Mizející a probouzející se sbory

27

Evangelický měsíčník | ročník 86/2010 85/2009 | cena 25 Kč | roční předplatné předpatné 290 290Kč Kč

Rezignace, nebo nový začátek? Synod: výchova a vzdělávání Krize/vize: komu se káže Boží slovo Diakonie: rozhovor s Pavlem Vychopněm

| 11 | 23 | 25 | 36

Mizející a probouzející se sbory

Mizející sbor může mizet třeba padesát let. Na mizejícím sboru se dá prožít celý život; už proto je na něm důležitý každý den.  Romantika mizejících sborů, Tomáš Pavelka | 7

Cuba: Last Minute! foto: Jaroslav Jiřička

EDITORIAL

3 Okurková sezóna – D. Ženatá

EDITORIAL

AKTUÁLNĚ

4 Berliner Bibelwochen – DaZ BIBLICKÁ ÚVAHA

5 Ten poklad máme v hliněných nádobách – M. Litomiský

TÉMA …Mizející..

7 Romantika mizejících sborů – T. Pavelka 10 Malé sbory a personální fond – A. Balcar 11 Sloučení sborů – D. Sedláček TÉMA …Probouzející se…

12 Sbor v Lozicích –R. Kučerová 13 Projekt pro Hořovice – D. Dušková Havlíčková 14 Znojemská alfa i beta – J. Špinarová ROZHOVOR s Janou Kovaříkovou

16 Srdce i ruce na pravém místě – D. Ženatá OTÁZKA NA TĚLO

18 Co je známkou toho, že sbor zaniká? 18 Co je známkou toho, že sbor probouzí? NÁSTĚNKA

19 CÍRKEV ŽIJE

23 Dobré vzdělání rozvíjí Boží dary – DaZ 25 Návštěva na Střední odborné škole sociální EA v Náchodě – R. Špačková

26 Komu se káže Boží slovo – Š. Grauová, J. Šulc 27 Studentské bohoslužby – DaZ 28 Otevíráme… – Z. Skuhrová 29 Zvědavcům vstup povolen – O. Kolář 30 Cuba: Last Minute! – R. Žárský 31 Nesmazatelná stopa – I. Benešová 32 Bohdan Pivoňka má sedmdesát let – J. Čapek 32 Nedožitých sto let Janiny Tunklové –S. Bartošová

33 Připomínka jedné zlaté svatby GRATIAS AGIMUS

34 Fós hilarion –L. Moravetz DIAKONIE

36 Nemůžeme jim říkat o Bohu, když jim nenabídneme chleba – P. Hanych

SLOVO

40 Smlouva… staronová – J. Hoblík RECENZE

41 Připevnil si Bibli na kolovrat – L. Ridzoňová 42 O jednom vysočinském písmáku – Š. Grauová

Okurková sezóna?

L

etní měsíce, kdy se vzduch tetelí horkem, mouchy líně bzučí a rozumný člověk prchá do stínu nebo k vodě, se nazývají okurkovou sezónou. Nic se neděje, není o čem psát. Letos to zatím vypadá, že je vše jinak. Místo slunce a tepla přišly přílivy vod a chladno. Místo slunečníků potřebujeme vysoušeče. Diakonie ČCE ukázala, že umí pomoci v pravý čas na pravém místě. I vy – čtenáři Českého bratra můžete pomoci. Jak? To se dočtete na stranì 39. Zamkneme vrata svých garáží a přestaneme kupovat benzín u BP a jiných nadnárodních společností? Po katastrofě v Mexickém zálivu to možná leckoho napadlo. Jenže: až by všechny benzínky zkrachovaly, nevyjely by ani sanitky, ani pekaři. Tudy asi cesta nepovede. Zpupnost a nezodpovědnost řekla „hrnečku vař“, ale zatím nikdo neumí říct „hrnečku dost“. Pohled na obří jedovatou skvrnu, která se pohupuje v zálivu, a na mrtvé ryby a ptáky zalité do smradlavého lepkavého bahna v nás vyvolává vztek a smutek. Větru, dešti ani prasklému vrtu, z kterého se valí do moře šestnáct milionů litrů ropy denně, však neporučíme. Poukazovat na bezohlednost, apelovat na ohledy k Božímu stvoření však můžeme i u mnohem menších průšvihů, než je havárie ropné plošiny. Synod zasedal koncem května. Reportáž o tom, co všechno k tomuto nejvyššímu shromáždění ČCE patří, přinášíme na stranì 23. Názory a důrazy jsou mnohdy různé, rozhodování však zodpovědné a hlasování demokratické. Při vší únavě, která mnohahodinová jednání provází, nelze našim synodálům upřít rozhled, vtip a korektnost. Usnesení přijatá na synodu byla zveřejněna a přicházejí v těchto dnech na sbory. Že v dějinách zmizela perská i babylonská říše, že zanikl bohatý Egypt i vzdělaný Řím, nám připadá logické a normální. Když mizí z mapy ČCE sbor, přepadá nás pocit viny a smutku. Jsou však i sbory, které se probouzejí k životu! Nejlepším důkazem je to, že příspěvků do rubriky „Církev žije“ nám přišlo tolik, že se všechny do tohoto čísla nevejdou. Je o čem psát. Něco z toho jsme schovali do šuplíku, kdyby v čase letních prázdnin a dovolených přeci jenom okurková sezóna dorazila i do Českého bratra. 

Daniela Ženatá



AKTUÁLNĚ

Berliner Bibelwochen

D

opisy apoštola Pavla a sborové dopisy dnes byly tématem pětidenního semináře pořádaného Evangelickou akademií Berlín. Tyto tematické semináře se konají pod názvem Berliner Bibelwochen již od roku 1953, kdy byly příležitostí k setkávání v rozděleném Německu. Ve dnech 17.–21. června se sešli zájemci z Německa, Rakouska, Ruska, Polska, Maďarska, Lotyšska, Litvy, Nizozemí a Česka, aby prezentovali své zkušenosti se psaním sborových dopisů, hromadných e-mailů a vydáváním církevních časopisů. Zcela novým fenoménem jsou dnes webové stránky, které si účastníci vzájemně představili. V programu byly zařazeny workshopy s žurnalistickou tematikou a exkurze do profesionální tiskové agentury epd (Evangelischer Pressedienst), která zpracovává informace ze



všech bývalých východoněmeckých spolkových zemí. Co jsme zjistili? Že při vší pestrosti zastoupených národností vypadají sborové dopisy evangelických církví velmi podobně. Referují o důležitých událostech ve sboru, přinášejí biblické slovo, zprávy o tom, co se ve sboru chystá, co se lidí dotýká. Také, že webové stránky jsou výbornou moderní formou, jak zprostředkovat církevní témata zájemcům z široké veřejnosti, zejména dnes, v době nezájmu o církev ze strany veřejných sdělovacích prostředků. Potkat zajímavé lidi ze všech koutů Evropy, promyslet význam a poselství dopisů od apoštola Pavla až po dnešní e-maily je inspirativní výzva a povzbuzení do další práce tam, kde který účastníků žije. DaZ

BIBLICKÁ ÚVAHA Ten poklad máme v hliněných nádobách 2K 4,7– 11

S

tarý otlučený džbán plný zlaťáků a šperků. Pokud možno zastrčený někde v šeré sluji, opředený pavučinou a pověstí. Tak by to mohl vidět třeba nějaký čtenář romantických příběhů. Ale archeolog občas takovou nádobu s pokladem skutečně najde. Nebo jen střepy kolem pokladu. Obsah z vzácného kovu zůstane zachován, i když se nádoba rozpadla. Zlato přetrvá věky, mohou tam tedy být ukryté předměty staré i novější (souvislost: Mt 13,52). Proto má badatel radost také z těch střepů, určí z nich totiž dobu ukrytí pokladu, případně i další okolnosti, něco o lidech, kteří je uložili, a o tom, jak žili. Keramika je tváří doby a místa právě pro svou pomíjivost. Moc nevydrží, musí být často nahrazována, tvary a tváře zanikají a přicházejí nové… Evangelium Ježíše Krista, to je šťastná zpráva o Boží lásce, v níž nás Bůh přijímá za své děti. Máme slíben věčný život u Pána a přítomnost Ducha svatého zde, v tomto životě. O tom pokladu psal Pavel tehdy do Korintu. Smíme o tom číst se stejnou nadějí a radostí, v našem čase a na našem místě. Poklad evangelia zůstává stejný, měníme se jen my, naše hliněné nádoby, v kterých to drahé neseme. Ten poklad máme v hliněných nádobách. Tak to mohli vyznat oni tehdy a stejně my dnes. Nejsme o nic silnější a pevnější. To nejcennější, co v životě máme, je pozoruhodně slabě chráněno. Vlastně z naší strany vůbec ne. Neseme drahý poklad v naší křehké pomíjivosti a zmatenosti, ale on přesto nepomíjí a neslábne. Trvá stále, „…aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží, není z nás“. Tak pokračuje Pavel v listu Korintským. Evangelium platí, i když se jeho opatrovníkům a svědkům nedostává sil. Když jsou tísněni či bezradní, když jsou pronásledováni a třeba sráženi k zemi. I když narušený hliněný obal drahého pokladu praská, drolí se, nebo se dokonce začíná rozpadat. Bůh

sám jedná třeba i přes naše prohry a otevírá nové cesty tam, kde se původní ztrácejí. Těžko si nevzpomenout na Hospodinův boj za Izrael. Bůh má v oblibě slabé a nepočetné. Proto Gedeon musel propustit většinu své armády a bojovat se zbylou hrstkou. To aby se později nemohli chlubit, že to dokázali vlastní silou. Aby nezpychli v domnění, že si vystačí sami, že Boha nepotřebují. Právě v oslabení a v těžkostech byli vysvobozeni, často způsobem, který by nikdo nečekal. Silní a sebejistí pomoc nečekají a nežádají. Když se rozhlédneme po naší současnosti, vidíme kromě některých silných a živých sborů také sbory slábnoucí, nebo už dokonce před zánikem. Když to vnímáme v souvislosti s tím, že žijeme v nejateističtější zemi v Evropě, vůbec to nepůsobí povzbudivě, spíše naopak. Vypadá to, že to jde s námi křesťany od deseti k pěti. Smíme sdílet s Pavlem jeho naději, že žádné protivenství nepůjde až do důsledků? Že nakonec obstojíme? Že i když jsme tísněni, nedostaneme se do úzkých? A že bezradní nebudeme v koncích? Ano, v to jistě smíme a máme doufat. Velmi ovšem záleží na tom, o co nám půjde. Chceme zachovat sami sebe, své sbory a církev? Nebo evangelium? Jde nám o hliněnou nádobu, nebo o poklad, který v ní má být? Nádoby mohou být i prázdné, pak jsou bezcenné, ale kde je poklad, tam si pro něj Pán jistě nějakou schránku najde. Tudy vede cesta. On totiž ten poklad opravdu není v tomto světě nesen lépe než hliněnou nádobou. V obyčejné křehké lidské pomíjivosti. Nikdy také nebyl nesen jinak. Lidské schopnosti byly a jsou omezeny, ale to není špatně. Vždyť sám dárce toho vzácného a jedinečného pokladu, Ježíš Kristus, přijal lidskou dočasnost důsledně až na smrt. Jestliže se v tom k němu přiznáme, bude na nás zjeven i jeho život. Pak se budoucnosti určitě obávat nemusíme. K pokladu evangelia Pán vše potřebné jistě přidá. Martin Litomiský



TÉMA

...MIZEJÍCÍ...

Romantika mizejících sborů Mizející sbory jsou ve světě svědky Božího milosrdenství i soudu

S

komírající sbor. Tu na něj přijde mladý farář se spoustou nápadů, jak místo otevřít veřejnosti. Lidé mají nejdříve obavy a námitky a faráři dá práci je překonat, ale trvá si na svém. Námitky se ukážou jako liché, mladý farář na sebe naváže spoustu mladých lidí a získá si srdce mnoha zajímavých osobností v místě. Nakonec jsou všichni rádi a mladý farář vstoupí do církevních legend. S  touhle šablonou jsem se setkal v  těch nemnohých existujících filmech z církevního prostředí. Slyšel jsem ji v podání lidu, četl jsem ji ve farářských životopisech. Byla svým způsobem jedním ze základních kamenů kazatelské výchovy a nakonec se stala i jakýmsi polooficiálním církevním doporučením. V době studií na mne tyto příběhy působily, byly všudypřítomné. Ovšem pro sebe jsem si říkal: Jestli se to takto má dělat na skomírajících sborech, tedy kamkoliv, jen ne na malý sbor. Na církevní práci mne totiž vždy nejvíc lákalo to rutinní, pravidelné. Protože to, co se stále opakuje, co má daná pravidla, umožňuje člověku více se soustředit na samotnou tvůrčí část. Co se stále opakuje, nemusí se dlouze plánovat a promýšlet, může se to rovnou dělat a získávat v tom zručnost a dělat to čím dál tím lépe. Ze všeho nejméně jsem toužil být organizátorem a charismatickou osobou. Naopak mě lákala představa, že všední život nabývá vírou své kouzlo a člověk si i s celkem všedními požitky života může užít radosti do sytosti. Z nás dvanácti vikářů však tuším jen šest mělo sbor již předem domluvený. Zbylých šest mělo na stole zrovna právě šest nabídek. A to jen z malých sborů, na kterých jsme si při představování pomalu podávali kliku. Co si pamatuji, až na jeden sbor všude zaznělo: „Jakou máte vizi? Jak chcete otevřít sbor veřejnosti, jak se zapojíte do dění v obci, jak budete pracovat s mládeží?“ Tedy vše se točilo spíše kolem kytary, kajaku a grantového formuláře. Zaujalo mě, že se třeba nikdo neptá na podobu bohoslužeb, přitom je to jeden z těch častějších zdrojů konfliktů mezi sborem a farářem. U prvního sboru, kde se mě nikdo nezeptal „jaká je vaše vize“, jsem si tedy řekl: To je on!

Ač výše zmíněný model možná někde funguje, je velká chyba, že se z něj stalo v myslích mnoha lidí dogma. Zmenšující se společenství vzbuzuje u svých členů pocit, že se někde děje chyba, že děláme něco špatně. K tomu se přidává, že úkoly nejde příliš rozložit, protože prostě není na koho. To plyne z třetí věci, která je pro změnu největší výhodou malého společenství. Každý přírůstek je vítán a lidé jeví upřímný zájem a vděčnost i za lidi, kteří by jinde byli opomíjeni: staré, nemocné, komplikované povahy, lidi velkých životních těžkostí, národnostní menšiny atd. Ale na takové lidi často nejde nakládat ještě další problémy. A tak se tedy v těch několika aktivních členech potkávají dva pocity: „Všechno je na mně“ a „Něco děláme špatně“.

Zmenšující se společenství vzbuzuje u svých členů pocit, že se někde děje chyba, že děláme něco špatně. K tomu se přidává, že úkoly nejde příliš rozložit, protože prostě není na koho. Legenda o sboru otevřeném veřejnosti se zdá nabízet spásný prostředek: uděláme nějakou velkou akci. Případné věcné námitky ostatních věřících plně zapadají do scénáře „mladý farář přes odpor konzervativců dosáhne úspěchu“: Lidé jsou proti, takže právě to je to ono. Svěží vítr se vždy musí setkat s odporem. Když návrh neprojde, navrhovatel si odnáší sladkobolnou odměnu: „Být to na mně, věci by se hnuly, ale ostatní to brzdí.“ Námitky jsou však dost často oprávněné, protože lidé si na sboru nejčastěji přejí pořádat to, co je samé baví. Muži středního věku touží něco postavit, ženy by chtěly mateřské či dětské centrum a mladší lidé hudební klub. Do drobných oprav fary, do čtení při bohoslužbách, které si člověk během týdne připraví, do varhanické služby zase tolik lidí chuť nemá. Protože je to povinnost a povinností má člověk ve všedním životě přirozeně dost. Kdežto do kostela chodí dobrovolně a dost na tom, že to na malém sboru ještě nevzdal. Na malém sboru je možná víc ¥



nápadů na různé akce než na sboru velkém, ale je míň lidí na běžnou práci. Nová stavba, kulturní akce, sociální práce – často je to vzdušný zámek, od kterého si slibujeme proměnu všeho ve sboru a možná i našich osobních životů. A tak podobné akce možná ještě častěji dojdou schválení, protože jejich kouzlu (a často i kouzlu mládí či energie navrhovatele) podlehne větší část sboru. To jsou ony žádané vize. A v nich je podle mne právě problém. O tom, jak se na sborech utíká do slavné minulosti, napsalo se již mnoho. Já zde tedy píši spíše o útěku do budoucnosti. Každý projekt, který má někdy časem přinést užitek, odkládá život sboru do budoucna. Postavíme, zorganizujeme, založíme, a časem lidé přijdou. Pro tuto lepší budoucnost stojí za to vést ostré spory, věnovat méně péče věcem, které jsou teď; stojí za to se pro ni zadlužit. Máme za zlé lidem, kteří nemají žádné chuti se do našeho projektu zapojit. „Byl koncert, ale ze sboru skoro nikdo nepřišel,“ slyšel jsem už tolikrát vyprávět. Ale třeba lidi zrovna taková hudba nezajímá, třeba do kostela chodí právě jen kvůli kázání, modlitbám a svátostem. A naopak, veřejnost, která navštěvuje naše aktivity, kulturní, společenské, sociální, má nejspíše zájem právě jen o tyto aktivity. Poskytujeme jí servis, za který je nám třeba i vděčná, ale nechápe, proč by se měla zúčastnit našich bohoslužeb – to přece mohla už před tím.

