Mírotvorci- Blízký východ
vypracoval: vedoucí SP: škola: rok:
Matyáš Míka Milan Ducháček Lauderova MŠ, ZŠ a gymnázium při Židovské obci v Praze 2011/2012
0
Obsah Mírotvorci- Blízký východ ......................................................................................................... 0 1. Úvod ................................................................................................................................... 2 2. Pařížská konference ............................................................................................................ 3 2.1. Hlavní úkoly mírotvorců ............................................................................................. 3 3. Blízký východ- mandáty .................................................................................................... 5 3.1. Co je to mandát? .......................................................................................................... 5 3.2. Sykes-Picotova dohoda................................................................................................ 6 3.2.1. Poválečné změny v rozdělení Blízkého východu ..................................................... 6 3.3. Balfourova deklarace....................................................................................................... 7 3.3.1. Weizmann a sionismus ............................................................................................. 7 3.4. Spravovaná území Blízkého východu ............................................................................. 8 3.4.1. Sýrie ......................................................................................................................... 9 3.4.2. Palestina ................................................................................................................. 11 4. Závěr................................................................................................................................. 13 5. Seznam použitých informačních zdrojů ........................................................................... 14
1
1. Úvod V této seminární práci budu psát o situaci na Blízkém východě mezi dvěma světovými válkami. To znamená přibližně o období mezi léty 1919-1939. Toto téma jsem si vybral z několika důvodů. V první řadě mě zaujalo, nikdy jsem se touto otázkou nezabýval, a po tom, co jsem se dozvídal další informace, začal jsem brát jako výzvu, pokusit se tuto problematiku shrnout v jeden kratší text. Mám dojem, že v naší republice se o této historii příliš nemluví a bohužel někdy ani neví, což je pochopitelné, jelikož události druhé světové války svou důležitostí události meziválečné jasně překryly. Původně jsem se chtěl zabývat územím celého Blízkého východu. To znamená státy a mandátními oblastmi od bývalé Osmanské říše, až po Palestinu a Irák. Ukázalo se, že takové téma by bylo pro jednu seminární práci příliš obsáhlé, a proto jsem se rozhodl zúžit výběr pouze na mandát Palestiny a Sýrie. Se zvoleným obdobím také úzce souvisí Pařížská mírová konference, která udala směr poválečného období na Blízkém východě. Proto jí věnuji úvodní kapitolu.
2
2. Pařížská konference Po první světové válce bylo třeba, aby státy Dohody sepsaly mírové smlouvy s poraženými státy a aby se pokusily společně vytvořit nový světový řád, který by zajistil celosvětový mír. Za tímto účelem byla 18. ledna 1919 do Paříže svolána konference, na kterou byli pozváni delegáti všech vítězných států (kromě carského Ruska, kde právě probíhala občanská válka) a nástupnických států. Paříž se stala, jak píše Margaret Macmillanová, na několik měsíců centrem světové vlády.1 Hlavními mírotvorci byli pochopitelně zástupci čtyř světových velmocí. Byli to Woodrow Wilson, prezident USA, a ministerští předsedové Velké Británie (David Lloyd George), Francie (Georges Clemenceau) a Itálie (Vittorio Orlando). Na Pařížské konferenci měla největší pravomoci rada deseti, která se později zmenšila na radu čtyř, jejímiž členy byli právě výše jmenovaní.
2.1. Hlavní úkoly mírotvorců Hlavním cílem konference bylo vymezení území nových států a uzavření mírových smluv s poraženými státy. Ty byly sepisovány na základě čtrnácti bodů, zveřejněných prezidentem Wilsonem.2 Mírové smlouvy se však našeho tématu dotýkají jen okrajově a proto se jimi příliš zabývat nebudeme. Území bylo nástupnickým státům vyměřováno na základě konfliktního „práva na sebeurčení“, které bylo také obsaženo ve Wilsonových čtrnácti bodech. Zakládalo se na vytvoření států podle přirozených hranic. To nebylo nijak jednoduché, protože se národy během dějin přesídlovaly, rozpínaly a naopak zanikaly, takže na každé území mohlo mít nárok hned několik národů. S tvorbou nových států souvisí i to, že některé z nich nebyly zatím schopny samy sobě vládnout. Pro tento účel byly zavedeny mandáty, které se pokusím blíže vysvětlit později. Dalším důležitým bodem bylo vytvoření Společnosti národů. O vznik tohoto institutu usilovala především americká vláda v čele s Wilsonem. Její funkcí mělo být udržení patřičné demilitarizace a míru pro budoucnost, rozdělování mandátů, nebo dokonce samotné
1
Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.12. V těchto bodech z ledna roku 1918 a ve svých dalších projevech nastínil Wilson svou představu na řízení mezinárodních vztahů. Mezi jejich hlavní myšlenky patří: zrušení tajné diplomacie, mírové dohody, které uzavřou cestu k dalším válkám a zabránění odplatám z minulosti, například ve formě přemrštěných reparací. 2
3
spravování mandátních území. Myšlenky, na jejichž základě měla Společnost národů vzniknout byly jednoznačně užitečné a ušlechtilé. Bohužel svou funkci nesplnila a USA se jejím členem nikdy ani nestaly.3
3
Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.97.
