeden slovenský pracovník a vede celou misi. Největší misí podle počtu pracovníků je Keňa, kde působí dva slovenští pracovníci a šest národních, v Jižním Súdánu a Afghánistánu působí shodně jeden slovenský pracovník a čtyři národní. Človek v ohrození v současné době reflektuje také krize v Sýrii, na Filipínách a Ukrajině, do těchto míst nevysílá své pracovníky, ale spolupracuje s místními partnery. Přestože Afghánistán i Jižní Súdán jsou značně rizikové země pro humanitární a rozvojové pracovníky, Človek v ohrození nezaznamenal za dobu svého působení v těchto zemích žádné významné bezpečnostní incidenty. Organizace nezaznamenala žádné hrozby násilím nebo přímé útoky na své pracovníky, jediným bezpečnostním problémem byla běžná kriminalita. Díky rozvojové povaze těchto zahraničních misí nemusela organizace pracovat v nejnebezpečnějších lokalitách, které nebyly pod kontrolou centrální vlády. Povaha bezpečnostních problémů ukazuje, že organizace nebyla terčem z politických, ale čistě ekonomických důvodů a kriminalita byla páchána bez ohledu na to, kdo je oběť (tamtéž).
5.5.2. Přístupy k bezpečnosti organizace Človek v ohrození Úspěšné zajištění bezpečnosti začíná již v přípravách na každou misi. Človek v ohrození nevybočuje z trendu následovaného mnoha dalšími organizacemi a při analýze bezpečnostní situace v dané zemi se spoléhá na informace od ambasád, čerpá z informací od lokálních partnerských NGOs a v neposlední řadě využívá svůj vlastní „need assessment“, což je dokument analyzující situaci a potřeby populace v místě mise, jehož součástí je také 44
vyhodnocení bezpečnostních rizik a hrozeb. V bezpečnostních otázkách nespolupracuje Človek v ohrození s žádnou další organizací, pouze v Afghánistánu plně využívá služeb organizace INSO. Slovenští nebo zahraniční pracovníci a dobrovolníci mířící na misi musí podstoupit jedno až dvou denní bezpečnostní školení. Tato školení jsou zaměřena na specifické bezpečnostní prostředí každé země a jsou vedena lidmi, kteří v dané zemi určitou dobu žili. Človek v ohrození ale neposkytuje žádné bezpečnostní školení svým lokálním pracovníkům a spoléhá se na ně z důvodu jejich větší znalosti místních poměrů a expertízy v rámci rozvojových projektů. Človek v ohrození se v zajištění bezpečnosti svých pracovníků spoléhá především na přístup akceptace. V minimálním množství využívá přístup ochrany a od přístupu odstrašení se distancuje úplně. Tyto tři přístupy jsou využívány v poměru 80% akceptace, 20% ochrana a 0% odstrašení. Významnou roli ve zvýšení akceptace organizace mezi místní populací a významnými aktéry hraje spolupráce s místními NGOs. V rámci přístupu ochrany se organizace spoléhá na přísné dodržování svých bezpečnostních manuálů. Tyto manuály však nejsou stejně jako u většiny organizací veřejně dostupné. Za žádných podmínek není využívána ozbrojená ochrana pracovníků a organizace nevyužívá služeb žádných soukromých bezpečnostních firem. Díky povaze svých misí nemusel Človek v ohrození nikdy vyjednávat s nestátními ozbrojenými aktéry ani se uchýlit k úplnému užití přístupu low profile. Svou organizaci plně (100%) prezentuje v afrických zemích, pouze v Afghánistánu působí více nenápadně (50%) v reakci na možné hrozby ze strany nestátních ozbrojených aktérů, konkrétně Tálibánu (tamtéž).
