patitul a titul k1.indd 2
14.09.15 19:51
Místa, která vás děsí Pema Chödrön Z anglického originálu The Places that Scare You přeložila Hana Čermáková Odpovědný redaktor tištěné knihy Jan Čermák Návrh obálky Diana Delevová, 2Design Grafická úprava a sazba tištěné knihy Art D, www.art-d.com Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE www.synergiepublishing.com Elektronické vydání první Copyright © 2001 by Pema Chödrön Translation Copyright © 2015 Synergie Publishing SE Published by arrangement with Shambhala Publications, Inc., Horticultural Hall, 300 Massachusetts Avenue, Boston, MA 02115. ISBN 978-80-7370-441-4
Přiznej se ke svým skrytým chybám. Přibliž se k tomu, co se ti zdá odpuzující. Pomoz těm, o nichž si myslíš, že jim pomoci nemůžeš. Vše, k čemu jsi připoutána, nech odejít. Vydej se do míst, která tě děsí. RADA UČITELE TIBETSKÉ JOGÍNCE MACHIK LABDRÖN (11.–12. stol.)
OBSAH PODĚKOVÁNÍ ...................................................................................... 11 ÚVOD ..................................................................................................... 13 KAPITOLA PRVNÍ Bódhičitta a její mimořádnost ....................................................... 15 KAPITOLA DRUHÁ Narážíme na skrytý pramen ........................................................... 23 KAPITOLA TŘETÍ Životní realita ...................................................................................... 33 KAPITOLA ČTVRTÁ Učíme se zůstávat .............................................................................. 41 KAPITOLA PÁTÁ Bojovnické slogany ............................................................................ 53 KAPITOLA ŠESTÁ Čtvero neomezených vlastností .................................................... 61 KAPITOLA SEDMÁ Milující laskavosti ............................................................................... 65 KAPITOLA OSMÁ Soucit ..................................................................................................... 75 KAPITOLA DEVÁTÁ Tonglen .................................................................................................. 83 KAPITOLA DESÁTÁ Nalézáme v sobě schopnost se radovat ...................................... 91
KAPITOLA JEDENÁCTÁ Cvičíme se v radosti stále dál ......................................................... 99 KAPITOLA DVANÁCTÁ Uvažujeme v širších dimenzích ................................................... 103 KAPITOLA TŘINÁCTÁ Setkání s nepřítelem ....................................................................... 109 KAPITOLA ČTRNÁCTÁ Nový začátek ...................................................................................... 117 KAPITOLA PATNÁCTÁ Síla ........................................................................................................ 121 KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ Tři druhy lenosti ............................................................................... 129 KAPITOLA SEDMNÁCTÁ Činnost bódhisattvy ........................................................................ 135 KAPITOLA OSMNÁCTÁ Bez jistoty ........................................................................................... 143 KAPITOLA DEVATENÁCTÁ Zvýšená neuróza ............................................................................... 151 KAPITOLA DVACÁTÁ Když se průběh zkomplikuje ........................................................ 157 KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ Duchovní přítel ................................................................................. 163 KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ Přechodný stav .................................................................................. 169 ZÁVĚREČNÁ MODLITBA ................................................................ 175
PŘÍLOHA: CVIČENÍ Atíšovy slogany výcviku mysli ...................................................... 177 Modlitba za čtvero neomezených vlastností .......................... 180 Procvičujeme milující laskavost .................................................. 181 Procvičujeme soucit ........................................................................ 182 Modlitba o třech krocích ............................................................... 183 POUŽITÁ LITERATURA ................................................................... 185 DUCHOVNÍ CENTRA ....................................................................... 189
Šestému Karmapovi, Rangdžungovi Rigpe Dordžemu, Dilgo Khyentse Rinpočhemu a Chögyam Trungpovi Rinpočhemu, kteří mě naučili, co znamená žít beze strachu.
