Můj drahý příteli… 17. 9. 2017 … odpusť, že jsem tak dlouho nenapsal. Víš, jak je otravné to každodenní papírování, člověk se těžko přinutí vzít do ruky tužku, aby pozdravil starého kamaráda. Psychiatr mi ale doporučil, ať to zkusím, že mi to pomůže, a ty jsi jediný člověk na světě, kterému doopravdy důvěřuji, takže… komu jinému bych to měl říct, když ne tobě? Moje Janet je mrtvá. Pokud jsi v poslední době sledoval televizi, určitě jsi slyšel o tom vrahovi, Apačovi, který skalpuje svoje oběti. Pravda je, že toho dělá mnohem víc, ale policie to tají. Jí lidská srdce, Mikaile. Rozřízne člověku tělo, otevře hrudní koš, vytrhne z něho srdce a pak ho sní, pěkně zasyrova, a víš, co je na tom nejhorší? Náš patolog si myslí, že oběť je přitom ještě naživu. Když jsem se vrátil domů, zrovna svítalo. Zaparkoval jsem před domem, chtěl si odemknout, ale byl jsem tak unavený, že jsem nemohl trefit zámek. V rozčilení jsem vzal za kliku. Dovedeš si představit mé zděšení, když jsem zjistil, že dveře jsou odemčené. Hned, jak jsem vstoupil, jsem ucítil krev. Myslím, že jenom díky těm dlouhým rokům u policie jsem si udržel příčetnost. Aniž bych udělal velký hluk, tasil jsem pistoli, sundal si boty a po špičkách prošel celý pokoj. Ani potom, co jsem ji našel v ložnici, celou otevřenou a zkrvavenou, jsem se nezastavil, dokud jsem si nebyl jistý, že vrah v domě není. Teprve potom jsem se k ní vrátil. Nedotkl jsem se jí, Mikaile, nechtěl jsem narušit místo činu. Jenom jsem si sedl do rohu pokoje a rozplakal se. Břicho měla úplně rozpárané, ale to nebylo všechno. Po celém těle měla oděrky, zhmožděniny, dokonce řezné rány. Viděl jsem horší, hlavně havárky bývají nechutné, ale tuhle ženu jsem miloval, líbal a… Mikaile, ta bolest se nedá popsat. Jako by mi někdo vytrhal vnitřnosti a místo nich mi do břicha vsadil ocelového ježka. Ještě teď pláču, když na to pomyslím.
Trvalo mi celou hodinu, než jsem se odhodlal zavolat policii. Potom jsem zamířil přímo za svým psychologem. Mám ho od té doby, co Apač zabil mého parťáka Murphyho. Ale o tom ti povím až jindy. Teď už nemůžu. Půjdu si lehnout. Modlím se k Bohu, aby mi dovolil usnout. Poslední dobou tak strašné málo spím. Měj se hezky, Mikaile, a promiň, že ti nakládám na bedra takové zbytečné břímě. Tvůj Johny
Mikail Steel odložil dopis a zahleděl se na televizi. Obrázky se mu odrážely od netečných rohovek. Jak to bylo dlouho, co se naposledy viděl s Johnym? Dva roky? Ale na staré parťáky se nezapomíná. Znovu sklouzl očima k dopisu. Ještě dvakrát si ho pečlivě pročetl, opatrně uložil do obálky a tu hodil na stůl. „Mary?“ zahulákal. „Přines mi pivo.“ „Přines si ho sám!“ zaznělo z kuchyně. „Tak krucinál, Mary, mám si pro tebe dojít?“ Ozvalo se prasknutí ledničky a pak se Mary objevila ve futrech. Byla to otylá třicátnice, která by svými prsy dokázala rozbíjet cihly. Barvila si vlasy na zrzavou, která už po týdnu připomínala růžovou vyblitou teplým jednorožcem. Společně se sny o milenci kapitulovala i na snahu pravidelně si barvu obnovovat. Už před drahnou dobou. „Tady máš to svoje blbý pivo,“ mrskla po Mikailovi plechovku. Málem ji chytit, ale orosený plech mu vyklouzl z neohrabaných prstů a odrazil se mu od hrudi. „Co blbneš?“ heknul. „Bude to napěněný.“ „Kdysi bys ho chytil,“ odfrkla si.
„Mary!“ zahulákal a chystal se za ní zvednout, ale žena vypískla a zmizela zpátky do kuchyně. Mikail si to rozmyslel, zvedat se bylo zbytečně namáhavé. S výdechem spadl zpátky do křesla. „Vidíš, ty prase?“ ozvalo se z kuchyně. „Už se ani nezvedneš, abys mi nařezal! Co se stalo s chlapem, kterýho jsem si vzala? Ty prášky ti úplně rozežraly mozek!“ Mikail jenom protočil oči. Že já se na to nevyseru, pomyslel si. Vydrápal se z křesla, v koupelně do sebe hodil dvě tabletky a zamířil do předsíně. „Jdu do hospody!“ houkl na manželku. „Už se nevracej!“ zaječela, hlas jí hystericky přeskakoval. „Taky že se nevrátím, ty blbá náno,“ zamumlal si do špatně oholeného strniště. Svět se mu trochu houpal, že by už byl opilý? Blbost, dneska měl sotva tři piva. Světlo na semaforu se rozplizlo do omalovánek. Byly to dobrý časy, zašeptal mu Johny do ucha, ale když se Mikail ohlédl, nikdo vedle nestál. Potřásl hlavou a zrychlil. První, co ho v baru U Ira přivítalo, byly nezaplacené dluhy ze včerejška, naštvaný barman a spílání, že se zase porval. „Nemáš sem pouštět takový náctiletý sráče,“ namítl Mikail, který si matně vybavoval skupinu středoškoláků, co včera vypráskal z hospody. „Jsou to zákazníci,“ namítl barman. „Na rozdíl od tebe platili včas.“ „Ale semka znovu nepřijdou,“ namítl Makial. „U mě máš jistotu, že tu zítra budu zase.“ „Měl by sis najít práci, Mikaile,“ řekl mu barman. „Jdi do hajzlu, Hoffmane. Zraněnej ve výkonu služby. Mám invalidní důchod.“ „Akorát ti tvrdnou játra a měkne mozek. O těle ani nemluvě.“ „No jo,“ přiznal Mikail. „Pamatuješ, jak jsem tenkrát vyhrál soutěž v páce?“ „Mikaile, drž hubu. Vykládáš to tu každej den.“
Ale Mikail si nedal pokoj, rád na tu dobu vzpomínal. Ostatně byla to taky poslední věc, na niž si toho večera vzpomněl. V záblescích paměti se mu míhala záchodová mísa, nějaká blondýnka, tutající auto a zase záchod. Probudil ho déšť. I když to nebyl déšť, to se ho jen sousedův dobrman rozhodl označkovat, když si Mikail ustlal pod jeho oblíbeným stromem. „Padej, bestie!“ zahudroval Mikail, nahmátl kámen a plnou silou ho po zvířeti mrštil. Místo psa trefil okno, dobrman zatím zmizel v díře pod živým plotem zpátky na svůj dvorek. Mikail se odpotácel domů a zhroutil do postele. Mary se vrátí z práce až kolem páté, šesté. Do té doby se může v klidu vychrápat.
