MISTŘE, CO MÁM DĚLAT. Prosinec 2009

Prosinec 2009

“MISTŘE, CO MÁM DĚLAT…” „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ Mladíkovi, který se na něho obrací s touto otázkou, Ježíš odpovídá tím, že mu připomíná nutnost uznat Boha jako „Jedině dobrého“, jako Nejvyšší dobro a jako Zdroj všeho dobra. Pak mu Ježíš říká: „Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání.“ A vypočítává mladíkovi přikázání, která se týkají lásky k bližnímu: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, cti otce i matku a miluj svého bližního jako sebe samého.“ Nakonec Ježíš shrnuje všechna tato přikázání do kladné formulace: „Miluj svého bližního jako sebe samého“.

svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“. Tato druhá odpověď však neruší první. Následování Krista zahrnuje zachovávání přikázání.

Jestli chceš – to je nabídka Pána Boha, základ celého našeho života. Pán Bůh nás k ničemu nikdy nenutí, ale vždy poslední rozhodnutí nechá na nás. A naše odpověď by měla znít: Ano, chci. Protože úkol lidí je v tom, aby vždy a všude konali Boží vůli. A jakým způsobem ten úkol splnit? Především věrností Bibli a tradici, tzn. zachovat věrnost učení Církve. Základem našeho chování v životě je Desatero: Deset Božích přikázání, které přes všechna staletí byla znovu ověřována a vyučována, vysvětlována, přizpůsobena do té,které doby, ale nikdy v základě nebyla měněna. Na konci XX století, Kongregace nauky víry, vydala Katechizmus katolické církve, ve kterém se snaží přiblížit dnešním lidem smysl Desatera a také odhaluje jejich smysl pro život dnešního člověka.

Napsal je svým „prstem“, na rozdíl od ostatních příkazů napsaných Mojžíšem. Jsou to Boží slova v jedinečném smyslu. Předává nám je kniha Exodus a kniha Deuteronomium. Již od Starého zákona se posvátné knihy odvolávají na „deset slov“. Avšak jejich plný smysl zjevil teprve Ježíš v Novém zákoně.

„Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání...“ A k této první odpovědi Ježíš hned přidává druhou: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej

Zákon není zrušen, ale člověk je vyzýván, aby ho našel v osobě svého Mistra, který je jeho dokonalým naplněním. Ježíš převzal deset přikázání. Objasnil všechny požadavky přikázání. Slovo „Desatero“ (dekalog) znamená doslovně „deset slov“. Těchto „deset slov“ zjevil Bůh svému lidu na posvátné hoře.

Desatero se chápe především v souvislosti s exodem (útěkem vyvoleného lidu z Egypta), který je velkou událostí Božího osvobození v samém středu Staré smlouvy. Ať v negativní formulaci jako zákazy (nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš), nebo v pozitivní jako příkazy (např. cti svého otce i matku svou), stanoví „deset slov“ podmínky života osvobozeného z otroctví hříchu. A proto Desatero je cesta života. „Deset slov“ shrnuje a vyhlašuje Boží zákon. Dar přikázání a Zákona je součástí smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svými.

2 Deset přikázání vyhlašuje požadavky lásky k Bohu a k bližnímu. První tři se vztahují hlavně na lásku k Bohu a dalších sedm na lásku k bližnímu. „Jako jsou dvě přikázání lásky, v nichž je shrnut celý Zákon i Proroci — říkal Pán … — tak i Desatero přikázání bylo dáno na dvou deskách. Říká se totiž, že tři přikázání byla napsána na jedné a sedm na druhé desce.“ Desatero odkazuje ostatním; vzájemně

tvoří nedělitelný celek. Každé „slovo“ ke každému dalšímu slovu i ke všem vzájemně se podmiňují. Obě desky se vysvětlují; vytvářejí organickou jednotu.

Přestoupit jedno přikázání, znamená porušit všechna ostatní. Nelze ctít jiné lidi, aniž by se vzdávala chvála Bohu, jejich Stvořiteli. A nebylo by možné klanět se Bohu bez lásky ke všem lidem, jeho tvorům. Desatero spojuje v jednotu život člověka ve vztahu k Bohu i ve vztahu ke společnosti. Protože Desatero Božích přikázání vyjadřuje základní povinnosti člověka k Bohu a k bližnímu, zjevuje ve svém základním obsahu důležité závazky. Ty jsou v podstatě neměnné a zavazují vždy a všude. Nikdo nás se jich nemůže zprostit. Bůh vryl deset přikázání do srdce lidské bytosti.

