MŮJ TAJNÝ DENÍK. Karolína Tučková. KarlaPinguin

MŮJ TAJNÝ DENÍK Karolína Tučková

KarlaPinguin

Vydalo:

Nakladatelství KarlaPinguin

„Zůstaň - to je kouzelné slovo v přítelově slovníku.“ Louisa May Alcottová

VĚNOVÁNÍ Knížku bych chtěla věnovat především naší báječné paní učitelce Radce Poddané, která je nám nejenom dobrou učitelkou češtiny, ale především výbornou třídní. Dále bych ji chtěla věnovat mým rodičům, především tatínkovi, který mi dal námět na jeden z příběhů. A kniha také patří mé nejlepší kamarádce, která se mnou všechny útrapy snáší a pomáhá mi v mých nejtěžších chvílích. A dalším…

PŘEDMLUVA Kniha je ispirována mými zážitky, zážitky kamarádů a rodičů… Všechny příběhy se doopravdy staly.

1. MEDVÍDCI Tak a je to tady. Už mi zbývá vyklidit poslední šuplík. ,, Ello, nechceš s tím pomoct??“ slyším mou starostlivou maminku z obývacího pokoje. To, že se stěhuji ji asi trošku ranilo, ale už je na čase postavit se na vlastní nohy. Nemůžu se za maminčinou sukní schovávat až do aleluja. ,, Ne mami, děkuju, já to zvládnu sama.“ odmítám, už hlavně proto, protože je to šuplík poslední. Chci si vychutnat tu atmosféru a navíc je to můj šuplík tajností. Je v něm i můj tajný deníček. Už věky jsem si do něj nezapisovala, ale přesto ho nikdo nemusí číst. Pořád je to moje soukromí, takže ani moje milovaná maminka nemusí vědět, kde jsem co vyváděla. ,, No dobře, ale pospěš si, musíme se přece ještě pořádně rozloučit…“ ,, Ale mami, nestěhuju se na Sibiř, vždyť nebudeme zas tak daleko. A rozhodně se dneska nevidíme naposledy!“

5

,, No jo, to máš sice pravdu, ale stejně se mi bude stýskat… Copak tobě ne? A navíc mám přichystané i chlebíčky.“ ,, Mami! Určitě se mi stýskat bude, ale nechápu, proč z toho děláš takovou vědu! Na co chlebíčky?“ ,, Musíme to oslavit…-´´ Vypínám, nemám náladu poslouchat tyhle máminy řeči. Navíc už se dostávám ke dnu šuplíku. Už zbývá jenom prošlá bonboniéra, tu jsem si schovala kvůli tátovi, co vidí, to sní. Pak tu je ještě fotoalbum ze základky. Jé, takoví jsme byli malí špunti! Roztomilost sama! Hlavně náš třídní playboy, Robert. Myslel si, že je vůdcem třídy, že je děsně oblíbený, ale přitom byl pěkně namyšlený a každý den, kdy byl nemocný, třída oddychla úlevou, že bude ušetřena jeho trapných poznámek. A to jsme jednou… ,, Ello, vážně nechceš pomoct? Už to vyklízíš nějak dlouho! Vždyť spoustu věcí už jste odvezli včera, dneska ti zbývaly jenom ty skříňky…“ ,, Mami, já to zvládnu! A už mě prosím nech, chci si to tady naposledy užít, než z toho uděláte skladiště.“

6

Při představě, že se z mého krásného pokojíku stane pracovna nebo něco podobného, kde bude vládnout chaos a nepořádek, mě mrazí a nejradši bych nikam neodjížděla. Ale už jsem se rozhodla. A měnit nebudu, ani nechci. No, takže spátky k Robertovi… Bylo to asi v sedmé třídě, všechny holky už začínaly dospívat, a tak pro kluky bylo bolestivé, že jsme měli tělocvik rozdělený zvlášť na holky a zvlášť na kluky. To znamená i šatny, ale ty už jsme měli samozdřejmě rozdělené od 6. třídy. Ale stejně to pro kluky byla ztráta ;) Byla to normální přestávka před tělocvikem jako každá. S kamarádkou Petrou jsme přišly do šatny a začaly se převlékat. Už jsem byla skoro převlečená, když v tom se rozrazily dveře šatny a v nich stáli kluci od nás ze třídy. Samozdřejmě tam nemohl chybět ani Robert. ,, AAA, Ella nosí kalhotky s medvídkama!!“ začal Robert křičet na celou chodbu.