Můj drahý příteli,
21. 9. 2017
jak se ti daří? Se mnou to není valné. Bydlím teď v motelu. Domů se neodvážím. Asi ho budu muset prodat, ale zatím na to nemám sílu. Kapitán mi nakázal dovolenou, prý si mám vzít čas sám na sebe a na starosti s pohřbem, ale já na to nemám ani pomyšlení. Nemyslím na nic jiného než jak toho parchanta dostat. Oficiálně nemám přístup k materiálům z vyšetřování, ale víš, jak to chodí. Pamatuješ na Arthura? Je čím dál tlustší, ale tomu našemu systému rozumí jako žádnej druhej. Vždycky mi z něj vytáhne, co potřebuju. Přiznám se, nepíšu ti jenom proto, abych si vylil srdce. Pamatuji si, jaký jsi měl čuch. Dokázal bys vyslídit Japonce v Soulu – a to jsou ty šikmovočky všechny navlas stejný. Kdyby tě cokoliv napadlo… napiš mi zpátky, buď tak hodný. Anebo zavolej. Číslo mám furt stejný. První případ se stal před rokem a půl… tos ještě nebyl dlouho mimo službu. Byl to ten tulák nalezený uprostřed lesa, napůl roztrhaný zvířaty. Lidi si ho dnes s Apačem nespojí, ale nám později došly souvislosti. I když byl ten tulák ožraný, koroner na těle rozeznal řezné rány, které mu otevřely tělo, ještě než se do něj pustila zvěř. Tohle je jenom odvážná teorie, ale myslíme si, že Apač tuláka buď odvedl do lesa, nebo tam na něj narazil náhodou, skalpoval ho, rozřezal na kusy a snědl mu srdce.
Druhý případ se stal až o půl roku později – ten boxer Abram. Našli ho v kontejneru pobodaného a posekaného, s otevřeným břichem. Ani tentokrát nám nepřálo štěstí, dostali se k němu mývalové. Navíc byl holohlavý. Abram byl nervák, často se rval a měl hodně nepřátel, takže nám jeho smrt nepřišla tak divná. Vraha jsme nenašli, všichni podezřelí měli alibi. Tyto dva případy uvádím, abys viděl spojitosti, protože veřejnost o nich neví. Teď už se dostávám k tomu, co se stalo před třemi měsíci, kdy jsem se k případu dostal já. Tehdy zemřela první žena. Samantha Timperley, roztomilá třicátnice, dvě děti. Bydlela jenom pár bloků od tebe, možná jsi ji někdy vídal v obchodě. Apač se jí vloupal do auta, a když se vrátila ze supermarketu, vzal ji po hlavě obuškem. Neznásilnil ji, takže o tělo mu nešlo. Teda šlo, ale jinak. Odvezl ji do lesa, rozřezal na kousky, skalpoval a snědl jí srdce. O čtyři týdny později potkal podobný osud Irene Jakopo, dceru polských imigrantů. Bylo jí sotva patnáct a bydlela na druhém konci města. O tři týdny později to byl Paul Reed, asi sedmdesátiletý veterán z Vietnamu, a spolu s ním i jeho žena Luisa. A to je právě zajímavé, Mikaile, protože Luisy se téměř nedotkl, prostě jí rozbil hlavu o stůl a nechal ji zemřít. Šli jsme po něm, Mikaile, a před novináři mlžili, co se dalo. Vyptávali jsme se sousedů, projížděli bezpečnostní kamery, ale z těch člověk hovno pozná. Navíc víš, jak je to s psychopaty, vraždy neměly jinou souvislost než naše město. Pak se tu objevil ten fešnej panák z FBI, Harry Philips – napomádovanej kokot, začal házet rameny, a prej „ruce pryč pánové, teď je to moje“. Mohlo to pro mě skončit, kamaráde, ale do cesty vstoupila náhoda. Bylo to ve středu 13. června, zatraceně horkej den. Už jsme se vraceli domů, když nám do vysílačky přišla zpráva, že se v Norristownu střílí. Na stanici zavolali sousedi jednoho chlápka, co se živil jako bodyguard, takovej velkej namakanej negr to byl, Mikaile, Apačovi se bránil pěknou osmatřicítkou. A víš ty co? Bylo mu to hovno platný. Apač ho rozřezal jako sýr. Já a Murphy jsme na místě byli první. Dům byl temnej a tichej. Měli jsme počkat na posily, Mikaile, ale znal jsi Murpyho, za každou cenu si chtěl vysloužit metál. Šel první, já mu kryl záda. Elektřina nefungovala, museli jsme si svítit baterkami. Ten negr měl obyvák jako příletovou halu, samý sedačky, reprosoustava, televize přes celou stěnu. Ležel za konferenčním stolkem, otevřenej jako kniha.