4
3. Blízký východ- mandáty Na Blízkém východě byly mandáty nakonec rozděleny pouze mezi Velkou Británii a Francii. Jedinou další velmocí, která v té době mohla těmto dvěma konkurovat byly Spojené státy a ty neměly o Blízký východ takový zájem. K rozdělení došlo na základě mnoha dohod, příslibů a deklarací. V této kapitole budou některé z nich zmíněny a přiblíženy pro snadnější pochopení vývoje na Blízkém východě.
3.1. Co je to mandát? Mandáty byly vytvářeny pod autoritou Společnosti národů. Pro začátek je důležité, ujasnit si, co to znamenalo získat mandát nad nějakým územím. Problémem je, že přesnou definici mandátu nejspíš neznal ani sám Wilson. Podle některých byly: „možným řešením, jakousi formou správcovství, která připadne buďto přímo Společnosti národů, anebo zemím, jimž Společnost národů udělí mandát.“4 Podle jiných byl mandát jen jakousi „zástěrkou popisující staromódní uzurpování území“5, tedy kolonií. Vyspělý stát měl získat do správy území, jehož obyvatelé si prozatím nebyli schopni sami demokraticky vládnout a to na dobu, než toho budou schopni. Podle očekávané doby zachování mandátu se rozdělovaly do tří typů. U prvního se očekávala nezávislost v blízké, dohledné době, protože tyto státy už byly téměř schopny si samy vládnout. Druhý měl být na poměrně delší časový úsek pod vládou zplnomocněné síly a u třetího se s úplnou nezávislostí skoro ani nepočítalo. Tato území přímo sousedila se zplnomocněným státem, který ji spravoval téměř jako část vlastního území s jistými omezeními (například prodej zbraní).6 S ideou mandátů však také vznikly mnohé problémy a nejasnosti. Do jaké míry směl spravující stát zasahovat do vnitřní politiky a rozhodnutí daného státu? Mohl využívat armádu sobě svěřené země k vlastním vojenským akcím a k obraně vlastní země? Na tyto otázky nebyla nikdy podána konkrétní odpověď a spravující státy v tomto směru jednaly především tak, jak uznaly za vhodné.