7

Ach bože, proč jsem si zrovna dneska vzala obří kalhotky s medvídkama?! Vždyť musím vypadat hrozně!! ,, Vypadněte, vy úchyláci!! Co mě vůbec očumujete?!“ rozkřičím se, čímž na sebe ještě víc upoutám pozornost. ,, No, my koukáme na tvoje vtipný kalhotky! Takový nosí moje babička!“ posmívá se Robert. ,, Spíš prababička, kámo!“ říká se smíchem jeho kamarád Aleš. Tak… A mám to… Teď si celá škola bude vyprávět o mých kalhotkách, co nosí Alešova prababička! Co jenom budu dělat?! ,, Petro?? Co mám dělat??“ ptám se zoufale. ,, No, každopádně přežít tenhle tělák. A pak se uvidí. A pro příště: když máme tělocvik, neber si tyhle kalhotky! Už nikdy! “ ,, No dobře… Ale co jenom budu dělat?? Jsem znemožněná do konce života!! Vždyť je mi skoro 13! Ještě pořád mi zbývá zhruba 77 let života! A celých těch 77 let života se mi budou všichni smát!!“ zoufám. 8

,, Tak hrozný to zas není…“ namítá Petra. ,, Že to není hrozný?? Je!! Je to strašně odpudivě děsivě hrozivě hrozný!!... Mám nápad! Přestoupím na jinou školu! Tam o tom nikdo vědět nebude!“ ,, Co myslíš, že ti na to řeknou rodiče?“ ,, To nevím, ale nějak to prostě udělat musím!!!“ ,, Jak myslíš…“ Petra je děsně skeptická… Určitě se mi to povede! Tam, na té jiné škole budu královnou! Já! Ella! A všichni budou mít přede mnou respekt a budu oblíbená!! A co mi na to řekli doma?? :

,, Nevidím jediný důvod, proč bys měla přestupovat na jinou školu. Ty o nějakém rozumném víš??“ ptá se táta. ,, Noo… Berou se u nás drogy!! Znáš tati takovej ten perník?“

9

,, Myslíš drogu? Ano. Copak o něm víš ty, on se u vás tedy dealuje??“ ,, Jo! Oni ty feťáci normálně do takových těch perníčků, co kupujeme v obchodě, tak oni do nich ty prášky vpečou, a pak to prodávají a říkají tomu perník nebo taky pervitin. Podle toho, že tam jsou zapečené ty prášky v tom perníku, víš??“ ,, Milé dítě, příště si vymysli nějakou lepší výmluvu… Anebo to alespoň pořádně promysli a nevykládej mi tady takové nesmysly. Jestli máš ještě nějaký opravdu rozumný návrh…?“ ,, No… Vlastně už ani nechci ze školy odcházet. Stýskalo by se mi po Petře. A po paní učitelce Arnoldové!“ vykoktaám. Po Arnoldě?! Po té by se mi neztýskalo nikdy!! Ale jinou výmluvu jsem narychlo nevymyslela…

10

A můj zápis do deníčku??:

Milý deníčku, Dneska se stala katastrofa! Robert mě viděl jen v kalhotkách (ty strašný s medvídkama) ! Teď se mi určitě všichni smějí!! Chtěla jsem přestoupit na jinou školu, ale drogy na rodiče nezapůsobily. Stejně tu radši zůstanu.