PRVNÍ PŘIKÁZÁNÍ „Já jsem Pán, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit“ (Ex 20,2-5). „Je psáno: ‘pánu, svému bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10).

První výzva a spravedlivý požadavek Boha je, aby ho člověk přijal a klaněl se mu. „První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. Neboť vyslovíme-li slovo Bůh, uznáváme tím bytost stálou a neměnnou, která zůstává stále táž, věrná a dokonale spravedlivá. Z toho vyplývá povinnost přijímat jeho slova, věřit mu a mít v něho naprostou důvěru. On je všemohoucí, milostivý, ochotný a nakloněný dělat dobro. Náš mravní život nachází svůj pramen ve víře v Boha, který nám zjevuje svou lásku. Svatý Pavel mluví o „poslušnosti víry“ jako o první povinnosti. Dává nahlédnout, že počátkem a výkladem všech mravních selhání je „neznalost Boha“. Naší povinností vůči Bohu je věřit v něho a vydávat mu svědectví. První přikázání od nás žádá, abychom svou víru rozvážně a bděle živili a chránili a abychom odmítali všechno, co je proti ní. Proti víře lze hřešit různými způsoby: Dobrovolné pochybování o víře opomíjí nebo odmítá považovat za pravdivé, co Bůh zjevil a co církev předkládá k věření. Nedobrovolné pochybování označuje váhání uvěřit, obtíže při překonávání námitek spojených s vírou, nebo také úzkost způsobenou její nejasností. Je-li vědomě pěstováno, může vést k zaslepení ducha. Nevěra je nedbalost o zjevenou pravdu nebo vědomé odmítání dát jí svůj souhlas. Bludem se

nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu; odpad od víry je odmítnutí křesťanské víry jako celku; rozkol (schizma) je odmítnutí podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými. Člověk nemůže plně odpovědět na božskou lásku svými vlastními silami, když se mu Bůh zjevuje a volá ho. Musí doufat, že mu Bůh dá schopnost oplácet jeho lásku a jednat podle přikázání lásky. Naděje je důvěrné očekávání Božího požehnání a blaženého patření na Boha; je také bázní urazit Boží lásku a přivolat trest. První přikázání se týká také hříchů proti naději, jimiž jsou zoufalství a opovážlivost: Ze zoufalství člověk přestává doufat, že ho Bůh spasí, že mu pomůže, aby dosáhl spásy nebo odpuštění svých hříchů. Protiví se Boží dobrotě, jeho spravedlnosti a jeho milosrdenství. Jsou dva druhy opovážlivosti. Buď člověk spoléhá na své schopnosti (v naději, že se může spasit bez pomoci shůry), nebo příliš spoléhá na Boží všemohoucnost a milosrdenství (v očekávání, že dosáhne Božího odpuštění bez obrácení a slávy bez zásluh).

3 Víra v Boží lásku zahrnuje výzvu a povinnost odpovědět na Boží lásku upřímnou láskou. První přikázání nám přikazuje milovat Boha nade vše a všechny tvory pro něho a kvůli němu. Proti lásce k Bohu lze hřešit různými způsoby: Lhostejnost nedbá o Boží lásku nebo ji odmítá vzít v úvahu; zneuznává její iniciativu a popírá její sílu. Nevděčnost opomíjí nebo odmítá uznat Boží lásku a oplácet Bohu lásku láskou. Vlažnost je váhání nebo nedbalost při odpovědi na Boží lásku; může zahrnovat odmítání odevzdat se dynamice lásky. Omrzelost nebo duchovní lenost jde až k odmítání radosti, jež pochází od Boha, a k pocitům odporu vůči Božímu dobru. Nenávist vůči Bohu se rodí z pýchy. Protiví se lásce k Bohu, jehož dobrotu popírá, a odvažuje se ho proklínat za to, že zakazuje hříchy a ukládá tresty. "BUDEŠ JEN JEMU SLOUŽIT" Božské ctnosti víry, naděje a lásky utvářejí a oživují mravní ctnosti. Láska nás tak vede k tomu, abychom dávali Bohu, co mu ve vší spravedlnosti dlužíme jako tvorové. Ctnost zbožnosti nás k takovému postoji disponuje. ADORACE (Prosba) Adorace je hlavní úkon ctnosti zbožnosti. Adorovat Boha znamená uznat ho jako Boha, jako Stvořitele a Spasitele, Pána všeho, co existuje, jako nekonečnou a milosrdnou Lásku. Adorovat Boha znamená chválit ho a velebit tak jako Maria v Magnificat a pokořit se tím, že s vděčností vyznáváme, jak veliké věci učinil, a že jeho jméno je svaté. Adorovaní jedinému Bohu, osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu a modloslužby světa.

