VĚTRÁK PROSINEC 2009

VĚTRÁK PROSINEC 2009

Léta Páně 29. 10. 2009

OBSAH

ČESKÁ MŠE VÁNOČNÍ ZKOUŠKA RYBOVKY RŮŽENČINA ZAHRÁDKA CESTA VLAKEM PŘEKVAPENÍ U VLTAVY PODEJ RUKU ZEMI ROZHOVOR S VĚTRÁKEM DOPIS NA ROZLOUČENOU VÁNOCE, SKAUTI A LUKÁŠ GOEBBELS/BAAROVÁ ČESKÁ FILMOVÁ POHÁDKA VÁNOČNÍ ZVYKY VE SVĚTĚ ZÁBAVA

Motto:

2 3 5 5 7 8 9 10 11 13 14 14 16

„Čím se rozhánějí demonstrace v Somálsku? Větrákem!!“ Ach, drahý Větráku! Píši Ti, ač nevím, zda jsi ještě živ! Když jsem Tě před pár lety přebíral, byl jsi pro mnohé skomírající a vyhasínající hromádka popela. Ale pod mým vedením!!! - no…pod mým vedením jsi takový zůstal. Často jsem slýchával zkazky o bývalých dnech Tvé slávy a výtky burcující k obnově těchto časů!!! Snažil jsem se a spolu se mnou se snažilo spousty jiných, kterým nyní patří veliký dík. Snad se nám alespoň někdy podařilo napsat článek, který byl jako fouknutí do hromádky popela – a snad se nám jím podařilo rozdmýchat plamínek, jenž překvapil, potěšil nebo rozesmál. Jako splašený vítr přeletěly dny našeho soužití a nyní se musíme rozloučit. Přes všechny okamžiky, kdy jsem si zoufal nad Tvým osudem a podobou, kdy jsem Tě dokonce proklínal (hlavně když jsem musel napsat zas další pitomej úvodník) – přese všechny trudné chvíle cítím nyní zvláštní smutek a nostalgii: Již nikdy nebudu do půlnoci dopisovat článek, už nedostanu vynadáno od ctihodné paní knihovnice, že „to je zas papírů! A tý barvy, co se spotřebuje!“ Budou mi chybět ty hodiny strávené po vyučování a zaplněné sešíváním Tvých stránek. Stýskat se mi bude i po nechápavých rozhořčeních spolužáků ohledně ,,těch blbostí, co tam dáváte!“ Roztřesenou rukou zamačkávám hořkou slzu. A z těchto lítostí rozklepaných rukou Tě předávám do rukou jiných. Do rukou, které o Tebe budou nyní pečovat. A nová ústa, jež budou skrze Tebe promlouvat ke čtenářům, se také budou snažit rozfoukat slaboučkou jiskru Tvého žití. Kéž se jim podaří vzkřísit mocný plamen, z něhož můžeš povstat jako fénix (protože v současnosti občas připomínáš spíš kolibříka po mrtvici). Kéž Větrák není nástrojem rozhánění davů, ale naopak příležitostí, při níž se lidé sejdou nad Tvými stránkami. Spoustu štěstí přeji Tobě i staro-nové redakci a mnoho trpělivosti a radosti všem váženým čtenářům!

REDAKCE: Šéfredaktor: Lukáš Senft, 4.A Grafik: Veronika Holcová, 3.BG Kultura: Tomáš Křapáček, 3.BG Barbora Kohoutová, 4.BG Nicola Zábranská, 3.A Autorská tvorba: Anna Dorňáková, 4.A Eva Záleská, 4.AG Veronika Králová, 3.A Jan Kadeřávek, 3.A Zuzana Hajná, 3.AG Poezie: Jan Kadeřávek, 3.A Anna Krahulcová, 4.A Titulní strana: K. Kotalíková, 3.AG Patronace: prof. Luděk Doležal prof. Iva Pavlišová

S nadějí ve zdárné zítřky a s rozjitřeným srdcem

Uzávěrka dalšího čísla je 9. února 2010!

Tvůj Lukáš Senft bývalý šéfredaktor P. S. Ale mezi námi: jsem taky moc rád, že mám od Tebe pokoj!

-1-

Česká mše vánoční – Jan Jakub Ryba Příchod Vánoc nesymbolizuje zběsilé přehrávání vánočních koled v obchodních domech či stříbrné řetězy s podivnými ozdobami ve výlohách všech možných obchodů a oknech domů, ale zkoušení a samotné předvedení České mše vánoční od Jana Jakuba Ryby. Alespoň pro naši školu. Tento zvyk je již zavedený a fungující po mnoho uplynulých ročníků hudebního gymnázia a ani letošní rok nebyl žádnou výjimkou. Zkoušky probíhaly od konce října v plném proudu, někdy s menším nasazením, někdy s nasazením větším. K naší velké radosti se nacvičování zúčastnili studenti všech tříd hudebního gymnázia, kteří budou zajisté našimi zdatnými nástupci. Závěrem bychom chtěli poděkovat všem členům profesorského sboru za velkou vstřícnost a porozumění, které nás provázelo od počátečního zkoušení tohoto velkého hudebního díla. Obzvláště bychom chtěli poděkovat za podporu a pochopení třídním profesorům. Závěrečné díky patří také vedení školy za jejich respektování nácviku samotné hudební skladby. A na závěr chceme prostě vyjádřit dík všem členům profesorského sboru za jejich nesmírné pochopení a toleranci při zkouškách, které často zasahovaly právě do jejich hodin. Za 4.BG Barbora Kohoutová obrázek: Adéla Primová, 4.BG

-2-

Sláva budiž Rybovce A je to tady. To, nač jsme se všichni tak těšili, z čeho jsme večer vzrušením ani nemohli usnout. Vrchol naší školní existence - Rybovka. První, co nás ve velké tělocvičně s otevřenou náručí přivítalo, byla hromada ne úplně nejnovějších bot. Jako na nákupech se tu člověk opravdu cítit nemohl, protože pokud někomu připadalo použití slova „náruč“ ve spojení s botami poněkud nevhodné, výraz „všeobjímající“ k jejich zápachu zkrátka patřil. A vědomí, že tento odér brzy doplní naše vlastní obuv, nebylo právě důvodem k euforické radosti (a plesání už vůbec ne). Utěšovalo nás alespoň vědomí, že ti, kteří dorazí až po nás, budou na tom podstatně hůř. Docházka se obešla bez větších nesnází, ačkoliv nepřítomnost Podlahy a záměna písmen ve jméně jistého Sváče vyvolala v budoucích pěvkyních (a pěvcích, ať nejsem nařčena ze sexuální diskriminace) nečekanou veselost. Pokud dirigent doufal, že zmizí při prvních tónech klavíru, nemohl by se mýlit víc, ani kdyby nás přesvědčoval, že čtyři děleno nulou je dvanáct. Když však nevyšel druhý, třetí a k všeobecnému překvapení ani čtvrtý pokus, rozhodl se náš nejvyšší vůdce změnit taktiku. Neopomněl vyzkoušet osvědčené metody jako nešťastný pohled, apel na náš rozum nebo křik. Řvoucí dirigent ovšem není nejvhodnější autoritou a proto nebylo divu, že řady bavících se studentů se spíše rozrůstaly, než zmenšovaly. Nejnovější trik, celkové pomatení smyslů, jsme ale museli ocenit alespoň chvilkovou pozorností. Té bylo využito k pátému, a tentokrát konečně úspěšnému, pokusu o nástup. Jenže přibližně u druhého taktu Gloria jsme svorně dospěli k závěru, že sbor a orchestr jdou dohromady asi jako stříbrné boty se zlatou kabelkou. Ve snaze svalit vinu na dívky, rozhodl se tenor nezpívat. Jediné, čeho tím však dosáhl, bylo zjištění, že pokud dirigent slyší na obě uši stejně, přítomnost kluků by byla nutná pouze v případě, že nějaká dívka pocítí náhlou potřebu dýchání z úst do úst. Nutno podotknout, že vzduch v tělocvičně se pomalu měnil z plynu na pevnou hmotu a sváděl naše dýchací cesty k občasným stávkám. Bohužel, okna se v nepřítomnosti profesorů otevírat nesměla a k nejbližšímu kabinetu, nacházejícímu se až ve druhém patře, by se nikdo z nás dobrovolně nevydal, pokud by tam nějaký učitel nečekal se špunty do uší. Mlčky jsme proto trpělivě čekali na Závěr zkoušky a doufali, že ani bůh docný, ani bůh mobrý neslyší naše krákorání. Po dvou hodinách středověkého mučení toho nejhoršího kalibru jsme byli propuštěni, nýbrž představa ještě horšího mučení, v podobě písemek a zkoušení, vyvolala v nás pocit, že by snad bylo lepší zkoušku o kousek protáhnout. To ale u vedení neprošlo, a tak nakonec jediný, kdo měl z našeho odchodu opravdu radost, byl sám dirigent. Naposledy jsme ho spatřili, jak stojí u police s volejbalovými míči, mává rukama a křičí: „Housle, forte!“ (Upozornění: podobnost s konkrétní zkouškou Rybovky je čistě náhodná :-)