Tak tohle bylo opravdu vtipné! Ta dětská naivita! Myslím, že už na to stejně všichni zapomněli, ale maminka se mě pořád ptá, co jsem měla s tím perníkem. Stejně jí to nikdy nepovím. Tak jdeme dál…

11

2. ČERNOŠSKÁ JÍZDA Otočím na další stránku v mém deníku. Teda, vlastně jsem jich několik přeskočila, nevypadaly moc zajímavě, třeba se k nim časem vrátím… 18. 5. Dneska jsem jela poprvé SAMA do Prahy! Bylo to skvělý! Jela jsem metrem, kde byl i černoch! A já se ztrapnila, když jsem si sedala… 

Jo, tak na to si pamatuju! To byl vážně trapas! Asi si to dovedete představit, malá holka, sedmá třída, nadšená, v euforii… Bylo velkým štěstím, že jsem nastoupila a vystoupila zprávně! Tak jsem byla nadšená rušností Prahy!! Jak jsem tak nastoupila do metra a prohlížela jsem si, kdo tam všechno sedí… Stará paní v šedém kabátě, vedle ní pán s kloboukem… Asi její manžel. Partička kluků a holek… To vážně není nikde volné místo? Vzadu v rohu sedí bezdomovec. Vedle něho volné místo je, ale tam teda nepůjdu… A přece jenom tu nějaké volné místo je! Hned naproti nějakému černošskému pánovi v bílém obleku. Tak tam si sednu. 12

,, Je tu volno?“ jakožto nezkušená se hloupě ptám… Dnes už bych to neudělala ani omylem! ,, What? I don´t understand.“ povídá ten černoch a zazubí se na mě. ,, Jestli je tu volno. Můžu se sem posadit?“ ,, I don´t understand. Sit!“ ukáže na volné místo naproti němu. Asi si teda můžu sednout. Tak si tedy začínám sedat, když v tom se metro rozjede a vlivem fyzikální přitažlivosti se najednou ocitám tomu milému černošskému pánovi hlavou v klíně! Jenže metro jede strašnou rychlostí a já se ne a ne zvedout! Pán se jen směje a snaží se mi nějak pomoct, ale to by mě musel chytit za hlavu, což se mu očividně nechce. Nakonec se nějak zvednu za pomocí jednoho kluka z té partičky. Když se rozhlédnu po metru, všichni se smějí… Bože! Je mi tak trapně! Radši jsem se začala rychle smát také… Černošký pán cení své sněhobíle zuby na všechny strany. ,, Sorry! I… Nechtěla jsem! It was mistake! Prostě omylem!“ vykoktám ze sebe. 13

,, It was super! Great fun! Ha ha ha! Holka češka být velmi vtipná!“ směje se. Alespoň, že se nezlobí…

Tak takhle dopadla moje první cesta do Prahy ;)

14

3. VELKÁ HOLKA

Najednou z deníku vypadne fotka. Jsem na ní já a moje dvě kamarádky ze střední. Padly jsme si do oka hned u přijímaček. To mi připomnělo můj první den na střední…

Připadala jsem si velká a dospělá, že už chodím na střední školu. Jdu po chodbě s kamarádkami Evou a Kikynou a snažíme se najít třídu, kde máme být první hodinu. ,, Hele, je tam napsaný 412 – 3p.“ říká Eva. ,, Takže to 412 bude číslo třídy…Ale co to 3p ??“ ptá se Kikyna. ,, Tak se někoho zeptáme, to nebude přece žádný problém!“ říkám sebevědomě. ,, Třeba tady – Au! Co do mě vrážíš, ty pako?!“ najednou do mě vrazil nějaký kluk. Tak na něj spustím, co si to má co dovolovat vrážet do středoškolačky! 15

,, Omlouvám se! Nechtěl jsem!“ ,, Neomlouvej se, copak myslíš, že to ty modřiny zahojí?“ ,, Vážně jsem nechtěl!“ Ta dnešní mládež… Vlastně já jsem mládež taky!  Ale rozhodně se nechovám jako tenhle, co do každého jenom vráží!

