Média, křesťanství a církve Zdroj: Datum vydání: Moderátor: Relace: Čas vysílání: Rozsah: Hosté: Pořadí: Oblast: Moderátor (Petr Schwarz):
Český rozhlas 6 25.12.2009 Petr Schwarz Média v postmoderním světě 20:10:00 00:49:02 Jáchym Gondáš, Martin Horálek 1 Rozhlas
Dobrý večer vám všem, kdo nás právě posloucháte, Petr Schwarz vás vítá u vánočního pokračování pořadu Média v postmoderním světě. Vánoce jsou pro křesťana po Velikonocích druhými nejvýznamnějšími svátky roku. Ve společnosti už ale dávno obsadily místo první a Velikonoce silně zatlačily do pozadí. Není to proto, že by byl dáván větší důraz na narození Ježíše, než na jeho ukřižování a z˙mrtvých vstání. Hlavními symboly Vánoc a Velikonoc se totiž staly stromeček a pomlázka. A vzhledem k tomu, že dárky jsou stále přece jen příjemnější než výprask, popularita Vánoc je oproti Velikonocům nesrovnatelná. Vánoce se prostě staly svátky konzumu a vzhledem k tomu, že konzum je dnes často vykládán jako hlavní hybná síla celého světa, je logické, že jeho svátky jsou ty největší. A ono dítě, narozené v Betlémě, se dostalo do polohy jakési ne úplně organické dekorace těchto oslav. A mimo křesťanské prostředí se s ním setkáváme stále méně. Jakou úlohu hrají ve vytváření tohoto obrazu média a jaký je vůbec mediální obraz křesťanství? O tom i o dalších věcech si budu v následující přibližně tři čtvrtě hodině povídat se šéfredaktorem časopisu Protestant Jáchymem Gondášem, dobrý večer. Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Dobrý večer. Moderátor (Petr Schwarz): A publicistou Martinem Horálkem, bývalým mluvčím České biskupské konference, i vám dobrý večer. Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): Příjemný večer. Moderátor (Petr Schwarz): Takže v úvodu jsem tady nastínil úmyslně dosti provokativně, byť zjednodušeně, teze ohledně současného obrazu vánočních svátků, abychom se měli od čeho odpíchnout. Na kolik souhlasíte nebo nesouhlasíte s touto, samozřejmě opravdu velice zjednodušenou tezí? Pane Gondáši? Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): To, že konzum hraje asi docela velkou roli v případě těchto svátků, to si myslím, že je docela evidentní. To spektrum těch určitých alternativ je vlastně docela široké, že to není jedna na jedna. Uvažoval jsem o tom, že se často setkávám s tím názorem, že Vánoce mohou mít takový skutečný
význam a smysl, když se spojí s tím pojetím Vánoc jako svátku rodiny, setkání rodinného. Často se setkávám se tím, že lidé o Vánocích mluví jako o příležitosti ke smíření, k narovnání nějakých křivd mezi sebou. A jako taková další alternativa, která se často objevuje, je právě volání po návratu k těm křesťanským tradicím, k tomu obnovení Vánoc jako svátku narození Ježíše. Já si myslím, že to je dobrá potřeba, ale stále jenom mám pocit, že by bylo trochu málo, kdyby Vánoce zůstaly izolované, byť by už byly slaveny jako tradiční svátky narození Ježíše. Protože přece jenom ony ani takto izolované v rytmu církevního roku nejsou. Myslím si, že opravdu jsou spíše poukazem k tomu, co v tom Ježíšově příběhu následuje. Pokud se podaří ten poukaz nějakým způsobem propašovat do toho našeho vánočního slavení, tak si myslím, že ještě není úplně prohráno. I když to třeba na první pohled může vypadat, že se to nedaří. Moderátor (Petr Schwarz): Martin Horálek? Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): Já souhlasím s tím, co pan kolega tady naznačoval. Ostatně Vánoce mají tu vlastnost, že vždycky v lidech probouzejí jakoby tu melancholičtější nebo lepší součást člověka. Ono ostatně i ten konzum je možná trochu diskutabilní, protože když si vezmeme ty naše maminky a babičky, zvláště tedy ženy, které tráví to předvánoční období ohromným shonem a shání ty dárky a tak, tak ony to přece jen neshání proto, že by se chtěly primárně nějak obohatit nebo kolem sebe shromáždit víc věcí. Ale myslím si, že u většny lidí je primární emoce u toho obíhání obchodů, to že chtějí druhému člověku udělat radost, že chtějí nějakým způsobem projevit, že na něho myslí. Takže v tomto slova smyslu bych i to současné pojetí Vánoc možná trochu bránil. Co mě zaujalo velmi v tom vašem úvodním komentáři, je to, že to betlémské dítě je stále méně integrální součástí Vánoc. Já když jsem jel sem do studia, tak jsem shodou okolností o tomhle tom tématu přemýšlel na základě toho, o čem si lidé vykládali v té