Přešel jsem k oknům, abych rozhrnul záclony a vpustil dovnitř trochu světla z ulice. A hned za závěsem byl on. Zahlédl jsem ho jenom na okamžik, skrčenou postavu v černé kukle. Strčil do mě, až jsem přepadl přes křeslo, a rozeběhl se přes místnost. Murphy něco vykřikl – tehdy jsem mu nerozuměl, ale později mi došlo, že křičel: Stůj, nebo střelím! Pak vystřelil. Znáš tu kakofonii, když střílíš v uzavřené místnosti a nemáš sluchátka. Jako by ti na uši přidělali reprobedny s hromobitím. Pak to přestalo, strašně náhle, po dvou nebo třech výstřelech, a Murphy, víš, to na tom bylo nejdivnější, Murphy nikam neběžel, stál na místě, a když jsem se k němu otočil, viděl jsem, že mu z krku trčí nůž. Doslova se mi složil do náručí. Společně jsme se zhroutili na zem a já se na něj díval, jak lapá po dechu a má tak strašně vytřeštěné očí a z krku mu trčí ta zasraná kudla, takovej loveckej boviják to byl, nechápu, jak to někdo mohl hodit a trefit se, ale Apač to zvládl, ten parchant to dokázal. Udělal jsem něco strašně hloupého, Mikaile. Já ten nůž vytáhl. Vím, že to byla blbost, ale pochop mě, byl jsem v šoku. Krev začala stříkat do všech stran, nešlo to zastavit. Tiskl jsem na ránu prsty, oba jsme je na ni tiskli, a pak jsem se mu ji snažil obvázat košilí, ale nic nepomáhalo, a on se na mě díval a chroptěl a s každým slovem mě proklínal. Mě. Svého vlastního parťáka. Zemřel dřív, než dorazila sanitka. Už nemůžu psát dál, Mikaile, promiň. Je toho na mě moc. Johny
Mikail odložil dopis a znovu sklouzl pohledem k novinám rozloženým na baru. Janet Prince (†17), další oběť šíleného vraha. Chraňte své dětí! Na titulní stránce se skvěla dvoj-fotografie mladé dívky: poprvé její selfie, kde se roztomile usmívá do kamery, podruhé fotografie z místa činu, kde bylo její tělo milostivě zakryto prostěradlem. „Vzpomínám si na ni,“ zašeptal Mikail.
Barman smutně přikývl. „To je jedna z těch, které jsi před tejdnem vypráskal z mý hospody,“ řekl. „Jo, to jo,“ hlesl Mikail. „Byla to taková pěkná holka.“ „Nazval jsi ji flundrou.“ „Drž hubu. Všechny jsem je nazval flundrami, však si viděl, jak byly oblečený. Ale tahle nebyla jako ostatní. Víš, proč si na ni tak dobře vzpomínám? Protože se mě nebála. Jasně, nejdřív byli drzí všichni, mysleli si, že na ně nesáhnu. Dokud jsem prvního nesložil na podlahu.“ „No jo, Mikaile. Kam tím směřuješ?“ „Pamatuji si to, jako by to bylo včera.“ „Vsadím se, že co jsi tady dělal včera, si už nepamatuješ.“ „Co jsem dělal včera?“ podivil se Mikail. „Támhle na tom stole ses pokusil vojet starou Francescu.“ „Proboha, fakt? A jak to dopadlo? Ježiš, doufám, že jsem ji ne-to – “ „Ale ne, docela se jí to líbilo, jenže pak před tebe Thomas strčil panáka a ty jsi na ni zapomněl.“ „Ty vole. To je strašný, co dělám, když jsem nalitej,“ zašeptal, ale myšlenky měl jinde. Měl je u Janet Prince, u jejích ledově modrých očí, které se do něj zabodávaly jako připínáčky. Stoupla si mezi Mikaila a toho chcípáčka, kterýho zkopal na zem. „Nech ho být,“ řekla perfektní angličtinou. „Už to pochopil a my to pochopili taky. Jsi velký drsňák. V pořádku, nechceš nás tady. Tak my půjdeme. Už to stačilo. Nebo chceš zbít i holku? Co?“ Vystrčila bradu, jako by doufala, že ji udeří. Mikail to neudělal. Líbila se mu. Nechtěl zničit tu její hezkou tvářičku. A teď byla mrtvá. To nebylo správný. Tak mladý holky by neměly umírat, pomyslel si a otočil do sebe panáka whisky na ex.
Můj drahý příteli,
30. 9. 2017
promiň, že jsem poslední dopis tak usekl. Ale nemohl jsem, prostě nemohl. Teď už je to lepší. Pravda, nevím na jak dlouho. Chtěl bych ti povědět, co se stalo dál. Potom, co mi zabili parťáka, jsem šel za agentem Philipsem a donutil ho, aby mě nechal na případu podílet. Nejdřív nechtěl. Tak jsem mu ukázal lístek, který mi přišel toho rána. Stálo v něm toto: Když je zlaté, pak je dobré. Když je z kamene, tak zlé. Když je ze skla, značí křehkost. Když je chladné, necitelnost. Když je tvoje, budu ho mít já. Zdalipak víš, co to znamená? Moc dobře si pamatuji, jak se na mě Philips podíval. Co je to za blábol? zeptal se. – Řekl jsem mu, že jsem ho našel za stěračem auta a kdo si asi myslí, že ho tam dal. Neměl páru, ale potřeboval si zachovat fazónu, prý: Budete mi pokládat hloupé otázky, nebo mi řeknete, o co tu jde? Tak jsem mu řekl, že musí jít o Apače. Vysvětlil jsem mu, že mi Apač vyhrožuje, že si přijde pro mé srdce. Člověk by čekal, že ti blbci z FBI budou mít většího koumáka. Nakonec mi dal za pravdu a rozhodl se mě využít jako návnadu. Ale všechno dopadlo jinak. Místo Philipse mě jako návnadu využil Apač. Nejdřív mi poslal náhrdelník. Potom prstýnek. Nakonec mi přišel prst a spolu s ním i dopis: Kolik jejích částí vám ještě budu muset poslat, než se ji vydáte zachránit? Tady se přece hraje o srdce. Chlapci z laborky zjistili, že za nehtem utkvěl písek, tak jsme se vydali prozkoumat starý pískový důl. Našli jsme tam svázanou Číňanku. Na prsou měla přidělanou bombu.
