Jiří
Frýzek
MISTR MAŘÍK RVAČKA Nejen životní, ale i myšlenkové peripetie M. Maříka Rvačky, vzděla ného teologa, zarputilého odpůrce Viklefa a především pak M. J. Husa, známého inkvizitora a také autora ostrých protihusitských polemik, traktátů a patrně i některých dobových satir, jsou dokladem toho, že i dogmatická část církevních hodnostářů té doby disponovala učenými představiteli, schopnými a zejména pak vždy ochotnými postavit se s veškerou rozhodností a za všech okolností vůči dobovým opravným myšlenkám. Mistr Mařík Rvačka, v latinských pramenech často označovaný i jako Mauritius de Praga, jinak syn Janův, se narodil v Čechách někdy kolem roku 1365. Ostatně i jeho vstup do kláštera u svatého Kříže v Praze poukazuje na jeho český původ. Až dosud přetrvávají dohady o místě a hlavně pak i o době Maříkova narození, stejně jako i o době jeho úmrtí (2. pol. 14. stol. /?/ - 1. pol. 15. stol. /?/). Členem řádu cyriaků se stal ještě před započetím. studia bohosloví na pražské filozofické fakultě, kde roku 1385 dosáhl akademické hodnosti bakaláře (Mauritius a Sancta Cruce). O vánocích roku 1387 se podrobil zkouškám mistrovským. Nižší 'vzdělání získal pravděpodobně na úrovni školy klašternř.l/ Přemysl Otakar II. založil roku 1255 na počest svého vítězství nad Prusy, ale i jako projev své vřelé náklonnosti k církvi, kostel svatého Kříže v pražském Podžidí (též na Rvačkách) a souběžně s ním i klášter řehole svatého Augustina - bílých křižovníků s červeným srdcem, cyriaků .. ' "Léta Páně 1256 potvrdil papež 'Alexandr N. jakousi novou řeholi, která se nazývá Blahoslavených mučedníků. Hlava a bratří tohoto řádu jsou u Svatého Kříže v městě pražském .. . "2/ Křižovníci s. červeným srdcem - rytířský řád ve 13. století rozšířený v Itálii a od 2. poloviny 13. století též v Polsku a Litvě - se kromě charitativní činnosti a péče o nemocné zabývali ve svých skriptoriích i opisováním knih. Roku 1340 bylo do Prahy přeneseno sídlo generálního převora tohoto řadu.V Označení či spíše snad přece jen příjmení Rvačka se mu pravdě podobně dostalo na základě tehdejšího pomístního názvu kláštera a kostela "na Rvačkách", odlehlé, nebezpečné a především i málo obydlené části Starého Města pražského, která se vymykala přímému dohledu městského práva. Tomu, že skutečně přecházelo na cyriaky, nasvědčuje mimo jiné i záznam v rejstříku desátků z roku 1352 "ve vsi Saczanech", 16
v němž je uvedeno "Saczan cruciferi Rwaczones". Již během Maříkova pobytu v Praze mělo toto označení "Rvačka" spíše hanlivý nádech. Zatímco J. Fikrle považoval toto jméno jen za přezdívku, J. Kvapil se ho naopak zase snažil zbavit jeho urážlivého významu a Maříka Rvačku označil dokonce za "největší zjev v dějinách předhusitských cyriaků ".4/ V soupisu plebánií, sestaveném v létech 1344 až 1350 z podnětu pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, byly podchyceny i fary ve Skuhrově a Solnici. Historicky je pak doložena i ta skutečnost, že již v říjnu 1321 Jan z moravského rodu pánů z Meziříčí daroval solnické kostelní podací klášteru zderazskému. Jeho vnuci Jan a Vznata 20. 6. 1359 toto kostelní podací převedli na pražské cyríaky.V V létech 1389 až 1391 M. Mařík působil na české řádové škole v Sačanech na Čáslavsku, odkud pak 18. ll. 1391 odešel na mnohem výnosnější faru do Žiželic. Roku 1400 se stal farářem solnickým. Nešlo vše ale hladce. 6/ Anna Osvětimská se svým synem Půtou z Častolovic hodlali na solnickou faru, která se uprázdnila smrtí faráře Jakuba, dosadit skuhrovského kaplana Ondřeje Nacha, ale/_generální převor cyriaků vzhledem k podacímu právu rozhodl jmaka Jdo Solnice povolal Maříka Rvačku, člena tohoto řádu. " ... V Solnici,' taktéž řádové faře, bohatší než žiželické, zamřel farár Jakub. Toho použila solnická vrchnost, Anna Osvětínská a syn její Půta z Častolovic na Skuhrově a k uprázdněnému kostelu se snažili dosadit svého chráněnce, zámeckfho kaplana skuhrovského, řečeného Nach. Protože by byli u arcibiskupa pražského proti nároku cyriaků nic nepořídili, obrátili se chytře na papeže samého. Generální pieoor cyriacký podal do Solnice našeho Maříka, ale papež nechtě si pohněvati kněžnu osvětínskou a jejího syna Půtu, jichž příchylnost k Římu byla mu asi známá, udělil provizi Ondřeji Nachovi. Nechtěje se vůli papežově vzpírati, Mařík se podvolil úkolu hlavu církve přesvědčiti o právu cyriaků na kostel solnický. Piišed do Říma hledal přímluvu, jež by mu přízeň kurie zajistila. A tu našel těžce nemocného patriarchu alexandrijského, někdy biskupa pražského, Jana z Jenštejna. Mařík se s ním znal jistě z Prahy a patriarcha krajana asi rád uviděl, a co mohl, mu u papeže zařídil. Mařík ho již neopustil a setrval u něho až do jeho smrti v červnu 1400, maje účast i na jeho ošetřování. .. " 7/ Papežské přízně se Maříkovi dostávalo v hojné míře a pociťoval ji i v pozdějších létech. Jako přívrženec reformy církve a původní náboženské kázně brojil proti nevázanému způsobu života, který se tehdy rozmáhal především v klášteřích, tedy i v rámci jeho řádu. Před odchodem z Říma ho papež Bonifác IX. jmenoval dne 28. 6. 1402 reformátorem a zároveň i vizitátorem všech řádových klášterů a míst - "Ubilibet consistentia" - v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Polsku a Sasku na 17
dobu
pěti
let. 5. 4. 1406 mu bylo toto ustanovení znovu obnoveno. se jednalo o pravomoce takřka neomezené, tedy mnohem významnější než jakými až dosud disponoval sám generální převor Jan ze Solnice, sídlící tehdy u svatého Kříže v Praze. V papežských listinách býval Mařík označován již jako Mauritius Johannis, frater prioratus S. Crucis Pragensis ordinis S. Augustini de poenitentis bb. martyrum, magister in theología.ř/ Jednání mezi řádem a skuhrovskou vrchností pokračovala patrně dále, jisté však je, že se Mařík Rvačka v rámci svého ustanovení nemohl výrazněji zabývat záležitostmi solnické fary. Roku 1403 zemřel Ondřej Nach, již jako pleban skuhrovský, čímž byl patrně vleklý spor ukončen ve prospěch cyriaků. Mistr Maříiz Rvačka se připomíná v Solnici až 5.4. 1406 jako správce farního kostela. Svých styků s římskou kurií a zejména pak přízně papežovy využíval vždy ve prospěch svého řádu a svěřené farnosti. A právě jeho zásluhou papež Řehoř XII. potvrdil roku 1408 žádost o povýšení solnického farního kostela na klášterní. Zároveň svolil, aby se tam usadilo šest řeholníků, kteří pak v Maříkem založeném hospitálu opatrovali a ošetřovali chudé a nemocné. Dne 25. 6. 