PODEˇKOVÁNÍ
Z
a to, že této knize pomohli spatřit světlo světa, bych chtěla obzvlášť poděkovat pěti lidem: mému spolubratrovi z kláštera, Tingdzinovi Ötrovi, který se neocenitel-
nou měrou zasloužil o mé přednášky; Tamarovi Ellentuckovi, který mi byl vynikajícím a oddaným sekretářem v některých velmi těžkých časech; Gigimu Simsovi, který neúnavně přepisoval mé přednášky; mé dobré přítelkyni Heleně Tworkovové, která mi poskytla ideální místo na psaní, a především mé dlouholeté přítelkyni a editorce Emily Hilburn Sellové, která se knize věnovala s plným nasazením a vynaložila přitom úsilí opravdové bojovnice. Také bych chtěla poděkovat mnoha dalším lidem, kteří během posledních pěti let přepisovali mé proslovy a přednášky: Migme Chödron, Lynne Van de Bunte, Eugenovi a Heleně Tashima, Susan Stowensové, Alexisovi Shawovi, Billovi a Eileen Fellovým, Rohaně Greenwoodové a Barbaře Blouinové. Ráda bych poděkovala Soledad Gonzálesové za její milující laskavost. Mé hluboké ocenění patří Joko Beckové a Ezrovi Baydovi, jejichž dílo mě hluboce ovlivnilo. Zvláště pak bych chtěla vyzvednout Ezrův přínos v kapitole o meditaci. Konečně bych chtěla vyjádřit nesmírnou vděčnost svým učitelům, kteří jsou dosud naživu, Dzigarovi Kongtrulovi 11
Rinpočhemu a Sakyongovi Miphamovi Rinpočhemu. Velmi šlechetně mi stále ukazují povahu mé mysli a odkrývají mé skryté chyby.
12
ÚVOD
K
dyž vyučuji, začnu tím, že vyjádřím nějaký soucitný záměr. Vyslovím přání, abychom učení aplikovali ve svém každodenním životě, a osvobozovali tak sebe i druhé
od utrpení. Během hovoru posluchače povzbuzuji, aby si uchovali otevřenou mysl. Ta se často přirovnává k úžasu dítěte, které vidí svět bez předsudků. Tak, jak to říká zenový mistr Suzuki Roshi: „V mysli začátečníka se nachází mnoho možností, avšak v mysli zkušeného jich je jen málo.“ Svou promluvu zakončuji tím, že danou příležitost věnuji všem bytostem. Toto gesto všeobjímajícího přátelství lze přirovnat ke kapce čerstvé pramenité vody. Kápneme-li ji na skalnatý povrch do přímého slunečního světla, brzy se vypaří. Pošleme-li ji však do oceánu, nikdy se neztratí. Z tohoto důvodu vyslovuji přání, abychom si neponechávali učení pouze pro sebe, ale použili je ve prospěch ostatních. Daný přístup odráží to, čemu se říká tři ušlechtilé principy: dobré na začátku, dobré uprostřed, dobré na konci. Můžeme je aplikovat na veškeré činnosti svého života. Vše, co děláme – jak začínáme den, snídáme nebo jdeme na schůzku – můžeme provádět s úmyslem být otevření, přizpůsobiví a laskaví. Můžeme pak s jistou zvídavostí postupovat dál. Jak říkával můj 13
učitel Chögyam Trungpa Rinpočhe: „Žijte svůj život jako jeden experiment.“ Na závěr našeho sezení, ať už máme pocit, že jsme ve svém záměru uspěli či neuspěli, stvrzujeme svou činnost tím, že se zamyslíme nad druhými, nad lidmi, kterým se daří i nedaří všude, na celém světě. Přejeme si, aby vše, čemu jsme se ve svém experimentu naučili, prospělo i jim. V tomto duchu vám nabízím tuto knihu jako návod, jak se cvičit v tom, být soucitným bojovníkem. Nechť je vám ku prospěchu na začátku, uprostřed i na konci. Nechť nám pomůže posunout se směrem k místům, která nás děsí. Nechť inspiruje naše životy a dopomůže nám k tomu, abychom jednou umírali, aniž bychom čehokoli litovali.