4
Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.111. Tamtéž, s.112. 6 Tamtéž, s.116. 5
5
3.2. Sykes-Picotova dohoda Pro rozdělení Blízkého východu hrály důležitou roli dohody, které byly uzavřeny v průběhu války. Jednou z nich byla Sykes-Picotova dohoda. Byla to tajná dohoda mezi Francií a Velkou Británií z roku 1916 a týkala se poválečného rozdělení Blízkého východu. Byla podepsána během války, to znamená v době, kdy nebylo těžké dohadovat se o cizím území a kdy vyhlídky na vítězství byly více, než nejasné. Se samotnou dohodou se to mělo takto: „Pobřeží Sýrie, tedy většina dnešního Libanonu, mělo připadnout Francii, zatímco Británie měla převzít přímou kontrolu nad střední Mezopotámií, nad okolím Bagdádu, a nad jižním cípem Mezopotámie kolem Basry. Palestina, ožehavý problém vzhledem k nesmírnému zájmu jiných křesťanských států (především Ruska), měla mít mezinárodní správu. Zbylou rozsáhlou oblast, kam spadalo území dnešní Sýrie, Mosulu na severu Iráku a Jordánsko, měli řídit arabští vůdci pod dohledem Francouzů na severu a Britů na jihu“7
3.2.1. Poválečné změny v rozdělení Blízkého východu Po porážce Osmanské říše se situace změnila. Válka už nevypadala tak beznadějně a Velká Británie „se nechala unést možnostmi, které Blízký východ skýtá“8 Od této chvíle chtěli Britové Sykes-Picotovu dohodu a své závazky k Francouzům na Blízkém východě zrušit. V roce 1918 těsně před začátkem mírové konference se spolu Lloyd George a Clemenceau sešli, aby probrali otázku Blízkého východu. Rozhovor byl krátký a Lloyd George získal příslibem od Clemenceaua Mosul a Jeruzalém za to, že Británie bude Francii podporovat v jejích nárocích na libanonské pobřeží a vnitrozemí Sýrie. Kromě toho byl nejspíš součástí jejich dohody i francouzský podíl na ropě, která se v Mosulu najde, a britská podpora francouzských požadavků kolem Rýna. Bohužel neexistuje žádný záznam z tohoto rozhovoru, takže nevíme, jestli Britové i tuto dohodu porušili, nebo jde jen o omyl ze strany Francouzů.9 Další překážkou na Blízkém východě byly pro obě mocnosti Spojené státy. Wilson měl v plánu postupovat na Blízkém východě stejně jako všude jinde na světě podle toho, jaký prospěch z toho bude mít dotyčné obyvatelstvo. To znamená, že jeho smýšlení bylo naprosto
7
Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.377. Tamtéž 9 Tamtéž, s.376. 8
6
odlišné od smýšlení evropských imperialistů, které poháněla vidina koloniálního vlastnictví. Wilson své úmysly v tomto směru ukazuje ve svém projevu o „čtyřech principech“.10 Právě proto, že Britové i Francouzi potřebovali podporu Američanů, vznikla jejich společná deklarace (zveřejněná v arabštině), ve které oznámili, že jejich cílem ve válce s Osmanskou říší byla „kompletní a definitivní emancipace národů, které tak dlouho žily pod tureckým útlakem, a ustanovení národních vlád a orgánů, jejichž autorita bude vycházet z iniciativy a svobodné volby domorodých populací“11 Už během vyhlašování deklarace ani jedna z velmocí nebrala tato slova příliš vážně. Byl to spíše „jeden z typických příkladů licoměrnosti, poslední z řady příslibů daných v letech 1914-1918 Arabům.“12
3.3. Balfourova deklarace Samotná listina Balfourovy deklarace pochází z 2. listopadu 1917. Obsahem bylo kladné vyjádření britské vlády k vytvoření Židovského státu na území Palestiny. Deklarace byla určena členům sionistické organizace a byla pro sionismus první potvrzenou dohodou a nadějí, že na území Palestiny vznikne Židovský stát. Jedním z důvodů jejího vydání byly židovské kruhy ve Spojených státech, které měly do určité míry vliv na Wilsonovu vládu. „Slib otevření Palestiny sionistům měl zabezpečit vstup USA do války na straně Dohody.“13
3.3.1. Weizmann a sionismus První sionistický kongres byl svolán roku 1897 Theodorem Herzlem, druhého a také každého následujícího se účastnil Chaim Weizmann. Weizmann pocházel z malé ruské vesnice. Poté, co odcestoval do západní Evropy, kde se setkal s nečekaně kladným postojem k židovskému národu, než na který byl zvyklý, se oženil a „oddal dvěma celoživotním vášním - chemii a sionismu.“14 Cesta sionismu k vytvoření židovské domoviny v Palestině byla dlouhá a strastiplná. Sionisté měli jasno v tom, že by měl Židovský stát existovat. Na druhé straně nebyla Palestina jedinou projednávanou oblastí, o které se diskutovalo. Plánem Theodora Herzla bylo odkoupit