tramvaji, kterou jsem jel sem do studia. A všichni si zpravidla povídali o tom, jak nestíhají a kolik toho mají ještě doma uklízet a kolik jim chybí napéct a kolik jim chybí dárků a tak dále. A říkal jsem si, jak vlastně církve se v tomhle světě mohou ke slavení Vánoc postavit. A jestli náhodou není cesta, podívat se zpátky na prvotní církev, která to přece dělala úplně obráceně. Ona použila ty staré svátky tehdy té římské civilizace a vpašovala do nich ten křesťanský moment. A neříkala, takže asi není cesta říkat, jako vy jste nám z toho ukradli to betlémské dítě, ale možná daleko užitečnější nebo efektivnější cesta je vzít ty svátky, tak jak je slaví ta majoritní populace dneska. A na základě právě těch emočních prvků nebo těch prvků, které vidíme, to je vzedmutí jakéhosi toho charitativního prvku během Vánoc, vzedmutí toho, že lidé přece jenom víc myslí na ty druhé kolem sebe. Chodí navštěvovat se navzájem a podobně. A to jsou přeci všechno jakési ty bazální prvky křesťanství. A myslím si, že to je dobrý první stupínek, kterého můžou církve využít k tomu, abychom navrátili ten prapůvodní smysl Vánoc. Moderátor (Petr Schwarz): No mně docela zaujalo, jak jste to srovnal s tím, jak vlastně křesťanská církev, tehdy ještě, převzala ony pohanské svátky. To znamená, že dneska bychom si tedy řekli, dobře, konzum je moderní modla a svátkem zase naroubujeme křesťanskou zvěst. Trošku, přiznám se úplně, nedokážu to představit. Vy jste říkal, že Vánoce probouzejí v člověku tu lepší součást. Když ovšem právě jsem přijel jsem tramvají, jsem tam viděl lidi, kteří nevypadali, že by zrovna v nich byla probuzena ta lepší součást. A ani nevypadali, upřímně řečeno, z velké části, že by ty dárky sháněli proto, že by chtěli udělat radost, ale proto, že je to prostě povinnost. A v tomto případě teda z mého pohledu spíše ano, obětování oné modle konzumu, než tomu dělat radost nějakému blízkému. Ale to, o čem jsem mluvil úplně především, na co jste také narazil, že betlémské dítě, malý Ježíšek se vytrácí,
anebo je opravdu někde jako okrajová dekorace. Dneska se mnohem více na všech prospektech a konec konců i výzdobách, potom v novinách setkáváme s různými chlapíky v červeném, ať je to Děda Mráz nebo Santa Klaus. Jak se díváte vůbec na tyto tradice? Jáchym Gondáš. Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Já nemám příliš velký problém s tím, že většinová společnost přehlíží ten motiv Ježíše, jeho narození o Vánocích. Možná právě z toho důvodu, že i ta tradice, z které pocházím, jsem baptistický farář, je vlastně tradicí přiznaně menšinovou. A nějak ten moment toho nerozpoznání ze strany společnosti pokládám za vlastně takovou integrální součást křesťanství. Já si myslím, že nás to provází nejenom jako nějaký přechodný nedostatek, který bychom se měli snažit honem překonat, honem nějak překlenout, rychle té společnosti vysvětlit, že to vlastně dělá špatně. A že by to měla dělat, jak si my myslíme, že to je dobře. Myslím si, že to určité neuznání, nepřijetí, nemusíme vnímat jenom přísně negativně. Ale... Moderátor (Petr Schwarz): Pardon, já bych v tomto neřekl neznání, nepřijetí, protože tady už jednou to křesťanský svátek byl. Toto bych opravdu vnímal od té společnosti spíš jako odmítnutí. Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Tak zase, bavíme se v prostředí Čech, českého státu. Myslím si, že tady ta skepse, která je namířená proti křesťanství, to právě určité odmítnutí, vymezení se, můžeme sice vnímat bolestně, na druhou stranu, on je to určitý signál, která možná bychom nemuseli brát tak tragicky. Já sám vnímám, že ta skepse nejenom mezi mladými lidmi, ale vlastně mezi všemi generacemi, která možná je podpořena tou historickou zkušeností, kterou máme. Je sice prostředí, ve kterém těžko můžeme lidi oslovit, je to náročnější úkol. Ale zase možná opravdu se můžeme snadněji vyvarovat nějaké povrchnosti, do které nám hrozí, že někdy sklouzneme jako církve. Ona ta společnost, která je skepticky naladěna ke křesťanství je pak taky odolnější těm všem pokřiveným podobám toho křesťanství. Tomu zištnému pojetí křesťanství, které v historii vždycky nás provázelo. A tam já bych možná v tom viděl trochu pozitivní moment, jakousi výzvu, kterou nemůžeme prostě obejít, nemůžeme ji přehlédnout. Já se v tom zase dívám na tu věc, ne snad úplně optimisticky, ale jako snažím se to vidět