1409 se stal proboštem cyriackého kláštera v Solnici. Z postavení vizitátora řádových klášterů, inkvizitora, později dokonce i člena poselstva univerzitních teologů na kostnickém koncilu a v důsledku jeho pověřování mnoha dalšími úkoly, se velice často zdržoval mimo Solnici, jíž se z pochopitelných důvodů také nevyhnuly ony vzrušené události husitského vzedmutí: " ... Těžká ruka osudu zlého a nemilosrdného dopadla na řeholníky solnické, z nichž tři, asi nejméně vinní, byli od části obyvatelstva přejícího novotám, z kláštera vyvlečeni a na hranici upáleni... "9/ Alois Jirásek ve svém V. dílu Hor Orlických naopak zase dokládá, že "za válek husitských přidrželi se Solničtí kalicha rozhodně, jsouce věrnými spojenci sousedských Orebských (v Třebechovicích). Nejtižeji to ucítila sama duchovní správa Solnická; upáliliť rozvášnění měšťané farní duchovenstvo, mnichy Křižovnické... "10/ A právě k této události, ostatně historicky zatím nepotvrzerré.rse podle Ehrenbergerovy zprávy údajně vztahuje latinsky psaná poznámka na desce starého solnického misálu: Die veces VI majií fiat memento beat martyrum pp. cruciatorum hic hoci ab hujatibus peste husitica infectis sombustorum. (Dne 26. května budiž vzpomenuto mučedníků otců křižovníků od zdejších osadníků morem husitským nakažených, upálených.) 11/ A. M. Mařík Rvačka - jako přímý a především pak i aktivní svědek kostnického koncilu a osudové tragédie M. Jana Husa, zapřísáhlý odpůr ce husitů,jedněmi povznášený a dalšími naopak zase doslova zatracovaný Rozhodně
18
_ jakmile se dozvědělo averzi Solnických vůči své osobě, si uvědomil, že se již na svou východočeskou farnost rozhodně nemůže vrátit. Proto 16.7. 1417 prostřednictvím M. Mikuláše, řádového faráře v Žiželicích, posléze na své solnické beneficium rezignoval.Jv' Hypotetickou zůstává stále otázka Maříkovy doktorské hodnosti, sám se totiž velice často označoval jako "theologus pragensis" či "postem sacre theologie doctor". Náhledy se v tomto ohledu přece jen různf. Ottův Slovník naučný například tvrdí, že po jisté době dosáhl Mařík v Římě titulu doktora teologie, s čímž dílčím způsobem souhlasí i Jiří Spěváček ve své práci o Václavu IV. Naproti tomu Fikrle spolu s Kvapilem zase zdůrazňují, že byl pouze univerzitním mistrem. Mařík Rvačka si však na již zmíněný doktorský titul činil nárok zároveň i s právem přednášet na pražské teologické fakultě. Pražští mistři mu alespoň zpočátku bránili v přístupu na půdu univerzity, a to i přes pozdější papežovu intervenci v jeho prospéch.P" Přestože M. Mařík ve svých verších tvrdil, že "Wiclef byl farářem ve městě Wiclef' a zaměnil tak místní název fary s označením jeho rodiště (Wiclif, ves nad řekou Teesou v anglickém hrabství Yorkshire), nelze pochybovat, že Anglii skutečně navštívil. Z Oxfordu prý dokonce přivezl do Čech i Viklefovy spisy: A právě odtud se dostaly k nám "nové myšlenky", které Mařík Rvačka nepřestával nikdy husitům s krajním odsouzením vytýkat. Proti nim naopak preferoval a tvrdošíjně obhajoval starý český katolicísmus, představovaný našimi národními světci. Pře svědčil se, že vedle Prahy náboženský radikalismus zapustil své hluboké kořeny právě na českém venkově. A na obranu proti této hrozbě dokázal plně využívat nejsilnější a nejpůsobivější prostředky. Zcela záměrně se například obracel ke svatému Prokopovi, "českému dědici", představiteli odvěkého českého zápasu proti Něrncům, dále pak požadoval, aby "Viklefy, nositele nového cizího hnutí, vyhnal z Čech do Anglie na Zlů horu". Smysl tohoto vyjádření naznačuje ostatně i další z veršů: ,Jan Wiglif, se zlé hory farář... " Tento jistě ironický posměšek ha Viklefovu faru v Lutterworthu mohl sotva vzniknout v Čechách, leč Maříkovi byl rozhodně vlastní především v jeho reminiscencích na pobyt v Anglii. 14/ Spor o myšlenky Viklefovy a zároveň i o univerzálie propukl naplno kolem roku 1403. Papež Řehoř XI. odsoudil oficiálně jeho 24 článků již v květnu 1377. Na pražské univerzitě se o Viklefových názorechvědělo ještě před vystoupením M. Stanislava ze Znojma a M. ŠtěpanazPlače. Překvapující byl rozhodně elán, s jakým byl obhajován realismus vůči nominalismu. Poměrně ostře vyhraněnou polemiku s viklefisty započali a vedli především umírnění realisté, tedy stoupenci filozofického směru Tomáše Akvinského a Dunse Scota. Extrémní realismus se na pražském 19
neprosadil hlavně pro zásadní odpor nominalistů a Negativní postoj vůči radikalismu Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pláče se tedy projevoval jak ze strany starších a uznávaných mistrů českého univrzitního tábora, tak i z pozice mladých mistrů - žáků Stanislavových, mezi které patřil i sám M. Jan HUS.l 5 / Zásah papežské kurie do pražských polemik, zakazující M. Stanislavovi obhajobu Viklefa a zároveň ho vyzývající, aby se dostavil do Říma, dorazil do Prahy v polovině května 140S. Tím byly sice univerzitní spory o pojetí viklefismu alespoň na čas ukončeny, ale zároveň se jim dostávalo nebývalého mezinárodního ohlasu. Za této situace, kdy Českému království hrozilo obvinění, že podporuje kacířské učení odsouzené již mnohem dříve církví, byl nucen zasáhnout sám král Václav IV., který společně s arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Házmburka vyvinul na představiitele univerzity nátlak, aby se bezvýhradně zřekli myšlenek Jana Viklefa. l 6 / Dne 24.5. 140S se zástupci českého univerzitního národa sešli kjednání v domě U černé růže v Praze. Podle dochovaných zpráv se dostavilo téměř 60 mistrů, 150 bakalářů a 1 000 studentů. Shromáždění se na závěr připojilo k odsouzení 45 Viklefových článků, avšak pouze s při hlédnutím k jejich kacířské podstatě a s dodatkem, "aby se žádný oud národa českého pod pokutou vyobcování neopovážil užíti nebo hájiti kteréhokoliv z článků ve smyslu kacířském, bludném anebo pohoršlivém... ". Dále pak byla zakázána veřejná čtení z Viklefových spisů. Tento výsledek ovšem stoupence Viklefa 'značně popudil. Zbyněk Zajíc se razantně postavil vůči reformním snahám v zemi a jejich přívržence nechal dokonce pronásledovat. Koncem roku 140S dal na vrata několika předních pražských chrámů vyvěsit latinské a české vyhlášky, podle nichž byli všichni, kteří se odklonili od Řehoře XII., prohlášeni za "neposlušné syny".1 7/ Naproti tomu Václav VI. usoudil, že závěry vzešlé z jednání českého univerzitního národa jsou dostačující a od arcibiskupa si vyžádal prohlášení, že v arcidiecézi nebyly zjištěny žádné projevykacířstyí. A Zbyněk Zajíc snad z obavy před možným královým hněvem skutečně 16. 7. TiOS na zasedání pražské synody takové vyhlášení vydal. .. "... Z králova příkazu svolali Václavovi pověřenci na sobotu 16. 7. na staroměstskou radnici společnou schůzi univerzity a duchovenstva, kde měly být oznámeny a přijaty žebrácké dohody. Schůze se na radnici sešla v' 8 hodin ráno, budova byla obsazena vojskem. Teologové se proti usnesení univerzitní schůze ohradili, že nemůže být považována za usnesení univerzitní, když všichni profesoři bohosloví a někteří artistští mistře byli na radnici, a po zaběhnutém už zvyku podali odvolání k apoštolské stolici: kurii taky požádali o slavnostní vysokém
učení
umírněných realistů.