Katka Hanušová, 3. BG

Zkouška Rybovy mše vánoční ( podle R. Quenaua: Stylistická cvičení)

Rybova mše vánoční - hudebně Vysoký tón zvonku mi hučí v bubínku. Andante se táhnu k tělocvičně, kde už slyším skřípot houslí a různých smyčcových nástrojů, jak je ladí. Že by mollová stupnice? Také slyším fortissimo dirigenta, který se vivace snaží dosáhnout své pozornosti. Comodo dorazím. Dirigent grazioso zamává rukama k pokynu na všechny. Náhle se line líbezný zvuk akordů z klavíru a náš sbor začíná vyluzovat poněkud falešný souzvuk. Prima, sekunda. Dirigent se furioso zatváří a chromaticky zvolá ,,stop“. Následuje repetice. Line se molto leggiero C3 ze zpěvaček, orchestr si maestoso drží vysoké F, ale poněkud hlasité pískání rve furioso uši. Slyším dirigenta, jak durovým zabarvením zvolává: ,,Legato!“ My poslechneme, a velkou septimou přecházíme do legata a se postupně ztišujeme. Tento nácvik je jako obrat kvintakordů. Spodní tón přecházejícího akordu je přenesen o oktávu výš, což u nás nezní poněkud vábně, ale stejně prestissimo ukončujeme hravé Credo. Nádech, výdech. S citem se připravujeme na Da capo al Fine. Amoroso si vychutnáváme velkolepou melodii krásných tonů a radostné zpívání. Závěr je zakončen maestoso. Znovu slyším vysoký tón a všichni se presto rozprchneme pryč. Nikola Fričová, 3.BG

-3-

Zkouška Rybovky – politicky …všichni poslanci se nahrnuli do sněmovny, od toho nejhlouběji přednášejícího až po toho nejvyššího. Většina, až na europoslance Boubelíka, sundala boty a v ponožkách se pomalu přesunula na svá místa. „Konec debaty,“ promluví konečně prezident a začne si přepočítávat členy. Když dopočítá, sedne si k mikrofonu a zdá se, že jeho proslov, nudící všechny přítomné, nikdy neskončí. Po nečekaném skončení proslovu začnou jednotlivé strany po skupinkách zpívat. Jenže jak se zdá, prezident má ke spokojenosti daleko, a tak provede několik reforem. Vznikl z toho tzv. balíček pravidel, který přítomní musí dodržovat. To se o stádu zpívajících nevychovanců ale říci nedá. „Nejlepší je balíček podpořit a držet hubu,“ řekl kdosi poslancům. Ve sněmovně zavládlo ticho a výkony zpívajících stran se začaly zlepšovat. Potom několik nestraníků vzalo do rukou smyčce a ladilo, co jim přišlo pod ruku. „Možná, že byste mohl vyladit kvalitu vaší strany, pane předsedo.“ „Ale pane poslanče, co takhle začít ladit u sebe? “ A už to bylo. Strhla se hádka mezi vysoko a nízko zpívajícími stranami. Prezident musel přehlušovat všechny a všechno ostatní, aby měl šanci něco říci. Po hromadné hádce prezident uznal, že zkouška Rybovy Mše vánoční asi nemá cenu a shromáždění rozpustil. „Tak tomuhle fakt důvěru nevyslovím,“ šeptl obrýlený poslanec s houslemi sličné poslankyni s flétnou, která stála opodál… Veronika Hándlová, 3.BG

Zkouška Rybovky – s nezájmem No, takže se máme před vstupem do tělocvičny zout. Tak, co? Zouvám. Někam položím boty a nechám se davem natlačit do tělocvičny. Koutkem oka zahlídnu, jak mi boty někdo sráží a ty se rozlítnou do nenalezitelna. Hmmm. Pokračuju, kam mě nohy zavedou, někde sedám a víc se nenamáhám.Když už seděj téměř všichni, začnou nějaký čtvrťandy pokřikovat jména. Asi docházka. Volaj „Novotná“, jo, ta mi myslim říkala, ať ji omluvim, že přijde o 5 minut pozdějc. Mlčim, zapíšou ji. Pak dojde řada na mě. Mlčim, zapíšou mě. Neomluvený hodiny....a co jako? Teď zas po nás chtěj rozezpívání, tak si něco broukám, jako snaha je, ale pak mě někdo okřikne, že zpívám něco jinýho. Hele, já snad vim nejlíp, jak sama sebe rozezpívám, ne?...takže sorry. No a pak jedem podle not, ty sem někde nechala, tak stojim, mlčim, ignoruju. Jako kolem mě docela šum...a co, ignoruju, za to dirigent se namáhá a překřikuje. Nechápu. Po dvou hodinách je konec, já spim, davy se valej ven a já uprostřed cesty. Zakopávaj a vrážej do mě, tak fajn no. Za chvíli se rozhodnu, že taky pudu. Boty nikde, tak jdu bosa no, vždyť je to jedno. Natalie Kornalská, 3.BG

Zkouška „Rybovky“ - báseň Všechno co má nohy a snad i nějaké vlohy ke zpěvu či hraní, zanechalo spaní.

Kdosi má tu snahu, překřičet hluk davu. Chce znát počet lidí a zda-li někdo chybí.

Dnes je totiž zkouška, natáhněme ouška: Rybova mše vánoční, naše akce každoroční.

Po nějaké chvíli a po značné píli zpěv se line sálem. Líbí se to! No, málem.

Budem hlučně zpívati, Boha věčně chváliti. Ulejvat se nechceme a v sále boty zujeme.

Odpusť Rybo Jakube, lepší už to nebude. Anna Smolíková, 3. BG

-4-

Růženčina zahrádka Zkusila jsem se podívat jinýma očima na pohádku o Růženčině zahrádce. Pro ty, kdo nevědí, o čem je: Zahrádka si stvořila holčičku Růženku, aby se o ni starala. Jednoho dne přišla Nouze, Růženku přinutila k posluhování a chaloupku i zahrádku celou zničila. Holčina jednoho dne utekla, jistou dobu bydlela daleko v lese a živila se lesními plodinami společně se zvířátky. Jakmile se náhle objevily děti, vyhnaly společně s Růžou zpěvem a tancem Nouzi ze zahrádky a vše dobře dopadlo. Půjčila jsem si na chvíli černé brýle a tohle je výsledek. A je to tu zase. Známá disidentka Růženka a její zanedbaná zahrádka. Jak všichni dobře víme, kdesi ve vnitrozemí, v hlubokých lesích, nacházela se dříve zahrádka. Aby nerostla tak opuštěná, stvořila si děťátko, Růženku. Ovšem ta měla jistou výhodu. Nenarodila se jako miminko, nýbrž již ve věku děvčete. Z toho jasně plyne, že podle Marxova rozdělení na třídy buržoazní a dělnickou Růža naprosto jasně spadá do dělnické, je jí tedy souzeno starat se o zahrádku, která si ji k tomuto účelu adoptovala. Stejný problém, který máme i dnes, se řešil již dříve – squaterství. Celé jaro sloužila Růža poctivě zahrádce, okopávala ji a zalévala, ale jakmile přišla zima – PRÁSK! Kdysi večer zaklepala na dveře stará žena, představila se jako Nouze a poprosila naši disidentku o přístřeší. A nyní přichází hlavní problém – i malé dítě ví, že starým lidem se má pomáhat. Růžena se ovšem nerozpakovala a paní Nouzi (což byla ve skutečnosti převlečená zločinka) pustila dovnitř v domnění, že ji o vše obere. Pak se nemůžeme divit, že chaloupku, která ani nebyla na katastrálním úřadě zaregistrována na Růženu, obydlela obdobně jako vilu Milada „nebohá stařenka“ Nouze. Ta Růžence rozkázala, že jí bude sloužit. No a jak to potom chudák holka squaterská (R.) měla udělat, kdyby šla na policii, začnou ji stíhat za obydlování neregistrovaného objektu, takže radši držela zobák a zadarmo pracovala pro Nouzi. Zadarmo však ani kuře nehrabe, a proto se hubená Růža, která k němu neměla daleko, rozhodla pro útěk. Musel to být ale lukrativní pozemek, vůbec bych se nedivila, kdyby se v konečné fázi ukázalo, že patří nějakému ruskému podnikateli. Holčina se tedy zabydlela na jiném místě, v kusu lesa daleko od tzv. své chaloupky. Živila se lesními plodinami (o co, že nebyly její) a obtěžovala svou přítomností okolní zvířata. V okamžiku, kdy se poblíž vyskytly děti, spunktovala z nich armádu a násilně si šla vymoct zpět pozemek, který jí vlastně ani nepatřil. Takže abychom si to zrekapitulovali: Růžena byla squaterka, zaznamenali jsme pokus o majetkovou trestnou činnost, zne/využívání nezletilých a násilnou ozbrojenou loupež. Tak pro tohle individuum je pasťák s ostrahou dětské hřiště!