10
Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.38. Zeine, s.46. 12 Durman, K. (1966): Blízký východ ve světové politice 1918-1959, Praha, s.61. 13 Tamtéž 14 Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.404. 11
7
od britské vlády Ugandu a založit Židovský stát tam. Weizmann s touto variantou veřejně nesouhlasil a považoval Palestinu, stejně jako postupně velká většina sionistů, za jedinou možnou lokalitu.15 „Z Weizmanna se stal nakonec vůdce sionistů, protože neexistoval nikdo, kdo by toto postavení mohl zastávat.“16 V průběhu války nezahálel. Podle svých vlastních slov měl přibližně dva tisíce rozhovorů s vlivnými lidmi a vůbec s každým, kdo by mohl být pro sionistickou myšlenku užitečný. Pro svou přesvědčovací schopnost a oddanost sionismu si Weizmann skutečně získal velkou řadu životně důležitých osobností z různých zemí. Z britské strany můžeme jmenovat například lorda Roberta Cecila, jeho bratrance Arthura Balfoura, který byl ministrem zahraničí a z britské strany odvedl největší kus práce a Lloyda George. Ten sionismus podporoval jednak z vlastního přesvědčení, ale také proto, „že měl, jak rád říkával, vůči Weizmannovi jeden speciální dluh.“17 Tímto „dluhem“ měl zřejmě na mysli aceton, který Britové během války postrádali. Weizmann v tu dobu zrovna pracoval na technologii pro výrobu acetonu ve velkém, kterou Británii poskytl bez nároku na honorář. Jako odplatu požádal Weizmann o podporu sionistických nároků na Palestinu. Je možné, že nebýt Lloyda George, pravděpodobně by k vydání Balfourovy deklarace ani nemuselo dojít. Z americké strany Weizmanna podporoval jak Wilsonův přítel a poradce Edward House, tak i sám Wilson. Francouzi naopak příliš vstřícní nebyli. Během války sice židovskou národní domovinu v Palestině podporovali, ale to především z propagandistických důvodů. Ve skutečnosti se podílu na správě Palestiny, na který měli podle Sykes-Picotovy dohody nárok, vzdát nechtěli.18
3.4. Spravovaná území Blízkého východu Během války Britové uzavřeli mnoho příslibů, které do sebe ne vždy zcela zapadaly. Jako příklad uveďme dohody s Araby a Balfourovu deklaraci.19 Další takovou byla SykesPicotova dohoda, na které zakládali své nároky Francouzi. Všechny konečné dohody mezi Francií a Británií na Středním východě byly uzavřeny v dubnu 1920 v San Remu. Palestinu (a
15
Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.405. Stein, s.121-122. 17 Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.408. 18 Tamtéž, s.410. 19 Tamtéž, s.383. 16
8
budoucí Transjordánsko) získala Británie, zatímco Sýrie a Libanon připadly Francii.20 Konferencí v San Remu však problémy neskončily.
3.4.1. Sýrie Ke konci války měla v Sýrii poměrně značný vliv Velká Británie. Po dobytí Damašku, který byl dobyt především Australany (ačkoliv byla velká zásluha připisována vojskům emíra Fajsala), dosadili za městského guvernéra Alího Ridá ar-Rikábího a hlavním správcem se stal emír Fajsal. V té době se ještě nejednalo pouze o území dnešní Sýrie, ale její součástí byla i Palestina a Mezopotámie. Byla to takzvaná Velká Sýrie. Britové měli s Fajsalem dlouhodobé zkušenosti. Na mírové konferenci hovořil za Araby a pocházel z arabského rodu Hášimovců.21 S jeho otcem Husajnem uzavřeli Britové dohodu, ve které Arabům přislíbili, že jim zajistí nezávislost, pokud Arabové opět povstanou proti Turkům. Což se také stalo. Po Fajsalově návratu do Sýrie začali hrát v syrské politice roli předáci Strany arabské nezávislosti (Istiklál) a ne umírnění šerífovci, jejichž názory byly probritské. V červnu 1919 zahájil svou činnost Všeobecný syrský kongres, což byl v podstatě první syrský svobodný parlament, do kterého se konaly volby na celém syrském území.22 Nový syrský parlament vypracoval a předložil Kingově-Craneově komisi (komise vyslaná z USA prezidentem Wilsonem pro zjištění nároků a přání místních obyvatel na budoucnost jejich země) program s požadavky: „a) odmítnout 22. článek Statutu SN o mandátech, b) uznat nezávislost Velké Sýrie a anulovat francouzské nároky, c) zrušit tajné smlouvy a soukromé dohody (zde byla míněna Balfourova deklarace), d) zřídit demokratickou, centralizovanou vládu pro Velkou Sýrii