komplexně. To že společnost to odmítá, možná z velké části odmítá, to je fakt, s tím nemůžeme nic moc dělat. Nemůžeme se snažit ho nějak zlomit ten fakt nějakým násilím. A tady bych opravdu hledal cestu, jak být možná i pokornější v tom zvěstování obsahu Vánoc, tak jak mu rozumíme my. Nesnažit se říct, vidíte to špatně, vnímáte to špatně, zapomněli jste na něco, co je důležité. Já se docela často, jsem se sám jako účastník bohoslužeb v tom vánočním čase setkával s takovou potřebou farářů, peskovat vlastně ty návštěvníky, kteří přišli, ty jednoročáky. Vy jste přišli, teď se snažíte tady na to nějak napojit jenom z nějaké nostalgie, tak tenhle přístup mi není úplně vlastní. Myslím si, že bychom se neměli ani podbízet, ani peskovat. Ale prostě vytrvale svědčit o tom, co je pravda, ono se to jako pravda ukáže. Moderátor (Petr Schwarz): Martin Horálek. Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): Především společnost, která ztrácí schopnost uvědomovat si vlastní tradice a jejich kořeny, tak je společnost, která ochuzuje sama sebe. To vidíme na slavení Vánoc, na slavení Velikonoc je to
možná ještě markantnější, protože určitě nejen já, ale pravděpodobně mi dáte za pravdu, že cítíme vlastně určitý prvek rozpačitosti nebo takové možná až trapnosti v tom, že jakoby ta majoritní společnost vlastně neví, co si s těmi křesťanskými svátky počít a jak je má úplně slavit. U těch Vánoc, tam to je možná nahrazeno nějakým symbolem toho malého děťátka a potažmo k tomu se udělá oslí můstek, že to jsou svátky té rodiny a toho něčeho podobného, jako lehce nasládlého stylu. U těch Velkonoc, tam je to ještě trapnější v tom slova smyslu, že tam se vlastně už úplně ztrácí ten prvotní význam. Ti lidé slyší něco, že by to měly být největší svátky pro křesťany v roce a teď tam máme nějakou tu pomlázku z toho vrbového proutí a to vajíčko, které bez znalosti té symboliky vlastně ztrácí jakoby úplně ten logický smysl. Takže ta společnost mi připadá vlastně, že se tímhle tím způsobem velmi ochuzuje. Je tam ten prvek takové té polovzdělanosti v tom slova smyslu, že lidé, kteří neznají alespoň základy těch křesťanských tradic, křesťanské historii, církevní historie, tak se vlastně ztrácí v tom, kým jsou, protože málo platné, ta Česká republika pořád patří do té majoritně křesťanského, historického kořene. A ti lidé vlastně neví, co si vlastně počít sami se sebou v tomto smyslu. Moderátor (Petr Schwarz): Má tedy smysl, a tady se ptám vlastně z hlediska médií, upozorňovat na ten původní smysl? Původní význam Vánoc, původní význam konec konců i Velikonoc. Nebo tedy by média měla fungovat vlastně tak, jak v současné době fungují? To znamená, že přejímají ten obecný názor, že důležité je, jaké jsou zácpy, kde jsou slevy, co se má nakoupit, jaké jsou nejlepší dárky a tak dále, a tak dále? Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Já si myslím, že ten smysl to má, že to je potřeba, že média ze sebe nemohou odstranit to poslání k tomu, aby kultivovala nějak ten veřejný prostor, ten způsob, jakým přemýšlíme o věcech, a ty svátky k tomu patří neoddělitelně. Otázka je, jestli si od toho máme nějak mnoho slibovat. Tady bych možná byl trochu opatrnější, ale jako pokládal bych to za důležitou součást toho, aby to média dělala. Moderátor (Petr Schwarz): Myslíte si, že by to mělo vůbec význam? Že je veřejnost schopná to vůbec vnímat? Protože nyní sedíme ve veřejnoprávním médiu, to je samozřejmě kategorie sama o sobě, tam nějaké vysvětlování tohoto smyslu a tak dále by mělo být samozřejmě integrální součástí. Na druhou stranu, komerční média, která se vysloveně řídí podle toho, aby je lidé poslouchali, dívali se na ně, četli je, to je pro ně ten základ. Samozřejmě v okamžiku, kdyby se jejich posluchači, diváci, čtenáři zajímali o ten původní smysl, tak ho také tam více prezentují. Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Já myslím, že možná tady v této otázce ta média se mohou poměrně dobře orientovat také na tu cílovou skupinu, na kterou právě míří. A myslím si, že křesťanství, vůbec křesťanská zvěst je zvěst komplexní, není určena jenom vzdělanců, není určena jenom intelektuálům. A určitě existuje mnoho forem toho, jak jí vlastně předávat, jakým způsobem jí do toho mediální prostoru dostat. Moderátor (Petr Schwarz): Tady jako už jsme u křesťanství obecně. Mně čistě jde o ty Vánoce ještě.
Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Myslím si, že obsah Vánoc se dá sdělit v médiích, i v těch, která necílí na nějakou náročnou skupinu posluchačů nebo diváků. Moderátor (Petr Schwarz): A to je právě ta otázka, máte pocit nebo z vašeho pohledu, děje se tak dostatečně? Nebo by měla média spíše přidat, v uvozovkách, Martin Horálek. Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): Ještě možná přiostřím to, na co vy se ptáte. Já si dokonce myslím, že je to tak, že je to velká a možná doposud i do značné míry nevyslyšená výzva pro křesťany a pro církve obecně. Já mám osobní vlastní zkušenost z dob, kdy jsem pracoval jako mluvčí České biskupské konference, kdy jsem pravidelně právě o Vánocích a Velikonocích chodíval mimo jiné i do pořadů komerčních televizí. Tam se to setkávalo poměrně s velmi pozitivním ohlasem, ale vždy samozřejmě jde o to, sdělovat tu záležitost, tu zvěst jazykem, který je pro to dané médium jaksi přijatelný a určený pro cílovou skupinu, pro které je to vysílání určeno. To má samozřejmě daleko širčí souvislosti s tím, abychom se naučili mluvit o věcech s křesťanstvím spojeným. Moderním jazykem, stylem, který je pro moderního člověka přitažlivý, přijatelný, a to je samozřejmě věčná výzvy, protože vždycky se zde dostáváme do toho jakéhosi napětí mezi tím, být dostatečně, řekněme, zbožní nebo dostatečně jaksi zakotveni na té církevní tradici a ve věcích víry. A zároveň sdělovat to formou a jazykem, která je přijatelná a pochopitelná a přitažlivá pro tu majoritně-ateistickou společnost. A to si myslím, že je právě výzva a nakonec i umění lidí, kteří právě v médiích pracují, a tohle by mělo být jejich bazálním posláním. Moderátor (Petr Schwarz): Já teď bych na chvíli trošku odbočil úplně od toho obrazu Vánoc a obrátil se na Jáchyma Gondáše, časopis Protestant, to je časopis, která já osobně znám poměrně dlouho, ale vím sám, že není mezi veřejností tak úplně známý, mohl byste nám ho nějak krátce představit? Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Určitě, časopis Protestant je více méně měsíčník, respektive vychází 10krát ročně. Jeho takovou zvláštností, která ho do jisté míry odlišuje od většiny těch ostatních církevních médií, je to, že je to časopis nezávislý, není zaštítěn nějakou konkrétní církví, není spolufinancován žádnou konkrétní církví. Vydává ho nakladatelství Eman, což je vlastně Evangelické manufakturní nakladatelství Tomáše Trusiny, evangelického faráře, Protestant je takovým periodikem, který reprezentuje toto nakladatelství. Není to časopis, který by byl denominačně vyhraněný, přestože v podtitulku je napsáno, že to je evangelický měsíčník. O tom svědčí už to, že tam pracuji já jako šéfredaktor, i když nejsem evangelík, ale baptista. Je to vlastně už časopis, který už poměrně dlouhou dobu si udržuje tu kontinuitu nějaké práce nezávislého pozorovatele a nezávislého komentátora dění nejen v církvích, ale také ve společnosti. Moderátor (Petr Schwarz): Jak dlouho už Protestant vychází?
Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Myslím, že teďka je to zhruba 15 let. Moderátor (Petr Schwarz): Co jsou pro vás taková ta hlavní témata, která tam chcete prezentovat? Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Ty základní okruhy, které jsou pro nás velmi důležité, jsou za prvé určitý pohled na praxi církví, tady si velmi zakládáme a máme radost z toho, že můžeme vstupovat do těch třeba i problematických otázek z té nezávislé perspektivy těch, kteří si nemusí dávat většinou pozor na to, co napíší, nějak nás to existenčně neohrožuje. To znamená, chápeme se tady jako taky určitý závazek vlastně pro ten časopis, aby vstupoval do otázek, kam se třeba moc lidí netroufá. Tak to jsme otevírali určitá témata v minulosti, na která potom další teprve navázaly. Důležitým tématem pro nás je také vztah křesťanství k politice, obecně k občanské společnosti. Myslíme si, že to je věc, která někdy ustupuje do pozadí, jako kdyby někdy vznikal dojem, že křesťanství je jakousi speciální, duchovní sférou, které se to ostatní netýká. To je postoj, který nesdílíme, takže protestant se vždy snažil propojovat tyto oblasti. Vidět to jako něco, co spolu souvisí. A takovým třetím velkým okruhem, který je pro nás důležitý a zajímá nás, jsou kulturní otázky, v Protestantu vychází množství recenzí nejenom na teologickou literaturu, ale hlavně na beletrii, na nové knihy, na nové filmy, na hudbu. To znamená oblast kultury. Moderátor (Petr Schwarz): Říkal jste, že vlastně nepatříte pod žádnou církev, nejste žádnou financováni. Dnes se objevují v podstatě ze všech stran stesky, že ty nekomerčnější časopisy téměř není možno vydávat, protože prostě nejsou finance. Jak se vám daří živit protestanta? Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Tohle by byla určitě otázka, kterou by fundovaněji zodpověděl právě Tomáš Trusina jako vydavatel. Ale já si myslím, že Protestant má tu výhodu, že právě za sebou má Emana, nakladatelství, které má také jiné zdroje příjmů. Jinak si myslím, že opravdu bychom se potáceli na okraji existence, takto jsme lehce nad okrajem. Zatím se nám daří udržet tu existenci, i když samozřejmě pro nás je důležitý každý předplatitel, každý čtenář, každý ten jednotlivý člověk se tam projeví. Ale možná právě díky tomu nakladatelství se daří někdy zalepit nějakou díru, která se tam objevuje. Moderátor (Petr Schwarz): Vysloveně křesťanských časopisů dneska není moc, řekl bych, je jich dokonce málo. A spíše ubývají, než přibývají. Samozřejmě je to dáno i určitým zájmem, anebo je to spíše tím, že to třeba církve neumí dělat nebo křesťané neumí dělat? Martine Horálku. Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): Ta cílová skupina lidí, kteří budou číst primárně křesťanský časopis nebo věnovat se křesťanskému médiu, je u nás samozřejmě velmi omezená. A média mají tu nepříjemnou vlastnost, že neplatí, že budete automaticky dělat kvalitní média, když máte velký nebo dostatečný baget finančních