Helena Svobodová, 2.A

Cesta vlakem Každý den už po třetí rok absolvuji ranní cestu vlakem do Prahy. Po všech ranních přípravách se vydávám pěšky k nádraží. Jdu po nástupišti, pozoruji lidi již čekající na příjezd vlaku. Kývnu hlavou na několik známých tváří, ale nezastavím se. Jdu na místo, z něhož už navykle pozoruji koleje mizející v dálce, po kterých má panťák v barvách bílé, modré a červené přijet. Lavička na peróně je zaplněna důchodci obtěžkanými taškami a s hůlkou v ruce. Na jejich tvářích lze pozorovat rozporuplné výrazy. Někteří se tváří nasupeně a jsou netrpěliví, protože vlak stále nejede. Někteří tak napůl klímají z nevyspání či ze tmy, která se teprve postupem času mění na denní světlo. Některým se na rtech mihne úsměv a zazáří vrásky kolem očí. Pomalu přejíždím očima celé nástupiště. Lidé oblečeni do obleků, kostýmků, studenti v džínsech a s batohem na zádech. Malé děti s pytlíkem na tělocvik. Všichni netrpělivě čekající, podupávajíce si nohou, třesouce se v mrazivém větru, jejž doprovází jemné sněžení. Zima. Ano, jedno z únorových rán. Pozdvihnu zrak ku nebesům a nechávám jemné bílé vločky padat na můj mrazem zrůžovělý obličej. Sněhové vločky hladí, šimrají, studí mé tváře. Zavřu oči. Lehce se mi pozvednou koutky úst při vzpomínce na naše dětské hrátky ve sněhu... Tu se hlasitě rozezní závory. Střídavě blikají dvě červená světla. Auta se řadí v zástupech před přejezdy přes koleje. Staříci a stařenky zpozorní a začnou zvedat své těžké zadky z laviček a kontrolovat všechna zavazadla, aby něco nezapomněli. Červenobíle pruhované závory pomalu spadnou dolů a z dálky se ozve hlas přijíždějícího vlaku. Poslední opozdilci probíhají podchodem a náhle vybíhají zadýchaní do schodů. Několik lidí si štípá své lístky ve žlutém označovači jízdenek. Další lidé vylézají z vyhřáté čekárny a rozestupují se po už tak zaplněném nástupišti. Konečně vlak se skřípěním zastaví, otevřou se červené dveře, ven téměř nikdo nevystoupí, zato dovnitř se nahrnou desítky zmrzlých lidí. Vyhledám prázdné místo u okna a posadím se. Sundám ze zad batoh a položím si ho na klín. Na zbylé dvě sedačky si ke mně a jednomu klukovi přisedne jakási babička s dědou. Zavřou se dveře a vlak se dá vzápětí do pohybu. Vytáhnu si z kapsy mp3, dám si sluchátka do uší a stisknu play u názvu interpreta Ecstasy of St.Theresa. Zahledím se z okna. Pošmourná krajina za sklem rychle ubíhá pryč. Sklo je studené a trochu omrzlé zvenku. Všude je plno sněhu. V dálce se třpytí řeka. Kdesi ještě dál se klikatí silnice a září světla aut. Šedivé mraky se rozestoupily a na oblohu vychází žluté kulaté slunce, jež vnáší do mé duše teplo, klid a mír, pohodu, až se musím usmát. Uvědomím si, že se doopravdy usmívám, a s rozpaky pohlédnu do modrých očí kluka sedícího naproti, jenž se taky usmívá. Slunce ozařuje celý vagon. Musím přimhouřit oči. Škubnutí. Stanice Praha-Radotín. Rozhlédnu se po ostatních cestujících. Trochu mi připadají jako roboti, sedí, jsou jak zaseknutí, jen občas pohnou hlavou či rty a něco sdělí spolusedícímu nebo občas nadskočí pohyby vlaku. Přes hudbu, jež se mi rozeznívá celou hlavou, neslyším,

-5-

co si povídají. Mohu jen odezírat z úst. Ale je to zábavné. Pozorovat jednotlivé typy lidí a vymýšlet, co asi dělají za práci, kam chodí do školy, co prožili, co zažívají, nad čím přemýšlí, o čem si povídají. Soudit podle výrazu jejich tváře, odezírat z úst. Kdybych tak uměla číst myšlenky. Zajisté by to bylo v lecčem výhodné, třeba v takové kriminalistice bych pak byla za hvězdu. Ale na druhou stranu by to ať už pro mě nebo někoho jiného nebylo zrovna nejlepší. Když si vzpomenu na film Po čem ženy touží, Mel z toho pak málem zcvoknul . Je faktem, že lidé takhle po ránu ve vlaku spíše dospávají, nepřítomně zírají z oken. Pár si jich povídá, směje se. Jakási dívka před sebou drží otevřený sešit z dějepisu a snaží se doučit, co nestihla včera večer. Pán v kravatě si čte nějakou objemnou knížku. Vyfintěná blondýna ve středních letech si upravuje make-up v zrcátku. Staří manželé vedle mě jsou v družném rozhovoru. Zřejmě se dohadují o tom, jestli u dcery něco nezapomněli a zdalipak jim sousedka nakrmila slepice. Kluk naproti mně má v uších také sluchátka a je zahleděn z okna. Náhle mě vytrhne již druhé škubnutí vlaku. Stanice Praha-Smíchov. Polovina lidí se hrne ke dveřím a vystupuje. Všichni spěchají po schodech dolů do metra nebo na tramvaj. Skupina puberťáků se ještě poflakuje na nástupišti. Já zůstávám na svém místě. Stejně jako kluk naproti mně. Vlak se dává opět do pohybu. Teď už se neobdivuji romantické zasněžené krajině za oknem. Vystřídalo ji město plné smogu, kouře z výfuků, aut kupících se v zácpách, ranní špičce. Čekajících na zelenou. Na zelenou. Kéž by už bylo jaro… Za oknem se míhají bytové domy. Vjedeme na železniční most vedoucí přes Vltavu. Tenhle úsek cesty miluju. Zasněně se dívám na plynoucí studenou vodu a Vyšehrad stojící na kopci, jež je oslněn slunečními paprsky. V mysli mi vytane vzpomínka na pověst o Dívčí válce. Dál za oknem utíkají vysoké domy, silnice a chodníky, tramvaje a auta a v poslední řadě lidé spěchající do práce, školy…lidé, kteří neustále někam spěchají. Kdo ví, jak často si dovolí vypustit a jít se projít třeba na Vyšehrad, i když není zrovna nejlepší počasí. Co na tom. Dnešní systém či jak se to dá nazvat. Zkrátka lidé, dnešní životní styl a způsob žití, bytí. Lidé se předhánějí v tom, kdo má lepší auto, oblečení, kdo má více peněz. Neustále se vymlouváme na to, že dnes je všechno jinak než dřív. Opravdu si to myslíte? Vždyť už jen v tom předbíhání se, kdo je lepší, a předvádění se před druhými jsme na tom stále stejně jako naši rodiče, prarodiče. Vždy v každé době měly peníze moc. Lidé byli vždy nějakým způsobem stádo. Na vesnicích se každý s každým znal, pomlouval se a podobně, to ale trvá stále. Ve městě honba za ideálem krásy, peníze, peníze, peníze a moc. Uznávám, bez peněz to nejde, ale kolik lidí už jen z tohohle vagonu si o víkendu udělá čas pro sebe, pro rodinu a vyrazí někam na výlet, do divadla, kina, kamkoli. Ne jen strávit víkend povalováním se u televize a tupým vymýváním mozků při sledování naprosto stupidních pořadů. Jenže takhle si může postěžovat každý nad tím, kam ten svět spěje. Možná, že dřívější doba byla v lecčem lepší (nebyly mobilní telefony), ale v lecčem horší (světové války, komunismus…). Můžeme si stále stěžovat a tak, ale silně pochybuji o tom, že se to někdy zlepší. Že lidé budou žít jako kultivovaní lidé, že zavládne na světě mír a blahobyt. Jsem naivní, já vím. Ale není to krásná představa? Ovšem není to jen o válčení a různých nepokojích, problémy dnešního světa jsou ve všech možných oborech, směrech. Nikdy se to nezlepší, neobrátí na tu dobrou stranu. Alespoň pochybuji. Sny nejsou špatná věc. Kdo z nás nemá nějaký sen, občas si při pohledu na Václavák přecpaný cizinci nezapřemýšlí nad tím, jaké by to bylo, kdyby… Prostě občas vypustit. Zůstat si u našich snů. Co je na tom špatného? Pak se zase na chvíli vrátit do reality. Kdyby tak měl člověk moc to všechno změnit, změnit to podle sebe. Holt se s tím lze jen smířit. Moc mají jiní a je na nich, jak s ní naloží. Zatím jsem žádný převratný zázrak nezaznamenala. Prostě hodit tašku na rameno a jít.  Můžete z davu vybočovat bláznivým oblečením, bláznivou barvou vlasů, nepochopitelnými názory, ale těžko tím něco změníte. Tak aspoň vybočovat tím vzhledem. A dejte pokoj s trendy. Slunce svítí pro všechny…. Proberu se prudkým zastavením vlaku a skřípěním kol. Uvědomím si, že jsem už na Hlaváku. Vezmu batoh a vystoupím ven na nástupiště. A lidi se už zase hrnou jak stádo slonů a předbíhají se v tom, kdo první vleze na eskalátory a modrooký sympaťák zmizí za rohem…