14
KAPITOLA PRVNÍ
BÓDHICˇITTA ˇ ÁDNOST A JEJÍ MIMOR Člověk dokáže správně vidět pouze srdcem; co je podstatné, je okem neviditelné. ANTOINE DE SAINT EXUPÉRY
K
dyž mi bylo asi šest let, dostalo se mi zásadní lekce z bódhičitty od jedné staré ženy. Zrovna se vyhřívala na sluníčku, když jsem šla kolem jejího domu. Cítila
jsem se opuštěná a nemilovaná a přitom jsem kopala do všeho, co mi přišlo do cesty. Žena se zasmála a řekla mi: „Holčičko, nedopusť, aby ti život zatvrdil srdce.“ V té chvíli se mi dostalo veledůležitého ponaučení: buď můžeme dopustit, že nás naše životní okolnosti zatvrdí, a my v sobě necháme narůstat vztek a strach, anebo jim můžeme dovolit, aby nás obměkčily, a my se tak stali laskavějšími a otevřenějšími vůči tomu, co nás děsí. Tuto volbu máme vždycky. Kdybychom se měli na to, co je bódhičitta, zeptat Buddhy, pravděpodobně by nám odpověděl, že toto slovo je snadnější pochopit než přeložit. Možná by nás vyzval, ať hledáme 15
způsoby, jak se jeho významu dobrat, ve svém vlastním životě. A třeba by nás ještě i popíchl slovy, že bódhičitta dovede transformovat i ta nejzatvrzelejší srdce a tu nejzaujatější a nejvystrašenější mysl. Čitta znamená „mysl“ a také „srdce“ či „postoj“. Bódhi znamená „probuzený“, „osvícený“ či „zcela otevřený“. Někdy se zcela otevřenému srdci a mysli bódhičitty říká měkké místo, místo, které je tak zranitelné a křehké, jako otevřená rána. Do jisté míry se ztotožňuje s naší schopností milovat. Toto měkké, zranitelné místo totiž mají i ti nejkrutější lidé. I ta nejdivočejší zvířata milují své potomky. Jak říkával Trungpa Rinpočhe: „Každý miluje něco, i kdyby to měly být třeba jen tortilly.“ Bódhičitta se rovněž přirovnává k soucitu – k naší schopnosti cítit bolest, kterou sdílíme s druhými. Dokud si to neuvědomíme, stále se budeme snažit si od této bolesti držet odstup, protože nás děsí. Z názorů, předsudků a strategií vztyčujeme ochranné zdi, bariéry, které stavíme na hlubokém strachu z možnosti být zraněn. A tyto zdi dále opevňujeme emocemi všeho druhu: hněvem, toužením, lhostejností, žárlivostí a závistí, arogancí a pýchou. K našemu štěstí však ono měkké místo – naše vrozená schopnost milovat a zajímat se o druhé – je jako prasklina v oněch zdech, které vztyčujeme. Je to přirozený otvor v bariérách, které si vytváříme, když se bojíme. S jistou praxí se můžeme naučit, jak tento otvor nalézt. Můžeme se naučit, jak tento zranitelný okamžik – lásku, vděčnost, osamělost, rozpaky, nevhodnost – uchopit, abychom probudili bódhičittu. Analogickým přirovnáním k bódhičittě je syrovost zlomeného srdce. Někdy z tohoto zlomeného srdce povstane úzkost 16
a panika, někdy hněv, vzdor a obviňování. Pod tvrdým krunýřem však je křehkost ryzího smutku. Toto je naše spojení se všemi těmi, kteří kdy milovali. Srdce plné ryzího smutku nás může naučit velkému soucitu. Může nás pokořit, když se chováme povýšeně, a obměkčit nás, když nejsme laskaví. Probouzí nás, když chceme raději spát, a proniká naší lhostejností. Tato nepřetržitá bolest srdce je požehnáním, které když plně přijmeme, můžeme ho sdílet se všemi. Buddha pravil, že na cestě mezi námi a osvícením nikdy nic nestojí. Dokonce i ve chvílích, kdy se cítíme nejvíce ublížení, nám stav bdělosti není cizí. To je revoluční tvrzení. I obyčejní lidé jako my, se