Tenkrát to zabilo čtyři chlapy, Mikaile, ale to nebylo to nejhorší. Ve stejnou chvíli, kdy jsme umírali, se Apač zastavil u mě doma a zabil Janet. TEĎ MÁM TVOJE SRDCE, napsal mi na dveře ložnice. Přísahám, že ho dostanu, Mikaile. I kdybych měl kvůli tomu zemřít. Johny
„Už mi zase docházejí prášky, Mary. Měl bych se stavit za doktorem.“ „Co by ses namáhal,“ zavrkala jeho žena. „Cestou z práce za ním zajdu, ano?“ „No… tak dobře, to by bylo fajn,“ odpověděl Mikail a divil se, že je na něho Mary tak milá. „Stalo se něco?“ „Ne, co by se stalo?“ „Nemáš milence nebo tak něco?“ „To by se ti líbilo, aby ses nemusel hejbat už ani v posteli, co?“ „Já ti ukážu, jak se nemůžu hejbat,“ houkl a přehnul ji přes kuchyňskou linku. Vážně dneska byla nějak divná, říkal si, když odjížděla do práce, jí se to snad i líbilo. Pak se natáhl pro kabát. Venku svítilo slunce a on se rozhodl trochu projít. Ze včerejška ho ještě bolela hlava, vůbec si nepamatoval, jak se dostal domů. Vzpomínal si jenom na tu jeptišku. Objevila se v hospodě U Ira někdy kolem půl jedenácté a objednala si gin s tonikem. „To můžete pít, když ste jeptiška? Neměla byste klečet před křížem a modlit se?“ houkl na ni. „Neměl byste být doma u rodiny?“ odvětila. „A nechat si nadávat od ženy? Ne, díky.“ „Děti?“
„Ještě to tak.“ „To je dobře. Nikomu bych nepřála takového otce.“ „Co tím chcete říct?“ „Přesně to, co si myslíte. Kdy jste se naposledy podíval do zrcadla? Whisky z vás smrdí na pět metrů, cítím ji dokonce i tady,“ skleničkou opsala polokruh baru. „Máte práci?“ „Co je ti po tom, ty blbá krávo.“ „A navíc urážíte ženy. Žádný muž by neměl urážet ženy. Ale vy muž nejste.“ V Mikailovi vzkypěla žluč – nebo to byl jen alkohol? – nebo si nevzal svůj prášek? Odpověď ho nezajímala, hlavní bylo smazat tomu blbýmu tučňákovi božímu tvář z hlavy. V tom se pod ním podlomilo koleno. Při cestě k zemi se hlavou praštil o bar; teď mu třeštila jako praskající led. Nad ním se zjevila jeptiščina rozšklebená tvář. „Vidíte?“ vysmála se mu. „Nejenom, že chcete mlátit ženský, ale ještě se necháte zmlátit od nich. Co jste do prdele za chlapa?“ Pokusil se zvednout, ale odpovědělo mu nespokojené zakroucení hlavou. Na ohryzek mu zatlačila nízká příčka barové židličky a znovu ho přibila k zemi. Co víc, jeptiška si na židli sedla! „Teď mě poslouchej. Není pomoci tomu, kdo si pomoct nechat nechce… ovšem ty, můj drahý, by sis měl přiznat, že pomoct potřebuješ. Jsi rozteklý jako marshmallow, ale takový jsi určitě nebyl pořád. Jsi cholerický, agresivní a docela zbytečný. Zbytečný člověk. Tak tomu říkali romantici z Ruska. Jak na tebe koukám, určitě nemáš ponětí, o čem to mluvím, ale varuji tě, jestli mě nazveš komunistkou, tak si odsud odneseš mnohem víc než trochu poraněné pýchy. Už půjdu, Hoffmane,“ obrátila se k barmanovi. „Vrátím se, až tu budeš mít příjemnější společnost. A ty,“ houkla na Mikaila, „pokud se nad sebou zamyslíš a budeš chtít něco změnit, stav se za mnou do kostela sv. Jeromeho.“ Když se zvedla ze stoličky, Mikail se po ní pokusil vystartovat, tak mu dupla mezi nohy. Než se přestal kroutit bolestí, odešla. Vyklopýtal z baru, hledal ji mezi uličkami, ale nikde ji neviděl. Co teď? Vracet do baru se nehodlal, neunesl by výsměch ostatních štamgastů. Navíc se mu nechtělo platit. Sem už se nevrátí, tím si byl jistý.
Ranní slunce odnášelo kocovinu. Kde ji jenom nabral? Včera toho přece tolik nevypil. Nebo to byla jenom nevyspalost? Občas si nebyl jistý, oboje se u něj projevovalo podobně. Když ještě pracoval, Mary často nevěděla, jestli celou noc chlastal, nebo byl jenom ve službě. Stačilo říct, že po něm někdo hodil kelímek od piva; když jezdili pacifikovat dětské párty, stávalo se to pořád. Rád na ty doby vzpomínal. Když býval v ulicích, cítil se tak živý. To, co dělal, mělo smysl. Zachraňoval svět. A pak přišla ta rána do hlavy. Nějaký feťák ho zezadu přetáhl baseballkou s hřebíkem; ten hloupý úder mu sebral sebevědomí, práci i zdravý rozum, a ještě ho na půl roku upoutal na nemocniční lůžko. Že Johny toho grázla zastřelil, mu bylo chabou útěchou. Přál si ho dostat sám, vyždímat z něj život kapku po krvavé kapce. Jak se mu stýskalo po době, kdy nemusel brát prášky, které ho držely v útlumu, daleko od paniky a denních nočních můr. Snad proto se najednou ocitl před školou sv. Antonína ve čtvrti Tenderloin. Posadil se na obrubník před bránou a zapálil si cigaretu. Čekal. Nad plotem cvrlikali ptáci. Slunce se zvedlo do nadhlavníku a zase sklouzlo dolů. „Zmrzlinu?“ zeptal se mladík, který si před chvilkou umístil stánek kousek od jeho stanoviště. Objednal si pistáciovou a čekal. Ještě patnáct minut a začali se trousit ven: mladí, drzí, vyfešákovaní jako načančaní pudlíci hollywoodských paniček. Mikail nechápal, jak na sobě můžou nosit takovej paskvil. Tamhle byl ten fešáček, na takovou buzničku by v životě nezapomněl – v uchu takovou tu zakroucenou náušnici, co ti z boltce udělá rozmrdanou díru do prdele, vlasy natužené do vrabčího hnízda takovou tou sračkou, co vypadá jak sperma, na držce samozřejmě sluneční brejle, na ruce několik prstenů a s tou zasranou bundou vypadal jak Hasselhoff z Knight Ridera. „Hej ty!“ houkl na něj. Kluk k němu otočil tvář – a zbledl jako negr před Ku Klux Klanem. Pak se dal na útěk. Dělá si prdel? napadlo Mikaila. Reflexy byly silnější než rozum; zmrzlina skončila na zemi a Mikail se valil za mladíčkem jako chromý nosorožec.
