1
Obsah knihy
MLSNÝ MYŠÁČEK Němcová Marie 1. KAPITOLA
Návštěva u strýce Mišíka
2. KAPITOLA
Cesta necesta ke strýci Myšanovi 23
3. KAPITOLA
Let domů od strýce Mišína
2
str. 15
38
Mlsný Myšáček Ve vesničce Myškov, blízko lesa, stála hájenka. V ní bydlel hajný se svojí rodinou. V oboře běhala srnka, kterou našel zraněnou v lese. Kdyţ se uzdravila, chtěl ji hajný poslat zpět do lesa, ale srnka uzavřela přátelství s hajného dětmi Emou a Lojzíkem a tak hajný s jejím návratem zpět do lesa otálel.
V hájence bydlel ještě pes Brok a kocour Flíček. Kocoura si pořídili proto, ţe se v hájence usídlili nezvaní nájemníci a to myší rodinka. Flíček však nevypátral, kde mají myšky svůj příbytek a také se mu nepodařilo ţádnou myšku chytit. 3
Nebylo to proto, ţe by byl nešikovný! S myškami v lese a kolem domu si snadno poradil, ale s myší rodinkou v hájence ne. Nemohl přijít na to, kde myšky bydlí. Všechno prolezl, očichal, ale nikde nic. Myšky byly prostě chytřejší. Těsně u hájenky stála kůlna, ve které měl hajný plno dříví. Úplně vzadu měly myšky svůj příbytek, do kterého se Flíček nemohl vůbec dostat. Tvořily ho dvě místnosti, oddělené polínkem dřeva. Jedna místnost slouţila jako loţnice a druhá jako kuchyň. V tomto malém bytě bydlel otec rodiny Myšák a maminka Myšáková. Měli dvě děti, kluka Myšáčka a holčičku Myšpulku.
Domů se chodili najíst a vyspat, ale většinu dne byli všichni venku. 4
Táta Myšák odloupal a ohryzal kousky dřeva tak, aby z nich byly pěkné postýlky. Hladká strana vytvořila kolíbku, ve které se všem myškám krásně spalo. V kuchyni měli rovné dřívko, které slouţilo jako stůl. Někdy byl stůl plný dobrot, ale to bylo málokdy. Jen kdyţ se rodičům podařilo vklouznout do komory k hajným a přinést nějaké lahůdky. Většinou však neměly myšky co jíst. V létě si myšky poradily. Běţely na pole a sbíraly klásky obilí, ale horší to bylo v zimě. Někdy měly jen suché kůrky chleba, jindy k snědku nebylo vůbec nic. Maminka se snaţila něco schovat na zlé časy, ale to brzy snědly. Často jim kručelo v bříšku hladem.
5
Táta s mámou, ale i Myšpulka, nenaříkali, zato Myšáček byl nešťastný. On byl totiţ mlsný. Kdyţ byly škubánky, natahoval moldánky, kdyţ byly drobečky, říkal, ţe chce slanečky.… Nic mu nechutnalo. Teď právě skončila zima a začínalo jaro. Venku, ale ani v hájence, se nedalo sehnat nic k snědku. Myšáček ochutnal jen kousek kůrky, kterou maminka poloţila na stůl před kaţdého člena rodiny a k tomu řekl: "Kdyţ jím suchý chleba, je mně velká zima." Vlezl do postýlky, natahoval "moldánky" a slzičky tvořily na zemi velkou louţi. Aţ měl moc velký hlad, tak z postýlky vylezl. Mamince ho bylo líto. Vzala pár krup, ze svých tajných zásob a nabídla je Myšáčkovi. "Myšáčku, mám jen trochu krup, tak je aspoň ochutnej," prosila.
6
"Kroupy jsou hloupý," prohlásil Myšáček a byl raději hladem, neţ by kroupy snědl a tvářil se moc nešťastně. Tatínek chtěl Myšáčka potěšit, tak mu z prvních kvítků, které musel dlouho hledat, vyrobil koloběţku a Myšpulce deštník, aby jí to nebylo líto. Ráda chodila v dešti ven a přišla vţdycky celá mokrá. "Myšáčku, zkus se svést na koloběţce!" vyzval tatík synka. "Koloběţku nemám rád, protoţe mám velký hlad!" odpověděl Myšáček. Sedl si na dřívko a na koloběţku jen zamračeně koukal.