všemi problémy a zmatky, mají tuto osvícenou mysl, které se říká bódhičitta. Otevřenost a vřelost bódhičitty je ve skutečnosti dokonce naší pravou podstatou a stavem. I když se může zdát, že naše neuróza je silnější než naše moudrost, i když se cítíme naprosto zmatení a nevíme si rady, bódhičitta – jako jasná obloha – je stále zde, aniž by ji umenšily mraky, které ji občas zakryjí. Vzhledem k tomu, že mraky známe dost důvěrně, nám ovšem může být zatěžko Buddhovu učení uvěřit. Přesto však zůstává faktem, že uprostřed našeho utrpení, když je nám nejhůř, se můžeme s tímto ušlechtilým srdcem bódhičitty spojit. Je vždy k dispozici, v bolesti i radosti. Jedna mladá žena mi psala, že se nachází v malém městečku na Středním východě, obklopena lidmi, kteří se jí a jejím přátelům vysmívají, řvou na ně a hrozí jim ukamenováním, protože to jsou Američané. Samozřejmě že byla vyděšená, ale to, k čemu došlo posléze, bylo zajímavé. Ona se náhle se ztotožnila 17
se všemi lidmi v průběhu lidských dějin, kterými druzí pohrdali a které nenáviděli. Pochopila, jaké to je, když vámi někdo opovrhuje z jakéhokoliv důvodu: pro příslušnost k etnické skupině, pro rasový původ, sexuální orientaci či pohlaví. Něco v ní se doširoka otevřelo a ona pocítila, jaké je to být v kůži milionů utiskovaných lidí, a nahlédla vše z nového úhlu pohledu. Dokonce pochopila, že sdílí své lidství i s těmi, kteří ji nenávidí. Toto vědomí hlubokého spojení, toho, že patříme do jedné rodiny, to je bódhičitta. Bódhičitta existuje na dvou úrovních. Zaprvé je to bódhičitta bezpodmínečná, okamžitý prožitek, který je osvěžujícím způsobem prost jakékoli představy, názoru a naší obvyklé namyšlenosti. Je to jakási neuvěřitelná dobrotivost, kterou ani v nejmenším nedovedeme přesně vyjádřit, ale jen kdesi uvnitř víme, že nemáme absolutně co ztratit. Zadruhé je to bódhičitta relativní, naše schopnost uchovat si srdce i mysl otevřené vůči utrpení, aniž bychom je uzavírali. Těm, kdo se cvičí se vší upřímností v tom, jak bezpodmínečnou i relativní bódhičittu probouzet, se říká bódhisattvové nebo bojovníci – ne bojovníci, kteří zabíjejí a škodí, ale bojovníci nenásilní, kteří slyší nářek světa. Jsou to muži a ženy, kteří jsou ochotni se cvičit uprostřed ohně. Cvičení uprostřed ohně může znamenat, že bojovníci bódhisattvové vstupují do náročných situací, aby zmírnili něčí utrpení. Také to ukazuje na jejich odhodlání odpoutat se od své osobní reaktivity a sebeklamu a na odhodlání odhalovat základní nepokřivenou energii bódhičitty. Máme celou řadu takových příkladů v mistrovských bojovnících, jako byla například Matka Tereza a Martin Luther 18
King, kteří rozpoznali, že největším nebezpečím pro nás je naše vlastní agresivní mysl. A své životy zasvětili tomu, že pomáhali druhým pochopit pravdu. Existuje mnoho obyčejných lidí, kteří tráví svůj život tím, že se učí, jak otvírat své srdce a mysl, aby pomohli druhým dělat totéž. Podobně jako oni bychom se mohli naučit, jak se vztahovat k sobě samým i našemu světu jakožto bojovníci. Mohli bychom se učit probouzet svou odvahu a lásku. Tuto statečnost a laskavost nám pomáhají rozvíjet dvě metody: formální a neformální. Existují cvičení, která mají podpořit naši schopnost se radovat, nechávat věci plynout, milovat i uronit slzu. Jsou taková cvičení, která