MODLITBA Úkony víry, naděje a lásky, které přikazuje první přikázání, se uskutečňuje v modlitbě. Povznesení ducha k Bohu je výrazem našeho klanění se Bohu: modlitba chval, díků, přímluvy a prosby. Modlitba je nezbytnou podmínkou, abychom dokázali zachovávat Boží přikázání. OBĚŤ Je správné přinášet Bohu oběti na znamení klanění a vděčnosti, prosby a společenství. Aby vnější oběť byla ryzí, musí být výrazem duchovní oběti. Proroci Staré smlouvy často pranýřovali oběti konané bez vnitřní účasti a oddělené od lásky k bližnímu. Jestli spojíme naši oběť s obětí Ježíše Krista, můžeme učinit ze svého života oběť Bohu. PŘISLÍBENÍ A SLIBY Při některých příležitostech je křesťan vyzýván, aby Bohu něco slíbil. Křest a biřmování, sňatek a kněžské svěcení to vždy vyžadují. Křesťan může z osobní zbožnosti přislíbit Bohu nějaký skutek, modlitbu, almužnu, pouť atd. Věrnost tomu, co člověk slíbil Bohu, je výrazem úcty, jaká náleží Boží velebnosti, a lásky k věrnému Bohu. Slib, to je uvážená a svobodná přípověď, učiněná Bohu, o možném a lepším dobru, se musí splnit ze ctnosti nábožnosti. Slib je úkon zbožnosti, kterým křesťan nabízí Bohu sám sebe nebo mu slibuje nějaký dobrý skutek. Jestli dodrží své sliby, dává tedy Bohu, co mu slíbil a zasvětil. Skutky apoštolů nám líčí, jak svatý Pavel dbal na to, aby dodržel, co slíbil.

Svědectví dr Glorie Polo Polo (pokračování)

Esoterika – reinkarnace Mnohem více než v NĚHO jsem věřila v Merkura, Venuši a souhvězdí. Talismany byly pro mě důležitější než PÁN. Byla jsem oslněna astrologií a hvězdopravectvím a všude kolem jsem vyprávěla, jak hvězdy můj život ovlivňují a pozitivně utvářejí. Astrologie je jednou z těchto malých trhlin v našem životě duše, kterým nepřikládáme žádným význam. A když pak zpozorujeme, jak jsme zapleteni do těchto triků,

které také mají démonický původ, potom už bývá většinou příliš pozdě, abychom se z toho ještě vyprostili. Začala jsem pak běhat za každým módním proudem ducha doby. Všechny nauky – i když pramenily z jakkoli chorých mozků – byly pro mě zajímavější než radostná zvěst PÁNA. Všechno bylo „IN“ více než Písmo svaté a staletí stará nauka katolické Církve. Začala jsem proto také věřit na to, že člověk prostě umře a potom zase nanovo začne mít