„Stůj!“ řval. Kluk ještě zrychlil, ale v cestě měl spoustu spolužáků. Hbitě se mezi nimi proplétal. Mikail tolik slušnosti neměl, prostě je srážel stranou. Stejně by klučinu nedohonil, kdyby mladíkovi některý z jeho dobrosrdečných spolužáků nenastavil nohu. Fešák se rozplácl na zemi jako sestřelený krocan a než se zvedl, dodřenou tvář celou od krve, Mikail byl u něj. „Pomóc, policie!“ zařval fešáček. „Já jsem policie, debile,“ vmetl mu Mikail do obličeje. „Cože?“ Kluk vypadal skutečně překvapeně. „Máš u sebe drogy, že se chováš jako idiot? Chci si jenom promluvit.“ „Promluvit?“ „Ne kokote, zatáhnu tě do uličky a tam ti rozmlátím držku na sračky. A nechám se přitom vidět celou tvou zajebanou školou. Pojď, kurva, dáme si kafe.“ „Chci vidět odznak,“ vylítlo z kluka. „Tak ty mě ještě budeš srát?“ obořil se na něj Mikail, popadl ho za klopu bundy a odtáhl do McDonaldu naproti. „Jsem tu kvůli smrti Janet Prince,“ řekl, sotva předběhl celou frontu, objednal dvě lunga a donutil chlapce, aby je donesl ke stolu v koutě. „Na to už jste se mě ptali stokrát,“ vztekal se kluk. Mikail mu přes stůl vlepil záhlavec. „Tak se tě zeptáme znovu, sráči. Snažím se najít vraha tvý kamarádky, to nejmenší, co pro ni můžeš udělat, je znovu mi zopakovat, co víš.“ „Tak dobře, dobře, co chcete vědět?“ Vyžadovalo to hodně otázek, nekonečné opakování toho stejného, ale nakonec se Mikail dobral potřebných odpovědí. Potom, co parta odešla z baru U Ira, vystřídala ještě tři kluby: Anděl, Sedmé nebe a Půlnoční běh. V prvních dvou strávila sotva hodinu, ve třetím se rozhodla zůstat. Fešáček viděl Janet
naposledy, když odcházela z klubu zavěšená do nějakého kravaťáka. Až šeptandou se mu doneslo, že se ten chlap jmenoval Rogers Mike a s Janet si jenom naběhl. Chtěla pouze doprovodit domů. Když mu ho odmítla vykouřit, vyhodil ji z auta a odjel, ani se neohlédl. Samozřejmě byl jeden z podezřelých, ale nic mu nedokázali. Janet musel někdo unést ještě dřív, než se dostala ke dveřím. Buď čekal před jejím domem… nebo šel náhodou kolem… nebo ji celou cestu sledoval. Nebo… nebo to byl její známý a zavolal jí, aby za ním přišla. Kruci, tolik možností. Mikaila nejvíc štvalo, že už nemá přístup k informacím o vyšetřování. „Tak mazej,“ poslal hezounka do prdele. Naklonil se pro jeho kelímek, usrkl vystydlou kávu a rozhlídl se po jídelně. Pohled mu padl na noviny, které si četl důchodce u protějšího stolu. Na titulní straně se skvěla velká fotografie zavražděné jeptišky…
Můj drahý příteli,
3. 10. 2017
mám strach, že začínám bláznit. Včerejšího večera jsem měl Apače na dosah. Našel jsem ho podle auta, víš? Když zabil Janet Prince – určitě jsi to musel zaregistrovat – ten chlap, co ji vezl domů, postřehl, že za nimi nějak často jede jedno auto, červenej Buick Rivera. Jezdil jsem po městě od rána do večera, dokud mi zbývaly síly. Až jsem ho zahlédl. Byl zaparkovaný před kostelem sv. Jeromeho. Brána byla zavřená, tak jsem přelezl plot a rychle doběhl až ke vstupní bráně. I ta byla zavřená, musel jsem se proplížit do konventu. Vlezl jsem dovnitř otevřeným oknem a zamířil rovnou do kostela. Nevím proč, ale byl jsem si jistý, že ho tam najdu. Proběhl jsem přes rajský dvůr, vstoupil do sakristie a přes ni do boční lodě. Skrz vitrážová okna dovnitř dopadalo deformované světlo lamp. Zbytek obrovského prostoru se nořil do tmy. Mikaile, to, co ti teď řeknu, bude znít jako z království nočních můr, ale věř mi, do posledního písmenka je to pravda, byť může znít sebešíleněji.
Nejdřív ze všeho jsem ho uslyšel. Klečel před hlavním oltářem, pod nohama mrtvé tělo. V zakrvácených rukou držel lidské srdce a hltavě si ho cpal do pusy. Znělo to jako strašlivé mlaskání obrovského psa. Ruce nad hlavu! zakřičel jsem a vystoupil ze stínu. Držel jsem ho na mušce z deseti metrů. Poprvé jsem ho viděl pořádně. Měl dlouhé špinavé vlasy, které mu spadaly kolem umaštěné tváře pokryté krví a zbytky masa. Zářily z ní velké oči, leskly se takovou nenávistí, až mi málem vypadla zbraň z rukou. Nepřestal se ládovat. Zuřivě žvýkal, polkl a znovu si ukousl, kolik jenom dokázal. Většina srdce mu zmizela v puse. Zaječel jsem na něj, ať toho nechá a ať srdce hned vyplivne a postoupil jsem kupředu. Neposlechl mě. Místo toho se začal pomalu napřimovat. Bylo to jako z přízračného snu, když se zvedl, a já uviděl – Mikaile, ještě teď se při té vzpomínce třesu – viděl jsem, že je oblečený do kabátu ušitého z lidských skalpů! Vypadal jako chodící záplava vlasů, jíž čas od času prosvítaly kousky kůže. Tolik vlasů, Mikaile, ne z desítek lidí, ale stovek! Měl jsem takový strach, že se mi kdykoliv mohly podlomit nohy. Znovu jsem ho vyzval, ať dá ruce nahoru, ale jeho to vůbec nezajímalo. Poslední kousek srdce si vhodil do pusy jako jednohubku, docela přezíravě a pohrdlivě, a pak se olízl, jako by si dal pařížskou šlehačku nebo já nevím co, a mě už úplně selhaly nervy. Tak jsem na něj vystřelil. Zasáhl jsem ho do ramene, viděl jsem, jak sebou trhl. Vystříkla krev a on vykřikl, ale nekřičel jako člověk, ne, znělo to hrdelně, neartikulovaně, nevím, zní to hloupě, ale křičel úplně jako nosorožec. A pak se předklonil a rozeběhl se proti mně. Vystřelil jsem znovu a znovu a znovu, nevím kolikrát, jeho tělo kulky doslova polykalo, jako bych je házel do moře. Všechno se to stalo ve zlomku vteřiny. Skočil po mně, vypadal spíš jako chlupatá koule než člověk, ale nedopadl. Mikaile, on se proměnil v havrana! Dvakrát mávl křídly, rozbil okno nad hlavním vchodem a vylétl ven. Mikaile… mám strach, že mě teď budeš považovat za blázna. Ani já si nejsem stoprocentně jistý, jestli jsem ještě příčetný. Ale vím, co jsem viděl. Musím věřit svým smyslům, když už nemůžu věřit ničemu jinému. Nechápu, co se to děje, ale znám jednoho indiánského šamana, který tomu možná bude rozumět víc. Ať už se po našem městě prohání cokoliv, já to dostanu. Tvůj Johny