prostředků, bohužel platí ta obrácená strana rovnice, že nelze dělat dobrá média bez toho, abyste měli alespoň nějaký základní finanční baget. U tištěných médií je to možná méně nápadné, než je to u rozhlasu, potažmo televize, která je samozřejmě finančně úplně nejnáročnější a je to tam znát úplně nejvíc. Myslím si, že není tak úplně pravda, a je to trochu klišé, že by křesťané neuměli dělat média. Já se setkávám docela často s tím, že křesťané jsou sami na sebe možná náročnější nebo kritičtější vůči těm svým vlastním, než je tomu navenek. Takže zatímco jiným prominou v podstatě kde co, tak pokud se to týká křesťanského média, ať už je to tištěné médium, anebo rozhlas, potažmo televize. Tak tam se vždycky těch kritik najde celá řada, ale to už je taková vlastnost křesťanů obecně. Moderátor (Petr Schwarz): Většina vedení církví nebo co já jsem se setkal, tak prakticky všechny, od té největší, katolické, až po ty nejmenší často ani, řekl bych, obecně neznámé. Každopádně všichni si stěžují téměř svorně na to, že do médií se dostávají hrozně málo. A že vlastně jejich, ať prohlášení nebo vůbec cokoliv chtějí sdělit veřejnosti, že je málo publikováno. Jako bývalý mluvčí České biskupské konference, jaké s tím máte zkušenosti? Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): Já jsem s tímhle názorem už na biskupské konferenci dost vážně a vášnivě nesouhlasil. A to z toho důvodu, že moje zkušenost byla, že pokud křesťané obecně dokážou se vyjadřovat k záležitostem, které skutečně jsou v majoritní společnosti témata palčivá, živá, nějakým způsobem diskutabilní. A křesťané mají k těmto záležitostem zásadní názor, tak se mi v podstatě nestalo, že by tento názor nebyl v médiích zohledněn. Spíš jsem měl, coby mluvčí biskupské konference občas zkušenost opačnou, a to že nebylo tak úplně snadné nalézt v rámci třeba České biskupské konference adekvátní názor, dejme tomu, na některé ožehavé téma, které se právě v rámci společnosti diskutovalo. Pak mám ještě jednu zkušenost, že to je, že on je poměrně úzký počet lidí, alespoň tedy mohu mluvit za katolickou církev, kteří jsou nějakým, řekněme, šmrncovním způsobem, v uvozovkách, omlouvám se za ten nespisovný výraz, schopny o křesťanství obecně do médií mluvit. Já jsem zjistil jako mluvčí posléze, že jsem neustále tahal, obrazně řečeno, stále stejné králíky z klobouku, a ono nebylo vůbec lehké nalézt někoho mimo ten ohraničený okruh lidí, kteří byli ověřeni a často se to také potom zmiňuje, že se v médiích jako objevují jakoby stejné tváře. Ono není tak snadné nalézt člověka, který dokáže mluvit tak, aby to bylo pro tu venkovní společnost, takříkajíc přijatelné. Kdo se dokáže vyhnout tomu, co bohužel u kněží bývá často, že jakmile před sebou uvidí ten mikrofon, tak začnou kázat. A to je samozřejmě styl, který je pro ta média téměř nepoužitelný nebo použitelný velmi těžko. Moderátor (Petr Schwarz): Přece jenom, u nás se zatím jakkoliv neprosadil, a myslím si, že ani neprosadí, styl známý především ze Spojených států, kde ohromnou popularitu stále mají televizní a rozhlasoví kazatelé. Často opravdu neuvěřitelnou, myslíte si, že to k nám někdy přijde? Jáchym Gondáš, Baptistická církev, konec konců zrovna v Americe má také velký základ. Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Je to tak, já si myslím, že to je model, který tady není úplně sem přesaditelný. Jako baptista se setkávám také s americkými misionáři, kteří sem přijíždějí. A oni většinou po velmi krátké době propadají frustraci a ptají se nás, jak je možné vůbec v Čechách mluvit o křesťanství. Jak je možné dělat tady nějakou misii. My na to odpovídáme, že možná by měli být opatrnější, zdrženlivější také
v tom, v té touze hned něco říkat. A jeden takový americký misionář, právě zvyklý na ten úspěch těch rozhlasových a televizních pořadů se mě ptal, kdy tedy může začít mluvit o tom křesťanství, když už naváže ty kontakty s těmi lidmi, říkal, jakmile začnu mluvit, tak se otočí zády, odcházejí. Jsem říkal, no tak třeba o tom nemluv vůbec, tak to prostě dělej. A žij jako křesťan, to je v naší společnosti docela velké svědectví, někdy možná lepší je nechtít mluvit. Myslím si, že to možná souvisí s tím prostorem v médiích. Myslím, že hlavní problém není nedostatek prostoru. Ale možná někdy neschopnost něčím smysluplným ten prostor naplnit. Tady myslím, že možná někdy nám to mlčení sluší a může prospět i té společnosti možná víc, než to mluvení. Moderátor (Petr Schwarz): Myslíte, že křesťanství vlastně nemá takhle co říct českému člověku? Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Říct co má, a myslím si, že může nabídnout také něco jiného než jenom slova. Moderátor (Petr Schwarz): Co si o tom myslí Martin Horálek? Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): Já jsem ve Spojených státech studoval, žil jsem tam, viděl jsem to, o čem tady hovoříte. A byl jsem přítomen některým bohoslužbám protestantských církví. A ono je to samozřejmě veliké show, úžasný kulturní zážitek, když se toho člověk může účastnit na vlastní kůži. Myslím si, ale že mentalita českého člověka je přece jenom trochu jiná, je trochu zdrženlivější. A teď řeknu něco, co téměř nevím, jestli nebudete muset posléze vystřihnout. Ale já si myslím, že tady by se církve možná mohly trochu poučit od politických stran a hned vysvětlím proč. Politické strany jsou samozřejmě svojí existencí přímo závislé na úspěchu předvolebních kampaní a tomu také podřizují téměř vše, takže pro ně pracují v kampaních velké týmy psychologů, různý PRistů, firem, které jsou na tyto věci specializované. A tyto firmy a tito lidé mají samozřejmě velmi dobře prostudováno, co na českou společnost funguje. Také si všimněte toho, že velké politické strany u nás v podstatě čím dál více upouští od masových akcí, protože se prostě přišlo na to, že mentalita českého člověka je taková, že ta účinnost je minimální. Zatímco když máte záběry z kampaní někde v Itálii nebo dejme tomu ve Španělsku, potažmo v Americe, tam jsou běžné ta veliká shromáždění, kde se prostě vyprodá obrovská hala a sejdou se tam statisíce lidí. To prostě není u nás běžné, protože ta mentalita Čecha je trochu jiná. A to si myslím, že funguje úplně stejně i pro církve i pro to křesťanské prostředí. Musíme tady počítat s tím, že italský, americký člověk bude oslovitelný úplně jinými metodami než ten český, který podle mě stále má daleko, daleko blíže k tomu osobnímu styku a navázat vlastně jakoby ten osobní personální kontakt, člověk - člověk. Moderátor (Petr Schwarz): Už jsme tady mluvili o tom, že jednu z hybných sil dnešního světa se považuje konzum. Rozhodně jednou z těch největších velmocí jsou právě média, která vlastně i tím, jaký mají dosah, ovlivňují veřejné mínění a život, přímo život lidí opravdu nebývalou měrou. Měly by se církve tedy tomu takto přizpůsobit, počítat s tím? Mluvil jste tady o té show, právě proti tomu je onen zase pohled českého člověka, který zase tuto show, ovšem z pohledu křesťanů, vlastně odmítá. Protože jinak na tu show přistupuje úplně stejně jako všude jinde ve světě.
Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): Já si myslím, že důležité pro křesťany obecně je, to abychom nezvětšovali nebo nevykopávali příkop my křesťané a ta jiná nebo ostatní. Moderátor (Petr Schwarz): A znamená to, se tedy přizpůsobit? protože to jsou právě ty dvě tendence, které i uvnitř církví, uvnitř různých křesťanských společenství vytváří velké rozbroje. Přizpůsobit se dnešní době a smířit se s tím, že tedy třeba trochu vyprázdníme zvěst, ale budeme tedy vlastně kázat, v uvozovkách, ve velkém. Anebo si budeme držet opravdu tu naši původní tradici, myšlenku a smíříme se s tím, že budeme menšinová skupina? Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): Já si myslím, že to je přesně to dilema křesťanské víry, je to to těžké na křesťanské víře. Přeci v evangeliu je jasně, vy jste solí světa. Tam to neznamená, že máme být obrazně v té slánce a říkat, jako nám je v té slánce dobře, protože tady nejsme znečištěni tím ostatním prostředím z venku. V té slánce je ta sůl poměrně na nic nebo málo platná, získává svoje kouzlo teprve, když je přidána do toho pokrmu, že? Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Ano, ale získává kouzlo, pokud je přidána do pokrmu v ne příliš velkém množství tedy potom. Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): To je pravda, nicméně já si myslím, že bychom přesolili tu naší společnost křesťanstvím, tak to bychom museli ještě hodně přidat. Moderátor (Petr Schwarz): Jáchym Gondáš. Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Tak já právě zase možná nějak předznamenán tou menšinovostí té tradice a takovou jakoby nízkoprahovostí té tradice, ze které přicházím, nemám pocit, že musíme brát média ztečí. Nemám pocit, že bychom měli usilovat za každou cenu o to, aby ten hlas náš byl slyšen v médiích, aby se tam objevoval co nejhojněji. Na druhou stranu si myslím, že křesťan má být křesťanem za všech okolností, ve všech situacích. To znamená, mnozí z nás se právě nějakým způsobem do toho mediálního prostoru dostávají z titulu své profese. A tam si myslím, že máme být přiznanými křesťany bez nějakého ostychu, bez nějakých mindráků a obav. A zároveň také bez nějaké touhy jako velikášsky to tam všechno změnit. A já si stále uchovávám důvěru, že my vlastně někdy hodně přemýšlíme o tom, jak tomu slovu pomoct, jak to zařídit, aby se k těm lidem dostalo. A ono je prostě živější a neposednější, než si sami často myslíme. A častokrát tu naši pomoc vůbec nepotřebuje. Moderátor (Petr Schwarz):
Martin Horálek. Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): To je přesně ono, tady se neustále říká, že jsme velmi ateistická společnost, asi to tak i nakonec bude podle všech statistik. A přesto tady jsou lidé, kteří jsou přiznaně křesťané, dokonce přiznaně duchovní, ať už katoličtí nebo nekatoličtí. A ti lidé jsou na tolik respektovanými osobnostmi ve společnost, že bez toho, aby z nich, v uvozovkách, kapala svěcená voda, tak jsou to lidé, kteří když napíší knihu, tak ta kniha je bestselerem, jsou to dokonce lidé, o kterých se velmi vážně hovoří jako o možných kandidátech na prezidenta republiky a tak podobně. To je přece úžasné, že takoví lidé jsou. A to že jaksi primárně nejdou dopředu s křížem, ale jaksi tu společnost oslovují tím, jak jsou vzdělaní, že mají těm lidem co říci v mnoha ohledech, od kultury přes svoje profesní specializace. A k tomu přidávají to křesťanství, no zaplať pánbů za to, to je myslím přesně to, jak by křesťané do dnešní postmoderní společnosti měli vstupovat. Moderátor (Petr Schwarz): Právě, říkáte postmoderní společnosti já si v této souvislosti vzpomínám na jednu knihu, která se jmenuje Ježíš v Disneylandu, která právě se zabývá křesťanstvím v postmoderní společnosti. A právě vlastně těmi způsoby šíření křesťanství v dnešní době. Z mého pohledu opravdu nevím, jestli je Disneyland to správné přes co by mělo být křesťanství nějak prezentováno. Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Tak jestli přes Disneyland, to je určitě otázka. Jestli i v Disneylandu, to už pro mě otázka není. Myslím si, že křesťanství bude, ne že má být, ale bude a je zvěstováno všude. Protože myslím, že opravdu často hledáme odpovědi na otázky potom, jak máme ve společnosti žít, jak s ní máme mluvit, čemu se máme vyhnout, čeho se přidržet. Ty odpovědi hledáme v sobě. Ale přitom už sami jsme vlastně v moci něčeho, co nás vede, ukazuje nám to svým způsobem směr v něčem. Já mám tendenci nehledat tolik ty potřebné navazovací body s tou většinou společností, nehledat tolik tu společnou řeč, společný jazyk, jak se o tom často mluví. Protože i z vlastní zkušenosti, nenarodil jsem se v křesťanském prostředí, vím, že Boží slovo je s prominutím jako padající slova, tomu se člověk prostě nevyhne, no. Moderátor (Petr Schwarz): Martin Horálek. Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): Já naopak, já si dokonce myslím, že když má někdo ten dar a dokáže žít křesťanský život uprostřed Disneylandu, tak jak jste to zmínil, tak to je to nejlepší, co může udělat, protože to určitě dokáže málo lidí. A právě takoví lidé jsou podle mě tou solí, co dokáže neuvěřitelně prosolit celé to prostředí, v kterém tito lidé žijí. Ostatně když se podíváme do historie, tak vlastně velké osobnosti nebo velcí svědci v historii, a nejen katolické církvi, nekatolických církví, tak většinou byli lidé, kteří právě byli ne úplně konformní s tou většinovou společností a dokázali tu křesťanskou zvěst šířit i v prostředích, kde by se to na první pohled nečekalo. Ostatně on sám Ježíš nebyl úplně konformní. Takže. Moderátor (Petr Schwarz):
Ano, já v této souvislosti přece jenom použiji určitou nadsázku, ale zase ne tak velkou. Mluvil jste tedy o těch svědcích, no někteří z nich byli svým způsobem cosi jako rockové hvězdy, právě už svým nonkonformním životem, který přitahoval, ale zároveň onou schopností opravdu lidi oslovit, přitáhnout. Konkrétně třeba Svatý František, o něm se těžko dá hovořit jinak. Nechybí to dneska přece jenom, vlastně kazatelům současným? Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): Jasně, to je, my jsme v tomhle pořád ještě tady v České republice poznamenáni, přeci jen, tím obdobím komunismu, kdy to tady všechno bylo jakoby zakonzervováno. A pořád trochu doháníme ten skluz. Já mám zkušenost od kolegů ze západních zemí, Francie, ta je například v tomhle ohledu velmi progresivní, bych řekl, tam je celá řada kněží i v rámci katolické církve, kteří získávají církev právě tím způsobem, že to jsou lidé jak vystřižení prostě z nějakých motorkářských magazínů, kteří žijí s lidmi na okraji společnosti, s lidmi, kteří zkouší drogy, kteří žijí ve squatech a podobně. A tam právě konají tu práci, která je úžasně potřebná a nese úžasné ovoce. Takže já pevně věřím, že tohle brzy přijde i sem. Ono ostatně já si myslím, že je tady už dnes celá řada křesťanských společenství, kde se s těmito lidmi pracuje. Takže možná spíš je to jen otázka toho, že se o nich neví tak úplně moc. Nebo se jim nedostává takové publicity. Moderátor (Petr Schwarz): Jáchym Gondáš. Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Já si taky myslím, že taky vlastně to spektrum to jakoby typů, farářských typů, ale typů těch společenství je už v Čechách poměrně široké, na to kolik je tady vlastně lidí, kteří se hlásí ke křesťanství. A myslím si, že v tom se dá najít prostor pro jakéhokoliv člověka, který přichází s nějakým očekáváním, s nějakou potřebou. Na druhou stranu je pravda, že si taky myslím, že je to věc, která se nedá vyvolat k životu uměle. Prostě čím víc křesťanů ve společnosti žije, tím logicky bohatší je také to spektrum těch typů zbožnosti, těch typů přístupu k práci. Moderátor (Petr Schwarz): Ne, já jsem teďka měl opravdu především na mysli ten způsob prezentace. Protože vlastně už od těch nejstarších dob, kdy Ježíšovi učedníci se vydali do světa, potom opravdu přicházely různé veliké postavy, katoličtí svatí, ale třeba reformátoři. To zároveň byli svým způsobem z dnešního pohledu mediální hvězdy. Pravda, tehdy nebyla masmédia, ale to byli lidi, které předcházela jejich pověst. Na jejichž kázání lidé chodili proto, že už o nich věděli. Byli to prostě z dnešního pohledu stars. Média dneska toto by mohla umožňovat více, ale dá se říci, že opak je právě pravdou. Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Tak je to otázka, já vlastně myslím, že v tom prostředí, tak jak je velké v Čechách nebo malé, respektive, už i s tím typem takových těch křesťanských hvězd, těch stars se možná setkat můžeme, možná mají naštěstí docela kultivovanou podobu. Není tam jenom ten povrchní, potřeba zaujmout ty diváky nebo posluchače, ty, kteří přichází. Myslím, že právě už ta naznačovaná jména nebo určitě si vzpomeneme na další, myslím Svatopluk Karásek určitě by mohl aspirovat taky na takovou veřejně známou hvězdu, která spoustu lidí oslovila, přestože zase pro spoustu lidí může být třeba rozporuplnou postavou. Myslím, že na to, zase říkám, kolik tady je křesťanů v České republice, se i tento typ tady objevuje, svým způsobem.