4 další život. Znovuzrození, re-inkarnace, byla pro mě vítanou naukou, abych vyplnila svůj nevěrecký a bezduchý život. Vděčnost vůči mému STVOŘITELI mi byla cizí. Prostě jsem na to vůbec nikdy nemyslela. MILOST byla něčím, co jsem ze svého slovníku vyškrtla – stala se pro mě CIZÍM slovem, jehož význam jsem úplně zapomněla a pro svůj životní postoj už ani nepotřebovala. Už jsem si vůbec nebyla vědoma toho, že PÁN zaplatil i za mne vysokou cenu, že jsem i já byla Jím vykoupena za cenu Jeho Nejdražší Krve. Toto všechno mi přicházelo na mysl při této zkoušce z DESATERA prostřednictvím slov a otázek toho nebeského hlasu. Nyní jsem to všechno viděla úplně průzračně. Slepota jakoby byla smazána. Zkoušejí mě a chtějí vědět, co vím o DESATERU PŘIKÁZÁNÍ. A vytýkají mi, že jsem předstírala, že jsem si namýšlela, že Boha uctívám; že Pána miluji. Tloukli mě mými vlastními slovy. A co to mělo nyní znamenat… měla jsem být prostě odkomandována k ďáblu, do pekla? Když ke mně do ordinace jednou přišla jedna milá paní, aby mé místnosti vykouřila svou směsí bylin a vykropila esencemi štěstí a aby uspořádala ceremonii vyhánění neštěstí, řekla jsem jí: „Já na takový humbuk nevěřím, ale jen to udělejte, člověk nikdy neví. Když to neuškodí, může to být ještě k něčemu dobré!“ A tak ty místnosti zamlžila svými zaklínadly a pokropila svými vodičkami, aby do mých místností pomohla proniknout štěstí a pohodě. Tak jsem připustila, aby samotné toto primitivní kouzelnictví a tato pověra odporující mé vědeckosti měla v mém životě už větší význam a vliv než PÁN a JEHO RADOSTNÁ ZVĚST. Měla jsem v ordinačních místnostech schovaný v jednom koutě, kde to nikdo nemohl vidět a kde si toho nemohli všimnout ani pacienti – masitý list rostliny „Aloe vera“ (španělsky: „Penca de sáliba“), o které mi vyprávěli, že jí jsou vyháněny špatné energie z místností. Posuďte nyní sami, na jakých scestích a bludných cestách jsem se nacházela! Dozvídáte se všechno, jaká PRÁZDNOTA naplňovala můj život místo PRAVÉ NAUKY. Je mi to hanba a dnes se za to stydím. Ale to bohužel byl skutečně můj tehdejší život! A tak pokračovali, aby analyzovali můj život na základě deseti Božích přikázání. Přitom také zcela přesně poukazovali na to, jak jsem se chovala vůči svému bližnímu. Jak často jsem přece volala k

PÁNU, že HO miluji a mám ráda, než jsem se od NĚHO, svého PÁNA BOHA, odvrátila. Než jsem začala bloudit po mylných cestách ateismu a následovat falešné nauky, často jsem PÁNU říkala: „Můj PANE a můj BOŽE, miluji TĚ!“ Já a můj bližní Ale týmž jazykem, kterým jsem PÁNA tak chválila a velebila, tímto stejným jazykem a týmiž ústy jsem celému lidstvu házela klacky pod nohy a nazývala ho zpropadeným. Všechno a každého jsem jenom kritizovala. Nic mi nebylo vhod. Na celý svět jsem ukazovala prstem a přikládala mu vinu, pouze na sebe jsem neukazovala, já jsem byla ze svých obviňování vyňata! Vždyť já jsem byla ta „svatá Glorie“, ta „dobrá“, ta „milá“ a ta „krásná“. A jak jsem se přitom ještě vychloubala, když jsem říkala, že miluji BOHA; a přitom jsem byla závistivá, nesnesitelná a nikterak vděčná! V žádném okamžiku jsem neprojevovala uznání a vděčnost svým rodičům a své rodině za všechnu námahu, oběti a lásku, kterou všichni vynaložili proto, aby mi umožnili dobré odborné vzdělání, aby mě viděli společensky postupovat, aby mě podporovali. Ale k tomu připadá ještě to, že jakmile jsem dokončila své vzdělání, jakmile jsem se vyšplhala na svůj žebříček kariéry, tu už moji rodiče a má rodina nebyli pro mě důležití. Dokonce se ti, kteří mě všemi možnými prostředky podporovali, stali vedlejší věcí, která nestojí za zmínku. Ano, došlo to dokonce tak daleko, že jsem se styděla za svou matku. Styděla jsem se za ni, protože byla z tak prostých poměrů a živořila za tak žalostných okolností. Já a moje rodina A po tomto shrnutí mého egoistického životního stylu mi při této zkoušce z Desatera Božích přikázání ještě ukázali, jak jsem selhala i jako manželka a jak jsem se chovala naprosto mimo. Daleko vzdálená od očekávání, které svěřil Bůh křesťanskému partneru v manželství. Co jsem byla za MANŽELKU? Jaká jsem byla? Celý den jsem reptala už od okamžiku, kdy jsem vstala z postele. Můj milý muž mě přátelsky pozdravil slovy: „Dobré ráno!“ A co jsem na to řekla já: „Jak to má být dobré ráno? Podívej se přece z okna! Vždyť už zase prší!“ Uměla jsem prostě vždycky něco vytknout a kritizovat, měla jsem špatnou náladu. Nikdo mi nemohl nic udělat