20
Viklefovo zavržení. S novou stížností na Husovu stranu jel do Říma hlavní pražský inkvizitor Mařík Rvačka... "18/ Dne 19. 7. 1408 král Václav VI. nechal v tomto smyslu vyhotovit odpověď římskému kardinálskému kolegiu a zároveň připravit příslušné instrukce pro člena řádu cyriaků a kaplana apoštolské stolice (19.4. 1406 - 28. 1. 1418) Maříka Rvačku, který byl posléze s vyjádřením vyslán do Říma. Mezitím se však v římské kurii výrazněji změnila situace, a právě k ní se odebrali M. Stanislav ze Znojma spolu s M. Štěpánem z Pláče, aby se mohli vyjádřit ke vznesenému obvinění, že setrvávají na pozicích viklefovského kacířství. V této době došlo v Římě ke vzpouře kardinálského kolegia proti papeži Řehořovi XII. A právě na tyto pronikavé změny v kurii doplatili především oba mistři. Kardinál Baltazar Cossa, později papež Jan XXIII., vydal okamžitě příkaz k jejich zatčení, protože uznávali papeže, proti němuž se kardinálové zcela jednoznačně postavilí.J'" Zpráva o uvěznění těchto vynikajících mistrů vyvolala v Čechách značné rozpaky. Mistr Jan Hus spolu s Janem z Jesenice a Křišťanem z Prachatic takřka okamžitě zahájili příslušná jednání směřující k jejich osvobození. Český univerzitní národ se v tomto ohledu obrátil zvláštním listem na římské kardinálské kolegium. Vzniklou situací byl jistě nemile překvapen i sám král Václav VI., vždyť právě oba patřili mezi nejoddanější stoupe~ce jeho politických cílů. Neprodleně byl tedy vypraven zvláštní panovníkův posel M. Mařík Rvačka se stanoviskem určeným celému kolegiu, ale i původci zatčení, tedy kardinálovi svatého Eustachia. Václav IV. si uvědomoval, že splnění svého požadavku může očekávat pouze od kardinálů, a proto okamžitě vypověděl poslušnost Řehořovi. Bez jeho souhlasu nesměla být přijímaná jakákoliv papežská nařízení. Milánský kardinál Petr Filargi de Candia toto Václavovo rozhodnutí přivítal, ale propuštění obou pražských mistrů tím stále ještě nebylo dosaženo. V Čechách pak toto opatření vedlo k dalším neshodám: " ... Mařík donesl dopisy královy kolegiu a kardinálu sv. Eustachia. Z toho nutně plyne, že dopisy byly psány po zprávě o zatčení obou mistrů, poněvadž před tím neměl Václav příčinu s Cossou vyjednávati, a naopak sotva by bylo mohlo dojiti k zatčení českých mistru, kdyby král byl již s Cossou stál ve spojení. Ale pak ovšem byly listy královy psány před vysláním Jana Kardinála, jenž byl teprve 26. 11. pověřen plnomocenstvím a jenž potom opravdu ve věci zatčených vystupuje. Proti námitce, že Jan Kardinál byl poslán dříve a že teprve po zprávě o zatčení (jež by byla došla po 26. 11.) poslán za ním Mařík, mluví zejména jedna okolnost. Listy královy, jež Mařík nesl, nejsou zachovány, obsah známe jen z listu Filargiooych, jenž z nich zvěděl: regiam maiestatem causam catholice fidei sancteque matris ecclesie ... tam caritative quam viriliter fuisse 21
amplexam, ut nune tandem, duorum de papatu miserabiliter contendencium ambicone repressa, turba gregis dominici dudum sparsa et lacera trono vestri culminis ferente presidium, ad unicum reducatur ovile... " Weizsacker chce tato slova vztahovati na "zásadní" prý přiznání Václavovo, jež se stalo 26. ll. Ale zásadní přiznání učinil Václav vlastně již 19. 7. (nehledě ani k tomu, že list z 26. ll. nenesl Mařík, nýbrž Jan Kardinál, a k tomu, že tenkrát o nějakém zvláštním listu Cossovi nic neslyšíme), a nernínil-Ií Filargi svými slovy opravdu nic více, než zásadní přiznání, bylo by jistě lépe možno mysliti na list z 19. 7. Zde však záleží na tom, že listy Václavovy obsahovaly přece jen více, než pouhé přizná ní. .. To znovu potvrzuje, že poslání Maříkovo náleží před rozhodnutí z 26. ll. 1408. Ovšem v listech, jež Mařík přinášel, sotva král sliboval více než potom (i když připočteme politické důvody) v oficiálním přihlášení z 26.11. Bylo to patrně jen připomenutí, že jest zásadně ochoten s kardinály jít. .. " 20/ Dne 7. 12. 1408 se čeští univerzitní mistři na univerzitní disputaci postavili takřka bezvýhradně po bok kardinálů rebelujících proti Řeho řovi XII. Bývalý mistr pražské univerzity doktor Jan Falkenberg, člen řádu dominikánů, ostře zaútočil na papeže a sám také podpořil odbojné kardinály. A právě za této do krajnosti vyhrocené situace se patrně na přímý popud arcibiskupův ujal Řehořovy obrany Mařík Rvačka, proti němuž okamžitě a především pak jednotně vystoupili čeští mistři v čele s M. Janem 'Husem, který svůj kriticky formulovaný náhled tlumočil Pražanům ve svém kázání v Betlémské kapli nejspíše hned v neděli 9. 12. 1408. Znění svého výkladu zaslal arcibiskupu Zbyňkovícktery na Husovo vystoupení reagoval takřka okamžitým zákazem dalšího mistrova působení v této kapli. 21/ Dne 18. 1. 1409 král Václav IV. podepsal památný dekret, jímž Češi získali na univerzitě tři hlasy, zatímco cizinci pouze jeden. Toto jistě překvapivé rozhodnutí bylo přijato s rozdílnými pocity. Česká strana byla pochopitelně spokojená a M. Jan Hus vyzýval studenty, aby svůj vděk vyjadřili zvláště Mikuláši Augustini, jemuž se podařilo tento 'jfstě významný požadavek u krále prosadit. Ze strany německé se naopak hromadila obvinění na Husa, že prý káže kacířské myšlenky a že z Prahy vypudil studenty z jiných univerzitních národů. K tomuto proudu se záhy připojili i pražští faráři. Arcibiskup nařídil vyšetřování, jímž pověřil teologa M. Maříka Rvačku. Hus takřka okamžitě zareagoval, tentokráte stížností zaslanou přímo Alexandrovi V. Dne 20. 12. 1409 byla arcibiskupovi poskytnuta apoštolskou stolicí plná moc k tomu, aby důrazně, všemi prostředky vystoupil proti učení Jana Viklefa a aby kromě kostelů, klášterů a far zakázal veškerá kázání. 22/ 22
n ri
Po sesazení obou
papežů
(5. 6. 1409)
římští