7
Zato Myšpulka byla nadšením bez sebe. A kdyţ se sluníčko schovalo a mraky se zamračily, začalo z jednoho tmavého mraku trochu pršet. Myšpulka hned rozloţila deštník a šla se projít. Byl oranţový a pěkně voněl. "Tatínku, moc děkuji za ten krásný deštník!“ volala. „Teď můţu chodit ven také v dešti a budu suchá." "Je moc krásný," pochválila maminka deštník. "Někdy si ho, Myšpulko, půjčím." Ale s Myšáčkem to bylo zlé. Tatík Myšák se nakonec pořádně rozzlobil a promluvil si s maminkou a potom Myšáčkovi oznámil: "Kdyţ máš u nás hlad, tak bude nejlepší, kdyţ půjdeš na zkušenou do světa! Navštívíš naše tři strýce. Myšíka, který bydlí se svojí rodinou pod stodolou u statku za lesem. Můţeš jít k němu stodolou, nebo vzadu dlouhou chodbou. Pak navštívíš strýce Myšana, který bydlí za rybníkem přímo ve stodole. Také se můţeš stavit u strýce Myšína, který bydlí v hudební škole. Je to první dům na kraji městečka. Ochutnáš jejich jídla, dobře se najíš a vrátíš se spokojený domů." "Uţ se těším na cestu a hlavně, ţe se u nich dobře najím!" zvolal vesele Myšáček a uţ se začal chystat. Přemýšlel, co by si vzal na cestu, ale hlavně k jídlu. Avšak kůrky chleba, ani kroupy nepřipadaly vůbec v úvahu. Maminka se dala do shánění, proběhla celou hájenku, ale komora, ve které měli hajní jídlo, byla dobře zavřená. Nebyla tam ani nejmenší škvírka. 8
Tatík se také snaţil najít něco k jídlu. Kdyţ proběhl kolem hájovny, našel u hlavních dveří několik piškotů, které vypadly Lojzíkovi z kapsy. Nechal je tam leţet pro mravence. Tatík piškoty vzal a donesl domů. "Po jednom piškotu si vezmeme s maminkou, Myšpulka dostane dva piškoty a Myšáček tři, protoţe jde do světa," rozhodl tatík Myšák.
Potom podrobně popsal Myšáčkovi cestu, aby nezabloudil a také ho varoval před nebezpečím, které by ho mohlo na cestě potkat." Myšáček se rozloučil s rodiči i s Mušpulkou, která byla moc smutná. "Co tady budu bez bratříčka dělat? S kým si budu hrát?" ptala se maminky a začala moc plakat. 9
"Však si najdeš kamarádky!" těšila ji maminka. U sousedů mají dvě holčičky, můţeš si s nimi hrát. Ale Myšpulka si ráda hrála s Myšáčkem, o sousedovic holky nestála. Jen se parádily a předváděly nové šaty. Začala moc plakat. Nechtěla, aby ji Myšáček viděl uplakanou, protoţe se na cestu moc těšil a tak mu nešla ani zamávat. Vlezla si na velký zelený list, ve kterém často s Myšáčkem sedávali, povídali si a také po něm jezdili jako po skluzavce. Nahoru ji musel vţdycky Myšáček vytlačit, protoţe to Myšpulce hodně klouzalo. „Ale jízda to byla parádní!“ vzpomínala a ronila slzičky jako hrachy. „Uţ, aby byl Myšáček zpátky! Kdybychom měli škvarečky, tak bych jich snědla málo a některé schovala pro Myšáčka. Aţ budou jen kůrky, aby je nemusel jíst a nebyl smutný,“ přemýšlela Myšpulka.
10
Myšáček si sice všiml, ţe maminka pláče a Myšpulka mu ani nezamávala, ale těšil se tolik na cestu a hlavně na piškotky, ţe jim jen ledabyle zamával a vydal se na dalekou cestu.
Rychle se rozběhl, aby byl od rodičů co nejdál. Jen zašel za první zatáčku, sedl si na malé dřívko a všechny tři piškotky snědl zaráz. „Na pití jsem nic nedostal,“ postěţoval si v duchu. A kdyţ se vydal na další cestu, měl pocit, ţe má větší hlad a ţízeň, neţ předtím. "Budu muset rychle běţet, abych byl brzy u strýce a mohl se u něj pořádně najíst. Pobavím se a pohraji si s bratranci a pak si dám dobrý oběd," těšil se a přidal do kroku. V tom se před ním objevil kopec. 11
Kdyţ vyšel do kopce, polní cesta končila a začínal les. Myšáček si vzpomněl, co mu tatík radil a tak brzy našel myší stezku. "Táta říkal, ţe je ta stezka lesem dlouhá, ale mně se zdá nekonečná," stýskal si. Noţky ho bolely, měl hlad, ale ještě větší ţízeň. A tak se na chvíli usadil, aby popřemýšlel, kde by bylo něco dobrého k snědku. Kolem něj byly samé bodlinky ze smrků, ţádný škvareček nebo sýr. V tom uslyšel nějaké hlasy a také dupání. Rozhlédl se a co nevidí! Tři hříbky a kráčí si to zrovna směrem k němu. "Hříbka jsem ještě nejedl, ale mohl bych nějakého ochutnat," dělal si Myšáček laskominy. Hříbek však byl jen jeden, druhá byla vysoká, tenká Bedla a třetí….. A v tom se moc lekl!