Šárka Prágrová, 4.A

Překvapení u Vltavy 6. díl povídky s nejasným koncem Ozve se bouchnutí domovních dveří. „Mami, to jsi ty?“ zeptám se, když se kroky přiblíží. „Ne, to jsem já,“ slyším z chodby tichý Radkův hlas. Teprve teď se rozhodnu a požádám bráchu, aby se stavil u mě v pokoji. Za několik vteřin se ve dveřích objeví Radkova hlava. Vzpomenu si na Štědrý den před třemi měsíci. Tehdy tam stál podobně, jen to byl můj malý, vyděšený bráška. Teď takový není. Dívá se na mě spíš překvapeně. „Potřebuješ něco?“ zeptá se, když já sama nic neřeknu. „No, jen jsem se chtěla zeptat… jak jsi se měl venku?“ začnu poněkud neohrabaně. „Jo, dobrý,“ odvětí. „Co jste dělali?“ snažím se pokračovat v konverzaci, ale cítím se jak ten nejhorší detektiv pod sluncem. Radek pravděpodobně taky nevnímá naši debatu jako příjemný sourozenecký rozhovor. Podezíravě se na mě podívá a pak opět stručně odpoví: „Tak, kecali.“ „Jo, fajn. Jsem ráda, že si ty hory vynahradíš,“ jsem už fakt zoufalá. V tu chvíli mi do oka padne časopis a natáhnu se pro něj. „Podívej, tady je článek o nějaké feťačce,“ nalistuju příslušnou stranu, aby viděl následky. „Málem zemřela. Jo, to byla moje zábava na odpoledne,“ snažím se nenápadně vykroutit z pravdivého vysvětlování.

-6-

Tak tohle bylo úplné fiasko. Psycholog ze mě rozhodně nebude, když nedokážu promluvit ani s vlastním bráchou. Ten na mě kouká čím dál tím nechápavěji. „No, nebudu tě dál zdržovat,“ pokusím se co nejrychleji tenhle trapný rozhovor ukončit. „Jdu na počítač,“ řekne Radek mezi dveřmi a zmizí. Složím obličej do dlaní, tohle se mi opravdu nepovedlo. Musí si myslet, že jsem se zbláznila. Od rozhovoru uplynuly už tři dny. Od té doby jsme spolu mluvili normálně, jako by se nic nestalo. Z chodby se ozve běh. Potom slyším Radkův dávivý kašel z koupelny. „Jsi v pořádku?“ zeptám se, když opět vyjde na chodbu. Radek se na mě podívá vlhkýma, vyděšenýma očima. „Jo, je mi dobře,“ odpoví a vrací se do svého pokoje. „Ahoj, jak se máš?“ ozve se z telefonu Renatin hlas o den později. „Už dobře. Jak jste si užily hory?“ ptám se se zájmem. „Skvěle, a něco jsme ti přivezly. Můžeš přijet do mekáče na Malostranskym náměstí?“ Jsem od přírody zvědavá, a tak bez váhání se schůzkou souhlasím. Nedá mi to a jdu cestou, kde jsem minule zahlédla bráchu s jeho partou. Skupina je tam zase, včetně bráchy. Chvíli je pozoruju. Netrvá to dlouho a její členové si začnou znovu posílat známou trubičku. S radostí zjišťuju, že ji Radek odmítne. Výsměch brácha odrazí vyprávěním o včerejších následcích. Respektive jim odvypráví přijatelnější verzi tvořenou převážně sprostými slovy. Pak si vezme obyčejnou cigaretu a jejich zábava normálně pokračuje. Kupodivu z něj mám radost. Nelíbí se mi, že můj malý bráška kouří, ale důležité pro mě v tuto chvíli je, že odmítl jointa. A zbytek můžu řešit, až se posunu dál ve studiu psychologie. Dřív radši ne. „No ahój,“ uvítají mě holky, když dorazím k jejich stolku. Sotva si dosednu, zahrnou mě historkami ze sjezdovky. „Škoda, že jsi tam nebyla s námi,“ řekne Péťa. „Ale něco jsme ti přivezly.“ „Jé, to jste se úplně trefily,“ rozzářím se, když uvidím roztomilého kulicha. „No jo, trochu tě známe,“ usměje se Danča. „A taky jsme už vytiskly nějaké fotky, chceš se podívat?“ „ No jasně, sem s nimi,“ prohlásím nadšeně. „Tohle je z výletu na Špičák. Měly jsme penzion přímo u sjezdovky,“ popisuje Péťa. „A tohle je klasika, svařák musel bejt.“ „Téda, začínám fakt hodně litovat, že jsem tam nemohla být s vámi,“ povzdychnu si. Holky se začnou chechtat: „Proto jsme ti přivezly ještě jedno překvapení,“ řekne Renata a podá mi bílou obálku. „Co je to?“ ptám se udiveně. „Tak se přece podívej,“ vybídne mě Péťa. Přiznám se, že se do obálky podívám nedůvěřivě. Je tam fotka holek a nějakého kluka. Po bližším prozkoumání se mi rozbuší srdce. Je to Bert, o tři roky starší kamarád ze základky. Taková ta dětská láska. „Kde se tam vzal?“ vyhrknu překvapeně. „Byl tam s kamarády,“ vysvětlí jeho přítomnost Renata. „A ptal se na tebe,“ dodá s úsměvem. V tu chvíli zazvoní Petře telefon. „Jo, dobře, príma. Měj se.“ Holky se na ni podívají a Petra přikývne. „Co je?“ zeptám se, protože si připadám jako páté kolo u vozu. „Bert pracuje v Národním divadle. Právě mu skončila směna a je na cestě sem,“ rozpovídá se Danča. „A my jsme se s ním dohodli, že mu půjdeš naproti,“ skočí jí Petra do řeči. „Vy jste zešílely!“ vyhrknu, ale vím, že jakýkoli odpor je marný. Holky už mě proti mojí vůli oblékají do kabátu. Když už jsem ve dveřích, popřejou mi hodně štěstí. Najednou jsem ráda, že je mám. Zrychlím krok a spěchám ke Karlovu mostu. Nevím, kde se ve mně bere tolik energie. Neviditelná síla mě tlačí kupředu. Bože, proč tu musí být tolik pomalých turistů? Jasně, Praha je nádherná, ale já teď opravdu nemám čas. Proplétám se mezi skupinkami, vběhnu do každé škvíry. Obvykle respektuju fotící se lidi, ale bohužel, dnes si všichni odvezou domů mou fotografii s výrazem uštvaného psa. Nesmíte se na mě ale zlobit. Na druhém břehu řeky, někde tam, je člověk, který je pro mě vážně moc důležitý. Dělí nás pouze ta řeka. Konečně se dostanu na druhou stranu. Přemýšlím, kudy teď projít. Pořád se rozhlížím, abych ho náhodou neminula. Nevím, kudy jít – průchodem nebo podél silnice? Nakonec se rozhodnu pro průchod a téměř jím proběhnu. Na konci se pořád otáčím k silnici, jestli tam náhodou nebude. Pak pokračuju dál podél řeky. Najednou ho zahlédnu, zrovna prochází kolem jedné z laviček. Rozeběhne se, a tak se i já rozeběhnu. „Ahoj,“ zastaví těsně přede mnou a na přivítanou mě obejme. „Moc rád tě zase vidím,“ usměje se, když se od sebe odtáhneme. Zkoumavě se na něj podívám a úsměv mu vrátím.