v čele
Mezopotámie.“
s emírem 23
Fajsalem,
e)
uznat
nezávislost
a
hospodářskou
svobodu
většina z 1863 petic odevzdaných King-Craneově komisi tyto požadavky
podporovala a pro americký mandát byly pouze 3 % všech peticí. Tento výsledek znamenal Wilsonův neúspěch, který byl dovršen 19. listopadu 1919, kdy americký kongres odmítl Versailleskou smlouvu. Tím skončily Wilsonovy plány na Blízkém východě a Amerika byla takříkajíc z jejího dění vyřazena. Dále se na politické obloze shlukovala mračna nacionalistických a revolučních hnutí.24 20
Durman, K. (1966): Blízký východ ve světové politice 1918-1959, Praha, s.81. Hášímovci- jeden z nejstarších a nejvýznačnějších arabských rodů, který byl kromě svého nesmírného bohatství i strážcem nejposvátnějšího arabského místa (Hidžázu) 22 Gombár, G. (2007): Historický obzor, 18, 3/4, s.66. 23 Durman, K. (1966): Blízký východ ve světové politice 1918-1959, Praha, s.76. 24 Gombár, G. (2007): Historický obzor, 18, 3/4, s.70. 21
9
Za této situace bylo zřejmé, že mezi oběma mocnostmi musí dojít ke konečné dohodě. V září 1919 začala britsko-francouzská jednání o Blízkém východě nanovo. Už 13. září byl vydán pamětní spis, který zahrnoval okupaci Palestiny, Sýrie a Mezopotámie. Fajsal byl pozván do Londýna, kde mu bylo sděleno, za jeho hlasitých protestů, že má odjet do Paříže, kde se má o dalším dění dohodnout osobně s Clemenceauem.25 Ve Francii se Fajsalovi nevedlo dobře. On sám to okomentoval slovy, že „byl předán Francouzům se spoutanýma rukama a nohama.“26 Nezbylo mu, než v lednu 1920 podepsat s Francií dohodu, která znamenala zřízení francouzského mandátu na území Sýrie. Po návratu se snažil „opatrně připravovat půdu pro dohodu s Francií.“27 Strana Istikál ho však pozvala na zasedání výkonného výboru, kde Fajsal o syrsko-francouzské smlouvě mlčet nemohl. Mezi syrskými vlastenci a Mladoaraby zavládlo rozhořčení. Obě strany žádaly nezávislost i za cenu války s Francií a Británií dohromady a Fajsal jejich nárokům podlehl. „Dne 6. března 1920 se sešlo druhé zasedání Všeobecného syrského kongresu v ještě radikálnějším složení.“28 O dva dny později bylo vyhlášeno „konstituční Syrské království v přirozených hranicích od Sinaje k Tauru, od pouště k moři, bez protektorátu, mandátu či jiné formy vměšování“.29 Když se do Sýrie dostaly výsledky konference v San Remu z 25. dubna, vyvolalo to zděšení a Fajsal byl nucen jmenovat vládu národní obrany. Žádná z mocností Syrské království neuznala, ani nepodpořila. Francie poslala syrskému králi poslední ultimátum, podle kterého měl „předat železnici RajjákHalab, omezit „šerífskou“ armádu, přijmout francouzský mandát, zavést syrskou papírovou měnu a potrestat protifrancouzské radikály.“30 Syrská vláda se nakonec 20. července vzhledem k bezvýchodnosti situace rozhodla ultimátum přijmout. Francie vydala další podmínky, a tím bylo zřejmé, že chtějí svůj mandát nastolit silou. Dne 24. července během tažení na Damašek francouzská armáda zničila zbytek špatně vyzbrojeného arabského odporu. Fajsal emigroval do Londýna a později se stal králem Iráku. Francie tedy konečně zlomila odpor a mohla „provádět svou politiku podle receptu z Afriky a Indočíny, starého a osvědčeného „rozděluj a panuj“.“31 Mandátní území bylo rozděleno do menších států, které byly vytvořené většinou velmi uměle. Těmito státy byly:
25
Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.399. Nevakivi, s.208 27 Durman, K. (1966): Blízký východ ve světové politice 1918-1959, Praha, s.80. 28 Gombár, G. (2007): Historický obzor, 18, 3/4, s.71. 29 Tamtéž 30 Tamtéž, s.72. 31 Durman, K. (1966): Blízký východ ve světové politice 1918-1959, Praha, s.83. 26
10
Damašek, Halab, Velký Libanon, zem Aláwítů a Džabal ad-Drúz. Volby byly nesvobodné a v každém z jednotlivých států měl skutečnou moc delegát francouzského vysokého komisaře.