a avignonští kardinálové k volbě nového papeže. Dne 26. 6. 1409 vyšel z konkláve vítězně arcibiskup Petr Filargi de Candia, který přijal jméno Alexandr V. Přestože se mu ale nepodařilo přimět oba papeže k definitivní abdikaci, měla církev po skončení koncilu (7.7.1409) vlastně již tři papeže - římského, avignonského a pisánského. 23 / Česká delegace opustila Pisu ještě před skončením koncilu, poněvadž již 8. 6. 1409 splnila úspěšně své poslání, jímž bylo uzavření dohody o uznání krále Václava IV. římským králem. Výsledek jednání a celkový postoj české delegace na koncilu ovlivnil ovšem nepříznivě postavení pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmb~rka a všech jeho stoupenců, například i litomyšlského ~iskupa Jana Zelezného, kteří z~cho vávali věrnost římskému papeži Rehořovi XII., ačkoliv se již Ceské království oficiálně hlásilo k pisánskému papeži Alexandrovi, jehož podporoval i sám král Václav IV. Na arcibiskupovy postoje měl značný vliv spíše konzervativní okruh jeho okolí, který sice přál reformám, nikoliv však radikálním. Obdobně tomu bylo i v případě stále vlivného Maříka Rvačky, který s neustále živým a zejména pak i bojovným smyslem inkvizitorským a s patrnou náklonností ke Zbyňkovi z Házmburka, patřil mezi úhlavní nepřátele nejen Viklefa, ale i Husa. Rvačkovi se podařilo zmařit arcibiskupovo pozvání do Pisy a naopak ho přesvědčit, aby raději obeslal' koncil svolaný Řehořem do města Cividale ve Furlandsku. Z toho, že Mařík získal v červenci 1409 v Cividale od Řehoře XII. výsady pro svou solnickou faru, možno soudit, že to byl právě on, kdo Zbyňka na tomto koncilu zastupoval. 24/ V létech 1408 až 1409 zastával Rvačka funkci "inkvizitora hereticae pravitatis" a dokonce vyslýchal iJana Husa. Inkvizičnívyšetřování pochopitelně nebyla ojedinělá. O tom,jak postupovat vůči kacířům, poučovala například kniha Malleus hereticorum, podle soudu F. Palackého snad dokonce Maříkova inkvizitorská příručka.2 5 / Dne 30. 7. 1408 generální vikář Jan Kbel obvinil Mikuláše Abrahama, kazatele v klášteře u svatého Ducha, z valdenského kacířství a povolal inkvizitora Jaroslava Sareptského, bakaláře teologie, aby ho vyslechl. Vyšetřování se zúčastnil i Mařík Rvačka. Obhajoby obviněného se iniciativně ujal M. Jan Hus. V dopise arcibiskupovi se hned v' úvodu odvolával na jeho doporučení, aby "on (Hus) o všech nedostatcích ve správě církevní arcibiskupovi bud' osobně, anebo písemně oznámil... " Dále uvedl: "Načež ihned jsme se vytýkali, že kněží nešlechetní mohou svůj život svobodně vésti, kdežto kněží pokorní, jenž bodláčí hříchů vyplenili, do žalářů se vrhají... " Na inkvizitorův dotaz, "čí autoritou káže", Abraham odpověděl, _ spojení do jednoho kolegia -
přistoupili
23
že "kněžskou a napotom Kristovou ... Netoliko kněžím, ale i laikům volno jest kázati... "26/ Když pražští studenti podali v březnu 1409 žalobu na pražského arcibiskupa, nemuseli uspět, kdyby se včas odvrátil od Řehoře. Papež Alexandr ji přijal a proti Zbyňkovi z Házmburka zahájil okamžitě řízení. Arcibiskup byl písemně předvolán ke kurii, kde se měl zodpovídat ze vznesených stížností. Studenti nepoukazovali jen na ustavičné porušování univerzitních svobod Zbyňkem Zajícem, když nařídil vydat Viklefovy knihy, ale i na jeho chybnou formulaci oltářní svátostí. Protože ale v žalobě využili i Husovy formulace pojmu chleba jako součásti neremanenčního výkladu eucharistie, Zbyněk pak tuto univerzitní stížnost dal okamžitě do přímé souvislosti s M. Janem Husem.F" Zbyněk Zajíc z Házmburka jako kancléř univerzity vydal příkaz,aby všichni, kdo vlastní Viklefovy knihy, je donesli na "přezkoumání". Toto nařízení poté vyhlásil znovu na synodě, která se konala 16. 6. 1410. M. Jan Hus proti tomuto opatření okamžitě veřejně vystoupil, což ve svém důsledku vyvolalo nevídané a bouřlivé srocení Pražanů před arcibiskupským palácem na Malé Straně.2 8 / Dne 16.7.1410 nechal Zbyněk ve svém sídle spálit 200 svazků Viklefových, označených za kacířské. Akt nebyl veřejný, došlo k němu za zavřenými dveřmi paláce. Doprovázen byl vyzváněním a zpěvem Te deum laudamus za účasti členů pražské kapituly a početného ducho-, venstva. Hranici podpálil kanovník Zdeněk Dlouhý z Chrastí. Zároveň byl vydán zákaz kázání v kaplřch.š'" Okamžiťě po skončení tohoto aktu se arcibiskup Zbyněk odebral na svůj hrad do Roudnice, odkud dne 18. 7. 1410 vyhlásil klatbu Husa a jeho přátele, kteří se proti spálení Viklefových knih odvolali přímo k papeži. A právě tento čin spolu s ukvapeným zásahem vůči Husovi vyvolal v Praze novou vlnu mohutného pobouření.P'"" ... Lidé se bouřili, jedni byli při kanovnících a druzí s mistrem Janem Husem a jedni na druhé skládali hanlivé písně. A od té doby velice vzrostla nevraživost mezi lidmi. Stále se hádali o kázání mistra Jana Husa: jedni říkali, že káže pravdu o kněžích, druzí že ne... " Ať se každý doví a potomkům svým poví, jak Viklefovy knihy do Čech Přišly a dostaly se mezi mistry. Mistr Mařík v Praze u Svatého kříže znal toho Viklefa kulhavého, který proti papeži, biskupu i kněžím napsal mnoho zlého
na
24
za to že ho kardinálem nezvolili, neboť jim jeho bludy dobře známy byly... 31/ České království bylo již celé sjednocené v poslušnosti VUCl papezl vyšlému z piského koncilu a Řehoř neměl již v zemi fakticky žádného stoupence. Nejděle mu zůstali věrni arcibiskup Zbyněk s litomyšlským biskupem Janem Železným. V okruhu arcibiskupových rádců nabyl značného vlivu právě M. Mařík Rvačka, rozhodný protivník Viklefův a přirozeně i Husův, znalý života v Římě, v Polsku, ale i v Anglii, čímž si získal trvalou přízeň mladého arcibiskupa a zároveň se stal i jeho důvěrníkem.3 2 /