Do drobných oprav fary, do čtení při bohoslužbách, které si člověk během týdne připraví, do varhanické služby zase tolik lidí chuť nemá. Protože je to povinnost a povinností má člověk ve všedním životě přirozeně dost. Podobné akce nakonec často sbor spíše zmenší. Rozdělí jej na tu část, která se sblíží s „veřejností“, a část, která se s ní sbližovat nepotřebuje (někdy i proto, že je s ní už sblížena v běžném životě, protože uprostřed ní žije). „Progresivní“ část sboru má potřebu se za „zpátečníky“ omlouvat. Živí v sobě naději, že kdyby nebylo zpátečníků, když se dost vytrvá, sympatizující veřejnost tu hranici překročí. To však „veřejnost“ nikdy netvrdila a neslibovala. Vlastně jsme jí něco podsouvali, podceňovali jsme zralost, dospělost jejího rozhodnutí stát mimo církev. Nakonec se někdy spokojíme s tím, že vznikla tato přátelství a sympatie. Ovšem neuvědomujeme



si, že ta vzniknou vždy, když se pořádá nějaká společenská akce či se něco organizuje; možná právě proto, že s prací ve veřejném prostoru nemáme jiné zkušenosti než ty sborové. Kde vidím klíč k budoucnosti mizejících sborů? Snad právě v přijetí toho, že možná ani žádnou budoucnost nemají. Zanikají sbory a zanikají církve, to je běžné. V Turecku stojí dodnes spousty kostelů, ale sbory kolem nich žádné. Pro mizející sbor je tak, zdá se mi, nejdůležitější, že teď ještě docela nezmizel. Že je ještě tady. A že právě jeho přítomnost je to nejdůležitější. Budoucnost je z pohledu Písma vlastně vždycky apokalyptická. Kristus předpovídá učedníkům jen samé války, mor a zemětřesení. Výhradně budoucností se zabývá Zjevení Janovo – jak veselá je to četba, netřeba připomínat. Takže je vlastně na místě říci si na malém sboru: Co víme, co bude zítra? Zítra už tu možná nebudeme, tak se dnes spolu mějme rádi. Buďme rádi, že se tu ještě dnes káže a vysluhují svátosti, že se tu na biblické můžeme na ledacos zeptat či obohatit ostatní svým pohledem, že ještě dnes máme faráře, za kterým můžeme zajít nebo který přijde za námi (a že jej místo uraženého čekání můžeme sami pozvat, aby přišel). Jednou to tu určitě nebude – najděte mi třeba i v katolické církvi farnost, která trvá nepřetržitě třeba pět set let. Jak u Krista, tak v Apokalypse však často zazní „to ale ještě není konec“. Stejně tak mizející sbor může mizet třeba padesát let. Na mizejícím sboru se dá prožít celý život; už proto je na něm důležitý každý den. A tedy je nejdůležitější to, co se za den přípravy dá zvládnout. Pokud se však sbor nemá smrsknout na pouhý apokalyptický kroužek, musí vědět, že se svými bohoslužbami, biblickými, modlitbami na návštěvách apod. účastní něčeho většího. Že spolu s ním slaví, vyznává, modlí se celá církev. Proto jsou velmi důležité celocírkevní časopisy, publikace; mezisborové návštěvy, výměny kazatelů, přeshraniční spolupráce. Proto je důležité jednotné vyznání i upřímná ekumena. Zdaleka nepodstatný není ani postoj duchovního. Pokud bere sbor jako své dílo, jako svou vizitku, nezbývá mu než rezignace nebo naopak horečná aktivita, někdy úspěšná, často sebezničující. Vzhledem k tomu, co jsem řekl o důležitosti vědomí většího celku církve, jeví se mi lepší model maličko vojenský: voják má stejný plat i stejnou hodnost v Praze i v poslední vsi. Může být kam-

koliv převelen, na každém místě má stejně plnit své povinnosti. Tak i farář by měl být zaměnitelný, měl by to především sám o sobě vědět a i lidé by se k němu měli nějak chovat, protože je farář, a ne proto, jak velká či malá je hvězda. Vypozoroval jsem z rozhovorů, že takový vojácký pocit mnoha duchovním zvláště z počátku pomáhá: nevím, jak to zvládnu, ale když si vezmu talár (třeba jen v duchu, tedy když vstoupím do role faráře), jsem jiný člověk. Inu, kouzlo uniformy. A když je duchovní na místě, kde je již jen několik starých lidí, tak třeba právě proto, aby je podpíral v těch posledních dnech. Udrželi snad víru celý život pro to, aby na konci zůstali mimo církev? Právě to, že zůstává jakoby odjinud, jakoby vyslaný „seshora“ na své místo, faráři umožňuje neumírat spolu se sborem. A zároveň se paradoxně nemuset od potápějící se bárky odříznout, protože na něj věc tak těžce osobně nedoléhá. Je rozdíl, říci si: „Staří vymřou, vidláci ten svůj stín nikdy nepřekročí“ a říci si „Tohle jsou poslední chvíle hrdinů víry, jistě ne bez chyb, ale přece hrdinů. Světlo evangelia v tomto místě pohasíná.“ Ta řeč zní trochu romanticky. Ale myslím, že bez trochy romantiky, bez schopnosti najít i na smutných věcech krásu se na malém sboru žije těžko. Je-li opravu cenné, co děláme, pokud z kazatelny opravdu zní Boží slovo a ve svátostech je duchovně opravdu Kristus, pokud v církvi

lidé opravdu přecházejí ze smrti do života, pak je opravdu tragické, že se toho účastní tak málo lidí. Ale ani zvěst Písma není vždy veselá. Takové žalmy, chvalozpěvy církve, oslavují stejnou měrou jak Boží slitování, tak jeho soud. Pavel později říká: Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě. Mezi mnohými toto poznání shrnuje Jan Kalvín: Boží sláva se rovným dílem projevuje v jeho milosrdenství i v jeho soudu. Stejně tak sbory i jejich kazatelé pouhou svou přítomností zvěstují jak milosrdenství, tak soud. A  právě to se nejvíce projevuje na malých sborech. Je tu to nejcennější, Boží slovo, Boží tělo a krev. Je tu často i zájem o člověka, jaký jinde nenajdeš. Tím, že se těchto věcí držíme, že se nenecháme rozházet malými počty, tím zvěstují malé sbory Boží milosrdenství. Duchovní, který pracuje pro dvanáct lidí a nestydí se za to, bere svou práci odpovědně a je hrdý na to, že takto smí sloužit, ukazuje nesmírný zájem Boha o člověka, až plýtvavou štědrost Boží, ten přetékající kalich z Žalmu 23. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. 

Tomáš Pavelka



...MIZEJÍCÍ...

Malé sbory a personální fond

P

řestože má naše církev povahu církve lidové a spolkové a je spravována staršovstvy, je již tradičně velmi závislá na farářích. Běžně slýchávám názor, že sbor může fungovat jedině tam, kde mají faráře, poněvadž bez pastýře nemůže stádo přežít. Na dobrém faráři záleží, zda se podaří vytvořit společenství. A také je farář na mnoha místech dobrý k tomu, aby uklízel, dělal údržbáře a zahradníka. Právě malé sbory, které jen tak tak přežívají, čekají na změnu zvnějšku, čekají na příchod pastýře pracanta, který je zachrání, nebo přinejmenším pozvedne. Velké sbory mohou docela obstojně fungovat i delší dobu bez faráře, spoustu práce tam zastane více lidí. Ale malé sbory to buďto vzdávají, nebo si uchovávají jiskérku naděje, že snad někdo ještě přijde... Snad to bude někdo, kdo bude mít také rodinu a bude to umět s mládeží... Ale právě staršovstva malých, skomírajících sborů mají pak těžkou hlavu z toho, že na takového faráře zachránce je potřeba vybrat dostatečný obnos na personální fond. A pokud jej malý sbor vybere, znamená to, že jeho jádro muselo být daleko obětavější než jádro sboru, který je větší, má více salárníků a jiných příjmů. Docela přirozeně zastihuje svízel s odvody do personálního fondu sbory na venkově a na malých městech. O tom, že tam naši lidé chtějí mít řádný sbor evangelické církve, snad nikdo nepochybuje. Otázkou zůstává, zda naše církev jako celek chce mít své sbory na venkově a malých městech, zda tato místa považuje za strategicky významná, nebo alespoň, zda chce žít na jedné lodi se zbylými evangelíky, kteří tvoří výraznou menšinu někde rozptýleni a nemají na to, aby se odstěhovali, nebo kteří vidí svůj smysl právě v  životě na venkově a na okraji. Kdyby se tak z fondu dalo doplácet na platy kostelníků, zahradníků a lidí, kteří umějí dělat rukama. Farář intelektuál totiž na záchranu sboru nestačí. Naše církev stojí rozkročena mezi dvěma politickými směry: na jednu stranu chce sloužit společnosti a státu, a má tedy pocit, že musí působit ve službách národa a státu všude. V tomto smyslu ani neví, proč by se měla odloučit od státu. Na druhou stranu jsme však přijali model

10

soukromého podnikání. Takovým soukromým podnikem je každý sbor. A jako soukromí podnikatelé se cítí i mnozí faráři. My si to tady budeme dělat po svém, a ať nám do toho z ústředí nikdo nekecá. A ostatní sbory? Jsou nám jedno. Jsou konkurencí. Přátelství se nepěstuje. Úsilí spojit síly proti společnému nepříteli? Kdeže!? Naopak, na pořadu dne je otázka: Který sbor dosáhne na faráře, jestliže je farářů pořád ještě méně než sborů? Který sbor dosáhne na výnosy z účelových sbírek a na granty? Kde vidím vyšší celek, ke kterému chci jako venkovan patřit? V televizi? U dětí a vnoučat na návštěvě? Kdy má smysl pustit se do podniku sboru na venkově? Kdo si troufne zavádět změny a houževnatě za nimi stát v tradičním prostředí? Je jednodušší a pohodlnější nechat to na větších městech, ať udrží víru a hlavně krok s dobou alespoň oni, a třeba se to zase vrátí zpátky jednou i sem k nám. Ale přicházejí jiné církve a už teď jsou mnohdy úspěšnější než my. Mají své pastorační pracovníky (často placené kostelníky), mají více placených kazatelů na menší počet věřících, své ambice oslovit a hlavně přijmout mezi sebe i jiné společenské skupiny a vrstvy než jen střední třídu, intelektuály a velkoměstsky kulturní elitu národa. Jsou totiž obětavější. Jsou obětavější než my aktivní evangelíci na malých městech a na venkově a jsou ještě daleko obětavější než průměrní salárníci ve velkoměstských sborech. A tak jsme zase u té obětavosti. Jednotliví věřící a jednotlivé sbory se účastní církevních aktivit a projevují obětavost tehdy, pokud to má podle nich smysl (pokud se dodržují pravidla) a pokud mají pocit, že církev je ke svým sborům spravedlivá jako dobrá matka ke svým dětem, které má všechny stejně ráda. To, že matka musí vést své děti také k samostatnosti, o tom samozřejmě není sporu. Ale osiřelé a naprosto opuštěné sbory se buďto zvrhnou v sektu, anebo nepřežijí. Adam Balcar

...MIZEJÍCÍ...

Sloučení sborů Rezignace, nebo nový začátek?

L

idé tíhnou k tomu, aby se sdružovali, spíš než aby žili v izolovaných ostrůvcích. I takto by se dal popsat proces, který probíhá u nás na Vysočině. Slučují se dva sbory, aby z nich vzešel jeden. A třetí se k tomu přidá. Konkrétně: sbor ve Svratouchu se sloučí se sborem v Krouně a bude dál fungovat jako kazatelská stanice, jeho farářské místo přechází na Krounu. A sbor v Rané u Hlinska se ke krounskému sboru přidá, bude mu přispívat na personální fond a krounští faráři budou ranskému sboru poskytovat „služby“. Aspoň tak je to zatím dohodnuto. Jistě, zpočátku padaly rozpačité otázky: „A není to škoda, že zaniká jeden sbor?“ Zkusme najít odvahu dát na tuto otázku odpověď „ne, není to škoda.“ Proč? Protože odvahu opustit zaběhaná schémata našli sami členové sboru, kteří sborové společenství dlouhodobě táhnou, a sami se rozhodli zkusit život křesťanského společenství rozvíjet nově. To je rozhodnutí odvážné. Vyslali tím do církve signál: na společenství církve nám záleží a chceme s tím něco dělat. Nebudeme čekat, až nás z našich těžkostí někdo vytáhne. Třeba krizový manažer-farář. Někdo by mohl namítnout: ale to je rezignace! Ne, není to rezignace. Platí, že aktivní členové sboru potřebují podporu. Dlouhodobě přece nelze budovat sborové společenství bez odezvy ze strany širší veřejnosti a v situaci, kdy velká část „papírových“ členů sboru o sborové věci nejeví zájem. Zkušenost říká, že taková snaha může časem unavit a vyčerpat. Rezignací by bylo opustit skomírající společenství a zahořkle a zklamaně se uzavřít do soukromí svých životů. Skutečný zánik křesťanského sboru začíná teprve tady. To, k čemu dochází ve Svratouchu, můžeme chápat jako pokračování ve sborové práci a ve sborovém životě na jiné úrovni. Farní sbor totiž sice teoreticky existuje a  vyplňuje tabulky celocírkevních statistik, ale reálně ho tvoří jen malá skupina aktivních členů. Lidová církev narazila na své hranice. Udržovat farní sbor jen jako občasnou servisní organizaci pro potřeby široké veřejnosti, často jen v případě pohřbů, dlouhodobě nikoho nebaví.

Spojením dvou sborů však nechceme likvidovat snahy našich aktivních bratří a sester, jako se likvidují vyřazené stroje nebo zkrachovalé firmy. Pokud bychom použili termín z jiné oblasti, můžeme říci, že jsme se odvážili uskutečnit přeskupení sil. K čemu přeskupení sil? Domníváme se, že evangelium Ježíše Krista lze dosvědčovat lidem i jinými způsoby než jen zachováním struktury farních sborů. A stejně tak, možná i více, tvořit společenství křesťanské církve. Zde vyslovím „kacířskou“ myšlenku: nestálo by za to zamyslet se nad tím, zda vůbec v  církvi nevynakládáme příliš mnoho sil na všelijaké sebeudržovací práce, na údržbářské úsilí mnoha sborů jenom proto, že ty sbory byly kdysi založeny těmi, kteří tam dnes už nejsou ani nemají pokračovatele. Vnímáme stále jako prohru, když se jeden sbor stane kazatelskou stanicí sboru sousedního? Jde o prohru evangelia, nebo jde o přirozenou proměnu tradiční církevní struktury? My doufáme, že kazatelské stanice nejsou „odkladištěm“ zbytků bratří a sester, ale že mohou být jakýmsi paprskem vyzařujícím ze středu mateřského sboru do širšího okolí. To, že se z farního sboru stává kazatelská stanice, ještě neznamená, že křesťanská zvěst o Ježíši Kristu nadobro opustila území původního sboru, ani že křesťané jsou v dané oblasti na vymření. Naopak, posíleni širším společenstvím můžeme lépe najít radost z toho, že jsme křesťané a že na to nejsme sami. Co hrozí? Hrozí, že obě komunity v rámci jednoho sboru zůstanou vnitřně uzavřeny. Pak by se celý projekt stal skutečně jen technickou likvidací jednoho sboru. U  nás však máme dlouholetou zkušenost s již existující kazatelskou stanicí, vzájemnými vztahy propojenou s mateřským sborem, který byl ostatně vždy sborem diasporním. Jak do toho zapadá sbor třetí, Raná u Hlinska? Jako partner, který tvoří malé, ale vnitřně semknuté společenství všech generací. Ekonomika je ovšem neúprosná. Opět je před námi mnoho možností. Buď si stěžovat na poměry a plakat nad sebou. To ale nikdo nechce. Nebo ¥

11

táhnout osaměle káru dál, jak to jen půjde, třeba s polovičním úvazkem faráře. Nebo se spojit se sousedním sborem a v něm najít rovnocenného partnera. Nejde zde o pohlcení slabšího silnějším. Nám jde o vzájemnou pomoc, která nabídne řešení oběma sborům, aniž by byla „válcována“ svébytnost jednoho či druhého sboru. Naopak sborům to pomůže vykročit z uzavřenosti do sebe samých. Vzniká tu prostor pro dvě kazatelská místa, kde práce farářů bude směřovat především k lidem, kteří mají o život v církvi zájem, což se nemusí překrývat se strukturami kartoték lidové církve. Naopak budou moci přizpůsobovat

svou práci tomu, kde se najdou nové možnosti a lidé. Doufáme, že to povede k rozšíření práce i pro naše okolí. Na závěr můžeme doufat, že tento rodící se projekt může být inspirací pro mnohé podobné sbory v naší církvi. Že nejde o rezignaci nebo začátek rezavění, ale zodpovědné uchopení reality, ve které žijeme. Samozřejmě může dojít i k tomu, že i kazatelská stanice či vlastní sbor jednou dožije, ale to už je jiný příběh. Církevní struktury se mohou měnit, evangelium tím dotčeno není. Chceme to vnímat jako dobrou zprávu. David Sedláček farář v Krouně a administrátor v Rané u Hlinska

...PROBOUZEJÍCÍ SE...

Sbor v Lozicích Poprosila jsem děti v Lozicích, aby namalovaly do podzimního dopisu obrázky, které by udělaly lidem radost. Namalovaly je, a ještě k nim z vlastní iniciativy připsaly adresáty: nemocné, chromé, smutné. Hodně štěstí pro nemocné. Slunce se usmívá na ty chromé. Kočička pro babičku smutnou. „Poděkujte té holčičce, co namalovala kočičku pro babičku smutnou. Je pro mne,“ byla jedna z reakcí na obrázky. „Babičko, která jsi nám poslala rohlíčky. Jmenuju se Verunka. Je mi devět let. Děkuju.“ Děkovný dopis za dobroty a za lásku, které se dětem dostávají ve sboru ve velké hojnosti. „Když sepnu ruce a chci se modlit, v nebi zadrn-

12

čí zvonek...“ Takovou představu vyslyšení svých modliteb má zase jiná holčička. V děkovných modlitbách a písničkách dětí je na prvním místě spontánní poděkování za tatínka a za maminku a pak za babičky a za dědečky. A taky za Válečka, to je kočička, která umřela, a za všechny skutečnosti, které nás obklopují a které vkládáme do bezpečí Božích rukou. Jedna z nejoblíbenějších písniček je Někdo mě vede za ruku. Čerstvě adoptovaný chlapeček Honzíček přiběhl za mnou při bohoslužbách až do farářské lavice, aby mi sdělil tu nejdůležitější zprávu na světě – já mám svoji maminku! A když jsme mluvili o stvoření světa, jak se Duch Boží vznášel nad vodami, vyprávěla jsem dětem o andělu z básničky Jana Skácela. Jeho anděl má křídla pevná, z bukového dřeva, připravená nás jemně zachytit a zanést do bezpečí. A srdce z dřeva

lipového, měkké, citlivé, oživující. Vyzařující světlo a něhu. A děti ty anděly malovaly, nádherné, veselé. Nezadají si s Chagallovými. Jenom jeden kluk nemaloval anděly, ale orly. Má je rád. Namaloval hnízdo na rozeklané skále, z kterého vypadlo orlí mládě, a starý orel se střemhlav spouští, aby mládě zachytil, vzal na svá křídla a zanesl zpátky do bezpečí hnízda. Duch Boží, který se vznáší nad naším světem. Chvějivě a starostlivě. Jsme možná nejmenší sbor v církvi. Asi bychom měli mít pocit, že jsme hodně chudí a že nemáme tudíž žádnou budoucnost. A měli bychom být mrzutí a ustaraní. Já tady ale prožívám hodně radosti a dobrých věcí. Jednou jsem připravovala na setkání střední generace podobenství o hostině a měla jsem před sebou na stole obraz Hostina chudých. A najednou se rozlétly dveře a do místnosti vpadl pětiletý kluk: „Co děláš?“ ptal se mě. Odpověděla jsme odmítavě, protože jsem chtěla meditaci dokončit. Ale on

se nedal odbýt. A tak jsem vyprávěla o obraze, o Ježíšovi, o harlekýnovi, o klaunovi, o děvčátku, o nemocném starém muži, o opuštěné ženě, o všech těch křehkých lidech vystrčených za ploty. O pozvání na tuhle hostinu chudých. „A ty na tu hostinu jdeš?“ zeptal se mě ten chlapec přímo. Jenom jsem zalapala po dechu. „No, že kdybys šla, šel bych tam rád s tebou.“ Malé společenství, kde se potkává mnoho alternativních proudů, ve velké úctě a otevřenosti. Mám hřejivý pocit, že mě děti v Lozicích mají rády. Slyšela jsem totiž jednoho kluka, jak šeptá své kamarádce při hře na honěnou: „Nech se chytit, ať jí to není líto.“ A tak spolu stolujeme, vyprávíme si biblické příběhy, a taky ty své, zpíváme, stavíme pod kořeny stromů domečky pro víly, hrajeme si. A také se hádáme a urážíme a vytahujeme a zápasíme spolu. A učíme se odpouštět. Zkrátka jsme. Žijeme a hýbeme se a dýcháme. Z milosti Boží.  Rut Kučerová, farářka v Lozicích

...PROBOUZEJÍCÍ SE...