45
6. Závěr Hlavní cílem této bakalářské práce bylo objasnit trendy a analyzovat způsob zajištění bezpečnosti pracovníků čtyř vybraných českých humanitárních a rozvojových organizací. K zodpovězení výzkumné otázky jsme dospěli na základě informací poskytnutých jednotlivými organizacemi skrze on-line dotazníky a zejména skrze osobní rozhovory s pracovníky těchto organizací. Z jejich konkrétních odpovědí jsme byli schopni určit, jaké z dříve teoreticky popsaných přístupů k zajištění bezpečnosti jednotlivé organizace preferují, v jaké míře je používají a jaké konkrétní prvky těchto přístupů využívají v praxi. V teoretické části této práce jsme se věnovali trendům v bezpečnosti humanitárních a rozvojových pracovníků a podle statistik zjistili, že počet incidentů se téměř každoročně zvyšuje, stejně jako celkový počet obětí i relativní počet obětí humanitárních a rozvojových pracovníků. V posledních několika letech však můžeme pozorovat stabilizující se situaci. Především humanitární organizace se v posledních letech snaží předávat odpovědnost za své mise ve vysoce rizikových oblastech národním pracovníkům, což je hlavním důvodem snižujícího se počtu obětí mezinárodních pracovníků a zvyšujícího se počtu obětí národních pracovníků. Zajištění bezpečnosti je značně komplikovanější, pokud se jedná o politicky motivovanou hrozbu. Stabilně vysoce rizikovou zemí je Afghánistán a to zejména v oblastech pod kontrolou opozičních jednotek, mezi další rizikové státy patří Súdán, Somálsko a v posledních letech také Jižní Súdán, Sýrie a Keňa. Rozdíly v užívaných přístupech k zajištění bezpečnosti můžeme sledovat napříč jednotlivými typy organizací, zatímco OSN se v porovnání s ostatními organizacemi nejvíce spoléhá na přístup ochrany, odstrašení a high profile, ICRC se snaží těžit ze svého dobré pověsti a být jasně identifikovatelná a většina NGOs se spoléhá především na přístup akceptace. Musíme mít na paměti, že způsob zajištění bezpečnosti se v praxi odvíjí od konkrétního kontextu a situace, přesto jsme analýzou trendů a přístupů k zajištění bezpečnosti mezi vybranými českými organizacemi zjistili, že Člověk v tísni, Človek v ohrození i Centrum Dialog téměř výhradně spoléhají na přístup akceptace. Tento zvolený přístup se odvíjí od povahy jejich práce, tedy rozvojové spolupráce. Můžeme konstatovat, že tyto tři organizace jsou velmi aktivní v budování akceptace mezi místní komunitou a populací a jejich přístup je při absenci útoků značně úspěšný. Tyto organizace nezajišťují doručování humanitární pomoci ve vysoce 46
rizikových oblastech a nevyužívají přístupu odstrašení, stejně tak jako nečelí politicky motivovaným útokům. Na přístup odstrašení naopak značně spoléhala mise Armády spásy v Iráku a otevřeně spolupracovala s armádou. Přístup ochrany využívá každá organizace v jiné míře, přesto jsou určitá preventivní ochranná opatření nutná za každé situace. Dobrým směrem se ubírá Člověk v tísni, který se snaží nastavit své ochranné prvky nenápadně, aby nevyvolávaly zbytečné podezření a následuje tak teorii správného využití tohoto přístupu. Stejně tak užívá přístup low profile v podobě co nejvíce nenápadného vystupování, což je praktickou ukázkou snahy předejít jakýmkoliv útokům na své pracovníky. V případě Armády spásy jsme mohli vidět v teorii popsaný trend přenechávání odpovědnosti na národní pracovníky v případě zvýšeného rizika. Částečně je přístup remote management využíván i ostatními analyzovanými organizacemi, ale využívání služeb místních pracovníků se také děje z ideologických a finančních důvodů. Určité nedostatky můžeme pozorovat v přípravě pracovníků na zahraniční mise a zejména v absenci bezpečnostních školení pro národní pracovníky (kromě Člověka v tísni). Neexistuje zde také téměř žádná přímá spolupráce mezi jednotlivými organizacemi. V zajištění bezpečnosti svých pracovníků mimo vysoce rizikové oblasti však mohou jít námi analyzované organizace příkladem ostatním světovým organizacím, ať už v celkovém pojetí přístupu k bezpečnosti nebo v konkrétních opatřeních. Předmětem dalšího výzkumu by mohla být důkladná analýza a použitelnost přístupů k zajištění bezpečnosti zejména humanitárních pracovníků v těch nejrizikovějších prostředích, kde dochází k největšímu počtu incidentů. Tato práce nastínila, že využívaným přístupem je zejména kombinace remote managementu a low profile přístupu, ale další výzkum zaměřený na konkrétní oblasti a jejich specifika je nutný.