1409 se Zbyněk z Házmburka po dlouhém jednání konečně Alexandrovi. Současně pak vydal nařízení, aby M. Mařík Rvačka zahájil proti Husovi inkviziční vyšetřování a aby bylo vypracováno příslušné znění obžaloby. I když se záznamy o výsleších nedochovaly, známé jsou pouze dílčí body obžaloby a Husovy připomínky k nim. Vlastní struktura žaloby byla mnohem obsáhlejší než ta, kterou v roce předcházejícím podali faráři, přesto však alespoň v hrubých rysech zachovávala její podobu. Převzala z ní například,některá tvrzení a dokonce reagovala i na nedávné události, na odchod německých mistrů nebo na demonstraci před arcibiskupovým palácem. Hlavním svědkem se stal poříčský farář Jan Protiva. Podle"Zbyňkova názoru měl Hus na znění obžaloby, na její jednotlivé části, odpovědět inkvizitoru Maříkovi pod přísahou, a to buď výroky "věří" nebo "nevěří", "popírá" či "přisvědčuje", fakticky tedy bez možnosti obhajoby a obrany. " . .. Asi v září 1409 pak Zbyněk na základě denunciací a starších žalob nařídil, aby se Hus zodpovídal před inkuizitorem Maříkem Rvačkou z několika článků, vesměs Protivou zosnovaných. Byly to dílem žaloby na smělé výroky Husovy na faře sv. Michala a později pronesené výroky o osudu Jana z Pomuka a domnělé urážky. sv. Řehoře a církve, ale též žaloby zřejmě nepravdivé a zkroucené, nebo aspoň nepochopené, že kněz ve smrtelném hříchu neposoěcuje, nebo dokonce, že toliko kněz v milostiposoěcuje a způsobuje piedpodstatněni... Jeden z motivů žalob těchto vyzařuje ze stížnosti, že Hus výtržným kázáním proti kněžstvu podněcuje lid, že odbíhá od Betléma, když by měl zůstávati ve svých osadách. Když obžaloba Husova před inkvizitorem neposkytla žádného materiálu, Zbyněk se obrátil přímo ke kurii. Pokus usvědčit Husa před inkvizitorem selhal... "33/ Z Husova komentáře ke vznesenému obvinění vyplývá, že se odmítl podrobit výslechu a především pak před Maříkem přísahat. Na písemné znění žaloby odpověděl přímo arcibiskupovi. Husovy formulace byly sebejisté, vysvětlení důvěryhodná. Vyvracel liché pomluvy ze zlé vůle. Naproti tornu ale úporně bránil práva Betlémské kaple. Zbyněk z HázmV
září
podřídil papeži
25
burka byl posléze nucen celé vyšetřování ukončit, protože Hus, doslova byl 17. 10. univerzitou jednomyslně zvolen jejím rektorem. Jednalo se o první volbu podle nových ustanovení, vypracovaných na podkladě Kutnohorského dekretu. Husovi bylo 38 let a demonstrační volba jej staví do čela reformního hnutí. Pro pražskou inkvizici byl zatím nezdolatelny.ět/ Husovy kazatelské aktivity vyvolávaly ovšem i odpor, ač zatím nikdo neměl odvahu proti němu veřejně vystoupit. Nový podnět poskytlo až kázání v Betlémské kapli ze dne 16.8. 1411, v němž se zamýšlel nad slovy Lukášovými, že "Ježíš plakal nad Jeruzalémem, věště jeho zkázu... ". Ještě téhož dne dal pražský inkvizitor Mařík Rvačka potají položit na betlémskou kazatelnu dopis, v němž s Husem polemizoval a vinil ho, že "ničí kněžstvo a tím i zákon boží". Duchovenstvo pak dvojím způsobem. Napadá prý kněze hříšné, nikoliv však neposlušné, i když připustil, že světská moc má právo kněze napravovat. .. Zdá se, že M. Jan Hus přece jen rozpoznal, kdo byl autorem onoho anonymního listu. Na vznesené připomínkyodpověděl nejspíše až v prů běhu měsíce září svojí Replicou contra occultum adversarium, v níž optimální vztah mocí světské a duchovní spatřoval právě za vlády Karla IV. Václavova opatření naopak schvaloval, protože trestala kněze, kteří "zastavili službu boží pro zabrání svých důchodů ". Světská moc měla podle Husova náz~ru za povinnost trestat kněze neposlušné, pokud přestanou sloužit Bohu.i, Pro danou dobu bylo jistě více než příznačné, že Maříkův až do krajnosti vyhrocený, ba přímo nenávistný postoj vůči betlémskému kazateli začal již zcela evidentně nabývat na intenzitě, i když, se zatím stále ještě neodvažoval sním veřejně polcmízovat.ěš/ A za stejných pohnutek, vlastně i s týmž záměrem, vystoupil proti Husovi i M. Hašek: " ... A já mistr Hašek, pravím Tobě Huse, žes málo četl, a četl-lis, nesrozuměl jsi, a srozuměl-li jsi, ze zlosti nechtěls držeti... Hus škodný pták před sebou hryže semena ústy, pod sebou nohama zašlapává a za sebou lejny poskvrňuje všecko, tak že nic dobrého neudělá chodíc. Tak smrad toho Husa a jeho špatné nauky smrdí po celém křesťanstvu ... "36/ Jestliže si tedy Jan Hus opravdu uvědomil, že onen "skrytý protivník" se nevyjadřuje pouze sám za sebe a především pak ze sebe, mohl se velice brzy přesvědčit, že se nemýlil. Tytéž důvody, jimiž byl pohnut sice zakuklený, přesto ale známý odpůrce Mařík Rvačka, přiměly posléze i M. Haška k obdobnému vystoupení. Od anonymního inkvizitora dopisu se lišil pouze tím, že ho zahajoval svým jménem. 37/ Mezi nejvýznamnějšíspisy Husovy z poslední čtvrtiny roku 1411 patří bezesporu jeho Replice contra predikatorem Plznensem, obsahově pak připomínající autorovy polemiky proti Stokeovi, ale i Rvačkovi. A právě předhozený inkvizici,
26
i tato práce může být dokladem ostře vyhraněnýchvztahů mezi Husem a pražským inkvizitorem Maříkem Rvačkou.Y/ Na samém počátku května 1412 dorazil do Prahy pasovský děkan Václav Tiem, jinak papežský protonotář pověřenýJanem XXIII. odpustkovou kampaní v Rakousích, v Čechách a v Polsku, aby vyhlásil křížovou výpravu proti neapolskému králi Ladislavovi a zároveň zdůvodnil potře bu prodávání odpustků. Z podnětu M. Jana Husa se dne 17. 6. 1412 konala v prostorách univerzity - navzdory Pálčovu zákazu - četně navštívená disputace,jíž předsedal rektor mistr Marek z Hradce. Hus vystoupil s úvodní kvestií, jedním ze svých nejvyváženějších, nejpromyšlenějších a snad i nejpůsobivějších projevů - Trojí věcí jsem pobádán k této řeči, ctí boží, prospěchem svaté matky církevní a vlastním svědomím. V podstatě šlo o vyjádření Husova etickéhu kréda: Bůh, církev a svědomí. Veřejně zde zaútočil i na odpustkovou bulu a podrobil ji takřka zdrcující kritice. Svá stanoviska koncipoval na základě scholastického pravidla o antagonismu dvou stanovisek: reformního, zásadně odmítající bulu, a oficiálního, které bulu naopak obhajovalo. Proto hned v úvodu jako diskutabilní premisu uvedl deset důvodů v její prospěch. V souvislosti s tím vznikl dojem, že je vlastně mohl převzít z nedochovaného traktátu Rvačkova. V další části pak analyzoval příčinu, účel a vlastní text buly a v poslední pak již otevřeně polemizoval s Maříkovými vývody. Z Husovy řeči plasticky vyst~pují pozice dvou stran, reformní a prelátské, při čemž stanovisko Pláčovo - pouhý zákaz disputovat o bule - se ocitá někde mezi nimi na velice nevýmluvném středu.