3.4.2. Palestina Základem veškerého dění v Palestině byl jednoznačně střet sionismu a palestinských Arabů. Obě skupiny se domnívaly, že jejich nároky jsou oprávněné. Tento konflikt zapříčinila Británie svými oboustrannými dohodami, ale mimo to i všeobecné přehlížení rostoucího arabského nacionalismu. To, že: „uvízli mezi sionisty a Araby“32 zjistili Britové už v roce 1919. Sionisté si stěžovali na antisemitské vojenské úřady, zatímco Arabové poukazovali na to, že i Palestina byla součástí území, které mělo spadat pod arabskou nadvládu. Rok před koncem války vyzvali Britové sionisty i arabské nacionalisty ke společné dohodě. Jejich zástupci nebyl nikdo jiný, než Fajsal za Araby a Weizmann za sionisty. Zarážejícím faktem je to, že setkání proběhlo v přátelském duchu. Oba muži se shodli na nedůvěře k Francouzům a Weizmann „odjel s dojmem, že Fajsalovi na Palestině příliš nezáleží.“33 Později téhož roku (ale už po skončení války) se opět sešli a opět probíhalo vše bez problémů. 3. ledna 1919 podepsali společnou dohodu. Fajsal v ní veřejně podporuje židovské přistěhovalectví a Weizmann slibuje podporu při vytvoření arabského státu. „Tato dohoda, která nebyla nikdy příliš reálná, zmizela v propasti, která se v Palestině mezi Fajsalem a Brity i Židy a Araby stále prohlubovala.“34 Po konferenci v San Remu, ale ještě před konečnou ratifikací britského mandátu Společností národů, rozdělila Britská vláda (na naléhání ministra kolonií, kterým byl v té době W.S.Churchill) Palestinské území na dvě části. Prvním byla Palestina omezená na oblast západně od Jordánu a na zbylém území byl vytvořen „malý arabský státeček Transjordánsko.“35 Tím ovšem arabský odpor vůči židovskému přistěhovalectví nepominul. Od roku 1920 musela britská správa řešit hned několik výbuchů násilí proti Židům. Krom toho se Britové s protestními demonstracemi arabského obyvatelstva setkávali takříkajíc na každém rohu. Postupně začalo z Britské strany docházet k mnoha ústupkům od původního
32
Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.413. Tamtéž, s.414. 34 Tamtéž 35 Tamtéž, s.416 33
11
plánu podporovat sionismus za každou cenu. Příkladem je dočasné zastavení přistěhovalectví a jmenovaní zatvrzelého antisemity Amína al-Husajního do vedení muslimských orgánů.36 Palestinský mandát byl odsouhlasen roku 1922. „Arabský kongres v Palestině ho nepřijal.“37 Mandát uznal Židy jako národ. Arabsko Židovský konflikt zůstal však i nadále otevřený.
36 37
Durman, K. (1966): Blízký východ ve světové politice 1918-1959, Praha, s.89. Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.417.
12
4. Závěr Závěrem bych chtěl říci, že nahlédnout do historie států Blízkého východu pro mě bylo velmi zajímavé. Události této doby měly podle mého názoru mnohem větší dopad na budoucnost, než se může zdát. Myslím si, že na postoje a činy každého z národů se nezapomíná a že například dnešní nedůvěra arabského světa k západním mocnostem může být mimo jiné zapříčiněna právě chybami a nesplněnými dohodami, které byly uzavírány v tomto období. Jedním z důležitých směrů, který se mezi světovými válkami rozvíjel, byl sionismus. Nebýt dohod, jakými byla Balfourova deklarace a velké snahy a práce tehdejších sionistů, bylo by založení Izraele na území Palestiny o mnoho složitější. Mimo jiné došlo k mnoha chybám, které byly důležitým poučením pro budoucnost. Společnost národů sice nesplnila svůj účel, ale právě díky tomu se mohla úspěšně transformovat do (alespoň většinou) funkčnější Organizace spojených národů.
13
5. Seznam použitých informačních zdrojů -
Durman, K. (1966): Blízký východ ve světové politice 1918-1959, Praha Gombár, G. (2007): Historický obzor, 18, ¾ Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004
14