Projekt pro Hořovice Podporovaný sbor

P

íše se rok 2005. Mám za sebou vikariát na velkém vysočinském sboru v Novém Městě na Moravě. Trávím rok v Paříži, kde můj muž dopisuje doktorát. Chceme se vrátit do Čech. Už je jasné, že manžel bude pracovat v Praze. A tak hledám sbor někde „na trati“. Přišla nabídka ze sboru v Hořovicích. Ještě než jsem sbor osobně navštívila, připravili jsme s Ondřejem Pellarem na synod tzv. projekt pro Hořovice, díky kterému se sbor stal na dobu čtyř let podporovaným místem. Projekt popisoval současnost sboru a navrhoval možné „oživovací aktivity“. Každoročně jsme jej hodnotili pro konvent a synod a podporované místo bylo vždy o rok prodlouženo. V červnu 2005 jsem Hořovice poprvé navštívila, setkala se s hrstkou členů a v srpnu jsem zde byla zvolena farářkou. Na podzim jsem nastou-

pila, v listopadu jsem měla pro mne nezapomenutelnou ordinaci a instalaci, na které bylo mnoho mých přátel farářů i nefarářů a jen hrstka hořovických. Pamatuji si, že mi tehdy někdo z mých kolegů řekl moudrou větu: „Nepropadni pocitu, že to tu musíš zachránit. Nebuď smutná, když se to nepodaří. To se může stát.“ Tato věta mi pomáhala ve chvílích, kdy jsem měla pocit, že moje práce je marná, že Duch nevane, že nedáme dohromady staršovstvo, že tři lidé na bohoslužbách jsou opravdu málo. Od začátku pro mne bylo působení na sboru v  Hořovicích velkou výzvou a  úkolem. Začala jsem „plnit projekt“, který jsem na dálku napsala. Seznamovala jsem se s realitou a brzy pochopila, některé věci v Hořovicích prostě nepůjdou – např. biblické hodiny pro dospělé – ale že jiné věci zde ¥

13

zase půjdou velmi dobře – např. večery s hostem pro širokou veřejnost. Se staršovstvem jsme si hned na začátku vytyčili určité malé cíle, na kterých jsme společně začali pracovat.

vé a dalších; vybudovali jsme sborovou kuchyňku a toaletu, podle návrhu Barbory Veselé jsme začali zútulňovat i vstupní prostory našeho kostela a malou modlitebnu.

Aby o našem sboru v Hořovicích lidé věděli

Aby k nám do sboru rády chodily děti

Šla jsem se představit na radnici a vyjednala jsem pro sbor určité výhody (např. nemusíme platit výlepovou službu, máme svou rubriku v Měšťanu, který dostává každý občan Hořovic do schránky, mìsto nám každý rok poskytuje příspěvek 10 000 Kč); začali jsme pravidelně na jaře a na podzim pořádat sbírky oblečení pro Diakonii Broumov spojené s dobročinnou burzou, výtěžek byl věnován neziskovým organizacím v okolí a v posledních dvou letech na stavební úpravy v kostele; pořádáme koncerty, adventní fairtradový trh a zmíněné večery s hostem.

Aby se nově příchozí v našem sboru dobře cítili Přesunuli jsme bohoslužby na dopolední hodinu (9.30); po bohoslužbách máme pravidelně posezení při kávě, čaji a výborných buchtách sestry Divišo-

Každý týden se scházejí dvě skupiny dětí (celkem deset až čtrnáct); na vánoce pořádáme vánoční slavnost pro malé i velké a na závěr školního roku zahradní slavnost. Myslím, že za tu krátkou dobu, kdy byl sbor podporovaným místem, se nám tyto malé cíle podařilo naplnit. Cíle velké (platit každý rok personální fond, přivést dětí z biblických hodin k účasti na nedělních bohoslužbách, opravit kostel aj.) jsou stále ještě před námi. Pro mne i pro náš sbor z toho vyplývá, že je dobře, že ti hledající mají kam jít. Jsme vděčni, že hořovický sbor stále existuje – díky Bohu, díky víře a vytrvalosti některých jeho členů, díky podpoře okolních sborů, seniorátu a celé církve. 

Drahomíra Dušková Havlíčková



(toho času na mateřské pauze)

...PROBOUZEJÍCÍ SE...

Znojemská alfa i beta

Z

nojemský sbor je maličký, lidé jsou otevření, vstřícní, přátelští a srdeční. Když jsem sem v lednu 2007 přišla, setkala jsem se s vřelým přijetím. Život sboru se odehrává na faře, kde je i modlitebna a díky tomu mají bohoslužby spíše rodinný ráz. Aktivních členů je kolem třiceti. Především sestry – vdovy a pak děti. Na začátku své práce jsem se soustředila na sbor, na lidi, kteří se podílejí na jeho životě. Chtěla jsem, aby se lidé více sblížili, lépe poznali, aby vzniklo společenství, do kterého budeme moci zvát nové lidi. Další věcí bylo vtáhnout členy sboru do sborové práce. A pak pořádat různé akce pro znojemskou veřejnost. Něco jsem převzala z praxe z vikariátu, něco od kolegů ze seniorátu. Jako první věc, kterou jsme ve Znojmě zavedli, bylo posezení u kávy a čaje každou neděli po bohoslužbách. K mému překvapení zůstávají na

14

posezení skoro všichni i přesto, že bohoslužby končí až v jedenáct hodin. Ti, co zůstávají, jsou za tuto příležitost rádi, protože se mohou vzájemně sdílet a popovídat si, více se poznat. K propojení generací a vytvoření společenství slouží i společná týdenní sborová dovolená. První rok jely především děti a babičky. Teď už kvůli zdravotním problémům babiček tolik nejezdí, ale jezdí rodiny s dětmi. Kromě toho jezdíme i na sborový výlet a několikrát do roka máme sborové odpoledne se společným obědem a odpoledním programem pro děti i dospělé. Na výzvu členů staršovstva slavíme svatou večeři Páně společně v jednom kruhu kolem stolu Páně pravidelně jednou za měsíc. V adventní době máme jednou týdně odpolední adventní ztišení. A před první adventní nedělí společně vyrábíme adventní věnce. Na toto odpoledne přijdou i přátelé a příbuzní našich členů, kteří do sboru jinak nechodí. K novin-

padně u nás našli zázemí. O to jde i při kurzech Alfa, s kterými jsme začali minulý podzim. Na kurzy Alfa jsou zváni lidé, kteří třeba nikdy nebyli v kostele, ale chtěli by se o křesťanství a víře něco dozvědět. Kurzy trvají od října do vánoc, jednou týdně večer. Vyžadují týmovou práci. Někdo musí připravit večeři pro hosty, někdo přednáší, někdo se hostům věnuje a diskutuje s nimi, někdo se stará o hudbu. Při těchto kurzech nám pomáhaly sestry z miroslavského sboru. Na kurzy Alfa navazují kurzy Beta, kam chodí lidé, kteří mají zájem vstoupit do sboru nebo mají zájem o křest. Letos o Svatodušní neděli byla jedna účastnice těchto kurzů, sestra Olinka, pokřtěna a její manžel František vstoupil do sboru. Sestry a bratři z Miroslavi nám pomáhali také při programu na Noci kostelů. Tento rok se Noc kostelů ve Znojmě konala poprvé. Měli jsme z ní kám v našem sboru patří i tzv. domácí skupinka. Ta vznikla z potřeby nových lidí v našem sboru, kteří se chtějí scházet mimo bohoslužby a společně si povídat o životě a víře. Domácí skupinka bývá zakončena modlitebním ztišením. Ve staršovstvu máme tzv. kolečko, při kterém se každý člen staršovstva vyjadřuje k tomu, co v uplynulém měsíci ve sboru proběhlo. Laici se zapojují např. při čtení pašijí či modlitbách při schůzích staršovstva. Podařilo se získat čtyři nové učitele do nedělní školy. Dětí do sboru chodí nyní devět a tři holčičky chodí samy bez doprovodu rodičů a prarodičů. Znojemské veřejnosti jsme nabídli kurzy práce s mobilním telefonem pro starší generaci a kurz šití. Nejde o žádnou evangelizaci, ale o nabídnutou pomoc a o to, aby se s námi lidé seznámili a přímoc hezký pocit, atmosféra byla velice příjemná a do naší modlitebny zavítalo sto šest návštěvníků. Na naši faru jezdí také hosté z jiných sborů: konfirmandi, mládež, děti se svými faráři. Vždycky je to pro naše společenství obohacením a pro starší generaci povzbuzením a potěšením. Myslím si, že se znojemský sbor více otevřel světu. Lidé ve Znojmě o nás vědí. Průměrná účast lidí na bohoslužbách v našem sboru se sice snížila, protože někdo kvůli nemocem chodí méně, někteří členové zemřeli. Ale objevili se noví lidé ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou, kteří tady dřív téměř nebyli. Na počtu ostatně tolik nezáleží, důležité je to, jaká je ve sboru atmosféra, že to ve sboru žije a že jsme to nevzdali.  Jana Špinarová, farářka ve Znojmě

15

ROZHOVOR S JANOU KOVAŘÍKOVOU

Srdce i ruce na pravém místě Paní Jana Kovaříková žije v Holicích v útulném domku s pečlivě udržovanou zahradou. Ani v osmdesáti letech neskládá ruce do klína. Kromě práce v domě a na zahradě šije, plete a háčkuje na pravnučku. Byla dlouholetou kurátorkou holického sboru, nyní je svědkem času, kdy samostatný sbor přestává existovat.

Dům i zahrada září péčí pracovitých rukou. Jak to děláte? Já jsem zvyklá pracovat. A jak mám sedět a dívat se, to je k nepřečkání. Někdy mně taky není akorát, mám už osmdesát roků, tak si musím odpočinout. Ale když mám co dělat, je to lepší. Manžel zemřel před devíti lety. My jsme byli zvyklí pořád spolu. Sama nerada někam chodím. Ani k dětem moc nejezdím. Jeden syn žije s rodinou v České Třebové, druhý u Přelouče. Není to tak daleko, ale oni mají samou práci, ve všední den nejsou doma a v sobotu a neděli nevědí co dřív. Mně nedovolí, abych jim pomáhala, a já jsem ráda někde užitečná. Jak jste se octla v Holicích a jak dlouho tu žijete? Můj manžel byl kovářem. Jeho otec a jeho děd taky. Rod Kovaříků byli samí kováři. Když nastoupili komunisti, zrušili živnosti, ale manžela potřebovali. My pocházíme ze Slepotic, tam bylo hodně velkých hospodářů. V té době už měli hodně zemědělských strojů, samovazů, traktorů a podobně. A to komunisti potřebovali, když verbovali do JZD. A tak přišli za manželem do kovárny a chtěli po něm, aby obcházel statky a ty stroje vykupoval. Jenže manžel říkal: Mám vykupovat? Vy jim to budete platit? Tak řekněte hned krást! No a oni ho okamžitě z kovárny vyhodili. Tak šel do TOS Moravany. Po čase celou továrnu přestěhovali do

16

Holic. Manžel dělal na tři směny, na největší hoblovce hobloval železo. To byla těžká práce a náročné dojíždění. Na vlak to bylo ze Slepotic tři kilometry a na třetí směnu manžel odcházel, když my jsme šli spát. Toužil po tom, abychom v Holicích bydleli. Sehnat byt nebylo tehdy možné, tak jsme se dali do stavění. Však se to na manželově zdraví taky podepsalo. Od dětství měl nějakou srdeční vadu. Hoblovka, na níž dělal, byla u vrat, která byla skoro pořád otevřená, protože se tudy odvážely hotové mašiny. On měl jednu chřipku za druhou, dokonce rok přecházel zápal plic, na který doktoři nepřišli, a tak si srdce úplně odrovnal. Bydlíme v tomhle domě přes čtyřicet roků. Přišli jsme sem zároveň s rusákama. V srpnu 1968 jsme se zrovna stěhovali. Jak to bylo po revoluci? Manžel se dočkal důchodu, a když přišel rok 1989, na sociálním jsem zjistila, že by se daly doplnit údaje, že mu jako živnostníkovi tehdy všechno sebrali a že by měl aspoň větší důchod. Že stačí výpověď dvou svědků, že měli kovárnu a že v ní pracoval. A manžel mi říkal: nikam nechoď a děkuj Pánu Bohu, že jsem se toho důchodu dožil. Nic nesháněj, tak špatně nám není. Tak jsem to nechala, vždyť je to pravda. Nakonec manžel umřel v sedmdesáti čtyřech letech, tak si toho důchodu ještě opravdu užil. Když jste přišli do Holic, tak tu byl živý sbor? Ano. Tady sloužila paní farářka Valachová. Měla nějaké zdravotní potíže a bratra v Holandsku. A ten jí v tom osmašedesátém roce vyjednal někde v Německu, že by mohla jít na operaci, kterou by tady nemohla podstoupit. A pak že by mohla jet na roční studijní pobyt do Ameriky. Když jsme se stěhovali, ona se právě loučila. Odjížděla asi za tři dny. Přišla nás navštívit, my jsme měli v kuchyni jen stůl a židle, a k jídlu jsem měla jenom chleba s medem. To si pamatuju. Tak jsme se s ní vlastně při první návštěvě loučili. Zastupovali ji pak faráři z okolí, pan farář Dvorský z Vysokého Mýta, Doležal z Pardubic, někdy taky paní farářka Doležalová nebo farář Hrouda z Bukovky. Chodívalo nás tak do dvaceti. Tady v Holicích je živá skupina baptistů,

ti taky chodili. Kromě toho, že si pronajímali modlitebnu na svá shromáždění, což nám finančně moc pomáhalo, chodili i na naše bohoslužby. Často míval bohoslužby taky pan kurátor Rieger. A jednou na vánoce, to už byl pan kurátor nemocný, jsem měla čtené bohoslužby já. Přišli naši lidi i baptisti a bylo nás dvaačtyřicet! To jsem šla za stůl Páně s bázní a třesením. Ale byla to radost! Byla nás opravdu plná modlitebna. Na koho z té doby ráda vzpomínáte? Mám hezké vzpomínky na pana faráře Ottu, tehdy sloužil v Chrudimi, dnes tam je v domově pro seniory. Jezdil vlakem a přijížděl do Holic už brzo ráno, kolem půl šesté. Já jsem chodila zatápět do modlitebny taky brzo, aby tam bylo na bohoslužby už teplo. Tak jsme si kolikrát sedli ke kamnům a vypravovali, to bylo moc fajn. Když pan kurátor Rieger zemřel, zvolili kurátorkou mě. Já jsem pak faráře obtelefonovávala a oni se tady pravidelně střídali. Pan farář Nečas jezdil někdy z Pardubic na kole, kolikrát jsem mu sušila triko na zahradě, když po cestě zmokl. Naštěstí nebylo vidět, že pod talárem nic nemá. To byly veselé a radostné chvíle. Jednou přijel podpořit náš maličký sbor synodní senior Smetana. Jenže baptisti se dozvěděli, že tu bude, a chtěli ho slyšet. Přišlo jich hodně, tak to nebylo žádné malé shromáždění. Takže bratr synodní neviděl, jak je nás vlastně málo, jak nás ubývá. Jak to dopadlo s paní farářkou Valachovou? Byla by se za rok vrátila, ale mezitím přitvrdila normalizace a jí dali do ciziny vědět, že by přišla o státní souhlas. Že by jí nedovolili dělat dál farářku, když byla v Americe. A tak zůstala v cizině. Dodneška jsme ale v kontaktu. Posílá každý rok salár, ptá se na lidi, které si pamatuje. Už jí je přes osmdesát. Byl sbor pak obsazen? Pak sem přišla sestra vikářka Sládková. A šlo to dolů. Lidi přestávali chodit. Nevím, jestli jí to můžeme přičítat za vinu, kázání měla pěkná. Pečlivě se na ně připravovala, bylo co poslouchat. Taky hrávala na harmonium. Ale málokdo ji měl rád. Byla velice zvláštní. Ta její povaha! Taky doba tomu nepřála, lidí chodilo čím dál míň. Lidí ubývalo a stále ubývá? Nedávno zemřel jeden bratr, co patřil k baptistům,

ale pravidelně chodil k nám na bohoslužby. Teď jsme zbyli tři, co chodíme. Synod odsouhlasil, že sbor Holice se stane kazatelskou stanicí pardubického sboru. Bude to výhoda? Já nevím, neumím si to představit. Ale co můžeme dělat, když už to nezvládáme? Třeba se podaří vzkřísit nějakou práci, když to bude kazatelská stanice většího sboru... No, nevím. Nevím, kde by se měly najít třeba nějaké děti, mladé rodiny. V kartotéce je chaos, tam je to všelijak poškrtané, nikdo se v tom nevyzná. Hledali jsme nějaké rodiny, ale bezvýsledně. Víte, ten komunismus hrozně uškodil. Lidi se báli kvůli školám svých dětí chodit do kostela a v další generaci už ten vztah nenašli, i když by dnes chodit mohli. A sestra vikářka to tady dost zamotala. Já jsem jezdila pět let raději do kostela do Pardubic. Už jsem to nemohla vydržet. Když před svým odchodem z Holic kázala naposledy, šla jsem tady do kostela a aspoň ruku jsme si podaly. Ale lidí v tu dobu už chodilo jen pár. Teď už se není na co vymlouvat a stejně nás chodí maličko. Teď to farář dělá tak, že vás tři holické posbírá do auta a bohoslužby jsou společné v kazatelské stanici Horním Jelení. Tam se sejde s místními a víkendovými hosty patnáct až dvacet lidí. V modlitebně v Holicích tedy není nic? Ne. Tam není nic. Jenom baptisti tam jsou. Ve středu mají u nás pravidelně biblickou, tam taky chodím. Vezmu při té příležitosti poštu a podívám se, jestli je něco potřeba. Jinak to tam udržují a uklízejí baptisti, jsou v nájmu. V zimě i topí. Dřív jsem to všechno dělala já, teď už to převzala jedna jejich sestra. A když se něco děje, tak mě zavolají. Letos se tam třeba promočil strop nebo zateklo pod dveře při lijáku. Je to pro nás veliká pomoc. Dům se větrá, starají se dobře. Ekumena tu byla už za paní farářky Valachové a žije tu dodneška. Bez baptistů bychom to tu už dávno museli zavřít. Snad pod křídly pardubického sboru bude i starost o budovu v Holicích snazší. Kéž by! Střecha už je vetchá, potřebovala by opravit. Když lidí ubývá a let přibývá, není to nic radostného. Tak se těším, až tyhle starosti někdo převezme. Ptala se Daniela Ženatá

17

OTÁZKA NA TĚLO

1. Co je známkou toho, že sbor zaniká? 2. Co je známkou toho, že se sbor probouzí? Dana Tichá, pastorační pracovnice 1. První viditelnou známkou bude pohyb v kartotéce. V tomto případě směrem dolů. Taky se stává, že členů je přibližně stále stejně, ale populace sboru stárne. Takové latentní vymírání. Možná máme nějaké dítě v náboženství, ale už ho nevidíme při bohoslužbách. Nevidíme jeho rodiče, kontinuita a důležitost víry je narušena. Možná ho ještě na přání prarodičů uvidíme u konfirmace, ale co dál? 2. Logicky opak. Nové „duše“ v kartotéce, všechny generace účastny při bohoslužbách, široká nabídka sborových aktivit s hojnou a radostnou účastí členů sboru.