5 po chuti. Na všem jsem něco nacházela a hned jsem se nad tím začala rozčilovat. Nejen vůči svému muži, ale i vůči dětem jsem se chovala týmž nesnesitelným a také nespravedlivým způsobem. V této zkoušce na druhém břehu mi také ukázali, že jsem nikdy, ani jednou neměla upřímný cit lásky nebo pravého soucitu vůči lidem kolem, vůči svým bratřím a sestrám vně rodiny. A PÁN mi řekl: „Ty jsi na ně prostě nikdy nemyslela!“ A uviděla jsem nesčetné nemocné a osamělé a začala jsem naříkat: „Ó, PANE, jak jsou přece ubozí, jak opuštění, tito nemocní lidé. Nikdo se o ně nestará! Dopřej mi přece tu milost, abych k nim šla a navštívila je, abych je potěšila a zahnala jejich samotu, tím že bych u nich zůstala. Také mnoho těchto děti, které už nemají matku, ti často tak malí sirotci, ó, PANE, jaké utrpení musejí snášet už v docela mladém věku.“ A čím více jsem se dívala a čím dále postupovala tato zkouška, tím zřetelněji jsem před sebou viděla své „zkamenělé srdce“. Bylo pro mě jako obluda, kterou jsem teď najednou musela zjistit ve svém dřívějším způsobu bytí. A všechno bylo tak jasné a tak jednoznačné, že jsem se žádným způsobem – jak jsem jinak byla vždycky zvyklá - z té aféry nemohla vyvléci. Jedním slovem stručně a jasně řečeno, shrnuto: V této zkoušce na základě DESATERA BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ jsem totálně propadla. Na základě svého uplynulého života jsem neměla šanci obstát. Bylo to prostě nepochopitelně strašné! Ve svém uplynulém životě jsem žila v obrovském chaosu. Neexistoval už žádný řád, jak byl dán ve stvoření. Co mi prospělo, že jsem nikoho nezavraždila a žádného člověka nezabila? Budu Vám vyprávět ještě jeden příklad: Velmi často jsem mnoha potřebným lidem darovala zboží, potraviny, oblečení a mnoho dalšího. Ale nikdy jsem jim to nedávala z nezištné lásky, ale většinou abych nabyla na významu, abych ukázala, jak jsem dobrá, abych na ně zapůsobila vylhaným dojmem a abych v naší pokrytecky uhlazené společnosti

Adventní Zvyk používání adventního věnce je starý přibližně 150 let. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu. Jeho dějiny nás vedou do nejnižších sociálních vrstev obyvatel

vybudovala o sobě hezký obrázek. Protože jsem totiž byla velmi bohatá, chtěla jsem pak lidem ukázat, jak jsem dobrotivá a velkodušná. Měli na mou velkorysost zírat s otevřenou hubou a také mi proto závidět a obdivovat mě. A rovněž protože jsem byla tak bohatá, chtěla jsem svými dary a velkorysostí manipulovat bídou a chudobou lidí a také se ještě učinit potřebnou. A tak jsem například říkala: „Podívej, tuhle Ti dávám to a ono (podle toho, co mi právě přišlo pod ruce nebo co mi prostě zbylo), ale prosím Tě, buď tak laskav a jdi místo mne na rodičovskou schůzku do školy mých dětí a zastup mě tam, neboť bohužel nemám čas, abych chodila na tato školní shromáždění, kde se vždycky kontroluje osobní účast.“ A tímto způsobem jsem sice v celém okolí rozdala bezpočet věcí, ale každý dar byl z mé strany spojen s nějakými podmínkami nebo požadavky. A tak jsem lidi měla na svém vodítku. Manipulovala jsem jimi a oni na mně byli závislí. A kromě toho se mi mimořádně líbilo, když jsem pozorovala, že za mnou běhá houf lidí a za mými zády dále vypráví, jak jsem prý rovněž velkodušná, dobrotivá a svatá. Budovala jsem si tak ve společnosti o sobě působivý obraz. Nikdo nevěděl, že to je klamný obraz, který neodpovídá skutečnosti. A nyní to bylo zjevné. Při této mé zkoušce vyšlo všechno najevo. Řekli mi: „Jediným BOHEM, kterého jsi uctívala, byly peníze. Tímto božstvem peněz ses sama zatratila!! Kvůli tomuto svému BOHU peněz a zlata ses řítila do propasti. A tak jsi se sama stále více vzdalovala od PÁNA BOHA“. To souhlasilo, po nějakou dobu jsme měli velmi mnoho peněz, ale potom jsme zbankrotovali. Dluhy nám přerůstaly přes hlavu, měli jsme neskutečně mnoho dluhů. A peníze nám úplně došly, už jsme nic neměli…; A když mi právě toto všechno s penězi vytýkali, prostě jsem křičela: „Ale o jakých penězích Vy tu mluvíte; zanechala jsem přece tam na zemi celou spoustu problémů a dluhů“… a více už jsem říci nemohla…