Od svého úrazu nesměl ze zákona řídit. Mikail na to sral. Šinul se po 65. silnici čtyřicítkou a snažil se probít na okraj města. Rozhodnutí sednout za volant bezmála litoval; neustále měl pocit, že za ním někdo sedí a je připravený přetáhnout ho tyčí po hlavě. Z neustálého ohlížení ho bolel krk. Zastavil se u benzínky vedle lesa a zašel do kantýny. Malý podlouhlý lokál s deseti stoly byl nablýskaný a smrděl Savem. Kdy tu někoho zařízli naposledy? napadlo Mikaila. Vzpomínal si, že jako policista sem jezdil často, hlavně mezi druhou a sedmou hodinou ranní, v zavilosti na počtu přeživších. Dopadl na lavici u volného stolu a oddechl si. Byl rád, že sedí. Celý svět se mu houpal jako na vodě. Zachytil vyděšený pohled malé brunetky, která v okamžiku zmizela v kuchyni. To ho zarazilo – copak jí asi provedl? Nepamatoval si na ni a tady nebyl od doby, co odešel do výslužby. Zatím k němu zamířila druhá servírka, o něco starší a rozteklejší blondýnka, která vypadala, že by dokázala ukousnout hlavu i krokodýlovi. „Co to bude?“ zavrčela na Mikaila stejným tónem, jako by říkala „naval mi prachy, ale poklusem, ty svině, nebo ti narvu do ucha svý péro“. „Kafe, smažený brambory a párky,“ objednal si Mikail. „Hned to bude,“ odpověděla a znělo to jako „naser si“. Ale trvalo to sotva pět minut a už měl všechno na stole a navíc i středně propečený steak. Překvapeně zvedl hlavu. „Co to je?“ zeptal se. „Pozornost podniku,“ řekla servírka a znělo to jako „pozornost podniku“. Mikail sice pořád netušil, co se děje, ale aspoň začínal mít představu. „Děkuji… toho si vážím,“ řekl co nejslušněji. „Kdybyste byla tak laskavá a… a zeptala se své kolegyně… jestli by si nedala se mnou?“ „Je v práci.“
„Prosím.“ „Tak dobře, zeptám se jí.“ Steak mu voněl pod nosem, ale Mikail se kousl do jazyku a čekal. Zrak upíral ke kuchyni. Viděl, jak do ní servírka zašla i jak z ní za chvilku vykoukla její plachá kolegyně. Zase zmizela a zase vystrčila prstíčky a její modré očko zazářilo pod vodopádem hnědých vlasů, safírová hvězda na ebenovém nebi, které se jim táhlo nad hlavami jako příletová hala možnos– Mikail divoce potřásl hlavou. Jako by se před chvíli propadl do zapomenutého snu. Co to jenom bylo? Mladá dívka usedla na sedačku před ním. Metr šedesát, vlasy dlouhé až po zadek, malá prsa ukrytá pod plandavým oblečením, plachá tvář, kterou pokrývaly pihy jako písek Saharu. Všiml si i modřin na bledých rukou. Usmál se na ni a mlčel. Pokud mezi nimi skutečně něco bylo, věděl, že začne sama. „Vrátil jste se,“ špitla. Přikývl a mlčel. „Proč?“ Pokrčil rameny a začal si vymýšlet. „Potřeboval jsem vědět, že jsi v pořádku. Jak už je to dlouho?“ „Už půldruhého roku, pane.“ „Neříkej mi ‚pane‘. Jmenuji se Mikail. Připomeň mi své jméno, maličká.“ „Zapomněl jste…“ „Promiň. Jsem starý hlupák.“ „Nakonec ho našli, pane. Ale já nic neprozradila. Přesně jak jste chtěl.“ „To jsi udělala dobře, maličká.“
„Bylo to strašlivé,“ zakňučela. „Ale vy jste vypadal tak šťastně.“ „Šťastně?“ „Ano. Musím se vrátit do práce, pane.“ „Počkej ještě…“ „Nemůžu.“ „Tak v kolik končíš?“ „To by se přeci nehodilo, pane.“ „Chci si jenom promluvit.“ „Já vím, pane. Ale nevím, kde o tom můžeme mluvit. Přijeďte sem v deset, pane, a uvidíme. Třeba vám něco budu moci říct.“ „Tak dobře. Dobře.“ Pohled mu sklouzl k steaku. „Za co je vlastně tohle?“ „Tohle? To je přece to nejmenší, co jsem mohla. Potom, co jste pro mě udělal.“ Když dojedl, vydal se domů. Co jiného by dělal? Vypil spoustu kávy a teď mu tolik tlačila na močový měchýř, že přejel přes sousedovu zahradu, auto nechal na dvorku a dovnitř vtrhl zadními dveřmi, které byly blíže záchodu. Konečně se mohl vyprázdnit: vzdychal, chvíli si penisem kreslil osmičky a potom bloudil očima po okolí. V tom mu pohled padl na bílou tabletu zatoulanou u paty toalety. Dvakrát zamrkal, otřepal si penis a zapnul se – poslední kapky vysuší kalhoty. Zvedl si tabletu k očím a pak rychle vyrazil do koupelny. Otevřel svoji krabičku s iloperidonem. Podíval se na prášek v ruce. Tabletky byly skoro stejné, ale ty z krabičky byly o maličko větší. Sevřel ruku v pěst a zamířil k lékárničce…
Můj drahý příteli,
4. 10. 2017
můj svět se hroutí. Nic nedává smysl a život ze všeho nejmíň. Dneska v noci jsem navštívil svého přítele indiána a pozval ho k sobě domů. Pili jsme, hodně jsme pili, a taky jsme kouřili, Mikaile, víš, jak nesnáším drogy, ale řekl, že to musí být, že je to nezbytná součást poznání a já nevím, co v tom bylo, Mikaile, ale svět byl jako mořská nemoc, plaval jsem. Řekl mi, že jsem hračkou v kojotových spárech. Řekl taky něco o šprýmařích a o zradě a o dvojčeti a taky měl pořád něco s láskou a – Skoro nic si nepamatuji, Mikaile. Chtěl bych tě vidět. Přijeď. Johny
Zíral do zdi a přemýšlel. V ruce mu spočívalo vyvěšené sluchátko telefonu. Nedávalo to smysl. Byl střízlivý, a svět se přesto houpal. Tušil, čím je to způsobeno. Ručička nástěnných hodin konečně poskočila k sedmičce. Za chvíli by – Klíče v zámku cvakly. Ozvalo se škrondání, kroky do kuchyně, dopad tašky, otevření ledničky, pak šustění a překládání, jak Mary vybalovala nákup. Připlížil se k ní zezadu. Když ji přirazil ke zdi, vykřikla. Pak ho poznala. „Ty jsi doma?“ podivila se. „To už to zase chceš? Teď ne,“ předla lživě, přitom ho skoro prosila, ať jí to udělá, „zrovna jsem přišla z práce, nech mě dát si aspoň sprchu.“ „Jak dlouho?“ zašeptal. „Já nevím, půl hodinky, hoďku? Za chvilku budu zpátky,“ slibovala a přitom se mu zadkem třela o rozkrok. „Jak dlouho mi už vyměňuješ prášky?“ zeptal se hlasem podobným smirku. Ztuhla mu pod rukama. Zkroutil jí ruku za zády a přitlačil, až vykřikla bolestí. „Jak dlouho!“ zařval na ni.