Hana Mazurová, kurátorka: 1.Když je převažujícím pocitem únava a lhostejnost a aktivní členové začnou dojíždět jinam. Když se u nových věcí zdůvodňuje, proč to nejde, místo přemýšlení, jak by to šlo nejlépe udělat. 2. Když je vidět radost ze setkávání. Když se nově příchozí cítí vítán a přijímán. Jára Šašek, katolický kněz a vězeňský kaplan v západních Čechách 1. Devastace míst k setkávání – ruiny kostelů. Profil vykořeněných lidí je silně narušen způsobem života v totalitě a vzájemným poměřováním v nedůvěře, vytrvalý věřící je nechápaný exot. 2. Ti, co se rozhodují pro život v církvi, se svým postavením exota počítají. Objevují se lidé, kteří obnovují ruiny a tím i sebe a okolí. Vzniká touha po společenstvích, která nejsou vázána přímo na kostel – sbor. Známky zániku jdou dílem Boží milosti ruku v ruce se známkami oživení a rozvoje. Důležité je – u katolíků zvlášť – jak je na tom kněz! Být zakotven v Pánu, který je základním kamenem a bez něhož by stavba neměla trvání, je nejnejnej...

18

Ladislav Koňař, místokurátor 1.Na Páně stolu květina uvadá V lavicích skleslá nálada Též kostelík se rozpadá Kam poděla se dítka – záhada? 2. Začínají se objevovat nové tváře. Přicházejí rodiny s dětmi. Začíná se o věcech mluvit, hádat se i hašteřit, neboť lidem na tom, co se děje, začíná záležet. Antonín Forbelský, katolický kněz 1. Základem je komunikace. Vždy má dva směry: Bůh, člověk. Tam, kde se o oba tyto směry s radostí nepečuje, nezalévá, společenství vadne jak zanedbaný záhon a očekávané svědectví se nekoná. 2. Je to opak výše uvedeného. Lidé cítí najednou potřebu více se vidět, popovídat si, investovat do společného nejen finance, ale i čas a službu. Nesedět pasivně vedle sebe, ale prostě prožívat život v té radosti, ke které nás Pán volá, a tím se stávat světlem, které ukazuje cestu ke Světlu. Na takové společenství je radost pohledět! Jana Špinarová, farářka 1. Když je sbor uzavřený do sebe. Když křesťané zapomínají na poslání, které tady ve světě mají. Když jim na sboru nezáleží nebo když rezignují a nemají pro sbor už naději a budoucnost. 2. Když se sbor druhým lidem otevírá, není uzavřený a myslí i na lidi mimo sbor. Když lidé, kteří do sboru chodí, berou sbor a věci s ním spojené za svou vlastní věc. Pána Boha mají ve svém životě na prvním místě a to je pak taky vidět na jejich práci, času a penězích, za které jim jejich sbor stojí. Jana Šarounová a střední generace z Vinohrad 1. Lidí ubývá, jsou depresivní a mají strach z budoucnosti, ulpívají v (slavné) minulosti. Ubývá sborových aktivit, nekonají se křty, konají se jen pohřby a poslední je pohřeb farářův. 2. Společenství je radostné, i když je třeba velmi malé, zastoupeny jsou všechny generace, lidé spolu chtějí být i mimo bohoslužby, jsou křty a svatby, pozná se to i na chuti podílet se finančně. Probouzí se a žije víra – čili něco neviditelného. 

DaZ

NÁSTĚNKA WWW.E-CIRKEV.CZ

financování farářského kurzu, zejména zvýšených nákladů souvisejících s pozvanými zahraničními hosty.

Dobrá zpráva pro předplatitele Časopis Český bratr může kdokoli číst na www.e-cirkev.cz. Aktuální číslo je k dispozici pro širokou veřejnost vždy s měsíčním zpožděním. Předplatitelům nyní nabízíme novou službu. Po zadání jména a hesla se těm, kdo mají časopis předplacený, zpřístupní i aktuální, nejčerstvější číslo Českého bratra. Jak zadat registrační údaje? Do kolonky jméno zadejte jméno předplatitele (odebíráte-li sami), např. Kadlec, nebo název sboru (odebíráte-li přes sbor), např. Ratiboř. Do kolonky heslo zadejte číslo faktury, kterou jste platili předplatné. Při nejasnostech kontaktujte [email protected] nebo [email protected]  DaZ

SYNODNÍ RADA

Na zasedání 18. 5. projednala synodní rada čtyřiačtyřicet titulů. Z nich vybíráme:

Synodní rada se seznámila s průběhem a hodnocením zkoušky sestry Evy Urbanové ze Zábřehu a uděluje jí osvědčení o způsobilosti ke službě ordinované presbyterky. Studenti 2. ročníku ETF UK Jakub Malý (sbor Třebenice) a Pavel Roubík (sbor Náchod-Šonov) požádali o zapsání do seznamu zájemců o práci v církvi a bylo jim vyhověno. Synodní rada odsouhlasila doplnění příručky pro vikariát, kdy podmínkou pro přijetí do vikariátu je vykonání nejméně jedné čtrnáctidenní praxe na sboru v odlišném prostředí, nikoli ve vlastním sboru. Ve sborech v Poděbradech a ve Stříteži nad Bečvou proběhly vizitace za účasti příslušných seniorů a členů seniorátních výborů. Synodní rada vzala na vědomí zápisy z těchto vizitací a rovněž zprávy ze zasedání seniorátních výborů Poděbradského, Brněnského, Západočeského a Poličského seniorátu.

V souvislosti s povodněmi na Moravě a ve Slezsku informoval Vojen Syrovátka o  zasedání krizového štábu, sbírce, kterou vyhlašuje Diakonie ČCE, a možnosti zapůjčení vysoušečů lidem v postižených oblastech.

V obytném domě v majetku církve, v ulici Dr. Zikmunda Wintra v Praze, byla zahájena oprava čtyř bytů. Z pěti firem ucházejících se o zakázku byla vybrána ta, která předložila nejvýhodnější nabídku. Opravy přijdou na 1,5 mil. Kč.

Členem Poradního odboru liturgického byl jmenován Jan Kirschner.

Synodní rada vítá spolupráci Diakonie a Evangelické akademie zejména na poli organizování praxí studentů v  diakonických zařízeních a  seminářů o principech diakonické práce.

S žádostmi sborů a seniorátů o prodloužení pracovních míst pastoračních pracovníků souvisí potřeba doplnit pravidla povolávání pastoračních pracovníků o ustanovení, které určí, do kdy a kolik prostředků musí sbor odvést, bude-li chtít zachovat nebo nově zřídit místo pastoračního pracovníka. Nová pravidla budou platit od 1. 1. 2011. Zástupci Spolku evangelických kazatelů (SPEK) se sešli se zástupci SR a ÚCK, aby hledali model spolu-

Z pětačtyřiceti bodů projednaných na zasedání 8. 6. vybíráme: Švýcarská podpůrná organizace HEKS nabízí možnost spolupráce v oblasti vyhodnocování činnosti a perspektivy rekreačních středisek ČCE. Tuto nabídku tlumočenou referentem pro Evropu Andreasem Hessem synodní rada s díky přijala.

19

Synodní rada schválila Pravidla povolávání pastoračních pracovníků a uložila ústřední církevní kanceláři rozeslat je do sborů. Faráři Ludvíku Svobodovi (*1936) končí volební období v rusavském sboru a další volbu již nechce opakovat. Za dlouholetou službu v ČCE mu členové synodní rady vyslovují upřímné poděkování. Studenti 2. ročníku ETF UK Benjamin Kučera (sbor Hradiště) a Lukáš Vyoral (sbor Zlín) požádali o zapsání do seznamu zájemců o práci v církvi a bylo jim vyhověno. ČCE hradí podle Řádu pro studenty bohosloví náklady spojené s praxí studentů. Je schválen příspěvek na ubytování ve výši 50 Kč/den a na stravné 146 Kč/den. V současné době evidujeme zájem dvou studentů o třítýdenní a pěti studentů o dvoutýdenní praxi na sborech. Synodní rada vzala na vědomí zprávy ze zasedání seniorátních výborů Pražského, Západočeského, Poděbradského a Východomoravského seniorátu a projednala aktuální záležitosti z nich vyplývající.

EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Habemus decanum Do svého úřadu byl uveden nový děkan ETF UK Na slavnostním shromáždění ve velké posluchárně Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy byl 1. června rektorem UK prof. Václavem Hamplem slavnostně uveden do svého úřadu nový děkan ETF Jindřich Halama. Laudatio přednesl předseda Akademického senátu ETF Jan Kranát. Disertačním i habilitačním oborem doc. dr. Jindřicha Halamy je teologická etika. Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu dokončil v roce 1980. Devět let byl kazatelem Jednoty bratrské. V letech 1978–1979 studoval na Moravian Theological Seminary v Bethlemu v Pensylvánii. Pedagogem ETF UK je od roku 1991. Inaugurace se ujal rektor Univerzity Karlovy prof. Václav Hampl: „Děkuji doc. Prudkému, dílo, které na ETF ve funkci děkana vykonal, je úctyhodné, a také prof. Filipimu, který fakultu vedl v přechodném obdo-

Potulný kazatel Petr Brodský informoval o svých aktivitách v květnu 2010: navštívil Peregu Mare a sloužil na Svatodušní neděli ve Velikom Središti. Synodní rada souhlasí s darem pro sbor v Peregu Mare z prostředků Jeronymovy jednoty ve výši 30 tisíc korun na nutné opravy plotu a zdí kolem kostela. Na tříletý seminář církevní hudby, který povede celocírkevní kantor Ladislav Moravetz, bude přijat maximálně možný počet zájemců, tj. 24, místo plánovaných 20. Proporčně budou navýšeny i finanční prostředky. Zájem o studium církevní hudby je potěšující. Při přípravách 6. Leuenberského synodu (proběhne v listopadu 2010) vzešel návrh vydat v roce 2013 společnou příručku Na každý den pro všechny členské církve Leuenberského společenství. Synodní rada návrh P. Filipiho a L. Beneše podpořila. Synodní rada schválila obměnu redakční rady časopisu Český bratr ve složení: Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Jan Mamula, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Romana Špačková, Lenka Ridzoňová, redaktorka Gabriela Fraňková Malinová a šéfredaktorka Daniela Ženatá. DaZ

20

rektor UK Václav Hampl a děkan ETF UK Jindřich Halama

bí do doby, než bude zvolen řádný děkan. Děkuji doc. Halamovi, že souhlasil s tím, této nelehké práce se ujmout. Dovolte tedy, pane docente, abych vám předal dekret, kterým vás jmenuji děkanem Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy.“ Na znamení děkanské důstojnosti a pravomocí pak rektor Hampl předal doc. Halamovi děkanský řetěz a dekret. Děkan Halama poté řekl: „Je zvykem, že nový děkan po svém jmenování přednese řeč, jest vám tedy strpěti v tuto chvíli můj projev.“ Strhující a vtipně odlehčenou přednášku děkana Halamy o vývoji chápání práce v dějinách a životě člověka a také v pojetí věd teologických, ekonomicko-politologických a sociologických provázelo zamyšlení stejně jako smích.  Marie Kohoutová, DaZ

PENÍZE PRO DIAKONII

Peníze pro Diakonii Synod ČCE vyhlašuje pravidelně na Svatodušní neděli, která v letošním roce připadla na 23. května, sbírku pro Diakonii ČCE. Práce v sociální oblasti patří neodmyslitelně k životu církve. Projekty, které budou z této sbírky podpořeny, vybírá správní rada Diakonie. Pro letošek vybírala z jedenácti předložených projektů a rozhodla doporučit projekt Hospice Citadela ve Valašském Meziříčí a střediska Diakonie v Kloboukách u Brna. Loňská sbírka vynesla 492 209,50 Kč. Letos se podařilo zatím shromáždit 331 405, sbírka však stále trvá, bude uzavřena koncem června.  DaZ

JUBILANTI V červenci slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny tito pracovníci v církvi: Eva Žárská Bohdan Pivoňka Zdeňka Smetanová Marta Židková Janka Haluková Mirjam Doležalová Jarmila Řezníčková Petr Hudec Eva Jindřišková Gabriela Fraňková Malinová

ÚMRTÍ Ve věku 88 let zemřel 17. června Zbyněk Jan Laštovka, emeritní farář ČCE. Do roku 2001 sloužil v Mariánských Lázních, důchodová léta trávil v Plzni.

ZE SVĚTA

Prohlášení Konference biskupů Slovenska o zobrazování náboženských symbolů V následujících dnech rozhodne Evropský soud pro lidská práva ve sporu o zobrazování náboženských symbolů ve veřejných školách. Soudní spor a jeho

řešení se významně dotýká náboženského cítění a tradic evropských národů. V Evropě se na základě křesťanských hodnot respektuje potřeba nezávislosti duchovní a světské oblasti. Evropa je otevřená náboženskému pluralismu a považuje se za povinnost mít úctu k právům věřících i nevěřících. Přítomnost křesťanských náboženských symbolů, a to především kříže, odráží náboženské cítění křesťanů všech vyznání. Vyjadřuje tradici, která je všeobecně známá a  má velkou duchovní hodnotu. Kříž nevnucuje náboženství, ale vyjadřuje nejvyšší altruismus a zve k solidaritě vůči všem. Ve všech evropských zemích existuje právo na svobodu náboženského vyznání. V  některých jsou náboženské symboly dovolené nebo je plně respektováno jejich spontánní používání. Správný vztah mezi státy a evropskými institucemi vyžaduje, aby byly respektovány zvláštnosti jednotlivých států i s ohledem na používání náboženských symbolů. Nechť se dál v Evropě rozvíjí dialog mezi náboženstvími a lidmi dobré vůle, aby tento kontinent byl místem svobody vyznání pro všechny. christnet/(ath)

OZNÁMENÍ

Horský domov v Herlíkovicích Last minute ceník VILKA VOKURKA HLAVNÍ BUDOVA Balíček A (snídaně) 200 Kč/den 230 Kč/den 265 Kč/den Balíček B (polopenze) 265 Kč/den 290 Kč/den 320 Kč/den Balíček C (plná penze) 330 Kč/den 350 Kč/den 385 Kč/den Volné termíny léto 2010 10.–17. 7. 2010 Hlavní budova, Vilka, Vokurka 17.–24. 7. 2010 Vokurka 7.–14. 8. 2010 Vokurka, Vilka – probíhá akce „Seznamka“ 21.–31. 8. 2010 Hlavní budova, Vilka Kontakt Horský domov Herlíkovice, Rekreační středisko ČCE – Strážné 157, 543 52 Strážné,[email protected], [email protected], GPS: N50°40‘12.097‘‘ E15°36‘6.25‘‘ Telefon: +420 499 434 300, Mobilní telefon: +420 604 434 300, Fax: +420 499 434 303

21

CÍRKEV ŽIJE

ZASEDAL SYNOD ČCE

Dobré vzdělání rozvíjí Boží dary Téma: výchova a vzdělávání

N

ejvyšší shromáždění Českobratrské církve evangelické zasedalo ve dnech 27.–30. května 2010. Delegáti, hosté i veřejnost se sešli v budově Českého svazu vědeckotechnických společností na Novotného lávce v Praze. V sále s dostatkem zásuvek pro notebooky a stolků pro všechny bylo však trochu těsno, málo vzduchu a při otevření oken rušil jinak romantický šum splavu na Vltavě i sbíječky z opravovaného Karlova mostu. Tématem synodu byla výchova a vzdělávání.

Zahraniční delegáti Jednání synodu předcházelo přivítání zahraničních hostů, kteří se sjeli tentokrát z německy mluvících oblastí. Zastoupeny byly evangelické zemské církve z pěti spolkových zemí Německa, reprezentované faráři, učiteli, referenty pro otázky vzdělávání či zástupci správních orgánů těchto církví. Pozvání přijali také generální tajemník GAW (Gustav-Adolfského spolku) Enno Haaks a v ČCE dobře známý referent pro Evropu ze švýcarské podpůrné organizace HEKS (obdoba Jeronymovy jednoty) Andreas Hess. Před zahajovacími bohoslužbami proběhla tisková konference, v turbulentním čase voleb však byla navštívena novináři jen slabě. Dostavili se pouze dva.

Zahajovací bohoslužby Synod byl zahájen ve čtvrtek v podvečer bohoslužbami s večeří Páně v kostele u Salvátora. Účastníky synodu pozdravila za všechny zahraniční hosty česky farářka Maria Heinke Probstová, která v minulosti studovala na pražské evangelické teologické fakultě. Ocenila projevy živé ekumeny, jako jsou partnerství sborů či spolupráce mezi saskou a českou Diakonií. „Když mluvíme o vzdělání, nemyslíme tím jenom osvojení vědomostí, ale i duchovní dění. Dobré vzdělání umožňuje rozvíjet Boží dary v nás,“ uvedla.

Téma: výchova a vzdělávání Po nezbytných procedurálních záležitostech byl věnován výchově a  vzdělávání celý čtvrteční večerní blok. Martin Čech, ředitel Evangelické

akademie, která sdružuje šest církevních škol, uvedl prezentace jednotlivých škol. Rozpětí škol Evangelické akademie sahá od základní Bratrské školy přes učební obor ošetřovatel a maturitní studium zdravotní asistent, sociální vychovatel / pečovatel až po vyšší odbornou školu sociálně právní a konzervatoř. Školy zřizované evangelickou církví navštěvuje v současné době 1200 žáků a je v nich zaměstnáno na 250 zaměstnanců. Problémy se nevyhýbají ani církevním školám, někdy je třeba sáhnout i k dost radikálním řešením. Ve školách se klade důraz na individuální přístup, pomoc znevýhodněným žákům, milosrdenství, toleranci a důstojnost klienta. Žáci těchto škol jsou vítáni na odborných praxích pro přístup k pacientům či klientům a absolventi většinou nemají problém s uplatněním na trhu práce. ČCE je hrdá na výsledky, jichž dosahují absolventi Evangelické akademie. Je to oblast, kde evangelická církev zcela prakticky přispívá k rozvoji celé společnosti. Synodálové se zájmem vyslechli zajímavé a šťavnaté prezentace činností jednotlivých škol a ústy Martina Čecha poděkovali jednotlivým ředitelkám a ředitelům za jejich náročnou a obětavou práci. Na pátečním dopoledním jednání promluvil také Enno Haaks, generální tajemník GAW. Pochvalně se vyjádřil k prezentacím škol Evangelické akademie a řekl, že je obdivuhodné, že tak malá církev, jako je ČCE, zřizuje, podporuje a doprovází šest škol s rozmanitými učebními programy. Považuje to za velmi dobré působení církve směrem do společnosti. „Sám jsem působil před časem jako vedoucí ve škole pro 400 žáků v Santiagu de Chile a dovedu si tuto náročnou práci dobře představit,“ uvedl Haaks. Až do večera byl pak èas vyplněn jednáním a rozpravami synodálů, formulováním a schvalováním návrhů a jednáním v komisích. Ve smršti příspěvků a hlasování byli také představeni dva noví vedoucí středisek Diakonie, byl přijat řád supervize a odloženo rozhodnutí o personálním obsazení pozic studentských farářů. Většina synodálů, vybavena voličskými lístky z místa ¥

23

Nově ordinovaní Na letošním synodu byli představeni nově ordinovaní kazatelé a kazatelky, kteří absolvovali v loňském školním roce vikariát. Dagmar Oupická a Magdalena Smetanová se nemohly dostavit. zleva: Kateřina Frühbauerová, Drahomír Frühbauer, Vojtěch Hrouda, Ondřej Macek, Lenka Ridzoňová, Anna Šourková, Pavla Jandečková

bydliště, si také odskočila k volbám do poslanecké sněmovny.