věnec Hamburku minulého století, přesněji do Záchranného ústavu pro opuštěné děti. Byla to slámou pokrytá ratejna, chatrč na zapadlém okraji města. Zde pracoval tehdy Johann Hinrich

6 Wichern, mladý pedagog a později zakladatel "Vnitřní misie", který v Göttingenu a v Berlíně studoval teologii. V roce 1839 poprvé pověsil tento kněz před vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Celkem po obvodu kruhu bylo 23 svící, 4 velké bílé a 19 malých - červených, na každý den do Štědrého dne. Denně během krátké pobožnosti, nejprve v polední přestávce a později za svítání, byla zapálena jedna svíce. V roce 1851 byla poprvé vyzdobena celá jídelna tohoto útulku jedlovými větvičkami, stejně tak byl zdoben i věnec. Tento předvánoční zvyk se šířil velmi rychle. Poprvé měli adventní věnec v kostele v Cáchách, měl však pouze čtyři svíce. Později se adventní věnec objevil v protestantském prostředí na severu země, potom v sousedních zemích. V našem století se objevuje tento zvyk v jižní - katolické části Německa. Pomocí emigrantů se dostal adventní věnec až do Severní a Jižní Ameriky. Kruhová podoba věnce symbolizuje ustavičnou cestu slunce a zároveň i věčnost. Krátké dny v

prosinci před "drsnými" nocemi jsou nejtmavějšími v roce. Je to čas bludiček, skřítků a bílých paní jejichž návštěva, jak se věřilo, zaručila velkou úrodu pro příští rok. Věnce, které byly v oknech obydlí a dvorců, měli ukázat na cestu těmto bytostem. A od těchto světel až k adventnímu věnci, který ohlašuje blízké narození Krista, je už jen krátká cesta. Adventní věnec, jak se domníváme, je nejspíš opakování jednoho starého zimního zvyku. Tento zvyk se vrací tak, jako mnoho jiných, zpět ke kouzlu kruhu a stojí jako symbol pro přírodní sílu. Zelené větve byly v předkřesťanské době přinášeny do domů a chatrčí. Vonící větve jedlí, jak se věřilo, sloužili přátelským lesním duchům jako útočiště a věnce ze slámy měly přinášet požehnání, odrážet zlé duchy. Proto se také obvazovaly zlatými stuhami, znamení slunce. Tradiční barva adventního věnce je však červená a zelená. Červená upomíná na krev Kristovu prolitou za spásu světa, obě barvy pak symbolizují život. Jako ozdoba se používají také jablíčka, od času ráje jsou plody života - kulaté jako věnec sám a dobré jako Boží přízeň.

Advent Očekávání je nezbytnou součástí lidského života - kdo nic nečeká, ten nemá motivaci k životu. Ale čekání není důvodem k nečinnosti. Čekání, ke kterému nás vede adventní doba, je čekáním na Pána. Na Pána, který přichází do našeho života teď, jako kdykoliv v minulosti. Čekat se dá nejrůznějšími způsoby. S netrpělivostí, s nedůvěrou, strachem, anebo s láskou, radostí, nadějí a věrností. Po čekání přichází setkání a důležité je, jak se člověk na takové setkání připraví, zda něco očekává, zda má co poskytnout a čím posloužit. Advent je také dobou čekání, čekání na "Hosta" nejváženějšího. Očekáváme příchod našeho Zachránce, který přichází, aby nám ukázal jak žít život lásky, radosti a pokoje. Čím hlouběji a pravdivěji prožijeme adventní dobu, tím

radostněji a plněji budeme moci prožít vánoce. Vánoce znamenají příchod Světla, Lásky na tento svět, do našeho života. V adventní době si obzvláště připomínáme nutnost stálé otevřenosti a připravenosti pro naše setkávání s Bohem, ale též na naše definitivní setkání s Ním. Ježíš k nám přichází stále v nejrůznějších podobách: v bližních, v životních situacích, ve svátostech, ve svém Slově...Buďme proto stále připraveni na setkání s Tím, kterému patří veškerá moc na nebi i na zemi. Ježíš sám říká: "Hle, stojím přede dveřmi a tluču, zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou". (Zj 3,20) Nezapomeňme tohoto hosta pozvat k naší štědrovečerní večeři...