Moderátor (Petr Schwarz): Martin Horálek. Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference): Spíš je jakoby ten míček na naší straně, našem straně kurtu, myšleno straně křesťanů. Abychom možná neodpuzovali lidi, kteří se nám nevejdou jakoby do těch povrchně vytvořených škatulek. Já to řeknu na příkladu, tady třeba dnes byl několikrát zmíněn konzumismus, a to si myslím, že je velké téma pro mnohé křesťanské církve a křesťany obecně, jak třeba pracovat s lidmi v podnikatelské sféře. Přeci vůbec neplatí, že člověk, který přijde k velkému bohatství nebo je extrémně bohatý a vydělal si to poctivou prací, došel k tomu velkému majetku, tak to nemusí být apriorně špatný člověk, nemusí to být nějaký podvodník, i když takovéhle klišé se vlastně u nás v České republice možná trochu vytvořilo. A to jsou přesně třeba skupiny, o kterých si myslím, že tady by stálo za to, aby církve začaly přemýšlet, jak právě s těmito lidmi pracovat. Protože to jsou lidi často extrémně vytížení, kteří posléze velmi často trpí různými syndromy vyhoření. Ti lidé dříve nebo později, tak jak já je znám, vždycky přijdou na to, že vlastně jenom to materiálno jim nikdy nepřinese štěstí. A ti lidé velmi často intuitivně hledají právě různé přesahem, řekněme, vertikální. A občas je nachází, ale možná spíše více často je nenachází. To jsou velká témata, kterým si myslím, že by se církve do dalších let měly věnovat a jsou to velké výzvy. Moderátor (Petr Schwarz): Poslední krátká otázka, my jsme tady vlastně mluvili o těch způsobech aktivního šíření, dejme tomu, křesťanství pomocí médií. Zároveň média bývají velkou tribunou, řekl bych, těch protikřesťanských názorů. Zvláště na internetu, když si přečtete jakoukoliv diskusi, a to už se může týkat opravdu úplně čehokoliv, tak většinou tam najdete několik ostrých útoků proti křesťanství, často úplně opravdu nezaložených na žádném, na ničem, z čeho vlastně ten původní článek pochází. Vlastně mohou se tomuto církve, křesťané nějak bránit. A měli by nebo by prostě měli nad tím mávnout rukou a říct, no jo, no tak lidé si o nás myslí tohle to, co se s tím dá dělat? Jáchym Gondáš. Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Já si v téhle souvislosti vybavuji takovou poznámku Alfréda Kocába, evangelického faráře, který říkal na jedné pastorálce, že Ježíš prostě vyběhl na ten palouček veřejný a na tom veřejném paloučku prostě člověk schytává rány i takové, které si vůbec nezasloužil. A to prostě k tomu křesťanskému údělu patří. Já si myslím, že tady možná může být svědectvím pro tu společnost také způsob, kterým spíš se k některým věcem třeba nemusíme hned vyjadřovat, nemusíme se hned ostře bránit. Myslím, že je dobré vytrvale říkat pravdu a někdy musíme zkrátka přijmout i to, že byť třeba ty názory jsou poměrně vulgárně nebo tvrdě zformulovány, tak se často zakládají na některých pravdivých věcech. A my bychom měli přijmout i tu pravdu. V případě, že to není pravda, tak si myslím, že zase se nemusíme hroutit a ani se obávat, protože ona pravda se nakonec ukáže. Moderátor (Petr Schwarz): Tak to byl myslím velmi zajímavý názor na závěr vánočního vydání Médií v postmoderním světě, jehož hosty byl bývalý mluvčí České biskupské konference Martin Horálek, děkuji vám. Host (Martin Horálek, publicista a bývalý mluvčí České biskupské konference):
Na slyšenou. Moderátor (Petr Schwarz): A šéfredaktor časopisu Protestant Jáchym Gondáš, na shledanou. Host (Jáchym Gondáš, šéfredaktor časopisu Protestant): Na shledanou. Moderátor (Petr Schwarz): Na shledanou, velmi mě těšilo. Pořad technicky připravila Ivana Braunerová, režii měla Hana Vohryzková a od mikrofonu Českého rozhlasu 6 se s přáním co nejkrásnějšího prožití zbytku vánočních svátků loučí Petr Schwarz.