Představení nově ordinovaných Na sobotním zasedání byly dále projednávány organizační a správní věci církve. V rámci dopoledního programu byli představeni ordinovaní faráři a farářky (foto) a ordinovaní presbyteři a presbyterky, které synodní senior Joel Ruml krátce představil a  spolu s  předsednictvem synodu a členy synodní rady je přivítal v církevní službě. V odpolední části se synod věnoval plnění usnesení z minulého synodu, zprávám komisí a projednáváním dalších návrhů.

Závěr synodu V  neděli byl synod zakončen bohoslužbami v evangelickém kostele na pražských Vinohradech. Kázal Andreas Hess ze švýcarské organizace HEKS na téma „Stát se bližním“, podle podobenství o milosrdném Samařanu (L 10,25-37). Zaznělo dobré slovo na konci synodu, povzbuzení po složení účtů na cestě církve. Při bohoslužbách byla slavena večeře Páně, po níž byla kazatelka Rut Brodská pověřena ke službě spirituálky na

24

Evangelické akademii v Náchodě. Následovalo připomenutí zesnulých pracovníků církve, sbírka určená na pomoc postiženým záplavami na střední a severní Moravě, přímluvné modlitby a požehnání.

Letmá reflexe Čtyřdenní zasedání synodu bylo z vnějšího pohledu obdivuhodné. Synodálové obětují svou dovolenou, aby řešili od osmi ráno do devíti večer hospodářské, právní, personální, správní a teologické záležitosti církve. To vše v horku, za zvýšeného hluku a nedostatku čerstvého vzduchu. Vzpruhou jsou vzájemná setkání a pouto k církvi, v níž žijí. „Tam, kde jednáme méně z povinnosti nebo skryté vypočítavosti, a více z vděčnosti a úžasu, tam se stáváme bližními pro druhé. Z překvapujícího zjištění, že žijeme z milosrdenství, budeme sami milosrdní. Z pochopení, že potřebujeme odpuštění, můžeme sami odpouštět,“ jsou slova Andrease Hesse, jimiž vyprovodil všechny delegáty do jejich domovů a sborů, do škol, diakonických zařízení i osobních životů. DaZ

NOVINKY Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL

Návštěva na Střední odborné škole sociální Evangelické akademie v Náchodě

Č

as nelze vrátit, ale vrátit se na místa, kde člověk strávil důležitá středoškolská léta, to lze. První červnový pátek jsem seděla ve vlaku a očima hltala známou krajinu. Ze vzpomínek, kterým už bude brzy dvacet let, vystupovaly postupně tváře a pak jména spolužáků a učitelů ze střední školy, z Evangelické akademie v Náchodě. Díky paměti si člověk může vybavit nejenom jednotlivé situace, ale i pocity a dojmy, po těch letech už příjemné. Školu jsem našla podle instrukcí brzy. Během svého dvacetiletého působení se totiž Evangelická akademie v Náchodě několikrát stěhovala. V současné době má důstojný a přiměřeně velký objekt, a to bývalou zvláštní školu, kam se všichni studenti a učitelé pohodlně vejdou. S ostychem jsem otevírala dveře žluté budovy. Zrovna byla velká přestávka. V přízemí na chodbě stála skupina studentů, budoucích sociálních pečovatelů a sociálních vychovatelů, a společně s panem učitelem se bavila při stolním fotbale. Hned na mě dýchla přátelská atmosféra. Také setkání se současným panem ředitelem, paní zástupkyní a paní sekretářkou bylo příjemné a vřelé. Zazvonilo a s panem ředitelem jsme vyrazili do jedné ze tříd, kde měla výuku paní učitelka,

která mě kdysi učila zlomky a výrazy. Dostala jsem v hodině prostor, abych se studentům jako bývalá absolventka této školy představila. Jako učitelka a farářka jsem mohla pohovořit o mé současné škole, Střední zdravotní škole Evangelické akademie v Brně. Studenti se pak spontánně ptali a já jim ochotně líčila zážitky z mého středoškolského studia. Měla jsem pak možnost prohlédnout si celou školu, od tělocvičny přes barevně vymalované a moderně vybavené učebny až po nově zrekonstruované sociální zařízení. V přízemí mě zaujala malá kaple se zajímavě vyřešeným posezením. Kaple studentům slouží pro pobožnosti, ztišení, pastýřské rozhovory. Za pozornost stojí také keramická dílna a učebna dramatické výchovy, kde po stěnách visí barevné marionety pro divadelní výuku. Škola již několik let úspěšně pořádá akci s názvem Pohádkový les. Studenti připravují pro předškolní děti a malé školáky zábavné a vzdělávací soutěže. Odcházela jsem ze školy naplněna pozitivními dojmy. Děkuji všem učitelům a studentům za přátelskou a tvůrčí atmosféru. Do takového prostředí se totiž každý rád vrací.  Romana Špačková

25

KRIZE/VIZE

Komu se káže Boží slovo Další poznámky z diskusního fóra „krize nebo vize ČCE“

S

tará reformační definice říká, že Kristova církev je tam, kde se čistě káže Boží slovo a řádně vysluhují svátosti. Jenže posluchačů Slova a hostů u Kristovy večeře z řad naší církve ubývá: průměrná účast na bohoslužbách ve všech našich sborech dohromady poklesla ze 17 800 účastníků v roce 1990 na 12 800 v roce 2008. Tento stav zatím trvá. Námětem další z řady libeňských pracovních schůzek diskusního fóra proto logicky byla krize a vize farního sboru ČCE. K obojímu zatím máme víc otázek než odpovědí. A možná v tuto chvíli taková otevřenost bolestem bez jednoznačných receptů na léčbu není z principu špatná. Od rychlých závěrů se mnoho očekávat nedá. Podobně jako církev, je sbor zároveň sociologicky popsatelný útvar i těžko postižitelná duchovní skutečnost. Je to společenství lidí, které k sobě – jednoho po druhém, jménem – volá Kristus a kteří s vděčností stále znovu zjišťují, že v tomto povolání nejsou sami. Druhotně je sbor ovšem také společenství lidí, kteří spolu mnohdy vyrostli a byli konfirmováni, které k sobě vážou prostá lidská pouta a v jejichž životě má „chození s Bohem“ velmi rozmanité místo a význam – a někdy je to hlavně význam určité rodové tradice. Říká se, že Bůh má jen děti, nikoli vnuky – každý si k němu vztah hledá za sebe, z hloubi svého vlastního života. Je otázkou, nakolik jsou naše sbory tvořeny i takovými vnuky – lidmi, kteří se stali jejich součástí jako děti Božích dětí.

Společenství, spolek nebo centrum služeb? Sbor je živé Kristovo společenství. Neustále mu ale hrozí, že se stane spolkem. Je to společenství chleba a vína, jemuž hrozí, že se stane spolkem kafe a bábovky, letního opékání buřtů či zimní vánoční besídky. Jenže Kristův lid „spojuje víra, ne zkušenost“ (Bonhoeffer). To pravé obecenství máme jenom skrze Krista a k jeho chvále. Nezapomínáme na to? Jsou naše setkávání skutečně nezaměnitelně kristovská? Jsme společenstvími poutníků, kteří se podpírají a sdílejí své zkušenosti na cestě k Božímu království, nebo partou výletníků na cestě k vytčené turistické značce? Nejspíše trochu tím i oním

26

– nezapomínejme však, že naše jedinečnost byla a je pouze v tom prvním. Naše sbory jsou dítky doby toleranční, kdy se v nich se vzpomínkou na horší časy žilo takříkajíc sousedsky a „sdílelo se“ i to, co by si málokdo ke sdílení vybral, a doby první republiky, která nám naopak odkázala středostavovský bonton. Jedním z našich úkolů je hledat pro sebe cestu mezi hájeným dekorem a nemístnou vtíravostí, hledat pravou vzájemnost, která ctí důstojnost, a přesto je blízkostí nejen pro čas nouze. V minulosti nás tmelil většinový katolicismus, tmelil nás totalitní socialismus. Takové stmelené společenství dodnes předpokládá náš Řád sborového života. V kolika sborech se ale lidé skutečně scházejí mimo nedělní shromáždění? V kolika sborech se lidé spolu a za sebe průběžně modlí? V kolika sborech spolu lidé prožívají nejen své každodenní trable, ale také své duchovní zápasy? Pro kolik sborů dnes představuje Řád sborového života realitu a pro kolik utopii? Leccos nasvědčuje tomu, že v době společnosti atomizované do uzavřených soukromých světů, v době honby za štěstím slibovaným reklamami a za prestiží, již přináší výkon a jeho finanční ocenění, v době „singlů“, jedinců, kteří se nechtějí vázat ani na jednoho životního partnera, natož na ještě neuchopitelnější společenství, se model kompaktního sboru bortí zevnitř. Vzali jsme to na vědomí? Chceme tento společenský trend kopírovat a ponechat si sbory jen jako jakási centra, která nám za salár budou poskytovat určité služby (křtiny, pohřeb, duchovní útěchu), anebo se chceme vzepřít a být alternativou, společenstvím nedokonalým, ale majícím společný podíl na oněch čtyřech polích působnosti církve a sboru, jimiž jsou svědectví (martyria), bohoslužba (leiturgia), společenství (koinonia) a služba druhým (diakonia)?

Uzlové body Kořeny krize zatím neznáme, zato jisté symptomy ano. Pravda, sbor nelze posuzovat jen podle jeho plodů: nese-li ovoce, je to jistě plodem Ducha, vnější aktivita ale sama o sobě Ducha nenahradí, může být dokonce zástěrkou prázdnoty provázené organizační zdatností faráře a staršovstva. Tedy: je

cenné, když nám to funguje, ale cenné je i to, když to nefunguje – v obou případech je sbor laboratoří církve. A možná se nové rodí právě tam, kde to staré nejočividněji troskotá. Jedním z takových nesporně krizových momentů jsou vesměs živořící biblické hodiny. Je to krize naší touhy po vědění a znalostech, o něž se opírá naše víra, nebo je to krize akademické formy, která se v době dostupné teologické literatury přežila? Mohlo by pomoci pojmout biblickou hodinu jako součást cíleného vzdělávacího kurzu? Jako chvíli pro sdílení toho, jak Písmo promlouvá do naší současné situace? Jako pobožnost s pevnějším liturgickým rámcem? Jiným bolestivým místem je proces vrůstání dětí do sborového života. Konfirmace je dnes obecně pociťována jako moment, který přichází příliš pozdě na to, aby si ho odrůstající děti vážily jako přijetí za dospělé, a příliš brzy na to, aby byla tím, jako co byla zamýšlena: samostatným přihlášením k osobní víře. Konfirmací účast na životě sboru často nezačíná, ale končí a je to jev natolik častý, že už má i své jméno: vykonfirmování. S tím souvisí i otázka vícegeneračního rázu sboru. ČCE byla od svého založení hrdá na to, že mluví jazykem doby. Neschází nám společná liturgická a modlitební řeč? Jinou otázkou je vztah sboru a prostoru, který obývá. Pro řadu sborů představuje kostel, fara a materiální problémy s tímto zázemím spojené zátěž, která na sebe váže i ty zbytky sil, jež je skomírající sbor schopen vyvinout. Jaký význam pro nás dnes mají naše kostely a modlitebny? Nevážeme se na ně příliš? Jsou jednou z možností, jak oživit sborový život a lépe propojit osobní a sdílenou zbožnost bohoslužby konané v menším kruhu, mimo pomyslné centrum sborového dění? Nestali bychom se ale bez modliteben ghettem několika rodin, ghettem, které do sebe nemůže dát nahlédnout ani v Noci otevřených kostelů? Jak už bylo řečeno, otazníků je dnes určitě víc než odpovědí. Mnoho jiných alternativ k skleslému přihlížení tomu, jak se naše druhá největší církev scvrkává v malé stádečko pozůstalých věřících, kteří to do nejbližšího sboru mají mnoho kilometrů, než poctivé, leckdy možná nepříjemné hledání kořenů naší situace ale není. Doporučená četba na cestu k vizím: Dietrich Bonhoeffer: Život v obecenství. Praha: Návrat domů 2006 Edward Schillebeeckx: Lidé jako Boží příběh. Brno: CDK, 2008

Šárka Grauová a Jan Šulc

Studentské bohoslužby

K

aždou středu v 11.45 se konají na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy studentské bohoslužby. V době polední přestávky mezi přednáškami a semináři mohou studenti navštívit fakultní kapli. Je to strohá místnost v třetím podzemním podlaží, připomínající spíše protiletecký bunkr. Za přítomnosti studentských farářů se scházejí studenti teologie ke společným bohoslužbám, které připraví vždy jeden z nich. Kaple ožije zpěvem při kytaře, kázáním a jednoduchou liturgií. „Na bohoslužbách se podílejí všichni, kdo chtějí,“ sděluje, studentská farářka Eva Šormová. „Kázání se studenty procházím dopředu, po bohoslužbách hodnotíme, jak vyznělo, a všechny vnější projevy, jako je síla hlasu, gesta, rétorická obratnost a další okolnosti pro kazatele důležité.“ Čas konání bohoslužeb možná někomu připadá zvláštní, ale takto zapadá dobře do rozvrhu. „Kdo má dopolední výuku, může se zdržet. Kdo odpolední, může přijít o chvíli dřív. A kdo má školu celý den, v polední pauze může bohoslužby navštívit také,“ dodává studentská farářka. Ve středu 19. května přišlo do kaple kolem dvaceti studentů. Kázal student bohosloví Jan Hrudka. Přítomny byly také dvě členky synodní rady, Lia Valková a Eva Zadražilová. Studenti by rádi vyšli z podzemí, a tak se vedlo jednání o vyčlenění nějaké jiné místnosti v budově ETF a její proměně na novou studentskou kapli s denním světlem a vyšší estetickou úrovní. DaZ

27

Otevíráme… Na Hvozdnici

P

řed čtyřmi roky se náš maličký hlouček otevřel a povolal farářku. Nyní po důkladné rekonstrukci otevíráme faru a zahradu. Hnacím motorem celé této akce byla naše faráøka. Fara už není jen farou, ale i multifunkčním centrem. Otevíráme se světu. Lidé faru vnímají stále jako faru, což nás těší. Fara už není jen místo pro nedělní sejití pár podivínů a bydliště farářské rodiny, ale i místo, kde se malé děti seznamují s hudbou, větší děti s dramatem a dospělí s angličtinou. Farní zahrada se stala místem, kde lze chvíli posedět v klidu na lavičce, kde si děti hrají na písku a na klouzačce a maminky si mezitím povídají. Na zahradě je sportovní hřiště, kde je možno si zahrát volejbal, nohejbal nebo si jen tak trochu zakopat. To vše nezačíná dnešním slavnostním otevřením, ale běží již několik měsíců. Na hřiště přišli první zájemci hned po jeho dokončení o loňských prázdninách. Kroužky pro děti začaly loni v říjnu a angličtina pak od ledna. A to nemluvím o pěveckém sboru, který při našem sboru existuje už tři roky. Teď je neděle 6. června a už tři čtvrtě hodiny před začátkem se scházejí a sjíždějí první účastníci. Na faře jsou otevřeny oba vchody, všechna okna, z jednoho podkrovního je spuštěna vlajka EU. Chvíli před půl třetí už jsou v modlitebně obsazena skoro všechna místa. A  přicházejí další, ti už musí stát. A ještě další stojí venku za okny a nahlížejí dovnitř. Na pokyn sbormistryně přichází na stupínek pěvecký sbor se dvěma krásnými písněmi. Slavnost je zahájena. První slovo patří bratru konseniorovi. Mluví o prolomení zdi mezi světem křesťanů-evangelíků a okolím: prvotní podnět k celému projektu dal totiž pan starosta. A mluví o zázraku, že se vše stihlo v tak krátkých termínech. A mluví o radostném očekávání, které čte z tváří všech přítomných. Na jeho závěrečné biblické slovo naváže sestra farářka také slovem z Písma. Mluví o otevřeném domě, který je tu nejen pro nás jako sbor, ale i pro lidi okolo nás. Děkuje jednotlivým presbyterům za jejich osobní přínos. Ze slov i z úsměvu naší farářky svítí radost z dokončeného díla, které tu nyní může

28

být pro druhé. Za Svazek obcí Mníšecka, který nad projektem držel ochrannou ruku, krátce promluví jeho tajemník a za obec starosta. Poslední slovo si bere představitel vězeňské duchovenské péče a starší kolega paní farářky, protože její práce tady a ve věznici se navzájem potřebují. Než se nadějeme, projevy svižně odeznějí a na stupínek přiběhne pár nejmenších zpěváčků. Babičky a maminky honem fotí, dětí zpívají a doprovázejí písničky ukazováním. Po potlesku se všichni vyhrnou ven, aby se podívali na představení starších dětí o císařovně Josefíně. To

už se ale dostavují ke kuchyňskému oknu první zájemci o občerstvení a usedají ke stolkům na dvoře. Farou a zahradou se přelévá asi stovka lidí. V modlitebně si prohlížejí historické fotografie a údaje o rekonstrukci. V podkroví je vítá herna pro děti. Na zahradě se rozbíhá kolečko dětských her. Nakonec začíná i dlouho slibovaný volejbalový zápas. Vše završí koncert smyčcového kvarteta Musica Podberdensis s hostující zpěvačkou. Lidé odcházejí a noví přicházejí. Zahrada i fara jsou otevřeny až do večera. Zdena Skuhrová