12
"To je přece muchomůrka s červenou hlavičkou a s bílýma tečkami!" vzpomněl si Myšáček. „Uţ jsme ji jednou s tátou a mámou potkali, kdyţ jsme byli v lese. Kdyţ přišli blíţ, viděl, ţe Hříbek a Bedla mají zavazadla. Ale Muchomůrka schovávala něco za zády. "Co tady děláš?" zeptala se Bedla sladkým a pískavým hláskem. "Bolí mě noţky, mám hlad a ţízeň," stěţoval si Myšáček. "Nabídněte mu něco k jídlu, pane Satane," pobídla kamaráda paní Bedla. Byla z nich největší, nastrojená, s velkou mašlí a s tím kufrem vypadala hrozně nafoukaně. "Jéjda," vzpomněl si Myšáček. "To není hříbek, ale satan! A ten je jedovatý. Táta mě před ním varoval." A Myšáček dostal strach.
13
"Já uţ nemám hlad," řekl tiše, "jen trochu ţízeň". "Tak to ti pomůţu já," ozvala se Muchomůrka. Uţ neměla ruku za zády, ale drţela v ní zamračený hrnek, ze kterého se kouřilo. Myšáček natáhl ruku po hrnku, protoţe teplý čaj potřeboval teď ze všeho nejvíc. V tom se Muchomůrka naklonila a Myšáček uviděl její obrovský červený klobouk s bílými puntíky. "Vţdyť muchomůrka je také jedovatá," vzpomněl si. V ten moment ho přešla ţízeň i hlad. "Paní Muchomůrko, jste hodná," koktal, "ale já uţ nemám vůbec ani ţízeň. Musím rychle pokračovat v cestě." "Ale Myšáčku! Trošku se napij a ochutnej sladkého čajíčku. Budeš mít stejně červené tvářičky jako můj hrníček!" volala za Myšáčkem Muchomůrka. "Ještě se mně udělají na nich bílé tečky!" pomyslel si Myšáček a dal se do rychlého běhu, aby byl co nejdál, od té podařené trojice. Za sebou slyšel skřehotavý hlas Muchomůrky:
"Napij se, napij mého čaje, myško, nebude tě hladem bolet bříško. Zavřeš očka, usneš brzy, vyhubíme myši drzý.“ Utíkal, jen se za ním prášilo. Běţel lesem, chvílemi klopítal a kdyţ si myslel, ţe je uţ v bezpečí a byl hodně unavený, sedl si na kamínek. 14
"Mám hlad, bolí mě noţičky. Jestlipak k tomu prvnímu strýci vůbec dojdu," přemýšlel a začaly mu téct slzičky. V tom uviděl před sebou na lístku trávy malou housenku. Koukala na něj, nic neříkala a pak se začala usmívat. Slzičky Myšáčkovi přestaly téct, vyskočil a dal se na další cestu. V tom uviděl konec lesa a tak se zaradoval. Najednou však uslyšel nějaký zvuk. "Chrup, chrup," ozývalo se od posledního stromu v lese. "Ţe by strom usnul a chrápe?" přemýšlel Myšáček. Kdyţ se naklonil, uviděl za stromem zajíčka, jak kouše do mrkve. "Chrup, chrup!" "Také bych si dal mrkvičku," pomyslel si Myšáček. "Zajíčku, nedal bys mně, prosím, kousek mrkvičky?" zeptal se Myšáček silným hláskem, aby ho zajíček slyšel. Ten jen hryzal a hryzal, Myšáčka si vůbec nevšímal. Ten mu svoji prosbu ještě znovu zopakoval, ale docela marně. "Buď mně nechce kousek mrkvičky dát nebo je hluchý jako pařez!" pomyslel si rozzlobeně Myšáček. Zajíčka raději bezpečně obešel. Jak les skončil, uviděl v dálce statek. Byl to ten, ve kterém bydlí strýc Mišík se svojí rodinou. 15
Návštěva u strýce Mišíka
Kdyţ přišel Myšáček blíţ, viděl, ţe ve vratech stodoly sedí kocour. Toho se bála celá strýcova rodina. Ve statku neměli psa, tak si kocour na kaţdého troufal. Choval se jako pes, jen neuměl štěkat. Ale myši nezapomněl chytat. Kaţdý den panu domácímu nějakou myšku donesl. Myšáček si sedl na pařízek a přemýšlel, co bude dělat. Potom si vzpomněl, co mu tatík radil. Bude muset jít dozadu za dům a prolést tajnou chodbou přímo ke strýcovi do bytu. Tak se vyhne kocourovi.