ř'" Proti odpustkovým praktikám a připravovanému křižáckému tažení nejostřeji vystupoval M. Jan Hus. Za této situace se musel ale rozejít s ofciální církví a s některými svými stoupenci a snad i přáteli. Václav IV. měl možnost se postavit za dosud uznávaného mistra, leč za této tak vyhraněné situace se začal obávat o svůj trůn a především i o svoji moc. V konkrétní podobě se pak tato situace projevila vostré kontraverzi mezi Husem a doktory teologické fakulty v červnu 1412, kdy se pražští kolegové distancovali od Husovy kritiky vyhlášeného křižáckého tažení a prodeje odpustků. Poukazovali zároveň i na její politickou škodlivost poškozující navíc i prestiž samotného krále. Přímý důsledek stanoviska doktorů teologické fakulty se projevil takřka okamžitě. Na příkaz krále Václava IV. se v červenci 1412 shromáždění představitelů pražské univerzity a kléru vyslovilo znovu pro odsouzení čtyřiceti pěti Viklefových článků. Usnesení a články byly čteny před králem na hradě Žebráku, dále pak před královskou radou a posléze i v sídle olomouckého biskupa za přítomnosti předních osobností církevního a politického života a před shromážděním pražských měst. 27
A tak se M. Rvačka znovu odebral do Říma s novou stížností duchovenstva na M. Jana Husa a jeho stoupence k papeži Janovi XXIII.. Zásadní obrat, k němuž došlo ve vztahu krále právě k Husovi, nezůstal jistě bez náležité odezvy u kurie, která hodlala z nově vzniklé situace vytěžit co nejvíce. Tím se objevila nová příležitost především pro čelné ho představitele pražských prelátů Michala de Causis, který nalezl horlivého pomocníka právě v Maříkovi, jehož přivedlo do Říma i svolání koncilu v roce 1413. 40/ Papežská klatba nad Husem, vyhlášená 18. 10. 1412 spojená navíc i s interdiktem všude tam, kde se Hus zdržoval, přiměla posléze krále Václava k tomu, aby se vzdal jeho ochrany. Patrně již koncem října 1412 ho vyzval, aby odešel z Prahy na venkov a nezavdával tak příčinu k dalšímu zhoršení situace v pražských městech, hrozící vznikem dalších lidových proticírkevních nepokojů. Mistr Jan Hus tomuto požadavku vyhověl a uchýlil se do jižních Čech, kde se zdržoval od října 1412 do června 1413 pod ochranou některých šlechticů. V relativním bezpečí jejich hradů mohl tak nerušeně pokračovat ve své literární práci. I přesto se však ještě několikrát objevil v Praze a zejména pak v kapli Betlémské. Na základě pozvání člena korunní rady Lefla z Lažan odešel v létě 1414 na hrad Krakovec, kde setrval až do doby svého osudového odchodu z Čech. Sepsal zde i odpovědi na články žaloby, pro něž byl roku 1409 na Zbyňkův příkaz vyšetřován inkvizitorem Rvačkou. Odtud také odeslal kráľi Zikmundovi dopis, v němž mu oznamoval, že podle jeho přání, které mu tlumočil Jindřich Len, souhlasí s odchodem do Kostnice. 4 1/ Když se 11. 10. 1414 M. Jan Hus vydal z hradu Krakovce 'na cestu, slíbený glejt neměl stále ještě k dispozici. Jistou záruku jeho bezpečnosti měli tvořit i členové doprovodu, mezi něž patřili zejména M'. Jan Kardinál, Jan z Chlumu, Petr z Uničova, Jan z Hradce aj. z vysokého učení pražského. V létech 1416 až 1418 se v Kostnici zdržoval i Mařík Rvačka jako člen poselstva univerzitních profesorů. V květnu 1417 vystoupil na koncilu se zásadní úvahou o nápravě mravní, kterou pokladal za mnohem důležitější než samu volbu papežovu. Patřil mezi horlivé přívržence teorie, že koncil stojí nad papežem. Dále tvrdil, že církev musí mít znovu jedinou "pravou hlavu" (papeže) a teprve pak bude možné "husitství v Čechách zarazit a neškodným učinit... ": Posléze pak podrobil ostré kritice i články svého krajana M. Jakoubka ze Stříbra. Na popud koncilu se stal dokonce autorem polemického traktátuzamě řenému proti přijímání pod obojí, které se začalo v Čechách šířit: "... Jakub ze Stříbra (facobellus) vrátil se k učení kněze Mikuláše, faráře u Matky Boží na Louži a M. Matěje z Janova, jal se hlásat, že svátost oltářní i laikům 28
má být rozdána pod obojí způsobou. 24. 12. 1414 měl o tom na univerzitě a bez prodlení začal rozdávat chléb i víno, nejprv ve vlastním kostele, pak u sv. Michala a sv. Vojtěcha. Marné byly obsílky před arcibiskupský soud, marné byly odpory Ondřeje z Brodu, Maříka Rvačky, Jana Gersona z A.lliacu, marný odsudek církevního sboru i kalich zůstal symbolem Husových kališníků. Přetrval všecky dogmatické proměny, jež utrakvismus podstoupil... "42/ Maříkův dopis, odeslaný z Kostnice dne 25. 8. 1415 a adresovaný Janu mladšímu z Hradce, jímž ho vybízel k ochraně litomyšlského biskupa Jana Železného, může být dokladem, že pisatel mohl být v Kostnici již v roce 1415, a to patrně výhradně jen jako přímluvce za biskupa Jana. K pánům z Hradce byl totiž v podobném "kaplanském" vztahu jako k Rožmberkům. Nasvědčuje tomu ostatně i Maříkův list Elišce z Kravař, vdově po Jindřichovi z Rožmberka, v němž se patrně z pouhé snahy o zvýšení své autority vůči adresátce podepsal též jako "kaplan" (21. 5. 