Zvědavcům vstup povolen! Noc kostelů v brněnských sborech

P

roč vlastně otevírat v noci kostely? Copak tu nejsou pro každého i přes den? Žel, nejsou – a zdaleka ne jen proto, že se většina z nich chrání před nenechavci. Návštěva bohoslužeb či jiných církevních setkání je pro většinu „outsiderů“ nepředstavitelná. Noc kostelů jim poskytuje možnost nezávazně nakouknout, prohodit pár slov s místními nebo třeba poprvé v životě vyslechnout kázání. A dodejme: u evangelických modliteben vůbec zjistit, že se něco takového ve městě nachází. Noc kostelů se již několik let těší velkému zájmu v sousedním Rakousku, které se stalo inspirací i pro české církve. Zkušenosti z minulého roku, kdy se kostely poprvé otevřely v Brně a  pár dalších městech a  přilákaly nečekané množství návštěvníků, povzbudily letos stovky dalších farností prakticky po celé republice, aby se rovněž připojily. Myslím, že nelitovaly: během večera 28. května bylo jen na Brněnsku zaznamenáno 111 000 návštěvnických vstupů. Pokud se nemýlím, jednalo se o zatím největší ekumenickou událost v České republice. Velkorysou propagaci stejně jako zprostředkování potřebného „know-how“ i  pro ostatní církve zajistila církev katolická. V Brně otevřely své brány také všechny čtyři evangelické sbory. Nejvíce hostů přirozeně nalákala jedna z dominant města – Červený kostel. Po úvodní ekumenické bohoslužbě se zde rozběhl hudební program prokládaný audiovizuálními pásmy o historii a současném životě brněnských evangelíků. Ačkoli v prostých evangelických modlitebnách návštěvníci patrně neočekávají nic moc k vidění, v Červeném kostele mohli být příjemně překvapeni: byla pro ně přichystána výstava o evangelickém umění toleranční doby a expozice vzácných Biblí a modlitebních knih. Kázání na sklonku večera bylo doprovázeno promítáním fotografií, jež aktualizovaly biblický text. Blahoslavův dům se nachází přece jen trochu stranou od centra, což bylo znát i na počtu návštěvníků. Nicméně organizátoři mohli být spokojeni – své posluchače si našly jak varhanní koncerty, tak i hudební vystoupení mládeže, k němuž se díky písním promítaným na stěnu

mohli hosté přidat. Výstava fotografií přiblížila činnost občanského sdružení Ester. Velký úspěch sklidilo občerstvení, zvláště poté, co se nad Brnem strhla bouřka. Husovický sbor potvrdil svou pověst centra

uměleckých aktivit: kromě hudby nechyběla ani výstava ilustrací Mariky Bumbálkové k biblické knize Jonáš či vystoupení klauna Bilba a Sylvie Krobové. Noc kostelů byla pro Husovické příležitostí pozvat na zdejší festival Husovický dvorek či na bohoslužby v  hospodě Desert. V Židenicích zas – kromě varhanních skladeb – zazněly písně v podání místního pěveckého sboru a meditativní modlitby z Taizé. Program doplňovala výstava fotografií. Nejen skeptičtí pozorovatelé, ale i sami pořadatelé si jistě položili otázku, jaký měla taková akce smysl. Co si lidé z kostelů odnesli? A přijdou ještě někdy (dřív než zase za rok)? Přehnaná očekávání nejsou na místě, avšak už samotný fakt, že se křesťané veřejnosti představili jako slušní lidé, kteří už dávno nevedou křižácké války, je povzbudivý. Doufám, že Noc kostelů zvětšila okruh těch, kdo se sice (zatím) zdráhají stát aktivními členy církve, avšak nejsou vůči ní zatíženi předsudky a snad s ní i sympatizují. Ondřej Kolář

29

Cuba: Last Minute!

V

eget! Pohodička! Sluncem prozářené pláže Varadera. Ulice staré Havany s neobyčejnou atmosférou. Bezprostřední a veselí lidé! Žádná starost o konzum, žádné ulice přecpané auty, že není kde zaparkovat, jak je tomu u nás. Ideální místo pro dovolenou… Takto vidí Kubu spousta zahraničních turistů a v neposlední řadě i Čechů. Je zarážející, že mnozí z nich musejí mít s ohledem na věk ještě v živé paměti onu „loutkovou show“ totalitního režimu, kterou jsme tu zažívali. Přesto se rádi nechají oblafnout reklamou a propagandou, že Kuba je sice chudá země, ale svobodná a plná ideálů. Jaká je kubánská realita života, nemusím jistě čtenářům Českého bratra vysvětlovat. Pokud se o tom někdo přece jen potřebuje ujistit, ať si na internetu vyhledá stránku: www.hotel-kuba.cz. Naštěstí si je kubánského znásilňování občanských a lidských práv dobře vědoma naše diplomacie i spousta neziskových organizací, jako např. Člověk v tísni s obdivuhodně širokým záběrem či Institut Pontes. Jejich aktivní angažovanost v této oblasti se snaží následovat i synodní rada zřizující Komisi pro Kubu. Před více než rokem jsme v Praze uspořádali konferenci Quo Vadis Cuba? V jejím rámci, vedle ekumenické bohoslužby s přímluvami za všech-

30

ny vězně svědomí na Kubě, proběhla rovněž dobročinná dražba uměleckých předmětů, která vynesla bezmála 30 000 Kč. Tyto prostředky byly rozděleny mezi tři subjekty. Část peněz dostala Berliner Missionswerk dlouhodobě uskuteènující na Kubě sociální a vzdělávací projekty. Další část peněz využil Člověk v tísni na pomoc třem konkrétním politickým vězňům – především na nákup léků a na pokrytí cestovních nákladů pro rodinné návštěvy vězněných – a na neoficiální volnočasové centrum pro děti vyloučené z aktivit organizovaných systémem. Poslední část výtěžku dražby využil Institut Pontes na nákup literatury, která je na Kubu dovážena. Chceme na tyto snahy navázat aktivitami, které budou i nadále zviditelňovat kubánskou problematiku v naší společnosti i církvi. Proto bychom v Brně rádi 17. září 2010 otevřeli vernisáž výstavy fotografií z Kuby a 18. března 2011 uspořádali průvod městem připomínající pochody žen zatčených kubánských disidentů, které takto pravidelně v bílém odění tiše protestují proti bezpráví páchaném na jejich manželech. Průvod bude zakončen ekumenickou bohoslužbou. O akcích budeme včas informovat. Věříme, že se setkají se širokým zájmem veřejnosti. Radim Žárský, Komise SR pro Kubu

Nesmazatelná stopa Slavie Radechovské

K

dykoliv jsem v kostelní lavici při nedělních bohoslužbách otočila hlavu doprava, léta, počítáno na desítky, jsem na kraji druhé lavice uviděla drobnou postavu profesorky Slavie Radechovské. Nechyběla snad nikdy. Když na jaře loňského roku lavice osiřela, věděla jsem, že důvody musí být vážné. Po chřipce se stav paní profesorky zhoršil a letos v únoru byla umístěna do Domova v Krabčicích, kde 2. května zemřela. Zakrátko, přesně 13. června, by jí bylo devadesát tři roků. Slávinka, jak mně dovolila jí říkat a já jsem si toho moc považovala, se narodila a vyrůstala se čtyřmi sourozenci v početné rodině evangelického faráře v polském Zelově. V roce 1921 se rodina vrátila do vlasti. Po středoškolských studiích se Slávie zapsala na filozofickou fakultu, obor čeština a němčina. Vzhledem k válečným poměrům absolvovala až v roce 1945. Její první působiště byla Rodinná škola pro dívky v Krabčicích, sídlící ve stejné budově, kde

je dnes Domov odpočinku ve stáří. Od roku 1947 žila v Teplicích v Čechách v rodině své starší sestry, které pomáhala s výchovou dětí, zvláště pak v padesátých letech, kdy byl sestøin manžel šest let politickým vězněm. Pro své náboženské přesvědčení byla komunisty přeložena na nižší stupeň školy a teprve v roce 1969 se mohla vrátit jako středoškolská profesorka na gymnázium v Teplicích, kde působila až do odchodu do důchodu. V teplickém sboru po sobě zanechala nesmazatelnou stopu. Obětavě, s láskou se dvacet let aktivně věnovala především práci s mládeží a dětmi. Od sedmdesátého roku pak žila, stále v rodině své sestry, v Praze-Strašnicích. Se stejným nasazením jako v teplickém sboru pracovala Slávinka i ve sboru strašnickém. Byla členkou staršovstva,

učila v nedělní škole, občas vedla i biblické hodiny pro seniory, pomáhala ve farní kanceláři. Každou neděli diskutovala na kruchtě a organizovala pravidelné sborové výlety. Celý její život byl spojen s křesťanskou vírou a èeskobratrskou církví. Ta pro ni znamenala opravdu mnoho. Sbor byl její druhý domov, a jak otevřeně říkala, někdy i první. Veliký vliv na její životní rozhodování a řešení osobních problémů, měl teplický farář Zdeněk Somolík, který v severních Čechách pracně budoval evangelický sbor. Pamatuji si ale i vděčnost Jiřího Lejdara za práci sborové sestry. Ano, smyslem jejího života byla služba a práce v církvi. Jako presbyterka citlivě pečovala o rodiny i jednotlivce. Připravena vždy pomoci, držela palce samostatným ženám. Upřímně ji těšilo, když se ženě dařilo studovat na náročné vysoké škole či zastávat místo kdysi vyhrazené pouze mužům. Patřila k těm vzdělaným ženám, které byly oblíbené svými žáky. Ještě ve vysokém věku učila členy sboru němčinu. Nedá mi, abych nevzpomněla Slávinčinu schopnost diskutovat na téma, s kterým nesouhlasila. Kdysi se na strašnické faře pořádaly velmi navštěvované večery s hostem. Jednoho debatního večera se také zúčastnil Ivan Štampach a v diskusi postupně došlo na možnost postavit v Čechách, myslím, že to mělo být v Brně, mešitu. Musím na Slávinku prozradit, že s touto žádostí nesouhlasila. Její debata s Ivanem Štampachem, respektive diskuse obou, pak byla špičkovou ukázkou inteligentní, laskavé a kultivované „pře“. Alespoň malou transfuzi této schopnosti bych doporučila dnešním politikům… Slávinka milovala poezii. Sama ji i psala a byla velmi skromnou básnířkou. Známe její písòové úpravy žalmů a dalších písní, jak v Evangelickém zpěvníku, tak v Dodatku, však jsme je také při smutečním rozloučení zpívali, a některé básně byly otištěné v evangelickém tisku. Při výčtu jejích tvůrčích činností nezapomeňme také její odbornou spolupráci v komisi pro Český ekumenický překlad. Kruh se uzavřel. Slávinka zemřela tam, kde jako mladá učitelka začínala. Vzdávám hold této malé velké ženě!  Ivana Benešová

31

Bohdan Pivoňka má sedmdesát let

P

ůsobil jako vikář v tolerančním sboru Kšely z roku 1782 v letech 1965 až 1968. Spolu s manželkou Janou poznal, co je polabský venkov po násilné kolektivizaci a co je společenství, které se umenšuje. Kšely se později staly kazatelskou stanicí sboru Český Brod, časem stanice zanikla. Bohdan Pivoňka (narozený 2. 7. 1940) se v červenci 1968 stal vikářem a brzy farářem v tolerančním sboru Svratouch na Českomoravské vysočině, kde se setkal s horáckými evangelíky. Na venkově byl svědkem okupace země 21. srpna. Svolával mladé lidi k setkáním na faře se záměrem prohlubovat jejich vzdělání. V kostele pořádal programy, které se církevnímu tajemníkovi nemohly líbit. Spolupracoval s ostatními na rekonstrukci kostela a úpravách sborových budov. Pivoňkovi mají tři děti, Petra, Magdalenu a Jana. Na faře spolu s rodinou bydlely po určitou dobu obě babièky. K Bohdanovým zájmům patří hudba, klavírní improvizace a také tvorba písní, ve zpěvníku Svítá je zvláště výrazná jeho píseň Před tvou tváří, Pane (276). Kritický postoj k režimu faráře Pivoňku přivedl k podpisu Charty 77. Tím více byl nepříznivě hodnocen funkcioná-

Přešel do hlavního města, kde je 17 evangelických sborů, do sboru s osvědčenými formami společenství vnášel své svědectví a zkušenost. Připadla mu také starost o dva sborové domy. Po sametové revoluci se otevřely nové možnosti. Mezi ně patřil také zájem církví o pastorální službu mezi vězni. Po amnestii zřídili v žižkovském sboru šatník pro propuštěné vězně a starali se o ně. Bohdan Pivoňka byl od roku 1993 zaměstnán jako odborný pracovník na církevní problematiku při odboru výkonu vazby a trestu Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky. Od roku 2001 do roku 2009 působil jako hlavní kaplan Vězeňské služby České republiky a později na částečný úvazek jako zástupce hlavní kaplanky. Dnes působí mezi vězni 32 kaplanů z deseti církví, kteří spolupracuji ekumenicky. Bohdan Pivoňka se podstatně zasadil o rozvoj pastorálního působení ve věznicích. Pustil se do těžkých duchovních a praktických otázek této služby. Realisticky vidí problém trestného činu, soudu, rozsudku, viny, svědomí a lidských vztahů vězňů k postiženým a poškozeným a lidských vztahů v rodině a společnosti. Vidí tíhu toho, co znamená odnětí svobody. Jako bohoslovec hledá pravdivé a poctivé odpovědi na to, s čím se vězeň svěřuje, jak věci hodnotí a jak by křesťanské východisko mohlo ukázat cestu dál. V celé své činnosti mohl vždy znovu slyšet Ježíšovo slovo: byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. Bohdanovi při jeho jubileu i nám všem přejeme objevy dalších stránek lidské duše před Pánem Bohem. Jan Čapek

VZPOMÍNKA ři, kteří na církev a faráře dohlíželi. Manželka Jana, rozená Šebestová, pracovala jako zdravotní sestra. Kreslí a maluje a s léty jsme byli svědky jejích dalších zamyšlených, jasných i záhadných obrazů, které nutkají k  přemýšlení. Pozdější Janin příklon k izraelské zbožnosti připomíná pohnutou cestu Izraele dějinami, holokaust, zásadní význam židovství pro křesťanství a pro kulturu vůbec. Bohdan Pivoňka se v roce 1989 stal farářem II. žižkovského sboru v Praze v Čajkovského ulici.

32

Nedožitých sto let Janiny Tunklové

P

ouhých devět měsíců chybělo letos v červnu k oslavě 100. narozenin naší maminky, babičky a prababičky paní Janiny Tunklové, roz. Jelínkové. Naše maminka se narodila 24. 6. 1910 v polském Zelově v rodině Pavla a Marie Jelínkových. Většinu svého života prožila v Čížkovicích na Lovosicku. Byla potomkem pobělohorských exulantů, kteří pro svou víru opustili v roce 1742

malebné podhůří Železných hor a z českých Podhořan se vydali hledat nové útočiště v neznámé cizině. Do Čech se rodina Jelínkových vrátila spolu s mnoha dalšími exulanty až roce 1924 – na pozvání prvního prezidenta nového samostatného Československa.

Paní Janina Tunklová zemřela 26. září 2009. Je pochována na hřbitově v Čížkovicích. S velkou úctou a láskou na ni vzpomínáme! Soňa Bartošová

Připomínka jedné zlaté svatby

V

 neděli 9. května jsme si v Telči při bohoslužbách, na nichž se shromáždili bratři a sestry ze všech našich sborových středisek a při nichž se konal i křest dvou dospělých sester, připomínali také padesát let společného života emeritních farářů našeho sboru ThDr. Jiřího Melmuka a doc. PhDr. Evy Melmukové-Šašecí. Svatbu měli v roce 1960 v Praze na Staroměstské radnici, požehnání sňatku v kostele svatého Martina ve zdi. Od roku 1963 žili manželé Melmukovi v našem kraji. Jiří Melmuk působil ve Velké Lhotě u Dačic. Jako administrátor neobsazeného telčského (tehdy ještě slavonického) sboru zakoupil dům na náměstí v centru města a jeho polovinu zanedlouho odprodal sboru, čímž jsme získali náš současný, tolik potřebný sborový dům. Bratru faráři se také podařilo zakoupit pro kazatelskou stanici ve Slavonicích domek, který dodnes sboru velmi dobře slouží. Do důchodového věku se Jiří Melmuk staral aktivně o telčský sbor, administroval však také sbor velkolhotecký. Zájem o historii ho v roce 1977 vedl k získání doktorátu. Když roku 1986 dostala

jeho manželka po devětadvaceti letech konečně státní souhlas, přijal Jiří Melmuk znovu službu ve velkolhoteckém sboru, kde ho vystřídal v roce 1990 jeho syn Petr. Až do současnosti působí bratr farář aktivně ve sboru a pravidelně koná také přednášky pro zájemce v Domově pokojného stáří v Telči. Eva Melmuková po studiu teologie pracovala jako vikářka v Praze-Smíchově, ještě před svatbou však ztratila státní souhlas k vykonávání farářské služby. Po nastěhování do našich končin dojížděla z Velké Lhoty do práce do blízkých Dačic. Kromě teologie vystudovala i historii na FF UK v Praze (doktorát v roce 1968) a jako historička působila v Muzeu Vysočiny v Telči i Jihlavě. V době normalizace však musela postupně sféru kultury opustit a dojížděla do zaměstnání do Prahy. Po mozkové příhodě v roce 1982 se zdálo, že půjde do invalidního důchodu. Díky své nezlomné energii však mohla od roku 1986 částečně působit jako farářka v Telči. Postupně se její činnost rozšířila i na akademickou půdu: v devadesátých letech se habilitovala jako docentka v oboru církevních dějin na obnovené Evangelické teologické fakultě UK, kde potom několik let působila. Do konce roku 1996 byla současně na plný úvazek farářkou v telčském sboru a působila v samosprávě města Telče. Do činnosti telčského sboru se plně zapojovala i v době tzv. personální unie sborů Telč a Velká Lhota (1997–2006), kdy syn Petr pracoval v každém z obou sborů na poloviční úvazek. Dodnes se aktivně podílí na sborové práci a činná je i v oblasti historických věd. Na tomto poli se věnuje především pramennému výzkumu dějin české reformace, předtolerančního i tolerančního období.