„Čtyři měsíce!“ vyjekla. Pustil ji a ustoupil. Protřel si tvář. Mary si proklepávala pochroumanou ruku. Nesnažila se utéct; netvářila se vyděšeně, netvářila se ani naštvaně. Byla vzrušená. „Proč?“ zašeptal. „Protože ty prášky z tebe udělaly babu,“ zasyčela. „O takovýho chlapa nestojím. Já chci pořádnýho mužskýho.“ Ruka mu vyletěla jako pružina; facka hřbetem ruky srazila Mary na podlahu. „Děvko,“ zašeptal. Ležela na zemi, v očích se jí třpytily slzy, ale pořád neměla strach. Naopak. „Konečně,“ zašeptala. „Konečně jsi mě zase praštil. Už jsem skoro zapomněla, jaký to je.“ „Ty masochistická děvko!“ zaječel na ni. „Sadistický hovado!“ „Svině!“ „Krávo!“ Vrhl se na ni. Zvedl ji ze země, praštil s ní o zeď a pak jí mrštil na stůl, až z něj smetl nákup. Zasténala a usmála se. Roztáhla nohy. „Tak pojď. Pojď, dělej,“ podbízela se mu. Zíral na ni, ve slipech cítil dobře známý tlak, ale nesměl, nesměl! „Jsi nechutná,“ zašeptal a odvrátil se. „Kam jdeš?“ zaječela na něj. „Vrať se, ty srabe! Já chci šukat!“ „Jdi do hajzlu!“ „Buď mě hned vošukáš, nebo půjdu za sousedem!“
„Užij si to,“ odfrkl si s vědomím, že soused je gay… ale i kdyby nebyl, nějak mu na tom nezáleželo. V hlavě mu zuřila apokalypsa. Doběhl k autu a nastartoval. Mary běžela za ním. Cestou si sundala blůzu i podprsenku a teď mu skočila na přední sklo do půli těla nahá. „Jestli teď odjedeš, tak jsem s tebou skončila, ty sráči, slyšíš?“ poprskala mu sklo. Zařadil zpátečku a vyrazil přes sousedův trávník. Auto na něčem nadskočilo, současně s tím zaslechl zaskučení. Mary ten náraz smetl z kapoty – dopadla na trávník do krvavých zbytků sousedovic dobrmana. Mikail vyrazil šedesátkou pryč. Klouzal po silnici ze strany na stranu; slyšel křik, viděl lidi, jak mu uskakují z cesty, srážel popelnice. Bylo mu to jedno, hlavně se musel dostat od Mary. Ke kostelu sv. Jeronýma to bylo jen pár bloků. Stačil mu jediný pohled na prastaré vitrážové okno nad branou. Nebylo rozbité. Znovu nastartoval a vyrazil k Johnyho motelu. Před očima mu běžel hororový film, v kterém Johny vystupuje z buiku a společně se svým indiánským přítelem vystoupá po schodech Holliday Innu do pokoje č. 143. Tam popíjí whisky a podávají si vyřezávanou dýmku naplněnou hodně divným tabákem. Pak Johny vytáhne zpod postele sekeru a udeří jí indiána do hrudi. Nakonec ho celého rozřeže na kusy. Mikail otevřel dveře. Všechno uvnitř bylo rozbité na maděru. Televize vysklená. Jediná skříň na zemi. Zkrvavená prostěradla poházená kolem. Na posteli ležely otevřené zbytky čerokézského šamana. Hlava skalpovaná. Na zdi nad ním se skvěl krvavý nápis: „JÁ JSEM!“ Mikail se bezradně rozhlížel kolem, když mu pohled padl na hodiny na zdi. Ručička už přeskočila desátou. Přijede pozdě! Musel si pospíšit. Zatímco běžel k autu, vybavoval si, jak dneska volal Arthurovi a ptal se ho na agenta Philipse. „Agent Philips je už dávno mrtvý,“ podivil se Arthur. „Zemřel při tom výbuchu. O čem to mluvíš, Johny?“
Jel stovkou, jako by se hnal za uprchlým zločincem, a ignoroval klaksonové stížnosti ostatních řidičů. Připadal si jako kdysi, když mu na střeše svítilo červeno-modré světlo a houkačka vyřvávala na poplach. Vypadněte mi z cesty, kreténi, já jsem zákon! Než se přiblížil k benzínce na okraji lesa, hodiny z palubní desky už poskočily na 22:30. Konečně parkoviště. Dupnul na brzdu, vyskočil z auta a rozhlížel se. Všude prázdno, jenom večerní světla hučela statickou elektřinou a přeřvávala se s křikem cvrčků. Počkat… „jdeme“ Za rohem! „ne“ Rozeběhl se. Před oči mu vyskočili tři muži, jeden pankáč, nějakej negr a vyholenej kokot s tetováním na lebce. Mezi nimi se krčila hnědovlasá servírka. Tetovanej ji držel za předloktí a smýkal s ní ze strany na stranu, jako jediný si Mikaila nevšiml. „Vysmahni,“ řekl negr a postoupil kupředu. Mikail zůstal klidný. „Nebo?“ zeptal se. „Tohle se tě netýká,“ přidal se i pankáč. „Vypadni, nebo přijdeš k úrazu.“ Mikail už neřekl ani slovo. Udělal krok kupředu a zlomil negrovi nos. „Hajzle!“ zavřeštěl pankáč a skočil po něm, ale Mikail ho smetl ze zad a dupl mu na krk. Negr se už vzpamatoval, ale než stačil zaútočit, Mikail s ním smýkl a třikrát mu praštil hlavou o zeď. Tetovaný pustil servírku a vytáhl z kapsy motýlek. Zašermoval s ním před sebou. „Tak jo, ty svině,“ zavrčel, „pojď si pro mě.“ „Balisongy jsou zakázaný,“ zavrčel Mikail a vytáhl z vnitřní kapsy bundy boviják. Chuligánův nůž vypadal proti jeho zabijáku jako dětská hračka, ale mládenec stejně neustoupil. Bodl. Mikail ho sekl do ruky, motýlek zazvonil na asfaltu. Mikail popadl kluka za krk, přirazil ho ke zdi a napřáhl se k ráně.