1418). Zdůrazňoval v něm mimo jiné i schválení svého traktátu proti kalichu jak papežem, tak i Zikmundem. Obsahově pak dopis nenaznačoval nic důvěrného, patrně se jednalo jen o pouhou výstrahu před husitskými idej emi. 43/ Naproti tomu dopis Janu mladšímu z Hradce zcela nepokrytě vyjadřo val výraz Maříkova rozdělení sympatií mezi oba bratry z Hradce. Staršího Oldřicha Vaváka pro jeho přízeň k husitům nenáviděl a mladšího Jana pro katolickou horlivost naopak zase uznával. Patrně tu zapůsobilo i Maříkovo rozladění proti starému panu Hradeckému, především pro jeho odklon od katolictví. Podobný postoj projevoval i vůči Čeňkovi z Vartenberka. Ve sbírce Maříkových písemností nalézáme například i list králi Václavovi s výstrahou vůči Anně z Frimburka, manželce Petra Zmrzlíka ze Svojšína, ale i ostrou polemiku proti Anně z Mochova, vdově po JanOVi z Ústí. 44 / Obdobné listiny zasílal z Kostnice i mnohým dalším vlivným osobnostem, napříkladJ. Gersonovi; rozhodně sem patří i Maříkova Satirica litera králi Zikmundovi o neúctě ke kněžím, Fikrlem označovaná jako Epistola missa Sigismundo, regi Ungare, contra communicantes sub utraque specie ze dne 21. 10. 1416. 45 / Mařík Rvačka patřil mezi rozhodné stoupence principu o absolutní superioritě kněžské, které se má každý v církvi podřídit. Podle jeho názoru jsou kněží vyvolenci, "a kdo se pyšně zdvihne proti této poslušnosti, nechť zemře a budiž kamením zasypán ... ". Z obsahu dalšího z dopisů určených Zikmundovi - De inhonoratione sacerdoratum - vyplývá, že pisatelovo sebevědomí, spojené navíc i s útočností, se nemohlo spokojit jen s učenou teologickou polemikou proti laickému kalichu, nýbrž se muselo jednoznačně obrátit vůči všem nositelům myšlenek husitství a hlučnou disputaci,
29
stát se tak platformou pro všestrannou satirickou tvorbu, "působivým nastavující své vypouklé zrcadlo všem tak nenáviděným husitům ... "46/ Známá je i latinská kvestie z 3. 1. 1417 "mistrů kostnických ", snad Maříkova a Pláčova. Ačkoliv jejím přímým tématem byla otázka, zda mistři mohou "diffinire et approbare", což autorita církevní zakazovala. V podstatě řešila stále živou problematiku laického kalicha. Tato kvestie byla pak v Praze vyvěšena na různých místech, tedy obdobným způso bem,jehož užili v Kostnici k informování veřejnosti o Husovu sporu Jan z Chlumu nebo Petr z Mladoňovic. Jednalo se tedy již o zcela zjevnou známku toho, že oba mistři, z nich pak hlavně Mařík, se nezdráhali zasahovat do českých poměrů přímo z kostnického prostředí. V další kvestii Wyclefistis nebo Contra Wyglefistas pak Rvačka srovnával viklefisty a husity. Mistr Mařík Rvačka se v Kostnici přesvědčil, že "české jméno vešlo v příjmí kacířství. .. Již nás po všech zemiech za nic nemají, a když jedeme nebo deme, kacieře spielají... "47/ Dne 4. 4. 1418 tam Mařík podepsal ještě polskou apelaci v souvislosti se sporem o tzv. Falkenbergův traktát. Spolu s Pláčem potvrdil i vyjádře ní polských poslů, kteří se odvolali k příštímu koncilu, a postavil se za ty polské preláty, kteří .tento protest podepsali. Zároveň obhajoval zájmy Polska v jejich odporu vůči řádu německých rytířů.4 8 / O tom, .že se Rvačka po skončení koncilu v Kostnici vrátil do Prahy, lze vyslovit 'domněnku na základě zmínky v jednom pražském kázání Jana Želivského, že Mařík a Pláč jsou "in Polonia". Podnětem k tomuto tvrzení byla zpráva, že se Mařík Rvačka na cestě do Polska jistou dobu zdržoval v Čechách. Pekař spolu s Fikrlem ale nevěří, že se do Polska opravdu odebral. Místo "in Polonia" bylo prý původně v textu "in Constancia". Rvačka spíše ale zamířil do Francie. Roku 1417 mu totiž papež udělil priorát na proboštství v Troyes. Po roce 1419 nenalézáme o něm již žádnou zprávu ... 49/ Literární zbraně užívaly ovšem obě strany, katolická i husitská. České umění doby husitské, ať již vzniklo v prostředí stoupenců kalícharrebo mezi katolíky, se jako celek vyznačovalo výraznou funkcí aktuální a agitační. Literární tvorba se stala nedílnou součástí probíhajících náboženských a politických zápasů a jejich hlavním cílem bylo získat co nejvíce stoupenců pro tu či onu ideu nebo je utvrdit v přesvědčení o její správnosti. Takřka veškerá umělecká produkce se odklonila od světské problematiky k záležitostem ryze duchovním. Mařík Rvačka se stal autorem značného počtu spisů náboženského obsahu. Rudolf Urbánek mu navíc přičítá i autorství pěti protihusitsky zaměřených satirických skladeb: Slyšte všichni, staří i vy děti; Invectis posměchem
30
satyrica in reges et proceres viam Wiclef tenentes (Sermones ad Bohemo s); Vlka poznáš po srsti; Všickni poslúchajte Slyšte všickni, poslů chajte, svésti se žádnému nedejte. Vycházel z názoru, že byly obsaženy v tzv. protihusitském sborníku, který Národní muzeum získalo v roce 1846 od Fr. Palackého. V něm se však dochovaly pouze tři z oněch pěti skladeb, a to vedle několika nesporných prací Maříkových. Naproti rornu F. M. Bartoš s F. Svejkovským toto tvrzení odmítají a za jejich autora pokládají kněze Jakuba Trcha. A tak akademický spor o určení autorství pěti protihusitských skladeb stále ještě není dořešen... 50/
poznámky 1/ LÁSKA, J.: Druhá kniha léta Páně o selské historii na panství solnickém. Víra, náboženství a školství v naší krajině, 1. díl, 1989, s. 52, 255; HAJN, F.: Mistr Mařík Rvačka, in: Věstník sokolské župy Orlické, č. 6, 1940, s. 160; Ottův Slovník naučný, XXII. díl, 1904, s. 388; SPĚVÁČEK,J.: Václav IV. (1361-1419), Svoboda, Praha 1986, s. 731. 2/ LÁSKA, J.: c. d., zde s. 255; HRDINA, K: Pokračovatelé Kosmovi, 1. vydání, Praha 1974, s. 116, 219; ŽÁČEK, F. - STEHLÍK, F.: Stehlíkův Historický a orientační průvodce ulicemi hlavního města "Prahy, Praha 1929, s. 63. 3/ Tamtéž. " 4/ LÁSKA, J.: c. d., zde s. 52; HAJN, F.: c. d., zde s. 160-162; URBÁNEK, R.: Mařík Rvačka jako protihusitský satirik, in: Časopis společ nosti přátel starožitností, Ústřední orgán historické vlastivědy české, 1955, s. 3; FIKRLE, J.: Čechové na koncilu kostnickém, ČČM, č. 15, 1903, s. 428. 5/ LÁSKA, J.: c. d., zde s. 52. 6/ HAJN, F.: c. d., zde s. 160, 161. 7/ LÁSKA, J.: c. d., zde s. 52; HAJN, F.: c. d., zde s. 161, 162. 8/ HAJN, F.: c. d., zde s. 161, 162. 9/ Tamtéž; SPĚVÁČEK,J.: c. d., zde s. 731; JUZA, J. a kol.: Významné osobnosti okresu Rychnov n. Kn. (heslo Mařík Rvačka), SOA Rychnov n. Kn., 1994, s. 264; LÁSKA, J.: c. d., zde s. 52, 53. 10/ ŠUBERT, F. A - BOROVSKÝ, F. A: Čechy. Hory Orlické (Solnice), V. díl, Praha, s. 134-136. 31