Veronika Králová, 3.A

PODEJ RUKU ZEMI Zrodila jsem se před 4,5 miliardami let. Ze začátku jsem nebyla nic moc, jenom kus balvanu, a tak jsem si řekla, že o sebe začnu trochu dbát. Pluto, chudák, už není mezi námi, říkal, že na kůru je dobrá slaná voda, proto jsem si vytvořila moře. V té době byla v módě zelená, a tak jsem výstupky, které vyčnívaly z vody, osázela rostlinkami. Jako bonus jsem si vytvořila zvířátka, aby na mně nebyla taková nuda. A byla jsem nad míru spokojená.

-7-

Jenže, představ si, Venuše, co se potom stalo. Opice se nějak vyvinuly a vytvořili se z nich lidé. Původně jsem nic neplánovala, ale když už to přišlo, řekla jsem si, že to nechám být. Ale nevyplatilo se mi to. Ze začátku jejich chování sice celkem ušlo, ale pak začali lidé kácet lesy a těžit uhlí a od té doby to se mnou jde z kopce. Tomu bys nevěřila, co všechno mi dělají. Třeba zakládají pořád nové a nové továrny a z nich vypouští toxické chemikálie, které mi zamořují vodu a půdu a také znečišťují klima, protože se uvolňují skleníkové plyny a vzniká globální oteplování. No a pak se diví, když jim na oplátku sešlu povodně, extrémní výkyvy teplot nebo hurikány! Pokud lidé spálí ještě čtvrtinu současně známých fosilních paliv, dojde ke katastrofě. A vidíš tuhle díru? Tak to je ozonová. Taky mi ji udělali lidi. Také mají neskutečně hloupý způsob vyrábění energie. Jaderné elektrárny sice vytváří méně CO 2, ovšem do prostředí se uvolňují nebezpečné radioaktivní látky - od těžby uranu, přes nebezpečný provoz elektrárny, až po ukládání vyhořelého odpadu do moře. Pěkný dáreček pro budoucí generace. Nejvíc mě vytáčí to, jak pořád kácí lesy. Původní pralesy jsou přece domovem téměř 90% všech živých druhů. Kvůli těžbě vzácného dřeva je ohrožena i ta poslední pětina lesů, co na mně zbyla. Další z problémů je rozrůstání pouští. Je to taková písečná kožní vyrážka. Pouště pohlcují všechno kolem sebe. Když přidám ještě tání ledovců, mohlo by to dopadnout tak, že budu pokrytá jen vodou a pískem. Smutná představa. Nejhorší je, jak vybíjejí zvířátka. No řekni, jak ta k tomu přijdou! Některé druhy už vymřely a jiné jsou na pokraji vyhynutí. Často se zamýšlím nad tím, proč to vlastně dělají. Nic, co by to vysvětlovalo, mě ale nenapadá. Pořád chtějí jen peníze, i když nevím, na co jim to je. Vždyť zdraví je přece na prvním místě. A pokud nebudu zdravá já, nebudou logicky ani oni! Jenže to jim bohužel nedochází. Sami si pod sebou podřezávají větev. Přitom by to bylo tak jednoduché. Kdyby lidé přestali používat toxické látky, přešli na obnovitelné zdroje energie, jako je třeba vítr, slunce nebo biomasa, recyklovali papír, aby nedocházelo ke zbytečnému kácení lesů a přestali lovit velryby a jiná ohrožená zvířátka, určitě by se jim potom žilo lépe. Jenže to by lidé museli chtít. Najde se sice pár světlých výjimek, ale to nestačí. Musí si to uvědomit všichni. Takže abych to shrnula. Já být tebou, Venuše, lidi si na sebe rozhodně nedávám. Není to totiž žádná výhra. A jestli ti moji nezmoudří a nezačnou se ke mně chovat tak, jak mají, tak s nimi zatočím. Nenechám se přece ničit!

Eva Záleská, 4.AG

Rozhovor s Větrákem Vážení čtenáři našeho školního časopisu, každý příběh jednou začíná a také končí… Nemyslím tím, že časopis končí ( to vůbec ne!! ). Myslím tím, že končí příběh jedné důležité osoby, která byla pro Větrák osobností. Osobností, která vháněla do našeho školního čtenářského života svěží vítr. Ano. Je řeč o našem šéfredaktorovi Lukáši Senftovi. Bohužel i jeho čas na škole končí. Mnohokrát jste si mohli na předních stranách v úvodníku přečíst poutavé a mnohdy vtipné komentáře, a to nemluvím o brilantních rozhovorech!! Toto číslo je jeho posledním a my jsme neradi, že o něho přicházíme. Ale život jde dál… Lukáš se zařadí do „dvorany“ velmi úspěšných šéfredaktorů v dlouholeté historii Větráku. Ale jak tato osobnost školy prožívala léta s mnohdy úmornými hodinami nad přípravou a organizací časopisu?? Požádal jsem Lukáše o krátký rozhovor… Lukáši, jak dlouho přispíváš do Větráku?? Do Větráku přispívám od prváku, kdy jsme měli napsat něco málo o zážitcích z adaptačního kurzu. Tak jsem to zkusil a povedlo se. Příspěvek se líbil a od té doby přispívám. Máš i jiné zkušenosti s přispíváním do časopisu (např. na základní škole apod.)?? Ne, nemám. Byl jsem celkem na třech základních školách, ale školní časopisy tam nevedli. Určitě si zažil mnohdy stresové situace spojené s Větrákem a určitě i vtipné a veselé zážitky. Podělíš se s námi o ně?? Stresové situace ani nebyly. Možná jen, když jsem na poslední chvíle psal až do noci příspěvky. A vtipné momenty? Bylo jich mnoho… Nejvíc nás bavila práce při konečné fázi časopisu - kopírování. Když se řekne slovo VĚTRÁK, co Tě napadne?? Jako první mě napadne asociace, a tou je titulní stránka časopisu. A aby to mělo nějaký filosofický oduševnělý kontext, vybaví se mi větrák někde ve skladě. Slyšel jsem, že se chystáš na žurnalistiku, je to pravda? Co bys vzkázat studentům, kteří se chtějí vydat na tuto dráhu?? Původně jsem zamýšlel, že půjdu na žurnalistiku. Dokonce už jsem měl vyhlídnuté školy, ale obával jsem se některých věcí spojené s politickým děním v předešlých desetiletích… Ale časem se ještě uvidí… Co bych vzkázal těm, kteří směřují na žurnalistiku? Držím palce! Děkuji Ti za čas strávený tímto rozhovorem a přeji Ti, abys došel všech snů a cílů, kterých, jak doufám je mnoho. Přeji Ti šťastnou cestu životem!! Co dodat závěrem? Doufám, že nový šéfredaktor bude stejně dobrý jako Lukáš , nezalekne se ničeho a bude pokračovat na tom, čeho se všichni šéfredaktoři dopracovali až dodnes. A vám všem přeji krásné a pohodové Vánoce, bohatého Ježíška, svátky plné pohody a šťastný vstup do nového roku, který bude jistě výjimečným. Čeká nás rok nových osudů, nových změn, příchodů a odchodů, mnoho splněných přání a cílů či předsevzetí. Vykročme všichni tou pravou nohou do „desítky“!!