16
A tak oběhl z druhé strany statek a hledal vchod do chodby ke strýcovi po čichu. Kdyţ odhrnul trs trávy, ucítil myší vůni. "Mohla by to být chodba ke strýcovi, ale také můţe vést k nějakému krtkovi," přemýšlel chvíli Myšáček, ale nakonec se do tmavé chodby odváţil vlézt. Chodba se stále více zuţovala a Myšáček dostal strach. Chtěl se z té tmy vrátit, ale v úzké chodbě se nemohl otočit. Začal uţ natahovat moldánky, kdyţ uslyšel pískavý hlásek myší holky. "Hurá!" zvolal nahlas a prodíral se rychle kupředu. Uviděl malé světýlko, za chvíli z něj bylo větší světlo a Myšáček se ocitl v kuchyni u strýce. Celá rodinka seděla u stolu, právě obědvali. Do talíře Myšáček neviděl, ale mlsný jazýček očekával nějakou dobrůtku. Slyšel spokojené chroupání a tak si představil, ţe na talíři budou mít obrovský koláč a jeden zbude také pro něj. "Dobrý den!" vykoktal a všichni se podívali směrem k chodbě. Nejdříve se lekli, ţe k nim přišla nezvaná návštěva, ale kdyţ poznali Myšáčka, hned ho všichni radostně vítali. Teta Mišíková hned pozvala Myšáčka ke stolu. Vzápětí se před ním objevil talíř, na kterém bylo několik zrníček obilí. "Jéjda! Ještě jsem na něco zapomněla," zavolala vesele teta. Otočila se a pro něco šla. 17
Myšáček očekával něco lepšího. Ale dostal do kelímku jen trochu vody. "Asi je to předkrm," pomyslel si nakonec, „přece to nemůţe být oběd!“ Z velkého hladu a očekávání dobrot, začal zrníčka jíst. "Snad teta donese ještě něco!" uvaţoval, ale ničeho se nedočkal. Místo jídla se ho strýc vyptával, jak to, ţe jde sám a divil se, ţe ho rodiče samotného tak daleko pustili. „To jsi odváţný kluk!“ pochválil ho. "Chtěl jsem jít do světa sám, rodiče mě nechtěli pustit samotného, ale nakonec jsem je přemluvil," zalhal Myšáček a začervenal se. "Půjdeme si hrát ven, pojď s námi!" vyzval Myšáčka jeden z bratranců. Strýc měl čtyři kluky a jednu holku. "Ale musíte chodbou, před stodolou se hádají dva kohouti, kdo je hezčí. Ať vás neklovnou, jsou to zlobiví kohouti!“ varoval děti strýc Mišík.
18
A tak se vydali chodbou ven na vzduch a šli pěkně za sebou. Kdyţ došli do úzkého místa v chodbě, šel první bratranec a za ním sestřenice Otylka. Ta najednou zůstala trčet v úzkém místě chodby. Bratranec, který byl vpředu, tahal Otylku za ruce, další bratranci ji tlačili zezadu. Otylka se natáhla jako ţíţala a nakonec prolezla. Všichni mohli pokračovat dál v cestě. "Otylko, měla sis vzít o několik zrníček míň," radil sestře jeden bratr . „Měla jsem o dvě zrníčka míň, neţ vy kluci!“ ohradila se Otylka.
Myšáčka stále tlačila zrníčka v bříšku a měl veliký hlad a tak si pomyslel. "Jak můţou, po tak mizerném obědě, ještě říkat sestře, aby míň jedla!" A divil se, ţe je tlustější, neţ kluci, kdyţ málo jí. Teď byla cesta chodbou veselejší, ale kdyţ lezl ke strýcovi Mišíkovi sám Myšáček, bylo to daleko horší, protoţe se trochu bál. Najednou se díra rozšířila, uviděli světlo a byli venku. 19