11/ HAJN, F., c. d., zde s. 162. 12/ Tamtéž; SPĚVÁČEK, j., c. d., zde s. 731. 13/ Ottův Slovník naučný... , c. d., zde s. 388; SPĚVÁČEK, j., c. d., zde s. 731; JUZA, j. a kol., c. d., zde s. 264; URBÁNEK, R., c. d., zde s. 19. 14/ URBÁNEK, R., c. d., zde s. 19, 21; FIALA, Z., Předhusitské Čechy (1310-1419). Český stát pod vládou Lucemburků. Svoboda, Praha 1968, s. 399, 340. 15/ SPĚVÁČEK, j., c. d., zde s. 396; SEDLÁK, j., Filozofické spory pražské v době Husově, in: Studie a texty k náboženským dějinám českým, II. díl, Olomouc 1915, s. 197-199 an.; ŠMAHEL, F., Universalia realia sunt heresis seminaria, in: Československý časopis historický, Č. 16, 1968, s. 799-801; ŠMAHEL, F., Filozofický časopis 18, 1970, s. 987, 998; ŠMAHEL, F., Verzeichnis der Quellen zum Prager Univeralienstreit (1348-1500), Mediaevalia Philosophica Polonorum 25. 16/ SPĚVÁČEK, j., c. d., zde s. 396, 397; ŠMAHEL, F., Filozofický časopis 18... , c. d., zde s. 987-998; FIALA, Z., c. d., zde s. 340, 341, 343. 17/ SPĚVÁČEK, j., c. d., zde s. 396, 397; KEJŘ, j., Husité. Praha 1984, s. 205; KONEČNÝ, F. F., Charakteristika Husových listů, in: Vlasť, časopis pro poučení a zábavu, IV. ročník, Praha 1893-1894, s. 155 an., 252; Filozofické spory pražské v době Husově, Státní knihovna ČSR, s. 209. 18/ SPĚVÁČEK, j., c. d., zde s. 397, 398; BARTOŠ, F. M., Čechy v době Husově... , c.d., zde s. 291, 292; KONEČNÝ, F. F., c.d., zde s. 155, 253; KANTŮRKOVÁ, E., Jan Hus. Praha 1991, s. 296, 303. 19/ ,SPĚVÁČEK, j., c. d., zde s. 398, 731; BARTOŠ, F. M., Čechy v době Husově... , c. d., zde s. 292, 293; Deutsche Reichstagsakten, VI. díl, s. 310-312, 574-579; NOVOTNÝ, v., M. Jan Hus. I, Život a dílo. Praha 1919, s. 289, 290. 20/ NOVOTNÝ, V., c. d., zde s. 289, 290, 504, 505. 21/ Spěváček, [: c. d., zde s. 400. 22/ JIREČEK, j., Rukovět' k Dějinám literatury české do konce XVIII. věku ve spůsobě slovníku životopisného a knihoslovného, sv. 1., Praha, s. 274; SPĚVÁČEK, j., c. d., zde s. 204; FIALA, Z., zde s. 350. 23/ SPĚVÁČEK, j., c.d., zdes. 427, 428.
32
24/ Tamtéž, s. 428, 429; KANTŮRKOVÁ, K, c. d., zde s. 169; BARTOŠ, F. M., Čechy v době Husově... , c. d., zde s. 314; FIALA, l., c. d., zde s. 346, 347, 349. 25/ HAJN, F., c. d., zde s. 162; Ottův Slovník naučný, c. d. s. 388; LÁSKA, J, c. d., zde s. 52; Urbánek, R., c. d., zde s. 4, 5. 26/ HAJN, F., c. d., zde s. 162; KONEČNÝ, F. F., c. d., zde s. 252, 253; NOVOTNÝ, V., c. d., zde s. 241. 27/ KANTŮRKOVÁ, K, c. d., zde s. 172. 28/ JlREČEK, J, c. d., zde s. 274; BARTOŠ, F. M., Čechy v době Husově... , c. d., zde s. 317; FIALA, l., c. d., zde s. 350,352, 353. 29/ KONEČNÝ, F. F., c. d., zde s. 251; SPĚVÁČEK, J, c. d., zde s. 432; JlREČEK, J, c. d., zde s. 274; Ze starých letopisů českých, 1. vydání, Praha 1980, s. 32. 30/ BARTOŠ, F. M., Čechy v době Husově... , c. d., zde s. 292; FIALA, t.; c. d., zde s. 352, 353; SPĚVÁČEK, J,c. d., zde s. 432. 31/ Ze starých letopisů českých, c. d., zde s. 32. 32/ BARTOŠ, F. M., Čechy v době Husově... , c. d., zde s. 315. 33/ SPĚVÁČEK,J, c. d., zde s. 428; KANTŮRKOVÁ, K, c. d., zde s. 172, 173; BARTOŠ, F. M., Čechy v době Husově... , c. d., zde s. 317, 323; NOVOTNÝ, V., c. d., zde s. 380, 381. 34/ KANTŮRKOVÁ, E., c. d., zde s. 173. 35/ NOVOTNÝ, v., M.Jan Hus. Život a učení, 1. díl, část II., Praha 1921, s. 9, 10; KANTŮRKOVÁ, K, c. d., zde s. 228, 229; FIALA, l., c. d., zde s. 356. 36/ KANTŮRKOVÁ, E., c. d., zde s. 228. 37/ NOVOTNÝ, V., citace v odkaze číslo 35, c. d., zde s. 12. 38/ Tamtéž, s. 481. 39/ BARTOŠ, F. M., Čechy v době Husově... , c. d., zde s. 354; KANTŮRKOVÁ, E., c. d., zde s. 267; SPĚVÁČEK, J, c. d., zde s. 443, 444; FIALA, l., c. d., zde s. 355. 40/ SPĚVÁČEK, J, c. d., zde s. 444-446; 33
KANTŮRKOVÁ, K, c. d., zde s. 296, 303;
41/
42/
43/
44/ 45/ 46/ 47/ 48/
49/
50/
BARTOŠ, F. M., Čechy v době Husově... , c. d., zde s. 354,361; PURŠ, j. a kol., Přehled dějin Československa. Academia. Praha 1980, s. 429, 430; FIALA, Z., c. d., zde s. 355, 356, 362. SPĚVÁČEK, J. c. d., zde s. 449, 450, 453, 457; FIALA, Z., c. d., zde s. 357, 358; KONEČNÝ, F. F., c. d., zde s. 248, 249; NOVOTNÝ, V., citace v odkaze číslo 19, c. d., zde s. 228, 292, 349; NOVOTNÝ, V., citace v odkaze číslo 35, c. d., zde s. 288. SPĚVÁČEK, j., c. d., zde s. 458; LÁSKA, j., c. d., zde s. 53; Ottův Slovník naučný, c. d., zde s. 388; FIALA, Z.,c. d., zde s. 361; JIREČEK, j., c. d., zde s. 306; Stehlíkův Historický a orientační průvodce ... , c. d., zde s. 63. URBÁNEK, R, c. d., zde s. 5; BARTOŠ, F. M., Z politické literarury doby husitské, in: Sborník historický, V. díl, ČSAV, Praha 1957, s. 24, 26, 27. URBÁNEK, R, c. d., zde s. 5-7; BARTOŠ, F. M., citace v odkaze číslo 43, c. d., zde s. 24, 26, 27. URBÁNEK, R, c. d., zde s. 3, 7, 8. Tamtéž.is. 6, 7; FIALA, Z., c. d., zde s. 371. Tamtéž, s. 9, 10, 21. Tamtéž, s. 3; VYDRA, R, Polská středověká literatura kazatelská a její vztahy ke kazatelské literatuře české, in: Věstník Královské české společnosti nauk, II. díl, 1927, s. 91-94; FIKRLE, j., c. d., zde s. 420. URBÁNEK, R, c. d., zde s. 18; Ottův Slovník naučný, c. d., zde s. 388; BARTOŠ, F. M., citace číslo 43, c. d., zde s. 24, 26, 28. SPĚVÁČEK, R, c. d., zde s. 496; URBÁNEK, R, c. d., zde s. 8; SVEJKOVSKÝ, F., Veršované skladby doby husitské. Památky staré literatury české, sv. 26. Academia. Praha 1963, s. 16, 25, 26, 29;30, 3J, 99.
34