Jan Kadeřávek, 3.A

-8-

DdALSDHF

Osvětim dne 24. listopadu 1941 Můj nejdražší Pavle! Je tomu již téměř rok, co jsme od sebe odděleni a já až dnes přesně vím, co Ti napsat. Je to nejspíš můj poslední dopis Tobě, proto do něj napíšu vše, co mám na srdci. Pokud to ovšem stihnu. Velkoryse nám dnes dovolili zařídit si den podle vlastních potřeb. Dokonce se prý večer budeme moci umýt, Hess nechal postavit nové sprchy blízko našeho bloku. Má přítelkyně Maria tvrdí, že je to náš poslední den, proto prý se všichni SS-mani tváří jako svaté obrázky. Některé ženy tvrdí, že mají kontakty se spojkami z mužského tábora, podle nichž se v Osvětimi nacházejí komory se sprchami, ze kterých jde místo vody plyn. Já tomu ale, Pavle, nevěřím. Němci přeci nemohou být taková zvířata. Netuším, jestli Ti, Pavle, psaní vůbec kdy někdo doručí. Situace tady v táboře běžně neumožňuje člověku být chvilku sám, s papírem a tužkou, natož sedět v teple u stolu. Mně se to, díky Bohu za tu možnost, poštěstilo. Jakožto učitelka hudby jsem byla vybrána k výuce hry na klavír Hessovy malé dcerky a sehnat papír pro mě nebyl tedy takový problém. Jen jsem se vzdala sobotního poslechu hudby. Víš, pracovat u Hessů v domě, to s sebou nese jisté výhody. Občas mi služba přilije více polévky, každou neděli dostáváme čisté šaty, v sobotu můžeme deset minut poslouchat hudbu s ostatními vězni vybranými k pomoci v Jeho domě. A každý den jsme v teple a přepychu. Jen na noc se musíme vrátit na blok. Pracuji zde již sedmý měsíc a na konci prosince bych už mohla nocovat v Jeho domě. Dole ve sklepení bydlí vězni, v noci je zde teplo, relativně čisto a kromě nachlazení mi žádná choroba nehrozí. Oproti tomu, co jsem zažívala vedle v Březince, je dům tohoto krutovládce krásnou pohádkou. Nechci tím naznačit, že bych s Němci nějak sympatizovala, to v žádném případě. Ale mám tak možnost občas se něco dozvědět o Tobě a o dětech a mohu Vám poslat trochu jídla navíc. Hrozně tímto dopisem riskuji, je příliš dlouhý a otevřený, ale co když Maria měla pravdu? Co když je to opravdu poslední možnost, jak Ti sdělit, že Tebe a děti miluji nade vše na celém světě? Nevím, jestli máš možnost něco se dozvědět o dětech, proto Ti napíšu, co vím od spojky z dětského tábora. Naše malá Andělka prý byla hodně nemocná, ale dostala se z toho. Teď je v péči nějakého doktora, tuším, že se jmenuje Mengele. A Arnošt tam je s ní. Tak můžeme být šťastni, že jsou spolu a ještě v péči lékaře. A Jirka prý dostal ještě před cestou do ústavu, kde se specializují na péči o děti s oční vadou, možnost osprchovat se. Jsem pyšná na naše hudebně nadaná dvojčata i na Jirku. Jen škoda, že nestihl maturitu, tak snad to dožene, až se vrátí. Pavle, nedokážeš si představit, jak moc mi chybíš. A nebo možná dokážeš. Kolikrát večer usínám a představuji si, jak se procházíme podél Sázavy, když děti hlídala Tvá matka. Myslím na Tebe stále. Jak jsme se poznali na zábavě v Ledči, jak ses na naší svatbě opil a ze svatební noci nic nebylo. Pamatuji si, jak jsem stála pod starou košatou vrbou, Ty jsi plaval ve vodě a volal, že na vrbu žárlíš, že mi cuchá vlasy, že to smíš jen Ty. Přesně vidím tvou reakci v okamžik, kdy jsem Ti řekla, že čekáme miminko. Pamatuji si každý záhyb Tvého těla, stále cítím Tvou vůni, každý dotek. Jsi pořád se mnou. Pavle, kolikrát pláču, když si na Tebe a na děti vzpomenu. Hess má obrovskou kancelář s krásnými okny. Byla jsem v ní pouze dvakrát, ale na ten obrázek nikdy nezapomenu. Má výhled na výběh, kde se prohánějí dva koně. Dva černí koně. Když pozoruji, jak bezstarostně běhají a jejich dlouhá hříva za nimi vlaje, je mi úzko. Představuji si, že jsme to my dva. A děti že jsou tři břízky třepetající se ve větru vedle ohrady. Už se těším, až uslyším své jméno vyslovené Tebou. Až místo čísla 10794 uslyším Tvé něžné: ,,Ráchel“ . Těším se na nedělní procházky po městě. Miluji Tebe i děti z celého svého srdce. Tvá milující žena Ráchel P. S. Pokud to půjde, pošli mi prosím zprávu,- že jsi v pořádku! 9Tereza

Tereza Votlučková, 2.A

Vánoční snění Ach vánoční snění, všude je koled pění… Ty nejhezčí dny v roce kdy? – No přeci na Vánoce! Čas nám rychle plyne a starý rok nám hyne. Je čas snění, je Vánoc čas období krásné – nadešlo zas! Vánoce jsou klidu svátky… to je jiné než-li svátky!

Vánoce jsou veselé tak zpívejme, přátelé! Je čas Vánoc a já sním, že se nikdy nevrátím… Je čas Vánoc - to já vím láska… dárky … se štěstím! Jednou v roce ať ty dny Vánoce vám zpříjemní! Ať se vám jen úsměv vlní každé přání – ať se splní!!!

Jan Kadeřávek, 3.A

VÁNOCE, SKAUTI A LUKÁŠ „Vánoce se kvapem blíží, a proto se mnohé rodiny vrhají na tvorbu cukroví. Spousta z nich pak zažívá trpké okamžiky, když své spálené, či jinak zprzněné výtvory hází do koše. K takovým jedincům patřím (jako již každoročně) i já...“ Tak takhle nějak měl původně začínat můj článek. Pak jsem ale stvořila perníčky tak dokonalé, že bych je byla mohla prodat Ježibabě na stavbu chaloupky, kdyby se však touto dobou neválela v hořící peci. Protože vám tedy nemohu vyprávět o ničem směšném ani trapném, co by se mi událo během pečení, povím vám alespoň o skautech. Jela jsem nedávno pátečním vlakem domů. Páteční vlak se obvykle podobá autobusům kdesi v Paraguaji, kde se do vozu, který se dostaví v lepším případě jednou za tři dny, naskládá 100 normálních až 200 velmi hubených lidí. Nacpala jsem se tedy do prvního volnějšího kupé a ihned se zděsila, co jsem to provedla za strašlivou chybu. Okolo mě seděli rozesmátí skauti s kytarami v ruce. Seděl tu jakýsi starší skaut, který měl nejspíš na děti dohlížet a náramně si tuto funkci užíval, tři skoro stejně vypadající kluci okolo třinácti let, jedna velmi nezdravě vyhlížející slečna a asi tak šestiletý blonďáček, v neuvěřitelně obrovských botách. Vedoucí navrhl, že si zahrají slovní fotbal, ale takový, ve kterém se slova jen popisují. První ze tří stejných kluků začal popisovat výraz „albatros“, což od něj ale nebylo ani trochu fér, neboť slovo měl poznat blonďáček, a ten v tu dobu nechápal ještě ani pravidla hry. Nechal se podat, získal trestný bod a začal sám popisovat: „Je to pití. Je horký. Je to voda. A do ní se sype takovej prášek.“ Starší skaut s výrazem světáka bodře prohodil: „No jo, ale to může bejt pořád hodně věcí. Je ten prášek třeba v pytlíku?“ Blonďáček se zamyslel: „Nó, možná...“ Starší skaut byl zmatený: „No a … a spí se po tom pití dobře?“ Blonďáček se tvářil nechápavě: „Asi jo...“ Starší skaut už vypadal trochu popuzeně: „Hele Obelixi, já nechápu proč popisuješ slovo, který neznáš. Popisuj radši něco jinýho. Bylo to kafe nebo čaj?“ „Kafe...“ přiznal zkroušeně Obelix. „Tak teda jiný. Jezdí se s tim po vodě, ale v Český republice se to nesmí kupovat. A prodává se to tu hodně draho.“ Bledá skautka se na něj zkoumavě zahleděla: „Takže se to tu draze prodává, ale nesmí to tady nikdo kupovat?“ Obelix se zatvářil zděšeně. To znělo skutečně záhadně. „No a není to spíš tak, že se to tu smí prodávat, dokonce i kupovat a nesmí se to tu používat?“ nadhodil jeden se stejných hochů. „Jo, to asi jo.“ odpověděl ulehčeně Obelix. „Obelixi, tohle nemá cenu, my tě teď přeskočíme a ty zatím přemejšlej nad nějakym slovem, který znáš. Dominiku, co to máš?“ „Balónek z mekáče,“ odpověděl další ze stejných chlapců hlasem někoho, koho skautské táboráky moc neberou, a když, tak jen tehdy, může-li v nich upalovat pavouky a jiný drobný hmyz. „Tak si ho konečně nafoukni a přestaň s nim prdět. Tak teď bude popisovat Pampeliška,“ zavelel starší skaut.