Jsme rádi, že jsme si toto nesamozřejmě výročí padesátiletého společného života obou manželů Melmukových mohli připomenout, protože je máme rádi a přejeme jim v jejich aktivitách mnoho zdraví a Božího požehnání do příštích let, třeba do té diamantové svatby. Staršovstvo FS ČCE v Telči

33

GRATIAS AGIMUS

Fós hilaron Nejstarší nebiblický hymnus

T

ento řecký večerní zpěv je pravděpodobně nejstarší nebiblický „literární“ křesťanský hymnus. Je jedním z mála zachovalých zpěvů staré hymnodie z 2. až 3. století podobně jako Klementův christologický hymnus, Gloria in excelsis, Te decet laus či Te Deum laudamus. Dobové patristické spisy (Tertullian, Klement Alexandrijský, Eusebius Cesarejský) uvádějí, že zpěv hymnů ve staré církvi byl běžným každodenním křesťanským zvykem. Tertullian s pýchou píše, že kvůli umění nepotřebuje navštěvovat pohanská divadla: „my křesťané máme dostatek literatury, poezie, rozumných rčení a také dostatek zpěvů a písní; nemáme žádné bajky, ale samé pravdy, nemáme špičkové řečnické způsoby, ale jednoduchá slova.“ Historické prameny dosvědčují, že počet tehdejších nových hymnů, chval a děkovných písní musel být veliký. Škoda, že z této „vzkvétající písňové kultury“ (Ansgar Franz) se nám dochovalo tak málo ukázek. Křesťanská církev byla od počátku církev zpívající, zpívalo se několikrát denně, při bohoslužbách, při stolování a při pobožnostech, které měly určenou hodinu.

církve se po několika staletích dodnes tímto zpěvem pozdravuje světlo a rovněž se prosí o dar světla duchovního. Basil Veliký řekl, že už v jeho době (kolem roku 300) byl hymnus tak starý, že si nikdo nepamatoval, kdo jej složil: „naši Otcové nechtěli mlčky přijmout milost večerního světla; jakmile se rozzářilo, velebili Boha. Přestože

Lucernarium, slavnost světla Čas západu slunce, stejně jako i jeho východ, byly v antickém domě vnímány mnohem intenzivněji než dnes. V přísvitu, když se večernice objevila na obloze, se na svícnu rozžínalo „jasné světlo“ (řecky: fós hilaron). Při tomto rituálu raného křesťanství, tzv. lucernaria obyvatelé domu zpívali. Slavnost světla křesťanům pokaždé připomínala, že Kristus je „pravé světlo“, slunce, které svítí v temné noci a nikdy nezapadne. Tehdejší večerní pobožnost začínala tím, že se do temného kostela za doprovodu zpěvu Fós hilaron přinesla hořící svíčka. V nešporách východní

34

nemůžeme říci, kdo je jeho autorem, lid hymnus zpívá dodnes“. Robert Taft, významný odborník v oblasti liturgie, ve své knize Život z liturgie potvrzuje užívání hymnu v současné východní církvi slovy: „Během závěrečné antifony se kněz a jáhen, nesouce dýmající kadidelnici, vydávají v průvodu chrámem. Když přijdou k ikonostasu, zazpívají starověký hymnus světla Fós hilaron, který více než šestnáct století, den po dni, neochvějně, beze změny, veřejně provolává, že světlem světa není stvořené slunce za dne, ani

lampa rozžatá v noci, ale věčný Boží Syn, podle prologu Evangelia podle sv. Jana (1,9) ,pravé světlo, které osvěcuje každého člověka‘. Vyznávám, že se cítím posilněn ve víře, když si uvědomím, v jakém společenství se ocitám, když zpívám tento nesmrtelný hymnus.“

Nová píseň, nová praxe? Na nerýmovaném textu hymnu lze lépe rozpoznat typické znaky východní liturgické poetiky: „Radostné světlo svaté slávy nesmrtelného Otce, ty nebeský, svatý, blažený Ježíši Kriste! Bože, při západu slunce, ty, který vidíš večerní světlo, chválíme tebe, Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Je důstojné a spravedlivé zpívat ti v každé chvíli harmonickými zpěvy, ó Boží Synu, ty, který jsi nám dal život: proto celý vesmír ohlašuje tvoji slávu.“ Hymnus přijala byzantská, arménská i etiopská liturgie. Lucernarium se v posledních letech začíná používat na mnohých místech západních církví. Obřad „zažíhání světel“ může být při evangelických (večerních/podvečerních) nešporách něco mimořádně slavnostního. Místo dýmající kadidelnice stačí jedna hořící svíčka, kterou nese např. dítě do temného (šerého) kostela. Spolu s  ním vstupují všichni přislu-

hující. Shromáždění povstane. Po úvodní části následuje rozdělování světla za zpěvu písně „Světlo jsi oblažující“. Stojící shromážděný lid se zapálenými svíčkami v ruce děkuje Bohu za čas večera. Večerní modlitba je příležitost pro „anamnézi“, kdy se připomíná dokončení Božího stvořitelského díla, exodus a Kristova oběť na kříži. Dalšími komponenty nešpor jsou: žalm, čtení z Písma, zpěv Magnificat, přímluvy, modlitba Páně, požehnání. Kvůli „trávení“ duchovní stravy se nesmí vynechat chvíle ticha a vítaná je vhodná hudba. Ta může zaznít na různých místech, neboť pomáhá ke ztišení, vytváří atmosféru a slouží k prohlubování toho podstatného, co člověku prospěje. Přebásněný hymnus jsem objevil ve zmíněné knize R. Tafta. Zaujal mne hned po prvním přečtení. Naučil jsem se jej nazpaměť. Ze slov se vyklubaly první tóny. Nabízela se mixolydická tónina, symbolizující světlo (5. stupeň v solmizaci „sol“ připomíná italské „sole“ = slunce). Volná melodika vyžaduje osobitý projev, připomínající expresivní zpěv lidových zpěváků. Některé akordy se mohou hrát cimbálovým arpeggiando. Není kam spěchat! Všechno má svůj čas: je čas pracovat i čas slavit. Ladislav Moravetz

35

DIAKONIE

ROZHOVOR S PAVLEM VYCHOPNĚM

Nemůžeme jim říkat o Bohu, když jim nenabídneme chleba O diakonii, ekumeně a dvaceti letech od revoluce Pavel Vychopeň (*1951) absolvoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze (dnes UK ETF). Působil jako kazatel a vedoucí tajemník Bratrské jednoty baptistů v Praze, silně se angažoval v ekumenické oblasti (referent, později vedoucí tajemník Ekumenické rady církví). Krátce také působil ve vedoucích funkcích Českého červeného kříže. V letech 1998 až 2007 pak byl ředitelem Diakonie ČCE. Je ženatý, s manželkou Dagmar mají dva syny a dnes už dvě vnoučata. Věnuje se četbě literatury a teologii. Žije v Praze, ale netají se svou láskou k moravskému Horňácku, jemuž říká zaslíbený kraj.

Máte bohaté ekumenické zkušenosti, i během deseti let ve funkci ředitele Diakonie jste absolvoval řadu aktivit na tomto poli. Jaký vůbec byl a je vztah Diakonie ČCE k ekumenismu?

36

Nejprve zmíním ekumenu vnitřní. Diakonie byla od počátku stavěna jako ekumenicky otevřená. Pracují zde lidé různé církevní orientace, a to i na vedoucích místech. To není samozřejmostí a není to u nás ani v Evropě obvyklé. Diakonie má třeba celou řadu ředitelů středisek, kteří jsou katolíci. Já osobně tento princip velmi vítám. Přináší to sice svá specifika, ale nikdy jsme nenarazili na nějaký kardinální problém. A ta druhá, vnější ekumena? Nejdůležitější platformou ekumenického setkávání byla Diakonie v České republice. Dnes k mé velké žalosti už neexistuje. Na počátku devadesátých let přišly evropské i světové ekumenické agentury s finanční pomocí, jíž chtěly povzbudit církve probouzející se z totality k nějaké ekumenické spolupráci. Tehdejší ředitel Diakonie ČCE Karel Schwarz inicioval vznik Ekumenické diakonie, později Diakonie v ČR, kde se mělo připravit přerozdělení prostředků určených diakoniím. Téma financí žel vtisklo Diakonii v ČR charakter na několik let. Snažil jsem se coby její ředitel reflektovat i témata křesťanského charakteru, ale to se mi v podstatě nepovedlo. Před několika lety Diakonie v ČR zanikla. Je to velká škoda a myslím, že se jednou bude muset znovu obnovit. Je totiž třeba, aby církve a jejich diakonie společně reflektovaly diakonická témata teologicky. To se nedělo a neděje. Takže voláte po rozvoji diakonické teologie u nás? Vždycky jsem volal po rozvoji diakonické teologie. Dokonce jsem za to na synodu plédoval a byl jsem obviněn, že vnáším do ČCE nějakou cizí teologii. Diakonická teologie je ovšem velmi

rozvinutá zejména mezi luterány v Evropě, ve Skandinávii i jinde. Naopak u reformovaných je historicky i charakterem církve tato reflexe někde jinde. Nicméně luteráni nám mají co říct a byla by škoda, kdyby toto téma nikdo neuchopil. Sám jsem se snažil oslovit různé lidi, studenty nebo absolventy teologie, ale není zájem. Čím to je? Myslím, že je to určitým zpožděním. Tohle se za totality nesmělo, během svého studia na fakultě jsme slovo diakonie téměř neslyšeli. To zpoždění, ten dluh tady je. Zůstává u proklamací, třeba v preambuli Řádu diakonické práce je, že Diakonie je bytostnou součástí církve. Ale to chce rozpracovat dál, živě ref lektovat, v tématech i dílčích detailech. Já věřím, že jednou se najdou lidi, kteří to budou dělat. Vraťme se ještě k ekumenické diakonické scéně u nás. Existovaly kromě Diakonie v ČR i další pokusy o společnou cestu? Ano, učinili jsme pokus založit platformu křesťanských poskytovatelů sociálních služeb, dokonce jsme měli jedno setkání. Přizvali jsme také představitele Naděje, Charity a představitele církví, včetně katolické. Tehdy nás velmi mrzelo, že katolíci tam své církevní představitele neposlali. Došlo tehdy pouze k jedinému setkání. Cítili jsme, že k tomu není příliš velká chuť. Tím se dostáváme k otázce spolupráce s katolickou Charitou ČR. Diakonie ČCE spolupracuje s Charitou na různých úrovních v terénu. Charita je mnohonásobně větší, je to organizace, o níž lze říct, že si vystačí sama se sebou. Dělá fantastické věci, například zahraniční humanitární a rozvojovou pomoc při katastrofách. Charita si to může dovolit, protože k tomu má potenciál. My tyto věci děláme spíše příležitostně. Na druhou stranu myslím, že pestrost témat Diakonie je širší než to, co dělá Charita. Dnes už máme přes sto dvacet sociálních služeb, což je úžasná diverzita. Takže bychom Charitě měli co nabídnout. Kdykoli jsme se s ní na různých úrovních setkali, našli jsme společnou řeč. Ale na těch vyšších platformách se to nedaří. A další organizace? Třetí velkou organizací tohoto typu po Charitě a po nás je Slezská diakonie. S tou jsme měli čilé

AKTUALITY AKTUALITY Diakonie ČCE pomáhá obětem povodní

Diakonie Diakonie ČCEČCE pomáhá se opět obětem aktivně povodní zapojila do Diakonie pomoci těm, ČCE se které opětpostihly aktivně zapojila květnové dopovodně pomoci na Moravě. Pomockvětnové byla ve spolupráci těm, které postihly povodně nas dalšími Moravě. Pomoc byla ve spolupráci s dalšími humanitárními humanitárními organizacemi organizována příorganizacemi organizována přímo v konkrétních mo v konkrétních vodou zasažených oblastech. vodou Kromězasažených toho vyhlásila oblastech. Diakonie Kromě veřejnou toho vyhlásbírku povodňové a nově také možnostpomoci přispět sila Diakoniepomoci veřejnou sbírku povodňové a nově také možnost přispět prostřednictvím prostřednictvím dárcovské SMS. Diakonická dárcovské SMS.střediska v oblastech zasažených Diakonická střediska v oblastech záplavami monitorovala situaci vezasažených spolupráci s pražskýmmonitorovala krizovým štábem. Stovka diakoniczáplavami situaci ve spolupráci s pražským krizovým štábem. Stovka diakonických vysoušečů pomohla mnohým postiženým domácnostem. oblastech působili kých vysoušečůV zaplavených pomohla mnohým postiženým domácnostem. V zaplavených oblastechstředisek. působili jako koordinátoři ředitelé diakonických jako Situaci koordinátoři na Ostravsku ředitelé monitoroval diakonických takéstředisek. Jan Keller, který objížděl starosty obcí a zjišťoval aktuální Situaci na Ostravsku monitoroval také Jan Keller, potřeby. V záloze bylo připraveno okamžité vyslákterý objížděl starosty obcí a zjišťoval aktuální potřeby. V záloze bylo připraveno okamžité vyslání dobrovolníků. ní dobrovolníků. Po opadnutí vod byly desítky vysoušečů ve spolupráci Po opadnutí se sesterskou vod byly desítky polskouvysoušečů Diakonií převe dány našimseseverním sousedům. spolupráci sesterskou polskou V Polsku Diakonií měla předány našim severním sousedům. V Polsku měla povodeň ještě tragičtější důsledky. S využitím z humanitární mise z let povodeň ještězkušeností tragičtější důsledky. 2002, 2006 a dalších je nyní Diakonie ČCE připraS využitím zkušeností z humanitární mise z let 2002, a dalších nyní Diakonie ČCE připravena 2006 soustředit sílyjezejména na dlouhodobější podporu obětem záplav. „V řádu následujících vena soustředit síly zejména na dlouhodobější podporu obětembudeme záplav.realizovat „V řádu následujících týdnů až měsíců II. monitoring v době, budou již subvence státu,druhý místnímonisamotýdnů ažkdy měsíců budeme realizovat toring správyv době, i nasazení kdy budou první pomoci již subvence vyčerpány,“ státu, místní sdělil samosprávy i nasazení první pomoci vedoucí krizového štábu Pavel Kalus.vyčerpány,“ Diakonie přispěje takPavel jako Kalus. v  minulosti sdělil vedoucíČCE krizového štábu Diakonie domácnostem ČCE přispěje na taknáklady jako v energií minulosti postiženým spojených s vysoušením, na rekonstrukce a vybavení postiženým domácnostem na náklady energií spojených s vysoušením, na rekonstrukce a vybavení domácností. domácností. Pomoci postiženým živelními katastrofami se DČCE aktivně věnuje jižživelními od roku 1997 a do dnešníPomoci postiženým katastrofami se DČCE aktivně věnuje již odnež roku a dokorun. dnešního dne zde rozdělila více 631997 milionů Je ho zapojena dne zdedo rozdělila Integrovaného více nežzáchranného 63 milionů korun. systému Je zapojena ČR, kterýdojeIntegrovaného zřizován Ministerstvem záchrannéhovnitra systému ČR. Zároveň a zajišťuje dobroČR, kterýdlouhodobě je zřizován vzdělává Ministerstvem vnitra ČR. Zároveň dobrovolníky, dlouhodobě kteří jsou na vzdělává zasaženáa zajišťuje místa vysíláni. volníky, kteří jsou na zasažená místa vysíláni. KAM SE OBRÁTIT O POMOC ohledně materiální a technické KamPro se informace obrátit o pomoc Pro pomoci informace může veřejnost ohledně materiální poslat dotaz a technické na e-mail pomoci [email protected] může veřejnost poslat nebo dotaz volat na na mobilní e-mail [email protected] číslo 724 515 408. nebo volat na mobilní číslo 724 515 408.

37

kontakty. Žel vztahy se vyvinuly tak, že vedení nás vnímalo spíš jako konkurenci. Což považuji za naprostý nesmysl, zvlášť v křesťanské oblasti. Tady bychom se měli solidárně sdílet, podělit se s druhými, osvojit si jejich dovednosti, jejich úspěchy. Té práce, sociálních potřeb, různě postižených nebo různě sociálně vyloučených lidí je tolik, že tyto organizace si prostě nemohou konkurovat. A co jedna velká společná nadkonfesijní Diakonie? Existuje koncept, se kterým přišel Pavel Filipi už na synod před dvaceti lety, kde plédoval za to, aby církve vytvořily jednu ekumenickou diakonii. V různých doktrinálních otázkách se církve liší, ale v diakonii to neplatí. Kdyby se to povedlo, bylo by to silné svědectví okolní společnosti. Je ovšem známo, že církve se svými diakoniemi rády chlubí jako svou výkladní skříní. Takže k tomu hned tak nedojde. Diakonie ekumenicky pojatá je u nás pořád spíše ještě úkolem než realitou. To je obraz porevoluční doby. Myslím, že je to velká škoda a že bude trvat možná desetiletí, než církve najdou odvahu a potřebu dělat věci společně, i v diakonických oblastech. Jak to funguje v cizině? Určitě existují místní platformy, znám to třeba z Německa. Nejvyšší platformou je pak Eurodiakonie, u jejíhož zrodu jsme stáli. Myslím, že Eurodiakonie je užitečná jak ve věci sdílení sociální problematiky EU, tak v zápasu evropských církví o to, aby principy a dokumenty Unie byly nahlíženy křesťanskou optikou. A pro nás je to také určitý závazek. Nemůžeme si hrát jen na svém písečku, nemůžeme dělat jen svou práci a myslet si, že ostatní se nás netýká. ČR trochu hřeší na to, že v rámci Evropy je jednou ze zemí, které jsou na tom sociálně nejlépe co se týče míry chudoby, míry sociálního vyloučení. Nejsme bez problémů, ale ty sociální kontrasty a z nich vyplývající problémy jsou na Západě mnohem větší než u nás. Co se změnilo v Diakonii po roce 2007, kdy vstoupil v platnost nový zákon o sociálních službách? My jsme se spolu s dalšími organizacemi velmi aktivně podíleli na připomínkování tohoto zákona. A ačkoli stát perspektivu nestátních organizací zcela nepřijal, považuji zákon za důležitý krok kupředu. Ten zákon poprvé v his-