47
7. Primární zdroje 7.1.
Elektronická pošta
Homolka, Josef. Člověk v tísni, vedoucí provozního oddělení. 18. dubna 2014. email:
[email protected]
Kofránková, Alžběta. Centrum Dialog. 9. dubna 2014. email:
[email protected]
7.2.
On-line dotazník
Bednárová, Edita. Človek v ohrození, vedoucí oddělení humanitární pomoci a rozvojové spolupráce. 17. dubna 2014. email:
[email protected]
Chocholatá, Lucie. Centrum Dialog. 19.dubna 2014. email:
[email protected]
7.3.
Osobní rozhovor
Van Hattem, Henk. Armáda spásy Ostrava, účastník mise v Iráku (2004), na Haiti (2010) a v Jordánsku při syrském uprchlickém táboře (2013). 14. dubna 2014, Ostrava. email:
[email protected]
Petřík, Jaroslav. Člověk v tísni, manažer programu Zlepšení kvality středních zemědělských škol v Afghánistánu (2013). 16. dubna 2014, Brno. email:
[email protected]
48
8. Bibliografie
Action contre la Faim (ACF). 2013. Justice for Muttur. The Truth about the Assassination of 17 Aid Workers in Sri Lanka. (cit. 2014-02-14). (http://www.actioncontrelafaim.org/sites/default/files/articles/fichier/exe_bdef_rappor t_sri_lanka_dec_13.pdf)
BBC. Sri Lanka´s Forces Accused Of Massacring Aid Workers. 2013 (cit. 2014-0214). (http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-25198856)
BBC. Suicide Attack on Pakistani Hotel. 2009 (cit. 2014-02-01). (http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/8092147.stm)
BBC. UN Chief Condemns Kabul killings. 2009 (cit. 2014-01-24). (http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/8329543.stm)
Brugger, Patrick. 2009. „ICRC Operational Security: Staff Safety in Armed Conflict and Internal Violence.“ International Review of the Red Cross volume 91, number 874, pages 431-445 (cit. 2014-03-17). (http://www.icrc.org/eng/assets/files/other/irrc874-brugger.pdf)
Centrum Dialog. Kdo jsme. 2014 (cit. 2014-04-20). (http://www.centrumdialog.cz/kdo-jsme)
České fórum pro rozvojovou spolupráci (FoRS). Podpora bezpečnosti pracovníků české ZRS. 2012a (cit. 2014-04-09). (http://www.fors.cz/bezpecnost/podporabezpecnosti-pracovniku-ceske-zrs/#.U0VH2Ff3Zzg)
České fórum pro rozvojovou spolupráci (FoRS). Sdružení FoRS. 2012b (cit. 2014-0409). (http://www.fors.cz/sdruzeni-fors/#.U0VymFf3Zzg)
Človek v ohrozeni. Afganistan. 2012b (cit. 2014-04-18). (http://www.clovekvohrozeni.sk/sk/afganistansk-2)
Človek v ohrozeni. Keňa. 2012c (cit. 2014-04-18). (http://www.clovekvohrozeni.sk/sk/kena-208564835)
Človek v ohrozeni. O nás. 2012a (cit. 2014-04-18). (http://www.clovekvohrozeni.sk/sk/o-nas)
Člověk v tísni. Humanitární pomoc a rozvoj. 2013a (cit. 2014-04-07). (http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc) 49
Člověk v tísni. Naše vize, mise a hodnoty. 2013b (cit. 2014-04-07). (http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/highlight/1)
Člověk v tísni. Nejčastější dotazy. 2013c (cit. 2014-04-07). (http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/highlight/32)
DiDomenico, Victoria; Harmer, Adele; Stoddard, Abby. 2009. Private Security Contracting in Humanitarian Operations. Londýn: Humanitarian Policy Group, Overseas Development Institute. (cit. 2014-03-17). (http://www.odi.org.uk/sites/odi.org.uk/files/odi-assets/publications-opinionfiles/3735.pdf)