- 10 -

„Dobře ... ták ... je to kulatý. Ale někdy to může bejt i placatý. A je to bílý. Ale může to bejt třeba i růžový. A nebo taky modrý. A jí se to. Ale často to taky leží na zemi.“ Pampeliška se rozhlédla po ostatních s nadějí v očích. Když shledala, že jejich výrazy jsou veskrze nechápavé, pokračovala v popisu: „No, ono se to vlastně pořád jí, ale nikdy to neubývá.“ Tou dobou se mi v hlavě rojily představy o bílorůžovomodrém jídle, které se jen tak válí po zemi a nikdy ho neubyde, když ho člověk jí. Ze zahloubání mě vytrhlo až Dominikovo prdění balónkem. „Ta hmota se vlastně nejí...“ snažila se dál Pampeliška „Ona se vlasně pořád jen tak nějak kouše.“ V tu chvíli nám všem konečně svitlo. Kromě Obelixe. A tak se Pampeliška snažila dál: „No ta hmota nikdy neubyde, protože se pořád dokola...“ utichla Pampališka s nadějí v hlase. „Regeneruje!“ vyhrkl Obelix. Trochu mě mrzí, že jsem nemohla být svědkem u dalšího vývoje této hry. Vlak byl totiž v mojí zastávce, a tak poslední, co jsem zaznamenala, bylo Dominikovo prdění balónkem. A protože je toto číslo nejen speciální vánoční, ale také speciální Lukášovo, připojila bych se ráda ke všem, kteří vzpomenou na dlouhá léta (konkrétně dvě) jeho skvělého vedení tohoto časopisu (a myslím to naprosto vážně). Takže Vánocům a Lukášovi jednou NAZDAR! ... (A pro ty méně zdatné: Pampeliščino slovo bylo „žvýkačka“) Anna Dorňáková, 4.A

Internátní snídaně Jídelní stůl mezi stoly, co kluk to vůl – mezi voly Pomazánka rybí, smrad – ten tu nechybí! Čaj - pochybné barvy a na dně množí se larvy

Moderní odměna Potažená plísní vevnitř hnijící duše se tísní v těle žijícím

Bez Tebe žít? To radši umřít! Bez Tebe umřít? To radši žít!

Nedozrálá a přitom zkažená má zákaz jít ven jako do vězení vražená a bachařem jí je hlen

Dej mi ruku do břišního tuku, těžko u mne najdeš pas, miluji Tě, miluješ mě, vidíme svých duší jas….!

Nebude vysvobození, nebude nirvána, jen další a další zrození a s nimi bolest přizvána

Jednou ten tuk v podkoží na prach se rozloží, avšak my zůstaneme svoji jen fungovat budeme v jiném stroji…! Miláčku, nikdy nešlo o věk, jsi nejkrásnější člověk…! Co víc si mohu přát? Než se u Tvé duše štěstím a dobrotou hřát… Ze sbírky: Expanze do světa pubescentní dívky Anna Krahulcová, 4.A

- 11 -

Goebbels/Baarová Martin Pechlát/Gabriela Míčová Režie a scéna: Dušan D. Pařízek Divadlo Komedie Jeviště je potopeno ve tmě. Vynoří se jemný kouř a já nahoře zaznamenávám jakousi temnou postavu. Zatím je ve stínu. Jde velmi pomalým krokem dolů. Klesá za zvuku Tak pravil Zarathustra. Hudba je ale poněkud krkolomná, poničená, zní velmi falešně. Nepřesná, jako by šlo spíše o kakofonii. Kontury obličeje se lehce projasňují, až jsou vidět docela. Joseph Goebbels trochu kulhá. Hluboký hlas rozčísne ticho. Goebbels byl malý tmavovlasý skřet, Pechlát je naproti tomu vysoký blonďák, typický příslušník árijské rasy. Vyvolené rasy. Jaký to paradox, že Goebbels je na divadle ztvárněn někým, jehož fyzický vzhled by si jistě rád propůjčil. Pechlát stojí na samém okraji dřevěné kulisy. Hovoří, stále jen hovoří. Je to dlouhý monolog člověka, jenž se potřebuje vypovídat. Popisuje své nepěkné dětství, kdy ho jeho spolužáci šikanovali kvůli zchromlé noze. Popisuje svůj odpor k Židům. A setkání s Hitlerem, svým Führerem, po němž z něj mohl nahromaděný hněv a žluč konečně vytrysknout naplno. Je jím posedlý. Zbožňuje ho, a přece se ho obává. Stává se říšským ministrem propagandy, manipuluje rozhlas, ovládá noviny a zpravodajství. Nacismus dává jeho životu nový smysl. Pechlát je skvělý, jeho téměř hodinové vypravování ani chvilku nenudí. Jedinou skutečnou rekvizitou je opodál stojící židle a maskérský stůl, před kterým sedí Lída Baarová. Líčí se a strojí do přepychového šatstva. Najednou vchází na podium, uklání se, Goebbels herečce nadšeně tleská. Je jí omámen. Lída po chvilce odchází zpět ke stolku a na scénu se vrací zvážnělý Goebbels. Mluví o totální válce, o vraždách a perzekuci židů. Pražádný soucit s nimi nemá. Jsou přece odpornější než hmyz. K ničemu dobří. Obraty v průběhu války glosuje výkřiky: „Vyhrajeme!“ ,,Musíme vyhrát!“ ,,Nesmíme...prohrát...“ Joseph Goebbels klečí, okolo rozevírá spáry mlha. Opět se rozezvučí zjizvený Zarathustra. Vprostřed jeviště osamělá židle. Míčová na ní sedí velmi elegantně. Nohu přes nohu. Zapaluje si jednu cigaretu za druhou. Pije šampaňské. Její osud je teskný. Špičková česká herečka, absolutní supernova, je v Německu odsouzena k paběrkování. Slované, toť nízká rasa. Seznamuje se s Goebbelsem a podléhá jeho kouzlu. Skutečně ho miluje? Zřejmě ano. On ji zve do svého sídla, kde spolu tráví několik týdnů. Poslouchají desky, Joseph hraje na klavír. Nespěchá, to jí imponuje. Jejich vztahu ovšem není přáno. Goebbels má totiž ženu a Führer nedovolí žádný skandál - je neslýchané, aby se vysoký představitel Říše rozvedl kvůli české herečce. Ta má nabídky z Ameriky, ale vzdává se jich. Poslouchá hlas srdce a zůstává nablízku Josephovi. Pořád doufá. Němci jí zakazují hrát. Goebbels nabízí svou rezignaci, přeje si být s Lídou. Marně. Hitler ji nepřijímá a Josephovu nabídku odmrští. Baarová ho pak už nikdy nespatří. Končí své vyprávění, v očích se jí lesknou slzy, rtěnku má kolem úst rozmazanou. Hlasitý potlesk. Dva monology, každý trochu jiný, ale oba perfektní. Herecké grimasy promyšlené.. Další skvělý kus v repertoáru Divadla Komedie. Tentokrát skutečně vysoce jakostní. Tomáš Křapáček, 3.BG

- 12 -

Česká filmová pohádka – Co dokáže jehla s nití; Princezny brokátem, tužkou a štětcem Na Vánoce je největší koncentrace promítání filmů z pohádkového světa, fakt souvisí nejspíše s tím, že o Vánocích se nám zasní kdekdo. Nejen tvůrci televizního programu. A tuto skutečnost využilo také Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy a připravilo pro své návštěvníky expozici české filmové pohádky, výstavu kostýmů, skic a rekvizit. Tato výstava vychází částečně z velké expozice pohádkových kostýmů ve strahovském klášteře z přelomu roku 2008 a 2009. Roztocká výstava byla pro přehlednost rozdělena do dvou částí. V první části (Co dokáže jehla s nití) sledujeme cestu od vzniku kostýmu, tedy první návrhy a skici přes konečný návrh, doplněný často pro dobrou představivost režiséra kouskem látky, a až k samotnému kostýmu nafocenému při kamerových zkouškách. Návrhy kostýmů se týkaly povětšinou kostýmů přítomných, zde tedy návštěvník může porovnat úspěšnost realizace kostýmu. V části druhé (Princezny brokátem, tužkou a štětcem) nás čekají mimo kostýmů ucelených také ukázky z doplňků, bez kterých se neobejde žádný film a ani žádná opravdová žena. Další významnou roli hraje potřeba rekvizit, u této výstavy to je dominantní královský trůn z pohádky Šíleně smutná princezna od režiséra Bořivoje Zemana. Obě expozice uvádí kostýmy zhruba z dvaceti pohádek. Jedná se o pohádky reprízované při každé vhodné příležitosti (Tři oříšky pro Popelku, Pyšná princezna) a také o pohádky skoro zapomenuté (Labakan, Kočičí princ). Kromě již zmíněných kostýmů a rekvizit zde nalezneme také filmové plakáty, ukázky z technických scénářů, z harmonogramů natáčení; připomínky uměleckého referenta k pohádkám vzniklým v 70. letech (např. Ať žijí duchové, Tři oříšky pro Popelku) či časový rozpis vzniku kostýmů. Také nalezneme přesný popis natáčecích dnů pohádky Princezna ze mlejna, včetně jmen řidičů (Rosťa, Kamil). Zde je také u každého dne v poznámce uvedeno – v nepřízni počasí, volný den. Výstava se mi líbila, příště půjdu zase. Kostým Radoslava Brzobohatého z pohádky Princ a Večernice.