Zazvoní na hodinu a do třídy vstoupí ten kluk, co do mě vrazil. ,, Tak co, jdeš si zas do někoho vrazit?“ zeptám se sebevědomě. ,, No, za to se opravdu omlouvám, pospíchal jsem se připravit na hodinu.“ ,, Vždyť se ještě pořádně neučíme, ty pako. Chceš si šplhnout, co?“ pořád mi nic nedochází… ,, Myslím, že tohle trapné seznámení radši ponecháme historii. Prostě na to zapomeneme.“ ,, Ty možná… Moment…?“ 16

,, Nesrovnalosti si když tak vyřešíme po hodině. Nejdřív bych se vám rád představil. Jmenuji se Radek Pospíšil a v tomhle školním roce vás budu vyučovat dějepis. S vaší spolužačkou… Jaké je vaše ctěné jméno??“ ,, Ella… Navrátilová.“ Vykoktám ze sebe. Tak tohle je opravdu trapné…. ,, Ano, takže s vaší spolužačkou Ellou jsem už měl tu čest se seznámit. No, takže teď k dějepisu. Myslím tím doopravdický dějepis, ne tu naši srážku, Navrátilová.“ ,, Ano…“ Bože! Je mi tak děsně! Proč jsem se hned první den musela chovat tak hloupě?! ,, Vysvětlím vám systém, podle kterého vyučuji. A podle kterého se budete, doufám, řídit i vy. První ročník na téhle škole je jakési síto. Ti nejslabší jedinci odpadnou. Budou vyloučeni. Takže vám radím, začněte se učit hned od začátku. No, kde jsem to skončil… Na konci hodiny vám rozdám seznam témat, první tři si doma nastudujete v učebnici a příště si někoho vyvolám.“ Ve třídě to nesouhlasně zašumí.

17

,, Jak jsem říkal, je to síto, takže prosívat se musí hned od začátku. Teď se mi jeden po druhém představíte. Začneme… U Navrátilové. Osobní kontakt, jak už jsem říkal, máme za sebou, takže teď mi o sobě něco prozraďte.“ Jak mu mám něco prozrazovat, když jsem ho seřvala na nejvyšší úroveň?!

Ze začátku jsem si myslela, že tenhle rok nepřežiji. Že s panem učitelem Pospíšilem budu mít problémy snad do konce života. Ale naštěstí to vzal s humorem a už se k tomu nevrací. Jen si občas zažertuje. Alespoň pro něj budu navždy nezapomenutelná ;)

18

4. BRNĚNSKÉ SLEČNY

To mi připomíná moji další cestu… Bylo mi zhruba 16, takže už jsem byla na střední škole. Rozhodně jsme tedy nejeli do Prahy, tam jsem od té první jízdy byla už nespočetněkrát. Jeli jsme se třídou do Brna na výstavu. Tedy ne jenom se třídou. Jela tam celá naše škola a i spousta dalších. Do Brna jsme se dopravili speciálním autobusem, který na výstaviště rozvážel lidi z různých škol, zadarmo.

Na výstavišti byla spousta lidí. Nespočetně. Proto jsem si mohli výstavu, která byla rozsáhlá, prohlédnout samy. A poté jsme si mohli dát rozchod, do 16,00. ,, To bude zase nuda!!“ říká kamarádka Sára. ,, To máš pravdu. Co kdybychom si daly rozchod rovnou? Stejně nás učitelka těžko najde, když už jsme všichni rozsetí po celé výstavě…“ říkám svůj nápad.

19

,, To není tak špatné! Máš pravdu, jsou tu tisíce lidí. Teď je 11 hodin, takže se tu můžeme projít, najíst se a jít třeba do kina, co vy na to?“ ,, Berem!“ A tak se nás pět kamarádek rozhodlo slavnou výstavu opustit už rovnou. Navštívily jsme věhlasnou restauraci, nakoupily nějaké to oblečení… A zašly si do kina na krásný film. ,, Sakra, holky! Už je třičtvrtě na čtyři! Musíme se vrátit!“ děsí se kamarádka Linda. ,, Klid, vždyť je to kousek! Naprosto si to pamatuji. Támhle v té ulici zahneme do prava, pak se dostaneme k tomu můstku a jsme tam.“ Ubezpečuje nás Kikyna. Paměť má možná dobrou, ale orientační smysl žádný. Ostatně jako všechny z nás. ,, Hele, neměly bysme zavolat učitelce, že na nás mají počkat?“ napadá mě. ,, No jo, jenže ona přece nemá mobil! Vždyť jí spadl do kanálu. Ráno nám to říkala, že jí nemáme volat.“ Říká pozorná Alex. 20