DiDomenico, Victoria; Harmer, Adele; Stoddard, Abby. 2009. Providing Aid in Insecure Environments: 2009 Update. Trends in violence against aid workers and the operational response. Londýn: Humanitarian Policy Group, Overseas Development Institute. (cit. 2014-01-28). (http://www.odi.org.uk/sites/odi.org.uk/files/odiassets/publications-opinion-files/4243.pdf)
Egeland, Jan; Harmer, Adele; Stoddard, Abby. 2011. To Stay and Deliver. Good practice for humanitarians in complex security environments. United Nations Office for the Coordination of Humanitarian Affairs (OCHA). (cit. 2014-02-14). (https://docs.unocha.org/sites/dms/Documents/Stay_and_Deliver.pdf)
European Commission, Directorate General Humanitarian Aid and Civil Protection. 2013. Instruction note for ECHO staff on Remote Management. Brussel: European Commission. (cit. 2014-02-09). (http://ec.europa.eu/echo/files/partners/humanitarian_aid/Remote_Management_instr uctions.pdf)
Geneva Centre for the Democratic Control of Armed Forces (DCAF). 2007. Humanitarian Non-Governmental Organizations and International Private Security Companies: The „Humanitarian“ Challenges of Moulding a Marketplace. (cit. 201403-12). (http://dcaf.ch/Publications/Humanitarian-Non-Governmental-Organizationsand-International-Private-Security-Companies)
Guidelines for the Interaction and Coordination of Humanitarian Actors and Military Actors in Afghanistan. 2008 (cit. 2014-03-17).
50
(https://docs.unocha.org/sites/dms/Documents/Guidelines%20Afghanistan%20%20v. %201.0%202008.pdf)
Harker, Andrew. 2006. Providing Aid in Insecure Environments: Trends in Policy and Operations: Chechnya and Northern Caucasus Background Paper. Londýn: Humanitarian Policy Group, Overseas Development Institute a New York: Center on International Cooperation, New York University. (cit. 2014-02-05). (doplnit web)
Harmer, Adele a Schreter, Lisa. 2013. Delivering Aid in Highly Insecure Encironments. A Critical Review of the literature, 2007 – 2012. (cit. 2014-02-10). (http://reliefweb.int/sites/reliefweb.int/files/resources/60995Delivering_aid_in_highly_insecure_environments_final_report.pdf)
Harmer, Adele; Haver, Katherine; Stoddard, Abby. 2006. Providing Aid in Insecure Environments: Trends in Policy and Operations. Londýn: Humanitarian Policy Group, Overseas Development Institute. (cit. 2014-01-21). (http://www.odi.org.uk/sites/odi.org.uk/files/odi-assets/publications-opinionfiles/269.pdf).
Harmer, Adele; Renouf S., Jean; Stoddard, Abbey. 2010. Once Removed: Lessons and Challenges in Remote Management of Humanitarian Operations for Insecure Areas. Londýn, New York: Humanitarian Outcomes. (cit. 2014-02-10). (http://www.humanitarianoutcomes.org/sites/default/files/resources/RemoteManagem entApr20101.pdf)
Harmer, Adele; Stoddard, Abbey; Toth, Kate. 2013. Aid Worker Security Report 2013. The New Normal: Coping with the Kidnapping Threat. Londýn, New York: Humanitarian Outcomes. (cit. 2014-02-13).
Hendl, Jan. 2008. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál.