Barbora Kohoutová, 4.BG

Vánoční zvyky ve světě Ježíšek, koledy, půlnoční mše. To a spousta dalších jsou klasické české vánoční zvyky, ve kterých všichni vyrůstáme už od školky. Jak ale vypadají Vánoce napříč zeměkoulí? Křesťanské Vánoce v USA Vánoční sezóna v USA začíná po Dni díkůvzdání, který se slaví vždy čtvrtý listopadový čtvrtek. Vánoční stromeček se zdobí již dva nebo tři týdny před Štědrým dnem. O Vánocích však Američané zdobí nejen stromečky, ale i své příbytky a často se pak večer jezdí projíždět po okolí a kochají se pohledem na zářící domy sousedů. Na Štědrý den se normálně chodí do práce, alespoň na půl dne. K večeři se pak každý oblékne do něčeho pohodlného a začnou se podávat oblíbená rodinná jídla. Často je to krocan se šunkou, jinde ale i mořské plody, nebo prostě pizza. Téměř nikde nechybí americký páj (koláč), většinou jablečný. Děti ještě předtím, než jdou spát, nachystají pro Santu Clause sušenky a

- 13 -

sklenici mléka. Přidají k tomu dopis, ve kterém prosí Santu o různé dárky. Vánoce se však slaví hlavně 25. prosince, kdy je státní svátek. Celý den se odpočívá a navštěvují se příbuzní. Ráno se rozdávají dárky, které přes noc přivezl Santa Claus na saních, do kterých je zapřaženo osm sobů. Nejsou to žádní obyčejní sobi! Každý z nich má totiž své jméno: Dasher, Dancer, Prancer, Vixen, Comet, Cupid, Donner, Blitzen. V moderní verzi je sobů devět, z nichž ten devátý se jmenuje Rudolph. Ten pak vede celé spřežení a nos má červený jako žárovku. Dárky vyrobili Santovi pomocníci – skřítci na Severním pólu. Vánoce v Litvě Oslavy začínají v Litvě tradičně se zimním slunovratem, který se slaví 22. prosince. Domy se nejčastěji zdobí slaměnými ozdobami s různými červenými ornamenty, které jsou v místním mateřském jazyce nazývány lukturi, krigi, putni a tak podobně. Nejznámější vánoční tradicí je průvod s maskami. K vidění jsou různé masky, mezi nejpopulárnější a zároveň nejčastější patří maska medvěda, koně, vola, vysoké ženy a malého muže. Mezi oblíbené, i když poněkud morbidní, patří také maska smrti a oživlé mrtvoly. Průvod masek cestuje od stavení ke stavení a od vesnice k vesnici. Přináší do domů požehnání, plodnost, hojnost a ochranu před zlými duchy a neštěstím. Další tradicí charakteristickou pro tuto oblast je vlečení dřevěné klády jako symbolu problémů a neštěstí. Toto veliké poleno je vlečeno příslušníky jedné rodiny, často se zapojí do rituálu i několik málo sousedů a přátel. Zpívají se tradiční písně za doprovodu různých hudebních nástrojů. Lidé okolních usedlostí se pak sejdou, popřejí si navzájem vše dobré a společně poslední polena spálí, aby zahnali neštěstí a problémy na příští rok. Součástí vánočních oslav jsou samozřejmě i hostiny, na svátečním stole nesmí chybět prasečí hlava vařená spolu s rozmělněným ječmenem. Toto jídlo se nazývá koca nebo kikas. Proto se zde někdy Štědrý večer nazývá Kuki večer. Vánoce ve Francii Štědrý večer se ve Francii tradičně slaví v kruhu rodinném. Večer 24. prosince dávají děti své vyčištěné boty před domácí krb nebo na jiné místo v obytné místnosti. Věří a hlavně doufají, že Pere Noel (Otec Vánoc) jim boty naplní dárečky. S Pere Noelem chodí ve Francii i jeho partner Pere Fouettard (v překladu Otec Políček), který naopak vyplatí zlobivé děti plácnutím či políčkem na zadek. Tradičním půlnočním jídlem je takzvaný le reveillon. Jídlo se skládá z ústřic, klobásek, vína, pečené šunky, salátů, ovoce a sladkostí. Tzv. Kristův koláč je pečený a je ozdoben cukrovou pěnou tak, aby se podobal malému Ježíškovi. V jižní Francii je Kristův chléb rozřezán a jí se pouze samotný, zároveň se dle starých pověr rozdává chudým lidem. V Alsasku zaujímá místo favorita na svátečním vánočním stole pečená husa. V Burgundsku se jí zpravidla pečený krocan a mnoho ořechů. V Paříži a přilehlých oblastech dnes mnoho lidí dává přednost čerstvým ústřicím. Severní Francie je známá tím, že zde děti dostávají dárky již 6. prosince na den Sv. Nicholase místo na Štědrý den. Vánoce v Guatemale Guatemala je stát ležící ve Střední Americe v oblasti Karibiku. Vánoce jsou zde bohaté, snad ani ne tak co se týče dárků, ale spíše jsou velikou společenskou událostí. Začínají se slavit 9 dní před Štědrým dnem. Bití bubnů a exploze různých světelných a zvukových efektů se šíří ulicemi Guatemaly. Zpívají se tradiční vánoční písně, lidé si dávají pro toto období ustálené vánoční otázky, na které druzí tradičně odpovídají a často recitují verše. Večery před Vánoci jsou zde tráveny jako veliké párty, popíjí se punč, jedí se horká rajčata, je zde mnoho hudby a tance.

- 14 -

Takže když si to shrneme, v Guatemale jsou Vánoce jeden velký mejdan, ve Francii se dávají dárky do bot, v Litvě je místo Vánoc prakticky Halloween a v USA mají dokonce pojmenované i Santovy soby. Tak si říkám zlatý český Ježíšek.

Nicola Zábranská, 3.A ______________________________________________________________________

Pravdivé inzeráty z USA · Jste negramotný? Ještě dnes nám napište a pošleme vám zdarma instrukce, jak to napravit. · Prodáme pejska. Žere všechno a má moc rád děti. · Hledáme muže pro práci v továrně na dynamit. Podmínka: musí být ochoten cestovat. · Každého půl roku povánoční výprodej. · Speciální nabídka obědů: Krocan $2.35; kuře nebo hovězí $2.25; děti $2.00. · Prodá se starožitný psací stůl vhodný pro ženy s tlustýma nohama a velkým šupletem. · Nyní máte přežitost nechat si propíchnout uši a ještě dostat domů náhradní pár. · Netrháme vaše prádlo v automatických pračkách. Děláme to pečlivě ručně. · Nabízíme velmi staré šaty po babičce v perfektním stavu. Ojetá auta. Proč máte chodit jinam a nechat se tam okrást? (Navštivte nejdřív nás.) · Za jediný dolar naolejujeme váš šicí stroj a vyrovnáme napětí u vás doma. _____________________________________________________________________ Žena I stvořil Bůh zem a viděl, že je krásná. Tak stvořil rostliny a zkonstatoval, že jsou také krásné. Stvořil i zvířata a zjistil, že i ta jsou krásná. A tak stvořil muže a zjistil, že ten je také krásný. Nakonec stvořil Bůh ženu, potom se na ni podíval a zamrmlal si: „No co, tak se namaluje.“

- 15 -