nás učí zůstat otevření vůči nejistotě. Jiná nám zase pomáhají zůstat přítomní ve chvíli, kdy bychom se ze zvyku uzavřeli. Ať jsme kdekoliv, můžeme se cvičit v tom, být bojovníkem. Našimi nástroji jsou cvičení meditace, milující laskavosti, soucitu, radosti a vyrovnanosti. Za pomoci těchto cvičení můžeme odhalit měkké místo bódhičitty. Nalezneme onu láskyplnost v bolesti i ve vděčnosti. Nalezneme ji za tvrdostí hněvu i tehdy, když se chvějeme strachy. Je dostupná právě tak v samotě, jako v laskavosti. Mnozí z nás dávají přednost cvičením, která neohrozí naše pohodlí, ale přesto si zároveň přejeme uzdravit se. Cvičení bódhičitty však takto nefungují. Bojovník přijímá, že nikdy nemůžeme vědět, co nás čeká za chvíli. Můžeme se snažit mít pod kontrolou nekontrolovatelné tím, že hledáme jistotu a předvídatelnost, a přitom stále doufáme, že budeme v pohodlí a bezpečí. Pravdou však je, že nejistotě se nevyhneme nikdy. Toto 19
nevědění je součástí dobrodružství a zároveň je to také to, čeho se obáváme. Cvičení bódhičitty neslibuje žádný šťastný konec. Spíše se při něm toto Já, které chce nalézt bezpečí, které chce něco, čeho by se mohlo držet, naučí konečně dospět. Zásadním tématem cvičení bojovníka není to, jak se vyhnout nejistotě a strachu, ale to, jak se vztahovat k nepohodlí a trápení. Jak se cvičíme v práci s překážkami, emocemi a nečekanými setkáními v běžném dni? Až příliš často komunikujeme jako plaší ptáci, kteří se neodvažují opustit hnízdo. Sedíme si ve svém hnízdečku, které už pořádně zasmrádá a svůj účel ztratilo již dávno. Nikdo nepřilétá, aby nás nakrmil. Nikdo nás nechrání a nezahřívá. A my přesto pořád doufáme, že ptačí máma přiletí. Mohli bychom sami sobě prokázat nejvyšší dobrodiní a konečně ono hnízdo opustit. Je jasné, že to vyžaduje odvahu. Rovněž je zřejmé, že můžeme použít určité nápomocné rady. Nemusíme věřit tomu, že se kdy budeme cvičit v tom, být bojovníkem. Můžeme si však položit otázku: „Dám přednost tomu, vyrůst a vztahovat se k životu přímo, nebo si zvolím to, že budu žít a zemřu ve strachu?“ Všechny živé bytosti mají schopnost prožít svou citlivost – zažít zlomení srdce, bolest a nejistotu. Z tohoto důvodu je osvícené srdce bódhičitty k dispozici nám všem. Jack Kornfield, učitel meditace vhledu, nám říká, že toho byl svědkem v Kambodži v době řádění Rudých Khmérů. Z padesáti tisíc lidí se pod namířenými zbraněmi stali komunisté: vyhrožovali jim smrtí, pokud neupustí od svých buddhistických praktik. Avšak 20
navzdory této hrozbě byla v uprchlickém táboře zřízena svatyně a jejího otevření se zúčastnilo dvacet tisíc lidí. Nezaznělo přitom žádné kázání ani modlitby, pouze nepřetržitý zpěv jednoho z ústředních učení Buddhy: Nenávist nikdy neukončí nenávist, ale vyléčena je pouze láskou. To je pradávný a věčný zákon. Tisíce lidí zpívaly a plakaly a přitom si uvědomovaly, že pravda obsažená v těchto slovech je větší než jejich utrpení. Bódhičitta má tento druh moci. Bude nás inspirovat a podporovat v časech dobrých i zlých. Je to, jako bychom objevili moudrost a odvahu, o jejichž existenci jsme u sebe neměli ponětí. Tak jako alchymie přeměňuje jakýkoliv kov na zlato, může bódhičitta, pokud jí to dovolíme, transformovat jakoukoli činnost, slovo nebo myšlenku a učinit z nich nástroj probuzení našeho soucitu.