„Nezabíjejte ho!“ zavřeštěla servírka. Mikail se k ní překvapeně otočil. Zabít? Přece nebyl blázen, proč by to – „Nechte ho, prosím, už žádní další mrtví.“ „Další mrtví?“ šeptal. „O čem to mluvíš?“ Popadla ho za ruku. „Pojďte. Pojďte!“ Nechal se odtáhnout. Vlekla ho přes parkoviště. Několikrát se ohlédl; tetovaný rychle zvedal své kumpány ze země. „Kam jdeme?“ zeptal se. Odpověděla otázkou: „Kde máte auto?“ „Támhle.“ „Tak jedem.“ „Kam?“ „Tam,“ řekla. Víc nevysvětlila, ale Mikail nastartoval a automaticky vyrazil na polní cestu, probíjel se jí hlouběji do lesa, až na břeh jezera. Jako malý sem chodíval na ryby. Už tady nebyl… jak dlouho, deset let? Ne, bylo to mnohem míň, bylo to, bylo to…tak rok a půl. „Tady se to stalo, že?“ řekl. „Ano.“ „Jak to přesně bylo? Mám to… vidím… je to jako v mlze.“ Servírka vystoupila, sedla si na břeh jezera a vytáhla z kapsy cigarety. Zapálila si a několikrát si potáhla. V očích se jí odrážely měsíční paprsky, pohled upírala do nekonečné hloubky, přímo do srdce temnoty.
„Sbalil mě na kraji silnice. Měl trávu. Říkala jsem si, že to není špatný, tak jsem šla s ním, jenže…“ Zmlkla a dokouřila celou cigaretu. Pak si zapálila další. „Když jsem usnula, tak mě svázal. Potom mě…“ Mikail jí položil ruku na rameno a přikývl. Chápu, říkalo to gesto, nemusíš nic vysvětlovat. „Celej den mě měl svázanou ve stanu. Druhýho večera jste přišel vy. Viděla jsem vás přes rozepnuté dveře.“ „Co jsem dělal?“ pobídl ji Mikail. „Věčnost jste jenom seděl na břehu. Přišel za vámi, pustili jste se do řeči a pak jste si dali haš.“ „O čem jsme mluvili?“ „Trochu jste mlel. Pak z vás vypadlo, že jste polda a že jste přišel o parťáka. Že jste dostal ránu do hlavy a váš parťák to taky koupil, ale než bylo po všem, ještě jste toho hajzla stihl zastřelit. Říkal jste, že nechápete jak, protože jste vystřelil z pistole vašeho parťáka. Pak jste prý strávil spoustu času v nemocnici a dostal invalidní důchod, ale od té doby jste celej nesvůj, furt berete prášky, máte halucinace a za každým rohem vidíte někoho, kdo vás chce sejmout. Prej jste bejval docela rváč, ale teď si s vámi vytírají podlahu, protože se jim bojíte postavit. A potom…“ Potom ti řekl, že veškerá síla tkví v lidském srdci. Už si vzpomínáš, Mikaile? Tvoje srdce je slabé, ale když sníš srdce někoho jiného, získáš jeho sílu. Řekl, že on sám už snědl tři lidská srdce a ukázal ti skalpy těch, které zabil. A potom, protože ses mu líbil a chtěl ti zvednout náladu, ti ukázal tu holčinu. Ležela ve stanu, svázaná a celá nahá, třásla se, zimou, anebo strachem, a prý ji můžeš mít, že ti to zvedne náladu. A ty jsi z kapsy vytáhl ten svůj boviják a řekl jsi, že ne, že to není správné a že si o ni zahraješ, a pak jsi ho zabil a snědl jeho srdce, přímo před jejíma očima. „Říkal jste, že o tom nesmím nikomu říct,“ šeptala. „A já jsem mlčela, i když se tu motali všichni ti policajti a vyptávali se mě na tolik věcí. Nepráskla jsem vás. Nepráskla.“ Mikail se díval do její prázdné tváře. Kouřila už čtvrtou cigaretu. „To byli tví dealeři?“ zeptal se.
Zavrtěla hlavou a potom přikývla. „Je to můj… můj přítel.“ „Musíš přestat fetovat. Drogy jsou svinstvo. Pojď, odvezu tě domů.“ A když to udělal, vrátil se zpátky k jezeru. V kapse našel dopis, byť netušil, jak se v ní ocitl. Stalo v něm:
Můj drahý příteli, tohle je poslední dopis, který ti píšu… protože ty neexistuješ, teď už to vidím. Zemřel jsi před dvěma lety, když tě ten feťák vzal baseballkou po hlavě. Bylo to strašné, Makaile, do vzduchu vystříkla krev a já jsem tasil, ale on byl rychlejší, vyrazil mi pistoli z ruky a pak mě srazil k zemi a bušil mě tou pálkou do hlavy, znova a znova a znova a všude byl mozek a krev, ale pak jsi vystřelil, vystřelil jsi mojí zbraní a zabil jsi toho grázla. Stejně jako jsi zabil toho tuláka. A boxera, který tě zbil, když jsi chtěl znovu začít trénovat. I všechny ostatní, všechny, kdo byli natolik silní, abys je obdivoval, abys zatoužil být jako oni. Jsi monstrum, Mikaile, tvé srdce je černé jako sama temnota, ale protože jsi mrtvý, nebude tak těžké tě zabít. Najdu si tě, Mikaile. Jsem policista, mým úkolem je pomáhat a chránit. Měl jsem tě rád. Buď sbohem… můj drahý příteli. Tvůj Johny