Humanitarian Outcomes. 2014. Aid Worker Security Database: About the Project (AWSD). (cit. 2014-01-21). (https://aidworkersecurity.org/)
Humanitarian Outcomes. 2014a. Aid Worker Security Database: About the Data (AWSD). (cit. 2014-01-21). (https://aidworkersecurity.org/about)
51
Humanitarian Outcomes. 2014b. Aid Worker Security Database: Major Attackson Aid Workers: Summary statistics (2004-2014) (AWSD). (cit. 2014-01-29). (https://aidworkersecurity.org/incidents/report/summary)
Humanitarian Outcomes. 2014c. Aid Worker Security Database: Total Incidents by Country (1997-2014) (AWSD). (cit. 2014-02-14). (https://aidworkersecurity.org/incidents/report/country)
International NGO Safety Organisation (INSO). About. 2013a (cit. 2014-04-20). (http://www.ngosafety.org/#!about/cjg9)
International NGO Safety Organisation (INSO). Programmes. 2013a (cit. 2014-0420). (http://www.ngosafety.org/#!programmes/cee5)
Ministerstvo zahraničních věcí České republiky (MZV ČR). Základní přehled humanitární pomoci. Vymezení humanitární pomoci. 2010 (cit. 2014-03-12). (https://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_po moc/prirucka_WFP_pro_nevladni_organizace/zakladni_prehled_humanitarni_pomoci .html)
Program on Humanitarian Policy and Conflict Research (HPCR). 2006. Introductory Presentation of the Security Management Initiative. (SMI) and SMI Curriculum. Cambridge, MA: Harvard University.
Roberts, David Lloyd. 2005. Staying Alive: Safety and Security Guidelines for Humanitarian Volunteers in Conflict Areas. Ženeva: International Committee of the Red Cross.
Salvation Army. International Emergency Services. 2014 (cit. 2014-04-18). (http://www.salvationarmy.org/ihq/emergency)
The Free Dictionary. Bunker Mentality. 2014 (cit. 2014-03-13). (http://www.thefreedictionary.com/bunker+mentality)
U.N. General Assembly. 2013. Resolution 68/489 Safety and Security of Humanitarian Personnel and protection of United Nations personnel, Report of the Secretary-General. 27 September 2013. (cit. 2014-02-20). (http://reliefweb.int/sites/reliefweb.int/files/resources/N1348884.pdf)
Van Brabant, Koenraad. 2000. Operational Security Management in Violent Environments: A Field Maual for Aid Agencies. Londýn: Overseas Development 52
Institute. (cit. 2014-03-17). (http://www.cihc.org/members/resource_library_pdfs/3_Humanitarian_Workers/3_3_ Security/HPN_Operational_Security_Management_in_Violent_Environments.pdf)
Van Brabant, Koenraad. 2010. Operational Security Management in Violent Environments: Good Practice Review 8, Revised Edition. Londýn: Overseas Development Institute.
Worthington, Samuel A. 2010. Washington Post, opinions: Why American Aid Workers in Pakistan Need to Keep a Low Profile. (cit. 2014-03-17). (http://www.washingtonpost.com/wpdyn/content/article/2010/10/08/AR2010100802665.html)
53
9. Seznam zkratek AWSD – Aid Worker Security Database BBC – British Broadcasting Corporation DCAF - Geneva Centre for the Democratic Control of Armed Forces DR Kongo – Demokratická republika Kongo FoRS – České fórum pro rozvojovou spolupráci HPG – Humanitarian Policy Group ICRC – International Committee of the Red Cross IFRC – International Federation of Red Cross and Red Crescent Societies iNGO – International Non-governmental Organizations INSO – International NGO Safety Organisation MZV ČR – Ministerstvo zahraničních věcí České republiky NGO – Non-governmental Organization NGOs - Non-governmental Organizations OSN – Organizace spojených národů UN – United Nations UNOCHA – United Nations Office for the Coordination of Humanitarian Affairs
54
10.
Přílohy
Dotazník vyplněný organizacemi Človek v ohrození a Centrum Dialog.
55
56
57
58