38

torii definoval sociální služby, jejich standardy, kvalifikační předpoklady těch, kteří tu mohou pracovat, i akreditaci poskytovatelů sociálních služeb. To je mnoho důležitých kroků kupředu. Ale ten zákon teprve nastartoval nový proces, který není ještě zcela usazen, zejména v oblasti financování. A tak se pořád objevují problémy, které naši západní přátelé nechápou. Třeba to, že nikdy nevíme, kolik dostaneme peněz. Že nám veřejná správa, přestože zná naši situaci a rozpočty, přisoudí nějaké hausnumero, které vůbec nekoresponduje s tím, co nám přiřkla třeba vloni. Jak je tohle možné dvacet let po revoluci? Problém je, že stát má v ruce rozhodovací moc a zároveň je poskytovatelem. Takže stojí v konfliktu zájmů. Nestátní organizace stále nejsou brány jako rovnocenný a plnohodnotný partner státu a veřejné správy na úrovni krajů a obcí. Jsou místa, kde to je lepší, kde se vybudovaly vztahy a kraje nebo obce rozpoznaly důležitost nestátovek, ale pořád zápasíme o přežití. Pořád nevíme, jestli zítra nepošleme klienty domů, protože na ně nebudeme mít prostředky. Často se mluví o konkurenci v sociálních službách. Kde je místo Diakonie ČCE v obrovském spektru nejrůznějších neziskovek s podobným zaměřením? Kde má Diakonie svou „přidanou hodnotu“ v dnešním světě? To je velké téma. Mnozí docela sebevědomě řekli a říkají, že je to v kvalitě poskytovaných služeb. Já jsem opatrnější. Tohle jsme říkali po revoluci, kdy sociální služby vyšly z totality ve velmi ubohém stavu, jemuž konkurovat nebylo zvlášť obtížné. Dnes jsou mnohé organizace kvalitativně na vysoké úrovni. Určitě je část přidané hodnoty Diakonie v motivaci, kterou máme hluboce zakotvenou ve své víře. V ní rozpoznáváme, že Pán Bůh nás do této práce volá, že máme slyšet na potřeby lidí, tak jako slyšel náš Pán Ježíš. Nemůžeme jim říkat o Bohu, když jim nenabídneme chleba. Od jiných organizací se lišíme také v horizontu: nejde jen o naplnění aktuální potřeby klienta, nýbrž také o  perspektivu eschatologickou, u vědomí toho, že z toho budeme skládat účty a že bychom měli tuto práci dělat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A také solidarita. Ne laciný sentimentální soucit, ale ztotožnění se s člověkem – v jeho vyloučenosti, v jeho mizerné

situaci. Tento princip solidarity by měl platit i mezi námi diakonickými středisky a také mezi námi jednotlivými křesťanskými poskytovateli, abych to vztáhl zpět na tu ekumenickou rovinu. Princip solidarity považuji za velmi důležitý. Pokud ho opustíme, nevím, co z křesťanského charakteru naší práce zbude. Karel Šimr píše ve svém článku (ČB 4/2010) o „bílých místech“ a „černých dírách“, o tom, co je mimo oblast zájmu sociální práce, co nikdo nedělá atd., že právě tady by mělo být místo Diakonie. Je to přenositelné do diakonické praxe? Já se také domnívám, že by to mělo patřit k prioritám Diakonie. Diakonie není pouze podnikáním na poli sociální práce, kde je nějaká poptávka a nějaká nabídka. Jsou služby lukrativní a méně lukrativní, které je tím víc potřeba dělat. Příkladem takové práce v naší Diakonii je třeba práce s romskými dětmi a mládeží, boj proti domácímu násilí a násilí vůbec, boj proti obchodu se ženami, práce s migranty a podobně. Samozřejmě to má své limity, třeba v otázkách financování. Ale od partnerů z USA vím, že podnikají na poli sociálních služeb se ziskem a výtěžek pak investují do služeb, které lukrativní nejsou. To je ten rozdíl mezi diakonií a sociální prací. Diakonie nerovná se sociální práce. Diakonie je specificky motivovaná práce lidí, kteří se orientují na křesťanských zásadách a křesťanském vnímání člověka, na vnímání jeho hodnoty a problémů, na možnosti pomoci a vytváření společenství s ním. Čemu se nyní věnujete? Kromě literatury mám rád církevní historii a ve svém sboru učím v nedělní škole pro dospělé historii radikální reformace. Takže problematiku valdenských, Chelčického, Jednoty a dalších. To mi šmakuje, pořád ležím v knížkách, je to krása. No a mám rád přírodu, do níž teď kvůli nemoci příliš nemohu, ale doufám, že to zase půjde. A mám dvě nádherné a úžasné vnučky. Být dědečkem je ohromná věc, je to lepší, než být tátou (smích). Protože tady máte zodpovědnost jen částečnou, zato máte hodně radosti. Takže si to s manželkou užíváme. Ptal se Pavel Hanych

Jak můžete sami pomoci Lidé mohou přispívat na povodňový sbírkový účet č. 27196349/0800 v.s. 2010 nebo zasláním dárcovské SMS ve tvaru DMS POMOCPOVODNE na číslo 87777. Výtěžek sbírky bude použit na konkrétní pomoc obětem záplav. Cena DMS je 30 Kč, Diakonie ČCE obdrží 27 Kč. Službu DMS zajišťuje Fórum dárců. Děkujeme všem, kdo se do povodňové sbírky zapojili. S vděčností zjišťujeme, že stále přicházejí dárcovské SMS, archové sbírky ze sborů a mnohé další prostředky. O využití sbírky budeme nadále informovat.

Spirituál kvintet završil slavnost ke 20. výročí Betléma V  neděli 23. května se konala ve středisku Betlém v Kloboukách u Brna první z řady akcí u příležitosti 20. výročí střediska. Návštěvníci si mohli prohlédnout Domov Betlém, navštívit kavárnu, zakoupit výrobky klientů domova a také si v místním evangelickém kostele poslechnout úžasný koncert legendárního a stále skvělého Spirituál kvintetu, který byl vyvrcholením celého odpoledního programu. Kostel byl beznadějně vyprodán asi 350 návštěvníky, kteří odměnili umělce bouřlivým potleskem.

Diakonie zvítězila v anketě Aukro přes překážky, bude se vybírat na Lifetool Diakonie ČCE se svým projektem Lifetool zvítězila v anketě uživatelů největší české internetové aukční síně s názvem Aukro přes překážky. Na tento projekt bude Aukro i jeho uživatelé společně přispívat v následujícím sbírkovém období od 1. srpna do 31. října 2010. Princip příspívání zůstává pro uživatele Aukro stejný – jako prodejci tedy mohou přispět ke každé prodané aukci jednu korunu, ke které Aukro přidá další korunu. Jako kupující mohou zaslat libovolnou částku na příslušné číslo účtu. Lifetool představuje unikátní projekt zavádění a propagace tzv. asistivních technologií, které pomáhají lidem s postižením a stárnoucím osobám výrazně zvyšovat kvalitu jejich života. Všem, kdo Diakonii v hlasování podpořili, děkujeme! ph

39

SLOVO

Smlouva... staronová? Hebrejské procházky (6.)

B

yl nebyl jeden stůl a k tomu stolu si sedli Bůh a člověk. Zapředli debatu, závěry z ní sepsal písař na papír a Bůh i člověk zápis podepsali jako smlouvu. Tak právě takto, ani v doslovném, ani v přeneseném smyslu, žádná smlouva uzavřena nebyla. Představa bilaterální smlouvy je v případech, kde se ve Starém zákoně mluví o smlouvě Boha a člověka, vyloučena. Navíc se hebrejský výraz pro smlouvu, berít, vykládá i jako „závazek“. A hebrejská Bible nemluví nikde o vzájemných závazcích Boha a člověka. Hebrejský výraz pro smlouvu, berít, dovoluje svébytné interpretace. Zejména tu, podle níž je smlouva závazkem, který ukládá mocnější méně mocnému, například mocnář svému vazalovi (viz Jr 7,21). Přitom se zjistilo, že takové „smlouvy“ měly svou víceméně pevnou formu a že kromě nároků mocnějšího k nim patřily i jeho záruky a posledním bodem byly přísahy při božstvu každé strany, které svolávaly kletbu na toho, kdo by „smlouvu“ porušil. Existuje také novější teorie, podle níž se biblická řeč o smlouvě opírá o přísahy věrnosti, které velmoc Asýrie ukládala svým podrobencům. Ve druhé polovině 8. století si s ní Izraelci a Judejci užili své – a když zavedli výraz berít, bylo to výrazem rezistence, protože jej přesměrovali od věrnosti Asyřanům (což zároveň znamenalo: jejich božstvům) k věrnosti Hospodinu (viz Dt 13 a 28). (Poznamenejme, že jde o hypotézu, která má své zastánce i odpůrce.) „Smlouva“ na Sínaji neboli Chorébu je právní závazek – a myslí se tím obsah Hospodinem sdělený, lid zavazující, nikoli akt uzavření smlouvy, jak se někdy říká (srv. např. Dt 4,13). Křesťanům může vůbec prospět, když poznají a uznají svůj vztah méně mocných vůči nanejvýš mocnému, svůj status služebníků vůči Pánu svě-

40

ta, tím spíš, pokud jim z představy podřízenosti naskakuje husí kůže. Na tom nic nemění okolnost, že v  hebrejských Písmech nacházíme výraz „smlouva“ ve více významech. V příbězích o praotcích má smlouva charakter nikoli právního závazku, nýbrž božského příslibu (srv. např. Gn 15,18). Právo a příslib jsou odlišné vazby mezi Hospodinem a lidmi. A smlouva z Noemem v Gn 9 jde tak daleko, že v ní Hospodin zavazuje sám sebe způsobem, který žádný člověk nemůže zrušit. Právo ukládá svému lidu, ale zachování života garantuje celému lidstvu. Známou věcí je, že v  mladší starozákonní literatuře se objevilo téma „nové smlouvy“ (srv. Jr 31,34). Moderní člověk má sklon tuto „novou smlouvu“ chápat ve smyslu překonání nebo inovace smlouvy „staré“. Avšak myslí se jí smlouva čerstvá, nedávno, nově vyhlášená. A to ponouká k vnímání paradoxu času, v němž my lidé zakoušíme věci aktuálně, zatímco božství je věčné. Jak potom uvažovat o smlouvě s Noemem, Abrahamem, na Sínaji anebo „nové smlouvě“? Jako o nadčasovém významu takzvané formule smlouvy, ustálené formulace, užívané při vyhlášení smlouvy: „Chci být vaším Bohem“ (např. Ex 6,7). A to zase mimo jiné vybízí ke zdrženlivosti vůči řeči o tom, že Bůh je něčí. Zejména něčí jako vlastnictví nebo to a to někým zpodobené. Ne, jen se říká, od koho boholidský závazný vztah vychází a ke komu směřuje. Jiří Hoblík

RECENZE

Připevnil si Bibli na kolovrat Před dvěma sty padesáti lety byla Bible evangelíkům pokladem, jen když žila

C

o je mi vzácné? Bez čeho bych nechtěla nebo nemohla být? Co bych ráda předala svým dětem? Jaké čtu knihy? Co přijímám dychtivě? Přijímám vůbec něco dychtivě? Takové otázky mne napadaly nad knihou Po vzoru Berojských. Život i víra českých a moravských evangelíků v předtoleranční a toleranční době. „A hned té noci vypravili bratři Pavla a Silase do Beroje. Když tam přišli, odebrali se do židovské synagógy. Židé v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: Přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel“ (Sk 17,10–11). „Proč to náš farář nemůže snést, když my po vzoru Berojských jím kázané slovo sice ochotně přijímáme, ale zároveň chceme také denně v Písmu zkoumat, zda tomu opravdu je tak, jak on říká. Proč jej to v očích tolik pálí, říkáme-li mu upřímně, že musíme i jeho kázání poměřovat zjeveným Slovem svatých proroků a apoštolů...“ (Čeští exulanti v Gebhardsdorfu, květen 1728.) Sedím v chalupě na Vysočině, dívám se z okna na louky a lesy kolem, kousek za kopcem je Proseč, na opačnou stranu Borová a za jiným kopcem Rychnov a Krouna. Všechna tato jména se vyskytují i v této knize. Jak se tady asi žilo před dvěma sty třiceti lety? Byl to chudý kraj, země samý kámen, zima tuhá. Podobně jako na mnoha dalších místech Vysočiny, Krkonoš, Valašska. O čem lidé přemýšleli a povídali si během práce? A jací byli ti evangelíci? Čemu věřili? Kam šli v neděli do kostela? Jací byli jejich první faráři? Jak pro ně souvisela víra s životem? A proč to všechno... Žasnu, že to nevzdali, že jim ta víra byla tak drahá, že kvůli ní byli ochotni se namáhat, riskovat, trpět, obětovat. Byl to jejich život. „Zbožnost je vztahování se k Bohu... nekroužení kolem sebe sama, ale kolem Boha; očekávání Boha.“ Ti evangelíci doby předtoleranční a toleranční nekroužili kolem sebe samých, jejich usilování a často i martyria měla smysl a cíl mimo ně samé. A to (nebo spíš Ten) jim dodával sílu. Dnes budujeme ekumenické vztahy, snažíme se s katolíky přiblížit a porozumět si, ale tenkrát

evangelíci vyjadřovali svou víru ponejvíce jako negaci víry katolické. Aspoň takto to vyznívá z pramenů, které jsou k dispozici, např. ze zápisů z výslechů státních úřadů, když se evangelíci po vydání tolerančního patentu přihlašovali k jedné z povolených evangelických církví. Byly pro ně důležité jen dvě svátosti, přijímání podobojí, Písmo, odmítají svaté, obrazy, odpustky, prostředníkem ke spasení je sám Kristus. Zásadní byly pro tajné evangelíky knihy. Pašovaly se z ciziny, evangelíci je chránili a ukrývali. A hlavně si v nich četli. Čeští exulanti v Gerlachsheimu si četli v Bibli i při práci: „Ve svých domech, v každé místnosti, si celé dny četli (Bibli a náboženskou literaturu), a sice takovým způsobem: ten, kdo uměl nejlépe číst a rád předčítal, připevnil si na svůj kolovrat malý pult, na který by mohl položit bibli. Pracoval a přitom přečetl vždy několik veršů.“ Svět dnes je jiný, několik kilometrů do kostela pěšky jdeme jen výjimečně, nepožadujeme od svých farářů několikahodinová kázání. („V neděli a o svátcích jsem kázával 5 až 7 hodin a ještě to bylo tomu lidu, který žíznil po Slovu Božím, příliš málo,“ svědčí gerlachsheimský kazatel Schulz. Knihy si kupujeme, jaké chceme – a někdy je ani nestihneme přečíst, natož abychom se k nim ještě vraceli. Neučíme se věci zpaměti, můžeme si přece otevřít knihu nebo zapnout internet. Najdeme tam i text Bible. Číst se naučí děti ve státní škole ze slabikáře, nepotřebujeme si půjčovat od sousedů kancionál. V čem jsme stejní? Díváme se a jdeme stejným směrem. Oni o dvì stì let dříve. Uvěřili, pokládali základní kameny našich kostelů. Náš společný základní kámen byl položen už dávno předtím. Tím kamenem je pro ně i pro nás Ježíš Kristus (1 K 3,11). Patříme do stejného příběhu, který pokračuje. I proto je dobré si o těch našich „berojských“ předcích přečíst.  Lenka Ridzoňová Po vzoru Berojských. Uspořádal Ondřej Macek. Praha: Kalich 2009, 599 stran

41

RECENZE

O jednom vysočinském písmáku

O

bdobí po tolerančním patentu, kterým u nás císař Josef II. povolil dvě protestantské konfese, stálo dlouho na okraji našeho zájmu. Ve srovnání s dramaty našich reformačních dějin se to, jak se naši předkové po roce 1781 přihlásili k dědictví otců, jak zakládali sbory a stavěli modlitebny, nejspíš zdálo trochu fádní. V posledních letech se však objevují práce nasvědčující tomu, že jsme dnes možná mnohem spíše pokračovateli potoleranční zbožnosti než přímými dědici starých reformačních otců. K podobnému zamyšlení může vést i knížka mladého brněnského historika Sixta Boloma věnovaná jednomu ze složitých hrdinů složité doby, vysočinskému písmákovi Tomáši Jurenovi (1750–1829).

Juren, selský synek, který si z prvních naspořených peněz koupil vzácný Komenského Labyrint, nastoupil svou samostatnou životní dráhu poněkud překvapivě jako katolický kantor (tj. učitel a muzikus) v Sulkovci. V této funkci do tolerančního patentu stihl ještě týdenní věznění, bití a domácí prohlídky, až nakonec o místo přišel. Živil se většinu života všelijak – krejčovinou, vázáním a opisováním knih, muzicírováním, učením dětí, psaním obrázků s náboženskými texty, které se staly vysočinskou evangelickou obdobou katolických svatých obrázků – v době vyhlášení patentu však samouk Juren z Ubušínku příkladně ztělesňoval domácí nekatolickou tradici. Na základě přirozené autority teď a ještě dlouhá léta kázal, pohřbíval (k tomu účelu dokonce zčásti sebral, zčásti napsal kancionál Písně pohřební), radil, úřadoval a organizoval (a na základě obvinění, že se tím vším

42

obohacuje, se znovu dostal do vězení), roku 1784 se stal helvetským kantorem ve Veselí. Potíž byla v tom, že podmínkou uznání sboru byla přítomnost pastora – a ti se na chudou Vysočinu nehrnuli. Maďarští pastoři, mnohdy neznalí češtiny, přicházeli na Vysočinu jako na misii, pokoušeli se sborům vtisknout podobu, na jakou byli zvyklí z domova, a po delší či kratší době se obvykle s neúspěchem vraceli domů. Přes to všechno jejich vlivem Juren ztratil dřívější autoritu. Jako člověk toužící vybudovat živé společenství prodchnuté láskou k Bohu se nadto cítil povolán napravovat mravy a vracet zbloudilé na pravou cestu, na rozdíl od cizích farářů mohl souvěrcům na kůži. Není divu, že se s ním pro neshody s faráři veselský sbor nakonec rozloučil – a že to v Jurenovi, jehož přičiněním byl založen, vyvolalo velkou hořkost („Ó potvorníci potvorní i s vaším křesťanstvím a helvétstvím. A to je ta hlubina plná rozličného křesťanského šeredství, o kteréž se mně předtím ve snách zdálo“). Samorost Juren už od roku 1793, kdy se usadil ve Vítochově, do smrti do žádného dalšího sboru nevstoupí, jako by před příliš lidským sborem dával přednost rovnou svaté církvi obecné (však se v jeho knihovně také vyskytovaly nejen knihy obou reformačních konfesí, ale i knihy katolické). Jeho porážka jako by symbolizovala konec předtoleranční zbožnosti srdce, vycházející z Komenského Praxis Pietatis, a nástup osvícenské zbožnosti racionalistické. Jurena na jeho životní cestě potkaly i další strasti, především smrt téměř všech jeho dětí, jak dosvědčují jeho Paměti, o lásku k životu a k Bohu však pro tyto „průby“ nepřišel. Na závěr citujme z jeho půvabné Malé knížečky o věku starém: „Řeklli by ještě někdo, že starci sou bez paměti, zapominutedlní, věděti má, že někdy na některé věci zapomenouti jest věc dobrá a by[ť] pak na nětco zapomínali, dosti jest, když se jen na Stvořitele a Vykupitele nezapomínají. Na nějž kdož pamatuje, na všecko pamatuje. To se pak mluví o starcích ctných a vážných, a ne nectných a nepříkladných. Neb kdo by sbíral z trní hrozny a z bodláčí fíky?” Šárka Grauová Sixtus Bolom: Tomáš Juren. Toleranční doba na Vysočině a hudba srdce.Tišnov: Sursum, 2008, 230 stran

OZNÁMENÍ

Nabízíme pronájem bytu na faře V kazatelské stanici Hořátev. Byt 3+1 se zahradou a kůlnami bude k dispozici od srpna. Kontakt ve sboru v Nymburce, tel. 325 512 766, nebo e-mail: [email protected]

Bydlení v Suchdole nad Odrou Sbor ČCE v Suchdole nad Odrou nabízí k pronájmu zrekonstruovaný byt 1+1 na evangelické faře v Suchdole n. Odrou. Aktivní účast na životě sboru vítána. Více informací: kurátor T. Kalíšek 556 736 283, 602 764 112.

Staršovstvo FS ČCE v Krouně hledá kazatele/ku na místo druhého faráře. Jedná se o celý úvazek až na deset let. Nástup možný od 1. 1. 2011. Bližší informace o náplni práce a bydlení podá farář sboru David Sedláček. Kontakt: 603 186 128, [email protected]

Evangelický měsíčník

vydává synodní rada Českobratrské církve evangelické REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Jan Mamula, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Romana Špačková, Lenka Ridzoňová NA OBÁLCE Památkově chráněný kostel v Merklíně REDAKČNÍ UZÁVĚRKA srpnového čísla je 18. 7. 2010. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

TISKNE M.I.B. production service s.r.o., Papírenská 1, 166 11 Praha, 6 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e-mail: [email protected], http://www.srcce.cz/ceskybratr

ISSN 1211-6793

CHYSTÁME: V mundúru. Kaplanská služba ve věznicích a armádě