21
KAPITOLA DRUHÁ
NARÁZˇÍME NA SKRYTY PRAMEN Lidská bytost je součástí celku, kterému říkáme „svět“, částí omezenou v časoprostoru. Člověk sám sebe, své myšlenky a pocity zakouší jako něco, co je od celku oddělené – jako jistý druh klamu optického vědomí. Tento klam je pro nás čímsi jako vězením, neboť nás omezuje na naše osobní touhy a na cit vůči několika osobám, které jsou v našem bezprostředním okolí. Naším úkolem musí být, že se z tohoto vězení osvobodíme tím, že rozšíříme kruh porozumění a soucitu tak, aby zahrnul všechny živé tvory a celou přírodu v její kráse. ALBERT EINSTEIN
K
dyž jsme kopali základy pro naše meditační centrum v Gampo Abbey, narazili jsme na skalní podloží, ve kterém se objevila malá puklina. Za chvilku z něj za-
čala prosakovat voda. O hodinu později už byl proud silnější a prasklina širší. Nalezení základního dobra bódhičitty je podobné – jako když narazíme na zdroj pramenité vody, který byl dočasně uvězněn v tvrdé skále. Ve chvíli, kdy se dotkneme středu bolesti, kdy 23
meditujeme nad nějakým trápením, aniž bychom se snažili ho napravovat, kdy zůstáváme přítomni s bolestí nad odmítnutím či zradou a necháme se jí obměkčit, v té chvíli se propojujeme s vlastní bódhičittou. Fakt, že narazíme na toto rozechvělé a zranitelné místo, má transformativní účinek. Může se zdát, že pobývání na takovém místě je nejisté a napjaté, je to však i velká úleva. Pouze zde setrvat, byť jen na chvilku, je ryzím aktem laskavosti k sobě samým. Mít dostatek soucitu a přizpůsobit se vlastním strachům ovšem vyžaduje dost odvahy a jde to evidentně proti zdravému rozumu. Právě to však musíme udělat. Těžko říct, zda se máme lidskému údělu smát či nad ním plakat. Je v nás tolik moudrosti a něhy, ale my, aniž bychom si to uvědomovali, je skrýváme, abychom se uchránili před nejistotou. Ačkoliv máme potenciál zažít svobodu motýla, dáváme z nějakého záhadného důvodu přednost malému ustrašenému zámotku ega. Jeden přítel mi vyprávěl o svých starých rodičích na Floridě. Žijí ve čtvrti, kde je hodně chudoby a kde se lidé ocitají v tíživé situaci; hrozba násilí je zde velmi reálná. Rodiče se rozhodli žít ve zdí obehnaném kondominiu, chráněném hlídacími psy a elektrickou bránou. Samozřejmě doufají, že se dovnitř nedostane nic, co by je vyděsilo. Bohužel se však čím dál víc bojí vycházet ven do světa za zdí. Chtějí vyrazit na pláž nebo na golfové hřiště, ale strach jim nedovolí se hnout. I když si nyní platí někoho, kdo jim donáší nákupy, pocit nejistoty v nich jen sílí. V poslední době začali dokonce být paranoidní vůči lidem, kteří mají dovolení zvenčí skrze bránu přicházet, jako jsou různí 24
opraváři, zahradníci, instalatéři a elektrikáři. Vinou své izolace ztrácejí schopnost vyrovnat se s nepředvídatelným světem. Toto je přesná analogie toho, jak působí ego. Jak Albert Einstein upozornil, tragédie prožívání sebe sama jako odděleného od všech je tragédií v tom smyslu, že tento klam se stává vězením. Ještě smutnější však je, že nás čím dál víc znervózňuje možnost svobody. Když bariéry padnou, nevíme, co si počít. Potřebujeme dostávat více varování, jaké to bude, až se zdi začnou hroutit. Potřebujeme, aby nám někdo řekl, že strach a chvění je společníkem růstu a že to, abychom na věcech přestali lpět, si žádá odvahu. Hledáme-li odvahu, abychom se vydali do míst, která nás děsí, neobejdeme se bez soucitného pátrání po tom, na jakých principech funguje ego. Ptáme se tedy sami sebe: „Jak se zachovám, když cítím, že nezvládnu to, co se děje? Kde hledám sílu a v co vkládám svou důvěru?“ Buddha učil, že přizpůsobivost a otevřenost přináší sílu a že když utíkáme z míst, kde nemáme pevnou půdu pod nohama, jen nás to oslabuje a působí nám to bolest. Rozumíme však tomu, jak zásadně důležité je seznámit se s principem našeho utíkání? Otevřenosti nedojdeme tím, že budeme svým strachům odolávat, ale tím, že je důkladně poznáme. Než bychom tyto zdi a bariéry ostřelovali kanónem, raději jim věnujeme pozornost. S pomocí mírnosti a poctivosti se k těmto zdem přibližujeme, dotýkáme se jich, čicháme k nim a obeznamujeme se s nimi. Vstupujeme do procesu, kdy si přiznáváme vlastní averze a vlastní tužby. Seznamujeme se se strategiemi a přesvědčeními, která ke stavbě zdí používáme. 25