,, No jo… Tak zkusíme někoho ze třídy, ne?“ ,, Já mám číslo na Radku, tak jí zavolám….“ ,,…. Nebere to! Máte ještě někdo na někoho číslo?“ nešťastně pronese Linda. ,, Já mám jenom na Báru, ale ta je dneska nemocná. A navíc nemám kredit.“ ,, No, tak to jsme pěkně nahrané!“ Po Brně bloudíme ještě dvě hodiny, než se konečně dostaneme na parkoviště autobusů. Jenže tam nikde nikdo. Na informacích jsme se ptaly, na výstavě… Takže jsme se rozhodly, že zpátky pojedeme vlakem. Cestou ještě Alex zavolala rodičům, aby neměli strach. A aby informovali rodiče nás ostatních, které máme mobil vybitý nebo bez kreditu. Na nádraží u nás v Brandýse jsme se dostaly o půlnoci, kde na nás čekali rodiče. Doma jsme dostaly pěkně vynadáno, ale zároveň padla i pochvala, jak jsme situaci rozumně vyřešily. Ve škole nám učitelka Malá, se kterou jsme byli v Brně, řekla, že s tím nebude dělat žádné problémy.

21

,, Holky, já jsem ráda, že jste se v pořádku vrátily. Celou noc jsem nespala! Já bych z toho nedělala žádnou vědu. Jste celé? Jste. Tak vidíte. Ničeho se nebojte, nějak to dopadne. Já žádné problémy dělat nebudu, protože byste z toho vyšly špatně vy, ale i já, bohužel. Běžte si ještě promluvit s třídním…“. Třídní nám zase pověděl, že on nám dá tak napomenutí, ale žádné problémy s tím mít také nechce. ,, Já vám nechci nějak škodit… Takže mně bude stačit jen menší postih, aby lidé neříkali… To se spíš dohodněte s paní učitelkou Malou, ta říkala, jak jste neukázněné. Že i dvojka z chování se jí zdá málo.“ Z kabinetu třídního učitele jsme vyšly všechny s otevřenou pusou. Tak komu věřit? Mladé učitelce Malé nebo třídnímu? Ve třídě nám bylo vyčítáno, jak jsme jim to mohly udělat. Že jsme jim v tom autobuse strašně chyběly. ,, Hele, normálně, byli jsme tam všichni jak sardinky, ještě s nějakou třídou z Čelákovic. No sranda byla strašná! A jeden jejich borec dokonce přitáhnul i lahvinku něčeho na posilnění. No zlili jsme se všichni jak dogy, ale byla sranda, že jo, kluci!“ vypráví nám spolužák Pavel. 22

No to je tedy pěkná spravedlnost. Spolužáci se v autobuse spolu s jinou cizí třídou opijí za přítomnosti dvou učitelek. Učitelka nás ani pořádně nespočítala. Chyběla pětina třídy! Ani nám pořádně neřekla, kde se máme sejít a kam až můžeme v Brně zajít. Přece jenom je to druhé největší město Česka. Po nocích se vracíme vlakem za vlastní náklady… A ještě nám hrozí dvojkou z chvání! A učitelka to pěkně hraje na dvě strany… A od té doby nám všichni učitelé říkali Brněnské slečny. Bylo nás pět…

23

Zaklapnu deník… Už jsem s tím strávila vážně moc času… Musím se jít rozloučit s maminkou. Vždyť na to doma, u mě doma, budu mít času dost….

24

OBSAH:

1. 2. 3. 4.

MEDVÍDCI………………. 5 – 11 ČERNOŠSKÁ JÍZDA….. 12 – 14 VELKÁ HOLKA………… 15 – 18 BRNĚNSKÉ SLEČNY… 19 – 24

Autor © Karolína Tučková Ilustrace © google.com Vydalo nakladatelství KarlaPinguin, Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, 25001, roku 2012 jako svou 2456. Publikaci Vydání první Pro čtenáře od 11 do 250 let