7

FARNÍ INFORMACE Dnes začali jsme Nový církevní a liturgický rok. Je to taký den, kterým začíná Advent – čas očekávání příchodu Spasitele Ježíše Krista na svět. A proto bych Vám chtěl sdělit několik základních informací o tom, co je před námi. 1. Doba adventní, je vlastně přípravnou dobou na Vánoční svátky. Dřive byla časem půstu, při kterém se měli lidé namísto požívání nadměrného jídla a pití, věnovat zbožnému rozjímání. Zakázány byly veškeré zábavy, tanec a zpěv. I tak se o Adventu konaly některé lidové obřady, které tento zákaz více méně porušovaly. Advent, tak jak ho známe, začíná čtvrtou nedělí před Štědrým večerem, trvá 22 až 28 dní a může připadnout na jakoukoliv neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Na Vánoce a na příchod Ježíše Krista se zvláště připravujeme přes RORÁTY – mše sv. ve kterých spolu s Matkou Boží se modlíme, aby památka Narození Pána Ježíše uschopnila nás k větší lásce k Pánu Bohu a lidem. Roráty budeme společně prožívat během adventu: v Mikulašovicích každý čtvrtek v 1800 hod., ve Vilémově každý pátek v 700 hod. a v Dolní Poustevně každý pátek v 1800 hod. 2. Letošní půlnoční mše svaté budou slouženy v následujícím pořádku: LOBENDAVA 2000 VILÉMOV 2115 MIKULÁŠOVICE 2230 DOLNÍ POUSTEVNA 2400 Vánoční mše sv.od J.J.RYBY „HEJ MISTŘE!“ v provedení Vilémovského chrámového sboru. Na Boží hod vánoční bude jen mše svaté v Mikulašovicích v 1030 hod. a ve svátek sv. Štěpána mše sv. bude v obvyklém nedělním pořádku. 3. Vánoce jsou dobrou příležitostí k tomu, aby se člověk mohl vyzpovídat. Kromě normální doby, bude to také možné: v Mikulašovicích v sobotu 19 prosince od 900 – 1000, ve Vilémově v sobotu 19 prosince od 1015 – 1100; v Dolní Poustevně v neděli 20 prosince od 1400 – 1500. 4. Kolem sebe máte také, v rodině nebo v okolí lidi, kteří nemohou již přijít do kostela kvůli svému stáří nebo své nemoci a kteří možná chtěli přijmout svátosti: smíření, přijímání a pomazání, aby Ježíš se opět mohl narodit v jejich srdci. Jestli by měl někdo zájem o toto smíření s Bohem, prosím o osobní kontakt – nejlépe po bohoslužbách nebo po telefonické domluvě na telefonu číslo 412 331 543 5. Chtěl bych Vás také pozvat na poutní mši sv. která se uskuteční v sobotu 5.12.2009. v místním kostele Sv. Mikuláše v 10.00 hodin. v Mikulášovicích. Mši sv. budou celebrovat pozvaní kněží a doprovázet bude Vilémovský chrámový sbor s orchestrem. Na počest patrona místního kostela sv. Mikuláše se zároveň koná Oktáv. Tento Oktáv bude zahájen v sobotu 5.12.2009 a pokračuje každý den až do soboty 12.12.2009 v 18.00 hodin. Od 1730 hodiny se koná vždy adorace a růženec. V neděli mše sv. bude v 1030. Farník: místo vydání: Dolní Poustevna. Vydavatel: Římskokatolický úřad Dolní Poustevna, Lobendavská 112, 407 82 Dolní Poustevna. tel. 412 331 543. www.farnostpoustevna.estranky.cz mail: [email protected] Materiál zpracoval a připravil: P. Jacek Kotisz. Korektura textu: Antonín Tobiška.