Jaké historky si to namlouvám? Co mě odpuzuje a co mě přitahuje? Začínáme být zvědaví, co se děje. Aniž bychom to, co vidíme, hodnotili jako správné nebo nesprávné, jenom se díváme co nejobjektivnějším pohledem. Při tomto průzkumu na sebe můžeme pohlížet s humorem, aniž bychom se brali vážně, moralizovali nebo byli moc upjatí. Rok za rokem se učíme zůstávat otevření a přijímat cokoli, co přijde. Velmi, velmi pomalu se tak praskliny ve zdi rozšiřují a bódhičitta může jakoby kouzlem volně plynout. V tomto procesu, kdy bódhičittu odblokováváme, nás podporuje učení o třech pánech materialismu. Jde o tři způsoby, kterými se zaštiťujeme před nestabilním neuchopitelným světem, tři strategie, které používáme k tomu, abychom si dopřáli iluzi bezpečí. Zmíněné učení nás povzbuzuje, abychom se s těmito strategiemi ega dobře obeznámili a díky tomu jasně pochopili, že pokračujeme v hledání pohodlí a úlevy způsoby, které jen posilují naše strachy. První ze tří pánů materialismu se nazývá pán formy. Představuje způsob, jak vzhlížíme k vnějším jevům, aby nám poskytly pevnou půdu pod nohama. Můžeme si začít dávat pozor, jaké metody úniku používáme. Jak se chovám, když cítím úzkost nebo depresi, nudu či osamělost? Je mojí reakcí zuřivé nakupování? Nebo se utíkám k alkoholu či jídlu? Dodávám si nálady pomocí drog či sexu nebo hledáním dobrodružství? Dávám přednost tomu, uchýlit se do krásné přírody nebo do světa, který mi nabídne dobře napsaná kniha? Vyplňuji prostor telefonováním, surfováním po internetu nebo hodinami trávenými před televizí? Některé z těchto metod jsou nebezpečné, 26
některé jsou legrační, některé zcela neškodné. Jde o to, že jsme schopni zneužít jakékoli látky nebo činnosti k tomu, abychom utekli od nejistoty. Když si na pánovi formy vytvoříme závislost, vytváříme příčiny a podmínky k tomu, aby se utrpení stupňovalo. Místo abychom setrvali s pocity, snažíme se tomu, co nás může posílit, raději uniknout. Tradičním příměrem pro bolest, kterou vytváří pán formy, je myš, která se chytila do pasti, protože nedovedla odolat možnosti sníst sýr. Dalajláma nabízí v této analogii zajímavý a nečekaný zvrat. Říká, že jako malý chlapec se v Tibetu snažil chytat myši ne proto, že by je chtěl zabít, ale protože se je snažil přechytračit. Tvrdí, že myši v Tibetu musejí být chytřejší než myši jinde, protože se mu nikdy nepodařilo chytit ani jednu. Namísto toho se mu staly vzorem pro osvícené jednání. Došlo mu, že na rozdíl od většiny z nás si spočítaly, že nejlepší věc, kterou pro sebe mohou udělat, je zdržet se pomíjivého potěšení ze sýra v zájmu uchování dlouhodobého potěšení z života. A tak nás povzbuzuje, abychom následovali jejich příkladu. Bez ohledu na to, jakým způsobem se necháváme chytit do pasti, je naší běžnou reakcí, že se nezajímáme o to, co se děje. Nezkoumáme spontánně strategie svého ega. Většina z nás se jen slepě snaží dosáhnout něčeho, co je nám známé a co spojujeme s úlevou, a pak se divíme, proč jsme stále nespokojeni. Radikální přístup, který praktikuje bódhičitta, spočívá v tom, že věnujeme pozornost tomu, co děláme. Aniž bychom posuzovali, cvičíme se v tom, jak s laskavostí brát na vědomí, co se děje. A nakonec se můžeme i rozhodnout, že se přestaneme zraňovat starými známými způsoby. 27
